Doors, The - Waiting For The Sun

Doors, The - Waiting For The Sun - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1968

Tracklist:

Hello, I Love You
Love Street
Not To Touch The Earth
Summer´s Almost Gone
Wintertime Love
The Unknown Soldier
Spanish Caravan
My Wild Love
We Could Be So Good Together
Yes, The River Knows
Five To One


Obsazení:

Jim Morrison - spev
Ray Manzarek - klávesy
Robby Krieger - gitara
John Densmore - bicie

 
05.01.2015 Antony
5 stars

Vždycky, když slyším Hello, I Love You, mám pocit, že tuhle skladbu museli napsat a zahrát The Beatles někdy v roce 64. Je tak veselá, bezprostřední, hravá. Ale ne, to si jen The Doors dělají zase tu svoji náladotvornou muziku, jak se jim právě zachtělo.

Třetí desku, která vyšla v červenci 1968, The Doors vytvářeli během předchozího půlroku. Podařilo se jim na ní na jedné straně dosáhnout větší pestrosti ve stylu a náladách, na druhé straně současně album vyznívá kompaktně, jako mozaika, které nesmí z žádných dílků chybět, byť jsou různorodé. Celek je hrubší, surovější, tvrdší, přičemž obsahuje pár jemných klenotů. Ovšem, těch hrubých skladeb, kde se všechny nástroje perou s Morrisonem o to, kdo bude víc v popředí, je na desce víc. I Morrison víc řve, křičí, kvílí, hlas má má posunutý víc do hlavy, rezonuje, úpí. Je do každé písně plně prožitě vložený. Je to místy nádherně drsný zážitek, v tomhle exceluje závěrečná Five To One, kdy místo dlouhé kompozice konec desky obstaral rázný, neurvalý, výhrůžný hardrockový song.

Nezapomeňme ale, že před ním se nachází desítka neméně skvělých písní, které dokážou přivést do varu pokaždé trošku jinou část posluchačovy mysli. Každá skladba je osobitá, výrazná, má náboj, napětí. Deska drží tak pohromadě, že se těžko vybírá něco mimořádného, když jsou takové všechny skladby. Ale jedna tam je přece jakoby trošku odjinud a vždycky dovede okouzlit. Spanish Caravan je jemná, melodicky neobyčejná, náladou poetická. Tím více vyniká, že je zasazená mezi hodně vášnivé písně. S protikladnými polohami si The Doors hrají například v Not To Touch The Earth, kde se mezi dupající rytmus a křičený zpěv vtěsnává melodický krátký popěvek. Nakonec to stejně v gradující kakofonii jedovatých kláves prohrává až do apokalyptického konce skladby. Pak se zklidněně zamýšlejí nad létem, které skoro skončilo, následně ve tříčtvrťovém rytmu houpavě prožívají lásku zimního času. Potom šamanské zaříkávání v My Wild Love, to mně zní jako tajemné zpěvy u indiánského ohně. Nebo je to šílencova zpověď o pošetilé lásce, jak kdo chce. A to není zdaleka všechno, co se podařilo na tuhle desku vtěsnat.

Víc kontrastů a víc soudržnosti, tak takové je to dílo. Jak jsem o předchozím albu chtěl napsat, že je moje nejoblíbenější od The Doors, a nakonec nenapsal, tak to mám chuť napsat právě teď. Ale nenapíšu to, nemám rád různá nej, jsou strašně ošemetná. Navíc, existují prostě skupiny, u kterých je nejlepší právě to, co zrovna hraje. Hlavně, že to hraje, a hotovo.

Poznámka ke zvuku:
Zvuk nahrávky je precizní, dynamický, věrně zprostředkovává všechny detaily nástrojů a zpěvu. Je také zajímavé se zaposlouchat do ruchů v pozadí, při pozorném poslechu je tam co objevovat.
Opět, pozor na různé mixy z různých dob. Více není vždy lépe.

Technické detaily recenzovaného CD:
CD – Kanada/JP reedice 1993 DCC Compact Classics, kat.č. GZS-1045, 24k gold, EAN 010963104523
10 skladeb, 33:22
DR12 [L-11,3 / P-11,8]
reagovat

18.06.2014 Akana
5 stars

Třetí albový zářez The Doors nebývá v rámci jejich diskografie příliš protěžován, v žebříčcích oblíbenosti se dívá na své dva předchůdce nebo L.A.Woman spíš ze zadních pozic, ale já k jeho přehlížení nevidím pádnější důvod. Poté, co kapela prezentovala většinu plodů svého prvotního skladatelského přetlaku, pustila se do psaní zbrusu nových písní a dokázala, že pramen invence jí zdaleka nevyschl. Většina repertoáru na albu se zařadila do jejího zlatého fondu, přičemž poukazování na jeho uhlazenější zvukovou podobu mi přijde poněkud zveličující. Žádný zásadnější rozdíl neslyším a při pestrosti, jakou album bezesporu oplývá, takové srovnávání ani nemá moc smysl.

