Genesis - Trespass

"Looking for someone?"-nástojčivé,priam prosebné Gabrielovo zvolanie na úvod tejto platne ma vždy "dostane"...a to úplne.Tento album mi pripadá,ako púť nádhernou,zasnenou rozprávkovou krajinou.Už dávno som chcel napísať recenziu na tento album,avšak mám pred týmto dielom až takú posvätnú bázeň,že som to stále odkladal.Pritom som na Trespasse vlastne vyrastal a počul som ho nespočetne krát.Odvahu mi dodal až Voytus,ktorý je podla jeho profilu oveľa mladši ako som ja.Darmo,tí mladí majú guráž !Trespass je podla mňa genialna platňa!Má takú neopakovatelnú,svojskú atmosféru,sála z nej nádherná čistota a úprimnosť.Niekto môže namietnuť,že sa tu nájdu nejaké inštrumentálne chybičky(napríklad bicie náatroje).Iste,John Mayhew nebol tak technicky zdatný bubeník,ako neskôr Phil Collins.Ale treba si uvedomiť,že ked chlapci nahrávali tento album mali iba dvadsať!!! rokov a napriek takému mladému veku sa im podarilo stvoriť tak vyzreté a nádherné dielo.Trespass je skvost a právom patrí do zlatého fondu nielen v rámci žánru,ale aj mimo neho.
reagovat

Brano @ 03.01.2008
Ospravedlňujem sa za preklep.Malo byť "bicie nástroje" a nie "bicie náastroje".

Voytus @ 03.01.2008
Může to znít jakkoli divně, ale já vlastně na téhle hudbě také vyrůstal, i když o mnoho let později. Já měl štěstí, že jsem se k těmhle starým nahrávkám dostal dost brzo - Genesis pro mě mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem byli nejoblíbenější kapelou. A psát na ně nějaké 'recenze' není vůbec jednoduché. Už se těším, až se pustím do Yes, to bude ještě těžší!

PaloM @ 05.02.2008
Je to asi hanba, ale - odradený dávnymi recenziami - som toto album stále "vynechával". A teraz konečne objavujem nenápadnú krásu Trespass, súčasne s inými CD Genesis - archívnymi nahrávkami s Gabrielom.

K Trespass jsem se dostal dost opožděně, měl jsem za sebou jen desky z 80. let a Lamb lies down...Lamb na mě byl zezačátku trochu moc, ale Trespass mě dostal. Hudba zde je velmi propracovaná, přesto ne až tak složitá, plná zasněných melancholických ploch. Skladby svou stavbou spíše připomínají klasiku, než rock. Odehrávají se spíše v klidnějších náladách.
Na Genesis jsem měl vždy rád, jak si s každým motivem umějí pohrát a s každou změnou si dají na čas.
Úvodní Looking for someone sice začíná zvolna, jakoby osamělým, smutným hlasem Petera Gabriela, ale postupně se rozjíždí, mohutní, Peter ji občas ozvláštní flétnou. Dokonce mi tu ani nevadí nazvučení bicích, na které jsem všude četl jen negativní kritiku.
V následující White mountain je také o změny postaráno. Akustiky ze začátku se v průběhu skladby několikrát vrací, skladba končí zadumaným chorálem.
O něco optimističtější mi přijde Visions of angels. Posluchač ani nepostřehne, že kapela na téhle desce prakticky nepoužívá elektrickou kytaru. Spíše dvanáctistrunky a klavír.
Za vrchol desky ale považuji Stagnation a The knife. První zmiňvaná je opět melancholicky zasněná, ale místy se vzedme v rozjeté radostné pasáže.
A ta druhá? To je největší nářez albe, s hrůzostrašnými pasážemi a našláplým kytarovým sólem.
Dusk také není žádná výplň, opět akustiky a flétna.
Na Trespass není slabé místo, první opravdové album Genesis je opravdovou perlou.
reagovat

Toto album sem zacal poslouchat jako posledni ze vsech alb klasicke ery Genesis a musim rict, ze je to velka skoda, ze sem se k nemu nedostal uz driv.Asi sem si to nejak podvedome spojoval s From Genesis To Revelation a domnival se, ze pujde o obdobny styl jako na debutu. Nevim jestli je to tim ze to album posloucham ted se zacatkem zimy a pasuje to idealne na tohle rocni obdobi,ale ma naprosto kouzelnou a jedinecnou atmosferu.Urcite to patri k tomu nejlepsimu co sem kdy od Genesis slysel.
reagovat

Mé nejoblíbenější album od Genesis (s Gabrielem-s Collinsem sem ještě nedal šanci, možná někdy).
Má výbornou atmosféru, kvůli které ho řadím na samotný vrchol skupiny. Chvílemi mi to připadá jako pohádková hudba, jak šel Jeníček s Mařenkou do lesa a najednou je tam přepadne vlk, s rozloženou karkulkou v břiše. Takový hororový nádech ve mě vyvolává především White Mountain. Gabrielův tajemný hlas, mi chvílemi nahání husinu.

