Colosseum - Those Who Are About To Die Salute You

Colosseum - Those Who Are About To Die Salute You - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1969

Tracklist:

side A:
1/ Walking In The Park
2/ Plenty Hard Luck
3/ Mandarin
4/ Debut
5/ Beware The Ides Of March
side B:
6/ The Road She Walked Before
7/ Backwater Blues
8/ Those Who Are About To Die Salute You

note: US version contains different tracks

March 1969 - studio - UK Fontana STL 5510


Obsazení:

Dave Greenslade (keyboards)
Dick Heckstall-Smith (saxes)
James Litherland (guitar, vocals)
Jon Hiseman (drums)
Tony Reeves (bass)

 
19.03.2017 EasyRocker
5 stars

Historie téhle revoluční party je dostatečně dobře známá. Propojení blues a jazzu si Heckstall-Smith a Hiseman zkusili na mayallovském opusu Bare Wires (1968) a po neshodách o dalším fungování kapely založili za pomocí dalších výjimečných hudebníků novou kapelu, kde jejich nadšení a ohromný potenciál vygradovaly do netušených rozměrů, doslova smetly veškerou konkurenci a dočkaly se i nadšených kritik.

Divoký nájezd saxů Heckstalla-Smitha a Litherlandovy kytary, to je zprudka podaná verze klasiky Walking in the Park, známé nám už z Bondovy společnosti 60. let. Colosseum jí ale vtisklo podobu věru nezapomenutelnou. Greenslade řádí za klaviaturami jako děs, Litherland vypouští jedno ostré sólo za druhým a jeho hlas v tom rozpoutaném živlu jen tak tak stíhá. No a ta božská rytmika? Reevesovy údery do basy jsou lahodné a připravují půdu pro nekonečné Hisemanovy nálety. To je jeden z nejlepších úvodů v žánru.

Litherlandova kytara prostupuje dopředu s nezastavitelnou rytmickou sekcí a bluesovou černotou pořádně poučeným hlasem, a už je tu Plenty Hard Luck. Kdyby tohle nahrála "normální" bluesrocková svorka, jakých tehdy běhaly po Anglii mraky, kýval bych si spokojeností a bylo by to fajn. Jsou tu ale Colosseum a tak je tu Heckstallova dechová nadstavba, přesně se trefující do rytmických obrazců, ve druhé půli nám tady tento mistr ale zcela ovládne pole, podkreslován znovu Greensladeovými malbami.

Mandarin - saxofon a kytarové údery tónů. Ano, název přivolává jisté orientální inspirace a Colosseum se vydávají do dosud nepoznaných atmosférických zákoutí. Tony Reeves dostal prostor ukázat své umění na čtyřech drátech. Je tu jazzrocková improvizace, do které vstupuje Litherland a postupně celá nadržená kapela podle známého vzoru se saxy a varhany, konec je dravý a lehce utnutý.

Debut - drsný rytmický motiv, předznamenávající hardrock. Poté, co tito mistři vyladí rytmickou strukturu, obalují ji Heckstall-Smith a Greenslade svými barbarskými nájezdy. Závěrečný souboj na život a na smrt Greenslada a famózního Hisemana taky stojí za povšimnutí, stejně jako nepotlačitelný všudypřítomný tlak, tak typický pro tenhle skvost.

Beware The Ides of March je známa široko daleko, s Bachovým motivem, známým i z Whiter Shade of Pale od Procol Harum, si Colosseum opět pohráli v intenci svých skoro neomezených možností. Úvod je ostřejší, pak dostává ale mimořádný prostor za varhanami Dave Greenslade a emoce stříkají tak, že mám ty slzy skoro na krajíčku. Pak se nám utrhne ze řetězu celá tahle jedinečná parta v až jazzovém útoku, závěr se ale vrací opět v bachovské linii. Vše dokonale vycítěné, trefené, ukončené přesně tak, jak je potřeba. Kapela trvala na tom, že šlo čistě o její dílo, a její provedení má vražednou jistotu.