Dvě z písní jsou přece jen staršího data. Úderný singlový hit Hello, I Love You připomínající The Kinks (jinou tvář britských kolegů evokuje i Love Street) a průměrnější Summer's Almost Gone přibyly na album dodatečně, když se skupině nepodařilo dotáhnout nahrávání hudebně-poetického cyklu Celebration of the Lizard, který měl původně obsadit celou jednu stranu LP. Použitá z něj nakonec byla jen skvělá halucinogenní skladba Not to Touch the Earth, v níž se Manzarek s Kriegerem trumfují, kdo z nich působivěji navodí beztížný stav. Celý ambiciózní dramatický kus se vydání dočkal až o dva roky později na živáku Absolutely Live.

Na Waiting for the Sun tak chybí podobná hudební performance, jaké s katarzním účinkem uzavíraly debut (The End) i Strange Days (When the Music's Over). Trochu jí supluje jen drobná ale působivá (zvlášť v živém provedení se "zastřeleným" Morrisonem válejícím se po zemi) etuda s popravou v protiválečním songu Unknown Soldier. Na klasickém flamencovém kusu Asturias je postavená píseň Spanish Caravan, jejíž text je sice dost jednoduchá říkanka, ale ve spojení s nápaditým využitím hudebního motivu i velmi evokativní. Morrisonova fascinace americkým dávnověkem se promítá do My Wild Love s omamnou melodií zpívanou a capella a perkusivním nasazením hlasů členů kapely, která může připomenout jak šamanské obřady Indiánů (Jimovo tělo přece už od dětství obýval duch jednoho z nich), tak i černošské pracovní písně.

Noblesnější, až croonerskou polohu předvádí Morrison v písni Yes, the River Knows, ale ani v té nechybí temnější spodní proudy. Naopak nejdrsnější a nejbluesovější je jeho zpěv v závěrečné Five to One. Kdepak, Waiting for the Sun svým studiovým předchůdcům nic nedluží, znatelnějšího přešlapu ve svém soundu se The Doors dopustí až na příští desce, a ani tam nepůjde o žádnou katastrofu. Zatím si kapela udržuje obdivuhodně vyrovnanou bilanci.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

07.06.2013 Petr Gerneš
5 stars

Třetí album The Doors vyšlo o rok později než první dvě a musím říci, že je zas v mnohém jiné než jeho předchůdci. Jistě, jsou tu momenty, které je velmi připomínají, ale jinak se mi zdá celá tato deska poněkud klidnější, zadumanější než ty předešlé.

HELLO, I LOVE YOU, to je skladba, kterou hráli ještě jako Rick and the Ravens. Velice dobrý song, plný prazvláštního erotického napětí, a přesto vkusný, nezabíhající do lacinné lascívnosti, ale vyjadřující tu touhu s elegancí, která je pro tuhle kapelu typická.

Následuje LOVE STREET, jemná, něžná balada, plná opravdového lidského citu, ale nestavějící na popové uslzenosti a uleptanosti, naopak především díky Morrisonově zpěvu líčící lásku jakoby s odstupem, ale přesto působící mnohem silněji než motownské kvílení.

NOT TO TOUCH THE EARTH působí po těch dvou love-sonzích jako kýbl studené vody po propité noci. Z krásného sna procitáme ve strašnou realitu a Morrison (či snad ten indián, kdoví!) nás opět zve na cestu, na strašlivou, dlouhou cestu, na jejímž konci stojí prapodstata všeho. Opět nás chce přenést na druhou stranu, ale tentokrát mnohem naléhavěji než dřív, tvrději, silněji, brutálněji, a člověku je jasné, že tenhle muž byl opravdový elektrický šaman.

SUMMER´S ALMOST GONE nás zase zavede do známých vod tohoto alba. Tklivá balada, plná zvláštních obrazů, mne vždy naplní prazvláštním klidem, a já žasnu, že takovou skladbu stvořila tahle divoká kapela.

WINTERTIME LOVE je další, dalo by se říci, slad´ák. Kapela operuje v rytmu, který se nám může zdát velice atypický. Ani stopa po najazzlosti či po něčem takovém, Densmore udává za bicí soupravou valčíkový rytmus, do kterého Morrison zpívá sice ne svůj nejlepší, ale vcelku pěkný text.

