Budgie - Never Turn Your Back on a Friend

Budgie - Never Turn Your Back on a Friend - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1973

Tracklist:

01. Breadfan (6:10)
02. Baby Please Don't Go [Big Joe Williams] (5:30)
03. You Know I'll Always Love You (2:15)
04. You're The Biggest Thing Since Powdered Milk (8:51)
05. In The Grip Of A Tyrefitter's Hand (6:29)
06. Riding My Nightmare (2:42)
07. Parents (10:25)

All songs written by Bourge/Shelley/Phillips, except where noted.


Obsazení:

Tony Bourge – guitar
Burke Shelley – bass, vocals
Ray Phillips – drums

 
27.09.2019 horyna
5 stars

Kapela Budgie je stařičká rocková formace pocházející z Walesu, která sklízela své největší úspěchu hned při prvním startu ostrovního syrového rocku na počátku sedmdesátých let. Její klasické tříčlenné složení produkovalo enormně ostrou rockovou formuli, a i když nebyla komerčně nikdy tak úspěšná jako jiní slavní kolegové té doby, kvalitou zcela srovnatelná družina se co do významu právě s takovými spolky mohla směle poměřovat. A přirovnávání Budgie (což v překladu znamená andulka (koukněte na obálky jejich alb), no kdo tohle mohl jen vymyslet, nejspíš asi kapela sama:-) k Led Zeppelin, Deep Purple, nebo Black Sabbath co do syrovosti, riffovosti a opravdovosti hudebního jazyka, není vůbec od věci.

Budgie si u mne drží jedno nesmazatelné prvenství. Už navždy je budu mít zafixované jako kapelu, jenž zcela neochvějně zaujímá první pozici co se týče dlouhověkosti výdrže přijetí jejich hudby za svou a akceptování jí v podobě jaká je. Ta naše společná známost může trvat víc jak jedno desetiletí, během kterého jsem je nesčetněkrát testoval, avšak vždy s totožným výsledkem. Po pár sekundách, někdy jsem vydržel i minuty, bylo učiněno rázné STOP ! Nechutenství způsobené vysokánským hláskem zpěváka Burke Shelleyho se opakovalo do nekonečna. Tahle jeho hlasová hradba byla pro mne tak vysoká a dlouho nepřekonatelná, že pomýšlet na nějaké přizpůsobení se hudbě Budgie znamenalo nemožné.

Až jednou, při poslechu desky Pavlov's Dog - Pampered Menial, jsem se na Budgie rozpomenul, po osmapadesáté (alespoň:-) je znovu otestoval a najednou, světe div se, bylo to tam. Pavlíkův shouter David Surkamp má podobně, ve stratosféře položený hlas jako Shelley a když mi najednou nevadil ten, byla vyšlapána cesta i pro hudbu Budgie.

Musím rovněž přiznat, že jako rodilý arťák mám k podobně syrové a drsné muzice občas výhrady a nešmakuje mi vždy toliko, jako učesanější soubory té doby, nebo let pozdějších. Ale Budgie jsou vysoký level. Ta nepřístupná venkovní slupka je jen na odiv. Uvnitř bublá pěkně rozžhavený, do vysokých obrátek vytůrovaný motor, který vás spolkne jako sardinku.

Hodně jsem přemýšlel, kterými Budgie začít poprvé. Mezi fans zřejmě nejoblíbenější, krapet přístupnější deska Bandolier vypadala jako zcela ideální volba. Ale nakonec jsem ustoupil a zvolil si třetí placku, recenzovanou Never Turn Your Back on a Friend. Moc se mi líbil motiv na obalu (i když ani ty další nevypadjí zle) a při testu mne doslova sfouknul ústřední motiv/riff úvodní skladby Breadfan. Bylo vymalováno. Never je a bude tou navždy úrvní-Budgie, čímž bylo sémě vzpomínek zaseto.

