Gilmour, David - On an Island

Gilmour, David - On an Island - tracklist alba, hodnocen?, recenze

2006

Tracklist:

1. "Castellorizon" (Gilmour) – 3:54
Featuring David Gilmour on guitar, Orchestrations by Zbigniew Preisner.
Based on a night he spent on Kastellórizo.
2. "On an Island" (Gilmour/Samson) – 6:47
Featuring David Gilmour on guitars, vocals, electric piano and percussion, David Crosby, Graham Nash on vocals, Guy Pratt on bass guitar, Orchestrations by Zbigniew Preisner, Rick Wright on Hammond Organ, Rado Klose on guitar and Andy Newmark on drums.
3. "The Blue" (Gilmour/Samson) – 5:26
Featuring David Gilmour on guitars, vocals, bass guitar, percussion, piano, Rado Klose on guitar, Andy Newmark on drums, Jools Holland, Polly Samson on piano, Chris Stainton on Hammond Organ and Rick Wright on vocals.
4. "Take a Breath" (Gilmour/Samson) – 5:46
Featuring David Gilmour on guitars, vocals, Phil Manzanera on keyboard, Guy Pratt on bass guitar, Leszek Mozdzer on piano, Ged Lynch on drums, Orchestrations by Zbigniew Preisner and Caroline Dale on cello.
5. "Red Sky at Night" (Gilmour) – 2:51
Featuring David Gilmour on saxophone and lap steel guitars, Chris Laurence on double bass, Caroline Dale on cello, Orchestrations by Zbigniew Preisner and Ilan Eshkeri on programming.
6. "This Heaven" (Gilmour/Samson) – 4:24
Featuring David Gilmour on guitars, vocals, bass guitar, Phil Manzanera on keyboard, Andy Newmark on drums, Orchestrations by Zbigniew Preisner and Georgie Fame on Hammond organ.
7. "Then I Close My Eyes" (Gilmour) – 5:26
Featuring David Gilmour on guitars, cümbüs, bass harmonica, BJ Cole on dobro guitar, Robert Wyatt on cornet, percussion, vocals, Phil Manzanera on keyboard, Andy Newmark on percussion, Orchestrations by Zbigniew Preisner, Caroline Dale on cello and Alasdair Malloy on glass harmonica.
8. "Smile" (Gilmour/Samson) – 4:03
Featuring David Gilmour on guitars, vocals, percussion, Hammond Organ, bass guitar, Polly Samson on vocals, Willie Wilson on drums and orchestrations by Zbigniew Preisner.
9. "A Pocketful of Stones" (Gilmour/Samson) – 6:17
Featuring David Gilmour on guitars, vocals, Hammond Organ, piano, bass, percussion, Leszek Mozdzer on piano, Lucy Wakeford on harp, Alasdair Malloy on glass harmonica, Chris Thomas on keyboard, Chris Laurence on double bass, Ilan Eshkeri on programming and orchestrations by Zbigniew Preisner.
10. "Where We Start" (Gilmour) – 6:45
Featuring David Gilmour on guitars, vocals, bass guitar, percussion, Hammond organ, Andy Newmark on drums and orchestrations by Zbigniew Preisner.

Released 6 March 2006 (UK)
7 March 2006 (U.S.)

Genre Blues rock
Soft rock
Progressive rock
Length 51:36
Label EMI (UK)
Columbia Records (U.S.)
Producer David Gilmour, Phil Manzanera, Chris Thomas


Obsazení:

David Gilmour - Guitars, vocals, cümbüş, alto saxophone on "Red Sky At Night"
Phil Manzanera - Guitars, vocals
Guy Pratt - Bass guitar, vocals, guitar on "Then I Close My Eyes"
Richard Wright - Keyboards, vocals
Jon Carin - Keyboards, vocals, lap steel guitar
Dick Parry - Tenor and baritone saxophones
Steve DiStanislao - Drums, percussion, vocals

 
08.01.2018 EasyRocker
5 stars

Nadšené recenze nejen horynova na toto třetí Gilmourovo sólové dílko mě nakonec přiměla pustit se do dosud neprobádaných zákoutí této skvěle nálodotvorné desky, kde vládnou melodie a harmonie na všechny způsoby.

Castellorizon - neznatelný orchestrální opar a chladivé doteky Davidových tónů nás neodolatelně zvou do tohoto magického hájemství barev a nálad.
Důvěrně známá vůně tónů...

Titulní skladbu vkusně zpestřují svými hlasy mj. pánové Crosby a Nash, druhdy proslulé děti kvítí. Nálada jemně prýštícího potoka kdesi na ostrovních dálavách, David rozehrává svůj skvostný part.

The Blue mě omámila hned na při prvních nesmělých dotecích. Nádherný Davidův přednes, plný smutku, ale i jakéhosi vnitřního odhodlání. Dokonalé spojení hlasů se zvuky, niterná a mocná krása.

Ze zimního spánku, navozeného skutečně intimním úvodem, přichází razantní, potemnělá bruska Take a Breath, kde David spojil své melodické cítění s gruntovním rockovým spodkem a moderní produkcí.

V Red Sky at Night se David chopil vedle kytary i saxofonu a skladba tak získává chladivě komorní tvář s lehounkými jazzovými závany.

This Heaven je sympatické vykročení do rockového dávnověku s neodolatelnými živočišnými hammondy - hostuje Georgie Fame. Gilmour se nebojí vykročit ani na strhující půdu blues.

Then I Close My Eyes nás vrací na jemnou, komorní podobu desky. I zde jsou ale překvapení v podobě tureckého drnkacího nástroje cümbüs a kytary Weissenhorn, které příjemnou baladu posouvají výše...

Přichází Smile a není pochyb, že tohle je dokonalá Davidova intimní parketa se skvostně vyšňořenou akustikou s jemným veplouváním hammondů.

A Pocketful of Stones rovněž dotváří klidný závěr alba - David se tu projevil opět jako multiinstrumentalista, vedle kytary se zhostil mj. i hammondů a perkusí. Pochutina pro floydovské atmosfériky a snílky..

Where We Start je nejpůsobivější možné finále, David tu naprosto dokonale skloubil akustiky s elektrickými kytarami a přidal do toho orchestru opět hammondy, ale hlavně dokonale procítěný hlas.