A pak přijde zase něco úplně nečekaného. Legendární THE UNKNOWN SOLDIER, učebnicový příklad rockového divadla. Skladba začíná tajuplným klávesovým intrem, po chvíli se přidá i Morrison s první slokou, po jejímž odzpívání rozezní se celá kapela v pochodovém rytmu, do kterého Morrison zazpívá druhou sloku, aby se celý tento hudební celek přerodil v prostřední část, evokující vojsko, připravující se k útoku. Densmore udeří na ráfek malého bubnu a začne se odznova, tu ovšem přijde místo střední části pokračování druhé sloky, v níž se Morrison raduje nad tím, že válka skončila. Všechno je perfektně vyvážené a nic nepřebývá, všechno je skvěle vypointované a vygradované, a navíc organicky sloučené. Není tu ani stopa po prvoplánovém kýči, což oceňuji také, nebot´ si skupina vybrala téma, u jehož zpracování toto riziko vždycky hrozilo a hrozí.

Ve SPANISH CARAVAN se kapela dostane tam, kde jsme ji vůbec nečekali. Forma celé skladby je velice blízká flamenku, které ovšem skupina podává tradičně po svém, takže vznikne velmi zajímavá, chutná hudební směs, vylepšená ještě Morrisonovým podařeným textem, který v nevšedních obrazech opět líčí klasické doorsovské téma.

V MY WILD LOVE nám Doors připravili další šok, odložili elektrické nástroje, vzali do rukou bubínky nebo co to bylo, a spolu s mnohočlenným sborem spolupracovníků natočili jednoduchou, divošskou píseň s působivým textem, kterou považuji za jeden z vrcholů jejich tvorby.

S WE COULD BE SO GOOD TOGETHER se vracíme opět ke klasickým rockovým východiskům. Pěkná, houpavá píseň se skvělou melodií určitě není vycpávka, já osobně tvrdím spíše opak!

No, u YES, THE RIVER KNOWS toto tvrzení podle mne není tak jisté, ale nejedná se v žádném případě o špatnou věc, naopak oceňuji především její zajímavou gradaci a nezvyklý folkový sound.

A FIVE TO ONE? To je krásná tvrdá klasika s famózním textem a výtečnou prací instrumentalistů, perfektně vygradovaná, skvěle vypointovaná! Co dál říct, snad, že je to BIGBÍT JAK NĚCO!

Hudba s velkým H dohrála, a já, rozplývající se blahem, mohu jenom konstatovat, že 5 bodů je málo, ale budiž!
reagovat

10.10.2012 Petr Gratias
5 stars

Třetí řadové album amerických Doors jednoduše nelze nemít ve své sbírce. Myslím, že oprávněně patří mezi významné albové projekty šedesátých let a v jejich diskografii jsem ho řadil vždy na přední místa. Měl jsem to štěstí, že jsem se s tímhle albem „seznámil“ už v první polovině sedmdesátých let, třebaže jsem ho tehdy znal jenom z pásků a na vinyl jsem si musel počkat. Už od první skladby je zjevné, že autorský a muzikantský potenciál kapely jde stále nahoru a že Doors nalezli ten správný recept, jak psát kvalitní hity, ale zároveň nedělat žádné kompromisy. Album je přímo našlapané řadou originálních melodických nápadů a aranžérských fines, které i v prosté melodii dělají velké zázemí.


HELLO, I LOVE YOU – melodická údernost hned od prvních tónů graduje. Cítím tady velmi zřetelně erotický a nijak nepotlačovaný pocit. Láska má mnoho podob a vyjádřit svoje vnitřní já v dobách free love bylo velmi názorné, ale určitě i velmi obtížné. Mám na mysli jak samotnou interpretaci, tak instrumentální polohu. Tady se obojí podařilo dát do suverénního levelu. Vznikl jasně přehledný a podmanivý hit, podle kterého Doors dodnes poznávají i ti, kteří se nezabývají tvorbou kapely nějak více do hloubky. Jsme v šedesátých letech a hudba a podání tomu jednoznačně napovídají a zvou nás k páchání nemravných nepřístojností, ať už při tom máme nebo nemáme nic na sobě, máváme květinami, nebo prozkoumáváme detaily štíhlého dívčího – stejně dychtivého – těla. Nástup jak má být!

LOVE STREET – druhá skladba má rhythmandbluesové základy, třebaže jsem si dokázal skladbu přetransformovat do originálního amerického šansonu. Píseň má ležerní nálady a uvolněné pocity mi navozují imaginární představu kalifornské ulice, kde leží posedávají na chodnících a na lavičkách kolem parku zamilované páry a kde láska má charakter vřelého citu, i placené služby. Morrison zpívá jako vypravěč, který komentuje dění kolem. Bezprostředně a přesvědčivě…..