Pojďme k desce samotné. Skladba Breadfan obsazuje po zásluze pol position a patří díky svému neutuchajícímu energickému riffostroji k tomu nejlepšímu nejen na desce. Píseň doslova upaluje ve spurtujících kytarách a divokých melodiích. Ostré tempo, zápal, nasazení, ale i lehoulinké akustické přemostění za půlí a roztomile vyšívané obrazce klidného zpěvákova hlasu, to všechno nabídne úvod alba. Baby Please Don't Go je zase ohnivá až vás pálí v těsné blízkosti sluchovodů. Krásně sejmutá basa, rozverné tempo a roztomile naříkavý Burkeho vokál. Velká chvíle Tonyho klasické kytary a Shelleyho něžného vokálu přijde ve třetí You Know I'll Always Love You. Krása. Po malinko slabší You're The Biggest Thing Since Powdered Milk, přichází zlatý hřeb desky, slabikář metalové hry v tvrdé a nepředstavitelně hutné pecce In The Grip Of A Tyrefitter's Hand. Kytarové citace, bicí palba a basové orgie společně vytvářejí smyslné orgastické představení ohromné síly, připodobňujíce své řádění k ohavným běsem fašistické válečné mašinérie. Takovou nekontrolovatelnou silou tato skladba disponuje. Naštěstí právě včas následuje další porce odlehčení ve slaďoučké prázdninové ukolébavce Riding My Nightmare. No a na konec nepřijde Japonec, ale další ohromná věc pojmenovaná Parents. Do ní kluci nahečmali vše typické a zároveň i progresivně nové pro styl Budgie. Hymna jako hrom.

Teď jen přemýšlím, jakým sloganem tu recenzi zakončit. Co třeba otřepaným výrokem – o jednom z nejlepších alb sedmdesátých let? A možná nebudu ani moc daleko od pravdy.


reagovat

Voytus @ 27.09.2019 10:25:27
Budgie jsou skvělí! Celou dobu mého fungování tady pozoruji zajímavý jev: Často si v recenzích či diskuzi kdekdo posteskne, že je v ČR skoro nikdo nezná - a přitom je nás tady vážně dost, jen každý odjinud, takže trabl je spíš věcí nejbližšího okolí.

Mně je představil jeden otcův známý, který měl zásobárnu pásek se 70's scénou - Zappu, Mahavishnu, Flock, Uriah Heep, Rainbow... pro mě tenkrát neskutečný zdroj. A mezitím vším i Bandoliera od Budgie, o kterých mluvil strašně nadšeně. Tak jsem je zkusil a tenkrát mě fakt porazili, dodnes pro mě jedna ze zásadních desek (a společně s Come Taste the Band a třeba Presence předběhla dobu, viz o dekádu později funk rocková vlna v čele s RHCP, Jane's Addiction, Extreme atd.). Bylo to v létě 2000, akorát jsem končil základku, takže se se mnou taky táhnou pěkně dlouho.

O něco později dělal kámoš na brigádě a na dílně jeden postarší mánička pouštěl hudbu. No a kámošovi (a budoucímu spoluhráči, je výborný bubeník) to nedalo, a prej, co že to je? A maník: "Ty vole, to je nejlepší kapela na světě - Budgie!" Takže mu půjčil kazetu s debutem a tímhle albem. Další známej měl In for the Kill...

To jen, že minimálně na lounsku mají fakt slušnou základnu, protože jsme to s tím kámošem cpali snad každýmu a používali jako protiútok na dalšího typa, pro kterýho byli top Black Sabbath. Samozřejmě se slovy:" Ty vole, to je nejlepší kapela na světě - Budgie!" A pak, taky jsem hrál v triu - makačka, u toho si člověk neodpočine.

