Mute Gods, The Utopianisti Fractal Mirror All Them Witches King Diamond Barina, Jožo Satellite Help Yourself Šeban, Andrej Pacific Gas And Electric

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Symphony X - The Divine Wings Of Tragedy

Symphony X / The Divine Wings Of Tragedy (1997)

EasyRocker | 4 stars | 26.07.2016

Teprve když jsem zařadil do sbírky většinu starých alb Dream Theater, poradil mi kdosi, ať zkusím také tvorbu této zámořské progresívní sebranky. Musím říct, že kromě tohoto alba jejich tvorbu vlastně neznám.... Koupě jsem ale určitě nelitoval.

Of Sins and Shadows je razantním otvírákem, pořádně temným metalickým monolitem, kde se jakoby čelně střetl duch drsoňů Nevermore s nejlepšími progresívními zámořskými tendencemi. Nemůže chybět klasický mohutný chorál, z něhož se se parádně vyhoupne sóla virtuóza Michaela Romea, bezpochyby tahouna téhle party, a v plné parádě se ukáže i slavík Russell Allen. Sea of Lies - krátké předivo Millerovy basy, který si v téhle věci vůbec vzal nemalý prostor, Rullovy kanonády a máme tady další klasikou načichlé strunné jízdy nezastavitelně zasekávaně podávané mistrem Romeem. Jsou tu atmosférické a vybrnkávané ornamenty a mohutné zpěvy, které přivolávají všechny evropské "klasiky" jako Stratovarius, Gamma Ray, Rhapsody apod. Klasicistní krásné strunné ornamenty, prošívané Pinnellovými klávesami, a je tu další kovový postulát Out of the Ashes. Romeovo sólo na pozadí sekané strunné mašinérie je strhující, větší prostor tu mají klávesy. The Accolade je první velkoskladbou o délce skoro deseti minut, jemný poloakustický úvod s klávesovými štětci a až s folkovým nádechem, zlom přichází s klávesami a úžasným sólem Romea, kde jako by se potkal metal s duchem Pink Floyd. I tady cítíme, že drtící těžký kov je jasným tahounem a jádrem, na které pánové nabalují progové ornamenty. Monumentální, soundtrackové, stadionově refrény má ale plně v režii Russell Allen a vůbec celá tahle skladba má vrcholový punc kvality. Pharaoh má krásně tažené melodické riffy, propojené se symfonickými otisky Pinnellových klapek a pěkně vyvedenými atmosférickými akustickými vsuvkami. Tady si pánové s aranžemi a celkovým vyzněním pohráli, vše plynule přechází až do kovových uragánů. The Eyes of Medusa - mohutný orchestrální klávesový úvod s dramatickým podtónem se organicky propojí s těžkým kytarovým kovovým hřměním, na pozadí můžete slyšet opravdu krásnou Millerovu basovou práci. Těžká, válcující skladba jako by vyvolávala ducha starých Black Sabbath, ke konci si slovo bere mr. Pinnella. The Witching Hour je velmi rytmicky svižnou skladbou, kde vedle Romeových běhů dostává znovu mnoho prostoru klávesové, symfonické znění. Russell Allen vypaluje pod kůži jasně zapamatovatelný refrén. Je čas pro dvacetiminutový kolos The Divine Wings of Tragedy, pomyslný "duchovní střed" alba. Chorálový Allenův hlas, Pinnellovy divotvorné kouzlení, a první zlom s výrazným melodickým mostem kytar a kláves. Tohle je skutečně epický příběh, pohádka s krásným Allenovým zpěvem, kde jako by nám před očima míhal jeden barevný obraz za druhým. Ve středu jsou kytarové vozby opět pevně spojeny se symfonickými vyhrávkami, kovová těžkost je ale zřetelná a nepolevuje ani v závěru, kde pod strunami řádí Rullo na bicí, přicházejí duely Romeo vs Pinnella a závěrečný dramaticky-filmový, pohádkový závěr. Candlelight Fantasia je pak krásně romantickou tečkou za albem - čisté kytarové tóny a střípky kláves, romantická, posmutnělá nálada, s překrásně prostorem plujícím sólem Michaela Romea. Tady malinko blízkost a ducha kolegů z divadla snů možná cítíte, ale jen dotekem.
Krásný, působivý závěr, kde každý z muzikantů vložil do díla přesně tolik, kolik bylo potřeba, nádherně ovšem táhne Russell Allen až do finále.


S tvorbou Divadla snů bych tvorbu Symphony X asi přímo nesrovnával. Přece jen tvorba symfoniků je powermetalovější a blíží se více klasickému metalovému podání se symfonickým nádechem, divadelníci do své hudby zahrnují mnohem více stylů, od popu po thrash metal. Rozdíl je i ve zpěvu. Řádná progmetalová jízda za poctivé čtyři to ale je nepochybně.

» ostatní recenze alba Symphony X - The Divine Wings Of Tragedy
» popis a diskografie skupiny Symphony X

Uriah Heep - Look At Yourself

Uriah Heep / Look At Yourself (1971)

horyna | 5 stars | 26.07.2016

Tak jako většina lidí, i já využívám letní měsíce k dovolené a cestování se svou rodinou. Už po několik roků zpátky, jsem si zvykl brát sebou jako kulisu k řízení do auta, pár vytipovaných kapel / alb od určitých interpretů, kteří mají blahodárný vliv na dobrou pohodu cestujících. Tuto hudbu jak má drahá polovičká, tak mé děti přijímají v prvním případě s nadšením, v tom druhém s akceptovatelností :-) Mám tedy léty ověřeno, že jak alba Hughesovská z dob Deep Purple, Schenkrovská z jeho prvního působení v Ufo, tak Byronovská éra Uriah Heep, přispívají svým nezaměnitelným kouzlem k dobré dovolenkové náladě a pohodě především.
Jako první si beru na paškál desku Uriášů která nám tepala před pár dny, jako doprovod lesnatými hvozdy malebné přírody.

