Gentle Giant - In a Glass House

Gentle Giant - In a Glass House - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1973

Tracklist:

01. The Runaway (7:16)
02. An Inmates Lullaby (4:40)
03. Way Of Life (8:04)
04. Experience (7:50)
05. A Reunion (2:12)
06. In A Glass House (8:09)
Ending of the album (musical collage)

07. The Runaway/Experience (live bonus track, Alucard CD only: Dusseldorf, September 23 1976)
08. In a Glass House (live bonus track, Alucard CD only, from the Munster show, April 5 1974)

Total Time: 58:04


Obsazení:

- Gary Green / 6 & 12 string guitars, mandolin, percussion, alto recorder
- Kerry Minnear / keyboards, tuned percussion, recorder, vocals
- Derek Shulman / vocals, alto sax, soprano sax, recorder
- Ray Shulman / bass guitar, violin, acoustic guitar, percussion, backing vocals
- John Weathers / drums, percussion

 
06.04.2016 horyna
5 stars

Připadá mi, že s deskami Octopus, In a Glass House a The Power and the Glory, stanuli Gentle Giant na svém umělecko tvořivém vrcholu, desky sypali přinejmenším jednu za rok a vždy velice osobité a kvalitní, i tahle nezapře své vrcholné ambice. Navíc mi přijde obzvlášť renesanční a to nejen v pravém slova smyslu, ale i atmosférou působící na mnoha místech, v mnoha skladbách jako hudba vycházející z doby 13-17 st. a nástrojů poplatných tomuto uměleckému směru / období. Je to jako by vám někdo četl pohádkový příběh a vy se prostřednictvím svým snů a pocitů procházeli po místech, kde stávali starodávné kostely a hrady, po místech neprozkoumaných, přesto tak přitažlivých. Je to přepestrá skládanka mnoha hudebních motivů a fragmentů, jež na prvních několik momentů působí na posluchče zcena nesourodě, postupně se však vše projasňuje a na povrch vyplouvají skutečně silné a neotřelé nápady.

Každá zde zastoupená píseň je jedním neopakovatelným originálem, podobné fragmenty nauslyšíte na žádném jiném jejich albu (oni se neopakují).
Vstupuje se pomocí tříštícího se skla v The Runaway- kolem vás poletují neuchopitelné akustiky v různých tóninách, flétny a zvláštní tahy kláves, pročištění přichází s klasickou kytarou, ale jen na chvíli, změť zvuků skladbu opět rozlepuje, v půli přichází ona zmíněná renesanční pasáž a divák žasne, ozve se i vibrafon prostřednictvím nevtíravé melodie. An Inmates Lullaby- musí na mnohé působit naprosto chaoticky, rytmus udávají perkuse, vibrafon, zvonkohra a proplétající se vokály. V překvapivě rytmickém tempu přichází Way Of Life- i ona se však zmítá v množství změn, do kterých promlouvá najednou pasáž z dob dávno minulých, za pomocí varhan, houslí a klavíru přináší hřejivé chvíle do jinak bláznivé skladby. Experience- hradní paní se roztančí před našimi zraky, ovšem jen na chvíli, snad každý z nástrojů dostáva alespoň na moment svůj prostor a hlas Kerryho Minneara působí nadpozemsky. Skvostná melodie na housle a kytary připlouvá v A Reunion- Kerry se překonává a já se ptám? Můžeme gently nemilovat??:-) Titulní skladba album zakončuje dynamickým vstupem podpořeným tamburínou, houslemi, různými drnkacímí, klávesovými i dechovými nástroji, je to opět neuvěřitelně bohaté a mistrovsky sladěné.

Fantastické dílo v každém směru.
reagovat

kamila @ 14.04.2016 11:42:38
Nedávno jsem tuhle desku poslouchala a řadím ji k těm absolutně nejlepším z jejich diskografie, každá skladba je dokonalá.

horyna @ 14.04.2016 17:52:07
Kamila: naprostý souhlas, spolu s Acquiring, Octopus a třeba první deskou je to špička gentlů.

john l @ 02.10.2016 18:06:53
Mohyla mi vnitřeně zavelel k návratu do staré dobré doby, kdy kapely jako G.G. patřili k nejdokonalejším v oboru. A když si vzpomenu na včera tu viděné sexuální pistole, zvedá se mi břušina (pardón). Sklenice letí k zemi The Runaway...ano, ano, tohle přesně potřebuju. Hello Gentle Giant, mám na teba chuť, aspoň kůsek diskografie sniém...