Jen na závěr to srovnání se Surkampem, kterému samozřejmě rozumím, ale tam, kde mi Sheley ve výškách nevadí, tak mě u Surkampa čím dál víc vytáčí to šílený vibrato - být tenkrát ve studiu někdo, kdo by mu vysvětlil, že se to fakt nedá vydržet... Skvělá hudba, kterou tímhle hrozně sráží (teď jsem asi nasr..... každého, kdo má Pavlov's Dog rád a čte to - ale na svou obranu jej odkáži na své recenze oné skupiny, které dokazují, že je vlastně mám také v oblibě).

pinkman @ 27.09.2019 10:52:39
Budgie společně s Black Sabbath patří mezi praotce tvrdé hudební odnože, které tu říkáte metal. V sedmdesátých jsme je poslouchali prakticky všichni a nebyl nikdo, kdo by si při nich neuchcával od radosti. Když překročím jalový debut, od Squawk až po osmou dekádu vychází jedno špičkové album za druhým. In for the Kill byl jeden vrchol, Bandolier zase vyklestil cestu melodičtějším deskám.

Recenze na hudbu dle mého gusta. Je dobře horyno, že ses po sérií novinek zase vrátil tam, kde to všechno odstartovalo.

Voytus @ 27.09.2019 12:01:10
pinkman: Jen víc podobně jalových debutů, jako je ten od Budgie ;-). Pro mě dost dobrá deska, pecky jako The Author nebo Nude Disintegrating parachute Woman (ty ujetý názvy žeru, prakticky na každém albu se najde nějaký takový) jsem se tenkrát i učil na kytaru, protože jsou vcelku jednoduchý a zároveň se na ně dobře paří. Pamatuju ty víkendy na intru, zabavená bedna Regent na pokoji, sice tranzistor, ale velkej výkon. Navíc měl dva vstupy, co se vzájemně nerušily, takže do jednoho kazeťák, do druhýho kytaru a hrál jsem s kýmkoli (s dobrou trávou byl pak člověk opravdu součástí :-)).

pinkman @ 27.09.2019 13:17:02
Vyloženě špatnej debut to není, znám horší. Další desky ho ovšem strčí do kapsy. Mě spíš překvapuje, že lidi milují Planta a Gillana a přitom jim Shelley vadí. Vždyť tenkrát musel umět ječet každý zpěvák.

Voytus @ 27.09.2019 13:54:14
Tak to samozřejmě. On se úplně nepovedl po zvukové stránce - vytažená basa místy zastíní i kytaru a bicí mohly být kapku ostřejší. Pokud jde o hlas, tak je Shelleyho ječák poměrně jemnější, než Plant i Gillan, nejblíže je mu podle mě spíš Geddy Lee.

pinkman @ 27.09.2019 13:57:15
A ten jak známo leckomu nepasuje. Tak proto ta vtělená zášť i k Budgie.

merhaut @ 27.09.2019 19:52:47
Malá zpověď Anduláka zakladatele (v roce 2009)

Nejraději mám přípravu rozhovorů s muzikanty, kteří mě vyprovázeli na cestě k hudební dospělosti. Je to pokaždé svátek, mít možnost zeptat se na pár věcí někoho, kdo se před 35 lety na mě zuřivě smál z plakátu a jehož alba patřila k vzácným pokladům asfaltových sbírek.

Zákládající a dnes jediný původní člen BUDGIE, Burke Shelley je nejen muzikant s hlubokým zářezem v rockové historii, ale i pamětník a účastník dob, kdy v muzice nic nebylo nemožné.

Škoda, že čas nedovolil zodpovědět všechny otázky. Není všem dnům konec, a věřím, že v Retru v Praze bude možnost u Burkeho zjistit, jak to bylo s produkcí alba METALLICY, jestli opravdu část rodiny pochází z Polska, a co ze současné scény poslouchá...

---

Burke, jsi poprvé v Česku, proto využijeme příležitosti, a zeptáme se tě i na historii. OK?

OK.

BUDGIE jsou pro heavy metal jednou ze zásadních stylotvorných kapel, která doslova kovala dějiny.
Můžeš trochu zavzpomínat na jaké muzice jsi jako teenager vyrůstal?
Šedesátá a raná sedmdesátá léta, byla to opravdu tak výjimečná doba, kdy téměř každý kluk chtěl být muzikant?
V šedesátých letech jsem byl nejvíc inspirován BEATLES. Při jejich hudbě jsem se učil hrát a psát skladby. BEATLES ostatně ovlivnili miliony mně podobných lidí, kteří se rovněž chtěli stát hvězdami. Poslouchal jsem i ROLLING STONES, SPOOKY TOOTH, JOHN MAYALL´S BLUESBREAKERS, JIMI HENDRIX a mnoho dalších. Vedle BEATLES mi ale nejvíc dali LED ZEPPELIN, protože těm se podařilo dostat do rockové hudby heavy sound.


