ŽIVOT A ZLOČINY ALICE COOPERA.
Rocková a horrorová ikona zvaná Alice Cooper se zrodila jedné horké noci Léta Páně 1968 v Los Angeles, stát Kalifornie. Tehdy, dle legendy, se duch čarodějnice stejného jména, upálené v 18.století, vtělil do rockového zpěváka, excentrika a vizionáře jménem Vincent Furnier. Bylo mu 20 let. O něco později vstoupil navždy do dějin a encyklopedií jako jedna z klíčových postav rockové historie.
1. Vincent Furnier (1948 – 1968)
Narodil se 4. února 1948 v Detroitu ve státě Michigan, do rodiny evangelického kněze pracujícího ve službách NASA. Střední školu ale navštěvoval už ve Phoenixu v Arizoně, kam se rodina mezitím přestěhovala. Ve svých šestnácti zakládá Vincent svou první rock´n´rollovou kapelu THE EARWIGS, v níž působí mimo jiné i jeho spolužáci Glen Buxton (kytara) a Dennis Dunaway (basa), později známí jako členové nejslavnější sestavy ALICE COOPER GROUP. Když se k nim o něco později přidává druhý kytarista Michael Bruce z konkurenčních OUR GANG, mění kapela název na THE SPIDERS.
V té době znějí jako garážový band se zřetelnými vlivy YARDBIRDS a ROLLING STONES. Na místním labelu vydávají dva singly, z nichž zvláště ten druhý (Don´t Blow Your Mind) dopomůže skupině ke slušnému lokálnímu ohlasu. Později kapela znovu mění jméno na THE NAZZ (dle klasické skladby YARDBIRDS „The Nazz Are Blue“, z éry Jeffa Becka). Na koncertech předskakují vycházejícím hvězdám THE DOORS s Jimem Morrisonem. Vincent a Jim si u piva padnou skvěle do noty. Je to právě Jim Morrison, kdo přesvědčí Furniera, že budoucnost čeká jeho kapelu jedině v Hollywoodu. Je rozhodnuto, a Vincentův gang se stěhuje do slunné Kalifornie.
Ještě než se vydají na cestu, dojde v kapele k poslední změně za bicí soupravou, a s THE NAZZ už odjíždí nový bubeník – Neal Smith. Slavná sestava je pohromadě, zbývá už jen vyřešit poslední problém. V té době totiž v Los Angeles působí stále slavnější kapela budoucího věhlasného producenta Todda Rundgrena, jež shodou okolností nese také název THE NAZZ. Vincentův soubor je tedy donucen naposledy změnit své jméno.
Píše se rok 1968. Rok který je tak bohatý na události, jako málokterý jiný. Válka ve Vietnamu zuří naplno a hnutí hippies spěje ke svému vrcholu. Studentské demonstrace, okupace Československa, STEPPENWOLF skládají svou nesmrtelnou motorkářskou hymnu „Born To Be Wild“, Dennis Hopper točí „Easy Rider“, Bonnie s Clydem berou ztečí hollywoodská studia a...
A hubený, dlouhovlasý mladík, jehož rodné jméno má být pro veřejnost na dlouhý čas zapomenuto, experimentuje ve svém losangelském bytě se spiritistickou tabulkou. Když ukončí mýtickou seanci, znamená to konec Vincenta Furniera. Rodí se čarodějnice Alice Cooperová. Kdysi dávno byla upálena na hranici, ale nyní si její duch našel nové působiště.
Jméno ALICE COOPER přijímá za své i celá kapela, aby se pod ním vydala na podivné tažení po losangelských klubech a hospodách, a stala se tak terčem nenávisti, posměchu a nepochopení.
2. Alice v L.A. (1968 – 1970)
Alice Cooper se velice bavil myšlenkou, že až lidé na plakátech uvidí jméno jeho kapely, představí si nějakou blonďatou folkovou zpěvačku. O to větší pak bude jejich zděšení, až poznají svůj omyl. Cooperova touha šokovat publikum nezná hranic. Jak odvážnou myšlenkou musel být tenhle excentrický nápad, lépe pochopíme, když si přiblížíme tehdejší reálie.
