Yuri Gagarin Thunder Zauber Chickenfoot Cult, The Aerosmith Harmonium Cynic Animals As Leaders Mezquita

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Rush - Grace Under Pressure

Rush / Grace Under Pressure (1984)

EasyRocker | 4 stars | 26.05.2016

Tvorbu kanadského fenomenálního tria jsem v 80. letech nejen nezavrhl, ale myslím, že svoje umění, osvědčené sérií ohromně nadprůměrných alb, zde ještě vypilovali k dokonalosti, byť s nutným dobovým zvukovým hávem. Je ovšem jasné, že kdo tohle odmítá zásadně, ten musel hodit do koše už desky po r. 79...

Dobové intro vyhoupne kytarové melodie, pevně Lifesonem propojené se syntetickou stránkou - dobový monumentální vstup se vším všudy. Pak už tu máme Rush v nejlepší formě poloviny 80. let - suverénní a elegantní Geddyho zpěv, elektronické jiskření, chemikou načichlá, ale stále famózně precizní Peartova artilerie a dramatická nálada. Melodická umělá stěna s hřmícími synťáky a více dobově přímočará bicí linka, Geddy se nám zapojí do precizního rytmického kolotoče a je tu monumentální refrén mé oblíbené pecky Afterimage, Lifeson tu vyšívá svá sóla bleskurychle tón po tónu. Ano, tohle je klávesový a synti háv kapely, ale oni si tyhle dobové ingredience přisvojili vpravdě po rushovsku a famózně je začlenili do svých skladeb. Hymna se vším všudy. A další umělé kytarové stěny, nepěchované melodiemi, třesoucí se Geddyho basa a neurčitá, napětím napěchovaná nálada a pak parádně smutný zpěv - nástup Red Sector A tedy rozhodně není žádnou veselkou - opět tady máme vědecké Peartovy texty, řešící obtížné civilizační a psychologická témata, zde prosté téma války, vězení a přežití. Jsou tu výrazné stěny syntezátorů, bicí dělostřelby, sevřená, drsná a chladná nálada. Věc je to ale krásně a mistrovsky propracovaná a je až k nevíře, že jen třemi lidmi. The Enemy Within (Part I of Fear) - klopotná rytmika popoháněná tóny zmutovaných strun, málo přívětivý začátek se ale vyhoupne až v zázračně melodický refrén se silným elektronickým odérem a ten kontrast mezi slokou a refrénem je tu vůbec zvlášť výrazný. Přechody Neila Pearta, dobově zvukově výrazně vytažené do popředí, jsou tu jako nezničitelné oblouky katedrály a svým tempem pak razantně žene celý ansámbl až do konce. Zvláštní skladba. Začátek The Body Electric patří rozbouřené rytmické sekci, mající sílu parního válce, zapojují se melodicky ohýbané kytary, až parádní Geddyho zpěv tomu všemu udělí melodický řád. Tohle je opravdu krásně stavěná a postupně gradovaná skladba, nechybí chladná strojovost, ale ani monumentalita a patos, které se vaše ledové srdce snaží rozehřát alespoň trochu... Synteticky kořeněné strunné melodie, drtivá a matematická bicí palba a pak už za podpory Geddyho zpěvu uhánějící hymna Kid Gloves je také mou oblíbenou - s tím hitově znějícím refrénem si tady pánové fakt vyhráli do detailu, všechno je tu dokonale propojeno, promyšleno a více než svižné tempo vám nedá moc času na oddech. Ve druhé půli tu pak máme plnotučný instrumentální souboj, kde můžete načichnout stratosférickým uměleckým levelem této trojice. Božské. Razantní údery basy a mistrovsky spletená melodická kytarová přediva s charismatem prýštícím Geddym - to je další lahůdka Red Lenses. Pohodová, odlehčená záležitost, kde se dostáváme až někam do nálad Petera Gabriela. Geddyho zpěv, ale i basa si tu vybírají famózní daň. Krásné, pomalé odplynutí do ztracena... Že na závěr musí přijít drtivý monument síly kladiva, je pak zcela jasné a Between the Wheels to naplňuje už svým nástupem - kytary s klávesovým umělým oparem, drtivě sólující Lifeson, temná nálada a skličující Geddy to rozhodně nijak nevylepšují. Peartova baterie to pak celé nakopne přece jen do rockového úprku. Refrénové dopady jsou ale stále stejně bezvýchodné a mají až apokalypticky odevzdaný nádech. Oázou v rozbouřeném moři je krásné sólo, pak už nás ale industriální mašina žene až k neodvratnému konci. Nekompromisní závěr mistrovského alba...

Mám tuhle desku hodně rád, již po puštění se mi rozehraje na tváři nelíčený úsměv a vůbec mám pocit, že mi řada osmdesátkových alb Rush sedí o mnoho více než některá raná alba ze 70. let. Mohl bych vlastně klidně dát plný počet, s hodnocením tu mám vážně trable, vzhledem k mým zásadním kusům Permanent Waves, Moving Pictures či Power Windows velmi plnotučné čtyři...

» ostatní recenze alba Rush - Grace Under Pressure
» popis a diskografie skupiny Rush

Mr. Big - Actual Size

Mr. Big / Actual Size (2001)

horyna | 5 stars | 25.05.2016

Mám velice rád americké melodiky Mr. Big, jež svým šťavnatým pojetím hard-rocku s patřičným nadhledem a obrovskou dávkou upřímného muzicírování, navíc podepřeného dokonalým instrumentálním umem, dokáží svými zajímavě aranžovanými písněmi, vždy propašovat dobrou náladu a příjemně strávené chvíle do mého srdce. Kdybych měl jmenovat kapely hrající, v podobném duchu, tedy potulující se na hard-rockových kolbištích, budou Mr. Big stát v první lajně s obdobně kreativními (co se týče stylu / hudební produkce) kapelami typu, Tesla, Gotthard, nebo třeba Thunder.
Tuto kolekci se mi podařilo sehnat jako poslední, z první etapy kapely před rozpadem, těžce nedostupná nahrávka, mající své věrné především v Japonsku (nakonec cd jako Japonský import), prokázala své kvality až s mnohokrát znásobeným poslechem a dnes mohu tudíž s klidným svědomím říci, že si ji po tolika vstřebání konečně patřičně užívám.

