Cranberries, The Kola dokola Deliverance Simpson, Richard James Windmill Brainbox Quicksilver Messenger Service Fear Factory 38 Special Soho Orange

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Metaphor - The Sparrow

Metaphor / The Sparrow (2007)

Brano | 5 stars | 22.05.2019

Mám rád koncepčné albumy.The Sparrow je jedným z tých,ktoré so mnou zatriasli ako víchor so suchým,lykožrútom rozožratým smrekom.Album vznikol na základe sci-fi filozofického románu The Sparrow(vrabec),ktorý v roku 1996 napísala spisovateľka Mary Doria Russel,rodáčka z Chicaga.Za toto literárne dielo získala množstvo prestížnych medzinárodných ocenení.Išpiroval ju citát z Evanjelia podľa Matúša 10:29-31:"...že ani vrabec nepadá na zem bez toho,aby to Boh poznal".

Dej románu začína tým,že skupina jezuitských kňazov zachytí zvláštne rozhlasové vysielanie z planéty Rakhat.Kňazi nakoniec planétu navštívia,kde sú konfrontovaní s mimoriadne vyspelou,ale zároveň aj krutou mimozemskou civilizáciou.Z planéty Rakhat sa na Zem vráti len otec Emilio Sandos,ktorý je po zvyšok svojho života telesne aj mentálne poznačený.

Toľko dej...a aká je hudba?Ťažko hľadať slová,to treba počuť!Skupina zo San José uchopila túto tému veľmi zodpovedne a profesionálne.Treba však povedať,že inšpirácia velikánmi art/prog rocku z rokov 70-tych ako sú Genesis,King Crimson,Gentle Giant či Happy The Man je nepopierateľná a každému jasná.Hudobný materiál,ktorý nahral tento neo-retro progresívny kvintet je vlastne sci-fi opera plná nápadov,originálnych kompozičných a skladateľských postupov,nečakaných zvratov a zložitých inštrumentálnych štruktúr.Album sa skladá zo 14 skladieb,ktoré majú od 2 až do 12 minút.Nájdete tu viacvrstvové finty typické pre Gentle Giant,veľa mellotronových plôch,ale tiež aj krásne organové vyhrávky a hackettovské gitarové sóla.Inštrumentálne výkony sú fakt uchvacujúce a spevák John Mabry mi miestami silne pripomína vokálny prejav Erica Naylora z kresťanskej prog-rockovej skupiny AKACIA a to najmä farbou hlasu,celkovou intonáciou a frázovaním.Album je veľmi emotívny a zároveň inteligentne a vkusne spracovaný...avšak pre poslucháča je na prvé počutie dosť ťažko prístupný a opona sa roztvorí až po viacnásobných sústredených posluchoch,čo si vyžaduje určitú dávku trpezlivosti.Záver albumu je famózny!Ohromujúce finále vo forme zborového spevu v predposlednej skladbe God Will Break Your Heart,kde mi naskakujú zimomriavky podobne ako pri piatej skladbe Death In Eden a nasledujúcej Challallah Khaeri.Metaphor-The Sparrow vrelo odporúčam všetkým progrockerom!

» ostatní recenze alba Metaphor - The Sparrow
» popis a diskografie skupiny Metaphor

Rush - Permanent Waves

Rush / Permanent Waves (1980)

steve | 5 stars | 21.05.2019

Vstoupit do osmé dekády bez známek vlastního opotřebení se každému nepovedlo. Rush si lepší album než Permanent Waves přát nemohli. Nejenže na něm zachovali všechny své předešlé atributy, ale navíc se posunuli směrem k otevřenějšímu soundu, který od teď dokázali akceptovat také rozhlasové stanice. A právě pro ně byl napsaný singlový hit Spirit of the radio. Ten vypadá vedle nepoddajných Hemispheres jako skladba od cizí kapely. Freewill naopak zastupuje tu techničtější stránku alba, která vykristalizuje na kytarově nedostižném Jacob's ladder. Entre nous je podobná na Freewill a atmosférickou korunkou je syntéza Different strings, napěchovaná na poměry Rush až nezvyklou krásou. Přírodovědná studie Natural science uzavře jedno z nejpozoruhodnějších alb Rush jejich kariéry.
Poklonu zaslouží Terry Brown za sebejistý a maximálně vycizelovaný zvuk nahrávky.

» ostatní recenze alba Rush - Permanent Waves
» popis a diskografie skupiny Rush

Hawkwind - In Your Area

Hawkwind / In Your Area (1999)

Mrs.TeaTime | 3 stars | 20.05.2019

Z pozdější tvorby našich drahých Hawkwind je to dle mého názoru jedno z těch povedenějších alb. Osobně miluju především to prapodivné In Your Area uprostřed Brainstorm, je ohromná škoda, že to nikdy nevydali jako samostatnou nahrávku na nějakém albu. Můžu říct, že je to totiž jedna z mých úplně nejoblíbenějších Hawkwindích písní, protože ono je to prostě tak… Jiné! Brainstorm jakožto klasická píseň je taky super, tady se mi možná líbí i víc, než na Space Ritualu (ale na originál studiovku nemá nic!)
Ostatní písničky jsou fajn, Hawkwind ve své klasické pozdnější podobě, tak nějak se ale slívají dohromady, mě osobně přijde, že po Levitation je to až na drobné výjimky pořád to samé…

» ostatní recenze alba Hawkwind - In Your Area
» popis a diskografie skupiny Hawkwind

Journey - Journey

Journey / Journey (1975)

horyna | 4 stars | 20.05.2019

Něco málo dnes utrousím ještě k právě hrajícím prvním Journey, tolik odlišným od těch klasických Journey, které v celosvětovém měřítku se změnou stylu a s obrovskými hitovkami – Lights, Wheel In The Sky, Don't Stop Believin', nebo Separate Ways, proslavil nový muž za mikrofonem - Steve Perry.