Deska Look at Youself, pro mne představuje základní kámen jejich diskografie, byla kdysi mou první jejich koupenou vlaštovkou a dodnes patří mezi stálice a nejvíce oblíbené desky souboru. Hned úvodní titulní šlapavá skladba, dokáže bezpečně rozvířit emoční hladinu do dokonale příjemného transu.
Dvojka I Wanna be Free- vyniká krásnými sbory a Hensleyho jímavými klávesovými rejstříky.
Desetiminutovka Jully Morning- patří mezi top skladby celé hudební historie a na přání mé drahé jsem ji musel pouštět znovu :-) Je to dokonale vystavěný, postupně gradující monolit, s překrásnou Boxovou kytarovou linkou, šlapavou basou a hlavně pánové Hensley / Byron se zde blízknou silou svých osobností.
Tears in my Eyes- jsem si zamiloval od samého počátku, kvalitními nápady napěchovaná jistota s parádnickou, romanticko španělkovou vložkou.
Zmíním ještě oblíbenou, snovou baladu What Should be Done- čišící obrovským nadhledem, citem a solidním emočním nábojem, či závěrečnou elektro jízdu Love Machine- další to kvalitní uriášovskou dupárnu, kterou Byron proplouvá a Box řídí svým sólováním.

Díky takovýmto deskám, si u mne U. H. stojí na hodně dobré pozici a alba z oné doby chovám ve svém srdci mnohem raději, než třeba desky Led Zeppelin, nechci tím vůbec srovnávat, či někoho upřednostňovat, dobře vím, že třeba zmínění zeppelíni patří na mnohem vyšší kvalitativní level a třeba porovníná Box / Page je dosti mimo mísu a i v originalitě se U. H. k L. Z. sotva přibližují. Přesto, přesto, je tato parta mému srdci bližší a sympatičtější než mnohá kreativnější zjevení oné doby.

Progresivní, či artové směry nejsou jako kulisa k řízení auta to úplně pravé, ne že by snad ony navytvářeli dostatek působivé atmosféry, to nee(naštěstí jsem mraky alb už takto také prověřil). Spíš svou větší soustředěností na daný materiaál, či hudební strukturu, vyžadující mnohem větší pozornost, jsou často větším oříškem, než desky hard rockové a především jejich dynamika není v okolním hřmotnějším prostoru tolik ocenitelná a hlavně občas dost zaniká. Alba více od podlahy, které člověk léty dokonale zná, jsou pro nás pak tím pravým balzámem na cesty.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Look At Yourself
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Zappa, Frank - Roxy & Elsewhere

Zappa, Frank / Roxy & Elsewhere (1974)

Luboš | 5 stars | 26.07.2016

Desky a hudbu Franka Zappy jsem si zamiloval již před více jak čtyřiceti lety, mezi první díla, které jsem slyšel, byla famózní alba Hot Rats, Waka/Jawaka, Over-nite Sensation, Apostrophe a tenhle záznam koncertů Roxy & Elsewhere. Desky Mothers Of Invention přišly později a o to více se mi líbí.

V případě tohoto dvojalba se jedná o záznam z několika koncertů v klubu Roxy v Los Angeles a Auditoria v Chicagu. Každou stranu dvojalba uvozovala mistrova předmluva, na CD vydání jsou předmluvy součástí příslušných skladeb. Na albu jsou písničky, které mimo More Trouble Every Day nevyšla na jiné desce, ani u této skladby se nejedná o původní verzi. Už úvodní skladba Penguin in Bondage je úžasná, typické zappovské změny rytmů a skvělá mistrova kytara stojí za to. Pygmy Twylyte představuje pro mě skladbu, která se mi hodně líbí. Výborná písnička Village of the Sun s jazzovými názvuky. Cheepnis skladba, ve které si dělá Frank Zappa legraci z filmů o příšerách a monstrech. Do skladby Son of Orange County jsou zakomponovány motivy i text skladby How Could I Be Such A Fool z debutového alba Freak Out. Výborné blues More Trouble Every Day je takovou variací a pokračováním skladby Trouble Every Day rovněž z debutového alba s výborným sólem Franka Zappy na kytaru. Závěr desky Be-Bop Tango je koláží improvizovaných motivů a mluveného slova, záležitost na mnoho poslechů, nejlépe s textovou přílohou. Vynikající výkony všech hudebníků, na albu hraje taky černý bubeník Chester Thompson, který také bubnoval na albu Genesis And Then There Were Three... Tahle deska, představuje vedle alba Live In New York koncertní záznam, který se mi hodně líbí.

Tuhle desku mám hodně rád a dávám jí pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Roxy & Elsewhere
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank

Opeth - Ghost Reveries

Opeth / Ghost Reveries (2005)

john l | 5 stars | 25.07.2016

Nikdy neznělo spojení těžkého kovu a vzletného art rocku tak dokonale, jako právě na albu Ghost Reveries. Přetěžko může někdo tak dotaženou kolekci v budoucnu překonat, nevím jaké silnější zbraně použít, aby bylo ještě vznešeněji zasáhnuto emoční spektrum posluchače.
Opeth dotáhli svou káru na nejvyšší vrchol svojské dokonalosti a následujícím albem se zde ještě udrželi. Dále už museli jít po jinačích cestičkách, karikaturu své osoby by jen ztěží připustili.
Metalové řinčení se tu snoubí s křehkými tóny akustických kytar tak sebejistě a s odzbrojující grácijí že jeden až žasne. Nové tisíciletí si podává ruku ze sedmou dekádou, neustále se zde něco děje, změny jsou tak důležité a bravůrně aranžované, že se vám na spoustě míst tají dech.
A písně? Všechny jsou parádní, Opeth neponechávají nic náhodě a nedovolí si předložit slabší kousek.

