Black Sabbath - Headless Cross

Absolutně hrubě nedoceněná deska, přitom Tony Martin byl pro mě možná nejlepším vokalistou, kterého kdy BS měli (což Tonymu sdělil i sám Iommi; bohužel v pozdějších letech, ve vidině dobře honorovaného comebacku, na svá prohlášení rychle zapomněl). Co říct k temným hymnám jako titulní Headless Cross, Devil and Daughter, zcela famózní When Death Calls nebo závěrečné Nightwing? Iommiho kytara kouzlí podmanivé, téměř okamžitě působící heavy riffy a Martinův vypjatě emocionální zpěv je tím nejlepším, co tehdy bylo na hard´n´heavy scéně k dispozici. Zezadu vše neomylně jistí Cozy Powell (sestava, jaká se tady sešla, je instrumentálně možná nejlepší v celých dějinách BS). Headless Cross, ale i následující Tyr, je pokladnicí temného heavy rocku, která bohužel u většiny příznivců Ozzyho i Dia neměla šanci už předem. Přitom je to tak jednoduché: překonat nesmyslné předsudky a tenhle klenot si vychutnat se vším všudy.
reagovat

redrocker @ 18.12.2008
Ano, nedoceněné. To samé platí např. o Deep Purple, protože srovnávat všechny novější desky s těmi starými se nedá. Headless Cross mám z celé tvorby BS hned po H&H nejraději. S Ozzym nejraději Technical Ectasy.

Lothian @ 18.12.2008
Já považuji Headless cross také za absolutně nejlepší a z dnešního pohledu nejvyrovnanější album seskupení z názvem Black Sabbath.

martin @ 18.12.2008
myslím že je jedna z nejlepších ,B.S. mám rád se všemi vokalisty kteří se v nich vystřídali

EasyRocker @ 18.12.2008
No vida, kolik je tu neortodoxních fandů ... to je dobrá zpráva :)

Apache @ 18.12.2008
Hoši, takhle možná vidí Black Sabbath progrockeři, ale jinak vám každý řekne, že "nejlepší desky Sabatů jsou stejně Black Sabbath, Paranoid nebo Sabbath Bloody Sabbath" (plus některé další, záleží na jednotlivcích). A ono to tak naprosto objektivně (z hlediska celé rockové historie) taky je. Tohle byly nejvlivnější desky, tady byli BS nejoriginálnější, těmihle deskami inspirovali nejvíc následovníků a potěšili nejvíc fans. ... Jinak já osobně mám nejradši tvorbu BS na prvních šesti deskách (od Black Sabbath po Sabotage) a potom obě první desky s Diem. Teprve potom je Headless Cross (který jako jedinou desku s Tony Martinem rád, zato hodně). PS: Hodně s mi s Martinem líbí i skladba Shining z Eternal Idol. (A abych nezapomněl na Born Again - není to špatný experiment, určitě mě baví víc než většina věcí s Martinem.)

martin @ 18.12.2008
jasně desky s Ozzym psali historii ,ale srovnávat je z pozdějšími asi ani nejde ,mám rád Sabbaty v každém období a s každým zpěvákem ,jen Forbidden jsem moc nezkousl,tu považuji za nejslabší v celé discografii

merhaut @ 18.12.2008
Apache to napsal i za mě.

U muziky jsou pro mne nejvyšší ligou stylotvorní.

Mirek Kostlivý @ 18.12.2008
Přiznám se bez mučení, že tuhle desku neznám, ale půjčím si to od syna na mp3 a poreferuji.
Já jsem na Black Sabbath ještě přísnější, již z Master of Reality jsme dělali výběr na konci pásků, a pozdější díla jsem z dnešního pohledu trochu nespravedlivě odzíval.

Headless Cross beze zbytku naplňuje představu, která člověku vytane na mysli při spojení dvou pojmů: Black Sabbath a 80.léta. Řezavých kytarových riffů sice ubylo ale hutný zatěžkaný heavy metal stále zůstává, a navíc je tu ještě vypiplaná pompézní produkce, vznosné melodie a výrazná podpora syntetizérů. Tony Martin je v životní formě, a to že se tu ve svém vokálním projevu hodně blíží Diovi, není vůbec naškodu. Právě naopak. Sabatům se po přešlapování na místě, jak ho předvedli na dvou předcházejících albech (na nich mi nejvíc sedí singlovky No Stranger To Love a The Shining - zbytek je zapomenutelný) podařilo konečně splodit opravdu silné a vyrovnané album.
Headless Cross je nejlepší studiový počin Black Sabbath z období mezi Mob Rules a Dehumanizer.
Songy jsou správně osudové a patetické, a kombinace jejich hutnosti a melodičnosti vytváří skvělou atmosféru, jež odpovídá své době a zároveň dělá jménu kapely čest.
Nejsilnější songy: Headless Cross / When Death Calls / Kill In The Spirit World / Call Of The Wild / Black Moon... Je to jednoduše vyrovnaná, silná kolekce, která se sice nemůže vyrovnat klasickým album kapely (už proto, že stylově je přece jen trochu jinde a Tony Martin nebude mít nikdy Ozzyho charisma a Diovu přesvědčivost), ale sebevědomě a s grácií jim dýchá na paty.
reagovat

Proč se hrabat v minulosti, když máte možnost slyšet tak silný materiál jako ukázali Sabbath na této fošně. Věrní budou neustále křičet OZZY možná ještě uznají DIA, ale to už je v roce 1989 minulost. Produkce IOMMI & POWELL je příčinou soudu, který Vám přivodí extázi a nebudete chtít věřit, že už je deska u konce. Není zde slabé místo a i první klávesové intro není zbytečné a potom už první rána Cozyho kulometu, který končí až s posledním taktem celé desky. Nejsilnější věc je pro mě Call of the Wild, ale to co je před a potom je taky zážitek. Výkon Tonyho Martina je bravurní a není náhodou, že na svém koncertě v Plzni zahrál hodně věcí z této lahůdky.
reagovat

PaloM @ 08.03.2008
Pre mňa Sabbath skončili s Technical ecstasy, na zbytku viem nájsť len pár pekných balád. A ešte 2CD Reunion, DVD z tohto koncertu je nadobro zosraté neustálymi strihmi na rozhovory - zastreliť ich je za to málo! Vie niekto o Reunion koncerte na DVD bez tých blbých kecov?

Tony Martin se v kapele zabydlel, rozezpíval a získal hodně na sebedůvěře. Vzniklo, i za podpory výborného Cozy Powella, výborné album, které může bez problému nést značku Black Sabbath. Produkce je podle mě z těch slabších, snad až příliš vzdušná a jakoby sykavá, ale to nijak nekalí dobrý zážitek z nahrávky. K nejsilnějším skladbám z alba řadím samozřejmě When Death Calls, ale ani další skladby nijak kvalitativně nezaostávají. Fandové, kteří uznávají u Black Sabbath i jiné vokalisty než Ozzyho a Dia, museli nastražit uši, protože podle této nahrávky to vypadalo, že se opět blýská na lepší časy. Doba se od jejich debutu změnila, změnili se i Black Sabbath, ale schopnost napsat dobrou skladbu na této desce prokázali na celé čáře.
reagovat

Ludekk @ 22.01.2008
Jo, musím souhlasit. When Death Calls je opravdu pecka. Ale jinak bych řekl, že celé album je hodně vyvážené a já s ním držím rekord v počtu opakovaných spuštění. Podle mě to má fakt spád a ke konci vždycky lituju, že to končí.