NOT TO TOUCH THE EARTH – psychedelické napětí přináší další skladba. Ostináta studiové baskytary, bzučení varhan a klouzavé tóny kytary mají zvláštní podmanivý charakter. Jestliže někdo postrádal napětí v předešlé skladbě, tak tady se mu ho dostává v plných doušcích. Morrison se opírá do textu a emocionálně vyjadřuje svoje pocity, jako tajemný šaman. Kapela výtečně pracuje s dynamickými odstíny a udržuje napětí po celou skladbu až k samotnému vyvrcholení. Krátké střídání kytarových motivu Robbieho Alana Kriegera a varhanních motivu Raye Manzareka je velmi účinné a společně s Densmorovými bicími přenášejí skladbu až k triumfálnímu závěru s tajemně zlověstným šepotem Morrisona…

SUMMER´S ALMOST GONE – myslím, že tady trochu pracují psychotropní podpůrné prostředky. Výtečná psychedelická atmosféra, která si bere trochu z blues. Krásná mezihra. Manzarek je především varhaník, ale tady nám ukazuje, že hra na klavír, dokonce playbackovaný mu nečiní žádné potíže, třebaže zde nepracuje s žádnými složitými technikami, ale hraje úlohu výtečného doprovazeče. Morrisonův interpretační vklad je nenapodobitelný. Je v něm smutek, lítost, samota a přesto je jaksi nad věcí. Výtečný příspěvek!

WINTERTIME LOVE – dostatek do rocku valčíkové tempo zkouší hodně lidí a mnohdy zdařile. Tady se navíc díky cembalu a elektrickému pianu dostávají dokonce pseudobarokní prvky evropské hudby, která nemohla Manzareka minout. Je to velmi vkusné a stylově podmanivé. Vlastně milostný song bez nějakých dramatických odboček….

THE UNKNOWN SOLDIER – drama ovšem přichází v této skladbě. Patří mezi moje nejoblíbenější na albu a vlastně i od Doors obecně. Tématika armády, militarismu a odporu vůči válkam je vděčné téma, ale Morrison se nezdráhá zajít ještě dál (ať si o tom Pentagon myslí co chce). Vyjádřit v r. 1968 odpor a nenávist k válečnému harašení a militarismu – zejména ve Vietnamu bylo v době Johnsonovy administrativy v Bílém domě hodně odvážné. Doors se v téhle skladbě vzdalují klasickému rocku a rhythm and blues, ale předvádějí vlastně nové moderní angažované apolitické divadlo. Morrison měl vedle pěveckého i literární a herecký talent a tady věci získaly pravou tvář. Když jsem poprvé slyšel pochod vojenských bot a ostré příkazy, odjištění zbraní, povel ke střelbě a samotnou střelbu, měl jsem ještě vojnu daleko, ale už tehdy mi z ní lezl mráz po těle a na tuhle skladbu jsem si v zeleném často vzpomněl. Obnažené pocity a velmi přesvědčivé podání posluchače přinutí, aby si album koupil už jenom právě kvůli téhle skladbě (stejně jako té následující)

SPANISH CARAVAN – Robbie Alan Krieger nám předvede, že hraje výtečně na akustickou kytaru španělské flamenco…. Propojit tohle téma s rockem je vždycky odvážné a někdy méně – někdy více zdařilé. Tady platí to druhé. Úžasná melodická struktura, vnitřní emocionalita a instrumentální kouzlení ve velkém stylu. Když sem připojí svoje party i Manzarek a důrazné rány přidá i Densmore, je to obraz dokonalé reality. Varhanní party jsou klasicistní a propojení s kytarou s fuzzem je velmi nosné a dramatické. Opět zde vnímám onu progresivní formu divadla podle Bertolda Brechta, kterého mj. Morrison obdivoval. Vynikající skladba po všech stránkách…

MY WILD LOVE – tohle je další psychedelický rituál. Účast percussion a kombinovaných lidských hlasů v sobě nese jakési nezměřitelné poselství. Výtečný melodický nápad. Dokáži si představit nějaký tajný erotický rituál za svitu pochodní. Morrisonův hlas se vznáší nad melodií jako temný mrak. Uvědomuji si, že tenhle motiv si vypůjčili i pražští Rebels s Jiřím Kornem na profileovém CD Rebels a překvapilo mě jak mečivý Kornův hlas výtečný souzní s tímhle originálem…

WE COULD BE SO GOOD TOGETHER – tahle skladba patří do repertoáru Doors jako neodmyslitelné klima šedesátých let v Kalifornii. Myslím, že tohle je jedna z nejtypičtějších skladeb kapely. Podobné najdeme na předešlých dvou albech a její deriváty i na albech následujících. Když podle ničeho, tak podle téhle skladby jsou Doors okamžitě identifikovatelní a můžeme tady směle mluvit o nezaměnitelném stylu.

YES, THE RIVER KNOWS – výtečný autorský přínos a práce s hlasem a klavírním tématem. Jsou tady mírné jazzové názvuky, přesto to k jazzu má hodně daleko. Je to atmosférou a harmonickým rozvolněním a když se zaposlouchám do vzájemných duetů klouzavé elektrické kytary a klavíru a zavřu oči. Cítím, že se zbavuji přízemní tíže, třebaže ten pocit trvá jen několik taktů. Kompozičně velmi dobře připravená skladba.

