Black Sabbath - Master of Reality

První album spolu s druhým a částečně třetím jsou tím umělecky nejhodnotnějším co Black Sabbath vytvořily.
Bohužel následující alba již těchto kvalit nedosahují.
Opět syrovost a stylová nevyhraněnost těchto alb je tím co je odlišilo od následné produkce skupiny.
reagovat

Že by samotné základy heavy metalu? Nevím, takhle přemýšlet o deskách nemá moc cenu. Přemýšlet vlastně u hudby nemá cenu. Já vlastně moc nepřemýšlím nikdy:)
Tohle je teda jízda. Po dvou vynikajících albech které položili základy snad všemu tvrdšímu (nevím čemu všemu, pač nad tím nepřemýšlím), vykrystalizovala jejich hudba v mistrovskou, dechberoucí heavy muziku.
Všechny skladby tvoří vynikající celek, skoro jak koncepční album a přitom obstojí každá zvlášť.
Tony Iommi je prostě nepřekonatelná palice na riffy. Ten z úvodní skladby se mi navždy vryl do hlavy a není den, kdybych si ho nezabroukal. Výborně vrství jednu stopu kytar na druhou a dociluje už tak mohutného zvuku. I ty krátký intra stojej za to a hlavně Embryo, výborný úvod k Children of the grave. Tyhle dvě patřej k sobě, jako Bob k Bobkovi!
Akorát nevím kdo zpívá skladbu Solitude, mám za to že to je Tony. Nebo se mýlím? Ozyy to určo není?

Pro mne Master of Reality představuje první vrchol skupiny (mají ještě dva vrcholy). Odstranili všechny "nudné" pasáže z prvních dvou alb (není jich tam moc, nechci se rouhat proti kořenům hard) a ještě k tomu přitvrdili.
reagovat

Kapela se prakticky už dva roky pohybuje v nepřetržitém kolotoči koncertování a nahrávání. Předchozí album Paranoid se již prodávalo také výborně v USA, a tak Black Sabbath kromě hraní ve Velké Británii a na starém kontinentě jezdí představit svůj um i za velkou louži, a to hojně. Zde také v Los Angeles ve studiu Record Plant natáčí svou v pořadí třetí desku – Master of Reality.
Kytarista Tony Iommi přeladil svůj nástroj z klasického ladění definitivně do Cis, stejně jako Gezzer Butler, a hodlají natočit svou nejtvrší nahrávku v historii. Nevím jestli nejtvrdší, ale vynikající album to bezesporu je. Otvírák Sweet Leaf začíná studiovou smyčkou – kašlem Iommiho, píseň je v podstatě oslava marihuany a ono zakašlání je prý skutečně natočeno po potáhnutí z jointa. Další je na Black Sabbath poměrně svižný song s náboženskou tématikou After Forever. Následuje Embryo, což je jen krátká kytarová předehra pro nadcházející Children of the Grave. Zase rázná píseň, naplnila se zde i ona proklamovaná tvrdost. Orchid je zase, stejně jako Embryo, vybrnkávačka pro další píseň s drogovou tématikou – Lord of This World. Jedná se opět o varování před zrádnostní a nebezpečím užívání tvrdých drog, podobně jako bylo na předchozím albu v písni Hand of Doom. Solitude je z kategorie kapelou dosud neprobádaných vod, jedná se o totiž o baladu. Hned napoprvé na jedničku, to je u Black Sabbath naprosto samozřejmé, balada je pomalá, teskná, bolestivá, procítěná, texty o osamnění báječně zapadají. Krom kytary si zde Tony zahraje sólo i na flétnu. Album uzavírá Into the Void, s apokalyptickým textem o hledání potenciálně obyvatelných jiných světů a útěkem ze zničené planety Země.

Co dodat? Natočit v rozmezí jednoho a půl roku tři alba doslova napráskaná hity, inovátorstvím, nápady a geniálními riffy prostě dokáží jen výjimečné kapely. Smekám.

převzato se souhlasem autora: >> odkaz
reagovat

Do třetice všeho dobrého... ani ne 40 minut dlouhé (dnes víceméně "krátké") album, zato prosté "vaty". Všehovšudy šest skladeb a dvě předehry (Embryo a Orchid). Přibylo temnoty v "baladě" Solitude a pamětníci zavzpomínají na Jirku Schelingera v Into The Void (Báječní muži).

Čtyři hvězdy - ale pouze s ohledem na první dvě a hlavně páté album Black Sabbath. V kontextu doby by to byla jasná pětka.
reagovat

Vlastně jen šest "regulerních" skladeb zdobí tento další skvostný zásek do diskogragie Black Sabbath.
Ovšem těch šest kusů jsou z kategorie těch nesmrtelných. Sabbath byli v neuvěřitelném laufu a ze svých nápadů evidentně mohli vybírat jen to nej. Celá nahrávka působí až hypnotickým dojmem a jedná se také asi o jedno z jejich nejtemějších alb. Tuto nahrávku si dodnes moc rád vychutnám poslechem z LP, ovšem již bez toho známého a geniálně udělaného plakátu. I když vlastním i remasterovanou verzi na CD, tak v těch drážkách elpíčka, jako by byl kus opravdového ducha této kapely.
reagovat