Inner City Unit Living Loud Cranberries, The Kola dokola Deliverance Agitation Free Cale, John Beatles, The Arti e Mestieri Khatsaturjan

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Uriah Heep - Firefly

Uriah Heep / Firefly (1977)

vmagistr | 4 stars | 15.06.2019

Nové koště dobře mete, chtělo by se říct. Anebo taky dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Jak už to v rockové branži bývá, výměna zpěváka proti sobě fanoušky vcelku jakékoli skupiny rozdělí do dvou těžko smiřitelných táborů. Jedni adorují originál a "náhradu" nemohou vystát, druzí se zase řídí heslem: "Král je mrtev, ať žije král!" Uriah Heep se zbavili čím dál obtížněji použitelného zpěváka Davida Byrona a místo něj "ulovili" z Lucifer's Friend přišedšího Johna Lawtona. Zpěváka, kterého sice (pokud nejste jeho skalní fanoušek) nejspíše nepoznáte po prvním tónu jako Byrona, ale zároveň také zkušeného borce, kterému se před plným stadionem nerozklepala kolena.

Podepsala se ale tato výměna nějak na zvuku kapely a na nových skladbách? Ken Hensley, který jak obvykle napsal většinu materiálu pro nové album sám, asi musel brát ohled na odlišný hlasový rozsah, ale to je tak všechno. Z civilnější rockové linie, o kterou se kapela poprvé pokusila už na předchozí desce High and Mighty, se na jejím následníkovi Firefly téměř neodchýlila. Pokud už tedy hledat nějakou změnu, tak spíše u baskytary. Trevor Bolder, který přišel namísto Johna Wettona, byl opravdu hodně jiný typ hráče - žádný ekvilibrista (jako Wetton či Thain), spíše poctivý "tvrdič".

Fireflyje vyrovnané album. Nenacházím tu sice žádný "blockbuster", který se kapele na deskách až po Return to Fantasy vždy alespoň v jednom exempláři povedl, ale ani žádné slabé kusy, kterých bylo na posledních dvou albech více než na jejich sedmi předchůdcích. Zhlédl jsem se třeba v úvodní The Hanging Tree založené na průrazném akordovém riffu, v gradované Been Away Too Long nebo v sympatické vyprávěnceWise Man. A k těm povedenějším věcem na desce mohu zařadit i závěrečnou dvojici Sympathy a titulní Firefly. První z nich disponuje naléhavým kytarovým vábením, druhá staví na klávesovém oparu a propracované melodice. Ze tří zbývajících věcí jsou tu dva (Who Needs Me a Do You Know) rychlé rock'n'rollem načichlé kousky, které se sice příjemně poslouchají, ale v nápaditosti podle mě pokulhávají více než zbytek alba. Poslední skladba, na kterou ještě nedošla řeč, Rollin' On, je ještě ne úplně zkrocený rockový hřebec. Při jízdě na něm se ale ve středním tempu bohužel děje méně, než by šesti a půl minutová délka skladby potřebovala.

Firefly je oproti svým předchůdcům až překvapivě kytarovým albem. Taky je oproti nim překvapivě dobrým albem. Zakormidlovat do klidných vod už nevývojového, ale u fanoušků stále atraktivního hardrocku se kapele jednoznačně vyplatilo, alespoň protentokrát. Námluvy s popovým mainstreamem jsou tu jen velmi nesmělé a civilně znějící rock je poměrně úspěšně zahlazuje. Tři a půl hvězdičky zaokrouhlené nahoru posílají Firefly v mých uších někam mezi The Magician's Birthday a Sweet Freedom. Pokud bych měl ze sedmdesátek doporučit "bezbyronovské" Uriah Heep, budou to právě tito.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Firefly
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

King, B. B. - 80

King, B. B. / 80 (2005)

EasyRocker | 4 stars | 14.06.2019

Riley B. King, známější pod svým dvojitým B.B., byl legendou amerického delta blues. Nahrával od roku 1949 a stal se legendou delta blues, ale i významnou postavou světové populární kultury.

"Párty" ze čtyř studií vznikla dekádu před mistrovým tragickým odchodem do nebes v roce 2015. Je další ukázkou jeho talentu a chuti spolupracovat s lidmi shodných hudebních choutek. Z celé jízdy delta standardů snad vypíchnout Tired of Your Jive, kde Gibbons dráždí spalujícím boogie, Clapton skvostně zaostřil The Thrill is Gone svým slowhandem. Jazzově swingující háv dostala Ain´t Nobody Home. All Over Again protkal Knopfler sametovými vlákny i varhany. I popová princezna Gloria Estefan se v There Must Be A Better World Somewhere v duetu blýskla. Pardálové Roger Daltrey, ale hlavně Elton John v Rock this House ukázal, že klapky umí ještě pořádně rozžhavit. Sázím čtyřku, hvězdná oslava 80-tky bluesové ikony se fakt povedla.

» ostatní recenze alba King, B. B. - 80
» popis a diskografie skupiny King, B. B.

Uriah Heep - High And Mighty

Uriah Heep / High And Mighty (1976)

vmagistr | 3 stars | 14.06.2019

Šestasedmdesátý rok představoval pro spoustu rockových kapel na britských ostrovech jakýsi "bod zlomu". Zatímco zavedeným dinosaurům až na výjimky docházel dech, zrychlující a přitvrzující mladá krev se poučila od punkového "nepřítele" a s pořádným rámusem táhla vstříc osmdesátkám (aby je na jejich prahu - opět až na výjimky - zválcovala NWOBHM). Uriah Heep, hardrockovým stachanovským matadorům, už třetím rokem pozvolna uhasínal oheň pod kotlem, čemuž nedokázala zabránit ani basová posila John Wetton. Oproti předchozí desce Return to Fantasy se Wetton na novém počinu nazvaném High and Mighty zapojil i do skládání a dokonce si zpívnul i nějaký ten hlavní vokál.

