Něžná noc Forcefield Huis Skoumal, Petr Blues Amplified Godley & Creme City Boy Niacin All Them Witches Royal Sons

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Forcefield - To Oz and Back

Forcefield / To Oz and Back (1989)

horyna | 5 stars | 19.11.2019

Graham Bonnet. Vysoce charismatický zpěvák s účesem alá James Dean (v době pozdější například i Depeche Mode) a hlasem silným jako uragán. Miluji jeho sytý projev, jeho styl, jeho arktikulaci a zejména jeho nezaměnitelnou barvu, hloubku a sílu projevu, s níž nemilosrdně drtí diváka na prach.

Odrostlejší fanoušci jej mají zafixovaného zejména jako nástupce velkého/malého Ronie James Dia u slovutných Rainbow. Já sám jsem se s ním seznámil až z kraje let devadesátých, prostřednictvím alba Stand in Line, kytarového čarostřelce Chrise Impellitteriho. Už tehdy mě jeho projev okamžitě upoutal, prozaicky řečeno odrovnal. Ona nahrávka z osma osmdesátého je v Chrisově katalogu dodnes nepřekonána a tenhle statut ji určitě vydrží už navždy. Velkou měru na její jedinečnosti má krom neobyčejně silných písní a neskutečné vitality z desky tryskající, právě svérázný projev tehdejšího může u mikrofonu, Grahama Bonneta.

Ještě na skok k Rainbow. Jediná deska kterou s kapelou Graham nazpíval tudíž Down to Earth špatná není, ale po trojici tak geniálních předchůdců, za kterými stál právě Dio, a s její dosti popovou zásmažkou, konkurovat zkrátka nestačila. Krom desek sólových se Bonnet mihnul i u Michaela Schenkera, se kterým vytesla pomník Assault Attack a poté přišel na řadu projekt Alcatzrazz. Po epizodní účasti u Impellitteriho nasedá do dalšího rozjetého rychlíku, tentokrát značky Forcefield. V něm nahrazuje už u B. S. napevno účinkujícího Tony Martina a roku 89-tého s nimi vydává nahrávku To Oz and Back.

Třeskutou výživnou hard-rockovou jízdu plnou nakažlivě melodických zvonivých kytar, nesmlouvavě úderné rytmiky, vznešených, velkolepě posazených refrénů a hitově zapamatovatelných, popem kořeněných skladeb. Každý milovních pozdně osmdesátkového rocku si na desce bohatě smlsne, jelikož ta je ukuchtěna s ingrediencí přesně padnoucích do své doby i stylu.

Úvodní pecku Hit and Run a žesti (klávesami) podepřenou Always táhne jak charismatický Bonnetův akcent, tak množství kytarových kudrlinek dvojice Fenwick/Akkermann. Velice důležitým prvkem jsou klávesové doprovody, které většině písní dost zřetelně dominují. Taková popina jakou píseň Stay Away bezesporu je, by mohla vyprávět. Mezi vrcholné čísla patří čtvrtá Desire, ve které tryská Bonettovo charisma jako nějaký mohutný vodopád a klenuté melodie se na vás řítí střemhlav. Úžasné. Dvojici hloubavějších instrumentálek Tokyo a Randezvous má na svědomí kytarista Focus Jan Akkerman. Další měkoučkou hitovkou je sedmá věc Wings on My Feet, mající k rocku tak daleko, asi jako našinec na Aljašku. Podstatně říznejší je osmá Firepower s přesnými údery Cozy Powella a do mikrofonu i foukací harmoniky fortelně se opírajícího Grahama. Hymnou v pravém slova smyslu je píseň Hold On-dalo by se říci přesná definice tohoto alba. Alba ležícího na křižovatce čtyř stylových směrů - hard-rock-pomp-pop.

Alba, které nemůžou mít příznivci Rainbow, Deep Purple, MSG, osmdesátkových Black Sabbath, ale možná i částečně oněch Focus neradi. Na desce To Oz and Back jsou nejsilnější zbraní melodie. Melodie krásné, melodie vznešené, melodie, ze kterých se vám roztočí hlava. A pochopitelně ještě jeden aspekt a jím je božský projev Grahama Bonetta.





» ostatní recenze alba Forcefield - To Oz and Back
» popis a diskografie skupiny Forcefield

Brand X - Unorthodox Behaviour

Brand X / Unorthodox Behaviour (1976)

EasyRocker | 4 stars | 17.11.2019

Přední a vysoce ceněné ostrovní fusionové sdružení vydalo v 70. letech alba, z nichž prvé trio má vyrovnanou kvalitu. Už debut se setkal s vřelým přijetím kritiků i fanoušků tehdy rozjetého a módního žánru.

Nuclear Burn je věrna názvu a poslání. Měkce slapující Jonesova basa, přesto odlišná od amerických hráčů. Kolem rytmického sloupce řádí roje kláves a energické kytarové nápory. Jaderný požár dokonávají ultimátní bicí veterána Phila Collinse. Mistrné akustické pojetí Johna Goodsalla a jiskřící Lumleyho keyboardy nesou náladovou a kontemplativní Euthanasia Waltz. Do oblíbeného náručí funku se vydává trojka Born Ugly. Dokonale vizionářské ztvárnění s ohnivými kytarovými jazyky, vpletené s grácií do profesorské basy a cukrujících kláves. Zdivočelý Collins podává jeden z nejlepších výkonů. Smacks of Euphoric Hysteria setrvává v klouzavém funkovém rytmu a klidnější poloze, kde se všichni dosyta sólově vyřádili. Nejdelší titulka je obtížně prostupná, nervní a eklektická. Lehké doteky freejazzu upomínají soudobé wettonovské King Crimson, hlavně šílenství zvané Starless and Bible Black. Running on Three je spurtujícím hřebcem - vedle zabijácké kanonády Collinse ho žene i Goodsallovo a Jonesovo drtivé znásilňování strun. Závěr náleží akusticko-klavírní kontemplaci, vtělené do tříminutovky Touch Wood.

Phil Collins potvrdil univerzální bubenický talent. Nikdo nezaostává, prostor si vzácně dělí celý kvartet a moře nápadů se přelilo v čerstvou krev. Instrumentální model fúze, kde hudba hovoří především sama. Povinnost pro jazzrockery i hledače nových obzorů. Víc u mě boduje zámořská škola v čele s Weather Report - pálím silné 4.

