Fermata - Fermáta

Fermata - Fermáta - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1975

Tracklist:

1. Rumunská rapsódia (G. Enescu – F. Griglák) (5:52)
2. Perpetuum II (F. Griglák) (10:27)
3. Postavím si vodu na čaj (F. Griglák – T. Berka) (4:20)
4. Valčík pre krstnú mamu (T. Berka) (7:03)
5. Perpetuum III (F. Griglák) (11:47)

Total Time: 39:29


U CD reedice prvních dvou alb Fermáty se stala zvláštní věc: skladba "Perpetuum III" se na společné 80-minutové CD nevešla a byla proto dodatečně zařazena až na CD "Dunajská legenda".


Obsazení:

Tomáš Berka - keyboards
František Griglák - guitar
Anton Jaro - bass, percussion
Peter Szapu - drums, percussion

 
03.01.2013 hejkal
4 stars

Vopred upozorňujem, že nasledujúca úvaha síce vznikla počas počúvania debutu Fermáty, ale kým sa prehryziete množstvom zamyslení o podstate rockovej hudby, mohli by ste na to zabudnúť, a preto, pokiaľ vás zaujíma iba a len album samotný, začnite čítať až od šiesteho odseku tohto textu. Navyše, je pravdepodobné, že niektoré konštatovania na seba nebudú nadväzovať a dokonca si budú odporovať, čo je v poriadku, keby bolo všetko jasné, nebolo by o čom diskutovať.

Čo je to hudba? Azda každý uzná, že nie každý zvuk je hudbou, keby to tak bolo, stačilo by na zvukové prejavy len jedno označenie. Zaujímavé je, že napriek tomu sa zvuky a hluky v takzvanej alternatívnej a avantgardnej hudbe stále viac ako pojmy stierajú a nikomu to nepríde divné. Zvuky dňa sa nazývajú hudbou každodennosti, akoby dajaké vzletné pomenovanie automaticky znamenalo neomylnú pravdu. Keď do toho pripočítame autorskú (a fanúšikovskú) ochotu ohradiť sa nad každou kritikou, namiesto toho, aby sa ohrady rúcali, nie je sa čo diviť, že diskusia o postate hudby a jej mnohorakých odnožiach a tvaroch sa azda okrem uzavretých akademických snobských kruhov nenosí. Ako milovníka rockovej hudby ma to mrzí o to viac, že práve rock sa v našich končinách vníma často značne pokrivene. Za „tú našu“ biedu sú aj srdcoví rockeri schopní zapredať dušu a hájiť neobhájiteľné s vervou dogmatika a zápalom inkvizítora (veď sú to naši chlapci, dokonca kamaráti, bol som im na koncerte, tak predsa nebudem ten zlý, čo keď si so mnou najbližšie nedajú pivo?). Oháňanie sa šírkou záberu ma nepresvedčí, radšej si vypočujem slabšiu rockovú dosku ako ľubovoľný popový hnoj, ktorý sa za rock iba vydáva.

Československý geografický priestor sa vyznačoval (a dodnes sa vyznačuje) nápadnou neschopnosťou ponúknuť poriadnu rockovú muziku. Iste, sem-tam sa našla skladba (ojedinele aj celý album), ktorá zniesla porovnanie so svetovou scénou, ale mám dojem, že politický vývoj plný opôn a ostnatých drôtov nás odrezal od toho, aby sme sa stali čelnými rockovými národmi. A Slováci sú na tom horšie než Česi, nakoľko slovenčina je mäkšia reč a rozhodne chudobnejšia vo výrazoch (čoho dôkazom je česká poézia, prekladová i pôvodná). Kým to druhé by ani tak neprekážalo, ľubozvučnosť sa k rocku až tak nehodí a ťažko sa prekonáva. Obzvlášť, keď vinou dejín dodnes prežíva predstava, že aby to bolo hodnotné umenie, musí sa dbať na mnohovýznamové a inotajové texty, ktoré sú „zárukou“ kvality. Pritom hudba je úžasný komunikačný nástroj pocitov, nie myšlienok. Tie do nej implantujú až slová, prípadne vizuálne sprievodné klipy a divadielka, pričom až na veľmi veľké výnimky necítim dajaké harmonické prepojenie medzi hudbou a tým okolo (to sa týka hlavne textov a videoklipov, hudba ako ovplyvňovateľka nálady pri tanci, vo filme, divadle alebo hoci na pohrebe zohráva svoju rolu znamenito). V našich hudobných intelektuálnych končinách sa to síce rovná koledovaniu si o označenie milosrdným náboženským pomenovaním heretik, ale podľa mňa by umenie (hudba obzvlášť) malo vyvolávať nielen slepú lásku a obdiv, ale aj kritické otázniky, nepokoj a v neposlednom rade túžbu po poznaní jeho podstaty i jeho precítenia.