Když se Neal Schon trhnul od Carlose Snatany narychlo založil nový spolek který pojmenoval Journey. V pětasedmdesátém ještě nějaký A.O.R. prakticky neexistoval a Neal začal kráčet ve stopách, které pochytil od mistra Santany. Nebylo to latino, ale spíš jazz-rock a fusion rock. Ke klávesám i zpěvu přizval svého parťáka Gregga Rolieho (který se u Santany předvedl nejen jako exkluzivní hráč na klapky, ale také jako charismatický zpěvák), zbytek doplnila trojice Tickner, Valory (hrající s Nealem dodnes) a tlučmistr Aynsley Dunbar-s bohatými skušenostmi od Zappy i Mayalla.

Sedmička rockem začouzených skladeb, má k blyštivému repertoáru budoucích Journey zatraceně daleko. Tato první etapy kapely mne ještě nepřipadá natolik oslnivá, jako ta následující.... I když mám podobný hudební styl velmi rád, zdejší písně mi zní místy těžkopádně a upachtěně, trošku lacině a bez větší jiskry. Jakoby chtěl Nela stůj co stůj něco nahrát na vlastní triko a trochu zapomněl na kvalitu jednotlivých skladeb.

Začátek s Of A Lifetime se klukům moc povedl. Už od prvních tónů si nelze nevzpomenout na Santanu. Rolieho napínající se hlas má v sobě, něhu, sílu i patřičné emoce. Schon decentně drnká i hladí, ústřední melodie je zapamatovatelná a skladbu spolu s lechtavým fusion oparem táhne. Píseň č. dva, ani instrumentální schizo věc nepřekládaná do češtiny jako přítel kura domácícho nejsou nic extra. O úletu To Play Some Music ani nemluvě. K Santanovým břehům mě zpátky zavede až relaxační a skutečně velmi povedená věc Topaz. Možná právě tady bral kdysi inspiraci pro svou hru Mark Knopfler. Šestou In My Lonely Feeling/Conversations, řadím subjektivně k nejvyspělejším zástupcům této kolekce, kterou uzavře dle mého nudná Mystery Mountain.

Známkoval bych někde mezi 3-4 hvězdami, ale s přihlédnutím k budoucnosti a také stále větší oblíbenosti Perryho Journey, dávám s oběma odřenými sluchovody za 4.

» ostatní recenze alba Journey - Journey
» popis a diskografie skupiny Journey

Steeleye Span - Below The Salt

Steeleye Span / Below The Salt (1972)

horyna | 5 stars | 20.05.2019

K určitému druhu hudby musí člověk postupem let dorůst. Tedy vlastně nemusí, ale pokud chce a má v sobě zarutilost a touhu prahnoucí po vedění, je pravděpodobné, že se mu na jeho nastolené cestě povede dokráčet ke zdárnému konci.

Před dvěma lety jsem zde recenzoval desku All Around My Hat staroanglických folkařů Steeleye Span. Už tehdy se mi její obsah líbil, ale rozhodně ne natolik, abych ji udělil známku vyšší, než-li je trojka. Za uplynulou dobu jsem si tento disk nepouštěl nijak zvlášť často, spíš v určité klasické periodě, jako spousty jiných nahrávek. Ale moje náklonost k němu začala postupně zesilovat, až jsem jej nedávno docenil v širším měřitku, a doznal v sobě určitý pocit naplnění a souznění s takto koncipovanou muzikou.
A přesně v této době nastal ten pravý čas, poohlédnout se také po jiném výtvoru z dílny Maddy Prior a jejich kumpánů. Po testu vícero desek padla volba na dle mého klenot jejich diskografie, desku Below The Salt.

Ve spojitosti s ní jsem byl nejprv uchvácen obalem a posléze i vlastní náplní. Below mi sedla o poznání víc a o mnoho rychleji než All Around. Vcelky bystře jsem přišel na to, proč tomu tak je.
Steeleye Span nevyužívali na svých prvních pěti studiovkách služeb klasického bubeníka. Jejich kompozice se bez něj obešli, rytmus často suplovala zesílená baskytara a ony písně získali bez obvyklé rytmické sekce silnější nádech historična a větší autenticity. Zpětně nemohu tvrdit, že mne účast Niguela Pegruma na bicí stoličkce nějakým způsobem irituje, ale jako milovník historie se vším všudy, tedy i té hudební, jsem spokojenější, kdyš rockový spodek u takto typizované muziky neslyším.

