Eneide Kaprekars Constant Lynch Mob Dr. John Freedom To Glide Faith No More Phoenix Tractor Lane, Shawn Teoremi, I

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Jane’s Addiction - The Great Escape Artist

Jane’s Addiction / The Great Escape Artist (2011)

| 5 stars | 25.03.2017

Excentrické duo Farrell/Navarro je dlouhá léta spjato se zvláštním hudebním stvořením, nazvaným Jane´s Addiction a pohybujícím se mezi rockovou extraligou už od konce osmdesátých let. Jejich obskurní koncertní činnost na prahu stylu grunge nelze vnímat jako zcela běžnou a usedlejší prog fanda by s ní měl asi těžkou hlavu.

Kapela se na dlouhou dobu odmlčela a především dospěla, dnes tu stojí opět a bez excesů, ovšem svou produkci usměrnila mezi přijatelnější mantinely a nepůsobí tolik extravagantně. Její ráz je teď umírněnější a vyzrálejší, vyznívá ale stejně fatálně jako před lety a pro originalitu nejde daleko.

Farrell se svým expresivním výrazem, kterému často sekundují mašinky, je frontman a především pěvec první ligy, přičemž ve výškách zní skoro jako Bono. Ovšem emoční množiny hudby J. A. vytváří a míchá Navarrův kytarový, těžko zaměnitelný projev. V něm jsou přítomny prvky psychedelie, Pageova škola, mix metalu i funku, rocku i independentu, zní teatrálně a je težce nad věcí.

Kapele se podařilo namíchat vzácný derivát, sílu vtáhnout a nepustit má většina skladeb, především ale úvodní píseň Underground, dále Curiosity Kills, I´ll Hit You Back, nebo Splash a Little Water on it. Je stále slyšet, že Jane´s Addiction chce být tam, kde se tvoří hudební historie.

» ostatní recenze alba Jane’s Addiction - The Great Escape Artist
» popis a diskografie skupiny Jane’s Addiction

Colosseum - Daughter Of Time

Colosseum / Daughter Of Time (1970)

EasyRocker | 5 stars | 25.03.2017

Když přemýšlím nad dojmy z posledních dnů, kdy jsem se proposlouchával vedle debutu colosseovskou dvojkou a trojkou, nejvíce mému uchu zalahodila právě tahle deska, kde se sestava měnila hned na dvou místech.

Three Score and Ten, Amen hned prozradí pro mě nečekaně příjemné změny ve zvuku i znění. Dramatický, až filmově klenutý vstup, Hisemanova jízda a drsné údery basového novice Marka Clarka připravují půdu pro nejpříjemnější změnu. Farloweho za mikrofonem a jeho sytě vypravěčský, napjatý hlas jsem si totiž zamiloval hned na první kontakt. Jsou tu divoká sóla dalšího mistra za kytarou - Davea Clempsona, a v mezihrách se konečně naplno prosazují dva základní stavební kameny - Heckstall-Smith a Greenslade. Vše je odbržděno až na maximum, vypuštěná dynamitová energie je neskutečná.

Time Lament - dechy soupeří s pevnou rytmikou a rozjíždí se magický rockový kus, kterému ale dodává Farlowe svým elastickým zpěvem správné proporce. Drží se většinou při zemi, dokáže ale i řádně zatlačit. Pak přichází instrumentální pasáž se strojově sekanými riffy a krásně bublající basou a Heckstallovým jemným saxovým chmýřím.... Nápady se střídají s rychlostí blesku a hudební proud tříští se o kameny jako divoký horský potok.

Take Me Back to Doomsday je pro mě jednou z nejlepších perel na tomto královském náhrdelníku. Greensladeovo klavírní představení, krásné a procítěné, postupné zapojování zbytku osazenstva, kvílící Clempsonova kytara - tento pan hráč si tu i zazpíval a je to zase příjemná změna. Rozjetá jazzrocková mašina na pozadí vypouští neuvěřitelné tuny energie a je to Hiseman, který zespoda vše neomylně jistí. Souboj saxofonu, kytary a kláves patří k nejfamóznějším momentům a zbavuje mě jakékoli síly reagovat - už jsem dávno poražen a unášen touhle rozpoutanou nástrojovou lavinou. Uvědomuju si tady, jaký vliv tohle mělo na všechna Flamenga a spol....

Titulní skladba má svižné rockové tempo, Heckstall-Smith se zapojí s divoce poskakujícím saxofonem, refrén je monumentální, objímá celá nebesa a propracovaný do nejmenšího detailu. Zase, jako by se nám před očima odvíjel nějaký imaginární film...

Theme For an Imaginary Western - už název by v posluchači měl vyvolat jisté asociace. Klidně cválající rytmus, hlasem spíše vyprávějící Farlowe, přidávající ale postupně na síle a energii v hrdle, a jemná nostalgická atmosféra čiší z toho kousku každým coulem, přichází představení páně Clempsona, ale i zapojení zbytku tohoto jedinečného ansámblu. Přestože tu klid převážil nad drsností, je tu vše, čím mě životodárná řeka Colosseum tak skvěle staví na nohy.

