Deep Purple - Perfect Strangers

Obnovení Deep Purple... Pánové se 10 let neviděli, každý si prošel svým, každý si dělal muziku podle svého, "naučili se nové věci". Nehleděli na to, že doba rapidně pokročila, kolem nich na pódiích řádí mladí "hair/thrash-metalový" šílenci atakdále. Zkušení pánové od "Párplů" se v klidu sejdou ve studiu a nahrají krásný nový materiál, kterým dokáží, že pořád mají na to být zase nejlepší a dobýt zase svět. A tak vznikla deska Perfect Strangers. Profesorská deska plná skvělých Ritchieho riffů, správných Gillanových vokálů a plná jedinečné atmosféry, kterou dokáží vytvořit jen "oni".
Hned úvodní Knocking at your backdoor je jasný hit. Po úvodním "žhavením" nástrojů uslyšíme jasný rozpoznatelný Ritchieho riff podpořený jednoduchou, ale skvělou rytmikou. Někdo může poznamenat, že Paice už není to co býval. Jasně, doba se změnila, hraje se jinak... Na tuhle úvahu ale člověk hned zapomene, jakmile přijde Ritchieho sólo.
Nejlepší skladba na albu je ale pro mě titulní Perfect Strangers. Přímočará skladba s jedinečnou záhadnou atmosférou, kterou vytváří hlavně Lord s Gillanem, podpořený Ritchieho krásnou hrou na kytaru a opět skvělou rytmikou. Dovolím si odvážně tvrdit, že tato skladba se může směle řadit (ač je to vzhledem k časovému odstupu nesmyslné tvrzení) ke klasickým hitům ze 70. let a v něčem je dokonce i předčí.
Nobody´s home je klasická "párplovská" svižná pecka. Po úvodním varhanickém sólu se kapela svižně rozjede v přímočarém tempu, kdy Gillan zpívá jako o život a Ritchie si vystřihne pěkné sólo.
Dá se říct, že celé album je krásně ucelené, drží se v duchu mnou popsaných skladeb, všechno se krásně poslouchá a nic nevadí. Snad jen produkce mohla být trošku odvážnější a trošku přidat na hlasitosti. Není to divoké jako dřív, ale možná to už ani nebylo třeba, pánové si nic nemusí dokazovat.
Hodnocení bude za 4 hvězdy, 5 hvězd má In Rock a Burn.
reagovat

martin69 @ 01.04.2012 13:42:26
Pěkně napsané.Souhlasím!Počet hvězdiček nemá cenu řešit.Zase tolik neznamenají :-).Na čem se shodnem,je to,že je to báječné album.

Když se rozpadli Deep Purple na prahu léta 1976, tak jsem tuhle okolnost zaregistroval jako voják a konkrétní informace ke mně podrobněji dolehly až o řadu měsíců později. Bylo to samozřejmě velké zklamání, protože od r. 1970 jsem tuhle kapelu (podobně jako Led Zeppelin) považoval za generačně zásadní a cítil jsem, že se kolem mě cosi nespecifikovatelného změnilo…..
O osm let později ke mně dolehla z rakouské televize zpráva, že se chystá největší comeback roku a možná celého desetiletí…. Ano, Deep Purple se vracejí a navíc v jejich klasické sestavě. To ovšem byla mimořádná zpráva a moje osobní dychtivost byla maximálně vybičována….
Potom se objevily na ORF nějaké upoutávky a rozhovory ze studia a byla i nasazena pilotní skladba jako filmový klip. Všichni „Párplové“ si podali „soudružsky“ pravice a jen několikavteřinové zavání s mírně (ale opravdu jenom mírně) nakyslým úsměvem provázelo stisk ruky mezi bývalými kapelovými rivaly – Blackmorem a Gillanem a pak už Polydor vydal i album a tak se k němu teď zase vracím…

KNOCKING AT YOUR BACK DOOR – tajemné vrčení hammondek a smyčcový doprovod upomínají spíš na soundtrack k nějakému thrilleru, ale pak už se o své přihlásí těžkotonážní bicí nástroje s baskytarou aje tady celá kapela. Zvláštní pocit – slyšet zpívat Gillana po tolika letech (od Who Do We Think We Are). Snaha o to navázat na ten starý klasický sound je nesporná, třebaže jsem čekal možná o poznání sound s volume o pár stupínku více doprava. Rockový riff je dobře prokreslen a vokální party jsou suverénní. A už je tu ďábelský Ritchie a vypálí kytarové sólo, kterým zahlcuje celou skladbu. Je ale čitelný a stejně pozoruhodný jako před lety…

