Beatles, The - The Beatles

Dosť bolo negatívnych a legendy znevažujúcich posudkov! Nebudem sa veru vysmievať Ob-la-di ob-la-da, Revolution 9 a ani Honey pie, nebudem objektívne vyhá�ať Ringa spoza bicej súpravy a už vôbec nebudem spomínať vatu (kozmetickú či cukrovú), vatovec a ani sa v mojom texte nezjaví slovo nuda. A nebudem ani zľahčovať význam Helter skelter, čoby skladby, ktorá nie je ani geniálna rockovica a ani nemá bohvieaký refrén, ale aj tak sa páči aj tým, čo inak tvrdší rock obchádzajú oblúkom a i pri zmienke o �om ich chytajú črevné či ústne prehánky. Dokonca ani raz nespomeniem, že v roku 1968 mala už hudba v talóne také formáty, ako Cream, Jimiho Hendrixa, Quicksilver Messenger Service, Steppenwolf, Gun, Free, Family, Iron Butterfly, Jethro Tull, Blue Cheer a tak ďalej. Vstupujem si do svedomia a idem písať iba o tom, čo sa mi páči. Biely dvojalbum od Beatles je spolovice zaujímavý a o tom by som rád napísal pár slov. Že je Beatles objektívne prototyp modernej popovej skupiny a zárove� je aj nositeľkou progresivity, novátorstva, koncepčnosti a experimentu (ach, to bola doba, škoda, že sa, zdá sa, tak skoro nezopakuje, dnes je všetko výsledkom marketingových plánov vychádzajúcich z grafov a štatistík), je niečo unikátne, tak to pre istotu zmie�ujem. Ach, a ešte niečo, necítim sa byť ani ktovieaký intelektuál (len tak trošku, aby som sa mohol vyvyšovať nad bežný plebs) a ani mudrc, ktorý musí polovicu vedomostí zabudnúť, aby bol prijateľne najmúdrejším tvorom na zemeguli a v priľahlých univerzách či dimenziách, tak netreba cítiť ostych a na tieto črty upozorniť, tak, ako som to bol práve vykonal.

A teraz k veci.

CD 1
Hneď na úvod je tu svieža rocková skladba Back in U.S.S.R., okrem dobrej nálady má aj ťah, čo kvitujem. Dear Prudence je pekná náladovka, v ktorej sa v závere zjaví aj bubeník, koridový úvod v The continuing story of Bungalow Hill má svojich pár sekúnd, ale vrcholom albumu je nasledujúca gitarová balada While my guitar gently weeps. To je skladba, akú by som vydržal počúvať večne a pravdepodobne by mi ušlo aj to, že medzičasom nastal koniec sveta. Klobúk dole! Často sa stretávam s názorom, že Harrison bol najlepší hudobník z celej liverpoolskej štvorice a niečo na tom bude. A pri podmanivých vokálne gitarových baladách ostávame aj v nasledujúcej skladbe Happiness is a warm gun. Akustická uspávanka Blackbird je fajn, harmoniková folkovina Rocky Raccoon sa dá zniesť, ale posledná skladba, ktorá ma uvádza do vytrženia je Why don't we do it in the road. Správne, je to rock. Revúci spev, barový klavír, kúzelné. Pekná bodka za prvým albumom je Julia. Minimalizmus, akustika a spev, a do toho perfektne namerané emócie, aby pôsobila úprimne a neafektovane, čo dodať.

CD2

Rock and roll Birthday otvára druhé cédéčko presne tak, ako má. Žeravo. A po �om je tu hneď vrchol tohto albumu, drsné blues Yer blues, ktoré má len jediný nedostatok (viem, sľúbil som, že nebudem, ale toto sa nedá nespomenúť), podivne useknutý koniec. Rázne sa tvári aj Everybody's got something to hide expect me and my monkey. Rozkričaná Helter skelter ostáva asi jediným naozaj hard rockovým kúskom v diskografii skupiny (možno ešte na Abbey Road by sa niečo našlo), čo sa nedá neoceniť. Je to skvelá vec, v rozmeroch Beatles dokonca neopakovateľná. A nasleduje prekrásna balada Long long long. Za zmienku stojí aj ďalších pár slušných skladieb. Revolution I má sound, ktorý neskôr preslávil glam rock s T. Rex v čele. Dobre znie aj Savoy truffle, určité zadumané pnutie oví�a Cry baby cry a to by hádam aj stačilo.

A ten zvyšok? No, to je určené pre iného poslucháča, ako som ja. Na záver niečo "objektívnej" hviezdnej metodiky. Je to najlepší album od Beatles? Nie je. 5-1=4. Koľko skladieb mám rád? Asi tak polovicu. 5:2=2,5. Stredná hodnota medzi 2,5 a 4 je 3,25, a teda tri hviezdičky. Azda som do toho nepremietol mrzké subjektívne pochody.

reagovat

gunslinger @ 31.03.2012 10:53:47
to už hraničí z nenávisťou.. dať revolveru 3 hviezdy .. dobre , seržantovi 3 OK ale bielemu albumu... hehe robím si srandu

Takže toto nebude taká úplná recenzia na album The Beatles 1968 respektíve Biely album . Bude to skôr o tom ako a kde som sa k nemu dostal.
Takže neviem kde by som začal ... môj strýko zbieral asi od polovice 60 rokov Rockové albumy na vinylových platniach nepamätám si na�ho lebo keď zomrel mal som iba 2 roky. Mal aj slušnú zbierku kazetových pások zvyčajne v otrasných kvalitách ale mne to vtedy ani teraz nevadí.

Keď som bol malí chlapec tak som sa s plat�ami hral tak že som s nimi vonku hádzal nemal som vtedy na to prehrávač tak ma to nejako netrápilo áááj ako to dneska kruto ľutujem kým som si uvedomil že rozbíjať platne je tá najväčšia hlúposť akú som kedy urobil zostala mi iba jedna SP plat�a The Beatles - hippy hippy shake... a spomienka na slovo SUPRAPHON.
Ale kazety mi zostali a tak som si ich napočúval. Nikdy som nevedel koho počúvam lebo na páskach nebolo napísané nikdy nič... v priebehu desiatich rokov som došiel na to že nahrávky sa skladajú prevažne z nahrávok od skupín Beatles a Manfred Man, The Swinging Blue Jeans.
K niekoľkým skladbám som do dnešných čias neobjavil interpreta, a to už asi ani neobjavím pretože sa drvivá väčšina pások roztrhala s toľkých prehraní. Ako som už spomínal boli v hrozných kvalitách keď som ich začal počúvať ja ani si neviem predstaviť koľko ich mohol počúvať môj Strýko.

S tejto kazetovej zbierky mi do dnešných čias zostala iba jedna kazeta.. a to The Beatles-1968.
Táto kazeta bola nahraná z nejakého pirátskeho rádia ktoré bolo komentované po slovensky moderátor predstavil „ formáciu Johna Lennona a Paula McCartney-ho a ich nový album takzvaný Biely Album ktorý sa začína ich skladbou no.1 Back in the U.S.S.R. a už to začalo... na začiatku prvej spomínanej skladby keď pristáva lietadlo som si vždy myslel že to je poškodená páska... :-) zo silnej nostalgie som si pri písaní tejto pseudo recenzie pustil túto nahrávku až sa mi slzy tlačili do kútikov očí..

Pri tejto nahrávke som začal cítiť že nie je hudba iba tá z rádií ( čo som vtedy počúval) ale sú aj iné .. ktoré vyjadrujú pocity človeka hoci som vtedy ešte nevedel po anglicky ani slovo ( a to doslova) ale cítil som to z hudby....

reagovat

Zdeněk @ 25.08.2011 20:56:41
Pirátské rádio na Slovensku za totality? To by nevydrželo vysílat ani týden, protože proti ideologické diverzi tu byla zvláštní ostražitost.
Nebyla to strejdova nahrávka ze Svobodné Evropy?

gunslinger @ 25.08.2011 21:16:54
Zdeno tak to ti naozaj neviem povedať... z pásky ide krutý rádiový šum a moderátor rozpráva po slovensky nič viac!!!!