Nejsilnější sestava Opeth stvořila své další umělecké dílo.

» ostatní recenze alba Opeth - Ghost Reveries
» popis a diskografie skupiny Opeth

Transatlantic - Kaleidoscope

Transatlantic / Kaleidoscope (2014)

john l | 4 stars | 25.07.2016

Svým čtvrtým výtvorem, si mne tento mezinárodní projekt získával o něco déle, než tomu bylo v případě prvních dvou omamně působících alb, i třetího, snázeji poslechnutelného díla, které na několika místech malinko stagnuje, přesto i ono má své kvality. S Kaleidoscope to bylo těžší, i když se kapela vrací ke konceptu dlouhých suit (z počátku své kariéry), prokousat se jimi mi dalo celkem zabrat. Obzvláště krajní, dlouhatánské věcičky, v kterých je vměstnáno všechno typické umění souboru, časté změny temp i nálad, střídání obou zpěváků a také (i když v malinké míře) je využit i hlasový potenciál P. Trewavase. Roineho sóla jsou kouzelná, Mike jede jak parní válec a servíruje opět nové rytmické figury, basa krásně přede a Morse, je prostě Morse, sentiment a patetismus drží na vodítku. Příznivce kapely zklamat nemohou. Baví mne i obě baladické písně, klipovka Shine, obzvlášť Stoltův nástup a posmutnělá "violončelem vyzpívaná" Beyond the Sun. Pravou chuťovkou je pak střed alba v rytmicky precizní perle Black as the Sky.

K prvním deskám se už zřejmně soubor nikdy nepřiblíží, přesto 4 silné v tomto případě u mne sednou bezpečně.


» ostatní recenze alba Transatlantic - Kaleidoscope
» popis a diskografie skupiny Transatlantic

No-Man - Loveblows & Lovecries - A Confession

No-Man / Loveblows & Lovecries - A Confession (1993)

Ryback | 4 stars | 24.07.2016

Toto není přímo recenze, jen se mi nechtělo album pouze líně odhvězdičkovat…
Tak jestli by tohle mělo být zaškatulkované pod pop, tak nevím…
Hudba No-Man byla v tomto období (1989-1997) úžasný koktejl popu, rocku, nu-jazzu, dubu, drum and bassu a dost i elektronické taneční hudby.
Pop bych tam tedy viděl spíš okrajově, jako jednu z částí, a HLAVNĚ zapomeňte na to, co prolétne hlavou i mě, když se slovo pop řekne. Zapomeňte na hrůzná osmdesátá léta ve smyslu Hložků a Kotvaldů, zapomeňte na italský (Snake promine) srač… exkrementální discopop, který se na nás valil v osmdesátých letech z rádií… Tohle je úplně jiný level… Je to ale hudba pro lidi s otevřenou myslí, takže pokud jste nekompromisní staromilci zaseklí třeba na Párplech/Zeppelínech nebo Yes/Genesis… můžete být zklamaní…Protože hudba No-Man zní svěže, mladě a její kvalitu, žánrovou pestrost a neagresivní emocionalitu dokazují právě nahrávky z let 1990-1997…A že se dokázali posunout dál, ukazují neméně fascinující následující nahrávky…

» ostatní recenze alba No-Man - Loveblows & Lovecries - A Confession
» popis a diskografie skupiny No-Man

Granicus - Granicus

Granicus / Granicus (1973)

Luboš | 3 stars | 23.07.2016

Skupinu Granicus jsem objevil na těchto stránkách, zaujalo mě na ní srovnávání s mými oblíbenci a taky název, který je jméno říčky v Malé Asii a místo vítězství Alexandra Velikého nad perským králem Dareiem III.

Granicus jsou americká skupina, ale zní opravdu hodně evropsky. Jistá podoba s Led Zeppelin se mi taky vkrádá do mysli při poslechu jejich debutového alba. Tahle deska je skutečně parádní ukázkou tvrdého rocku, jaký se hrál v první polovině sedmdesátých let. Výborná akustická instrumentálka Twilight připomene Led Zeppelin, následuje nejdelší a možná i nejzajímavější skladba Prayer, ve které se střídají vypjaté pasáže se zasněnými plochami. Prvoplánový hit kapely nese název Cleveland, Ohio. Mně se hodně líbí balada Nightmare. Vynikající výkony všech instrumentalistů, jediná věc, která to všechno kazí je zpěv Francise Leffela, to ječení mi není příjemné, ale možná si najde své příznivce. Občas si to pouštím a možná si časem na ten jeho zpěv zvyknu, stejně jako na zpěv Burka Shelleye z Budgie.

Co se týká hodnocení tak bych dal čtyři, ale za ten zpěv hodnocení snížím na tři.

» ostatní recenze alba Granicus - Granicus
» popis a diskografie skupiny Granicus

Pain of Salvation - Be

Pain of Salvation / Be (2004)

EasyRocker | 5 stars | 22.07.2016

Podobně jako The Flower Kings, Gildenlöwova družina mě svou tvorbou omámila už před drahnými léty a každý jejich výlisek se pro mě vlastně zapsal kultovním písmem. Tohle album, ačkoli u mě neatakuje úplný strop tvorby, je zaslouženým monumentem, zatíženým mimořádně závažným tématem stvoření. Všechna alba s výjimkou debutu jsou u mě jasně za plný počet.

