Sonata Arctica Temple of the Dog Gramm, Lou Celtic Frost World Trade Moloch Doležal, Miloš Dodo Talisman Killing Floor Strawberry Path & Flied Egg

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Univers Zero - Heresie

Univers Zero / Heresie (1979)

jirka 7200 | 5 stars | 19.10.2017

Jsou nahrávky, které si rádi poslechnete v autě pro zlepšení nálady, odreagování, pokud si chcete zabroukat (či zařvat) nějaký známý refrén, či jen tak zapískat nějakou obvzláště povedenou melodii.

Potom existují nahrávky, které lze připodobnit k artovým filmům. Zanechají ve vás hluboký zážitek, ale určitě si je nebudete pouštět několikrát, v krátkém sledu za sebou.

Poslední CD od této belgické kapely
s názvem Phosphorescent Dream je vcelku příjemně přístupné a poslouchatelné, proto jsem dal na doporučení northmana a několika hodnocení na netu a opatřil si remastrovanou nahrávku Heresie z roku 1979.

Nebudu lhát, že se mi obsah líbil na první dobrou. Chtělo to několik soustředěných poslechů v delším časovém odstupu, než se mi podařilo dostat pod zpočátku nepropustnou vrstvu této alternativní vážné hudby.

Při poslechu se mi vyjevovaly náhodně jména z noise rockové scény, jako je zpěvačka Diamanda Galas, či rané desky Swans i Art Zoyd či jména skladatelů vážné hudby.

Na této desce se mi líbí, že podobného, chmurného výrazu dokazala kapela dosáhnout pomocí klasických nástrojů - houslí, violou, fagotem či hobojem.

Naposledy si nahrávku připomínám dnes, za chmurného, mlhavého rána a k tomuto podzimnímu počasí se hodí nejvíce.
Podobnou hudbu vyhledávám i na mé oblíbené vydávající firmě ECM.
Tak temnou nahrávku jsem tam však asi neslyšel.

Remastrovaná verze z roku 2010 vydaná firmu Cuneiform Rec. obsahuje navíc jako bonus skladbu Chaos Hermétique nahranou v roce 1975. Tu však přeskakuju, neboť mi k původní trojici songu neladí a má také mnohem horší zvuk.

Celkově však mimořádná nahrávka !

» ostatní recenze alba Univers Zero - Heresie
» popis a diskografie skupiny Univers Zero

Moody Blues - To Our Children's Children's Children

Moody Blues / To Our Children's Children's Children (1969)

horyna | 5 stars | 19.10.2017

To Our Children's Children's Children bylo po albu In Search of the Lost Chord mé druhé seznámení s tvorbou Moody Blues. A jestliže jsem čekal hudbu podobnou ztracenému akordu, s prvními poslechy jsem nevycházel z překvapení. Ne, samozřejmě se nejedná o nějaké stylové přemety, či radikálně odlišnou hudební formuli. Jde o způsob podání této muziky, jež vyznívá hodně celistvě, její tempová linie je podobná a najít v jejím středu záchytný bod není jednoduché. Tady se "nepísničkaří" a nejsem si jist, zda-li nejde o koncepční materiál (texty jsem neviděl), jelikož plynulý hudební tok tímto směrem míří. Jde o jakési snové fantasie položené na notový arch a zaznamenané s pomocí impresionistických cákanců, jež museli jejich autorům postupně přicházet na mysl.

Snaha zobrazit intimní svět myšlenek je hmatatelná jen do té míry, do jaké dovolí instrumentalistům jejich hračský aparát. Zbytek je na divákovi. To on spoludotváří a skládá střípky hudebních fragmentů do celistvého bloku. Úloha je to ale nesnadná. Posluchač nemá dostatek indicií a leckdy se v těchto podobných krajinách ztrácí. Jde o náladu a časoprostor, chuť a porozumnění, nadhled i setrvání. Moody Blues nejsou a nebyli prvoplánovou kapelou ani vteřinu. Jejich krása je uschována v nitru jejich hudby, pokud se vám podaří alespoň část objevit, rozklíčovat a nasát, máte z poloviny vyhráno.

Kluci si vždy potrpěli na překrásné albové malby, ani tato deska není vyjímkou. Její zlatavý nádech jen poodkryje tajemnou auru pramenící z takové hudby. A za nejsilnější zbraň kapely lze označit sólové i sezpívané sborové vokály, u kterých se čtyři z pěti členů pravidelně střídají. Překrásné.