Docela překvapivě se o něj s Hensleym podělil v úvodní skladbě One Way or Another. Upřímně řečeno - skladbu jím nepohřbil, ale ani jí příliš nepomohl. Ze zajímavé melodie (která v závěru opráší něco z magických uriášovských vokálů let minulých) se podle mě dalo vyzískat ještě o něco více. Aranže ale zní slušně a (narozdíl od většiny skladeb z předchozí desky, které jen "přešlapovaly na místě") nachází kapele novou, použitelnou tvář. Na tu dřívější pohádkovou ještě dojde ve Weep in Silence, emotivně vystavěné baladě s využitým melodickým potenciálem. V Misty Eyes se po nadějném začátku procpe do popředí akustická kytara a já tiše trpím. Záblesky Hensleyho skladatelské geniality se po chvilkách objevují v Midnight, vždycky je ale přehluší nějaká nepřirozeně "napřímená" popová pasáž.

Přes všechny uvedené výtky je první strana desky pro mé uši tou lépe poslouchatelnou a při jisté míře tolerance se dá skousnout vcelku. Na té druhé totiž Uriah Heep v některých momentech klesají do hlubin mainstreamové komerce tak ochotně, až by jeden brečel. Neplatí to o skladbách Footprints in the Snow (vedle Weep in Silence druhý kus se skladatelským podílem Johna Wettona) a Confession, ty mě v měřítkách alba zaujaly jen v dobrém. První z akustické vyprávěnky rozkvete v "osudovou" melodickou kaskádu, druhé zase hodně svědčí povedená klavírní aranže. Rádobyhravá rock'n'rollová variace Can´t Keep a Good Band Down už sklouzává do hitparádového pozlátka, ve kterém až po uši vězí skladby Woman of the World, Can´t Stop Singing a Make a Little Love. Kdyby místo některé z těchto věcí na původní desce zazněla zatěžkaná Name of the Game, rozhodně bych se nezlobil.

Labutí píseň Davida Byrona v Uriah Heep pro mě z jejich spolupráce není tím nejslabším počinem. Pokud bych měl ze dvou špatných desek vybrat tu horší, ukážu přece jen na Return to Fantasy. Na High and Mighty kapela alespoň učinila krok (jakkoli hrozivě nepovedený) kupředu a v několika slibných momentech ukázala, že s ní do budoucna ještě lze počítat. To v mém konečném hodnocení stačí na slabší tři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - High And Mighty
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Uriah Heep - Wonderworld

Uriah Heep / Wonderworld (1974)

vmagistr | 3 stars | 14.06.2019

V každé studni narazí vědro nakonec na dno, pokud odebíráte více vody, než kolik je pramen schopen poskytnout. Namísto čisté tekutiny pak na povrch vytáhnete džber bahnité břečky. Uriah Heep do toho od počátku sedmdesátých let šlapali naplno a vytrvale pracovali na budování silné a stabilní značky. Nutnost vydávat nové studiové album téměř každý půlrok ale nakonec vyčerpala i invenci jak Kena Hensleyho, skladatelského mozku kapely, tak také zbytku sestavy. Na albu Wonderworld, které Uriah Heep vypustili do světa v dubnu roku 1974, se poprvé začaly vyskytovat náznaky, dle nichž by to kapelu v budoucnu mohlo táhnout i do mainstreamové pop-music.

Úvodní skladba Wonderworld se navzdory všemu výše řečenému ukazuje být v naprostém pořádku. Příklon k baladičnosti tu kapela směrovala do tajemna a pohádkova, hájemství, v němž se Uriah Heep za poslední dva roky dobře zabydleli. I tvrdá (ale nikoli agresivní) pecka Suicidal Man, která se otáčí přes rameno někam k Birds of Prey či Look at Yourself, je (až na nepatřičně krotký refrén) povedeným kouskem. Problém ale přichází s The Shadows and the Wind, kde "bum-čvacht" rytmus a (ve druhé polovině skladby i) otravné la-la-la dohromady vytváří něco až příliš mainstreamově podbízivého. So Tired sice sympaticky rockuje, ale chybí mi tu více té melodiky, kterou Uriah Heep dříve dokázali "propašovat" i do svých nejtvrdších věcí. Co dvě desky nazpět fungovalo v písni Rain, pokazily v The Easy Road smyčcové plochy a opětovné kazirockové la-la-la.

Something or Nothing zní jako typická "heepovina" z předchozích let, což na této desce neznamená úplně málo. Nástroje sice mají pečlivě obroušené věškeré své melodické linky, ale alespoň mě tu nic nenutí přeskočit dál. I Won't Mind zní ze začátku jako nějaká stoner-rocková verze zeppelinovské Whole Lotta Love, postupně se z ní vyklube zatěžkaný nářez, který je mi velice sympatický. Jako bychom se vrátili zpět někam k debutu - není to ale známka toho, že se Uriah Heep hudebně hledají a nejsou si v danou chvíli jistí svým ukotvením? We Got We je pro mě asi nejrozporuplnější věc na albu. Melodické vokály, pro kapelu tolik typické, jsou tu použity v naprosto úchylné aranži, a já nedokážu zodpovědně říct, jestli se mi tahle hudba líbí nebo ne. Závěrečná Dreams se snaží navázat na epická vyvrcholení z předchozích desek a nevede si špatně - co v mých očích ztrácí neoblíbenou melodií, to dohání atmosférou a jí se podřizující instrumentací. Bonusová B-strana singlu Something or Nothing, šlapavá What Can I Do, by se na album určitě (třeba místo šmytcové The Easy Road) hodila.

