Annihilator - Set the world on fire

Annihilator - Set the world on fire - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1993

Tracklist:

01. Set the world on fire (4:30)
02. No zone (2:47)
03. Bats in the belfry (3:37)
04. Snake in the grass (4:55)
05. Phoenix rising (3:47)
06. Knight jumps queen (3:46)
07. Sounds good to me (4:18)
08. The edge (2:56)
09. Don't bother me (3:23)
10. Brain dance (4:51)


Obsazení:

Aaron Randall: vocal
Jeff Waters: guitars, silly vocals (10)
Neil Goldberg: guitar
Wayne Darley: bass
Mike Mangini: drums

with
Ray Hartmann: drums (4, 7)
Rick Fedyk: drums (5)
John Webster: keyboards (5)
Mark Lafrance: vocals (5)
David Steele: vocals (5)
Norm Gordon: vocals (10)
The Annihilettes - vocals (6, 10)

 
14.12.2019 horyna
5 stars

Psal se rok 93, odpoledne už bývalo celkem horko a léto nastupovalo na svůj trůn. Chodil jsem na střední a ten den jsem si to štrádoval přes město směrem do půjčovny cd. Tehdy byl jejich boom a krom jiných fungovala v Brně i tahle na ulici Jezuitské, v knihkupectví Černá planeta. Přišel jsem tam a zíral do novinek, hledajíc nějaký pořádný špek. V tu ránu jsem to zahlédl. Bylo to úplně nové, čerstvé třetí cédo kanadských Annihilator nazvané Set the World on Fire. Okamžitě mě třísknul do očí jeho obal (no uznejte sami, že nevypadá věru zle) i fotka na zadní straně s kapelou sedící v příšeří na pozadí obrovských elektrických sloupů. Sáhnul jsem rychle po něm a už, už si jej nesl hrdě a nedočkavě domů.

Tam mě na první dobrou tato nahrávka poslala do kolen. Vzpomínám si na ty okamžiky, jako by to bylo včera. Ale v tom roce jsem už metálek tolik nesjížděl, spíš jsem objevoval nové směry (grunge, rock, independent) a tak mi tahle pro kapelu netypická a dodnes jasně nejměkčí deska udělala obrovskou radost a kápla do noty. Znal jsem první dvě pořádně ostré speed metalové jízdy, ale Set… bylo jiné, kapela se posunula na vyšší level. V té době šla kopmozičně strašně nahoru. Zde předvedla na jejich poměry neuvěřitelně variabilní a progresivní výkon spadající spíš do oblasti hard´n´heavy, či hard-rocku. Potřetí vyměnila zpěváka, to když se Jeff s tím předešlým, opět nepohodl (o jeho vůdčí roli a těžko vycházející povaze bylo napsáno hodně) nastoupil k Annihilator (žel bohu opět jen na jednu desku) jasně nejlepší shouter jakého kdy kapela měla, jistý Aaron Randall. Jeho jemně "šlapajíce si na jazyk" vokál padl k novým skladbám jako ulitý a svým hard akcentem ony hard skladby skvostně opajcnul. Na albu se objevila ještě jedna, v pozdějších dobách dobře známá persona. Byl jím bubeník Mike Mangini (dnes Dream T.), který s buldočí zarputilostí a technickou vervou nabouchal většinu alba.

Pro potřeby tehdy na vrchol se drápající agilní mateřské firmy Roadrunner byl dokonce spíchnut hit s velkým H, balada Phoenix Rising. A že to není jen tak nějaká obyčejná balada, pozná každý vnímavý posluchač po prvním poslechu. Emočně vypjatá věc s parádní instrumentací a dech beroucím refrénem, které nedělá problém poslat vás do slzavého údolí. Úvodní stejnojmenná klipovka je netypicky přehrávána ve středním tempu a rychlý a s původním stylem kapely korespondující je vlastně až závěr desky samotné, prostřednictvím skvělé Dont Bother me a ujeté Brain Dance (už samotný název něco napovídá:-) Hlavní gró však tvoří tracky ve středním tempu, ověnčené častými vstupy tu divoce, tu decetně cválajícími akustikami a Jeffovými vyšperovaně strhujícími melodiemi a sóly. Deska oplývá zručným skladatelsko interpretačním řemeslem. A strana vrcholí v čitelných rockůvkách Bats in the belfry, Snake in the grass a vzpomínané baladě. B-éčko zase prostřednictvím melodicko akustických čísel Knight jumps queen, Sounds good to me a The edge.

Co skladba to hit, který jen tak z hlavy nedostanete s jasnou koncepcí, melodickou linií a tehdejší Jeffovou vizí, zkusit něco jiného, něco nového, něco přístupnějšího. Však pro tu přístupnost nemají skalní fans tuto nahrávku příliš v oblibě a lepí na ni hanlivé výrazy o komerci a zaprodání se. Hold i Annihilator mají ve svém portfoliu jednu černou ovci a tou je právě nahrávka Set the World on Fire, která je určena spíš rockerům, než pravověrným metlošům. Já říkám jen, díky bohu za ni.

