Hammill, Peter - pH7

Ph znamená tzv. vodíkový exponent (potential hydrogen) a označuje, zda vodný roztok reaguje kysele nebo alkalicky. Čím menší číslo ph, tím silnější kyselina, naopak od Ph7 nahoru zásaditější. Ph7 je neutrální a je znakem pro čistou vodu. Ph7 je podle mého názoru jedno z nejlepších Hammillových alb, mezi která řadím The Silent Corner and The Empty Stage, In Camera, Over, A Black Box a Sitting Targets. Hammill zde osobně prožívá politická témata - Porton Down je britská vojenská laboratoř kde se dodnes kultivují biologické zbraně. Prvním velkým skandálem kolem této laboratoře bylo testování nervového plynu sarin na vojácích po 2. světové válce. Oficiálně nepotvrzenou zprávou je, že právě z této laboratoře v roce 2001 unikly bakterie slinivky a kulhavky a je otázkou (a spekulací) zda nešlo o programový únik jehož cílem bylo testovat bakterie na skotu tamních farmářů. Ale jsme v roce 1979. Píse� Not for Keith je věnována Keithu Ellisovi, bývalému spoluhráči z VDGG (1968-1969), který krátce předtím zemřel na turné s kapelou Iron Butterfly. Ph7 tedy propojuje politická a osobní témata. Poprvé na tomto albu slyšíme ony syntetické zvuky, které pak plnně ukážou své výrazové možnosti na následujícím A Black Box. Začátek alba je ovšem velmi překvapivý - skladba My favourite je krásnou křehkou milostnou písní - kytara a viola tu kouzlí čarovně krásnou melodii, které se nenásilně dopl�ují se zastřeným Hammillovým hlasem. Následující Careering nás ovšem už nemilosrdně vrhne do malströmu obvyklé Hammillovy hlasové a hudební naléhavosti. Zejména právě Careering a Porton Down působí až dusivým dojmem. Prostor těchto dvou skladeb je až klaustrofobicky uzavřený. Saxofon v těchto dvou skladbách ze sebe vyráží zvuk jako by to měl být ten úplně poslední, jako by z člověka vyráželi, vydupávali duši. Podle mého názoru je Porton Down nejpůsobivější skladbou. Mirror Images posluchače zahalí zvukovou mlhou syntetických kláves - když mluvím o "syntetických" klávesách, nemám rozhodně na mysli nic co by se dalo srovnat s nějakým nevkusným synth-popem. Ať už Hammill pracuje s čímkoli, pracuje s tím naprosto svým, nezaměnitelným a osobním způsobem. To platí pro jeho tvorbu bez výjimky do druhé půlky osmdesátých let. Ph7 zní celkově velmi syrově - k dosažení velmi surového a drsného účinu tu není třeba mnoha nástrojů. Hammill je schopen z minima prostředků vykřesat vždy něco velkého. The Old School Tie posluchače překvapí až tanečním klavírním motivem. Jelikož je ale zasazen do černobílé, ponuré nálady, působí asi tak jako by působil pták bez křídel. Celek je přesto jaksi ponuře vitální. Time for a Change je píse�, kde hlavní roli hraje uhrančivý, hluboko posazený Hammillův hlas a jednoduché vybrnkávání na akustickou kytaru. Depresivnější baladu jsem snad neslyšel. Hammill se na tomto albu začal nějakým způsobem vyrovnávat s tehdy aktuálními hudebními výzvami. Jak už jsem naznačil - synteticky upravované zvuky a experimentace, které však zdaleka nepřevládají a naopak velmi nenásilně a účelně slouží silnému celku.
reagovat