» ostatní recenze alba Brand X - Unorthodox Behaviour
» popis a diskografie skupiny Brand X

Thieves’ Kitchen - One For Sorrow, Two For Joy

Thieves’ Kitchen / One For Sorrow, Two For Joy (2013)

jirka 7200 | 5 stars | 17.11.2019

Zatím je toto dnes britsko – švédské uskupení Thieve ´s Kitchen (Žebrácká kuchyně z románu Oliver Twist) zde na Progboardu nepopsaným listem. To jsem se rozhodl změnit recenzí na jejich páté album, které vyšlo v roku 2013.

Tento soubor z Oxfordshire (ve kterém se dnes nachází jediný zakládající člen, kytarista Phil Mercy) letos slaví dvacetileté výročí své existence. Skupina prošla za tuto dobu několika personálními změnami, rovněž hudební směrování se určitým způsobem posunulo. V jakémkoliv bodu jejich existence však máme co do činění se zajímavou skupinou prog rockového žánru s retro zvukem, která do svého mixu progresivní muziky ovlivněné prvky Yes i Genesis volně vstřebávala jazz rockové, symfonické či folkové postupy. To vše kořenila chladivou severskou melodikou, mellotronem a flétnou hudebníků přišedších z Anglagard. Pro mě osobně nejpoutavější nahrávky vznikly někde v období 2008 – 13, dnes tedy ukazováčkem poklepávám na CD s výše zmíněným tajuplným názvem One For Sorrow, Two For Joy, což je také název pro staré dětské rozpočítávadlo s magickými kořeny.

Je to druhé album v pořadí nahrané stejnou sestavou - vedle kytary Phila Mercyho opět slyšíme působivý hlas zpěvačky Amy Darby a klávesy v mnoha podobách dodává bývalý člen Anglagard Thomas Johnson. Jako hostující rytmická sekce nastoupili členové ze spřátelených Sanguine Hum - výborní hráči Paul Mallyon a Brad Waisman. Zvuk flétny pochází od další akvizice Anglagard – Anny Holmgren a na cello válí další krásná seveřanka Tove Törngren.

Pokud vynechám úvodní několikasekundovou říkanku, tak na ploše necelé hodinky nacházím šest skladeb. Z toho vyplívá, že kapela pracuje spíše s většími plochami, ve kterých nechává vyznít rozsáhlé poetické příběhy étericky prozpěvující Amy. Jazzové prvky z předešlých desek jsou z převážné části zapomenuty, na desce objevuji krásná zákoutí plná středně tempých melodických prog rockových pasáží, které jsou ozvláštněny severskou melodikou v podobě mellotronu, nebo celými zasněnými symfonickými pasážemi (Deor, Germander Speedwell nebo zčásti Of Sparks and Spires). V každé písni najdeme krásné a melodické kytarové sólo Phila Mercyho, do dvou skladeb (A Fools Yourney a zčásti Of Sparks and Spires) použil tento hudebník kytary řádně, až hard rockově nabroušené, které společně s el. varhany nahrávku krásně zahušťují. Naproti tomu taková The Weaver je čistě folkovou lahůdkou.

Závěrem : na tomto albu Thieve´s Kitchen oproti předešlé tvorbě vykročili novým směrem. Z důvodu jiných preferencí nových členů svou hudbu oprostili od jazz rockových (nebo chcete li Canterbury) prvků a zmizely i výstřelky směrem k lidové hudbě východních národů. Vynikla více retro nálada skladeb, ve kterých cítím odkaz art rockových Yes i Genesis, který kapela zkombinovala s folkovými prvky, občas jako bych občas zaslechl Big Big Train či Kaprekars Constant. Výsledná produkce je lehce pocukrována severskou melancholií, která se tam prodrala s flétnou a klávesami bývalých členů Anglagard. Album náročné na poslech, plné poetických obratů a záhybů – žádné veršovánky, melodické refrény a jednoduché aranže nečekejte.

Pokud fanda náročnější muziky nechá album řádně vylouhovat, dá mu patřičný čas, tak nebude zklamán. Kapela také jako jedna z mála cílevědomě vyžaduje nekompromisně plný a dynamický zvuk, o který se stará zvukový technik a legenda anglické progové scény Rob Aubrey, takže i v tomto ohledu zklamáni jistě nebudete. V rámci diskografie TK jasné pětka.

» ostatní recenze alba Thieves’ Kitchen - One For Sorrow, Two For Joy
» popis a diskografie skupiny Thieves’ Kitchen

Iluvatar - A Story Two Days Wide

Iluvatar / A Story Two Days Wide (1999)

horyna | 5 stars | 17.11.2019

Krátce po pořízení desek Children a From the Silence jsem si vyhlédl i tuhle, třetí krásku z katalogu Iluvatar. A proč? Protože Iluvatar patří mezi stěžejní progresivní jednotku naší doby. Ať už jejich desky vyšli v letech devadesátých, nebo před pěti roky, svým muzikálním pojetím a vnitřní kvalitou dokázali vždy okupovat přední příčky v prog-rockovém sektoru. Iluvatar ladně a s přehlede definují své muzikantské pocity, které je staví vysoko nad okolní konkurenci. Nezanedbatelný je také velký talent, se kterým muzikanti dokážou velice efektivně pracovat. Jejich písně v sobě odráží vzdušnost, nenucenou lehkost, velkou technickou kvalitu i pozoruhodné aranžérské kouzlo. Iluvatar jsou pro mne něco jako Yes dnešní doby. Jak jim jednou podlehnete, už vás budou držet napořád. Stejně jako mě u Yes baví hlas Jona Andersona, tak na Iluvatar miluji projev jejich zpěváka Glenna McLaughlina. Je podobně pronikavý, vysoko položený a neskutečně něžný. Svým výrazem vás vlastně jen hladí a vy cítíte takřka s každým slovem ten známý pocit něčeho poslechově velmi příjemného. Kompoziční kouzlo a složitost jednotlivých čísel je podřízena velké melodice. Nic se vzájemně nebije, nic si nepřekáží. Kluci nemají zapotřebí předvádět své technické dovednosti a hecovat se. Iluvatar hrají čistě a inteligentně, jejich projev se dá přirovnat k průzračně bublající horské bystřině se svými decentními zákrutami a mírnými jezy.
Výsledný pocit z jejich hudby tak zůstává na pozitivní úrovni.