The Road She Walked Before - melodický motiv poučený blues a prolínání energetického napětí s ospalým vokálem má své ohromné kouzlo. Pohodovka každým coulem a jedna z mých nejoblíbenějších skladeb.

A přichází bluesrocková podoba Colossea v nejčernější podobě Leadbellyho Backwater Blues. Je to jediná skladba, kde ještě účinkoval původní, bluesově orientovaný kytarista Jim Roche. Nádherně, zcela v intencích žánru provedená černá perla, z líné rytmiky povstávají kytarové úlomky a pak vám ukáže dvojice Greenslade a Heckstall-Smith, že zapojit jejich instrumenty i do tohohle typu skladby pro ně není nejmenší problém. V tom tkvěl přínos a unikátnost Colossea - dva žánry tady spolu divoce obcují za ohromného jiskření, jako by se nechumelilo.

Those Who Are About To Die Salute You - poslední skladba řádné verze alba je náporem poněkud ve stylu první skladby, po řádění dechů a bicích přichází uklidnění, závěr je ale neskutečným odpichem do druhé kosmické rychlosti, který zastaví až závěr.

Z bohaté bonusové verze je třeba zmínit varhany skvěle opentlenou rockovici I Can´t Live Without You a skladbu A Whiter Spade Than Mayall - původně narážka na Mayalla a Taylora, ke kterému přidali známé bachovské téma a byla několikrát předvedena i na koncertech.

Neuvěřitelně energický a naprosto unikátní hudební debut, kde Colosseum dokonale trefili terč uprostřed mezi jazzrockem a bluesrockem, tedy do té doby vlastně něco neslýchaného. Uprchlíci od Mayalla tady slili to nejlepší, co se od bluesového nestora naučili, a ještě tomu dodali dvojnásobný energetický přetlak.
reagovat

Zdeněk @ 19.03.2017 10:12:58
Zrovna poslouchám Walking In The Park z výborného záznamu koncertu Colossea 18.11.1997 v Brémách. Výborné.

20.06.2012 Petr Gratias
5 stars

Britská skupina Colloseum znamenala nový hudební průlom na britské scéně. Když se po albu Bare Wires nemohl umělecky tým kapely domluvit s principálem, tak se jeho část rozhodla odejít a založit vlastní kapelu. Bubeník Jon Hiseman, baskytarista Tony Reeves a saxofonista a flétnista měli plnou hlavu plánů a obklopili se dalšími hráči. Na krátký čas v kapele zakotvil kytarista Jim Roche, ale nakonec byl povolán do kapely zpívající kytarista s Manchesteru – James Litherland a formující se společnost uzavřel výborný varhaník Dave Greenslade, s mnohaletou praxí v jazzových a bluesových kapelách. Název kapele „obstarala“ manželka Jona Hisemana – saxofonistka Barbara Thompson, která byla v létě 1968 na výletě v Římě a byla fascinována antickým Koloseeem. Když se potom zúčastnila několika zkoušek – byla ohromena tím, co hudebníci dokázali vyprodukovat a tak si vzpomněla na svoje prázdniny v Itálii a název už kapele zůstal. Ona muzikantská a aranžérská individualita kapely byla stejně monumentální.
Je zde určitě vliv Grahama Bonda a dalších progresivních jazzmanů, ale tvář kapely je zde jasně determinovaná… opravdu parádní nástup na scénu se vším všudy…..
Colosseum hráli v roce 1969 v Československu. Pro Luboše Andršta, Martina Kratochvíla, Michala Prokopa, Flamengo, Jiřího Stivína…. byli absolutním zjevením na daném poli fúze. Tradiční domácí jazzmani ale nebyli připraveni takový styl přijmout a vadila jim nadměrná „hlučnost“, preferování hřmící rytmiky a divoké improvizace a při koncertu buď odcházeli, nebo si prý zacpávali uši. Nikdo z té swingové generace nedokázal v téhle hudbě rozpoznat vyšší kvalitu a stylové protínání, které v ucucnu získalo velký prostor…..
Album mám ve sbírce a musím konstatovat, že je pro mě stejně důležité jako první alba Chicaga, Blood Sweat And Tears a vedle Jimiho Hendrixe a Cream je v dané době považuji za pravděpodobné nejprogresivnější sdružení v Británii


