Barnodaj
Barnodaj
Progress Organization
Progres 2
Čtveřice brněnských hudebníků, skladatelů, aranžérů a vokalistů: bubeník a hráč na různé nástroje Zdeněk Kluka (v roce 1966 pomáhal zakládat skupinu Atlantis, ke které se později připojili sourozenci Ulrychovi); kytarista Pavel Váně (začínal v brněnském vokálně instrumentálním souboru Synkopy 61, po rozpadu Progress působil krátce v bratislavském Collegium musicum); hráč na klávesové nástroje Jan Sochor a řecký muzikant, baskytarista Emanuel Sideridis (mezitím se vrátil zpět do vlasti). Název vymysleli koncem roku 1968 zakládající členové Zdeněk Kluka a Pavel Váně. Spolu se svými kolegy pod ním absolvovali asi padesát koncertů a pak se rozešli. Trvání bylo tak krátké, že Progress nevešli do širšího vědomí publika. Motivem rozchodu nebyla obvyklá muzikantská svárlivost, ale příčiny mnohem prozaičtější; doba nebyla příhodná pro vznik rockových souborů. Existenční nejistota přiměla hudebníky k odchodu k lépe zajištěným interpretům populární hudby, se kterými posléze absolvovali stovky vystoupení v roli doprovodných muzikantů. Svoje první album natáčeli dávno po rozpadu. A podtitul Barnodaj? Vymyslel ho první trumpetista Bromova orchestru Jaromír Hnilička. Hudebníci z Progress Organization chtěli otupit avantgardistické ostří vypíchnuté názvem, a co hlavně, počeštit se. Inspirace se jim dostalo v názvu Hniličkovy dadaistické básně, která po zhudebnění sloužila jako znělka.
Šest let přestávky ve společném vystupování, psaní "do šuplíku" a zkoušky ve vzácných chvílích volna vedou k jejich druhé desce. Emanuela Sideridise nahradil Pavel Pelc (začínal v roce 1965 u výborné brněnské vokální skupiny Singings a pak dělal kapelníka u Junior-Speakers); entuziasmus zůstal, času nepřibylo. Nezměnily se ani odkazy, ke kterým se soubor vždy nepokrytě hlásil: Vanilla Fudge, Cream, Beatles. Klady jim zůstaly; ohromný smysl pro melodii (moravství v tom hraje jistě roli) a cit pro dobře sladěný vícehlasý vokál. Původní tvorba je samozřejmostí. V hudbě. Problém textové stránky věci vyřešil jeden z nejlepších českých textařů Pavel Kopta. Chápe se daného tématu velmi volně, není otrocky závislý na Kiplingově literární předloze. Interpretuje ji přirozeně a emotivně. Mauglí v jeho podání proplouvá věky a neztrácí se v nich. Mauglí, to je pro Koptu otevřené téma. Proto se může od medvěda Balú lehce přenést až k porouchanému gramofonu (což má ovšem hlubší význam) nebo k houpacímu koníku jménem Faun.
Druhá deska je dala opět dohromady, nejen ve studiu, ale i na koncertních pódiích či prknech klubů. Jana Sochora nahradil klavírista Karel Horký a soubor posílil druhý sólový kytarista Miloš Morávek. Jejich zápal a nápady se vhodně doplňují se zkušeností a vyzrálostí starších kolegů. Pozměnil se i název - Progres II, kterým se hudebníci chtějí opět přihlásit k odkazu svých rockových začátků.
"Čeští Pink Floyd", čímž nemám na mysli plagiát, ale opravdu originální tvorbu. Sestava muzikantů se často měnila.... (celý článek)
Discografie a recenze
