Vznik skupiny Electric Light Orchestra má své kořeny na začátku 70. let, kdy zakladateli celého projektu byli členové skupiny The Move - Jeff Lynne, Roy Wood a Bev Bevan.
K založení nové skupiny vedla touha dělat něco nového. Všechny kapely měly rockové obsazení a k tomu třeba dechové nástroje (trubky, saxofony), ale skupina s klasickými smyčcovými nástroji (cella, housle) a klavírem, to by bylo něco nového! A skutečně: co tenkrát v roce 1971 ve studiích probíhalo, bylo divoké experimentování, ve kterém se mohl především vybouřit multiinstrumentalista Roy Wood. Ve svých čtyřech písních prvního alba ELO hrál na všechny nástroje sám, ať už to byly dechové, smyčcové nebo jiné strunné nástroje. Jen u bicích nechal Beva Bevana, i když také ne vždy, např. v eposu občanské války "The Battle Of Marston Moor (July 2nd, 1644)", v němž Roy Wood chtěl sám vyjádřit rozhodující bitvu mezi Oliverem Cromwellem a Karlem I. Výborný Bev shledával kus tak špatným, že nechtěl zahrát ani pár úderů na tympány, které Roy na něm požadoval, takže nakonec i na tympány hrál Roy sám.
Mnoho odlišného přinášelo pět skladeb Jeffa Lynnea. Na rozdíl od Wooda, který dodnes zůstal nadaným skladatelem a experimentátorem se spoustou nápadů, ale i hudebním podivínem, Lynne přiváděl do studia lidi, kteří byli schopni realizovat jeho nápady. Tak se dostali k triu Lynne, Wood a Bevan dva muzikanti Steve Woolam (housle) a Bill Hunt (klávesy a žestě). Výsledkem byl "mischmasch" populárních písní a klasiky. Přesto publiku Evropy to nevadilo, neboť vše progresivní a experimentální mělo v té době svou konjunkturu.
---
První singl "10538 Overture" se v Anglii vyhoupl na 9. příčku a album se umístilo na 32. místě. Start se zde tedy podařil, i když Amerika si opět seděla na uších. Nejdříve album dostalo nedopatřením pojmenování "No Answer" (Žádná odpověď) - to když sekretářka společnosti United Artists měla telefonicky v Anglii zjistit titul alba, nedostala však spojení a lístek s poznámkou "No Answer" položila na stůl svému šéfovi, který to pochopil omylem jako název pro nové album - a potom ho nechali fandové zaprášit v regálech... To ovšem Wooda a spol. zarmoutilo, ale ne zas tak moc, byly jiné starosti. Zoufale hledali hudebníky na smyčcové nástroje, schopné hrát rock. Po mnoha pokusech angažovali konečně houslistu Wilfa Gibsona a cellistu Hugha McDowella. Jako druhého cellistu získali Andyho Craiga a nakonec Richarda Tandyho - starého známého z doby The Move, který převzal pozici basisty. Skupina tedy devítičlenná! Živým vystoupením tedy nestálo již nic v cestě... První koncerty však skončily totálním krachem, protože smyčce byly úplně přehlušeny rockovým obsazením. Interní rozpory mezi Jeffem a Royem vykonaly další. Po turné po Anglii a Itálii se skupina rozdělila. Roy Wood vzal Hugha McDowella a Billa Hunta do své nově založené formace Wizzard, zatímco Jeff Lynne s Bevem Bevanem, Richardem Tandym a Wilfem Gibsonem odstartovali nový pokus s Electric Light Orchestra.
Richard Tandy přešel na syntetizér a u basy ho vystřídal Michael de Albuquerque. Nově přišli cellisté Colin Walker a Mike Edwards. V tomto obsazení debutovala skupina 12. srpna na každoročním Jazz & Blues Festivalu v Readingu, kde se mohla též poprvé živě předvést. Její manažer Don Arden zorganizoval zároveň použití nového nahrávacího zařízení z USA, které bylo schopno vytáhnout a potřebně zesílit smyčcové nástroje. Efekt byl obrovský. Zejména při uvedení klasického rock'n'rollu Chucka Berryho "Roll Over Beethoven" jako by v Readingu vybuchla bomba a skladba krátce nato vydaná jako singl se stala velkým hitem. To skupině zabezpečilo přežití, neboť další album "Electric Light Orchestra II" kromě tohoto singlu jiný trhák neobsahovalo.
Po dvouměsíčním turné v USA v létě 1973 opustili skupinu Gibson a Walker. Skupina jako kvintet nahrála svůj singl "Showdown", který byl přijat jako hit. Nově přišel Mik Kaminski (housle) a Mike Edwards (cello) a s nimi bylo nahráno třetí album "On the Third Day", které poprvé mělo již svůj koncept, když Jeff Lynne zřetelně určil zaměření skupiny směrem k rockové hudbě. Méně bombastiky a lepší písně, to bylo nové vykročení, kterému fandilo mnoho přátel zejména v USA. Po vydání alba "On the Third Day" se vrátil Hugh McDowell ze skupiny Wizzard zpět k ELO.
