Doors, The - The Doors

Doors, The - The Doors - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1967

Tracklist:

01. Break On Through (To The Other Side) 2:27
02. Soul Kitchen 3:32
03. The Crystal Ship 2:32
04. Twentieth Century Fox 2:32
05. Alabama Song (Whisky Bar) 3:17
06. Light My Fire 7:00
07. Back Door Man 3:34
08. I Looked At You 2:22
09. End Of The Night 2:50
10. Take It As It Comes 2:18
11. The End 11:41


Obsazení:

Jim Morrison - spev
Ray Manzarek - organ, piano, bass
Robby Krieger - gitara
John Densmore - bicie

 
16.06.2016 POsibr
5 stars

Záplava päťhviezdičkových recenzii hovorí sama za seba a teda si možno niekto myslí, že pridávať ďalšiu je ako liať vodu do oceánu, rád sa však podelím o svoj názor. Myslím si, že tento album za to naozaj stojí. Pol roka pred zásadným Sgt. Peppers Lonely Hearts Club Band uzrie svetlo sveta tento klenot, debut, ktorý rozleje psychedéliu po hudobnom svete. Kalifornia v 60.-tých rokoch bola (a možno ešte aj dnes je) akousi Mekkou voľnomyšlienkárstva a osobnostných experimentov a skupina The Doors je toho krásnym stelesnením. Minimálne v postave fenomenálneho, pološialeného hedonistu za mikrofónom. V dvojročí 66/67 vyšlo v USA veľa zásadných platní – od Pet Sounds, cez VU & Nico, Surrealistic Pillow, až po tento album. Amerika sa „britskej invázie“ veru nezľakla.

Debut ako hrom otvára skladba ako hrom, BREAK ON THROUGH (TO THE OTHER SIDE) začína bicími akoby zo samby vytrhnutým a už sa pridáva legendárna basová linka. Skladbu naliehavo ženie dopredu aj Morrison a dynamiku iba zvýrazňuje gitarohra pána Kriegera. Skladba sa cez poslucháča prevalí ako veľká voda a už sme pri otváracích tónoch organu v SOUL KITCHEN. A tá gitara... no teda. Nenechajme sa ale oklamať „unaveným“ Morrisonovým spevom, celé to vygraduje v refréne. Krásnym bluesovým sólom sa mihne Krieger, za sprievodu hypnotických bicích, ktoré nesú celú skladbu. Psychedelickou rozprávkovou baladou je THE CRYSTAL SHIP, človek by si podľa spevu možno aj myslel, že Morrison mal aj trošku pokory. Strednej časti piesne dominuje precítené Manzarekovo piano a záver sa nesie v znamení optimistického očakávania. TWENTIETH CENTURY FOX je skladba, pri ktorej si môžete podupkávať nohou do rytmu, je to chytľavé, inštrumentálne na vysokej úrovni, osobne sa však teším na to čo príde na záver tejto strany platne. Prvý cover albumu je ALABAMA SONG (WHISKY BAR), taká hravá skladba, ku ktorej si vypijete v nedeľu kávu, je to ľahké, hravé počúvanie, pri ktorom trošku zvoľníte očakávania a preto ďalšia skladba trafí do čierneho. LIGHT MY FIRE je pieseň opradená legendami, gitarovo-organová inštrumentálna pasáž, za sprievodu vytrvalého Densmorovho bubnovania je niečo, čo by som vždy chcel počuť po prvýkrát. Čo dodať, pieseň, ktorá vytrela konzvervatívca Sullivana je kapitolou sama o sebe. Na tú dobu odvážne, dnes hymna.

Ďalší cover BACK DOOR MAN od pradedka blues Willieho Dixona už je podarenejší prebratý kus. Aj keď sa skladba nikam neponáhľa, Morrisonov prejav naznačuje akúsi podprahovú dynamiku a súhra organu a gitary je znamením perfektného súznenia členov kapely. Kriegorovo sólo nie je vôbec z komplikovaných, v jednoduchosti je krása. Gitarista narába s tónom priamočiaro, nenáhlene ale za to úderne. Následuje trojica krátkych skladieb, z ktorých prvá I LOOKED AT YOU je skôr taká oddychovka, mňa osobne príliš neočarila – možno snáď kratučká inštrumentálna pasáž. Album by som si vedel predstaviť aj bez nej, ale aj tak ju nepreskakujem. END OF THE NIGHT to je tá pravá psychedélia už od úvodných čarovných tónov, ku ktorým sa pridá zasnený Morrison. Melancholické vybrnkávanie pôsobí až hororovo a sólo je z inej dimenzie. TAKE IT AS IT COMES začína podobne anaforicky ako I Looked At You a v podstate sú si skladby veľmi podobné, akurát v tejto sa Densmore naozaj našiel. No a na záver, pre mňa osobne magnum opus kapely, hriešne kontroverzná, mystická, orientálna, básnická zhudobnená droga – THE END priatelia. Pokojnejší úvod pôsobí miestami dokonca optimisticky, obzvlášť sa mi páči Morrisonovo frázovanie, takýto jednoduchší spev môžem. Inštrumentálny kolobeh robí zo skladby extratriedu – žiadne prekombinované slohy, takto to má byť. Tu sa frontman kapely prejaví aj ako básnik, jeho výkon je na hranici spevu a hovoreného slova, predostiera nám filozofické obrazy vrcholiace v Oidipovskej pasáži. Kill the father, fuck the mother – myšlienka navonok kontroverzne jednoduchá, podobne ako celá pieseň však skrýva iný, zložitejší význam. Odporúčam pasáž o tejto pesničke v autobiografii Johna Densmora. Ťažko si viem predstaviť viac omračujúci záver platne ako toto. Klobúk dole.

Čo dodať, ide nepochybne o jeden z najsilnejších debutov v histórii hudby. Ďalšie albumy od The Doors ma nechávajú pomerne chladným, ale k tomuto sa vždy rád vrátim. Možno to nie je pre každého tá pravá šálka kávy, ja osobne by som však chcel v 60.-tých rokoch počuť túto platňu po prvýkrát a pozerať sa na seba z pohľadu tretej osoby. Ten výraz tváre by asi hovoril za všetko, aký to musel byť šok? Nuž ale osud Morrisona čoskoro dostihol. Bola to zmučená existencia, alebo iba nepochopený génius? Možno aj-aj. Hudba tejto kapely rozhodne nie je vhodná pre moralistov, ktorí zjedli všetku múdrosť sveta. Nech ti je zem ľahká, Jašteričí kráľ.
reagovat

EasyRocker @ 16.06.2016 18:20:40
Jeden z nejsilnějších a nejsuverénnějších debutů všech dob. Tutovky Break on Through, Soul Kitchen, famózní Light My Fire a chladná nádhera The End. Miluju tohle album, a ještě více se mi zalíbil díky účasti v legendárním soundtracku Forresta Gumpa...

Snake @ 16.06.2016 20:36:14
Chvály na tohle album není nikdy dost. Zvlášť, když je takhle pěkně napsaná...

Martin H @ 17.06.2016 07:38:30
Před tímhle albem se dá jedině smeknout, taková je to paráda. Dík za pěkné čtení.

POsibr @ 17.06.2016 13:37:44
páni, ďakujem za reakcie.

albumom si skupina nastavila laťku veľmi vysoko, ťažko prekonávať debut ako je toto. na zápis do hudobnej kroniky to však nepochybne stačí. dvere sú otvorené, stačí vojsť.

02.01.2015 Antony
5 stars

Debut The Doors je neobyčejně vyspělé dílo, které v roce 1967 (natočeno ve druhé polovině 1966), kdy bylo vydáno, nemělo mnoho podobných konkurentů. Dnes může znít jakkoli normálně, neprovokativně, avšak tehdy se Jim Morrison & spol. dostali hned do nemilosti (ostatně tenkrát za společensky nevhodné rebely platili i daleko uhlazenější The Beatles) všech strážců mravů americké společnosti. Současně Jim Morrison na své pověsti pracoval docela vehementně během svých vystoupení, kde v opilosti vyváděl, co ho napadlo. V hudbě se to projevovalo převážně v textech, které na tomto albu byly ve dvou skladbách cenzurovány, a v plně rekonstruovaných verzích se dostaly k posluchačům až na pozdějších CD reedicích.

