Cale, JJ Elegy Conception Yoso Conspiracy Lifesigns Débile Menthol Ocean Sadler, Michael Rational Diet

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Nazareth - Move Me

Nazareth / Move Me (1994)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 17.02.2019

Devatenáctá deska zastihuje skotské bardy ve velmi dobrém rozpoložení. Posíleni o generaci mladšího kytaristu Billyho Rankina (autora naprosté většiny materiálu), přicházejí s kolekcí skladeb za kterou se nemusejí stydět. Rankinova hra jasně odkazuje na vlivy blues a po dlouhé době vzniká tvrdá a syrová hard rocková deska pomrkávající na rané tituly v katalogu kapely.

Úvod obstarává pulsující boogíčko Let Me Be Your Dog s přesně zařezávajícím zpěvem, na který navazuje svižný rokenrol Cant Shake Those Shake. Škrtačky v nápaditém licku a refrén Crack Me Up si budu pamatovat hodně dlouho. Titulní Move Me zastavuje vybuzené kytary a zklidňuje tempo ve zvláštní melancholické baladě. Steamroller dělá čest svému názvu a kapela opět přitápí pod kotlem. Ve Stand By Your Bags létají tvrdé riffy za strany na stranu a dočkáme se typicky zpěvného nazaretovského refrénu. Další Rankinův nápaditý riff pohání velmi svižnou Rip It Up. Žádné melodické mazlení prostě rock n roll. To přijde v Demon Alcohol. Bohatě zpívaná sloka propukne v ještě melodičtější refrén. To moc nemusím. McCaffertyho hlas je dělaný do tvrdých rockových věcí. Přesně jako v následující You Had It Comin´. Nenápadně probíhající skladba, lomící se do zabijáckého refrénu za doprovodu slide kytary. Bring It On Home To Mama je plná vrstvených vokálů a pochodového rytmu, marně se snažící o klenutý refrén. Slabota. Závěrem je prostor pro akustickou baladu Burning Down stojící na hymnickém nápěvu mistra Williama Daniela.

Škoda, že deska neskončí po deváté skladbě, protože poslední dva kousky kulhají na obě nohy a víc se zpívá než hraje. Ale pořád nám zbývá devět velmi nadprůměrných songů plus stylově vyvedený přebal alba.

Procentuální vyjádření 75%

» ostatní recenze alba Nazareth - Move Me
» popis a diskografie skupiny Nazareth

Sting - The Soul Cages

Sting / The Soul Cages (1991)

Danny | 5 stars | 16.02.2019

Ve Stingově diskografii jde o naprosto odlišné a ojedinělé koncepční album. Představuje hudbu ztišenou a plošně potemnělou; něco jako autoterapii prostřednictvím hudby. Sting se na albu vyrovnával se ztrátou otce a do svých písní ukryl silné emocionální proudy, oproštěné od jazzové příchuti i od hitových ambicí. Jde o autobiografické koncepční album, na jehož půdorysu ožívá příběh chlapce Billyho a i z tohoto důvodu skvěle funguje jako celek. Zásadní skladbou, při které si člověk ani nechce představovat, co se Stingovi aktuálně honilo hlavou, patří Why Should I Cry for You. Kromě ústředního tématu "pláče pro někoho" se v ní okolní krajina, pro všechny zbývající dny, mění v prázdné moře ticha, po kterém se bezcílně pohybujeme, v jednobarevný svět, jehož barvy krvácejí do rudé a pokud tady zahlédnete tvář blízkého člověka, pak to jen hvězdy s vámi hrají krutou hru. Moře je tu častým obrazem, prostředím, ve kterém Sting nechal odehrát příběhy z hlubin své duše. Otázky o podstatě citových vazeb mezi lidmi a jejich projekce, které textem prostupují, zůstávají bez odpovědi. Je až mrazivé (a přitom logické), jak snadno se na vlnu tohoto alba naladíte.

Je příznačné, že ve vstupní Island of Souls sní Billy svůj sen o plavbě na místo, kde by kromě něj a jeho otce nebyl už nikdo jiný. Úvodní hudba přináší motiv dálek a klidu, a pocit, že čas se pohybuje mnohem pomaleji. Kathryn Tickell nám vstupní myšlenku hraje na malé skotské dudy a Sting do subtilní písně důmyslně ukryl řadu kompozičních rafinovaností. První je samotná instrumentace, která v třídobém metru pracuje s dvoudobými motivy a citlivě pracuje s party jednotlivých nástrojů, zejména ale rozmlžil hranice mezi dur a moll a vytvořil ideální prostředí pro posmutnělý rámec písně. V těchto kulisách Billy nakonec prozradí, kam by rád s otcem, kterému zbývá už jen malý úsek jeho života, odplul - na ostrov duší.

All This Time nás přesvědčí, že nic kolem nás se neděje náhodou, všechno má svůj důvod a všechny události se vlastně neustále opakují. Motiv řeky tady představuje jistotu, voda v každé z nich doputuje do moře, ale i symbol času, který není možné zastavit (stejně jako řeku), úniku a cesty samotné. Billy chce svému otci poskytnout věčný odpočinek právě na moři a svým způsobem pociťuje úlevu, přestože smutek jeho tělem proudí dál. Hudba tady poprvé a naposled zazní v optimističtějším duchu.

Muzika k Mad About You je krásná sama o sobě, Sting nad sebe poskládal různě motivy a melodické riffy, které jakoby neměly nic společného, když ale zazní společně, vytvářejí působivý celek. Překrásné obrazce tady svým saxofonem kreslí Branford Marsalis, podle potřeby jen v nepatrných tazích (až na krátký okamžik, kdy si prostor svým sólem vezme pro sebe), o to ale účinněji. Billy chápe, že svět není černobílý, a i když to pro něho není snadné, pokouší se myslet i na pozitivní věci. Vzniká v něm pocit, kterému dost dobře nerozumí, mísí se v něm láska se smutkem, volnost s pocitem, že každé prožívání nás vlastně svazuje a jistota, že i ty nejkrásnější okamžiky mají svůj konec.

Jeremiah Blues (Part 1) je hořká toulka po světě. Ve zrychlené hudbě nejsou zjevné části, hudba se mezi jednotlivými motivy a úseky spíš převaluje a pocit tísně umocňuje riff, který funguje jako knoflíček na krku u košile, která je nám malá. Harmonizace je úzká a tady pracuje s jazzovými strukturami, ne v podobě celkové výstavby, ale pro pocit v každém okamžiku, pro to, aby hudba bezcílně bloudila stejně, jako Billy hledá ve světě pro sebe své místo. Nic ale nenachází. Jde o další skvělé místo na albu, Stingova hudba tady zcela slouží svému poselství.

Why Should I Cry for You, o které byla řeč v úvodním odstavci, představuje středobod příběhu a uvědomujeme si, jak je Billy (a nejenom Billy!) velmi zranitelný a jak se naše osudy v určitém okamžiku zjednoduší. Hudba přeskočí do instrumentální Saint Agnes and the Burning Train, ve které si naši titěrnost jen potvrdíme. Skladba, hraná na akustickou kytaru, je až průhledná. Sting v ní přinesl jednoduchý, ale nepravidelný (jako vždy) motiv, který vás přesvědčí, že se přes veškeré úsilí, stejně nedokážeme hnout z místa. A trojici "smutének" uzavírá The Wild Wild Sea, skladba, ze které Sting odstranil zjevnou rytmickou pulzaci a píseň si tak prostorem jen tak pluje. A je to vlastně logické. Plavba po zčernalém pustém moři, kterou vás provází jen temně rudé nebe a stíny, kterým přisuzujete větší význam, než mají, ani jiné prostředí nepředpokládá. Zlomená Billova mysl produkuje zhmotnělé vidiny, plné naděje a vzrušení - hudba v těchto chvílích graduje, nepřináší ale celkové zesílení, jen občasné bušení, které ovšem zase zmizí. Billy si uvědomuje, že cesta k místům, na která věřil, neexistuje. Skladbu uzavírá vstupní motiv celého alba, opět tu zní skotské dudy v příznačné melodii.