FIVE TO ONE – závěr je ovšem z rodu drsné dřevorubecké práce. Drsný riff zdvojený kytarou a baskytarou a naštavným interpretačním modelem Morrisonova zpěvu zní vztekle až rozzuřeně. Krieger sem nahrál výtečné bluesové kytarové sólo a důrazné rytmické attacky znějí téměř provokativně, jako nespoutatelný živočišný Morrisonův výkon střídaný s jemnými odstíny a výpomocí hlasů dalších členů kapely.Varhany kolorují atmosféru, ale baskytara je pořádně vysunutá do popředí a závěr se zmítá v jakýchsi chaotických hlasech a vykřikované proklamace nemohou nikoho nechat v klidu. Možná bychom mohli v řadě různých přídomků označit album jako erotický rock….

Waiting For The Sun osobně řadím do suverénního triumvirátu Morrison Hotel a L.A. Woman jako jejich nejvýznamnější projekty. Je to samozřejmě subjektivní. První dvě alba jsou jenom o půhvězdičky za nimi. Vlastně s nimi téměř drží krok, ale deklaruji pocity, jak vnímám tuhle hudbu a mám k tomu svázané ruce (v rámci „subjektivně-objektivního hodnocení“). Ke klasikům cítím respekt a úctu dodnes.
Pět hvězdiček!





reagovat

Voytus @ 10.10.2012 17:57:15
Vedle debutu, L.A. Woman a Morrison Hotel také jedno z mých oblíbených alb. The Doors pro mě byli číslo jedna na střední a i když je časem vystřídali jiní (nebo spíš jsem vzdal jakékoli pokusy o žebříčkování), tak dodnes je mám velmi dobře zažité, včetně textů. Na 'Waiting' se navíc nacházejí mé oblíbené Five to One (ta sólovka je skvělá!), Love Street a Yes, the river knows, v té druhé se navíc nachází snad nejlepší klavírní part z celé tvorby Doors. Snad jen že ve Wintertime love zní Morrison až příliš znuděně (případně zduněně :-)). Vždycky na mě při poslechu dýchne taková zvláštní nostalgie, byť jsem v době vydání ještě nebyl na světě. Doors mám zažité jako něco důvěrně známého, navíc pro mě vždy představovali téměř až takové rovnítko, když se řekne '60. léta'. Vím, že jsou tu i jiní, ale mě jako první naskočí The Doors.

Petr Gratias @ 10.10.2012 19:23:28
Zdravím, Voytusi....
díky za Tvoje téměř intimní vyznání.
Doors měli velký dar lidi oslovovat
a že se jim to dařilo, je nabíledni.
Ty sám si toho příkladem....
Zdravím!

Myslím, že "objevení" Doors napomohl
v r. 1992 výtečný film Olivera Stonea s Valem Kilmerem, a ten přesvědčil,
že tahle kapela šedesátých let není vyhořelý relikt
své doby, ale zářící maják, který má dostatek energie,
aby posvítil i těm, kteří s touto dobou nejsou spjati
a hudbu dané doby si sami objevují.
Aniž bych chtěl někomu vnucovat svůj názor, myslím, že poctivý rockový fanoušek by měl mít doma ve své sbírce alespoň jedno album Doors, stejně jako třeba Hendrixe, Joplinku nebo Cream.....a to záměrně tuto hudbu nijak nesrovnávám

Jarda P @ 10.10.2012 20:12:25
Petře, poctivý rockový fanoušek by měl mít ve své sbírce ne jedno, ale všechny alba Doors.Já jsem je slyšel poprvé v 9.třídě na praskajícím singlu People Are Strange/Moonlight Drive a následně na živém 2LP Absoluttely Live, což je u mě jeden z nejlepších živáků vůbec.Doplnění kompletní diskografie na sebe nečekalo dlouho čekat.Jen škoda, že jsme na kvalitní zvuk remasterovaných CD museli čekat tak dlouho.

Petr Gratias @ 10.10.2012 20:30:58
Zdravím, JardoP.... tak určitě máš pravdu.
Já jsem vycházel z toho, že ne každý posluchač si dnes může dovolit kupovat CD (nebo albové komplety).
Naštěstí v případě Doors ceny remasterů klesly na únosnou hranici lehce na 300 Kč. Bývaly ale doby, kdy stál analogový záznam kolem 500 Kč a to byl oříšek.
Vlastně ani nevím, jestli je mezi progboardisty nějaký
ortodoxní sběratel např. ROLLING STONES nebo BOBA DYLANA a má všechna jejich alba od počátku šedesátých let do současnosti (to schválně vynechávám BEATLES a FRANKA ZAPPU nebo BEACH BOYS...)
Z bývalého režimu byli mnozí burziáni-vinylaři v určité úctě, když cíleně sbíraly kompletní tvorbu.
Pamatuji si, že mezi sběrateli nebyl rozdíl jestli je někdo instalatér nebo učitel.. tam padaly sociální rozdíly a byla jenom hudba a neohraničená vášeň...
Zdravím!

