Fates Warning - Long Day Good Night

Fates Warning - Long Day Good Night - tracklist alba, hodnocen?, recenze

2020

Tracklist:

1. "The Destination Onward" 8:12
2. "Shuttered World" 5:13
3. "Alone We Walk" 4:43
4. "Now Comes the Rain" 4:14
5. "The Way Home" 7:43
6. "Under the Sun" 5:49
7. "Scars" 5:04
8. "Begin Again" 4:05
9. "When Snow Falls" 4:15
10. "Liar" 4:23
11. "Glass Houses" 3:35
12. "The Longest Shadow of the Day" 11:29
13. "The Last Song" 3:50
Total length: 72:35


Obsazení:

Ray Alder – lead vocals
Jim Matheos – guitar
Joey Vera – bass guitar and backing vocals
Bobby Jarzombek – drums

 
01.12.2020 horyna
5 stars

Kapele Fates Warning patřilo na prog-metalové mapě první poloviny devadesátých let, vždy až nezáviděné třetí místo. Dobře si vzpomínám na dobu, kdy Matheosovu služebně daleko starší partu, velice rychle předstihli noví koně ze stylově podobné stáje Dream Theater a vždy o nějaký ten krok před nimi byli i hudebně podobnější a jen o fous mladší Queensryche. První změna mezi fanoušky tohoto odvětví přišla okolo roku 1997, kdy se ze hry samočinně vyřadili právě Queensryche, svým, na alternativu orientovaným chabým počinem Hear in the Now Frontier. I přes množství k minulosti se obracejících alb, svou ztracenou pozici tahle kapela už nazpět nikdy nezískala a dle mého ani nikdy nezíská. Tate i DeGarmo byli příliš důležití na to, aby tato squadra momentálně vedená „vždy až tím druhým“ kytaristou Michaelem Wiltonem, mohla kdy přesvědčivěji zabodovat bez nich. Právě v této době vyšel F. W. jejich zřejmě nejambicióznější a dle mnohých i nejlepší počin A Pleasant Shade of Grey, jež je celkem přesvědčivě katapultoval hned za tehdy ještě stále nedostižné divadelníky. Ti nejsnázeji bodovali o dva roky později svým brilantním Scenes From a Memory a zdálo se, že pány profesory ještě hodně let z prog-metalového trůnu jen tak někdo nesesadí. Jenže i Adlerova parta byla tou dobou nesmírně silná v blocích a světu dala monster počiny Disconnected a FWX. Díla pro mladší následovníky hodná obdivu. Jenže… s odchodem zřejmě nejlepšího bubeníka v této oblasti Marka Zondera (promiň Miku P.), se koráb wárningů s ne úplně povedenou deskou Darkness In A Different Light začal povážlivě naklánět. Jejich styl se zdál vyčerpaný, Markův nástupce Bobby Jarzombek leč technicky brilantní, přesto malinko monotonní a ti se rázem ocitli v podobné pozici, jako u sousedů v divadle, kteří něco jakžtakž objevného přinesli naposledy na šest let starém dílku Systematic Chaos. Po něm a vlastně až do dnešních dnů, jde o pouhé omílání omletého a recyklaci vlastního. Tohle postupné vyčerpávání se naštěstí alespoň u posledních zůstavších, tedy u Fates Warning nepotvrdilo a dnes už předposlední nahrávka Theories of Flight, otevřela kapele nová, do té doby mírně přivřená dvířka. Polita životodárnou tekutinou předložila parta okolo skladatelského titána Jima Matheose znovu dílo mimořádné kvality, jež posluchačská obec plně ocenila a vřele přijala.

