Bruce, Jack - Shadows In The Air

Bruce, Jack - Shadows In The Air - tracklist alba, hodnocen?, recenze

2001

Tracklist:

1. Out Into the Fields
2. 52nd Street
3. Heart Quake
4. Boston Ball Game 1967
5. This Anger's a Liar
6. Sunshine of Your Love
7. Directions Home (for Tony Williams & Larry Young)
8. Milonga
9. Dancing On Air
10. Windowless Rooms
11. Dark Heart
12. Mr Flesh
13. He The Richmond
14. White Room
15. Surge


Obsazení:

Andy Gonzalez - Bass
Milton Cardona - Congas
Richie Flores - Congas
Changuito Luis Quintana - Congas, Timbales, Percussion
El Negro Horacio Hernandez - Drums
Robby Ameen - Drums
Gary Moore - Guitar
Vernon Reid - Guitar
Dr. John - Piano, Organ
Alfredo Triff - Violin
Jack Bruce - Vocals, Acoustic Guitar, Piano, Bass
Eric Clapton - Vocals, Guitar
Miguel Xenon - Saxophone [Alto]
Mario Rivera - Saxophone [Tenor]
Papo Vasquez - Trombone
Pirro Rodriguez - Trumpet
Jimmy McDonald - Accordion
Malcolm Bruce - Guitar, Synthesizer

 
18.05.2013 Petr Gratias
4 stars

Album Shadows In The Air od baskytarového génia Jacka Bruce jsem dostal jako překvapení k narozeninám v době, kdy bylo čerstvou novinkou. Bylo to překvapení a tak jsem nemohl ovlivnit, zda o něj programově stojím, nebo nestojím, ale protože to byl dárek a dárky respektuji, tak jsem si ho ponechal. Ostatně Jack Bruce byl pro mě norma a záruka kvality. Jeho komerční úspěch sice výrazně pokulhával za jeho veleúspěšným bývalým kolegou z Cream Erikem Claptonem, ale jinak jeho alba, která mám ve sbírce, vysoce respektuji, a vybudoval jsem si k nim úzký vztah.
Tady mě ale „zarazilo“, že ve výčtu skladeb jsou i písně, které pocházejí z jeho dřívějších období a napadlo mě, jestli se jedná o nějakou recyklaci a proč vlastně plodný skladatel s řadou kreativních nápadů znovu natáčí jiné verze skladeb jako Out Into The Fields, Boston Ball Game 1967, Sunshine Of Your Love, He The Richmond nebo White Room a tak jsem s jakýmsi neujasněným přístupem zasedl k poslechu s patřičnou zvědavostí, co tahle směs nových a starých skladeb přinese…

OUT INTO THE FIELDS – začátek alba se nese ve velmi poklidné atmosféře. Ležérně ospalé, ale procítěné…. Skladba pochází od West, Bruce And Laing z alba Why Dontcha. Tady je ovšem uchopena jiným stylem, ale od dalších taktů nabere výraznější drive a rozběhne se zběsilou rychlostí, ale vzápětí se vrací zpět do onoho poklidného tématu. Vedle Mistrových basů je to na bicí Robby Ameen, s kytarovými party sem vstoupí Vernon Reid a Bruce si nahrál i klavírní party. Famózní rytmická sekce a prolínání lyrizujících harmonií s dravými jazzrockovými postupy do zklidněného finále…

52nd STREET – tady se melodická linka spíš podřizuje rytmické. Výrazná basová figura a bubenické attacky s percussion vytváří zajímavý útvar s doprovodem rychle opakovaných kytarových přiznávek. Nemyslím, že je to čistý funk, ale k téhle hudbě skladba nemá daleko. Je prostě cítit, že kompozice pochází z dílny baskytaristy. Jeho linka má vlastní postup a velmi dobře se spojuje s ostatní instrumentací. Řekl bych, že se Bruce nechal ovlivnit hudbou karibské oblasti, ale stejně tak se nejedná o nějaké ska nebo reggae, třebaže hra na percussion Changuita Luise Quintany posiluje etnické vyznění skladby.

HEARTQUAKE – klavírní party mají melancholický tón a já se přistihuji při tom, že Bruce, jako zpěvák je opravdu eso. Myslím, že mezi zpívajícími baskytaristy patří mezi ty, kteří instrumentální a pěvecky podíl mají v ideálním souladu. V jeho interpretaci slyším názvuky některých okamžiků u legendárních Cream. Ve skladbě hostuje na kytaru Gary Moore, ale v daném okamžiku spíš dokresluje atmosféru. Není to blues, jak bychom očekávali, ale spíš nezařaditelný typ balady se zajímavými muzikantskými okamžiky, které se zde spíše nastiňují než zdůrazňují. V mezihře ovšem Moore dostane příležitost rozvibrovat svoje tóny. El Negro Horacio Fernandez je spolu s Robby Ameenem další bubeník, který nahrál v duetu všechny bubenické party. Oba hráči jsou přítomní s bicími na celém albu (!).