Bellow the Salt v sobě nese obrovský kus anglické historie. Všech devět skladeb je naplěno renesančním duchem, prostoupeno vírou, tradičním pojetím polyfonie, ozvěnami ostrovního folku, s širokým využitím typických historických nástrojů. Na úplné špici stojí sedmá skladba Gaudete, složená z církevního latinského sboru, v jejímž čele kráčí nepřehlédnutelná pěvkyně Maddy Prior.
Ta podává na celé nahrávce ohromně variabilní výkon, a svým ušlechtile znělým hlasem pasuje desku mezi to nejlepší v obdobné kategorii. Je to neskutečná a všeobjímající nádhera. Jinak vcelku dominantně zde znějí také housle a mandolína obsluhované Peterem Knightem, kdy i ony napomáhají vytvářet to neopakovatelné historické kouzlo obsažené na Below the Salt.

Pokud hledáte nejpřitažlivější nahrávku Steeleye Span, právě jste na ni narazili.

» ostatní recenze alba Steeleye Span - Below The Salt
» popis a diskografie skupiny Steeleye Span

Hardline - Leaving The End Open

Hardline / Leaving The End Open (2009)

horyna | 4 stars | 19.05.2019

Ohledně této nahrávky a vůbec celé Slavovi recenze na desku Leaving The End Open melodiků Hardline, musím stůj co stůj souhlasit s každým jeho vyřčeným slovem. Osobně mám velmi rád i předešlou II-ku, ale co se událo v kapele tehdy, se tak často nestává. Po sedmi leté studiové pouze se podařilo Johnny Gioelimu, tentokát už bez svého brtra u kytary Joeye, avšak stále s působivým a melodikou prorostlým Joshem Ramosem stvořit dílo takřka geniální.

Tato zaoceánská mašina na originální melodie, klenuté refrény a především nápadité skladby, působí na svém třetím albu jako polita svěcenou vodu. Tolik entusiasmu, odhodlání to nezabalit a skladatelského fištrónu jsem od nich v roce 2009 absolutně nečekl.

Album doslova nabité hity jako za časů, kdy podobně zdobné A.O.R. produkci přáli doba, místo a fans, nabízí jedenáctku svižných a hlavně silných songů.
Vše rozjíždí rázná Voices s vytříbeným citem především v refrénu. Pokračuje výborná Falling Free, avšak další dvě skladby mají mdlejší charakter a velí k ústupu z pozic. Všeho však dočasu, protože podobně jako u desky č. II, nabízí i Leaving to nejlepší ve své druhé půli. Už pátá Bittersweet je takovým druhým startem. Jde o mimořádně povedenou baladu, s božským Giolim nejen v refrénu a povedenými něžnými vyhrávkami okolo. Nastavenou laťku podrží i velmi tvrdá, přesto melodická pecka She Sleeps In Madness. Po spíše průměrné baldadě In This Moment, přichází finální a nejslastnější část desky. Číslo osm a je tu Give In To This Love. Nevysychající nergií pumpující skladba s riffy jak ze železa, při níž se Gioli v refrénu prstem/hlasivkami dotýká boha. Before This je fantastická A.O.R. věc, se vzdušnými proudy a podmanivou chutí. Zřejmě vrcholem je pak další pumelice Hole In My Head, při které zažívám jen těžko popsatelné pocity eufórie a naplnění. Titulní Leaving The End Open desku uzavře v těch nejlepších intancích stylu A.O.R.

Tohle je jedna z mých srdci blízkých hard-rockových desek. Dávám skoro plnou nejen z úcty k historii Hardline (další desky už stojí za starou belu), ale hlavně za tu nezměrnou energii a nápaditost, které pomohli sestrojit tak působivý celek. 4,5*

» ostatní recenze alba Hardline - Leaving The End Open
» popis a diskografie skupiny Hardline

Whitesnake - Flesh & Blood

Whitesnake / Flesh & Blood (2019)

yngwie3 | 4 stars | 18.05.2019

Čo nového očakávať od legendy melodického hardrocku, ktorej frontmanovi ťahá na sedemdesiatku a zjavne sa nechystá vydať cestou Roberta Planta ale kráča tou svojou, pred veľa rokmi predurčenou prijatím do Deeps ?

No, ja som čakal len melodický hardrock ... a ten sa dostavil v plnej kráse ... lebo rap, techno, sladký popík alebo nebodaj RIO to nebude ...

Hlasivky nemožno vymeniť ako struny na gitare a tak je jasné, že Burn sa už nedostaví, ale tá farba a energia tam bude až po drevený futrál.
Po odchode Douga Aldricha som sa skutočne obával, či sa nájde gitarista ktorý by ho dokázal rovnocenne zastúpiť, ale moje obavy s príchodom Joela Hoekstru zmizli ako para nad hrncom ... Btw, gitary boli vždy silnou zbraňou hada farby útesov Doverských.

Skvelý opus, ktorý potešil moje hardrockové srdce ... a keby bol náhodou posledným hadím zasyčaním, tak je to derniéra s oprávnene vztýčenou hlavou za neutíchajúceho standing ovation ...