To Our Children's Children's Children je jedním z těch alb, které by si neměl žádný fanda umělecky duchovně prorostlé muziky nechat uniknout.

» ostatní recenze alba Moody Blues - To Our Children's Children's Children
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Styx - Edge Of The Century

Styx / Edge Of The Century (1990)

jirka 7200 | 2 stars | 19.10.2017

Z této comebackové desky Styx čiší na sto honů kalkul kapelníka Dennise DeYounga. Je to kolekce písní navršená s jediným cílem – zaútočit na přední místa Billboard žebříčků. Vymyšleno to neměl zle. Když mu nekývl na návrat kytarista Tommy Shaw, angažoval do kapely hitmakera, multiinstrumentalistu, skladatele a zpěváka Glena Burtnika, s kterým dali do kopy materiál na desku Edge of the Century.

Tímto tahem se logicky zásadně změnil celý sound kapely. Písně na jedné půlce alba složené a zpívané Burtnikem jasně navazují na jeho předchozí vydané sólové desky v duchu amerického pop rocku se špetkou Bon Jovi, Poison či Cinderella. Druhou polovinu desky obsadil Dennis se svými sladkobolnými baladami.

Žebříčkový úspěch se dostavil, 3 singly Love is Ritual, Show Me the Way a Love at First Sight se vyšvihly do první dvacítky, jako LP zabodovala na 63 místě a byla pozlacena, nicméně pro Dennise to bylo trochu zklamání, neboť byl zvyklý na první místa a trojnásobnou platinu, tak jak tomu bylo u předešlých desek.

Nahrávku lze hodnotit (tak jako vše) z různých pozic. Jako fanda klasických alb Styx z jejich rockového období před Kilroy pociťuji velké zklamání, charakteristický zvuk kapely je pryč a kontinuita na předešlou tvorbu je nulová, u velké části písní bych ani nepoznal, že jde o Styx. Zjednodušeně řečeno se jedná o pop s odkazy na hair/glam metal z tohoto období. Jasně tu chybí rockerova ruka Tommyho Shawa, který svým rukopisem a projevem vyvažoval jemnější polohu Dennise DeYounga.

Na druhou stranu, kdo má rád nekomplikované melodické a zpěvné pop rockové nahrávky z tohoto ranku a s chutí si někdy poslechne nějakou akustickou baladu od Bon Jovi a podobných kapel, tak bude z tohoto alba nadšen. Špičkový zvuk oceňuji jako veliké plus.

» ostatní recenze alba Styx - Edge Of The Century
» popis a diskografie skupiny Styx

Dire Straits - Dire Straits

Dire Straits / Dire Straits (1978)

Martin H | 5 stars | 18.10.2017

Musela to být zajímavá doba. Druhá polovina 70. let v Británii, období hospodářské recese, z jejíhož podhoubí začala vyrůstat nová hudební estetika odmítající vše, co bylo v hudbě vytvořeno před ní, ale zároveň z toho starého mnohdy vycházející. Komplikované hudební struktury začaly být novými tvůrci víceméně odmítány a heslo „No Future“ se stalo signifikantním symbolem doby. Jednoduchost začala být ceněna před složitostí, tříminutové popěvky nových hudebních hrdinů začaly vytlačovat deseti a více minutové kompozice zavedených skupin a tvůrců, z nichž mnozí byli přirovnáváni k vymřelým dinosaurům. Vzpoura nastupující generace ve snaze urvat pro sebe co nejvíce životního prostoru měla své vzory v chuligánech ze Sex Pistols a hudebně zajímavějších The Clash.

V tomto divokém kvasu se během roku 1977 formuje první sestava nové skupiny Dire Straits a brzy se ukazuje, že její tvorba bude stát a padat se jménem kytaristy a zpěváka Marka Knopflera. Ten už má přece jenom něco za sebou, takže ho punkové šílenství nechává chladným. Pocitově spíš vychází z folkrockového naturelu Boba Dylana, s nímž ho spojuje i velice civilní zpěv. Ve svých textech se Knopfler stává pozorovatelem současných reálií, ale zatímco z mnoha tehdejších punkových kapel čiší naštvanost na svět kolem nich, Mark vše prezentuje velice civilně, mnohdy až nezúčastněně. Když se k tomu přidá jeho skvělá kytarová technika, u níž cítím, že se těmi strunami jen tak probírá, tak tu máte komplexního hudebníka schopného si napsat dostatečně silný materiál.

