Alcatrazz Mercyful Fate Něžná noc Forcefield Huis Soulmen Premiata Forneria Marconi Third Power, The B.B. Blunder Ame Son

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Johnson, Eric - Souvenir

Johnson, Eric / Souvenir (2002)

stargazer | 2 stars | 15.12.2019

"To je docela dobrá hudba. kdo to je?" Zeptala se mě Oli v roce 2004, když jsem u ní strávil noc a pustil si čerstvě pořízeného Johnsona a jeho Souvenir.

Při poslechu Venus Isle lítám někde ke hvězdám a v myšlenkách nevím co je gravitace, tančím, hraju na imaginární kytaru.... při poslechu tohoto alba se vracím střemhlav k zemi a zpět do reálu. Album otvírá bluesová Get To Go. Celkem fajn. Ani se nedivím Oli jak reagovala. Následuje taková magická kytarová plocha se synty a pravidelnými bicí, instrumentálka. Paperback Writer je jediná, co Eric na tomhle albu nesložil. Tento song je dílem Lennon/McCartney a Eric ho moc krásně s covervesoval. Je to dle mě nejsilnější moment alba. 4 písen je akustická kytarovka a zpěv. Má krásnou melodii. Tady platí hláška méně znamená více. Další song je opět zpívané blues, solo je zahrané tak nějak jinak, než běžně Eric hraje, asi pocta někomu. Následují opět dva akustické kytarové tracky, zpěv a silné melodie. Další písnička instrumental a je tak trochu ve westernovém duchu. Přeskočím zvukovou koláž a hurá na poslední vocal song s názvem Virginia. Tady je ten Eric, co ho znám. Zde hraje jako z jeho super alb. Poslední dvě věci jsou kytarové akustic a jediná výhoda je ta, že nejsou příliš dlouhé.

Album Souvenir jsem v té době poměrně komplikovaně sháněl. Bylo ke koupi pouze na jeho stránkách a moje zdroje Cd přes internet vyschly. Ale podařilo se. A ted hodnocení. Když jsem ocenil debut třemi hvězdami, tohle mi příjde o něco slabší, musím dát dvě a půl. Je prostě slabší než Tones, ale pořád je to Eric Johnson, záruka kvality.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Souvenir
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Alphataurus - Prime numbers

Alphataurus / Prime numbers (2014)

Snake | 5 stars | 15.12.2019

CD+DVD AMS ‎– AMS 233 CD /2014/

Kolekce dosud nepublikovaných nahrávek Prime Numbers je zatím poslední položkou v diskografii Alphataurus a vyšla ve třech různých, striktně limitovaných edicích. Ta vinylová obsahuje čtyři skladby (jedna studio a tři live) a do prodeje šlo pouhejch 313 ručně číslovanejch kousků. Stejný počet skladeb obsahuje i CD, ovšem k němu je přiložené ještě DVD Reunion Live. Japonská verze obsahuje jak CD, tak DVD a aby toho nebylo tamním fanouškům málo, přibalil k nim vydavatel (Disk Union) ještě remaster raritního alba Dietro l'uragano, původně z roku 1992.

Koupil jsem si edici CD+DVD a to hlavně kvůli videu s dosud nevydaným záznamem z vystoupení na Progvention 2010, ale ani cedlo není špatné a stojí za poslech. Však hned v několika případech se tu objevuje slovo "poprvé"...

CD Prime Numbers

Jen čtyři skladby, ovšem v souhrnné délce přesahující 51 minut a jako první je tady rádio edit písničky Gocce, vyňaté ze studiovky AttosecondO z roku 2012. Svým způsobem je to vlastně jen upoutávka na nové album, ale pěkná a mě se líbí. Kapela se tu představuje ve výborné formě a dokazuje, že ani po téměř čtyřicet let trvající pauze neztratila nic ze svého skladatelského umu a instrumentálního mistrovství. Jen dodám, že to je vůbec první rádiová verze v dějinách Alphataurus, tzn. "poprvé" č.1.

Následující tři skladby jsou fragmenty z různých live show, odehraných v letech 2011 - 2012. Závěrečná Dopo l'uragano pochází z kultovního debutu (1973), ale kořeny v první polovině sedmdesátých let mají i skladby Claudette a Valigie di terra. Obě se měly objevit na dalším velkém albu, ale Alphataurus se rozpadli dřív, než je stačili dokončit. V hrubých, navíc instrumentálních demo verzích se prvně objevily až teprve na CD Dietro l'uragano, vydaném labelem Mellow Records v roce 1992, ovšem tady už se představují v celé své kráse a dokonale padnoucím zvukovém kabátku. Claudette se natáčela 05.05.2011 v Janově a bylo to vůbec poprvé, co ji Alphataurus předvedli živě. To je "poprvé" č.2. Téměř šestnáct minut dlouhá Valigie di terra byla pořízena 31.03.2012 v Miláně a byla to premiéra ("poprvé" č.3) pro nového bubeníka Alessandra Rossiho. No a pokud byl snad někdo na pochybách, jestli právě on je tím správným mužem na správném místě, dostal pádnou odpověď v podobě zničujícího sóla.

V bluesrockově zabarvené písni Dopo l'uragano dostanou hodně prostoru nervydrásající housle Mietka Glinkowského a jde o záznam z prvního vystoupení s hostujícím hudebníkem v dějinách Alphataurus. Pokud tedy dobře počítám, je to "poprvé" č.4, aneb co skladba, to malej unikát. Na samotném konci CD je ještě schovanej bonus, kterým je koláž poskládaná z výstřižků skladeb tvořících náplň alba AttosecondO.

DVD Reunion Live [Bloom, Mezzago (MB), 06.11.2010]

Koncert na Progvention v listopadu 2010 byl prvním živým vystoupením Alphataurus po 37 letech a je jedině dobře, že zůstal zakonzervovanej i pro další generace. Audio záznam vyšel v roce 2012 jako Live in Bloom, ovšem video až teprve jako příloha předmětného alba Prime Numbers. O to pádnější důvod mít ho ve sbírce.

