Cale, JJ Elegy Conception Yoso Conspiracy Savoy Brown Steeleye Span Saigon Kick Santana Muse

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Kaipa - Notes from the past

Kaipa / Notes from the past (2002)

horyna | 5 stars | 21.02.2019

Pouštět si desku Notes From the Past švédských Kaipa, je jako se vracet do časů těch nejlepších nahrávek kapely The Flower Kings. A právě monster-progresivní bouře Unfold the Future, vyšla v témže roce jako comebackové album Kaipy. Ta se na scénu vrátila po dvacetileté !!! přestávce a rovnou svým nejsilnější (subjektivní názor) albem.

Dlouho jsem tuhle severskou partu vnímal jako "Stoltův bočňák", kterým jsem si nchtěl rozřeďovat už tak dlouhou a časově náročnou řadu alb jeho mateřské kapely. Nakonec tyhle předsudky vzali za své, a Kaipa si dnes klestí nelehkou cestu mezi těmi nejšpičkovějšími progresivními počiny domácí fonotéky.

Stoltův výkon je jedinečný, přelom milénia ho zastihl v té nejlepší možné kondici a on krom vyložených trháků své mateřské kapely, přispíval ještě další sadou nápadů do tandemu Kaipy. Ovšem dobře tu hraje oparvdu každý. Jak Bodinovský soukmenovec Hans Lundin (nebyl do snad Thomasův učitel??) - slyšet podobný zvuk a styl klávesového přednesu je pro člověka který tvorbou květinových králů žije, přímo darem z nebes, tak Pan zpěvák Patrik Ludstrom. No a dvojice Reingold /Agren také dobře ví co dělá.

Už romanťárna v úvodu Notes from the past - part I s tklivě předoucí Stoltovou kytarou, vzácně nadýchanými nachovými opary kláves Hanse Lundina a roztomilým hláskem Patrika Ludstroma, mě okamžitě nadchla a naladila na frekvenci Unfold.
Ve druhé, instrumentální Night-bike-ride (on Lilac Street) slyším svou květinářku znovu. Tentokrát je tam sběr ze Stardus i Paaradox Hotel. Ale nemějte prosím pocit, že snad Kaipa nějakým způsobem kopíruje šablony Flower Kings. To ne. To je jen Stoltova hra tak nezaměnitelnou, klávesy nemálo Bodinovské a atmosféra uvolněně květinová, že mi tam má milovaná kapela stále sama naskakuje.
Ve třetí už klasicky zpívané Mirrors of Yesterday naráz Kings mizí a Kaipa si vrní svým vlastním životem. Čtrnáct minut douhý kusanec Leaving the horizon je dokonalým balzámem na prog-rockovou duši a jeho hojivé účinky by mohl směle předepisovat každý, hudbou jen trochu ponaučený mastičkář.
Psát o dalších skladbách a nechválit už nejde, takže... kdo tohle album ještě nemáte, neváhejte...poslechněte si jej a pokud vám imponuje zasněný melancholický prog-rock, nemůžete být v žádném případě zklamáni.

» ostatní recenze alba Kaipa - Notes from the past
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Sting - Mercury Falling

Sting / Mercury Falling (1996)

Danny | 1 stars | 21.02.2019

Mercury Falling je kolekce matných a nudných písní. Místo důmyslných kompozic s promyšlenou instrumentací tu najdeme jen plošnou akordickou sazbu v rámci otřepaných struktur. Chybí aranžérská vynalézavost i prvek překvapení. Úvodní The Hounds Of Winter v sobě sice nemá nic převratného a vedle starších věcí působí jak chudý příbuzný, nakopnutý riff a harmonický půdorys tu ale celkem dobře fungují. Při dalším poslechu bohužel zjistíte, že je to jedna z nejlepších písní na albu. Pokud Sting použije nepravidelné metrické členění, působí toporně a strojeně - dělení frází na devět dob ve skladbě I Hung My Head nedává smysl, skladba tím nic nezískala a celek zní krkolomně, figury v proudu hudby o sebe doslova zakopávají. Úplně se nabízí, že prostředek se tady stal cílem. Let Your Soul Be Your Pilot měla ustát roli ústředního singlu alba a je to vlastně výmluvný reprezentant této kolekce: nevýrazná skladba s melodií, které máte za chvíli plné zuby. Řemeslně odvedená skladba, ve které není původního vůbec nic.

