Wayne, Jeff Bedroom Heroes Mark Kelly’s Marathon BBP - podzemní orchestr Chór vážských muzikantov GTO's, The Ocean Rale Jefferson Airplane Pop, Iggy

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Jethro Tull - Heavy Horses

Jethro Tull / Heavy Horses (1978)

steve | 5 stars | 24.02.2021

Jedenáctá řadová deska Heavy Horses, uzavírá
nejzdařilejší období v historii Jethro Tull.

Skladby Moths, Journeyman a Rover patří ke stěžejním věcem na Heavy Horses. V mém žebříčku jsou rovněž jedněmi z nejlepších skladeb z celého katalogu Jethro Tull. Překrásné písně plné něhy a opravdového muzikálního umu. Kdyby mě někdo požádal, abych mu představil o čem že JT jsou, byla by to právě tahle trojice, kterou bych mu pustil. Vlastně celá deska těžkých koňů je poctivá. Jak její začátek ...And The Mouse Police Never Sleeps a Acres Wild, tak famózní konec s titulním veledílem Heavy Horses. Tato gurmánsky složená věc zahraná s patřičnou vervou, patří k nejzdařilejším ozdobám pana Andersona.
Kdyby se na desce nevyskytl otravně nudný utahanec No Lullaby, neměla by slabšího místa. Ale i s tím malým škobrtnutím je to pořád plně bodovatelná věc. A vlastně ani nevím, mám-li víc rád předešlou Songs From The Wood, nebo právě Heavy Horses. Každopádně pro tuto desku mluví ještě originálně pojatá obálka, na které vede se skloněnou hlavou Ian Anderson dva plnokrevné hnědáky. Osobité.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Heavy Horses
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Acqua Fragile - Mass-media stars

Acqua Fragile / Mass-media stars (1974)

Snake | 4 stars | 23.02.2021

CD Sony Music ‎– 88843099982 /2014/

Album Mass-Media Stars (1974) je druhým vroubkem v diskografii Acqua Fragile a pokud bychom ho porovnali s o rok starším, eponymním debutem, našli bychom celou řadu společných prvků...

Obě desky nahrála nemlich ta stejná sestava a první, co člověka praští přes uši je frontman Bernardo Lanzetti a jeho specifickej sólo zpěv s texty v angličtině. Unikát každým coulem, rozpoznatelnej na první poslech. Nezměnila se ani hudební náplň, kterou bych popsal jako britskou školou ovlivněnej symphonic prog a rozdíl mezi oběma alby je tak vskutku mizivej. Vystopovat by se tu dalo ledacos, ale jako největší vzory a zdroje inspirace bych tipoval Genesis, Gentle Giant a Yes. Jedinou, ale o to zásadnější změnou se ukázal přechod od nezávislého labelu Numero Uno k novému vydavateli, kterým se stala společnost Ricordi. Díky jejich dceřiné značce Import Records album vyšlo nejenom v Itálii, ale i v USA a tím se na tehdejší italské hudební scéně nemohl pochlubit každej.

Dlouho jsem si vystačil s eponymním debutem. Připadá mi výraznější a lepší nejen po stránce kompoziční, ale i zvukové. Album Mass-Media Stars však schovává eso v rukávu v podobě závěrečné Coffee Song, jedné z mých nejoblíbenějších písniček Acqua Fragile vůbec a tak jsem nakonec povolil. Celkem snadno dostupné cedlo od Sony se stalo součástí mé italské sbírky a po krátkém oťukávání jsem mu přišel na chuť.

První dvě skladby, Cosmic Mind Affair a Bar Gazing si berou z Genesis opravdu hodně. Připomínaj mi je hlavně instrumentální vsuvky s podobným zvukem klávesových nástrojů, ale co už. Ono je mi to nakonec docela šumák, protože především druhá jmenovaná je opravdu pěkná a tak není divu, že vyšla aj na samostatném singlu (jediném v dgf Acqua Fragile).

Od titulní Mass-Media Stars, po pátou Professor je to parádní artrocková jízda, protože všechny tři, do nejmenšího detailu vycizelované písničky odsejpaj v kvapíkovém tempu. Instrumentální kouzla, rytmické zvraty a vokální harmonie dávají vzpomenout na Gentle Giant a není divu. Acqua Fragile jim předskakovali na jejich italském turné a k jistému ovlivnění tak mohlo dojít velice snadno. Ta inspirace výše uvedenou, britskou legendou je navíc velmi volná a tehdy se podobným způsobem prezentoval kdekdo. Na úplnej závěr je tu krásná a uvolněná balada Coffee Song. Písnička, kterou jsem si zamiloval na první poslech a jediné, co bych jí vytknul, jsou nešťastně zvolené studiové efekty. Tady to pánové u mixážního pultu krapet přehnali...

Kromě Lanzettiho, který krátce po vydání alba odešel k PFM, se nikdo z kapely mediální hvězdou nestal. Uvolněnej flek po frontmanovi zalepil Roby Facini, klávesistu Maurizia Moriho vystřídal Joe Vescovi z The Trip, ale s Acqua Fragile to šlo od desíti k pěti a už o necelej rok později se rozpadli.

Původní album vyšlo ve velkém nákladu a tak je i dneska sehnatelné za rozumnou cenu. Reedic je taky dost a fungl nového nosiče chtivej sběratel by neměl odejít s prázdnou. Cédéčko od Sony (2014) je v klasickém jewel boxu, s transparentním držákem CD a čtyřstránkovým bookletem, obsahujícím dvě fotografie, sestavu, tracklist a texty. Jeho zvuk je detailní, čistej a třeba akustiky cinkají opravdu božsky, ale chybí mu výraznější basová složka. Na své domácí aparatuře jsem zvyklej muziku poslouchat většinou v "nulách", ovšem tady musím těm basům pořádně přidat.