Na margo tej slepoty, koho dnes ešte prekvapuje, že medzi najvýznamnejšie diela našej „rockovej“ scény sa zaraďujú napríklad Zvoňte zvonky od Prúdov? Kto sa pozastaví nad zástupom džez rockových počinov, špeciálne fusion typu, ktorým predsedajú tie od griglákovej Fermáty? Ono je to tak, každá krajina má určitý počet schopných inštrumentalistov a tí sú náchylní džezovať o sto šesť, nuž sa nemožno čudovať, že sa fusion usadilo takmer všade. Hlavne, keď sa v ňom nemusí spievať a dráždiť tak rôzne ideologické komisie svetského, prípadne náboženského typu. S tým rockom ma to mrzí dvojnásobne, nakoľko po páde Železnej opony už rocková hudba stratila všetku autenticitu a v drvivej väčšine funguje len na prísnych kalkuláciách. Nečudo, že v takom prostredí žiadna poriadna rocková generácia nevyrástla, veď potomkovia detí Elánu vymytí zástupmi “No Name“ skupín poznačených obdobím plným disca, ska a pod. sú chudáčikovia zbombardovaní technom, dance floorom, rapom, hard coreovým a crossoverovým brakom (zober z rôznych žánrov to najhoršie, zmixuj to a z malých kôpok exkrementov je razom hora) a podobnými mediálnymi masážami, ktoré trvajú už pekných pár desaťročí, jednoducho nemajú šancu nažiť tú pravú nekompromisnú rockovú metelicu.

Dosť bolo úvah, poďme k albumu.

Pozitívnou črtou prezentovanej hudby je jej pozitívna nálada, už svieža pramenistá Rumunská rapsódia je toho dôkazom, minerálky by si z nej mohli brať príklad. Pravda, predstaviť si v 70. rokoch skupinu s takzvanými vyššími ambíciami, ktorá by odolala experimentovaniu so zvukovými avantgardami, je pomerne ťažké, a preto ani Fermáta nie je výnimkou a ponúka meditačný kúsok Perpetuum II, ktorý dokazuje, že hudobníci sú machri, exhibicionisti, do seba zahľadení machovia, a vôbec, väčšina poslucháčov je určite rada, že s takýmito sebcami nemusí žiť, ale ich len obdivovať. Klasický melodický džez rock prevláda v absurdne pomenovanej skladbe Postavím si vodu na čaj (ďalší zaužívaný zvyk „vyššieho“ umenia, dávať inštrumentálkam prapodivné názvy, aby to vyzeralo, že ide o prudký umelecký zámer). A nechýba drsná jazda na záver. Valčík pre krstnú mamu je parádny vrchol parádneho albumu. Ehm, vďaka tradične mizernej úcte Bontonu (a OPUSu) k našej klenotnici je to záverečná skladba z dôvodu, že na CD z roku 1997 jednu skladbu vyrazili, aby mohli narvať na disk dva albumy a ušetriť na výrobných nákladoch, však z toho nekukal nejaký zisk, ale keď už je to vraj kvalita, tak aby to dajako vyšlo, však?