Nejhybnějším bodem tady je titulní skladba. Billy dojde k přesvědčení, že všichni lidé a všechny události i věci tohoto světa zanechávají po sobě nějaký otisk, že nic jen tak nezmizí a stane se součástí vyššího celku. Všichni se pak ocitneme na jednom místě. Ovšem symbol klece tady má i určitou naléhavost vzhledem k probíhajícím životům a potenciálnímu ostrovu duší - "hledejte světlo", nabádá Sting.

Finále představuje When the Angels Fall, v té Sting opět nepracuje se zřetelnou rytmikou a hudební tok "nahodile" hledá směr. Nejasný pocit i tady umocňuje nerespektování duality dur-moll a melodie, pomocí které Sting spíše vypráví a vzpomíná na otce. A uvědomuje si, že i přes rány na duši a bolest, svět jde dál. Myslí také na své děti a celkově se smiřuje s osudem. Hudba na konci zní konejšivě a klidně, skladba se usadí v dur a i rytmika je nakonec pravidelná. Končí smutné, ale fascinující divadlo.

Nikdy před tímto albem, ani nikdy později, Sting podobný koncept nepřinesl. Ono by asi bylo zničující, opakovaně ze sebe dostávat tak opravdové a bolestné emoce. V tomto případě ale vzniklo album zcela mimořádné. Mimochodem, je to první album, které se Stingem nahrál kytarista Dominic Miller.

» ostatní recenze alba Sting - The Soul Cages
» popis a diskografie skupiny Sting

Hackett, Steve - At the Edge of Light

Hackett, Steve / At the Edge of Light (2019)

horyna | 5 stars | 16.02.2019

Steve Hackett. Jeden z posledních kytarových mohykánů rockového dávnověku, jehož každou nově příchozí kolekci se vyplatí bedlivě sledovat a poslouchat. V dnešním světě není moc takových, na které si můžete stran kvality vsadit a oni vás nikdy nezklamou. V jeho případě je každá z nově připravených písňových sad sázkou na jistotu, kterou posledních patnáct let pravidelně zásobuje věrné zástupy svých fandů, i fandů původních (a těch nejlepších) Genesis. U Steva Hacketta pokaždé přesně vím, že žádný průzkumný, či přípravný poslech zapotřebí není, jelikož on se prostě nemýlí. Alespoň nevím o tom, že by některá z jeho předchozích šesti desek nesla známky nějakého opotřebení.

A nenese je ani kolekce letošní. Uplynuly další dva roky a před námi leží čerstvá deska tentokrát pojmenovaná At the Edge of Light, což v překladu znamená něco jako "na hraně světla".
A podobně jako v posledních letech nemění Steve svoje skladatelské návyky a schopnosti, nemíchá příliš ani se svou doprovodnou sestavou. Na novince se představují titéž lidé co v minulosti, snad s vyjímkou angažmá černošcké zpěvačky slyšící na jméno Durga McBroom, jejíž pronikavý hlas obšťastňuje píseň Underground Railroad.

Steve nahrál další monumentální desku. Ta na dostatečně velkém manévrovacím a stylotvorném prostoru opět dýchá autentičností a originalitou. V jeho muzice je skryto mnohem víc, než jen "běžné muzicírování a běžné hudební postupy". Jeho tvorba je s osobou kytaristy doslova prorostlá a skrze ni také dýchá. Vyvěrá tu prostá pozemská radost a nadšení. Jde o všeobjímající krásno zabalené v ladných kytarových motivech, hřejivé atmosféře a příjemně působících ušlechtilých nápěvech. Je to hudba co nepopírá kořeny, ale jasně hledí vpřed a svou cestu si razí sama, aniž by k tomu potřebovala jakoukoli reklamu. Stylová nejednotnost a časté prostřídávání ruzných vlivů a etnik je skloubeno tak chytře, že jejich prolínání vám připadá zcela automatické a místy až objevné. Hackett experimentuje co mu jeho prostředky dovolí a mnohdy člověk překvapením žasně, s jakým to motivem se kytarista tentokát vybalil. Duchovní rozměr je důležitý a jasně identifikovatelný, s většinou skladeb hluboce souzní. Není problém zavřít oči a nechat se za pomoci fantazie přenést do úplně jiné doby, či na vzdálená místa naší planety.


Miluju způsob, jakým dokáže kytarista dávkovat napětí, plně vystihnout své pohnutky a myšlenky. Přizpůsobovat charaktery skladeb svým požadavkům na vytvoření monumentality a působivé atmosféry. Souzněním několika zajímavých zvuků na klávesy, temné i krásně hřejivé melodiky vypiplané jeho šestistrunkou, a v hlubších patrech posazeným vokálem vytváří scenérie, které ať už na jedince působí jakkoli, nelze jim upřít dar neočekávaného a v dnešní (art)rockové produkci běžně málo slyšitelného.

Pro letošek se Steve Hackett vytasil s ještě o malinko odvážnější kolekcí, co do způsobu míchání rozličných hudebních témat než v minulosti. Za jeho neutuchající talent, skladatelské nápady a neustálou chuť etablovat se mezi o několik generací mladšími hudebníky, mu skládám velikánskou poklonu až k zemi.

Pro mne jeden z adeptů na desku roku 2019.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - At the Edge of Light
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Karfagen - Messages From Afar: First Contact

Karfagen / Messages From Afar: First Contact (2017)

jirka 7200 | 3 stars | 16.02.2019

Karfagen vydávají nahrávky v poměrně svižném tempu, poslední dobou je do diskografie kapely připsána novinka každým rokem. Takže ani ten, v kalendáři označený jako 2017 nebyl vyjímkou. Vrchní komandyr oddílu Antony Kalugin v tomto případě dokonce vymyslel neobvyklý koncept – dílo s názvem Messages from Afar First Contact bylo rozděleno na dvě části. Tu první třímám ve svých rukou, druhá část byla vydána skupinou Sunchild o rok později. Podivné až neuvěřitelné se to zdálo jen chvilku a to do okamžiku, než jsem si uvědomil, že spolek Dítě Slunce je jedno z dalších hudebních alter ego Antonyho.

Tato první část mě příjemně překvapila. Od nahrávky Spektra (na které vládly ne příliš chutné a synteticky znějící rejstříky z banky zvuků syntenzátoru s méně nápaditě vrstvenými samply ostatních nástrojů) došlo k pozitivnímu vývoji. Nahrávka Messages… zní přirozeněji a celistvěji, jako společná práce skutečné kapely.

Kytara hostujícího Maxe Velychka se jakoby organicky rozpustila v pečlivě sestavených aranžích jednotlivých skladeb, nemá již většinou tak rockový, průrazně kovový zvuk, jako na předchozí desce, její tóny jsou měkčí a pro melodického progera příjatelnější. Plusem je i angažování saxofonisty Michaila Sidorenka, který do klávesových ploch a celkového projevu kapely vnesl se svým nástrojem teplo a život. I zvuky, které se linou z kláves šéfa kapely Antonyho Kalugina zní z velké části profesionálněji a mnohem poslouchatelněji, než dříve. Občas použije i rejstřík zvuků klasického piána, což je rovněž pozitivem.