Z původní sestavy jsou tady Pietro Pellegrini (klávesy), Guido Wasserman (kytara) a Giorgio Santandrea (bicí), které doplňují Andrea Guizzetti, Fabio Rigamonti a Claudio Falcone. Na toho jsem byl obzvlášť zvědavej a bál se toho, s jakým výsledkem se popasoval se sólovým zpěvem, ale klobouk dolů. Svým přesvědčivým výkonem mě úplně odzbrojil a musím říct, že nevnímám žádnej zásadní rozdíl mezi ním a původním frontmanem Michele Bavarem. Do vysokejch poloh stoupá s neochvějnou jistotou a mám radost i z toho, že se naučil texty a nemusí si tak pomáhat čtecím zařízením. Chvílemi se tam sice motá jak nudle v bandě, ale co má taky chudák v těch dlouhých instrumentálních pasážích dělat. A tak občas zaloví pod praktikáblem a vytáhne tamburínu, nebo kravskej zvonec a doprovází kapelu aspoň pomocí "hand percussions".

Hned v prvních vteřinách úvodní Peccato d'orgoglio mi spadla čelist a až do závěrečné Croma jsem zůstal přikovanej před televizní obrazovkou. Jak po stránce interpretační, tak zvukové je to parádní jízda vypilovaná do nejmenšího detailu a je nad slunce jasné, že prvnímu vystoupení po tolika letech musely předcházet měsíce tvrdých zkoušek. Celé se to natolik podobá debutu z roku 1973, že jsem jen vrtěl hlavou a ptal se sám sebe, jak je to s tím dnešním vybavením vůbec možné. Kapela působí velmi soustředěným dojmem a šlape, jak za mlada. Teprve postupem času to z ní začíná padat, rozdává úsměvy a jedinej, kdo pořád vypadá krapet ustaraně je klávesista Pietro Pellegrini. Skupina odehrála komplet album Alphataurus (1973), byť v drobet přeházeném pořadí a došlo i na dvě skladby z připravovaného, ale nerealizovaného následovníka. Tou první byla instrumentální Ripensando e... a druhou intenzivní masáž Valigie di terra.

Jevišťátko je docela malé a šest hudebníků se vším vybavením se na něj vměstnalo tak tak. Kameraman už by se tam nevešel ani náhodou a tak je to celé nasnímané pohledem "z venku", ale kamer bylo opravdu hodně a díky střihu je ten koncert živej a dynamickej. Pořád je na co koukat a vzhledem k délce necelejch sedmdesáti minut mi celé vystoupení pokaždé uteče, ani nevím jak. Obraz je velmi dobrej, zvuk vynikající (formát stereo) a potěší i titulky v angličtině. Bonusem navíc je ještě krátkej dokument o Alphataurus z produkce Lacrima Pictures.

Celé se to prodává jako rozkládací papersleeve v lesklém kartonu. Každé z křidélek ukrývá jeden kotouč a veškeré informace jsou vytištěné uvnitř obalu. Booklet má sice nějakých dvacet stránek, ale neobsahuje nic jiného, než fotografie členů kapely.

Výborné DVD, velmi dobré CD a navíc v moc pěkném futrálu. Parádní kousek do sbírky a jsem šťastnej, že ho mám.

» ostatní recenze alba Alphataurus - Prime numbers
» popis a diskografie skupiny Alphataurus

Gazpacho - Demon

Gazpacho / Demon (2014)

horyna | 5 stars | 15.12.2019

Také pro svou osmou studiovou nahrávku si zvolili Gazpacho nadmíru zajímavý textový námět. Deska se jmenuje Demon a čerpá z historky, kterou kdysi vyprávěl klávesistovi kapely Thomasovi Andersenovi jeho otec. Ten prý v sedmdesátých letech obchodně navštívil Prahu a v ní mimo jiné i jednu rodinu, která žila ve starém domě opraveném po požáru. Při odstraňování škod našli tajemný rukopis psaný předchozím nájemníkem, který tvrdil, že odhalil zdroj přítomnosti zla ve světě. Nazval ho démonem. Spis údajně obsahoval i odkazy na zastaralá odvětví matematiky, zaniklá a dnes již neznámá pohanská náboženství, či svědeckou výpověď o dýmějovém moru a v současnosti by podle všeho měl být majetkem Strahovské knihovny v Praze. Ten pak posloužil jako podnět ke vzniku tohoto alba.

To obsahuje pouhé čtyři kompozice, tři dlouhé a jednu věc kratší. Hudebně jde o další pochoutku z dílny Gazpacho, s jejich typicky melancholickým rukopisem, a odkazy k progresivnímu rocku sedmdesátých let a ambientu, zlehka kořeněnému folklórními vlivy. Velká dávka citu, mlžný snový opar, minimalismus, intimita, napětí i temnota, to všechno na vás vykoukne od prvních tónu desky Demon. Desky, která dokáže pohladit i nahnat strach. Desky, jejíž textový obsah si s tím hudebním podává ruku na rozharní vlastního iracionálna, vašich představ a tíživých snů.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Demon
» popis a diskografie skupiny Gazpacho

Waters, Roger - Radio K.A.O.S.

Waters, Roger / Radio K.A.O.S. (1987)

EasyRocker | 4 stars | 15.12.2019

Závěr 80. let, dohasínající studená válka. Důsledný a tvrdý monetaristický kurz stanovený Thatcherovou a Reaganem proti Impériu zla - SSSR. Nejen válka, kde Roger ztratil otce, mu byla trnem v oku. Tady dosáhl koncept obavě z možné nukleární apokalypsy.