V době, kdy redneckové na jihu Ameriky byli schopni lynčovat každého, kdo se jen trochu podobal hippies (viz. výše zmíněný film „Easy Rider“), Alice šel ještě mnohem dále. Kapela na jevišti vystupovala v převlečení do ženských šatů a pálila do lidí neumělý, ale o to hřmotnější psychedelický rock. A co víc: Zpíval tam chlapík, který se ještě ke všemu jmenoval Alenka Truhlářová! Tehdy bylo něco podobného nejen šokující a bizarní, ale šlo takříkajíc přímo o hubu.
Už tenkrát měl Alice smysl pro pódiovou show, jež hrála při koncertech velice důležitou roli. V podstatě se jednalo o něco mezi hudební performancí a dadaistickým divadlem. Hudba to ovšem byla údajně tak nestravitelná, že při jednom z prvních klubových vystoupení, na počest komika Lennyho Bruce, opustilo kolem tisícovky diváků sál ještě dříve, než kapela stačila odehrát první dvě skladby. V hledišti zůstali jen čtyři lidé: Fascinovaný Frank Zappa, dvě členky obskurní dívčí formace GTO´s (kterou Zappa vydával na své značce Straight) a chlapík jménem Shep Gordon. Ten kapele okamžitě nabídnul, že se stane jejich manažerem, ačkoliv s touto profesí neměl doposud pražádné zkušenosti. Zcela unešen později prohlašoval, že ještě nikdy nikdo nešířil pomocí své hudby tak negativní vibrace jako tenkrát Alice Cooper. Gordon na místě vyjednal s Frankem Zappou pro kapelu smlouvu na vydání alba. Alice se tak řízením osudu bez mrknutí oka zařadil do Zappovy stáje vedle takových podivností, jakými byli zmíněné GTO´s nebo Wild Man Fischer.
Jednou z prvních dochovaných demonahrávek kapely je vydařená Nobody Likes Me, která textově jasně vystihovala pozici Alice Coopera a jeho party – podle slov tehdejších hudebních kritiků „nejvíce nenáviděné kapely v Los Angeles“. Skladba však spatřila světlo světa až po více než třiceti letech od svého vzniku. Najdeme ji na rozsáhlé kompilaci Life And Crimes Of Alice Cooper (jejíž název dal jméno i tomuto článku), ale už na sklonku šesté dekády, kdy tuto píseň Alice zpíval přes okno postavené na pódiu, se velice líbila Groucho Marxovi (šéfovi slavné komické tlupy Marx Brothers, se kterým se v LA spřátelil).
V letech 1969 až 1970 vydává skupina na Zappově značce Straight dvě alba (PRETTIES FOR YOU a EASY ACTION). Lze na nich slyšet značně chaotickou, experimentální (a víceméně diletansky nahranou) hudební směs, jejíž některé momenty sice dávají tušit skladatelský potenciál performerů, ale jako celek jde o těžce stravitelnou záležitost bez jakéhokoliv řádu. Alice na těchto deskách zcela záměrně likviduje jakýkoliv náznak povedené melodie či klasických písňových struktur.
3. Motor City Alice (1970)
Dva roky provokoval Alice Cooper v LA a pokud zrovna nerachotil se svým bandem po klubech, potácel se nocí od baru k baru, ve společnosti pivního bracha Jima Morrisona a několika dalších umělců a excentriků. Obávané sací komando si říkalo Hollywood Vampires, a o jeho řádění kolovaly v losangelském undergroundu neuvěřitelné historky.
V roce 1970 si ale náš hrdina i jeho spoluhráči pomalu ale jistě uvědomují, že v „pozlátkovém městě“ jim s jejich pověstí pšenka nepokvete, a stěhují se do Cooperova rodného Detroitu. Na zdejší hudební scéně totiž už nějakou dobu řádí celá smečka nekompromisních tvrdých kapel v čele s Iggym Popem a THE STOOGES, MC 5, GRAND FUNK RAILROAD a AMBOY DUKES, vedených šíleným kytaristou Tedem Nugentem. Každá z těchto kapel sebou nesla nový šokující zvuk a často (v případě MC 5) i nové politické ideály. Alice a jeho gang do společnosti tzv. „šílenců z Motor City“ ihned skvěle zapadli.
„Byli jsme dýkou vraženou do srdce generace lásky,“ říká Cooper o detroitské scéně, a na jeho kapelu platí tato charakteristika dvojnásob.
