Cream - Fresh Cream

Cream - Fresh Cream - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1966

Tracklist:

1. I Feel Free (Bruce, Brown) – 2:51
2. N.S.U. (Bruce) – 2:43
3. Sleepy Time Time (Bruce, Godfrey) – 4:20
4. Dreaming (Bruce) – 1:58
5. Sweet Wine (Baker, Godfrey) – 3:17
6. Spoonful (Dixon) – 6:30
7. Cat's Squirrel (Traditional, arr. S. Splurge) – 3:03
8. Four Until Late (Johnson, arr. Clapton) – 2:07
9. Rollin' and Tumblin' (Waters) – 4:42
10. I'm So Glad (James) – 3:57
11. Toad (Baker) – 5:11


Obsazení:

Eric Clapton - lead guitar, rhythm guitar, vocals, backing vocals
Jack Bruce - bass, harmonica, lead vocals, backing vocals
Ginger Baker - drums, percussion, vocals

 
13.10.2018 terka
3 stars

Debut Fresh Cream jsem zaregistrovala chvíli po druhé desce. Na první poslech to bylo pořádné utrpení a muzika, která se do drážek lp zaznamenala, mi připadala naprosto fádní a nezáživná. Postupně jsem začala svůj názor přehodnocovat až do chvíle, kdy jsem si tu malinko triviální muzičku celkem zamilovala.

Bez ohledu na to, jací významní hudebníci se v Cream sešli, je jejich první společný plod nesourodě-naivní sondou do bluesrockové oblasti. Následující desky jsou určitě silnější a osobitější. Novější songy mají zajímavější harmonie, jsou energičtější a po instrumentální stránce rovněž bohatší. Přes to přese všechno ta deska není hloupá ani špatná. V určitých momentech se dá odhadnout, kam bude potenciál kapely směřovat.

V první skladbě I Feel Free se tluče blues s rock'n'rollovým modelem, který používali na začátku své kariéry Beatles. Na rok 1966 mě přijde podobný vklad už trochu zastaralý. Ve druhé N.S.U. se potkávají Cream pro změnu s ranými Rolling Stones. K nejpovedenějším skladbám jsem si přiřadila Bruceho Dreaming, "whoovku" Sweet Wine a povedený dixonovský cover Spoonful. Na béčku jsou samé předělávky, třeba po selsku a od podlahy střihlé Four Until Late a Rollin' and Tumblin'. A hlavně zpočátku nenáviděná a dnes milovaná I'm So Glad.

Průměrně dobrá deska, ani špatná, ani nikterak okouzlující. Tedy za tři.
reagovat

northman @ 13.10.2018 09:15:24
Cream byli něco jako podle novinářů první superskupina (nejlepší kytarista, nejlepší basák a nejlepší bubeník té doby), já jsem je poznal díky 2LP Wheels Of Fire, kterou vydal Supraphon. První desku jsem slyšel až mnohem později, ale líbila se mi a pořád líbí. Cream jsem měl a mám rád hlavně kvůli Jacku Bruceovi a tahle tvoje recenze Terezko se mi líbí taky a celkem vystihuje moje pocity z tohoto alba. V kontextu doby v roce 1966 vyšlo hodně desek, které se mi líbí více, můžu jmenovat Revolver, Freak Out, Velvet Underground & Nico ....

lover-of-music @ 13.10.2018 10:24:34
terka: Naprosto souhlasím. Mě tento jejich debut taky nějak neposadil na zadek. Nejvíc se mi tu líbí písnička N.S.U, která je fakt našlapaná. Ale jinak se zde hodně vyskytuje blues-rock a s tím se já zrovna moc nekamarádím.

Za jejich nejpovedenější album osobně považuji Disraeli Gears.

northman: Nechci si hrát na Hujera, ale Velvet Underground And Nico vyšlo až v roce 1967. Co se týká zásadních alb roku 1966, tak jste ještě zapomněl na Pet Sounds od Beach Boys.

northman @ 13.10.2018 11:44:26
lover-of-music: máte pravdu s těma Velvetama. Pet Sounds je výborné LP, abych pravdu řekl ani jsem nevěděl, že vyšlo v roc 1966, Beach Boys jsem nějak nesledoval.

POsibr @ 13.10.2018 17:06:39
Zrejme som jeden z mála, ktorý preferuje debut Fresh Cream pred nasledujúcimi albumami. Mne sa páči práve tá rýdzosť, ten drajv, ktorý tu znie z každej strany. Aj Disraeli, aj Wheels aj Goodbye sú výborné platne, ale premiéra im vyšla, podľa mňa, najlepšie.

Každá recenzia na Cream poteší, vďaka.

EasyRocker @ 13.10.2018 17:25:20
No nevím, stěžovat si, že Cream hrají blues-rock :)) někde bude chyba, ale určitě ne na jejich vysílači...ten vysílal blues-rock od počátku až do konce, akorát vzhledem ke svým schopnostem ho byli schopni uchopovovat různě, posouvat dál a měnit.

PaloM @ 14.10.2018 10:56:50
nesourodě-naivní sondou? naivní - prečo naivní?

vmagistr @ 14.10.2018 12:53:14
Pokud na desce vnímám nějakou nesourodost, tak asi jedině v tom, že některé skladby se bluesové šablony drží vcelku poctivě, zatímco v jiných už muzikanti vstupují na "pole neorané" a zkouší věci, které před nimi ještě nikdo nepředvedl.

Přece jen je dobré si uvědomit, že v té době ještě blues-rock (nezaměňovat s rhythm & blues) coby žánr, jak se jej Cream na svém debutu v některých skladbách pokusili uchopit, byl na Britských ostrovech v "novorozeneckých plenkách". Půl roku nazpět vyšla zásadní deska Blues Breakers with Eric Clapton, z roku předchozího pak svou roli sehrály dvě alba Graham Bond Organization (v sestavě s Brucem a Bakerem). Členové budoucího tria se ke svému průlomu do historie moderní hudby "prokutávali" ze dvou stran.