Běžný posluchač nemá často tendence zabývat se něčím, co příliš nezná a nikdy o tom neslyšel.
Iluvatar jsou pro mnohé novým a neznámým pojmem. Každý z nás má ve svém prog-rockovém šuplíku pevně dosazeny krále, které léta miluje a obdivuje. Občas ale přijede nový sošný princ na bílém koni, aby okouzlil okolí svým šarmem a taktem. Pro mne jsou právě takovými hrdiny dneška kluci z Iluvatar.

» ostatní recenze alba Iluvatar - A Story Two Days Wide
» popis a diskografie skupiny Iluvatar

Magnum - Kingdom of Madness

Magnum / Kingdom of Madness (1978)

horyna | 4 stars | 14.11.2019

Jak to tak vypadá, Magnum už zůstanou mým největším objevem na A.O.R./art-rockovém/pompézním hudebním kolbišti. I když jejich nejnovější produkci neposlouchám pro pocit déja-vu a nudy, několik po-comebackových desek z období kolem přelomu letopočtu 2010 stále řadím mezi to nejlepší v jejich tvorbě. Tvrdé jádro top produkce Magnum a definice stylu se však ukrývá někde úplně jinde. Jsou to desky - římská II, Chase the Dragon, The Eleventh Hour a jistě také mezi fans tolik oblíbená, částečně komerčnější On a Storyteller's Night. Ke svému údivu jsem velice bryskně přišel na chuť i daleko popověji orientované dvojici Vigilante, či Wing of Heaven, o mladších deskách nemluvě.

Horentně jsem je začal skupovat z různých míst, někdy jsem vybíral remastery, někdy originály a časem jsem do sbírky pochlapil také malinko nedotažený debut Kingdom of Madness. Ono nedotažený, jak se to vezme. Dle některých reakcí fans to tak být může, mě ovšem počáteční produkce Magnum chutí natolik, že i debut hodnotím jako dílko velmi velmi zdařílé.

Kapela jej měla připravený dva roky než s ním šla na trh. Z desky, podobně jako z několika dalších nahrávek, doslova čiší upřímnost, pozitivní náboj, entusiasmus a aranžérské finesy vyznívají jakoby je dala dohromady o dost zkušenější parta muzikantů sehraných řadu let a ne soubor nováčků.

Pod veškerou hudební složkou je podepsán Tony Clarkin, který se svým parťákem za mikrofonem Bobem Catleyem právě vytvořil dlouholetou nerozlučnou dvojku. Desku odstartuje rockově řinčící In the Beginning , která za asistence španělek a mohutných pompézních klávesových stěn je tím nejsprávnějším openerem alba. Hned výborný úvodní dojem malinko zkazí jediná vlezlejší záležitost Baby Rock Me, která po vzoru Queen, U. H. a celé řady tehdy se do hitparád tlačících souborů, útočí na prvotní pudové žebříčkové úspěchy. Naštěstí třetí spaceová baladička Universe vše nasměruje do těch správných kolejí, po kterých může vlak značky Magnum znovu uhánět pompézní prérií o sto šest. Druhá velká chvíle (po úvodním songu) patří titulní Kingdom of Madness – postavené na artové platformě, s důrazem na barevné odstínění jednotlivých nástrojů, kompoziční originalitu, energii, a oduševnělý Bobův projev. All That Is Real je pomalejší a kalde důraz na vnitřní emoce, Bringer je zase pro změnu nadupaná hard-rocková bouře plná tempových obměn. Na začátku Invasion se zhmotňují Queen v celé své nahotě, ale pak skladba nabere neuvěřitelné obrátky a prostě jede! Předposlední Lords of Chaos silně podbarvují Baileyho smyslné klávesové rejstříky, tepající baskytara a celek jako puzzle doskládá Clarkinova šestistrunka. Milovník Magnum chrochtá blahem, což mu jistě vydrží i přes poslední vznešenou All Come Together.

Časté střídání temp, ostrá Tonyho kytara, spousta hřejivých vyhrávek a melodií na klávesy i působivý Bobyho zpěv, podporují kouzlo a zvyšují pestrost, už tak dost "barevné" hudby Magnum. Výborný debut.


» ostatní recenze alba Magnum - Kingdom of Madness
» popis a diskografie skupiny Magnum

McLaughlin, John - Shakti with John McLaughlin– Natural Elements

McLaughlin, John / Shakti with John McLaughlin– Natural Elements (1977)

stargazer | 4 stars | 13.11.2019

Po Mahavishnu Orchestra je McLaughlinovo odbočení k indické skupině Shakti opravdu experimentální. Ono v Mahavishnu je na posledním albu znát, že se blíží konec a John hledá nové hudební horizonty. A našel. Něco jako Shakti a McLaughlin tu do té doby nebylo. Jedná se o propojení typické indické hudby a jazzového kytarového pojetí hry. A to vše akusticky.

První song Mind Ecology nastupuje s rytmikou, kterou směle přirovnám k technařům devadesátých let./Deska je nahraná ve Švýcarsku v roce 1977./ Indické perkusní nástroje, housle, akustická kytara a občas nějaký vokál, to je to, co dělá na svoji dobu z této kombinace něco neskutečného. Až na Johna všichni hudebníci jsou indové. Jestli Jerry Goodman a Jean Luc Ponty v Mahavishnu byli esa přes housle, tak v Shakti mají obrovskou konkurenci. L. Shankar hraje na housle zrovna tak zajímavě, jako mahavišnáci. Autorství songů je v režii McLaughlina s výpomocí L.Shankara. Z této hudby cítím vitalitu a radost z hraní. Není to album vytvořené na bůhví jaké prodeje, ale Shakti a John McLaughlin si svým přístupem našli další posluchače, ale myslím, že armáda lidí to nebude.

Nicméně, tato hudba se mi líbí, už na první poslech mě zaujala a časem je čím dál lepší.
Natural Elements hodnotím nejvýš ze všech Shakti. Dávám čtyři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Shakti with John McLaughlin– Natural Elements
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Clepsydra - Alone

Clepsydra / Alone (2002)

EasyRocker | 5 stars | 13.11.2019

Narozdíl od elektroniky, hard´n´heavy či sofistikovaného metalu jest k nemalé kulturní újmě artrock země Helvétského kříže nepočetný a pozapomenutý. Jaký nečekaný úder mi uštědřil tenhle démant, svedly jen klasiky žánru - Not of this World, Space Revolver, The Wake, Clutching at Straws nebo Evening Games.