Clarkeovy basové údery uvozují znovu překvapivým motivem Bring Out Your Dead - tohle je instrumentální vagon, který se utrhl od zbytku soupravy a za pomoci ďábelského saxu a bicích se řítí někam na dno propasti. Ovšem pozor - je tu atmosférický zlom, maličký prostor pro klid a kontemplaci, aby se vše za chvíli opět rozjelo na plné obrátky. Nemám slov, jak bych popsal, jak umí pánové propojovat jednotlivé slitiny motivů, vrstvit je a překládat, aby vznikl takhle kouzelný hudební ingot nejvyšší třídy.

Heckstall-Smith a jeho nádherný saxofonový úvod uvádí předposlední Downhill and Shadows, otlučenou, na zčernalé bluesové řece odkojenou stařenu, kde se Farlowe vydává hlasem k poslednímu tažení. Hisemanovy bicí se sice drží podstaty žánru, a tedy jsou poněkud více vyklidněné, stejně ale cítíte, jak nepokojně rozrývají terén jako buldozer. Blýskl se tu ale i Dave Clempson, jehož spalující sóla vypalují na kůži horká pouštní znamení, a pod ním sází Clarke pevné basové údery. Snad nejdokonalejší pocta blues, jakou si lze představit, krása, těžce se potácející až k neodvratnému finále.

Jako poslední hřebík do naší nebohé tělesné schránky tu máme ještě živou verzi Hisemanova bicího sóla The Time Machine, které vám na osmiminutové ploše, věřte nebo ne, vyčistí obsah lebky do běla. Tento mistr paličkář patřil vskutku se jmény jako Bonham nebo Baker do nejelitnější společnosti a s Heckstallem-Smithem tvořili dva ohromné opěrné sloupy, od kterých se odvíjelo vše ostatní. A je toho tady tolik, že by to některým vystačilo na celou diskografii. Děkuji vám, pánové, s úklonem až k podlaze...

Krásná melodická, uvolněná a vzdušná deska, kterou hlavně Chris Farlowe za mikrofonem vyzvedl k nebeským výšinám. Když se prokousávám obsahem, uvědomuju si, jak velký vliv mělo tohle sdružení i v našich luzích a hájích. Zásadní ingredience Colossea - tedy postupně rostoucí energie a dokonalé propojení a navázání motivů nezmizely, byly jen podány z jiného pohledu a trochu jinými prostředky. Krásné, skvostné album.

» ostatní recenze alba Colosseum - Daughter Of Time
» popis a diskografie skupiny Colosseum

Aunt Mary - New Dawn

Aunt Mary / New Dawn (2016)

jirka 7200 | 3 stars | 23.03.2017

Po dlouhé době nečinnosti se rozhodl producent a fanda kapely Ronni Le Tekro oživit v roce 2013 tuto norskou legendu. Po několika personálních rošádách a úmrtích dvou zakládajících členů zůstal nakonec jediným veteránem v kapele kytarista Bjoern Christiansen. Ten s novými členy dokončil po třech letech desku s názvem "New Dawn".

Toto CD je pro pamětníky, staré pardály, či pro obdivovatele starého dřevního hard rocku, který je (jak jinak) šmrncnutý blues s troškou toho jižanského koření navrch. Neurazí, ale ani nijak zvlášť nenadchne.

» ostatní recenze alba Aunt Mary - New Dawn
» popis a diskografie skupiny Aunt Mary

Wishbone Ash - Argus

Wishbone Ash / Argus (1972)

steve | 5 stars | 23.03.2017

Jednou jsem se tak procházel po prodejně s muzikou a do oka mi padlo CD Argus. Koupil jsem jej, aniž bych ho někdy slyšel (věděl jsem jen, že jde o rock ze sedmdesátých let, na který jsem zahlédl pozitivní reakce), a když jsem ji doma pustil, moc velká originalita se z repráků nelinula.

Až za nějaký čas, co jsem cd obrousil, se začala dostavovat kýžená spokojenost. Rock, co se touží odvázat, má zde zajímavé výrazové prostředky a křehoučká melodika v hojném zastoupení pamalých pasáží je tuze moc pěkná. Jednou si musím přeložit i texty, protože jestli se v nich opravdu zpívá o době rytířů, hradních pánů, velmožů a urozených panen, určitě to můj zájem o kapelu a desku ještě víc umocní. A abych se od kolegů nelišil, ta druhá strana tu první skutečně s přehledem převálcuje.

Sometime World mi v první půli připomíjná staré dobré Uriáše, ale okovaná truhla plná pokladů obsahuje zlaté vázy, svícny a další cennosti s cedulkami The King Will Come, Leaf and Stream, Warrior a Throw Down The Sword. Pěkné, skutečně dobrá koupě. VŘELE DOPORUČUJI všem milovníkům sedmdesátých let, kteří ještě s kapelou neměli co do činění.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Argus
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Screaming Trees - Sweet Oblivion

Screaming Trees / Sweet Oblivion (1992)

horyna | 5 stars | 23.03.2017

V roce 1992, tedy pouze rok po předešlé, skvěle přijaté desce Uncle Anesthesia a po překonání vnitřní krize, během níž si soubor dával pár měsíců nenucený oddech, který vyústil ochodem dlouholetého bubeníka Marka Pickerela a příchodem nové osobnosti, slyšící na jméno Martin Barrett, na uvolněné místo za škopky, přichází "Sladké zapomnění". Deska, na které se kapela absolutně profiluje, deska ještě silnější, než její předchůdkyně, deska variabilnější, pestřejší a v řadě neposlední také deska zbavující se syrových a dravých okovů minulosti.

