Beck, Jeff - Rough and Ready

Beck, Jeff - Rough and Ready - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1971

Tracklist:

1. I Got the Feeling (J. Beck) – 4:46
2. Situation (J. Beck) – 5:26
3. Short Business (J. Beck) – 2:34
4. Max's Tune (Raynes Park Blues) (M. Middleton) – 8:24
5. I've Been Used (J. Beck) – 3:40
6. New Ways / Train Train (J. Beck) – 5:52
7. Jody (J. Beck-B. Short) – 6:06


Obsazení:

Bob Tench: vocals and guitar
Jeff Beck: guitars, bass and production
Max Middleton: piano and keyboards
Clive Chaman: bass
Cozy Powell: drums

 
19.01.2018 horyna
5 stars

Beckovo první bluesové období přináší výbornou porci muziky, ale jakmile začne tento kytarový geroj přejíždět po strunách směřujících mezi jazzové proudy, odehrává se pod jeho prsty daleko zajímavější představení. Vlastně všechna alba počatá na sklonku let šedesátých a v průběhu etapy sedmé jsou jedinečná, Rough and Ready je ještě vyjimečnější. Sestava kterou dal při té příležitosti kytarista dohromady je jednou z nejkreativnějších v dějinách hry na tento nástroj. Nejde o žádné sekundující muzikanty, ale partu vyzrálých hudebníků velkého formátu.

Middleton za piánem a Cozy za bicí baterií to je velká událost, kterou je potřeba si pořádně vychutnat. Když k tomu připočteme výrazný a charismaický vokál zpěváka Bobby Tencha a kvalitní živočišné kompozice, leží před námi výjimečně silná deska.
Pouchých šestatřicet minut dokáže diváka tak rozmlsat, že má vzápětí pocit o jedinečnosti krátkých nahrávek, které ty dnešní dokáží dokonale uzemnit. Odtrhnout uši od reproduktorů se nevyplácí, jedna výborná kompozice střídá druhou. Úvodní trojice spolu se skladbou poslední jsou dnes už klasikami žánru.

Rough and Ready leží někde na půl cesty mezi klasickou kytarovou produkcí a rozmlsaným jazz rockem. Zkráceně řečeno – je prostě úžasné.

reagovat

Petr_70 @ 19.01.2018 09:37:37
Velmi dobré album, tohoto výjimečného instrumentalisty. Komentář jsem už dříve psal tak bych se jen opakoval...

steve @ 19.01.2018 11:10:48
je smutné, že po There and Back už Jeff nedokázal nahrát desku, která by byla něčím vyjímečná.

Jeho první bluesové činny jsou všeobecně pokládány za nejlepší. Mě třeba deska Beck-Ola připadá o poznání kreativnější než zakonzervovaná jednička Truth.

Jarda P @ 19.01.2018 12:50:03
Přiznám se, že mě obě desky nahrané pod hlavičkou Jeff Beck Group(Roug and Ready a Jeff Beck Group) nikdy nechytly. Zkusím se k nim po letech vrátit, ale nevím nevím.

steve @ 19.01.2018 12:57:02
Roug and Ready je z té dvojice určitě lepší varianta. Jestli máš rád jazzrock vyzkoušej Wired, nejlepší Beckovu desku.

PaloM @ 31.07.2018 19:02:16
Sólo diskografiu Jeffa Becka považujem za veľmi nevyrovnanú. Najradšej mám prvé dva albumy, potom fúzie 1975-77, Beck Bogert & Appice a live dvd 2008.

04.09.2013 Petr Gratias
4 stars

Třetí album Jeffa Becka a první album The Jeff Beck Group bylo pro mě z nějakého důvodu mnoho let zapovězené. Nikdo v mém okolí ho v dobách vinylů nevlastnil a nikdo ho pořádně neznal. O to víc samozřejmě přitahovalo mou pozornost. Popravdě řečeno, druhé album Beck-Ola pro mne byla jistým zklamáním, po famózním debutu a protože Beck pro mě vždy představoval nejen technicky brilantního hráče, ale i kytarového experimentátora, nedal jsem se touto okolností zmást a postupně jsme se seznamoval s jeho další produkcí. Nyní jsem konečně na výše zmíněné album dosáhl a tak se budu snažit nabídnout svůj recenzní úhel pohledu…

