AC/DC - Powerage

AC/DC - Powerage - tracklist alba, hodnocen?, recenze

1978

Tracklist:

1. Rock 'n' Roll Damnation (3:37)
2. Down Payment Blues (6:03)
3. Gimme A Bullet (3:21)
4. Riff Raff (5:11)
5. Sin City (4:45)
6. What's Next To The Moon (3:31)
7. Gone Shootin' (5:05)
8. Up To My Neck In You (4:13)
9. Kicked In The Teeth (4:03)

- - - - -

Autoři: Angus Young, Malcolm Young, Bon Scott

Produkce: Harry Vanda & George Young

- - - - -

Vydáno v květnu 1978


Obsazení:

Zpěv: Bon Scott
Sólová kytara: Angus Young
Doprovodná kytara, vokály: Malcolm Young
Basa, vokály: Cliff Williams
Bicí: Phil Rudd

 
30.06.2016 EasyRocker
4 stars

Protože mě předchozí deska Let There be Rock doslova ustřelila hlavu, měl jsem samozřejmě na jakoukoli další kolekci Australanů pořádně vysoké nároky. Musím ale říci, že mám i tohle album rád, i když ne tak jako LTBR.

Rock´n´Roll Damnation je prvotřídní a klasický nástup téhle kapely - syrové, těžce odsekávané pochody, zde ale s příjemným melodickým nádechem a suverénně nastupujícím Bonem Scottem. Tohle úvodní rockové zatracení je naprosto v pořádku, s úlevou zjišťujete, že je vše v nejlepším pořádku. Rytmicky neodolatelný je nástup Down Payment Blues, nejdelší skladby alba, ozdobené velmi ostrými a štěkajícími Angusovými sóly, kterých zde vystřihl skutečně značné množství. AC/DC nadstavba pěkně nastavěná na základní bluesový rytmický fundament, u které si nezadržitelně podupávám. Gimme a Bullet - a jsme zpět v kuchyni všech středních a jiných proudů australského původu. Drtící riffy s jemným melodickým otiskem a nátlakový řev Bona Scotta vytváří svůdnou kombinaci, kterou si tahle svorka získala tolik fandů. Pořádně to tu od podlahy tvrdí Cliff Williams na čtyři dráty a skladbě to jde k duhu. Riff Raff je základní riffovou palbou, která místy zní dodnes na koncertech. Přejíždění krku kytary a pak pětiminutový odvaz po australsku. Tady není opět o čem, jedna z jejich nejlepších věcí. Sin City je ovšem na tom podobně - na poměry kapely až lehce stavěný melodický riff a přechod do parádně načasované sekanice je úžasný, stejně jako Bonův klenutý refrén. Na poměry AC/DC možná až klidná, ale krásná záležitost. What´s Next to The Moon - opět melodicky klenutý nástup kytar a přechod do odsekávané mlýnice - na střídání dvou pólů je založená celá skladba, což jí dává netušené napětí a charisma, a je tu i krásně drsné Angusovo sólo. Typickým boogie modelem AC/DC je Gone Shootin´ s netypickým úvodem čistých tónů kytar a bicí artilerie. Opět je to nabité emocemi a charismatem, dodávaným černě zakouřeným hlasem Bona Scotta. Každý úder do strun si tu můžeme krásně vychutnat. Up to My Neck in You je pořádný energetický odvaz od počátku s pořádně odvázanou deklamací, ale i hulákáním Bona Scotta. V rockové záplavě opět cítíme ten sekaný základ, pravěkou podstatu AC/DC. Výborné je i melodicky skřípající sólo Anguse Younga. Poslední kus Kicked in the Teeth zachovává poctivou rockovou orientaci, i tohle je pořádně odvázaný, Bonovým řevem odstartovaný rock, který se na vás pak vrhne jako vzteklý pes. Podoba s Whole Lotta Rosie je zřetelná, ale tempo není tak vražedné. Pořádně vybuzený závěr.

Vlastně se dá říci, že tohle je velmi solidní pokračování předchozí desky. Možná má malinko čistší produkci a více melodií, která ale zatím atmosféře skladeb nijak neubírá. Protože mě ale více oslovilo předchozí album, dávám čtyři.
reagovat

06.12.2015 Martin H
4 stars

Jó, to byly časy. Malcolm Young byl zdravý, Angus nevypadal jako chlapeček trpící předčasným stárnutím, bubeník Phil Rudd neměl problémy se zákonem a charismatický zpěvák Bon Scott zatím nepodlehl alkoholu. Skupina AC/DC nahrávala jedno album za druhým, koncertovala a postupně dobývala rockový svět svou nekompromisní směsicí rock and rollu, blues a hard rocku.

Někdo může namítnout, že album Powerage asi není tím nejlepším, co tato skupina za dobu své existence vydala, ale každopádně zachycuje australskou úderku ve vrcholné formě, mladou a svěží. Jiný namítne, že AC/DC pořád hrají to samé. No a co, každý nemusí být za každou cenu inovativní a snažit se posunovat hranice rockové hudby směrem k novému a dosud neslyšenému, to nechme skupinám typu Pink Floyd a jim podobným. Hlavně že ta muzika s výrazným bluesovým fundamentem a silným hardrockovým vyzněním je dosti ryčná, aby mi z hlavy na těch čtyřicet minut vyhnala všechny trable. A to se jí daří dokonale.