BOSTON BALL GAME 1967 – také tato skladba není novinkou, ale pochází z prvního sólového alba Songs For a Tailor. Zkloubení důrazného rocku s jazzem zde podmiňují řízné dechy a skladba je hrána ve výrazně rychlejším tempu, její nová verze je ale kratší. Možná zbytečně…

THIS ANGER´S A LIAR – tak konečně tady máme blues. Tohle je model hudby, který je s Brucem spojen přímo pupeční šňůrou, i když se zde nejedná o klasickou dvanáctku, to blues cítím z frázování a vedení hlasu. Výrazný basový riff ovšem skladbě vévodí. Ve skladbě hostuji na klavír, varhany a také zpívá (což je nepřeslechnutelné) známý Dr. John alias Mac Rebenack. Povedená, ale nijak nekomplikovaná skladba.

SUNSHINE OF YOUR LOVE – světově proslulá skladba, notorický známá ve světě klasického rocku. Oproti originálu bych řekl, že zní jaksi elastičtěji a pružněji. Je tady ovšem přítomen jako druhý zpěvák a hlavně kytarista sám Eric Clapton. Jako hráč je samozřejmě v jedinečné formě, ale tón jeho kytary je jiný než onen bzunivý s boosterem z šedesátých let. Také tady tepají vedle dvou bubeníků i výtečné percussion, které rozšiřují rytmické spektrum svou barevností. Musím konstatovat, že skladba má pořád svou vnitřní sílu a energii, třebaže ji nahrálo a prezentovalo hodně kytaristů, a pro někoho může být už „profláklá“. Závěr je samozřejmě vygradován a má svoje očekávané vyvrcholení….

DIRECTIONS HOME – touhle skladbou na album vstoupil výrazněji jazz kombinovaný latinskoamerickými prvky. Píseň je věnována Bruceovým významným spolupracovníkům z minulosti ve fusion skupině Lifetime – superbubeníkovi Tonymu Williamsovi a varhaníkovi Larrymu Youngovi alias Khalidu Yasinovi. Skladba má zajímavé aranžmá, do kterého vstupuje nenápadným způsobem i dechová sekce. Bruce zde pracuje s tóny fretless bass a zajímavým způsobem je zde zdůrazňována základní kompoziční myšlenka, zvolna stupňující a schematicky se opakující…. Nejsem si jist, zda osloví standardního posluchače, ale řekl bych, že pro hudebníka to bude zajímavá a podnětná motivace….

MILONGA – další skladba zní od prvních tónů dost subtilně. Klavírní party a ponorné basy se spojují s Bruceovým naléhavým vokálem a jemně sem vstupují i percussion. Klavírní party jsou velmi vyprecizovány. Tady se hodně vzdalujeme od tradiční rockové, jazzové nebo etnické hudební formy a místy mohu mít pocit, nějaké zapomenuté „klasiky“, která byla otextována pro větší sdělnost a přiblížení se posluchači. Bruce potvrdil pozici nejenom výtečného multiinstrumentalisty, ale i skladatele s vizí a aranžéra. Cítím hluboký respekt k takovému přesahu. Zpívaný hlas zní místy velejemně a s lehkým dotykem lyrismu až do tichého odeznění…

DANCING ON AIR – bubenický nástup v polyrytmických strukturách zní velmi propracovaně a výtečně se snoubí s vynikajícími basovými party na fretless bass. Práce percussion rozšiřuje rytmické spektrum téhle místy latinizované hudby. Bruce střídá uvolněné zpívané pasáže s občasnými expresemi ve výškách a hudba získává na větší pregnantnosti. Klavírní práce je opět na výši, ale delší dobu mi zde připadá nepřítomnost elektrické kytary jako mírně „rušivý“ prvek. Zato baskytarové party jsou opravdu vynikající….