Z alba opět dýchá silná melancholie, která se prvoplánovitě prostřednictvím Markova hlasu a poté i Garyho kytary z reproduktorů doslova líně vyvaluje. Náladově bohatou sbírku jedenácti písní odstartuje silnými emocemi obepnuta Shadow Of The Season. Na hitové stupně aspiruje zpěvná záležitost Butterfly, stejně jako dominantní pecka Nearly Lost You, kterou ovíjí spousta povedených kytarových sól. Hned další v pořadí, třetí jižanská Dollar Bill patří mezi nejemotivnějších balady, které kdy kapela napsala. Ve Winter Song se štěpí akustické stopy a v opozici k mocnému Markovu hlasu tu svádí boj, jako když mořský příboj naráží na špičatá skaliska. Dotek temných Sabbath nás ovane se začátkem písně Troubled Times, ze které se za pár chvil vyklube pořádnej odvaz, díky němuž si nejeden posluchač rád připomene své mládí. Krásná albová tečka je poté houpavá skladba Julie Paradise.

Vymazelený zvukový potah z dílny Dona Fleminga je dotažen k absolutní dokonalosti a jiskřivě sentimentální obsah alba, jež se vám bude odkrývat po částech a o to intenzivněji, je největší nahrávkou party křičících stromů a devadesátých let vůbec.

» ostatní recenze alba Screaming Trees - Sweet Oblivion
» popis a diskografie skupiny Screaming Trees

Colosseum - Valentyne Suite

Colosseum / Valentyne Suite (1969)

EasyRocker | 5 stars | 22.03.2017

Mezi alby, o která jsem v poslední době rozšířil svou sbírku, byla i dvojka a trojka tohoto hudebního fenoménu. Dlouho jsem měl jen jejich debut, jehož kvalitami jsem si byl natolik jist, že jsem okolo jeho následníků stále chodil jako kolem pořádně horké kaše. Až nyní ke mně doputovaly úplně čerstvé zážitky z dvojky a trojky....

Ostré hardrockové riffy, colosseovsky pevně provařené s bluesovým gruntem a Litherlandovým vyzývavým hlasem rozjíždějí pořádně žhavý tanec The Kettle. Hiseman dává od prvních tónů najevo, kdo je v pozadí tohoto famózního souboru kovář a kdo kováříček, ale i Litherlandovy sólové eskapády jsou skvostné a rockově výživné. Ne, že by Heckstall-Smith s Greensladem dovolenkovali, každý přidal svůj kousek do colosseovského oceánu. Skvostně drsný a sympatický úvod.

Elegy - přitažlivý rytmus i vokál, od počátku opojná srážka dechů a živočišného rockového tance nejvyšší kvality - Colosseum to zkrátka jinak neumí. Olej do ohnivého kabaretu přidává i krásně gradující vokál a skvostné výjezdy páně Heckstalla-Smitha. Podívejte se ale o pár decimetrů dál za baterii, a čelist vám fakt spadne až na zem. Co se dá všechno natlakovat do času 3:10, je pro mě věc nevídaná!

Blues bylo vždy černým prazákladem otců strůjců tohoto fenoménu, a tak od Butty´s Blues očekávejte poctivě odpochodované dvanáctky, erotickou vášní doslova prýštící medový Litherlandův hlas a zemitou Reevesovu basu, jak se sluší a patří pro černé šamanské představení. Je tu ale neuchopitelná nadstavba páně Heckstalla-Smitha. Poslouchejte pozorně, jak se nejprve vpraví do rytmu, aby posléze zběsilými klapkami na tom svém ďábelském nástroji zcela ovládl prostor. Způsob, jakým spolu pánové komunikují je roven snad telepatii, zapojení i vypojení nástrojů je nelidsky načasováno, neskutečná je všudypřítomná gradace a tlak hydraulického lisu, který vám přešlapuje hrudník sem a tam.

The Machine Demands a Sacrifice - drsný načernalý vokál, Greensladeovy varhanní otisky, experimentální nálada a strhující Hisemanova jízda za baterií už komentáře nepotřebují. Zvlášť, když jde o čtyřminutový nádech před šestnáctiminutovou závěrečnou titulní instrumentální suitou, složenou ze tří hlavních témat.