Debut mám raději a na tom už se nic nezmění, ale aj album Mass-Media Stars je víc než dobré, poslouchám ho rád a tak těch 3,5 zaokrouhlím nahoru.

» ostatní recenze alba Acqua Fragile - Mass-media stars
» popis a diskografie skupiny Acqua Fragile

Wobbler - Dwellers of the Deep

Wobbler / Dwellers of the Deep (2020)

legolas | 4 stars | 23.02.2021

V poslední době jsem na zahraničních portálech neustále četl zprávy o tom, že nejlepší progresivně laděnou deskou minulého roku je poslední výtvor nějakých Wobbler. Pak je celkem pochopitelné, že mě taková informace nemohla dát spát. Budil jsem se v noci jestli je to fakticky pravda a ze snu křičel jméno interpreta tak dlouho, až si tu desku nakonec taky objednal.

Dwellers Of The Deep je zvláštní deska. Zvláštně nepůvodní. Až příliš okatě kopíruje své vzory ze sedmdesátých let, především kapelu Yes. Ale je prima, že i přes zjevnou inspiraci touto partou, Vám podobný handicap nemusí vadit. Vlastně se postupně stává jistou předností Wobbler. Deska zní jako zrychlenější a nabušenější Relayer. Pro ty, co neví co Relayer je, tak jde o signifikantní desku celých Yes, celých sedmdesátých let. Pravda, Wobbler sice holdují intenzivnějšímu pojetí, ale prezentují se stejně namachrovaně(nemyslím v pejorativním duchu) a s obrovským přehledem a zkušenostmi. Po patnácti letech přichází s nahrávkou podobně ohromující, jako byl kdysi jejich ikonický debut Hinterland.
Pořád si však lámu hlavu nad tím, co skutečně vede takové hudebníky k tomu, aby tak okatě vykrádali své vzory? Až toto pochopím, rád jim udělím vyšší známku. Zatím se to ale nedaří. I tak je průzkum jejich díla plnohodnotným dobrodružstvím, které si ty čtyři zlatavé hvězdy zaslouží.

» ostatní recenze alba Wobbler - Dwellers of the Deep
» popis a diskografie skupiny Wobbler

Cosmograf - End Of Ecclesia

Cosmograf / End Of Ecclesia (2009)

Všivec sudetský | 5 stars | 21.02.2021

Rocková hudba s obrovským přesahem od renesančních kytarových vybrnkávaček a westernových instrumentálek přes Purpleovský hard rock až po Oldfieldovský multiinstrumentální crossover a kdovíjak by se to vše dalo nazvat. Armstrong vytvořil album, které je jak decentní a křehké, tak úderné a "rockující". Je tak rozmanité, chytlavé a zároveň nemaistreamové, že mám chuť ho poslouchat pořád dokola.

» ostatní recenze alba Cosmograf - End Of Ecclesia
» popis a diskografie skupiny Cosmograf

Voivod - Phobos

Voivod / Phobos (1997)

EasyRocker | 4 stars | 20.02.2021

Druhé devadesátkové kapely pro mě zbožňovaných Voivod po odchodu zpěváka Snakeho s Ericem Forrestem za mikrofonem. Tvrdost zůstala, leč styl zesnulého velikána mr. Piggyho, vytesal přesto patentní ´vodovod´. Tým Jamese Cavaluzza dodal úchylné elektronické výboje a z typického koktejlu tak nechybí vlastně nic.

Přes typické intro Catalepsy I a destrukci Rise s geniálním Piggyho melodickým šitím a chaotikou sól, ač notně pohmožděni, dorazíme až k - Mercury. Ta by dokonale padla i na rockový Angel Rat, leč trio vizionářů profesorsky utkalo i tvrdý kabátek a po mezihře se opět pustí do spurtu. V titulních orgiích mr. Forrest jede jako popravčí a Piggy tu vládne šílenými výpady. Po elektronicky laděné nejdelší Bacteria s Piggyho prstolamy a psycho intermezzu Temps Mort se valí šest zkázonosných minut The Tower. Pomník Piggyho riffové potence, jed a síra, vykloubený rachot univerza... a taky další soda Quantum se přímo vyžívá ve středním tempu. Sci-fi posedlost nese nadřená Neutrino a našlápnutá Forlorn je techno-vyslancem s demolujícími Awayovými bicími. Po outru Catalepsy II a Piggym mistrně zdobené M-body je tu fantaskní dovětek, 21st Century Schizoid Man. Poklona žánru, který je hudebně zformoval a mocně ovlivnil.



V "nové" éře, kde bylo nutno nadechnutí a udržení kroku se světem, se poučili špinavým thrashem, hardcorem a industriálem. Po zkáze jménem Negatron malinko zvolnili a hudba tak dostala drásavou těžkost. Jaderné pohromy, člověk-ničitel, schizofrenie, pochodující čety robotů - paralelní realita a la Voivod. Nejen Negatron mi sedl o málo víc, a tedy 4/5.



» ostatní recenze alba Voivod - Phobos
» popis a diskografie skupiny Voivod

Collegium Musicum - Konvergencie

Collegium Musicum / Konvergencie (1971)

bullb | 5 stars | 18.02.2021

Neskoro, ale predsa sa zveziem na nostalgii Vianoc. Prečo?
Medzi prvé moje platne patrilo aj dvojalbum Konvergencie. Bolo tesne pred sviatkami, keď som si kúpil aj vytúžený stereo gramofón.