Radio Waves - řízný singlový hit a i když Waters toto ladění hudby později zavrhl, strhne vás Rogerův hlas od prvních momentů. Zdánlivě postižený, avšak geniální mozek Billyho se "ladí" na globální rádiové vlny napříč frekvencemi. Obskurní samplované hlasy přivádějí Who Needs Information - hloubavý, už typicky rogerovský příběh s dechovou sekcí pod taktovou Iana Ritchieho. Billyho bratr se po odcizení telefonu a smrti taxikáře ocitá ve vězení. Me Or Him s působivým arzenálem samplů a hlasů, typických pro Rogerovu tvorbu, je dramatickou črtou, kde Billy volá rádio KAOS a vypráví o osudu svém a svého uvězněného bratra. Dechová sekce zdobí i další drama The Powers That Be, s pořádnou dávkou Rogerova černého humoru a nadsázky líčící peripetie uzavírání dolů, vedoucí ke ztrátě zaměstnání a nepokojům. Se životem bez nedostatků u strýce Davea účtuje Sunset Strip. Plážové holky, americký sen, obžerství, naplnění všech přání - za vším ale cítíme sžíravou ironii. Rozuzlení nese působivá, moderní zvuková apokalypsa Home: mozek nabourá armádní systémy, oznamuje namíření raket na světová města a zároveň vyřazení odvetného úderu. Skvostný dovětek Four Minutes mistrovsky zobrazuje děsy a strachy nevinných duší po celé Zemi; ke stisku ONOHO tlačítka ale nakonec nedošlo. Roger si závěr, v duchu Perestrojky a uvolnění, vybarvil optimisticky. Perla The Tide is Turning (After LIve Aid) se stala koncertní jistotou dodnes. Vroucnost k rodině, ale i společenství lidí vítězí nad manipulací masmédií. Dlouholetý políček reagonovskému monetarismu, vedoucím dle Mistra k napětí, strachu, přehnané soutěživosti.

Přes produkční konflikt s Ianem Ritchiem a Rogerův názor, že pro přílišný duch moderny a oslabení konceptu nemělo album vzniknout, jde o dílo hodné pozornosti. Kolekce melodicky silných, až hitových skladeb. Velmi silné 4.

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Radio K.A.O.S.
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Annihilator - Set the world on fire

Annihilator / Set the world on fire (1993)

horyna | 5 stars | 14.12.2019

Psal se rok 93, odpoledne už bývalo celkem horko a léto nastupovalo na svůj trůn. Chodil jsem na střední a ten den jsem si to štrádoval přes město směrem do půjčovny cd. Tehdy byl jejich boom a krom jiných fungovala v Brně i tahle na ulici Jezuitské, v knihkupectví Černá planeta. Přišel jsem tam a zíral do novinek, hledajíc nějaký pořádný špek. V tu ránu jsem to zahlédl. Bylo to úplně nové, čerstvé třetí cédo kanadských Annihilator nazvané Set the World on Fire. Okamžitě mě třísknul do očí jeho obal (no uznejte sami, že nevypadá věru zle) i fotka na zadní straně s kapelou sedící v příšeří na pozadí obrovských elektrických sloupů. Sáhnul jsem rychle po něm a už, už si jej nesl hrdě a nedočkavě domů.

Tam mě na první dobrou tato nahrávka poslala do kolen. Vzpomínám si na ty okamžiky, jako by to bylo včera. Ale v tom roce jsem už metálek tolik nesjížděl, spíš jsem objevoval nové směry (grunge, rock, independent) a tak mi tahle pro kapelu netypická a dodnes jasně nejměkčí deska udělala obrovskou radost a kápla do noty. Znal jsem první dvě pořádně ostré speed metalové jízdy, ale Set… bylo jiné, kapela se posunula na vyšší level. V té době šla kopmozičně strašně nahoru. Zde předvedla na jejich poměry neuvěřitelně variabilní a progresivní výkon spadající spíš do oblasti hard´n´heavy, či hard-rocku. Potřetí vyměnila zpěváka, to když se Jeff s tím předešlým, opět nepohodl (o jeho vůdčí roli a těžko vycházející povaze bylo napsáno hodně) nastoupil k Annihilator (žel bohu opět jen na jednu desku) jasně nejlepší shouter jakého kdy kapela měla, jistý Aaron Randall. Jeho jemně "šlapajíce si na jazyk" vokál padl k novým skladbám jako ulitý a svým hard akcentem ony hard skladby skvostně opajcnul. Na albu se objevila ještě jedna, v pozdějších dobách dobře známá persona. Byl jím bubeník Mike Mangini (dnes Dream T.), který s buldočí zarputilostí a technickou vervou nabouchal většinu alba.

Pro potřeby tehdy na vrchol se drápající agilní mateřské firmy Roadrunner byl dokonce spíchnut hit s velkým H, balada Phoenix Rising. A že to není jen tak nějaká obyčejná balada, pozná každý vnímavý posluchač po prvním poslechu. Emočně vypjatá věc s parádní instrumentací a dech beroucím refrénem, které nedělá problém poslat vás do slzavého údolí. Úvodní stejnojmenná klipovka je netypicky přehrávána ve středním tempu a rychlý a s původním stylem kapely korespondující je vlastně až závěr desky samotné, prostřednictvím skvělé Dont Bother me a ujeté Brain Dance (už samotný název něco napovídá:-) Hlavní gró však tvoří tracky ve středním tempu, ověnčené častými vstupy tu divoce, tu decetně cválajícími akustikami a Jeffovými vyšperovaně strhujícími melodiemi a sóly. Deska oplývá zručným skladatelsko interpretačním řemeslem. A strana vrcholí v čitelných rockůvkách Bats in the belfry, Snake in the grass a vzpomínané baladě. B-éčko zase prostřednictvím melodicko akustických čísel Knight jumps queen, Sounds good to me a The edge.

Co skladba to hit, který jen tak z hlavy nedostanete s jasnou koncepcí, melodickou linií a tehdejší Jeffovou vizí, zkusit něco jiného, něco nového, něco přístupnějšího. Však pro tu přístupnost nemají skalní fans tuto nahrávku příliš v oblibě a lepí na ni hanlivé výrazy o komerci a zaprodání se. Hold i Annihilator mají ve svém portfoliu jednu černou ovci a tou je právě nahrávka Set the World on Fire, která je určena spíš rockerům, než pravověrným metlošům. Já říkám jen, díky bohu za ni.

Jedna z mých letitých kmenových srdcovek!