WALKING IN THE PARK – tak tohle je nástup jako zvon. Od prvního tónu je zde čitelná pořádná porce energie a dravostí v kompletní instrumentaci. Skladba pochází od progresivního průkopníka britského rhythm and blues – Grahama Bonda, se kterým byli členové kapely v různých obdobích propojeni. Výrazná rhythmandluesový riff skladbě dominuje a ve hře pořádně úderná rytmika vynikajícího Jona Hisemana na bicí a Tonyho Reevese na baskytaru. Na saxofony hraje neméně vynikající Dick Heckstall-Smith a dobře propracovaný hlas patří Jamesu Litherlandovi, který je zároveň kytaristou kapely. V mezihře řádně prošlapuje wah wah pedal při svých kytarových partech. Ano, tohle je revoluční spojení blues, rocku a jazzu hned na první pokus a zahájení nového hudebního zápolení na poli hudby. Výborný začátek….

PLENTY HARD LUCK – dravý bubenický nástup a elektrická kytara se ujímá vlády nad tématem, kterému zdatně sekunduje saxofon. Hudební téma je dáno rhythm and blues a v mezihrách dostávají příležitost jednotliví hráči. Nejprve je to Dave Greenslade na hammondky, svoji jazzbluesovou minulost nezapře, stejně jako svůj vzor Jimmyho Smithe, v další mezihře řádí na saxofony – tenorsaxofon a barytonsaxofon fantastický Dick Heckstall-Smith. Ostré jako bič a žádné umaštěné dlouhé tóny, po zpívané části se v závěru dostáva do popředí na chvíli i elektrická kytara Jamese Litherlanda. Strhující!

MANDARIN – do téhle skladby bylo vložena atmosféra orientu, která v sobě nese ono tajemno dálněvýchodních obřadů a velký prostor zde dostává baskytara Tonyho Reevese. Ne tak dravě jako Jack Bruce, ale se stejnou erudicí posunutou více do jazzové struktury zde moduluje svoje basové téma zcela legitimní sám a později doprovázen tikotem bicích a kvákáním Litherlandovy elektrické kytary, který po něm převezme iniciativu. V dané době po Hendrixově a Claptonově vzoru musel mít ve své výbavě „povinně“ wah wah pedál snad každý kytarista. Výborně proaražované skladba s řadou odvážných postupů, kdy se jazz jedinečně spojuje s rockovou strukturou a jsme stržení napětím od začátku až do konce skladby….

DEBUT – kytarově preparovaný úvodní riff s důrazným unisonem bicích baskytary a kytary rozbíhá další skladbu. Nad ní se vznáší jedinečné bučivé sólo na saxofony, které je drsně a vyzývavé a stojí věrně po boku elektrické kytaře a místy ji i předčí. Hiseman se zde nezapomene blýsknout svými famózním bubenickými breaky. Pamatuji si, že jsem viděl v jednom záznamu naživo hrát Heckstalla-Smithe na tenor a soprán saxofon naráz hrál dravě a nijak se nešetřil a hned mi byo jasné, odkud přichází inspirace Janu Kubíkovi z Flamenga (později z Bohemie) – třebaže podobně hrával prý i Roland Kirk na flétny. Greensleadeovy hammondky se vnořují do skladby ve stylu Briana Augera a Zoota Moneyho. Jejich třaslavý tón se výtečně spojuje s rytmikou a přiznávkami kytary. Hiseman ve skladbě běsní jako válečný šaman. Další odvážný muzikantský průlom s famózním závěrem….

