Barrett, Syd - Barrett

Záhy po vydání alba The Madcap Laughs se pustil Syd Barret do skládání a nahrávání jeho následovníka. V EMI byli spokojeni s prodejností předchozí desky, a tak nechali Sydovi volnou ruku a dost času. Na nahrávání a produkování se podíleli bývalí spoluhráči Rick Wright a hlavně David Gilmour, který, stejně jako na The Madcap Laughs, odvedl obrovský kus práce, bez něj by ani jedna z Barrettových sólovek nejspíš nevyšla. Nahrávalo se stejným způsobem jako minule – Syd nahrál základy a zbytek, včetně bicích, se dohrával až poté, to vše za úporné snahy Davida Gilmoura, aby to vše dávalo alespoň trochu smysl a dalo se to vůbec vydat. A v mezidobí nahrávání desky přišel i koncert. Sice jeden jediný a velmi krátký, ale alespoň to. Uskutečnil se v Olympia Extravaganza a odehrány byly pouze čtyři skladby, ale návštěvnost byla poměrně slušná a kapela slavila na pódiu úspěch, přesto Syd po čtyřech skladbách z pódia odešel. Koncertní sestava se skládala samozřejmě z Barretta, Gilmoura, který hrál na basu, a Shirleyho na bicí.

Obal nové desky, nazvané jednoduše Barrett, nakreslil sám Syd, který se jak známo věnoval malířství. Vyšla necelý rok po albu The Madcap Laughs, 14.11.1970.

Hudebně je album Barrett propracovanější a má podstatně složitější aranžmá než The Madcap Laughs, což je na první pohled zřejmé již v úvodní Baby Lemonade. Texty jsou některé pak velice osobní s tématem lásky, které, ostatně jako na předchozím albu, jsou evidentně myšlenky a výpovědi Syda ke konkrétním dívkám, jako v následující Love Song. Třetí píseň, Dominoes, navodí ještě příjemnou atmosféru jakési ospalosti, i když je v ní několik velice zvláštních slovních obratů, Syd v textech působí velice zvláštně a doslova vykresluje různé představy a pocity. V songu Rats se pak šílenství rozjede naplno a to i hudebně, ale nechápejte mě špatně, rozhodně to nepozbývá nic ze zvláštního kouzla Barretových písní, možná právě naopak. Maisie je pak podivné náladové blues, Syd zde zpívá velice hluboko a píseň má vůbec celkově velmi osobitou a trochu potemnělou atmosféru. Naproti tomu Gigolo Aunt působí navenek rozverně, ale přesto se uvnitř kdesi pod povrchem skrývá něco úzkostného, čímž ostatně jsou Barrettovy texty a písně klasické, navenek mohou působit někdy až naivně, dětsky a legračně, ale po přečtení textů zjistíte, že tomu tak není, a do pověstného Sydova "hudebního dadaismu" se vkrádá něco zvláštního, jakoby přepínal z nálady do nálady. Nejspíš byl takový i ve skutečnosti, což ostatně dokládá spousta více či méně pravdivých historek o jeho výstřelcích šílenství. Waving My Arms in the Air je pak další z osobitých textů, cílených na jeho vztah s dívkou, ať už to byla Lynsey Kornerová nebo Gayla Pinionová, dvě největší Sydovy lásky, s oběma prožil problematický vztah, za což mohly většinou hlavně jeho psychotické stavy. S Gaylou se dokonce i později zasnoubil a málem došlo k sňatku, ale vztah nakonec shořel, protože Barrett byl prostě natolik problematická osobnost, že to Pinionová přes veškerou snahu nakonec nevydržela. Gayle je údajně věnovaná i píseň Wined and Dined. A velice zajímavá je závěrečná legrácka Effervescing Elephant, neznám jiný song v historii rocku, který je v podstatě zhudebněná bajka.

Album Barrett nakonec udělalo tečku za hudební kariérou Syda Barretta. Možná to mělo za vinu menší prodejnost než se očekávalo, možná psychické problémy Syda ,jeho unavenost Londýnem a dosavadním divokým životem, nejspíš oboje. Faktem je, že nakonec dožil v ústranní v rodném Cambridgi, kde se věnoval malování a zahradničení, stranou od společnosti. Ale přesto že na hudební scéně nepůsobil příliš dlouho, zanechal v muzice nesmazatelný odkaz a kolem jeho osobnosti se vytvořil doslova kult. Až do jeho smrti v roce 2006 ho otravovali jeho fanoušci a obdivovatelé (údajně mu téměř každý týden někdo zvonil u dveří v touze spatřit legendárního Syda), stejně tak občas zástupci gramofirem nabízející různé nabídky na natočení nových písní, záejm o jeho obrazy apod. Vše ale bylo marné, Barrett chtěl dožít v klidu a s hudební branží skoncoval definitivně. V 80. letech se ale fanoušci dočkali alespoň kompilačního alba s názvem Opel, obsahující stejnojmenou zapomenutou píseň z desky The Madcap Laughs a další nevydané písně, Syd se ale samozřejmě na jejím vydání nepodílel, to vše bylo již čistě aktivitou gramofirmy. Přestože se kompilačním albům ve svých článcích nevěnuji, bez Opel nemůže být Barrettova diskografie kompletní, proto o této desce přinesu článek jako definitivní rozloučení s tvorbou Syda Barretta. A ještě jedna věc - těm, kdo se chtějí o jeho životě a osudech dozvědět víc, doporučuji výbornou knihu mapující celý Sydův život od M. Watkinsona a P. Andersona, Šílený démant Syd Barret a rozbřesk Pink Floyd.

se souhlasem autora převzato z:
>> odkaz
reagovat