Nerád hodnotím našu scénu, obzvlášť, ak protagonisti ešte žijú (a to dokonca v tesnej blízkosti), ale pri takýchto skvelých dielach našťastie nemusím ísť proti prúdu a azda za to nevyfasujem päsťou do tváre od hlavného protagonistu kapely, ktorá v našich končinách v tých časoch v danom štýle patrila k svetovým.
reagovat

PaloM @ 03.01.2013 11:33:48
hejkal, prvé vydania Fermaty na niekoľkých CD s posratými tracklistami bol zločin. Ja som si kúpil aj tie remastre na 2CD, oplatia sa a stále sú v predaji >> odkaz

S hodnotením Fermaty súhlasím, mal som možnosť ich vidieť a počuť naživo s reperetoárom debutovej LP ako jeden z prvých skutočne rockových koncertov v mojom živote.

Tvoja úvaha je výborná na zamyslenie, no nedá sa na prvé čítanie plnohodnotne stráviť. Odporúčam ti prečítať si autobiografiu Milesa Davisa. Jeho pohľad na svet a muziku všeobecne mi veľa dali.

Iba jednu poznámku - z úvahy mám pocit, že máš v sebe zakorenený odpor voči prímesiam rôznych iných hudobných žánrov do rockovej muziky a tým pádom to všetko hádžeš do jedného odpadového vreca. To je nepochopenie a ako sa vraví - to je tvoj problém :-) Inak, tieto tvoje písačky sú dobré a stoja mi (či ležia) na zamyslenie. Díky.

hejkal @ 03.01.2013 11:50:57
Viem o tom vydaní, ale ja na našu scénu peniažky míňam nerád, obzvlášť, keď ide o niečo, čo mám už doma. Keď sa k tomu pripočíta, že fusion počúvam okrajovo, nečudo, že som sa k tomu nedokopal. Vďaka.

Mám teraz také obdobie zamýšľania sa nad kvalitou, tradičnými hodnotami a posunmi hraníc v umení (kukni na môj blog :)), nuž ma to prepadlo pri počúvaní Fermáty a vybublalo to na povrch. Obzvlášť, keď sa snažím vnoriť do tej našej scény po rokoch zasa poriadne a nie všetko mi šmakuje. Jasné, že s miešaním žánrov mám problém "môj" a nie niekoho iného, podľa mňa sa to musí vedieť, nadprodukcia tomu nepomôže (iste, fanúšik zmieneného to bude vidieť inak). Som rád, že sa moje zmätočné písačky neminuli účinkom a aspoň ťa primäli zamyslieť sa. Hocikedy si o tom rád pofilozofujem, až sa ti bude chcieť.

PaloM @ 03.01.2013 12:03:47
To je fajn, len ja som taký spomalený filozof a chýba nám tu skutočný Filozof. Najskôr pozrem na tvoj blog, čo si tam nové vyplodil.
Miles Davis napr. vysvetľuje o škatulkovaní hudby, že je to výmysel belochov (belošských kritikov). Za jeho mladosti v St.Louis (skade pochádzal) muzikanti (samozrejme čierni) nikdy nevraveli, že idú hrať swing alebo bebop, proste hrali hudbu. Keď bol Miles slávny, dostával od novinárov pri rozhovoroch (alebo od tupých boháčov na rôznych party) rovnako idiotské otázky ako napr. Beatles a Bob Dylan. No kým Beatli a Bob si robili z novinárov prdel (každý svojim spôsobom - však vieme), Davisa to nasieralo a buď im sprosto povedal, alebo si presadol. Je to fakt dobrá kniha, tvrdo reálna (napr. >> odkaz )

hejkal @ 03.01.2013 12:12:08
Nečítal som, zvážim, či sa mi chce v dohľadnej dobe čítať životopis (skôr mám teraz obdobie s inklináciou k poézii). Nechuť k škatuľkám chápem, obzvlášť u hudobníka, ktorý rozhodne nepostával na mieste, ale kráčal stále ďalej. Bez takého to prístupu by sme nemali žiaden vývoj. Ale bez koreňov by novoty rýchlo odumreli a ja sa rád držím koreňov.