Čekání na novinku tentokrát trvalo čtyři roky, avšak nutno zmínit, že tuto dobu brilantně zkrátila loňská, mimořádně povedená sólová prvotina jejich zpěváka Raye Aldera. Stylově velice podobná (přeci jen krapet technicky umírněnější a malinko písničkovější) deska What the Water Wants, se stala jak vyhledávaným černým koněm posluchačů jeho domovské kapely, tak malým triumfem svého vlastního tvůrce. Letos tu tedy máme fejtsy nové a rovnou natažené přes sedmdesát minut času. Avšak vzhledem ke zmiňované ukrutné délce nahrávky a jejím třinácti skladbám různorodé minutáže je záhodno uvést, že o nějaká nudná místa, či prach sprosté vycpávky na této desce nezakopnete. Dle názoru recenzenta jde o nejvariabilnější navrávku přinejmenším za posledních dvacet let, tedy od doby památného giga díla Disconnected.


Hned první song The Destination Onward, je typickým příkladem úchvatné skladatelské potence a preciznosti Jima Matheose. V této, nutno říci jedné z nejlepších písní alba, je ukryt nejen velký potenciál celého souboru, ale i zářná definice kvalit jejich stylu. V jedné časové linii se tu střetává onen z posledních let dobře známý elektrický riffový svět dnešních Fates Warning, s akusticko melancholickým příběhem, prorůstajícím napříč celou skladbou. Alderův emotivní projev dodává skladbě patřičné pnutí a obepíná song jako zdobný rám plátna velkých romantiků devatenáctého století. Druhá Shuttered World je typickou hitovou hrou na jistotu. Řemeslně skuta po vzoru skladeb Firefly, či Seven Stars, ovšem s tím rozdílem, že postrádá nějaký výraznější záchytný bod, moment překvapení, či robustnější figuru, od které by se dokázal posluchač odrazit a píseň si nějakým způsobem zapamatovat a oblíbit. Pro mne je v tuto chvíli právě ona jedinou slabší položkou na celém albu. Další čtveřici skladeb naopak pasuju k tomu nejlepšímu a variabilně hodnotnému. Skladby Alone We Walk, Now Comes the Rain, The Way Home a Under the Sun disponují brilantními aranžmány, všechny často využívají akustickou kytaru jako základní štětec pro vytváření nálad a dojmů, jsou provázány výrazně pomalejšími tempy, kde se hlas Raye Aldera pne k nejvyšším vrcholkům dle možnosti jeho vokálních dispozic. K pestřejšímu a působivějšímu zvýraznění zármutku, žalu a ještě tíživější melancholie, jsou v poslední jmenované ku pomoci přivolány i housle a violončelo, kteří spolu s klasicky zvučenou kytarou, představují jeden z vrcholů této desky. Uprostřed nahrávky se pak nalézá rtuťovitější píseň singlová nazvaná Scars, u níž lze s opakovanými poslechy vystopovat solidní prvoplánový potenciál. Avšak o dost zajímavější je pochmurně znějící osmá Begin Again a o poznání ještě vyspělejší, post apokalyptická When Snow Falls, ve které si zabubnoval Jimův kamarád z projektu O.S.I. Gavin Harrison a která má k náladě jejich společné třetí desky Blood hodně blízko. Následuje dvojice energičtějších písní Liar a Glass Houses. Svou potencí nápadů a zajímavých hudebních figur (slušná zásobárna kytarových sól prostupujících písní první a geniální kytarové riffy (jedny z nejlepších na celé nahrávce) modelující stavbu, charakter i znepokojující napětí songu druhého), ženou desku zpět do obrátek a v koncertním provedení budou právě tyto jasnými taháky z novinkového alba. To odkrojí svůj nešťavnatější díl prostřednictvím předposledního songu The Longest Shadow of the Day. Přes jedenáct minut dlouhé, s velkou pečlivostí budované suitě, ve které si posluchač smlsne jak na Jimově akustické tónomalbě, parádně vyzvednuté bublající base Joeye Very, i technice a vzdušnosti bicích Bobby Jarzombeka, který především na samotném začátku, nepozorovaně opisuje styl svého mistrného předchůdce Zondera. V druhém plánu se dostavují typické Matheosovi riffy, vyhrávky a sóla z kategorie dokonalých a tato nadpozemská kanonáda zdá se nebere konce. V půli se píseň přec zlomí a do emočního toku sází Alder správně zvolená slova a Jim své nápadité hudební mozaiky. Niternost takového projevu však rozetne znovu technicky nabušený Vera a posun písně skrze další dimenze je blahodárně očekávaný i samočinně očišťující. Zvláštní a na poměry Fates Warning dosti netypicky posmutnělou až bolestivou ránu, kapela zasazuje skrze poslední píseň The Last Song. Jejím prostřednictvím se dokáže posluchačova euforie odfiltrovat vně, avšak opojný pocit z mimořádně strávených sedmdesáti minut přetrvává ještě dlouho.