UNDER THE GUN – po prvním zahřívacím kole se kapela rozbíhá vpřed ve víceméně klasickém schématu. Hutný sound a souhra jako v sedmdesátých letech. Je to opět Ritchie, který rozvine další kytarovou exhibici, na kterou všichni podvědomě číháme a kterou chceme slyšet. Možná jsem trochu zaskočen, že Jon Lord se svými hammondkami hraje víceméně doprovody a drží harmonii a nepouští se do dalších sólových pasáží jako Blackmoreův protipól. Gillan zpívá s velkým odhodláním, i když jeho forsírované výšky, přecházející v jekot se nekonají (operace hlasivek před pár lety asi leccos mohla změnit). Skladba ovšem nepostrádá dravost a energetický potenciál, prostě skvělá jízda!

NOBODY´S HOME – úvodní téma náleží synthesizerové eskapádě a zvukovým experimentům, ale pak už je tady důrazná rytmická sekce a klasický hardrockový riff, na kterém se staví jako na pevných a hlubokých základech. Skladba může leccos připomenout z minulosti (mírně Lay Down, Stay Down), ale je to jenom pocit. Paice a Glover jsou opět v popředí a teď konečně i zasmušilý Lord rozehraje svoje mocné téma na hammondky a vyplní tak očekávaný prostor. A opět je tady Ritchie jako zamlada a klasický purpleovský sound první poloviny sedmdesátých let je tady zpět. Paráda!

MEAN STREAK – dusavý rytmus šlape jako parní stroj a opět se sází na prověřené postupy. Gillanův hlas má patřičné ostří a dokonce opět zakvílí (třebaže krátce) jako kdysi dávno. Deep Purple si prostě na tomhle albu nesplete s nikým jiným. Blackmore vyšívá na svého bílého fendera velmi přesvědčivé téma. Kytarovým riffům vydatně pomáhají klávesy – hammondky a synthesizer, jenž vytvářejí mocné pozadí. Přesto je skladba čitelná a melodicky přehlédná. Žádné zvraty v rytmech, žádné funky, prostě bytelný rockový základ, tak jak si to většina jejich fanoušků na celém světě bytostně přála….

PERFECT STRANGERS – a máme zde pilotní skladbu alba a jeden z nejsilnějších autorských a instrumentálně vypjatých okamžiků, který můžeme bez přemýšlení zařadit mezi jejich staré skladby, které se mezitím staly klasikou. Výtečně vymyšlený riff a zemitě úderné téma. Gillanův hlas má v sobě napětí, erotickou podmanivost, ale i výbušný emocionální náboj a Paice a Glover bez nějakých komplikovaných breaků vytvářejí ten správný rytmický motor, který v mezihře správně prokreslí Blackmore svými kytarovými postupy. Opět se potvrdilo, že přímá razantní a nijak nerafinovaná kompozice bude slavit úspěch a postará se Deep Purple o triumfální návrat na britskou potažmo světovou rockovou scénu. Tady jsou prostě Deep Purple v tom správném rozpoložení a cítím se být stržen jejich vírem, aniž bych postrádal divoké kytarové honičky nebo destruktivní zvuky hammondek. Par excellence!

A GYPSY´S KISS – rozeznívání kytarového tématu v úvodu. Tak tohle je v aranžmá výrazná změna. Třebaže doprovod je už zase klasicky purpleovský, přesto sem vstupuje nový prvek větší dravosti, ale melodie je čitelná a hmatatelná a až na pár akcentů v rytmech všechno odsýpá v přesném sledu. Hammondky mají dlouhý tón a elektrická kytara koloruje pod Gillanovým vokálem. Lord rozvíjí klasicizující téma na hammondky a přichází výtečně zaranžovaná mezihra, kde si opět Blackmore a Lord společně zadovádějí. Blackmoreova kytara má zpěvný tón a Lordovy hammondky nám trochu přivolají bachovské barokní postupy, ale dravost jeho mezihry v další fází tkví v rockových schématech. Při vybírání těch nejprioritnějších skladeb bych neváhal vložit ji na jedno z prvních třech míst….