Petr Gratias @ 10.10.2012 20:32:14
.... sbírali.... měkké i.
Damned, omlouvám se za překlep!

OHNOTHIMAGEN @ 10.10.2012 20:52:35
"Vlastně ani nevím, jestli je mezi progboardisty nějaký
ortodoxní sběratel např. ROLLING STONES nebo BOBA DYLANA a má všechna jejich alba od počátku šedesátých let do současnosti"

JISTĚŽE ANO :-)

Petr Gratias @ 10.10.2012 22:15:24
Tak o OHNOTHIMAGENOVI jsem nepochyboval...
Ale soudě podle toho, jakému "zájmu" se tady těší ROLLING STONES, ale zejména BOB DYLAN, se mi o tom chce úspěšně pochybovat.....

adam @ 10.10.2012 22:29:09
Rolišov mám komplet, ale Dylana len 4 kusy.... Ono tí Roliši sú nostalgia a neskutočná energia, ale nie merítko nejakého progresu alebo virtuozity.

Jarda P @ 11.10.2012 07:38:28
Ještě k těm cenám. Kdo není závislý na kamenných obchodech, dostane se na ceny od 100 do 200 Kč s poštovným zdarma až do schránky.To už je něco jiného než dávat 300 a výše.

Matouš @ 11.10.2012 10:37:15
Nevím jestli jste někdo zaregistroval dokument o The Doors, který v Praze běžel jen krátkou chvíli v několika "nezávislých" kinech. Byl to film sestříhaný ze záběrů The Doors - žádní herci, žádné komentáře, jen dobové záběry, naprosto autentické. Skvělý. Bohužel už teď nevím, kdo to dal dohromady, ale jistě se to dá vyhledat.

Proč o tom mluvím: Z filmu plyne, že Morrison po druhém albu už nechtěl pokračovat! Nechtěl točit žádné Waiting for The Sun, nechtěl jet na žádnou koncertní šňůru. Už tehdy se Morrison cítil unavený. Kapela ho musela přemlouvat a nakonec ho přemluvila, aby pokračoval. Zhruba někdy v té době se začal Morrison chovat destruktivně nejen k sobě, ale i ke kapele a vůbec ke svému okolí. Někdy v té době nastal jistý zlom v jeho chování. Myslím, že podvědomá vzpoura mohla být jedním z motivů jeho chování... Chtěl jsem tím jenom doplnit informace o tomhle období The Doors.

(Mimochodem film Olivera Stonea o Morrisonovi je faktograficky totální sračka a esteticky ani nemluvě...)

nowhere_man @ 11.10.2012 12:21:41
Mne sa veľmi páčil ostatný dokumentárny film o Doors s archívnymi zábermi s názvom When you're strange z roku 2010, ktorého komentár do filmu dobre nahovoril Johnny Depp.

Corsica @ 11.10.2012 23:12:12
čus
k recenzi... místy vyumělkované jak je zvykem, vcelku však napsáno pěkně. Jen pár věcí. Triumvirát Waiting-Morrison Hotel-L.A Woman, s tím vůbec nesouhlasím, ale to je přeci jen na názoru každého. Waiting For The Sun je moje oblíbené album a mám ho rád od začátku do konce, ale označit ho jako erotický rock... to je... odvážné. Nemyslím si, že tohle je erotická rock, i když to nejspíš bylo myšleno s nadsázkou

Cossack @ 12.10.2012 15:58:54
Móóóc se mi líbí termín „poctivý rockový fanoušek”
Skoro brečím, že jím (podle „definice”, ať už Petra Gratiase či Jardy P.) nejsem. :-D

Jarda P @ 12.10.2012 17:27:54
Cossacku, nikdy není pozdě se jím stát :-)

PaloM @ 12.10.2012 18:24:59
Musím sa zastať Olivera Stone_a a jeho filmu. Napísať, že je to sračka, je obyčajná lacná póza. Stačí si prečítať ohlasy a recenzie na film na web stránkach. No zrejme podľa tu prítomného sračkového zhodnotenia, film si obľúbili iba magori a vymätené hlavy, prípadne nekrofili.

nowhere_man @ 12.10.2012 19:33:01
Možnože to Matouš myslel tak, že je to sračka kvôli tomu, že je faktograficky v mnohom nepresný. Respektíve čítal som o filme to, že ako členovia kapely, tak pozostalí po Jimovi a Pam sa ohradili a dištancovali od filmu, že prekrucuje fakty. Mimochodom, film sa mi veľmi páči a mám ho rád, hoci sú tam fakt niektoré veci, ktoré si režisér upravil po svojom.

adam @ 12.10.2012 20:08:20
ono potom je sracka aj posledne pokusenie krista, alebo apocalypse now, alebo cata, alebo, alebo , alebo.... film je film a pokial nie je napisane ze je to podla skutocnej udalosti a pripadne dokument, tak nevidim dovod preco by mal byt faktograficky viac ako 0%. ten film bol o inom. nie o faktoch. bol o jimbovi, nie o jimovi.

