Alice Cooper - Billion Dollar Babies

Alice Cooper - Billion Dollar Babies - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1973

Tracklist:

01. Hello, Hooray - (Rolf Kempf) – 4:15
02. Raped and Freezin' - (Cooper/Bruce) – 3:19
03. Elected - (Alice Cooper) – 4:05
04. Billion Dollar Babies (Cooper/Bruce/R.Vincent) 3:43
05. Unfinished Sweet - (Cooper/Bruce/Smith) – 6:18
06. No More Mr. Nice Guy - (Cooper/Bruce) – 3:06
07. Generation Landslide - (Alice Cooper) – 4:31
08. Sick Things - (Bruce/Cooper/Bob Ezrin) – 4:18
09. Mary Ann - (Cooper/Bruce) – 2:21
10. I Love the Dead - (Cooper/Ezrin) – 5:09


Released March, 1973
Recorded August 1972-January 1973
Length 40:51
Label Warner Bros. Records
Producer Bob Ezrin


Obsazení:

Alice Cooper - vocals, harmonica
Michael Bruce - guitar, keyboards, backing vocals
Glen Buxton - guitar
Dennis Dunaway - bass, backing vocals
Neal Smith - drums
Donovan - vocals on the song "Billion Dollar Babies"
Marc Bolan - guitar on tracks 1,3,4
Steve "Deacon" Hunter - guitar
Mick Mashbir - guitar
Dick Wagner - guitar
Bob Dolin - keyboards
David Libert - vocals
Bob Ezrin - producer
Jack Douglas - engineer

 
10.09.2017 POsibr
4 stars

Ak by ste dnes vedľa seba začuli otázku: "Kto je tá čierna pomaľovaná teta v cylindri?", tak je dosť možné, že sa nachádzate na koncerte Alica Coopera. V súčasnosti už tmavý makeup a čierna "hororová" linka pôsobí miestami skôr úsmevne, ale v minulosti vhodne korešpondovala s umelcovým vystupovaním a spevom. Dnes si posvietim na miliardové detičky.

HELLO, HOORAY je pseudo-kabaretná prerábka 5 rokov starej piesne, pôvodne nahranej Judy Collinsovou. Kapela hrá s pompou, dáva tušiť tomu, čo príde. Vyčnieva Dunawayov basgitarový motív, sám Cooper ukáže viacero polôh svojho hlasu, ale nejde o žiaden exhibicionizmus. Počnúc skladbou RAPED AND FREEZIN' sú na albume už iba pôvodné kompozície. Ide o hard rockovú vec, na ktorú sa dokonca dá aj tancovať (nehľadiac na názov). Zaujímavé je tiež počúvať gitarovú súhru Glena Buxtona a Michaela Brucea, sóla si však zahral vo väčšine piesní tretí hráč - Steve Hunter, ktorý sa objaví v tejto dekáde ešte na štyroch ďalších albumoch skupiny. Jednou zo známejších vecí na albume je singel ELECTED, klasický cooperovsko-rockový koktejl: bublajúca basa, charakteristický chrapľavý vokál, vytrvalé bubnovanie a niekde v pozadí gitarky. Titulná BILLION DOLLAR BABIES je vynikajúca, Cooperovi vokálne sekunduje Donovan Leitch, známa to postava britskej folk-psych-rockovej scény. Parádny riff odštartuje nefalšované rockové "řádení" a už si Cooper s Donovanom vymieňajú spevácku štafetu, striedajú sa, tieňujú sa a naozaj je to celé podarené. Aj gitarové mini-sólka sú funkčné, aj basa všadeprítomná. Bodavé basové tóny odštartujú UNFINISHED SWEET, hneď sa pridajú bicie a riff a výsledkom je najdlhšia skladba na albume. V piesni sa pracuje s viacerými náladami a melodickými motívmi, gitary sú ošetrené efektami a celkovo nejde o žiadnu konvenčne vystavanú záležitosť, čo možno ocenia fanúšikovia art/progových/experimentálnych postupov. Ak vám isté pasáže pripomínajú pieseň Elected, tak ste na správnej stope.