Když Alice vtrhl do Detroitu, přinesl si s sebou pověst krvežíznivého mistra šoku. A to vše díky incidentu na festivalu Toronto Rock´n´Roll Revival v roce 1969. Cooper si tehdy připravil humorné vystoupení s živými kuřaty, které se však zvrhlo poté, co se kuřata dostala z pódia do rozvášněného kotle pod ním. Nebohá drůbež byla fanoušky doslova rozcupována, a druhý den psaly všechny senzacechtivé plátky o choromyslné, zvrhlé rockové hvězdě, mužského pohlaví a s ženským jménem, která při vystoupení ukousává hlavy kuřatům a pije jejich krev. Tato legenda se s Alicem táhla ještě celá léta, a kdekdo jí věřil aniž by se podobný incident kdy opakoval. Jednou z obětí této mystifikace byl také kytarista slavných THE WHO, Pete Townshed. Ten dokonce veřejně odsoudil ony „kapely, které na sebe upoutávají pozornost masakrováním bezbranných tvorů“.
Byla to doba, kdy podobné excesy byly něčím naprosto neslýchaným a neakceptovatelným. Časy KISS nebo SEX PISTOLS jsou ještě stále hudbou vzdálené budoucnosti, a zvrhlost nese jméno Alice Cooper. Pouhé vyslovení jeho jména vyvolává odpor a děs. Mnoho „spořádaných“ a hlavně vlivných lidí je upřímně zděšeno, že se mezi nimi volně pohybuje takové monstrum. Avšak démonická pověst Alice a jeho show zároveň mnohé přitahuje, a koncerty zapovězené kapely mají pořád větší návštěvnost.
Největší procento platících diváků však netvořili skuteční fanoušci, ale prostě lidé, kteří chtěli být přitom a na vlastní oči spatřit toho ďábla v lidské podobě. Nutno dodat, že Alice davu vycházel všemožně vstříc už tím, že do svých představení začleňoval stále více horrorových prvků a propriet. Přestože jeho show byla vlastně úplně neškodná, lidé mu to baštili i s navijákem a odcházeli s pocitem, že „přežili“ něco opravdu nebezpečného. Za této situace bylo jen logické, že se kapela rozhodla kout žhavé železo a co nejdříve přijít na trh s novou nahrávkou.
5. Miluji to k smrti (1971)
LOVE IT TO DEATH. Tak se jmenuje album, které vychází v únoru 1971, a pro mnohé je vlastně prvním regulérním studiovým počinem Alice Coopera. Od úvodního chytlavého kytarového riffu v Caught In A Dream až po závěrečnou očistnou katarzi v Sun Arise, máme co do činění s přehlídkou toho nejlepšího, co se na prahu sedmé dekády v hlavách Alice a jeho spoluhráčů zrodilo. Bob Ezrin (s malou pomocí Jacka Richardsona) pak dodal tomu všemu dobře padnoucí zvukový kabát, a pomohl tak jednoznačně definovat postavu Alice Coopera.
Kromě hitovky I´m Eighteen (v níž si Alice zahrál i na foukací harmoniku), zdobí první stranu LP také temný potomek psychedelické šesté dekády - hypnotická perkusní litanie Black JuJu, a rytmickým riffováním vybroušená Is It My Body, další hit, který Alice zpíval na pódiu zásadně v objetí některého ze svých domácích mazlíčků - hadů škrtičů.
Druha strana vinylu pak graduje vznosně melodickou Second Coming, která přechází v jedno z Cooperových nejklasičtějších čísel - napůl zpívanou, napůl deklamovanou temnou story Ballad Of Dwight Fry.
Cooper tuto sugestivní zpověď šílence naživo odedávna zpívá ve svěrací kazajce, z níž se ve finále vysvobodí, aby při závěrečném refrénu zprovodil ze světa nebohou ošetřovatelku… Takto si svět svého Alice bude pamatovat už napořád:
jako rockového baviče, u něhož si humor podává ruku s šílenstvím ve stylizované horrorové show.
I kdyby třetí (ale v mnoha ohledech vlastně debutová) deska Alice Coopera nebyla dost dobrá, určitě by se dobře prodávala. Lidé by si ji pravděpodobně kupovali už z čiré zvědavosti. Ale protože byla výborná, šla doslova na dračku. Zahájila tak slavnou sérii šesti studiových alb, na něž nedá žádný pravověrný fanoušek dopustit.