Cossack @ 12.10.2012 20:21:35
Jardo, díky za útěchu i za naději…
(Ovšem musím si to dobře rozmyslet, abych to „unesl”.)
:-))

nowhere_man @ 12.10.2012 20:24:41
adam: Však ja som ho za sračku neoznačil, napísal som, že mne sa páči. Pre mňa je to jeden z najlepších filmov o hudbe, bez ohľadu na to, že tam mnoho vecí nesedí. Takže len aby si si nemyslel, že ho považujem za sračku, len som chcel napísať, že chápem Matouša z tohto pohľadu (ak ho taký má). Jim Morrison je pre mňa... nedá sa opísať čo, ale veľmi významný.

Petr Gratias @ 12.10.2012 20:32:25
Původně jsem se do další debaty už nechtěl zamotávat, ale nedá mi to a musím podpořit PalaM...
Film Olivera Stonea považuji za zajímavý. Je řemeslně velmi dobře ztvárněný. Děj má spád, dramatické vyústění a divák je neustále konfrontován s kontroverzní uměleckou personou, jako Morrison bezesporu byl. Četl jsem i knihu Nikdo to tu nepřežije a dotvářím si pohled na Morrisona, Doors a dobové souvislosti i podle dalších indicií.
Ano, film se nedrží striktně reality a řada pravdivých faktů není zcela podle pravdy, s tím mohu souhlasit.
Domnívám se, že Oliver Stone je natolik respektovaný tvůrce, který nemá zájem si pohrávat se svým uměleckým a společenským kreditem, aby stvořil nějakou "sračku", jak tady čtu v různých závěrech.
Amerika má ráda mýty a Stone jeden takový stvořil bez ohledu na dokumentární věrohodnost. Je to silný příběh s emocionálními výkony, občas hnaný na hranici extrému, ale když někdo holduje alkoholu a kombinuje ho s heroinem a jeho psychicka nevyrovnanost se snoubí s nejistotou a exhibicionismem, je zaděláne dopředu na průser.
Myslím, že Manzarek, Densmore a Krieger byli trochu dožraní, že nezískali kontrolu nad realizací filmu, stejně tak jako rodina Morrisonovy přítelkyně Pam...
Já osobně film považuji za zdařilý a nikdy by mě nenapdlo o něm hovořit jako o "sračce".
Ostatně si to myslelo i osazenstvo kina, když film skončil, tak lidé povstali, zatleskali a vydrželi nekonečné množství závěrečných titulků...
tohle pamatuji jenom u filmu Gándhí.
Odraz šedesátých let z filmu zasahuje a vibrace oné doby mi připadají věrohodné..
Tak asi tolik...

Cossack @ 12.10.2012 21:06:05
Mně se ten film taky líbil (a jak už tu zaznělo, nešlo přece o dokument).

Jarda P @ 12.10.2012 21:29:23
Myslím, že cílem filmu nebylo dokumentovat historii Doors, ale popsat atmosféru vzniku, vzestupu a konce této legendární kapely. To se Stonovi povedlo skvěle. Herecké obsazení bylo na úrovni a Val Kilmer ztvárnil Morrisoba skvěle. Zrovna nedávno jsem film opět shlédl na DVD a stejně jako poprvé v kině si ho užíval.

OHNOTHIMAGEN @ 12.10.2012 23:17:39
Já se tedy kloním spíš na Matoušovu stranu.

Nahlíženo optikou jiného interpreta bych tedy mohl i filmy jako "Beatlemánie", "Backbeat" nebo "Příběh Lindy McCartneyové", které nejsou dokumentární, označit vlastně jako zdařilé, kvalitní nebo umělecky hodnotné, přestože z hlediska faktů zkreslují skutečnost a celkově jde o slátaniny.

Mně se Stoneův film o Doors nelíbil třeba i z toho důvodu, že byl spíš o Morrisonovi a nějakých přicmrndávačích okolo něj, kteří bez dechu čekají na další božský žvást, který z jejich Pána vypadne, jinak by si sami - dle Stonea - nejspíš nedokázali ani cvrnknout.
A bohužel znám x lidí, kteří berou Stoneův film natolik vážně, že se domnívají, že takhle to ve skutečnosti bylo. Neomylný Pánbůh, jehož prd je pomalu biblickým kázáním, a k tomu tři nuly u jeho nohou.

Pro mě jsou Doors kapela s třemi velmi dobrými alby (eponym, Morrison Hotel a L. A. Woman), třemi solidními hudebníky, kteří vědí, co mají dělat, a výborným vokalistou, jenž si občas se sebou nevěděl rady. Nic víc a nic míň.