Všech 10 skladeb (krom první a poslední) je ryze instrumentální záležitostí ve stylu neo progu z počátku 90 – átých let, kde kapely navazovaly na své vzory ze sedmdesátek, neměly však ještě tolik technických možností a finančních prostředků, jak kouzlit se zvukem. První First Contact připomene vzdáleně sametovými hlasy, textem a zasněnou atmosférou produkci Kaipy, ostatní mi připadá jako kombinace neoprogu s jazzovými prvky (např. Curious Talk, Foreign Land nebo Constant Flow. Tu a tam vykoukne v barvě kytary Pink Floyd, někde v klávesách Camel. Výše jmenované skladby rovněž považuji za ty nejlepší na albu, konkrétně výše zmíněnou Foreign Land kvůli mistrně budovanému emotivním kytarovému sólu.
V rockové a poměrně živé Volcano Rabbit, která hodně stojí na kytaře, tu Max přichystal (jistě nechtěnou) upomínku na riffy Iron Maiden, některé party jsou si hodně podobné, ovšem samozřejmě v prog obalu :-)

Poněkud nudněji a až příliš ospale na mě působí Riding on the Rainbow a Golden Fields, rovněž tak kratinké intermezzo na klavír Faces in the Clouds a Vale of Dreams. Při bližším ohledání a porovnání s předchozími deskami je tu znát určitá recyklace nápadů i postupů.

Závěrem shrnuji : oproti předchozí nahrávce Spektra mohu s potěšením konstatovat, že došlo k mnoha změnám k lepšímu. Deska je barevnější, vítám inspiraci u jiných žánrů – jazz rocku, nebo chcete li fusion. I po zvukové stránce je znát zlepšení (i když nezávislý producent a šikovný odborník na závěrečný mastering by se hodil). Příznivce (nejen) pomalejšího, melodického prog rocku staršího střihu má šanci tato nahrávka oslovit.

» ostatní recenze alba Karfagen - Messages From Afar: First Contact
» popis a diskografie skupiny Karfagen

A.C.T - Imaginary Friends

A.C.T / Imaginary Friends (2001)

horyna | 5 stars | 15.02.2019

Švédská kapela A.C.T je jedním z nejnovějších přírůstků/objevů v mé sbírce. Cesta k této partě byla rychlá a doslova haluzová. Když jsem onehdá objednával na Discogs, hledal jsem nějakého parťáka k Balance of Power abych nemusel platit poštovné jen za jedno cédo. V moři nabídek kulatých placiček měl prodávající i tento kotouč, přesněji řečeno, ten jediný mne zaujal. Kapelu jsem absolutně neznal, ale právě včas si vzpomenul, že nějakou podobnou zkrátku nedávno yngwie uváděl v poslechovém okénku. Desku jsem začal testovat na YT a takřka hned mne zaujala. Pro jistotu jsem mrknul na Prog a hle, co jsem nenašel - jednu Braňovu recku. Říkám si, co doporučuje tento chlápek špatné být nemuže, vždyť devět z deseti tipů se líbívá i mně a tak šup s deskou do košíku.

Pak už jen první pořádný poslech a bylo vymalováno. Příjemná ťafka do obličeje a hnedle sháňka po dalších titulech. Imaginary Friends byla tedy tou první a už tím je její výsadní postavení takřka zaručeno.

No a o co že těmhle klukům jde, jakou muziku vlastně hrají? Chvíli jsem pro ten jejich "cross" hledal přijatelná synonyma, ale myslím že termín uvedený v záhlaví jejich biografie je naprosto všeříkající. Elegantně a velmi působivě namíchaný kabaretní prog-rock. Toť jasná definice jejich muziky. Vlivy Queen, Rush, Dream Theater, nebo Genesis jsou pospojovány zcela volnomyšlenkářsky, s velkou dávkou nadhledu a humoru. Dle mého jdou ještě mnohem dál než kolegové Beardfish. Kapele A.C.T není cizí muzikál, kabaret, folk, ani heavy metal. Naštěstí nejsou tak daleko jako Waltari, a jejich hlavním hracím kluzištěm je především progresivní rock.
Co je však pro jejich hudbu důležité a do uší bijící, je přemíra energie, kterou v sobě kluci nakumulovali, a prostřednictvím svých skladeb ji pečlivě dávkují přímo k divákovi.

Na desce se dá vystopovat nespočet pasáží, které překupují napětím, svižným tempem, euforií, bodrou náladou, optimizmem a břitkým smyslem pro humor. Vše je ladně pospojováno a zakomponovano mezi vážná témata a libozvučné instrumentální plochy. Kapela si vás po celou hrací dobu drží na krátký distanc a ze své kuchyně servíruje ochutnávky těch nejrůznějších pokrmů. Vše je krásně stravitelné a ladně klouže hrdlem.

Jedinou nezodpovězenou otázkou mi zůstává – komu se barvou svého hlasu podobá zpěvák Herman Saming. Ať přemýšlím, jak přemýšlím...

» ostatní recenze alba A.C.T - Imaginary Friends
» popis a diskografie skupiny A.C.T

Radiohead - Amnesiac

Radiohead / Amnesiac (2001)

EasyRocker | 4 stars | 13.02.2019

Po generačním milníku OK Computer odstartovali Radiohead oproti svým kytarovým počátkům cestu budování atmosfér a nálad. Výsledkem byla desky Kid A a Amnesiac, ovlivněné elektronikou, programovanými rytmy, ale i jazzem a krautrockem.

Z nového hudebního těsta jsou úvodní podivnost Packt Like Sardines in a Crushd Tin Box, v krautrocku opravdu výrazně smočená, Dollars & Cents, původně zkrácený jam, zcela novátorská Pulk/Pull Revolving Doors a málem reznorovská taneční petelice I Might Be Wrong. Novými cestičkami se ale vydává jistě většina skladeb.
Mezi křehké, rockovější kousky patří singl Pyramid Song, ztemnělý klavírem i Greenwoodovou jazzovou orchestrací. Při dokonale "rádiových" tvarech, liniích a zákrutech Knives Out se v mozku automaticky zapne hlásič "Varování, OK Computer!". Trochu moderní rytmiky jí ale přece nechali. Baladická Morning Bell/Amnesiac je upravenou verzí skladby z Kid A. A je tu samozřejmě závěrečná Life in a Glasshouse s hostujícím Lytteltonovým jazzovým bandem. Jako svého času památné Colosseum tu Yorkeovci pracují na bluesové i jazzové vlně v jednom zátahu, a myslím, že to zvládli s velkou grácíí. Vskutku obskurní finále.



Mnoha fanouškům se nové styly v hudbě Radiohead zdály nepatřičné, ba až trapné. Kapela však vsadila na odvahu. Bez váhání ohmatávají nejspodnější lidské pudy, otázky naší existence v moderním běsu, střídají perly písničkové i syntetické. Předchozí deska mě svým obsahem učarovala o něco mocněji, za tuhle dávám 4/5.

» ostatní recenze alba Radiohead - Amnesiac
» popis a diskografie skupiny Radiohead

Karfagen - Spektra

Karfagen / Spektra (2016)

jirka 7200 | 2 stars | 13.02.2019

Produkci projektu Karfagen jsem neznal, po jakémsi oslavném článku na progovém serveru se dostavila chuť na seznámení s jeho tvorbou. Občas není vůbec špatné, trochu si rozšířit obzory a mezi staré oblíbené (nepočítaje klasiky žánru) a osobně velmi ceněné IQ, Kaipu, Landmarq či Änglagård zařadit další osobní favority.