18.12.2008 EasyRocker
4 stars

Zcela nazařaditelný materiál, i v intencích art-rocku, ale tak tomu bylo u Gentle Giant vlastně vždy. Hudba mistrně poskládaná z jednotlivých střípků, okořeněná vokálními harmoniemi, které předběhly dobu tak o 20 let. Po mnoha a mnoha posleších však zjišťujete, že to celé dává smysl, že to drží pohromadě, a na povrch vyplouvají pohádkové melodie (třeba třetí Way of Life - melodický motiv poněkud upomíná hymnickou Think of Me With Kindness z desky Octopus). Přesto ale jsem z těch černých ovcí, které to u GG mají jaksi obráceně - nejvíce mě zaujala raná deska Acquiring the Taste se svými skvělými melodiemi, a ostatní desky jsou pro mě sice fantastickou (a nedoceněnou) učebnicí progu, ale přece jen se tam obtížně čehokoli chytám. Prostě přesně ten typ hudby, kterou si poslechnete padesátkrát, ale stále si nic nepamatujete. Je mi jasné, že GG o té snadné zapamatovatelnosti nikdy nebyli, nicméně subjektivně to pro mě představuje jistou překážku. U mě za ****, i když znovu podotýkám, že formálně nelze GG vytknout vůbec nic.
reagovat

Mirek Kostlivý @ 18.12.2008 13:58:25
Ano, to je přesně ono! Ta neoposlouchanost, která není vlezlá ani po padesátém poslechu, ale co zároveň způsobí, že se to v rádiích nebude hrát (na rozdíl od Pink Floyd) ani náhodou.
Ale géniové se nikomu vnucovat nemusí. Ten kdo chtěl, si je na burzách i v těch bídných 70. letech našel.
Všechny současné tzv. "prog" kapely by se od GG měly učit, co je to progrese.

02.10.2008 Ryback
5 stars

Pamatuju si dobu, když jsem objevil King Crimson a poslouchal Lizard. Říkal jsem si, že tohle nahrála parta lidí, která buď utekla z blázince, nebo z něj právě dostala vycházku ;-)… A pak jsem objevil tenhle skleněný klenot – album In a glass house od Gentle Giant. Ještěrka vedle tohoto alba přestala vypadat podivně – vedle tohoto alba působila podivně asi jako Please Please me od Beatles.
Voytusova recenze je naprosto přesná, zajímavá a vyčerpávající a nemá tedy cenu opakovat již jednou vyřčené a rozebírat jednotlivé skladby.
Na členech Gentle Giant obdivuju mimo jiné jednu věc – jejich obrovský hudební rozhled. Protože to, jakým způsobem oni vkomponovávají do svých složitých kompozic vlivy (nejen) moderní vážné (=často právě té podivně rozkouskovaně znějící) hudby, aniž by ale cokoli kopírovali, to jsem u nikoho nikdy neslyšel (třeba u Franka Zappy je inspirace Stravinským zřetelná, viditelná; u Gentle Giant bych nedokázal nikoho jmenovat - koneckonců Gentle Giant si inspiraci nikdy nespojovali se sebemenším napodobováním)… Je to naprosto originální, nepozérské, a po nějakém patnáctém poslechu člověk s úžasem zjistí, že se mu ta na první poslech nemelodická roztříštěnost líbí a – ba co více – že daná skladba-obraz najednou dostává ucelenou, smysluplnou, dosebezapadající, melodickou podobu. Jaký museli mít členové Gentle Giant talent, něco takového jako Skleněný dům vymyslet! Všechna alba – od prvního po Interview – jsou poznamenána tou krásnou, naprosto originální, ojedinělou hudbou. A i na následujících třech posledních studiových albech se v tom „popíku“ stále najdou dobré věci… Fakt klobouk dolů…
Album In a glass house je pro mě osobně bezkonkurenčně nejlepší hudební počin roku 1973. Ano, lepší než Selling England…, lepší než Skřivánčí jazyky, dokonce lepší než Odvrácená strana Měsíce… Ale – chce to opravdu nekonečnou trpělivost, tohle album zvlášť. Mě trvalo roky (nepatřím také mezi maniaky, kteří poslouchají jednu jedinou kapelu), než se mě začalo líbit! A stále se ještě domnívám, že křivka mé oblíbenosti u tohoto alba nedosáhla vrcholu…