Danny @ 03.01.2013 12:42:41
hejkal: tys mi dal! Prokousal jsem se celým tvým textem. Tvá vstupní úvaha si určitě zaslouží pozornost každého fanouška rocku a stylů blízkých, už jen pro to, že si tak díky tobě můžeme urovnat vlastní myšlenky a názory. Ani si neumím představit, co se v tobě v minulých dnech emocionálně odehrávalo.

Pojem rock a rocková hudba se od 60. a 70. let, kdy si "žil rock vlastním životem", trochu rozostřil a neoznačuje už tak vyhraněnou hudební oblast jako tehdy. Rock prošel dlouhým vývojem, nabalil na sebe řadu postupů a různých schémat z jiných stylů, s některými styly splynul do nové svébytné podoby a dnes představuje hodně široké řečiště. Záleží na každém posluchači, jak hluboko chce lovit - z hlediska času i stylové složitosti. Napsal jsi: "radšej si vypočujem slabšiu rockovú dosku ako ľubovoľný popový hnoj, ktorý sa za rock iba vydáva," svým způsobem ti rozumím, ale já si radši poslechnu jakoukoli dobrou desku bez ohledu na stylovou příslušnost (i dobrou popovou) než špatný rock: z něj je mi totiž jako rockovému fanouškovi víc smutno. Máš pravdu v tom, že česká a slovenská scéna nenabízejí dlouhodobě originální a svébytné rockové soubory, čas od času se jakoby nahodile objevují tvůrci, kteří jsou schopni na vnější světovou inspiraci navázat originálním způsobem - zpravidla se, jak to tak bývá, netěší doma nějakému velkému (už vůbec ne masovému) zájmu, ale to vychází z podstaty každé nové hudby. Většinou se v naší kotlině objevují více či méně povedené deriváty úspěšných kapel z "venku". Navíc, běžný posluchač chce vždycky poslouchat písně, které už v jiné podobě zná a které je díky typickým výrazovým prostředkům schopen bez problémů přiřadit ke svým vzorům. K nové hudbě se člověk musí mnohdy pracně proposlouchávat a je to proces na celý život, ne každý to chce podstupovat a já to svým způsobem chápu. Předpokládám ale, že tady na progboardu bude "všehoschopných" hudebních nadšenců dost. Naprosto souhlasím s tím, že "by umenie (hudba obzvlášť) malo vyvolávať nielen slepú lásku a obdiv, ale aj kritické otázniky, nepokoj a v neposlednom rade túžbu po poznaní jeho podstaty i jeho precítenia." Ano, měli bychom o hudbě polemizovat, ale už tady na progboardu je to trochu složité, diskutéři se tady většinou hádají o počet hvězd k albu (což je podle mě to nejméně podstatné) a téměř vůbec se nezabývají argumentací autorů recenzí a případným oponováním - myslím, že někteří recenze ani nečtou, jen se letmo přesvědčí, jestli hodnocení odpovídá tomu, jak na album sami nahlížejí, jsem tu svým způsobem fórum osamělých běžců...

V jednotě s tím, co napsal PaloM, si nemyslím, že by v zásadě jakýkoli nerockový hudební styl byl a priori špatný a přinášel jen odpad, to už bychom se dostali do oblasti jakési hudební (rockové) xenofobie - rock uzavřený sám do sebe před "světem" si neumím a ani nechci představovat. Hudba se mi líbí ve své pestrosti a jen tak má neomezené možnosti.