Fates Warning všem škarohlídkům letos znovu předvedli, jak vytvořit dílo myšlenkově mimořádně silné hodnoty. Jedno z technicky nejsložitějších alb ve svém stylu oblékli do vzdušného šatu, jehož délku jako správní krejčí přizpůsobili povaze postavy samotné. Ozdobili jej nabranými volány, přidali krejzlík a nezapomněli ani na hluboký dekolt.

Čtveřice hudebníků z amerického Hartfordu tak znovu za pomoci mateřských Metal Blade vydala desku, kterou budou jejich fans v budoucnu často skloňovat jako jednu z vůbec nejlepších. Je pochopitelné, že po kultovním postavení Awaken the Guardian (u těch dříve narozených a s power metalem pevně srostlých) sahat nebude, ke komerčnímu úspěchu Parallels se rovněž nepřiblíží a ani plně sofistikované modle A Pleasant Shde of Grey konkurovat nemůže, přesto… je právě tohle dílo jedním z mimořádně povedených příspěvků party sdružené okolo Jima Matheose. A ta znovu ukázala pětici „zaprděnců“ z prken, jež znamenají život, jak se svou minulostí naložit, abych nezněl jen jako vlastní (ubohá) karikatura.


reagovat

john l @ 01.12.2020 11:42:45
Pecka recka Marku. FW sleduju dlouho a za nejlepší považuju období konce devadesátých let. To byla fakt špičková grupa. Zondera je škoda, vlastně ani dodnes přesně nevím, proč sbalil kufry. Boby Jarzombek si udělal jméno s Riot, ale jeho styl mě nikdy nepřišel nějak zvlášť originální. Nebo aspoň ne pro potřeby FW. Líbí se mě ten skrytý odkaz na prkna..........namířený na..však všichni tuší

muf @ 01.12.2020 13:10:14
Velice poutavé přiblížení historie kapely. Jak už, jsem se dříve vyjádřil, bohužel kvůli zpěvu mi nesedí a těžko se to asi změní. Co mě trochu mrzí je, jak se mnozí strefují do DT. Mě se prostě stále líbí. Rád si pustím Scenes stejně tak, jako třeba Astonishing nebo poslední Distance o. t.

steve @ 01.12.2020 13:31:33
Mufe v časech Scenes by si nikdo o dt nedovolil ani otřít fusku. Jenže doba už je jinde, ta kapela je dávno mrtvá.

muf @ 01.12.2020 13:41:46
Steve: zajímalo by mě, co znamená mrtvá kapela. Viděl jsem je na posledních Masters of rock a podle mě předvedli umělecky nejlepší vystoupení daleko před ostatníma. Mrtvou kapelu si já představuji trochu jinak. Asi už nijak extra nepřekvapí invencí, to souhlasím, ale i to je relativní. Kdyby každý své řemeslo ovládal tak, jak oni své nástroje, tak by to kolem vypadalo trochu jinak. Samozřejmě určité sebeuspokojení může vést ke stagnaci, ale otevírá možnosti se i realizovat jinde. Však to každý známe.

steve @ 01.12.2020 14:01:45
Mufe kdybys sledoval dt třicet let jako já, nejspíš bys mluvil stejně. Jejich nové desky nemají moc co nabídnout, to je holý fakt. Propast oproti třeba Awake je dnes obrovská.