Třináctiminutový epos Tuesday Night ukazuje, že se Švýcaři nelekají rozepjatých konstrukcí a závažných témat. Pendragonovské bouřlivé přílivové klávesové vlny střídají skvostná akustická intermezza. Marco Cerulli je duší souboru a zde je první důkaz. Bujná sprška Hubertových kláves přináší druhý opus magnum Travel of Dream. Otevřít nebeská vrata - k tomu zve čistá, soustředěná a pokorná hudba. Jasná inspirace duem Barrett/Nolan či Stevem Rotherym. Závěrečný duet klavíru a akustiky, fantaskní nálety tónů... Pietro Duca s paličkami dává konečné Rozhřešení. Jako za fishovské éry Marillion plynule vstoupí trojka The Return. Další dávky prosluněné idyly, očistné koupele v akusticko-klávesovém moři. Kytarová smyčka z jiných světů se mnou jen bezmocně lomcuje a pohupuje. Tak silný duet skladeb nepamatuju už léta, i provařeným kolegům Clepsydra ukazuje záda. V klávesové moci je The Father, pod nimiž mocně duní de Vitova basa a hned poté Cerulliho rotheryovské krupobití. Symbolický návrat z nebes k tíživé rockové hmotě. Naléhavý zpěv Aluisia Magginiho a rytmické bouře napoví, že Alone je asi nejrockovějším zářezem desky. Cerulli se ale o sólový krasopis obrat nenechal. Potemnělé představení The Nest diktují naléhavý zpěv, klávesy a Cerulliho a de Vitovy eskapády. Kdo si rochní v hogarthovských Marillion jako mistr Horyna, nebude zklamán ani finálovým menu. God or Beggar - klávesy střídá opět akustická clona, jako šerosvit na Rembrandtových plátnech. S End of Tuesday opět propojený dvojblok. Konečný výstup vzhůru ze Země. Magginiho výkřiky volají spásu, která přijde s rozžhavenou, pomalu mizející jízdou celé rockové jednotky. Na bonusovce je sympaticky riffová smutnohra Old Dream a klávesově i vokálně pestrá předělaná věc Eagles (původně 1993). Dokupy 75 minut zaplněných do poslední noty.


Z průsvitného sněhu alpských obrů prýštící hudba. Jste-li naladěni na pozitivistické vibrace Pendragon, Jadis, Marillion nebo gilmourovky, dolehnou k vám odpovídající, nejen hudební ozvěny. Jediná, marginální výtka jsou občas afektované "meineovské" výšky Magginiho. Má-li mít pětka hmatatelné měřítko, pak tohle album.

» ostatní recenze alba Clepsydra - Alone
» popis a diskografie skupiny Clepsydra

Journey - Look Into The Future

Journey / Look Into The Future (1976)

horyna | 5 stars | 13.11.2019

Hned rok po svém debutu přichází Neal Schon a jeho Journey s deskou číslo dvě. Tentokrát se soubor separoval do čtveřice a společnými silymi zplodil dílo, na kterém si dal opravdu záležet. Je poznat, že řada nesourodých věcí z debutu si potřebovala teprve sednout, což se na dvojce definitivně stalo. Jejich "pohled do budoucnosti" působí vyzrálejším, konzistentnějším a dotaženějším dojmem. Z nahrávky je patrné, že nejde o dílo jednotlivce, ale kompletní kapely. Ta po celou hrací dobu šlape jako hodinky a servíruje jednu skvostnou pasáž za druhou. Silné motivy se střídají v těsném sledu, deska má obrovský stylový záběr a vyloženě plane entusiasmem a společnou chutí táhnout za jeden provaz. Její energie a potenciál ve mně vyvolává vzpomínky na alba Nealova učitele Carlose Santany.

Chuť experimentovat Journey rozhodně neopouští. To je slyšet ihned na jazzovém modelu první skladby On A Saturday Night. Deska obsahuje jeden cover z dílny Beatles, Harrisonovsky údernou pumelici It's All Too Much pocházející ze žluté ponorky. Prvním vrcholem je třetí, krásně melancholická skladba Anyway s božským Roliem u mikrofonu a Nealovými klouzavými tóny na šestistrunce. She Makes Me se oddává rockovějšímu výrazu a způsob jakým Neal drhne struny nemá chybu. Energetickou výpust tu reguluje Dunbar svou živelnou hrou na škopky. Další věc hodná zaznamenání má opět pomalá tempa, je jí píseň You're On Your Own. Sestupná harmonická struktůra použita krátce před první minutou obšlehla hlavní myšlenku jednoho z největších heavy songů všech dob, Beatlesáckou píseň I Want You (She's So Heavy). Poté si už skladba plyne svým krásně lenošivým tempem a Rolie znovu předvádí, proč si jej kdysi mr. Santana vyžádal k mikrofonu. Bomba. Podobně vroucně je interpretováná i osmiminutová vláčná titulka Look Into The Future. Midnight Dreamer začíná jako pořádný nářez, kapela hraje rock, rock n roll, fusion, propojí všechno a navíc do toho prdne obří porci energie, až se vám roztočí hlava jak na velkým řetízkáči. Poslední písní je I'm Gonna Leave You-připomínající hravými hammondy uriáše i párply. Valoryho vytažená basa nabere sametový tón, do kterého Dunbar servíruje své dunivě hromové údery a Schon se totálně trhá ze řetězu. Neskutečné, jak se tenhle chlapík už za dva roky na desce Infinity vyklidní a přistoupí na naprosto opačný hudební model.

Look Into The Future mám z první trojky Journey nejraději. Obsahuje všechny ingredience a osobité songy potřebné k tomu, aby vás jejich náplň dokázala patřičně rozemlít na prach.

» ostatní recenze alba Journey - Look Into The Future
» popis a diskografie skupiny Journey

Orme, Le - Felona e Sorona

Orme, Le / Felona e Sorona (1973)

horyna | 5 stars | 11.11.2019

V dnes už dávno kultovním Polívkově filmu Dědictví, aneb…, tak přesně vystihujícím povahu českého jedince, má představitel humpoláka Bohuša několik znamenitých replik. Jedna z nich se týká jeho záliby v alkoholu, a jelikož jde o Moraváka jako poleno, tím alkoholem je samozřejmě slivovica. Když mu při jakékoliv příležitosti někdo sklenku nabízí a v sortimentu chybí jeho oblíbený nápoj, pronese nesmrtelnou větu – nevadí, pro tyto případy u sebe nosím ploskaňu. Přesně na tuto frázi jsem si onehdá v týdnu, kdy mi sluchovody rezonovali z 80% pouze nahrávky z italské provenience, rozpomenul. V rychlém šiku jsem sjížděl dobrou dvacítku těch nej nahrávek z katalogu RPI, a když jsem pořád neměl dost, napadlo mě, že je načase rozkuchat a použít i nějaké to cedlo dosud neslyšené. Proto ta fráze, jelikož se domnívám, že není od věci při takovém apetitu mít doma po ruce i několik nastřádaných, ještě netknutých (zabalených) desek.