Od úvodní Rock 'n' Roll Damnation, přes povedené kousky Gimme A Bullet, Riff Raff a Sin City, až po závěrečnou se jedná o kolekci plnou skvělých kytarových riffů ďáblíka Anguse Younga, pro které je tou skutečně pravou přísadou výrazný hlas nebožtíka Bona Scotta. Sehranost obou bratrů Youngových je neskutečná a je s podivem, kolik chytlavých písní dokáží vystavět na pouhých několika tónech. Vpřed to žene neúnavná a přesná rytmika Cliffa Williamse a Phila Rudda. Osobně mám nejraději tu nejdelší kompozici na desce, píseň Down Payment Blues, která ukazuje skupinu v té bluesovější poloze, v níž jí to ohromně sluší.

Album Powerage možná postrádá výrazný hit, to ale neznamená, že to není kvalitní zářez v diskografii australských pekelníků.

reagovat

angus16 @ 07.12.2015 11:24:48
Musím říct že tohle album mám z éry Bona Scotta nejraději. Především skladbu Riff Raff, kterou musím vyzdvihnout mě nikdy nenechala klidným a v živé verzi na albu If you want blood je ještě o stupeň dravější.

30.07.2015 vmagistr
4 stars

Kdykoli poslední dobou točím v přehrávači některé z alb australských rockerů AC/DC, říkám si - co je na téhle kapele tak výjimečného? Vždyť vlastně hrají nekomplikovanou, člověk by řekl až primitivní hudbu, a přece (vždycky doufám, že ne právě proto) to k nim spoustu kovaných rockerů táhne. Naštěstí už si dovedu odpovědět, a je to vlastně prosté. Za prvé: "It's only rock'n'roll." Uskupení okolo bratří Youngů se vzdalo možnosti dělat "umění" (skladatelské a hráčské schopnosti by na to určitě měli), aby mohlo hrát to, co je baví. Za druhé: AC/DC cítí blues. Ač je to více patrné v jejich tvorbě ze 70. let, bluesový naturel (většinou zakopaný hluboko pod vrstvou špinavého elektrického rock'n'rollu) tam pořád někde dřímá, občas se ze spánku převalí a výrazněji do nějaké skladby tu a tam otiskne. Tato pravidla, ze kterých AC/DC během své více než čtyřicetileté kariéry nikdy neslevili, jsou jasně patrná i na jejich páté studiové desce Powerage z roku 1978.

Přímočaré rockové riffy, nekomplikovaná rytmika, ale na druhou stranu dosti chytlavé melodie a expresivní hlasový projev zpěváka Bona Scotta se táhnou celou deskou a přesvědčivě popírají pomluvu, že AC/DC hrají čtyřicet let pořád jednu a tu samou ošklivou písničku. Pokud jsou si kytarové základní kameny jednotlivých skladeb něčím podobné, tak pouze svou jednoduchostí - bratrům Youngovým stačí jen pár tónů, aby na nich vystavěli životaschopný podklad. Ať už jde o šlapavé fláky jako Gimme a Bullet, Rock'n'roll Damnation či Sin City, rock'n'rollové petelice (Riff Raff, Up To My Neck In You), potemnělé riffové řezničiny (What´s Next to the Moon) či odlehčenou rockovou jednohubku (Gone Shootin'), pořád je tam to signifikantní umění "zahrát málo, vyjádřit mnoho" cítit na míle daleko. Na závěr jsem si nechal dva mé nejvíce oblíbené kousky - v Kicked in the Teeth Angus vydatně větrá sólovou kytaru a přidává místy až jižanský feeling, u Down Payment Blues mě zase oslovují výživné basové linky nového člena kapely Cliffa Williamse.

Powerage je výživný kousek rockové muziky, jakých v 2. polovině 70. let nevzniklo zas tak mnoho. Čtyři hvězdičky můžu udělit bez mrknutí oka.
reagovat

Jardo @ 31.07.2015 07:24:14
Pekná recenzia. Oceňujem hlavne výstižný prvý odsek. Ale primitívnou hudbou by som to nenazval - také pomenovanie si zaslúži skôr punk, ale nie toto. Ktorý punkáč by zahral napr. Riff raff, ktorú považujem za výstavný kus albumu. Angus tu sóluje ukážkovo.

luk63 @ 31.07.2015 07:45:37
Jde o úhel pohledu. Když tuhle desku porovnáme např. s Říhojc Katapultem, je geniální. Když použijeme srovnání např. s Led Zeppelin (ať zůstaneme v oboru hard rock s bluesovými kořeny), je nekomplikovaná, až primitivní. O punku nemůže být řeč.

vmagistr @ 31.07.2015 07:48:30
Jardo: Máš pravdu, mohl jsem možná použít nějaký vhodnější termín. Původně tam to slovo mělo být v kontrastu k "umění", ale pak jsem ten odstavec celý překopal, ta vazba se mi rozpojila a už jsem to neuhlídal.

Petr87 @ 31.07.2015 10:49:15
Já jsem AC/DC nikdy na chut' nepřišel - uznávám jejich zásluhy, ale to je asi tak všechno.
Ale třeba táta je má hrozně rád... svého času, koncem 80. let se mu podařilo na burzách postupně sehnat na LP všechna jejich tehdejší alba. :)

Martin H @ 31.07.2015 20:11:45
AC/DC beru jako jednu z jistot ryčného, energií nabušeného rock'n'rollu a ve sbírce mám několik jejich alb. Výše recenzovaná deska Powerage je jednou z nich. Vmagistr zde připomněl, že AC/DC nejsou pouze Highway to Hell a Back in Black, ale že natočili i jiné, méně profláknuté desky, které je dobré si čas od času poslechnout. Díky.

Detail hodnocení alba (hodnoceno x)

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 5x
luk63, vmagistr, Martin H, ripo, EasyRocker
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x
penoz
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 2x
Marry, guns n roses
5 hv?zdi?ek - hodnoceno 0x

5 hv?zdi?ek - hodnoceno 1x
Abaddon

copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000