Velebné, i na Daveovy poměry klidné album. Za fasádou zdánlivě prostých skladeb se skrývají netušená čarokrásná, intimní a velebná zákoutí. Neméně skvostná je i grafická stránka bookletu, s kolážemi a fotografiemi Davidova soukromí. Původně jsem měl v merku čtyřku, ale za tím klidem jsem našel něco, co je dokonalé... 5/5.
reagovat

Martin H @ 08.01.2018 15:01:50
Davidova třetí sólovka je krásná deska, velice intimní. Její křehkou krásu jsem sice docenil až po vícero posleších, ale každé setkání s ní se stává malým svátkem. Dík za pěkné čtení.

northman @ 08.01.2018 15:28:13
Album David Gilmour se mi jakž takž líbilo, svým způsobem tam navazoval na skladbu Narrow Way z alba Ummagumma, ale když album About Face bylo totožné, tak mě přestal zajímat, stejně jako jeho verze Pink Floyd. Tohle album mi donesl kamarád a já jsem nebyl schopen vyposlechnout ani celou úvodní skladbu. Kterékoliv album jeho kolegy Rogera Waterse je pro mě lepší. Zkusil jsem si to pustit na YouTube a stav je pořád tentýž, nemůžu doposlechnout úvodní skladbu, vypínám. Úplně stejně to mám s jakoukoliv deskou další supergroup z té doby s názvem Asia.

chimp.charlie @ 10.01.2018 19:05:18
Tohle by mě zajímalo: u žádné z jiných skončivších kapel jsem neviděl takový antagonismus, jako tady u PF mezi "gilmourovci" a "watersovci" - alespoň nevím, že by se někdy fanoušci tak vyhraněně dělili na lennonovce a mccartneyovce, pageovce a plantovce, či axlovce a slashovce. Čím to proboha je?? (Pokud jde o mě, mně připadají nudní oba pohrobci PF - to jen na odlehčení :))

swenik @ 12.01.2018 01:19:18
Tak něco jsem k tomu teď napsal v komentáři právě u poslední sólovky Waterse.. .-)

Nudný není ani jeden! I když je pravda, že dohromady dokázali úžasné počiny. David byl vždy muzikálnější, ale Roger byl zase skvělý skladatel a mozek kapely..

A to vyhrocení? Nebude to třeba tím, že se nerozešli zrovna v dobrém a často na svou pofloydovskou tvorbu vzájemně kydali hnůj? Teda hlavně Roger.. To lidi vnímají a logicky tak musely vzniknout dva tábory. Nemluvě o tom, že David i Roger byli oba považováni za frontmany kapely..

Třeba Gabriel taky opustil Genesis, ale nevšiml jsem si, že by jejich pozdější tvorbu kritizoval. Tady to jde bohužel trochu za Watersem a jeho egem. Asi si myslel, že jeho odchodem kapela skončí..

Když Yes vyhodili Jona Andersona, taky by je teď mohl pořádně "natřít", ale místo toho jsou tady druzí Yes. :-) Trochu komedie, ovšem jsem si skoro jistý, že se ještě spojí, tam těch vyhazovů bylo tolik... :-)

EasyRocker @ 12.01.2018 06:47:30
Dřív u měl byl David o něco výše než Roger, dnes je tomu naopak, Roger byl nejen architekt, ale i článek, který dlouho kapelu udržel při životě. To ale nic nemění na tom, že Davidova melodika je úžasná a mám jeho tvorbu rád, debutem počínaje. Tohle album mi od něj sedlo možná nejvíc.

chimp.charlie @ 12.01.2018 16:34:01
Díky za vysvětlení. Já jsem do Floydů nikdy moc nepronikl, popravdě řečeno mi přišli tak trochu nudní vždycky :-) Ne - nic ve zlém, samozřejmě opět nadsazuji, fakt ale je, že mým šálkem čaje skutečně nikdy nebyli. Nicméně světe div se, album On An Island vlastním, kdysi jsem jej od kohosi dostal darem, a tahle recka a diskuse ve mně zvolna probouzejí chuť si je po letech zase pustit. Třeba změním názor ;-)

07.03.2017
5 stars

Kolekci On an Island patří post nejdokonalejšího po-Pink Floyd-ovského alba, které bylo kterýmkoliv ze členů legendární britské sestavy natočeno. Už při vyslovení této (pro někoho) domněnky, kterou pokládám za subjektivně léty neomylnou, slyším láteřící Rogerovy příznivce ťukající si na čelo a propadající v hurónský smích, zda tento blábol myslím vážně.

Tímto tvrzením neoponuji Watersovi a nestavím jeho tvorbu a umění na vedlejší kolej (nepočítaje Wrighta), naopak chovám ho ve velké oblibě, ale cítím že tento člověk byl především velkým vizionářem, geniálním skladatelem koncepčních alb, renesančním myslitelem a zakladatelem velkých myšlenek uvnitř Pink Floyd.

David není o nic menší génius, je ale především introvert, smyslný melodik, nositel melancholie a jeho kytara je strůjcem nálad velkých písní Pink Floyd. A jelikož upřednostňuji náladu před myšlenkou, je pro mě právě David ten PRVNÍ.

Zajímavé je, že když byla kapela pohromadě, nikoho nenapadlo rozdělovat a posuzovat navzájem tuto dvojici. Nejpozdějii od Final Cut je ale vše naopak a dva tábory znesvářených už navždy budou plivat na ty druhé. Směšné, ne?

On an Island je velkolepá, dechberoucí a emočně dotažená úchvatná deska, které dominují fantasticky sezpívané harmonizující vokální linky posazené vpřed a tvořící gró nahrávky. Když se navíc, jako je tomu v titulní písni, přidá dvojice Crosby/Nash, je zázrak vykonán. Vokálním linkám je nejlepším partnerem Davidova zasněná kytara a teprve v zadním plánu je to další zvuková koláž, dotvářející to podstatné, což jsou emoce.

Titulní skladba je Davidův pomník (vynikající kytarové sólo uprostřed) a jak esoterično provázející The Blue, tak temnota Take a Breath, mysticismus Red Sky at Night, folk v This Heaven, uklidnění v Then i Close my Eys, zasněná slide kytara u Smile, velkolepě dominantní A Pocketful of Stones a esence Gilmourova stylu při Where We Start - to všechno jsou energeticky dojemné písně elegantně stárnoucího muže. Poklona pane Gilmour, váš velkolepý návrat roku 2006 mi udělal upřímnou radost.
reagovat

Voytus @ 07.03.2017 14:57:08
S oblibou říkám, že se raděj s Gilmourem budu učit létat a vzpomínat na zelenější trávu, než si u Waterse otevírat slovník typu "Kdo je kdo v politice 80. let". V tomto případě pak může platit, že raděj s Gilmourem vyrazit na opuštěný ostrov, než se s Watersem usmát k smrti.

john l @ 07.03.2017 15:04:05
David jednoznačně, to je přece jasné, jako že je modrá obloha nade mnou. Ani tolik propíráný Davidův debut nemůže konkurovat tak nádherně "usněné" desce jako je jeho On an Island. Pět neoddiskutovatelných.