V onom zásadním líbí-nelíbí to samozřejmě těžko může hrát nějakou roli, ale jakékoli zastaralosti byli dle mého názoru ve svých hudebních východiscích Cream (minimálně roku 1966) na hony vzdáleni. Právě naopak si myslím, že takovou tvrdost a zároveň preciznost, se kterou se do blues pustili, před nimi nepředvedl nikdo jiný. Cream byli moderní, zatraceně moderní, a ta přehršel blues-rockových part, která se v Anglii prosadila během druhé poloviny 60. let (Ten Years After, Chicken Shack, Savoy Brown a další) podle mě vděčí za svůj úspěch zčásti i jim.

dimitrij @ 18.10.2018 12:37:08
Osobně mám debut nejradši, ale je pravda, že do následujících alb jsem až tak neproniknul. Bluesové kořeny jsou na debutu nejpatrnější, a celé mi to přišlo takové pěkně čitelné, jednoduché, perfektní. Na dalším albu už je, myslím, dost psychedelických prvků, a moc mi to k hráčům vlastně nesedí. Dneska už tu psychedelii vnímám jenom jako takovou dobovou omáčku, ale o žádné hudební experimentování už vlastně nešlo (poslechněte si staré freejazzové nahrávky, ty jsou v experimentu dál a o několik let dřív), maximálně tak zvukové koláže, studiové triky a podobně.

16.05.2018 POsibr
5 stars

Cream považujem za jeden z najpodarenejších britských exportov 60. rokov minulého storočia. A to aj s ohľadom na The Beatles. Trojica nadaných muzikantov, dominantných osobností, namiešala v 66-om veľmi výbušný koktejl, ktorý sa pretavil v jeden výborný debut. A bolo to ešte dynamickejšie, ešte hlasnejšie, než bolo v tej dobe zvykom. Surové, no zároveň lahodné, opradené psychedéliou, no so všadeprítomným pocitom poriadku – tak to nepochybne malo byť.

Pam, pam, pam, ba pam pam. V pozadí melodické hmmkanie. Žeby nejaká vyhrávka, ľahkovážna pieseň? Ale čoby, I FEEL FREE je intro ako hrom, stačí sa započúvať do nástrojov. Ženie sa to dopredu ako parný valec a to ani zďaleka nie je všetko, čo trio muzikantov v sebe skrýva. Dunivá Bruceova basa, Bakerovo búšenie ostošesť a famózny Clapton. Ak by sa niekto pýtal, čo má od hudby Cream očakávať, pustite im túto pieseň. N.S.U. sa tiež valí neohrozene vpred, Bruce s Bakerom akoby dávali preteky a Clapton im do toho vyhráva jedna radosť. Britské blues pre narkoleptikov, to je SLEEPY TIME TIME. Tu sa nespieva o láske, o boľavom srdci či o drine. Dôkaz toho, že aj parádne, uchu lahodiace blues môže mať text, ktorý sa neberie až tak vážne. Aj Clapton ukazuje, že je v prvom rade blúzmen. Tak pamätajte – life is a joy! DREAMING je taký psychedelický poprock (bez akýchkoľvek negatívnych konotácií, ktoré sa na toto spojenie nadviazali neskôr), čo raz dva prefrčí. SWEET WINE veru zreje ako víno, postupom času. Naberá grády, až kdesi v tretine odštartuje Claptonovo sólo za divokej účasti rytmickej zložky. Toto inštrumentálne expozé vypĺňa celé jadro skladby, až sa v závere vrátime k spievanej pasáži, ktorá nás dynamicky odprevadí ku prerábke jednej z najznámejších Dixonových piesní. SPOONFUL je surový blues náter. Hneď z úvodu odštartujú v súlade harmonika, basa, gitara i bicie. Skladba je akousi výkladnou skriňou členov kapely, počas živých vystúpení ju vedeli natiahnuť aj na 20 minút. Bruceov spevácky výkon v tejto piesni je jeden z mojich favoritov v celom katalógu Cream. Stredná pasáž je opäť vyplnená inštrumentálnymi explóziami, ktoré sršia nespútanou energiou, radosťou z hry a brutálnou živelnosťou. Skladba na záver prvej strany platne ako hrom.

CAT‘S SQUIRREL je až na kratučký úsek čisto inštrumentálnou záležitosťou (šialenosťou), počas ktorej do toho opäť raz všetci búšia ako o život. Svoju verziu nahrali, okrem iného, aj Jethro Tull, no neviem si ju z hlavy vôbec vybaviť. Zato k tejto surovej, tvrdej od Creamu sa vždy rád vrátim. Toto si tak pustiť v izbe v 66-om poriadne nahlas, susedia museli byť naozaj vďační. FOUR UNTIL LATE je zasa kratšou záležitosťou, bluesovka od Johnsona, ktorú si presadil a odspieval Clapton. Cítiť tu jeho neskrývaný obdiv k černošskému bluesmanovi. Spočiatku som skladbu až tak neregistroval, no čím viac počúvam tento album, tým viac si toho pokľudnejšieho tempa užívam. ROLLIN‘ AND TUMBLIN‘ je zasa presný opak, toto je zhudobnená výbušnosť, hard blues, ktoré rozhýbe snáď aj storočné sochy. Bruce to okrem basgitary vedel aj na fúkaciu harmoniku, o tom niet pochýb. Ďalší osobný favorit, I‘M SO GLAD, prichádza takmer na samý záver. A ja som teda tiež veľmi glad, že takýto album, takáto hudba uzrela svetlo (a ucho) sveta. Či už vytrvalá dunivá basa, Bruceov energický a emotívny spev, Bakerovo maratónske bubnovanie, či Claptonovo jednoduché (ale za to perfektne funkčné) sólo – všetko na skladbe je super. Gro skladby TOAD tvorí Bakerovo bubenícke sólo, pred ktorým aj ako nehudobník musím „smeknout“. Toľko dynamiky a energie, to je paráda. A navyše je to aj výborná rozcvička, keď človek skúša bubnovať s ním!

Moju náklonnosť k hudbe z tohto albumu je určite cítiť. Spolu s The Doors a Led Zeppelin ho radím k osobným favoritom a najlepším debutom nielen zo 60. rokov, ale vôbec. Baker, Bruce, Clapton – trojica hudobníkov, ktorí už predtým patrili k špičke na ostrovoch, tu definitívne vytesali svoje mená do histórie (rockovej) hudby. A za to im patrí moja neskonalá vďaka.
reagovat

Martin H @ 16.05.2018 22:24:01
Hezká recenze. Osobně mám Cream mezi deseti nejdůležitějšími skupinami. Sice mám raději obě následující alba, ale ve výsledku je to vlastně jedno. To, co Cream stihli za dva roky, je neskutečné. A že to dokázali zabalit na samém vrcholu, tak to klobouk dolů. Aspoň nestihli svůj odkaz zaneřádit zbytečným balastem.

northman @ 17.05.2018 06:02:09
Cream byla vyjímečná skupina, kdyby nebyla , tak by jí Supraphon nevydal desku. Líbí se mi jak jsi to popsal, vyjadřuje to i moje pocity, první tři desky mám rád, ale Goodbye už za moc nestojí a bylo dobře, že to skončilo.