Desku otevírá dvojice silných, energických a typických skladeb "pana velkého" Lost In America a Wake Up- Eric Martin pěje opět ve velkém stylu a Kotzenova kytara plně určuje tok melodických motivů. Se třetí Shine- přichází patřičné zklidnění a ona hudební formule doznává určitého pročištění, pohodový refrén si nelze okamžitě nepobrukovat s kapelou. Pánové, vědomi si svého baladického potenciálu, dávají nám jako první ochutnávku alba, velice příjemnou záležitost Arrow. Po ztrátě pozornosti s následující Mary Goes 'round, je tu konečně ona! Osobní favorit nejen celého alba, ale i diskografie skupiny vůbec, živočišné funky Suffocation- kapela v čele s Ritchiem políbena skladatelskou můzou, běsní zcela mimo kontrolu v explozivních kreacích, jež dominují této navýsost originální kompozici, v níž až hmatatelně cítíme, jak R. Kotzen trhá své struny na cucky. Eric i Ritchie se ve vokálních partech pravidelně střídají a ona hutná dynamika z ní přímo tryská, vskutku bohovské. Jen člověk lituje že není vokální potenciál Kotzena využit na dvou albem kapely v mnohem širším měřítku. Od teď nastává zlom a kapela najednou šlape na 120%, z nasazených obrátek nehodlá slevit jak One World Away- napumpovaná svěží rytmikou, tak klidnější I Don't Want To Be Happy. Mezi stěžejní tracky patří i nezpoutaná a parádním riffem, basovou stopou a zvučnou tamburínou opatřená Crawl Over Me. Na chvostu alba se nachází pozitivní náladou kořeněná, koncertní řežba How Did I Give Myself Away a baladická Nothing Like It In The World.

Ještě bych rád podotkl, že si na muzikantech velmi vážím způsobu, jakým bez ztráty soudnosti a zaprodání se, nádherně propluli tolik diskutovanými a na uklouznutí náchylnými 90-tými léty. Na žádné ze svých nahrávek, se ani v nejmenším neotřeli o dobou tolik propíraný grunge či jinou, v této epoše zrovna letící hudební odnož. Klobouk dolů pánové a velké díky. 4,5 tentokrát nahoru.

» ostatní recenze alba Mr. Big - Actual Size
» popis a diskografie skupiny Mr. Big

Yuri Gagarin - Yuri Gagarin

Yuri Gagarin / Yuri Gagarin (2014)

angus16 | 4 stars | 25.05.2016

Na tuhle kapelu jsem narazil nedávno, když jsem se prokousával skrz různé novodobé počiny současných psych/space rockových kapel. Zaujal mě přebal jejich prvního alba a tak jsem se rozhodl probádat neprozkoumanou psychedelickou měsíční krajinu a společně se s Yurim dostat do jiné dimenze. Musím upozornit, že celé album je instrumentální a místy mi přijde že se zde některé motivy a postupy stále opakují, ale i tak má kapela co nabídnout.
Desku otevírá skladba FIRST ORBIT. Slyšíme rusky mluvící hlasy z vysílačky, když tu se najednou proti vám vyřítí mohutný kytarový sound, který právě odstartoval tu vesmírnou show a vy jste právě vzlétli nad orbitu v raketě a řítíte se mezi hvězdami do zdánlivého nekonečna a hloubky vesmíru. SONIC INVASION. Vesmírná show pokračuje. Sólová kytara zde ždíme všechny hvězdy, planety, prstence, asteroidy, černé díry a vše co vás neustále obklopuje. Skladba je poněkud rychlejší než předchozí ovšem na atmosféře stále neztrácí. Když se vše uklidní ocitáme se ZA KOSMOSOM a dobrodružství pokračuje. Opět zde vévodí mohutný sound a sólová kytara. Pravda už je to malinko unavující a mám pocit že už na desce nic nového nepřijde. Poslední skladba THE BIG RIP se opět drží podobné instrumentální konstrukce, ale i tak si stále připadám že letím vesmírem. Konec. Jsme na druhé straně černé díry, ale přežily jsme.
Co říci na závěr? Ačkoliv album místy působí velmi atmosféricky, nic nového nepřináší. Opakující se nebo podobné motivy vás časem omrzí. Přemýšlel jsem zda dát tři nebo čtyři hvězdičky. Za tu atmosférickou vesmírnou jízdu po prvním poslechu musím dát čtyři. Nevím zda se deska časem neomrzí. To však uvidíme.

» ostatní recenze alba Yuri Gagarin - Yuri Gagarin
» popis a diskografie skupiny Yuri Gagarin

Rush - Hemispheres

Rush / Hemispheres (1978)

EasyRocker | 4 stars | 25.05.2016

Když jsem kdysi rozšířil obzory o klasiky 60. a 70. let, byla alba kanadských veteránů mezi prvními v mé sbírce (jako první Moving Pictures) a už tehdy mě jejich sofistikovaný rock velmi oslovil.

Cygnus X-1 Book II - mohutný nástup kytar se syntetickým otiskem nastupující dekády je monumentální, pak ale famózní Peart náladu naruší a nastupující odsekávané melodické motivy s parádně pracující Leeho basou, která si bere úplně samostatný prostor. Konečně pak přichází na řadu s přívalem kytar i jeho hlas, pohybující se v této éře ještě ve značných výškách, teprve s nástupem dalších alb svůj hlas usadil o poznání níže. Hlavní kytarové motivy, ale i vesmírné mezihry navazují volně na poslední skladbu předchozího alba a vzniká nám tak plnohodnotná suita. Jsou tu vkusně zakomponované akustiky, matematicky přesná ostrá Lifesonova sóla a Peartovy neskutečně řazené dělostřelby. Leeeův teatrální hlas mění a láme nálady, převažuje ale dramatický tón, a ty poslední čtyři minuty jsou parádní. Abych byl ale upřímný, ne všechny momenty, hlavně v prostřední části, mě tady stoprocentně oslovily a vždy se přistihnu, že mě jako celek o něco více zaujal skromnější první díl na předchůdci, které mám jako album vůbec o něco raději. Z tohoto monumentálního eposu musí přijít logicky vysvobození a tak tu máme krásné smířlivé akustiky i Geddyho zpěv - baladický vstup Circumstances pak střídá přechod do hardrockové tváře s krásně bublající basou. I na skromné ploše jsou Rush mistři, zlom do instrumentální druhé půle je čarokrásný. The Trees začíná opět akusticky a Geddyho vstup "there´s an unrest in a forest..." je už klasikou. I tady se ale skladba zhoupne do pořádného rockového náporu s pořádně odvázaným Geddym. I tady přichází krásný zlom, syntezátory a kytary budují pohádkové nálady jako vystřižené od "kolegů" Genesis a dramaticky stupňovaný závěr se závěrečnými nástrojovými orgiemi je opět mistrně proveden. Klasicky ozvučené kytary na prahu slyšitelnosti se rozezní do nádherného úvodu, překračujícího staletí někam daleko nazpět a už tu máme synťákové zvuky a Peartovy činely, to parádně budované napětí je úplně hmatatelné, pořádně syrové kytary pak konečně odpíchnou geniální riff La Villa Strangiato. Alex Lifeson kouzlí na krku krkolomnou melodii, v zádech má mohutné syntetické zvukové stěny a Neilovy nezničitelné palebné přechody. Tato více než desetiminutová instrumentálka na závěr je opravdovým skvostem, od jemné mezihry s krásným sólem opět postupně roste za drtivé rytmické podpory a dramatických melodií, které po syntetice "opakuje" Lifeson na strunách, postupně až do ústředního motivu, závěr je opět monumentálně silný. Tohle jsou hudební hody hlavně pro hudebníky samotné, kteří tuhle skladbou řadí opravdu hodně vysoko.