Je to pár dní, co jsem od Fermaty poslouchal album "Huascaran" a opět jsem si to užil. Možná ho mám malinko výš než debut, ale to není podstatné. Připomněl jsi jednu z významných nahrávek "naší" historie. Někdy si tak říkám, jak by to asi vypadalo, kdyby Feramat napsala a nahrála skladby ve stejném duchu, ale se zpěvem (jako třeba Jazz Q). Piš dál!


PaloM: zdravím tě, ono s těmi hudebními škatulkami je to obtížné, novináři si jimi pomáhají pro snažší pojmenování popisované hudby a hudebníkovi, pokud se jedná o svobodnou uměleckou mysl, můžou být úplně ukradené, stejně si udělá všechno po svém. A naopak, pokud jde o hudebníka-epigona, nechá se škatulkami spoutat rád, protože mu 1) zaručí stylovou čistotu jeho vzorů, po které tak prahne a 2) zjednoduší tvůrčí práci, protože ta je do značné míry daná stylovými šablonami. Ten Miles Davis je určitě zajímavé čtení, jen se musím podívat, jestli vyšla i u nás (nebo si ji přivezu ze Slovenska, až pojedeme za rodinou).

hejkal @ 03.01.2013 14:50:35
Danny - ty si mi dal! Prekúsal som sa celým tvojim textem. A som rád za tvoju podpovrchovú reakciu. Nie som a priori proti novote, bez nej prichádza zákonitý úpadok, ale som zároveň dosť konzervatívny na to, aby som sa k nepoznanému dopracoval postupne, zo známych základov. Inými slovami, je to dlhodobý proces a akonáhle sa zjaví niečo, čo je moc mimo, málokedy to dokážem hneď doceniť a až spätne sa dopracujem k tomu, že by na tom mohlo niečo byť (nie vždy na tom niečo byť musí). Súhlasím s tým, že aj v iných štýloch je kvalita na celej šírke spektra odpad-genialita, ale moje hudobné preferencie a cítenie sú klasicky rockové, to ovplyvňuje všetko, čo o hudbe píšem, a preto ostáva mimo môj záber aj to, čo je kvalitné a nerockové (resp. prehlásim, že je to hrôza a pre mňa je to tak). Vyhovuje mi to, som s tým spokojný, neviem k tomu nič viac dodať. Vďaka za reakciu.

Danny @ 03.01.2013 15:28:44
Rozumím a respektuju.

PaloM @ 03.01.2013 15:58:54
Danny, len v rýchlosti. Miles Davis kniha - je to naopak - vyšla u vás, český preklad a na Slovensko sa dováža, napr. české obchody >> odkaz >> odkaz >> odkaz

18.07.2011 Petr Gratias
5 stars

Slovenská skupina Fermáta přišla ze Slovenska jako blesk z čistého nebe… Legendární Beatmen, ani Soulmen jsem na vlastní uši nezažil a tak jsem si je doobjevoval z desek a ze vzpomínek starších kamarádů. Skupinu Prúdy jsem už samozřejmě vnímal jako zajímavý písničkářsky bigbítový útvar, který ale v pozdějších sedmdesátých letech hodně devalvoval a jejich původní kvalitu rozmělňovaly takové nesmysly jako Učitelka tanca a koncertně kapela dost upadala. „Zůstal mi“ tedy hudební intelektuál Dežo Ursíny se svou podmanivou nezařaditelnou hudbou a samozřejmě vynikající Collegium Musicum…. To bylo všechno.
Když v r. 1973 vznikla Fermáta, byla to velmi silná vibrace. Z populárního pořadu Pozor, zákruta! jsem znal instrumentální skladbu Postavím si vodu na čaj, ale tam ji nikdo nepředstavil a musel jsem si ji „doobjevit“ sám.
Jejich první album jsem si koupil téměř ihned, co je Opus dovezl na západ od slovenských hranic k nám, ale koncertně jsem je viděl později, až na vojně – na festivalu rockových skupin v Příbrami, kde vystoupili vedle Expanze, Bohemie, Etc… a dalších spíše lokálních kapel Středočeského kraje. Fermáta jako slovenský host sklidila velký úspěch, navzdory tomu, že kapela byla instrumentální jednotka a neměla svého zpívajícího frontmana