Zdeněk @ 25.08.2011 21:19:53
No ten krutý šum bych tipoval na rušičku, která nás
chránila před muzikou těch vlasatců z Anglie

OHNOTHIMAGEN @ 25.08.2011 21:21:48
Ten beatlesácký singl "Hippy Hippy Shake" bych fakt rád viděl.

gunslinger @ 27.08.2011 06:12:57
OHNOTHIMAGEN ak tak veľmi chceš môžem ti ho odfotiť.. ale budeš si musieť počkať pretože som ju daroval jednému známemu pretože na platne nemám prehrávač , ale viem ti odfotiť iba samotnú plat�u pretože obal k nemu nebol.

„Bílé dvojalbum“, „white double album“… tak se mu nejčastěji říká, ale jeho oficiální název zní The Beatles….
Poprvé jsem ho dostal od tety z Anglie k Vánocům r. 1975. Byl jsem na vojně a než jsem se dostal domů, uběhlo půl roku. Až jsem ho konečně držel v ruce, byl to velký svátek! Album jsem ale samozřejmě znal od starších kamarádů, kteří ho měli ale už hodně odřené a přeskakovalo. Snil jsem o tom, že „až budu velký, tak si ho taky koupím“….
Anglické vydání na labelu Apple, uvnitř byl velký plakát s koláží fotografií, na zadní straně byly otištěny texty a kromě toho byly vloženy do alba čtyři barevné fotografie na speciálním lesklém fotopapíře…
Když jsem se začetl do recenzí jiných pánů progboardistů, docela mě zatrnulo, jak diametrálně odlišně je tohle album vnímáno. Znovu musím podotknout, že v mém okolí se nenašel dodnes nikdo, kdo by o albu podobným způsobem soudil, kdo by ho odsoudil, odmítl, nebo se o něm vyjadřoval s jistým despektem. Je to zvláštní. Revolver – revoluční album, Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band naprosto nadčasové album s psychedelickým odérem, Magical Mystery Tour – psychedelický výlet…. Co se vlastně po třech vynikajících albech dále od Beatles očekávalo? Pochopitelně ještě lepší album…
Té koncepčnosti už bylo ale nějak moc a možná tohle byl ten důvod, proč se rozhodli Lennon, McCartney, Harrison a Starr natočit něco docela jiného – hlavně nekoncepčního. Názory a postřehy na „bílé dvojalbum“ se liší a různí – já sám vidím tohle album po svém.
Slavná čtveřice už nebyla autorsky tak posvazována, jako tomu bylo v první polovině šedesátých let. Pravda – byla tady podepsaná smlouva s EMI, která právně vyžadovala označovat beatlesovskou produkci hlavních dvou protagonistů logem Lennon/McCartney a proto se další skladby skupiny měly označovat nadále stejným způsobem – kromě skladeb Harrisona a Starra, kteří byli ve významné menšině. Nový projekt byl sice natáčen společně (až na několik výjimek), ale v podstatě každý z Beatles měl svou skladbu dešifrovatelnou většinou tím, že co si napsal, tak si většinově i nazpíval. Navíc se autorské rukopisy Lennona, McCartneyho, ale i Harrisona a Starra daly poměrně zdařile dešifrovat, tak nebylo třeba tápat a pátrat, kdo vlastně co napsal a nazpíval…. Tolik faktografie.
Beatles se prostě rozhodli natočit kolekci skladeb bez nějakého sjednocujícího konceptu. Původní název A Doll´s House byl zrušen. Britští představitelé undergroundové scény, skupina Family natočila a vydala v r. 1968 svoje první album Music In Doll´s House před nimi, a tak bylo od původního záměru upuštěno…
Vnímám dvojalbum The Beatles jako kolekci skladeb různých stylů, žánrů, pojetí. Je to takový výlet napříč hudebními styly, ve kterých Beatles naznačili, že jsou schopni hrát rozmanitý repertoár a vedle tradičních písní mohou i experimentovat, proto ta různorodost a proměnlivost, kterou někdo nazývá „žánrovou roztříštěností“ a „neuceleností“ a někdo dokonce „začátkem jejich krize“. Jedná se o omyl. Díky tomuto delšímu formátu máme dodnes možnost se přesvědčit, že se Beatles dotkli téměř všech možných hudebních pojetí a podle mého soudu dokázali, že jsou autorsky, textařsky, interpretačně, ale i instrumentálně dostatečně vyspělí. Zkusme ten výlet napříč skladbami alespo� částečně dešifrovat: rock and roll, balada, reggae, psychedelie, blues, good time, folk, country, country blues, love song, swing, syrový rock, klavírní balada, boogie, zvukový experiment s ruchy a elektronikou, filmová hudba…. Záměrně jsem tohle škatulkování nekonkretizoval, ale myslím, že dosadit si skladby do citovaných žánrů nebude až tak obtížné….
Přehrávání „bílého dvojalba“ pro mě znamená listovat kronikou a objevovat věci známé i netušené a znovu se s nimi sbližovat. Tahle rozmanitost má podle mého názoru velkou vnitřní sílu a poukazuje nám, kam až se Beatles dostali jako kapela, ale především jako jednotliví autoři a interpreti. Jsem rád, že album vyšlo ve dvojitém formátu a že mi nabízí takovou žánrovou rozmanitost. Poukazuje to na kouzlo lidské geniality čtyř amatérů, kteří dokázali svoji hudbu povznést ze zatuchlého sklepa a zaplivaných námořnických hospod na světlo a kopírovaný repertoár intenzivně a cíleně prokládat stále více vlastní hudební produkcí, která prokázala tolik životaschopnost, že se později propojovala se stále složitějšími nebo odvážnějšími aranžemi smyčců a dechů. Protože „white album“ opravdu miluji, velmi rád se nad ním pozastavím a zamedituji nad jednotlivými skladbami, které obsahuje…

BACK IN THE U.S.S.R. – úvodní skladba byla velmi citlivě dramaturgicky vybrána. Lepší úvod si snad ani nebylo možné představit. Svištění přistávajícího letadla přivolává Paulovu skladbu, do které nahrál hlavní hlasy, ale také úderný klavír první sólovou kytaru, dokonce i bicí nástroje a percussion. Ringo nebyl přítomen při nahrávací frekvenci. John nahrál druhou sólovou kytaru, ale také baskytaru a percussion, podobně i George nahrál třetí sólovou kytaru, připojil svůj zpěv a percussion. Prostě si musíme zvyknout, na tomto projektu více než kde jinde, Beatles nehrají v klasických nástrojových obsazeních. Zde to prostě platilo. Co skladba, to jiný pohled na věc a protože se autorství ctilo, každý autor měl právo vstoupit svým rozhodujícím názorem do kompozice tak, jak mu to vyhovovalo a druzí se tomu přizpůsobovali. Ringo během nahrávacího procesu „opustil“ kapelu, protože se cítil být frustrovaný, ale tyhle záležitosti se v době nahrávání tohoto projektu ještě daly „vyžehlit“… Skladba je úderný pořadně nažhavený rock and roll „moderního střihu“, kam Paul implantoval i inspiraci od Beach Boys (Surfin´ USA). Skladba nemá nic společného s obsazení naší republiky (byla shodou okolností nahrána těsně po invazi) sovětskými okupanty – jak se tvrdilo. Beatles dokázali pořádně přitvrdit, aniž by se vzdali svých vokálních předností. Prostě zemitý odvázaný příspěvek, který nutil k tanci, ale i k poslechu!