Mayak @ 01.12.2020 15:48:23
Výborná, pomerne obsiahla a verbálne bohatá recenzia, Marku.
Veľmi trefne popísaný postupný presun FW z časového aspektu z bronzovej priečky na zlatý piedestál hrdo znejúceho termínu "prog-metal".
Skutočne zrelá kapela v zenite, na rozdiel od svojich oboch dlhodobo najväčších "súperov" bez známok mentálneho a tvorčieho stárnutia ...

radomil.ocisk @ 01.12.2020 20:29:12
Už jsem se zařekl, že na téma FW a jejich letošního počinu už jsem napsal dost (něco málo i v novém Sparku), ale musím zareagovat. Díky za tak obsáhlou a působivou recenzi.
Radostně souhlasím včetně poznámky o DT, i když Petrucciho hoši jsou pořád (alespoň muzikálně) nadstandartem.
Pro mě FW ale stále na špici. Díky

S.C.A.Lytch @ 01.12.2020 20:53:56
Nejsem žádný dlouholetý fanoušek Fates Warning, blíže jsem se o ně začal zajímat až s deskou minulou, která se mi líbila hodně. Na novinku jsem se těšil, ale zatim se jí prokousavám, ale myslím že nakonec se potkáme.

Co se týče Dream Theater, poslouchám je dvacet let a už mě taky zdaleka neberou tolik jako dřív, ale taky se mi moc nelíbí srovnávání téměř každé progmetalove novinky právě s nimi. Důvodem je hlavně to,že většina z nich sice spadá do žánrově stejné škatulky, ale hudební náplni je to více power metal s progresivními prvky. Ať už jsou to Fates Warning, Queensryche, Redemption, Seventh Wonder, apod. Tím nemyslím, že se jedná o méně kvalitní hudbu, ale o jinou. Kdysi dávno jsem v Bangu četl článek právě o Dream Theater, kde je autor několikrát srovnával s Fates Warning. Následně jsem si sehnal Disconnected a byl dost zklamán. Vrátil jsem se k němu vlastně až po letech s deskou minulou.

Jinak recenze pěkná.

dan @ 01.12.2020 22:02:56
Velice pragmaticky pojatá recenze. Obzvlášť první odstavec nemá chybu. Ten srovnávací aspekt sedí přesně. Novinka je sice odvážná a zábavná, ale s tou stopáží to pánové přehnali. Minulý počin se jim povedl o dost víc. Mark Zonder odešel na vlastní žádost.

19.11.2020 radomil.ocisk
5 stars

Další lahůdka králů melancholického a emotivního progu je zde. Tentokrát se můžeme kochat velice pestrým albem, na kterém nechybí vlivy jazzu, rocku, klasiky a samozřejmě top progu. Jsou zde rozevláté ale nenudící instrumentální delikatesy (viz. např. předposlední pecka) ale i jakoby hitové Now Comes The Rain či Under The Sun. Pomalu gradující úvodní skladba přechází skladbu po skladbě k dalším a dalším rozmanitostem a člověk se nestačí divit, co přijde s dalšími tóny. Ray opět čaruje ve svých typických polohách a Matheos opět nezklamal coby skladatel. Musím říci, že s každým poslechem mi běží ten příjemný mráz po zádech. Snad jen mdlá recenze paní Jeřábkové ve Sparku mi narušilo požitek z díla.Díky, čekání se vyplatilo.
Radek
reagovat

muf @ 20.11.2020 12:31:05
Delší dobu se pokouším najít zalíbení v této, velice často, obdivně recenzované kapele. Leč marně. Zpěv je pro mě tak velkou překážkou, že jsem ji zatím nezařadil do sbírky. Věřím, že kdybych slyšel zpívat např. Casey McPhersona, tak je to bomba. Leč bohužel Ray Alder mi vůbec nesedí. Zpěv je pro mě nástroj sám pro sebe a jeho zabarvení se mi prostě nelíbí. Hned po této novince jsem si pustil Second nature od Flying colors a to je blaho pro mé uši. Možná i to je důvod, proč mám stále tak rád DT, ikdyž je často zatracovaný - zpěv LaBrie.