Motivy album Hemispheres přímo navazuje na závěr A Farewell to Kings. Je tu zapojeno více syntezátorů a elektroniky, kapela se hudebně posouvá a Geddy Lee posunul svůj hlas o něco málo níže. Album mě ale neoslovilo ani tak, jako předchůdce (hlavně úvodní suita), ani další dvě nebo tři alba - za čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Rush - Hemispheres
» popis a diskografie skupiny Rush

Van Halen - III

Van Halen / III (1998)

horyna | 4 stars | 24.05.2016

Dva kohouti na jednom smetišti se nikdy příliš dlouho nesnesou. Teď samozřejmě mluvím o vznikajících konfliktech mezi Sammy Hagarem a Eddie Van Halenem, které se postupně vyhrotili natolik, že se vokalista prostě musel poroučet, hlavně tedy i sám chtěl. O naprosto exkluzivních dílech se Sammym jako lídrem a pro mne i nejlepším pěvcem kapely, rozepíši se až v příznačných recenzích. Tentokrát je řada na další velké ikoně americké hudební scény, řeč je fakticky o Gary Cheronem, který zaplnil onen uvolněný post a vlastně se, se zbytkem ansámblu a novou / jinou skladatelskou formulí i fazónou postarl, o na jednu stranu velkou kritikou očerněné album, o něž fanoušci příliš zájmu neprojevili, na stranu druhou, porodil vcelku výjimečně progresivní, mnoho vrstvé album, které prostě nejde jen tak přejít a zahodit. Jeho pečlivému rosboru se chci zde věnovat, jelikož toto dílo u mne stojí v přední linii zapomenutých (zapuzených), svrchovaně osobitých hard rockových desek. Ještě tedy dodám že Garyho vokální barvu a především techniku obdivuji již od dob jeho předešlého působišti v kapele Extreme a zejména desky III Sides to Every Story a následující Waiting for the Punchline (stejně jako comeback kapely prostřednictvím Saudades de Rock) patří do zlatého fondu rockové, progresivně kytarové hudby.

Mám za to, že skutečný vstup do alba měl být učiněn až s trackem číslo tři One I Want, jelikož jak první instrumentální ukolébavka, tak druhá píseň, nejsou vskutku reprezentativní či nijak poutavé vzorky hodné jména kapely. Ona výše jmenovaná, už oplývá slušným tahem na bránu, schopnou ornamentální šestistrunnou prácí i solidní porcí hard rockového odéru vůbec, známeho z desek předešlých.
Se čtvrtou From Afar- se už plně dostavují skvělé Eddieho parádičky a od počátku zajímavého melodického riffu, je cítit, že kytaru v rukou svírá skutečný ekvilibrista, další velkou devízou písně je Garyho hlasové rozpoložení a novátorská rytmická tvář tohoto kusu.
Dirty Water Dog- akustické kouzlení do kterého brácha z poza bicí soupravy vkládá přechodové rytmy, volné funky tempo a zvláštní závan jedinečných Van Halen mě jasně upozorněje, že by bylo konečně záhodno zvednout volume krapet nahoru.
Velké chvíle suverenní kompoziční svobody přicházejí s písní Once- pomalá, myšlenkově vznešená píseň, protknuta krásným tónem znělé španělky a proplouvajícím Garym, ve své totální hlasové exhibici. Ano takto má hrát kapela světového jména.
Klasická, středně tempá věc Fire in the Hole- jde ve stopách svých předchůdcu, jen u mikrofónu se octl někdo jiný.
Josephina- i když se zde odehrává vše pevně v Eddieho kytarové režii, pro mne je tato monumentální balada především o Garyho totálním muzikanství, neuvěřitelně procítěně se do písně pokládá, střídá všechny polohy svého jedinečného rozsahu, je prostě bytostně cítit jak touto písní skutečně žije, že je s ní spjat. Autorův osobní favorit.
Nádherné kytarové tóny otevírají píseň Year to the Day- sametově něžný, přesto jasně čitelný Cheroneho hlas náhle z prudka vystřelí do nebeských výšin a posluchači je jasné že zažije další velké chvíle, ona už stopáž pohybujicí se za hranicí osmi minut naznačuje, kolik prostoru je kapele dáno. Smělost stranou, dolím si onu věcičku označit za katedrálu pocitů a výstavní skříň insrumentálních kvalit souboru.
Do závěru nás čeká ještě jedna velká a zcela separátní věc, píseň How Many Say I- staví na odiv klavirní melodii a sborové vokály zcela ve prospěch atmosféry jedinečného a tajemného okamžiku vymezeného takto budované skladbě.

Deskou je potřeba se postupně proposlouchat, dát jí více šancí, není to žádný obyčejný stadionový, chytlavý rock na první signální, ale sbírka pocitově silných písní velice vyspělých hudebníků. 4-5* pro tentokrát malinko dolů.

» ostatní recenze alba Van Halen - III
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Black Sabbath - Headless Cross

Black Sabbath / Headless Cross (1989)

horyna | 5 stars | 24.05.2016

Ani Ozzy, ani Dio a už vůbec né Gillan, či Hughes. Tony Martin je pro mne největším hrdinou, nejkvalitnějším pěvcem (promiň Dio), jedinečnou osobností a sirénou temných Sabbath. Jeho slovutný, sytý a barevně nádherně položený hlasový projev mne nezkonale přitahuje a imponuje. Je mi jasné, že pro naprostou většinu fans jsou jiná a specifičtější období Birminghamských bohů k uctívání hodna. Sám se skláním například před jejich prvními nahrávkami, nebo slovutnou Heaven and Hell, přesto je nevyhledávám, oslovuje mne totiž epičtější rozměr jejich hudby a ten nalézám na deskách vysoustružených s tímto zlatým slavíkem.
To co Eternal Idol naznačoval, plně vykrystalizovalo na zmíněném kotouči a pokračovalo i na svých následovnících, obzvláště pak Tyr a Cross Purposes, zdají se býti více než vyvedenými.