DEAR PRUDENCE – další skladba je od Johna. Má svoje typické lennonovské znaky. Má v písní hlavní pěvecké party, vedle kytary. Výtečně se propojuje se sólovou kytarou George. Ty nádherné rozklady mají takřka magický náboj. Ale ani Paul nezůstává pozadu a nahrál sem hodně instrumentálních partů – vedle zpěvu baskytaru, bicí nástroje, trubku-křídlovku, klavír a ještě tamburínu. Skladba byla nahrána bez Ringovy přítomnosti, což se tehdy nevědělo. Jsou tu ale i hosté – Mal Evans, písničkář Jackie Lomax a dokonce i Paulův otec, kteří nazpívali vokální party a navíc i tleskání (!). Ve sklabě mě vždycky fascinovaly nahrané kytarové party, které dovedl zahrát v tak skvělém stylu George, akordické sestupy mají skoro indickou melodiku. Vynikající skladba v každém slova smyslu. Má zajímavou harmonii, ale i melodickou linku a vedle doprovodných hlasů a hlasů Beatles se dá hovořit o skutečném hudebním architektonickém modelu. Nádhera!

GLASS ONION – i následující skladba je z dílny Johna. Mám pocit, že v ní jsou skryty psychedelické opary Johnových výletů do neznáma pod vlivem psychotropních látek. Skladba má velmi zvláštní melodiku a skrývá v sobě těžko utajované napětí. Také interpretační podání má zvláštní stavbu. Je tu i narážka na Paulovo poručníkování (The walrus was Paul) a odvolávky na jiné skladby z beatlesovské produkce, které jsou velmi dobře dešifrovatelné ze zpívaného textu. Hlavní hlasy nahrál velmi osobitým timbrem Johna doprovodil se na akustickou kytaru, George hraje na elektrickou kytaru a Paul doplnil instrumentaci baskytarovými party, klavírem a dokonce i zobcovou flétnou, kterou v písni čitelně rozpoznáte, za bicími nástroji už konečně sedí „ztracený“ Ringo a kapela je pohromadě. Zajímavý background ovšem vytvářejí i violoncella, housle a violy, kteří dodávají dramatický a gradující náboj. Velmi kreativní osobitá Johnova hudební vize…

OB-LA-DI, OB-LA-DA- - tak tohle je další typická Paulova skladba. Jeho hlas zní poněkud unaveně, ale sborové hlasy Johna a George to výtečně prokreslují. Paul nahrál zemitou baskytarovou linku, která přivádí myšlenku, že by tahle věc mohla být klidně vnímána jako reggae, John nahrálo klavírní party a připojil i různé hlasové legrácky, George natočil akustickou kytaru a Ringo přidal veškerý inventář bicích nástrojů a percussion. Odvazová skladba, která má chytlavý refrén a valivou melodii, která už zůstane ve vašich uších neustále, přeslechnout se nedají ani saxofony, který přicházejí z backgroundu. Paulovo pověstné puntičkářství prý vyvolávalo při opětovném natáčecím procesu určité napětí ve studiu… Pro ostatní Beatles to byla „jenom“ další skladba na album, ale Marmalade s ní udělali díru do světa pomocí singlu. Také pražská skupina Apollobeat píse� natočila v české verze jako To vadí. Zpívající bručoun Petr Spálený se mohl opřít o kreativní a vtipný text Pavla Vrby a výsledek nebyl nijak špatný!

WILD HONEY PIE – tato skladba mě zní hodně psychedelicky, i když v ní cítím ironickou nadsázku a nějaký třetí plán. Všechny hlasy si natočil Paul (nemohu si pomoci, já tam slyším i ten Johnův) a natočil i party akustických kytar a podivně krabicově znějící bicí nástroje. Byl to ale asi záměr, aby se podtrhla charakteristika interpretace skladby, kdo ví?! Skladba patří do období indických meditací v Rishikeshi, kde se Beatles bavili různými hříčkami a improvizovali na akustické kytary. Tento improvizační kousek posloužil jako jistý druh „oslího můstku“ mezi dvěma skladbami a docela sem zapadl…

THE CONTINUING STORY OF BUNGALOW BILL – skladbu napsal John. Ovšem úvodní intro na akustickou kytaru ve španělském stylu nahrál George. Výtečný muzikantský kousek“! Z nějakého důvodu je ale natočen nějak zastřeně a zvukově utopen, o to víc potom vyniknou nástupu akustické kytary a zpěv Johna, baskytara a další hlas Paula a Ringovy bicí nástroje a tamburína. George přidal rovněž hlas a další akustickou kytaru. Ve slokách zní zajímavě mellotron, který nahrál spoluproducent Chris Thomas, jenž supluje zvuky tombonu a mandolíny (!). Další vokály doplnily oko Ono a Ringova žena Maureen. Yoko Ono dokonce ve zpěvu dostane kratší, ale čitelný prostor. Zajímavý je ale výklad vzniku skladby – zatímco John tvrdil, že chtěl napsat písničku pro děti, kterou by si dokázaly jen tak volně nenuceně zpívat při hrách, jiná verze tvrdí, že téma pojednává o jednom rozmařilém milionáři, který přijel do Indie na loveckou výpravu střílet tygry a pak se rozhodl absolvovat meditační kurzy u Maharishiho… Tuto skladbu natočili koncem šedesátých let milovaní Golden Kids (Kubišová+Neckář+Vondráčková) s příšerně nejapným textem, jako Bungalow Bill, ale ještě horší coververzi Buffalo Bill nazpíval brněnský thymolinový seladon Milan Černohouz s Orchestrem Gustava Broma…

WHILE MY GUITAR GENTLY WEEPS – první Georgův autorský příspěvek. Je to opravdový majstrštyk. Nejenom jedna z nejlepších skladeb z jeho autorské dílny, ale i na tomhle dlouhém projektu. Georgův hlas zní naléhavě a plačtivě, má však svou ryzost a věrohodnost, nahrál ještě akustickou a elektrickou kytaru a hammondky, další elektrickou kytaru natočil John, zajímavé bubenické party připojil Ringo společně s tamburínou. Paul dodal svoje vokální party, druhé varhany, klavír a pořadně dunivé modulované basové party. Elitním hostem ve skladbě je Georgeův přítel Eric Clapton, který nahrál ono chvějící se sólo. Výtečný kytarový příspěvek do skladby, na Georgeovo přání Clapton potlačil bluesové zabarvení. Výtečně nahrané a zahrané a skutečně špičková skladby, prokreslující jemné detaily písně jak ve slokách tak v mocném refrénu. Údernost skladby koresponduje s obsahem mírně filozofujícího textu. Píse� byla původně komponována pro akustickou kytaru – však také existuje krásná alternativní akustická verze, kterou George natočil, ale vydána po mnoha letech na Anthology 3. Tuhle skladbu natočil jako coververzi i vynikající slepý (bohužel předčasně zesnulý) kytarista Jeff Healey, který si přizval samotného George jako kytarového hosta do této písně. Je to moje velmi oblíbená skladba, velmi typická pro George s výrazným motivem v A moll, který je dále rozvíjen. Famózní věc!

HAPPINESS IS A WARM GUN – další skladba je z Johnovy dílny. Je to vynikající věc. Jedna z nejlepších, které John svěřil tomuto projektu a hodně se líbila i ješitnému Paulovi. Začátek patří rozkládaným akordům elektrické kytary. Dlouho jsem si myslel, že se jedná o elektrické piano. Nikoliv je to kytarová skladba, i když s osobitým, chce se mi říci velmi osobitým, aranžmá! Hlavní hlasy patří Johnovi, zpívá plnými ústa ve velkém emocionálním nasazení, další hlasy přidává Paul a George. Ten do skladby nahrál vynikající kytarové sólo se zvukem „startující motorky“. Ringovy bicí nástroje hraje v přesných obrazcích a nevyčnívají. Vynikající skladba po všech stránkách – John do ní vkládá hodně přesvědčivosti, ať už se jedná o sarkasmus, ironii, nadsázku, zoufalství, bezradnost. Jedna z nejlepších na celém projektu, ale i v jeho celkové vlastní autorské práci. Dokázal jsem propadnout její atmosféře a dodnes jsem se z ní nevyhrabal… (a ani nechci).