Prvá skladba P.F. 1972 začína jemným motívom Mariána na organ. Pri troche fantázie to môže pripomínať tichú zimnú krajinu. Preto moja asociácia s Vianocami.
Motív sa opakuje, stupňuje, prichádza gitarové sólo, basa a bicia statočne kontrujú. Toto sa končí krásnym organovým sólom a detský spevácky zbor spieva o hviezdičkách, stromčeku, koníkovi. Jednoducho Vianoce v plnej paráde.
Druhá časť je modernejšia. Účelné skreslené bicie Dušana Hájka pokračujú do divokejšej fázy, kde sa predvedie kvarteto v tej najlepšej forme. Experimentuje sa so zvukom, nie samoúčelne, poslucháč nemá pocit, že sa sóluje pre sólovanie. Všetko má svoje miesto a pritom hudba je radostná a hravá.

Suita po tisíc a jednej noci na motívy známej suity Nikolaja Rimského-Korsakova potvrdzuje povrchnú pre mnohých málo zainteresovaných, že Varga a Collegium propagujú a hrajú vážnu hudbu v rockovom štýle. Jasné, že to tak nie je, stačí počúvať. Táto nahrávka je zvláštna aj preto, lebo je nahrávaná v štúdiu ako „live“ so zopár desiatkami poslucháčov. Marián, Fero, Fedor a Dušan hrajú v životnej forme. Pokojne môžem porovnať s vtedajšou hudobnou špičkou – bez hanby.

Tretia skladba – Piesne z kolovrátku je štúdiová s prívlastkom: dokonalá. Ku štvorici sa pridáva spevák Hammel, toť dvorný Vargov spevák. Nádherná lyrická gitara, klavír jednoduchá basa a bicie spolu s civilným spevom vytvára unikát. Dosť bolo snívania, prichádza „beat“ so spevom (netradične) tuším Grigláka. Záver patrí experimentom Vargu. Nech to nie je pre poslucháča jednoduché !

Eufónia. Tak tu ma dostanete. Takmer päťdesiat rokov vlastním tento dvojalbum, ale pustil som si túto skladbu dvakrát.

Hanba? Neviem.

Záver: Varga musel mať neskutočné „konexie“. Vydupal si u ministra kultúry nový organ, nahrávalo sa v experimentálnom štúdiu rozhlasu. Technici urobili špičkovú prácu atď. Logicky: mali špičkových hráčov. Na vtedajšiu dobu úžasné stereo efekty. Dokonale snímané nástroje. Hodnotenie 3x10 (bez štvrtej skladby) hviezdičiek je málo. Absolútna hudba.
Pozn. mojich dávnych 4* už neplatí.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Konvergencie
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum

Focus - In and Out of Focus

Focus / In and Out of Focus (1970)

legolas | 5 stars | 18.02.2021

Je fajn číst recenze o Jethro Tull, ale o těch toho každý ví už tolik a jejich adorace je tak průhledná, že se málo komu podaří vyštrachat nějaké skutečně zajímavé informace. Daleko přínosnější je povídání o minoritní části hudebního spektra. Třeba takových Focus. Toto holandské těleso založené ještě na konci šedesátých let, hrálo dost originální hudbu, kvůli které byli ve své zemi jasná jednička. Skupinu držela nad vodou dvojice Thijs van Leer - klávesy, flétna, zpěv a Jan Akkerman - kytary.

Jen velmi vzácně se stává, aby hned debut kapely byl tím nejlepším počinem. Tady to platí stonásobně. Možná není nejvyspělejší, třeba taková 3 je hodně povedená záležitost, ale jednička je o drobný chlup před ní. Je osobitější a magičtější. Je to dáno jednak atmosférou nahrávky a hlavně tím, že většina skladeb je odzpívaných. Už na o rok mladší Moving Waves se hlavně hraje, což tady naštěstí neplatí. Zpívat se začne už na začátku desky a skladby jako Sugar Island, nebo kouzelná Happy Nightmare (Mescaline), bych zařadil do zlatého fondu sedmdesátých let. Z čistě hraných tam patří ještě dvojici Anonymous a House of the King. To jsou exkluzivní parády.

Málokdo dnes taky ví, že původní název desky zněl Focus Plays Focus. Tedy nikoli In and Out of Focus. Bodování je v tomto případě nad slunce jasné.

» ostatní recenze alba Focus - In and Out of Focus
» popis a diskografie skupiny Focus

Santana - Welcome

Santana / Welcome (1973)

steve | 5 stars | 17.02.2021

Je pro mě už dlouhou dobu záhadou, proč je na nejžhavějšího adepta Santanovského katalogu neustále pasováno album Abraxas. Mistr si v následujících letech vyšlapával o dost zajímavější chodníček, porostlý jazzovým kapradím a ten teprve v kombinaci s jeho legendárním latinsko/americkým cítěním, působí daleko celistvějším a erotičtějším dojmem. Vygradoval jej například na desce Welcome, ale pěstěný byl z dob Caravanaserai a po lp Borboletta začal pomalu odkvétat.

Vokální kombinace Leon Thomas a Wendy Haas v Love Devotion and Surrender mě opájí neskutečným blahem. A po samba rytmech v třetí Samba De Sausalito, se během čtvrté When I Look Into Your Eyes zopakuje stejně mocný účinek dvojice Thomas/Haas. Flora Purim vznešeně dozdobí Yours is the Light a Leon ještě éterickou Light of Life. Za instrumentální vrchol považuji nekonečnou Flame-Sky a na učesání myšlenek je využita dvojice Welcome/Mantra.

Na desce Welcome našla Santanova tvář nového výrazu, to je nezpochybnitelné a být jazz jen trochu oblíbenějším a poslouchatelnějším žánrem, určitě by toto album stálo na stupních vítězů na místě, které zabírá nadceněný Abraxas.