Veľmi známou je aj NO MORE MR. NICE GUY a niet sa ani čomu čudovať, riff je naozaj veľmi vydarený a fanúšik klasického roku ho s najväčšou pravdepodobnosťou pozná. A ak nie, tak refrén určite zarezonuje, predsa len ide o jednu z najznámejších Cooperových vecí. Akustická gitara prepletená basou odštartuje GENERATION LANDSLIDE, ďalšiu výbornú pieseň. Parádne odspievaná pieseň je cielená na konzumnú americkú spoločnosť, Cooper nebol žiaden konformista. A zahral si aj na fúkaciu harmoniku v podarenej medzihre. Záverečné inštrumentálne outro to celé korunuje a robí z piesne jedného z mojich umelcových favoritov. SICK THINGS navodzuje dusnú atmosféru, iba podporenú zlovestným Cooperovým spevom a frázovaním, tieňovaným neblahým šepotom. Diablove slová? Možno. A pochváliť treba aj Huntera, ktorého sólo na záver je tiež hodnotné. MARY ANN priamo nadviaže na koniec predchádzajúcej skladby, avšak piano zo skladby robí veľmi netradičný kúsok, minimálne v kontexte ostatných piesní. Toto nie je rock, ale skôr nejaký kabaret, vyznanie. Rušivý dojem to však zanechať nestihne, nakoľko skladba má iba niečo cez dve minúty. Posledná I LOVE THE DEAD je ako názvom, tak textom a hudobným obsahom stelesnením Cooperovho poňatia tzv. shock rocku. Je to temné, zlovestné, hrôzu nahaňajúce, akési smrtonosné divadlo, kabaret kostí a krvi. Keď Cooper spieva svoje "I love the dead." takmer až veselým nádychom, človek ostáva v úžase, o čom vlastne je tento človek. Naozaj veľmi vydarený kúsok na záver, presne vystihuje hororové alter-ego Vincenta Furniera, s menom Alice Cooper.

Jeden z mojich obľúbených albumov od tejto skupiny a speváka. K absolutóriu platni čosi chýba, ale určite je to jeden z podarených amerických exportov prvej polovicie70. rokov. Tak pustite si album a milujte mŕtvych s nami.
reagovat

19.05.2011 Petr Gratias
4 stars

Možná se to mnohým intelektuálním znalcům rockového žánru bude zdát svatokrádežné a plýtvání místem na stránkách Progboardu, ale na druhé straně není možné jeho jméno jednoduše vytěsnit z rockové historie, protože tam jednoduše patří a její vývoj si nelze bez jeho osobnosti dost dobře představit. Rozdělil tedy rockovou obec na jeho příznivce, stejně jako na odpůrce. Když už nic jiného, už toto je legitimní argument k tomu, abychom mu věnovali v našem seriálu pozornost…. Ano, Alice Cooper!
Do mého "hardrockového mládí" patří jako správná rebelie a znovu vidím svých osmnáct let......
Na americké rockové scéně se objevil už v r. 1969 jako atrakce Zappovy značky Bizarre prvním albem, které ovšem nezaznamenalo žádný zásadní průlom. Nevalně se vedlo i dalším dvěma albům, která vydal počátkem sedmdesátých let. Pak nastal dlouho očekávaný zlom a na čelní místa hitparád v r. 1971 proniklo album Killer a to nejenom v USA, ale i v Evropě a posléze i v Japonsku. Jméno Alice Cooper se stalo hvězdným pojmem na rockové scéně. Následující album School´s Out! (1972) tuto tendenci potvrdilo a jeho kariéra rock-star se rozběhla závratnou rychlostí.
Americký label Warner Brothers vydává 25. března 1973 jeho šesté studiové album, které se dodnes jeví v jeho bohaté diskografii jako jeho vrcholný umělecký opus, třebaže časopis Rolling Stone mu v době vydání udělil pouhé dva a půl hvězdičky. Album se díky masovým prodejům stalo platinovým. Dostalo název Billion Dollar Babies. Produkce se ujal Bob Ezrin. První nahrávací frekvence vznikly v Galecie Estate u města Greenwich ve státě Connecticut (hudební režie: Shelly Yakus a Frank Hubach) a potom se nahrávání přemístilo do Morgan Studios v Londýně (hudební režie: Robin Black a Peter Flanagan). Obsahovalo deset skladeb.
Obal alba simuloval zelenou hadí kůži a sugestivní fotografie Davida Baileyho skupinu představily v extrémních polohách s plačícím dítětem, obklopenou hromadami dolarových bankovek, doplněnou velkou natištěnou dolarovou bankovkou a s bizarními texty. Jak prozradil sám Cooper, tématem a filosofií alba bylo šokovat a provokovat na všech frontách, což se neminulo účinkem. Zatímco mladí vzpurní Američané si album vzali jako vzor, střední vrstvy s opovržením protestovaly proti obsahu písní a proti extrémním koncertním prezentacím.
HELLO HOORAY – úvodní skladba je od kanadského autora Kempa pro písničkářku Judy Collinsovou, která ji natočila, ale nevydala. Cooperovi ovšem posloužila jako úderný otvírací song s patřičným rockovým ostřím, preparovaný Buxtonovou sólovou kytarou. Skladba se stala absolutním hitem a poznávacím Cooperovým znakem.