Wonderworld není v diskografii Uriah Heep albem, na kterém by kapela zkusila vykročit jiným směrem, a prostě by to nevyšlo. Naopak, všechny ingredience, ze kterých Hensley a spol. míchali předchozí desky, jsou zastoupeny i zde. Autorská vyčerpanost ale pustila na Wonderworld i skladby, které by při kompletaci předchozích alb šly nemilosrdně z kola ven. Bohužel musím konstatovat, že v případě desky Wonderworld jde o první slabý exemplář, který Uriah Heep pustili do světa. Tři hvězdičky (z nichž ta třetí není úplně plnohodnotná) tu ode mě musí stačit.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Wonderworld
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Def Leppard - Hysteria

Def Leppard / Hysteria (1987)

horyna | 4 stars | 13.06.2019

Znáte dokonalejší synonymum pro metal osmdesátých roků, než jakým je album Hysteria? Určitě by se našlo několik stejně výrazných adeptů, namátkou mě napadají třeba desky - 1987 od Whitesnake, některé nahrávky Bon Jovi, či The Final Countdown švédských Europe. Ale první příčku si v tomto oboru zcela zaslouženě už dávno vydobyla právě deska od Def Leppard – Hysteria.

Když pominu klasickou vizáž kapel té doby, tak za úspěchem oné nahrávky stojí především dva výrazné faktory. Tím prvním je naleštěná produkce Johna "Mutta" Langeho a tím druhým kvalita jednotlivých songů. To díky nim se album prodalo ve 20 miliónovém nákladu a vzešlo z něj sedmero mega-úspěšných singlů. No kdo se takovou obrovskou porcí slávy může pochlubit dnes.

Hysteria zkrátka vyšla v pravou chvíli, do té správné doby. Trefila se jak do vkusu posluchačů, tak vkusu široké veřejnosti. Ve světě snad neexistovalo rádio, který by alespoň jednou denně nezahrálo některý ze zde odprezentovaných songů.

Start desky je doslova raketový. Skvělé písně jako ultra-melodická Women, riffující Rocket, vyzývavá Animals, nebo mohutná balada Love Bites, tvoří dodnes jasné tutovky jak na koncertech kapely, tak v srdcích jejich věrných. Jenže přemrštěná délka nahrávky a dvanácti songů k tomu, nese i zde svá rizika. Osobně nesnáším debilní popěvek v pro mne nehorázně vlezlé vyřvávačce Pour Some Sugar on me, stejně jako uzívající a přeleštěnou nudu Don't Shoot Shotgun, nebo Excitable. Tyhle sotva průměrné věci naštěstí kapela proložila mnohem intenzivnějšími a nápaditějšími kusy jako jsou velkolepá Gods of War, zpěvná titulka Hysteria, nebo povedená tečka Love and Affection.

S naleštěnou hudbou jde ruku v ruce i extatický a mohutnými sbory doplňovaný až nelidsky zabarvený vokál Joe Elliotta. Allenovi bicí mají už ten známý syntho-umělo-počítačový nádech (všichni víme proč), ale nedá se říci, že by snad nějak nahrávku kazily, nebo podhodnocovaly. Naopak si vážím kroku který kapela učinila a nechala Ricka dál ve svém týmu.

Podle mnohých jde o nejlepší desku souboru už jen proto, kolik hitů v sobě ukrývá. Ale dá se snad objem prodaných nosičů poměřovat se samotnou kvalitou materiálu? Samozřejmě že nedá a i proto desce nemohu udělit plný počet, jelikož si nemyslím, že by se v tomto případě jednalo o nějaký extra výrazný kvalitativní trhák. A navíc mám v katalogu kapely daleko oblíbenější desky.

» ostatní recenze alba Def Leppard - Hysteria
» popis a diskografie skupiny Def Leppard

Uriah Heep - Return To Fantasy

Uriah Heep / Return To Fantasy (1975)

vmagistr | 2 stars | 12.06.2019

Rok 1975 zastihl hard rockový subžánr ve fázi postupného útlumu. "Zavedené značky" sice nadále šlapaly a některé méně okoukané spolky se také dožadovaly svého místa na rockovém Olympu, ono "tvořivé podhoubí" z počátku dekády ale bylo totam. Šlo také o poslední ročník, ve kterém své studiové nahrávky předložili všichni čtyři zástupci "velkého rockového kvarteta", které v letech 1969-1970 nastavilo rockovému bouření základní laťku. Zatímco Black Sabbath a Deep Purple na mě na svou tohoroční hudbou působí velmi sympaticky a Led Zeppelin alespoň ucházejícně, u Uriah Heep cítím na desce Return to Fantasy nepříjemně silný odklon od jasně identifikovatelného zvuku a melodiky ke komerčně vděčnému, ale autorsky zaměnitelnému rocku.

Úvodní titulka by mohla vzbudit zdání nejlepšího pořádku a nevysychající studny autorských nápadů Kena Hensleyho. Ona je totiž Return to Fantasy opravdu vynikající písní - podle mě vůbec tou poslední, na níž kapela naplno prodala atmosféru pohádkového tajemna. Toho tajemna, které v dřívějších letech dokázala navozovat jako žádný z jejích souputníků. Druhou polovinu vyvedeného rámu desky tvoří sugestivní a melodicky vyvedená skladba A Year or a Day. Tyto dva kusy jsou podle mě hlavním důvodem, proč si desku vůbec připomínat.