Nastal zlatý věk Alice Coopera, přesně vymezený letopočty 1971 – 1975.
5. Zabiják (1971)
Alice byl po úspěchu singlu I’m Eighteen a alba “Love It To Death” na vzestupu. Důkazem toho je i fakt, že si jej protidrogová organizace Do It Now vybrala do projektu, v němž měli nejpopulárnější rockeři té doby promluvit skrze rádio do duše mladým, aby nebrali drogy - zvláště speed, který byl tehdy velice populární. Pořad se jmenoval „Speed zabíjí“, a kromě Alice v něm měl vystoupit také Jim Morrison, Frank Zappa a několik dalších. Zappa si pomohl svým typickým humorem a Jim vše změnil v hotovou frašku, když propagoval všechny možné drogy, kromě speedu. Korunu tomu nasadil Alice, který démonickým hlasem sdělil posluchačům, že pokud někoho z nich chytí při tom, jak bere speed, vloupá se k němu domů a oběsí mu štěňata. Zástupci nadace Do It Now si rvali vlasy, a antidrogové vstupy rockerů, do nichž vkládali tolik naděje, nakonec nebyly nikdy odvysílány.
Nutno dodat, že Alice drogám příliš neholdoval. Zato alkohol vítal v jakémkoliv množství – Jack Daniels a pivo teklo na americkém turné proudem. Po každém koncertě následoval divoký večírek, jenž se většinou protáhl až do ranních hodin. A druhý den začínal kolotoč nanovo.
„Vždycky jsme byli pivaři. Zatímco téměř všichni ostatní kolem nás jeli v tvrdých drogách, my chlastali pivo. A pili jsme ligu,“ komentuje to Alice.
Soustavná konzumace alkoholu však nijak neohrožovala jeho kreativitu. Na pódiu vystupoval se strašidelně nalíčeným obličejem, a svůj makeup koncert od koncertu vylepšoval. Zpočátku si kolem očí maloval jakési pavoučí nohy, později se jeho pódiová maska ustálila v dodnes známé podobě - na velkých, černých, a v půli jakoby rozseknutých kruzích kolem očí.
Po návratu z turné pokračuje Alice ve studiové spolupráci s Bobem Ezrinem, jenž produkuje i tři další alba. První z nich, KILLER, vychází ještě v listopadu 1971, a suverénně potvrzuje pozici, kterou si kapela a její šéf vydobyli v srdcích fanoušků.
Obal desky zdobil hroznýš královský (boa constrictor) jménem Kachina - jeden z hadů s nimiž kapelník s oblibou vystupoval na koncertech, a kteří byli miláčky celé skupiny. Součástí LP je i stylový kalendář s obrázkem oběšeného Alice, vydatně potřísněného krví.
Album hned ze startu pořádně nakopnou dva přímočaré rockové fláky - singlový nářez Under My Wheels (“Totální Detroit! Banda z garáže č. 101“, komentuje později skladbu Alice) a na chytlavém riffu postavená hitovka Be My Lover. Obě jsou autorským příspěvkem druhé nejvýraznější skladatelské osobnosti v kapele, kytaristy Michaela Bruce. Přímočarou syrovost jeho rock’n’rollů vyvažují rozsáhlejší kompozice se složitější stavbou. Takové jsou skladby Halo Of Flies nebo závěrečná horrorová katarze Killer, pohybující se na pomezí gotického děsu a černé komedie.
Nejvýraznějším příspěvkem Alice je ovšem bombastická klasika Dead Babies. Příběh o malé Betty, co spolykala tubu aspirínu, stylově navazuje na tradici nastolenou Baladou o Dwightu Fryovi z předchozí desky. Obě písně se stávají doživotní součástí jevištní horrorové show Alice Coopera.
Zpestřením, poněkud vybočujícím z dosavadní tvorby, je westerny inspirovaná Desperado, kterou Bob Ezrin vyšperkoval stylově filmovým aranžmá.
„Práce na této skladbě, (stejně jako na „Ballad Of Dwight Fry“) výrazně ovlivnila můj styl produkování hudby v budoucnu. Z těchto zkušeností jsem získal základ, z něhož jsem pak při práci čerpal celý život,“ říká Ezrin. Alice Cooper věnoval svůj text památce dávného přítele z LA, Jima Morrisona, jenž si v té době už dopřával další drinky v nebeském (nebo snad pekelném) baru.