První dvě alba BUDGIE produkoval Rodger Bain. Prý upřednostňoval živé hraní i ve studiu.
Bylo to tak? A jak vzpomínáš na spolupráci s ním a jako moc ovlivnil typický sound BUDGIE?
Které studiovky si osobně nejvíc považuješ? Je nějaká taková?
Prvních pět alb bylo natočeno stejným způsobem. Nachystali jsme si kompletní muzikantské vybavení ve studiu, kam jsme všechno dotáhli, a natočili jsme kompletní instrumentální základy bez vokálů. Jedině ty se dotáčely. Tímhle způsobem nám to fungovalo nejlépe. Snažili jsme se vše dotáhnout až do puntíku. Co se týče naší spolupráce s Rodgerem Bainem, pracovalo se nám spolu výborně. Bylo to dáno tím, že velice dobře rozuměl novému heavy soundu, který jsme se snažili tvořit. Mé nejoblíbenější album BUDGIE je „You´re All Living In Cuckooland“.

BUDGIE vždycky byla kapela, která to uměla na pódiu rozbalit.
Na která památná vystoupení obzvláště rád vzpomínáš?
Na klubovou sérii v Barceloně v raných 70.létech, anebo na obrovský opakovaný úspěch na festivalech v Readingu v osmdesátých, či americkou Atlantu v devadesátých?
Anebo jiná?
Máš pravdu, že jsme na pódiu hodně živelná kapela. Vždycky jsme si živé hraní užívali tělem i duší. Rád sice vystupuju i na velkých festivalech, nejraději ale mám menší klubová vystoupení, protože zde máme lepší zvuk a bezprostřední kontakt s našimi fanoušky. V podstatě je mi jedno, o jaký koncert se jedná, vždy do toho jdeme jako kapela s maximálním úsilím a nasazením. A užívám si to, nemůžu jen tak stát, když hrajeme nějaký hodně dobrý riff, to se vždycky začnu celý kroutit. Za nejlepší akci bych považoval turné po Polsku v roce 1982. Bylo to prostě něco neuvěřitelného.

BUDGIE hráli s interprety jako JUDAS PRIEST, DIAMOND HEAD, OSIBISA, THIN LIZZY, MOTT THE HOOPLE, NAZARETH, MONTROSE, CAPTAIN BEYOND, OZZY OSBOURNĚ a jistě i dalšími.
Na koho rád vzpomínáš, s kým se dobře pařilo?
Nejsem nějakým šíleným vyhledávačem takových pařících akcí. Myslím si tedy, že nejsem dostatečně kvalifikovaný na to, abych to mohl hodnotit. Raději nechám hodnocení dalších kapel někomu jinému.

BUDGIE byla první opravdu tvrdá rocková kapela, co pronikla za železnou oponu. Série koncertů v Polsku v roce 1982 se stala i pro nás tady v komunisty ovládaném Československu něčím neuvěřitelným.
Jaké byly tvé tehdejší pocity z návštěvy „jiného“ světa, měli jste tehdy možnost pohovořit s polskými fanoušky? Bylo něco, co tě obzvláště šokovalo?
A tušili jste, jak jste byli populární zde za plotem?
Polsko v roce 82 nám skutečně otevřelo oči. Viděli jsme policii, jak se s nikým nemazlila a procvičovala si prostná s obušky. Taky jsme byli neustále pod dohledem, pár „nenápadných“ nám bylo furt v patách. Fanoušci byli, přes to všechno, naprosto fenomenální. Tak zaujatí naší hudbou a tak doslova zažraní do každého našeho vystoupení, že se to muselo navždy uložit na čestné místo v mém srdci. Miluji je všechny. Od té doby, co komunisti vypadli, se nálada hodně uvolnila a taky se všechno hnulo směrem na západ. Nicméně fanoušci zůstali pořád stejně věrní naší muzice. Velice často se setkáváme s Poláky, kteří byli na některém z koncertů ze zmiňovaného turné. Je to neuvěřitelné, když mi popisují, jaký efekt na ně tehdy naše vystoupení mělo.