» ostatní recenze alba Annihilator - Set the world on fire
» popis a diskografie skupiny Annihilator

Knight Area - The Sun Also Rises

Knight Area / The Sun Also Rises (2004)

horyna | 5 stars | 13.12.2019

Snad každý posluchač progresivní muziky, ať už ta je jakéhokoliv charakteru, se občas tak nějak vnitřně naparuje a rád pyšní tím, jakou že to inteligentní hudbu poslouchá. Komu jsou škatulky a konkurenční boj u zadku podobá vymezení příliš neřeší. Posluchač egoista se s povýšeneckou manýrou čas od času velmi rád pouští do soubojů u nichž cítí, že bude mít oproti soupeři navrch. Do předem vítězné role se staví díky hudebním vědomostem (které má on přece nejširší) a díky nezměrné škále za x let naposlouchaného materiálu (s tou jaksi samozřejmě sežral i všechnu moudrost světa).

Je ale progresivní muzika a progresivní muzika. Jenže kdo dokáže přesně odlišit co je víc prog a co se naopak jako prog jenom tváří. Já říkám že proto, aby byl posluchač (z hudebního hlediska) vnitřně spokojen sám ze sebou, musí dát průchod vlastní fantasii a citu a přehrávat hlavně to, co mu dělá největší radost a činí jej šťastným. Je sice možné, že před ostatními bude více cool a za znalce, když do výčtu svých kapel zahrne i umělce typu Santana, Di Meola, Mahavishnu Orchestra a další podobné složitosti, ale proč...

Mě osobně například v posledních dnech udělalo velkou radost tohle obyčejné rockové album. První, které Gerben Klazinga se svými zrovna zrozenými Knight Area vydal. Řeknu na rovinu, že nejde o nic závratně originálního, spíše naopak. Podobných kapel běhá po světě na stovky, možná na tisíce. Rodí se jako houby po dešti a každá z nich má v záhlaví předem vypálený cejch s popiskem, na němž stojí stylový útvar řadící kapelu do jasně stanoveného sektoru - neoprog.

Když si tu desku znovu a znovu pouštím, jsem s každým novým poslechem nesmírně spokojen. Od prvních překrásných tónu časově minimalistické Beyond, se mi rozklepou kolena nad tou něhou a subtilně romantickou atmosférou, kterou vytvoří jen několik málo geniálně na sebe navazujících tónů elektrické kytary. Někdy i 27 vteřin postačí k tomu, aby byl posluchač na moment šťastný. Ale není to jenom moment, nýbrž skoro padesát minut provoněných nádhernými melodiemi kytar a kláves, průzračnými akustickými sety, a výborně propojenou rytmickou sekcí. A nad tou kaskádou melodií se ještě jako mohutný vládce Ódin rozpíná hlas zpěváka Marka Smitha, povznášejíc hudbu Knight Area nad ty stovky a tisíce na záda jim funících rivalů.
Snad každá skladba má nosnou linii a věrtel nápadů, které se přičiní o to, že má divák touhu se k nahrávce vracet a opakovat si ji. Tak například v druhé The gate of eternity je mistrně nastíněná duchovní nálada a výborně se do takových míst hodící přítomnost akordeonu a flétny. Conspiracy stojí na akustických přelivech, které ji jen mírně čechrají čelo jako večerní červánky na obloze. Atmosféru v Mortal brow subtilně doplňuje nečekaný něžný vokál jakési Stephanie Lagrande. A třeba osmá Moods inspiring clouds je do citů se deroucí balada, která vás chce mermo moci svým smutným podtextem alespoň na chvíli rozplakat.

Co se tedy týče bodování, tak z hlediska originality bych musel dát maximálně trojku, ale my tu naštěstí žádný známkovací kodex nemáme a tak jak říká klasik - hodnoť srdcem. A to říká bravo, 4,5*

PS Palovi: je toto už dost pozitivní ? :-)

» ostatní recenze alba Knight Area - The Sun Also Rises
» popis a diskografie skupiny Knight Area

Pink Floyd - Meddle

Pink Floyd / Meddle (1971)

POsibr | 5 stars | 12.12.2019

Sťaby soundtrack z horového filmu je úvodná ONE OF THESE DAYS. Basové tóny navodzujú pocit blížiaceho sa nebezpečia, ktorý je čoskoro umocnený rezavou gitarou. Až v druhej polovici skladby sa pridajú bicie a titul naberá uchopiteľné kontúry, avšak napätie pretrváva až do konca. Z iného súdka sú zvyšné štyri skladby A strany platne. Tá vystihuje jeden význam anglického "Meddle" - teda hudobný mix, súbor motívov, viac či menej súvisiacich. Folková A PILLOW OF WINDS je najmä vďaka zásluhou Gilmourovej slideovky a jemného spevu ľahká ako vietor, prináša pokoj, takmer až ako uspávanka. Napätie zo začiatku albumu sa však zmenilo na melanchóliu. Zato FEARLESS je už od začiatku o čosi optimistickejšia, spoza záclony vykuklo slnko. Žiadne tlačenie na pílu, nesieme sa v pokojnom tempe. A z dôvodu, ktorý poznajú snáď len členovia Pink Floyd sa pieseň končí chorálom futbalových fanúšikov. Že by opäť "ozvena" názvu albumu, Meddle? No a so SAN TROPEZ si vykladáme nohy na stôl, Watersov hlas prináša žiarivé lúče. Zatiaľ to ešte nie je ten Roger, plný spoločenskej a osobnej reflexie, ako ho môžeme počuť na najznámejších koncepčných albumoch skupiny. A za sprievodu Wrightovho piana na záver si naozaj už len v prítmi baru zapáliť cigaru a doliať pohárik. Z rozjímania nás však vytrhne vytrvalý brechot a zavíjanie psa, SEAMUS si nedá povedať. Niekde na hranici country, blues a folku je táto, povedzme, až recesistická skladba.