MARTHA MY DEAR – skladba, pod kterou je podepsán Paul. Opět nese všechny znaky jeho typické rozevláté melodické linky. Tuhle skladbu si nahrál celou sám – jako jediný Beatle. Houslisté, violisté, violoncellisté, trumpetisté, lesní roj, trombon a tuba vytvářejí stylový doprovod a skladba je celkově posouvána někam na pokraj swingu. Paul nahrál zpěvové party, výtečné klavírní téma, ale i baskytaru, kytaru, bicí nástroje a ještě i tleskání. Je z ní cítit mccarthyovský pozitivismus, který vnáší do písně romantiku a bezstarostnost. Píse� je napsána pro Paulova velikého bobtaila, fenku Marthu, kterou velmi miloval, že ji napsal píse�, i když se hodně lidí domnívalo, že se jedná o nějakou zatajovanou lásku… Jisté poznávací znaky jsem rozpoznal mnohem později ve skladbě You Gave Me The Answer na albu Venus And Mars, ale nijak mi to nevadilo. Paulův vztah k retrostylu byl už několikrát akcentován (a ještě bude), a tak jsem mu přivykl, třebaže ortodoxní rockeři kroutili hlavami, jak může někdo napsat Helter Skelter, Oh Woman Oh Why, Let Me Roll It, nebo Back Seat Of My Car…. Prostě další odstín Paulova širokého talentu. Možná mu ortodoxnější rockeři tuto schopnost tajně závidí a proto o to úporněji ujíždějí na opakovaných riffech… Prostě i tento typ skladby mi nezní nějak odpudivě…

I´M SO TIRED – tenhle autorský počin míří k Johnovi. John nahrál akustickou kytaru, elektrickou kytaru a hammondky, George výtečnou sólovou kytaru, Paul připojil svůj zpěv, baskytarové party, ale také hru na elektrické piano. Za bicími nástroji svůj rytmický podíl přidal Ringo. Výtečná skladba. Pomalá líná balada, která vzniká v momentě, kdy má člověk problémy. V textu se rovněž objevuje jisté tápání, které je asi způsobeno nespavostí a podrážděností a tak si to John vyřizuje i se sirem Walterem Raleighem, který přivezl jako první do Evropy tabák. Skladba je ale po aranžérské i muzikantské skladbě komplexní a jaksi robustní a deklarované pocity Johnovi věřím. Procházel tehdy dalším složitým obdobím, které mělo vliv na jeho tvorbu. Z pohledu posluchače ovšem v tom nejlepším slova smyslu. Protože jsem nostalgik, a melancholik – mám k této skladbě poměrně úzký vztah…

BLACKBIRD – krásný Paulův folkový song, který si jako autor zahrál a zazpíval zcela sám. Skladba má sice subtilní lidový charakter, já ale v její harmonii cítím bluesové kořeny. Ostatně tato skladba byla Paulem interpretovaná i dávno po rozpadu Beatles koncertně a tam ještě více tato okolnost vynikla. Vybrnkávání osobitou technikou – zcela běžnou pro takového Johna Renbourna, Berta Jansche, Donovana, nebo Roy Harpera – nebyla v případě bígbítových Beatles automatickým zjevem. Tímto stylem dokázal hrát jenom George (který uměl i základy flamenca a stylu pasuado). V Beatles se ale příliš nepoužíval, i když i zde byly čestné výjimky v takových čtyřech možná pěti skladbách na albu v různě obmě�ovaných variantách. Nejsem si jist, jestli jsem dodnes dokonale pochopil obsah textu (jak jsem zjistil, přemýšlejí nad tím dodnes mnozí jiní mí známí), nicméně skladba je vynikajícím příkladem mccartneyovského pojetí písně a dotočené kosí zpívání dotváří atmosféru probouzejícího se rána na svěží tiché zahradě……

PIGGIES – tohle je Georgeova skladba. Bylo o něm známo, že měl sarkastický smysl pro humor a mnohdy to i dokázal, jak vzpomínají jeho blízcí přátelé. Myslím, že právě o této skladbě se také hovořilo ve spojení s Charlesem Mansonem… George si ale bere na paškál svět médií a trefuje se do jejich svobodomyslné nezávislosti svým osobitým způsobem. V textu jsou jisté narážky, které mají adresné cíle. George si píse� zazpíval a zahrál na akustickou kytaru, Paul zahrál basové linky a Ringo zachřestil tamburínou. John si ve skladbě hrál s magnetofonovými smyčkami a chtěl dostat do skladby netypický sound. Dominující jsou zde ovšem čtvery housle, violy a violoncella a nad nimi cembalo, na které hraje Chris Thomas v mírně barokním tónu. Chrochtání prasat je velmi sugestivní, stejně jako sborový zpěv v závěru. Úsměvná parodie oblečená do osobitého kabátu, proti které nic nenamítám.

ROCKY RACCOON – píse� pochází z Paulovy dílny. Dlouho jsem přemýšlel, jestli se jedná o parodii, anebo o drsný epických příběh. Ve skladbě jsou ale slovní hříčky, které mě pobavily a celková atmosféra se vyloženě netváří smrtelně vážně. Je to country music? Raději si neodpovím, příběh je ovšem z westernového prostředí a má také všechny aspekty dané zmíněnou tematikou. Krásné ženy, pistolníky, nevěru a zúčtování, které nedopadne tak jak se očekávalo… Paul zajímavě interpretuje daný text. Výtečný smysl pro frázování a rytmické metrum skladby, John nahrál baskytaru, harmonium, ale po dlouhé době vzal do rukou také foukací harmoniku, která se do tohoto typu skladby hodí a společně s Georgem přidali další zpěv, zatímco Ringo odehrál bicí party. Stylový klavír dohrál mistrovským způsobem producent George Martin. Skladba začala vznikat při indických meditacích v Rishikeshi, ale Paul ji dal ve studiu nakonec tuto zajímavou podobu. Výrazné odbočení od rockové identity přesvědčuje, že záběr Beatles měl široký rozsah, což v jejich produkci poukazovalo na dané osobní ambice nasměrované do různých derivátů hudby…

DON´T PASS ME BY – tuhle skladbu napsal Ringo. Jeho autorský podíl u Beatles byl zanedbatelný a protože i on si chtěl trochu vyzkoušet práci komponisty, dostal zde prostor. Píse� se měla tuším původně jmenovat jinak – This Is Some Friendly, ale nakonec dostala lakonický název jakési omluvy, protože na ní pracoval řadu let. Je to country blues. Ringo si píse� zazpíval svým neznělým ležérním způsobem interpretace, nahrál bicí nástroje, percussion ale i klavír (!). Paul jako jediný další přítomný Beatle nahrál basové linky přidal další klavír. Neidentifikovatelným fiddlerem na bluegrassově znějící housle byl jistý Jack Fallon, který do písně vložil správnou periférní hospodskou atmosféru, jež se do písně hodí jak po stránce pojetí, tak k Ringovu zpívání. V závěru se housle nějakým zvláštním způsobem dostávají (záměrně?) do mírně disharmonických poloh, což klasicky studovaného houslistu rozhodí, ale v tomto typu skladby to neuráží…. Vždycky jsem si kladl otázku, proč právě „nejlepší český hardrockový zpěvák“ (jak je často deklarován) Jiří Schelinger natočil svou coververzi Namále mám a dal tomu tu správnou venkovskou tancovačkovou polohu…. Mohu se radovat, že i Ringo našel prostor na tomhle projektu. Myslím, že sice úrove� alba tato skladba nepovznáší, ale na druhé straně nijak neponižuje, když umíte číst mezi řádky……