Dále už totiž svého času populárními slovy kartářky Jolandy vidím "velký špatný". Sice nenápadité, ale alespoň šlapající rockové kusy Shady Lady a Showdown se s pokrčením ramen a nevysloveným dotazem "proč?" ještě poslechnout dají, členitá kompozice Devil's Daughter by možná hrubým sítem také prošla. Vedle nich tu ale posluchač musí zkousnout strašlivý popový cajdák Your Turn To Remember a jeho ještě kýčovitějšího příbuzného Why Did You Go. Na úplný závěr jsem si nechal skladbu, která totálně vybočuje ze všech mantinelů, které si Uriah Heep svou dosavadní tvorbou nastavili. Prima Donna je veselý rock'n'roll s fajn saxofony, ve kterém se ale nenachází ani špetka "heepovské" melodiky. Přesně takhle to tehdy mohli zahrát Nazareth nebo, co já vím, třeba Edgar Winter.

Alespoň partikulární nápravu dojmů ze slabé desky mohou zajistit bonusové skladby Shout It Out a The Time Will Come, B-strany singlů Prima Donna a Return to Fantasy. Ačkoli jen "vytěžují" silnou hammondkovo-kytarovou aranži, na které kapela postavila mnoho svých výborných kusů (Gypsy počínaje a Return to Fantasy konče), v útrobách desky by se ve srovnání se zbytkem skladeb vyjímaly skvěle.

Na desce Return to Fantasy jasně cítím nepříjemný fakt - kapela ztrácí svou identitu a stává se zaměnitelnou. Dvě skladby z devíti (bonusy nepočítaje), na kterých Uriah Heep nezní tuctově, jsou zkrátka zatraceně málo. Dvě a půl hvězdy (zaokrouhlené dolů) se mi v takovém případě zdají ještě docela milosrdné.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Return To Fantasy
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Pendragon - Pure

Pendragon / Pure (2008)

EasyRocker | 5 stars | 12.06.2019

Tohle album spadlo do mé sbírky relativně nedávno. Protože duo Barrett/Nolan je pro mě letitou srdeční záležitostí. Recenze kolegů napovídaly, že musí jít o trefu, ovšem i o pořádný hukot a proměnu. Zvědavost tím jen narostla....

"Pure" je neučesané s temné - to naznačí už na úvod s výrazným motivem odpálená Indigo. Ale samozřejmě, Barrettův zpěv i Nolanovy klapky poznáme. V okolí se smráká, prší a hřmí akustickými výlety, Geeho duněním a nekonečně barevnými sóly. Příklon k metalu, daný jistě i Groomovou produkční účastí, ukazuje v plné parádě riffová Eraserhead. Spolu s Indigo je symbolickým vrcholem trojdílná Comatose. Nolan uvádí svými famózními klapkami I View from the Seashore s velkou škálou zvuků a samplovaných kláves i smyčců. Vše se vrhne v metalové inferno. Space Cadet - to je zkrátka lahoda, počínaje báječným propojením akustik a kláves, kazatelského hlasu a Highamovy mistrné kanonády. Ano, místo lehce oděné panny tu máme natlakovaný třítunový náklaďák, jenže mě se to líbí zase! Home and Dry dovrší suitu v ohromujících náletech Nolanových plačtivých klapek, kontrastujících s mrazivými samply a nehudebními ataky. Že tu jde metal pánům fakt od podlahy, ukáže trochu dle not DT dusající The Freak Show. Tvůrcům tohoto díla se ale přesto našich duší zželelo ve finále It´s Only Me. Hladivé piano a harmonika a Hlas. Ingredience napovídající, že příznivci starší tvorby najdou cíl v podobě vyléčení. Čarokrásné, melodicky ohromující rozloučení v nejlepším duchu tandemu Barett/Nolan. Mrazí mě ještě po řadě hodin...

Na Pendragon velmi odvážná kolekce. Jejich gruntem vždy byla silná melodičnost, pokorná éteričnost a jasně pozitivní ladění. To je fandy kvitováno, ale i kritizováno. Za tenhle počin, přesto zpracovaný tak, že ani na chvíli není pochyb, odkud vítr vane, dávám plnou! Tyhle hochy můžu ve všech odstínech.

» ostatní recenze alba Pendragon - Pure
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Gnidrolog - Lady Lake

Gnidrolog / Lady Lake (1972)

horyna | 4 stars | 12.06.2019

Tohle nebojím se říci fantastické album mě kdysi padlo do oka především svým velmi velmi povedným coverem. A podobně jako motiv na přední straně alba svou metaforickou výpovědí nastiňuje souboj dobra se zlem, i muzika ukrytá v jeho drážkách tyto dvě tak protichůdné vlastnosti občas rozehrává na poli hudebním.

Nebudu popírat, že kdyby deska trochu častěji odkazovala k tvorbě kupříkladu Yes (jak jsem dle "romantické" malby prvotně očekával), sám bych byl ještě malinko spokojenější, ale i podobný konglomerát Van der Graaf-ovského soundu kříženého s King Crimson-novským, a právě oním laskavějším Yes-ovským, je naservírován s nespornou grácií a elegancí, aby milovníka desetiletky přes čtyřicet let staré, potěšit dokázal.

K desce samotné:
Song č.1. v jeho první polovině tvoří předivo Yesovsko-Genesisovské, ale druhá, těkavější pasáž, zcela znatelně odkazuje k inspiraci Andersonovými Jethro Tull.

V druhé písni zpočátku bublají Crimsonovské saxofony, ale romatické španělky a naléhavý zpěvákův vokál posouvají song vstříc romantickým příběhům dávného středověku.

Trojka plní funkci jakési baladické vložky, protože za dveřmi už vystrkuje růžky nej-jazzovější skladba alba, u Graafů se inspirující titulka. Kapela v ní ovšem šlape svou pevně vydupanou cestičkou a souhra saxofonu s rockovým spodkem působí úžasně i fatálně zároveň. Po čase přichází opět blahodárné uvolnění, pozvolna narůstající v katarzní finále.

Podobně jako song č.3. vyznívá i píseň pátá. Znovu má za úkol uklidnit divákovu mysl a přivodit poetické stavy, jelikož v závěru desky se bude peklit znovu a zase v tom Frippovsko-Hammillovském duchu.