Avšak vrchol a magnum opus, a nekriticky priznávam, moja najobľúbenejšia skladba od skupiny, prichádza na druhej strane platne. ECHOES je zážitok a hudobná cesta sama o sebe. Už od úvodných zvukových efektov človek cíti, že ho čaká niečo iné, než v prvej polovici albumu. Gilmourova gitara s Wrightovým pianom (prehnaným nejakým efektom) nás vovedú do iného sveta. Málokto dokázal zo šiestich strún vyžmýkať toľko emócie za tak krátky čas, bez prehnaného exhibicionizmu či zbytočného bravada. Nemenej dôležitou časťou inštrumentálneho intra je Watersova dunivá basa a Masonove perkusie, ktoré dotvárajú výnimočnosť začiatku. A už je tu omamný dvojhlas prvých dvoch spomínaných. Ozvena spievaného príbehu v človeku silne rezonuje, aj keď nezodpovedá klasickej rozprávačskej štruktúre. Metafory, abstrakcie. Pomedzi slohy sa nám Gilmour opäť pripomenie kaskádovitou gitarohrou, aby hneď vzápätí preklenul do čarovného sóla, ktoré sa nedá uchopiť slovami. Ani to nebudem skúšať, každý kto si chce dopriať trochu psychohygieny v dnešnom, čoraz viac monochromatickom svete, by si mal skladbu ísť pustiť. Sólo je krátke, ale emócie rozvlní o to výraznejšie. V ďalšej časti však už dominuje basa, za výdatného sprievodu bicích a rozladenej gitary. V pozadí sa ozýva Hammond. U mňa osobne toto intermezzo inklinuje až k nejakému proto-funku s psychedelickým nádychom. Po konci pasáže sme však opäť v zajatí vetra, z jaskyne počúvame ako sa vonku točí svet. Cítime, že začína hudobné crescendo, vytúžený klimax je za rohom. Cymbaly pomaličky ale isto burcujú emócie, očakávanie rastie. Wright hrá magickú melódiu na organe, tento príbeh sa už pomaličky končí, ale ďalší začína. Rozlúčka a nádej v jednom. A je to tu. Rozozvučia sa optimistické gitarové sirény, ozveny včerajškov vnímame, ale odhodlane kráčame v ústrety zajtrajškom. Ešte dve odspievané slohy spolu s niektorými opakovanými inštrumentálnymi motívmi zo začiatku a veľdielo pomaly stíchne. Gitarovo-organové outro je presne také, aké má byť. Vďaka.

Nuž, nejako som sa rozpísal. Za mňa určite plný počet, už len kvôli Echoes. Keď si tak čítam o tejto skladbe a v riadkoch stojí, že veľa pasáží v piesni je výsledkom hudobných experimentov členov, tak len zíram. Vďakabohu za takýchto experimentátorov. Takúto akútnu dávku invencie by potrebovala aj dnešná hudba (česť výnimkam). Ktovie ako to počuli ľudia v 1971-om?

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Meddle
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Believe - Seven Widows

Believe / Seven Widows (2017)

john l | 3 stars | 12.12.2019

Názory na desky od kterých čekáte že se vám budou líbit a pak s nimi s každým dalším poslechem zažíváte pocity zklamání a frustrace, se nepíšou dobře. LP Sevent Widows jsem kupoval zhruba před rokem, chvíli trvalo než na něj přišla řada a k dnešnímu dni jsem je slyšel maximálně třikrát. Vím že to není moc, ale mě zkrátka nebaví a pořád nemůžu přijít na to, čím to je. Připadne mi, že Believe přeskočili na doomovou stranu a desku tím totálně utopili. Celé je to zbytečně utahané a zdlouhavé. Někdo by použil výraz nuda. Skladby často atakují hranici deseti minut a silné momenty aby člověk lupou pohledal.

Nejslabším interpretem je pro mě zpěvák Lukasz Ociepa. Disponuje nevýrazným a neprůbojným hlasem s malou hloubkou. Oproti předchůdci Karolu Wróblewskimu je to tristní sestup. Určitou techniku přináší až v závěru desky. V částech pět a šest do hudby Believe vnáší nové prvky, ale jinak škoda mluvit. Mirek Gil si na Sevent Widows taky vybral slabou chvilku a samozřejmě nevím jak přijali fanoušci Karolova nástupce ale tipnu si, že ten u Believe dlouho nevydrží. Ale abych jen neremcal, houslistka Satomi je tou osobou, která si pochvalu zaslouží. Tady hraje hodně melancholicky a emotivně. Její party sem přesně zapadají. Jenže celé to kazí přebasovaný a utopený zvuk, ze kterého se noří jen Satomiiny housle. Netuším co bude s Believe dál, ale tahle cesta nikam nevede. Rád si však počkám.

» ostatní recenze alba Believe - Seven Widows
» popis a diskografie skupiny Believe

Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night

Hammill, Peter / Chameleon In The Shadow Of The Night (1973)

horyna | 2 stars | 12.12.2019

Není tomu tak dávno, co jsem zde byl popotahovaná za to, že jsem na stránky Progboardu přivedl "nesvatou" kapelu Kinga Diamonda, Mercyful Fate. Některým lidem je tento šílenec trnem v oku za image, kterou používá a se kterou už přes třicet let vystupuje. K jeho osobě bylo zpoza komentářů už řečeno dost a tak se nehodlám aspekty spojenými s mr. Diamondem znovu zaobírat, ale jelikož jsem si shodou náhod jen pár dnů po oné anabázi k poslechu vytáhnul toto recenzované dílko, chtě nechtě jsem jeho zlověstný obsah s obsahem nahrávek M. F. musel poměřovat.

Znovu podotýkám, že mi jde jen o stránku hudební i když..., jak mnozí badatelé a zastánci tvorby Van Der Graaf Generator i sólových alb hlavního představitele Petera Hammilla dobře vědí, i jeho texty se v některých částech dost ošemetně opírají o černou magii, symbolismus, rituály a zlo v jakékoli podobě. Kolega Matouš ve své recenzi na skladbu Gog Magog (všichni víme z jakého alba pochází) dokonce hovoří o Hammillově jasné inspiraci samotným rohatým co se textu týče. Hudebně jde dle mého rovněž o pořádně kruťáckou zvrácenost.

Ale ať už se textová složka mnohých Peterových alb obrací ke křesťanské víře čelem či zády, pro toho, kdo do textů vidět nechce, nebo je zkoumat nehodlá, pořád zůstává jeho odkaz nesnadno čitelný prostřednictvím zkomponované muziky. A ta je mnohdy daleko strašidelnější, děsuplnější, obhroublá, depresivní až běda, okultisticky hrozivá... Mám za to, že jeho tvorba prostřednictvím domovské kapely se s přimhouřením oka ještě přijmout dá v podobě, jakou (si) ji Peter v sedmdesátých letech vymodelovat. Sic to chce hodiny a hodiny odříkání, ale spousta momentů je u "vanderů" dech beroucích, mnohdy dokonce jemně romantizujících, nasládlých i něžných. U sólové tvorby alespoň té kterou znám, té patřící do sedmé dekády, už tolika melancholie a libozvučných poloh, jež se dají přijmout za své nenacházím.