Tohle album je nejlepší poslouchat o samotě, pozdě v noci. Jednou jsem to tak udělal, k tomu ještě víno a svíčky. Ne nejsem samotář, ale měl jsem chuť jednou si oddychnout od všech starostí a přemýšlení. Byl to výborný zážitek.
The Knife je zas opak celého dění předtím, a nemá chybu. Zní skoro jako Uriášové, nebo Párplíci.

Výborná deska, při které se nenudím. Rád se k ní vracím a nedám na ní dopustit. Bravo!

reagovat

lenzi @ 10.10.2007
Normálne si ma vyhecoval - u mňa je to tiež najobľúbenejší album od Genesis.
Večer uložím manželku a deti spať, otvorím fľašku červeného, možno niekde nájdem sviečku a hor sa k nirváne. ;-)

miguel7 @ 10.10.2007
To sem rád:) Ten večer se ještě povedlo In the Court of the Crimson. To jsou vůbec desky s neskutečnou atmosférou. Tehdy jsem si nechal i celou Moonchild, ta perfektně zafungovala

Kdo by to byl čekal, skupina dala kopačky Decce, Jonathan King ztratil zájem o skupinu, což bylo geniální, dopomohlo to k tomu, že skupina podepsala kontrakt s firmou Charisma, kde už řádili vynikající Van Der Graaf Generator. Skupina měla teď prostor dýchat, měla možnost skládat bez jakékoliv omezení. Zároveň se nenechávali inspirovat nikým a všechno šlo přímo z jejich srdcí. Anthony Phillips je zde vůdčí osobností, alespoň z hudebního hlediska. Díky němu se Genesis posunuli a Tony Banks se zdokonalil v klávesách. Trespass dává dojem nádechu starověku, jak správně poznamenal Vaklaf, na rozdíl od Hacketta, který spolupracoval s klávesama Tonyho, Anthony Phillips si drnkal svou cestou. Peter zde zpívá krásně žalostně, skupina to bere nesmírně vážně, humor se zde ještě tak neobjevuje (já osobně tohle považuju jako celek za lepší než Nursery Cryme, kde jsou sice mistrovské kousky jako MB,Hogweed, Fountain, ale to ostatní není už tak dokonalé). Avšak Trespass nemá snad slabinu, možná, že akorát bubeník dává dojem, že bubnuje do prázdných mokrých krabic, ale je to rozhodně lepší než bubeníci na FGTR. Mike pomáhá Anthonymu a zaujmul místo u basy, kde se značně zlepšil oproti debutu. Na této desce se mi líbí, že se vždycky dokáže hudba zastavit a začnou jen zpívat tonyho varhany, na to se jemně nabalí dvanáctistrunka, až se mi z toho tají dech. Člověk si pořád klade otázku, jak by asi tak vypadali Genesis, kdyby Phillips pokračoval, kdyby nikdy nečetli inzerát Imaginativní kytarista skladatel hledá... Nepochopím proč je album tak nedoceněné, a to mám na mysli i teď v téhle době. Alba jako Dark side of the moon, Close to the edge jsou vyzdvihovány do nebe, ale Trespass, které je mnohem propracovanější a dohání mě k slzám se řadí mezi ty slabší alba. Teď bych rád probral jednotlivé skladby.

Looking for someone: Peter nálehavě zazpívá looking for seomeone a začnou ho doprovázet Tonyho klávesy s Anthonyho kytarou, všimněte si, že skladba je dokonale propracovaná, to se nedá jen tak poslechnout jednou. Peterova flétna je zde taková žalostná jakoby z povzdálí a líbí se mi jak anthony odpovídá kytarou na peterovu flétnu a jakoby ingoruje, že Tony vůbec na varhany hraje. Potom skladba vzejde do grandiozního finále, kdy to Mayhew rozjede a Anthony vezme elektriku a zase peter naříká s flétnou, při této skladbě mám pocit, že letím vzduchem přírodou :)