Nejprve jsem si lehce sehnal pár informací o autorovi muziky Karfagen. Tím není nikdo jiný, než ukrajinský Antony Kalugin, skladatel, zpěvák a klávesista a podle všeho těžký hudební workoholik. Nejenže od roku 1994 natočil deset alb pod hlavičkou Karfagen, působí a skládá pro další své projekty Hoggwash, Sunchild a AKKO. Dle dostupných (avšak neověřených) zdrojů v letech 2003 – 2005 rovněž vydal na 40 alb s relaxační muzikou. Pořádá i různé prog tribute koncerty zaměřené na vybranou prog legendu.

Po pravdě řečeno, tato snaha umělců za každou cenu chrlit obrovské množství muziky mi většinou v konečném součtu přijde kontraproduktivní. Zlehka jsem projel ukázky na YTB z dřívější tvorby, shlédl nějaké koncertních videí a přibrzdil u posledních tří studiových alb. Konkrétně u desky Spektra, jež má v součtu lehce přes hodinku a obsahuje 16 písní. Při různých příležitostech jsem ji přehrával a čekal, jak na mne v konečném součtu zapůsobí.

Nakonec musím přiznat, že jsme spolu se Spektrou k sobě poctivě hledali cestu, ale pro tentokrát to prostě nevyšlo. Znáte to, pokud uvedu příměr z jiné oblasti : kámoši říkali jak je dobrá a zábavná a jen co s ní jdete na rande vy, zábava vázne, o nějakou větší intimnost se raději ani nepokoušíte. Když po čase odezní splín, je třeba projít terapií a pojmenovat příčiny neúspěchu.

O to se nyní v rámci recenze pokusím. Hlavním problémem většiny skladeb je syntetičnost zvuku, svou barvou mi připomíná ty zástupy relaxačních CD, na kterých slyšíte šumění moře, do toho se postupem času zapojí syntenzátorová linka s jednoduchou melodií doplněná tu a tam akustickou kytarou či flétnou. Nyní jsem (bez toho zvuku moře) v podstatě a trochu zkratkovitě popsal základ tvorby Karfagen na tomto albu. Antony Kalugin postupuje stejně, na syntenzátory nahraje základ skladby, spojí s rytmikou (ač jsou v bookletu uvedeni dva bubeníci, zvuk mi připomíná bicí automat) a do skladby vždy vloží určitou mezihru, aby dostala určitý nádech zdání progresivity. Ve studiu tu a tam přidá „živý" hudební nástroj – housle, tahací harmoniku či hoboj, který má za úkol rozbít určitý elektronický chlad, což se však moc nedaří.

Záchranou celého alba je dle mého vynikající elektrická kytara ukrajinského kytarového mága Maxe Velychka. Je to jeho druhý zářez s Karfagen, poprvé v kapele hostoval na předchozí desce z roku 2015.
Ten do základů většiny skladeb dohrál (vedle dvou akustických Homonymous I a II) své kytarové party a je to velké oživení. Sóly však velmi šetří, (těmi se prezentuje Kalugin na klávesy), ale když se projeví (Celebration) je co poslouchat. Zde svým pojetím hry připomína Roineho Stolta.

Malá odbočka : Pro příznivce kytarových mágů typu Vaie či Satrianiho doporučuji Velychkovo CD Inside The Sound – The Wizard Projekt 2017. Velmi inspirativní prog rock/metalová jízda. Max je veliký talent !

Ale abych se vrátil ke Karfagen. Zde jsou samozřejmě jeho party pouze součástí celku a nijak nevyčnívají. Nejvíce se mi líbila skladba Terra Incognita a Poseidon, ty se nejvíce blíží mé představě o kvalitním prog rockovému materiálu.

Závěrem : Jsem rád, že jsem Karfagen zastihl již s hostujícím kytaristou Maxem Velychkem, který kvalitativně tento projekt posunul do poslouchatelnější podoby. Jak velkým přínosem je, lze dohledat na YTB, kde prezentuje starší skladby, které s jeho vkladem zní mnohem dospěleji.
Jinak celkově na mne působí album Spektra jako relaxační melodický rock, s příchutí progresivních postupů, celkově však na mnoha místech příliš syntentický a méně nápaditý. Oceňuji desku dvěma body. Je to s toho důvodu, abych měl určitý manévrovací prostor pro hodnocení následujících alb.

» ostatní recenze alba Karfagen - Spektra
» popis a diskografie skupiny Karfagen

Goblin - The fantastic journey in the best of Goblin vol.1

Goblin / The fantastic journey in the best of Goblin vol.1 (2000)

Snake | 3 stars | 13.02.2019

2CD Cinevox ‎– CD MDF 336 /2000/

Sem tam se mi stane, že srdce a sběratelská vášeň zvítězí nad rozumem a pak si do sbírky koupím nosič, bez kterého bych se vlastně dost dobře obešel. Podobně jak tohle 2CD Goblin, které neobsahuje prakticky nic z toho co už bych neznal z řadových alb. Jak nám podtitul "The best of..." napovídá, jedná se o celkem vyčerpávající průřez pradávnou historií Goblin a bonusem navíc (a v mém případě také hlavním důvodem k nákupu) je do té doby nezveřejněný živý materiál...

CD 1 - Dedicated To Dario Argento

Goblin prosluli především svými filmovými soundtracky a ty nejslavnější spojuje jméno režiséra Daria Argenta. Právě těm je věnován první disk a není divu, že největšího zastoupení se dočkaly ty nejúspěšnější z nich. Kultovní giallo Profondo rosso (Deep Red) z roku 1975, hororový snímek Suspiria z roku 1977 a krvák Tenebre, natočený v roce 1982. Všechny tu mají po čtyřech zástupcích a kolekci doplňují ještě tři kousky z filmu Phenomena (1985).

Soundtrack k filmu Profondo rosso je vynikající a patří k tomu nej, co kapela natočila. Horor rock jak vyšitej a tak proti výběru skladeb nemůžu říct ani popel. Velmi sugestivní titulní pecka je tu dokonce (jako jediná) ve dvou verzích a radost mám i ze zařazení energické nakládačky Death Dies.

Hudba k filmu Suspiria sklidila velmi pochvalné recenze, ale mě - čert ví proč - zas tolik nebere. Ústřední melodii chválím, ale hlukovky Sighs a Witch bez filmu nefungujou a jejich poslech mě krapet znervózňuje. Se skladbami z bijáku Tenebre se posouváme do umělohmotnejch osmdesátejch let a je to sakra znát. Art rocku odzvonil umíráček a tak tu máme čistou syntetiku v diskotékovém rytmu. Titulní kus je docela dobrej, ale ty ostatní jsou recykláty téhož a tvrdá elektronika ve stylu Kraftwerk mi moc nevoní. Poslední tři skladby pocházejí z alba Phenomena a to jediné mi ve sbírce chybí. Na původním soundtracku se podílely ještě kapely Andi Sex Gang, Frankie Goes to Hollywood, Iron Maiden, nebo Motörhead. Neslyšel jsem, ale umím si to živě představit. Pěknej kočkopes. Titulní melodie je celkem fajn, ale ty další dvě kompozice už jen natahujou stopáž beztak dlouhého alba...

CD 2 - Live Concert

Goblin byli především studiovou kapelou a živě vystupovali jen ve zcela výjimečných případech. Jednou z nemnoha možností vidět je na vlastní oči byla při příležitosti mini turné určeného k propagaci alba Il fantastico viaggio del „Bagarozzo“ Mark, vydaného v roce 1978. První dvě instrumentálky pocházejí z desky Roller a vynikající je především funky - jazzová dupárna Snip snap. Třetím kouskem je nezbytná Profondo rosso a zbytek koncertu už je čistě v režii výše uvedeného alba, ze kterého pochází pět (z celkem osmi) skladeb. Ten výběr je poněkud diskutabilní a osobně bych volil jinak, ale co už. Ačkoliv, absence kompozic La danza, nebo .....e suono rock mě fakticky docela mrzí...