Eponymní debutové album spatřilo světlo světa v roce 1978 a přineslo devět velice silných kompozic, jimž vévodí ohromný hit Sultans of Swing, dokonalá ukázka toho, jak má podle Dire Straits vypadat rocková píseň. Nevím, kdy přesně jsem tuhle nádheru slyšel poprvé, ale při každém poslechu nepřestávám obdivovat všudypřítomnou Knopflerovu kytaru. Jako by na mě útočila ze všech stran, a když si říkám, že už víc není možno, překvapí mě další skvělou vyhrávkou. To neznamená, že by další skladby byly snad o něco slabší, to v žádném případě. Celá kolekce je velice vyrovnaná a od úvodní Down to the Waterline až po závěrečnou perlu s názvem Lions se nenudím. Vše plyne v poklidném tempu, které jen umocňuje sílu celého materiálu. V současné době velice oceňuji píseň In the Gallery, v níž mě to kytarové kouzlení vystřeluje až někam do nebeských výšin a asi nikdy mě neomrzí velice zpěvná Water Of Love. Ale takhle bych mohl pokračovat i u dalších písní.

Někdo může namítnout, možná i právem, proč že se tady rozplývám nad tímto albem. Přece se nejedná o žádnou progresi a většina hudebních postupů, které Knopflerovci používají, již byla slyšena v mnoha jiných, dřívějších variacích. Ano, o nic nového a převratného se sice nejedná, ale zde je nám to již známé předkládáno s ohromným vkusem a velkou mírou hráčské virtuozity. A to určitě není málo.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Dire Straits
» popis a diskografie skupiny Dire Straits

Styx - Greatest Hits

Styx / Greatest Hits (1995)

jirka 7200 | 5 stars | 17.10.2017

Tento výběr vydávající A&M Records se stal impulsem k setkání členů toho času rozpuštěné kapely Styx. Z jednoho prostého důvodu. Na vůbec první hit Styx - "Lady" vlastní autorské práva firma Wooden Nickel. Kapela se tedy sešla (za tehdy těžce nemocného Johna Panozza zaskočil studiový bubeník Todd Sucherman) a natočila novou verzi této písně s názvem Lady ´95. Současný, kapánek zemitější zvukový kabátek ji moc sluší !

Další skladby netřeba rozebírat, jedná se o prověřené hity kapely posbírané z předchozích studiových alb.

Dvojitá platina tohoto výběru přiměla muzikanty k rozhodnutí oživit kapelu a v roce 1996 odjeli na mamutí turné společně se spřízněnou kapelou Kansas, které čítalo přes 70 koncertů po USA odehrané během necelých 5 měsíců.

Tato deska je připomínkou pro fandy, kteří kapelu znají. Pro neznalého tu číhá malé úskalí v tom, že jsou tu prezentovány většinou jen ty hitparádami prověřené songy, přičemž kvalitou je na řadových deskách předčily mnohé jiné.

Ale to je asi obecně problém každého výběru.

» ostatní recenze alba Styx - Greatest Hits
» popis a diskografie skupiny Styx

Yes - Going for the One

Yes / Going for the One (1977)

pinkman | 5 stars | 17.10.2017

I po čtyřiceti letech se musím často a spupně divit. Stačí otevřít internet, trochu se začíst a objevím zářný příklad toho, jak je jeden z art-rockových slabikářů a neodmyslitená část vývoje celé historie hudby často nepochopen a schytává mizerná hodnocení. Pro rockové dědečky a odborníky jde o hrubé rouhání a porušení všech estetických hledisek, která dokáží nazírat na hudbu v daleko širších souvislostech, než je pouze vlastní egoistická cetralita.
Going for the One je monumentální rockové monstrum a mělo by tak být i hodnoceno. Má specifickou atmosféru. Čistota a éteričnost z něj probublává formou překrásně střižených hymnických melodií, kterým nesmazatelné kouzlo propůjčuje hlas Jona Andersona. Mimořádné vzepětí sil celé Yes-ovské pětky vyústilo do vzniku tak strhujícího díla, jakým Going bezesporu je. Já osobně přikládám největší podíl na tomto skvostu návratu Ricka Wakemana. Ponor do Going for the One přináší pokaždé mimořádně povznášející zážitek.
Momentální TOP skladba: 2. Turn Of The Century !!!!!