Pak následovala turné, turné a zase turné. Neboť USA se svým odstupem byly největším trhem a jedinou zemí, ve které všechna alba přicházela na žebříček hitparády, se známkou "in the USA". Album "On the Third Day" bylo vydáno v prosinci 1973 a na jaře 1974 následovalo rozsáhlé turné po Spojených Státech, vrcholící 12. května v Long Beach natočením na film. Toto vystoupení mělo později spatřit světlo světa jako "The Night the Light Went on in Long Beach". A tak na konci roku 1974 měl Electric Light Orchestra skvostnou bilanci: co vypadalo při uvedení "Roll Over Beethoven" jako náhodný úspěch, vyjevilo se s "On the Third Day", "Showdown" a "Ma-Ma-Ma Belle" jako trvalá hořící pochodeň. Jeff Lynne dokázal, že se poučil lekcemi z doby The Move.
To se ukázalo speciálně u příštího alba "Eldorado", které přineslo pro Electric Light Orchestra další velký úspěch. Jeff Lynne poprvé požádal o spolupráci při natáčení velký symfonický orchestr a velký pěvecký sbor, takže nahrávky vyzněly bombasticky. Výsledek se dostavil: s "Can't Get It Out of My Head" vyhrál Electric Light Orchestra poprvé Top Ten Hit v USA a rovněž celé album získalo - umístilo se na 16. místě a stalo se ve Spojených státech "zlatým albem". Tím dosáhli Lynne & co. průlomu. Přesto, anebo právě pro tento úspěch, rozhodli se Mike de Albuquerque a Mike Edwards ELO opustit. S nově příchozími Kellym Groucuttem a Melvynem Galem zahájil ELO v březnu 1975 další turné, vedoucí tentokrát do Německa. Zklamáním pro ELO byla slabá návštěva, a hlavně že jim celou show doslova ukradla předskupina Barclay James Harvest. Členové ELO byli tak frustrováni, že turné přerušili.
Opět doma v Anglii nahráli nové album. Toto nové album "Face the Music", vydané v říjnu 1975, nenechalo nikoho na pochybách, že éra experimentální hudby patří nenávratně minulosti. Vydání tohoto LP nakladatelstvím Reinhold Mack v Münchner Musikland-Studios bylo sice velice nákladné, ale smyčce se vynořily již jen v krátkých sólech, naopak v "Eldoradu" smyčce zaujímaly ještě téměř celou polovinu alba. Šéf skupiny Jeff Lynne směroval však zvuk na jistý úspěch, tj. stále více k rocku, nezříkal se však ani bohatého "backgroundsongu" a zvukových efektů.
"Face the Music" ukázala tuto nastoupenou linii. Dosažený úspěch opět dal Jeffovi za pravdu: "Evil Woman" se zařadila ke světovým hitům a obsadila prakticky nejvyšší příčky ve všech Top Tens nejen na kontinentu, ale zejména v Anglii a USA. Také singl č.3 z "Face the Music", "Strange Magic", se vyhoupl v USA a Evropě téměř na nejvyšší příčky. Jeff Lynne tak podal svým fanouškům přesvědčivý důkaz toho, že jeho dosavadní vzestup a především vstupní píseň z "Eldorada" nebyly náhodné, ale že Jeff Lynne opravdu patří ke vzácnému druhu nadaných skladatelů hudby i textů, majících cit pro hit. Výběr nejlepšího obsahovalo výběrové album "Ole ELO". Logicky po tomto úspěchu následovalo světové turné trvající až do konce března 1976.
Pak následoval další výbuch. Ještě nikdy předtím nebylo prodáno tolik výlisků od jednoho LP, ještě nikdy se nestalo tolik singlů z jednoho LP světovými hity! Stalo se tak v případě alba "A New World Record": "Livin' Thing", "Rockaria!" a "Telephone Line" obsadily všechny nejvyšší příčky hitparádových žebříčků po celém světě a postaraly se o to, že rok 1976 se stal rokem ELO. Od té doby již prodej žádného alba ELO nešel pod 5 milionů výlisků!
V polovině roku 1977 Jeff Lynne usoudil, že příští album by mělo být dvojalbum. Během 14 dnů napsal ve švýcarském Basinu 13 písní. Pak se ihned odebral do nahrávacího Münchner Musicland Studios, kde během tří měsíců bylo celé dvojalbum nahráno. Toto album s názvem "Out of the Blue" se mělo stát "Bílým albem" skupiny ELO. Ještě před jeho vydáním byly předloženy objednávky ve výši přes 47 milionů dolarů! V Anglii se drželo na žebříčku závratných 108 týdnů! Tituly jako "Turn to Stone", "Mr. Blue Sky", "Sweet Talkin' Woman" a "Wild West Hero" dobyly žebříčky na celém světě.