RUMUNSKÁ RAPSÓDIA – úvodní nástup zněl velmi nadějně. Původním autorem skladby je ovšem rumunský skladatel a hudebník George Enescu, který se proslavil v zahraničí (pohřben je v Paříži). Griglák skladbu zaranžoval pro rockovou kapelu. Hraje zde velmi rychlé kytarové běhy se suverénním technickým výrazem. Balkánská hudba se v téhle skladbě velmi promítala, možná bych v tom cítil i nějaké inspirace uherským čardášem… Prostě vynikající uchopení hudební formy, která se napojila na dobové ozvěny jazzrocku, ale i progresivního rocku a marně jsem přemýšlel, kdo by mohl v této podobě zareagovat na české scéně. Ani Jazz Q, ani Energit (třebaže také prezentovali jazzrockovou fúzi) tímto způsobem nehráli. Bylo zde hodně energetického potenciálu, ale chtělo to také jistou odvahu zpracovat symfonické dílo z r. 1901 a přepracovat ho do moderní elektrické instrumentace. Griglákovské ovládání kytary bylo jedinečné a znovu jsem si uvědomil, jak mimořádného kytaristu Slovensko má. Byla to nejenom rychlost, ale i myšlení a smysl pro aranžérskou práci a schopnost vybrat si ty správné hudebníky….

PERPETUUM II – úvodní téma druhé skladby zní tajemně. Neidentifikovatelné škrabání … Hledání v nekonečnosti prostoru s nezřetelnými zvuky navozuje téměř meditativní atmosféru po předešlé hudební sprše. Zvuky konečně nabývají na konkrétních tvarech a přicházejí zvolna do popředí. Šumění činelů a subtilních bicích nástrojů Petera Szapu a kouzlení basových tónů Antona Jara získává ovšem během dalších fází výrazně odlišnou podobu. Jakoby uvnitř jejich hudební pospolitosti došlo k explozi. Tady cítím vliv Mahavishnu Orchestra poměrně silně, je ovšem prošpikován osobitými vstupy do tématu. Peter Szapu se zde blýskne bubenickém sólem a vzápětí se do skladby dostávají i další nástroje (Brand X, hmmmm…) Tomáš Berka, jazzový hráč zde kouzlí na Moog synthesizer svými sférickými tóny a používá i elektrické piano Fender-Rhodes, jehož perlivé sonické zvuky vytvářejí virtuální obraz barevných pěnových bublin. Tónové nájezdy kytarových eskapád se propojují s baskytarou – zatímco druhá playbackovaná kytara opakuje schematické téma preparované wah wah pedálem. Nedá mnoho práce přitlačit na představivost a vybavit si chod perpetuum mobile… Instrumentálně velmi precizně pojednané téma až do samotného závěru….

POSTAVÍM SI VODU NA ČAJ – jazzrockový koncept v tom bytostném slova smyslu. Kouzlení na elektrické piano sice může mírně připomenout pražské Jazz Q na albu Symbiosis, ale je to jen pocit. Zádumčivé tónové perlení střídá výraznější rockový přínos se zkresleným dlouhým tónem kytarového sóla. Náladotvorné a přesto velmi proměnlivé a životodárné svými obrazci. Rytmické proměny a tónové nálady, které dotváří Berka na synthesizer se skvěle prolínají s griglákovsky šťavnatými kytarovými party. Szapu na bicí nástroje