» ostatní recenze alba Yes - Going for the One
» popis a diskografie skupiny Yes

Black Sabbath - Born Again

Black Sabbath / Born Again (1983)

Martin H | 4 stars | 16.10.2017

Bůh je mrtev, zrodil se ďábel! To se mi chce zvolat vždy, když poslouchám jedenáctou studiovou nahrávku skupiny Black Sabbath nazvanou Born Again. Tím bohem je samozřejmě míněn vzrůstem malý zpěvák velkého hlasu Ronnie James Dio, a tím ďáblem neméně vynikající frontman Ian Gillan, který ho po dvou deskách za mikrofonem hard rockové legendy nahradil.

Ale je to ještě hard rock? Pokud se někdy o partě kytaristy Iommiho mluví jako o zakladatelích heavy metalu, tak zde je to naplněno beze zbytku. Skupina zde předvádí na svou dobu místy velice nabroušený sound, za který by se později nemusela stydět ani skupina Ministry či Trent Reznor se svými Nine Inch Nails. Iommi zde zapomněl na své kořeny a posunuje svou hudbu za hranice neslyšeného a pro mnohé z fanoušků v té době také těžce stravitelného. V tom mu zdárně sekundují staří známí Bill Ward a Geezer Butler společně s Ianem Gillanem, jehož hlas je zde chvílemi k nepoznání ostrý, až mám dojem, že přichází z hlubin samotného pekla.

Od úvodní skladby Trashed je cítit, že se nudit nebudeme. Gillan okamžitě dává zapomenout na své předchůdce a nastoluje jasné pravidlo, dle něhož je jediným pánem on, a ty, posluchači, buď na tuto hru přistup, nebo si najdi k poslechu něco klidnějšího. Ale jelikož jsi vydržel, můžeš se vydat na výlet k magickému Stonehenge, do hlubin dávnověku, z něhož tě vyvede až skladba Disturbing the Priest, jedna z těch, kterou byste u zpěvákovy domovské kapely těžko hledali. Gillanův zpěv zde má chvílemi až jedovatý nádech a lehce mě při něm mrazí. Poté se propadneme do temnoty, v níž nalezneme úžasnou skladbu Zero the Hero, jednu z těch, při jejichž poslechu zůstanete v němém úžasu stát a hlavou vám poběží, že tohle snad není ani možné. Od začátku až do konce nevíte, co obdivovat dřív. Zda zpěv, Tonyho kytary nebo celkovou potemnělou atmosféru. A to sólo, to se přímo zadírá pod kůži a nutí posluchače si tu parádu pustit okamžitě ještě jednou. Ale my spěcháme dál, čeká nás svižná Digital Bitch, po níž přijde další vrchol alba, titulní skladba Born Again oplývající tajemnou náladou a ukazující Gillana ve vrcholné formě. Kapela se nikam nežene, jakoby jen zlehka zpěvákovi přihrávala a čekala, co předvede. V závěru to ale kytara nevydrží a přidá se nádherným sólem. A jízda pokračuje, přichází kousek s názvem Hot Line a nezadržitelně nás přivádí k samotnému závěru, písni Keep it Warm, která jenom potvrzuje, že spojení Black Sabbath s Ianem Gillanem není jenom kuriozitkou na jeden poslech, jak jsem si bohužel donedávna myslel.

A co bylo dál? Jakmile deska opustila peklo a zamířila k fanouškům, tak bubeník Ward opět odešel ze skupiny. Gillan si ještě stihl zničit hlasivky během turné s Black Sabbath, aby poté podlehl vábení jménem Deep Purple. Pro Black Sabbath škoda, že tato sestava nepokračovala dál. Ale takový už je muzikantský život.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Born Again
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Metallica - Load

Metallica / Load (1996)

EasyRocker | 5 stars | 16.10.2017

Když bádám nad svými hudebními oblíbenci, už léta se se mnou, jako s nějakým desperátem, táhne jako červená nit jeden fenomén, pro mě však velmi příjemný. Je to srdeční obliba velkou většinou ostatních zatracovaných, či dokonce zavrhovaných či opomíjených desek. Jednou z nich je nepochybně tohle kontroverzní album Metallicy.

I když se mi ušima rozjíždí Ain´t My Bitch po dvousté, stále těžkotonážní rozjezd ve starém střihu, valící se kovová lokomotiva tu nejde zastavit, jiskry, zápalky a tuny adrenalinu.

Pořádný záhlavec vám utrží i 2 x 4, sleví na tempu a pokovená minulost se tu sráží s alternativním rockem, špetkou elektronických ruchů a rozmazaným melodičnem. Skvěle pulzující parostroj Jasona Newsteda.