P.S.
Věděli jste, že nepsané heslo skupiny Gentle Giant bylo „rozšířit hranice současné populární hudby s rizikem, že se stane velmi nepopulární“? ;-)

reagovat

30.09.2008 Voytus
5 stars

Po odchodu Phila Shulmana nahrávají Gentle Giant svou zásadní desku. Rozhodli se zůstat v pěti, zavřeli se do skleněného domu a stvořili tuto zběsilost. Nemyslím si, že by toto jejich zásadní dílo mohlo být pro každého pochopitelné. Všechny písně jsou plné podivných postupů, bizarních aranží, melodií, které se jen těžko zaryjí do paměti, i když se snažíte sebevíc. Hudba je to ale opravdu podmanivá, ani na chvíli se nezastaví, jako voda, která Vám proteče mezi prsty. Však on název a obal o něčem vypovídají - jakkoli se může zdát skleněný dům křehký, při jeho rozbití se můžete nepěkně pořezat. Já už se takhle dobrovolně pořezávám několik let (A čistě v abstraktním tónu - je to příjemné). Hudba na této desce lze jen těžko popsat, natož pak k něčemu přirovnat. Vlivy jednotlivých stylů, kterými se GG inspirovali se zde slily do jednoho celku a jen těžko je najdete.
The Runaway album otevře zvukem tříštícího se skla. Po chvíli se z něj stane rytmická smyčka. Skladba je vcelku rychlá a rytmicky členitá. Bizarnost melodie zpěvu umocňují ještě podivné klávesy, zobcové flétny, relativně tvrdé kytarové riffy a sbory. Všechny prvky se vždy jen odněkud vynoří jako duchové a zase zmizí. Velice těžké na udržení pozornosti.
Druhá Inmates Lullaby je ve znamení perkusních nástrojů (POUZE!!!) - vibrafon, zvonkohra, tympány...A prolínající se vokály, které ještě umocní text o pocitech chovance psychiatrické léčebny. Vždy jsou vystřídány ulítlou mezihrou, plnou obzvlášť 'zvrhlých motivů'.
Nejdisharmoničtější skladba Way of life je poháněna přímočarým rytmem, který se ale často zvrtne v nepředvídatelné breaky, aby se zase vracel. Všechny melodické nástroje a zpěv jsou záměrně postaveny na intervalech, které labilnějším jedincům snadno způsobí bolení hlavy. Pro uklidnění je tu krásná melodická pasáž s nadpozemským vokálem Kerryho Minneara a smyčci. Ale netrvá dlouho, vše s ironickým úšklebkem překazí Gary Green (kytara) a Ray Shulman (baskytara).
Experience zní podobně vykonstruovaně. Záměrně vystavěná z drobných motivů, plných neposedných, poskakujících not. Na první poslech zmatené a znervózňující. Začátek zpívá Kerry, ale když se po třetí minutě objeví Derekův nachraplaný, vypjatý hlas, přijde si rocker na své. Pochopitelně jen na chvíli, pak je tu samozřejmě nastražená nějaká ta zákeřnost. Gary Green tu má zajímavé sólo, které je ale podobně složité, rozhodně nečekejte Blackmorea.
A Reunion je příliš krátký, aby se tu stalo něco vyloženě zásadního, ale není to žádná vata. Nejklidnější píseň se smyčci a Kerryho zpěvem.
Titulní závěrečná skladba je v podobném duchu jako skladba úvodní. Podobně klopýtavý rytmus, nervní melodika, spousta divných zvuků, až se je zdráhám přivlastnit konkrétním nástrojům. Ale rozhodně tu využili svou nástrojovku kompletně. Dočkáme se saxofonů, houslí, zatraceně rychlých akustických kytar, sborů a (alespoň pro mě) nejchytlavějších melodií alba.
Na konci ještě dovětek ve formě krátkých střihů z každé písně.
Album doznělo. Nevěřícně kroutíte hlavou, co že to vlastně bylo. Jakkoli jsem Yesman, Tullista, Floydista, Genesista, Generatorista nebo Crimsonista, tahle parta mě nepřestane udivovat. Není to ani tak emotivní jako u jiných, skladby musíte vnímat především hlavou, ale už jen to, co muselo dát za práci tohle vymyslet. GG jsou hračičkové, jejich hudba je na palici a texty působí jako psychogické studie společnosti.
A taky si po poslechu budete klást otázku, kdo je tady vlastně blázen.