Ekvivalent pro mé tvrzení vidím kupříkladu v albu Chameleon In The Shadow Of The Night, ale jistě by se našla i některá další. Jmenovaná nahrávka je depresivní, temná a děsivá daleko více, než leckterá produkce Kinga Dé. Hammill musel být v mládí pořádný maniak, když mohl a zřejmě i chtěl skládat takto bizarní muziku. V těch osmi nervy drásajících skladbách je tak málo pozitivna a míst k poslouchačově regeneraci, že mě osobně dá pokaždé velkou námahu desku vůbec doposlouchat. A že to není s chutí, je asi celkem zřejmé.

Hammillova alba jsou důkazem toho, že muzice která se tváří tvrdě, je hrána v zatraceně rychlém tempu, kytary řežou až běda, bicí duní a dva kopáky vytváří kulometné palby jako ruské Kalašnikovovi a jejichž zvuk je drsný a tvrdý jako žula, jde nakopat prdélka s obyčejnou rockovou kolekcí zcela neobyčejných, v kontextu "normální" produkce nezařaditelných písní. S kolekcí, u které se sazí na atmosféru pomocí úchvatných, tehdy jen málo vyzkoušených postupů a hororových aranžerských kulišáren. Pro mne je však například tato deska posluchačským utrpením, motivujícím tak akorát k tomu, rozběhnout se do kuchyně pro nějaký ostrý nástroj.


Udělit takto nervy drásající muzice známku vyšší než dvojku, mušel bych být sám sobě za blázna. Anebo je vysvětlení daleko prozaičtější, hold jsem ten Hammillův naturel a muziku stále ještě zcela nepochopil. A možná raděj ani nechci.

Vedle tvorby Petera Hammilla mi produkce Mercyful Fate rázem připadá jako mírumilovný beránek.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Marillion - Real to Reel

Marillion / Real to Reel (1984)

jirka 7200 | 3 stars | 11.12.2019

Pro někoho poměrně záhy (po několika singlech a dvou úspěšných deskách) vydala kapela Marillion své první Live album. Část záznamu byla nahrána v kanadském Montrealu, ta druhá v Londýně. Ze "Script" byly odehrány dvě písně, z "Fugazi" tři. Repertoár byl doplněn o song z prvního singlu souboru - o energickou Market Square Heroes s angažovaným textem - a o naopak tehdy nejčerstvější Cinderella Search. Tolik fakta.

Jinak toho moc objevného o nahrávce napsat nelze. Mnoho rozdílů oproti studiovému záznamu jsem nenašel, ač jsem zkusmo pár věcí porovnával a při poslechu jsem se občas přistihl, že nerozeznám, zda hraje živý, či studio záznam. Řekl bych, že písně musely být došlechtěny ve studiu. Nebýt zpěvu fanoušků v mezihrách expresivně podané Garden Party, tak ty drobné nuance v aranžmá skladeb bych spíše přisuzoval alternativnímu mixu alba.

Závěrem: tento "live" záznam představil několik skvělých písní z prvních dvou studiových alb a singlů v mírně civilnějším a někdy i kapánek rockověji pojatém aranžmá. Chybí mi však pocit nějaké atmosféry, zkratka takového toho koření, kvůli kterému doma živé záznamy poslouchám.

» ostatní recenze alba Marillion - Real to Reel
» popis a diskografie skupiny Marillion

Alcatrazz - No Parole from Rock 'n' Roll

Alcatrazz / No Parole from Rock 'n' Roll (1983)

horyna | 4 stars | 10.12.2019

O existenci kapely (přesněji řečeno projektu Grahama Bonneta) Alcatrazz, jsem se dozvěděl už někdy v průběhu devadesátých let, ale nikdy jsem nepocítil potřebu se hudbou tohoto tělesa zabývat a tak jsem si cestu k nim ani neměl chuť nějak výrazně klestit. Byl to až nedávný objev jiného projektu Forcefield, v němž tento pěvecký titán rovněž působil, který mi otevřel oči a semínko zvědavosti bylo rázem zaseto.

Nutno podotknout, že Alcatrazz spolu vydali v průběhu let osmdesátých (krom několika živáků zaměřených na Japonský trh) tři studiová alba, na nichž vždy hrála jiná kytarová posléze legenda. Na dvojce to byl například Steve Vai, jehož hru zde by jste s pozdějším kytaristovým vyprofilováním jen marně srovnávali. Na recenzovaném debutu předvádí něco podobného mlaďoučký Yngwie Malmsteen, který měl v roce 83 v popisu práce hrát především hard-rock, a ne svůj neoklasicistní styl, jež představil už roku následujícího prostřednictvím debutního sólového alba. Na kvintet doplninili kapelu basák Gary Shea, klávesák Jimmy Waldo a za bicí se posadil po krátké periodě s ex Iron M. bubeníkem Clivem Burrem Jan Uvena.

Debut No Parole From Rock´n´Roll nabzí štavnatý hard rock, který se občas nezapomíná opírat o klávesovou berličku osmdesátých let. Bonnet zpívá jak jinak než famózně a Malmsteen hraje na jeho poměry ještě dost nevině a úsporně. Buď se tehdy díky své nezkušnosti a nevyhranosti teprve rozkoukával, nebo mu ostatní zkrátka nedovolili do předem nastavených kritérií muziky jež chtěl soubor produkovat, propašovávat jeho známé stupnicové vyhrávky. Materiál je kompletně autorský a podepsána je pod ním ústřední skladatelská dvojice Bonnet/Malmsteen.