6. Škola končí (1972 – 1973)
Následující album SCHOOL´S OUT (červenec 1972) bylo ozvláštněno hostujícími dechy a celkovým příklonem k jazzovému feelingu. Ubylo přímočarosti - jednotlivé skladby mají daleko složitější stavbu. Alice absorbuje vlivy muzikálu, především Bernsteinova „West Side Story“, z něhož je zde hned několikrát citováno. Do dnešních dnů vydržela v jeho koncertním repertoáru lahůdka Gutter Cat Vs. The Jets, jejíž závěrečná část (Street Fight) sloužila na pódiu k simulaci bitky pouličních gangů. Něco podobného můžeme mnohem později spatřit např. jako součást jevištní show umělce dříve (a dnes už opět) známého jako Prince.
Trefou do černého je ovšem řízná titulní hitovka, která se stala jedním z nejúspěšnějších rockových šlágrů všech dob. Rebelský slogan oslovil školou povinné na obou stranách Atlantiku, a píseň zakrátko po vydání na singlu (ten vyšel s velkým předstihem už v dubnu 1972) okupovala nejvyšší příčky Billboardu v USA i v Anglii. Rok nato už byla show Alice Coopera jednou z největších a nejvyhledávanějších koncertních atrakcí v obou jmenovaných rockových velmocech.
Album bylo nominováno na cenu Grammy za obal, zobrazující poničenou školní lavici na níž jsou napsány nebo nožem vyryty iniciály všech členů Alice Cooper Group. Na zadní straně je pak fotografie kapely, tvrdě chlastající na jakémsi středoškolském mejdanu (Alice má na sobě tričko s nápisem „BITCH BITCH BITCH“).
V létě 1972 vypukla asi největší coopermánie. Nikdy dříve a už nikdy později nebyl Alice Cooper takovým teenagerským idolem.
V září stejného roku vychází ještě singl s písní Elected, předznamenávající příští album. Skladba je parodií na pompézně pojaté americké volební kampaně, a Alice se nechává slyšet, že hodlá kandidovat do funkce prezidenta Spojených států. K tomuto účelu natáčí i „propagační film“. Tak vznikne jeden z vůbec prvních videoklipů v historii populární hudby. Alice tu ve fraku a s cylindrem na hlavě kyne davům, jezdí v rolls roycu a prochází se ruku v ruce s cvičenou opicí.
Půda pro vydání další řadovky je připravena.
Deska s obalem imitujícím hadí kůži, vychází v únoru 1973, a nese název BILLION DOLLAR BABIES (Panenky za milión dolarů). Její obsah je stylovým mixem těch nejlepších ingrediencí, vybraných ze tří předchozích počinů. Všechny texty (vyjma coververze Rolfa Kempfa Hello Hooray) napsal Alice Cooper. A je v nich zvrhlejší a provokativnější než kdy dříve. Titulní song je bizarním vyznáním lásky gumové panence, Generation Landslade můžeme chápat jako předchůdce punkových ("no future") protestsongů, a v I Love The Dead máme dokonce co do činění s otevřeně nekrofilní serenádou. Na rozdíl od svých budoucích (death, black, heavy a jiných) metalových epigonů, se Alice nikdy nebral moc vážně. Provokace mu byla stejně vlastní jako humor či sebeironie, jak to dokazuje např. v No More Mr. Nice Guy.
Hudební stránka věci je ponejvíce dílem kytaristy Michaela Bruce, za občasného přispění Alice a producenta Boba Ezrina. Mezi nezapomenutelné momenty patří např. bubenický break Dennise Dunawaye v úvodu Billion Dollar Babies, Cooperova foukací harmonika v Generation Landslide, psychedelické kytarové vyhrávky v „zubařském horroru“ Unfinished Sweet nebo vzrušené hekání Alice v mrazivě nekrofilní litanii I Love The Dead.
Největším trhákem se stává píseň No More Mr. Nice Guy, melodická hitovka, po právu putující na A-stranu veleúspěšného singlu. Je to další z řady jinými interprety mnohokrát přebíraných cooperovských klasik, jež Alice (po „I´m Eighteen“ a „School’s Out“) už potřetí katapultuje na špici US a UK hitparád.