Jarda P @ 08.03.2017 07:27:54
Desku mám spíše z úcty k mistrovi, ale moc mě nebere. Po skvělém začátku se u ní nudím víc a víc, něco přeskakuju a dělá mi problém ji doposlechnout do konce. To Rattle That Lock se mi líbí mnohem víc.

horyna @ 08.03.2017 07:56:12
Pro mě je jak Rattle, tak On vrchol jeho kariéry, zcela srovnatelný s tím nejlepším od P. F. Všímám si, že názory na jeho sólovou dráhu jsou dosti rozdílné. Však ať si každý vybere ten nejlepší pokrm, naštěstí je z čeho.

john l @ 10.03.2017 11:37:05
Rattle That Lock je taky skvělé, ale mnohem delší čas mi trvalo než jsem na to přišel. On an Island působila okamžitě, má daleko hustší atmosféru a přijde mi že se k Davidovi i víc hodí.

vmagistr @ 10.03.2017 16:23:24
Co je to prosím "subjektivně léty neomylná domněnka"?

16.08.2012 Petr Gratias
3 stars

Sólové album kytaristy Davida Gilmoura On An Island upoutalo v Bontonlandu před pár lety mou pozornost nejen digipackovým obalem a výtvarným motivem, ale také cenou. 150 Kč totiž přímo křičelo, abych si album pořídil.
Samozřejmě zde byla hlavně zvědavost, kam se Gilmour vypraví dál na své sólové dráze, jestli to bude nějaká pinkfloydovská resuscitace, anebo nějaký odlišný hudební derivát.
Kamarádi z mého okruhu byli vzácně nejednotní v pohledu na tenhle projekt slavného jména a tak se moje pozornost bičovala vnitřními pocity, do jakého imaginárního vlaku jsem vlastně nastoupil. Rozhodnout to ovšem mohl jenom poslech a subjektivní vnímání samotné hudby…

CASTELLORIZON – vrčení elektroniky v úvodu přivolává jakýsi podivný pocit strachu a samoty s řádným psychedelickým napětím. Nástroje jsou ale nečitelné, i když je všechno jaksi průzračně čisté, možná až příliš. Míchá se nám tady dohromady všechno možné, symfonie, psychedelické ozvěny a astrální zvuky nekonečna… A konečně tu máme pronikavý kytarový tón typického gilmourovského modelu. Nechybí mu patos, který se rozlévá do prostoru a je podbarven elektronikou, což se všechno prolíná do mocného útvaru..

ON AN ISLAND – pinkfloydovský sound je zjevně zachován. Přemýšlím, zda mám za každou cenu hledat nějaké příměry a odvolávky do minulosti, ale rád bych se toho zdržel. Kupodivu zde máme kalifornské písničkáře Davida Crosbyho a Grahama Nashe ve vokálech a bývalého kolegu Richarda Wrighta na hammondky. Samozřejmě se to dobře poslouchá, ale nejsem si jist, jestli zvolit další anonymní album s pinkfloydovským odkazem je namístě. Mám pocit, jakoby se Gilmour se svou minulostí dosud zcela nevyrovnal a tak nabízí skalním příznivcům podobný potutelný status hudby, který mu přinesl celosvětovou slávu…… Ale já přece jenom čekám něco jiného.

THE BLUE – ztvárnit smutek bývá výzvou pro skladatele, ale mnozí si na tom už vylámali zuby. Tady bych řekl, že se to Gilmourovi daří. Smutek, pesimismus, osamění a bezvýchodnost mě napadají od prvních taktů téhle pomalé balady. Trochu to nechápu: Gilkmour si přizval na hammondky Chrise Staintona, vynikajícího klavíristu a kolegu Wrighta nechal zpívat vokály (!). Na klavír zde hraje Gilmourova žena Polly, nevzrušivé bicí studiový profesonál Andy Newmark a na druhý klavír Jools Holland, stejně jako kytarista Rado Klose, který je zde do počtu…. Zvukové kouzlení je jímavé, ale je to práce s pastelovými tapetami a nekonečnem, ve kterém se utopíte.

TAKE A BREATH – určitá změna odzbrojí svou kytarovou přímočarosti a a mírně zrychleným tempem, ale zase se povalujeme na tom pinkfloydovském písku. Jiný bubeník nepřináší nic podnětného. Kytarový mistr Phil Manzanera zde hraje zbytečně na klávesy (?) a Caroline Dale na violoncello. Baskytara Guy Pratta je hodně primitivní a nevzrušivá a tak se mi chce říct, že se u této skladby začínám nudit, navzdory spacerockovému soundu, falešným smyčcům a pochodovému rytmu a tajenému finále, které se začíná připomínat s jinými tématy. Kytarové sólo má komplexní sound a strhává, ale tohle jsou všechno aspekty, které už tady byly mockrát předtím a tak nad ním jásat znamená znovu a znovu vstupovat do stejné vody…

RED SKY AT NIGHT – další skladba je zahájena saxofonem. Nahrál jej sám Gilmour. Ano, to je překvapení! Dlouhé slováčkovské tóny by určitě lépe zahrál Dick Parry nebo Michael Ravenscroft. Opět jsme v království tapetových tónů elektronických barev, které patetizují celé téma. Ano, je zde snaha nabídnout něco jiného, ale ta elektronická instzrumetace mi přijde jako nadbytečná rumová pralinka…

THIS HEAVEN – konečně mohu být spokojen. Tohle je opravdu výrazné odbočení jiným směrem. Do hudby vstupuje rhythm and blues. Samozřejmě hodně modifikované, ale díky za ně. Tady se instrumentace vydala jiným směrem a řekl bych, že je to velmi zdařilé rozhodnutí. Rhythmandbluesový varhaník z šedesátých let Georgie Fame je pro mě velké překvapení. Jeho hammondky dotvářejí sound písně a gilmourovy akustické i elektrické party jsou bezvadné a Newmarkovy těžkopádné bicí tentokrát zcela schvaluji. Manzanera je tady s klávesami zase trochu navíc, škoda že se s Gilmourem nedomluvili na nějaké kytarové kooperaci. Ale skladba mě příjemně překvapila.