Samozřejmě následovalo další světové turné. V únoru 1978 byla první zastávkou Havaj, v květnu následovalo Německo a v červnu Anglie, kde ELO sklízel obrovské úspěchy. K tomu přispělo neuvěřitelně vydařené vystoupení na jevišti, když jevištěm byla obrovská vesmírná loď. Samotné vyjádření pomocí perfektně sladěných efektů se světly a lasery umocňovalo celkový dojem. Další album "Discovery" vypadalo podstatně rytmičtější než "Out of the Blue" a obsáhlo čtyři singly jako tophity: "Shine a Little Love", "Confusion", "The Diary of Horace Wimp" und "Don't Bring Me Down".
Následoval rok 1980 "Xanadu" - prvním hudebním filmem s hudbou "Electric Light Orchestra". Kromě ústředního titulu "Xanadu", nazpívaného s Olivií Newton-John, další tři singly celkově propadly. Z celkem jen pěti písní ELO to nebyla zase tak špatná bilance. Skupina ELO se zatím zúžila na obsazení Jeff Lynne, Bev Bevan, Richard Tandy a Kelly Groucutt a hrála čistý pop k lítosti kritiků.
Album "Time" bylo na to reakcí. Dílo vypadalo opět "tvrdší", dominovaly klávesy. Stejně jako "Out of the Blue" obshoval také "Time" koncept Science-Fiction a také úspěch alba i jednotlivých singlů dosáhl světových rozměrů. Následovalo rozsáhlé světové turné, které mělo být posledním. Skupina ve složení Lynne, Bevan, Tandy, Groucutt se ale ještě s Davem Morganem, Louisem Clarkem a Mikem Kaminskim více posílila. K optickému okouzlení patřil robot, který promlouval při vystoupeních. Tentokrát se ELO zřekl optických efektů. Dva roky nato se objevilo další tvrdé rockové kytarové album "Secret Messages". Plánované i nahrané jako dvojalbum bylo nakonec zkráceno na jednoduché album vydavatelskou firmou, což albu spíše uškodilo, protože se stalo nesouvislým. Tři z celkem čtyř neuveřejněných písní se objevily v roce 1990 na 3CD "Afterglow", vydaných v USA u příležitosti 20 let trvání Electric Light Orchestra.
V roce 1986 vyšlo poslední album skupiny Jeffa Lynnea "Balance of Power", zúžené nyní na pouhé tři hráče (Jeff, Bev a Richard), které opět přineslo dva hity v podobě "Calling America" a "So Serious". V tomto roce jsme mohli skutečně již naposledy vidět živě: nejdříve při dobročinném koncertě "Heartbeat '86" v Birmingham NEC Arena, který organizoval Bev Bevan, později pak ještě jednou v Londýně (Wembley Arena) a při dvou vystoupeních s Rodem Stewartem v Německu. Pak skupina přestala existovat: Jeff Lynne se plně věnoval své kariéře jako producent, Mik Kaminski a Kelly Groucutt založili a uvedli v život OrKestra a až Bev Bevan po několika letech dokázal znovu oživit ELO jako Electric Light Orchestra Part II...
---
Electric Light Orchestra nakonec vydali po 15 letech (jako tři mušketýři) "Zoom" - zatím poslední album. Slova i hudbu napsal opět sám Jeff Lynne - jako jediný oficiální člen kepely ELO. Vydáno 11. června 2001 (Epic). Studiové CD, skvělá hudba i provedení - je to ale ještě ELO?. Celkem 13 skladeb natočil ve svém domácím studiu Jeff Lynne skoro sám (něco hrál klávesista ELO Richard Tandy, jinak všechny party kytar, kláves, baskytar, bicích nebo smyčců hrál Lynne), pouze ve skladbách "Easy Money" a "Moment In Paradise" hrál jako host bicí ex-Beatle Ringo Starr, v "A Long Time Gone" a "All She Wanted" hrál na kytaru George Harrison. Ještě v roce 2001 bylo naplánováno turné kapely ELO po USA, to však pro malý zájem bylo nakonec zrušeno (vždyť v americké hitparádě Top 200 album "Zoom" nepřežilo dva týdny!). Co dodat? Bude pokračování?
Či přece se turné uskutečnilo? Svědčí o tom vydané DVD se zajímavým obsazením i výběrem skladeb, kde převládá většina osvědčených starých Lynnových písní z doby "starých dobrých" ELO. Výborný Lynnův hlas ladí dokonale s hlasem "druhé" vokalistky Rosie Vela. Nová členka "týmu", zpěvačka Rosie Vela vystupovala s přirozenou grácií a společně s dalšími novickami, dvěma cellistkami (Peggy Baldwin a Sarah O'Brien), které zde odehrály podstatnou část smyčců, vnesla na pódium eleganci, půvab a svěžest ...
Ing. Jan Braum, (převzato se souhlasem autora z jeho stránek o ELO)... (celý článek)