Album na mne působí jako vyrovnaná kolekce rockových skladeb, které jsou rozmanité náladami a sem tam z té vyrovnanosti něco pořádně čouhá, až to vyráží dech. Celé album spojuje, nebo spíše vyvyšuje nad většinu ostatních, hlavně instrumentální suverenita, kompoziční jistota, The Doors postrádají atributy jakéhokoli začátečnického amatérizmu, neumětelství, bezradnosti, hledání. Pokaždé mě to ohromí, často se u "jedniček" později skvělých kapel jen něco naznačuje, člověk si říká, že je to docela dobré, ale... Zde se nic takového neděje. Ano, je tady pár vlastností které jsou poplatny době vzniku, bicí vlevo, klávesy vpravo, trochu zahlušený mix (co by za to jiné tehdejší kapely daly), ale v muzice se žádný kompromis neděje. Morrison zpívá tak, že ani skoro není třeba znát slova. Je zamyšlený poeta, i řvoucí provokatér. Své básně převedené do písňových textů přednáší podle svého cítění, autorsky autenticky, uvěřitelně, prožitě, málokdy vnímám takové souznění interpreta s hudbou. Souzvuk skupiny v dlouhých instrumentálních pasážích je přímo hypnotický, což se nejvíce projevuje v Light My Fire. Tato skladba proplétáním kytarového sóla a mňoukajících kláves za podpory uhrančivé basy a bicích mne vždycky dostane. Pětiminutová instrumentální pasáž, která současně tepe a současně se vlní, rafinovaně se zavinuje a rozvinuje, jako kdyby skrzevá moji mysl proplouvalo hejno chobotnic. Je zajímavé, že právě tato skladba je na desce umístěna mezi jediné dvě převzaté písně, které znějí mnohem běžněji, civilněji. Záměr, aby LMF více vynikla? Netuším, ale je to velmi účinné.

Každá píseň na desce má svůj příběh, svoji chuť, Je s podivem, kolik poloh The Doors našli, a ve všech jsou samozřejmí. Morrison má v hlasu jak ledabylý klid, tak naštvanou náladu, mezi kterými osciluje a často je obdivuhodně zvládá současně. Třeba kontrast mezi zlostným závěrem I Looked At You a konejšivě naléhavou End Of The Night je zcela pohlcující. A hned potom Take It As It Comes je přímo radostná, probleskávají v ní krátká jiskřivá nástrojová sóla, rytmicky úderný refrén, hned navazuje klidnější pasáž jako nadechnutí před těsně napojeným závěrem. Schopnost tvořit silné skladby je znát po celou dobu trvání alba, jen se pokaždé projevuje jinak. Je to taková dávka emocí, rozmanitých, výrazných, že je každý poslech svátkem.

Nelze nezmínit závěrečnou The End, s brutálním textem, meditativní náladou, kde v narativní improvizaci Morrison často vykřikuje to, co si tenkrát leckdo nedovolil ani pomyslet. Zabijákova mysl, chřestýši, osamělost, bolest, to je divadlo jednoho rouhače a tří přisluhovačů. Skvělé divadlo, podotýkám.

Hodnotím za plný počet, samozřejmě. Jedno z výjimečných CD, které mne vždy mrzí, když končí. Protože, něco skončilo, navíc The End je třeba trochu vydýchat. A pak zase klidně Break On Through, na druhou stranu. Nebo na první?

Poznámka ke zvuku:
Typické separování nástrojů do jednotlivých kanálů, což rockové kapely ve svých stereo začátcích převzaly od jazzových kolegů, kteří s tím začali již o 10 let dříve, je nutno přijmout jako fakt. Nikdo tehdy nevěděl, jak je to vlastně správně. Vždy si u takto udělané nahrávky vzpomenu na Jethro Tull - This Was, kde je to úplně extrémní. Ale patří to k době vzniku. Zvukově jsou další alba The Doors povedenější, ale ani tohle není průšvih, pokud získáte původní CD edici (zhruba do r. vydání 1996), netrpící moderními metodami "vylepšování" zvuku dynamickou kompresí a dalšími vynálezy zvukových inženýrů.
Album vyšlo později na CD rozšířeno o bonusy, v některých novějších edicích se nacházejí jiné verze skladeb, které jsou rekonstruovány a doplněny o dříve cenzurované pasáže. Light My fire má opravenou rychlost pásku, tudíž i jinou délku trvání a odlišnou výšku tónu v instrumentální pasáži (poprvé v edici ke 40. výročí vydání alba)
Dále je v edici 6CD/6DVD "Perception Box" použit úplně jiný mix u většiny skladeb. Jde často o změnu umístění nástrojů ve stereu, jiná sóla, přehozené pasáže, atd. Současně s velkou dynamickou kompresí jde o vydání, která jsou od původních LP výrazně odlišná. A pro mne neposlouchatelná, dodávám. Jednoznačně doporučuji původní autentické verze jejich alb. Smutné na tom je, že se na zničení zvuku a stavby skladeb podíleli přeživší pánové z kapely plus původní producent.

Technické detaily recenzovaného CD:
CD - US Reedice 1992 DCC Compact Classics, kat.č. GZS-1023, 24k gold, EAN 010963102321
11 skladeb, 44:30
DR11 [L-11,6 / P-10,4]
reagovat

gunslinger @ 03.01.2015 11:05:46
Návrat po rokoch ? Nemám čo by som dodal... Jedna z mojich najobľúbenejších nahrávok..

Snake @ 03.01.2015 13:14:37
Perfektní čtení, nemám co dodat. Zaujal mě ten poslední odstavec, týkající se zvuku. Ten se tady na progboardu poslední dobou docela řeší, možná víc, než je zdrávo, tak jsem nelenil a našel si parametry k mému nosiči. Mám Elektra / Rhino, 40th Anniversary mixes edition a udávané DR je 11. To mi přijde slušné, ale porovnat to se staršími vydáními samozřejmě nemohu. Za to, že nehraje to podle mých představ může "datum narození", ne výroba nosiče samotného.

22.08.2014 EasyRocker
5 stars

Když jsem rozšířil sbírky mimo metalovou sféru tak= o rockové klasiky, patřilo tohle album vůbec mezi první, které jsem z klasik rocku koupil, a dodnes se mi u jeho poslechu objevují nostalgické záblesky...

Klasický nástup klávesových basů a pak nástup divého rock´n´rollového trháku Break on Through..., notoricky známé skladby, a to nejen díky famóznímu soundtracku k Forrestu Gumpovi. Co k tomu dodat? Morrison se v refrénu až zajíká a předvádí parádní odvaz. Razantnější nástup asi nebylo možné zvolit. Soul Kitchen má parádní rockovou atmosféru a drive (i ona se objeví se vietnamských scénách ve FG), i když nálada je mnohem klidnější - bicí v refrénu jsou ale zemité a v závěru Krieger popouští uzdu propracovanému sólu. The Crystal Ship je ale razantní změna nálady - opilá psychedelická atmosféra zakouřeného baru a fantaskní nostalgická poloha Jima Morrisona, Manzarek kouzlí klavírními tóny i klávesovým surrealismem. Skvost! Twentieth Century Fox je vybuzená rocková záležitost s naprosto suverénním Morrisonem a lehkými hladivými Manzarekovými předivy kláves. Alabama Song (Whisky Bar) je známou barovou halekačkou s přímou inspirací v Brechtově Žebrácké opeře. Zcela vykolejená, dekadentní atmosféra, kde je konání při smyslech tím posledním impulsem... Přesto to z nějakého absurdního důvodu funguje. Light My Fire se pak stala po zásluze úplným monumentem kapely a především Manzareka, jenž zde svým sólem na klávesy vykonal totéž, co Page ve Stairway to Heaven, Blackmore v Child in Time nebo Hendrix ve Fire... Pomník šedesátkového tripu, ze kterého se parádně odpichuje Kriegerovo vlastní sólo... slyšet a zemřít. K nejlepším skladbám alba patří i bluesový standard Willieho Dixona Back Door Man, kterému podání Doors neubralo nic z napětí a razance. Morrison předvádí, že ani v bluesové poloze neztrácí nic ze své démoničnosti. I Looked at You je přímočarý rockový popěvek, razantní změna do rockového entuziasmu a příval energie... Strašidelným dojmem naopak působí End of the Night, kde se o navození "správné" nálady stará Manzarek a jeho hororové vstupy. Energetický náboj si naopak bere zpět Take It As It Comes, stručná, přímá rock´n´rollová palba, kde si v mezihře Manzarek neopomene vzít prostor... Závěrečná The End po právu patří mezi nejsilnější skladby rockové historie a definovala dramaticky a teatrálně rostoucí kus, opřený o Morrisonovu báseň. Od úvodních experimentálních záchvěvů kláves a kytary prochází skladba mnoha dramatickými proměnami a závěrečná recitovaná katarze a melodický motiv patří k nejsilnějším momentům. Třináct minut absolutního očistce.