Placka Felona e Sorona, třetí to velkolepé dílo v řadě kapely Le Orme, jsem ve skříni "sušil" přes rok. Koupil jej krátce po pozitivním šoku z desky předešlé Uomo Di Pezza, ale ta správná chuť roztrhat celofán a pokochat se jeho obsahem chyběla. Až před pár dny přišel pořádný kopanec do zadku a Felona okamžitě a bez přemýšlení cestovala na světlo boží.

Dojmy z ní bych shrnul asi takto: první poslech a okamžitý úspěch. Druhý až desátý už pouze potvrdili nastolenou cestu. Absolutně jsem nedoufal, že by u mne mohla tato placka konkurovat vrcholnému Uomo, ale může a nebojím se říci, že jej i malinko přečůrá. Hudebně a obsahově zcela navazuje, ale svými nápady a aranžmány se posunula o milimetřík dopředu. Řeknu to na rovinu, tahle deska pro mne představuje jeden z top produktů progresivního rocku, který pro sebe kategorizuji jako (maximálně propracovaný) art-rock. A jestliže jsem na předchozí kolekci nejvíce obdivoval písně pomalé, procítěné, typicky italské, i tady tomu není jinak. Tracky jako trojka La Solitudine Di Chi Protegge Il Mondo, osobní atmosférický vrchol Sorona, přelévající se do hned další slasti Attesa Inerte, temná a duchařinou prostoupená Ritratto Di Un Mattino, či osmá All Ínfuori Del Tempo, ze sebe dokážou vyhřeznout emoce toho nejsilnějšího kalibru.

Navíc je tu zpěv Aldy Tagliapetry - tak nádherný, čistý, smyslný, něžný a do hudby Le Orme zapadající jako žádný jiný (v subjektivním hodnocení, bych jej zařadil mezi prvních pět uchu nejpřijatelněji padnoucích pěvců RPI). Zvukově jde o typicky pohádkovou taliánštinu s důrazem na vroucnost a muzikálnost.

Felona e Sorona je dalším z progresivních skvostů evropského rozměru, který je se zemí původu spjat pupeční šňůrou ověnčenou mateřským jazykem, typicky muzikální atmosférou jihu a harmoniemi a postupy v nástrojovém obsazení, které dokážou tak bravurně zinscenovat pouze Italové. Bravo!



» ostatní recenze alba Orme, Le - Felona e Sorona
» popis a diskografie skupiny Orme, Le

King Diamond - Songs for The Dead Live

King Diamond / Songs for The Dead Live (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 09.11.2019

Příznivci technicky vyšperkované hard and heavy muziky s horrorovými a někdy až okultními prvky hrdě velebí předního představitele tohoto stylu – Kinga Diamonda. Že je nekorunovaným králem žánru je bez diskuzí a titul za celoživotní propagaci teatrálního heavy metalu jako takového mu neseberou ani posluchači, kterým již tato muzika nic neříká.

Naprosto ojedinělý pěvecký styl páně Kinga Diamonda pramálo potěší odpůrce „výškařů“ typu Geddyho Lee či Klause Meineho. Fistule Kinga, kterou plavně střídá s extrémně skřehotavou polohou v hloubkách má jistě mnoho odpůrců. Pokud vás neodradily temné proudy v horrorových příbězích jeho povětšinou koncepčních alb ani neobvyklý zpěvákův projev, tak máte z velké části vyhráno.

King Diamond se nikdy nezařadili do mainstreamu, protože se v jejich stylu nikdy neodrážely aktuální trendy tvrdé muziky. Proplouvá se svým jedinečným stylem mixu ponurého hardrocku, který koketuje s mnoha žánry metalu – je možno vycítit speed či power metalové pasáže. Tato směska žánrů to neměla v minulých desetiletích vždy jednoduché, proto ty pauzy mezi deskami. Dalším faktorem je náročná podiová prezentace, což mnoho promotérů nezaplatí, z tohoto důvodu mnoho evropských turné neproběhlo a vše se většinou událo na území USA. Jeden raritní – dvojkoncert Mercyful Fate a King Diamond jsem měl možnost shlédnout v devadesátých letech na pražském Výstavišti, kde jsem z první řady s otevřenými ústy nechápavě sledoval neuvěřitelné iluzionistické triky Mistra.

Fanoušek, kterému se nepoštěstilo navštívit některý z live představení, mnoho jiných příležitostí okouknout kapelu neměl. Zatímco některé neznámé kapely mají na svém kontě několik DVD, zde se musel spokojit s několika nekvalitními bootlegy. V roce 2019 se tak splnil mnohým tajný sen – vydání rovnou dvou koncertů s drobně obměněným setlistem (belgické Graspop 2016 a Fillmore 2015) pod názvem Songs For The Dead Live 2019.

Předmětem recenze je obrazový záznam koncertu. Zde by se hodnocení dalo shrnout do jediné věty : kompilace těch nejlepších písní v naprosto nekompromisně dokonalé vizuální a zvukové podobě, s nákladnými kulisami vnitřku starého domu se schodištěm jak z osmdesátek, kde si na podobné propriety soubory typu Ozzyho Osbourna či Dio velmi potrpěli. Mistr k prezentaci vybral celé album Abigail a pár songů z dalších čtyř alb. Lehce se dotknul dvěma hity svého předešlého působiště - Mercyful Fate.

Musím pochválit celou kapelu, s jakým entuziasmem a mladistvým elánem odehrála celý set – radost pohledět. Rytmika bezvadná – bubeník Matt Thomson a baskytarista Pontus Egberg jsou sehraní a oba nástroje jsou krásně čitelné. Rovněž kytarové duo Wead – La Rocque je excelentní, o sóla se dělí spravedlivou měrou. Je ale patrný jiný herní styl obou protagonistů – Andy La Rocque pečlivě melodicky maluje, jeho zpěvná sóla zní snad lépe než na original verzích. Nevzpomínám si, kdy by publikum tak emotivně reagovalo právě na kytaristova sóla, na tomto koncertu se k nim dokonce fanoušci hlasem připojují ! ! Jeden z nejlepších světových kytaristů v naprosté top formě! Naproti tomu Wead je specialista na rychlost.

