Alice Cooper - Love It to Death

O existenci stvoření jménem Alice Cooper jsem se poprvé dověděl v souvislosti s jinou americkou legendární kapelou KISS. Právě jejich nejslavnější (a nejrozporuplnější) alba má "na triku" Aliceho dvorní producent Bob Ezrin a sami KISS prý byli s Cooperem velcí kamarádi (rozuměj: nasávali s ním jako o život). Na radu Apache v jeho recenzi jsem s tvorbou Alice Coopera a jeho kapely rozhodl začít "právě zde" a myslím, že jsem nechybil.

Deska dostává hned od začátku slušný odpich, což je zásluha úvodní svižné pecky Caught in a Dream. Kvílivá sólová kytara, podbarvující piano (Ezrinova specialita) a Aliceho chraplavý zpěv dobarvují tenhle jinak příjemný rock´n´roll divočejšími odstíny. "Sociální baladě" I'm Eighteen by dle mého názoru slušela foukací harmonika, ale i bez ní se jedná o výbornou, do nálady alba výtečně se hodící skladbu. Rozhodně ji nevnímám jako nějaký vyčnívající megahit, album mi naopak přijde co do kvality velice vyrovnané. Po kvapíku Long Way to Go přijde znatelné zpomalení do tíživě psychedelické Black Juju. Samozřejmě se nejedná o žádné hody hrůzy, při kterých by z reproduktorů kapala krev - o to asi ani Alicemu nešlo, ale v temné místnosti osvětlené pouze srpkem Měsíce tenhle kousek taky vykoná svoje. It Is My Body a Hallowed Be My Name vnímám skoro jako dvojskladbu - první část zní kytarově řízně, zatímco v té druhé kapela opět popustí uzdu fantazii a přidanými hammondkami opět zabrousí do tajuplnějších vod. Za další dvojičku, tentokrát stylově ještě markantnější, lze označit skladby Second Coming a Ballad of Dwight Fry. Zvláště ten klavírní přechod se zde chlapcům povedl na výbornou. Ballad of Dwight Fry je pak asi mojí nejoblíbenější skladbou alba, za což může určitě Aliceho procítěný (pokud se to tak dá v tomto kontextu nazvat) zpěv a hlavně skvělý námět (zpověď šílence), který Alice nadupanou vizuální prezentací dotáhl k dokonalosti. To už se ale rychle blížíme k samému závěru, který obstarává halekačka Sun Arise, jediná to neautorská věc na desce.

Love It To Death je deska plná poctivého rocku, za kterou si ode mě Alice a spol. vysloužili nejenom čtyři hvězdičky, ale také upřímné díky za spoustu skvělých chvilek při poslechu.
reagovat

Smazano na prani autora
reagovat

Borek @ 03.11.2008 16:09:17
Tvoje recenze budiž dalším potvrzením platnosti přísloví 'kdo hledá - najde'. I když to někdy trvá hodně dlouho.

Apache @ 03.11.2008 17:33:06
Borek: Recenze bude co nevidět upravena, neboť věci se evidentně pohly správným směrem. :-)

Palo: Rozhodně doporučuji dát si rovnou celou tu slavnou šestici alb, jak jdou za sebou: Love It To Death / Killer / School's Out / Billion Dollar Babies / Muscle Of Love / Welcome To My Nightmare. To jsou zlaté roky Alice Coopera - určitě to stojí za to. Ono tam nakonec ani tak o hity nejde. Kdo propadne kouzlu těch desek, bere to jako jeden výživný celek. Alespo� u mě to tak bylo. Chci postupně napsat recenze na všechna výše jmenovaná alba.

Voytus @ 03.11.2008 18:46:50
Rozhodně jejich nejlepší deska. Já se nejdřív dostal k Hey stoopid a k Trash, ty se mi ale dost brzy oposlouchaly, pak přišlo tohle. Stejně tak můžu pár následujících alb a dvě první šílenosti,produkované Frankem Zappou. Co dělá Alice Cooper (myšleno Furnier a najatí hráči) už nesleduji. Ale tohle je klasika.