Psal-li tu před lety Filozof o srovnání s prací ještě na mayallovském Bare Wires, nelze, než souhlasit s jeho tvrzením o hotovosti a jednotnosti stylu. Rozhicovaná a nezastavitelná dvojice Heckstall-Smith a Hiseman od počátku svým ďábelským tempem a spádem ničí vše kolem jako lavina a skvěle jim sekunduje za klávesami i Greenslade. Tohle je hotový model Colosseum a dialog klavíru se saxofonem patří mezi zážitky galaktických parametrů. Témata se proměňují přirozeně, nenuceně a zejména zde má Hiseman roli nezastupitelného tmelitele celé colosseální skvadry. Celá veleskladba stojí hlavně na výše zmíněném triu, všimněte si ale i krásně včleněných basových úderů Reevese. Závěr se po opakování hlavního motivu krásně vyklidní, motivy se překládají, vrství a tvoří skutečně megalomanskou hudební hostinu, do hry se vrací basa i Litherlandova ostrá sóla. Tvrdá slitina basy a bicích přivane potřetí a naposledy božský nosný motiv a Hiseman zahřmí z kanónů naposledy...

Obával jsem se, jak dlouho mi bude trvat, než druhý a třetí počin vstřebám a nějak je popasuju s legendárním debutem. Po pár dnech už jsem dál a mám jasno - obě alba u mě debut ještě o kus překonala. Chybí sice překvapivost a revolučnost, ale pánové si natolik pohráli s detaily a vrstvením, přičemž nepolevila ani jejich pověstná drtivá energie, ani soustavný tlak. Závěrečná suita patří po zásluze na čelní místa zlatého spektáklu přelomu 60. a 70. let. Nemám, co bych dodal. 5/5

» ostatní recenze alba Colosseum - Valentyne Suite
» popis a diskografie skupiny Colosseum

Disperse - Foreword

Disperse / Foreword (2017)

jirka 7200 | 0 stars | 22.03.2017

Hodnotit body toto dílo nebudu, netřeba tu vyvolávat nějaké kontroverze. V tomto případě se však musím zastat Antonyho, žádný prog rock s metalovými vlivy tam také neslyším, jak se v nějakých recenzích na webu píše. Z mého úhlu pohledu je to trendy melodický pop rock ( v českém Bontonlandu je správně zařazen do kategorie Pop/rock). Zvukově je to hodně špatné, dynamika minimální a zbytečně přehulený. Kytarista Jakub Żytecki sice hraje výborně, jen by mi jeho styl hraní sednul v jiném hudebním stylu. Ale chápu, že se najdou posluchači, které to osloví.

» ostatní recenze alba Disperse - Foreword
» popis a diskografie skupiny Disperse

Kaipa - Sattyg

Kaipa / Sattyg (2014)

jirka 7200 | 2 stars | 22.03.2017

Je mi to líto, ale nemohu jinak. Tato deska mi přijde jako velmi slabá kopie mé oblíbené desky "Angling Feelings". Písně mi přijdou bez nápadu, kytarista Per Nilsson v této nahrávce zbytečně tlačí na pilu a posouvá Kaipu někam do hájemství prog metalu.

Nějak jsem na desce z roku 2007 přechválil Martina Igelströma za mastering. Tehdy mi přišlo, že byl pro zvuk kapely přínosem, nyní to na této desce dost podělal. Je to přeřvané a bez dynamiky, na aparatuře mi to až praská. Dle měření nějakých bídných DR7. Takto se przní výsledný zvuk v metalu, naopak v prog rockových vodách mají lidi za mixpultem většinou trochu více soudnosti a mastering většiny desek je na přijatelnější (ne-li špičkové) úrovni. Nevím, jak zní vinyl, tam je většinou prováděný odlišný mastering, ale na CD to je hrozné.

Jedinou písní, kterou mohu vyzvednout, je titulní instrumentálka "Sattyg" s pěknou středověkou atmosférou, flétnou a housličkami a částečně "A Map Of Your Secret World", která by zapadla na předchozí desky. Ovšem ne s tímto zvukem.

» ostatní recenze alba Kaipa - Sattyg
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Echolyn - Mei

Echolyn / Mei (2002)

horyna | 5 stars | 22.03.2017

Deska Mei je považována za nejambicióznější projekt amerických progresivních ikon Echolyn. Při pohledu na zadní stranu přebalu CD zjistíme, že se v tomto případě jedná pouze o jednu jedinou padesátiminutovou skladbu, kterou její tvůrci záměrně a s nekomerčním přístupem nehodlali rozdělit do dlších podmnožin, a tak je takovéto uzpůsobení přinejmenším překvapující. Její výpovědní hodnota, mířící proti toku hudebního průmyslu jasně říká, jak se tito hudebníci hodlají popasovat s možností nepodlehnout trendu doby, který velí pravý opak.

Album je pak tím pravým dobrodružstvím a náročným úkolem pro specifickou vrstvu osazenstva, nemající obavu se s dotyčným úkolem popasovat. Materiál, na jehož strukturu je člověk nucen přistoupit, tak nenabízí chvíle k vydechnutí, a možnost "listovat knihou" je zde zapovězena. Máte tedy dvě možnosti, odejít pryč, nebo tuto smělou výzvu přijmout. A jelikož je progresivní fanda od přírody filuta, je nasnadě, která z variant je pro něj ta správná.