Danny @ 20.11.2020 13:14:39
Tak jsem tohle vysoce ceněné album vyzkoušel... Splnil jsem si tím dnes bobříka odvahy. Heavy rock bez záblesku jakéhokoli nápadu. To, že to není ani originální a už vůbec ne progresivní, to asi nehraje roli.

messi70 @ 22.11.2020 10:45:56
Ahoj Danny, tvoje recenze na Kingcrow (i jiné kapely) jsou naprosto skvostné. Je zvláštní že tě FW neoslovují (neber to jako nějaký útok ode mne), pro mne jsou tyto dvě kapely na naprosté špičce v daném žánru. Na rozdíl od DT kteří už dle mého značně z tohoto vrcholu ustupují.

Danny @ 22.11.2020 19:56:34
V pohodě, odlišný názor slušného člověka těžko můžu vnímat jako útok.

Začnu od konce, souhlasím: Dream Theater posledními alby moc nepřesvědčili. Viděl jsem je v únoru v Praze, první půli koncertu naštěstí poskládali napříč diskogafií, ve druhé přehráli celé album Scenes from a Memory. Nebyl jsi? Přestože mám k jejich posledním albům zásadní výhrady, album Long Day Good Night je pro mě mnohem slabší. Dream Theater se pořád snaží přicházet s alespoň trochu neobvyklými vazbami, to, že se to poslední dobou nedaří a skoro to chvílemi hraničí s kýčem, je ale taky pravda. Fates Warning nic alespoň trochu jiného, neodvozeného nenabízejí.

A srovnání Kingcrow a Fates Warning. První kapela mě baví, ta druhá vůbec. Ale to bych to odflákl.

Čím mě Long Day Good Night odrazuje: spoustou banálních a opotřebovaných momentů, míst bez invence a určitého překvapení. Dal jsem ale dva body, protože něco za pozornost stojí.

Kingcrow používají různé tvůrčí přístupy a žánrové přesahy, kromě mimotonálních akordických vazeb si tu a tam sahnou i na bitonalitu (na albu Eidos), kdy používají dvě tonální centra: skladba není třeba v C dur nebo es moll, ale současně v obou tóninách; používají prvky blues, flamenka, zajímavě zařazují modální struktury - to jsou vazby, které opuštějí dur/moll systém a používají jiné systémy. U Fates Warning něco nemyslitelného. Těžko může jakýkoli tvůrce používat postupy, které nezná. Harmonické struktury jsou u Fates Warning ve srovnání s Italy až úsměvně ploché, nic než základní vazby tu většinou nejsou. Kingcrow pracují s nepravidelným členěním frází a riffů, i uvnitř riffů mají vnitřní vyhrávky, používají synkopovaný rytmus, posunuté akcenty, když kapela zvýrazňuje těžkou dobu, je v tom nějaký úmysl a protiváha k okolním pasážím. I toto u Fates Warning hledám marně, většinou se jede natvrdo "na dvě" jak u metalu nižší kategorie (třeba Liar nebo hrůzostrašná Glass Houses) - neúprosně od těžké doby, žádné experimenty. Největším "odvazem" je dvoukopákové dunění bicích a uprostřed kytarové vrstvy drobné vyhrávky.

Ale... Jsou místa, kde se něco děje, třeba v Alone We Walk pravidelný tok trochu rozbíjejí. Hned následující Now Comes the Rain je ale laciný rockový popíček, pro mě na hraně toho, co ještě uposlouchám v rámci jakéhokoli stylu, natož v něčem, co má ambici přinášet něco progresivního. The Way Home je v první části limonádový bubblegum rock a aby kapela ten děs ospravedlnila, udělá typickou prog vývrtku, ke kýčovitému sladkobolu přilepí vzápětí něco expresivního. Už to vypadá, že kapela vyjede s něčím zajímavých, a úvod druhé části této skladby zajímavý je, hned vzápětí to opět zazdí pop metalem s popěvkovými refrény.