Sám název úvodní skladby přesně vystihuje to, co se právě začíná dít, brány se otevirají a divák s patřičnou nervozitou, strachem, ale i veklou zvědavostí nakukuje do pekelných útrob The Gates of Hell.
Headless Cross- monumentální stěny Nichollsových klávesy, jasná Cottlova basová linie a hromové bicí Cozyho Powell. Do této mistrné atmosféry sází pan kytarista Tony Iommi mocné kytarové riffy. Vše korunuje právě Martin svým ohromujícím vokálem a napomáhá stavbě gigantického monolitu jedné z etap Black Sabbath a pomníku hard rocku všeobecně.
Devil & Daughter- patří k mým nejoblíbenějším, mám za to, že právě zde podává Martin jeden ze svých nejlepších vokálních výkonů, navíc dravost této písně mne plně strhává od počátečních tónů, pozitivum jež z ní čiší navíc podtrhuje skvělé Cozyho zahušťování bicí technikou a dává tak lehce vzpomenout na svá nejlepší léta strávená v Rainbow.
When Death Calls- s patřičnou něžností, vypouští Iommi své senzibilní tónů skrze svou kytaru a připravuje tak půdu pro příchod hymny Sabbath v pravém slova smyslu, emoce začínají prýštit ven s nastupujícím Martinovým hlasem, skladba se dere na povrch a údery bicích jí v tom skvěle asistují, posluchač se nechává uhoupat její zasmušilou náladou. Do toho však jako bles vtrhne riffový uragán a píseň náhle až nepochopitelně zrychlý, tento obohacující prvek, má velký význam na celkový jedinečný účinek skladby, kytarové sólo patřicí zde k nejlepším, už je jen ozdobou této vskutku pohnuté chvíle.
Kill in the Spirit World - její struktůra není vůbec technicky náročná, ovšem chuť, s jakou ji kapela prezentuje, nám dává záruky, že z nasazené formy nehodlá polevit, držíme se především basové linky a skvěle intonujícího Martina, jehož modulovaný vokál, podporovaný bicí baterií a fantaskně vzletným Iommiho sólem na pozadí klávesové malby, píše dějiny rockové hudby.
Call of the Wild -čirá melodie, kudrliny vyhrávek a orientální motiv, to vše dokázal Tony do skladby procpat, ani by ji v nejmenším přesytil, zde je opět potřeba vyzvednout Cozyho bicí techniku, dodávající skladbě na patřičné dynamice a nevšední melodickou pasáž, přicházející před šestistrunným sólem.
Black Moon-Nichollsovy klávesy se rozprostírají do krajiny, v které už připraven čekající Iommi, expolude dávkou melodických prvků, hravé bicí a hitový potenciál činí z písně příjemného adepta na jasně zapamtovatelný track alba.
Desku uzavírá baladická Nightwing- vrstvení španěl, opravdu překrásné basové rytmy v jejím průběhu a romantická nálada, jež se prohloubí s charakterisickým refrénem mířícím k hudebnímu nebi. Martinův klidný a odzbrojující přednes dodává hudbě B.S. zcela nový a nepoznaný rozměr, dokonalost a posluchačův úžas navíc potvrdí Iommiho klasické kytarové sólo.

Pro mne, jeden z milníku právě končícího desetiletí, nejlepší album Sabbath vůbec a dokonalý artefakt doby a stylu.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Headless Cross
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Thunder - Behind Closed Doors

Thunder / Behind Closed Doors (1995)

horyna | 5 stars | 24.05.2016

Behind Closed Doors- opus magnum Thunder(alespoň u mne), první setkání s kapelou a dodnes najoblíbenější deska Londýnských rockerů. Řeknu to narovinu, hudba této party pohodových, příjemných a sympatických pánů mi imponuje a provází hezkých pár let. Objevil jsem v ní skryté kouzlo krásných melodií a svěžích písniček, prostoupených osobitou aurou vyspělých hudebníků, její reminiscence na staré Led Zeppelin, nebo Deep Purple je zcela zřejmá, tak jako občasná zastávka v bluesových vodách. Její hlavní lídr kytarista a skladatel Luke Morley dokáže na každou desku propašovat spousty kvalitních nápadů a svěžích melodií, další devízou kapely, je jasně rozpoznatelný a sebejistý projev vokalisty Danyho Bowese. Zvukovou stopu si kapela, v čele s Lukem hlídá sama a o kvalitu je vždy dobře postaráno. Rozčlenění kapely do určitých fází a úseků, nechám si na některou další albovou recenzi a tak hurá do této nevšední a dosti odlišné písňové kolekce:

Moth to the Flame- potemnělé tóny Morleyho kytary vyluzují zvuky, jako by prošly pod prsty Tony Iommiho, startuje se opravdu nezvykle, nečekaně, na takovou těžkotonážní dávku nejsme u Thunder zvyklí.
Rozverná rospustilost, s velkým přehledem intonující Bowes, čitelná basa a dechove vstupy, to vše charakterizuje krásně tepající funky píseň, Fly on the Wall.
První blada tohoto alba nese název I'll Be Waiting- její nálada je tvořena citlivou akustickou složkou a ležérním vokálem plujícím na klávesovém tónu jemně potulujícím se okolím, do obrátek se dostává pomalu se stupňujícím se refrénem.
Hit s velkým H, to je čtvrtá River of Pain- čitelný hard rockový odér se probíjí na povrch s rytmickými kytarovými poryvy ve šlapavém tempu, kterému pod kotel přikládají akustické vyhrávky i krátká sóla, Dany se do písně pokládá intenzivně a dosti energicky.
K pomalejším skladbám náleží i osobitá Future Train- parádně znělá španělka i ostatní druhy zajímavě laděných kytar a použití rumba koulí, vytváří zvláštní, houpavým rytmem protnutou atmosféru.
Til the River Runs Dry- oduševnělá baladická stopa alba, v níž krásnou kmelodii kouzlí jak kytara, tak housle, plačtivý Dannyho projev tu napomáhá dotvořit náladu osamnění i odpuštění zároveň, jedná se o jeden z vrcholů desky.
Melodická kytarová linka prodírající se nejrockovější písní desky Stand Up- v sobě nese odkaz a záchvěvy doby a kapel let sedmdesátých.
Preaching from a Chair- patří k osobním favoritům alba, silně melancholický náboj, romanticky položený klavír, výborný přednes, akustická vložka a přehledná stavba tohoto klenotu, s jasným top refrénem a osobitým sólem, mne vždy činí velkou potěchu.
Nasazenou laťku nehodlá podlézt ani další baladická Castles in the Sand- pánové jen hýří kvalitními nápady, španělky duní pod náporem jejich prstů a bezchybná rytmika vše pevně jistí ze zadních pozic.
Jazzem vonící funky se linek z drážek Too Scared to Live- a musím přiznat, že mě náležitě baví, dráždivá kytara, free bicí a vystužená basa, obzvlášťe pak doplňující ženský vokální prvek.
Po příjemné, melodické a foukací harmonikou obdařené (motorkářské) jízdě Ball and Chain, je tu závěrečný bod kapely, tou je citlivým výrazem i intenzitou obohacena i prožita It Happened in This Town.