Zkomponovat tak dlouhou suitu, zabírající celé album, chce nejen velkou dávku talentu, zkušeností a sebereflexe, ale také nalézt prostředky, které dokáží udržet bdělý stav mysli v jednom zápřahu a vně díla obsáhnout silné motivy, jež má za úkol posluchačský detektiv odhalovat. Melodie tu plynou velmi uvolněně, aby v zápětí přišla progresivní nebo jazzová pasáž (občas hodně rytmicky divoká), která má za úkol cinknout diváka do uší novým motivem, zabraňujícím opotřebení pozornosti. I přes jednolitou délku alba vatovost nehrozí, pestrost a variabilita byly vždy silné zbraně Echolyn, těžko lze tedy očekávat ústup z pozic.

Toto je opět jiná forma vyjádření se skrze hudbu, kterou Echolyn žijí a dýchají, je to slyšet v každém tónu a každé propracované pasáži tohoto zajímavě laděného alba. A jelikož je velmi pravděpodobné, že i po několika posleších vám z něj v hlavě uvízne jen malé množství určitých fragmentů, garance vracející se chuti poslouchat a prožít ho znovu je tudíž velmi vysoká.

» ostatní recenze alba Echolyn - Mei
» popis a diskografie skupiny Echolyn

Oldfield, Mike - The Songs of Distant Earth

Oldfield, Mike / The Songs of Distant Earth (1994)

Brano | 3 stars | 22.03.2017

Namaškrtený albumom Tubular Bells II. som si v roku 1995 kúpil originál audiokazetu The Songs Of Distant Earth, dá sa povedať, že naslepo. Internet vtedy nebol, nemal som kde otestovať, tak som to riskol. A risk nie je vždy zisk. Kazetu mám dodnes a aj po 22 rokoch hrá v trojhlavovom decku čisto ako kryštál.

Úvod je skvostný, typická Oldfieldova gitara spieva, tak to má byť. Od tretej skladby sa však nenápadne vkráda nepriateľka číslo jedna - nuda. Úvodný motív sa opakovane vracia v rôznych variáciách, obmenách a mutáciách, raz viac, inokedy menej nápadne. Stále je to o tom istom, vývoj stagnuje. Osvieženie príde až v Lament For Atlantis v podobe nádhernej klavírnej melódie. To sa majstrovi podarilo, avšak na celú A stranu kazety je to málo. B strana začína sci-fi zvukmi, ktoré prekvapivo prechádzajú do gregoriánskeho chorálu. Tiež dobrý nápad,ktorý treba oceniť. Zvyšok je už len bezcielne blúdenie vesmírom a tak zaprášený od kozmického prachu a polepený cukrovou vatou sa konečne dostávam do finále, ktoré stelesňuje znovu len opakovanie úvodného motívu.

Tento album zďaleka nedosahuje úroveň predošlého opusu Tubular Bells II. Chýba mu pestrosť, moment prekvapenia, sviežosť, časté zmeny tempa a melódie a hlavne radosť. Avšak v porovnaní trebárs s Earth Moving (1989) je The Songs Of Distant Earth priam veľdielo. Takže hodnotím slabými tromi hviezdičkami.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - The Songs of Distant Earth
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike

Kaipa - Angling Feelings

Kaipa / Angling Feelings (2007)

jirka 7200 | 5 stars | 22.03.2017

"Ocitám se ve stálém proudu změn,
otáčím stránku v mém cestopisu.
Je čas přestat utíkat,
protože jsem zjistila, že mám křídla -
a ty mám proto, abych je použila..."

[z textu "Prchavý okamžik času"]

Čtvrtá deska po obnovení činnosti Kaipy v novém miléniu se také nachází v proudu změn a je pro mě nejvýznamnějším, nejzábavnějším a zároveň nejkvalitnějším počinem a rovněž i určitým kulminačním bodem jejich tvorby celkově.

Malá odbočka :
Od "Notes..." držel Hans Lundin v rukou pevně skladatelské opratě (krom spoluautorství 3 písní na albu "Keyholder", které přiznal Stoltovi). Považoval tuto znovuzrozenou Kaipu především za své dítko a kytarista Stolt si své tvůrčí ambice v této skupině musel uspokojovat pouze psaním textů a dohledem při nahrávání a masteringu skladeb, což pro něj nemohlo být vůbec jednoduché. Lundin si však dobře pamatoval, jak to dopadlo v sedmdesátkách (kdy Stolt téměř Kaipu skladatelsky ovládl) a nechtěl se stát dalším klonem The Flower Kings. Toto negativní jiskření mezi hlavními protagonisty se dle mého odrazilo na jinak výborné "Mindrevolutions", kde ač Stolt hraje výborná sólíčka a solidně podkresluje svou kytarou náladu jednotlivých skladeb, drží se celkově dost vzadu.