King Diamond i po skoro 40 letech na scéně šponuje svou fistuli do neuvěřitelných výšek, i když několik drobných klopýtnutí bylo k zaslechnutí. Proto jsem se ani nedivil, když za rohem schodiště pěla sličná zpěvačka. Říkám si, asi jistí Mistra ve výškách – to je přece běžný postup. Problém je v tom, že ze v záznamu jsem ji nijak nedokázal identifikovat. Až z titulků jsem zjistil, že se jedná o mladičkou manželku Kinga, Livii Zitu, která svoji krásou a napodobováním zpěvu jen tak rozjasňovala scénu. Dle dostupných informací ji možná křivdím, prý dokáže s Mistrovým hlasem tak splynout, až je to běžně nepostřehnutelné. :-)

Naopak spíše temnější postavou je herečka Jodie Cachia, která vizuálně ztvárňuje některé postavy v textových příbězích. Z jejího výrazu mě občas až mrazilo.

Nesmím zapomenout na publikum - to reaguje skvěle, mohutným chorálem zpívá refrény a někdy tam je mela jako na thrash metalových odpoledních čajích.
Mě krom skvělého a akčního vizuálu potěšil zvuk uložený na Blu Ray, který je mnohem nadupanější a dynamičtější, než na přiloženém CD. To mi umožnilo poprvé slyšet největší pecky od King Diamond tak, jak to na original CD z důvodu rozkolísané produkce nebylo možné.

Závěr : Za nekompromisní kvalitu obrazu i zvuku, nádherné vizuální ztvárnění songů, skvělé muzikantské výkony i akčnost dávám plný počet bodů i když místo dvou identických setů klidně mohly zaznít další pecky.

malá ukázka : skladba Welcome Home

>> odkaz

» ostatní recenze alba King Diamond - Songs for The Dead Live
» popis a diskografie skupiny King Diamond

Strawbs - Grave New World

Strawbs / Grave New World (1972)

Kritik Vláďa | 5 stars | 08.11.2019

Deska Grave New World anglické skupiny The Strawbs je pro mě velmi významný albový projekt, který bohužel zůstal trochu upozaděn, a není známý tak, jak by si zasloužil. Tato deska se v našich končinách shání trošku obtížněji, ale já měl tenkrát obrovské štěstí, protože děda od mé drahé sestřenky měl kdysi sbírku LP desek, kterou ale později začal rozprodávat. Pár kusů mu ještě zůstalo, a já se jimi tenkrát prohrabával. Zastavil jsem se právě u desky Grave New World, a on mi hned říkal: „Tahle deska by se ti mohla líbit.“, jelikož věděl v jaké hudbě já „plavu“. Album jsem si poté stáhl v mp3, a okamžitě mě zaujalo. Hned jsem začal škemrat jestli by mi tu desku prvně „jakoby nevypůjčil“, pak jsem začal ještě víc škemrat, až řekl větu, kterou jsem dychtivě očekával. „Tak si ji nech, je tvoje.“ A srdce mi zaplesalo. Deska má krásný rozkládací obal se zajímavým výtvarným motivem uvnitř. Dokonce mám k ní i booklet s texty písní, a různými obrázky.

Deska vyšla v únoru roku 1972, a řekl bych, že je vlastně nepřímo konceptuální. Vypráví neurčitý příběh života jednoho člověka. Deska je taky krásným příkladem, jak se z obyčejné folkové kapely vyklube výtečný progresivní soubor, který se nebojí zalovit v jiných vodách, a také zkouší trošku experimentovat. Pokud bychom chtěli srovnat první album od Strawbs z roku 1969 s albem Grave New World, zjistíme, že to ani moc nejde. Pouze přijdeme na to, že kapela učinila několik výrazných a zásadních kroků dopředu.

Tento fakt potvrzuje hned úvodní skladba Benedictus. Pro mě naprostý opus magnum, který mi ještě dlouho zněl v uších. Hlavně ten refrén je sakra výrazný, melodicky silný s nádhernými sbory, a mellotron vytváří velkolepou atmosféru. Klaním se této Skladbě. Poté následuje mini-skladbička s akustickou kytarou a jemným zpěvem Davida Cousinse, Hey Little Man, která se zopakuje i na konci první strany desky. Miniaturky pojednávají o starším muži, který dává rady svému malému synovi. (jednoduše řečeno)
Skladba Queen Of Dreams je na poměry Strawbs trošku experimentální (jsme u toho), ale pokud Strawbs použijí do skladby nějaký ruchový efekt, tak umí být i stejně melodičtí, což dokazuje tato zajímavá skladba.
Po „královně snů“ následuje fantastická píseň od Johna Forda – Heavy Disguise. Svištící akustické kytary skvěle pasují do výtečně vystavěné melodie, a poté se přidávají různé trubky, který můj velkolepý a šťastný pocit z této skladby ještě zesílí. Geniální píseň.
Poté přichází dech beroucí nádherná protiválečná skladba New World. Opět výtečná melodická linka, a David Cousins zpívá z plných plic. Strhující protestsong.

Druhou stranu desky zahajuje překrásná art-folk-rocková balada The Flower And The Young Man. Nádherné sbory, nádherné všecko. Další vrchol desky a Strawbs ve své plné síle.
Jak je některým známo, tak ve skupině Strawbs hrál chvíli i „klávesový mág“ Rick Wakeman. Ten ale nějakou dobu před natáčením alba Grave New World odešel do skupiny Yes. O tomhle pojednává text písničky Tomorrow, která má čistě rockový náboj. Jsou v ní obsaženy pocity Davida Cousinse, který byl zklamán z toho, jakým způsobem Rick Wakeman skupinu opustil. Ale bylo to jeho rozhodnutí. Naštěstí se z toho Strawbs nějak nesložili. Právě naopak.
Následující On Growing Older je trochu odlehčený folk, a píseň Ah Me Ah My nás zavede do doby kabaretu.
Is It Today Lord? má velmi pěknou indickou atmosféru, hlavně díky onomu sitáru. V té době už možná s křížkem po funuse, ale proč ne ? Tohle se skupině vydařilo. Poslední The Journey’s End je krásné a dojemné klavírní zakončení tohoto výborného projektu.

Myslím, že skupina The Strawbs dosáhla albem Grave New World absolutního vrcholu. Je to deska, která podle mého názoru potěší každého příznivce poctivé a krásné muziky, a já s absolutně čistým svědomím dávám plný počet hvězdiček.