RAPED AND FREEZIN´ – se dotýká sexual-harrashmentu, vděčného tématu americké společnosti s nečekanou vsuvkou emocionální mexické lidové hudby. Skladatelsky přímočará a nikterak rafinovaná záležitost, přesto s hlavními poznávacími znaky Cooperova pojetí rocku.

ELECTED – třetí skladba se stala absolutním hitem s řeřavými kytarami a s křičeným Cooperovým hlasem a studiově preparovanými hlasy, trochu překvapí dechová sekce, která po americku vstoupí do aranžmá skladby a ředí jeho hardrockovou identitu. Stala se však velkým Cooperovým hitem už na podzim r. 1972 vydaná na SP.

BILLION DOLLAR BABIES – posloužila jako pilotní skladba názvu alba. Kytarově proaranžovaná píseň s Buxtonovým vystavěným sólem, v níž se střídá s Brucem a Cooper popřává ve své výpovědi nejrůznější ironické a sardonické odstíny svému jinak nepříliš mimořádnému vokálu.

UNFINISHED SWEET – je malý hudební horor, který rozjíždí baskytara s wah wah pedálem, který posluchače zve do šílené zubní ordinace, kde se budou dít strašlivé věcí. Leccos už naznačuje dobová elektronika s bzučením imaginární vrtačky a téměř bondovsky znějící a dále gradující téma. Aranžérsky zajímavý kousek doplněný destruktivními zvuky kytary, aby se pak píseň vrátila k původnímu tématu včetně konečnému odlehčenému povzdechu.

NO MORE MR. NICE GUY – jsme opět u skladby hitového charakteru, která má opět hitparádovou polohu s klouzavými kytarami a podbízivým Cooperovým vokálem. Také tato skladba patří mezi Cooperovy poznávací znaky, aniž by se o to postarala nějakou sofistikovanou mimořádností.

GENERATION LANDSLIDE – Rozbrnkaná akustická kytara a svižná baskytara otvírá další skladbu, která si bere na paškál konzumní společnost, která nakupuje v obchodních domech a vytváří tak kult nákupu a vršení věcí. V mezihře se Cooper chápe foukací harmoniky a navozuje tak mírně bluesovou atmosféru, ve druhé části skladby dochází k instrumentálnímu oživení, díky klavíru, percussion, ale především Buxtonovu svižnému kytarovému sólu.

SICK THINGS – další hororová atmosféra v pěveckém podání a vzrušeném šepotu, provázející Cooperův téměř ďábelsky znějící hlas, kterému sekundují destruktivní zvuky pekelných strojů, do kterého jsou implantovány i dechy a konečně syrové sólo na kytaru.

MARY ANN – skladba, která jakoby zabloudila omylem na album. Klavírní téma má téměř šansonový charakter, nebo jakoby zabloudila ze starého francouzského šantánu. Ve skutečnosti se jedná o Cooperovu oslavu jeho oblíbeného hroznýše, který se stával nedílnou součástí jeho hororových show… Klavírní akordy se rozbíhají v rychlém tempu, aby se v omílajícím schématu ztratily v nekonečnu…