THEN I CLOSE MY EYES – šumění imaginárního mořského přílivu a B. J. Cole zde hraje na zvláštní strunný instrument, který zní jako mandolína, loutna a ukulele dohromady, pak přichází psychedelické téma. Do kompozice vstupuje experiment z druhého břehu. Tady se moc nepinkfloyduje. Zůstává sice ta meditativní posmutnělá atmosféra, ale hudba zní přirozeně a živočišně opravdově. Gilmour pozval legendu britského undergroundu Roberta Wyatta, který zde hraje na kornet a percussion, zatímco Caroline Dále se hlásí svým violoncellem, Manzanera na klavír. Žádné melodické nápady, ale hra s emocemi a pocity, která názorně koresponduje s názvem skladby. Ne sice nijak objevné, ale přece jenom výrazná snaha vymanit se z té studené elektronické omáčky. Téma má v sobě jakousi skandinávskou osamělost nekonečných plání, kam nevstoupila lidská noha….

SMILE – velmi příjemné rozlamované tóny akustické kytary. Něco se tady promíta z Obscured By Clouds, ale nevadí mi to. Má to být o úsměvu, ale je to posmutnělé a hodně uhlazené. Gilmour zpívá odevzdaně a pocitově poctivě, ale vypadá to jako ukolébavka, kterou si se svou ženou Polly zazpívají než večer ulehnou. Valčíková melodie mohla postrádatr smyčcové doprovody a řekl bych, že bych se obešel i bez těch hammondek a nechal bych to na kytarách a vokálech. Je to kýč, nebo umění? Je to David Gilmour, tak by to mělo být Umění. Leze z toho trochu ležérní francouzská atmosféra podvečerních bulvárů. Ostatně Gilmour měl k Francii vždy hodně blízko….

A POCKETFUL OF STONES – úvodní model vykrádaný z Wish You Were Here, v aranžmá pozměněný. Pochmurné a chladné jako motivy od norského kytarového virtuosa Terje Rypdala. Pak je zde ale změna. Nasládlý Gilmourův stísněný hlas se propadá do jakési těžkopádné harmonie. Je to hodně procítěné a hlubokomyslné, řekl bych že ano. Ale zase jsme zabředli v té pompéznosti a snaze strhnout posluchače do astrálního nekonečna. Už i známý produs Chris Thomas zde zcela zbytečně hraje na klávesy a nejsem si jist, jestli to klavírní téma hraje sám Gilmour nebo Leszek Mozdzer. Kytarová mezihra vykazuje klasickou gilmourovskou potenci s pompézním tónem a nekonkrétními zvuky nekonečna…

WHERE WE START – příjemná kytarová záležitost na závěr. Kombinování akustické kytary a elektrické zní velmi libě. Mollové akordické proměny znějí příjemně, konejšivě, ale stále se zde vaří z jedné vody. Pinfloydovský model se vznáší nad skladbou a tak vidím Gilmoura, jak stojí na vysoké skále a dívá se na nedozírnou mořskou plochu ostrova uprostřed oceánu a jako Robinson hledá spásný bod na obzoru…..

Jsem stále na rozpacích, jak se s tímto albem vyrovnat. Dokonalý sound, jímavé vokály a stylové kytarové party, ale kreativita a invence se nedostává a tak vznikl další oddenek pinkfloydovského modelu hudby, zatímco já bych uvítal třeba akustickou desku bez elektroniky, programování a cestu jiným směrem. Tady už nejde o upevňování ega, ekonomickou stránku věci, nebo pověst. Legendy si mohou dovolit různé proměny a většinou to bývá pardonováno. Navzdory pověsti Davida Gilmoura a mé úctě k pinkfloydovskému odkazu tady dám jen tři hvězdičky. Je to z dvou třetin výrazná recyklace. Sorry, Davide, ale místy jsem se opravdu už i nudil!




reagovat

PaloM @ 16.08.2012 16:13:25
Súhlasím s tebou Petr, prevažná časť tvojej recenzie vyjadruje i moje pocity. Ty si sa nudil miestami, ja počas celého posluchu. Nejako mi od Gilmoura nesedí poloha "komornej hudby" - podobne to prezentoval ja na niekoľkých oficiálnych koncertoch, čo vyšli na DVD.

Petr Gratias @ 16.08.2012 20:24:50
Zdravím PaloM....
díky za svůj postřeh. Slovo NUDA zní někdy přezíravě a pejorativně, ale je mi líto, tyhle pocity se mě zmocnily zcela neodbytně....
Přiznám se, že už jaksi nemám odvahu na další gilmourovské projekty. Stále vynikající instrumentalista s výrazem, ale invence a kreativita v šedesáti už asi dohromady nejdou s hráčskou potencí.
Další příklad toho, jak těžké břemeno byla pro kumštýře celosvětová sláva legendy Pink Floyd a že vymanění se z těchto "osidel" je nad umělcovy síly.
To je ale problém i Page, členů Genesis a i jiných věhlasných kapel...
Zdravím!

EasyRocker @ 17.08.2012 21:36:27
Před deseti lety jsem byl - zřejmě pod vlivem ságy Pink Floyd ve Sparku od Jaromíra Tůmy, ketrý byl známý svým "gilmourovským" postojem - taky spíš gilmourovec, a to celkem dlouho. Mám doma pěkně poctivě ve sbírce první dvě Gilmourovy sólovky z let 1978 a 1984 (On an Island jsem neslyšel!). Pak jsem si ale někdy před 4 roky pořídil Rogerovo "Amused to Death" a už po prvním poslechu se ocitl zcela mimo dimenze tohoto světa. Neskutečné, neuvěřitelné album (zejména poslední čtyři skladby!), které u mě vysoko ční i nad floydovskou zdí a je pro mě jednoznačně nejlepší sólovou deskou kteréhokoli bývalého člena PF. To je ale samozřejmě jen můj názor...

nowhere_man @ 19.08.2012 09:20:15
Petr Gratias: Zaujímal by ma tvoj názor na prvú sólovku Davida Gilmoura z roku 1978, pretože to je moja srdcovka.