WHY DON´T WE DO IT IN THE ROAD? – tohle je Paulův hudební počin. Na bicí nástroje hraje Ringo, ale ostatní nástroje si nahrál všechny sám. Co ke skladbě říct. Jadrně jednoduchá skladba v D dur, která má údernou zemitost a charakterizuje Paula svým emocionálně rozpoutaným vokálem. Je to blues, které se nedá zapřít a Paul ukazuje, že si s hlasem může dělat opravdu co chce. John se dal později slyšet, že ho dlouho mrzelo, že ve skladbě nemohl hrát (byl tuším někde ve studiu a sledoval mixování svých skladeb), protože podobný typ písně s narážkami ho vracel do rané spolupráce s Paulem v dávných časech, kdy komponovali ruku v ruce a v této písni cítil, že mu to najednou nějak chybí. Známá beatlesovská ješitnost ale s postupujícími roky nabývala na rozměrech. V dané době by to nahlas před Paulem asi John nikdy neřekl, ale později se za svůj názor nestyděl…. Samozřejmě napsal a nahrál Paul zajímavější skladby, ale nemám důvod mu vytýkat nějakou pokleslost, bylo to prostě emoční uvolnění a tato skladba to zachytila v ryzí formě… Tohle píšu proto, že hodně lidí tuto skladbu napadá jako umělecky pokleslý přídavek na album…

I WILL – v další skladbě „vylepšuje“ Paul svoji „reputaci“ touhle krásnou baladou, která nese všechny znaky jeho výtečného písničkářského talentu. V téhle skladbě zase chyběl George. John a Ringo nahráli percussion (John hraje na méně známý bicí nástroje „lebky“, velké duté dřevěné koule, vydávající zvláštní zvuk, který ve skladbě výrazně registrujeme). Paul nahrál zpěv a akustické kytary s nádherným přezníváním tónů a také baskytaru. Lyrický charakter skladby přináší vlastní milostný song – téma, se kterým dokázal pracovat vždy velmi citlivě a přesvědčivě. Není to ale nějaká vyloženě primitivní folková melodie, ale sofistikovaně vystavěná skladba s harmonickou strukturou, která má svou jedinečnou podmanivou krásu…

JULIA – velmi subtilní skladba z Johnovy dílny. Její křehkost je dána i intimitou tématu. Je věnována jeho matce Julii, kterou v dětství předčasně ztratil. Nádherné kytarové party na akustické nástroje. Skladbu nahrál John docela sám, bez přítomnosti ostatních Beatles. Má nádhernou melodiku a výtečně rozlamované akordy, které se John učil od folkových kytaristů. Skladba má nádherný velmi poetický text, který má vysokou úrove�, překračující běžnou textovou produkci, řadící skladbu do zpívané poezie. Je moc dobře, že se podobný typ skladby na projektu objevil. Nejenom Paul byl schopen skládat akustické balady a tohle je příklad, že John to uměl stejně kvalitně a věrohodně. Nostalgicko melancholické nálady dovedou pohladit, ale i roztesknit. Esteticky velmi vyvážený počin!

BIRTHDAY – máme tady pořádně úderný úvod… Ringovy bicí nástroje hrnou rytmus vpřed za asistence George, který tentokrát svírá v rukou baskytaru, kytarové party má na starost John, který rovněž zpívá druhý vokál. Samozřejmě autorem skladby je Paul, který ji rovněž hraje na flangerovaný klavír a má hlavní hlas. Je to rock and roll jak bič. Zahraný a zazpívaný ve velkém a hřmotném stylu s velkým nasazením a závěrečným přezníváním klavírních tónů. Ve studiu se také objevily partnerky Beatlů – Yoko Ono doplnila vokální linku, stejně jako krásná Patti Harrisonová a dobrý duch Beatles – „skřítek“ Mal Evans navíc ještě tleská. Kdo na projektu hledá hlasité skladby, hned první na druhém albu do této kategorie patří…

YER BLUES – vynikající elektrické blues z pera Johna Lennona. Její hudební kostra vznikla už za beatlesovských meditací v Indii. Sólový zpěv patří Johnovi, který nahrál i další vokál, ale hlavně sólující elektrickou kytaru, George nahrál party druhé sólové kytary. Výtečně se propojují a čitelně můžeme rozeznat jednotlivé odlišnosti v přístupu ke kytarové hře a k danému soundu. Studiová technika umožnila použit i Leslie box, který vytváří onen zvláštní dozvuk, Paul hraje výtečné basy a Ringo střídá rytmické breaky a skladba má ten správný tah na bránu. John dovedl zpívat blues a vždycky jsem si říkal, že třeba někdy jednou natočí vlastní album, kde napíše vlastní blues, anebo přepracuje nějaké standardy…. Škoda, nikdy k tomu nedošlo…. Skladbu jsem vždycky miloval. Měla Johnův autorský a interpretační otisk a porci skutečné originality!!

MOTHER NATURE´S SON – jedná z těch krásných balad pro akustickou kytaru, které uměl napsat Paul ve skvělém pojetí. Nahrál ji vlastně sám. Všechny použité kytary, ale také bicí nástroje a koncertní tympány. Jeho hlas má chlapecky jemnou a čistou barvu. Všechny tóny znějí jako paprsky jasného slunce odrážející se od bukolické krajiny. Tympány sice působí hodně „agresivně“, ale nevadí mi. Lyrickou polohu dotvářejí z pozadí ještě trubky a trombony. Tuhle skladbu natočili britští Gryphon a výtečným způsobem si pohráli s její strukturou… Píse� na albu působí jako pohár chladné vody s lesního pramene, který osvěží a rozjasní smysly…. Nádhera!

EVERYBODY´S GOT SOMETHING TO HIDE EXCEPT ME AND MY MONKEY – tohle je ovšem pořádně syrový rock s mimořádným nápřahem. Skladba, která má pořádně dlouhý název, který nebylo nikdy jednoduché si nazpaměť zapamatovat. Napsal ji John – sólově ji nazpíval svým neopakovatelně přitažlivým timbrem v hlasu, za přispění Paula a George. Všichni Beatles nahráli pro větší zvýraznění rytmické složky percussion a popřáli tak písni pořádné emocionální běsnění. George nahrál party sólující kytary za asistence Johnových doprovodů a ve spojení s rozšířeným rytmickým metrem vznikla výtečná skladba. Nemá nějak složitý harmonický základ, ale přesto je melodicky prošpikovaná řadou zajímavých nápadů. Výborné basové party…. Bytelný rock s řádnou úderností podle všech pravidel!

SEXY SADIE – tuhle skladbu napsal John. Jeho interpretační vklad si nespletete, třebaže mu Paul i George pomáhají s dalšími hlasy. John si nahrál hammondky, kytary, ale zvláštně znějící klavírní party s ozvěnovým efektem s dusavou baskytarou dodal Paul. George implantoval do skladby výtečné kytarové sólo a pochvalu zaslouží i Ringovy bicí nástroje, které prokresluje meziúderem, který působí mezi několika breaky velmi důrazně. Skladba také vznikla v Indii a John, inspirován prozřením, že guru Maharishi není tím metafyzikálním stvořením, za jaké se vydává, ale mrzce nízkým pudovým člověkem. Jedna z adresných skladeb, kterou stvořily neblahé pocity podvedeného člověka…

HELTER SKELTER – tahle skladba má pořádný rockový nápřah. Můžeme zde mluvit o hard rocku (či snad o heavy metalu), raději se do toho nebudu zamotávat. Skladba prý vznikla jako výzva, zda jsou schopni Beatles napsat skladbu ve stylu „nejpravověrnější britské rockové kapely“ Who. Paul se toho ujal a výsledek je opravdu famózní. Tímto způsobem Beatles nikdy předtím, ani potom nehráli. Paulův syrový emocionální vokál překonává hranice, nahrál také první sólovou kytaru, vedle pořadně dunivých basů, zajímavé je že John nahrál rovněž party sólové kytary a také baskytarové party (!), zatímco George připojil zpěv a třetí kytaru. Ringo se rovněž pořádně rozběsnil na bicí baterii, tak jak u něho nejsme zvyklí a kamarád Mal Evans dokonce zahrál na trubku…. Skladba se pojednou ztrácí v prostoru a znovu se vrací se svou hřmotnou naléhavostí…. Ringův výkřik v závěru tak dynamicky vypilované skladby, „že má puchýře na prstech“ patří k těm občasným beatlesovských legráckám, které provázely nahrávací proces…. Skladbu natočili v osmdesátých letech jako coververzi irští U2. Vytvořili zajímavý derivát, ale hloubky originálu dosaženo nebylo… Smutné bylo, že jejich mladší ortodoxní fanoušci u nás si tehdy mysleli, že je to jejich skladba….