Tyto domněnky mi proběhnou hlavou vždy, když si přehraju desky "Mindrevolution" a recenzovanou "Angling Feelings" v jednom sledu za sebou. První, co posluchače praští přes uši, je kytarový projev nového šestistrunného vládce - Pera Nilssona: >> odkaz To je týpek, co spolupracuje s US firmou Strandberg na vývoji kytar (má i svůj model Singularity) a je rovněž členem death metalových Scar Symetry. Ne, nebojte - v Kaipě se tímto směrem ovlivnit nenechali :-) Jinak ale Per Nilssen dle nahrávky a dostupných údajů ovlivnil v kapele mnohé. Přinesl radost z hraní, zlepšení komunikace mezi všemi členy, do jejich hudby zakomponoval rockovou živočišnost a došlo i na živé session ve studiu (dříve každý hudebník nahrával odděleně své party v jiném studiu). A to jsem se ještě nezmínil o jeho stylu hry, to je pastva pro uši, má neuvěřitelný cit pro melodii, svou hrou tuto nahrávku úplně rozsvítil a plně dává zapomenout na Roine Stolta. Kdo je to vlastně Stolt? :-)

Ihned mě při poslechu dvou již zmiňovaných CD napadnul příměr. Stojíte u zaprášeného okna na zámku. Víte, že okno je směrováno do zahrady, ale zatím jej neotvíráte, protože ač slunce svítí, vítr ještě nepříjemně fouká. Tu krásu za oknem sledujete jen průzorem po rozbité tabulce. To je "Mindrevolution". Potom slyšíte, jak vítr utichá a ptactvo v zahradě začíná prozpěvovat. Je to tak omamné, že otvíráte a užíváte si výhled do barevné čarokrásné zahrady, slunce vás hřeje ve tváři, obraz se zaostřil, veškerá zeleň vás uchvacuje a vy slyšíte a vidíte konečně vše jasně a čistě a dokonce i cítíte tu vůni! Tak zní "Angling Feelings". Na výsledném vyznění se jistě podílí i to, že větší prostor dostala i zpěvačka Aleena, která atmosféru desky pěkně doplňuje a i to, že vůbec poprvé byl mastering desky svěřen nezávislé osobě - Martinovi Igelströmovi.

Na desce není jediné slabé místo (což o předešlých třech deskách tvrdit nemohu), abstraktní filozofující texty muziku skvěle doplňují. Pokud bych musel pod pohrůžkou násilí vypíchnout jednu věc, asi bych vybral členitou a nejdelší "The Fleeting Existence Of Time". V úvodu minutu a půl bojují klávesy s kytarou, potom nahrávku zklidní Aleena svým kouzelným hlasem. Její zpěv přechází do dramaticky klenutého atmosférického refrénu, načež následuje Nilssonovo ústřední sólo, které poté několikrát mezi jednotlivými slokami rozvíjí a variuje, či vrství, aniž by do konce skladby nudil...

Zatím žádná další deska již tento počin nepřekonala.

» ostatní recenze alba Kaipa - Angling Feelings
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Haken - The Mountain

Haken / The Mountain (2013)

steve | 4 stars | 22.03.2017

Na Haken jsem slyšel pět samou chválu, a tak jsem samozřejmě neodolal a prahnul po seznámení s nimi. Teď myslím, že většina recenzí přehání a nafukuje kapelu do oblak, kam rozhodně ještě nedorostla, i když snaha a ambice jí nechybí. Samozřejmě, že je dnes těžké přicházet stále s něčím novým a neobjeveným, vlstně je to vesměs nemožné, ale Haken si tak okatě půjčují od těch a od těch, že je to až přehnaně do očí bijící.

V písni Atlas Stone použijí hudební historickou fresku, na které si už tolik (metalových) kapel vylámalo zuby - ta jejich je až příliš podobna sestřičce z repertoáru Dream Theater. Aby toho nebylo málo, ve stejné skladbě nechají rozeznít baskytaru zvukově i náladou uhozenou po vzoru Riverside. Poloha Cockroach King je vyzobnuta z repertoáru Gentle Giant, ale kapele sedí jako prdel na hrnec, škoda že takových míst není na nahrávce víc. V In Memoriam zase procházíme zahrádkou, patřící Pain of Salvation, a vokály mohl tak stejně napsat i S. Wilson.

Že je těch vypůjček už trochu moc? Taky si to myslím. Ale potud naštěstí podobnosti končí a kapela si konečně razí vlastní cestu, jejíž linie se klikatí jen v meandru Haken. Jako světlá místa nahrávky vnímám kratší baladičtější úseky Because It's There a As Death Embraces, v nich se neopičí a na nic si nehraje, kopírák zůstává ve skříni. Progresivní náladu si nahrávka drží až do konce, každá skladba je svým způsobem velice přitažlivá, propracovaná a vysoce tvořivá. Chvíli se vzdouvá, buší do vás a drtí, z toho ale příjemně laská a našeptává.

Pokud chtějí Haken přežít a něco dokázat, musí odložit stereotypní a nudné metalové blouznění (stačí že s ním spávají Dream T.) a nechat melodii zvítězit nad progresivní myšlenkou. Uvidíme jak se s tím poperou na Affinity.