Martin H: zdravím, můžu se tě zeptat, kteří interpreti jsou mezi tvou desítkou? Já bych jmenoval tyto Beatles, Velvet Underground, Frank Zappa, John Mayall, Jimi Hendrix, Pink Floyd, King Crimson, Van Der Graaf Generator, Soft Machine a Faust, aby jich bylo deset.

Martin H @ 17.05.2018 06:48:22
Zdravím, Northmane, můj seznam je následující: Beatles, Cream, Jimi Hendrix Experience, Who, Led Zeppelin, Jethro Tull, Black Sabbath, Yes, Deep Purple, Pearl Jam.

Martin H @ 17.05.2018 06:58:45
A zapomněl jsem na Pink Floyd, takže je jich jedenáct.

northman @ 17.05.2018 08:27:46
Marin H: děkuji moc, tušil jsem , že budeš jmenovat zhruba tyto . Já bych to za sebe doplnil ještě o dalších deset Doors, Jethro Tull, Magma, Captain Beefheart & His Magic Band, Gong, Henry Cow, Can, Univers Zero, Thinking Plague, Throbbing Gristle. Asi to nebude všechno :-)

EasyRocker @ 17.05.2018 13:44:14
Jistě jeden z nejpamátnějších r-n-b debutů všech dob, i když mám o chlup raději starty Jimiho Experience a Led Zeppelin. Ale umění tohoto, tehdy ještě dost mladého tria, tu ční až do oblak.

Egon Dust @ 20.05.2018 18:53:31
Kvalitná recenzia! Musim si tento album vypočuť. Cream určite patrí k tomu naj. zo 60tých. Spolu s Hendrixom zatraktívnili gitarovú inštrumentálnosť. Zatiaľ tento album nevlastním, ale skladby podaktoré poznám. Na začiatku môjho rockového vývoja už v čase dospelosti boli Cream silnou kapelou spolu s Led Zeppelinom, Sabbathom a vlastne celou škálou klasického rocku - blues rocku až niekde po hard a art rock. Potom prišiel Velvet Underground, Bowie, Glam Rock a ukázali mi cestu iným smerom. Z pohľadu muzikanta súdim, že Cream musel skutočne byť najsilnejšou inšpiráciou pre našich famóznych Soulmen a pražských Kornových Rebels s Juračkom za gitarou. Dokonca aj Tublatanka, keď začala v trojici sa odvolávala na trojky ako J.H. Experience, Police a Cream. Každopádne ich veci ako ´I Feel free´´, ´´I´am so glad, ´´Śpoonfull´´ sú už nesmrteľné klasicky. Mr. slowhand dokázal so slow play maximum. Práve mňa oslovil v Cream. Ich vokály boli spolu s Beatles, Bee Gee, Beach Boys , zásadné pre druhú polovicu 60tých rokov. Musel byť nesmierny zážitok vidieť ich v rokoch 1966 -69 live.

POsibr @ 23.05.2018 12:12:22
Vďaka za reakcie, kolegovia!

Súhlasím, Cream boli určite prototypoví v mnohých ohľadoch. Okrem iného aj v predvádzaní toho, čo také "power trio" naozaj dokáže.

Ad Clapton, som toho názoru, že hudobne najviac exceloval práve počas pôsobenia v Cream. Ani predtým (Bluesbreakers), ani potom (D&D, sólo) už, podľa mňa, konzistentne nedosahoval také kvalitatívne méty.

18.02.2017 Martin H
4 stars

Anglické slovo cream má v českém jazyce mimo jiné významy smetana a výkvět. Lepší název si trojice hudebníků, která se v roce 1966 rozhodla vyzkoušet své hudební umění a možnosti souhry v triu, vybrat nemohla. Tou nejprovařenější personou byl sice kytarista Eric Clapton, ošlehaný působením v kultovních The Yardbirds a v Mayallových Bluesbreakers, ale ani bubeník Ginger Baker a hráč na basovou kytaru a foukací harmoniku Jack Bruce nepatřili na londýnské hudební scéně mezi neznámá jména, a to především díky svému působení ve skupině Graham Bond Organization. Troufám si tvrdit, že právě díky tomuto setkání Eric Clapton pomalu opouští svůj dosavadní bluesový purismus a vydává se na cestu fúze různých stylů.

Jejich debutové album, které spatřilo světlo světa v prosinci 1966, je směsicí přejatých bluesových čísel, z nichž vyčnívá Dixonova skladba Spoonful, a několika vlastních skladeb v čele s I Feel Free, skladbou, která prostě musí u posluchače fungovat na první dobrou, i kdyby nechtěla. Jako hlavní autor se zde představuje basista Bruce, který nabízí mimo jiné písně N.S.U. a Dreaming. Clapton sice autorsky přišel zatím nazmar, ale jeho kytara v bluesových číslech typu Spoonful nebo Rollin' and Tumblin' je společně s harmonikou Jacka Bruce jedním z hlavních stavebních kamenů. Asi mou nejoblíbenější skladbou je předělávka blues z pera Skipa Jamese I´m So Glad, jež mne svou hravostí a naléhavostí nutí zvolat: „Ano, to je ono. Výborně, Cream!“ V závěru se svou troškou do mlýna přijde i ryšavý satanáš Baker s bubenickým sólem ve vlastní skladbě Toad, i když tady si říkám, že živá verze na dvojalbu Wheels of Fire je ještě lepší.

Možná mám smůlu, že jsem se k této desce dostal až po seznámení s jejími následovnicemi, které považuji za o chlup zdařilejší, proto se ve svém hodnocení budu držet při zemi. U mě za 4 hvězdy.

reagovat

jiří schwarz @ 19.02.2017 18:52:53
Ta hutnost zvuku byla na rok 1966 naporosto neskutečná (ve 3 lidech, pane Řího :-) !), Hendrixově Experience to trvalo ještě 2 roky, než se dopracoval k podobné. Ačkoli ne všechny skladby (relativně překvapivě rozmanité) se mi dnes líbí (na Disraeli Gears mám rád vše), nepochybně jde o album přelomové, dávající jasný směr Cream samotným, ale také mnoha dalším. Pro mě posluchačsky asi jen 4*, ale bigbítodějinně musím dát 5*.