» ostatní recenze alba Santana - Welcome
» popis a diskografie skupiny Santana

Bowie, David - The Man Who Sold the World

Bowie, David / The Man Who Sold the World (1971)

Egon Dust | 5 stars | 15.02.2021

Ak existujú,čo existujú na svete albumy v ktorých nie po 100om,ani 200om počutí stále nachádzame niečo nové,tak Man who sold the World by tam mal určite patriť.Po asi len vlažnom prijatí´´Space Oddity´´vraj vydaveteľstvo Mercury nevedelo ako to bude so začínajúcim folk rockovým spevákom Davidom vyzerať do budúcna.Agenti z Mercury videli potenciál pesničkárstva ala Donovan mierne mixnutý Sydom Barretom.

Životopisný snímok´´Stardust´´poukazuje práve na toto obdobie a jeho postupné prepojenie na Ziggyho éru.Nepredvídateľnosť Bowiemu vlastná asi dala riadne zabrať komukoľvek s kým David najmä v 70tých rokoch nejako spolupracoval.V roku 1970 založil kapelu Hype s ktorou poprvýkrát vystúpil v kostýmoch.Viem,že Visconti bol za Supermana,Bowie za pána Dúhového a ostatných dvoch Mickov (Ronson a Woodmansey) si nepamätám.Viem,že to dopadlo trapasom a kapela sa zmenila na štúdiovú. (Myslím, že Tony Visconti sa potom uberal skôr producentskou cestou.

V čase vzniku tejto platne bol Davidov nevlastný brat Terry zavretý na psychiatrickej klinike,ktorú spomínaju niekoľkokrát aj v tom trapase filmovom.Rodinná diagnóza rodiny Bowieovych z matkinej strany bola schizofrénia. Práve táto téma sa prejavila aj v hneď úvodnej dlhej kompozícii´´The Width of Circle´´.Mysticizmus,ktorý prenasleduje rovnako Bowieho ako aj napr.Pink Floyd tu ide v plnom prúde.Nasledujúci song hovorí úplne za všetko ´´All the madmen´´ (Všetkým šialencom).Tu úplne najviac cítiť podobnosť s Black Sabbathom,či Deep Purple.Ozzy síce vo všeobecnosti je najznámejší Madman v rock n rolle,ale kto ide do hĺbky veci,zistí že ranné Sabbathy sú síce geniálne rockové-metalové učebnicové diela,ale myšlienkovo je to ako porovnať ´´texaský masaker,či nejaký hustý strašidelný b-čkový horor´´ s niečim na pomedzí ´´1984´´ a ´´Prelet nad kukučím hniezdom´´ s dávkou psychadelie.

Špinavé blues prirovnávané v tom čase raketovo úspešnému Led Zeppelinu cítiť ´´ Black Country Rock´´.Oproti prvým mi príde ešte relatívne klasická ako keby si spravili jam Ozzy s Marcom Bolanom.Nemôžem si pomôcť,ale oproti Ozzymu ,Bolanovi a aj veľmistrovi Cooperovi (milujem ich všetkych) mi prídu takí ´´hračkárskí´´ rockeri-umelci. Bowie sa vždy tak stotožnil so svojimi dielami, že priam až hazardoval so svojim duševným zdravým. Albumy bral ako režisér a herec v jednej osobe.

Keby sa spýtate nejakého drsného rakera´´Aký je tvoj top song od Bowieho?´´ čo mi asi odpovie? no predsa ´´Man who sold the World´´ lebo Kurt, lebo Nirvana, lebo MTV Unplugged. Ja nedokážem na túto otázku ani odpovedať.V prípade tohto albumu je to song ´´After all´´.Tá apokaliptická nálada ma strhla do svojho deja.Neviem si ani predstaviť ako nákladná musela byť réžia tohto diela. Kam až sá dá zájsť v aranžovaní, čo všetko sa dá hudbou a slovom vyjadriť. LEvel Up !

Pre bežných popových poslucháčov David bol skôr balaďák a slušácký speváčik z čias´´Let´s Dance´´.Je to ako vidieť hrať Patricka Swayzeho najprv vo drsnom vojnovom dramate a potom v Hriešnom tanci.Takto vidím Davida v hudbe.Po pomalej apokaliptickej baladke sa opäť album vrátil k hard rockovému základu.Vypalovák ´´Running gun blues´´ ma úplne nezložil,ale ako klasická rocková šupa obstojí.
Pre znalejších je všeobnecne známe,že na začiatku 70tých David Jones priam hltal Friedricha Nietzscheho, Alistera Crowleyho,budhizmus a najmä Orwella.Toto sa nádherne pretavilo do tejto platne. Vypätá atmosféra´´Savior machine´´ musela byť pre vydavateľov zvyknutých na pesničky ala ´´Space Oddity´´ veľmi studená sprcha.

Temná bluesová vypätosť silne podobná Sabbathu ´´She shook me cold´´ je ako keby Elton John po ´´Your song´´ zložil ´´War Pigs´´.Nasledujúci titulný song v originále je podľa absolútne o inom ako Kurtov cover (obe sú samozrejme skvelé).Mám pocit akoby som v tom songu cítil temný folk mierne šmrncnutý temným country do finalnej scény ´´Život a doba Sudcu Roya Beana´´ale viac do apokaliptického divokého západu, ako do klasického westernu.Posledný song´´Supermen´´je jasný odkaz na Nietzcheho teoretizovanie o nadľudoch.Ani nechcem hovoriť,kto si osvojil túto myšlienku,lebo táto vec je absolútne jasná.Nacisti...