WINDOWLESS ROOMS – ano, kytara se nám na album vrátila. Máme zde ale také hammondky a víceméně standardní příliv rhythm and blues, pro Bruce v mnoha modifikacích takřka samozřejmý. Kytarovým hráčem je Vernon Reid, známý z Living Colour. Není tady ale výrazně v popředí a je spíš součástí terénu, stejně jako hammondky Dr. Johna. Příjemně se to poslouchá, ale musím konstatovat, že bicí struktura je na rhythmandbluesovou figuru možná až moc komplikovaná, ale aranžmá chce pravděpodobně říci, že i ve standardních variantách existuje při troše dobré „vůle“ vývoj…

DARK HEART – percussion opět v jedinečném souladu s bicími se přelévají z kanálu do kanálu. Klavírní party dokreslují mírně zadumanou atmosféru v harmonii a spíš, než rafinovaně vystavěná melodická linka je to hra pocitů, ke které už samotný název přímo vybízí a Bruce toho dokáže velmi využít ve svůj prospěch. Na kytaru se zde o slovo hlásí Gary Moore, ale opět ne vyloženě zásadním způsobem, ale vhodně doplňuje atmosféru skladby. Musím konstatovat, že po komplexní stránce je píseň dokonale vyvážená s všemi zásadními atributy rytmů, základní melodie, nálad, aranžmá a vokálního projevu. Jednotlivé nástroje jsou čitelné, přesto žádný z nich nevyčnívá v nějaké vůdčí roli. Atmosféra je mírně, ale opravdu velmi mírně santanovská, ale není tak přímočará. Příjemné od začátku do konce…

MR. FLESH – tak tohle je funk jako zvon. Práce rytmiky a Bruceovy baskytary je opravdu mistrovským modelem souhry. Percussion už neodmyslitelně přítomný dotvářejí třetí a možná i čtvrtý plán. Etnické prvky vybízejí k tanci, ale mohou být inspirací i pro bubeníky, baskytaristy. Na kytaru zde vyčívá s mírnou podporou wah wah pedálu už citovaný Vernon Reid.

HE THE RICHMOND – parádní skladbách! Spousta rytmických zvratů, muzikantských finesů a všechno je hráno s velkou energií. Skladba patří do staršího Bruceova materiálu a tady získala ještě širší a pregnantnější rytmické vyznění. Akustické kytary znějí vedle famźních basových partů a polyrytmických vzorců opravdu skvěle. V něčem se zde Bruce vrací ke své dávné creamovské minulosti ve skladbě As You Said. Tato skladva ale není tak meditativní, ale ten už tehdy citovaný předzeppelinovský model hudby zde cítím i po desítkách let. Bravo, bravissimo!

WHITE ROOM – a další opakovaná klasika! Světově proslulý White Room. Samozřejmě přearanžovaný do latinskoamerického pojetí s výraznými polyrytmickými figurami výtečných bicích a latinskoamerických bubeníků. Koho by v r. 1968 napadlo, že by se tahle skladba mohla proměnit v něco jako derivát samby (!?) Skladbě to ale nijak neubližuje, ani to nesnižuje její význam. Spíš bych řekl, že ta mnohotvárnost svědčí o její stále životaschopnosti. Také sem se nechal pozvat Eric Clapton. Hraje však výrazně úsporněji, než jsme u něho zvyklí a přizpůsobil se těm polyrytmům a i on je „jenom“ součástí terénu. Ale pozor! Teď! S výraznějším (téměř) santanovským podílem opět sešlápne wah wah pedál a na závěr se dostává se svým chorusem do popředí. Synthesizer nahrazuje onen pověstný dlouhý tón (tady si nejsem úplně jisty, jestli zde neměl být přítomen mellotron, elektrická viola…. ale Felix Pappalardi už být přítomen jednoduše v daném roce nemohl)….

SURGE – závěrečná skladba je opět příležitostí pro polyrytmické kooperace bicích nástrojů Robbyho Ameena, El Negro Horacia Hernandeze a hráčů na percussion Changuita Luise Quintany, Miltona Cardony a Richie Florese. V kratším časovém formátu, které album uzavírá…

Jack Bruce nabídl na novém albu kvalitu. Vynikající muzikantské výkony, skvělá aranžmá a stále poměrně dost podnětnou invenci. Vidím zde snahu prosadit do blues rocku a fusion jiné prvky, jako je latina, etno… bez ztráty vlastní identity. Pravděpodobně chtěl více pracovat s polyrytmickými strukturami, kterým v aranžmá poskytl hodně prostoru a už zdůrazňovaná přítomnost dvou bubeníků na albu byla poměrně dost netypická. Tohle oceňuji čtyřmi hvězdičkami, plně zaslouženými a myslím, že legendární multiinstrumentalista ještě zdaleka nepatří do uměleckého důchodu. Album není vyloženě, rockové nebo bluesové, ale citlivějšího posluchače je schopno zaujmout.



reagovat

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
Petr Gratias
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Diskografie Bruce, Jack


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000