White Mountain: skladba začíná zajímavým intrem, zvláštní zvuk varhan, poté začne drnkat Anthony a skladba dává dojem, že je zima, že opravdu stojím na nějaké zasněžené hoře, texty jsou tu prakticky dokonalé. Potom je zajímavá pasáž kdy se zastaví nástroje a Tonyho klávesy začnou jezdit sem a tam, a peter začne hvízdat, je to jakobych byl v úkrytu v hoře a čekal na záchranáře a upadal do bezvědomí. Začátek a konec skladby má geniální rify, a ke konci ještě vokální zpěvy s drnkáním, o muj bože to je taková krása :)

Vision of Angels: romantická skladba, kterou napsal Anthony, chytne možná spolu s Knife nejrychleji, je to dle mého názoru nejjednodušší skladba (tudiž nejslabší) ale je vynikající ! Texty o andělích, nechte mě tu, navždy sbohem. Bubny zde pak jsou trochu nekvalitní, ale je to skutečně krása.

Stagnation: tak tohle je opravdu genialita, nejpropracovanější skladba, začíná kytarou a Peterovým ztišeným zpěvem. Asi po minutě a půl začínají tonyho klávesy hrát až pohádkovou melodií s cinkáním a pomalejším drnkáním Anthony kytary, tento moment mi dává dojem kapky ztékající po lístku, bezstarostný život v přírodě, hrát si se zvířatama. Pak začíná skladba přitvrzovat a rozjede se v grandiozní souboj Tonyho a Anthonyho. Tonyho klávesy mají vyloženě geniální rif, krásně jim to ladí, člověk si říká jak ta dvanácti strunka má taky něco do sebe, nedokázal bych si představit kdyby to hrál elektriku Steve, určitě by to bylo zajímavé. Pak se zase skladba zastaví a začnou opravdu krásné texty: "Besides Silent Mirror" doslova kromě tichého zrdacla. Zpěvné chorály a drnkání anthonyho dávají dojem, že jsem někde u vody a hazím tam kamínky. Konec skladby se ucelí v jednu skvělou melodii ve zrychleném tempu.

Dusk: podceňovaná nádherná skladba bez bicích. Anthony tohle složil, takže zde dominuje jeho akustika a cinkavé zvuky do toho krásně zapadají. Tony geniálně zareaguje v pozadí jemnými varhany "když padá lístek" a tonyho klávesy krásně zabublaj jemně, že jsou slyšet když dává člověk pozor. Vokály krásně doplňují Peterův zpěv. Poté se rozjede pasáž kdy peterova flétna soutěží s anthonyho 12strunkou a potom skladba spadne jakoby do umlčení a duní klavír do zapomnění. Na archívu je tahle skladba také, sice s metrononem, který může někoho rušit, ale je tam ještě 3.pasáž, která byla původně ve skladbě zahrnuta a ta je taky krásná. Peterova flétna udělá jeden rif, na který pak rychlo-drnkáním zareaguje Anthony.

Knife: poslední skladba na desce má tvrdší ráz hned od počátku s refrémem, který Peter zpívá spolupracují varhany. Tady Anthony odložil 12strunku a vzal do ruky elektriku a značně rozjel. Ale pozor tahle skladba nemá jen tu kostru co člověk slyší na začátku, to by pak nebyli Genesis, že ? Asi po 3 minutách jde skladba do pasáže, ze který mám husí kůži, můžou mi téct slzy, skladba se totálně zastaví, mike začne drnkat pravidelně basovkou, zakňourá elektrika, tonyho varhany hrají táhle, peterova flétna začne krásnou melodii, tonyho klávesy se změní do bublající fáze, ach ta basovka tak krásně ladí s flétnou a varhanama, jakoby z nebe letěl anděl. Pak se skladba dostává do fáze, kdy peter opakuje slova o svobobě a kolem se rozléhají zvuky policie, křik lidí, jakoby to byly zvuky z dnešní doby. Pak se skladba rozjede do krásně tvrdé melodie, Anthony to rozjede se svojí elektrikou a tonyho varhany mu k tomu pomáhají. Tady poprvé ukázal Anthony pořádné elektrické kytarové solo, až z toho běží mráz po zádech. Pak je poslední melodie na kterou se peter točil na koncertech dokola, však to dává ten dojem a skladba vyvrcholí a je konec.
reagovat

Hneď na úvod sa priznám, že Genesis ma nikdy neoslovil natoľko, aby sa stal mojím favoritom. Akceptujem muzikantov a aj prepracované skladby, ale vždy mi kapela pripadala taká trošku "mäkká" a ani melódie ma nepresvedčili o tom, že ide o niečo výnimočné.