Mohl bych tento disk poslouchat dlouhou dobu a myslím že bych stále nebyl přesycen, množství melodických linek, jež má kapela v zásobě a postupně se před divákem otevírají je obdivuhodné a kdyby přece jenom, jsou tu i jiná alba, například od Thunder :-)

» ostatní recenze alba Thunder - Behind Closed Doors
» popis a diskografie skupiny Thunder

UFO - The Monkey Puzzle

UFO / The Monkey Puzzle (2006)

horyna | 5 stars | 23.05.2016

Pro začátek musím konstatovat, že mám moc rád alba Ufo vydaná s Vinnie Moormem! Tento kytarista kapelu konečně pořádně nakopl a po né, že špatných, ale spíše průměrných, chvílemi znuděných kolekcích Covenant a Sharks, neustálých hádkách s M. Schnkerem a rozpadech sestav, začala ta pravá kreativní práce souboru a zřejmé táhnutí za jeden provaz, právě s nástupem tohoto amerického kovotepce. Nejraději mám sice desku Visitor (byla u mne první této sestavy a dodnes zůstane zřejmě nepřekonanou), chuť ale dnes přišla na tuhletu parádu.

Desku rozjíždí, pěkně z ostra šlapavý otvírák Hard Being Me- dominantní Mooreova kytara spolu s klavírním podhoubím dávají vzniknout zvlášnímu, bluesem načichlému aroma. Filigránská Wayova basová stopa připravuje druhou Heavenly Body- na totální zkázu prostřednictvím drsného Moogova přednesu, slova vypouští pomalu a s patřičnou tvrdostí, těžká tempa a dunivé bicí, tesají pravý hard rockový monolit do žuly. Raymondovou klávesovou melodií a pěkně znějící harmonikou pronikáme do tajů písně Some Other Guy- vše se zklidnilo a člověk si vychutnává její odlehčenou náladu, je plna skvělých nápadů a výborně intonujícího Phila. Ozdobou písně jsou pak Vinnieho kytarová sóla. Na baladičtější strunu hraje kapela pomocí klasických kytar, hammondek a mistrovsky čitelného zvuku v Who's Fooling Who?. S šestou Drink Too Much přichází velké chvíle pro Vinnieho kytarový um, několik navrstvených stop proložených krátkým občasným sólováním je zdela tím pravým argumnetem pro kvalitně napsanou píseň. World Cruise- country jako základ, rock n roll naroubovaný na něj, proč ne, vždyť to šlape na výbornou. Down by the River- patří spíše ke standardu, ale ani u ní se člověk nenudí, je cítit že se kapela při nahrávání bavila a asistence ženských vokálů v refrénu skladby onen esprit pouze podtrhuje.Good Bye You- otevře krásně sólující šestistrunka v pevném rytmickém základu, Moogova barva hlasu a velký přehled v něm spolu s akustikou vytváří krutou pohodu, mířící přímo do našich srdcí. Po zemitější Rolling Man, je tu strukturově bohatá, proaranžovaná Kingston Town- využívá všech dostupných kvalit, které kapela v tomto období dokáže nabídnout a spolehlivě uzavírá tento skvostně vystavěný materiál.

I druhé album s Vinniem Moorem a navrátivším se Parkrem za škopky stvrzuje cestu nastavenou předchozí kolekcí, jako správné východisko po tolika letech hudebního hledání (s několika vyjímkami samozřejmě).

» ostatní recenze alba UFO - The Monkey Puzzle
» popis a diskografie skupiny UFO

Gotthard - Dial Hard

Gotthard / Dial Hard (1994)

horyna | 4 stars | 23.05.2016

Švýcary Gotthard jsem poznal díky tomuto albu, v onom památném a na kvalitní nahrávky silném roce 1994. Dá se říci, že jsem si desku okamžitě zamiloval a tato náklonost mne do dnešních dnů neopustila. Před pár lety jsem četl, v jednom nejmenovaném plátku rozhovor s kapelou a myslím, že to byl právě nešťastně zesnulý Steve Lee, který se na dotaz reportéra, vyjadřoval k jednotlivým etapám a údobím kapely a s nimi spojenými procesy, jež utvářeli chod jejich desek. Docela mne tenkrát pobavil fakt, že jsme se s oním pěvcem takřka vzájemně shodly.
První etapa je tedy jasně dána začátky souboru a vytvořením tří, silně hard-rockových kolekcí, jež klukům přinesly první vavříny slávy především doma, ale i v zahraničí.
Ta další je charakterizována rozšířením oblasti vlivu, větší dobový příklon a častější akusticko baladické vyznění, často keketující s dosti přístupnějším materiálem.
V třetí skupině, jako by se kapela ohlíží zpět, ovšem daleko pečlivě vstřebává všechny nabité zkušenosti a přetváří je do svých jedinečných skladeb. Alba jako Lipservice, Domino Effect a Need to Believe disponují rozličnou škálou barev, vysokým množstvím použitých nápadů a silně elektrizující náladou, co dokáže posluchače plně uhranout a strhnout na svou stranu, kvalita a preferování této epochy kapelou je zcela na místě. Bohužel je tu ještě další, nová etapa souboru, po oné nešťastné události, kdy se za mikrofon staví nová osoba, v mém pohledu tato tvorba nedosahuje kvalit děl předešlých a i když podoba i síla v hlasové poloze nové postavy koresponduje s Steveovou, chybí charisma a poslední produkce trpí především ztrátou silné kompoziční osobnosti, nahrávky jsou až příliš vycpány vytovými místy.

Vstupní energická vokální kreace a už se k nám řine úvodní Higher- píseň pluje na vlnách nabroušených kytarových riffů a zcela jasně definuje daný osobitý styl.
Velký hit kapely Mountain Mama- kladoucí důraz na volnější střední tempa, se počítá mezi nejvybroušenější diamanty souboru, jeho naléhavou sílu podtrhuje jak jasná basová linie, s velkým přehledem zpívající Steve, tak použití dechů i vokodéru.
Pekelná riffojízda naplněna skvělými kytarovými brejky nese název Here Comes the Heat- a pevně věřím že s jejím příchodem si kapela nakloní na svou stranu i zbylé pochybovače.
Opakem předchozí písně, je zatěžkaný, sabbatovsky temný kus She Goes Down- v němž kolem sebe kapela rozprostírá neprostupnou hradbu sekaných riffů v pochodovém tempu omamující atmosféry.
Opravdové uvolnění přichází s odzbrojující akustickou linkou v I'm Your Travelin' Man.
Po sloboučké Love For Money a zajímavými melodickými motivy protkané Get It While You Can, je tu další mistrovský kousek kapely, je jím
cover z repertoáru The Beatles, Come Together- tuto rytmicky funkční parádu pánové přepracovali s velkou láskou i úctou ke slavným kolegům, navíc ji opajcovali strhující dynamikou a naplnili dravou energií.
Osobní favorit se ukrává až v samém závěru pelotonu, je to nesmírně šťavnatá skladba Dirty Devil Rock- protknuta silně hard-rockovou vůní, ctící plně 70-léta, opatřená drtivými kytarovými laufy a prošpikována skvělými sóly.
Po spíše klasické v daném žánru, místy však průměrné Open Fire, je tu závěr prostřednictvím jižansky načichlé balady I'm On My Way- přinejmenším zde je cítit jak byl Lee kvalitním pěvcem s jasně rozpoznatelnou barvou, feelingem i solidním rozsahem.