» ostatní recenze alba Haken - The Mountain
» popis a diskografie skupiny Haken

Gabriel, Peter - Security

Gabriel, Peter / Security (1982)

EasyRocker | 5 stars | 21.03.2017

Tvorba prvního frontmana Genesis mě obklopila jako širý oceán už záhy poté, co jsem prozkoumal křehká i divoká zákoutí jeho domovské kapely. Můj vztah k jeho vždy vypjaté a emocionálně do posledního tónu vypracované hudbě, prosáklé skrz na skrz sugestivní atmosférou, se stal (z mého pohledu) téměř synovským. Peter Gabriel patří mezi sortu lidí, která mi byla vždy sympatická - tvořil hudbu, kterou sám cítil do morku kostí, a na nějaké reakce se moc neohlížel. Politická agitace už mi byla cizí, to je ale zase jen můj problém.

Už jiskrně žhavý úvod alba, jeden z nejfamóznějších nástupů v rockových dějinách vytesaný coby Rhythm of the Heat, inspirované pohledem na súdánské bubeníky naznačuje, že se Peter zase vydal na vlnu experimentů. Tentokrát se nechal až po pás vymáchat v africké domorodé hudbě, ale rovněž v elektronice. Osmdesátky se vylouply v plném náběhu, Naštěstí Peter nevyráběl ve studiu laciné synthi pazvuky, ale soustředil se plně na to, čím vždy ohromil - na přímý, hmatatelný kontakt s pocity posluchače. Na stupňované dusivé napětí, protiklad studené elektroniky a vřelého, lidského vokálu. Jako nástroj gradace je užita i lyrika, poutající se k rytmu, máme zde rytmy na sto způsobů. Peterova duše je do nich chycena, vládne dusno. Bouře ghanských bubnů, pralesní řevy a bouře písku mi spaluje kůži. Neznám snad skladbu, která by dokonaleji evokovala emoce autora hned zpočátku.

To, jak se ji Peterovi podařilo napojit na dvojku San Jacinto, naprosto zásadní skladbu jeho repertoáru, mi bere dech celých patnáct let až dodnes a já jsem stále a znovu zamražen dva metry pod podlahu. Slyšet to naživo v roce 2004 v Praze byl zážitek na celý život. Decentní elektronická rytmika a Peterův hlas, vyprávějící pouštní příběh o boji s moderním světem. Refrénová hlasová exploze je památná, Peter jako by si vystřelil do nebes jako kazatel, který si vás omotá všemi prsty. Závěr je opět decentní ale i obskurní.

I Have the Touch využívá plně dobových elektronických možností a Peter se tu představuje jako moderní skladatel, reagující svou typicky uzavřenou duší na mezilidské kontakty. Přímo o tom si v závěru i zakřičí a opět je mu věřit každé slovo. Kostrbaté rytmy a jeho typické melodické oblouky ale nechybí...

Přichází znepokujující běs The Family and the Fishing Net - temná elektronika se za pomoci hostujícího zmutovaného saxu prodírá dál a dál, Peter vládne jako temný alchymista nad pulty, rytmy a sekvencery. Bezvýchodná hudba rezonuje s textem o rybářské rodině, dotýká se ale obecně ekologické problematiky a je jasné, že nejde o nic veselého.

Gabriel byl maniak nejen do techniky hudební, ale zajímal se o reakce zvířat, hlavně opů, na různé podněty, např. elektronické, zkoušel jejich hudební vibrace. Text notoricky známého singlového hitu Shock the Monkey (byl opatřen i klipem) se sice může zdát znovu drsný, přirovnání je použito k vylíčení osobních úzkostí. Od začátku do konce jasný hit, využívající moogové syntíky a drtivě rezonující bicí.

Lay Your Hands on Me využívá lehké, decentní elektronické postupy, ve kterých nádherně plave Peterův hlas, zpívající tentokrát o léčení důvěrou. Krásně gradovaný song, odhalující Peterovy emoce až na holou dřeň. Dominuje opět propracovaná rytmika včetně timbalů. Tohle je krásné osobní vyznání, známé i z dalších desek.

Wallflower nese zpěv, bourající stěny, pomyslně zmíněné i textem, zabývajícím se politickými vězni v Latinské Americe. Nádherná píseň, bojující o naději, po gabrielovsku gradovaná až do nebeských sfér, nemůže nepřipomenout slavnou Biko z předchozí desky, mně se ale "květina" líbí o dost více než provařený předchůdce. Klasická ukázka, co lze vyždímat z vlastně prostého motivu.

Kiss of Life je poněkud světským a optimistickým zakončením desky. Spirálovitý rytmus a uvolněný Peter se částečně vrací k hitovosti třeba takové Shock the Monkey a loučí se skutečně v divokém, obskurním tanci. I zde je užito několik druhů bicích včetně surda (Jerry Marotta).

Snad jsem opomenul dva zásadní členy Peterova bandu. Tonyho Levina nepřeslechnete, i když jeho údery zanikají v mimořádně dominantní rytmické bouři, kytary Davida Rhodese jsou ale potlačeny, i když v klidnějších skladbách se mu prostoru dostane.

Geniální dílo, které rozmělnilo rock, world music, art rock, elektroniku a industriální názvuky, aby vzniklo něco zcela svébytného. Jedno z děl, které těžko bodovat...

