Canned Heat - Hallelujah

Canned Heat - Hallelujah - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1969

Tracklist:

1. "Same All Over" (Canned Heat, Henry Vestine) – 2:51
2. "Change My Ways" (Alan Wilson) – 2:47
3. "Canned Heat" (Bob Hite) – 4:22
4. "Sic 'em Pigs" (Hite, White) – 2:41
5. "I'm Her Man" (A.Leigh - actually by Bob Hite[1]) – 2:55
6. "Time Was" (Wilson) – 3:21
7. "Do Not Enter" (Wilson) – 2:50
8. "Big Fat (The Fat Man)" (Dave Bartholomew, Fats Domino) – 1:57
9. "Huautla " (V.Wolf - actually by Fito de la Parra[2])) – 3:33
10. "Get Off My Back" (Wilson) – 5:10
11. "Down in the Gutter, But Free" (Canned Heat) – 5:37


Obsazení:

- Bob Hite – vocals
- Alan Wilson – Slide Guitar, vocals, Harmonica
- Henry Vestine– Lead guitar
- Larry Taylor – electric bass
- Fito de la Parra – drums

- Ernest Lane - Piano
- Mark Naftalin - Piano
- Elliot Ingber - Background Vocals
- Javier Baitz - Background Vocals
- Mike Pacheco - bongos

 
09.02.2018 Balů
5 stars

Canned Heat, kapela která se prosadila na Woodstocku a byla velmi originální.
Měla dva výborné zpěváky, Alana Wilsona a Boba Hitea. Oba byli bluesoví nadšenci a společně přivedli tuto kapelu na svět. Bob měl již v době vzniku Canned Heat sbírku mnoha tisíc bluesových singlů, které kupoval od provozovatelů jukeboxů. Jako bluesoví nadšenci, chtěli oživit původní nahrávky, ovšem svým osobitým přístupem.
Od druhé řadové desky již hrají naprosto svébytnou hudbu, která se nedá k ničemu přirovnat. Je to však jasně bluesová hudba, i když je používaná i flétna. Na deskách se střídají písně s Wilsonovým vysokým hlasem a hlubším B. Hitea. Wilsonův hlas dotváří zvláštní atmosféru jejich hudby, což zvyšuje originalitu písní.
Všechna alba do Wilsonovy smrti v září 1970 jsou výtečná, ale toto mi připadá nejvyrovnanější. Rozhodně doporučuji zdejším příznivcům TYA aj. Mayalla.

reagovat

12.09.2011 Petr Gratias
5 stars

Řadové album losangeleských Canned Heat, legendární rock-blues-boogie kapely šedesátých let, Hallelujah se dodnes poměrně obtížně shání a když na něj narazíte, totálně vám jeho cena udělá vítr v peněžence a tak mnohý milovník jejich hudby stojí před otázkou, zda investovat, anebo počkat na „lepší časy“…
Album jsem sehnal na vinylu v pozdních sedmdesátých letech a opatroval jsem ho jako oko v hlavě, až se mi podařilo po mnoha letech sehnat jeho digitální podobu za ještě přijatelný peníz před pár lety….

SAME ALL OVER – pořádně hřmotný nástup kapely jak má být. Boogie jako řemen, kde kapela hřmí jako letní bouřka. Výtečně sejmutá baskytara Larryho Taylora se výtečně spojuje s bicími Adolfo De La Parry, stejně tak jako pořádně ostrá kytarová hra Henryho Vestina. Pěvecký part třímá frontman Bob Hite – pořádný hromotluk a máme zde ještě hostujícího klavíristu Marka Naftalina. Tohle je klasický model jejich hudby a výtečná úvodní záležitost….

CHANGE MY WAYS – ve druhé skladbě je před mikrofonem Al Wilson, hráč na foukací harmoniku a druhou elektrickou kytaru. Wilsonův je diametrálně odlišný od toho, co prezentuje Hite a tím se vyvažuje poměr pěveckého podílů různých hlasů. Rytmika dusá v nepřetržitém tempu a vedle kytarových vyhrávek vnímáme i mírně zasuté varhany, které dokreslují harmonii. Rychlé, relativně krátké, ale přesto velmi účinné….

CANNED HEAT – výtečný bluesový kousek. Kapela se zklidní a ve středním tempu se odehrávají instrumentální spojení se syrovým Hiteovým vokálem. Víceméně klasické téma, ovšem v mezihře se blýskne vynikajícím sólem na kytaru Vestine, zatímco Wilson k tomu přidává ozdobné kytarové ornamenty. Pochvalu zaslouží i výtečně vystavěná Taylorova basová linka (vůbec se nedivím, že jim John Mayall tohohle baskytaristu o něco později „ukradl“ pro svou doprovodnou kapelu), která má pořádné ostří a zemitost.

SIC ´EM PIGS – Bob Hite přepracoval za asistence kapely skladbu slavného kytaristy Bookera T. Whitea a vzniklo výtečné boogie jedinečného provedení. Mluvené slovo a následné chochtání patří k dalším nečekanostem, které jsou pohlceny vynikajícími basy a rozpoutanou elektrickou kytarou až do závěru….