VALČÍK PRE KRSTNÚ MAMU – úvodní téma na varhany pochází jakoby z jiného stylového pojetí. Pak ovšem přichází vynikající riff, který prokresluje do jedinečných detailů přesně akcentovaná hra unisona kytary a baskytary a vzácně stručných bicích nástrojů. Berka zapojuje klávesový park synthesizeru a elektrického piana. Dynamika zde hraje důležitou roli, stejně tak vás fascinuje jako technicky precizní souhra. Střídání rockových a jazzrockových aspektů se zde děje ve velkém stylu. Elektrické piano si zjedná prostor za asistence varhan a Szapu v polyrytmických obrazcích svoji bicí baterii udržuje v jízdě za drolivých basových modulací Jara… Po improvizačních poodlétnutích se Fermáta zase vrací zpět k základnímu tématu. Výtečné po všech stránkách! Nejsem sice tanečník, ale tančit valčík pod takovým hudebním doprovodem bych nezvládl ani s kmotrou, ani s tchyní.

(Skladba PERPETUUM III, která na vinylovém vydání původně byla, se na formát CD nevešla z důvodu připojení dalšího studiového alba…..)

Kromě Zákruty si nepamatuji, že by tahle hudba byla nějak veřejně čířena na rozhlasových vlnách. Omezenost hudebních redaktorů a všelijakých kulturních metodiků byla za bolševické éry pověstná. Popravdě řečeno si myslím, že v tomhle ohledu se v současnosti málo změnilo, protože úroveň současných redaktorů (ve valné většině totálních ignorantů) dává v rockové sféře přednost Katapultu, Argemě, Turbu… než by raději zařazování do playlistů pozvedla posluchačskou úroveň větší náročností a smyslem pro opravdový hudební kumšt v rockových dimenzích… to je neustále opakovaný problém neřešitelného charakteru. Když ovšem slyším hudbu skupiny jako je třeba Fermáta, znovu mi takové úvahy zákonitě musejí přijít na mysl…..
V této sestavě jsem je viděl na Dnech mládí, míru a družby v Brně na velodromu a byl to famózní hudební zážitek. Dokázali se trefit do zesíleného zájmu o tenhle typ hudby a jejich úspěch byl jednoznačný. Myslím, že v dané době prosadit vydání podobné hudby na Supraphonu nebo Pantonu by bylo velmi obtížné, ne-li vyloučené…
Jazzový kritik Igor Wasserberger album velmi pochválil a doporučil ho obecné pozornosti i česko-moravskému publiku.
Fermáta měla velmi dobrý start – tohle eponymní album bylo velmi nadějné a nastavilo měřítka kvalita hodně vysoko. Ano, cítím zde vliv Mahavishnu Orchestra, možná i King Crimson… Kdo by ale v té době nechtěl hrát a znít podobně, anebo z této zahraniční hudby občas nepřipravit „kuchařský základ“ pro uvaření vlastního pokrmu?
Víte co mě pobavilo, někdo z recenzentů uvádí, že zde cítí i vliv britských jazzrockových Brand X. Skutečně, místy tuhle kapelu (kterou i já rád poslouchám) v určitých pasážích cítím, ale je to ironie. V r. 1975, kdy první album Fermáty vyšlo se v Británii Brand X teprve formovali a jejich první studiové album Unorthodox Behavior vyšlo až v r. 1976!! Kde by tedy skupina Fermáta mohla vstřebat jejich vlivy? Že by „tajně“ vyslalo slovenské ministerstvo kultury skupinu Fermáta do Londýna a oni poslouchali za dveřmi firmy Charisma se mi zdá opravdu velmi málo pravděpodobné… Logika tedy říká, že Fermáta přišla s určitými postupy ještě před Brand X! To je hodně pikantní…..
Třebaže eponymní album Fermáty není jejich nejlepším albovým počinem, přesto ta hráčská suverenita, aranžérské schopnosti i skladatelský potenciál (nadále se vzrůstající tendencí) mě natolik přesvědčily, že dávám plný počet hvězdiček!