Tak, a šup do mě :-)

07.06.2011 nowhere_man
5 stars

V roku 1968 The Doors vydávajú ďalší album Waiting for the sun (pričom rovnomenná skladba sa objavila až o dva albumy neskôr). Mne osobne sa zdá, že tento album je od prvých dvoch v niečom odlišný, ale doteraz som neprišiel na to, v čom. Každopádne to nie je podstatné, pretože kvalitu má stále excelentnú. Skladba Hello I love you je opäť notoricky známa, ale nezdá sa vám, že silne pripomína skladbu od The Kinks All day and all of the night? Nasleduje veľmi pekná a veľmi krehká Love street. A máme tu opäť temnotu ako vyšitú - Not to touch the earth, fragment z pôvdodnej suity Celebration of the Lizard. Nasledujúce dve skladby Summer´s almost gone a Wintertime love vnímam ako kľudné uvoľnenie, po ktorom nasleduje vážnejšia skladba Unknown soldier. Vynikajúca hra na akustickú gitaru - to je Spanish caravan. A nasleduje veľmi skvelá pripomienka atmosféry prvého albumu My wild love. A opäť zvoľnenie v podobe skladieb We could be so good together a Yes, the river knows. A album vrcholí nakladačkou Five to one, skvelé... Nedá mi nespomenúť dve bonusovky - krásnu inštrumentálnu klasickú skladbu Albioni´s adagio in G minor a spomínanú 17 minútovú suitu Celebration of the lizard. Je to skrátka úžasné, v akom krátkom čase The Doors vyprodukovali tri tak vynikajúce albumy.
reagovat

08.06.2007 Johndensmore
5 stars

Jeden z najlepších albumov skupiny The Doors. Rok 1968... čo váš napadne? Mňa v prvom rade Waiting For The Sun, White Album od Beatles, Shades Of Deep od Deep Purple, Wheel Of Fire od Cream, psychedelické albumy Nových Animals a mnoho iného.
V tejto hustej atmosfére tvorili aj The Doors pod množstvom rôznych vplyvov. Album prezývajú aj Nočné lovesongy... Mne ale tento album veľmi pripomína Beatlesácke Magical Mystery Tour, Sgt. Pepper či Bakalava od Pearls Before Swine. Celý album je jeden vynikajúci uzavretý celok. Vďakabohu že ostatný Doorsovia nesúhlasili s Jimovým nápadom Celebration Of Lizard ktorý mal zaplniť celý album. Z celého konštruktu tu zostalo to najlepšie - Not To Touch the Earth ktorý má veľmi dobrú atmosféru aj vo filme Doors. Album je aj protivojnovo ladení - Unknow Soldier a Five To One.
Štartom albumu je Hello, I Love You. Je to čisto sexualne ladený song. Opisuje ženu vo svojej celej kráse. Hned na to vystrieda Love Street. Krásny akoby jarný song ktorý tak isto dobre vpísaný do deja vo filme Doors. V novej verzii je tu dorobený dokonca dvojhlase alebo Jimové vypískovanie. Trojkou je už spomínaná šamanská Not To Touch The Earth ktorá končí Jimovou vetou : "I Am A Lizard King I Can Do Anything". Opät sme pri ročných obdobiach - Summer´s Almost Gone. Leto sa už končí a vystrieda ho Wintertime Love. Nasleduje antivojnová Unknown Soldier a strašidelné flamenco sólo Robbyho Kriegera v Spanish Caravan. Feťácku My Wild Love vystrieda dynamická We Could Be So Good Together ktorá pripomína Alabama Song. Melancholická Yes, The River Knows pripomína You´re Lost Little Girl z predchádzajúceho albumu. Album ukončí skladba s nářezom - Five To One. V bonusovej verzii nájdete baladu Albinoni's Adagio In G Minor z filmu Doors, verzie Not To Touch The Earth a celé Celebration Of Lizard (17 minút).
Máme za sebou ďalší psychedelický trip so skupinou The Doors. Malým darčekom za čítanie mojich dlhých recenzií budú videá z Youtube k týmto songom.

>> odkaz - Hello I Love You (naživo z Európy 1968)
>> odkaz - The Doors - Wintertime Love (part 2) #2-Love Street (mix dvoch songov a nadväznosti ročných období by Lucas Perny - vlastné video)
>> odkaz
- Not To Touch The Earth (mix fotiek a zaberov)
>> odkaz -
Summer's Almost Gone
>> odkaz - Unknown Soldier
>> odkaz - Spanish Caravan LIVE
>> odkaz - My Wild Love
>> odkaz - We Could Be So Good Together
>> odkaz - Yes The River Knows
>> odkaz - Five To One z dokumentu Feats Of Friends

reagovat

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 8x
nowhere_man, Corsica, Johndensmore, Petr Gratias, Petr Gerneš, Mohyla, Akana, Antony
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
kaktus
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000