Napriek tomu mám nesmierne rád album Trespass, ktorý považujem za najlepší počin skupiny. Absencia veľkých mien (Collins, Hackett) mi je ukradnutá, aj tak som si na "mená" nikdy nepotrpel (a vždy ma celkom pobavilo, ak mi niekto púšťal rôzne komerčné somariny s tým, že tam hrá tena ten, a preto je to super).

Raz som čítal výrok Leopolda Stokowského, ktorý znel: “It is not necessary to understand music; it is only necessary that one enjoy it”. V preklade to znamená niečo ako "nie je dôležité rozumieť hudbe, je dôležité, že si ju užívaš". Myslím si, že na Trespass to platí dupľovane. Čo na tom, že Collins je špičkový bubeník, čo na tom, že Hackett je famózny gitarista. Čo na tom, že "dvojka" nie je až tak virtuózne zahratá... Od úvodných tónov Looking for someone cez Visions of Angels až po The Knife máme dočinenia s krásnou precítenou hudbou. Záverečná The Knife podľa mňa dodnes zostáva najlepšou skladbou skupiny (ohrozuje ju iba Dancing with the moonlit knight). Hlavne prvá tvrdá polovica skladby je perfektná a je škoda, že Genesis nezostal v takejto polohe. Určite by sa mi páčil viac.

Hudba nie je iba súčtom tónov a technického prevedenia. Hudba poskytuje niečo viac, niečo, čo oslovuje ducha, vrýva sa do srdca a nepotrebuje rozum a logiku. A práve preto mám tento album tak rád.
reagovat

V kulturní historii každého evropského národu lze vystopovat různé vlivy, směry a vývojové linie, které se podepsaly na jeho tváři a v celku tvoří významné poznávací znamení. Proto u mnoha uměleckých děl, ale i předmětů velmi profánních, jsme schopni podvědomě vycítit jejich původ a zařadit si je do místa a doby. Aniž bychom si třeba rozumově odůvodnili, proč tomu tak vlastně je. Zpětně se pak promítá pocitový výraz z těchto věcí do našich představ o tom jak vypadají výtvory z konkrétních koutů Evropy a ostatních světadílů. Když uslyším flamenco jsem ve Španělsku, Verdiho árie mne v jediné vteřině přenesou do Itálie, Francie se nezapře ve svých hořkosladkých chansonových melancholiích, Garbarekův saxofon je skandinávský jako máloco, a ... Genesis - to je Anglie. Ne, že bych tuto zemi nějak mimořádně miloval, ale mám-li si na nějaké kultuře vyloupnout to dobré jadérko, je to v zemích spadajících pod královskou korunu Velké Británie schopnost vytvořit pohádkový a tajuplný příběh. Už jen jejich mytologie je svébytná a čímsi čarokrásnější než všechny ostatní pověsti z jiných zemí, naši nevyjímaje. Je to krásně znát v celé anglické literatuře a hlavně v jejich divadelních hrách. Jen v Anglii mohli vzniknout Silmarillion, Harry Potter, Země za zrcadlem, tančící květiny, mluvící králíci, postavy pitoreskní a nepochopitelné, přitom blízké. Z těchto mnohasetletých proudů mohly pak vyrůst takové nádhery jako Pink Floyd, Jethro Tull, Gryphon, Fruupp, z nich a mnoha dalších ten van a dech neuvěřitelných, barevných a rozpravných příběhů slyším. A právě vrcholem i extraktem toho nejlepšího z nich je pro mně právě Trespass.

Všeobjímající atmosféra příběhů na pomezí reality a snu je prostoupena v každé notě, v každém tónu, v každém brnknutí kytary, zaťukání klavíru, zachvění Gabrielova hlasu. I trošku zastřenější zvuk studiové nahrávky přispívá k mírně svíravému pocitu jakoby z potemnělého lesa, jehož kouzelní obyvatelé na mně zpoza každého stromu zamrkají, tu houknou, jinde provedou něco nenadálého. Ve skladbách alba Trespass je pestrá směs nálad, různých dramatických, patetických a mysteriózních momentů, je to kytice z celé ostrovní zahrady, a každý květ má jinou vůni. Nepotřebuji rozumět textům, ta hudba mně oslovuje úplně jiným způsobem, a já se s ní raduji i teskním, je to neustálý tok uhrančivého děje, kde se vnitřní imaginace nedá slovy vyjádřit. Na Trespass není slabá skladba, ani slabé místo, stále a opakovaně mně uchvacuje jako celek i každým svým chvilkovým náladovým zákrutem. Od prosebně naléhavé Looking For Someone, přes silně příběhové White Mountain a Vision Of Angels se přenáším rozlehlou krajinou nadreálna ve Stagnation abych měkce procitnul v Dusk a byl drsně vzkříšen i odstřelen finální The Knife. A stačí nepatrný pohyb - press to play - a ta nádhera se ozývá zase!!!