Petr Gratias @ 19.08.2012 13:06:44
Zdravím Nowhere_Mana...
odpovím asi takto. Alba jsem měl možnost si vypůjčit ještě před revolucí v osmdesátých letech a tak jsem je tenkrát několikrát vyslechl. Protože jsem si je ale neobstaral a po revoluci je nesháněl ani v CD verzi, moje konkrétní paměť není tak přesná, abych si vybavil jejich vzájemné rozdíly a jednotlivé projekty odděleně. Bylo by neobjektivní vynést nějaké postřehy, když jsem oba tituly více než dvacet let znovu neslyšel...
Pokud se matně pamatuji, obecně řečeno by z obou alb bylo výtečné jedno album (tak jsem věci následně za sebou nějak subjektivně tehdy hodnotil). Byly tam věci, které se mě líbily, ale také věci, které mě odradily. Už si přesně nepamatuji, ale na jednom z těch alb byl nějaký diskotékový model hudby (!) - název skladby si opravdu nemohu vybavit a také jsem měl dojem, že některé ze skladeb měly jakési pinkfloydovské motivy, které jsem zaregistroval tuším na The Wall (týká se mám pocit alba Gilmour?)....
Asi bych si potřeboval alba znovu poslechnout a bez matných vzpomínek je slyšet dnes zas...
Také mě překvapila pestrost hráčských jmen, tuším že hlavně na About Face...
Takže asi takhle.
Zdravím!

nowhere_man @ 19.08.2012 14:21:37
Petr Gratias: Ďakujem za odpoveď. No, čo sa týka albumu David Gilmour (1978), to je skutočne krásna hudba a v mnohom floydovská. A ten disco motív si asi počul na albume About Face (1984) a naozaj tam spolupracovalo mnoho hudobníkov, napríklad Pete Townshed.

mikepis @ 18.04.2013 20:25:21
Toto sa nedá pri najlepšej vôli ani len dočítať.

Nie si ty jehovista? S koncom hudobného sveta 1972?

Petr Gratias @ 18.04.2013 21:58:45
Jak reagovat....
Myslím, že tak jako Jimmy Page ve své sólové kariéře nepřekonal význam Led Zeppelin, je na tom podobně i David Gilmour. Ten odér, nátisk, styl a pojetí budou neustále vytvářet další více či méně povedené deriváty už jednou narýsované hudby, které dostala svět na kolena.
Při vší úctě k Pageovi i Gilmourovi nebudu tvrdit nic jiného. Tyhle legendy už nic nového nevymyslí a ničím nás nepřekvapí. Bylo by naivní očekávat něco jiného.
Ledaže by Gilmour oslovil Page a sešli se na jeho zahradě s akustickými kytarami a něco zapreludovali s nadhledem bez nějakých dalších ambicí.
Zdravím...

PaloM @ 18.04.2013 22:08:51
Petr Gratias: to je reálny názor a ja ho beriem. Nemá to nič spoločné s neúctou ku rockovým velikánom. Proste, je to realita. Vek dokázali oklamať iba výnimky, napríklad Neil Young.

b.wolf @ 18.04.2013 22:16:06
Opět jsem si početl a hned jsem si šel Mr. Gilmoura poslechnout. Samozřejmě že tohle album jsem musel pořídit k doplnění desek 1978 a zejména About Face. Zaujal mě už obal svým provedením a k obsahu nemám co dodat. Kytara (potažmo kytary) D. Gilmour mě ohromila při poslechu desky Animals, jednoho ze stěžejních děl hudebních gigantů Pink Floyd. Ve sbírce mám samozřejmě sólovky R. Wrighta a R. Waterse (ty jsou excelentní) a jelikož pro mě je cokoliv od Pink Floyd lahůdka, je tomu tak i u téhle desky. Jistě, D. Gilmour recykluje, jak podotkl P. Gratias, ale vzhledem k jeho věku a taky vzhledem k tomu, kdy vyšla poslední deska PF, jsem byl rád, že On A Island vydal. Pohodová, klidná deska, žádný stres, prostě ve zlatě.

adam @ 18.04.2013 22:37:41
Mna cely Dave nesmierne nudi. Nudil ma aj v Pink Floyde (jeho veci su proste popovy caj) a nudi ma aj solovo. Jedine miesto kde ma nenudi je ako sprievodny gitarista u McCartneyho na doske Run Devil Run. Proste podla mna Dave nevie robit hudbu, iba muziku.

Progjar @ 18.04.2013 23:30:53
to Adam. Tak toto si prehnal. David a popoviny? Vypočuj si High Hopes, Comfortably numb atď. Bez Davidovej gitary by Pink Floyd nikdy neboli. David mal vždy väčšie hudobné citenie a bol muzikálnejší ako Waters. Pravdou ale je, že jeden bez druhého už nedosiahli to, čo spolu. Pravdou je aj to, že ďalej to dotiahol Waters, jeho Amused to Death je nedostižné.

adam @ 18.04.2013 23:36:17
Nejdem sa hadat. Preto som zacal predosly prispevok slovom Mna... Nehlasam objektivne pravdy. Mna proste Dave nudi, nudil a pokial nespravi nieco ine aj nudit bude. Pink Floyd pre mna je len Animals. Lebo tam aj Dave ukazuje cosi viac. No a uz vobec nejdem Davea porovnavat ako gitaristu s inymi hudobnikmi, ktori dokazu na gitare zahrat nielen obycajny rock, ale i jazz, klasiku a podobne.

PaloM @ 19.04.2013 05:13:44
adam: ako ťa (trochu) poznám, si zameraný na iné žánre ako hrajú Pink Floyd. Sila Gilmoura a jeho hry je v niečom úplne inom, ako rýchlych prstokladoch, prípadne v univerzálnosti. Je to Pán gitarista, ktorý vie (vedel?) vytvoriť úžasnú vnútornú mágiu, snovosť a predstavivosť. To, čo píšeš o jeho úlohe v Pink Floyd, je silno subjektívne a ja to akceptujem. Počujem to však úplne inak. Narýchlo si spomínam na sólo napr. v Echoes, kde od pinkania a tiahlych tónov kláves nastúpi gitarová erupcia (v druhej polovici). Sú tam všetky nálady. Podobne v priebehu celého Dark Side of the Moon. A práca gitár vo Wish You Were Here. A The Wall, tam sú neskutočné perly. V podstate sa nedá prepočuť v celej diskografii. A nie menej je dôležitý jeho spev.
On an Island si David vytvoril pre svoju pohodu, úmernú veku. Tak si predstavujem ospalé popoludnia na dôchodku, bez urážky. Má to svojich poslucháčov, to akcpetujem. No, mňa to fakt neoslovilo.

OHNOTHIMAGEN @ 19.04.2013 06:58:43
adam:
Nic nepřeháníš, já jsem na tom stejně. Mě nudí až na pár písniček (čtyři? pět?) celá bezbarrettovská tvorba PF. Gilmourova sólová alba jsem slyšel všechna tři studiová, první mě nezaujalo, druhé nějak prošumělo i po několikátém poslechu a u "On an Island" jsem se přistihl, že už při třetí skladbě zjišťuju, kdy už tomu bude konec.