The Doors jsou obecně řazeni k dobové americké psychedelii, což ale platí jen zčásti. Ve skutečnosti je čistě psychedelických jen několik pasáží a po zbytek hrací doby se vznášíme v jakémsi stylovém bezčasí, kde si vzala kapela trochu z primárního rock´n´rollu, hardrocku, psychedelických experimentů... Už kvůli nezapomenutelným výkonům Manzareka a Morrisona (Krieger ale nezůstává moc pozadu) nemohu ohodnotit jinak než maximem. Rok 1967 byl nesmírně silný, a tohle album byl jeden z vrcholů...



reagovat

Snake @ 23.08.2014 11:50:14
EasyRockere, napsal jsi to moc pěkně, hned jsem si tu desku musel pustit. Má opravdu neskutečnou atmosféru. Diskografií The Doors se teprve proposlouchávám, ale ta ostatní alba na mě ,zatím, tolik nepůsobí...

17.08.2014 Le Fantak
4 stars

Psychedelic rock je moje vůbec nejoblíbenější odvětví rockové hudby a rok 1967 přinesl vůbec to nejlepší z tohoto hudebního stylu, The Piper at the Gates of Dawn, Absolutly Free, Surrealistic Pillow, Their Satanic Majesties Request, The Velvet Underground and Nico, Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, Disraeli Gears, Safe as Milk a taky debut The Doors. Bohužel musím konstatovat, že poslední jmenovaná deska je z nich, dle mého názoru, nejhorší.
Tím nechci říct, že je snad špatné, tak vysoko, jako ostatní jmenované desky (snad tedy s výjimkou Surrealistic Pillow), prostě nedosahuje. Alabama Song, Break on Through i Light my Fire patří mezi největší odrhovačky, co pořád slýchám v hospodách, a už mě vůbec neberou.Všechny songy jsou si tak nějak podobné, a i Back Door Man od Willieho Dixona tak nějak nepříjemně zdegeneroval. Vyzdvihl bych snad jen The Crystal Ship, která je jako jediná trochu jiná. Jinak se hudba skládá pořád z těch stejných tónů, sóla jsou si hrozně podobná a všechno se tak nějak slívá, ale ne jako u Absolutly Free, spíš nepříjemně než naopak.
Kdybych tuhle hudbu neslýchal pořád dokola, snad by mi přišla lepší, ale dobrou desku prostě můžu poslouchat jako kolovrátek, a pořád bude dobrá. Tohle není ten případ.
Abych jen nehanil, Morrisonův zpěv je naprosto bombastický a hudba velice, velice originální, patří určitě k přelomovým albům, která ovlivnila hudební svět, kdybych je měl ale srovnat se soudobými americkými skupinami (třeba Iron Butterfly), pořád bych musel říct, že jsou přeceňovaní, ano, to je to správné slovo. The Doors jsou asi ta nejpřeceňovanější skupina šedesátých let.
Hodnocení čtyři hvězdičky vnímejte spíš jako tři a půl.
reagovat

vmagistr @ 18.08.2014 15:01:22
Mě hudba The Doors dřív taky spíš nudila, ale poslední dobou se v ní začínám zlehka zabydlovat. Není to o vyloženě hitových skladbách ani o dechberoucích instrumentálních výkonech - ale ta atmosféra, která se na deskách The Doors s Morrisonem nachází, je mi čím dál víc sympatičtější.

25.04.2014 Akana
5 stars

V rychle expandujícím rockovém univerzu se v polovině 6O.let vytvořily dva základní póly. Na tom spořádanějším, popovějším vládli Beatles, pro zlobivější kluky a holky tu byli Rolling Stones a většina ostatních měla prostě blíž nebo dál k jednomu z táborů. Záhy se ale začaly objevovat osobnosti, které do takového rozvržení nezapadaly a jakoby hledaly ještě třetí pól. Takový, kde stejně důležitý jako instrumentální bravura, skladatelské umění nebo bluesový feeling je také celkový koncept a nějaká myšlenková nebo estetická nadstavba. Přibližování rock'n'rollu světu umění, ale ne ve smyslu napodobování složitosti klasické hudby, jak k věci o něco později přistupovaly artrockové kapely, ale spíš uskutečňování vlastních, často kontroverzních a provokativních vizí. Vedle Velvet Underground byli v tomto ohledu pionýry také The Doors.

Písně na jejich prvním albu nejsou nijak komplikované (Light My Fire a The End jsou jen dlouhé, a to není totéž). Ale obsahují jakési zvláštní a na první poslech rozpoznatelné fluidum něčeho tajemného, nebezpečného, dráždivého. Přestože se staly, stejně jako kapela samotná, jedním ze symbolů hnutí flower power, měly daleko k přemrštěnému optimismu a utopistickému snění většiny ostatních. Jsou smyslné, zlověstné i dekadentní. Jejich obsahem jsou různé temné proudy lidské mysli, drogy, sex, ale i povrchní intelektuální romantika živená Huxleym, Freudem, Blakem a podobnou v univerzitních posluchárnách posbíranou veteší, která ale ve spojení s rockovou hudbou stvořila fascinující, masově přitažlivý fenomén.

The Doors docílili hned na začátku naprosto originální sound, který přes deklarované ovlivnění bluesovou hudbou, odkazuje stejnou měrou k evropským tradicím. Předělávka Dixonovy Back Door Man demonstruje, že i když se Doors snažili hrát „černě", blues prostě v krvi nikdy neměli. Ale právě díky tomu vznikla svébytná, temná verze téhle písně, a ne upachtěný plagiát. Druhá z coververzí, Weillova a Brechtova Alabama Song (Whisky Bar), už jde naturelu skupiny mnohem víc na ruku.

Jim Morrison, satyr s tváří Apollóna, není po technické stránce nijak oslnivý zpěvák, ale barva hlasu, uhrančivý výraz a aura prokletého básníka z něj dělají podmanivého krysaře v čele okouzlených davů. Posluchače dokáže zhypnotizovat v mystických dumkách jako The Crystal Ship, End of the Night, o divadelním monologu v The End nemluvě, ale stejně tak i perfektně dávkovanou agresí v Break On Through, Soul Kitchen nebo Back Door Man. Manzarekovy klávesy a basové linky jsou hlavním poznávacím znamením zvuku kapely, ale stejně důležitá je i kytara Robbieho Kriegera, sledující o dost jiné cíle, než většina jeho současníků. Stačí si poslechnout jeho psychedelické koloratury v End of the Night nebo orientální arabesky v The End. Densmorovy bicí jsou rovněž velmi specifické. Až zarážející je u něj velmi omezená zásoba breaků a jiných ozdob, ale právě ten rovnoměrně odtikávající beat výrazně přispívá k magičnosti celku a třeba divokou Break On Through jakoby nabíjel statickou elektřinou.

Dodnes se vedou debaty o hloubce Morrisonových textů a muzikantských kvalitách The Doors. Ale ať už byla jejich hudba skutečným mystériem nebo jen plytkou pózou, ovlivnila a dodnes ovlivňuje nepřehledné zástupy následovníků. Zejména takových, pro něž hudba nejsou jen šikovně napsané a zahrané noty, ale také médium pro širší vyjádření. Skladbami jako byl na debutu třeba The End přivedli The Doors do rock'n'rollu divadelní stylizaci a ta v něm v různých podobách už jednou provždy zůstala.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Miloš Novák @ 25.04.2014 17:36:30
Akano,skvěle napsané,díky.Neodolal jsem a koupil jsem jejich nejnovější box se všemi alby,zpracován novou technologií,má to zvuk ,jak hrom,zvukař si pohrál a velice se povedlo.Mám je moc rád a vyšla i kniha o Morrisonovi.Perfektní.

Snake @ 02.06.2014 20:21:43
Když jsem si nedávno tohle album koupil, tak jsem trochu překvapeně zjistil, že šest skladeb z jedenácti znám již z dřívějška. Ať už z "best of" výběrovky, filmu, nebo rozhlasových vln. To jen svědčí o tom, že je doslova napěchováno šlágry a patří k tomu nejlepšímu, co nám tady po The Doors zbylo. K mým nejoblíbenějším kouskům řadím The Crystal Ship, Alabama Song ( Whiskey Bar ), nedostižitelnou Light My Fire a hypnotizující The End.

Bezejmenný debut The Doors tady má dvanáct hodnocení, všechna jsou absolutní a já jim nebudu kazit vysvědčení. Tak tedy třináct x pět...

06.06.2013 Petr Gerneš
5 stars

The Doors jsou pro mne jedním z nejdůležitějších rockových souborů vůbec. Jejich zvláštně temná hudba ve spojení s výtečnými texty mne v mém osobním vývoji posunula o hodný kus dál (neříkám, že dopředu!) a zvláště Jim Morrison velice ovlivnil můj světonázor. Nejzásadnějším ze všech jejich alb je pro mne toto, nebot´ je na ní podle mne zachycena krystalická podoba všeho, co tuto kapelu dělalo po šest let jejich existence (Doors bez Morrisona jsou jako Experience bez Hendrixe!) tím, čím byla.