Výhodou tohto albumu je že dokáže zaujať tvrdým zvukom aj fanušikov Hard Rocku.Fanušikov prog-rocku,art rocku.Je to svojim spôsobom veľmi dôležitý a nie moc docenený album.
Málokto si uvedomí,že doba vzniku je len o nejaký ten mesiac novší od debutu Black Sabbath a prvých dvoch Zeppelinov.Tu sa môžme pozrieť,ale naozaj len na tú rockovú rovinu.Vyšiel mesiac ešte pred´´In Rock´´ od Purple, či Aqualungom od Jethro Tull,ktorý mu bol trochu podobný.Nádherne už tu na 3ej rádovej LP Bowieho vidieť,že sranda skončila a máme dočinenia s umelcom väčšieho rozmeru ako bežný popík boy.Vydavateľstvo Mercury Records bolo silne sklamané.Dostali neočakávané. Totiž svet ešte nebol pripravení na takýto zvukovo-myšlienkový atak.Už ten priamočiarejší hororový Sabbath,či nie ideovo úplne čistý Led Zeppelin mali znesiteľnejší potenciál pre komerciu.

Týmto albumom David a jeho parta skončili na dlažbe.
Trpezlivosť je dar biznismanov a predvídavejšia RCA Records videla práve v niekom takom ako Bowie potenciál.doba sa menila.Deti kvetov boli na posmech,začínali nové smery.Osobnosť Davida Bowieho už vtedy v istých kruhoch začínala byť neprehliadnuteľnou.Vo vydavateľstvách rozhodovali paprdovia,čo vydávali ešte Sinatru,Nat King Colea.Nová generácia lačne pýtala novú krv.Pozrime sa ešte na vizuálny obal albumu.David pózuje na diváne v elegantných ženských šatách po prvýkrát v histórii pop music výrazne androgýnnym štýlom.

Elegancia a bizarnosť obalu albumu akoby pridala viac zmätku ku komplexnému pohľadu na album. Stále bol len začiatok 70tých.O alternatívnej kultúre a sexuálnej nejednoznačnosti sa takmer nehovorilo.Ozzy Osbourne,Alice Cooper,Eric Clapton,Robert Plant aj napriek dlhým vlasom a úzkym nohaviciam stále pôsobili mužne.Gina ktorého David na tejto temnej LP vypustil rozbil titánovým kladivom niekoľko nových dvier pohľadu na umenie...

PS:História čakala na patrónov novej éry.Éry, ktorá
posunula 70té roky s rozbehom do 21storočia.

» ostatní recenze alba Bowie, David - The Man Who Sold the World
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Jethro Tull - Aqualung

Jethro Tull / Aqualung (1971)

Gattolino | 5 stars | 15.02.2021

Kdykoliv mne napadne zmínit zásadní alba rockové historie, vždycky mne přijde na mysl mezi prvními Aqualung. I s tím malovaným obalem na hrubě zrnitém kartonu s gotickým písmem. Jinak Jethro Tull poslouchám s nadšením v plném rozsahu jejich diskografie, éru před Stormwatch obzváště.
Možná jde o subjektivní dojem, ale zaznamenávám tajemný úkaz v hudební historii, a to období vzniku nepřekonatelných, stylotvorných a "Bohem inspirovaných" nahrávek v zhruba desetiletí, asi od roku 1967 do roku 1977. Ne že by předtím ani potom nevznikala úžasná nadčasová díla, ale myslím že už ne v takové intenzitě a v takové lavinové koncentraci. Stálo by za to udělat si graf a pak by to byla asi sinusoida s vrcholem cca 70-73. A rok 1971 je právě Aqualung.
Jen namátkou, v tomto "časovém vrcholu" vydávají svá nejúžasnější díla nejen Jethro Tull, ale i Bowie, John Cale, CSNY, Deep Purple, Genesis, Gong, George Harrisson, John Lennon, Incredible String Band, King Crimson, Led Zeppelin, Rolling Stones, Pink Floyd, Strawbs, T.Rex, Uriah Heep, Van der Graaf Generator či Yes. Samozřejmě spoustu ani nejmenuji.
Povídat o jednotlivých skladbách by bylo nošení příslovečného dříví do lesa, už to skvěle učinili jiní níže. A byly by to jen nadšené superlativy.
Pro zajímavost zmíním, že mi cca ve 14 letech můj švára nahrál z kotouče na kotouč něco, o čem tvrdil, že je to jednička Zeppelinů. Pak se mi do rukou dostala jednička Black Sabbath, a zjistil jsem, že jsou to ti domnělí "zeppelíni". Až na jednu skladbu na konci, nádhernou, začínající bohatýrským riffem, odsekávaným a ostrým jak šavle, s tlumeně sekanou kytarou s omamnými dozvuky akordů a drsňáckým, emotivním až vášnivě nazlobeným zpěvem s působivými chraplavými koncovkami, nesmlouvavou jízdou a mrazivě mocným kytarovým kouzlením. To mne fakt ihned dostalo. Byl to však, jak jsem později zjistil, závěr celého Aqualungu, Wind-up, jen bez toho klavírního zpívaného úvodu a bez poklidného závěru. Později mne dostal a dodnes drží v nadšení celý Aqualung, ale na Wind-up se vždy nejvíce těším.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Aqualung
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Moore, Vinnie - Aerial Visions

Moore, Vinnie / Aerial Visions (2015)

horyna | 5 stars | 15.02.2021

Říká se, že dobrá muzika se prosadí a prodává sama. Avšak hudební dějiny jsou prorostlé tisícem nahrávek, které se i přes svou mimořádnou kvalitu do širší posluchačské pozornosti zkrátka nedostanou. Reklama je mocnou zbraní a bez ní... Jednou z takových nahrávek by mohla být i kterákoliv deska z pozdní tvorby kytarového mága Vinnie Moora.

Miluji jeho působení u ostrovanů UFO. Tam se však chlapec drží dosti zkrátka, hraje ve prospěch celku/kapely a své široko spektrální choutky nechává na kratším vodítku. Jeho sólová tvorba není zdaleka tak známá, o to je však bohatší a zajímavější. Satriani-ovské pojetí jeho hry je učebnicovým příkladem jak napsat, složit, zaranžovat a nahrát pestrobarevné album, sdružující několik stylů najednou. Zároveň je důkazem, že i bez tak důležité složky jakou je samotný zpěv, se dá v hudebním doprovodu obejít.