» ostatní recenze alba Strawbs - Grave New World
» popis a diskografie skupiny Strawbs

Transatlantic - Kaleidoscope

Transatlantic / Kaleidoscope (2014)

Brano | 2 stars | 08.11.2019

Ako dlhoročný fanúšik superskupiny Transatlantic a tiež domovských skupín jednotlivých členov(The Flower Kings,Spock´s Beard,Dream Theater,Marillion), musím v tomto prípade vztýčiť varovný prst!Prečo?
No pretože album Kaleidoscope je bohapustý recyklát z prvých troch albumov skupiny!

Aj napriek tomu,že mali páni prázdnu špajzu sa rozhodli napiecť veľkú hudobnú tortu.No v tomto prípade to nie je torta,ale skôr tortúra!A to som sa veľmi snažil a v čase vydania aj veľmi tešil...ale zostal som sklamaný.Tak som tomu nechal čas a včera som si album znovu pozorne z youtube vypočul.A zase nič.Rokmi overené rutinné ľahko predvídateľné postupy,minimum prekvapení,prázdnota,nuda...a to všetko zabalené v pompéznom nabubrelom obale imitujúcom pozlátkovú gýčovitosť hollywoodskych trhákov.Páni muzikanti,ktorí dokázali stvoriť také napínavé strhujúce mnohominutážne megaopusy ako Duel With Devil,Stranger In Your Soul,All Of The Above alebo The Whirlwind, tentoraz šliapli vedľa a podcenili svojich verných fanúšikov,ktorým roky servírovali parádny sofistikovaný progresívny rock ako na zlatom podnose.A zhýčkaný náročný fanúšik chce ďalší originál a už sa neuspokojí s napodobeninou(aj keď technicky dokonale prevedenou).Jednoznačne chýba tomu niečo hlbšie...moment prekvapenia,dramatičnosť,zimomriavky,slzy v očiach,dojemná pokora v duši...a túžba zažiť(vypočuť) si túto hudbu ešte raz a ešte raz...

Aj včerajší pokus skončil tak,že som len s najväčším sebazaprením dopočúval túto vleklú nudu ťahajúcu sa ako zelený sopeľ po kapesníku.Ďalšiu šancu tomu nedám,škoda času, a originál CD si do zbierky nekúpim ani keby stál tri forinty.

» ostatní recenze alba Transatlantic - Kaleidoscope
» popis a diskografie skupiny Transatlantic

Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno

Biglietto Per L'Inferno / Biglietto Per L’Inferno (1974)

horyna | 5 stars | 08.11.2019

To, jak silně můžou působit určité hudební indicie prostřednictvím recenzí na tomhle, nebo "bratrském" hudebním webu Rockovica, jsem se před pár dny přesvědčil na vlastní kožu. Italský "filantrop" kolega Snake, léta proslulý svým obdivem a mravenčí prací v oboru RPI, přesněji rock progressivo italiano (tady je snad jasné, že jde o myšlenky z oblasti hudební, ne erotické:-) , je pravidelným přispěvatelem a rovněž hybatelem mnoha devizových transakcí určitého počtu nás přísedících. A byly to právě jeho poslední tipy a do detailu vypilované recky, které ve mně znovu a po několika měsících abstinence, opět podpálili zájem o italskou sedmdesátkovou produkci.

Když jsem se onehdy na toto téma bavil se známým též hudebním nadšencem, a laicky představoval hudební produkci z Apeninského poloostrova, dotyčný velice bedlivě poslouchal a velmi se divil, jak velké procento v hudebním art-rocku sedmé dekády zaujímají právě kapely z tohoto kraje. Základní dedukcí jsem mu velice hrubě nastínil nějakou 20-ti % účast italských kapel na vývoji žánru a stylu. Možná mne znalci opraví, ale pokud tu naprostou většinu v té době produkovala množstevně nedostižná Británie (dejme tomu 60%), tehdy ještě hubeňoučká Amerika nějakých 10%, ostatní státy dohromady rovněž za deset (Německo, Francie, Holandsko-jen takové drobky), pak logicky na taloše zbývá část největší. Jde spíš o fikci s důrazem vysvětlit neználkovi "úspěchy" Italských "bratrů" v tomto hudebním odvětví.

Když pominu "svatou" a tolika propíranou trojici- PFM, Banco a Le Orme, jako základní stavební kameny art-rocku z jižní oblasti (u břehů Temže zrcadlově např. trojice Deep P, Led Z. a UFO), pak je tu celá nevyčerpatelná zásobárna ostatních, kvalitou zcela srovnatelných kapel, jejichž jména už třeba tak známá nejsou. Pojem Biglietto per l'inferno do této kategorie lze zahrnout rovněž a jejich ambice v oblasti kompozice a ovládání jednotlivých nástrojů jsou zcela srovnatelné. Nebudu už do mrtě rozebírat jednotlivé skladby, jako před půl rokem kolega Titan. To co mne osobně na kapelách z této jižní provenience nejvíce baví, je bohatství nápadů, které do své muziky velice ladně zahrnují. Je absolutně neodhadnutelné, s čím vším přijde ta která kapela v určité části určité skladby. Dědicové velkých Římanů v sobě zkrátka mají velkého hudebního ducha, který jim umožňuje operovat s množstvím všemožných variací a harmonických struktur. Skladby těchto kapel působí jako skládanky puzzle, také jsou tvořeny ze stovek přesně zapadajících dílků a také spolu tvoří úžasné celky, okouzlující vaše ne oči, ale tentokrát uši. Rozličná plejáda všemožných klávesových, dechových a strunných nástrojů pak jen podbarvuje už tolik variabilní celkový výsledek. Výsledek, který stojí u Biglietto per l'inferno rozhodně za trochu té posluchačské námahy.

» ostatní recenze alba Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno
» popis a diskografie skupiny Biglietto Per L'Inferno

Schenker, Michael - Thank You

Schenker, Michael / Thank You (1993)

jirka 7200 | 3 stars | 08.11.2019

V popředí zájmu se vyhřívá v USA roku 1993 alternativní rock a grunge. Mnoho metalových souborů přemýšlí nad novou strategií, krátí se vlas. TV společnost MTV, která rozhoduje o popularitě či zkáze souborů, ve svém pořadu „unplugged“ koncertů v tomto období začíná dávat prostor i tvrdším spolkům. Prezentace skladeb „bez napětí“ má však jedno velké úskalí. Velice rychle odhalí písně, které nemají solidní melodický nápad.