» ostatní recenze alba Whitesnake - Flesh & Blood
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Whitesnake - Flesh & Blood

Whitesnake / Flesh & Blood (2019)

| 4 stars | 16.05.2019

Některé služebně obstarožní kapely dokáží ještě občas pořádně překvapit. Na úsvitu své kariéry se něco podobného povedlo Coverdalově partě Whitesnake. Popravdě jsem podobný tah moc nečekal. Všude se pořád dokola skloňuje jak špatně je na tom David s hlasivkami, jak nedokáže utáhnout turné a že starší skladby znějí s jeho handicapem žalostně špatně.

Ale něco jiného je tour a něco jiného studiová deska. Ta se nedělá na jeden zátah a tak míst k vydýchání se a nabrání sil je spousty. Letos stejně jako na Purple album starého Coverdala od mladého nepoznáte. Se studiovými úpravami mu to jde výborně a jeho plný hlas silný jako uragán, řádí na celém lp se stejnou intenzitou.

Nový kytarista Joel Hoekstra je správným mužem na svém místě a pozici po Dougu Aldrichovi zaceli na 100%.
Hadí obálka moc nového nepřináší, což naštěstí neplatí o muzice. Když bych měl novinku srovnávat s deskami Good To Be Bad a Forevermore, protože s jinými díly Whitesnake to pro jejich komerčnější, ale také bluesovější nádech nejde, dostávám letos nejživější a nejrobustnější nahrávku za posledních patnáct let. V případě Whitesnake se snad nemá cenu bavit o zvuku, ten je znovu precizně vycizelován a přináší posluchači plno vzrušujících rockových vybrací.

V mezinárodním éteru nejčastěji duní první skladba Good To See You Again, pro svůj typicky Whitesnakovský rockový odpich. Za sebe bych mezi nejreprezentativnější vzory vybral písně: šťavnatou Shut Up & Kiss Me, dynamickou Hey You (You Make Me Rock), výbornou titulku, stadiónovou Well i Never a hymnickou Sands Of Time. Z pohodovek bílého hada pak Always & Forever a After All.

Věřím tomu, že se letošní Whitesnake zařadí spolu s Lawtonovými Lucifer´s Friend k tomu nejlepšímu hudebnímu zboží. A že naši důchodci těm mladým namistrovaným rádoby umělcům zase pořádně natrhnou ......

» ostatní recenze alba Whitesnake - Flesh & Blood
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Mystery - Destiny?

Mystery / Destiny? (1998)

horyna | 4 stars | 16.05.2019

Kanadští Mystery jsou jednou z mých velkých hudebních lásek. Objevil jsem je vcelku pozdě, během propagace tehdy aktuálního a pro mě dodnes vrcholného díla The World Is a Game. Stejně velkolepý zážitek jsem dostal s následující deskou Delusion Rain (kvalitou s The World Is a Game naprosto srovnatelnou) a ve stejné periodě poslouchal i další mistrovská díla s Davidem Benoîtem u mikrofonu: Beneath The Veil Of Winter's Face a nakonec i obtížněji sehnatelné One Among The Living (oba rovněž mimořádné počiny v oblasti výsostně melodického art-rocku). Do výčtu oblíbených děl těchto uhrančivých melodiků jsem po počátečním váhání zařadil nakonec i desku poslední - Lies and Butterflies. No a když jste hudebním fandou a některou kapelu opravdu milujete, je pochopitelné, že toužíte poznat její diskografii kompletně. V konečném výčtu tedy zbyl trochu jalový debut Theatre Of The Mind a deska číslo dva, Destiny?

Na těchto dvou nahrávkách stojí za mikrofonem jiný muž. Je to Gary Savoie a nedá se říct, že by jeho barva vokálu i technika s jeho nástupci nekooperovala. Zřejmě si leader Michel St-Père k sobě hledá typově velice podobné zpěváky, na které má až podezřelé štěstí. V případě Mystery a jejich výměn na pěveckém postu se zcela jasně nabízí paralela k jiné progové veličině, a sice k ostrovanům Arena. Ti střídají zpěváky také jak obnošené trencle (pravda, mají o jeden kus náskok), ale stejně jako u Arena nebyl ten první (John Carson) ještě tím pravým (i když velice ucházejícím). Podobné je to i u Mystery. Gary je takovým "mladším bráškou" Davida i momentálního shoutera Jeana Pageau. I v jeho hrdle se ukrývá odzbrojující něha, jemný patetický odlesk, emoční tah, smutek i melancholie. Občas však trochu zaškobrtne, je tu pár přepjatých pasáží a trocha impulzivních výkřiků, ne úplně se k Mystery hodících. Prostě to není David.