Osobně jsem na jeho vlastní práce narazil teprve nedávno, prostřednictvím poslední fošny Soul Shifter, kterou mě tento chlapík totálně smetl z povrchu zemského. Při dalším postupu, jsem z několika vyzkoušených věcí na netu zvolil nahrávku této poměrně podobnou a to její přímou předchůdkyni, desku Aeria Visions. Ta se od své následovnice příliš neliší. Co zůstalo stejné, tak je kytaristovo buldočí zaujetí a nasazení, podobný zvukový kolorit, skladatelská kvalita, feeling i atmosféra nahrávky. Vinnie pouze promíchal některé stylové škatule a tak je na Aerial Vision o dost méně fusion (snad jen ve čtyřce Slam), ale místo toho slyšíme například čisté boogie a to ve skladbách Mustang Shuffle a ZZ Top-áckém coveru La Grande. Nejimpozantněji vyznívá střed strany A. Písně jako jako snová, medově táhlá Satrianovka Faith, spolu se zmiňovanou Slam a druhou, na parádním odpíchnutém riffu postavená a krapet metalizující Now´s the Time, stojí opravdu za pozornost. Neméně zdatné je i samotné finále. Od kompozičně velice barvité a košatě vrstvené The Dark Dream, přes tempově úsečnější Calling Out, až po variabilně pulzující A Million Miles One, je čemu naslouchat a po pár posleších není problém najít zapamatovatelné motivy i celé skladby, které vás začnou ohromně bavit.

Vinnie Moore není žádným přehnaným inovátorem elektrické kytary, ale svůj nástroj ovládá nad jiné dobře a hlavně, hlavně dokáže do tohoto nelehkého stylového slohu složit parádní a snáze zapamatovatelné songy. Jeho melodie vám samovolně vplují do hlavy a pohodlně se tam usadí. Při příští návštěvě je nebudete složitě lovit, ale naopak jen lahodně povytahovat do popředí. Satrianovské pojetí, to jest styl i melodie a kvalita skladeb samotných, tyto dva kytaristy dnes spojuje. A věřím, že je to právě Vinnie Moore, který bude tento žánr po svém učiteli ještě nějakou dobu hrdě propagovat.

» ostatní recenze alba Moore, Vinnie - Aerial Visions
» popis a diskografie skupiny Moore, Vinnie

Manfred Mann's Earth Band - Plains Music [Manfred Mann's Plains Music]

Manfred Mann's Earth Band / Plains Music [Manfred Mann's Plains Music] (1991)

luk63 | 5 stars | 12.02.2021

1. Tohle album má v díle všech kapel Manfreda Manna co jich kdy měl naprosto jedinečné postavení.

2. Tahle deska rozhodně nepatří do diskografie kapely Manfred Mann's Earth Band, kam je na tomto webu chybně zařazená.

3. Jde o vynikající world music, melodickou, citlivě zaranžovanou (zvláště klavír se mi líbí) a přístupnou širokému posluchačstvu.

4. Sedm skladeb z celkových devíti jsou tradiční melodie indiánských kmenů ze severoamerických planin.

5. Manfredovi se do kolekce přimotala i jedna nádherná věc z jižní Afriky, která je rozdělena na dva díly (Sikelele I a Sikelele II). Oba do celku skvěle zapadly.

6. Deska se mi zalíbila hned na první pokus v době, kdy vyšla. Láska k ní mi vydržela až do dnešního večera, kdy si ji po několika letech zase připomínám.

7. Asi znáte tradičnější a nejspíš i lepší umělce v oblasti world music (třeba Peter Gabriel), ale tento pokus se mi jeví jako velmi sympatický a zdařilý. Dám nejvyšší známku.

» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - Plains Music [Manfred Mann's Plains Music]
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band

Liquid Tension Experiment - Liquid Tension Experiment

Liquid Tension Experiment / Liquid Tension Experiment (1998)

jirka 7200 | 4 stars | 12.02.2021

Americká nezávislá firma Magna Carta se v devadesátých letech věnovala vydávání alb různých prog rockových skupin, velký úspěch měly Tribute projekty velikánů art rocku Yes, Genesis nebo Pink Floyd. Právě při tvorbě dalšího podobného alba – poctě Rush, byl bubeník Mike Portnoy z Dream Theater osloven majiteli firmy, zda by nechtěl natočit sólové album s muzikanty, které si sám zvolí. Mike byl potěšen a rozhodil sítě. Basista Bily Sheehan z Mr.Big jeho nabídku odmítnul, ale lepší náhradu, která se namanula, by si fanoušek náročnejší muziky těžko mohl představit. Hutnit rytmiku spolu s Mikem se totiž rozhodl Tony Levin (mj. P.Gabriel , King Krimson, Pink Floyd) se svým dvanáctistrunným Chapman stickem, zvláštním nástrojem, který má basové i kytarové struny a dá se něm zahrát neskutečné věci. Tony před rokem nahrál podobně laděnou desku v prog/jazz rock triu Bozzio Levin Stevens, jehož barevné CD nazvané Black Light Syndrome (1997) nelze než vřele doporučit. Klávesista Jordan Rudess, člen Dixie Dregs, zaujal experimentálním albem Rudess/Morgenstein Project 1997, kde předvedl parádní výkon. Rovněž několikrát vystoupil před DST jako předkapela. Vhodného kytaristu dlouho nebylo možno sehnat, osloven byl i Brian May nebo Steve Morse, ale nakonec to nedopadlo. Nezbývalo nic jiného, než sáhnout do vlastních řad a z domácí kapely DT požádat o pomoc Johna Petrucciho.