V témže roce nastupuje Michael Schenker opět k UFO. Vrtošivý Němec po zjištění, že se uchytilo jeho jen v Japonsku vydané EP Nightmare - The Acoustic M.S.G. (1992), pokračuje v tomto duchu nahrávkou "Unplugged" Live [McAuley Schenker Group] 1992 a na vlastní náklady natočeném albu Thank You (1993), kde představuje 14 akustickch songů. Nejedná se o žádné úpravy rockových skladeb, ale o skladby napsané přímo pro akustickou kytaru. Na albu jich navrstvil několik na sebe, vše Michaelovi pomohl smíchat Bruce Barris, kterému se výsledný zvuk na desce velmi povedl.

Při opakovaném poslechu lze snadno rozeznat Schenkerův rukopis, jeho výstavba melodických sól je jedinečné. Hudebník se snažil do hudby vpravit i jakési poselství v podobě pozitivity a uklidňujících pasáží. I pro něj to dle jeho slov byla jakási očistná kůra a pomoc v boji s jeho démony. Již názvy jednotlivých skladeb mluví za vše. V závěrečné skladbě Escape From The Box dokonce Michael emotivně recituje svůj motivační text.

Akustické desky mám rád, ale na tomto albu mne zaujaly jen skladby Positive Forward a Courage And Confidence z úvodu desky, potom až sedmý song Harmony, Joy a Acceptance And Forgiveness. Tyto skladby rozvíjejí ústřední melodický motiv a prochází určitým vývojem.

Ostatní nabízí jen jakési relaxační plochy s vybrnkávaným jednoduchým motivem, u kterých se, pokud jsou puštěny potichu, pěkně odpočívá. Při soustředěném poslechu mi schází více momentů, které by udržely pozornost během celé skladby. Tentokrát žádná sláva a slabá trojka.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Thank You
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Black Sabbath - Master of Reality

Black Sabbath / Master of Reality (1971)

horyna | 2 stars | 07.11.2019

Master of Reality.
Black Sabbath mě na stará kolena chytli jako málo co za posledních několik měsíců. 1, 2, 5 a 6 deska (jen číselně, abych nemusel vypisovat všechny názvy), si mě podmanili doslova přes noc. Jasné pětihvězdičkové záležitosti. Každá svým způsobem jedinečná fošna posouvající výraz kapely tu k působivější temnotě, tu k hitovosti, tam k progresivním myšlenkám, nebo objevujíce pro B. S. zcela nové a nepoznané hudební břehy.

Při nedávných testech mě M. o. R. absolutně neoslovila. Z toho důvodu jsem ji vynechal a přešel po fošně druhé rovnou k Bloody. Přesto jsem za pár týdnů neváhal a společně s Vol. 4. (o té až příště) ji zakompletoval do sbírky. Nečekal jsem zázrak a rozhodně ho ani nedostal. Než přejdu k zevrubnějšímu plánu náplně této pro mne "obyčejné" nahrávky uvedu, že desky jež osobně hodnotím průměrně, či podprůměrně do sbírky nezařazuji. Pokud se tak stane a je to omyl, či následuje pozvolný úpadek/ústup z dřívějších pozic z důvodu postupného znelíbení se, cestuje nahrávka směr OUT. S Master of Reality ale podobné úmysly nemám. Je to zvláštní, ale něco uvnitř mi říká, abych tento krok nedělal a desku si ponechal. Nechápu proč (o kompletnost archívu mě v prvním plánu nikdy nejde), ale nemám problém i přes toliko výhrad desku v regále udržet.

Stále nedokážu pochopit, z jakého důvodu ji mnozí jiní (jasná většina) hodnotí tak vysoko. Pro hodně fans tohoto souboru je buď jejich mistrovským dílem, nebo se v oblíbenosti drží jen těsně za některou jinou deskou. Předpokládám správně, že poznat Sabbath v průběhu let kdy svá alba vydávali, hovoří člověk úplně jinak. Ano tak to bývá, jenže tohle je extrém. Žádný ze souborů alá 70. roky jsem nezažil v přímém přenosu, přesto necítím frustraci k nějakému chybějícímu článku.

A teď tedy k desce, které tu ač nerad musím nakopat pr.... Ono pak bude jistě od jejich příznivců nakopáno mně :-)

Sweet Leaf – líbí se mi jen kašlající začátek:-) Píseň samotná je i na poměry B. S. dost utahaná (ale těch je v portfóliu hodně) a ústřední riff mě strašně nudí. Snad zrychlení, Wardovi bicí a vyhrávky, to jediné, co bych ocenil. After Forever – hitový záblesk něčeho zajímavějšího. Líbí se mi Ozzyho frázování a svižnější tempo. Po schizoidním Embryo, následuje známá, často přepracovávaná skladba Children of the Grave. Právě u ní jsem si uvědomil, že jsem podobnou muziku poslouchal někdy před více jak dvaceti lety prostřednictvím vznikajících doomových kapel z británie, severu a hlavně skrze nekorunované nástupce B. S., švédy Candlemass. Orchid a hned další nuda-Lord of this World. Nejsvětlejším momentem nahrávky je pro mě překrásná balada Solitude. Konečně je tu závěr a s ním.... raději už toho nechám, té kritiky bylo i tak dost.

I když si desku budoucí-Vol. 4 nechávám na některou z příštích recenzí, už dnes uvedu, že se mi oproti Master líbí o hodně, ale o hodně víc. Sice je "jiná", ne tolik typicky Sabbatovská, ale cítím v ní slušné progresivní pnutí, jež v souboru pumpovalo a doslova chtělo ven. Z utahanosti Master toho na čtyřce je pramálo, že by si kluci řekli – tak dost, zkusme točit trochu mimo naše klasické sféry? Ještě to není tak bujaré obohacení jako na S. B. S., ale pokrok tam znát je. To u Master of Reality vnímám jen prázdnou nicotnost. Stav hibernace nutný k překlenutí jednoho období.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Master of Reality
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Forcefield / To Oz and Back

vmagistr
pinkman: Občas se takové nečekané kombinace zadaří - sám jsem nedávno s překvapením...

Forcefield / To Oz and Back

pinkman
Pořád mě tam nepasuje Jan Akkermann. Co měli společného Focus s Rainbow, Black Sabbath a...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13003 recenzí
2198 skupin
179001 příspěvků ve fóru
2679 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000