LONG, LONG, LONG – meditativně dumavá skladba. Má poněkud utopený sound. George je jejím autorem. Skladbu si nazpíval svým zúženým vokálem a nahrál i akustickou kytaru, Paul se posadil za hammondky a vedle dunivé baskytary natočil i přídavný vokál. Ringo za bicími hraje velmi neústrojně pojaté rytmické party. Téměř ho neslyšíme a opak najednou zničehonic mohutnými údery a závěrečným virblem se hlásí ke slovu. John při nahrávání chyběl, zato se na klavír připojil asistent produkce Chris Thomas (jehož hvězda vyšla v sedmdesátých letech). Podivný zvuk v nahrávce způsobilo rozvibrování láhve od vína, které se nakonec Georgeovi zalíbilo a rozhodl se tam tento rušivý prvek nechat. Na alb nemá George žádnou „indicky“ laděnou skladbu. (Možná mu Paul nechtěl „povolit“ to co na Sgt. Pepperovi nebo na Revolveru a John byl „bezmocný“…) Tahle kompozice má v sobě kus orientálního meditačního náboje, který je ovšem přikryt evropským myšlením. Má v sobě svíravý smutek a obnažuje duši……

REVOLUTION 1 – Johnova skladba, kterou už známe ze singlové verze. Tato varianta je ale výrazně odlišná, i když téma je stejné. Kontrasty Johnova provokativního hlasu korespondují s obsahem písně, která reaguje na studentské nepokoje, jež zachvátily západní Evropu a USA na jaře 1968. Čelný představitel francouzské nové vlny, režisér Jean-Luc Godard se vyjádřil, že „Beatles jsou apolitická kapela a že jsou málo revoluční“ (na rozdíl od Rolling Stones). No nevím… Asi se tento názor donesl až k Johnovi… John nahrál jednu sólovou kytaru a George druhou sólovou kytaru. Paul připojil pořádně dunící basy a hru na hammondky, ale i klavír. Akustická kytara je výtečným protikladem elektrické kytaře. Pohostinsky zde vystupuje mladý Nicky Hopkins na elektrické piano a nemůžeme zapomenout ani na řízné dechy. Všichni navíc dotočili tleskání a tak skladba dostala další rozměr. V závěru opakované téma má podmanivě zhuštěný emocionální náboj se vzdycháním „alright“, znějící skoro až s erotickým zabarvením. Výtečný příspěvek!

HONEY PIE – Paulova skladba vyvolá ducha good-timu dvacátých let a elegantních tančíren. Pět hostujících saxofonistů a tři klarinetisté působí značně nerockově, nicméně Paul si udělal radost svým návratem do starých časů a vytvořil zcela netypickou skladbu. John se o písní vyjadřoval velmi despektivně a rovněž George (hrající baskytaru) byl ve velkých rozpacích, zatímco Ringo „byl spokojen“. Paul odehrál i stylový klavírní doprovod a v jeho hlasu cítíme stylizovanou spřízněnost s daným hudebním žánrem. Spřízněnost s písněmi When I´m 64 a Martha My Dear zde vnímám docela jasně, ale třebaže jsem rocker, tohle promývání mozku mi nevadí. Hudba je kaleidoskop a tady to platí víc než jinde, tak proč ne?

SAVOY TRUFFLE – zajímavá sklada George. Má pořádný nápřah v rytmickém pojetí a nemůžeme zde přeslechnout šest hostujících saxofonistů, kteří dodávají správné ostří. Ani v té skladbě nehraje John. Spoluproducent Chris Thomas nahrál hammondky a zajímavě znějící elektrické piano. Výtečně seřízená rytmická jednotka Paul a Ringo zde skutečně odvádějí výtečnou práci a tak George měl velmi dobrý základ nahrát dvojitě natočené pěvecké party a elektrickou kytaru. Krásné minisólo svědčí o jeho vypilované vkusu (je ale moc krátké). Skladbu věnoval svému příteli – kytaristovi Eriku Claptonovi, který byl v dané době velký jedlík a milovník sladkého (později jsme se dověděli proč!). Není to žádný jazzrock, ale jsem schopen si představit, že Georgeovy skladby nemusejí mít jenom skryté nebo zjevné struktury meditační indické hudby, zasmušilých balad nebo bluesově kořeněných písní. Georgeův hlas se mi ale zdá jaksi upozadněný a mírně přebíjený celkovým soundem skladby….

CRY BABY CRY – tuto skladbu napsal John. Má nesporně všechny rysy jeho autorského názoru. Vedle podmanivého až tajemného zpěvu nahrál akustickou kytaru, naechovaný klavír, ale i hammondky, Paul připojil svoje prokreslené basy, George zkreslenou elektrickou kytaru a Ringo vedle bicích ještě použil i tamburínu. Pro vytvoření psychedelického odéru natočil producent George Martin ještě harmonium. Tuhle skladbu jsem vždycky miloval. Sestupná akordický harmonie byla vždycky velmi podmanivá. Údajně tento styl hudby běžný pro folkaře naučil Johna v Indii jeho spolumeditační kamarád – písničkář Donovan…Vrčící hammondky dodávaly ponuré tajemno starých zámků osvícených chabým světlem svící a do toho panoptikální atmosféra s nenapodobitelným Johnovým zpěvem i přidanými vokály.

REVOLUTION NO. 9 – co vlastně říci k této hudební koláži? Pro hodně lidí to byl šok a jiní zase namítali, že kdyby tento blábol byl vypuštěn, dostaly by se na album možná další dvě osobité skladby z beatlesovské dílny…. Asi je třeba znát souvislosti doby, ve které tato koláž vznikala. John už zaslechl jména jako Karlheinz Stockhausen nebo John Cage a seznamoval se s tím, co tihle skladatelé komponovali…John chtěl experimentovat se zvukem, ale i s konkrétními zvuky, ruchy, šumy a pohrávat si s natočenými pásky a tak tam slyšíme jednotlivé Beatles, Yoko Ono, záznamy přehrávané pozpátku, ladění rádia… a hledači skrytých významů si zde dopřávají prostor pro tajemná dešifrování všelijakých vzkazů, náznaků a symboliky. Je to anarchistický pohled? Je to nová hudební revoluce, je to psychedelický úlet, cítíme zde LSD a marihuanu. Hodně lidí tuhle „skladbu“ vynechává a raději poslouchá „normální“ skladby. Za desítky let už jsem si zvykl a určitě i další skalní příznivci Beatles a tak si nechají v daných osmi minutách „promýt“ mozek, aniž by to na nich zanechalo nějaké viditelné stopy…. Prostě o sem patří, ale v rádiu tuhle „skladbu“ zcela určitě nikdy neuslyšíte…..