11.03.2012 Petr Gratias
5 stars

První album legendárních Cream jsem si objevil až po druhé albu Disraeli Gears díky svým starším kamarádům. Album kolovalo mezi lidmi na páscích, ale vinyl jsem poměrně dlouhá léta v rukou nedržel, třebaže jsem z různých magazínů a katalogů obal znal… Jak už jsem napsal jinde, Cream považuji za jednu z nejvýznamnějších britských kapel šedesátých let, ale obecně jako hudební historický milník, který inspiroval, inspiruje a snad bude inspirovat i nadále….
Jsem trochu překvapen, že Filozof creamovskou hudbu nevidí jako spojení blues a rocku a dokonce říká, že nechápe, jako může někdo hovořit o Cream jako o bluesové skupině (?!) Nechci tady rozvíjet nějakou nekonečnou debatu na téma co blues je a co blues není (to už tady bylo víckrát), ale já si myslím, že speciálně na tomhle albu blues přímo „zavání“ a tak let´s go!.....

I FEEL FREE – důrazný akord a pak už a capella zpěv a konečně se rozbíhá celá kapela. Tohle je famózní skladba. Rockový základ je nezpochybnitelný, vokální linka sahá do psychedelických obrazů, které se začaly na britské scéně drát na světlo. Dělají to i těkavé tóny, znějící jako morseovka. Výrazná basová linka dravé baskytary – na svou dobu v Británii něco neslýchaného a dobře seřízené bubenické postupy. Kytara zní nadějně, přesto je součástí tématu téhle melodické skladby a i když nabídne sólo, výrazně neexhibuje. Ideální model na singl, který spojuje údernost a melodičnost. Hutné stavební základy inspirovaly i brněnské Progress Organization k vytvoření velmi zdařilé coververze, totálně odlišné od originálu….

N.S.U. – nekompromisní údery do kotlů a a drolivý kytarový rytmus rozbíhá další skladbu.. Bakerovy bicí zde servírují spoustů divokých šamanských přechodů a je to opět Bruce, jehož fantastická basová linka tvoří páteř skladby. Ale poprvé také Clapton, který v mezihře nabídne kytarové sólo na které všichni už odpočátku alba netrpělivě čekáme. Skladba má výtečně dynamické odstínění a zajímavou melodickou linku s výrazným vokálním podílem. Výtečná záležitost od prvního tónu….

SLEEPY TIME TIME – máme tady blues s mírně zrychleným tempem. Vokální linka se nám trochu ztrácí v pozadí, ale zato si ve stereu můžeme vychutnat prolínání elastických kytarových tónů Claptona a vypilovaných důrazných basových linek Bruce. Hudba se krásně převaluje a hladivě a chladivě se na nás nalepuje. Když poslouchám claptonovské vedení kytarového tématu, uvědomuji si, kde mladý Radim Hladík sbíral inspiraci ovládnout kytarová pole. Bruce vedle baskytarové hry je i výtečný zpěvák o čemž se máme možnost přesvědčit už od začátku. Jasná barva hlasu, výtečné frázování a výraz. Prostě paráda….

DREAMING – tahle skladba má klasickou melodiku šedesátých let a vychází z modelu rhythmandbluesové hudby padesátých let a jeho dávných inspirací. Melodická linka je čitelná, ale místy poměrně komplikovaná zvláštními harmoniemi. Hlasy mají velmi jemný timbr a jistou nasládlost, která se spojuje s obsahem snového prožitku. Možná ne nejsilnější skladba na albu, ale určitě hodně netypická….

SWEET WINE – spoluautorství na skladbě má Baker. Důrazný riff provází skladbu v podstatě od začátku do konce. Povšimněte si hodně zajímavých basových postupů, které jedou v opačném nástupu k bicím, ale přesto se nádherně propojují, nemluvě o elektrické kytaře, která zde vedle doprovodů, hraje melodický rozevláté sólo a navíc vytváří jakousi stěnu kvílivých tónů. Rockový základ jako zvon a není pochyb, že skladba byl svou důrazností odpočátku velmi oblíbena. Její srozumitelnost a čitelnost dokážu docenit i po šestačtyřiceti letech…

SPOONFUL – jedna z nejslavnějších skladeb Cream vůbec, třebaže ji napsal legendární bluesman Willie Dixon. Ve skladbě je napětí, emocionální rozevlátost, ale i důraznost a dravost. Clapton si pohrává s výměnou kytarových tónů a nádherně natahuje jejích délku, opravdu radost poslouchat. Rovněž Bruce zde ukazuje, že jeho baskytara je vývojový nástroje, které jenom „netvrdí“ muziku a je schopna hrát tónové obraty a postupy, které zatím nikdo v takové míře nezkoušel, anebo to nedostal na nahraných drážek. Vedle zpěvu, baskytary zde ruce ještě přidává foukací harmoniku. Skladba, která inspirovala a stále inspiruje a zkouší ji hrát spousta známých, ale i amatérských kapel, kteří hledají recept, jak dosáhnout onoho creamovského vibračního sdělení. Skladbu zařazovali Bruce a Clapton i v jejich samostatných kariérách jako model bluesového vyjádření a určitě s vnitřním respektem k legendárnímu černošskému bluesmanovi….. Není co dodat!

CAT´S SQUIRREL – převzatý traditional, který opět prověřuje instrumentální schopnosti Claptona, Bruce a Bakera. A oni obstojí na jedničku s hvězdičkou! Ostatně zajímavě se se skladbou vyrovnali i Jethro Tull (třebaže Ian Anderson tvrdil, že blues ve skutečnosti neuměli hrát… možná aby trochu namíchl Abrahamse) a Abrahams se v kytarových partech rozhodně neztratil… Ale zpátky ke Cream. Další příklad bluesového pojetí skladby ve spojení s jazzem (a nechci počítat takty), prostě tam to blues cítím a leze mě přitom mráz po těle. Je to pocit, vibrace a nádherná melancholie, ale také trochu hra s ohněm. Cítím zde velké napětí a stupňující se energetický potenciál. Když jsem viděl jejich koncert z Royal Albert Hall – fungovalo to. Podívali se na sebe a už to z nich přímo vylézalo…. Famózní model hudební spolupráce!