Zvuk je trochu rozkolísanej (především u skladeb 1 a 3) a podle jeho střídavé kvality soudím, že půjde o sestřih z několika show. Záznam je se všemi chybami, které koncert provázely a tak to zní velmi autenticky. Během produkce to občas zavazbí, lupne, zabzíká, nebo skřípne. Hlavně kytara se čas od času někam zatoulá a třeba v tracku Le cascate di Viridiana vypadne úplně, ale jinak to celkem ujde. Taková rytmika je sejmutá velmi dobře a výborně zní i Simonettiho klávesy. Vzhledem k tomu, že to není profi snímek, ale nahrávka pro potřeby kapely a nikdo neuvažoval nad tím, že se to jednou oficiálně vydá, dobrý. Kolikrát nad tím zvukem brblám, ale tady jsem vlastně spokojenej.

Ze čtyř dílů složený digipak je luxusní a slušelo by mu to v jakékoliv sbírce. Booklet sice nemá, ale žádnej strach. Vyčerpávající údaje k jednotlivým skladbám jsou vytištěné přímo na obalu. Nechybí ani nějaké ty fotografie a sleeve-note v angličtině.

Tak abych to nějak shrnul : výběr na prvním disku je zaměřený čistě na hudbu k filmům Daria Argenta a možná je to škoda. Těch pár ukázek ze snímků Tenebre a Phenomena bych klidně oželel, a nahradil je (mnohem povedenějšími) vzorky z bijáků Zombi (1978), nebo Buio Omega (1979). No a koncert na druhém disku má sice pár chybiček, ale je jeden z mála, kterej se z té doby vůbec dochoval.

» ostatní recenze alba Goblin - The fantastic journey in the best of Goblin vol.1
» popis a diskografie skupiny Goblin

Sting - The Dream of the Blue Turtles

Sting / The Dream of the Blue Turtles (1985)

Danny | 5 stars | 12.02.2019

Stingův sólový debut patří mezi důležitá alba mé sbírky, kombinace rocku, popu, jazzu, reggae a dalších ingrediencí na něm vytváří působivé a velmi originální hudební struktury. Pokud jsem pod nálepkou "progresivní" vždy viděl hudbu původní a svébytnou, ne tu škatuli vzájemně si podobných kapel, pak toto album její podstatu naplňuje zcela bez výhrad. A zásadně k tomu napomohli jazzoví hudebníci, se kterými Sting album nahrál.

Vstupní If You Love Somebody Set Them Free s krásně nakopnutým harmonickým riffem a pulsující jazzrockovou rytmikou měla tu "smůlu", že z ní byl i úspěšný hit, což se v prostředí umělecké hudby vnímá jako něco nepatřičného. Sting je tu velmi impulsivní a nechá svou hudbu ke každému refrénu modulačně vystoupat. Sledovat part jednotlivých nástrojů je velmi inspirativní. Další směs různých přístupů se objeví hned v následující Love Is The Seventh Wave, ve které se kříží svérázně triolové reggae (rozhoupaný triolový rytmus není pro reggae vůbec typický) a africký pop, výrazný zejména v harmonii. Síla skladby, kromě nezvyklé rytmické projekce, spočívá v úsporné, ale dokonale promyšlené aranži. O tom, že se Sting nehodlal omezovat žádnými stylovými ani jinými hudebními hranicemi, svědčí potemnělá skladba Russians, ve které jako hlavní instrumentální motiv objevíme melodickou skicu ruského skladatele Sergeje Prokofjeva. Skladba patří k vrcholům alba i Stingovy tvorby. V jemně přitlumené rovině se hudba pohybuje i v Children's Crusade, kde ve slokách opět zní jen to nezbytné a kapela si větší expresi schovala až do refrénu a posléze do času 2:10, kde se na albu poprvé dočkáme rozsáhlého jazzového sóla, ve kterém exceluje saxofonista Branford Marsalis. V tomto duchu pak muzikanti dotlačí skladbu, ve finále opět zpívanou, až do konce. Impozantní věc. A divoké jazzování pokračuje dál, tentokrát v jazzově pojatém boogie Shadows In The Rain s dalšími sóly, ve kterých se vystřídají klávesista Kenny Kirkland a pak opět Marsalis. Kapele to báječně swinguje, bubeník Omar Hakim hraje těžké předsazované riffy s obdivuhodnou lehkostí a ostatní instrumentalisté nestabilní texturu skvěle doplňují.

Stingovu oblibu v ostinátních, stále opakovaných doprovodných figurách, ze kterých vytváří subtilní doprovodné předivo, najdeme ve We Work The Black Seam. Zpěvová melodie je tady velmi široká a jde proti harmonii, což je vokální praktika, typická pro jazz. Díky propojení zpěvu a spodní akordické sazby vznikají působivé "otevřené" harmonie a když píseň vstoupí do refrénu a hudba nabídne barevnější harmonizaci, prázdnota jakoby pominula. To je síla kontrastu a schopnosti vynalézavého aranžování. Další velmi silná věc. Sting ale nepolevuje a v tepu skladby Consider Me Gone, kde hraje prim lehounká souhra baskytary a bicích, servíruje další skladbu, která staví na jazzovém základu, tentokrát úsporně úzkém s odpovídající neurčitou vokální melodií. Ta, jako by se na konci frází vždy téměř rozplynula. Kratičká titulní The Dream Of The Blue Turtles nabídne porci instrumentálního jazzu s jasným členěním a vnitřním bezmála freejazzovým partem.

Pro poslední dvě položky si Sting schoval opravdové vrcholy své momentální tvorby. Harmonicky kluzkou Moon Over Bourbon Street s příchutí nočního baru a následné noční procházky. Muzika plyne tak lehce, až si posluchač ani neuvědomí, kolik se toho v ní odehraje. Sting nemohl tušit, jestli lidé tuto jeho hudební vizi přijmou a byl z tohoto ohledu velmi odvážný, když před ně předstoupil s takovou hudbou. Finále je impozantní, Fortress Around Your Heart nastupuje ve svých figurách vždy o trochu dřív, než kde jsou zjevné metrické hranice písně. Předsazované "bloky" mají navíc krásný harmonický pohyb, pro který Sting našel fascinující melodické fráze.

Parádní album, plné neotřelé muziky. Jeho postupy Sting dále rozvinul na svém dalším titulu Nothing Like The Sun. Hudba na něm je možná o něco méně přístupná, ale o to barevnější - navíc s pocitem, že je nutné se k němu neustále vracet a objevovat další a další skryté tvary.

» ostatní recenze alba Sting - The Dream of the Blue Turtles
» popis a diskografie skupiny Sting

Small Faces - Ogdens' Nut Gone Flake

Small Faces / Ogdens' Nut Gone Flake (1968)

vmagistr | 3 stars | 12.02.2019

Na podzim roku 1967 se v Britském království psychedelilo ostošest. Debuty Pink Floyd, Procol Harum, symfoničtí Moody Blues, akustičtí Hollies nebo z povzdálí vše komentující Kinks nesli kůži na trh s nahrávkami, které překypovaly osobitostí a originalitou. Spousta dalších ostrovních rockových spolků se chystala vydat se podobnou cestou - výjimkou nebyli ani londýnští brousci Small Faces, kteří se po dvou sebehledačských deskách měli v úmyslu pevně zarýt do paměti hudbychtivých teenagerů. Koncem onoho památného roku proto v místních studiích spáchali své asi nejznámější dílo, polokoncepční album Ogdens' Nut Gone Flake.