Chaotická spleť mluvených hlasů a samplů je introdukcí Animae Partus (I am) - tady mluveným slovem zazní zásadní postulát desky - bytí, nebytí, duševní pohnutí, temnota, smrt. Deus Nova je naléhavý klavírní vstup, kde Gildenlöw s maximálním napětím vypočítává oběti válek v různých dobách - tohle mě vždycky dostalo až na dřeň, na pozadí je typická tříštící se melodika tohoto švédského fenoménu, hlavně Langell tady svou baterií bourá vše živé, závěr patří mrazícímu dialogu hlasů o podstatě, která předurčila podobu tohoto díla. Akustické kytary v propojení s klávesami přinášejí až notoricky stylově vytesanou Imago, s krásným folkovým otiskem a naléhavým zpěvem Daniela Gilenlöwa. Přirovnal-li to tu někdo vzdáleně k Jethro Tull, nemám s tím vlastně žádný problém, pánové ovšem do toho vkládají zcela typické vlastní ingredience, a výsledek je výbušný. Pluvius Aestivus se vyloupne po nasamplovaných zvucích bouře a jde o temnou klavírní litanii v podání Frederika Hermanssona. To je myšleno vážně, takže atmosféra chladného, nelidského zmaru by se dala krájet, zapojují se pak i další vzdušně znějící klávesové nástroje, nálada se ale nemění. Velebné kytarové a basové tóny nám ale přináší už zcela typickou painovskou Lilium Cruentus - po jemném začátku na nás zaútočí nástroje, skladba se ale pak většinou nese v klidném, meditativním duchu a nádherně pluje prostorem za podpory teatrálních Danielových hlasových výstupů. Lahodné akustické kytary, divoce teatrální hlasové tance a máme tady Nauticus s umírněným Danielovým vokálem. Tady si můžeme vychutnat na pěti minutích skutečně parádní práci tříštivých, laskavých tónů akustik (rovněž Daniel), nejen proto tyto Švédy miluju. Hlasy a zvuky v pozadí vytváří až orchestrální dotek. Další závažný samplovaný dialog z ulice, přivolávající všechny mistry od Waterse po Gabriela, a je tu desetiminutová Dea Pecuniae, jeden z vrcholů alba, sestávající ze tří menších úseků. Krásné melodické propojení kytar a kláves je tou nejlepší esencí PoS. Danielův hlas přechází z klidné do nesmírně napjaté polohy, vůbec jeho hlas tu skvěle a velitelsky ovládá prostor, hlavně v závěru skladby, kdy z něj stříká pot, je to konečně ta poloha, na kterou jsme byli na všech předchozích skvostech zvyklí. Jako celý tenhle gigantický koncept není ani téma "peněžního boha" nijak veselé, o to více tady pánové zvládli dokonale propojení všech nástrojů a Johan Hallgren tu kouzlí zpod neprostupné hudební slupky krásná sóla. Je tu další srdceryvný dialog s láskou coby středobodem a klavír předznamená Vocari Dei - tady je další krásný prostor pro Hermanssonovy klapky, dokonale propojené se samplovanými hlasy "z telefonní budky". Ani se nemusí tlačit na pilu, ale emoce se tu při takovém "Pomoz mi létat" ždímou a vstupují sem i krásné akustiky, které spoluurčují atmosféru. Určitě jedna z mých nejoblíbenějších skladeb na albu. Hlasy z hlubin, temné klávesy a pak lavina surových riffů, bezohledná a drtící vaši kostru na prach, to je Diffidentia, skladba pro ty, kdo už naříkali, že se PoS utopili v těch slzách a melancholii. Melodické linky naroubované pod riffy jsou skvostné a Daniel má co dělat, aby se v tom oceánu temnoty neztratil. Pak ale přichází klavírní zklidnění - "Pomoz mi, začínám mizet" je více než zřetelným varováním. Temná mantra až do závěru alba, metalová verze PoS, určená jen pro připravené, zbytek zadupe pod zem. Nihil Morari je další typickou písní - akustiky, temný a naléhavý Daniel, lehký orchestrální otisk a vstup ledového klavíru, který v mezihrách čaruje v nejlepších intencích tohoto geniálního souboru. Krátkou vsuvkou je Latericius Valete - opět křehká akustika ve spolupráci s klavírem - kluci si tu vyhráli s každým úderem a tónem, stačí se jen zaposlouchat a podlehnout. Omni je dramatická samplovaná hlasová vsuvka na pozadí temné klávesové linky, jsme tu skutečně až v komorním prostředí. Iter Impius - studený klavír a skvělý, procítěný Danielův hlas, pro mě další z jasných vrcholů alba. Jsme tu na pevné skladatelské půdě PoS, udivuje mě, kolik krásných melodických motivů mají tito titáni ještě v rukávu. Nádherná, emocionálně vypjatá perla na ploše šesti minut s mrazivě procítěným Langellovým sólem. Martius/Nauticus II náladou i atmosférou plynule navazuje na předchůdce, naléhavý, teskný Danielův hlas a drtivě rozžhavený klavír ve stylu starých progresívních mistrů. Orientálně zabarvené melodie akustik a samply zvolna ustupují a máme tady nápadnou melodickou hlasovou deklamaci s akustickými a klávesovými vstupy a Langellovou kanonádou. Animae Partus II - vše končí tak, jak začalo. Hlasy, několik minut odevzdaného ticha a na konci znovu hlavní animální proklamace "I am". A pád do vesmírných hlubin.