Jarda P @ 19.04.2013 07:20:13
Živé DVD Remember That Night (s R.Wrightem, D.Crosbym, G.Nashem, P.Manzanerou, R.Wyattem) dokresluje atmosféru, v jaké bylo nahráno On An Island. Pohodovou atmosféru v partě kamarádů, kteří si ještě vyjeli zahrát. Jak podotkl R.Wright, takovou pohodu nezažil nikdy předtím s Pink Floyd. Koncert je to skvělý, ale u některých věcí z On An Island nevydržím a přeskakuji na další skladbu. Stejně koncert stojí na skladbách Pink Floyd, což asi není divu.

adam @ 19.04.2013 08:26:51
Tiez mam Pipera najradsej, ale nakolko tu je tema o Daveovi, tak som sem netahal Sydov Pink Floyd, kde keby skoncili, tak by som ich total zral. V obdobie s Daveom mi jednoznacne najviac sedi Animals, ale pravdou je ze som Floydov uz 4-6 rokov nepocul.

Ako PaloM hovori, pocuvam inu muziku, ale volakedy som Floydov pocuval a co mi vzdy vadilo bola predvidatelnost... To v hudbe nemam rad.

03.01.2012 33Speedy
4 stars

Na tenhle typ jsem narazil někde na nějakém fóru při debatě o nejlepším singlovém albu po rozpadu Pink Floyd. Vůbec jsem nevěděl, z jaké to je doby, ale při poslechu prvních několika songů jsem si řekl, že to muselo být někdy bezprostředně po něm. A najednou se tady dočtu, že to je rok 2006? To mě teda dostalo. Gilmourův hlas prostě nestárne. A jeho duch zraje.

Opening k tomuto dílu nám tvoří stopa, kterou kdybych měl popsat jedním slovem, přichází mi na mysl slovo overture. Nejedná se sice o žádné kompozičně perfektní album jako třeba Dark Side, ale dobrý úvod se počítá. A tenhle je jaksepatří pinkfloydovský. Přes zvláštní sled zvuků různých extravagantních nástrojů(zvlášt mě jako fanouška Tolkiena nadchl kouzelný úryvek ženského vokálu, který jako by vyzpívala elfská pěvkyně) podepřený smyčcovým souborem se dostáváme ke Gilmourově typycké loudavé kytaře, která hraje za doprovodu zmíněných smyčců. Opravdu zvláštní symfonický počin. Na něj přímo(s malinkatou pauzou) navazuje píšeň číslo 2, i když pro mě číslo 1, píseň poprávu nesoucí název alba, On an Island. Krásná melancholická melodie, kterou jako kdybych z poslechu alb skupiny už dávno znal a při které nám Gilmour se svým backgroundovým sborem předvede sílu svého hlasu mě nelíčeně dojala. Podle mého názoru masterpiece současné doby. Ale tím se show nekončí. V dalších stopách nechybí teskný osamělý saxofon, který jako by pokračoval v epickém epilogu pro Barretta, psychedelicky rocková stopa Take a Breath, která mi připomíná mix Zdi a Take a Cigar, další pomalejší posmutnělé baladky, které jsou pro mě opravdovým potěšením, a nechybí další spousta Gilmourovy kytary..prostě ať si říká kdo chce co chce, pro mě tohle je pokračováním v duchu skupiny.

Pro rockověji založené posluchače tohle album není. Ale pokud si rádi poslechnete něco "romantičtějšího" jako já, nebál bych se On an Island doporučit. Melancholická temata, která tu nehasnoucí Gilmour vymyslel, jsou opravdu pohlazení po duši. Čtyři z pěti si určitě zaslouží.
reagovat

PaloM @ 04.01.2012 07:42:51
Len harmónie bez nápadov ospalú nahrávku nespasia. Slabota, no vhodné ako večerníček do domova dôchodcov. Už sa toho posluchu desím, až ma tam raz deti šupnú...

PaloM @ 04.01.2012 08:06:57
33Speedy: aby si nemyslel, že som barbar, tovja recenzia je veľmi pekná a je vidieť, že skutočne ťa tento album baví. To rešpektujem a mám Gilmoura ako osobnosť, skladateľa a gitaristu veľmi rád. Najviac mi však sedí v skupine Pink Floyd - od A do Z. Jeho sólovky CD, aj sólo vystúpenia, dokumentované na DVD, ma až tak nezaujali. To mám taký problém aj s inými - napr. Jon Anderson (Yes), ale i Roger Waters (no Stena á la 2010 je vynikajúce show).

KlepetoX @ 04.01.2012 08:50:47
Toto album považuju za nejlepší Gilmourovu sólovku. Vzpomínám si, že mě nejdřív vůbec nezaujalo. Teprve po zhlédnutí DVD Remember That Night, kde písničky "okořenili" David Crosby a Graham Nash jsem album začal víc poslouchat.

A ejhle - postupně jsem se do něj dostal a považuju ho za naprosto vynikající. Písnička "Where we start" s krásným textem je nejjemnější a nejniternější Gilmourova skladba vůbec, završení krásné melancholie, která nás celým albem provází. Určitě to není album pro každého, ale pro mě překrásný odpočinek a relax.

Dal bych čtyři a půl.

Zdeněk @ 04.01.2012 09:00:09
ad PaloM: tak tady se neshodneme, pro mně za plný
počet bodů

PaloM @ 04.01.2012 11:14:30
No, veď to je na hudbe najlepšie, že každý si môže vybrať, čo sa mu páči.

Petr Gratias @ 04.01.2012 14:49:58
Tak tohle Gilmourovo album mám doma.
Přiznám se, že k němu zatím hledám cestu.
Nejsem o něm tak jednoznačně přesvědčen.
Jsou tam zajímavé motivy a nápady, ale jako celek
to nějak nedrží pohromadě.
Napadá mě příměr: po rozpadu Led Zeppelin se Page na svých albech snažil vymanit ze stínu LZ, ale nedařilo se mu to. Ten zeppelinovský duch ho neustále pronásledoval a jak to tak vypadá, nadále to ani jiné nebude (Přejeme si ten mýtus zachovat, takže to někdy přijímáme jako nostalgickou vzpomínku, ale někdy jsme z toho rozpačití, že Mistr nedokáže hrát něco jiného a jinak...)
Podobně to cítím i u Gilmoura. Ten pinkfloydovský sound je k němu velmi těsně přilepen a už se ho asi stejně nezbaví. Otázka stojí, proč vyrábět další PF deriváty a raději se nedomluvit s Masonem a Watersem s případným klávesovým hráčem na nějaké reinkarnaci Pink Floyd... Z mnoha důvodů to asi není možné. Protože je touhle hudbou, soundem a "kapelou svého života" doživotně uhranut, tak vytváří podobné opusy.
Má to kontemplativní nálady, snivou, tajemnou, čarovnou a melancholickou atmosféru s občasnými zajímavými instrumentacemi, ale jinak se přiznám, že se zatím při poslechu tohoto alba nudím.
Tyhle rockové hvězdy asi nebudou umět přestat a tak budeme čas od času konfrontováni takovými alby dál.
Ale abych byl objektivní, nevylučuji, že časem k tomuto projektu najdu cestu a oblíbím si ho - takže nejsem zatím v poloze, abych ho nějak kategoricky odmítl a prostě se s ním seznamuji na delší trati poznání...