GOOD NIGHT – závěrečná skladby je po předešlém experimentu pohlazením, jakousi ukolébavkou na dobrou noc. Hodně lidí si vždycky myslelo, že tečku za bílým dvojalbem udělal Paul touhle skladbou. Napsal ji ale John, ale nazpíval ji Ringo, který říká, že „John má velkou duši“. Je filmově rozevlátá, sentimentální. Mike Sammes Singers dodali sborový zpěv a tak jako doprovod vnímáme dřevěné dechy, smyčce, ale i harfu a také George Martina, který hraje na celestu. Píse� původně napsana pro Johnova malého syna Juliana, kterému jako táta hodně dlužil…. Hollywoodský sound jako pro film s Barbrou Streisand. Nazpívala ji také naše „zneuznaná“ popová star Helenka Vondráčková s názvem Sním…
Když ležíte v posteli a chce se vám už zavřít oči, je to příjemná uspávanka. Víc se k tomu ani říct nedá (jsem rocker), ale svoje lyricko-romatické proporce v sobě nezastírám. Skladba sem patří, ať se to někomu líbí víc, nebo mí�…

Bílé dvojalbum je výtečná kolekce písní – jedinou „ka�kou“ je, že album poslouchal vraždící Charles Manson, který provedl v daném roce rituální vraždění…. A oháněl se tím, že poslouchal tento projekt, nebo alespo� některé skladby z alba. Beatles to samozřejmě šokovalo, ale hudba za to nemohla. Ta měla vlastní výpovědní hodnotu, která byla zneužita mediálně k daným proklamacím psychopatického fanatického vraždícího šílence….
Pro mě album znamená novou variantu beatlesovského přínosu na hudební scénu s velmi silnými a autorsky, aranžérsky a interpretačně silnými skladbami, které ani po desítkách let neztrácejí nic ze své osobitosti.
Plný počet hvězdiček!!!








reagovat

Hm, Bílé album... Co k němu říct? Není na něm ani jeden singl, je na něm spousta docela pěkných věcí a taky pěkných pár (cenzurováno). Počínající rozpad skupiny je opravdu cítit - každý si prostě jede po svém a ostatní potřebuje v lepším případě jako doprovodnou kapelu, v horším případě vůbec. Každá ze čtyř stran dvojalba je zaneřáděná nějakým tím odpadem, který tam zkrátka být neměl. Celé album má podivně rozjuchanou atmosféru, která má snad navodit dojem živého hraní, ale je to jen důsledek ztráty jasného směru, kterým by se nahrávání mělo ubírat. Tedy jinými slovy důsledek věci, která byla na předešlých deskách nemyslitelná. Na mě to různé rozehrávání, postupné rozjíždění a pochybné brnkání či povídání na koncích písniček působí spíš uměle a postupně čím dál tím víc ruší.
Atmosféra při nahrávání nebyla dobrá, to je historicky známý fakt. Poprvé se stalo, že někdo z kapely bouchl dveřmi. Tentokrát to byl Starr a McCartney ho po nějaký čas na místě bubeníka ochotně zastoupil.
Začátek alba je více než slibný - po zvukovém efektu začne solidní McCartneyho vypalovák Back In The U.S.S.R., který plynule přejde do Lennonovy klidné Dear Prudence. Následující Glass Onion je pokažená utahanými smyčci na konci, skupina měla podle mého dát přednost mixu, který se objevil po mnoha letech na Antologii. Následuje první hrůza: Ob-La-Di, Ob-La-Da, neskutečná odrhovačka, která jen mrhá silami všech zúčastněných. Bohužel se právě tato věc stala možná nejznámější nahrávkou celého dvojalba. Špatný dojem pokračuje i v odpadkovitém popěvku Wild Honey Pie. Dojem nezachra�uje ani Lennonova The Continuing Story Of Bungalow Bill - na jejím začátku i konci se poprvé objevuje onen nešvar, který jsem popsal ve druhém odstavci. Ve zmateném závěru se málem ztratí začátek výtečné Harrisonovy písně While My Guitar Gently Weeps, která zvedá úrove� konečně zase o něco výš. Povedený závěr první strany obstarává Happiness Is A Warm Gun, jedna z mála nahrávek alba, která snese označení kolektivní.
Druhé straně bylo dopřáno kvalitního materiálu ještě méně. Asi nejlepší písní je I´m So Tired. Slušně vyznívají ještě Piggies a Julia, snesitelný je Starrův příspěvek Don´t Pass Me By, jehož účinek posiluje fakt, že se jedná o autorský debut a sráží zmatené fidlání na konci. Blackbird a Martha My Dear jsou McCartneyho sólové záležitosti, první je zajímavá akustická vybrnkávačka, druhá trochu nudí rytmickými nepravidelnostmi. I Will samostatně sotva obstojí, Why Don´t We Do It In The Road je trochu zbytečně moc uřvaná a trochu zbytečná. Rocky Raccoon pak upřímně nesnáším od doby, kdy jsem ji slyšel poprvé - což trvá dodnes. Zbytek první poloviny nemá šanci dojem pozvednout.
Jako nejvyrovnanější se jeví třetí strana, ale i tu několik věcí kazí. Jako první přijde nepěkný střih v Yer Blues (3:16). Jakkoli je provedený v tempu a řemeslně tedy zřejmě správně, zní hrozně. Ty dvě části na sebe prostě nenavazují, je to ošklivé kopnutí do uší. O tom, že byl šťastný Lennonův nápad zpívat mimo mikrofon, též nejsem přesvědčený. Po McCartneyho akustickém okénku následují dvě Lennonovy docela povedené písně, tentokrát kupodivu ničím nepokažené. McCartney předvede trochu hlasitého zmatku v Helter Skelter, který se z fadeoutu zbytečně vrací zpět, následovaný Harrisonovým příspěvkem s názvem Long, Long, Long. Píse� je asi lepší, než jaká se zdá z běžného poslechu být. Je nepochopitelně tichá, takže její melodie nevynikne. Což je příčina toho, že zaujme jen velmi těžko. Bohužel, je to nejméně zdařilá nahrávka Harrisonovy skladby. Tím opravdu neříkám, že i jeho nejslabší píse�.
A jsme u poslední strany. Revolution zní mnohem lépe v rychlé verzi ze singlu, Lennon se zachra�uje v Cry Baby Cry - jedné z jeho nejlepších písní na celém dvojalbu, aby následně přišla Revolution 9. K tomu už nemám opravdu co dodat... Honey Pie není přesně můj šálek čaje, což není vina autora. K tomu lepšímu ze závěru alba patří Savoy Truffle a k tomu ještě snesitelnému Good Night.
Album ztrácí pocit provázanosti, který by přítomen být měl, byť se jedná jen o album písničkové. Ona pestrost navíc není dána nějakým záměrem, je výsledkem postupu "co dům dal". Mnoho z té pestrosti pak tvoří vyslovený odpad, čili to opravdu těžko připočtu k plusům. Beatles tu spáchali tolik ledabylostí, až se jeden nepřestává divit. Harrison se pak stal obětí hudebního zločinu, když byla vyškrtnuta jeho Not Guilty. Budu se asi dost lišit, ale pro mě toto album vážně neznamená víc než pouhý průměr. Tři hvězdičky s jedním lehce ukousnutým cípkem.
reagovat

hejkal @ 31.01.2011 07:46:13
Tiež je to pre m�a album o pár skladbách (While my guitar gently weeps, Yer blues...), pre m�a je najzaujímavejšia Helter skelter a to preto, lebo to nie je typická Beatlesovka, nemá ani zvlášť podarenú melódiu, ani by som ju neradil medzi najlepšie tvrdé rockové skladby dejín a aj tak, fandovia Beatles ju nielenže prijali, ale sa �ou aj ohá�ajú, ak príde na dokazovanie, že Beatles hrali aj niečo poriadne (čítaj vytvrdeno rockové). V tomto mi biely album pripomína dielo Warhola, nech prišiel s čímkoľvek, sláva to istila.