I LOVE THE DEAD – závěrečná skladba je ovšem hororem v pravém slova smyslu. Její atmosféra je mrazivá, divadelně vypointovaná a graduje nejen klavírem, elektrickými kytarami, ale i patetickým podáním. Vypreparované kytary s wah wah pedálem znějí ovšem sugestivně, stejně jako zapojení smyčců a tajemného šepotu a schematické opakování refrénu. Téma nás odvádí až samotnému závěru, zklidněnému cinkavými zvuky percussion a akustické kytary a smyčcovým akcentem po poslední Cooperovo slovo: nothing!
Cooperova koncertní představení a následná turné se rovnala brutálnímu divadlu, ve kterém se panenkám trhala očka a polonahý Cooper zmalovaný jako ďábel se stal předobrazem glamrocku a nastavoval zrcadlo evropským dekadentům jako byl David Bowie, ale sám se pohyboval na hardrockové půdě. Ve srovnání s koncerty Led Zeppelin a Deep Purple bylo cítit sice hodně spontánní a emocionální energie, ale muzikantská úroveň nedosahovala toho, co předváděli jmenovaní reprezentanti britského hardrocku té doby. Otevřel ovšem cestu dalším skupinám, např. Kiss, nebo New York Dolls, kde pódiové představení bylo systematicky nadřazeno instrumentálním a pěveckým výkonům.
Cooperův projekt Billion Dollar Babies si našel miliony příznivců, kteří ho adorovali jako krále rockového hororu, takže on sám pak na dalších projektech pokračoval v podobném duchu. Hudebně se zde neodehrává žádná revoluce, ani zde neobjevujeme něco, co bychom už jinde neslyšeli, přesto celkový sound vnesl do rockové branže nový provokativní tón.
Tomuto opusu čtyři hvězdičky dám. Soudě podle toho dalšího, co jsem slyšel, si zde subjektivně slyšeno, sáhl na vrchol
Ten vrchol říká čtyři hvězdičky.
reagovat

Voytus @ 19.08.2012 12:58:31
Skvělé album, od Coopera je mám také nejradši. Nicméně jedna zajímavost: Ty různé odstíny v titulní písni mají na svědomí dva zpěváci, nejen Cooper. Ten další hlas je Donovan >> odkaz

Cossack @ 19.08.2012 13:10:33
Naprostá pravda, Voytusi… Mně se nechtělo moc reagovat, protože bych musel okomentovat Petrovo tvrzení o pěvěckých schopnostech Vincenta Furniera („… svému jinak nepříliš mimořádnému vokálu…”); navíc je to myslím všeobecně známo (nebo se pletu?)…

Voytus @ 19.08.2012 13:22:39
Cossack: Pokud to tak Petr slyší, nemá cenu to komentovat :-). Osobně jsem to zrovna u Alice nikdy neřešil, nakolik umí nebo neumí zpívat, jaký má rozsah, techniku. To bych pak mohl začít rozebírat práci jeho doprovodné kapely a to už byl byl definitivně mimo mísu (neříkám, že by snad Petr byl, on to v závěru vystihl přesně). Tahle hudba opravdu není o hudebních, či pěveckých výkonech. A pokud by měla být nějakým protikladem britského glam rocku, tak mi "Aliceho" zpěv sedne z tohoto ranku nejvíc (narozdíl od např. monotónního Marca Bolana z T-Rex).

Cossack @ 19.08.2012 14:13:26
Já jsem nikdy neřešil rozsahy zpěváků, ani virtuozitu a instrumentální výkony hudebníků (jako nemuzikant to odborně nedokážu posoudit, nehraje sám na nic), vždycky mě zajímalo jen líbí/nelíbí, chytne/nechytne. Ostatně u umění obecně to takhle vnímám a řídím se „srdcem”.
U Alice Coopera to je jednoznačná „srdeční záležitost”, pokud jde o jeho zpěv a hlasový projev, pro mě je jeden z nejlepších (barva hlasu, projev atd.), „nevyzpívané oktávy” mi absolutně nechybí.

Na závěr jen dodám, že od 80. let se začal obklopovat mnohem kvalitnějšími spoluhráči (často i zvučných jmen), pokud se instrumentální stránky týká, a stejně většina kritiků i fanoušků upřednostňuje počiny z let 70., takže je vidět, že o to opravdu tolik nejde…

Voytus @ 19.08.2012 14:27:54
Cossack: Objevil jsem jej prostřednictvím alb Trash a Hey Stoopid a to samozřejmě přes Slashe, Ozzyho, Steve Vaie a další a další, kteří mu zde pomáhali. Dnes si říkám, že to byl zřejmě komerční záměr a z obou desek si dám příležitostně pár písní. O něco později jsem získal výběr z první poloviny 70. let, což je přeci jen o něčem jiném, nicméně výběr zcela opominul první dvě alba produkovaná Zappou (na jehož tvorbě ulítávám už od patnácti), a že čítal 10-12 nejslavnějších hitů, tak pro mě brzy ztratil význam - já chtěl ty zappoviny :-). Pak mi kámoš půjčil album Love it to death a o něco později jsem se dostal i k těm prvním. Alba z let 1976-1987 jsem zatím neslyšel a novější tvorba mě také zatím míjela - ale ono to přijde. Nejradši si stejně pustím alba z počátku 70. let. Na nich je ta správná atmosféra a nikdo nemá zapotřebí se předvádět. Takže souhlas, k patřičné atmosféře nemusí mít zpěvák čtyři oktávy a kytaristé nemusí být onanisté.