33Speedy @ 04.01.2012 21:53:55
No já to album přeposlouchal asi třikrát a fakt mě to zaujalo na první poslech. Je to prostě takový unuděný, ale hezky, právě mi přijde, že by to byla hrozná nuda, ale on tam prostě vymyslí nějakej zajímavej obrat a najednou si to zase vyvolá mojí pozornost..takže to do konce doposlouchám fakt bez problému. A pinkfloydovštinou to zavání, a protože mám prostě tenhle typ hudby rád, tak mi to sedí. Taky by se slušelo říct, že nikdo nemládneme.

33Speedy @ 04.01.2012 22:06:19
A taky abych se k něčemu přiznal, já si zase třeba neumím vychutnat ranější alba skupiny, debutka mi přišla skvělá, taková mladicky veselá(taky na moje gusto sedí ta trocha psychedelie), ale další alba mě moc nezaujaly. Dalo by se říct, že jsem intenzivně "prožil" jejich zlatou éru - Atom Heart Mother počínaje, Zdí konče, co bylo kolem toho mě neoslovilo. Ale už mi spousta lidí říkalo, že třeba Ummagumma je pecka, já to slyšel jednou s reprízou a nic moc mi to neřeklo..snad příště.

Teď se taky chystám na About Face, což jsem tady na progboardu někde zahlídl, a potom na Waterse v singlu. No a pak se pustím do neprobádaných vod češké hudby, kterou jsem před nedávnem objevil. A kdyby mi někdo z vás chtěl poskytnout nějaký návod jak se do ní pustit, tak bych ho s radostí přijal.

Jarda P @ 05.01.2012 07:43:20
Oblíbenost tohoto alba u mě ještě vzrostla po shlédnutí DVD Remember That Night. Jsem naopak rád, že se deska nezbavila nádechu Pink Floyd, což není divu, když ho tato hudba doprovází celý život. Ti, kteří se v pozdním věku snažili změnit styl, jsou pro mě většinou neposlouchatelní, jako třeba Robert Plant.

Petr Gratias @ 05.01.2012 10:43:33
Zdravím 33Speedyho...
Reaguji na Tvoji výzvu na téma objevování domácí rockové hudby. Nechtěl bych samozřejmě, aby můj návod působil nějak didakticky a také nevím, jaký jsi ročník, ale už jsem se v podobné situaci ocitl několikrát, kdy jsem byl vyzván, abych dotyčným lidem doporučil z mého pohledu zajímavé a významné tituly z domácí scény a zatím jsem nějak nepohořel. Zkusím se tedy tohoto model přidržet a doporučit Ti pár alb domácí česko-moravsko-slovenské provenience.
Až se tou hudbou "prokousáš" - dej vědět svoje názory. Zajímat to bude určitě nejenom mě, ale i ostatní pány progboardisty. Tedy:

FLAMENGO: Kuře v hodinkách (1972)
PROGRESS ORGANIZATION: Barnodaj (1972)
OLYMPIC: Želva (1968)
MATADORS: Matadors (1968)
JAZZ Q: Pozorovatelna (1973)
COLLEGIUM MUSICUM: Konvergencie (1971)
MARIÁN VARGA + PAVOL HAMMEL: Zelená pošta (1972)
DEŽO URSÍNY: Provisorium (1973)
SYNKOPY 61: Formule 1 (1975)
VLADIMÍR MIŠÍK: Dohola stříhali malého chlapečka (1976)
MODRÝ EFEKT: Svět Hledačů (1979)
FERMÁTA: Huascaran (1977)
MAHAGON: Mahagon (1978)
ENERGIT: Energit (1975)
VLADIMÍR MERTA: P.S. (1978)
MARSYAS: Kousek přízně (1982)
PRAŽSKÝ VÝBĚR: Straka v hrsti (1982 / 1986)
PROGRES 2: Dialog s vesmírem (1980)
STROMBOLI: Stromboli (1987)
LUBOŠ ANDRŠT: Capricornus (1981)
OLDŘICH VESELÝ a SYNKOPY: Sluneční hodiny (1981)
MICHAL PROKOP + FRAMUS: Kolej Yesterday (1984)
MARTHA ELEFTERIADU: Kresby tuší (1980)
BOHEMIA: Kousek přízně (1978)
PETR NOVÁK: Kráska a Zvíře (1975)
C+K VOCAL: Generace (1977)

Zdravím a přeji příjemný poslech!




adam @ 05.01.2012 11:40:28
Este by som doplnil
GATTCH - GATTCH
Plastic People of the Universe - Pašijové hry velikonoční
Bez ladu a skladu - Xmetov
Demikát - Grejtst hic
L+S+F - bolo nás 11
Richard Muller - LSD

Óin @ 05.01.2012 16:13:58
Petr pochopitelně myslel Bohemia - Zrnko písku, čistě pro forma to ale opravím :-)

Petr Gratias @ 05.01.2012 20:13:34
Díky, Óine...
samozřejmě máš pravdu.
Rockový dědoušek šlápl mimo mísu. Díky!

33Speedy @ 13.05.2012 21:13:59
Samozřejmě už jsem v tom tématu něco slyšel, Blue effect má zposlouchaný tam a zpátky, Pražský výběr měl hodně rád táta..ale tak ještě s Kuřetem, který mi doporučil kamarád a o kterým jsem často slýchal, to byly tak jediný věci z Čech, co jsem znal.
Ale pořádně jsem se do toho obul.
Plně jsem se seznámil s pojmy Varga, Hammel, Ursíny - Ursínyho debut je úžasnej..
Konvergencie, Zelená pošta a Huascarán se mi jako díla taky moc líbily.
Nicméně už doma - Kuře v hodinkách - to pro mě bylo něco jako znova objevit Dark Side.. prostě síla.
Pozorovatelna - nazval bych to free jazz, i když já na jazz zatím úplně neulítávám, tohle má skvělý témata, je to celý takový progresivně naladěný, to mi sedí.
Formule jsem nesehnal..
Olympic - to prosím ne. Ten mi fakt jde proti srsti. Želva mi jde na nervy.
Matadors jsem taky nějak nesehnal, ale slyšel jsem to, bohužel mě to taky moc neoslovilo.
Barnodaj je úžasnej! Ten zpěvák nevím jak se jmenuje, ale má strašně charismatickej hlas. Opening Helios mi úplně vzal dech.