Od vydání předcházející eponymní placky Small Faces zvuk celé kapely slušně rozkošatěl, ale touha po sebevyjádření v délkou spíše úsporných skladbách zůstala. Na jedničku se to povedlo třeba v Afterglow of Your Love, podle mě největším hitu alba s Mariottovým fantastickým zpěvem a mohutnými varhanními linkami Iana Mclagana. Na paty mu šlape další trefa do černého, hravá Lazy Sunday s vtipnou citací stoneovského Satisfaction. Škoda, že třetí pecku Song of a Baker si k nazpívání uzmul basák Ronnie Lane, Mariottovu shouterství se jeho ve výškách přiškrcený vokál ani zdaleka nevyrovná. To McLagan se se zpěvem svého autorského příspěvku Long Agos and Worlds Apart, ze kterého tu a tam vykukuje kalifornská poetika Byrds a podobných spolků, popral se ctí.

Potud docela slušné. Jenže druhou stranu desky se kapela (nejspíš po vzoru pokusů Beatles či Moody Blues) rozhodla propojit do hudebně-básnického celku "Happiness Stan". Tím pádem každé skladbě této strany předchází část (podle mě dost naivního a otravného) vyprávění o Stanovi pátrajícím po tom, proč Měsíc na obloze ubývá. Bohužel i jednotlivé skladby jsou o něco slabší než ty z první strany, asi nejlépe z nich vyšla kytarovka Mad John, případně ještě vcelku nadějná divočina Rollin' Over a (s přimhouřením obou očí ještě) "titulka" Happines Stan se slušnou atmosférou.

Na jaře 1968, kdy deska Ogdens' Nut Gone Flake vyšla, šlo o docela "trendy" muziku - takoví Zombies nebo Spooky Tooth na svých v téže době vydaných počinech mísy zněli docela podobně. Jenže zatímco Spooky Tooth se na svém debutu teprve nadechovali k daleko odvážnějším dobrodružstvím, Small Faces se na Ogdens' Nut Gone Flake nejspíše dotkli stropu svých možností. Ze šedesátkových studiovek kapely je tato podle mě nejlepší, nicméně oproti dobové psychedelické konkurenci pořád silně ztrácí. Tři a půl hvězdičky tím pádem zaokrouhlím dolů.

» ostatní recenze alba Small Faces - Ogdens' Nut Gone Flake
» popis a diskografie skupiny Small Faces

Whitesnake - Ready An' Willing

Whitesnake / Ready An' Willing (1980)

terka | 5 stars | 12.02.2019

Deep Purple se po svém rozpadu rozštěpili na několik podskupin. Jednou z nich byla i pověstná formace Whitesnake. Největší dávku slávy prožila v osmdesátých letech s deskou 1987. Bez ní by dnes bílého hada znala polovina populace. Je to škoda, protože právě tehdy začínal postupný úpadek hudebních hodnot, které do té doby David zastával. Trapnosti Bad Boys, Looking for Love nebo Childen of the Night jsou po textové i hudební stránce pouhým stínem jejich dřívější rockové zarputilosti. Coverdale neodolal kouzlu hrabivosti, což je pro mě jeden z důvodů, proč nemám jeho povahu ráda. Přitom Whitesnake několik dobrých nahrávek udělali a desku Ready an´ Willing k nim rozhodně počítám.

Tohle jsou jiní Whitesnake než ti, které zná většina z rádií a televizorů. Ze svého dřívějšího zaměstnání měl Coverdale dobře nastudovaný blues-rockový styl. Deep Purple sice nebyla kapela, která jej nějak vehementně uplatňovala, ale esenciální příchuť v jejich tvorbě patrna byla a třeba na desce Burn takové skladby najdeme. Když už jsem zmínila Burn, tak právě Ready an´ Willing byla pro mého otce něco jako její další nástupce. Blackmora nahradila dvojice Moody-Marsden víc než zdatně. A pak je tu přece Paice a Lord. To už máme polovinu sestavy z roku 1974. Nestojí taková družina za to si ji poslechnout?

Začátek desky je spíš na rozehřátí. Fool for Your Loving (mimochodem určitě lepší než novější popová verze) a Sweet Talker předpřipraví půdu pro stěžejní songy Coverdalovy kariéry. Dynamická hymna Ready an' Willing, pohodová Carry Your Load, překrásná Blindman, kytarově čistá Ain't Gonna Cry No More nebo zatěžkaná Love Man plus ještě velkolepý závěr She's a Woman jsou všechno parádní hard-blues-rockové písničky. Společně s deskou další je právě Ready an´ Willing nejzajímavějším albem bílého hada. Takové písně se poslouchají velice dobře a já mám pocit, že kapele, potažmo Davidovi, můžu skutečně věřit to, o čem v nich zpívá.

A ještě bych ráda něco napsala o Coverdalově hlase: Myslím si, že je jedním z nejúžasnějších v celých hudebních dějinách. Ukrývá se v něm neskutečná síla a osobité charisma. Když se jeho barva v určitých momentech rázně rozprostře do šířky, vzniká magický okamžik, který snadno vycítíte. Alespoň já mám takové pocity. Týká se to především období v Deep Purple a právě raných Whitesnake.

S bodováním si tak trochu nevím rady. Taková nálož, jakou je třeba zrovna Burn, na desku Ready an´ Willing už natočena nebyla. Ovšem oproti zaláskovaným popěvkům vyplňujícím desku 1987 stojí pořád hodně vysoko. Dám na momentální náladu, kterou jsem s deskou zažila. Ta už zítra může vypadat jinak, ale dnes to bylo příjemných čtyřicet minut.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Ready An' Willing
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Roth, David Lee - Skyscraper

Roth, David Lee / Skyscraper (1988)

jirka 7200 | 3 stars | 11.02.2019

Po velmi úspěšném turné v roce 1987 k desce Eat 'Em And Smile dozrál čas k nahrání desky nové. Hlavní "soci" Van Halen se také již chystali do studia, takže egomaniak David Lee Roth se svou družinou nemohl stát opodál. V té době byl již v USA skutečnou mega celebritou se vším pozitivním, ale i negativním, co tento společenský status obnášel. Vedle muziky se prezentoval také na automobilových závodech, předváděl se na různých estrádách a nechal se fotit pro Playgirl i do různých společenských magazínů. Když došlo na nahrávání samotné, David usoudil, že roli producenta (doposud vždy Ted Templeman) zvládne sám. Jako koproducent posloužil Steve Vai. Kapela střídala kalifornská studia, kde nakonec nahrála deset písní. A jak to celé dopadlo?