Filozof @ 31.01.2011 09:46:38
Hejkal
A co je podle Tebe "typická Beatlesovka"? Právě proto, že mají tak různorodé skladby se toto označení snad vůbec nedá použít. Yesterday i Helter Skelter, Rocky Raccoon i Why Don´t We Do It In The Road jsou úplně jiné a přesto jsou to Beatles. Nebo právě proto. Kdo dokázal být tak pestrý ve výrazu?

Osobně mám toto dvojalbum moc rád. Stejně jako ostatní Beatlesárny prostě hromada krásných písniček. Beatles nejsou Hendrix ani Cream a není důvod to od nich chtít. Hendrix a Clapton by zase nesložili Yesterday.
Pestrost mi zde vůbec nevadí, vadí mi jen Ob-la-di a Revolution No. 9 - to už je moc úchylné, ale jinak samé moc pěkné věci. Víc než půlku věcí doslova miluju.

hejkal @ 31.01.2011 12:02:02
Pre m�a je to ich sladkosť: Yellow submarine, Michelle, Love me do, Yesterday, All you need is love...

Apache @ 31.01.2011 13:29:31
Dlouhá léta moje nejoblíbenější album Beatles a (zatím) jediné, které mám ve sbírce.

merhaut @ 31.01.2011 14:11:42
Bílé dvojalbum bylo Z�MĚRNĚ koncipováno coby reflexe dobové hudební scény (například. Helter Skelter = evidentně The Who), proto co skladba, to jiný "žánr". Chlapcům se zkrátka zachtělo zahrát si od podlahy a podle nálady, a nemuset posunovat hranice...

Vedle Abbey a Magical má nejoblíbenější deska Beatles.

hejkal @ 31.01.2011 14:29:39
Apache - u m�a je favorit Abbey road. Merhaut - nič proti tomu.

Apache @ 31.01.2011 20:00:13
Abbey Road a Magical Mystery Tour jsou samozřejmě (!) taky výborná alba. V oblíbenosti jsou u mě takřka na stejné úrovni jako White Album. Ale NEJ může být holt jenom jedno.
Jinak mám hodně rád ještě Rubber Soul, Revolver, Let It Be a Past Masters Volume Two.

Cossack @ 31.01.2011 20:12:58
Abbey Road mám taky raději (ovšem ne nějak propastně); a shodou okolností je to zárove� jediné, které od Beatles vlastním... :-)

Voytus @ 31.01.2011 23:02:17
Koukám, že tuhle desku zachra�uje můj oblíbenec Harrison :-)
Také mám od Beatles jiné favority: Abbey Road, Revolver a Rubber Soul.

Filozof @ 01.02.2011 08:41:15
Hejkal
Takže pro Tebe je typická Beatlesovka sladká věc? To je dost úzký výsek. Daleko menšinový.

hejkal @ 01.02.2011 08:58:08
No a? :)

leon66 @ 02.04.2012 23:47:58
springfame: V Yer blues Lennon nezpívá mimo mikrofon,je to zopakovaná první sloka bez hlavního vokálu, v pozadí je slyšet pouze Johnův orientační zpěv. Jinak ten tebou zmi�ovaný střih se mi zdá v pořádku(čímž netvrdím, že je).

Nebudem nikoho zaťažovať škatulkami a rozoberaním jednotlivých skladieb albumu.

Najsurovejší album The Beatles. Bolo veľmi zaujímave pozorovať, ako sa zo štyroch 20-ročných zasranov čo vrtia hlavami a kričia "yeah yeah yeah" vykluli poctiví a naozaj prácecenní muzikanti už od dôb albumu Revolver. Tu nám však neponúkajú žiadne kostýmy, žiaden film, žiadne masky a tobôž nie žiadnu postupnosť ako pri Sergeantovi Pepprovi alebo Magical Mystery Tour. Jednoducho tvrdá nálož, ktorá sklamala všetky tváričky nevinných dievčatok ktoré volali "John! John!" a odvtedy zanevreli na Beatles. Ja však hovorím �NO!!!

Žiadna hra. Pre m�a je tento album oveľa zásadovejší ako Sergeant Pepper alebo všetky albumy Beatles dokopy po rok 1968. Na tomto albume povedali svoje FUCK svetu. Možno na pár McCartneyho alebo Lennonovych sladkých výnimiek (Obladi Oblada, Bungalow Bill, Mother Nature´s Son) tento album ponúka strašne veľa kvalitnej muziky, ktorá obsadila všetky zákutia drážiek štyroch strán platní. Nehovoriac o najsilnejšej piesni tejto platne "Happiness is a Warm Gun" pre m�a tento album znamená všetko, čo Beatles mohli ponúknuť.

Jednoznačne pre m�a za 6,5 hviezdy.
reagovat

pito63 @ 04.01.2011 22:41:23
"Bejby", ani nevieš, akú radosť si mi urobil. Po toľkých mojich bombardovaniach, aby si sa slušne prihlásil, si moju prosbu konečne vypočul. Toto je pre m�a zatiaľ najmilšie tohtoročné prekvapenie na Progboarde. Bodaj by medzi nami bolo viac takých "dospelákov".
MoonySK, želám Ti, aby Ti to Tvoje "péro" nevyschlo! Teším sa na ďalšie príspevky.
...a Ty si z Dubnice? Dakedy hodĂ­me reÄŤ. Mal som kopu spolubojovnĂ­kov priamo z mesta i okolia.

moonySK @ 04.01.2011 22:46:49
Ooooha ďakujem...no počúvaj, nepoznám ťa náhodou? Ja som Peťo Schon z DCA, hej. A ty???

pito63 @ 04.01.2011 23:06:43
Tak Ty nevieš, kto som? Dostaneš po zadku!
Peťko, nebudeme to tu kaziť, Beatles si to nezaslúžia, čo Ty na to? Ak budeš mať niekedy čas a chuť, tak sa ozvi:
pito63@zoznam.sk
Rád s Tebou hodím reč a možno nájdeme aj nejakých spoločných známych z Dubnice...

AndyB @ 04.01.2011 23:21:51
Ano, je to výborné dvojalbum. Nemám ho radši než Sgt. Peppera, i ten je mi blízký a rád se k němu vracím, ale co na tom, "bílé" album je prostě skvělé. Pestré a nadčasové. A pro poslech není vůbec jednoduché. Lahůdka.
moonySK, souhlasĂ­m s hodnocenĂ­m *****

Filozof @ 05.01.2011 08:01:21
Moony
Rozhodně originální názor - takové se cení.

hejkal @ 05.01.2011 09:56:22
No, ja niekedy určite zaťažím tento server aj škatuľkami a aj rozoberaním jednotlivých skladieb. Zatiaľ som nenabral odvahu, pretože nie som veľký fanúšik skupiny.

Prvý a jediný dvojalbum od Beatles, fanúšikmi zvaný White album, je jedným z mála dvojalbumov, pri ktorých sa poslucháč nenudí. Beatles sa tu zriekli spoločnej práce, každý robil sám za seba. Dokonca pri nahrávaní neboli všetci prítomní naraz. Kvalitu skaladieb to však neovplyvnilo. Sú tam skvosty ako Blackbird, Julia, While my guitar gently weaps (na sólovej gitare s Ericom Claptonom) či Ob-la-di ob-la-da, ktorá sa stala hitom. O skladbe Back in the USSR sa hovorilo, že bola proti obsadeniu ČSSR tankami, ale to sú len fámy. V kapele to poriadne škrípalo, opustil ju Ringo, ale kapela ho po pár d�och presvedčila k návratu. Možno preto tu nájdeme aj jeho prvú autorskú skladbu Don´t pass my by.
reagovat

Apache @ 09.04.2009 15:25:06
Helter Skelter! :-)

Mohyla @ 16.10.2010 17:34:23
Dnes som si ju opäť pustil a na sluchátka . Táto dvojplat�a je ozaj skvost . Dá sa z nej vytešovať neustále . Opäť som si uvedomil aké je ťažké povedať , ktorý album je najlepší . Asi tak , akože ktoré dieťa mám najradšej .