Pojďme do současnosti.
Na co se můžou fanoušci v pražské Retro Music Hall těšit? Co například vedle staré dobré klasiky uslyšíme ze skvělé "You're All Living In Cuckooland"?
Moc se na vystoupení v Praze těšíme a můžu ti slíbit, že fanoušci mohou očekávat malé rockové zemětřesení a hodně bouřlivou noc plnou hudby. Určitě mohu příznivcům slíbit, že uslyší skladby z tohoto alba. Kromě toho zazní i starší materiál.

Jak se dostal k hostování s BUDGIE kytarista Craig Goldy? Prý ti ho doporučil Paul Cox? Kytara je pro BUDGIE zcela zásadní, jak se Craig vypořádal zejména s odkazem Tonyho Bourgea, a co nového a svého do live soundu BUDGIE přinesl?
Máš pravdu, že jsme si vypůjčili Craiga Goldyho z kapely Ronnieho Jamese Dia. Je to vynikající hráč a neměl vůbec žádný problém, aby zanechal svoji stopu v naší tvorbě.

Díky za rozhovor, a ať BUDGIE zboří Retro Music Hall.

---

Technická poznámečka. By mě zajímalo, kdo na těch všech pokoncertních dýcháncích muzikantů vlastně účinkoval? Nikdo se k nim nehlásí, Bourke není zdaleka první :-) JM

Jarda P @ 27.09.2019 21:31:26
Od Budgie mám nejradši tu nejméně syrovou a nejmelodičtější, Deliver Us from Evil. Z mládí ještě In For The Kill a Never Turn Your Back on a Friend. Naopak Bandolier mě v době vzniku vůbec neoslovil. Že někdo považoval Budgie za nejlepší kapelu na světě je úsměvné, ale nic proti názoru. Shelleyho zpěv mi nevadí, na rozdíl od Surkampa, díky kterému Pavlov´s Dog poslouchat nemohu.

Voytus @ 28.09.2019 15:44:17
Jarda P.: Jasně, je to přehnaný, ale v tom to přeci vězí. Já jsem třeba nikdy nebyl takhle fanatický zastánce libovolné jediné kapely (no, i když, určitě mám také své), takže mě do jisté míry podobná tvrzení také spíše pobaví, na druhou stranu, to celoživotní zapálení pro jedinou skupinou mě svým způsobem fascinuje.

EasyRocker @ 29.09.2019 08:26:42
Taky - hudebně zajímavá kapela - ale nedostal jsem se nikdy přes zpěv. Mě tyhle dámské ječáky už začaly vadit, proto jsem prodal i Scorpions, ze stejného důvodu.

S Plantem bych si dovolil nesouhlasit - on sice ječel, ale málokdo má takový rozsah vokálních poloh a takové možnosti jejich. Co se svým hrdlem dokáže ještě jako stařec, myslím dostatečně dokládá jeho současná (parádní!) tvorba.

bullb @ 30.09.2019 10:22:17
EasyRocker: súhlasím. V praveku mojich hudobných začiatkov sa ma pokúšali fanúšikovia Budgie presvedčiť, aby som sa k nim pridal. Bez úspechu.
Táto kapela ma nezaujala.
Naozaj: Robert Plant je výnimočný spevák, ťažko hľadať rovnocenného.