Tohle obsahově zcela zásadní album překračuje hudebně tolik stylových škatulek, že obdivuju každopádně odvahu, s jakou Daniel a spol. do tohle rozžhaveného kotle vstoupili. Album je u mě pětihvězdičková záležitost už kvůli závažně a výborně podané náplni, musím ale podotknout, že ne všechny momenty a aspekty mě stoprocentně naplňují, jedná se ale o marginality. Pro mě zásadní a vrcholný skvost Remedy Lane ale překonán z mého pohledu nebyl.

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - Be
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation

Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn

Pink Floyd / The Piper at the Gates of Dawn (1967)

Luboš | 5 stars | 22.07.2016

První album Pink Floyd, které jsem slyšel, bylo A Saucerful Of Secrets a Relics. Zvláštní písničky na těchto albech zněly jako takoví psychedeličtí Beatles. Od kamaráda jsem se dozvěděl, že úžasná skladba Interstellar Overdrive pochází z jejich prvotiny, to byl důvod si je opatřit.

Tohle album patří k základním albům veškeré progresivní hudby, Pink Floyd ovlivnili všechny progresivní kapely, King Crimson počínaje. Syd Barrett si brnkal motiv ze skladby Stephanie Knows Who z alba Da Capo americké psychedelické skupiny Love tak dlouho, až z toho vznikla skladba Astronomy Dominee, výborná skladba se kterou pak začínali všechny koncerty. Tahle skladba se dočkala zpracování od progresivních metalistů Voivod na albu Nothingface. Na tomhle albu není naprosto slabá písnička, skladby Lucifer Sam, Matilda Mothe , nebo Flaming mají zajímavé texty, kde se cestuje telefonem a podobné nesmysly. První strana alba končí zvukovými orgiemi skladbami Pow R. Toc H. a Take Up Thy Stethoscope And Walk. Druhá strana začíná již zmiňovanou instrumentálkou Interstellar Overdrive, která na to, že jí bude zanedlouho padesát let rozhodně nehraje. Po honičce mezi planetami nás skupina uklidní skoro romantickými písničkami The Gnome, Chapter 24 a Scarecrow. Závěr alba patří skladbičce Bike, která má dvě části úvod patří zpívanému motivu, který přejde do elektronického blbnutí. Tuhle desku stavím hodně vysoko nejen v tvorbě skupiny.

Pro mě jedna z nejlepších desek, které v rocku vznikly. Hodnocení pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

King Crimson - In the Wake of Poseidon

King Crimson / In the Wake of Poseidon (1970)

Brano | 5 stars | 22.07.2016

Hudbu vnímame každý po svojom,ako nám uši a mozgové závity narástli.Čo je pre jedného desivé,tak to druhému môže spôsobovať radosť.Ten prah vnímavosti má asi každý človek rozdielny a inak nastavený.Ja patrím k tým málo exotom,ktorí sa vyslovene tešia na "postrach" tejto platne-The Devil´s Triangle.Niežeby som nemal strach,to teda mám,ale ide to tak vedľa mňa asi ako keď pozeráte v telke horor alebo vojnový film a s istotou viete,že tá guľka alebo granát nevyletia z obrazovky na vás.Tomu sa hovorí príjemný strach :-).

Vytvoriť takúto pochmúrnu atmosféru ako v The Devil´s Triangle,tomu sa hovorí umenie!Ostatné je na vašej fantázii,stačí len zatvoriť oči. Vytie mellotronu a zlovestnú rytmiku si vyslovene užívam a to vyvrcholenie utrpenia na záver,to je magické apokalyptické inferno!Nielen 21.century schizoid man,ale aj The Devil´s Triangle veľmi presne zobrazuje stav dnešného zvráteného sveta,kde násilie prekročilo všetky únosné hranice.A títo hudobní proroci tento šialený spoločenský vývoj predpovedali už pred takmer polstoročím!Geniálne!

Aj zvyšok platne je na zožratie!Pri miniaturkách Peace a pri titulnej skladbe,aj ja starý cynik slzu vyroním...a to nie len jednu!Lakeov precítený spev ma totiž neskutočne dojíma.Pripomína mi príjemné časy,ktoré sa už z nejakého dôvodu nikdy nevrátia. Cat Food je taká hravá bláznivosť na odľahčenie a Cadence and Cascade,ktorú spieva Gordon Haskell je tiež mňam.Všetko ostatné už bolo povedané,takže za moju osobu môžem smelo zavaliť päť silných ťažkotonážnych jagavých hviezd!Amen.

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Wake of Poseidon
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Captain Marryat - Captain Marryat

Captain Marryat / Captain Marryat (1974)

Luboš | 4 stars | 22.07.2016

Skupinu Captain Marryat jsem objevil na těchto stránkách, zaujala mě svým názvem, jehož součástí bylo příjmení spisovatele dětských dobrodružných románů Piráti a Dobrodružství kadeta Keena, které jsem kdysi četl. Zajímalo mě, co může takto pojmenovaná skupina hrát, koupil jsem si její CD. Skupina vydala toto album v roce 1974 v limitované edici prodávané na koncertech. Rovněž v limitovaném nákladu vyšla i reedice 500 kusů CD, 500 kusů vinyl a
200 kusů transparentní vinyl. Edice v takovém množství udělala z desky raritu.