Už jen krátce a spíš pozitivně. Scars je tak trochu hra na jistotu, po dalším sladkobolu Under the Sun, což je průměrný a hodně banální pop rock, je to ale příjemné oživení. A jako rocková vypalovačka funguje celkem dobře. Begin Again opět zajímavě začíná, než kapela začne hrnout nudný, ale pro fanoušky asi chytlavý refrén. When Snow Falls s Harrisonem je citovka a tu se povedlo dobře vybalancovat - líbí se mi. A tak jedinou skladbou, která se pokouší přinést osobitější tvar, je The Longest Shadow of the Day. Svým přátelům bych toto album jako dar nedal.

messi70 @ 24.11.2020 18:29:12
Ještě jednou ahoj Danny,
tak mi to nedalo a naposlouchal jsem Kingcrow- Eidos a nové FW. Musím konstatovat že Kingcrow mi příjdou přeci jen pestřejší i zvukově mi sedí asi více, kdybych to měl vyjádřit procentuelně tak Kingcrow tak 95% FW 90% a třeba poslední DT max. 70%.
Bylo by zajímavé popovídat v klidu u pivka...tak třeba někdy až dojedeš k nám do Jizerek na kolo, mohli bychom se potkat.

Danny @ 24.11.2020 18:44:46
Poslouchej muziku, která tě baví. A jestli pojedu do Jizerek, dám ti vědět. S milým člověkem se setkám vždycky rád. Díky.

15.11.2020 messi70
5 stars

Po čtyřleté pauze od poslední desky se nám FW opět vrací s novou kolekcí 13 skladeb. Co o ní napsat?
Kapela ho na rozdíl od dvou předešlých alb vydala u Metal Blade records. O zvuk se postaral Joe Barresi.
Stopáž přesahuje 72 minut. Na albu se podílí staří známí Ray Alder - zpěv, Jim Matheos - kytara, Joey Vera - basa
a za bicími dovádí Bobby Jarzombek. Pro uplnost bicí party ve skladbách When Snow Falls a Under The Sun nahrál Gavin Harrison (Porc.Tree,The Pineapple Thief), který s J.Matheosem spolupracoval na projektu O.S.I. Několika kytarovými soly přispěl Mike Abdow.
A tedˇk hudbě samotné.
Musím konstatovat že i když má deska přes 72 minut délky, nenudil jsem se ani vteřinu. R.Alder je plný emocí a pěje jak o život - zdá se být ve špičkové formě, stejně jako na své solové desce (vřele ji doporučuji!). Ostatní členové sestavy se samozřejmě nenechávají zahanbit a podávají výborné výkony.
I když kapela nepřináší žádné novum, přesto třeba uvod písně Under The Sun plný smyčcu je naprosto skvělý.
Není nezajímavé porovnat styl hry obou bicmenu, ve skladbách kdy se paličkami ohání G.Harrison mi příjde zvuk jakoby vzdušnější - trochu jako když za bicími sedával M. Zonder, B. Jarzombek tam na muj vkus víc sype kopákem a ono je někdy méně přece jen více.
Nebudu se rozepisovat o všech skladbách, všechny mají lat´ku hodně vysoko, ale u nejdelší skladby alba The Longest Shadow Of The Day udělám vyjímku. Nejdelší stín dne začíná jemnými kytarovými melodiemi na které naváže Verova basa, jemný ševel bicích, pak přichází kytarová bouře, ta se následně opět ztiší, Alderuv zpěv, Matheosova práce s kytarou - booomba! Takhle si představuji Prog nejvyšší ligy - naprostý TOP!!!
reagovat

horyna @ 15.11.2020 17:11:50
Jedna z nejočekávanějších nahrávek letošního podzimu.

radomil.ocisk @ 19.11.2020 19:55:30
Díky za souznějící slova.

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 3x
messi70, radomil.ocisk, horyna
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
Petr59
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
Danny
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Fates Warning


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000