Cossack @ 19.08.2012 14:51:52
Tak v tom jsme zajedno, Voytusi…
Jen musím přiznat, že první 2 alba Vincenta (ty „zappoviny”) pořádně neznám (myslím jsem je ani neslyšel kompletní) a moc mě nezaujala; možná to ještě někdy zkusím, ale když té muziky je tolik a času tak málo…
Taky "Lace And Whiskey" (77), "Flush The Fashion" (80) a "Special Forces" (81) neznám pořádně. Ale z 26 řadovek je to míň než pětina, tak to ještě jde…

Voytus @ 19.08.2012 15:00:30
Jsou dost zappovské (překvapivě :-). I když bych tipnul, že podobně, jako v případě Beefheartova legendárního alba Trout Mask Replica, i tady ponechal skupině naprostou tvůrčí svobodu. Slyším na nich převážně psychedelii, ale podobně jako třeba u Doors je v jejich tvorbě něco temného (a zároveň směšného), co příliš nekoresponduje s náladou květinových dětí.
Ale na prvním albu se nachází píseň Reflected >> odkaz která se o pár alb později dočkala nového kabátu a názvu Elected, takže určitě se tu dá vystopovat jistá návaznost, jako třeba u toho Zappy.

Cossack @ 19.08.2012 15:09:10
Tak to mi uniklo (Reflected/Elected)… No, třeba se k mým „cooperovským restům” někdy dostanu.

Mirek Kostlivý @ 19.08.2012 16:50:28
Voytus: Tak volnost hudebníkům Captain Beefheart při nahrávání Trout Mask Replica nedával naprosto žádnou.

Jak uvádí na aktuálně.cz Petr Ferenc >> odkaz
tak:

"Kytarista Bill Harkleroad alias Zoot Horn Rollo i bubeník John „Drumbo" French ve svých pamětech (ty Frenchovy z roku 2010 nazvané Through The Eyes Of Magic mají tisíc stran nahuštěných drobounkým písmem a mnohem víc než jako rockové memoáry se čtou jako řádně temný příběh osudu nalomeného psychickým terorem) vzpomínají na to, že druhý jmenovaný v roli kapelníka přepisoval Kapitánovy improvizace do not a s ostatními členy skupiny pak den po dni od rána do noci piloval jednotlivé party, aby za to nakonec nebyl ani uveden na obalu výsledného díla, jednoho z nejoriginálnějších a nejulítlejších alb, která v rocku kdy vznikla."

A na odlehčení: Snad více šikanoval své spoluhráče ve skupiny Aktuál Milan Knížák, které měl, v případě že nehrály při zkoušce podle jeho představ, údajně trestat bičem.

Cossack @ 19.08.2012 17:31:52
A to už je hodně jinde; to nesouvisí ani s Alice Cooperem, natož pak s "Billion Dollar Babies"… :-)

Voytus @ 20.08.2012 11:53:40
Mirek: Také jsem neměl na mysli Beefhearta, ale Zappu, který podle toho, co jsem se dočetl, údajně usnul a kdyř se probudil, tak měla skupina nahranou většinu základů. Jasně, že Kapitán jim dával zabrat. Chystám se koupit knihu od Drumba i Harkleroada.

05.02.2011 Zdeněk
5 stars

Taky mně tohle album připomíná gymnaziální léta.
První track z téhle desky jsem slyšel z tranzistoráku kdesi na krátkých vlnách a jmenoval se Elected. Tahle skladba mne dostala a já se
sháněl po celém albu. To jsem pak pravidelně doma přehrával z kotoučáku B-42. Asi před dvěma lety jsem
se k Billion Dollars Babies dostal znovu a musím jen
potvrdit, že jde o vynikající album, které nemá snad slabé místo. Vysoko nastavená laťka, kterou Alice už asi nepřekoná.
reagovat

Cossack @ 05.02.2011 13:34:58
Já bych jen dodal, že podobných „vrcholů” v tvorbě Alice Coopera nacházím víc, takže ani nějaké překonání či nepřekonání neřeším. Ale chápu, že někdo má jednoho jasného favorita na post nejvyšší (já ne)... ;-)

pito63 @ 06.02.2011 15:34:06
Svoj "vzťah" k tejto platni som vyjadril pri predošlej recenzii. Nedalo mi to, preto som skúsil aspoň "Elected". Nič ďalšie testovať nepotrebujem. To mi stačí k tomu, aby som v obchode vyhľadal "Billion Dollar Babies". Ak sa cena bude zhodovať s mojimi predstavami, neváham!
Zdeněk, díky za Alice Cooper!