BEWARE THE IDES OF MARCH – hudba, v níž kdyby nebyl zvýrazněn saxofonistův part by mohla být součástí repertoáru Procol Harum. Greenslade sice Mathewa Fishera nekopíruje, ale je zde podobná vznešená atmosféra v harmonii. Hiseman jako bubenický mistr ve spojení s Reevesem zde předvádějí jedinečné kousky na svoje nástroje. Green slade si odsedne za temperovaný klavír a vsadí do kompozičního postupu prvky z klasické hudby, ale téma se vrací zpět do rhythm and blues a Litherland ovládne prostor sóloem na kytaru. Není sice technické závratné, ale má úžasný feeling a výraz a společně se saxofony posouvá rytmické běsnění do hodně odvážných končin hudby, které drássá stejně jako nejodvážnější okamžiky na crimsonovském debutu. Bluesové téma mírně koketuje s A Whiter Shade Of Pale (v harmonických náznacích). Opravdová pochoutka….

THE ROAD SHE WALKED BEFORE – Dlouhé tóny předznamenají další rhythm and blues. Litherland zpívá svým rozevřeným a jasným hlasem se zajímavým timbrem v hlase. Greenslade je nejen výtečný varhaník, ale i klavírista a právě tady dokazuje, s jakou elegancí, lehkostí a přitom výrazem ovládá klaviaturu. So skladby se podařilo vložit mírný odér latiny, ale přitom zůstávámna rockové půdě a musíme obdivovat scatované unisono Litherlanda s kytarou

BACKWATER BLUES – ani blues v Colosseum nemůže chybět. Original je od Leadbettera (Leadbellyho). Kapela si ovšem skladbu připodobnila v bělošském pojetí. Litherland. S bluesovou formou kapela pracuje spíš jazzovým způsobem – jinak než tuhle hudbu dělali Bluesbreakers s doprovodnými dechaři. Heckstall-Smith je skutečný virtuos na svoje nástroje (zatím tady neslyším jeho hru na flétnu) a je pro Colosseum tím, čím je pro Weather Report Wayne Shorter. Střídání nástrojů a jeho zdvojené hraní zní dravě, naříká, nadává a emocionálně se rozptyluje v prostoru i se všemi těmi jednotlivými libůstkami ve hře. Skladba svádí k improvizování a Litherlandův hlas se drží černošského modelu interpretace, ale skladbu uzavírají výborné saxofony…..

THOSE ABOUT TO DIE – závěrečná skladba je erupcí, výšlehem plamenů za polního kanónu. Příležitost pro hudebníky si prostě udělat radost a zařádit si. Litherland na kytaru vypálí svižné kytarové sólo, vzápětí sledován hammondkami Greensladea. Propojení jazzu a rhythm and blues je speciálně zde v této skladbě pravděpodobně vrcholným okamžikem za celým albem. Je tady napětí, energetický potenciál, který jde ruku v ruce s výtečným muzikantským běsněním, které obdivuji. Neuchyluje se to do nějakých akademických poloh, nebo samožerského exhibování, ale kapela hraje jako o život od začátku až do konce. Tak tohle je příklad alba, u kterého musím konstatovat, že mě mrzí, že je hudba u konce. Výborný projekt od začátku do finále….

Jako debutové album je Those Who Are About To Die Salute You je jedinečný famózní příklad umělecké výlučnosti perfektně vyhraných hudebníků s vlastní vizí. Colosseum se posunuli a rozvinuli to, co spoluvytvářeli na Bare Wires s Bluesbreakers do ještě vyššího podlaží skutečného kumštu a okamžitě na sebe strhli pozornost hudebníků, odborníků a náročnějšího publika. V jazzrocku první generace na britských ostrovech zaujímali jednoznačně nejvyšší místo a dodnes to z jejich hudby cítím a slyším….. pět hvězdiček je absolutních!