Deska začíná rychlou skladbou BREAK ON THROUGH. Nad rytmickým základem, zřejmě hodně inspirovaným bossanovou, pulzují najazzlé varhany Vox, jimž perfektně přihrává zběsilá kytara, a do toho Morrison zpívá text, který shrnul prakticky celou jeho filosofii . ,,Probij se na druhou stranu - probij se na druhou stranu!", apeluje na posluchače a zve ho na dlouhou šamanskou cestu, z níž pro šamana samotného není návratu.

Jemné tóny basových kláves Fender Rhodes otevřou další věc, SOUL KITCHEN, která je založena na vlastně velice jednoduchém motivu, ale ten, zpracován těmito muzikanty, ukáže se v celé své kráse, a už stačí jen počkat na Jima, který opět přijde k mikrofonu, aby skvěle podal další ze svých básní, kterou Krieger proloží zajímavým, tklivým sólem.

THE CRYSTAL SHIP, to je vskutku hudba sfér! Něžné tóny všech nástrojů ve spojení s krásným vokálem stvoří nevýslovnou nádheru, z níž taje dech i více než 45 let po jejím vzniku. Ano, Morrison nebyl Gillan, Manzarek Emerson, Krieger Hendrix a Densmore Bonham, ale měli naprosto neobyčejně vyvinutý muzikantský cit, který dokázali v takovýchto něžných věcech skvěle zúročit.

TWENTIETH-CENTURY FOX, to je další lahůdka pro ucho každého rockového posluchače. Velice poetická, velice něžná, ale přesto vplouvá do sluchových orgánů beze jakéhokoliv podbízení či křeče. Myslím, že krása v ní obsažená nenechá chladným i sebezarytějšího mealcoristu.

A pak tu máme ALABAMA SONG, vskutku zdařilou verzi písně od Kurta Weilla. Myslím si, že hoši tuto skladbu předělali na úrovni a bez zbytečné snahy a originality a udělali z ní naprosto skvělý rockový standart, který stále oslovuje nové a nové posluchače.

O každé písni na této placce by se dalo říci, že se dnes jedná již o klasiku. U LIGHT MY FIRE to platí dvojnásob. Od začátku do konce se jedná o výjimečnou záležitost, v níž je všechno perfektně vyvážené, od Morrisonova příjemného zpěvu, přednášejícím perfektní text, jenž patří podle mne mezi jeho nejlepší, Manzarekových skvělých, originálních kláves, oscilujících mezi beatem a jazzem (intro téhle skladby patří podle mne mezi nejlepší rockové riffy na světě), Kriegerovy jemné kytary a Densmoreových nápaditých bicích, které skladbě dávají potřebnou št´ávu a ženou ji kupředu v neobyčejně příjemném tempu.

Otočíme desku, či v mém případě spíše kazetu a z reproduktorů se vyline hutné, syté blues jak z nějakého starého černošského klubu. Dixonova BACK DOOR MANA dávají kluci s nevídaným nasazením a obrovským feelingem, je opravdu vidět, že začínali jako klubová blues-rocková kapela (a že jako taková jednou také skončí!).

Co tu je dál? I LOOKED AT YOU, o níž jeden chlápek na YouTube prohlásil, že je pro něj totéž, co čokoláda, jednou ji okusí a potom musí pořád dál. Musím s ním ve věci tohoto fláku souhlasit. Tato jednoduchá, pěkná jakoby rock´n´rollovka je opravdová hudební droga.

Pak Doors trošku zvolní tempo a nabídnou nám jemnou, tklivou, krásně vypointovanou a vygradovanou baladu END OF THE NIGHT, která je podle mne důkazem toho, že lze napsat temnou skladbu, jež bude zároveň plná něhy, krásy a elegance. Opravdu ji obdivuji a považuji ji za jednu z nejlepších ve svém žánru.

TAKE IT AS IT COMES je jedna z neprávem zapomenutých písní této kapely. Říkám, že neprávem a stojím si za tím, nebot´ je to svižná kompozice, plná originálních, organicky do sebe zapadajících nápadů, zahraných na skutečné úrovni. Kdo tvrdí, že je to vycpávka, je hlušec!

Desku uzavírá THE END, dlouhá, vskutku epická skladba, která patří podle mne mezi nejdůležitější kompozice populární hudby vůbec. Co se týče svého rozsahu, patří mezi první bigbeatové celky tohoto druhu vůbec a co se týče svého hudebního zpracování, taktéž. Pohybuje se v úplně jiných sférách než všechny rockové songy před tím, nejde již jen o derivát černošské hudby mixovaný s evropskou tradicí, zde jsou velmi cítit orientální vlivy, především indické. Densmore na své bicí vytváří složité rytmy, které už nejsou v ničem podobné takovému tomu lehkému swingování nebo sveřepému bušení, jsou to postupy typické spíše pro ony východní hráče na tabla. Manzarek za klávesami příliš nevyčnívá, tvoří spíš takové to zajímavé barevné pozadí pro jemné brnkání Kriegerovo, které jen stvrzuje dojem, že posloucháme opravdovou rágu, které zajímavě podkresluje Morrisonův uhrančivý zpěv, jenž přednáší báseň (ano, to už je báseň!!), jež se stala právem legendou. V působivých obrazech vypráví zas o jediném, o osvobození se od rodičů, osamostatnění mysli, o probití se na druhou stranu. Jakobychom se filosoficky vrátili na začátek alba, ale tentokrát je to tisíckrát, tisíckrát silnější! Opravdový eargasm, jak tvrdí posluchači na YouTubu! Těch jedenáct minut je jako tisíciletí, co uteče za vteřinu (vím, že jsem to psal už o Tales of Brave Ulysses, ale což!).

A pak album končí, a já musím konstatovat, že tenhle hudební výlet do jiných vesmírů si bezesporu zaslouží PLNÝ POČET BODŮ!
reagovat

tykeww @ 06.06.2013 21:59:28
Ke skupině The Doors jsem se dostal, když jsem ležel v nemocnici po apendicitidě. Poslouchal jsem večer na MP3 přehrávači Beat - byla, myslím, rocková pípa, a najednou jsem uslyšel intro od Light My Fire. Naprosto mě to dostalo a vychutnával jsem každý tón. Říkal jsem si, co to mlže být za skupinu, určitě něco novějšího. Naštěstí moderátor oznámil, co se hrálo, obvykle to nedělá. No a od té doby jsem si The Doors velmi oblíbil. Díky za recenzi.

Kristýna @ 06.06.2013 22:28:55
Souhlasím. The Doors, jedna vyjímečná americká kapela. Velmi jim poslední dobu přicházím na chuť.

tykeww @ 06.06.2013 22:37:33
Tak jsem z The Doors udělal mlže :-) Omlouvám se za překlep.

Petr Gerneš @ 07.06.2013 10:05:33
Děkuji za reakce. Co se týče těch mlžů, proč ne! Mlži jsou také pozůstatky krásných starých časů, které nás stále oslňují svou nádherou.

01.04.2013 Petr Gratias
5 stars

První eponymní album Doors jsem poznal podle slavné skladby Light My Fire. Kupodivu jsem ji poznal nejprve z coververze slepého italoamerického folkového zpěváka José Feliciana. (Toho jsem zase objevil díky skladbě Old Turkey Buzzard z legendárního westernu Mackennovo zlato). Felicianovo podání mělo hloubku, ale Doors byli nedostižní a zanedlouho se stala skladba pro mě kultovní. Také si vzpomínám, že ji hrávali na rockových diskotékách a také ji ve svém repertoáru měli třeba The Plastic People Of The Universe…
Myslím, že debut Doors patřil mezi to nejlepší, co mohla Amerika ve druhé polovině sedmdesátých let nabídnout a atmosféra, kterou se podařilo při poslechu kapele vytvořit je dodnes neopakovatelná a myslím, že vracet se k tomuto albu je zcela samozřejmou a logickou věcí….

BREAK ON THROUGH (TO THE OTHER SIDE) – pulsující rytmus a už se nám tady rozbíhá klasický model psychedelického songu, který nepostrádá jistý jazzový nádech, který sem přináší varhaník Ray Manzarek. John Densmore hraje kreativní, přesto nekomplikovaný styl a přesně vkládá rytmické obrazce podle dynamických napětí uvnitř písně. Robbie Alan Krieger jezdí po pražcích se sebejistotou člověka, který je důležitou součástí kolektivu no a samozřejmě frontman Jim Morrison nás od první skladby přesvědčuje o svém charismatickém podání. Zajímavá barva hlasu. Dokáže hladit s lehkou ironií a hravě dokáže emocionálně vykřičet obsah svých na svou dobu kvalitních textů. Interpretace je místy na svou dobu hodně odvážná. Výtečný nástup!