I´M HER MAN – další vynikající boogie, kde De La Parra a Taylor hrají svooje rytmické party jako o život se zvláštním vstupem modulované Wilsonovy foukací harmoniky, ale dále přebírá kytarové téma Wilson, který se výtečně s Vestinem doplňuje. Valivý a sekaný rytmus zve k divokému křepčení a já už jen dodám, že autorem skladby je Andy Leigh (nemýlím-li se baskytarista, který se mihnul v britských Spooky Tooth)….

TIME WAS – Wilson si zazpívá další skladbu v bluesovém duchu, kde opět perlí Taylorova baskytara a přímočaré De La Parrovy bicí nástroje s kytarovými výměnami. Vestine vystaví do skladby řeřavé kytarové sólo pod Wilsonovy nezkreslené akordové doprovody. Jedna z dosud nejsilnějších skladeb na albu ….

DO NOT ENTER – dostává ale velkou konkurenci v další bluesové záležitosti. Wilson opět před mikrofonem, ale tentokrát zde vnímáme časté rytmické akcenty a skladba se zajímavě aranžovaná odvíjí v podmanivé, ale přesto velmi důrazné podobě. Je zde cítit inspirace černošskými vzory, což nikdo nezastírá, ani nepopírá. Wilson ještě vedle zpěvu nahrál do skladby precizně znějící foukací harmoniku a Ernest Lane navíc v pozadí bublá na hammondky….

BIG FAT – tohle je ovšem drsná, syrová a nekompromisní varianta blues. Stylové pojetí každým coulem. Foukací harmonika má hrubý a neučesaný sound a Vestinova elektrická kytara přeznívá a navíc bzučí jako čmelák. Bob Hite mezi instrumentálními vstupu výtečně svým hlasem frázuje opravdu na plný plyn. Milovník blues určitě ucítí mimořádné vibrace. Bodejť by ne, když se jedná o přeadaptovanou verzi skladby legendárního Fatse Domina.

HUAUTLA – v dalším blues, které má název jako nějaký zapomenutý aztécký rituální obřad se v instrumentálním podání skupina opravdu vyřádí do posledního nervu v těle. Vynikající foukací harmonika je podkreslována bicími a připojenými percussion, jež obsluhuje hostující Mike Pacheco, které na okamžik přivolají ducha Santany. Ve skladbě je ale vedle blues a rocku možno slyšet i jazzové názvuky, které se výtečně snoubí s celou instrumentací…..

GET OFF MY BACK – Wilson opět jako zpívající frontman v dalším perfektním boogie, kde je zase Larry Taylor na baskytaru přesně v těch správných proporcích s De La Parrovými dusavými bicími nástroji, kterým Wilson dodává další kytarové ornamenty. Je to ale Henry Vestine, který se zde blýskne pořádně vyostřeným kytarovým sólem, které ve stereu létá zleva doprava a zpátky a totálně ovládne prostor v psychedelicky zpožďovaném zvuku. Rockově orientovaný bluesman, který měl dosud pocit, že postrádá kytarovou drsnost zde musí rezignovat, protože Vestine se opravdu předvede v tom nejlepším světle…
Skladba se ale rytmicky, ale i v tématu proměňuje do dalších podob, takže na chvíli posluchač získá dojem, že kapela volně přešla do další skladby – což je ovšem pouhé zdání…

DOWN IN THE GUTTER, BUT FREE – závěrečné blues je věrohodným vyjádřením emocionálních pocitů kapely, která se zde „vysvléká z kůže“. Vestineova kvílející kytara se spojuje s Wilsonovou foukací harmonikou a Laneovými hammondkami a expresivní vokál Boba Hitea dokreslují společně s rytmikou mimořádnost skladby, opíraje se přitom o klasické bluesové téma bezprizornosti společenského outsidera, který se ale na druhé straně „utápí“ ve svobodě. Opravdová instrumentální a výrazové erupce pocitů drsného bluesového pojetí bez jakýchkoliv příkras nebo umělé zdobnosti. Zjevně jeden z nejlepších počinů na albu vůbec….

Osobně si myslím, že album Hallelujah patří mezi to nejlepší, co Canned Heat natočili a tak by měl milovník americké hudby šedesátých let podle mého názoru album zařadit do své sbírky jako cenný relikt dané doby.
Obal alba vás zmátne pokojnou idylou pokojíku tradiční usmívající se americké hospodyně, zatímco uvnitř alba Canned Heat posedávají kolem staré fordky pod kamenným mostem a působí dojmem věčných vandráků ve stylu „on the road again“, jak ostatní za ně hovoří i jejich starší skladba….
Je sympatické, že kapela dodnes koncertuje, i když za dlouhou dobu své existence prošla nespočtem personálních proměn. Dnes už sice funguje jako klubová záležitost, ale stále má svoje věrné publikum jak v USA, tak v Evropě. Takových kapel s neuvěřitelnou výdrží, které mají úctu k svému názvu dnes mnoho nenajdete.
Tady je volba jasná – pět hvězdiček.



reagovat

gunslinger @ 12.09.2011 18:12:55
dlho si už tento album chystám pustiť do uší , ale vždy ma odradil ten názov "Hallelujah" ako čítam urobil som chybu..

Petr Gratias @ 12.09.2011 18:26:43
Zdravím Gunslingera....
přeji Ti příjemný poslech.
Troufnu si tvrdit, že budeš přinejmenším
příjemně překvapen.
Je to opravdu ryzí muzika, která tě dokonale prorezonuje!

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 2x
Petr Gratias, Balů
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Canned Heat


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000