Desku startuje instrumentální Legend a zahřívací Destiny? Pak se však otočí kormidlo tím správným směrem a následuje jedna zaznamenáníhodná skladba za druhou. Třetí věc Slave To Liberty lze zahrnout těmi největšími superlativy a po právu zařadit mezi to nejlepší, co Mystery respektive Michel St-Père kdy napsali. Právě v této písni je kouzlo jejich hudby nejhmatatelnější. Jsou tu perlivě odzbrojující melodie, táhnoucí se romanticky něžná sóla, všudypřítomné akustické "imprese", zapamatovatelná vokální linka a výborný chorus. Skladba s atmosférou, silnou melancholií, nástrojově precizně zvládnutá a vlastně i hitová. V podobném kolejišti se pohybuje i další Before The Dawn a člověk naráz zjišťuje, že i počáteční etapa Mystery má svoje kouzlo a účinek. Stačí několik pozorných poslechů a rázem vytušíte, jak snadné je podlehnout. Zbylá volná místa mezi stars si už dosaďte sami, já tam šupnu rozšafnou The Mourning Man a samozřejmě mohutnou atmosférickou suitu Shadow Of The Lake.

Michel St-Père byl a pro mě stále je géniem. Nepředpokládám, že jeho nové desky (pokud tedy nějaké ještě přijdou) překonají laťku nastavenou mezi roky 2007-2015. Ale i kdyby ne, prostřednictvím Mystery nám po sobě zanechal mračna originální a kvalitní muziky. Svůj šestistrunný nástroj ovládá na jedničku a téměř vždy dokáže vaši duši pohladit jako málokdo jiný.

» ostatní recenze alba Mystery - Destiny?
» popis a diskografie skupiny Mystery

Isotope - Deep end

Isotope / Deep end (1975)

horyna | 5 stars | 15.05.2019

Znáte Isotope? Že ne? A máte rádi fusion? Yes.

Ok, tak to vám určitě něco říkají pojmy jako Brand X nebo Return to Forever. Pokud ano, tak právě Isotope se svým jazzujícím rockem se dají mezi tyto dva subjekty zařadit. Jejich "vláda" patří tak jako u mnoha jiných kapel z podobného stylového ranku do první poloviny sedmdesátých let a teritoriálně zaujímají místo na britských ostrovech. Kapela vydala pouhé tři vysoce vyrovnané a nadstandardně kvalitní desky. Je úplně jedno, kterou si pořídíte či poslechnete jako první, jelikož kvalita je bezpodmínečně zaručena u všech.

Já začal poprvé s trojkou Deep End a samou spokojeností si v její společnosti vždy pěkně chrochtám. Isotope mají vlastní specifickou melodiku a příměr k Brand X, či Return to Forever je čistě orientační. U podobných spolků jsou bravurní instrumentální výkony na vysoké úrovni jaksi samozřejmostí. Z Isotope čiší dokonalá souhra a radost z hraní, každá nota je promyšleně zasazená, vše má svou logiku v možné improvizaci, vše zní čerstvě, nenuceně a hlavně přitažlivě. Isotope si občas rádi "zafunkují" a funk(g)uje jim to skvěle. Právě na spojnici jazzu a funky jsou Isotope mistři a nejspíš to je mírně odlišuje. Podobnou muziku mám velice rád a Deep End je pro mě zkrátka bomba.

P.S.: Ti, co nevěří, nemusí nikam běžet, ale postačí, když si pustí úvodní skladbu Mr. M's Picture, a pokud jsou "fjůzňáci" tělem i duší, věřím, že si budou hned od prvních úderů hravých bicí, vystrčené baskytary, lahodných kláves a vyšperkované kytary pomlaskávat stejně slastně jako já.

» ostatní recenze alba Isotope - Deep end
» popis a diskografie skupiny Isotope

Panzerpappa - Astromalist

Panzerpappa / Astromalist (2012)

jirka 7200 | 4 stars | 14.05.2019

Kapela Panzerpappa je skutečným chameleonem na rockové hudební scéně – v jedné písni dokáže sloučit několik stylů do chutné, mnohdy i melodické směsi, ale nikdy si nemůžete být zcela přesně jisti, co přijde za okamžik.

Nejlepší cestou jak podobnou muziku vstřebat, je vybodnout se na nějaké analýzu a nechat ji prostě jen tak plynout. Jak se tu již u minulé mé recenze někdo zmínil, každá deska kapely je trochu jiná. Přesto se pohybuje v předem narýsovaném mantinelu žánrů prog rocku, RIO, špetky Canterbury stylu a vážné muziky. Jen procentuální poměr zastoupení jednotlivých ingrediencí se desku od desky (rovněž někdy i píseň od písně) proměňuje.

Norští Panzerpappa jsou dle mého na progresivní rockové scéně poměrně svěžím větrem. Hodnocené album Astromalist vznikalo s rozvahou a pozvolna během tří let (2009-11), poté byly v roce následujícím jednotlivé nahrávky smíchány a mastrovány zvukovým inženýrem Udim Koomranem, který je velkým fanouškem podobných kapel (pracoval mj.i se Soft Machine nebo Gong). Jeho oddanost náročnější muzice je natolik silná, že práci odvedl bez nároku na honorář. Přesto však vytvořil naprosto špičkový zvuk, který roste spolu s kvalitou audio řetězce. Na celkovém projevu Panzerpappa má lví podíl, do nahrávek vpravil i různé elektronické zvuky, nebo třeba úryvky záznamu rozhlasových zpráv z teroristického útoku na palubě letadla Pan Am 103 nad skotským Lockerbie (skladba Femtende Marsj).