SOUL KITCHEN – tady jsme zpomalili, ale nijak se neubralo na energii. Možná se do psychedelického soundu vloudil prvek rhythm and blues. Densmorovy tepající bicí jsou občas přerušovány jeho kulometnými přechody. Manzarekovy varhany vedle své významné úlohy v soundu kapely jsou ještě doplňovány klávesovým basem. Na tomhle albu (pokud se pamatuji) tak není studiový baskytarista a Doors zde hrají stejně jako na koncertech ve čtyřech!

THE CRYSTAL SHIP – nádherný song. Výtečně vystavěná kompozice, v n íž má vedle výtečného přednesu Morrisona velký podíl architektura stavby vytvářená Manzarekem, střídajícím varhany Farfisa a elektrické piano. Nebojím se použít zvláštní spojení psychedelie a šanson. Krieger je v písni nečitelný…..

TWENTIETH CENTURY FOX – vedle zvolna plynoucího hudebního proudu přichází dravější akcentovaný důraz na téma. Basy najednou více vystupují na povrch a větší důraz je i na bicí. Krieger se zmocní v mezihře kytarového sóla. Nijak nás sice neporazí, ale má svou barvu a atmosféru a výtečně sem zapadne. Důraznost skladby je nepřeslechnutelná a rockové kořeny jsou jasně identifikovány a samozřejmě nás dostává vygradovaný konec….

ALABAMA SONG (WHISKY BAR) – z téhle skladby mám pocit parodie na kabaret. Dechovkový rytmus a jistá porce dryáčnickosti je v lehké ironii nad stabou tématu. Krásný příklad přídechu periferních zaplivaných barů s podezřelými ženštinami, za kterými odcházejí vzorní tatíci od rodin. V jistém slova smyslu si myslím, že Alabama Song je pro debut Doors podobnou skladbou jako pro Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band píseň For Benefit Of Mr. Kite. Morrison miloval Francii (jeho obrazy, poezii a dekadenci) a tady to nějak všechno skloubil dohromady.

LIGHT MY FIRE – jasně klíčová skladba pro celé album. Geniální model psychedelické skladby s výtečnou melodickou linkou s mírně najazzlou atmosférou. Už ten obrat A moll a Fis moll je skvělá kombinace. Skladba je příležitostí pro Manzareka, aby nám na varhany předvedl, jak výtečně umí kumulovat atmosféru a gradovat celé téma. Není to ani Emerson, Crane nebo Lord, ale přesto umí pracovat s tématem a náladami neopakovatelným způsobem. Po kulometném přechodu se další mezihry zmocní kytarista Krieger. Krásné glissandové sjezdy, kde cítím vliv Wesse Montgomeryho, ale i utajovaného Jimi Hendrixe. Jméno Carlose Santany v té době ještě nebylo známo, ale myslím, že Carlos tady místy mohl „opisovat“. Výtečný příklad skladby, která se i přes delší stopáž mohla stát opravdovým hitem (a taky se stala). Můžete při ní při svíčkách meditovat, můžete se při ní milovat, můžete při ní relaxov at nebo usínat…. Jedna z nejdůležitějších skladeb americké rockové historie a z odstupem času i světové rockové historie. Morrison plně souzní s obsahem textu až do vypjatého finále…

BACK DOOR MAN – rhythm and blues v psychedelickém oparu. Vychází se zde ze základního motivu a do instrumentace si dostává i klavír. Líbí se mi to napětí, které ve skladbě bobtná a rozpíná se. Formálně jednoduchá záležitost, ale výtečně zpracovaná. Nádherná spolupráce Manzareka s Kriegerem. Morrison se zde stává vypravěčem, jeho skeptický tón v hlase je střídán s výbuchy expresí s dravým timbrem v podání, přecházející v neartikulovaný řev. Na svou dobu něco nevídaného. Dravě mohl v dané době zpívat jenom James Brown a Otis Redding. Mezi bílými zpěváky věc nemyslitelná. Skvělá skladba!

I LOOKED AT YOU – energická rytmická záležitost spojující rhythm and blues s rock and rollem. Výtečně se zde dá tancovat, ale také podléhat nakažlivému rytmu společně s atmosférou, v níž Morrison jede přímým tahem na bránu a vkládá sem mírně erotický podtón a dokážu si představit, jak to s mladými holkami cvičilo….

END OF THE NIGHT – tajemně znějící úvod s psychedelickým soundem. Prolínání varhanního soundu s kytarovými glissandy a bloudivými tóny se snoubí s Morrisonovým líným a jakoby unaveným hlasem. V něčem se tady potkávají Doors s ranými Iron Butterfly. Přivřu oči a nedělá mi problém představit si pozvolné svítání, kdy noc odevzdává vládu dni.

TAKE IT AS IT COMES – podobným typem skladby (řekl bych) Doors determinovali svůj styl, který na dalších albech rozvíjeli a který se pro ně stal typickým a hlavním poznávacím znakem. Manzarek opět vévodí se svými varhanami. Tady se mi zdá, že snad přece jenom baskytara hraje, její attack má domnívám se identifikovatelný zvuk, který jsem u basů v jiných skladbách nezaznamenal. Energické, kreativní a přimočaře samozřejmé od začátku do konce…

THE END – nejdelší skladba na albu. Dodnes mi při jejím poslechu jde mráz po těle. Poslouchal jsem ji jednou sám v noci se zapálenou svíčkou a měl jsem nespecifikovatelné pocity, které měly s racionálnem velmi málo společného. Skladba na album neodmyslitelně patří, ale ve skutečnosti by měla být labutí písní Jima Morrisona v závěru jeho tragicky ukončeného života….. Psychedelický sound s těkavou melodií určovaný varhanami a kytarovými ornamenty a šustícími činely za občasných zvýrazněných bubenických breaků. V jistém slova smyslu je zde tak trochu (bez Morrisonova zpěvu) cítit asociace na Pink Floyd na jejich raných albech. S ohledem na letopočty to není nijak nemožné. Nevím, do jaké míry obě kapely o sobě věděly, ale trochu se mně to vzájemné srovnání nabízí, třebaže obě kapely vznikaly v odlišném prostředí. Skladbu natočila také undergroundová čarodějka Nico na svoje sólové album… Když přestane Morrison zpívat a stává se deklamujícím hercem s překvapivě zajímavým a podmanivým přednesem herce-tragéda, najednou přestávám poslouchat a vnímat schematický hudební doprovod a vnímám Morrisona v jeho nenapodobitelném podání. Po erupcí emocí se interpretace mírně zklidní, ale brzy nato se zase přitopí pod kotlem a opět se rozběhne proud expresí, tentokrát už se zrychleným více neurotickým hudebním doprovodem.
Ve spojení s blikajícími světly to musela být koncertně famózní podívána na tohle hudební avantgardní divadlo s dramatickou katarzí v závěru, kdy expresí vrcholí….
Velmi odvážná tematika na květnatý pozitivisticky laděný rok hippies se symboly smrti a lidského konce. Pro někoho depresivní příklad, pro mě mimořádný hudební zážitek jako celé album

I když se přiznám, že nejvíce „ujíždím“ na Morrison Hotel a L. A. Woman, eponymní debut kapely společně s Waiting For The Sun jsou mistrovskými díly a tak je pět hvězdiček zcela namístě.







reagovat

diesbies @ 01.04.2013 12:17:32
Zdravím, Petře. Napsals to moc pěkně a výstižně, zcela se ztotožňuji s Tvou recenzí.
Jen bych měl malou poznámku ke skladbičce "Alabama Song (Whisky Bar)". Pochází z r.1927, npasal ji Kurt Weil na text Elisabeth Hauptman pro songspiel "Mahagonny" (později ji použil v jedné opeře i Bertolt Brecht). Zajímavostí je, že text je už v originále anglicky, i když ostatní čísla programu byla v němčině. Píseň presentovala postava prostitutky- Jim Morrison tudíž změnil v textu verš "Show us the way to the next pretty boy" na "Show me the way to the next little girl".

Petr Gratias @ 01.04.2013 12:40:19
Zdravím, Diesbiesi...ano, máš samozřejmě pravdu.
O spojení skladby s Kurtem Weillem a lásce Morrisona
i k Bertoldu Brechtovi vím. Neznal jsem jenom ty přesnější detaily s textem.
V recenzi jsem nechal plout myšlenky a tenhle důležitý detail mi jedmoduše unikl. Tím se omlouvám a Tobě děkuji za podnětné připomenutí.
Vidím, že jsi milovník Doors do morku kostí a to je víc než dobře!
Zdravím!

diesbies @ 01.04.2013 12:59:58
Bodejť bych nebyl milovník Doors, když jsem narozen 8.prosince, stejně jako Jim M. :)
Zdravím.

