Barrett, Syd - Opel

Přestože se ve svých článích zabývám vesměs pouze řadovými alby, udělám tentokrát výjimku, protože kompilační album Opel je natolik zajímavé, že pro úplnost diskografie Syda Barretta je potřeba ho zmínit a rozhodně by nemělo chybět těm, kdo chtějí mít Barretovu tvorbu kompletní. Opel vyšlo v roce 1988, tedy 18 let poté, co Syd Barrett skončil se sólovou tvorbou a odešel víceméně do ústraní. Nebylo tedy vydáno v jeho \"režii\", ale jedná se čistě o tah gramofirmy, a vyhověla tak přání Barrettových fanoušků. Opel obsahuje několik odlišných verzí skladeb vydaných na obou Barrettových sólovkách, ale hlavě písně, které nebyly nidky vydány a neni jich zas tak málo, proto si toto album zaslouží zvláštní prostor a věnuji se mu tedy samostatně.

Jako první je zařazena stejnojmenná Opel, píseň, na kterou se údajně zapomnělo při zmatku při nahrávání a dokončování alba The Madcap Laughs. Fanoušci se dlouho této písně dožadovali, a EMI jim tímto albem vyhověla, kolem Opelu se svého času vyrojila jakási aura tajemství, protože se často tvrdilo, že je to jedna z nejlepších Barrettových skladeb, za což ji považoval sám Syd a lidé, kteří se s Opel setkali a měli tu čest ji slyšet. Podle mého se kolem této udělal až moc veliký humbuk, je povedená, o tom žádná, ale přece jen mezi první desítku nejlepších Sydových nahrávek bych ji nezařadil. Škoda jen že je nahraná nahrubo pouze zěpv a akustická kytara (jako většina písní na tomto albu), pod vedením Davida Gilmoura by se z ní jistě vymáčklo ještě víc. Ale nechápejte mě špatně, Opel rozhodně je dobrý song. Clowns and Jugglers je původní verze písně Octopus z desky The Madcap Laughs. Původně byla Octopus nazvána takto, ale když se produkční práce v pozdějších fázích nahrávání chopili Gilmour s Watersem, donutili Syda skladbu Clowns and Jugglers předělat, a dostala pak jméno Octopus. A jenom dobře, protože Clowns and Jugglers není tak povedená, jako vyšperkovaná Octopus, tady je krásně vidět důležitý přínos hlavně Davida Gilmoura, který si dal se Sydovými skladbami opravdu hodně práce a obě řadové desky jsou tak dobré rozhodně také díky němu. Rats mě velice překvapila, přesto, že obsahuje pouze zpěv a akusticku kytaru, osobně se líbí mnohem víc než verze z alba Barrett, je v ní takto více naléhavosti, intenzity a postrádá podle mého trochu přehnaně rušivé zvuky podkladových kytar z přídavných stop z řadového alba. Další \"novinky\" najdeme v páté písní Dolly Rocker, rozhodně kvalitní skladbička, stejně jako zajímavý Word Song, jehož tex, jak již trochu napovídá sám název, tvoří jednotlivá slova spolu téměř nijak nesouvisející, Syd prostě začne \"stained, glaucous, glycrine, gold, goat, clover...\" a v tomto duchu se nese celá píseň. Poté si opět připomeneme album Barrett s akustickou verzí Wined and Dined, a následuje podle mého nejpovedenější z dříve nevydaných Sydových písní, Swan Lee (Silas Lang), kde Syd vypráví jakýsi příběh o indiánovi a jeho dobrodružné cestě, je to opravdu dobrá skladba. Pak další novinky, legračně pochmurná Birdie Hop, poté Let´s Split, nesestříhaná, kde Syd dvakrát vzdychne, přestane hrát, je slyšet jak otočí list s textem a začne hrát prostě dál, což nebyla při nahrávání s ním zas až taková výjimka. Lanky je jediná instrumentálka ze všech jeho řadovek, a má podtitulek part one, ptám se tedy, kde je part two? Woudln´t You Miss Me je původní verze skladby Dark Globe z alba The Madcap Laughs. A po poslední \"novince\" Milky Way přichází verze Golden Hair, která se zde objevuje dvakrát – na začátku alba je to verze pouze se zpěvem a akustickou kytarou, a nyní zase pouze s doprovodnými nástroji, zní to tedy trochu jako zvláštní zasněná psychedelická instrumentálka. Toť vše. Ještě je potřeba zmínit, že na CD verzích všech jeho alb jsou jako bonusy zařazeny další \"tejky\", čili předchozí opakování zařazených skladeb, kdy se pak při nahrávání vybral buď jednoduše nejlepší take, nebo poslední. Zní to asi trochu nesrozumitelně, ale kdo viděl CD, snadno pochopí.