Jedinou písní, která snese měřítka se starším repertoárem (jak je to smutné!) je I Was Brought To My Senses. Té sedmidobé členění doslova sluší a vnáší do skladby příjemnou dráždivost; a konečně se v ní dočkáte Stinga, na kterého jste byli zvyklí. Ve skladbě se lehce jazzuje a je to v tomto případě k věci.

You Still Touch Me je tak plochá a mdlá, že je její poslech na hranici sebetrýznění. Situace se ale nelepší a následující country popěvek I'm So Happy I Can't Stop Crying přináší vlastně totéž, jen v jiném provedení, i tady platí, že kdo tu hudební bezradnost doposlouchá do konce, je hrdina. O malinko lepší je All Four Seasons, ale i u ní po chvíli pochopíte, že se žádných zázraků nedočkáte. Je to hra na jistotu, chybí jiskra, chybí nápad. Je až zoufalé, čemu jsou posluchači vystaveni. Další hrátky s nepravidelným frázováním přináší Twenty Five To Midnight, i tady se ale naprosto míjí účinkem a působí uměle. Jsme skoro na konci, v potemnělé La Belle Dame Sans Regrets si Sting zazpíval francouzsky, šedivou kompozici nezachraňuje ani Millerova akustická kytara a jazzové sólo klavíru tady působí jak povinný prvek v krasobruslení. Valparaiso je nápěv s keltskou příchutí, není úplně špatný, chybí mu ale výraznější aranžérský nápad. Závěrečná Lithium Sunset je další odrhovačka bez nápadu.

Mercury Falling je mizerné album.

» ostatní recenze alba Sting - Mercury Falling
» popis a diskografie skupiny Sting

Petra - Jekyll & Hyde

Petra / Jekyll & Hyde (2003)

luk63 | 5 stars | 20.02.2019

V roce 2003 Petra hudebně dozrála do své nejtvrdší polohy. Dosvědčila to vydáním výnikajícího alba Jekyll & Hyde. Stopáž desky je sice jen něco málo přes půl hodinky, ale toto mínus je bohatě vyváženo hardrockovou hutností materiálu. Skladby mají přímý tah na bránu a jsou všechny kolem tří minut délky. Skvělá je práce kytaristy a skladatele Boba Hartmana, a John Schlitt u mikrofonu je naprosto jedinečný, nádherný a nepřekonatelný. Jekyll & Hyde je jasně lepší, než desky, které v té době vydali mnohem slavnější žánrově spřízněné kapely, např. Deep Purple (Bananas) nebo Rush (Vapor Trails, Feedback). Vůbec se nedivím, že po tomto vrcholném počinu Petra natočila už jen rozlučkový živák Farewell a pak to zabalila. Tahle deska je totiž nepřekonatelná! A i když po čase prožila Petra vzkříšení, tak už v mnohem mírnější poloze a bez geniálního Johna Schlitta.

» ostatní recenze alba Petra - Jekyll & Hyde
» popis a diskografie skupiny Petra

Hancock, Herbie - Man-Child

Hancock, Herbie / Man-Child (1975)

horyna | 4 stars | 20.02.2019

Tvorba amerického černošského skladatele, klavíristy a jazzmena Herbie Hancocka, je v oblasti jazzu, fusion, funky a soulu jednou z nejuznávanějších a také nejoblíbenějších. Tento geniální fenomén v oblasti klávesových nástrojů zcela pozměnil pojetí vnímání hry na tento vyriabilní subjekt. Jeho časté experimentování, někdy daleko za hranicemi přijatelnosti daného žánru, napomohlo vývoji celé hudební oblasti, a znatelně zpřístupnilo tento žánr nad okrajový rámec běžného publika. Řada z jeho skladeb je dnes řazena mezi klasické jazzové standardy.

Během svého života tento neuvěřitelně plodný skladatel vytvořil celou řadu umělecky hodnotných děl. Jeho tvorbu však musíme rozdělit do několika rozdílných period. Tu nejtvořivější a v nekomerční rovině nejzajímavější, rámují letopočty 1970, respektive 1976. Během onoho úseku vznikají rozhodující díla jak Herbieho tvorby, tak stylu fusion všeobecně. Bylo to období, které tomuto druhu muziky neuvěřitelně přálo a alba jako Crossings, Head Hunters, nebo Sextant právem náleží do zlatého hudebního fondu. Vyrovnaná kvalita nahrávek z tohoto období dává posluchači-sběrateli volnou ruku, kam sáhnout poprvé a kudy pokračovat. Já osobně jsem se nad sým prvním Hancockem rozhodoval vizuálně a jako první ochutnávku objednal album Man-Child. To mě upoutalo jak výtvarně, tak pochopitelně a zcela především svým hudebním odkazem.