Pět hvězd je málo, nutno slyšet.
reagovat

brčko @ 04.11.2009 23:29:08
Přesná a skvělá recenze,doporučuji poslech ve sluchátkách.Xylofon je jako tisíc stříbrných kladívek.Mistrovské veledílo!!

Mayak @ 07.03.2015 10:42:54
... výborná recenzia ...

Jardo @ 07.03.2015 18:22:05
Súhlasím, Voytus je odborník, profík, no v jeho recenziách nechýba zároveň aj také to fanúšikovské nadšenie a to je veľmi fajn. Akurát posledné slovo v tretej vete by som nahradil iným adjektívom.
P. S. Ako to bolo myslené s tým Blackmooreom?

Voytus @ 08.03.2015 00:22:30
Jardo: Sakryš, jak jen to bylo myšleno s tím Blackmorem? Asi bych to dnes napsal trochu jinak, víc rozvinul. Asi v tom smyslu, že Green je takový ten typ disciplinovaného hráče, který žádný tón neponechá náhodě. Blackmore si, především naživo, často ulítne a ty sóla nedávají moc smysl. Nechtěl jsem se do něj nějak navážet, je to jeden z mých nejoblíbenějších hráčů a po technické stránce strčí do kapsy nejednoho hráče z generace metalistů, které ovlivnil, a kteří přišli s hodně technickou hrou v 80. letech. Jasně, že sóla jako Highway star, Wring that neck a třeba Lazy, Black masquerade jsou promyšlená a ne zrova jednoduchá. Ale někdy jako by se vůbec nekontroloval a přitom zároveň jen tak mimochodem trousil záblesky neuvěřitelné techniky - například Kill the king, Stargazer, Spotlight kid.
Prostě mě napadl zrovna on :-)

Mayak @ 08.03.2015 10:45:32
... ja sa pridám k Voytusovi, videl som v r. 2010 v Loreley hrať kapelu THREE FRIENDS, teda pokračovateľov s hudobnou produkciou len a len pôvodných Gentle Giant, kde sú Gary Green aj Malcolm Mortimore z pôvodnej materskej kapely (spočiatku s nimi hral aj Kerry Minnear, iba Shulmanovci nie). Bol to nesmierny zážitok a naviac som si všímal práve Gary Greena. Jeho spôsob hrania aj na živo je celkom iná káva, ako u väčšiny práve (hard)rockových, metalových, ale aj mnohých progrockových gitaristov...
Obrovská koncentrácia, dôraz na detaily a takmer absolútna dôslednosť a pritom ľahkosť, jasne dávali najavo, že toto je gitarista z iného vesmíru, ako mnohí tí, čo sú verejne podstatne známejší, či všeobecne akceptovaní (a videl som ich už skutočne veľký počet).
Môžete tu vybrať ľubovoľného "guitar hero" zo svetovej scény ...a ja odpoviem, že na Gary Greena ...proste v mnohých aspektoch jednoducho nemá ...

yngwie3 @ 08.03.2015 12:51:47
to Mayak: ak dovolíš, vybral som ľubovoľného "guitar hero" zo svetovej scény a dovolím si tvrdiť, že na Gary Greena má ... a to kedykoľvek / prosím pozrieť a vypočuť celé /...