WASTED SUNSETS – další skladba výrazně zpomalí a nabídne nám mírně patetický sound – odmyslím-li si zpěv, blíží se toto téma k holandským Focus tím varhanním soundem a melodickou linkou. Ritchie ovšem není Jan Akkerman a chlubí se svébytným kytarovým stylem, třebaže bych tuhle skladbu neoznačil jako klasický purpleovský model. Změna je ovšem vítána a tak i tahle procítěná, trochu patetická skladba má svoje vlastní kouzlo. Ritchie kytarovým multiefektem vytváří mocný sférický sound, na který jsme byli zvyklí zejména u Rainbow a tak se necháváme unést klouzavou a houpavou atmosférou…

HUNGRY DAZE – výrazně zrychlený a důrazný rockový model hardrockového cítění představuji tahle další skladba. Velmi dobře propracované aranžmá instrumentace a kytarová práce je famózní úrovni. Syrová a nijak nešlechtěná podoba zdravého muzicírování mírně zestárlých rockerů slaví úspěch a není pochyb o tom, že se stane výraznou posilou jejich koncertního repertoáru. Paice zde dostane příležitost k několik zajímavým, místy až pochodovým postupům v rytmu, ale i bubenickým breakům, ale jinak se zde kouzlí se zvukem, který vás účinně spoutá. Velmi dobře pojednaná záležitost.

NOT RESPONSIBLE – úderná závěrečná záležitost s dramatickým Gillanovým vokálem, který syrově tlačí na ostří hardrockové pily a hřmící hammondky dotvářejí background. Chce se mi napsat, že v tomhle aranžmá vnímám výrazný progresivní smysl posunout v klasickém modelu hudby sedmdesátých let některé postupy dál a myslím, že se to daří. Rytmický model propojený s melodickým se zarývá do hudebního modelu, který nevykazuje nějakou únavu nebo rozemílání klišé už dávno obehraných schémat. Skladba si mě získala a mohu k ní Deep Purple jenom blahopřát. Nikdo se tady celou dobu nešetřil a hrál jako o život a nezklamal….

Nadšení z comebacku bylo velké a také ho provázelo velké očekávání. Třebaže od té doby uplynulo hodně vody a člověk získal za těch pár let i pár zkušeností a na překvapování už byl mírně otupený, tady se moje překvapení potkalo jednoznačně s očekáváním a já dodnes poslouchám album s mrazením v zádech. Myslím, že návrat Deep Purple na scénu se zdařil a domnívám se, že nezklamal. Hvězdám uděluji i hvězdný počet – tedy pět hvězdiček!





reagovat

martin69 @ 31.12.2011 18:04:46
Petře,tak tady se shodnem.A to ve všem.Mám na album stejný názor.Jen to neumím takhle napsat.

Cossack @ 31.12.2011 18:38:56
SouhlasĂ­m beze zbytku (viz nĂ­Ĺľe)... ;-)

Jarda P @ 31.12.2011 22:07:27
I já jsem v té době přijal comeback Deep Purple s velkým nadšením. I když Whitesnake i Rainbow byly skvělé kapely, přece jen mě tolik nespokojily. Deep Purple byli přece jen jiná liga. Navíc to bylo v době, kdy dinosauři zašli na úbytě a já se na přechodnou dobu upnul k heavy metalu. Nová deska Deep Purple mě ale utvrdila v tom, že na staré mistry nikdo nemá. Co skladba, to perla. I když se dnes po přečtení knihy o Ritchie Blackmorovi dívám na comeback trochu jinak, protože ze strany Ritchieho šlo hlavně o komerční záležitost, album ve své době čnělo vysoko nad vším, co tehdy vycházelo. Pět hvězd bez zaváhání.

Cossack @ 01.01.2012 00:49:42
Jardo P, s tím „čněním” bych to neviděl tolik jednoznačně... Ve čtyřiaosmdesátém byla taková „úroda albových pecek”, že člověk přes jeden vrchol nedohlédl na druhý! A to tvrdím navzdory faktu, že "Perfect Strangers" považuji rovněž za vynikající. :-)

Jarda P @ 01.01.2012 10:47:57
Cossacku, já to vidím pohledem konzervativního člověka, který zůstal hudebně pevně zakotven v 70. letech, protože si myslím, že v té době vznikla nejlepší rocková muzika. V 80. letech mě jako jedni z mála nadchli Marillion, ale moc víc toho nebylo (samozřejmě kromě starých kapel, které v té době ještě vydávaly desky).

Zdeněk @ 01.01.2012 11:02:35
ad Jarda P/ přesně tak, i já jsem byl tehdy nadšen
z Marillion a jejich prvních třech alb

b.wolf @ 01.01.2012 11:28:19
Tady vlastně není co dodat. Deep Purple je jedna z mála skupin, které můžu poslouchat pořád, samozřejmě do fošny Battle Rages On. Další tvorba už je pro mě o ničem. Tato deska se mi dostala do ruky někdy v pětaosmdesátém a byl to neskutečný návrat. Dál není co psát, P. Gratias to už dokonale vystihl. Jednoznačně pětihvězdičková záležitost.