Pokud máte rádi funky a fusion, tato deska vás musí zaručeně oslovit. Jde o pestrou plejádu šesti různobarevně orientovaných komnat, které vám bude mistr Hancock postupně odemykat svým nablýskaným mosazným klíčem. Každá místnost je jedinečná a s pravidelnou návštěvností také zaznamenáníhodná. Vše je interesnatně seřazeno a prostoupeno jazzovou fůzí v silně funk-oidním duchu. Na Hancocka je lepší mít připravenou náladu. Jeho hudba nefunguje vždy a za všech okolností. Pokud nejste vyhraněni, nebudete mít problém.

» ostatní recenze alba Hancock, Herbie - Man-Child
» popis a diskografie skupiny Hancock, Herbie

Sting - Ten Summoner's Tales

Sting / Ten Summoner's Tales (1993)

Danny | 5 stars | 20.02.2019

Sting otočil kormidlem a vydal se novým směrem. Ubylo jazzových pasáží a ty nahradila směs rozličných ingrediencí a taky cosi, co bychom mohli nazvat Stingův rukopis. U něj je to ale jako u každého velikána těžké, nabízí vám, co ho napadne. Přiznal tehdy, že se hudbou hluboce zabývá, studuje partitury mistrů klasické hudby a chce být ještě lepší. Na mnoha místech tohoto alba je to slyšet, s harmoniemi pracuje nezvykle a nutí posluchače, aby s ním v určitých okamžicích spolupracovali. To mu na masové oblibě jistě nepřidalo, přemýšliví posluchači ale hltali každé jeho hudební gesto. Vyznavači "uměleckého" rocku nad jeho nápaditou hudbou i nadále ohrnovali nos a dál poslouchali své vyvolence a alespoň slovně poměřovali míru prožitku z těchto děl. Je taky škoda, že jde o poslední album, které stojí na tak pevných základech. Mozaika skladeb je velmi pestrá, žádný použitý přístup se už v rámci alba nezopakuje. Těžko najít vrchol alba, přesto je tu skladba, která nad ostatní zřetelně ční: Seven Days. Jde o pětidobý koncept, který nemusí u posluchačů dobře fungovat - tady ale funguje dokonale. Na pět dob se sunou sloky i refrén, každá fráze, je to jedna z nejsilnějších věcí, co Sting kdy udělal.

Hledat na albu různě silné momenty je těžké a vlastně nesmyslné. Pokud předešlá alba stála na jazzovém přístupu, kterému Sting vtisknul vlastní osobitost, pak základním principem tohoto alba je multižánrová pestrost. Sting je nevšedně vynalézavý a v každé chvíli ví, co dělá. Skladba It's Probably Me tu není s Claptonem, toho byste tu hledali marně (tu najdete na CD k filmu Smrtonosná zbraň - Lethal Weapon), stejně jako v ní není bluesový základ. V tomto případě jde o skladbu silně jazzově "rozteklou" a velmi dobrou. Nemá cenu obě verze srovnávat, jsou dobré obě. A pokud mi úplně nesedla videohitovka Fields Of Gold, o to víc mě tu dostala nádherná Shape Of My Heart.

Další, a bohužel poslední, Stingovo výborné album. Skvěle namíchaná kolekce bez očividné slabiny.

» ostatní recenze alba Sting - Ten Summoner's Tales
» popis a diskografie skupiny Sting

Thank You Scientist - Stranger Heads Prevail

Thank You Scientist / Stranger Heads Prevail (2016)

Danny | 5 stars | 18.02.2019

Tato parta klame tělem. Neustále ve vás vzbuzuje pocit něčeho, co nakonec nemá v úmyslu naplnit. Podsouvá vám protichůdné hudební postupy, nutí vás domýšlet nevyřčené a když tomu přijdete na kloub, za chvíli vám servíruje něco úplně jiného. Je to protipól toho, čemu se dnes říká "prog music", ona skutečně progresivní je, protože neskládá dlouhé kompozice z banálních částí, stejně tak neprokládá nudné pasáže složitými mezihrami, aby celek obstál umělecky. Thank You Scientist používají hudbu bez ohledu na cokoli. Takových kapel tu v současnosti moc není.