Úvod alba patří trojici skvostných hard-rockových čísel. Na začátku hitu Hiroshima Mon Amour zahraje kytarista svou typickou vyhrávku, ale dál se znovu drží na uzdě. Něco podobného se odehrává i v další písni, démonické Kree Nakoorie. Kvalitou vyrovnaný materiál čítá deset skladeb ze kterých bych ještě vypíchnul dvojici Too Young to Die, Too Drunk to Live a Big Foot - parádní to rockové šlehy a závěrečnou krásnou baladu Suffer me.

Příznivci Deep Purple a Rainbow se museli s příchodem Alcatrazz na scénu v třiaosmdesátém jistě tetelit blahem. Dnes už není poslech jejich desek žádným obrovským wow, ale poctivého rockera může tahle nahrávka stále ještě potěšit.

» ostatní recenze alba Alcatrazz - No Parole from Rock 'n' Roll
» popis a diskografie skupiny Alcatrazz

Bruford - One of a Kind

Bruford / One of a Kind (1979)

EasyRocker | 5 stars | 09.12.2019

Na sklonku sedmé dekády byl fenomén fúze globální. Kromě zámořských part, vyškolených Milesem Davisem, vykvetla záhy i v dalších koutech světa. Artrockový matador Bill Bruford, obklopen věhlasnými spoluhráči, vzal i tuhle výzvu bez zaváhání.

Hell's Bells je dokladem, že se pánové nelekají ani náročné hudební formy, ani zvukové moderny. Košatými, melodickými koberci kláves a plochami synťáků vládne Tony Stewart. Prvá část One of a Kind fúzový dusot, barvy kláves a bicích ukazují předěl evropské a americké školy fúze. Druhý díl otevírá Holdsworthovo a Stewartovo jemné vyšívání, pak dostane kytarista velmistrovské sólové okénko. A mr. Bruford předvede, k čemu byl v minulých působištích precizně vyučen. Jeho souprava se žhaví až do ruda. Táhlými mahavishnovskými motivy nás vítá mistrovská Travels With Myself - And Someone Else. Plačtivá údolí, nádherně malované krajiny, je tu úprk versus hladivá kontemplace. Fainting in Coils je živočišným, ostře řezaným fúzovým křemenem. Čtveřice se tu trochu přiblížila krajanům Brand X. Five G zahajuje famózní basový atak Jeffa Berlina, tvořící s Brufordem rytmickou clonu, nad níž řádí zbylé duo. Vše sežehne závěrečná kytaristova divá palba. Pět minut The Abingdon Chasp je krmí nejnáročnějšího publika - nic menšího ani brufordovci nenabízejí. Běsné zdvojené rytmické nájezdy, Holdsworthovy plačtivé, i kvílející běhy, klávesy spíš malují, až na bizarní finále. Forever Until Sunday má zase tu kontemplativní náladu, ovlivněnou spolky zpoza oceánu. A finálový dvojboj The Sahara of Snow? Stewartovy nálety spolu se jiskřícími snopy z Holdsworthova nástroje je nemožno zastavit. Za půlí se v přesném metronomu vše "vypne" do chladivých synťáků, aby se tempo opět změnilo na sprint. Druhá, tempově vyklidněná část servíruje na synti pozadí mistrné výstupy celé čtveřice. Nepochybujeme, že jde o mistry. Váhám mezi 4 a 5, ale nemohu jinak - plný kotel.

Už debut Feels Good to Me nasadil laťku vysoko, ale myslím, že dvojka byla dotažena ještě o chlup dále. Suverénní, místy dechberoucí představení veteránů. Kdo rád pátrá po nových jazzrockových bandech, nelze než vřele doporučit.

» ostatní recenze alba Bruford - One of a Kind
» popis a diskografie skupiny Bruford

Mercyful Fate - Melissa

Mercyful Fate / Melissa (1983)

jirka 7200 | 5 stars | 09.12.2019

Dánská heavy metalová kapela Mercyful Fate byla založena v roce 1981 z muzikantů, kteří měli již něco odehráno. Kytarové duo Hank Shermann a Michael Denner působilo o nějaký rok dříve v heavy kapele Brats, která byla ovlivněna hard rockem i punkem. Jejich eponymní album Brats (1980) již však poměrně přesně poukazovalo na touhu kytarového dua hrát podobně jako Iron Maiden či Judas Priest. Předchozí soubor Black Rose, kde působil Kim Bendix Petersen (alias King Diamond) se znažil jít ve šlépějích Deep Purple. (Milosrdný) osud tomu chtěl a King k Brats nastoupil jako zpěvák. Touha této trojky věnovat se drsnějšímu a náročněji prezentovanému heavy metalu vedla k založení spolku Danger Zone, ve které se objevil basák Timi Hansen. Úspěch demo snímků, kde již King používal svůj specifický způsob zpěvu, vedl k založení Mercyful Fate.

To je v kostce velmi zhuštěně popsaný vznik této formace. Uvádím jej zde proto, aby bylo patrno, že většina muzikantů měla již za sebou povícero zkušeností i co se týče nahrávání ve studiu, takže netrvalo dlouho a bylo natočeno legendární EP „Nuns Have No Fun“ 1982. Na něm byl již jasně definován směr, kterým se kapela vydala včetně obsahu textů.

V celé své kráse se vše vyjevilo až na debutovém albu Melissa (1983), které bylo po pečlivých přípravách natočeno a zmixováno za pouhých 12 dní Henrikem Lundem, který s tímto žánrem neměl žádné zkušenosti. Přes tyto okolnosti vše dopadlo na tu dobu velmi přijatelně.

Na ploše 40 minut bylo na černé roucho rozprostřeno sedm skladeb. A to ne ledajakých. V rámci tehdejšího rozpuku heavy metalu na to šli hudebníci z Mercyful Fate po svém. Vycházeli sice z jasně vytyčeného vzorce Judas Priest, Angel Witch či Iron Maiden. Postupy těchto kapel jsou na mnoha místech jasně identifikovatelné, Mercyful Fate tam přidali však mnoho prvků, které do této doby nebylo možné jinde slyšet.