11.07.2016 Luboš
5 stars

Od téhle skupiny jsem měl před mnoha a mnoha lety nahranou desku In For The Kill, hudba byla skvělá, ale ten zpěv. Vokalista zpíval v těch nejvyšších polohách a to mi vůbec nesedělo. Několik let zpět mi kamarád říkal, že si koupil CD téhle skupiny a celkem nadšeně o nich mluvil, půjčil mi ty CD a já jsem si je po několika týdnech objednal také. To co Budgie předvádějí na prvních čtyřech pěti deskách je něco úžasného, nekompromisní tvrdost střídá něha, kterou jsme dosud znali z desek kalifornských west coastových kapel. Hudba co hrají Budgie se musela líbit i Larsi Ulrichovi ze skupiny Metallica, na jejich EP coverů The $5.98 E.P. - Garage Days Re-Revisited zařadil skladbu Crash Course In Brain Surgery z alba In For The Kill a na pozdějším 2CD Garage Days skladbu Breadfan z alba Never Turn Your Back On A Friend.

Album Never Turn Your Back On A Friend zachycuje podle mě skupinu v nejlepší formě, album začíná nářezem s názvem Breadfan, následuje skladba Baby Please Don't Go s nádechem blues. Akustickou baladu You Know I'll Always Love You střídá skladba tvrdý kus s nízvem You're The Biggest Thing Since Powdered Milk, který začíná sólem na bicí. Ve stření části skladby In The Grip Of A Tyrefitter's Hand mám pocit jako bych slyšel Ó hory ó hory od českých Stromboli. Závěr alba obstará skladba Parents z rodu poloakustických skladeb jako od Led Zeppelin. Tuhle skupinu jsem si s třicetiletým odstupem zamiloval a můžu říct, že si zaslouží být zařazena po bok takových kapel jako Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple, možná je v některých směrech i převyšuje.

Co se týká hodnocení tak tahle deska se mi líbí ze všech desek od Budgie asi nejvíc a můžu jí směle dát pět hvězdiček.

reagovat

Mohyla @ 11.07.2016 12:33:36
Hudobný tatársky, surový biftek! Nefalšovaný, čistý, živočíšny hardrock, tryskajúci z duše muzikantov!

Martin H @ 11.07.2016 12:41:28
Před chvílí mi album Never turn your back on a friend dohrálo. Po přečtení Lubošovi recenze jsem neodolal a okamžitě si Budgie našel na youtube. Že by vážný kandidát na doplnění sbírky? Uvidíme. Zatím tomu dám pár poslechů a pak se uvidí.

Luboš @ 11.07.2016 13:35:46
Děkuji za reakce :-). Budgie jsou skutečně výborná kapela, která by neměla uniknout pozornosti milovníka tvrdé rockové hudby.
Martine před měsícem vyšel boxík 3 CD (Never Turn Your Back On A Friend, In For The Kill a Bandolier) za velice přístupnou cenu do čtyř stovek.

06.11.2007 hejkal
5 stars

Tretí album uzatvára etapu pôvodnej zostavy skupiny.

Tradičný parádny úvod Breadfan nenechá nikoho na pochybách, že má čo dočinenia s majstrami svojho remesla.
Aj keby na tejto doske nebolo nič iné ako cover Baby please don't go, tak by stála ako míľnik toho, ako sa má robiť hard rocková prerábka bluesového štandardu. Blues nikde, a predsa skladba rozpoznateľná. Geniálne.
Dlhšie prevažne inštrumentálne skladby (You're the biggest thing... a Parents)poukazujú na ambicióznejšie snahy trojice. Aj akustici si prídu na svoje napr. v You know I'll always love you.

Všetky nástroje sú super, ale dominuje kvílivý hlások speváka. Na tejto doske je navyše Shelley asi "najtenší" vôbec.

Povinnosť pre každého rockera a hudobníka, ktorý chce vedieť, ako robiť rockový cover.

reagovat

Dušan @ 12.04.2010 22:36:00
NEJLEPŠÍ album od Budgie
opravdu kultovní pro rockery
starší generace
doporučuji všem

gunslinger @ 20.02.2011 20:15:46
dobré album ! tomu kto má slabosť na hardrock 70 rokov (ako ja ) musím doporučiť

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 4x
hejkal, Luboš, Petr59, horyna
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000