FOUR UNTIL LATE – legendární černošský bluesman Robert Johnson, který „upsal svou duši ďáblu“ inspiroval jeho obdivovatele Claptona, aby zaranžoval jeho skladbu. Začátek je skoro v countryovém duchu, ale Clapton tomu dokázal dát ty správné proporce, takže vedle toho „country“ zde cítím i swing a samozřejmě bluesový feeling. Clapton si taky píseň nazpíval. Bruce vedle ležérně šlapajících basů hraje i foukací harmoniku a Baker nezvykle umírněně tiká na svou bicí baterii. Uvolněné a ležérní….

ROLLIN´ AND TUMBLIN´ – další (mladší) bluesová legenda Muddy Waters, posloužila svou skladbou, kterou známe z podání řady dalších skupin a tuším, že její obliba dodnes láká nové mladé bluesmany k přepracovávání…. Výrazný riff je hlavní pulsující složkou skladby, kde se výtečně spojují unisono kytary, foukací harmoniky a zpívaných hlasů. Spousta dravosti, energie a hudebních emocí, rozviřovaných rozpoutanými bubenickými přechody a hrou na činely. Bruce zde doslova řádí na foukací harmoniku a je vidět, že James Cotton mu přešel do krevního oběhu. Sedět teď v nějakém klubu, řádil bych jako uragán, anebo bych v tom začouzeném prostředí pozoroval eroticky vnadné mulatky s napůl obnaženými prsy jako se kroutí do ďábelského rytmu….

I´M SO GLAD – Skip James dodal inspiraci k vytvoření další coververze, která přinesla Cream nehynoucí slávu (abych použil slova básníka). Nenápadné kytarové intro a pak už se rozbíhá další slavná creamovská exprese. Bruce se svými dravými basy a svým syrovým a melodicky jasným hlasem v refrénu, stejně jako součást vokálního backgroundu a tlumeného napůl deklamovaného zpěvu. Baskytara je opravdu famózní. Clapton ale rozvíjí kytarové téma v poměrně přehledném a nekomplikovaném duchu s rozvibrovanými tóny. Tohle je bigbítový předobraz britské psychedelie, který vás jako tajemný vír vtáhne do svého nitra. Syrové, melodické a….. jednoznačně přesvědčivé.

TOAD – závěrečnou skladbu napsal bubeník Baker. Další příklad geniálního pojetí creamovského uchopení tématu. Clapton a Bruce se realizují ve vzájemné souhře v počáteční fázi, ale je zřejmé, že Baker si skladbu napsal především pro sebe, aby mohl ukázat, že svoji bubenickou baterii má přečtenou do detailu jako slabikář. V roce 1966 natočit skladbu na album, kde dostanou bicí tolik prostoru, to bylo něco neslýchaného. Žádného producenta by nenapadlo riskovat, aby dostal tolik bubenických eskapád do drážek alba, což by vytlačilo melodické nástroje. Dlouhou dobu byly bicí považovány „jenom“ jako rytmický nástroj, který vytvářel už tak dost hluku a teď ta představa, že by mu byl poskytnut vlastní prostor? Iron Butterfly s tím přišli až o rok později….. Baker byl prostě první a to už mu zůstane. V jeho bubenických rytmech občas zaslechnu i jakýsi názvuk pozdějšího etnického spojování s africkými rytmy…. Pro bigbíťáky a bluesmany v daném roce to musela být revoluce a plně se s tímhle pocitem ztotožňuji i dnes. Důraznými vstupy se v závěru ještě vrátí Clapton a Bruce a jsme u konce….

Rok 1966 přinesl důležitá alba pro rockovou historii a když jmenujeme Revolver (BEATLES), Pet Sounds (BEACH BOYS), Aftermath (ROLLING STONES), East-West (BUTTERFIELD BLUES BAND), Blonde On Blonde (BOB DYLAN)…. nemůžeme zapomenout ani na tohle album. Mezi jmenovanými alby si ho netroufám nějak zařazovat do pořadí důležitosti. Ostatně by o byl nesmysl, protože pojetí jmenovaných alb je hodně odlišné.
Album vyšlo v prosinci 1966 v Británii, ale v USA (byly Vánoce a prázdniny) až v lednu 1967. Protože jsou Cream ryze britská záležitost, je třeba opravit špatný rok uvedený u alba.
Teprve digitalizace vytáhla ty správné zvukové a tónové proporce, které byly na klasických vinylech jaksi utopeny…
Osobně dávám plný počet hvězdiček, třebaže vrcholné okamžiky jejich tvorby měly teprve přijít v r. 1967 a 1968….



reagovat

jiří schwarz @ 19.02.2017 18:57:27
Nějak taky poslouchám Cream nyní, po digitálním zjasnění nahrávek, častěji, než dříve z vinylu či pásků. Moc to u téhle kapely s hutným zvukem prospělo.

17.11.2009 nowhere_man
4 stars

Nádherný debut tria Cream. K tejto kapele ma zaviedla v podstate náhoda. Ako veľký obdivovateľ Deža Ursinyho som istý čas najviac žral hlavne jeho kapelu Soulmen, ktorá bola vraj postavená po vzore Cream. Tak som si povedal, keď je Cream také niečo ako Soulmen, tak idem do toho. Dnes viem, že to nie je to isté. Istá podobnosť tu je, no Cream aj Soulmen boli jedinečné kapely a je mi jasné, že (nerád to priznávam), že Cream viac.

Fresh Cream je plný krásneho bluesrocku. Ja blues necítim príliš (tým ho nezhadzujem, len som nedorástol do neho), ale vždy sa mi páči v podaní nebluesmenov, respektíve multižánrových hudobníkov. A takými boli aj Cream. A práve ich debut mi pripadá najbluesovejší. Otvára ho nádherná chytľavka I feel free. Rozmýšľam, či menovať každú skladbu zvlášť, ale netreba, ani jedna nie je zlá. Pre mňa sú okrem úvodnej vrcholom NSU, Rollin and Tumblin a I´m so glad (hoci mám radšej verziu Deep Purple, asi preto, že od nich som to poznal najprv). K albumu patria v rámci kompletu Those were the days z roku 1997 aj tieto bonusy: singlovka z roku 1966 Wraping paper, nevydaná The Coffee song a demo You make me feel. Všetky tri sa krásne hodia k albumu.