Krátce k obsahu alba :

Bati La Takton! – tak, jako na ostatních albech, poklidnější, až jazzový rozjezd, posléze si říkáte : poslouchám fusion s prvky RIO nebo avantgardní rock s prvky jazzu :-) ?
Anomia – taková poloimprovizační, (více navozující pocit poslechu komorního kvarteta) ale velmi příjemná jednohubka se saxofonem, cellem a xylofonem pro chvíle, kdy se po ránu ještě zcela nerozednilo, nostalgicky koukáte z okna a venku prší…

Femtende Marsj – zde do toho hudebnící řádně hrábli, nervní zkreslené kytary krouží nad hlavou posluchače jako dravci, v pozadí syčí mellotron nad komplikovanými rytmy, napětí umocňují útržky rozhlasových zpráv z leteckého neštěstí v mezihře – jako kdyby jamovali King Krimson s Voivod! Tuto skladbu bych si klidně dokázal představit v mnohem delším provedení.

Po předchozí náročné skladbě přichází zklidnění v podobě Ugler i Moseboka, která se pozvolně rozvíjí do šíře v poklidném jazz rockovém duchu. O pozornost si skladba razantně řekne na konci druhé třetiny nervními rockovými kytarovými výpady….
Satam – vesmírný avantgardní prog rock s výraznou rytmikou – další temný song alba - totožná melodie opět variuje v různých skupenstvích a tvarech, na vznešenosti skladbě přidávají různé použité dechové nástroje.

Od titulní Astromalist snížení tepové frekvence nečekejte, ač to v úvodu skladby vypadá nadějně :-) Fagot tu ovládá host Michel Berckmans z Univers Zero.
Knute Pa Traden – pokud trochu kopnete krumpáčem, tak kousek pod povrchem narazíte na pokroucené lidové melodie v rytmu tanga..

Závěrem : velmi barevné album a příjemné osvěžení od kapely, která záměrně narušuje stereotypy výše zmíněných žánrů. Důkaz, že na kvalitní desky lze narazit i v současném miléniu…

» ostatní recenze alba Panzerpappa - Astromalist
» popis a diskografie skupiny Panzerpappa

Baker Gurvitz Army - Baker Gurvitz Army

Baker Gurvitz Army / Baker Gurvitz Army (1974)

horyna | 5 stars | 14.05.2019

Debutovou nahrávku projektu Baker Gurvitz Army tu na progboardu ocenili čtyři recenzenti/přispěvatelé nejvyšším počtem hvězdiček. Jen Slava svou poslední recenzí na tento produkt desku dle mého celkem brutálně sestřelil. Nemá cenu rozpitvávat to, co proběhlo v debatě pod recenzí, každý určitou muziku cítíme po svém. Já osobně se přidám ke skupině první a ne proto, že je většinová, ale proto, že mám tuhle desku v kategorii klenotů. A hned vysvětlím proč tomu tak je:

a) Bakerův styl bubnování mám strašně rád, v jeho intenzivním pojetí a technické kvalitě vidím jedno z nejvyspělejších bubenických es té doby. Navíc způsob nazvučení jeho soupravy už z dob Cream mi připadá úchvatný.

b) do druhé katgorie bych zařadil hned několik na sebe navázaných subjektů, které kvalitativně povyšují desku nad okolní konkurenci. Gurvitzův svůdný vokál a nápaditá kytarová práce, atmosféra desky, která je i díky zde použitým syntezátorům velice poutavá, no a v konečném hledisku je to především síla a nesporná kvalita jednotlivých songů. Ty jsou v mých očích dobré natolik, že se vyplatí je rozebrat jednotlivě.

Úvodní Help Me zdobí krásné klávesové přelivy posazené pod tepem Bakerových nezbedných přechodů. Z temnoty probleskne klavír, aby vzápětí přišel pod tíhou rytmických přechodů zlom, vtěsnaný na Gurvitzův expresivní vokál. Dvojka Love Is je brilantní instrumentálka s dominantní Bakerovou dělostřeleckou palbou. Ale své řeknou i řízné kytary a symfonický ráz skladby podpoří bohaté klávesové členění. Memory lane je další Bakerovou a Gurvitzovou perlou. Bicí jsou kam jen oko dohlédne a rozdávají rány všude okolo vás. Gurvitz deklamuje jako bůh, skladba má neskutečnou šťávu a tah. Vše je naskrz zaranžované a bohatě členěné. Art-rocková vložka a posléze bubenická předváděčka nemají chybu.

Inside of Me se okolo vás vlní jak vnadné tělo černošské tanečnice. Je utkaná z těch nejněžnějších kytarovo-klávesových tónů, kde vás do ucha brnkne Gurvitzův styl zpěvu a občasné Bakerovy brutální vyjížďky. Možný vrchol alba. I Wanna Live Again zní jako muzikál z Broadwaye, spousty smyčců (klapek), romantický sbor s dámskou účastí, no prostě velká rozněžněná paráda. Drsná šestka Mad Jack s Bakerovými recitativy, bluesová, klasicko-parádní instrumentálka 4 Phil a poslední komplexní Since Beginning uzavírají desku ve velkém stylu.

Desku, která patří mezi výkladní rockové zboží čtyřiasedmdesátého.