Petr Gratias @ 01.01.2012 14:12:52
Díky Vám všem, pánové....
Ano, ta klasika nás všechny nakonec spojí
do jednoho názorového pohledu.
V tom je jejĂ­ hlavnĂ­ sĂ­la.
Pominu-li jejich muzikantskou, autorskou a interpretační jedinečnost.... je v téhle hudbě
zvláštní charisma a tohle klasickým Párplům dnes
mohou současné skupiny jenom závidět....

Cossack @ 01.01.2012 15:12:17
Jardo P, reagoval jsem na tohle Tvé tvrzení:
„...album ve své době čnělo vysoko nad vším, co tehdy vycházelo...”
Když vezmu v potaz další věc, kterou jsi napsal
(„...já se na přechodnou dobu upnul k heavy metalu.”), pak možná pochopíš, co jsem svou poznámkou myslel; rok 1984 byl totiž velice bohatý na skvělá alba tvrdšího ražení.

moonySK @ 01.01.2012 15:28:28
Keď môžem, vyhýbam sa počinom Deep Purple po roku 1975, hlavne v 80.rokoch kvôli lenivým bicím, 80-echo-soundu ktorý mi trhá uši a vo veľkej miere kvôli Gillanovmu zostarnutému hlasu. Ale musím priznať, že tento album sa celkom vydaril, a keď privriem obidve oči nad nedostatkami, je fajn. Najviac sa mi páči piese� Not Responsible.

Keď sa odhodlám kúpiť si album z obdobia 80. rokov, tak to už musí byť niečo fakt závažné. Tvorbu Deep Purple som v 90. rokoch spoznal viac-menej po prvú polovicu 70. rokov (s výnimkou Come taste the band, tam šlo len o výberovkové nahliadnutie). Už si nepamätám rok, ale v tých časoch ešte fičali požičovne videokaziet a na Grosslingovej ulici v jednej takejto požičovni mali aj sekciu s hudobnými videami. Medzi inými tam trónil dokument Come hell or high water. Samozrejme, koncert sme si prehrali na vlastnú kazetu, vystrihali otravné kecy medzi skladbami a ja som tak prvý raz počul Gillana mimo formy, ale predovšetkým niekoľko skladieb, o ktorých som dovtedy nemal ani po�atia (A twist in the tale, Perfect strangers, Knocking at your back door, Anya, The battle rages on). A práve dve z nich, Perfect strangers a Knocking at your backdoor, ma zaujali najviac (a ešte aj Anya, aby som bol presný). Remasterovanú verziu CD z roku 1999 som si síce kúpil až neskôr, po neexistujúcej katastrofe globálnych rozmerov, ktorá sa do histórie zapísala pod kódovým označením Y2K, ale to nemá na môj vzťah k albumu žiadny vplyv, takže k veci.

Album zahajuje Knocking at your backdoor a na rok 1984 je to skladba dekády! Milujem refrén, ale aj ako celok patrí k tomu naj, čo kedy gejzír Deep Purple vychrstol do tváre rockových dejín. Under the gun je svieža a svižná skladba, Nobody’s home a Mean streak dtto, Párpli oproti minulosti pridali na priamočiarosti a aj melodike a celkom im to pristane. Skvelú päticu skladieb uzatvára titulná skladba, ktorú vnímam ako poctu Kashmiru od Led Zeppelin. V orientálnych pasážach sa rôzne narába s počtami, čo do rytmov a dôb, je to príjemné. A gypsy’s kiss rýchlo odsýpa a prvý (a posledný) krát prichádza na rad slaďáčik, povinná to súčasť každého správneho hard rockového diela. Tunajší kúsok počúva na meno Wasted sunsets a ja ho tiež počúvam. Rád. Hungry daze akoby vypadla z albumu Rainbow, svojím ústredným motívom mi v mysli vyštúrala asociácie na dosku Long live rock’n’roll. Na záver je tu zasa tvrdšie sa tváriaca skladba Not responisble a padla.

Jediná bonusová skladba, Son of Aleric, je skôr desať minút trvajúca improvizácia, v rámci ktorej si v pomalšom tempe Ritchie citlivo zasóluje, osobne mi sedí ako zakončenie cédéčka.