Gnidrolog a jejich druhou desku Lady Lake by si neměli nechat ujít všichni obdivovatelé giantických dinosaurů sedmdesátých let, ke kterým jsem tuto jinak zcela osobitou squadru tak často přirovnával.

» ostatní recenze alba Gnidrolog - Lady Lake
» popis a diskografie skupiny Gnidrolog

Uriah Heep - Sweet Freedom

Uriah Heep / Sweet Freedom (1973)

vmagistr | 4 stars | 11.06.2019

Nezvykle až téměř rok po předchozí studiovce ("dlouhou chvíli" však fanouškům kapely vyplnilo živé dvojalbum Live January) pouštějí Uriah Heep do světa své páté studiové album nazvané Sweet Freedom. Nabitý program jim samotným příliš svobody neposkytoval, a ani skladby na desce se nějakého aranžérského uvolnění nedočkaly - naopak, jejich sevření do přísně písničkového tvaru s minimem komponovaných instrumentálních "výletů" kapela ještě více utužila. Příjemné melodie mají nad instrumentací ještě více navrch než na předchozích deskách a zvuk kapely je méně průrazný, vše se však tentokrát ještě podařilo vybalancovat do přitažlivého výsledku.

Úvodní Dreamer je zatím asi nejslabší otvírák, jaký kapela na své desky zařadila. Kytara tu sice sympaticky řádí a skladba samotná nápady nešetří, vše je tu ale takové "řemeslně samozřejmé" - chybí mi tu víc oné pohádkovosti a zastřenosti, do té doby pro kapelu signifikantní. A na nervy mi vysloveně leze otravný Byronův "krasospěv" v opakujícím se slově "dreamer". To druhá Stealin' je jiná káva. Střednětempý basový nástup a hammondkový opar přivádí Uriah Heep v mně sympatické poloze. Skladba má říz, ale kapela netlačí na pilu přes míru. One Day má zvládne i přes krátkou stopáž přinést pozitivní melodii a něco Boxova kytarového kvákání (takto preparovaný zvuk propojený s Hensleyho hammondy mimochodem vytváří jeden z důležitých zvukových identifikátorů kapely). Titulka Sweet Freedom přináší přesně to tajemno, které mi v úvodní skladbě chybělo, a k tomu slušnou práci s dynamikou - i díky to mu jde o můj nejoblíbenější kousek desky.

Nálada pokračuje (jen ten Hensleyho moog mi tam krapet přebývá) i v If I Had the Time, další z těch trošku rozmáchlejších kompozic s dobře odstíněnými pasážemi. Na adresu Seven Stars mám dvě zásadní výtky, které (jinak průměrnou) skladbu posouvají do pozice skladby otravné. Jednak naprosto nevhodně použitá a do popředí uměle vytažená akustická kytara, druhak pak Byronovo přezpívávání abecedy v závěru - to na mě působí vyloženě trapným dojmem. To kratičký a zvukově hodně odlehčený Circus se povedl více; až tak, že si jeho úvodní figuru o pět let později let Box půjčil do skladby Woman of the Night. No a pak je tu závěrečná šleha Pilgrim, která napravuje to, co se na konci The Magician's Birthday moc nepovedlo. Klusavý epický kousek s klenutými vokálními vsuvkami a jiskřivým pianem ukazuje, že kapela ještě pořád věděla, jak na to. Z nezařazených skladeb se mi docela zamlouvá b-strana singlu Stealin' - Sunshine. Zatěžkanou hammondo-kytarovku bych si dokázal představit i na LP - třeba místo Seven Stars.

Kolem a dokola z toho album nevychází nijak zle - i když ke třem z osmi skladeb mám určité výhrady, jako celek vnímám Sweet Freedom jako silnou desku. O kousek lepší než The Magician's Birthday a debut, kvalit tria Salisbury - Look at Yourself - Demons and Wizards ale v mých očích nedosahuje. Čtyři hvězdičky jsou v tomto případě tak "akorát".

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sweet Freedom
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Panzerpappa - Summarisk Suite

Panzerpappa / Summarisk Suite (2019)

jirka 7200 | 3 stars | 11.06.2019

Poslechu muziky se na dovolené programově nevěnuji, dosyta si ji užívám během celého roku. Proto se jen povrchně zmíním o novém CD Panzerpappa, které cca před měsícem vyšlo u zajímavé norské firmy Apollon Music, která jistě nabídne každému posluchači něco zajímavého.

Popravdě řečeno, novinka mě na rozdíl od předchozích třech počinů nijak zvlášť nezaujala a vysvětlím i proč. Jak sama kapela uvedla, pracovala na novém repertoáru a hledala nové způsoby vyjádření svých hudebních nápadů. Pravděpodobně však nedošlo ke shodě, neboť se Trond Gjellum začal věnovat svému elektronickému projektu Electrod a Steinar Borve založil symfonic prog spolek Mythopoeic Mind.

ukázka : >> odkaz

Kam budou směrovat v budoucnu Panzerpappa zatím není zřejmé, neboť právě vydané CD Summarisk Suite je jen jakýmsi ohlédnutím, oprášením starých skladeb ze šuplíku a improvizačního tracku Belgerisk Improv. Skladbám však chybí lehkost propojení komplikovanějších struktur různých stylů, jakým se proslavili na předchozích nosičích. Zde jsem našel jen tři melancholické črty (skladby 1,2 a 6) v duchu předchozí tvorby, ale v jednodušším aranžích. Navazující Spartansk Mambo No.5 a Permutert Panzerrock jsou pokusem o klasický rockový song s výraznou melodickou linkou, ale v jakoby v tanečním remixu.