Pro mně Genesis dosáhli tímto albem na svůj vrchol a hezkých pár let z něj ani nejmenším neustoupili. Tohle album má vůni dávno zasutých vzpomínek, o nichž už ani netušíme, a pak najednou si řekneme - ano, tady to znám ... tady je dobře a útulno. Jedno z nejzásadnějších hudebních děl, které znám.

***** Mistrovské dílo, zásadní album


reagovat

pepa-n @ 02.07.2007
Svatou pravdu máš...:-)

Jen znovu připomenu Phillips - the geese and the ghosts. To je takový dvojče Trespassu (pravda, chvílemi trochu opožděné), ale Collinsův zpěv ve skladbě "God if i saw her now" - takový výkon už nikdy nepodal :-) A samotná suita The Geese snad i mohla ozdobit Trespass.

Sáhni po první desce AG-Fleku (s Blankou Táborskou). Když jsem to poprvé slyšel, říkám si: nám tu rostou Genesis!

Trespass je veľká zmena oproti Revelation,a predsa sú to tí istí Genesis.Prebúdzanie sa Tonyho kláves sľubuje stúpanie s každým ďalším albumom a tak tomu aj bolo,na vrchole mi pripadá v Selling England by the pound.Tak ako i ďalšie,skvelý a kompaktný album.Začiatok Knife mi pripadá silne podobný piesni Armenia city in the sky v podaní The Who.Všimol si toho niekto?Takže 5p,či vlastne hviezd,ešte že nie stále červených.
reagovat

Looking For Someone – zpočátku zní podobně komorně jako skladby z 1. alba, ale pak dojde několikrát ke změně rytmu a melodie, což je přesně to, čím je hudba gabrielovské éry Genesis typická, a co se mi na ní líbí.
White Mountain – příběh vlka, který porušil pravidla smečky a byl za to náležitě potrestán. Kdysi se mi podařilo nahrát tu fantastickou předehru + 1. sloku a moc se mi to líbilo. Teprve po letech jsem zjistila, jaký klenot to mám. Nádherná melodie, postupně vše graduje, 3. sloka, kde se odehrává zásadní boj mezi vlkem, který porušil pravidla, a vůdcem smečky, zní jinak než předchozí, úderně, bojovně („…Zákony bratrství říkají toto:/ Jediný král dbá o korunu bohů/ A on, uchvatitel, musí zemřít…“) a po boji se vše zvolna zklidní a vrátí k normálu…
Vision of Angels – „Stojím v lese, zírám do slunce/ dívám se na stromy, ale není tu ani jeden/ Vidím vlnící se proud, který se směje a ubíhá/ běžím, abych cítil jeho osvěžení, ale voda je suchá… Jak se rozpadnou listy, tak se zhroutí má láska/ pro křehkou krásu našich životů musí uvadnout/ I když jakmile vzpomínám na ozvěny svého mládí/ nyní necítím žádnou minulost, žádnou lásku končící láskou…“
Stagnation neznamená stagnaci ve stylu. Je to trochu klidnější skladba s velkou mezihrou a velkým dvojitým finále.
Dusk – komorní křehká skladba, úžasné sbory, je slyšet, že G. nebyli jen instrumentalisté, ale zvládali se ctí i zpěv.
V kontrastu s předchozí je pak The Knife – dvojnásobně dlouhá, v úplně jiném tempu, místy jako hudba k nějakému hororu. Jiné nástroje (elektronika), jiný zvuk (je tu taky flétna jako v předchozích). Flétna tu má ale jinou roli než u Jethro Tull, je tu jako doplněk, dobarvuje zvuk, není vůdčí nástroj.