Je dobře že album Opel vyšlo, protože pro všechny, kteří mají Sydovu tvorbu rádi, je to určitě alespoň malá náplast na skutečnost, že toho Syd vydal bohužel tak málo. P.S. Protože se jedná o kompilační album, tentokrát nehodnotím.

převzato ze souhlasem autora z : >> odkaz
reagovat

Jirik @ 28.03.2008
Ja se hrozne primlouvam za Clowns and Jugglers. Na tomto vyberu je uzasna. Ve verzi s nazvem Octopus (z ML) je slyset mozna vice studiove prace, ale chybi tam jakasi strhujici syrovost, nebo jak to nazvat.... Mozna zalezi na tom, jakou verzi clovek slysel prvni

Á, je tady jeden z mých oblíbenců, Syd Barrett. Syd Barrett, Peter Hammill, Edward Kaspel, Mejla Hlavsa, Pavel Zajíček - tohle jsou lidi, kteří obohatili (nebo obohacují) svět hudby neúměrně k tomu, v jakém jsou dnes relativním zapomnění… Kompilace Opel obsahuje věci nezařazené do studiových alb (že jich Syd má, co ;-) nebo jiné verze známých skladeb z let 1968-1970. Komu se nelíbí Sydova dvě studiová alba, protože jsou moc akustická a málo psychedelická, málo rocková, tak by si tohle album určitě pořizovat neměl, protože tato hudba vzdálená jakékoli snaze po komerční líbivosti, často ořezaná na kost, opravdu nemusí být po chuti každému… Nečekejte žádného druhého „Arnolda“.
Původní plán byl, že se na kompilaci objeví i Scream thy last scream a Vegetable man, ale ostatní Floydi nedali svolení…Je to určitě škoda, protože bonusy, zejména poněkud zbytečně zařazené It´s obvious (Take 3) a It´s obvious (Take 5), mohly být udělány jinak… Na druhou stranu je pravda, že zmíněné skladby - Scream thy last scream a Vegetable man - (i když je složil Syd) prostě existují pod hlavičkou Pink Floyd… jsou výjimečným dokumentem o rozrůstající se duševní poruše citlivého člověka, ale to je jiná kapitola… Proč také výborná skladba Opel (obecně považovaná za jednu z nejlepších věcí, které Syd napsal) nevyšla na Sydově prvním albu, ale až v roce 1988 na této kompilaci, to také neumí nikdo vysvětlit. Jak jednou řekl David Gilmour, prostě se na ní v tom zmatkovitém a nejednoduchém natáčení Madcap Laughs pravděpodobně zapomnělo… Asi nikdo si nedokáže představit, jaká to musela být práce, spolupracovat s neustále se měnícím „trochu mimoušem“ Sydem, který se čím dál tím víc propadal do propasti schizofrenie, hloubené navíc nestřídmou konzumací LSD… Ale na druhou stranu, buďme rádi, že tato kompilace vůbec vyšla! Představte si fandy Syda Barretta z konce šedesátých let, kteří se něčeho nového dočkali až koncem osmdesátých let!... Mě je třicet a jsem rád, že jsem byl takového dlouhého čekání ušetřen…
Osud Syda Barretta je hodně smutný, celá jeho nevelká tvorba jako by byla takovým výkřikem citlivého člověka, toužícího zpočátku „malovat“ nehitovou abstraktní hudbu (jenže po prvních singlech Pink Floyd tlačeného opačným směrem), potom lze v jeho hudbě stále častěji nalézt touhu/přání/výkřiky do tmy : nechte mě žít v pohádkovém jednoduchém světě, já se nedokážu přizpůsobit hořkému blázinci reálného života… Syd Barrett, geniální, šílený, citlivý, přecitlivělý, dítě, které nikdy nedospělo...něco jako Edgar Allan Poe… Není týden, kdy bych si na něho a jeho krásné písně nevzpomněl… Zrovna včera jsem si broukal nádhernou, až dětskou Birdie Hop, píseň právě z této kompilace…
Omlouvám se, nějak mi to dnes kecá… teda píše ;-)

reagovat