PaloM @ 02.04.2013 08:07:33
S výberom hitov od Doors na jednom CD by som asi navždy vydržal, nebyť filmu Olivera Stonea.
Veľmi zaujímavá skupina. Presne si to vystihol - kontrast voči hippie hnutiu.

04.01.2013 moonySK
5 stars

THE DOORS.

Keď sa s odstupom času pozriem do minulosti, všimol som si, že kapiel typu The Doors bolo absolútne minimum - poetické básne založené na prevažne klávesových motívoch všetkých druhov. A k tomu fakt, že za svoju až príliš krátku kariéru nahrali šesť kvalitných albumov im iba pridáva na dôležitosti, ktorú zohrávajú vo vodách rock and rollu.

Break on Through a rytmus bossanovy - úvodný trhák, ktorý vás chtiac či nechtiac dá postrčí ku klepaniu nohami alebo vrteniu zadkom - vynikajúca pilotná skladba a singel. The Doors to hneď v úvode rozbalili vo veľkom a pokračujú druhou The Soul Kitchen, ktorá ma mierne černošský motív. Jimove hypnotizujúce vokály vás prenesú až ku strhujúcemu refrénu, kde to celé vybuchne. Tretia The Crystal Ship je asi najkrajšou skladbou celého albumu, vybavujú sa mi celé rady vecí, ktoré by sa pri nej dali robiť... Odľahčí ju Twentieth Century Fox , ktorá perfektne vystihuje klubové ženy roku 1967, a z ktorej príklad si asi vzal náš ""pop-idol"" Rytmus pre svoje "Zlatokopky". Legendárna Alabama Song, ktorú prevzali kopy vtedajších kapiel a spevákov, je v podaní The Doors asi najlepšia a najoptimistickejšia. No a k legendárnej Light My Fire asi nie je moc čo napísať. Kus poctivej roboty, výrazný singlový potenciál, výborný text a neskutočné Rayovo a Robbyho sólo. Ešte musím vyzdvihnúť Johna Densmora, ktorý tu búcha ako o život a výborne dopĺňa tieto improvizácie.

Druhá strana začína obľúbenou koncertnou vecou kapely - Back Door Man, ktorá ma však najlepšie aranžmá asi priamo na štúdiovej LP. Nasledujú tri veľmi prehliadané veci, najmä preto, že nasledujú po siedmych dokonalých piesňach. Beatová a veselá I Looked at You by však bol výborný singel typu Hello I Love You. Jednoduchý textík o láske v podobe Jima Morrisona vždy osvieži a poteší každého fanúšika. Temnejšia End of the Night je priam mystika sama. Sála z nej ťažký opar "leta lásky", unavenosť zo všetkých prehýrených nocí... Take It as It Comes je asi jediné poslabšie miesto celej platne. Má však v sebe dravosť Break on Through a výbornú klávesovú/basovú linku v refréne a v tichších pasážach. No a záver albumu patrí neuveriteľnej The End. Hľadám slová, ktorými by som opísal tento 11-minútový epos. Či už hudba, ktorá sa dokonale prelína s Jimovou - dovolím si povedať - priam apokalyptickou básňou. Plížiaci sa prízrak dospeje k absolútnemu vrcholu, kde sa Jim priam vyškrieka zo všetkých svojích túžob. Záver. Zážitok.

Ticho.

The Doors sú tu.

5
reagovat

moonySK @ 05.01.2013 09:08:56
A skoro som odpadol, keď som pár hodín po dopísaní recenzie zistil, že 4.1.1967 je aj dátum vydania :-)

Ivan26 @ 19.01.2013 21:47:33
Zvláštní, mně se "Take It as It Comes" na tom albu líbí nejvíce.

06.06.2011 nowhere_man
5 stars

The Doors. Jim Morrison. Dve magické formulky. The Doors je kapela, ktorá ma posadila na zadok. Jim Morrison je človek, ktorý mi otvoril bránu do intenzívneho života. A tento album predstavuje tú bránu. Toto je hudba, ktorá znamená život, intenzívny a prežitý naplno. Tak ako ho žil Jim Morrison, prekliaty básnik a môj symbol života nadoraz.

Hudba na debute nemá chybičku krásy. Otvára ho Break on through. Toto je skladba, ktorá naštartuje, nabudí a prinúti i mŕtveho, aby sa presunul na druhú stranu. A naliehavý Morrisonov prejav je neprekonateľný. Soul kitchen pokračuje v nastolenej nálade, z ktorej nás vytrhne do zamyslenia nasledujúca Crystal ship. 20th century fox nás však opäť vráti do hýrivej nálady, ktorá vyvrcholí skladbou Alabama song. To je niečo, čo priam hypnoticky núti k vyrazeniu si do najbližšieho whisky baru. A prichádza Light my fire - nádherná skladba s hypnotickými klávesami, ktorú ani netreba predstavovať. A hýrenie nekončí - Back door man aj I looked at you sú toho dôkazom. Potom prichádza zvoľnenie v tajomnej skladbe End of the night. Ale pozor! Prichádza život nadoraz v podobe Take it as it comes. To je paľba podobná úvodnej. A na záver si zafilozofujeme v ďalšej klasike The end. A z bonusovej verzie spomeniem rannú verziu skladby Moonlight drive. Krása.

Takže toto je album, ktoré mne otvorilo bránu k intenzívnemu životu. Jim Morrison je neprekonateľný symbol toho, ako žiť život naplno. Nikto ho neprekonal a ani neprekoná. Ste bohémi? Tak toto album musíte poznať.
reagovat

PaloM @ 06.06.2011 10:48:31
To hej, nowhere_man, Jim to vedel rozbaliť. Hudbu hrali fantastickú. Tá sa mi nikdy nezunuje. Ale ako symbol plnohodnotného života Morrisona v žiadnom prípade nemám. Otázka znie, či náhodou aj jeho odchod do večných lovíšť vo veľmi mladom veku bol či nebol dôsledok plnohodnotného života.

nowhere_man @ 06.06.2011 10:56:19
PaloM: Plnohodnotný život som ani nemyslel, skôr život naplno, užiť si každú minútu naplno. Ono aj tak plnohodnotný život je pre každého asi iný. Ale Morrisona môžem nazvať kľudne aj ako symbol slobodného života bez obmedzení. Či je to život správny alebo plnohodnotný to je už každého názor. Ale je pravda, že mám 24 rokov, tak to vidím teraz takto :)

PaloM @ 06.06.2011 11:00:38
Hej, rozumiem Ti, podal si to veľmi inteligentne. Len som sa zľakol, žeby dnešná mládež mala mať Jimiho za vzor doslova a do písmena :-)

martin69 @ 07.06.2011 09:45:38
nowhere_man : pěkná recenze! S reakcí pod a vysvětlením souhlasím! Morrison je i pro mne symbol svobodného a intenzivního života. Ale né,ve všem se s ním musím shodovat :-).

nowhere_man @ 07.06.2011 10:01:16
martin69: Ďakujem a myslím, že som na tom takisto - vo všetkom sa s ním nezhodujem. A inak si myslím, že do doby, v akej žil, sa absolútne hodil, dnes by sa tu vôbec nehodil. Neviem si predstaviť, že by dnes žil podobný človek, skrátka prelom 60 a 70 rokov bola správna doba pre ľudí jeho typu. A vždy, keď si užívam život na nejakom záťahu, vždy si spomeniem na Morrisona - ej, s ním by sa ale parilo! :)