Hned třetí, pro mě památná a nostalgická hymna The House Jack Built, má pro mě až magický nádech, ani nenapočítám, kolikrát mi vylepšila splíny do širokého úsměvu. Živá voda nového přístupu, skvělé gradace i Hammettova sóla a obří výkon Jamese Hetfielda.

Klipový, silový hit Until It Sleeps netřeba moc představovat, znovu lehké grungeové doteky - vystopujete klidně Pearl Jam a celou alt-rockovou kohortu za zády. Jdu v protisměru toho oceánu odsudků, nadšeně tleskám a křičím!

Synovský vztah mám i k další notorické hitovce King Nothing, proslulé svým sněhovým klipem. Běsná vazba, Newstedovo basové brumlání, a doslova monstrózně vypálený dělobuch na křídlech melodií. Parádně rozostřené skřípající kytary.

I další, opět grungeově políbená Hero of the Day znovu náleží do kategorie hitů. Křehkost, mrazivé doteky, smutek a nostalgie, na konci ale i prapůvodní poctivá energie, nekonečno melodií.

Je-li deska jakýmsi prolnutím kovu a vlivů třeba ze Seattlu, asi jen hluchoněmý by v památné hymně Bleeding Me přeslechl další mé horké favority, Alice in Chains. Klidně můžu říci, že je to jakási pocta této legendě. A s těmi slovy se u mě pojí hrdost a vztyčená hlava - dokonaleji to už nešlo.

To následující Cure určitě bez potíží můžu označit jako slabší položku na albu, chybí ji nějaký nosný motiv, které ozdobily předchozí zářezy. Rytmický rachot, syrový riff, ale relativně málo přidané hodnoty - nej je tažený refrén.

Poor Twisted Me si k hardrocku více než přičichla, až zeppelinovský oděný riff a celá nálada a atmosféra upomíná rockové časy dávno ztracené. Jede si zatvrzele jako buldozer, nedivím se, že s ní spoustu lidí naštvali. Záleží na náladě.

Wasting My Hate spolutvoří drsné, jiskřivě kovové jádro alba. Taky pro mě slabší kousek, tempový kolovrátek za pár poslechů vyšumí do povětří.

Těžko bychom našli kontroverznější a zatracovanější skladbu, než countryově, laděnou Hetfieldovu osobní zpověď Mama Said, jinak krásně, civilně, "irsky" vystřiženou píseň, vytesanou z pár akordů. Přesto byl metalový národ na základě této pětiminutové položky (z 80 minut) ochoten prohlásit album za country!

Nástup Thorn Within značí opět jiskření a kovový skřípot, rozjíždí se s parádním riffem, jako vypůjčeným od Zakka Wyldea. Drsná jízda s ostrými lokty, kterou změkčuje křehký Hetfieldův zpěv. Těchhle šest minut vás zhoupne a pak zničí.

Ani u Ronnie si určitě neodpočinete - další odhalení rockových prakořenů, polito kovovou životodárnou mízou. Můžete zapisovat počet hardrockových velikánů, u kterých si metla vzala inspiraci. Ale stále je to jízda.

A vězte, že tou je i závěrečný opus magnum The Outlaw Torn, deset minut trvající očistec a nejlepší definice pojmu hymna. Postupně rostoucí, mohutně sekané kytarové asfalty Hammetta a Hetfielda, historický melodický sled tónů mě zbavují slov. Zvukové čáry, zpěv hrající si s basovými tóny, mnoho rozjezdů a skvostných výbuchů refrénu. Zklidnění a postupný růst. V závěru brutální exploze a dokonalá, živelná a nelidská nástrojová přehlídka s Hammettovými mizejícími sóly...


Abych to rozumně shrnul - neříkám, že to nejsou pasáže, které mi nečpí nudností. Všichni by pořád chtěli stylotvornost, být v čele proudu a upírají umělcům právo na to, co si tady vlastně dovolila M - tedy odlít svou verzi tehdy aktuální hudby a pokusit se nalézt v ní novou inspiraci. I za ten arogantní, výtržnický úsměšek v bookletu, garderobu a vlasy vlastně tleskám. A teď do mě!