reagovat

28.08.2009 hejkal
5 stars

Úžasný debut. Je v ňom džez, je v ňom blues, je v ňom ROCK, je v ňom plný počet hudobníkov s veľkým H, je v ňom plný počet skladieb s veľkým S, z ktorých spomeniem aspoň vynikajúcu hráčsku exhibíciu Those about to die, čo je moment, kedy som pochopil, že bicie sú nástroj, ktorý si zaslúži absolutórium. Väčšina skladieb má punc klasiky, Colosseum sa síce iba nadychovalo, aby to nasledujúcou trojicou albumov všetkým ukázalo, aj tak však vytvorilo dielo, ktoré strčí do vrecka väčšinu dobovej produkcie. Navyše, v roku 1969 si netrúfam vymenovať iného bubeníka, ktorý by bol v rockovej hudbe na úrovni Hisemana.

Nemienim zbytočne opotrebovávať klávesnicu, to Filozof úspešne zvládol aj za mňa, stručne a jasne – Colosseum jedna za jedna (teda päť).

reagovat

30.11.2008 Óin
5 stars

Je možná nošením dříví do lesa, snažit se přidat sem něco nového po obšírné recenzi mého předchůdce. Ale tohleto je album, které si alespoň minimální glosu zaslouží. Už jen proto, abych k němu zase po čase přitáhl trochu pozornosti.

Kdybych měl tuhle prvotinu Colossea k něčemu přirovnat, napadla by mě asi tvorba Cream - jednak pro poměrně dominantní roli bicích, jednak pro silné ovlivnění klasickým blues, o čemž svědčí jak úvodní skladba Grahama Bonda, tak i Backwater Blues Huddieho Ledbettera.

Co se týče mých oblíbených skladeb, je to určitě Mandarin se skvělým sólem na baskytaru a Beware The Ides Of March, kde se Collosseum po vzoru Procol Harum nechalo inspirovat J. S. Bachem. Tohle album ale nemá žádné slabé místo, s takovými muzikanty to totiž ani nejde.

Takže - za geniální skloubení jazz rocku a blues dávám pět hvězdiček, jelikož víc opravdu dát nejde. Nehleďte na to, že má tohle album už čtyřicítku na krku, rozhodně stojí za kousek přízně :-)





reagovat

PaloM @ 30.11.2008 20:31:59
Zaujímavé Óin, ja som toto CD počúval asi pred 3 týždňami, mám to na CD "2 v 1", spolu s Valentyne suite. Zdalo sa mi ťažko stráviteľné, viac sa mi páčila tá "suita". A pri mojom koloseovom úlete tento týždeň sa mi najviac páčilo a asi tak i zostane - Live album. Spevák je vynikajúci.
Je to ale dobrá pripomienka, aby som si jednotku pustil a sústredene počúval, možno objavím kvality, čo som prehliadal.
Nemáme ešte v diskografii "Grass is greener", čo by sme mohli napraviť. Verím, že sa skoro dostanem k ódam na Colosseum II, to ma veľmi zaujalo.
Mám slabosť na G.Moora.

25.07.2007 Filozof
5 stars

O první desce legendárního Colossea bych mohl napsat recenzí několik. Například osobní dojmologii, věcný popis, nebo rozebrání její výjimečnosti v kontextu světového blues-rocku. Pokusím se vše shrnout pár větami, aby subjektivní recenze měla smysl i pro ty, kteří o Colosseu nikdy neslyšeli a pravdivě přiblížil velikost tohoto počinu i těm zkušenějším.