Hodnotil by som aj piatimi, ale všetkým Cream počinom nemôžem dať päť, aby vynikli lepši, musím si vybrať, preto štyri. Ale odporúčam každému, nemôže stúpiť vedľa.
reagovat

Filozof @ 18.11.2009 10:16:44
nowhere_man
Blues prostě buď máš nebo nemáš. pokud ne (jak píšeš), prostě Ti to asi moc říkat nemůže -s tím se moc dělat nedá. Naštěstí Cream jsou od pravověrného blues velmi daleko, tak jsem rád, že se Ti líbí. Ale srovnávat je se Soulmen... při vší úctě k Ursínymu přeci jen jiná liga.

19.07.2009 hejkal
5 stars

Dnes večer, po náročnej ceste som sa rozhodoval medzi dvomi alternatívami. Kuknem telku (nič v nej nie je) alebo si niečo pustím. Šiahol som po klasike, Cream.

Výhodou takýchto diel (s obsiahlou zdokumentovanou históriou) je to, že netreba veľa vykecávať. Blues hraný tromi veličinami v dobách, keď sa ešte za veličiny neschovával každý hudobný projekt a išlo viac o muzikantsko-ľudské súznenie korenené niečim novátorským, rodili sa nové žánre, smery... Debut Cream toto napĺňa na viac než 100 percent a je to radosť počúvať.

Čo skladba, to hudobná extáza, Spoonful, N.S.U., I'm so glad, krása.

Hoviem si a popri hudbe ťukám do klávesnice v rytme Four until late, zatváram oči... a som tak šťastný ako ropucha.

Hudba je najlepším synonymom pre radosť a Cream je HUDBA!
reagovat

Olaf @ 13.11.2009 15:28:50
Ano, vždy bylo naprosto skvělé - doteď.

07.08.2007 kneekal
4 stars

Tak začneme hitovkama.

„Pam Pam Pam“ začíná první track „I Feel Free“ a určitě jedna z nejlepších skladeb, kterou Cream kdy udělali. Fanoušci Claptona si zřejmě myslí, že jde o nějakou promakanou bluesovou skladbu, ale to jsou tedy na omylu. I Feel Free vévodí hlavně skvělý zpěv a velice zvláštní vokály, které dávají skladbě pořádný psychedelický nádech, kterému napomáhají i zahuštěné bicí, které jsou spíše v pozadí a taky piano, které zběsile vyťukává jeden tón. Clapton se ale pořádně vyřádí až v druhé skladbě „N.S.U.“ (zkratka znamená Non-specified Uretritis – souvisí to s močovými cestami), která ale také spadá do kategorie psychedelický pop a opět nám „Šlehačka“ dokáže, jak má ve svých řadách kvalitní vokalisty. Obě zmíněné skladby jsou původní tvorbou a proto se podíváme i na hodně zdařilé covery, protože Cream si půjčil (chcete-li přisvojil nebo ti radikálnější „ukradl“) plných 5 skladeb, která se na desce vyskytují.

Králem mezi těmito covery je skladba Skipa Jamese z 20. let 20. století „I’m So Glad“, kterou se Creamům podařilo přetvořit vskutku znamenitě a já ji pasuji za nejlepší skladbu desky. Další prastarou skladbou je i zle znějící blues „Spoonful‘“od Willie Dixona nebo „Rollin‘ and Tumblin‘“ hnaná dopředu zběsilou foukací harmonikou. Skladbu napsal legendární bluesman Muddy Waters (skladba mimochodem zazněla i pověstném „Unplugged“ Eric Claptona). O zbylých dvou coverech „Cat’s Squirell“ a „From Until Late“ jsou našel, že jsou tradicionály a opět velkou roli zde hraje foukací harmonika a v prvně jmenované také kytara mister Claptona.

Pokud chcete pořádné blues, tak Cream nabízí Sleepy Time, které je zatěžkané a hlavně ospalé přesně, jak název napovídá. Clapton opět řádí. Poněkud úchylná je skladba Dreaming, která nám znovu potvrzuje, jak je Jack Bruce skvělý zpěvák. Zbývá nám „Sweet Wine“ s fanfárovitým refrénem, zběsilým bubnováním Bakera a explozivním sólem Erica Claptona a zrovna v téhle skladbě mi nepřijde, že by své přezdívce mr. Slowhand dostával. Poslední skladbou je bubenická exhibice Ginger Baker s názvem „Toad“, která na koncertech dostávala obludně dlouhých rozměrů. Milovníci bubenických sól jistě ocení.

Na CD vydání této desky se vyskytují i dvě skladby navíc a jsou to „The Coffee Shop“ a neúspěšný první singl kapely „Wrapping Paper“, který se od typické tvorby kapely poměrně odlišuje klavírním motivem, jednoduchými bicími a swingových nádechem a dovedl bych si ji představit hranou bigbandem. Ke Creamu se sice moc nehodí, ale skladba to rozhodně špatná není.

Tak co jsme to vlastně slyšeli… V kapele Cream se sešli tři výrazné osobnosti své doby a dokázali svoji jedinečnost promítnout nikoli do vzájemných hádek mezi sebou (jak to v takových případech často bývá), ale do kvalitní a originální syntézy bluesu a psychedelického pop-rocku, která ani po 40 letech nemůže být nazývána nezajímavá nebo nudná. Hráčské umění? Může jen chválit.. Stejně tak si cením i umění vytvořit inovativní coververzi a ne jen přehrávání již daných postupů... Takže poctivé ****

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Fresh Cream umístila na 101. místě.
reagovat

Óin @ 07.08.2007 14:48:30
Nic ve zlým, ale čtyři hvězdičky pro tohle sedmihvězdičkové album????????? :-) ČTYŘI HVĚZDIČKY? Si asi upad, hombre!

kneekal @ 07.08.2007 19:10:00
přihoď svůj pohled na věc, rád se přiučím proč ******* :) ale jak mám Cream rád, tak cenu ***** má u mě akorát Disreli Gears. A navíc s absolutním hodnocením chci hodně šetřit.