29.09.2009 Voytus
5 stars

Rok 1966, Los Angeles, Californie. Hippies pokuřují trávu, hlásají volnou lásku, pořádají volně přístupné koncerty, nabourávají konzumní myšlení americké společnosti, rozšiřují si vnímání rozličnými učeními východu, meditací, jógou, poezií, LSD a podobnými látkami. Po klubech koncertuje kapela The Doors s charismatickým Jimem Morrisonem, ve kterém mnozí spatřují hlavního mluvčího. On si s tím příliš hlavu neláme. On tím vším žije a vším je - šamanem, básníkem, rebelem, ztělesněním boha Dionýsa, ještěřím králem, sexuálním symbolem, provokatérem, obdivovatelem Williama Blakea, Aldouse Huxleyho, Friedricha Nietzcheho i Aliestera Crowleyho. Všechny tyto autory má velice dobře zmáklé a citáty z jejich děl rozdává jako moudrosti všedního dne. Však také název kapely nepochází odjinud, než ze Svatby Nebe a Pekla od Williama Blakea. 'Brány vnímání'.
Debutové album vychází 4.1.1967. Ještě před Beatlesovským Seržantem, Pištcem od Pink Floyd a dalšími zásadními deskami onoho revolučního roku. Cenzura marně zasahuje a bojuje se slovíčkem 'high', nebo ještě 'higher'.
Break On Through (To the Other Side) odstartuje hbitý rytmus bubeníka Johna Densmorea, přidá se klávesová basa s neodbytným monotónním riffem, klávasy a kytara s vyhrávkami a Morrison přichází s první deklarací psychedelického věku - probouráním se na druhou stranu, ať už je tam cokoli. A bere nás nemilosrdně s sebou.
Následuje pásmo songů s barovou atmosférou - Soul Kitchen, The Crystal Ship, Twentieth Century Fox. Není to obyčejný rock'n'roll, věnujte totiž pozornost textům. Jakkoli jsou zkratkovité, stále zůstávají básněmi, Často jsou naprosto jasné, častěji ale zamlžené, přesto ale vždy působivé. A při Alabama song se ještě, nemohouce se té barové atmosféry nabažit, pozeptáme, jestli je možné v tuhle hodinu ještě najít místo, kde nám ještě nalijou.
Light My Fire netřeba představovat, s tím se snad musel setkat každý, kdo jen zavadil o 60. léta. Atmosféra té doby bude znát i za dalších 100 let, jestli to ještě někoho bude zajímat.
Bluesová Back Door Man je neodmyslitelná součást koncertního repertoáru until the end. Rock'n'rollová I looked at You a tajemnem nasáklá End of the Night jsou dalšími perlami, lehký cynismus v Take it as it Comes (pro mě dodnes číslo jedna) předznamenává závěrečný opus The End. Zde se brány otevřou naplno. Původně píseň o lásce, jenže Jim skladbě dodal další rozměr a nabídl rockové hudbě něco do té doby neslyšeného. Z pomalu se rozvíjejícího tématu s indickým nádechem skladba mohutní, kapela obstarává hypnotický doprovod, Jim se zavřenýma očima, opřený obouruč o mikrofonní stojan - zaříkává, recituje. Nebezpečí na kraji města, dálnice, starodávné jezero, divné scény ve zlatém dole, modrý autobus nás veze na západ...Před úsvitem se probouzí zabiják, vezme si obličej ze starodávné galerie a cestou navštíví svou setru a bratra. Hudba sílí, nepravidelné, nervózní ůdery bicích, kvílející kytara a klávesy se zvukem prapodivného mučícího nástroje. Vchází do pokoje. Otče? Ano, synu. Chci tě zabít(Jim to pronese s naprostým klidem a bez pauz). Matko, chci tě VOJEEEEEEEEEEET!!! Hudba zrychluje a zrychluje, tříští se, nářez přestává, utichá, vrací se k původnímu tématu. A to je konec. Nedovedu si představit, jaký účinek měl tenhle Oidipovský opus na koncertech. The Doors po sobě zanechávali spoušť a Jim si to užíval ze všech nejvíc. Debut jednoznačně za plný počet.
reagovat

28.03.2009 Clusťa
5 stars

Tvorbou The Doors jsem byl do nedávna zcela neposkvrněn (popravdě řečeno, znám zatím jen toto jejich dílo). Po jednom docela dosti nudném dni v práci, jsem si vnuknul myšlenku, že navštívím u nás v Plzni krámek s hudebními nosiči (to je pro mě vždy takový malý svátek). Po přečtení několika recenzí na Progboardu, jsem rovnou zamířil k CD této skupiny. Ceny příznivé (něco málo přes dvě stovky), za reedici (2007) v Super Jewell Boxu (hezká plastová krabička - no joooo, vývoj nezastavíš i co se týče plastových obalů na CD :o)). Co se bookletu týče, obsahuje jak texty, tak mnoho dobových fotografií skupiny (což mám moc rád). Na CD jsou také dvě (tři) bonusové skladby a to: "Moonlight Drive" - dvě verze a "Indian Summer". Po několika posleších jsem této hudbě naprosto propadl. Skladby jako "Break On Through" (už vím konečně od koho je), "Soul Kitchen", "Light My Fire" nebo skoro dvanáctiminutová depkárna "The End" - to jsou skvosty, které se dají poslouchat pořád dokola. Skvělá je také předělávka od německého dua Weill-Brecht (originál jsem nikdy neslyšel, jejich předělanou Žebráckou operu bohužel nikdy neviděl) "Alabama Song" - hezky hravá, kabaretně ulítlá skladba. Pokud ostatní jejich alba jsou alespoň z poloviny tak dobrá jako debut, mám se na co těšit.
reagovat

Apache @ 29.03.2009 21:49:09
Jsou. Takže máš. :-)

Apache @ 29.03.2009 21:51:38
Osobně mám na debutu nejradši Take It As It Comes.

PaloM @ 29.03.2009 22:14:03
Ak si čírou náhodou nevidel film "The Doors" (1991), dal sa kúpiť novinových stánkoch.
Najradšej mám s nimi live nahrávky, ktoré sa dajú na webe v hojnom množstve nájsť.

Clusťa @ 30.03.2009 11:28:09
Postupně si jejich alba seženu a naposlouchám :o)) O filmu vím, jen v těch trafikách jsem ho jaksi propásnul :o(

22.07.2007 kneekal
5 stars

Je spousta skvělých debutů, je spousta vlivných debutů, ale jen několik z nich udělalo takovou díru do dějin rockové muziky jako debut The Doors, který se jmenuje (jak už to u mnoha debutů bývá) stejně jako kapela. Takže, co že to je za těmi prvními dveřmi?

Já osobně, když jsem poprvé viděl tracklist této desky, jsem se domníval, že musí jít o bestofku, neboť většina těch hlavních pecek, co jsem znal, se tam vyskytovala. Nenechte se ale zmást a nenechte pochybnost otrávit vaše mozky, zde se opravdu jedná o řadovou studiovou desku.

A že začíná pěkně zostra. Break On Through (To the Other Side) je jednou z těch nejslavnějších skladeb z dílny Doors a typické rysy kapely jsou v ní nádherně patrné. Doors basu nevedou, a tak vás do skladby vrhnou pedály varhan Raye Manzareka podpořené nervozními bicími, které se doslova nemůžou dočkat, až do nich bude pořádně mláceno. Dále tu také máme výborný text, který dokazuje, že Morrison byl básník a když k tomu připočteme, že ho umí parádně zařvat, tak dostaneme hodně poslouchatelnou kombinaci. Kriegrova kytara zde sice hraje druhé housle a spíš přizvukuje, ale to je také dost častý znak tvorby Doors, protože Doors jsou hodně moc o klávesách.

Výborně to ilustruje zřejmě největší hit skupinu Light My Fire s již legendárním intrem a dlouhou instrumentální mezihrou, kde se oba sólové nástroje vyřádí dosytosti. K textu skladby se váže průšvih kapely v Ed Sullivan Show, kdy Morrison odmítl změnit text darling we could get much higher (drahá, můžem se sjet daleko víc) a i přes upozornění, ať tam zpívá něco jiného, si Jim tuto repliku zařval hezky natvrdo v přímém přenosu a slušně řečeno, cenzura nebyla ráda :).

Doors umí i pořádně psychedelicko-mystické skladby, které reprezentuje například The Crystal Ship s podmanivým zpěvem a výbornou kombinací kláves a čistého piana. V podobném duchu je ukuta i End of the Night.

Také It Easy Baby je v podobném duchu jako Break on Through a je to stejný skvělý nářez se zběsilými klávesovými vyhrávkami a úderným refrénem. Jedna z nejlepší skladeb od The Doors, která je imho trochu nedoceněná. Back Door Man není sice nějak zběsilá, ale po plíživém začátku se dostáváme k tradičně vyřvanému refrénu a bluesovému kytarovému sólu. Do kategorie údernějších skladeb, které spojuje výrazný uřvaný refrén patří bezesporu i Twentieth Century Fox a I Looked at You.

Co nám tu zbylo? Alabama Song (Whiskey Bar) je kabaretní záležitost popisující téměř smrtící nedostatek whiskey a litte girl. Změna rytmu a úchylné aranžmá vám dodá atmosféru z počátku století až k vám do repráků.

Taaak... a to nejšílenější nakonec. Fanoušci Apocalypsy (myslím film, ale fandové posledního soudu si doufám také přijdou na své) již tuší, že půjde o The End. Tahle přes deset minut dlouhá kompozice je podle mě jedna z nejúžasnějších skladeb všech dob. Má totiž neuvěřitelnou atmosféru , která dokáže pohltit celou vaši duši. Nikam se nespěchá, ale všichni cítíme, že konec musí nastat. To vše podkreslené lehce orientálními motivy a výjimečným textem, který nemá obdoby a nalézt v něm můžete ledacos. Prostě podobenství jako hrom, obsahující i slavnou Oidipovskou pasáž s větou mother, I want to fuck. Na nahrávce ovšem muselo být ono „fuck“ nahrazeno šíleným zavřeštěním, neboť tohle už bylo vskutku dost a kvůli této skladbě dokonce Doors přišli o své první stále angažmá. The End je skladba ze které běhá mráz po zádech. No schválně.. zkuste si ji někdy v noci pustit a zhasnout...