V době, kdy tato deska vznikla se každá nová kapela snažila hrát jinak, aby se odlišila od ostatních. Jistým vlivům se žádná kapela nevyhnula, v případě téhle kapely by se daly jmenovat soubory, kde převládaly klávesy. Deska není dlouhá má asi třicet čtyři minut a obsahuje velice příjemně poslouchatelnou hudbu. Kostelní varhany uvedou skladbu Blindness a skupina pokračuje v příjemném duchu i v dalších pěti skladbách. Mně se nejvíce líbí skladba Songwriter's Lament, která začíná folkovým motivem za doprovodu akustické kytary. Výborná je i závěrečná instrumentálka s názvem Dance of Thor, ve které vzdávají hold vikingskému pánu hromů a blesků a taky vydavatelství, kde toto album vyšlo. Tahle deska není žádný zázrak, existují jistě lepší alba, ale ten pocit pohody , který mi navozuje je neopakovatelný.

Moje hodnocení je tak mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami a vzhledem k tomu, že se jedná o raritu tak dávám čtyři.

» ostatní recenze alba Captain Marryat - Captain Marryat
» popis a diskografie skupiny Captain Marryat

Dream Theater - Awake

Dream Theater / Awake (1994)

EasyRocker | 5 stars | 22.07.2016

Musím říct, že jsem byl skalním fanouškem této kapely po léta, bohužel tvorba po Six Degrees... mě víceméně dost zklamala a někdy po r. 2005 po Octavariu (tehdy jako skalní jsem ho chválil, dnes bych ale byl mnohem kritičtější) jejich tvorbu vlastně vůbec neznám, nevím, zda je to dobře nebo špatně. Také koncert na Brumlovce v r. 2000 byl pro mě velkým zážitkem a deska Scenes from a Memory dlouhá léta jedním z mých osobních uměleckých vrcholů a jakousi progmetalovou normou.

Hned v úvodu 6:00 se nám ukáže mistr Portnoy a je tu dokonale energeticky vydatný nástup celé kapely, hned po prvních sekundách bezpečně identifikujete, odkud vítr vane. Jsou tu ale samozřejmě matematické rytmické změny temp, do kterých se vkládá LaBrie a mění nálady a atmosféru, v refrénu se dokonale stadionově vyřve a máme tu spalující klávesové sólo Kevina Moora. Úvod pěkně od podlahy, který leccos napoví o celé desce. Chladně drsné odsekávané kytary s temnou Mooreovou linkou přinášejí Caught in a Web, těžkou, neveselou věc, přes jejíž atmosférická a melodická zákoutí se občas musíte prokousávat jako tuhým asfaltem. Nic jednoduchého, protože se toho tady děje opravdu hodně, znovu se tu odváže mr. Moore a v závěru taky rytmická dvojice, jejíž sešívání je drtivé. Temná metalická podoba DT, která tehdy dost lidí odradila. Innocence Faded je už časem prověřená hitovka - nejdřív nám Portnoyovy kotle vytváří s Petrucciho jemnými tóny vzdušnou pavučinu, pak už je všechno podřízeno důkladně promyšlené kytarové melodii a znovu stadionovému vyznění refrénu, kde exceluje pan LaBrie. Je tu atmosférická klávesová vsuvka, pak nás kapela bez zastávky žene až do finále. Pak je na řadě jedna z vrcholných skladeb DT, třídílná suita A Mind Beside Itself. Instrumentální Erotomania začíná temnou Mooreovou linkou a pak se nám vyloupne rytmicky a strukturovaně nesmírně náročná skladba pochmurného odstínu, pro mnohé fanoušky jeden z vrcholů z autorské kuchyně těchto pánů. Mohutné kytarově-klávesové stěny se převalují se sóly, melodie ale velmi sofistikovaně gradují, Mooreovy klávesové ornamenty jsou úžasně vystavěné, objevuje se motiv, později opakovaný akusticky v The Silent Man. Petrucciho sóla v závěru patří po právu k jeho nejlepším a při jejich procítění doslova mrazí v zádech. Voices zaujímá skoro deset minut a je pomyslným vrcholem trilogie. Petrucci si bere slovy chladnými tóny, pak se rozhoupne dokonalá metalová mašinérie, jejíž vyznění má daleko k hollywoodskému happyendu. LaBrie kouzlí na podkresu Mooreových "obrazů", tyhle momenty na mě vždy ohromně působily. Refrén je emocionálně drtivý, ale nezapomenutelný a střídá se s křehkými akustickými mezihrami. Nekonečnými údery otesaná temná, rozervaná socha, jejíž hodnota ale ani po 20 letech neklesá. The Silent Man je logickým pokračováním té jemné a akustické polohy a v křehkém podání se tu zopakuje motiv známý už z Erotomanie. Pánové ukázali v osekané, skromné, komorní podobě, že jim to jde i takhle, krásný závěr trilogie! A je tady The Mirror - tohle známe už z Caught..., surový a chladně odsekávaný kovový marš s temnými klávesami, pak se ocitáme v rychle upalujícím vlaku, který nás bleskově provede těmi temnějšími zákoutími divadla snů. Není tu ani veselo, ani přívětivo, ale hlavně Petrucci a Moore si tu odvedli skutečně své, také LaBrie je tu útočný a drsný. Máme tu motiv užitý pak i v poslední skladbě. Lie navazuje plynule, LaBrie kouzlí temné hlasové divadelní představení, také se obě skladby dají nazvat bratry, jako bych slyšel drsnou DT verzi Rogerovy Zdi v postmoderní náladě s drtivým Petrucciho sólem. V Lifting Shadows Off a Dream, kterou jsem si zamiloval hned při prvním poslechu, jako by se dokonale organicky spojil duch veličin U2 a DT do jedné, nesmírně opojné podoby. Přestože je rytmika upozaděna a celá věc stojí na křehkých Petrucciho tónech a Mooreho podzimně smutných klávesách, je tu ohromné vnitřní pnutí a charisma, také James LaBrie jako by "načichl" fenomenálním Bonem. K tomuto hudebnímu démantu už nemám, co bych řekl... Scarred je drsnou metalickou jedenáctiminutovkou se studeným úvodem Petrucciho kytarových sól, kláves a úderů Myungovy basy. Náladou je blízká třeba Voices nebo propojené dvojce The Mirror/Lie. Drsným kovovým předivem s některými odkazy na Metropolis je opět nutno se probíjet a také Kevin Moore, který se na albu zapsal skutečně zásadní měrou, se ani tady nedal obrat o své temné litanie, hlavně v poslední části. To nejlepší si ale schoval na závěr - ultratěžkou, fatální litanii svých klapek - Space-Dye Vest, která o jeho rozpoložení napovídá více než výmluvně. Sedm a půl minut dlouhý nářek, kde jsou zapojeny s LaBriem i další hlasové samply, nabírá ke konci podobu zběsilé řeky, odnášející všechen zármutek a beznaděj. Pro někoho umělecké vyvrcholení, pro někoho poslední kapka. Ignorovat tento závěr alba ale určitě nelze.