A s tím upadnutím. Naposled na ledě minulou zimu... Ale do hlavy jsem se nebouchl :)

Filozof @ 07.08.2007 23:25:38
Kneekale, sorry, ale Tvoje "recenze" mne poněkud zvedají ze židle. Respektuji Tvoje právo na originální názor, i když je zřejmé, že blues není Tvým šálkem čaje. Ale moc prosím, alespoň nepiš "bluesu", "Ke Creamu..." ap.
Dále - pokud volně cituješ, buď férový a upozorni na to, jak to dělá Merhaut nebo já - všichni víme, že Jirka Černý už mnohé napsal za nás a rádi z něj něco použijeme, ale dáváme také čtenáři vědět zdroj.
Ke Claptonovi - již několikrát zde nebo v okolí a hlavně v mnoha knihách bylo řečeno, že "Slowhand" byla přezdívka, kterou dostal Clapton ne proto, že by hrál pomalu, ale proto, že mu vždy trvalo strašně dlouho, než si vyměnil na pódiu prasklou strunu.
Dále - dohodni se sám se sebou, zda chceš psát "Cream si půjčil" "Cream si půjčili" nebo "Šlehačka si půjčila" - jsi poněkud nejednotný.
Dohodni se též, zda budeš jména skloňovat či nikoliv "...bubenická exhibice Ginger Baker..." vs. "...kytara Claptona...".
A nakonec - Tvá poznámka o "půjčení si, přisvojení či dokonce ukradení" skladby zřetelně ukazuje, že Ti naprosto není vlastní oblast blues. Pouvažuj proto, zda nepsat spíše o hudbě, která je Ti přeci jen bližší. (Nehledě na to, že pro použití slova ukradení už vůbec není žádný důvod - ani meritorně.)

P.S. - Nechávám stranou překlepy, gramatické chyby, syntaktické nedokonalosti a diskutabilní osobní názory. Na to vše má každý z nás právo a chyby a diskutabilní názory se jistě týkají i mne. Výše zmíněné však do ani jedné z těchto kategorií nepatří.

kneekal @ 07.08.2007 23:57:58
Tak opět lehké vysvětlení. :)

Jirku Černého znám jen podle jména a nevím o tom, že bych od něj někdy něco četl. Takže kdybych věděl, že cituji, tak bych citoval.
No vida, s tím Slowhandem jsem to netušil, hned se cítím vzdělanější, děkuji :)
S tím Ginger Bakerem je to překlep, ale jinak poměrně zajímavá připomínka (mám na mysli: Cream si půjčili, Cream si půjčil). Zní to vcelku rozumně se sám se sebou dohodnout.
Akorát bych měl drzý dotaz, jak je to tedy s tím půjčovaním atd. vlastně je?
Jinak extra kovaný v blues nejsem (když se kouknu na Tvůj profil, tak málokdo asi proti Tobě je:-), ale tak, že bych byl úplně mimo... No... Rád se nechám poučit.

A které jsou ty diskutabilní názory? Takové ty co zvedají ze židle? Jsem zvědavý :)

Už si pomalu říkám, že přestanu publikovat cokoli o skupinách, co máš v oblíbených... Ale.. Tak co, aspoň tu není nuda :D

merhaut @ 08.08.2007 00:22:48
Ať tě ani nenapadne kneekale přestat komentovat kapely, co má Filozof v oblíbených ! :-)

Nenech se rozhodit, češtinu tu zatím v této fázi neřešíme, časem ale nějakého výpomocného korektora uvítám.

Co se týče vykrádaček, tak u blues si vypůjčoval každý od každého, celé blues je v podstatě vypůjčené od nějakého praotce, je postavené na jednom schématu, jen každým různě "zpitvořeném" :-)

Že neznáš Vlčka, Černého, nevadí, časem možná doženeš, jen ti prozradím, že o Cream Vlček napsal, že "jako individuality byly členové Cream značně pčeceněny".

kneekal @ 08.08.2007 03:10:55
Občas si trochu připadám jako malý klučina, nad kterým bdí hodný strýček-merhaut a ten méně hodný strýček-filozof. Každopádně je to zábavné :)

To, že jsou bluesové standardy, vím a i vím, že spousta kapel si tu a tu skladbu popůjčovala, ale myslel jsem, že jde o něco složitějšího. Přece jenom se to všechno, co je napsané nemůže brát až tak vážně. Furt jde přece jenom o zábavu.

btw. Jako kytarista jsem se něco těch blusových 12ek nahrál. :)

Filozof @ 08.08.2007 09:58:41
Kneekal
1) Je dobře, že to bereš v pohodě. Ani já ani Merhaut nechceme vyvolávat spory či mentorovat, ale prostě někdy cítíme potřebu uvést něco na pravou míru z pozice toho, že se o hudbu zajímáme déle (já) či ještě déle (Merhaut). Ani my se občas neshodneme (viz "přeceněné individuality" u Cream!!! - Uááá, Merhaute, to Ti ještě spočítám!!!- sahat mi na mé miláčky! :-) )
Jinak Jarda Merhaut o ní ví asi 100x víc, než já - díky věku i času, kolik tomu věnoval já ty možnosti zatím neměl. Ale zase se hodně orientuji na blues/blues-rock, což kolem sebe moc nevidím. V progrocku jsem stále začátečník.

2) K tomu Jirkovi Černému - potom je jediné vysvětlení, že jsi svoji formulacii načerpal z nějakých www stránek (píšeš, že zdroj Tvých info je hlavně net), kam to dal někdo jiný a ten to (možná podvědomě) “opsal” z knihy J. Černého. To je jeden z problémů netových zdrojů. Jsou velmi problematické a ani já ani Merhaut je nepovažujeme primárně za dostačující z mnoha důvodů. To je na delší debatu. Kdo to myslí s hudbou vážně, nemá jen net a MP3 v mašině, ale sbírá literaturu a originály (LP, CD).
Kdo má rád živou muziku, také chodí na koncerty a nevystačí s recenzema, sedíc doma na zadku...
V každém případě radši počítej s tím, že lidi tady mají načteno.