No to je prozatím všechno. Hudba si bere strašlivý kvanta času. Díky moc za tipy, určitě ještě podle seznamu pojedu dál.

33Speedy @ 13.05.2012 21:21:35
Ještě na to tak koukám, pánům slovákům jsem nevěnoval dostatečnou pozornost.

Ještě jednou, Dežo Ursíny mi bodnul šíp do srdce hned po prvním poslechu. Zatím jsem na debutu.
Konvergencie je jednoduše úžasná. Ty instrumentálovky jsou supr, možná ta zpívaná balada mi tam nesedí.
Fermatu jsem zatím neposlouchal tak moc, ale Huascarán mě taky dost oslovil, určitě na nej ještě dojde.
A ještě jsem mezitím díky progboardu objevil Os Mundi, který jsou podle mě taky úžasný, Focus, kterej mi trošku připomíná moje období ELP a Obrázků z výstavy, tím jak se tam opakuje to chytlavý téma, a teď jsem se dostal k Biglietto per l'infierno. Teším se na něj

verjan2 @ 18.04.2013 15:47:19
PaloM: "...vhodné jako večerníček do domova důchodců.." Tak tohle jsi snad nemyslel vážně, co? Gilmour dělá hudbu pro sebe, jak se zrovna cítí, co ho právě inspiruje, a ne, jak kdo zrovna od něho co očekává...a upřímně, vymýšlet po PF éře novou hudební kreativitu snad ani nejde. Prostě ta hudba odráží jeho vnitro a je to to samé, co dělal v 70-letech Oldfield. Jeho obsáhlé a těžké kompozice taky nebyly pro všechny stravitelné, ale jak to popsal ve své autobiografii, ta hudba jde z jeho nitra a momentálního stavu mysli. Bohužel v posledním období už se komercializuje, seč to jde. Ale to je zase jiná věc.
Takže nazvat Gilmoura večerníčkem pro seniory může jenom někdo, kdo jeho tvorbu nechápe.

PaloM @ 18.04.2013 19:47:45
verjan2: ďakujem za tvoj názor. No, snáď ten môj rozdýchaš :-)

17.10.2009 nowhere_man
5 stars

Môj predchodca skvele album popísal. Ja len toľko, že je to kvalita a zvlášť cenná vzhľadom na rok (2006). Album je plné pinkfloydovskej hudby, v podstate nadväzuje na Division bell. Gilmour je majstrom melancholickej nálady a kľud je veľkou výhodou albumu vzhľadom na dnešnú dobu.
reagovat

PaloM @ 17.10.2009 21:20:55
Práve ten kľud ma nudí, CD som nikdy celé nedopočúval, nemám na to uši :-)

b.wolf @ 19.10.2009 15:44:55
pěkná recenze - od D. Gilmoura mám sice nejraději About Face, ale tuhle placku jsem si taky pořídil a rozhodně nelituju; klidné, pohodové, promakané album. Těch pět stars si určitě zaslouží.

28.12.2007 Ryback
5 stars

Psávalo se, že The Piper at the Gates of Dawn od Pink Floyd začíná tam, kde končí Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band od Beatles.
Po výborných koncertech Davida Gilmoura z let 2001-02 vyšlo v roce 2006 nové studiové a netrpělivě očekávané album této legendy On an Island a dá se s trochou nadsázky říct, že toto album začíná tam, kde končí poslední studiový floydovský výplod - The Division Bell…
David není nejmladší, takže samozřejmě nějaký rockový nářez, natož pak avantgardní progresi či psychedelické běsnění, nečekejte… Četl jsem zklamané názory, že to album je nemastné neslané, ale já vám mohu říct toto : chce to trpělivost. Po prvním poslechu se to album možná bude líbit málokomu. Zní totiž opravdu až hodně vyklidněně. Když jsem to album ale slyšel po čtvrté, začala se líhnout nesmírná krása a skrytá propracovanost citlivých skladeb. Po pátém poslechu (kdy jsem si v ložnici zapnul malou lampičku a popil střídmě vodky ;-) jsem musel sám sobě konstatovat, že toto album JE na pět hvězdiček…
Dostal jsem toto CD ve speciální edici i s DVD, obsahující hlavně sessions z roku 2006, DVD mimo jiné obsahuje i věrné předvedení Astronomy Domine - na to, že Gilmourovi je přes šedesát let, to je docela jízda… Na DVD potěší, že u všech skladeb hostuje „šedý vlk“ Rick Wright… který se koneckonců podílel i přímo na albu On an Island… A je to znát a je to dobře ;-)
Skladby se nesou opravdu ve vyklidněném, pohodovém, až takovém snovém, fantazijním duchu, jediný rockovější „nářez“ přijde ve floydovsky zabarvené skladbě Take a Breath. Na albu velice příjemně překvapí instrumentálky. Nejen že nejsou vatou, ale přímo naopak. Procítěná Red Sky at Night nám představuje Gilmoura také jako hráče na saxofon a tato instumentálka je pro mě osobně jednou z nejlepších věcí na albu a možná i jedna z nejlepších věcí, kterou sólový Gilmour složil - SUBJEKTIVNĚ vnímáno. Instrumentálka Then I Close my Eyes je zase příkladem, že Gilmour dokáže napsat emocionální skladbu, aniž by musela být, nebo znít, romanticky smutně… Také moc potěší, že album neobsahuje žádný komerční ústupek a la Take it Back, čehož jsem se upřímně řečeno trochu obával… David Gilmour si naštěstí uvědomil, že tohle už opravdu nemá zapotřebí a udělal si album vyloženě tak, jak prostě chtěl.
Shrnuto a podtrženo, pro fandy Pink Floyd VÍCE než doporučuji, je to koneckonců první studiové album od roku 1996, kdy vyšlo výborné album Ricka Wrighta Broken China (když nebudu počítat Rogerovu operu)… Pro trpělivé fanoušky jakékoli odnože rocku, který není založený na stylu - kdo zahraje na kytaru nejrychleji - doporučuji také. Hudba na tomto albu je víc než krásná - čím víc poslechů, tím víc ta krása košatí a tak nějak pozitivně nabíjí. Což v dnešní době není na škodu a dokáže to málokdo…

reagovat

verjan2 @ 18.04.2013 15:52:03
Skvěle napsané...sdílím stejné pocity.

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 6x
Ryback, nowhere_man, Gerry, , ripo, EasyRocker
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 2x
33Speedy, Mohyla
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 2x
Petr Gratias, Petr59
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Gilmour, David


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000