Tohle je dílo z doby, kdy jsem vás ještě, pánové, považoval za neskutečné progresívní věrozvěsty, takže jednoznačně za pět. Tady jste ještě bořili a tvořili nové a dosud nepoznané. Dokonale využitých a omamným koktejlem naplněných 77 minut.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Awake
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Jazz Q - Talisman

Jazz Q / Talisman (2016)

alienshore | 3 stars | 21.07.2016

Jazz Q je veľký pojem na československej jazz-rockovej scéne. Majú za sebou históriu, na ktorú sa fanúšikovia aj znalci radi odvolávajú a ako jedna z mála kapiel ešte stále fungujú, a vydávajú albumy. Návrat v podobe Znovu (2013) nebol žiaden zázrak ako sa občas písalo v recenzných kruhoch. Máme tu však ďalší zaujímavý počin s názvom Talisman. Pekný obal navodzuje domnienku, že tento album môže byť parádny gulášik jazz/fusion a world music. Bohužiaľ, je to len očný klam na zblbnutie potenciálnych kupujúcich.

Naozaj sa mi nechce zachádzať do minulosti a deklarovať aká legenda je Jazz Q, to rád prenechám iným. Album Talisman je tu a je odrazom momentálneho skutočného rozpoloženia Martina Kratochvíla ako skladateľa. Nuž, minulosť a prítomnosť v jeho prípade našla spoločný bod. Kratochvíl totižto ešte stále spí v 70-tých rokoch a hrá si svoje jazz-rockové etudy. V niektorých momentoch silne balansuje na hrane gýču a priemernosti. Jediné, čo je súčasné je naozaj len zvuk. Všetko tu znie akosi staro, monotónne a niektoré songy by sa hodili kľudne aj do filmu o Vinnetou-ovi.

Ak by som mal hodnotiť skladby samotné, tak sa obávam, že by mi asi došiel arzenál mojich obľúbených slov, ktoré rád používam. Zabudnite na to, že budete počuť Afriku, tak ako je to priamo naznačené na obale. Budete počuť len nostalgiu, vykrádanie samého seba, lamentovanie nad sebou samým, absenciu akejkoľvek jazz-rockovej energie a radosti z hrania. Smrdí to tu suchopárnou profesionalitou a nie je tu žiaden úsek, kde by človek dostal aspoň kúsok adrenalínu a nadšenia. Ako tak milo na mňa pôsobia skladby "Návěj" a "Drobnolistý kvítek", tie považujem aj za najlepšie, lenže ani v týchto prípadoch nemožno hovoriť o nejakom neslýchanom jazz-rockovom umení.

Niekomu tento album príde ako príjemný výlet do minulosti. Nie sme však už v rokoch 70-tých a tieto pózy mi nepripadajú ani veľmi fanúšikovské, ale skôr vypočítavé. Ono je to v hudbe samotnej aj cítiť. Československý jazz-rock svoje vrcholy už priniesol a nie je dôvod sa len vždy priživovať na svojej minulosti. Od muzikanta ako je Martin Kratochvíl by nadšenec jazz-rocku a fusion vo všeobecnosti očakával pohľad, ktorý by na daný žáner dokázal vrhnúť aj iné svetlo. Slovné hodnotenie albumu Talisman je tentoraz horšie, než hviezdičky samotné.

» ostatní recenze alba Jazz Q - Talisman
» popis a diskografie skupiny Jazz Q

Soho  Orange - Soho Orange

Soho Orange / Soho Orange (1991)

Luboš | 4 stars | 21.07.2016

Na tuhle skupinu jsem narazil na těchto stránkách a zaujala mě dvakrát, nebyl uveden seznam hráčů a ohromně se mi líbil název souboru. Tahle deska patří asi k totálně zapomenutým, byla nahrána v roce 1971 a oficiálně vyšla až po dvaceti letech.

Desku jsem si pořídil a nyní si užívám parádního blues rocku s psychedelickým podtónem. Kdybych měl hudbu skupiny někomu přirovnat, tak bych volil Cream a místy jsou tam takové názvuky původních bluesových Fleetwood Mac. Už úvodní skladbu Kong Of The Road si dovedu představit na některém albu jmenovaných skupin. Dvoudílná skladba Mississippi Tales / The Wish – Tears má paralelu ve skladbě Oh Well, která rovněž sestává ze dvou částí, tady úvodní těžké blues Mississippi Tales nahradí akustická The Wish – Tears. Líbí se mi celá deska a těžko bych si vybíral nějakého favorita. Komu se líbí jmenované skupiny, tak se mu bude líbit i tahle.