3) K blues. Sorry - mám asi potřebu se ho trochu zastávat. Dost mi dalo a tímto mu to vracím. Mám na to diametrálně odlišný pohled. Dlouho se pohybuji mezi bluesovými CD, knihami o blues, bluesovými festivali a pár bluesovými nadšenci. V poličce mám CD od více než stovky bluesmanů/buesových skupin. Blues a jeho pohled na věc mi přešel do krve, takže už jen použití slova “coververze” v blues vnímám jako nepatřičný prvek. V “našem ranku” se nepoužívá. Každý interpret i skupina v blues minimálně začíná tím, že hraje bluesové standardy. Rollin And Thumblin a podobné prostě hrál každý. Patří to k věci, hrají se i na společných jamech ap. Jinak to nejde. Často se objevují i na deskách a hodnotí se přínos daného interpreta k dané skladbě, instrumentační umění, zvládnutí bluesového feelingu, případná sóla a jiná obohacení skladby ap. Nebývá zvykem to označovat jako coververze. Prostě jedno z tisíce dalších provedení daného standardu. Často ani není možné určit, koho či čeho coververze by to byla. Původní interpret či autor nebývá znám, či je sporný. Mnoho skladeb má stejný původ v pravěku, kolovaly a vylupovaly se během desítek let mezi roky cca 1840 a 1920 a pochopitelně nejsou z té doby zachyceny. Na témže základě udělal Jefferson jednu skladbu a Leadbelly druhou, nebo použil nějaký bluesman tutéž hudbu a dodal jiná slova - skladbu jinak nazval a vydal pod svým jménem, nebo prostě se k autorství hlásí 5 různých country-bluesmanů. Pokud bys chtěl doporučit nějaké knihy o tom, rád to udělám.
Shrnutí: coververzí bývá označováno provedení interpretem skladby, která je výrazně spjata s autorem či nějakým předchozím interpretem. V situaci, kdy je pár skladeb (standardů) hráno každým z oboru toto označení postrádá smysl. A krádež je něco zcela jiného a nepatří to vůbec k této věci. Musela by nastat situace, kdy Cream bez svolení majitele práv a zaplacení poplatků skladbu hráli a vydali, nebo se prohlásili (např. uvedli na edsce) jako autoři - což je zcela o něčem jiném. To by se jistě u tak známé skupiny, jakou byla a je Cream vědělo. Těžko by si to mohli dovolit.

4) Ad diskuze. Já jsem pro. Diskutujme. Piš i ostřeji, neboj se projevit svůj názor, bez ohledu na mne či kohokoliv jiného. Recenze a dojmy jsou fajn, ale trocha oživení diskuzí semtam kolem nějaké vyhraněné recenze je podle mne k dobru věci. Nikdo z nás to nebere osobně a nijak se nehodlá povyšovat či naopak ponižovat. A že to každý vidí jinak, to všichni (snad) chápeme. A každý z nás si někdy zaslouží opravit nějako blbost, co napíše. U mne třeba sleduj věci, co píšu kolem hudebního zpracování skladeb - nejsem na rozdíl od Tebe muzikant, tak kontroluj, zda třeba nepíšu nesmysly tam. :-)

merhaut @ 08.08.2007 10:29:56
Honzo, s těma přeceněnejma individualitama u Cream, to napsal Vlček v Rock 2000, já jen citoval :-)

Jinak zde na Progboardu bych chtěl vytvořit i prostor pro takovéto polemiky, musím ještě pošpekulovat nad podobou, aby to mělo systém, formu a bylo to přehledné ... jestli třebas tématický článek a k němu pak debatní kroužek, nebo jinak, uvidím ...

Tam by ses pak mohl vyřádit ... i další, samozřejmě.

hejkal @ 08.08.2007 10:34:51
Merhaut - som za, nemôžem sa dočkať, až vypolemizujem diela velikánov :)

Filozof @ 08.08.2007 10:39:16
Jo, já vím že je to z Vlčka. Jen jsem nevěděl, zda s tím souhlasíš. Samotného by mne zajímalo, proč to Vlček psal - ale s ním nesouhlasím s víc věcmi.

Dík za smazání doublu.

A jinak - jak vidíš, snažím se poslední týdny hlavně poctivě psát za sebe. Šel jsem do sebe... :-) Doufám, že udržím tempo.

kneekal @ 08.08.2007 11:17:38
No, vida. Takhle je to super. Když už má někdo pocit, že píšu blbosti, tak mi vysvětlí, co jsem napsal špatně a hlavně proč. Vzdělání je třeba a já se velmi rád nechám poučit. Protože když je mi nějaký názor smeten bez vysvětlení, tak jsem poněkud zmatený. Takže dík :)

S těma coververzema (teď už vím, že se tomu tedy neříká covery:-) v blues jsem to vážně netušil, už si dám pozor. No a s tím ukradením to vskutku nebylo myšlena vážně a zcela ve smyslu slova "ukradnout". Taky je to v úvozovkách... Vážně se si nemyslím, že by hoši z Cream měli něco takového v úmyslu a navíc to ještě realizovali.

OHNOTHIMAGEN @ 08.08.2007 18:55:08
Ježkovy voči!
Někteří z vás (Filozof) okolo Pravidel českého pravopisu opravdu projeli rychlíkem, že?!
Jardo! Dokud a pokud budu mít čas, můžu ty korektury provádět já?
Fakt mi s tou mizernou češtinou pijete krev!:-)

merhaut @ 08.08.2007 19:02:24
Vašku, samozřejmě, budu jedině rád, když se toho ujmeš, sám v tom plavu, a je to krajně nevděčná role :-)

Přeji ti hodně pevných nervů ... admin práva máš, takže technicky nic nebrání. Jarda.

Filozof @ 09.08.2007 18:09:49
Ohnotimagen
:-)) Tak to Ti nezávidím... Jestli se Ti chce opravdu opravovat všechny chyby a překlepy, máš moji hlubokou úctu. Ale nemáš šanci to zvládnout. Je toho moc. I když je to tu lepší než na Lopuchu, kam píšou opravdu SMSkoví analfabeti "vydět", "jdu z baťohem", "naschledanou", "Richart", "Fylozof" a podobné a to jsem tady naštěstí ještě neviděl. Ale co není, může časem být. :-)

OHNOTHIMAGEN @ 09.08.2007 18:34:06
Kdo psal profil k The Who? Tam bylo v poslední větě taky slovo "fylozofické"...
Okamžitě popravyt!:-))

Filozof @ 09.08.2007 23:44:19
Ohnotimagen
:-((( Vzals mi iluze... :-(( Ale aspoň vidím, že nejsem nejhorší. :-)

jiří schwarz @ 19.02.2017 19:23:40
Docela srandovní diskuse o jazykovém purismu na internetu zde před skoro 10ti lety (byť se recenzovaného alba dotýkala, řekněme, vzdáleně). Jen trochu záškodnicky musím poznamenat na adresu Filosofa, že za gramatičnost věty "Dlouho se pohybuji mezi bluesovými CD, knihami o blues, bluesovými festivali a pár bluesovými nadšenci," by ho taky u matury nepochválili. Leda že by ty festivaly, mezi kterými žil, skutečně ožily. Jak vidno, i mistr tesař se může utnout.

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 7x
Petr Gratias, hejkal, guns n roses, Karlos80, Mohyla, jiří schwarz, POsibr
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 7x
kneekal, nowhere_man, kaktus, PaloM, Le Fantak, Martin H, bullb
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 2x
terka, lover-of-music
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Cream


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000