>> odkaz

Mayak @ 08.03.2015 13:14:44
:-) OK
Guthrie Govan je rovnako v mediálnom tieni poznania majoritnej, rock počúvajúcej populácie, ako Gary Green ... isteže je pre znalého poslucháča "guitar hero", a celkom hravo zrovnateľný so starším G.G.
Ale myslel som to inak a Ty to vieš :-) myslel som mainstreamových a obyčajne sólových gitaristov, (nie tých, čo sú súčasťou "vyššieho kolektívneho diela"), medzi mnohými inými aj Tvojho menovca a plejádu jemu podobných ...

Jardo @ 17.02.2016 14:00:17
Voytus: Vrelá vďaka za odpoveď. No Green je akademik, profesor, detailista - ale všetko je myslené maximálne pozitívne. GG milujem, najmä Octopus. Blackmore je neskutočný technik a živel zároveň. Maloktorý za sebou zanechal také kvantum inšpirácií, ale aj nezmazateľnú a výraznú stopu v hudobných dejinách.

yngwie3 @ 08.03.2015 13:39:27
to Mayak: :o) viem ako si to myslel, len som to zobral ako takú malú výzvu a napadol ma GG ... a následne GG a GG = GG in opposition / great guitarist / :o) ...

Voytus @ 08.03.2015 14:20:01
Guthrie Gowan je fantastickej! Zahraje snad úplně cokoli! Btw. zajímavým kytaristou je i Ray Shulman, byť především baskytarista (jasně, houslista, trumpetista, vokalista, perkusák, textař, autor hudby). Například tu >> odkaz . Přijde mi z celé skupiny nejtalentovanější. Takový ten přirozený talent, kterému to jde hravě od ruky. Ale může to být jinak, třeba to má vydřené.
A Gowana třeba u Wilsona (i když tam je neuvěřitelnej úplně každej) >> odkaz

Jardo @ 08.03.2015 18:12:39
...a Mayakovi ten koncertný zážitok (v dobrom) závidím.

18.08.2004 -krusty-
4 stars

opravdu-tohle je vedle "The Power and the glory" to nej od GG. Celé elpo neuvěřitelně šlape. Je tradičně "složité" a krásně "přearanžované", leč tak jako tak bych je začínajícím "giantofilům" doporučil!! O vokálech se snad nebudeme bavit - je to nošení sov do Atén :-))
reagovat

16.08.2004 Mayak
5 stars

Tak, ako YES majú svoj Close To The Edge, PINK FLOYD svoj Dark Side Of The Moon, GENESIS svoj Selling England By The Pound a E.L.& P. svoj Trilogy, tak kapela v našich končinách menej známa, ale vo svete (najmä vo sfére aktívnych muzikantov, venujúcich sa žánru art & prog rock) výnimočná, má toto album! Žiadna kapela (samozrejme s výnimkou YES) tak neovplyvnila spôsob používania viacnásobných vokálov v art rockovej hudbe a úplne novátorský systém skladania skvelých hudobných fragmentov do jedného celku, ako práve Gentle Giant. Tí, čo v súčastnosti zvlášť obľubujete kapely ako sú Spocks Beard, alebo Echolyn (to som aj ja:-) ) vedzte, že ich hlavým inšpiračným zdrojom bola hlavne práve táto kapela.
Pôvodná šesťskladbová ( a 38 minútová) verzia tohto CD je momentálne prakticky nezohnateľná a zberateľsky raritná. Album vlastne uzatvára päticu mimoriadne silných a z pohľadu vývoja art rocku náležite cenených albumov tejto skupiny.
...tak ako VDGG, Camel aj Gentle Giant boli v minulosti v našich zemepisných končinách vždy v tieni žánrovo príbuzných kapiel typu Genesis, YES, E.L.&P., či extrémne zpopularizovaných a zľudovelých Pink Floyd. Kto sa však do HUDBY Nežného Obra ponorí hlbšie, s istou dávkou trpezlivosti a prirodzenej vnímavosti, ten bude za to nesmierne odmenený...
reagovat

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 6x
Mayak, Voytus, Ryback, Brano, horyna, Mohyla
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 4x
-krusty-, EasyRocker, murphy, kaktus
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000