I GOT THE FEELING – tak tohle je intro jako bič. Výrazný riff, na kterém stojí a padá celá skladba. Nas rozdíl od pojetí předešlého alba, zde začíná do popředí pronikat výrazně funk. Pumpující basy Clive Chamana a správně prokreslené bicí jednoho z nejlepších bubeníků své doby – Cozyho Powella zaručují jízdu v první třídě. Jméno Boba Tenche, zpívajícího druhého kytaristy jsem předtím neznal, není hlasově tak exponovaný jako Rod Stewart, ale přesto mi jeho cítění připadá pro styl zcela v pořádku. V něčem mi jeho interpretace připomíná kombinaci Roberta Lamma a Pete Cetery z Chicaga. Klavírista Max Middleton sem vnáší latinizující prvky a jeho suverenita podání je zcela evidentní a konečně je tu Mistr. Jeho kytarové sólo má řádný odpich a barvu a jeho vodopády tónů mě dostávají do pořádného rauše. Začátek v tom nejlepším slova smyslu a myslím, že by skladba mohla mít i hitové ambice….

SITUATION – v druhé skladbě cítím latinizující atmosféru přivolávající asociace na Santanu. Tench se pohybuje v podobné rovině jako Leon Thomas na albu Welcome, a opět ta rytmizující energická pulsace a klavírní běhy s patřičnou suverenitou. Beck si dopřeje prostor pro svoje sebevyjádření a a zaostřené reverbované tóny jeho kytary mají pořádný odpich a jako žhavé uhlíky a jiskry sálají do okolí. Téma není nijak závratně komplikované, má čitelný tah na branku a hutný rytmus udržuje trvalé napětí. Kombinace Middletonova klavíru a elektrického Fender-Rhodes je velmi zdařilá. Můžeme tancovat, ale můžeme se i nechat unášet jazzovými náladami, až do okamžiku kdy Beck začne opět řádit, ale brzy nato přenchá prostor Tenchovi. Není to klasický rockový shouter, jak vyžadovala doba, ale přesto se v písni neztrácí…..

SHORT BUSINESS – další úderný riff a skvěle proaranžované postupy, kde se Middleton má šanci prosadit svými klavírními party. Ani stopa po blues. Rock kloubený s jazzem a se soulem, ale ještě bych tuhle variantu vyloženě nenazval fusion – jakýsi předobraz, v němž se prolínají výrazně rockové prvky s dalšími ingrediencemi. Koncertně určitě velmi přesvědčivé číslo, díky nezadržované emocionalitě podání…

MAX´S TUNE (RAYNES PARK BLUES) – výraznější změna. Tak trochu tajemný nádech, který by mohl evokovat Fleetwood Mac s Peterem Greenem kolem r. 1969. Autorská záležitost Middletona, která je příjemnou proměnou a atmosférou melancholie a snových vizí, při kterých si Beckova kytara s nastaveným elektronickým vibrátem domlouvá zásnuby s jazzem a její kytarové ornamenty se postupně rozvíjejí, až uvolní prostor zádumčivému klavíru a tady už lze nazvat věci pravými jmény a máme tu přeobraz jazz rocku, inspirovaný Milesem Davisem. Další proměna nás přivádí ke klavírní zádumčivosti a rázným akcentům v rytmu. Velmi dobře pojednaná skladba, která domnívám se, přitáhne pozornost každého citlivějšího instrumentalisty na klavír či kytaru a má sílu inspirovat. Proměny harmonické struktury a rytmických postupů jsou kreativní a muzikantsky lákavé. Nic pro hitparády a komerční rádia. Instrumentální kouzlo, zbavené okázalosti a vnitřně krásné s tajemnou tečkou na gong…

I´VE BEEN USED – nadějně odvíjející se kytarová linka s dramatickým podtónem je otevřenou bránu pro důrazně pojednané téma. Chamanova baskytara nastoupí s kompresorem a připomíná mi soundem Jacka Bruce. Powellovy bicí jsou tradiční hutné a vzletné a pracují jako ojnice parní lokomotivy. Další kytarové proměny odsekávaného doprovodu a bloudivých tónů. Pravděpodobně v téhle skladbě se mi zdá Tench jako zpěvák zatím nejpřesvědčivější. Middleton se výborně prolína s Beckovými kytarovými kobercovými nálety s mrazivým dozvukem, třebaže se mi zdá že konec přišel nějak nečekaně…

NEW WAYS /TRAIN TRAIN – další rockový opus s nijak se nešetřícím podílem instrumentace, kdy jsou všichni přítomní na albu ve stále akčnosti a pracují ve výečné kooperaci, radost poslouchat. U Tenche si všímám tendence zpívat víc jako černoch a ne jako běloch. Výborná kytarová vsuvka hodná Beckova formátu a Middleton řádí na klaviaturu jako by šlo o život. Je tady ovšem pneumatické kladivo jménem Powell a jeho ďábelské breaky do beckovských kytarových nástupů zapadá s neuvěřitelnou přesností. Vliv amerického soulu zde nelze popřít, což napovídají zejména houkající sbory, ale i Tenchův hlas. Baskytarová melodická linka funkuje jako od Wimbishe z Living Colour a ta unisono! Tomuhle se říká hudba hned na poprvé. Beck hraje s velkou odevzdaností a jeho spoluhráči nijak nezaostávají.