I když vím, že pánové mají v zásobě ještě dotaženější desky, nebráním se tuto kolekci označit za, pro kapelu revoluční a v oné době plně reprezentativní kousek.

» ostatní recenze alba Gotthard - Dial Hard
» popis a diskografie skupiny Gotthard

Tiles - Pretending 2 Run

Tiles / Pretending 2 Run (2016)

alienshore | 3 stars | 22.05.2016

Tiles nám konečne po dlhých rokoch priniesli nový materiál na počúvanie. Po predošlých nudných počinoch ako Fly Paper a Window Dressing sa rozhodli tentoraz pre dvojalbumový koncept! Velikášstvo nebolo celkom príznačné pre túto kapelu, preto mi tento projekt pripadá ako "danajský dar". Počúvať hodinu a pol inštrumentálne aj spevácke výlevy v klasickom prog-rockovom formáte dá naozaj zabrať. Pritom stačí tak málo, napr. trochu nadhľadu.

Neviem, čo sa s touto kapelou stalo, ale ich vývoj sa zastavil niekde pri Presents Of Mind. Momentálne to Tiles skúšajú trochu inak, ale s rovnakým výsledkom. Oceňujem snahu pohnúť sa vpred, ale nie spôsobom, ktorý bude poslucháča ubíjať. Na Pretending 2 Run sa nachádza kopec zaujímavých hostí, napr. jazz/fusion gitarista Mike Stern, bubeník Mike Portnoy (ex-Dream Theater), alebo Adam Holzman, toť klávesák Stevena Wilsona. Najvýdatnejšie vypomáhal všestranný Matthew Parmenter z kapely Discipline.

Produkciu si vzal na starosť starý známy Terry Brown, ale pripadá mi to zvukovo zastarané a žiaden progres sa v tomto smere nekoná. Tiles mohli investovať svoje finančné prostriedky viac do kvalitnejšieho zvuku, než do známych hostí, ktorí majú nalákať kúpychtivých fanúšikov. Neviem o čom je textový koncept a popravde sa mi to nechce ani zisťovať. Podľa dostupných fotiek by to mohlo byť o pohyblivých eskalátoroch a temných tuneloch v metre. Grafika albumu a aj celkové aranžmány sú príšerne predpojaté a v rámci progresívneho rocku veľmi klišéovité.

Disk číslo jedna pritom nie je vôbec zlý. Stráca však na body stereotypným zvukom. Ďalším problémom je absencia výrazných skladieb, ktoré vás potešia napr. nejakým naozaj parádnym refrénom. Prog-rockové kapely často zabúdajú na to, že hudobné umenie sa neskladá len z inštrumentálnych zručností, ale aj zo schopnosti zložiť kvalitnú melódiu. Všetko sa zlieva akosi dokopy. Ak by som mal nejakú skladbu naozaj vyzdvihnúť, tak by ňou bola 11-minútová Taken By Surprise. Psychedelický opar sa prelína s prog-rockom a vzniká tak výpravná atmosféra, ktorá má vtiahnuť do deja. Hodnotenie – 3,5

Disk číslo dva je zreteľne horší. Tu už nápady naozaj došli a začína sa variť voda rovno na sto stupňov. Jedna zo skladieb, ktorú môžem brať vážne je Weightless. Zvyšok sú progresívne tresky-plesky, ja viem zahrať toto, ja hento, tu budeme chvíľu rozjímať nad krásou života, tam zase s gitarami trošku pritlačíme na pílu. Čistý prog-rockový bullshit. Najlepšie na tom je to, že je to ešte dlhšie a únavnejšie než prvá časť. Rád by som sa ale opýtal dotyčných aktérov, kvôli čomu vznikol tento disk??? Hodnotenie – 2

Pretending 2 Run je totálny priemer v rámci štýlu. Niekedy, keď počúvam takéto "veľdiela", tak premýšľam, či by si prog-rock nezaslúžil ďalšiu punkovú vlnu. Niektoré kapely by sa po tomto vedre studenej vody konečne asi zobudili z bludného sna a začali by možno tvoriť hudbu, ktorá je naozaj životaschopná a hlavne pocitovo realistická. Toto je dobré tak akurát pre poslucháčov-akademikov.

» ostatní recenze alba Tiles - Pretending 2 Run
» popis a diskografie skupiny Tiles

Long Distance Calling - Trips

Long Distance Calling / Trips (2016)

alienshore | 4 stars | 21.05.2016

Nemecká formácia Long Distance Calling je ešte stále jednou z vlajkových lodí post-rocku. Do svojho štýlu však cielene začali pridávať aj elementy progresívneho rocku, čoho dôkazom bol predošlý album The Flood Inside. Tento trend potvrdzuje aj ich piaty štúdiový počin Trips. Značne kontroverzný obal by mohol vyvolávať dojem, že sa bude jednať o nejakú poriadnu divočinu, ale nie je to celkom tak. Hudobne sa posúvajú do temnejších zákutí, no ich zmysel pre estetiku a dynamiku sa vonkoncom nevytratil.

Kapela sa evidentne snaží hľadať nové horizonty vo svojom štýle a nechcú žiť len z post-rockovej minulosti. Pre niektoré skladby angažovali vokalistu Pettera Carlsena, takže opäť tu máme určitý pomer spievaných trackov a inštrumentálnych kompozícií. Long Distance Calling však ostávajú verní vo väčšej miere práve inštrumentálnej muzike, ktorá ich jasne charakterizuje. Nápadito spracované témy a motívy majú na svedomí to, že poslucháč (konkrétne ja) sa má chuť k tomu aj opakovane vracať. Taktiež sa vydarila aj produkcia, keďže si kapela na túto vec zavolala aj na to povolaného človeka.

Začiatok albumu mi tak trochu vyrazil dych po prvýkrát. Inštrumentálny pozdrav v podobe Getaway je jedna najkrajších vecí na albume. Klávesové zvuky a celkový sound odkazuje na 80-té roky a filmovú hudbu spôsobom, ktorý mi je obzvlášť sympatický. Nasleduje spievaný kúsok Reconnect s tvrdšími gitarovými plochami. Ďalšie skladby obdarené spevom sú Rewind, Lines, Plans a aj bonusová Escape. Ich modernejšie vyznenie má za úlohu osloviť mladšie publikum, čo mi príde aj logické. Medzi tými všetkými melancholickými melódiami sa však nájde priestor aj pre nápadité gitarové pasáže.