To už ale principál i se svým cirkusem vyrážejí na velkolepé turné, do něhož Alice investuje nemalé peníze. Jedná se o jednu z největších jevištních show, jakou do té doby rock’n’rollový svět zažil. Její součástí je např. gilotina (která v závěru každého koncertu utíná zpěvákovu hlavu), hřbitovní kulisy, a samozřejmě imitátor Richarda Nixona.
Pokračování příště?
- - -
[Tento text je torzem nekonečného seriálu, napsaného Apachem zhruba kolem roku 2004. Původně byla historie života a zločinů Alice Coopera rozepsána až do konce 80. let, ale jak to tak vypadá, zbývající kapitoly se někam ztratily. Je otázkou, zda budou ještě někdy nalezeny nebo znovu napsány. Vemte tedy zavděk alespoň několika následujícími překlady Mistrových písní.]
NOBODY LIKES ME
Nikdo mě nemá rád (Demo, 1968)
(Jeden z úplně prvních textů, který Alice napsal.)
Nikdo mě nemá rád
Je to všechno moje vina
Nikdo mě nemá rád
“Ale ano, všichni tě máme rádi
máme tě rádi moc
ano, máme tě rádi”
Nikdy mi nikdo nenapsal
“Neměli jsme čas”
Nikdy mi nikdo z vás nezavolal
“Neměli jsme drobné”
Ale ano, měli
“Ne, neměli”
Ale ano, měli
“Ne, neměli”
Měli
“Neměli”
Měli
“Neměli”
Ano
“Ne”
Ano
“Ne”
Ano!
“Ne!”
Ano!
“Ne!”
ANO!
“NE!”
Nevolaj, nepíšou
“Když my se snažíme”
K pláči mě doháněj
“Tak nám to promiň”
Už z toho šílím a mám z toho splín
Řekněte po pravdě, co bych měl udělat?
“Na to už je příliš pozdě
Naše nenávist právě propukla!
HA HA HA
HA HA HA
HA HA HA
My všichni tě nenávidíme
nenávidíme tě moc
nenávidíme celou tvou rodinu
nenávidíme tvého psa Fleka”
Fleka taky?
“Ano.”
BALLAD OF DWIGHT FRY
Balada o Dwightu Fryovi (Z alba “Love It To Death”, 1971)
(Mami, kde je táta? Je už tak dlouho pryč.
Myslíš, že se vůbec někdy vrátí domů?)
Byl jsem pryč čtrnáct dní
A mohl jsem být i dýl
Na intenzivně střeženém oddělení
Ležel jsem na podlaze
Byl jsem pryč po všechny ty dny
Ale nebyl jsem úplně sám
Získal jsem mnoho přátel
Tam v nebezpečné zóně
Odhalím ti svůj smutný život
Vše co jsem viděl každý den
Sleduj jak má mysl exploduje
Než zas půjdu dál
Myslím, že jsem shodil nějaké to kilo
A jsem... jsem si jist, že bych si i zdřím
Víš, spánek nepřichází tak docela snadno
Když jsi ve svěrací kazajce
Kdybys viděla všechny ty malé děti
Ona byla tak čtyři roky stará ... stará
Vrátil jsem jí všechny její hračky
Jen jednu, jednu věc jsem jí ukradl
Odhalím ti svůj smutný život
Vše co jsem viděl každý den
Sleduj jak má mysl exploduje
Než propadnu šílenství
Chci odsud ven
Já chci... chci odsud ven
Musím se dostat ven
Musím se dostat ven
Pusťte mě ven, pusťteměvenpusťteměven!
Musím vypadnout
Nechte mě jít
Musím odsud
Nechte mě jít
Musím se odsud dostat ven !!!
Odhalím vám svůj smutný život
Vše co jsem viděl každý den
Sledujte jak má mysl exploduje
Teď mi vybuchne obličej
Sebral jsem svůj klobouk, a taky svůj kabát
A pak... vyběhl jsem do ulic
Viděl jsem chlápka, jak se dusí
Myslím, že nemohl popadnout dech
Říkám si, to je velmi divné
Jsem rád, že jsem to nebyl já
Ale teď slyším ten zvuk sirén
A vím, že už nejsem volný
Já nechci!
Já nechci!
Já nechci!
(Odhalím vám svůj smutný život)
Já nechci
(Vše co jsem viděl každý den)
Nechte mě být, nechte mě být!