Výborná deska i kapela, škoda, že neměla následovníka. Co se týká hodnocení tak čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Soho Orange - Soho Orange
» popis a diskografie skupiny Soho Orange

U2 - War

U2 / War (1983)

EasyRocker | 5 stars | 21.07.2016

Alba těchto Irů jsou pro mě už léta letoucí až intimní, osobní záležitostí, bez ohledu na škatulkování a nekonečné debaty kolem povahy jejich hudby, jak jsem už naznačil už u desky October. Zkrátka typický příklad hudby, která zasáhla mou duši, a další souvislosti jsou už zcela nepodstatné...

Notoricky známá poskakující bicí figura Larryho Mullena, a vyplouvá čitelná kytarová melodie a juchající a jen rádoby se radující Bono, protože námět tohoto hitu je samozřejmě vážný a pro všechny Iry citlivý a bolestivý, a sice masakr zvaný Krvavá neděle v roce 1972. Je zde pochopitelná naštvanost, když se dozvídáme o rozdělených rodinách a duševních trhlinách. Napětí a bezmoc postupně graduje až do poklidnějšího doznění a jsou tu zapojeny i elektrické housle... Nesmírně silný úvod. Jemné ohýbané basové tóny, lehké údery bicích a přichází krásná křišťálově chladná atmosféra Seconds, v níž jen jemně plují akustické kytary a nadšeně, energicky frázující Bono. Tady je ještě jasný otisk nové vlny a trocha gotických střípků. Moc toho pak nelze říct ani k New Year´s Day - jednoduchá, leč geniální goticky načichlá linka Edgeovy kytary, propojená s pevně držící rytmikou a pak smutně rozezpívané tóny kytary. Tohle jsou U2 tak, jak oslovili miliony, křehkým chladivým, ale zároveň žhnoucím melodickým podáním, korunovaným famózním Bonem. Spolu s úvodní skladbou největší hit kapely. Like a Song... - mohutné, těžké údery bicích a ostrou basou Adama Claytona, který tu odvedl skvělou práci, a je tu další potemnělé melodické vyznání, přesně v duchu staré dobré tvorby U2. Opět to není nic veselého, Bono se opět odváže a nešetří sebe ani vás. Energická rocková věc, která by bez potíží zapadla na předchozí desku. Co se ale odehrává v následujících čtyřech minutách chladivého démantu Drowning Man, je pro mě obtížné popisovat, když jde o jednu z mých nejoblíbenějších skladeb vůbec. Temná linka s naprosto neskutečně chladnými akustickými doteky a odevzdaný, osudově naléhavý Bono - nejsou to žádné divé hlasové eskapády, je plně soustředěn na výraz. Nádhernou daň si tu vybrala krásně gradující hra elektrických houslí, která s kytarou a hlasem vystavěla hlavně melodiemi ve druhé půli celý tento pomník temnoty a zmaru. The Refugee nás ale pořádně rozpohybuje od prvních tónů - práce bicích i basy je tady důrazná, ale The Edge do toho je schopen zakomponovat své geniální melodické linky, o které se pak opírá jako u sloupy katedrály vždy skvělý Bono - tady se zase hlasově opět odvázal až na nejvyšší možnou míru. Divoce krásná věc, kde budete poskakovat po keltsku, ale i hloubat a přemýšlet. Další ohromné bravo a klobouček dolů... Další parádou je Two Hearts Beat As One, od počátku enegicky, dynamicky, přímočaře vedená rocková skladba s typickými Edgeovými strunnými ornamenty. Pokud byste snad při nějaké činnosti usnuli, tohle musí snad probudit i mrtvolu - taky Adam Clayton se tu s basou rozhodně nešetří. Celé to ale zase svým úžasným melodickým vkladem ovládá mistr Bono. Red Light po obskurním intru s hlasy The Coconuts rozjede nádherně jednoduchý, jemný, hladivý melodický model, kde se propojuje v úžasný koktejl basa s kytarou, a nad vším tím opět čarodějné charisma Bona. Pak ale přichází závěrečný triumf - trumpeta Kenny Fradleyho - nečekaně, krásně rozvíří tenhle divoký rej barev a tónů, aby vše náhle skončilo, k mé velké lítosti. Skočný sekaný motiv kytary a basy, které si na téhle desce tak báječně rozumí a komunikují přímo telepaticky, a je tu Surrender, potemnělá mantra, ovlivněná zřetelně novou vlnou, s procítěným Bonem a závěrečným chorálem, tvořeným hostujícími zpěvy. Stylově nádhernou tečku za albem je "40", křehký Edgeův akustický dovětek s posmutnělým zpěvem, étericky mizející v nekonečné dáli...

Zatímco předchozímu albu October, stejně jako debutu, bych udělil poctivé čtyři, tohle je pro mě niterná, osobní záležitost, první majsrštyk kapely, kde snad není místečka, ke kterému bych neměl vřelý vztah. Souhlasím s letitou recenzí pana kolegy. Chladná, mrazivá nádhera...


» ostatní recenze alba U2 - War
» popis a diskografie skupiny U2

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

No-Man / Loveblows & Lovecries - A Confession

Snake
Omlouvat se nemusíš :) Italskej rock já rád, ale popík typu Ricchi & Poveri opravdu ne. V...

Hughes, Glenn / Building The Machine

horyna
Mám rád když u mne desky postupně rostou a tohle je ten případ, tobě se to nestává? :-)

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

10517 recenzí
2000 skupin
145224 příspěvků ve fóru
2389 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000