V konečném zhodnocení uspěje deska The Doors na výtečnou a považuji ji za jednu z nejlepších a nejoriginálnějších rockových desek všech dob. Skvělé texty, skvělé skladby, skvělé instrumentální výkon (především Manzarek válí) … tohle se vážně musí slyšet. Tak na co čekáte??? Běžte si ji sehnat...

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska The Doors umístila na 42. místě.
reagovat

20.07.2007 Johndensmore
5 stars

Ako sa The Doors spojil s mojim životom

Prvá vec čo sa mi dostala do ucha a vedel som o čom je text bola skladba People Are Strange. Ako sa spája s mojim životom? Dosmrti nezabudnem na zlé spomienky z detstva základnej školy, kde skoro nikto nechápal (česť výnimkam) ničomu z toho, čomu som zase chápal ja. Stal sa zo mňa totálny outsider a tento song spolu s BackDoorMan a Love Me Two Times (pre svoju výbušnosť) sa niesli so mnou celý čas, čo som bol na základnej. Celý princíp bol v tom, že keď mi bolo fakt nanič, pustil som si The Doors. Súvisí s tým aj Strange Days ale tú som nikdy nemal až tak rád ako dve spomínané. Počas nocí nespavosti som sa pozeral často na mesiac. V mesiaci vidím niečo nadľudsky magické. Pozerá sa na neho milióny ľudí, v nádeji že sa niečo stane - Moonlight Drive sa stala songom číslo 1. Počas letných búrok som si vždy púšťal Riders On The Storm. Normálne som sa na búrky tešil len preto. Na jar som si vždy púšťal aj púšťam Love Street, Tell All The People, Runnin Blue, a Wishful Sinful. Samotnú kapitolu by mohli vytvoriť skladby pre jednu krčmu prezývanú "Včeľka" /inak mi pripomínala aj Morrison Hotel. Text Alabama Songu a Soul Kitchen sa k tomu absolútne hodí. Stovky ľudí našli Whyskey Bar práve vo Včeľke. Song na štýl Alabama Song bol tiež We Could Be So Good Together. Melancholické noci so sluchátkami vypĺňali skladby Youre Lost Little Girl, I Cant See Your Face In My Mind, Yes The River Knows. V zime mi stále chodila v hlave Wintertime Love, preto som zostrihal aj môj klip z umeleckých záberov zimnej stanice a na jeseň som si púšťal Summer Almost Gone. Hmlisté skoro-zimné rána mi pripomína Whiskey Mystics And Men, Waiting For The Sun, Who Scared You, Shamans Blues, In The Eye In The Sun (paradox?), Ship w. Sails, . Neviem moc prečo. Snáď len preto, že som to v tom čase počúval keď som chodil ráno vlakom doktorke. Počas týchto ranných hmiel ma napadol doslova celý film ku skladbe Maggie McGill , ktorý som nakoniec nezrealizoval. Nemal som totiž žiadnu herečku, ktorá by ju zahrala. Intro som ake dal na Youtube - stal sa z toho ale len zostrih záberov čo som natočil. Najviac sa mi páči ale jazzová verzia na albume zo skúšky Doorsákov. Keď mám feeling blue, tak si pustím Roadhouse Blues, LOVE HER MADLY (*****), Carol, Alabama/BackDoorman/Five To One Medley (live), You Make Me Real, Been Down So Long. Keď príde leto odpáli to Moonlight Drive, Mosquito, Queen Of The Highway, The Piano Bird, The Spy alebo L.A. Woman. Ďalej spomínam na jednu scenériu pri mori na dovolenku ku ktorej mi sakramentsky sedí skladba Cars Hiss By My Window - hotel na malom kopčeku nad morom a pod nimi diaľnica, šumiace more a nad nim mesiac. Paráda. Presne ako hovorí Ray Manzarek na koncerte v Hollywoode s novými Doors. Strašidelné songy L´ America, Spanish Caravan by som použil v nejakom vynikajúcom horore.
Počas posledných základnej školy som si dosť často púšťal Rock Is Dead , pretože som zhrozený z hudby ktorú počúvali moji spolužiaci (hip-hop a podobne). Paradoxom je, že raper prerobil jazzovitú klasiku Riders On The Storm. Manzarek je klávesový génius. Nesvedči o tom len sólo v Riders On The Storm ale aj v skladbe Ship Of Fools a vo väčšine skladieb The Doors. Keď je človek na dne tak si vždy pustí Been Down So Long alebo Changeling. Zabudol som ešte na rôzne špeciality ako Doors zo skúšky a ich typické bluesovky Close To You, You Need Meat a t ď ktoré som si vždy rád pospevoval. Keď to ale najviac človek nečaká, zjaví sa tu koniec. The End.... náš beautiful friend...
reagovat

03.07.2007 Frajerlukee
5 stars

Jedna z nejmagičtějších, nejmystičtějších, nejšílenějších a nejgeniálnějších postava rockové hudby. Skutečný umělec, básník, ještěrčí král.Mám pocit, že kdyby zpíval cokoliv, třeba i songy Pavla Lišky vytvořil by z nich mistrovské dílo. Jeho mimořádný hlasový projev a osobnost dominují hudbě Doors. Jejich první zápis do historie pro mě představuje nejlepší debutové album, které jsem kdy slyšel. Je neuvěřitelné a pro mě stále nepochopitelné jak hudba Doors postavená převážně jen na třech nástrojích funguje, vytváří stále nové nálady, melodie, zákoutí a přitom se to pořád úžasně poslouchá. Tohle je pro mě progrese, nic podobného jsem nikdy neslyšel a už nejspíš ani nikdy neuslyším. Nemá smysl rozebírat epické legendy Light My Fire nebo The End, stejně tak profláklou Break On Through. Všechny patří k tomu nejlepšímu co bylo v minulém století nahráno. Ikdyž přeskočím tyto tři písně pořád ještě zbývá množství prvotřídní muziky. Křišťálově čisté tóny End Of The Night patří k mým nejoblíbenějším, The Crystal Ship však není o nic horší. Mistrovské dílo, zásadní album.
reagovat

24.05.2007 Johndensmore
5 stars

Debut týchto chlapíkov ktorý ovplyvnilo môj život na niekoľko rokov je fakt hustý svojou atmosférou. Prvá vec čo si človek uvedomí pri tomto albume, je to, že to je niečo magické čo tu ešte predtým nebolo. Nahrávacie štúdio sa rázom zmenilo na začmudený bar ktorý rozpráva príbehy návšetvníkov tohto baru (žeby Soul Kitchen? alebo End Of The Night. Ako som už čítal, Break On Through je ako posolstvo z pekla. Mystika, psychedélia a poetizmus nechýba v žiadnom songu. Dosť songov tohot albumu vzniklo na základe tzv. psychedelických nálada Doorákov. Album je jazzová až fusion explózia ktorou Doors odštartovali svoje pôsobenie.
Po vízii z pekla Break On Through sa presnunieme do nášho baru kde už ručičky na hodinách ukazujú že je záverečná (Well, the clock says it's time to close now... Let me sleep all night in your soul kitchen
). Po tom ako skonči song Soul Kitchen ocitneme sa na Crystal Ship. 20th Century Fox to rozpáli a znovu sa ocitneme vo Whyskey Bare alebo Alabama Song. Oh mesiac Alabamy... Po tejto jedinečnej (asi najlepšie cover verzii Doorsu od pána Brechta z jeho opery) nastane vlastná kompostion - number 1 - Light My Fire s dlhým psychedelickým sólom. V bare stojí pri dverách jeden chlapík. Volajú ho Back Door Man. Že by som to bol ja? I Looked At you je pesničkového charakteru a mystická End Of the Night to samozrejme hned zmení. Protopunková Take t As It comes je vynikajúcou vypalovačkou (zahrali si ju aj Ramones s Robbym Kriegerom). Celý album ukončí triumfálne dielo The End so svojim poetickým textom, ktorý bohužel vo Whyskey A Go Go velmi nepochopili... This Is The End ... my only friend the end...

Lucas Perny alias John Densmore
reagovat

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 19x
nowhere_man, Corsica, Johndensmore, Frajerlukee, penoz, Johndensmore, kneekal, Clusťa, Voytus, moonySK, Petr Gratias, Petr Gerneš, kaktus, Akana, Snake, adam, Gerry, EasyRocker, Antony, POsibr, - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
Le Fantak
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000