JODY – závěrečná skladba je zahájena klavírními party a přichází s ní jakési uvolnění. Nic se nějak výrazněji nezjednodušuje, ale spíše zpřehledňuje. Formálně se jedná o vynikající písničku, i kdy v San Remu by asi „neobstála“. Tench se do interpretace pokládá. Sice ne jako třeba Chris Farlowe, ale i tak zde dotváří zajímavé hudební obrazce. Middleton jako klavírista je velmi přesvědčivý, škoda, že nepoužil třeba i hammondky, nebo Fender-Rhodes a clavinet, jak tomu bylo o čtyři až pět let později. Dodalo by to jeho podílu větší pestrost. Muzikantsky ovšem pěkně plnotučná hudba a Beck kouzlí se zvuky a svou technikou radost poslouchat, závěr už skutečně vykazuje jazzrockové nálady, které byly rozvinuty u Becka v polovině sedmdesátých let do skutečné dokonalosti.

Rough And Ready je velmi příjemné překvapení a potvrzení mého mínění o Beckovi, že je to vývojový kytarista, experimentátor a hudebník širokého záběru. Album je zcela jiného ražení než debutové Truth a už vůbec nic nemá společného se syrovým a nevyváženým Beck-Ola. Jeho vstup do sedmdesátých let byl velmi nadějný. Třebaže jsem z alba nadšen, ve srovnání s Blow By Blow nebo Wired přece jenom si některé věci musejí ještě „sednout“ a tak místo původně plánovaných pěti dám čtyři a půl, což znamená tentokrát čtyři hvězdičky.




reagovat

Petr_70 @ 04.09.2013 23:57:39
Výborné album. Jen mne překvapuje, že je v Jeffově diskografii poněkud upozaděné. Díky za recenzi.

Jarda P @ 05.09.2013 07:47:55
Mé první setkání s Jeffem bylo zkraje 70.let prostřednictvím skladby Situation na jakémsi třídeskovém výběru. K desce jsem se dostal až mnohem později, ale bohužel mě nezaujala i díky tomu, že jsem v té době již vlastnil Beck Bogert&Appice, moji nejoblíbenější desku s Jeffem. Zkoušel jsem se k ní neúspěšně vrátit několikrát, ale asi zalovím z dám jí šanci.

Petr Gratias @ 08.09.2013 19:51:24
Zdravím Petra_70 a děkuji za reakci.
Ano, je to zvláštní s tou upozadněností....
Upřímně řečeno se mi ROUGH AND READY líbí
o něco víc než JEFF BECK GROUP.... Mineme-li
Beck, Bogert And Appice, myslím že pak BLOW BY BLOW
nás vynese zase do vyššího patra.
Zdravím!

23.08.2007 kneekal
4 stars

Jeff Beck kompletně přestavěl svoji Group a na výsledku je to hodně znát. Blues už cítíme pouze někde v kořenech, ale kmen téhle desky je rockový a obrostlý jazz-rockovými větvemi, které nám naznačují, kam se bude Beck za pár let orientovat.
Další velká změna je také v tom, že desku již tvoří téměř výhradně Beckovy vlastní kompozice.

Deska má sice v názvu "rough", ale přijde mi, že od Beck-Ola Beck trochu vyměkl a myslím, že velkou roli na změknutí soundu má absence chrapláku Roda Stewarta, protože jeho nástupce Bob Tench má sice vřelý, ale přeci jenom proti Rodovi poněkud civilnější projev.

Velký prostor dostávají také instrumentální pasáže plné vzletných soubojů Beckovy kytary, s Middletonovým pianem.

Rough and Ready je deska velmi kompaktní a jako jediný výraznější singl mi přišla akorát první Got the Feeling. Skvělé muziky je ale tahle deska plná a fandovi výborné kytarové muziky s trochou jazzíku by neměla uniknout.

Jiný, ale stále výborný Jeff Beck Group si zalouží ****
reagovat

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
horyna
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 2x
kneekal, Petr Gratias
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000