Nesahejte na mě!
Sledujte jak má ubohá mysl exploduje
Když propadnu
Šílenstvíííííííííííííí
(Balada o Dwightu Fryovi je stálicí Aliceova koncertního repertoáru už pomalu 40 let! Obvykle ji zpívá ve svěrací kazajce.)
HE’S BACK (THE MAN BEHIND THE MASK)
Je zpět (Muž s maskou)
(Z filmu “Friday The 13th, Part VI.” a z alba “Constrictor”, 1986)
Jsi se svou holkou
Parkujete na opuštěném místě
Je letní noc
Jsi hluboce zamilován
Ale jste v hlubokém lese
Myslíš, že jsi to udělal správně
Slyšels ten hlas
Viděls tu tvář
Nebo to byl jen sen?
Tohle nemůže být skutečné
Tohle se může stát
jen na filmovém plátně
Ale on je zpět
Muž co se skrývá za maskou
A není pod kontrolou
Je zpět
Muž co se skrývá za maskou
A plíží se ven ze svého doupěte
Plaveš se svou holkou
Venku, v jezeře milenců
Zvedá se chladný vítr
Mrazí až v kostech
Ale vy stále děláte
Tu velkou chybu
Měsíc je v úplňku
Chcete využít tu šanci
Být spolu úplně sami
Ale vy nejste sami
Tohle je váš poslední tanec
A tvá poslední romance
Protože on je zpět
Muž co se skrývá za maskou
A není pod kontrolou
Je zpět
Muž co se skrývá za maskou
A plíží se ven ze svého doupěte
Když vidíš, že se blíží
Zdrhej, dokud můžeš
Prostě utíkej
Nejrychleji jak to jen jde
Je to nebezpečný, nebezpečný chlap
A dnes v noci je tam venku
A sleduje tě
A zná tvůj dům
Ne, nezhasínej světlo
Protože on je zpět
Muž co se skrývá za maskou
A není pod kontrolou
Je zpět
Muž co se skrývá za maskou
A teď jde po tobě
STEP ON YOU
Šlapu po tobě
(Z alba "Raise Your Fist And Yell", 1987)
Stojíš mi v cestě
Překročila’s mez
Jsi trnem v mém oku
Jsi na mém území
Marníš můj čas
Nemám rád tvůj styl
Nemám rád tvůj hlas
Mluvíš příliš mnoho
Nedosáhneš ničeho
Padáš na podlahu
Šlapu po tobě
Šlapu po tobě
Šlapu po tobě
Šlapu po tobě
Nemám rád tvůj úsměv
Nelíbí se mi, jak se oblíkáš
Nelíbí se mi tvé vlasy
A nezajímá mě piercing ve tvém nose
Chceš příliš mnoho
Mluvíš moc nahlas
Jsi tu už příliš dlouho
Jsi v mojí písni, ale nejsi v mé partě
Šlapu po tobě
Šlapu po tobě
Šlapu po tobě
Šlapu po tobě
Ničíš mé dny
Kazíš mé noci
Koušu se do rtů, protože cítím svůj vztek
Naostřím své bodce
Okovám své boty
Rozdrtím tě pohledem
Nenechávej mi žádné vzkazy na telefonu
Stejně ty bláboly neposlouchám
Sníh ve tvém nose
A crack na tvém mozku
Chtěla bys být cool, ale jsi jenom pomatená
Šlapu po tobě …
GO TO HELL
Půjdeš do pekla (Z alba „Goes To Hell“, 1976)
Za zločinné akty a násilí na pódiu
Za spratkovství, jež nepřísluší tvému věku
Za všechny slušné občany, které jsi pobouřil
Půjdeš do pekla
Za hazard a soustavné pití alkoholu
Za zpochybnění rodičovské autority
Za ztělesňování živoucí obscenity
Půjdeš do pekla
Jsi něco, co se nikdy nemělo vyskytnout
I tvá babička je z tebe nemocná
Otrávil jsi slepci jeho psa a vzal mu jeho hůl
Dával jsi lepru do dárkového balení
A poslals to tetě Jane
Dokonce jsi násilím nutil diabetiky jíst cukroví!
Půjdeš do pekla
[Článek napsal a texty písní přeložil Apache, cca 2005. Na Progboard vloženo v dubnu 2009.]... (celý článek)