První, čeho jsem si okamžitě všiml u vcelku solidního hard rockového otvíráku Knucklebones, byla bombastická a vzdušná produkce jako od pomp rockových souborů Foreigner či Styx smíchaná s jemným zvukem zkreslených kytar typickým pro hair metalové spolky té doby. V pozadí rytmiku více či méně plazivě ovíval syntezátorový větřík a v refrénu domixované mužské a ženské sbory. Vaiova kytara je výborná, ale plnila tu jen jakousi ozdobnou funkci. Druhou skladbu v pořadí, Just Like Paradise napsal nový člen kapely – klávesák Brett Tuggle. Stala se obrovským hitem, neboť dosáhla až na 6 místo US hitparády. Já nijak nejásám, jedná se o prvoplánově jednoduchý pop rockový kousek. To další The Bottom Line je energetickou bombou, kde se konečně Vaiova kytara dostává více ke slovu. Zvláštní nálada je ukryta v titulní Skyscraper. Syntenzátorový chlad (ve stylu Frankie Goes to Hollywood) ruku v ruce s pomalým tempem je v přímém protikladu s výborným rockovým kytarovým sólem. Hodně nezvyklé, přitom vrchol alba je na dosah. Nikdy jsem si nepomyslel, že na hard rockovém albu vyberu za nejlepší skladbu ploužák. Zde nelze jinak – pomalá a křehká píseň Damn Good s akustickými kytarami a s jednotlivými tóny nahranými pozpátku si to zaslouží. Podobný názor mělo i mnoho jiných fanoušků a tento song se umístil na prvním místě US Billboard Rock Charts.

Druhou stranu desky zahájila pořádná jízda Hot Dog And A Shake, která na dálnici nutí pořádně sešlápnout plyn. Skladba by však potřebovala rockovější produkci. To platí i o další věci Stand Up od Bretta Tuggla, která stavbou trochu připomíná Ladies' Nite In Buffalo? z předchozí desky. Vůbec to není špatné, jen ty dechy mi tam nesedí. Následující Hina je zajímavá jen kytarou Steva a trochu jako by ukazovala na Van Halen. Třetím a posledním autorským příspěvkem klávesáka na tomto albu je opět pop rockový hit Perfect Timing, který se náladou a sbory přiblížil ke Styx. Závěrečná Two Fools A Minute s podivným funky rytmem a orchestrálními prvky není také žádným zázrakem. Alespoň tu svůj um předvedl basista Billy.

Abych to shrnul, před jednatřiceti lety mi desku prezentoval kamarád. Tehdy se druhý den nad městečkem na severu Čech ozvalo hlasité lupnutí. To jsem zlomil nad touto deskou hůl. Nyní jsem si desku poslechl několikrát znovu a lehce poopravil výsledný verdikt. Na tomto albu oceňuji fakt, že David nepoužil nějaké potrhlé covery, ale prezentoval se vlastním repertoárem. Většina písní má nápad, bohužel doba tehdy přála mainstreamu potažmo syntezátorům a disco rytmům se ubránil málokdo. Zvuk je přeprodukovaný, nažehlený, kytary nemají patřičnou razanci, klávesy a neměnný rytmus dost často ovlivnily výslednou podobu písní. Kdo si nedokáže představit, o čem je řeč, stačí jeden pokus. Přehrajte si úvodní song z předešlého alba a porovnejte s Knucklebones. To je dramatický rozdíl, že? Hard rocková syrovost versus nablýskaný pop rock. Hlavně že se David ještě nedávno podobnému zvuku vysmíval u Van Halen. Jinak to ani nemohlo dopadnout, když se na nahrávkách vyřádil celý zástup zvukových inženýrů v čele s Bernie Grundmanem, dvorním mastering čarodějem Michaela Jacksona a Prince. Kdo ví, jak by deska dopadla, kdyby hudebníci sáhli po nestranném producentovi. Nicméně byla stále o třídu lepší než o tři měsíce později vydaná OU812 od VH.

Ten neustálý tlak na jednoduchost a popovější charakter nahrávek jako první neunesl baskytarista Billy Sheehan a hned po dokončení studiových prací odešel k Mr.Big. Steve Vai ještě zvládl odjet turné k desce a potom se odporoučel k Whitesnake. Mnoho původních hard rockových fandů bylo rozčarováno (i když se nakonec podařilo prodat dva miliony LP) a odešlo jinam. Pomalu se přiblížil začátek konce sólo kariéry "Diamond Davea", ale to už je jiný příběh.

» ostatní recenze alba Roth, David Lee - Skyscraper
» popis a diskografie skupiny Roth, David Lee

Advent - Silent Sentinel

Advent / Silent Sentinel (2015)

horyna | 5 stars | 11.02.2019

Americká progresivní kapela nesoucí název Advent běžnému našinci nejspíš moc neřekne. Nejedná se o kdovíjak velké a známé uskupení, které by ke slávě tlačila některá ze známějších vydávajících firem. Sám jsem se k ní dostal velkou oklikou, to když tu kolega Mirek (Mayak) pře pár týdny zmiňoval horkou novinku další americké progresivní jednotky Metaphor. Ti mne alespoň tehdy tolik nenadchli, ale když v jedné spojitosti zaznělo jméno Gentle Giant hned vedle rovnítka právě k Advent, začal jsem větřit jako vzteklý německý vlčák. Rychle přečíst, rychle vyzkoušet a už už jsem CD lifroval směr domácí sbírka, hned vedle jejich velkých vzorů od něžného obra.

Ptáte se, o čem že Advent jsou? To poselství jejich hudby je ukryto už v ilustraci tohoto alba. Přesně to, co znázorňuje obal desky, je nahráno i v jeho útrobách. Hudba dýchající historií, jejíž dobu si dosaďte každý dle své libosti. Já bych si vsadil na éru viktoriánskou Anglie, která mi k muzice Silent Sentinel tak nějak pasuje nejlépe. Jelikož zde už Miro stvořil jeden pořádný elaborát, nechci se opakovat, a tak toto krátké čtení je mou pozvánkou pro všechny nadšence moderní progresivní hudby a tvorby něžného obra především.

V předchozím článku padl názor poukazující na přemíru kytarových instrumentálních čísel, kde by se jejich částečným nebo celkovým odstraněním vyčistil a zpřehlednil celkový koncept desky. Já osobně nejsem zastáncem takových úprav a výsledné dílo beru jako kompletní a nedělitelnou myšlenku jeho autora. Domnívám se, že řada z těch skladeb nepostrádá tajemnou atmosféru a mezi zpívané části dobře zapadá. Kapelu Advent tvoří šest členů a tři z nich se dělí o sólový zpěv. Každý hlas je zcela odlišný, jeden z nich je dokonalým klonem jednoho z bratrů Shulmanovců, a když svým něžným hláskem recituje, vytváří dokonalou iluzi právě muziky Gentle Giant. Ve sborech má pak společné hlasové souznění neopakovatelné kouzlo, techniku i srdcervoucí vlídnost.

Advent vás nenadchnou prvním poslechem. Jde o hodně složitou muziku, ve které se toho děje neskutečně mnoho. Ale jelikož je progresivní fanoušek tvorem přemýšlivým a vytrvalým, průnik do krás hudby Advent mu nezabere úsek delší, než který je bezpodmínečně nutný k tomu, aby nezačala hrozit ztráta vlastní trpělivosti.

» ostatní recenze alba Advent - Silent Sentinel
» popis a diskografie skupiny Advent

Prokop, Michal - Holubí dante

Prokop, Michal / Holubí dante (1980)

Danny | 4 stars | 10.02.2019

Michal Prokop je mimořádná osobnost tuzemské hudby. I u něj pociťuju lítost nad tím, že v dobách své největší umělecké kvality nenatočil víc alb. Holubí Dante je navíc velmi dobrá deska, která sice obsahuje slabší místo, ale jako celek je velmi přitažlivá.

Po Prologu, zajímavé instrumentální introdukci, se na nás vyvalí hardrockové riffy a Prokopovo vypravěčství ve skladbě Kolik. Je to sice podivná kombinace, ale tady funguje dobře, přestože Oulíkův text je spíš popisný. A navíc je opatřena skvělými aranžemi a důmyslnými instrumentálními mezihrami.