Album je moc pěkné, mohu doporučit k poslechu.
reagovat

Looking For Someone - dotek zoufalého a přitom věřícího hledače přes propast minulosti, Peterovy hlasové kohoutky mrazí v páteři a chce se zvolat: "Jak to mohli složit?" To není píseň, to je Orfeovo tápání labyrintem podsvětí! White Mountain
spolehlivě odnese zpět do dobrodružných snů ztracených časů dětství v pavučině nadýchané duetem zvonivých kytar, rozprávějících kláves a přízračně teskné flétny. je tolik krásné hudby, ale ta je nyní zapomenuta .... Vision of Angels - text jak ze starých papyrů, nevím zda vysvětlitelný, ale vypráví mi mezi řádky o tajích nezjevného bytí, vztahování dlaní ke slunci skrze mlžný opar rozkvétající spršky z oblak padající hudby, o zrodu a zániku, o podstatě bytí. Stagnation - plná záhadného smutku a tichoučkých zpovědí z dávna, nebo z budoucna? To glissandové sklouznutí flétny uprostřed je hotový existenciální zážitek, a do toho začnou vyšívat Tonyho klávesy ornamenty jak z Mayského vlysu. Z tiché mlhoviny vzlínající Dusk s dojemným pološeptaným sborem... kdyby někdo jen zakašlal, celá skladba se rozplyne a rozvane do větru. Nelze mi nemyslet na staré Zemanovy filmy nebo na filmová kouzla Ester Krumbachové, nebo jen na zprášené schody v antickém muzeu někdy k ránu před rozbřeskem. A tato freska napůl setřená erozí času je náhle rozťata nožem - Knife je asi dobrý kontrast ke všemu ostatnímu na desce, mocná a vítězná koda kapely, která musela svými koncerty fascinovat diváky (díky Komančům jsem je nikdy vidět nemohl - kde jsou, u všech čertů, videa z roku 1970???) Vítězné tažení není u konce, začíná .... Kdyby dalších pět - šest řadových alb nebylo stejně i jinak skvostných, řekl bych, že Trespass je nejkrásnější. Nemohu dát deset hvězdiček?
reagovat

e velmi těžké ode mn chtít objektivní hodnocení desek starých Genesis, protože tato kapela je pro mne srdeční záležitostí už nějaký ten rok a tyto jejich staré desky mě znovu a znovu dostávají do naprostého transu. Skvěle dramaticky vystavěné kompozice, instrumentální vybroušenost, pohádkově krásné melodie a naléhavý Gabrielův zpěv dominují i této desce. Hned první Looking for Someone vás na začátku pohladí a dramatické zvraty přijdou až během skladby. Téměř akustická White Mountain je ukázkou úžasného melodického cítění kapely a třetí Visions of Angels to svým dojemně gradujícím refrénem jen prohlubuje. Stagnation je pak hudebním monumentem sama o sobě, těžko se popisuje, musí se zaposlouchat a zažít. Velmi decentní začátek a o to více pozvolna, posléze velmi dramaticky roste až do vypjatých sólových pasáží.... jednoznačně jedna z nejlepších písní kapely vůbec. Dusk je takovou intimní vsuvkou, které dominuje zastřený hlas a vynikající melodie. Nejdivočejší skladbou je závěrečná The Knife, kde rocková dravost a progresivní cítění jdou ruku v ruce do vypjatého finále. Album již připravuje prostor pro následující typické progové monumenty kapely, ale přesto je jeho nálada i v rámci tvorby Genesis specifická především díky 12_ti strunné kytaře Anthonyho Phillipse, který po desce Trespass kapelu opouští. Hodnocení? To se ještě ptáte?
reagovat

Vynikající, i když někdy podceňované album. Mně učarovalo od prvních vteřin Looking For Someone, která zůstala jednou z mých nejoblíbenějších skladeb Genesis vůbec. Z prvního období si skupina ještě udržela křehký zvuk v některých skladbách (Dusk, Visions Of Angels), ale už se tu objevuje i klasika Knife ve stylu pozdějších nahrávek. White Mountain zase začíná skupinu skladeb s "mytologicko-fantastickými" texty (Fountain Of Salmacis, A Trick Of The Tail...). Stagnation má také dost nápaditý text (a skvělé sólo na mellotron).
reagovat

Tak tohle byla jedna vůbec z největších změn u kapely jakou jsem snad viděl. Z popových melodií najednou přešli ve špičkový prog rock. Celé album je prakticky bez chyby, všechny skladby naprosto zbožňuju, jen škoda, že jich tu nebylo víc :-) Téměr všude dominuje Anthonyho 12strunna kytara a Tonyho varhany. Peter zde zpívá krásně žalostně. Teprve tady Genesis ukázali co v nich skutečně je !
reagovat