» ostatní recenze alba Metallica - Load
» popis a diskografie skupiny Metallica

Styx - Brave New World

Styx / Brave New World (1999)

jirka 7200 | 3 stars | 16.10.2017

Reunion kapely s navrátilcem Tommym Shawem v podobě živého dvojalba (s nováčkem za bicími, Toddem Suchermanem, jež nahradil zesnulého Johna Panozza) Return to Paradise z roku 1995, které připomnělo solidní formou největší úspěchy Styx, vyvolalo hlad po dalších nahrávkách této kapely.

Při skládání nového materiálu se však utvořily dvě party, které umístily na album písně ve svém stylu.

Tommy Shaw a James Young přišli s těmi hard rockovějšími (Brave New World, Everything is Cool či Heavy Water, kde jsou znát hard rockové inspirace Bon Jovi, Damn Yankees a podobnými spolky. Ty musím pochválit, neboť zní vcelku podařeně.

Druhý tábor zastupuje Dennis DeYoung, který přichází s pateticky unylými ploužáky a baladami typu While There's Still Time, Fallen Angel či Goodbye Roseland.

Některé songy z obou táborů jsou však přímo katastrofou – např. parodie na hip hop High Crimes & Misdemeanors (Hip Hop-Crazy) nebo pseudo rock n rollová Just Fell In.

Výsledný dojem působí velmi nesourodě, ani vcelku kvalitní zvuk nic nezachránil, staré rány nejsou zahojeny a neustálé dohady o všem je jen jitří. Prodeje Brave New World nebyly nijak valné, album se probojovalo jen na 175 místo v žebříčku Billboardu.

Odchází pro změnu Dennis DeYoung, oficiálně pro onemocnění citlivosti oční sítnice, které mu bránilo živě vystupovat....

» ostatní recenze alba Styx - Brave New World
» popis a diskografie skupiny Styx

Emerson, Lake & Palmer - Welcome Back My Friends To The Show That Never Ends (live)

Emerson, Lake & Palmer / Welcome Back My Friends To The Show That Never Ends (live) (1974)

northman | 4 stars | 16.10.2017

Na společných koncertech The Nice a King Crimson se potkali Greg Lake a Keith Emerson, a tady padla nabídka spolupráce na dalším projektu Keitha Emersona, který zvažoval založení superskupiny složené z hvězd. Přibrali ještě Carla Palmera ze skupiny Crazy World Of Arthur Brown a Atomic Rooster a začali s přípravou debutového alba. Z debutového alba vás zaujme skladba Knife Edge s úryvkem z Janáčkovy Simfoniety a hlavně nádherná balada Lucky Man, po debutu následovalo album Tarkus, které pro mě představuje vrchol tvorby skupiny. Následující Trilogy mám rád, ale trochu lepší na úsovni Tarkusu je pro mě album Brain Salad Surgery s nádherným úvodem s názvem Jerusalem a rozsáhlou skladbou Karn Evil.

To nejlepší z prvních čtyřech alb zazní na live záznamu s nádherným názvem Welcome Back My Friend To The Show That Never End, tímto proslovem začíná po úvodní Hoedown z alba Trilogy vlastní koncert. Po Jerusalemu s alba Brain Salad Surgery následuje živé provedení Tarkusu s veršem ze skladby Epitaph, kterou Greg Lake hrál se svou mateřskou skupinou. Závěr prvního disku obstará balada Lucky Man.

Druhý disk začíná klavírní improvizací Keitha Emersona, při které možná použil nože, jako na koncertě se skupinou Nice v Praze. Následují Jeremy Bender z Tarkusu a The Sheriff z Trilogy, skladby téměř hardrockové. Závěr koncertu patří rozsáhlé symfonii Karn Evil z Brain Salad Surgery. Výkony všech účinkujících jsou fantastické, mně se vždycky líbil a líbí zpěv Grega Lakea a bubnování Carl Palmera.

Tohle 2CD, nebo 3LP patří k nejlepším živým záznamům, které jsem slyšel, ale plný počet jim nedám.

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Welcome Back My Friends To The Show That Never Ends (live)
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer

Queen - Innuendo

Queen / Innuendo (1991)

| 4 stars | 15.10.2017

Kdo z nás věřících Queenovských starochů na sklonku osmdesátých let doufal, že se kapela povede rozloučit v tak velkém stylu, jaký předvedla prostřednictvím své poslední kolekce Innuendo? Hm, asi jen hrstka. Nebýt jí, měli bychom kapelu zafixovanou jako spolek výborných stratégů, kteří v sedmdesátých letech tvořili jednu z etap v dějinách progresivní hudby a v další periodě totálně podlehli trendu a přetransformovali se na továrnu disco hitů.