P.S. Opravte prosím správný název! ¨
Ne FERMATA, ale FERMÁTA!!
Díky!
reagovat

Mohyla @ 18.07.2011 18:49:16
Peter Gratias: Fermáta zmenila v roku 1991 názov na Fermata( s krátkym a)
>> odkaz

Petr Gratias @ 18.07.2011 22:51:38
Díky, za vysvětlení, Mohylo....
ale... jaký k tomu byl důvod?
Ta změna názvu je pro mě překvapením a zároveň nechápu smysl takové změny....
Zaké nechápu, že některé obaly alb které jsou zde uvedené neodpovídají tomu, co jsem viděl
na CD (!!!???) Mám na mysli Ad libitum....

13.08.2009 nowhere_man
5 stars

Album Konvergencie od Collegium Musicum ma priviedlo ku Griglákovi a jeho Fermate. No a prvý album Fermaty ma priviedol k jazz roku, takže pre mňa zásadný album. Rumunská rapsódia ma hneď na začiatku rozpálila a Perpetuum II ma očaril svojou "jazdou". Potom prišla nádherná skladba Postavím si vodu na čaj a hlavne jedna z pre mňa najlepších skladieb kapely, nadupaná absolútne jazzrocková šlapačka Valčík pre krstnú mamu. Záver v pobobe Perpetuum III sa mi zafixoval hlavne vďaka nádhernej base Toníka Jara. Celkovo bola táto zostava Fermaty z mojho hľadiska najšlapanejšia jazzrocková rytmika. Nádherný zážitok, moj vstup do sveta jazzrocku (ak nepočítam Pevninu detstva od Deža Ursinyho, čo som počul omnoho skor, ale predsa len to je iný typ jazzrocku).
reagovat

10.01.2008 Óin
4 stars

Je to ostuda, ale dostal jsem se k tomuhle albu po všech těch letech až někdy před čtrnácti dny. Prostě si po své čtyřicítce doplňuju mezery... Kamarád mi kdysi Fermatu doporučoval, společně s SBB, ale já tehdy poslouchal jiné věci a nějak jsem to odložil až na teď.

Je to každopádně skvělá muzika, každý si tam může najít to své. Místy je tam slyšet King Crimson, místy Mahavishnu Orchestra, místy třeba i Brand X, ale na tom vůbec nesejde. Je úžasné, že někdy v roce 1975 vzniklo u nás v republice (na Slovensku) takovéhle album.

Nemám to ještě tak naposloucháno, ale momentálně se mi hodně líbí Postavím si vodu na čaj a Valčík pre krstnú mamu, tedy spíše skladby Tomáše Berky. Musím ale říct, že už se moc těším na další alba Fermaty, která mě ještě čekají.
reagovat

25.03.2007 Wenzl
3 stars

Tohle album jsem přiznám se neznal.Nějak mi to prostě tehdy uniklo.Až nyní,když se pomyslný kruh uzavírá a já se vracím na začátek,jsem si pořídil tzv.dva v jednom,tj.tohle a následující album za jedny (levné)peníze.Netroufnu si tady rozebírat a už vůbec ne z hlediska odborného tento kus detailně,snad až budu mít za sebou řekněme 20 poslechů.Pouze pocitově,protože mám tenhle druh muziky rád bych řekl,že je to víc než slušný začátek dlouhé cesty Fermáty.Popravdě "Rumunská rapsódia" mě zrovna do kolen nedostává,ale takové Perpetuum II mě rozhodně bere.Je to vážně věc vkusu,gusta nebo snad otevřenosti posluchače.V hodnocení nebudu zatím přehánět,uvidíme.....
reagovat

pavel @ 05.08.2007 22:30:19
Fermáta 1975 a Modrý efekt 1974 jsou pro mě dvě nejlepší desky které mám.Ale jinak je to samozřejmě věc vkusu,každému se líbí měco jiného.V každém případě to není běžná hudba ktrou bychom běžně slyšeli na rádiích.

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 6x
Petr Gratias, Hikoki777, nowhere_man, murphy, Mohyla, Jarouš
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 4x
Óin, hejkal, bullb, luk63
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
Wenzl
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Fermata


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000