Bowie, David - Aladdin Sane

Alladin Sane je pro mě nejlepší Bowieho album z první poloviny 70.let. Nevadí mi na něm žádná z písní, velmi příjemně se poslouchá. Najdeme tu příjemné rockové skladby Cracked Actor či Watch That Man nebo Panic In Detroit ( lepší je ale naživo na 2 LP David Live ). Překrásné jsou balady Time a Lady Grinning Soul. Klavír v Alladin Sane je překrásný. Jen Jean Genie mi přijde už lehce ohraná a Drive In Saturday zase rozvlekle nudná. Ale pro mě určitě špičkové album.
reagovat

Že si Bowie nasadil Ziggy Stardustem laťku nehorázně vysoko je zřejmě nevyvratitelné, a tak se nabízí otázka, zda po geniálním díle musí zákonitě přijít pokles kvality.

Kdepak, nemusí a Aladdin Sane jest toho zářným příkladem. Posun oproti Ziggymu není drastický, ale stále ještě lehce akustické prvky střídá plně elektrický zvuk, který Bowie ještě přitvrdil popř. přidal nějaké ty experimentálnější prvky a místy na mě trochu dýchají Roxy Music.

Největším hitem je asi stokrát vyvařeným kytarovým riffem podložená Jean Genie, ale taková Cracked Actor, to je panečku nářez, pěkně v Bowieho stylu. No a to ještě nemluvím o parádním coveru Let's Spend the Night Together. Bowie ale zná i kabaret, což mistrně prokazuje v Time.

Další z Bowieho klenotů, Ziggy Stardust a glam-rock stále při síle, to nemůže dopadnout jinak, než za plný počet. *****

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Aladdin Sane umístila na 277. místě.

reagovat

Aladdin bývá v některých recenzích a encyklopediích označován za slabší album. Nejenže nejsem toho názoru, dokonce je pokládám za špičkové. Jediné, čemu nerozumím (ale David asi věděl proč to dělá), je zařazení písně od Rolling Stones, což mi u tak skvělého skladatele jako je Bowie přijde zbytečné. Hudba, logicky navazující na výrazné melodie Ziggyho, zde načerpává nový odvážný spodní proud najazzlého odvazu (např. stejnojmenná skladba) a absorbuje na Man Who Sold... dobře vyzkoušený a nakrátko opuštěný trend spíše nemelodických, rockových riffů. Aladdin se mi jeví jako syntetické shrnutí zkušeností z předchozích alb posunutý do úspornější, jednodušší, ale o to muzikantsky sebejistější a vycizelované podoby. Lady Grinning Soul ovšem dokazuje, že ani nespoutaný, temnotou kokainových slepých uliček dosud nedotčený duch Space Oddity je stále přítomen. Ale je to i album bolestné a trpké zpovědi, kdy David cítil lepkavé pavučiny, do nichž ho přízrak Ziggyho zamotal. Vystoupit z kolotoče slávy a závislostí není snadné, ale Bowieho osobnost to vše překoná. Jako svědectví těchto heroických uměleckých zápasů zůstalo toto skvostné album.
reagovat

ziggy @ 25.06.2007 00:00:00
Souhlasím, jedná se podle mě o velmi vyvážené album složené výhradně ze silných skladeb, mám ho dokonce raději než Ziggyho Stardusta. Myslím, že nahrávání coverů u Bowieho zbytečné není, dokáže jim totiž elegantně vtisknout svou pečeť (Knock on Wood, Across the Universe, Dancing in the Street, Springsteenovská Growin´up z alba Pin Ups mi přijde lepší než utahaný originál)