Nejvydařenějším songem na albu je pro mne Revidert Malist s několika rytmickými linkami spletenými do úhledných copů norské krásky.

>> odkaz

Šuplíky jsou vymeteny, určitá vývojová kapitola Panzerpappa se uzavřela. Budu s napětím čekat na další zprávy z tohoto tábora.

» ostatní recenze alba Panzerpappa - Summarisk Suite
» popis a diskografie skupiny Panzerpappa

Uriah Heep - The Magicians Birthday

Uriah Heep / The Magicians Birthday (1972)

vmagistr | 4 stars | 10.06.2019

Vydat pět alb za dva a půl roku by byl počin hodný uznalého pokývnutí hlavou i v rychlým vývojem se zalykajících šedesátkách, kdy mladé britské kapely chrlily jednu desku za druhou. O dekádu později už ale jak zavedené, tak nově rodící se skupiny zvolňovaly tempo - ono to ani jinak při dodržování napěchovaných koncertních rozvrhů nešlo. Uriah Heep jsou v tomto ohledu pro první polovinu sedmdesátých let jistým unikátem. Taková skladatelská nadprodukce, do které kapelu tlačil zejména její nahrávek lačný producent Gerry Bron, však nemohla trvat věčně (a už vůbec ne v kvalitě, kterou do té doby Uriah Heep drželi). V listopadu roku 1972 vydaná deska The Magician's Birthday tak měla předznamenat první fázi "ústupu do předem připravených pozic".

Kdyby tímto albem diskografie Uriah Heep končila, nic vyloženě slabého by po sobě kapela nezanechala. I The Magician's Birthday totiž obsahuje několik zatraceně nadupaných kousků, které je radost poslouchat. Hned otvírák Sunrise, v němž se nástrojová tvrdost mísí s melodickou mystikou, je jedním z nich. Na klavíru postavená, moogovým kouzlením a slide kytarou ozvláštněná - to je Echoes in the Dark, střednětempá pečlivě vysoustružená krása. A klávesových nástrojů ještě nebylo dost, neboť hned následující náladovka Rain si kromě vokálu vystačí vlastně jenom s nimi. Pro mě nejlepší skladba na desce. Vedle zmíněných tří vrcholů se na The Magician's Birthday nachází ještě několik položek slušného, ale už nahraditelného materiálu. Tvrdé vypalovačky Spider Woman a Sweet Lorraine (osobně díky propracovaným aranžím preferuji spíše tu první) zní dobře - Uriah Heep tu našli polohu, která jim (zatím) sedí. Blind Eye už mi přijde hodně podbízivá (s jejím kytarovým motivem jsem se asi nesešel na "stejné vlně"). Zasněná poloha v Tales naznačuje postupnou gradaci, nakonec však opět odchází do ztracena. Že by nádech před velkým finále?

Ano, finále - tady přichází zásadní problém celého alba. Desetiminutová stopáž budí očekávání epického kusu, ke kterým se Uriah Heep na předchozích deskách rádi nadechovali. Jenže jakmile v refrénu spustí kazoo, ocitám se v mírných rozpacích. Možná chtěla kapela celý koncept nějak odlehčit, jenže je tu vlastně vůbec nějaký? Já tu slyším jen několik chvatně poslepovaných motivů, které na konečnou stopáž natahuje necelých pět minut chaotické nástrojové koláže. Titulka The Magician's Birthday je jednoznačně nejslabší věcí na albu a celé hodnocení stahuje výrazně dolů právě ona. Nevyužitá skladba Crystal Ball by albu slušela daleko více.

Tak to sečtěme a podtrhněme - tři perfektní skladby, čtyři dobré/průměrné a jedna desetiminutová hrůza. Po předchozích třech špičkových deskách jde o zklamání, v rámci celé diskografie kapely stále o povedený nadprůměr. Čtyři hvězdičky tentokrát nezáří úplně jasně, ale jsou tam.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - The Magicians Birthday
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Uriah Heep - Demons And Wizards

Uriah Heep / Demons And Wizards (1972)

vmagistr | 5 stars | 09.06.2019

Uriah Heep během jara roku 1972 začali pracovat na vyšlapávání nové cestičky ke svým věrným posluchačům, neboť koketerie s progresivním rockem se v jejich podání z větší části stala minulostí. S novou rytmikou kapela konsolidovala svou do budoucna nejznámější sestavu a zakrátko vypustila do světa desku Demons and Wizards - možná vůbec nejlepší písničkové dílo v historii Uriah Heep.

Zvuk kapely se oproti těžkotonážnímu rocku na Look at Yourself pročistil a došlo ke snížení průměrné délky skladeb, instrumentální rozevlátost navíc začala ustupovat sevřeným písničkovým tvarům. Za takové konstelace se hity "na první dobrou" hledají daleko snáz, přičemž Demons a Wizards jich obsahují hned několik. Easy Livin' ještě svou aranží částečně čerpá z tvrdosti předchozí desky, už ale bez košatých instrumentálních předělů, úvodní The Wizard pak navazuje na melodičnost rok staré Lady in Black ze Salisbury. Závěrečný a nejdelší příspěvek The Spell se noří do pohádkově zasněné atmosféry, kterou tehdy Uriah Heep uměli navodit jako nikdo jiný. Druhý rozsáhlejší kousek Circle of Hands taky není žádná skotačivá divočina - ústřední klávesový riff si možná něco málo vypůjčil ze skladby The Court of the Crimson King od King Crimson.