Muzikanti se s tím moc nemazali. Za šest dnů si připravili kostru skladeb a v Milbrook Sound studiu v New Yorku desku s Paulem Orofinem při společných jamech nahráli. Orofin tehdy zrovna ukončoval práce na tribute albu Guitar Battle, na kterém Petrucci rovněž participoval. Jak vidno, tehdejší doba byla hudebním ekvilibristům zaslíbená.

Jak se tedy projekt Liquid Tension vydařil? Muzikanti více méně prokazují své kvality a připravenost na načrtnutých základech vystavět zajímavé melodické linky. Určitá podobnost s tvorbou Dream Theater je zřejmá, vždyť se ji v podstatě zůčastnily budoucí tři čtvrtiny Snového divadla. Posluchač se může plně věnovat relaxu při instrumentálních skladbách, kde Portnoy s Levinem vytvářejí plastickou rytmickou pavučinu nad kterou krouží metalická Petrucciho sólová kytara. Když se začne blížit okamžik, kdy by mohl daný koncept nudit, přispěchá Rudess s klávesovými vsuvkami a zajímavým repertoárem zvuků v paměti syntenzátoru, jako např. v úvodu Osmosis, kde na klávesách supluje jakési exotické perkuse. Ve skladbách jsou vyváženě dávkovány metalové a technicky náročnější pasáže s těmi melodičtějšími a oddychovějšími (Osmosis a State of Grace) , takže je stále co poslouchat. Možná jen ty dvě kratičké jednohubky The Stretch a Chris and Kevin's Excellent Adventure působí jako rozptýlení a kdyby na albu nebyly, nic by se nestalo. Ostatně také vznikly až v samotném závěru nahrávání.

Před závěrečnou Three Minute Warning, která vtipně z celkové stopáže odkrajuje skoro půlhodinku, je na obalu uvedeno upozornění, že bázliví, netrpěliví a kritici požitkářství by tuto skladbu vstřebávat neměli. Ač je song teoreticky rozdělen do pěti částí, ve skutečnosti se jedná o nepřerušovaný a celistvý záznam jamu, který osobně považuji za gró celého alba. Zde jsou hráči maximálně bezprostřední a uvolnění. Nezbývá nic jiného než popřát příjemný poslech!

» ostatní recenze alba Liquid Tension Experiment - Liquid Tension Experiment
» popis a diskografie skupiny Liquid Tension Experiment

Mona Lisa - Grimaces

Mona Lisa / Grimaces (1975)

horyna | 3 stars | 08.02.2021

Titul Grimaces od francouzských Mona Lisa patří mezi ty nahrávky, které mě poslechově postupně řádně dokázaly "ždímat". X hodin věnovaných jejímu pochopení a následnému přijetí mezi domácí extraligu, mi dávalo často pořádně zabrat. Jistě ten pocit řada z vás dobře zná. Opakovaně posloucháte něco, co vám podvědomě říká, že se vám to částečně libí, nebo alespoň, že by se vám to líbit mělo/mohlo, ale pořád vám ta či ona nahrávka zasunuje pod nohy nějaké překážky. Přesně tahle deska je takový případ.

Francouzština je pro podobnou muziku dle mého přinejmenším jazykem zvláštním a trvá dlouho, než se s ním posluchač léta letoucí nastavený na angličtinu nějakým způsobem popasuje. Je to ještě pracnější než s italštinou. Navíc hlasový přednes zpěváka jež si říká Dominique Le Guennec, je opravdu hodně ojedinělý. Jeho někdy až extrémně teatrální pojetí vám dokáže pořádně pocuchat nervy. Na druhou stranu jsou na nahrávce místa, v nichž zpívá náramně procítěně a oduševněle. Hned první píseň La mauvaise reputation je zemí, odkud soubor pochází, tedy samotnou Francií úplně prorostlá. Nádech a atmosféra písně dýchá místním šansonem na sto honů. Vcelku zapamatovatelný motiv protéká celou písní a Dominique na sebe strhává pozornost od úplného začátku. Jeho hlas oné písni i celé nahrávce znatelně dominuje. Někdy je to ku prospěchu věci, ale jsou pasáže, kdy má člověk té sebestřednosti plné zuby:-) Historická pompa a určité napětí charakterizují druhou artovou perlu Brume. Styl Yes překopaný do Francouzského pojetí prezentuje třetí Conplainte pour un narcisse i následující, roztomilá a košatě kudrlinková Le jardin des illusions. Jeden z vrcholných okamžiků vnímám u páté Accroche-toi et suis-moi, která je nápady a aranžérskými finesy narvaná až k prasknutí.
Poslední dva songy ještě pořád nějak nedávám. Ne, že by byly výrazně horší, ale první pětice mě ke štěstí tak nějak stačí a na delších cca 12 minut už nemám moc sil.

Mona Lisa je art-rockové těleso, které všechny Yes-ofily a Genesis-áky může notně potěšit. Jen ta fránina, ta je tam někdy hodně křečovitá. Každopádně od tohoto tělesa mám o dost radši platňu Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard.

» ostatní recenze alba Mona Lisa - Grimaces
» popis a diskografie skupiny Mona Lisa

Crystals - Crystals

Crystals / Crystals (1992)

Snake | 3 stars | 07.02.2021

CD Akarma AK 1040 /2003/

Kuriózní, jednoalbumová vykopávka a sběrateli vyhledávaná rarita v jednom. Materiál na debutové LP italské hardrockové skupiny Crystals se natáčel v roce 1974, ale vyšel až o osmnáct let později zásluhou labelu Mellow Records. Ještě v roce 2003 se na trhu objevila mini vinyl replika od pirátů Akarma a to je všechno. Jiné edice neexistují a případným zájemcům tak nezbyde nic jiného, než sledovat nabídky v bazarech a aukcích. Mě se poštěstilo koupit vydání od Akarmy v naprosto dokonalém stavu a jsem rád, že ho mám.