Existují 4 základní stavební kameny současné hudby. 4 milníky, které způsobily, že dnes posloucháme to, co posloucháme. A tyto milníky daly základ dvěma nejlepším hudebním skupinám, které nosila na svém povrchu tato planeta. Jedním z nich je právě Colosseum. Těmito milníky prošli hlavní protagonisté této mega-group - Jo(h)n Hiseman, Dick Hecktall-Smith, vyučili se zde u těch nejlepších učitelů, aby dál - v Colosseu - rozvinuly svůj výjimečný talent a geniální hudební cit a obohatili jej o další prvky až nadpřirozené souhry a jazzových vlivů, které ještě u Mayalla a Bonda nejsou přítomny. A tak zatímco na LP Bare Wires Hecktall-Smith již zkouší uplatnit své nápady, teprve v Colosseu tytéž motivy použije a rozvine v novou kvalitu. A Hiseman musí založit vlastní kapelu, aby plně dokázal, že má na víc, než být skvělým interpretem za bicím setem vůdčích dobových ikon. A povedlo se jim to. Povedlo se jim to tak moc, že nezbývá, než pravit spolu s Goldem: "Ralphe, mně z toho zůstává rozum stát!"
Podíváme-li se na to, co dvě výše zmíněné superskupiny (Colosseum a Cream) spojuje, je to ten fakt, že v obou jsou nejlepší instrumentalisté své doby a navíc se pro tentokrát podařilo jejich virtuozity znásobit - jak o tom kdysi výstižně psal Jiří Černý. Zároveň je zajímavé, že v obou skupinách dominují bubeníci. Není to ale náhoda. Výborných kytaristů či zpěváků je spousta, ale právě mimořádné výkony rytmiky dělají z oněch dvou skupin téměř zázrak. Vůbec se zde nedá hovořit o klasické rytmice, která by doprovázela, udávala rytmus či podmalovávala výkony dalších nástrojů. Zvláště výkony Gingera Bakera (bubeníka Cream) a Jo(h)na Hisemana (bubeníka a zakladatele Colossea) jsou samostatnými ódami pro dvě ruce a nohy. Skladby jak Cream, tak Colossea často působí, jakoby několik géniů najednou hrálo sólo a nějakým zázrakem se nerušili, nýbrž více než doplňovali. Prostě tam není nikdo, kdo by se držel aspoň trochu zpátky - v tom nejlepším smyslu slova. A nejlepším dokladem je právě první deska Colossea - asi nejlepší deska, kterou kdy moderní hudebníci natočili.

Hned úvodní skladba musí zvednout ze židle každého milovníka rocku, blues-rocku, jazz-rocku a příbuzných žánrů. Jedná se o kompozici šéfa jednoho z výše zmíněných pilířů moderní hudby - Grahama Bonda. Každý, kdo ale zná skladbu "Walking In The Park" z desky "There's A Bond Between Us" The Graham Bond Organisation, by si měl před jejím prvním puštěním na desce Colossea radši sednout. Zatímco u autora jde o relativně běžné bílé RnB, jakých slyšíme na deskách britských RnB skupin té doby mnoho, Hiseman a spol. z ní vytvořili nejenergičtější studiovou skladbu, která se kdy vyskytla na LP desce. Je to takový nářez, že Vás donutí vyskočit, tančit a dupat po místnosti jako blázen. Divoká jízda Vám nedovolí myslet na fantastické výkony hudebníků, protože neskutečná energie prostě všechno přetluče. Výrazně tomu pomáhá dechová sekce (fenomenální Dick-Hecktall Smith na sax a hostující Henry Lowther na trubku), která povyšuje hudbu Colossea nad hudbu Cream, kteří při vší úctě ve třech nemohli mít takové možnosti. Je všeobecně známo, že dechovou sekcí lze blues či blues-rock výrazně povýšit nebo úplně zkazit. A tato skladba (i celá deska) je nejlepším příkladem toho prvního. Ne jednoduchém

Druhá skladba, tentokrát z vlastní autorské dílny, je skupinou označena za blues, ale k tradiční bluesové jednoduchosti má hodně daleko. Dominující bicí dokáží i z klidnějšího tempa získat maximální dynamiku a krátká klávesová, saxofonová a kytarová sóla, navěšená na pestrou Hisemanovu hru výborně doplňují, ale nepřekrývají jedno neustávající bubenické sólo a nemálo míří do jazzových vod.

Následující "Mandarin", kombinuje jazzové postupy a prvky s měkkostí japonské stupnice a dává prostor k zvukovým experimentům kytar prohnaných přes různé efekty. Pozadu opět nezůstává ani Hiseman.