Ne, Innuendo není žádný návrat k podstatě hudby Queen, ani k jejich art poloze. Je jen a to slovo JEN je velice podstatné, o uvědomnění si vlastní sounáležitosti s důležitou myšlenkou ve svém záhlaví, která se obrací k postavení člověka na tomto světě. Celé toto existenčno má svůj původ v Mercuryho zdravotním stavu a neuvěřitelně pevném postoji v boji se zákeřnou chorobou. Pěvec zde podává jeden ze svých nejlepších výkonů, na němž je celá nahrávka postavena.

Najdeme tu několik skvělých hymnických čísel. Na úvod je to titulní skladba s nezaměnitelnou španělskou mezipasáží a na závěr lahůdka The Show Must Go On. Zvláštní náladu má vysoce originální tepavá I'm Going Slightly Mad, ale i povedené I Can't Live with You, procítěná balada Don't Try So Hard, úprk Ride the Wild Wind, nebo popová vzpomínka Delilah.

Mám rád Queen a mám rovněž rád Innuendo. Ne tolik jako ranné nahrávky, ale jak píšu na začátku, rozlučka je to skutečně pěkná.

» ostatní recenze alba Queen - Innuendo
» popis a diskografie skupiny Queen

Styx - Kilroy Was Here

Styx / Kilroy Was Here (1983)

jirka 7200 | 3 stars | 15.10.2017

Skupina Styx byla přes fenomenální úspěch předchozí desky Paradise Theater sužována osobními rozepřemi jednotlivých členů o dalším hudebním směřovaní kapely. Šéf Dennis DeYoung vehementně protlačoval návrh další desku pojmout jako muzikál a celé to zvětšnit na filmový pás. Bohulibé téma brojící proti cenzuře, totalitarismu a obavy ze zneužití technologií bylo jistě zajímavé a vzrušující, ostatní členové však z tohoto nápadu moc nadšeni nebyli. Zdálo se jim, že doba těmto projektům již nepřeje, náklady na jevištní provedení by byly astronomické a hlavně se jim moc nechtělo na jevišti ztvárňovat nějaké divadelní role. S několika členy cloumala také závislost na alkoholu a drogách.

Prostě super ovzduší na skládání nových písní : - )
Komerčně to sice nedopadlo nijak zle : 2 000 000 prodaných nosičů mluví za své, nenažraný management poukazoval však na to, že předchozí desky dosáhly o 1 miliónek větší prodejnosti. Takže v řeči čísel vlastně neúspěch.

Já osobně jsem si příliš kladný vztah k písním na této desce nikdy nevytvořil. Samozřejmě, Mr. Roboto funguje, ať chci nebo ne, tu skladbu mám v hlavě nabouchanou z té doby, kdy album vyšlo - hrála se totiž všude. Jinak oceňuji velice solidní, v duchu předešlé tvorby znějící Just Get Through This Night a Double Life a částečně i Haven't We Been Here Before.

Celkově mají však skladby již onen v té době tak populární pop sound obarvený syntenzátory a udusané automatickým bubeníkem. Ten rockový, občas až hardrockový náboj s prog elementy je dávno pryč. Ještě se mi líbí kytarové sólo v Cold War.

Konec kapely v tomto složení byl neodvratný. Na jednom koncertě Tommy Shaw neudržel nervy na uzdě, zničil kytaru a část scény a odešel. Druhý den byl vyhozen a bylo po živé prezentaci Kilroy Was Here a této, tak úspěšné sestavě, která se již spolu na dalších nahrávkách nikdy neobjevila.

I zbylí členové Styx se rozcházejí k sólovým projektům a další fungování kapely je v nedohlednu ...

» ostatní recenze alba Styx - Kilroy Was Here
» popis a diskografie skupiny Styx

Led Zeppelin - Houses Of The Holy

Led Zeppelin / Houses Of The Holy (1973)

pinkman | 4 stars | 15.10.2017

Od rozpadu Led Zeppelin protekla řekou Temží už spousta kalné vody. Jejich návrat si přály milióny lidí po celém světě, které tihle muzikanti nikdy nepřestali fascinovat. Spolu tvořili silnou čtyřčlennou formaci, ve které se stal každý jedinec vyzrálou a silnou osobností s velkým hráčským apetitem. Jedním z důvodů, proč se kolem kapely vytvořil kultovní statut, byla tajemná duchovní aura která Plantovce provázela - na rozdíl od vyrovnané skladatelské kvality.