Je úžasné, že „ejtýs“ sy�ťákový grc a ani „umravníme všetky nástroje, nech sa kulmy nerozpadnú, mejkap neroztečie, prirodzenie nezachveje“, sa nekonajú, takže môžem 3,5 hviezd pokojne dotlačiť k čistej štvorke. Poctivý hard rockový album si to zaslúži.

reagovat

martin69 @ 06.03.2011 11:29:58
hejkal : protože znám tvou nechuť k 80 letům,o to více mě těší tvoje recenze.
Děkuji za tvůj názor.

hejkal @ 06.03.2011 11:44:13
Za málo. Aby bolo jasné, na starú klasiku to nemá, ale počúva sa fakt skvelo.

Cossack @ 06.03.2011 11:55:54
Výborné album, které nijak výrazně nezaostává za „klasikami” této „Gillanovské DP sestavy”... Pro mě velice vydařený comeback, patřící mezi TOP5 od skupiny...

hejkal @ 06.03.2011 13:01:58
Rešpektujem tvoj názor, u m�a by do top 5 nemal šancu, na to mám oveľa radšej veci ako In rock, Fireball, Machine head, Burn, Shades of Deep Purple, Deep Purple, Live in Japan...

Cossack @ 06.03.2011 14:00:31
Na "In Rock" a "Machine Head" se shodneme, první období mě moc neoslovilo (ale je fakt, že mu ještě „dlužím” nějaký ten poslech navíc), éru „Coverdalovskou” mám rád, ale sem už bych „Dokonalé cizince” vtlačit dokázal...
(Nepovažuji se však za znalce „Tmavého nachu”.)

P.S. Jinak se s Tvými názory často ztotož�uji (například na debuty Lynyrd Skynyrd i Molly Hatchet se dívám úplně stejně). ;-)

K Deep Purple jsem se dostal už na základce ,starší kamarád mi nahrál na kazetu Fireball a Come Taste The Band ,mně se to moc líbilo ,no a Deep Purple se stali mojí celoživotní kapelou číslo jedna . V '84 vyšlo Perfect Strangers obnovených Purple ,které vydal překvapujícně i Supraphon . Pro mně je to výborná deska která obstojí ve srovnání z perlami '70 let . První deska ke které jsem se nemusel vracet ,ale měl jsem ji v době vydání . Desku už samozřejmně nemám ,nahradilo ji cd .
reagovat

PaloM @ 05.11.2009 08:43:24
Mal som to LP, čo vyšlo (vtedy ešte) u nás a bola to obrovská úľava po predošlej tvorbe DP.

pito63 @ 05.11.2009 16:34:07
Veľmi vydarený návrat najúspešnejšej a najpopulárnejšej zostavy Deep Purple.

Podle mě je to zase možná nejlepší a nejvyváženější jejich deska. Slyšel jsem ji snad stokrát a pořád ji miluju. Myslím, že ten, kdo přesně neví, co je to vlastně ten hard-rock (třeba nějaký slušně vyhulený teen-ager), by si to měl poslechnout. Třeba by pak přehodnotil své postoje k muzice a tomu, co považuje za skvělou hudbu. A třeba také ne. Každopádně pro mě je to pilíř světového roku. Kdo má rád tvrdší, ale melodickou muziku se spoustou neotřelých hudebních nápadů, musí tohle album mít, jinak zemře neznalý. Howgh
reagovat

Vláďa @ 15.02.2009 03:31:14
...pochopitelně jsem myslel "světového rocku". To jen tak pro rejpaly.

PaloM @ 15.02.2009 10:37:51
Mám dojem, že pri tomto CD zmizli niektoré staré recenzie, asi to bolo tým bordelom so zavírením pred 1/2 rokom. No nič, mám rád Perfect Strangers, lebo sa vrátila klasická zostava, čo mi najviac prirástla k srdcu. Neanalyzoval by som kvalitu tvorby, vôbec to nie je špatné. Slabšie veci došli až po �om, môj záujem viac ožil až s Purpendicular. Nezatracujem ani diela v medziobdobí, hoci v minulosti mi nič nevraveli. Ale toto album mám naozaj rád.

redrocker @ 15.02.2009 12:57:40
Vyhulený teen-ager nebude mít stejně zájem. Raději si pustí v mobilu mp3 současné produkce. Moje generace chtěla poslouchat kvalitu na kvalitním zařízení. Kde jsou ty doby, kdy jsme se sešli u někoho doma a sjeli dvě LP za odpoledne.

martin @ 21.02.2009 09:23:09
První deska od D.P. kterou jsem jsem si pořídil v době kdy vyšla ,bylo mi 15 a točila se v gramofonu dlouhou dobu denně . Skvělá deska od skvělé skupiny .