Jedna z mých letitých kmenových srdcovek!
reagovat

EasyRocker @ 14.12.2019 18:03:10
No vida, horyna se dal do té kovové retropalby vskutku důkladně. Skvost u mě tak populární, že by se možná vecpal do mého metalového Top 10. Jeff Waters je naprostý génius s čichem snad na jakýkoli typ skladeb - od úvodního hřmotu po popůvku Sounds Good to Me. Není divu, že ho chtěl Mustaine do Megadeth.

horyna @ 14.12.2019 20:43:04
Easy pro nás oba je tohle album naprosto mimořádné. Nevím jak ty znáš jejich desky předešlé i následující, ale to co přišlo poté a v současnosti je hodně obyč průměr. Debut však v kovových kruzích zanechal pořádnou stopu. V patnácti jsme Alici úplně hltali:-)
Pro mne je A. Randal jediným pořádným zpěvákem v řadách Annihilator. I proto je Set tak dobré.

EasyRocker @ 14.12.2019 22:34:02
Já mám nejraději tohle a King of the Kill - na obě tu jsou staré recky. První dvě alba technicky paráda, ale nesedí m i ten utopenej zvuk.

dan @ 15.12.2019 12:08:41
Horyno neříkám to rád a neříkám to často, ale tvoje poslední recenze Annihilator patří k těm absolutně nejlepším, které jsem za svůj život přečetl. V prvním odstavci jsem se vrátil do svého mládí, ke kterému se vážou nejhezčí vzpomínky. Blahopřeju ti. Dovol abych ti položil jednu otázku. Ty tady píšeš hodně často, já bych dokonce řekl, že neustále něco píšeš. Kde bereš tu sílu a inspiraci k dalším a dalším recenzím? A ještě by mě zajímalo, v jakém pořadí je sem přidáváš. Všimnul jsem si, že jsi v jednom vláknu psal, že desku Annihilator zrovna posloucháš a ejhle, hned je tady její popis. A v komentáři ke Gazpacho zase píšeš, že jinou máš už dlouho uloženou v pořadníku. Jak to teda je? Díky za vysvětlenou a hodně zdaru.

horyna @ 15.12.2019 14:01:43
Dane díky za uznání. Vysvětlím to později, je to složitější, teď jsem slíbil Mufovi, že připicnu Gazpacho. Ne, opravdu není čas jenom na muziku :-)

Snake @ 15.12.2019 19:28:07
Bezva, taky jsem ji měl. Už je tomu sice spousta let a tak jsem si ji musel oživit, ale dopadlo to líp, než jsem čekal. Sounds Good to Me se mi líbila už tenkrát a líbí se mi aj teď. No a závěrečná Brain Dance, to už je nářez téměř progmetálovej...

horyna @ 17.12.2019 07:22:33
Snake: občas jde poznat, že jsme se oba vyhrabali s podobných kořenů :-)

Dan: už jsem na něco podobného odpovídal. Nechce se mi to znovu rozpitvávat. Vše je o času, emocích, chuti, momentálním rozpoložení atd. V archivu je toho dost a přidávám namátkově, nebo jako teď Family-které jsem psal v neděli. Annihilator vznikli v důsledku vzpomínek z dětství i připomínajícího poslechu po letech. Třeba Gazpacho jsem čmrknul před pár měsici a nechal si je do foroty.

24.08.2012 EasyRocker
5 stars

U mně se bude jednat o silnou nostalgii, protože jsem tohle album kanadské thrash legendy slyšel jako první (spolu s King of the Kill...)...

Nejvíc šokující pro staré fandy byl tehdy asi fakt, že tohle byl thrash metal skutečně jen okrajově, přičemž okrajově v pravém smyslu toho slova: do této škatulky jistě lze zařadit skvěle našláplou "šachovou" hymnu Knight Jumps Queen a dále trochu rozvolněnou úvodní a titulní věc a rozhodně poslední dvě skladby - zejména pak Don´t Bother Me, snad nejdivočejší skladbu alba, a těžkotonážní Brain Dance, uzavírající album. Na druhé straně ale k nemalému šoku všech fandů Waters ukázal nebývalý cit pro jasné rádiové hity - baladu Phoenix Rising a především naprosto popovou Sounds Good to Me, která přesto neodolatelně graduje kytarovým sólem v závěru... Zbytek skladeb je tak nějak na hraně mezi popem a metalem - No Zone a The Edge se snad přibližují více kovové hraně, Bats in the Belfry a v podstatě poloakustická Snake in the Grass spíše k té opačné... Tady záleží na tom, jaké je vaše momentální rozpoložení jako příznice kovového hřmění...pak vás skoro šacuju buď na nenávist, nebo na lásku. U mě je to možnost druhá, a to díky nebývalé síle hudební výpovědi, která je v deseti skladbách koncentrována. Vůbec není divu, že se jedná o komečně nejúspěšnější album Annihilator, které zaznamenalo ohromný úspěch hlavně v Japonsku...
reagovat

Cossack @ 25.08.2012 01:03:54
Tohle album neznám (s výjimkou jedné, možná dvou, skladeb) a po přečtení recenze se s ním ani nemám chuť seznamovat… ;-) Díky!

hejkal @ 25.08.2012 09:11:55
Mne sa v polovici 90. rokov minulého storočia páčil ako jeden z mála metalových albumov. Hej, je dosť prístupný masám (pop), ale nostalgia funguje a niekedy si ho kúpim.

EasyRocker @ 25.08.2012 09:26:15
Cossack: to nebylo úmyslem...zkus:-)

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 2x
EasyRocker, horyna
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000