Živostí v melodii i aranži naopak vyniká Traveller in Time, kde si obzvláště vychutnávám osobitý styl hry nového muže u baskytary Garyho Thaina. Sekané kytarové riffy a trošku syrového sólování přináší melodicky ne úplně výrazný příspěvek Poet's Justice, do hammondkové osudovosti se naopak noří zatěžkaný Rainbow Demon. U kratičkého kousku All My Life mi v jeho druhé části dost vadí Byronovy přeexponované vokální ztřeštěnosti, které mi spíš než jako přirozený "odvaz" zní trapně. A i v jiných skladbách to ve vysoko vedených doprovodných vokálech dost skřípe (například The Wizard a odpudivé tremolo v refrénu).

I přes zmíněné vokální výtky považuji desku Demons and Wizards za zásadní album jak celé diskografie Uriah Heep, tak také britského hardrocku, který vykročil na jinou cestu než rock progresivní. Čtyři a půl hvězdičky zaokrouhlené nahoru pro album, kterým si Uriah Heep na několik dalších let pro svou tvorbu postavili pomyslné mantinely. Lepší než tady už pro mě v sedmdesátých letech nikdy nebudou.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Demons And Wizards
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Uriah Heep - Look At Yourself

Uriah Heep / Look At Yourself (1971)

vmagistr | 4 stars | 08.06.2019

Třetí deska během necelého půldruhého roku se i v době, kdy rockové kapely na obou stranách Atlantiku chrlily album za albem, ukazuje jako herkulovská nálož. Ale když máte ve svých řadách autorsky neopotřebovaného Kena Hensleyho, který dokáže jakostní materiál napsat (za mírné pomoci dalších členů kapely) i sám, může být nahrávek lačnému manažerovi vyhověno. K hardrockovému dunění nových počinů The Who, Atomic Rooster, Deep Purple nebo Nazareth se svým charakteristickým řeřavým kvilem hammondek připojili na podzim roku 1971 s deskou Look at Yourself i Uriah Heep.

Od úvodních tónů titulky Look at Yourself je patrné zhutnění zvuku, choutky na propracované instrumentální podklady ale kapelu zatím nepřešly a zejména dvojtakt Hensley-Box si na sebe nakládá pořádný kus práce. U kapel té doby ne nijak neobvyklý povzdech nad životem na cestách a skladatelskou zátěží v I Wanna Be Free má šťávu zejména díky chutnému vícehlasu a nepřepálené stopáži, kterou trpí rozmáchlé epično July Morning. V něm sice kapela uplatnila bezpočet nápadů a z tajemnem zahaleného úvodu ji nechala vygradovat do velkolepého finále, Manfred Mann obplétající svým moogem variovaný kytarový motiv (ten vnímám jako první z mnoha "pohádkových" témat, která v následujících letech dotvářela písničkový hardrock kapely) se mi v závěru už zdá "nad plán".

Závan čerstvého vzduchu vnímám ve slidekytarovými party ozvláštněné Tears in My Eyes. Obecně se mi zdá, že skladby Uriah Heep, ve kterých Hensley vymění klapky za struny, zní odlehčeněji, než ty hutné klávesové jízdy třeba v následující palbě Shadows of Grief. V ní se kapela se stopáží taky nemazala a do necelých devíti minut vecpala pořádné nástrojové (zejména tedy klávesové) hody. Pak ovšem Hensley přesedne ke klavíru a pustí se do parádního, oproti zbytku desky příjemně klidného příspěvku What Should Be Done. Se zbytkem kapely doprovází civilně znějícího Byrona ve skladbě, kterou považuji za vrchol desky. A kdyby zazněla jako poslední (svižný rock Love Machine bych přesunul před ni), vůbec bych se nezlobil.

Z bonusů na vydání z roku 2003 se sluší zmínit a vyplatí poslechnout dva kousky - Hensleyho akustickou vyprávěnku What´s Within My Heart a příspěvek Boxe s Byronem, táhnoucí se kvákadlový jam Why. Žádné opomenuté poklady to nejsou (původní deska by s nimi silnější nebyla), ale pohled na hudební profil Uriah Heep dokážou zase o něco rozšířit.

Deska Look at Yourself ukončuje období, v němž Uriah Heep ve svých skladbách experimentovali s progresivními prvky, a po kterém také výměnou rytmické sekce Newton/Clark nastane (zejména na bubenickém postu) určitá stabilizace sestavy. Look at Yourself je hodně silné album a já jej vnímám jako kousek, který skončil těsně pod vrcholem reprezentovaným deskami Salisbury a Demons and Wizards. Hodnocení čtyři a půl hvězdičky proto zaokrouhlím dolů.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Look At Yourself
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Uriah Heep - Salisbury

Uriah Heep / Salisbury (1971)

vmagistr | 5 stars | 07.06.2019

Přelom let 1970 a 1971 zastihl na britských ostrovech množství rockových kapel ve fázi, kdy po počátečním "oťukávání se" s rozličnými cizími vlivy spatřily světlo světa první již ani ne tak hledačské jako spíše cíleně kompozičně propracovávané desky. Kapely jako Genesis, Yes, King Crimson, Pink Floyd či Van der Graaf Generator zásadním způsobem formovaly žánr progresivního rocku, na jehož vlně se krátce či déle vezly i mnohé další soubory, jejichž mateřštinou se nakonec mnohavěté suity a komplikované aranže nestaly. Směrem k "progresivnímu umění" se vydala i nadějná londýnská sestava Uriah Heep, která s nedávným příchodem Kena Hensleyho získala vedle stálého klávesisty a vokalisty také plodného (a postupem času stále více dominujícího) autora.