Další skladba "Debut" se rozjíždí jako jemná jazzová hříčka s opakovanou kadencí pěti rychlých tónů, připomínajících Ravelovo Bolero. Postupně ale zjišťujeme, že podklad slouží jen k navození atmosféry pro vynikající sólíčka jednotlivých členů, navěšených na základní rytmus jako korálky. Přes 6 minut trvající Debut se skvěle rozjíždí a všichni hráči využívají rovnocenný prostor na maximum. Skladba výborně drží pohromadě a v okamžiku, kdy se vrací mírně snový kytarový motiv a skladba se dostává do finále je nám hodně líto, že končí.
První klasické pomalé blues "Beware The Ides Of March" je příležitostí především pro skvělý saxofon Hecktall-Smithe, ale také pro nádherný zvuk kláves, které zpracovávají Bachovy motivy takový způsobem, že se tají dech. Jeden z těchto motivů, zvukem připomínající cemballo, se geniálně mění na divokou jazz-rockovou jízdu se silnou dávkou odvážné progrese, odkazující zvukem před dokončenou pátou minutou velmi silně k divočejším skladbám King Crimson. Uklidnění v závěru uvádí najazzlou hříčku s bubínky, krátkým klasicky jazzovým pianem a opakovaným motivem, tvořeným unisono vedeným bezeslovným zpěvem a saxofonem.

Sedmá skladba je šťastnou perlou pro každého bluesmana srdcem i duší. Přenádherné, neskutečně citlivě zahrané, pomalounké, jako med se táhnoucí, Backwater Blues - původem od jednoho z prvních legendárních country bluesmanů Leadbellyho (Huddie Ledbetter) - je nejdříve skvělou příležitostí pro famózní a citlivou hru Jima Roche na kytaru. Jim bohužel s kapelou pobyl pouze 3 měsíce a nám nezbývá, než se jen domýšlet, co by na nás ještě vytáhl, kdyby zůstal. Druhý vrchol nastává v okamžiku, kdy se skladba zklidní a z ticha vystupuje pouze citlivá melodická linka baskytary, aby nás nechala vychutnat vstup a následné orgie saxofonu. Dlouhé sólo má neskutečnou gradaci a emocionalitu a je jedním z nejfantastičtějších instrumentálních výkonů bluesových vod posledních sta let. Značného efektu dosahuje také náhlou změnou barvy tónu před koncem, který bychom nejradši oddálili do nekonečna. Nutno slyšet. Pode vším - jako ostatně všude jinde se vlní a dynamicky mění Hisemanovy bicí, aby tvořily kontrapunkt saxofonu i výborného vokálu.

Poslední skladbou je téměř titulní (správný název je pouze "Those About To Die"), která se mi vždy jevila jako nejslabší skladba alba, ačkoliv zachovává všechny atributy předešlého - včetně skvělých střídajících se kláves se saxikem a opět dokonalých bicích pode(nade?) vším. Navíc přidává dramatické změny tempa a neočekávané zvraty, připomínající bouři.

Those, Who Are About To Die, aneb Morituri Te Salutant zní dnes - po smrti nenahraditelného Hecktall-Smithe - bohužel už hodně ironicky. My víme, že staří dobří Colosseum nám již nikdy naživo v původní sestavě nezahrají, ale to, co tu po sobě zanechali nám naštěstí zůstalo. Můžeme si to pouštět každý den a vždy znovu se díky tomu zvednout a říci si, že umírat ještě nemá smysl. Ne, dokud je naděje, že ještě jednou uslyšíme ty nádherné tóny desky všech desek Není druhé takové a nenatočili ji nikdy už ani sami její tvůrci. Nevadí. Lze ji pouštet dokola.
Z pěti možných uděluji 7 kvězdiček. A nechtějte mne zviklat.

reagovat

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 8x
Óin, Filozof, hejkal, Petr Gratias, Jardo, kaktus, EasyRocker, ripo
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 2x
gunslinger, Karlos80
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
majamazzi
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000