» ostatní recenze alba Baker Gurvitz Army - Baker Gurvitz Army
» popis a diskografie skupiny Baker Gurvitz Army

Cream - Wheels of Fire

Cream / Wheels of Fire (1968)

horyna | 5 stars | 12.05.2019

V rockové historii najdeme několik hudebních pomníků, o jejichž významu není třeba sebevíc spekulovat. Jedněmi z nich jsou i alba Disraeli Gears a Wheels of Fire ikony britského blues, kapely Cream. Každé z nich je docela jiné a svým významovým dopadem nezpochybnitelné. Zatímco Disraeli osobně vnímám jako jeden z vůbec nejdokonalejších blues-rockových počinů, následující Wheels už uhýbá na vedlejší kolej a využívá (ve svůj prospěch) daleko širší výrazové možnosti. Je to takový creamovský "seržant pepř". Trojice Clapton, Bruce, Baker rybaří i v jiných vodách než doposud, čímž vzniká jedno z nejvariabilnější alb šedesátých let.

Lepší úvod než prostřednictvím White Room snad ani nelze vymyslet. Dle mého se jedná o jejich vůbec nejlepší skladbu a mou jasně nejoblíbenější. V jejím nitru je zaznamenán celý širý kouzelný svět velkých Cream. Nechybí energické střety kontra libozvučné přechody, silový tah, poetické kouzlo, skvělé instrumentální výkony a vůbec ona nápaditost tohoto songu je ohromující. A pak je tu samozřejmě Claptonovo kvákadlo a mocný Bruceův vokál. Naopak za nejslabší položku bych označil čistokrevné blues Sitting on Top of the World, které vystřídá nezařaditelná a hodně originální ukolébavka Passing the Time s výrazným využitím violy. Možná ještě zajímavější je pro změnu violoncellem doprovázená As You Said. Vrcholem je pak pátá Pressed Rat and Warthog s odměřeným recitativem a neskutečně nádhernou hrou na trumpetu. Skladba jdoucí mimo jakákoliv stylová měřítka. Nazpět k blues zavelí Politician a na pestrosti přidá Those Were the Days. Po dalším coveru Born Under a Bad Sign, přijde ještě úžasně hravá Deserted Cities of the Heart, ve které to pocity a zdařilou instrumentací jenom praská.

Hodnotit tuto velkolepou záležitost menším počtem než plným by pro mě byla učiněná svatokrádež.
Deska desek.

» ostatní recenze alba Cream - Wheels of Fire
» popis a diskografie skupiny Cream

Mona Lisa - Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard

Mona Lisa / Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard (1978)

horyna | 5 stars | 11.05.2019

Jak, nebo lépe řečeno proč jsem kdysi objevil tuto zvláštní francouzskou jednotku sedmdesátých let, si už dnes nevzpomenu. Předpokládám, že to bylo na popud nějaké recenze nebo dialogu připojeného ke kapelám z podobného regionu. Že se i v tak pro rockovou a prog hudbu netypické zemi, jakou Francie bezesporu je, zrodilo několik pozoruhodných uskupení v silné desetiletce hudební obrody před padesáti lety je celkem logické. Netuším, jestli byl právě soubor Mona Lisa jedním z vůdců tamější scény, ale odkaz, jaký nám svými nahrávkami zanechal, k podobné myšlence lehce svádí.

V jejich případě jde o velmi originální pojetí a náhled na progresivní atmosférický rock uchopený po svojom. V kombinaci s intonačně nesnadným francouzským jazykem tak vzniká něco specifického a těžko zařaditelného. Jakákoliv přirovnání jsou v tomto případě zhola nemožná. Navíc je projev jejich zpěváka slyšícího na jméno Dominique Le Guennec neskutečně teatrální a věřím, že pro některé i na hranici dobrého vkusu. Pokud ale chováte sympatie k zemi, ze které soubor pochází, stává se tento (pro některé) handicap ve vašich očích silnou zbraní a dominantním nástrojem celé plejády emočně vystupňovaných okamžiků provázejících soubor sofistikovaných a do detailu vypiplaných kompozic, které z prvních čtyř alb souboru sálají.

Pod uhrančivým pohledem kormidelníka (možná samotný Dominique Le Guennec) zahaleného do modré barvy na přebalu jejich čtvrtého a troufám si tvrdit že i vrcholného alba Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard se ukrývá soubor šesti artrockových, jen těžko zaměnitelných skladeb. Silný přítlak na atmosféru nevychází jen z divadelního a často recitujícího Dominiquova hrdla, ale rovněž z neprodyšné klávesové stěny, která je hodně intenzivní a jasně slyšitelná. Do ní se občas přimotá kytarové sólo, vyhrávka nebo slušivý akustický tok.