Desku Salisbury, kterou se Uriah Heep v únoru 1971 rozkročili mezi tvrdostí a progresivitou, paradoxně otvírá jediná její skladba, u které Hensleymu nebyl přiznán autorský kredit. Birds of Prey jsou rychlou a agresivní záležitostí, v níž Byronův ječák doslova vlaje za nadupanou riffovou linkou. Kontrastní druhá část skladby (princip, který v budoucnu nejednou použijí například Black Sabbath) pak jen dotváří názornou ukázku sekernického potenciálu Micka Boxe. Druhou kompozici The Park naproti tomu zlom z pomalé oduševnělé procházky ztichlou zahradou přenese do perfektně secvičené a jazzem provanuté unisono pasáže. Time to Live opět ukazuje řádně zaťaté riffové svaly a hlas, který dal příjmení "Byron" v britském umění nový rozměr (a až za čtyři měsíce vyloží karty na stůl se svou albovou prvotinou další dřevorubci Budgie, vstoupí britský romantismus do své hardrockové etapy).

V Lady in Black Uriah Heep přičichli k teorii nepravděpodobnosti - aneb (v budoucnu ještě mnohokrát převyprávěná) pohádka o tom, jak rocková kapela se vzdušně vystavěnou baladou o dvou akordech ke štěstí přišla. Těžko říct, zda její zařazení na desku neprokázalo skupině v dlouhodobé perspektivě spíše medvědí službu, neboť v příbuzném stylu Uriah Heep v budoucnu vyprodukovala i jiné posluchačsky snadno přístupné kousky, se kterými si jejich název spojuji raději a s pocitem, že do jejich repertoáru naprosto organicky zapadají. To stejné platí (i když v menší míře) o transformovaném rock'n'rollu High Priestess - výborná volba na singl, ale do množiny progresivních kompozic na LP mi příliš nezapadá. Zvláště když poté následuje finále desky - čtvrthodinový opus Salisbury s gradujícím spojením kapely a orchestru. Pokusů na toto téma podnikly rockové ansánbly od sedmdesátých let množství větší než malé, tenhle však v mých očích jako jeden z mála bez problémů obstojí nejen jako pokus o hledání nové cesty, ale i jako sugestivní a strhující rockový nářez.

Uriah Heep tehdy na desce nezužitkovali všechen použitelný materiál. Simon the Bullet Freak, doplněk k americkému vydání alba, zůstal na starém kontinentu "pouze" singlovým béčkem vcelku oprávněně - střednětempý klavírní kousek, který by pěkně zapadl do repertoáru třeba takových Procol Harum, není lepší než cokoli jiného na Salisbury použitého. To ovšem neplatí o zasněném kvákadlovém pábení, které neočekávaně zabouří zuřivým kytarovým sólem - Here am I. Jeho zařazením namísto dvojice Lady in Black/High Priestess by sice deska ztratila velkou část hitového ostří, namísto toho by se ale vydala do tehdy ještě málo probádaného světa širých rockových ploch a postupného budování atmosféry.

Ač to z recenze nemusí být úplně jasně patrné, i ve své reálné podobě je pro mě Salisbury tím nejlepším, co Uriah Heep v sedmdesátých letech na LP vydali. Čtyři a půl hvězdičky, které bych desce dal, proto zaokrouhlím nahoru.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Salisbury
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Mayall, John - Blues From Laurel Canyon

Mayall, John / Blues From Laurel Canyon (1968)

EasyRocker | 4 stars | 07.06.2019

Tahle vpravdě nesmrtelná jednotka, stojící stále okolo vrásčité ikony bílého britského blues, byla zvláště v 60. a 70. letech jistotou, vyškolila mnoho hvězdných jmen a nebála se experimentů.

Vacation, vášnivá a prudká, vám ukáže, proč byl příchod Micka Taylora po rozchodu Bluesbreakers před nahráváním alba triumfem. Už klasický mayallovský dusot Walking on Sunset byste mohli dát na jakékoli Mayallovo album, a budete mít pořád pusu od ucha k uchu. Laurel Canyon Home je krásnou ukázkou dvanáctkové balady a ukazuje ústřední postavu ve skvělém světle i jako pianistu a varhaníka. Mistr bezpečně ovládá i žhavý rockový sekec mazec 2401 i umírněnější Ready to Ride se skvělou harmonikou. Medicine Man je lehkým zavanutím pouštního větru, Somebody Acting Like a Child je rockově skvěle plující vichr, kde si nelze nevšimnout silného dvojboje Thompson/Allen. Těžkou psychedelií se otevírá The Bear, dovětek je ale pravověrně barově dvanáctkový s živoucím pianem a Taylorovým sólem. Miss James je prostým, přesto vynikajícím r´n´b kouskem a ve First Time Alone přichází chvíle jedné z ikon bílého blues, Petera Greena (Fleetwood Mac). Mayallův lehký přednes a temné varhanní štětce, ambientní zatlumená nálada, na desce mimořádně zajímavá věcička. Po tradiční Long Gone Midnight je tu nejdelší závěrečná Fly Tomorrow, dokonalá stylová mantra, dávající mimořádný prostor Allenovým perkusím. Rozvolněná, ospalá nálada namísto riffových útoků nasává mocně z dobové Kalifornie a já se cítím v sedmém nebi. V závěru se Mayallovci probudí a hammondy a kytary si už neodpočinou...

Album, vzniklé v poněkud hektickém období po rozpadu, který dal mj. vzniknout i památnému Colosseu. Nepatří u mě mezi ty úplně nejlepší, ale je tak stylově dokonalá, že na hodně sympatické čtyři s přehledem dosáhne. Každý si tu najde to svoje a nebojí se ani dobové psychedelie.

» ostatní recenze alba Mayall, John - Blues From Laurel Canyon
» popis a diskografie skupiny Mayall, John

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Def Leppard / Hysteria

jirka 7200
Jelikož je tříbení názorů důležité, ještě jednou a naposledy se vrátím k mé tezi,...

Uriah Heep / Wonderworld

merhaut
Ještě před vydáním sedmého studiového alba Wonderworld (červen 1974) vyrážejí Uriah Heep...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12751 recenzí
2192 skupin
176202 příspěvků ve fóru
2643 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000