Led Zeppelin mají alba dobrá, ale taktéž mizerná a Houses of the Holy stojí někde těsně za křižovatkou, ale ještě stále na té lepší straně. Dvojice Page/Plant tvořila buď silné originály, nebo lascivní nedodělky. I ty jsou na zdejším albu přibaleny v podobě skladeb Dancing Days a The Ocean, i funky záležitost The Crunge byla tehdy zkouškou nervů mnohých fans. Zbytek je samozřejmě velkolepý, jenže ono "ale" u tohoto alba visí ve vzduchu stejně, jako u následujících i některých předešlých nahrávek LZ. Hledání nových principů kapele upřít nelze, jenže ne každý model se povede vždy vybrousit do dokonalého lesku.

Momentální TOP skladba: 7. No Quarter

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Houses Of The Holy
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

Trinity - Jools and Brian

Trinity / Jools and Brian (1969)

vmagistr | 2 stars | 14.10.2017

Albová produkce Briana Augera a Julie Driscoll je v 2. polovině 60. let poměrně roztříštěná a obtížně sledovatelná. Ani značka Trinity, různě variovaná se jmény obou hlavních představitelů, situaci rozhodně neulehčuje.

Deska Jools and Brian, vydaná v USA roku 1969, je vlastně výběrem z jejich britských singlů z let 1965-1967 - tedy žádný nový materiál a i toho rocku je tu jako šafránu. Julie Driscoll tu zpívá v pěti skladbách, všechny jsou ale posazené do osmyčcovaných aranží a snadno zaměnitelné. Takhle tehdy zpívaly třeba Sandy Shaw, Cilla Black, Dionne Warwick či Petula Clark, tedy popové hvězdy, které se o rock spíše jen tu a tam otřely. Když už, možná o něco lépe zní ostřejší I Know You, kde Driscoll nezůstane v tak unylé hlasové poloze jako v ostatních skladbách

Téměř všechny singlové skladby jsou od externích skladatelů, Auger sám tu má jen dvě autorské věci. Zatímco první z nich, Tiger, je zajímavý pop-rockový kousek, druhá Oh, Baby Won´t You Come Back... je nepříjemně vlezlá halekačka. Pár dalších instrumentálek jde jedním uchem tam a druhým ven.

Jools and Brian není album, které by fanoušek Augerovy charakteristické hry na hammondky či podmanivého vokálu Julie Driscoll musel nutně slyšet. Dobové singly opravdu zaujmou asi jen zaryté augerovce či posluchače, které oslovuje šedesátkový smyčcový pop.

» ostatní recenze alba Trinity - Jools and Brian
» popis a diskografie skupiny Trinity

Yes - The Yes Album

Yes / The Yes Album (1971)

pinkman | 5 stars | 14.10.2017

První a pro rozbíhající se kariéru kapely Yes skutečně důležitou nahrávkou byla až jejich třetí souborná práce, lakonicky nazvaná The Yes Album. Na předchozích dvou dílech se chemie kapely teprve hledala a v dnešní době tyto nahrávky pozbyly klíčový význam.

Do kapely však vstoupila nová, instrumentálně velice schopná osoba v podobě precizního kytaristy Steva Howea, který pozvedl kompoziční schopnosti o nezanedbatelný kus vzhůru. Tudíž se může zdát, že jeho předchůdce Peter Banks velkou kreativitou neoslňoval, což není úplně pravda.

Přesto, že deska působí mírně rozkolísaným dojmem, prvotně jde o velice nápaditou a instrumentálně dotaženou nahrávku. Její součástí je rovněž skladba Starship Trooper, která se stala základem Yes repertoáru prakticky dodnes. The Yes Album je dnes vnímáno jako vybroušená a duchaplná, veskrze klasická záležitost, hájící si u fanoušků přední pozice v oblíbenosti.

Momentální TOP skladba: 1. Yours is No Disgrace (s fenomenální Chrisovou bass linkou) R.I.P.

» ostatní recenze alba Yes - The Yes Album
» popis a diskografie skupiny Yes

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Univers Zero / Heresie

Voytus
Kámoš barman touhle deskou vyhání lidi z hospody :-). Před nějakou dobou se dost slušně...

Moody Blues / To Our Children's Children's Children


velmi dobrá deska, která zachycuje Moody Blues v hodně intimní poloze. Krásný obal, zvuk,...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11747 recenzí
2133 skupin
159909 příspěvků ve fóru
2519 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000