Apache @ 06.02.2011 23:05:53
"Vysoko nastavená laťka, kterou Alice už asi nepřekoná."

Podle mě ji překonal dva roky nato albem Welcome To My Nightmare.

Cossack @ 22.03.2011 19:11:32
Podle mě ne.

Corsica @ 15.08.2012 20:49:12
podle mě jo

04.02.2011 Cossack
5 stars

Co jiného psát o albu, které patří ke klenotům rockové historie, stejně jako k perlám bohaté a převážně velmi kvalitní diskografie kapely (interpreta), než chválu...

Vzpomínám, jak mě tato deska přímo uhranula, když jsem se s ní, coby patnáctiletý puberťák, lapený novou vlnou britského heavy metalu, deset let po jejím vydání, setkal... To mrazení v zádech mám při poslechu i teď. Co skladba, to zásah; sám za sebe mluví i fakt, že přes polovinu věcí můžete na koncertech Alice Coopera slyšet dodnes, po téměř čtyřiceti letech. Tato nahrávka mi připadá natolik vyrovnaná a silná, že bych nedokázal vyhodit ani jeden song; k těm „hitovějším” ale určitě patří převzatý otvírák "Hello, Hooray", "Elected" (přezpívané mj. Brucem Dickinsonem z Iron Maiden), titulní "Billion Dollar Babies", nadčasová "No More Mr. Nice Guy" (zajímavý cover spáchali svého času Megadeth) a černým humorem okořeněná „morbiditka” "I Love The Dead" (která zpravidla doprovází Mistrovu popravu, zakončující live show)...

Majitelé vinylu jistě ocení i originální gatefold se zaoblenými rohy (představující peněženku „dolarku”), s deskou, jež se po otevření gatefoldu vysouvá z levé půlky směrem dovnitř, a vloženou „biliondolarovkou”, za niž si nekoupíte nic, kromě více než čtyřiceti minut rockové kvality. A to není zrovna málo...
reagovat

Hikoki @ 04.02.2011 03:13:59
Naprostý souhlas. Byla to bomba. A to já ho poznal rok, či dva po jeho vydání.

PaloM @ 04.02.2011 06:00:16
Pre mňa je album tiež jeden z vrcholov hard rocku a viažu sa mi s ním krásne spomienky na spolužiakov z gympla. Mám pocit, že klasické albumy Alice Coopera boli na Progobarde bohato recenzované a prekvapuje ma, že tu nie sú staršie recenzie. Máte niekto lepšiu pamäť alebo ma už šálí ?

Filozof @ 04.02.2011 10:48:25
:-)) Já ho nepoznal vůbec a pořád se nemohu zbavit dojmu, že o nic nepřicházím. :-) Inu KJJ.

Cossack @ 04.02.2011 17:40:29
PaloM: Když jsem sem 20. 2. 2010 přidával tenhle můj pokus (byla to má první „recenze” na Progboardu), tak měl Alice několik dalších recenzí od „rocreca”, po jedné od „kneekala” a „martina69” a tuším, že dvě od „Apache”. (Na to, o koho jde, nic moc; já pak ještě nějaké přidal.)

pito63 @ 06.02.2011 15:15:29
Sypem si popol na hlavu, ale ani po roku, kedy tu táto recenzia pôvodne bola, som tento album nevyskúšal. V prípade tohto hudobníka, skupiny, mám ešte značné medzery, ale jeho hudba mi sedí, o tom niet žiadnych pochýb.
Cossack, vďaka za pripomienku, túto nahrávku musím bezpodmienečne otestovať!

Cossack @ 06.02.2011 15:20:40
pito63: Neděkuj, ale „bezpodmínečně” dodrž slib a „otestuj”! Troufám si tvrdit, že Tvoje spokojenost je předem zaručena (a to na 99,999 %). :-)

pito63 @ 15.08.2012 10:30:49
Cossack
Záväzok splnený, dokonca aj prekročený - "Billion Dollar Babies" je konečne doma.

Cossack @ 15.08.2012 11:47:43
Tak to je dobře… ;-)

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 6x
Cossack, Cossack, Zdeněk, joel, zdenek2512, Hikoki777, Le Fantak
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 3x
Petr Gratias, Akana, POsibr
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000