Tá zásadnejšia časť albumu je samozrejme inštrumentálna a práve ona ukazuje skutočnú tvár Long Distance Calling. Prelínanie tvrdých riffov a zasnených plôch v Trauma zreteľne odbieha od typického post-rockového vyznenia. Za jednu z najlepších pasujem Momentum s krásnou a jednoduchšou melodickou linkou. Môže byť príkladom, že nie vždy je potrebné hrať veľa a za každú cenu. O grandiózne zakončenie sa postará 12-minútová odysea Flux, ktorá najviac inklinuje k post-rocku. Ďalšia bonusovka s názvom Echo je opäť skvelým inštrumentálnym číslom, až mi je divné prečo nie pevnou súčasťou tohto počinu.

Album má viacero tajomných komnát, ktoré sa otvárajú postupne. Najväčšou devízou je však jeho silná melodická povaha a rozumne vyvážené aranžmány, ktoré sú viac zaostrené na kvalitne spracované témy, než na inštrumentálne orgie. Trips je milým prekvapením na rok 2016 a progresívny rock takéhoto kalibru je nepochybne viac prínosnejší, než otrocké kopírovanie známych entít, ku ktorým sa novšie prog-rockové kapely často prikláňajú.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Long Distance Calling - Trips
» popis a diskografie skupiny Long Distance Calling

Haken - Affinity

Haken / Affinity (2016)

alienshore | 4 stars | 20.05.2016

Nedávam dekádam pridruženú hodnotu, no roky 80-té mám z rôznych dôvodov v obľube. Aj rozliční muzikanti sa k tomuto obdobiu vracajú a prinášajú, buď recyklované hity v novších obdobách, alebo využívajú konkrétne prvky na dosiahnutie určitého efektu. Britskí Haken sa po úspechu predošlej dosky The Mountain ocitli na vrchole progresívneho metalu a netrpezlivo sa očakáva, čo nové prinesú a čím potešia svojich fanúšikov. Album Affinity predstavuje Haken v trochu inom svetle a tentoraz sa snažia vytvoriť symbiózu moderného prog/djent-metalu s prvkami 80-tých rokov.

Nepochybne je to zaujímavá myšlienka. Kapela sa pohráva s motívmi z filmovej hudby, popu a zvukov, či aranžérskych fínt z daného inkriminovaného obdobia. Predovšetkým oceňujem výbornú prácu klávesáka Diega Tejeida, ktorý vystihol atmosféru úplne dokonale. Inštrumentálne orgie si samozrejme nenechali ujsť a nachádza sa tu dostatok pasáži, kde ukazujú, čo všetko vedia zahrať. Nie však takým tým samoúčelným spôsobom, ale dbajú na dodržiavanie určitej kompozičnej kvality. Komerčný úspech Affinity naznačuje, že Haken môžu byť dobrou konkurenciou aj pre neohroziteľných Dream Theater.

Obsah tohto albumu sa dá hodnotiť rôzne, ale jasne prevažujú klady. Sú tu skladby, ktoré sú fantastické, no sú tu aj tie, ktoré až tak neprekvapujú svojim vyznením. Úvodná singlovka Initiate je dobrý štart k otvoreniu celého diela. Najlepšou a najvymakanejšou skladbou je 1985. Tak výbornú a melodicky premyslenú vec som v progresívnom metale už dlho nepočul. Klávesy 80-tých rokov tu majú zásadný vplyv a zaznejú dokonca aj zvuky bicích z tejto éry. Jednoznačne päťhviezdičková záležitosť.

Ďalšou zásadnou kompozíciou je 15-minútová The Architect, ktorá je však v niektorých častiach priveľmi náročná a nepomáhajú jej veľmi ani škriekané vokály od Einara Solberga (Leprous). Len štvorminútová Earthrise je na tom ďaleko lepšie a má absolútne nádhernú melodickú linku. Ross Jennings spieva na ucho ľahké verzie a kapela sa vyložene hrá s rytmami, čím vytvára veľmi pozitívnu atmosféru. Melancholická Red Giant a metalovo nabrúsenejšia The Endless Knot sú solídne spracované tracky po inštrumentálnej stránke. Veľmi potešujúca je predovšetkým posledná a pomalšie plynúca Bound By Gravity.

Haken prišli s ambicióznym počinom, ale ako to už býva zvykom, nie všetko sa podarilo dotiahnuť do konca. Affinity totižto naznačuje vymanenie sa z prog-metalových klišé, no kapela to robí tak zhruba pol na pol. Sú tu skvelé momenty, ale zároveň aj typické zabehané postupy, ktoré už v prog-metale nie sú ničím výnimočným. Affinity je však stále albumom, ktorý má jednoznačne navrch oproti tým konkurenčným. Ak však chce kapela Haken vstúpiť do "kráľovstva nesmrteľných", tak musí proste riskovať a ísť proti prúdu.

» ostatní recenze alba Haken - Affinity
» popis a diskografie skupiny Haken

Clapton, Eric - I Still Do

Clapton, Eric / I Still Do (2016)

tykeww | 4 stars | 20.05.2016

Eric Clapton, to je bez zbytečných diskuzí jeden z největších kytaristů dvacátého století. Jeho tvorba se vždy více či méně odvíjela od prachobyčejného blues - a toho jsme se bohatě dočkali i na Ericově novince.

Přesně v duchu názvu alba I Still Do nám Eric Clapton i nadále servíruje své nikam nespěchající písně, bez větších ambic překvapit nebo přijít s něčím novým. Ale ruku na srdce - komu z nás to vadí? Své fanoušky si našel i v dvacátém prvním století a opět jim nabízí přesně to, co od něj očekávají.

I Still Do je jako obvykle báječně vyvážená kolekce písní v klasickém bluesovém duchu, tu s větším použitím kytar, tu se vstupujícím klavírem. Ovšem přesně v Claptonovském duchu jsme se dočkali i křehčích písniček s větším použitím akustické kytary, tak, jak je tomu v I Will Be There nebo v Catch The Blues. Oproti tomu jsou na desce i napružené skladby v tradičním pojetí britského blues.

Po své plodné kariéře Eric také tak trochu propadá nostalgii, přesně jako v písni Spiral, ke které vznikl i povedený animovaný klip. V něm nám autor rekapituluje svůj celý umělecký život.

Eric Clapton určitě nadchne velkou část svých fanoušků. Moc nových asi neosloví, ale o to mu ani nejde. Vždyť si chce jen pořád hrát to svoje blues...

» ostatní recenze alba Clapton, Eric - I Still Do
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric

King Crimson - Discipline

King Crimson / Discipline (1981)

EasyRocker | 4 stars | 20.05.2016

I tvorba karmínového krále v osmdesátkách měla sice novou, ale ohromnou a instrumentálně nabušenou kvalitu, kterou Discipline, Beat a Three of a Perfect Pair jasně potvrzují. Ona už hvězdná sestava hovoří sama za sebe...