Ve skladbách jako je Noc je dlouhá mám Prokopa nejradši, jeho hlas v nich získává prostor i přesvědčivost; gradovaná skladba s jazzrockovými vyhrávkami má navíc osobité kouzlo sama o sobě. A tady začíná silná linka alba, následuje totiž výborné Blues o víkendu, od kterého jsem si tolik sliboval, svébytně postavené boogie a v rámci alba navíc jedna z obrazotvorných skladeb. V podobně "filmovém" duchu pokračuje titulní Holubí Dante s textem skvělého Pavla Vrby a s imaginací ještě hmotnější, než u předešlé písně. Obrazy nám před očima doslova ožívají.

Následuje dvojice písní, které jsou jako den a noc. Slabší chvilku si Prokop vybral písní Závrať. Jeho hudba tady pracuje jen s jakýmsi obrysem melodie a Oulíkův text je tentokrát vyloženě špatný, nic nám nesděluje a je obsahově prázdný. Následující Tvůj svět - tvé zázemí naopak považuju za vůbec nejlepší Prokopovu píseň ze všech jeho alb. Mrazivé harmonie jsou tu vystavěny z opakujících se harmonických vazeb pevně připoutaných k ústřednímu tonálnímu bodu, které jazzově modulují do vypjatého finále. Je to přitom velmi neotřelá hudební konstrukce s překvapivými prvky.

Při závěrečné Všichni, kteří hráli s námi si můžete vyzkoušet své znalosti a určit, ze kterých skladeb světových hudebních veličin pocházejí uvedené fragmenty. Skladba je spíš poctou vzorům, než samostatným uměleckým dílem, ale i taková koláž může být platnou součástí celku a dokonce jeho završením, jako v tomto případě. Holubí Dante je výborné album zpěváka, jehož význam bude už asi navždy nedoceněný. A také album, které kromě nesporných Prokopových pěveckých kvalit ukázalo, jak je důležité si vybrat kolektiv tvůrců, kteří talent hlavního protagonisty ještě umocní. A není to zdaleka naposled.

» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Holubí dante
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal

Michnová, Zuzana - Rány

Michnová, Zuzana / Rány (1986)

Danny | 5 stars | 09.02.2019

Rány jsou jedním ze zásadních alb mého života. Myslím si, že Pavlíček i Michnová na něm překročili svůj stín a dodnes se mi neoposlouchalo. Pavlíček byl na vrcholu uměleckých sil a nápady doslova sypal z rukávu, současně si dobře uvědomoval, že pokud má mít album svébytnou atmosféru, musí komponovat jinak než pro Stromboli nebo Pražský výběr. A podařilo se. Vklad Michnové byl zejména interpretační, protože některé texty byly trochu schematické a pro Marsyas psala lepší, ale i tak do sebe všechno dobře zapadlo a vzniklo album, které já považuju za dokonalé.

Otvírák alba, skladba Zapomenout, má jiný začátek na vinylu a jiný na CD a není mi moc jasné, proč v reedici došlo k takovému zásahu, je to ale nepodstatné pro struktury dokonalého hudebního díla. Je hrozná škoda, že ti dva v tomto období nevytvořili pokračování projektu, nápady na to určitě měli. Později už by to nemělo cenu, protože se u obou hlavních tvůrců alba z nějakého důvodu vytratilo to těžko postihnutelné kouzlo jejich tvorby. Škoda. Zapomenout je výborně zaranžovaná vypalovačka, vrstvy kytar vytvářejí hutnou základnu pro Michnové zpěv a Pavlíček si tady hraje spíš s náladou než že by vytvářel pro něho tak typické kaskádovité harmonie, přesto se jim úplně nevyhne a v refrénu nechá pod měnící se akordickou strukturou viset stejný basový tón. Je to detail, ale velmi účinný. Text tady je skvělý: "No tak si projdi ten divnej svět..."

Jednou v životě je jednou ze dvou skladeb, které napsala Michnová a kterým život v hudebním prostoru svým aranžmá vdechnul Pavlíček, tou druhou je Anonym, jediná lehce nevýrazná píseň tady. Pavlíček vsadil na kytarovou mozaiku, ve které se různě pojaté kytarové party doplňují, překrývají nebo velmi často rytmicky od sebe odrážejí. Ani tady nepřehnal míru a zůstává pokorným služebníkem písně, přesto je instrumentace silnější než písňový základ a díky Pavlíčkovi píseň doslova rozkvetla.

Další dvě položky jsou pro album zcela zásadní a jde o mimořádné skladby, ve kterých se všechny složky potkaly v ideálním spojení. Éterická Už je pryč (název skladby naprosto vystihuje její podstatu) je vyskládána z droboučkých kytarových vyhrávek, z motivických pavučin, do kterých Michnová zpívá o pomíjivosti každého našeho okamžiku, ve slokách tiše, v refrénech ale pevně s pocitem pochopení. Hudba jde s textem a je stále silnější, současně Pavlíček velmi rafinovaně pod povrchem mění harmonickou složku, kterou rozšiřuje o úzké akordické odbočky. Je to obdivuhodná skládačka.

Titulní Rány pak dovršují extatický pocit z tohoto úseku alba, hudba jde opět za textem a je neobyčejně plastická. Pavlíček neplýtvá motivy a riffy a tím, že se drží na uzdě, kompozici velmi pomáhá. Jeho schopnost plastické jednoduchosti je tady až omračující a když nás vyvede do refrénu, otočí kormidlem a lehce přitápí pod kotlem. Hudba, která tady graduje, je naprosto dokonalá a sám autor se tady na chvilku urve ze řetězů. Velmi cudně a zcela vhodně.

Na půdorysu valivých kytar postavil Pavlíček většinu skladeb druhé strany vinylového alba a hned vstupní Chceš tisíc věcí pěkně kluše za kytarovým předivem. Ale je to Pavlíček a své riffy opatřil řadou sólově pojatých meziher. Tady se vyřádil a posluchači s ním.

Lucrezia Borgia je krásná píseň a velmi chytrá skladba, harmonicky neukotvená, což v posluchačích vzbuzuje pocit lehké nejistoty. Všechny instrumentální části tady nikam nepospíchají a Pavlíček kreslí další a další miniobrazy, ze kterých skládá výsledné dílo. Když už si na nějakou část zvyknete a lehce si ji pamatujete, pak už se neobjeví, to si buďte jistí.

Sen o koních je vystavěn podobně jako Chceš tisíc věcí, i tady jdou kytaru více s rytmem než s plošnou náladou, a tady nejvíc z celého alba ctí harmonickou podstatu písně a aranžmá je tomu přizpůsobené. A je to jedno z mála míst alba (ale není první), kde slyšíme Pavlíčka i zpívat. Následná, už předposlední skladba Obraz v písku tady funguje pomalu jako dvojzpěv s předchozím Snem o koních, je to ale dáno ujasněnou koncepcí alba i jeho dramaturgií. Všechno se neochvějně pohybuje k finále a tím je Čím se liší s nervní basou, která je poskládána z kratičkých, ale zásadních vstupů a s další porcí neukotvených harmonických postupů. V refrénu je to nejvýraznější.

Rány jsou jedním ze zásadních alb mého života.

» ostatní recenze alba Michnová, Zuzana - Rány
» popis a diskografie skupiny Michnová, Zuzana

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Hackett, Steve / At the Edge of Light

Tomáš Rojt
S Horynou jsme asi podobná krevní skupina, co se art rocku a progresivního roku týče a...

A.C.T / Imaginary Friends

Danny
horyna: Naprosto souhlasím, ten původně nadějný hudební směr se postupně měnil ve směsici...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12599 recenzí
2187 skupin
173229 příspěvků ve fóru
2618 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000