Z této muziky je Francie cítit na sto honů. Podobně, jako cítíte z Italů jejich typické hudební fluidum, něco specifického vychází i od (těchto) Francouzů. Zkuste a uvidíte. 4,5*

» ostatní recenze alba Mona Lisa - Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard
» popis a diskografie skupiny Mona Lisa

Metamorfosi - Inferno

Metamorfosi / Inferno (1973)

Snake | 5 stars | 11.05.2019

SHM-CD Belle Antique ‎– BELLE 091602 /2009/

Druhé album římských Metamorfosi provázela (a pořád ještě provází) výborná pověst a tak jsem po něm hrábnul dřív, než jsem si z něho stačil poslechnout jedinou notu. A dobře jsem udělal, protože tohle je koktejl přesně podle mého gusta. Přiměřeně komplikovanej, patřičně pompézní, ale aj dostatečně tvrdej a napumpovanej energií. Symfonický rock, rozervaný Emersonem inšpirovanými laufy, kterému nasazuje korunu frontman Jimmy Spitaleri - jeho vzrušující tenor boří hradby Jericha a je jako pozoun posledního soudu...

Skupina vznikla na samotném sklonku šedesátých let a debutovala albem …e fu il sesto giorno, vydaným v roce 1972. Není špatné a obsahuje několik velmi dobrých skladeb, ale taky je pořád ještě trochu cítit sladkým odérem naivních "šedesátek". Jenomže už o rok později tomu bylo všechno jinak. Sestavu Metamorfosi opustili kytarista Luciano Tamburro a bubeník Mario Natali, jehož nahradil Gianluca Herygers. Kapela tak pokračovala ve čtyřech a hlavní pemzum práce na sebe převzal klávesista Enrico Olivieri. Ovšem jako autoři skladeb jsou uvedeni všichni tři původní členové - tedy Olivieri, Spitaleri a baskytarista Turbitosi, kteří se při společném komponování koncepčního alba inspirovali "Božskou komedií" Dante Alighieriho.

Inferno má jenom ta nejlepší doporučení : třeba v žebříčku podle progarchives bychom ho našli v první padesátce nejlépe hodnocených alb subžánru rock progressivo italiano a takovej Augusto Croce (na svých stránkách italianprog) považuje pecku Caronte za jednu z nejlepších italských skladeb všech dob. Jenomže s jejím přesným určením to není tak jednoduché. Album je složené z mnoha krátkých, do sebe zapadajících střípků a některá vydání se od sebe liší počtem uváděných skladeb. Původní vinylová verze jich má šestnáct a první cédéčko od Vinyl Magic dvanáct. Stejně, jako zatím poslední edice od btf. Aj moje reedice od japonskejch Belle Antique uvádí šestnáct skladeb, ovšem CD přehrávač jich načte dvanáct. A fčil mudruj. Naštěstí se to dá určit podle textu "Caronte demonio, occhi di fuoco nel buio...", ale kde přesně skladba začíná a končí se dá poznat jen velmi těžko. Ať je to jak chce, to album je natolik komplexní, že vytahovat z něj jeden díl skládačky postrádá smyslu...

Z výše uvedeného je jasně patrné, že vypíchnout nějaký opravdu výjimečný moment, nebo nejoblíbenější pecku je takřka nemožné. To bych se v tom dokonale ztratil. Metamorfosi se sice shlédli v Emerson, Lake & Palmer, ale melodie i atmosféra jsou ryze italské a při poslechu desky mě tak napadají jména jako Banco del Mutuo Soccorso, Alphataurus, Semiramis, nebo Museo Rosenbach. Inferno je sice klávesovější, ale stejně tak vzrušující, energické a intenzivní. Osobně mě těší, že je i přes tu svou intenzitu a komplikovanost mnohem přístupnější, než placka Ys stylově příbuznejch Il balleto di bronzo.

Původní album vyšlo u Vedette Records, ovšem s pramalou podporou a prodalo se ho kolem 10 000 kusů. Na discogs je v současnosti jeden exemplář k mání za - ehm - 2000 Euro. V minulosti se v Itálii objevilo dokonce i několik velmi zdařilých padělků a originálního elpíčka chtivej zájemce si tak musí dát seksakramenskej pozor. Reedicí na CD se urodilo celkem dost, nejdostupnější bude ta od BTF z roku 2007. Moje vydání od Belle Antique vyšlo jako součást edice "Italian Rock SHM-CD Series" a mělo by vypadat jako rozkládací mini vinyl replika, ovšem já ho mám v plastu. Tedy nejspíš nějaké promo. Kotouček je potištěnej jako středovej štítek původní asfaltové placky a čtyřstránkovej booklet je kopií originálního obalu. Obsahuje tracklist, sestavu, několik obrázků a texty. Do něj je vložený ještě složený list papíru s japonským rozsypaným čajem a OBI. Zvuk je výbornej, i když zbytečně přehulenej a v těch nejexponovanějších pasážích to hraje trochu zkresleně.

Aj tak je to skvělé album a jsem šťastnej, že ho mám.

» ostatní recenze alba Metamorfosi - Inferno
» popis a diskografie skupiny Metamorfosi

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Metaphor / The Sparrow

Mayak
Braňo rulezzzzzzz ... Chlape, Ty mi čítaš z hlavy, ja sa od februára stále chystám na...

Celeste / I Suoni In Una Sfera

jirka 7200
Ano, dnes již víme, že se jedná o film, který se nakonec do distribuce nedostal. Jmenovat se...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12719 recenzí
2190 skupin
175706 příspěvků ve fóru
2641 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000