Nástup Elephant Talk - motanice Frippových elektro-mašin a nástup novovlnně laděných kytar, které okamžitě s Belewovým přispěním přivolávají ducha Talking Heads. Důmyslné a temně melodické kytarové propletence a drsná, spalující sóla, psychedelické názvuky a atmosféra, úsečný, pro milovníky 70kové produkce úsečný a rozhodně nezvyklý Belewův hlas a pod tím ovšem zničující rytmika dua Bruford/Levin - jen kvůli nim se poslech tohoto alba určitě vyplatí. Pevná kytarová stěna držící potemnělou melodii, Brufordovy běsné údery, Levinova ekvilibristika na čtveřici tlustých strun a pak pěkný nástup melodického vzorce - to je krásná dvojka Frame by Frame, tady je ten novovlnný nástin přímo čitelný a je zde ta klasická úletová, až psychedelická atmosféra. Belewův melodický a jemný hlas je ale drcen a bořen rytmickou dvojicí zcela nekompromisně. Tahle věc mě chytla hned a velice jsem si jí oblíbil - unikátní. Syntetická jemná melodie a křehké tóny kytary, nástup tentokrát zkrotlé rytmiky, to je další exoticky znějící nádhera Matte Kudasai. Belewův hlas je tu vřelý, ale má i napětí a jeho výkon je tu výborný. Basové údery Levina spojené s Brufordovou drtící kanonádou a ohnivé jazyky kytar a elektroniky - je tu Indiscipline, skladba s naléhavou a těžkou náladou a drsnými sólovými kytarovými výstřelky v pozadí. Jsou tu nepředvídatelné mezihry s Belewovým mluvozpěvem, aby nás za chvíli zase tenhle buldozer převálcoval. Opravdu věc jen pro otrlé s výkřikem šílence na konci. Rychlá kytarová melodická ekvilibristika splašeného střelce, bleskové zapojení basy a bicí artilerie - a máme tu Thela Hun Ginjeet. Novovlnné strunné ústřely a řádění Frippovy elektroniky, propojený Belewův zpěv a mluvené vložky, vše se odehrává ve vysokém tempu a taky musíte být náležitě připraveni. V závěru drsný instrumentální útok. Melodické elektronické údery a pomalé zapojení Brufordova jemného vyťukávání a zřetelná, spalující novovlnná melodie - přichází The Sheltering Sky. Dramatickou náladu stupňující syntetické tóny, symbolizující zmutované dechy. Zvláštní, dekadentní, někdy až jazzová nálada, kde se může stát úplně všechno, přitom všechno má naprosto nevýbojnou podobu. Naprosto jedinečný kousek se stupňujícími se melodiemi, mající přes osm minut. Z letargického snění nás rázně vytrhne závěrečná Discipline - jakoby organicky navazuje na předchůdce, ale má výrazně vyšší tempo a tónové spletence Frippovy a Belewovy kytary jsou propočítány na mikrometr. Ze zdánlivého nástrojového chaosu vyplouvají zřetelné náladotvorné melodie, teprve se značným zpožděním se zapojí i Brufordovy přesné údery. Velmi zajímavé zakončení alba. Na bonusovce pak je navíc alternativní, o něco rytmičtější verze Matte Kudasai.

Neříkám, že se mi na Discipline líbí vše a bez výhrad, ale tohle je prostě instrumentální mazec a velmi kvalitní čtyři mu dám bez váhání. Hudba ponořená zcela jinam než alba ze 70. let, ale s mimořádnou kvalitou, kde mám několik zásadních oblíbených skladeb.

» ostatní recenze alba King Crimson - Discipline
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Chickenfoot - Chickenfoot

Chickenfoot / Chickenfoot (2009)

horyna | 5 stars | 19.05.2016

Od první chvíle co jsem zjistil informace o tomto vznikajícím projektu plným hudebních individualit, byl jsem patřičně napružen, co že to vzejde z jejich společného jamování. Především Hagarův silný rockerských hlas naprosto hltám a i Satchova hra mi jde pěkně pod nos, očekávání tedy byla veliká. Společný výsledek nakonec mnohonásobně předčil veškerá má očekávání, takto šťavnatých a gejzíry nápadů oplývajících hard rockových debutů zrovna přehršel dnes nevychází, o to více je nahrávka ceněna.

Album se dá v zásadě rozdělin na tři kategorie.
Do té první spadají velice svižné, rytmicky pevné a sevřené tepavé songy, naplněny životodárnou mízou, které posluchače dokáží okamžitě strhnout a pobláznit svým neutuchajícím přívalem energie. Vskutu plně reprezentativní je úvodní pecka Avenida Revolucion- ověnčena mimořádnou zarputilostí Sammyho hlasu, tepavým rytmem basy i krutou bateriovou podporou, čtvrtá Oh Yeah- prodchnuta Satrianiho obdivuhodnou technikou, zběsile vokální parádička Get It Up a třeba devátá, hravá, až taneční Turnin' Left.

Druhou podskupinu tvoří spíše středně tempé kreativní věci, kde kytara maluje paletu svých neobyčejných tónů. Sem patří druhá, tempově orientovaná a s vlivným podílem Smithových technických eskapád Soap on a Rope, sedmá Down the Drain- v níže je cítit jak se celá parta náramně baví, kytara pracuje zcela v limitech kapely, o sólových parádičkách z mistrovi umělecké dráhy nemůže být vůbec řeč, spodek drží skvěle při sobě a Hagar, ten tu prostě jen a jen září, pěje v pohodě a s velkým entuziasmem. My Kinda Girl- písní prostupuje výborná melodická linie a abnormálně nakažklivý charakter pln pozitiv a citu pro volné jamovaní, to, se tu promítá v plném rozsahu.

Ve třetím fochu jsou to pak klidné, umírněnější věci, v nichž si plně vychutnáme kreativitu souboru. Jiskrný klenot Sexy Little Thing a hlavně překrásná a baladicky položená, v krásném tónu a jímavém duchu píseň Learning to Fall.

Zkušenostmi nabitá léta tu pánové zůročili navýsost záviděníhodně, zvuk, instrumentální výkony i aranžérská práce jsou dotaženy na vrchol, proto konstatuji, že poctivého rockera, takto kvalitní a upřímná práce, prostě nemůže neoslovit.

» ostatní recenze alba Chickenfoot - Chickenfoot
» popis a diskografie skupiny Chickenfoot

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Thunder / Behind Closed Doors

horyna
Jardo: zdravím a děkuji za příspěvek, debut a druhá deska byli v době vydání celkem v...

Thunder / Behind Closed Doors

Jardo
Tiež sa pridám do diskusie: Thunder poznám, ale ich tvorba ma veľmi neoslovila. Keď už, tak...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

10370 recenzí
1988 skupin
143161 příspěvků ve fóru
2370 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000