Tohle album (společně se trojkou) u mě dlouho stálo v jeho tvorbě jako nedostižný maják. Dnes si ale uvědomuju, že to bylo spíš tím, že jsem některá jeho další díla nedocenil, nebo jsem pro sebe objevil jejich krásu až o něco později (I, II, So či dnes pro mě soukromé a nesmírně citlivé Up). Vychutnávám se zatajeným dechem i jeho práci na projektu Ovo, kde si vyzkoušel zase nové postupy od hip hopu až po industriál, zůstal ale gabrielovsky nepolapitelný a geniální. Tahle deska (stejně jako trojka) to měla jednodušší - lapila mě hned, okamžitě, už tím exotickým obalem. Zbytek je historie.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Security
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Uriah Heep - Head First

Uriah Heep / Head First (1983)

| 3 stars | 21.03.2017

První album Uriah Heep od dob debutu Very Eavy..., které znatelně ustupuje z vydobytých pozic. Tak například u funky desky Conquest mi ústupky nevadí, ale zde už nehodlám přimhouřit ani jedno oko a svým oblíbencům toho musím hodně vytknout.

Především je cítit výrazný skladatelský propad oproti předchozí, pouze rok staré desce Abominog. Zvuk jde ještě víc po trendech a písně jakbysmet. Goalby je stále dominantní a famózní zpěvák, který do osmé dekády skvěle zapadl, ale ani on neutáhne všechno. Na desce se nacházejí tři předělávky, z nichž prázdná a popová Stay on top patří k nejhorším skladbám kapely vůbec a Adamsova Lonely Nights (jen) neublíží. Zbytek je ucházející průměr, jednou lepší, jako Red Lights (ta měla ležet na začátku alba), nápady a kytarovou erudicí nadupaná šleha, jednou horší, jako slaboučká úvodní píseň.

Slabý průměr a pád U. H. do popové stoky, ale stále jde o poslouchatelnou muziku - s předsudky opatrně, jen očekávání koloritu sedmdesátých roků musí při poslechu rázně stranou. Jde spíš o sběratelský artikl, než nějakou povinnost.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Head First
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Satellite - Into The Night

Satellite / Into The Night (2007)

horyna | 5 stars | 21.03.2017

Od samého počátku vzniku a vydávání alb polských Riverside se v jejich stínu pohybovala také další znamenitá parta - jedná se o jejich územní kolegy Satellite. A jestliže byli a pořád jsou Dudovci polským progresivním vývozním artiklem číslo jedna a vehementně protěžovanou bandou, tak právě (poslední léta pauzírující) Satellite spadají do kategorie "přezíraní a upozadění". Jejich kvalitu to ale v žádném případě neumenšuje, ba naopak. Hudba této kapely se dobře poslouchá, je to přesně ten druh neoprogresivní muziky, která nezní prvoplánovitě ani vyumělkovaně. Nabízí dostatek prostoru pro vlatní fantazii, oplývá dostatečnou emoční hloubkou a obdivuhodnou hráčskou průpravou. Kdo by stál o přirovnání, napadají mě trochu podobně zaměření Kanaďané Tiles nebo angličtí Iq v období alba Frequency.

Deska Into The Night patří stejně jako ostatní zástupci tvorby Satellite k vynikajícím uměleckým dílům. Titulní skladba v začátku svou vláčnou náladou předpřipraví posluchačovy myšlenky na vstup na progresivní scestí, a zaujme také prvotřídní sólovou kytarou. Dvojka Dreams je rozčleněna na tři části, ty jsou však odděleny jen sporadicky; tady se proguje v ostřejších stupních a vše vyznívá mnohem moderněji, vehementní způsob kytarové práce se ale postupně zařezává do hlavy tak, že po třetím poslechu jste už pevně doma. Pánové se ladně pohybují ve fusion, jeho prvky vystopujeme při třetí Downtown Skyline. Vše zní velice vkusně a vzdušně, aranžmá nejsou přecpány a dá se v nich dobře orientovat. Jako opravdový hit se tváří skladba Don't Go Away In Silence, taková vykladní skříň stylu a tvorby Satellite, spousta výborných melodií a refrén mající sílu i kreativní ambice. Ze stejného sudu je i Heaven Can Wait, častěji ale mění tempa a střídá dynamika. Kapela se rozloučí opět klidnějším skupenstvím nazvaným Forgiven And Forgotten.

Kdo má rád progresivní rock našich sousedů a vůbec prog žánr jako takový, tuto kapelu by si neměl nachat ujít.

» ostatní recenze alba Satellite - Into The Night
» popis a diskografie skupiny Satellite

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Oldfield, Mike / Return To Ommadawn

kamila
Já mám jen TB I s těma si vystačím, ale dvojka a trojka bude asi hodně podobná, těžko...

Renaissance / Turn Of The Cards

kamila
Chtěla bych poděkovat všem rádcům za doporučení samých výborných kapel a hlavně...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11252 recenzí
2052 skupin
153713 příspěvků ve fóru
2475 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000