Ve skupině Crystals se sešla celá řada zkušenejch harcovníků, pocházejících z kolikrát aj docela renomovaných kapel a tak by se dala s klidným svědomím označit za takovou malou supergroup. Ostatně, posuďte sami :

Asi největšími hvězdami byli kytarista Marcello Todaro a basista Giorgio Piazza, kteří nahráli po třech albech s Banco del Mutuo Soccorso, respektive s Premiata Forneria Marconi. Druhej kytarista Giovanni Civitenga byl důležitým článkem v řadách Raccomandata Ricevuta Ritorno, nebo Samadhi a bubeník Giorgio Santandrea si vydobyl ostruhy u Alphataurus. Jediným nováčkem tak byl jen zpěvák Carlo Degani, ovšem i ten už se dříve objevil u beatové skupiny I Condors. Nu a všechny skladby složil (a také to aj produkoval) Paolo Tofani, který působil v sestavách I Califfi, Area a také v projektu Electric Frankenstein.

Člověk si musí položit otázku, proč tolika osobnostmi nabušenej projekt sešel na úbytě a těch možných odpovědí se nabízí hned několik. Co třeba ega? Veškerej materiál složil Paolo Tofani a skupinu tvořili jen najatí hráči bez možnosti něco změnit. Což nemuselo být každému po chuti a navíc, známá jména nejsou všechno. Pokud chybí vzájemná chemie, tak to asi nemůže dlouho fungovat. Další možností je to, že vycouval vydavatel. Trh se zdál být nasyceným, Cramps se navíc specializovali na hudbu trochu jiného ražení a tak mohli nabýt přesvědčení, že by se to neprodávalo. Nu a pak tady máme ještě samotného Paola Tofaniho, kterej se v té době netajil levicovými názory a produkovat muziku v angličtině, navíc vyloženě v angloamerickém stylu, mu muselo být přinejmenším trapné. Nicméně, všechno to jsou čistě teoretické a ničím nepodložené konspirace a tak pojďme raději k muzice.

Komplet album má necelejch pětatřicet minut a vešlo se na něj osm skladeb. Pět jich je s vokály v angličtině, zbytek bez. Jejich zvuková kvalita je poněkud kolísavá a tak si myslím (i vzhledem k relativně vysokému počtu instrumentálek), že nepůjde o finálovou verzi, ale vem to ďas. Obsah desky bych popsal jako klasickej, lehce Led Zeppelin orientovanej hardrock s výtečnými instrumentálními výkony. Především práce obou kytaristů (včetně basisty) stojí za povšimnutí a jsou to právě dvě kytary, které hudbu Crystals odlišují od výše uvedené, britské legendy.

Na úvod je tady pořádná dávka adrenalinu v podobě svižné, instrumentální řachandy Wrought Iron. Obě kytary předvádějí skvělou práci a zdatně jim sekunduje aj živelná a kouzelně brblající basa. A právě basová kytara odpálí asi největší šlágr desky, těžkotonážní a zemitou Time Out. Jasně, je to ve stylu Led Zeppelin a rovněž Carlo Degani tady má pořádnej "plantovskej" nátisk, ale co na tom. Skladba je to fantastická a podobnost s britskou legendou je třeba brát trochu s nadhledem.

Pěkná a uvolněná Feeling mírní emoce a docela mi připomíná skladbu Felicità, sorriso e pianto z alba Fiore di metallo (1973) souputníků I Califfi. Podle mého mají obě skladby společného jmenovatele v osobě Paola Tofaniho a to, že v té době u I Califfi už dávno nebyl, na tom zas tolik nemění. If She's Still Mine je opět instrumentální a melodické, kytarové výšivky jsou fajn, ovšem díky vlažnému tempu se začíná vytrácet tah na branku a s pátou Sad Story to není o moc lepší. Je taková neslaná, nemastná a těch (necelejch) šest minut je na ni moc...

To Persian Carpet už má v sobě energie víc, než v plechovce ekrazitu a instrumentální dovednosti kytaristů s bubeníkem mě dostávají znovu do varu. Ovšem to už se dostávám k vrcholu alba, kterým je předposlední pecka Policeman. Mám dojem, že to co slyším není akustická kytara, alébrž mandolína a jde o příjemné oživení jinak plně elektrifikovaného zvuku kapely. Atmosféra skladby má příchuť středomoří a připomíná mi debuty kapel Procession (1972), nebo Mediterranea (1981). Na úplnej konec je tu ještě instrumentálka Women Under Water, ale vzhledem k horšímu zvuku a disharmonickému závěru skladby bych se bez ní klidně obešel.

Je to dobré album, ovšem zasloužilo by si lepší produkci. Jeho zvuk je zahuhlanej, víceméně mono a tím pádem mu chybí prostor. Trochu výraznější stereo slyším až v poslední Women Under Water, ovšem to už je trochu pozdě. Nejspíš to bude pracovní verze, nebo demo, ale je dobře, že se ta nahrávka dostala vůbec na světlo.

Za tři.

» ostatní recenze alba Crystals - Crystals
» popis a diskografie skupiny Crystals

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Wobbler / Dwellers of the Deep

legolas
Myšmane představ si, že sem přijde dvacetiletý cucák a vůbec nebude tušit, co pojem Relayer...

Jethro Tull / Heavy Horses

jiří schwarz
Asi poslední z vrcholů tvorby JT, miluju. Souzním s recenzí i s poznámkou Pinkmana.

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13539 recenzí
2230 skupin
188677 příspěvků ve fóru
2769 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000