Tím je rozhodně netypicky děsivý zpěv (v nahrávce zaznamenaný většinou ve dvou stopách) Kinga Diamonda ve falzetu, který přechází do zlověstných hloubek a především práce kytarového dua Shermann/Denner, které považuji za jeden z nejlépe sehraných tandemů v rámci tohoto žánru. Ta jejich souhra je naprosto dechberoucí, boří zažité postupy, střídají si sóla, která klidně začínají již v úvodu skladby, jsou krátká, nebo naopak melodicky kreslí dlouhé minuty. V jejich stylu a prezentaci jsou slyšet i postupy z hry klasických kytaristů. Podobně rozpoznatelná byla například typická souhra parťáků K.K Downing/Tipton nebo Hanneman/King.

Těmito prvky je bylo možno snadno odlišit od 95% dalších tehdejších heavy souborů, které si většinou ve skladbě vystačily s jedním motivem – sloka – refrén – sloka – sólo. Zde je tento systém nabourán různými mezihrami a sólíčky. Nesmím opomenout na rytmickou sekci – bubeník Kim Ruzz bez velkých předchozích zkušeností podal ve svých 22 letech bravurně technický výkon při zvládnutí mnohých a nesčetných rytmických zvratů.

Jednotlivé songy není třeba jednotlivě rozebírat, ale poslouchat. Tam kde ostatní kapely končily, Meryful Fate přidali různé nečekané mezihry, tu jakoby čerpali z postupů progresivně rockových kapel. Pusťe si třeba přibližně dvanáctiminutový opus Satans Fall, kde je použito 16(!) riffů, což některým kapelám vystačí na celé album. Zde bych se nebál označit tuto píseň jako temně progresivně kovovou symfonii. Nejinak kouzelně a naopak něžně působí závěrečná černě laděná balada Melissa, která si v závěru strhla laskavou škrabošku a řádně vygradovala tempo.

Toto album řadím mezi naprostou špičku klasického, technicky zvládnutého heavy metalu osmdesátých let. Podobné mínění zastává valná většina rockových periodik, i slovutný Rolling Stone tuto nahrávku zařadil v roce 2017 na 17. místo v seznamu „100 největších metalových alb všech dob".

A jaký postoj zaujmout k okultním textům, které si v té době prozpěvovala naprostá většina ostřejších metalových kapel? Ano, moc veselí v nich nenajdeme. Já osobně bych však jejich význam a dopad nepřeceňoval. Dle mého je důležité, jak k takovému obsahu člověk přistupuje a co si z něj hodlá vzít. Já jej sice znám, nijak zvlášť se na něj nesoustředím a v celkovém kontextu mě nijak neruší.

Jak na něj nahlížet, nabízí v rozhovoru sám King Diamond : "Vím, že se lidé rádi trochu bojí, proto chodí na všechny ty hororové filmy. Podobné to je i s mými texty, berte je také tak, to je všechno."

Desku jsem si připomněl po velmi dlouhé době a z toho poslechu jsem si odnesl pozitivní pocit ze skvěle zahrané muziky s temnější atmosférou. Díky horynovi za inspiraci.

» ostatní recenze alba Mercyful Fate - Melissa
» popis a diskografie skupiny Mercyful Fate

Allman Brothers Band, The - Brothers And Sisters

Allman Brothers Band, The / Brothers And Sisters (1973)

horyna | 4 stars | 09.12.2019

Třetí deska "Allmanovských bráchů" - tady už ten příměr vlastně moc nesedí, po tragické události umírá Greggův bratr Duane - nazvaná Brothers and Sisters je další přesnou trefou do jižanského southernovského terče. Po legendárním debutu a ještě nápaditější dvojce Idlewild South završují A. B. B. svůj triumvirát tímto úchvatným a bohužel také posledním kvalitativně dotaženým albem.

Allmanovské pojetí a zkřížení jižanského rocku, blues, boogie a štipky toho country je mi neuvěřitelně sympatické. Má v sobě jasně rozpoznatelné rysy a náboj, kterému se tehdy většina podobně orientovaných kapel jen těžko přibližovala. Allmani znějí jinak než například Lynyrd Skynyrd. Dýchají větší jižanskou autenticitou a ryzostí. Druhově vzájemná pospolitost se v jejich muzice náramně krásně zrcadlí. Je prostoupena duchem víry, přátelství, stylu života i neokázalé svobody.

Desku rozjíždí příjemná countryovka Wasted Words. Ještě výživnější je Bettsova (dokonce ji i zpívá) tepající pecka Ramblin' Man. Delta blues staré školy nakrojí čtvrtá Jelly, Jelly. Mezi mé milované patří odvaz Southbound a typicky jižanské instrumentální hody uvnitř šesté Jessica. Tady kloubí Allmani několik stylů naráz, což má neopakovatelné kouzlo. Kapela tepe energickým duchem a posluchači servíruje pozitivní přístup k životu i jednotlivým tématům.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Brothers And Sisters
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The

Who, The - The Who

Who, The / The Who (2019)

adam | 3 stars | 06.12.2019

Vdaka Spotify som si usetril peniaze...
Album je velmi dobry na produkciu mainstreamoveho popu roku 2019. Ale toto neni to co od The WHo fanusik caka. Kvalitativne lepsie ako Endless Wire, ale len co sa tyka sily textov. Hudobne je Endless lepsi. skladby 4-9 povazujem za skvostne az v tej rovine ze si ich viem predstavit na albumoch so 70tych rokov. Ostatnych 8 veci je priemernej kvality. Som rad ze sa WHo hecli a spravili tento pocin, stojim si vsak za nazorom ze to nemuselo vyjst ako The WHO, ale ako Daltrey+Townshend. Bral by som to ako dostojnu vec hodnu mena takych obrov. Takto je to trochu rozpacite. Kazdopadne vsak tri hviezdy nie su zle. Mozno tri a pol....

» ostatní recenze alba Who, The - The Who
» popis a diskografie skupiny Who, The

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Gazpacho / Demon

EasyRocker
Staniž se! Pan Yngwie budiž pochválen za inspiraci. Ne, že by na soudu se nějaké to razidlo...

Gazpacho / Demon

yngwie3
Vaša výsosť, pozabudli ste na sigillum s titulu overenia pravosti ... pečatidlo bude...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13039 recenzí
2200 skupin
179760 příspěvků ve fóru
2681 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000