Poslech to není jednoduchý, musíte potlačit vlastní předsudky a představu, jak má ta vaše hudba vypadat. Pokud hledáte hudbu podle určité šablony, tedy takovou, jaký je současný prog rock (měl bych ale psát "prog" rock, protože scéna kapel, které jsou si podobné jak vejce vejci, moc progresivní není), tady ji nenajdete, tato kreativní kapela vám ji neposkytne. Thank You Scientist se vám pokoušejí nabídnout nové obzory. Je jen na vás, jestli na jejich hru přistoupíte, nebo jestli sáhnete po něčem, co máte vyzkoušené a co důvěrně znáte. Tyto kapely jsou vzácné, nekompilují do dlouhých kompozic tisíckrát omleté postupy a emocionálně vylhané sladkobolné plochy, ale snaží se hledat nové cesty. Nečekejte rockové pseudosymfonie, tahle kapela je mnohem dál a její hudební svět se odmítá ohlížet na autority.

Je neuvěřitelné, co se kapele podařilo složit a ještě to nastudovat a prezentovat. Tohle je progresivní hudba.

» ostatní recenze alba Thank You Scientist - Stranger Heads Prevail
» popis a diskografie skupiny Thank You Scientist

Karfagen - Echoes From Within Dragon Island

Karfagen / Echoes From Within Dragon Island (2019)

jirka 7200 | 4 stars | 18.02.2019

Rok se s rokem sešel a nové, už desáté album ukrajinské skupiny Karfagen pod hrdým názvem Echoes from within Dragon Island je od 11.2.2019 připraveno k distribuci do celého světa. Agilní anglická firma Caerllysimusic ji prozatím nabízí jako digipack v limitované dvou diskové edici. Jako fanda kvalitní prog rockové muziky jsem byl velmi zvědav, kam se uskupení kolem Antonyho Kalugina posunulo. Již na předchozí desce Mesagges from Afar – First Contact jsem totiž zaregistroval velký krok vpřed, alespoň co se kvality hudby i zvuku týče. Proto jsem pln zvědavosti zapnul přehrávač a přehrával jsem první CD poprvé, podruhé, potřetí - a pokud bych neměl v životě jiné povinnosti, nahrávka by rotovala stále dokola!

Kaluginovi s jeho družinou (čítající 18 persón) se povedlo mistrovské dílo! Na ploše necelé hodinky jsou rozprostřeny tři díly skladby Dragon Island (každá v rozsahu 17-18 minut) a kratičké lyrické vsuvky My Bed is Boat. Nezdráhám se označit dílo Karfagen za symfonický prog rock a to přímo vysoké kvality. V třídílné suitě se neustále střídají nálady. Mísí se tu vážnější, až jakoby středověká poloha Jethro Tull naznačená houslemi, flétnou, hobojem a sametovým hlasem zpěváka, rockový muzikál s orientálními vlivy, postupy vážné hudby i veselé motivy historických lidových slavností s harmonikou a loutnou. To vše je pevně vsazeno do prog rockového rámu složeného z majestátních klávesových ploch. Elektrická kytara Maxe Velychka je zapracována vkusně a spíše dokresluje atmosféru – dojde však i jak na hard rockové riffy, tak i na pink floydovsky zbarvená a rozvitá sóla.

Kdo album neslyšel, dle popisu by možná řekl, že je to nějaký podivný mišmaš nebo že jsem pozřel nějaký omamný extrakt. Při několikanásobném poslechu těchto kompozic však zjišťuji, že to u mě funguje a organicky do sebe zapadá. Rovněž i textová část prvního CD je nedílnou součástí díla - je inspirována básněmi anglického spisovatele Roberta L. Stevensona, u nás velmi dobře známého z knih Ostrov pokladů či o dvou pánech Jekyllovi a Hydovi. Texty velmi poetickým způsobem popisují pitoreskní život na Dračím ostrově a umocňují dojem z hudební složky. I po technické stránce jsem velmi spokojen, veškeré neduhy, na které jsem upozorňoval na předchozích deskách, byly odstraněny. Antony, který vše nahrál, zmixoval a provedl mastering ve svém skromněji zařízeném domácím studiu tímto dokazuje, že i takto může vzniknout profesionálně odvedená nahrávka. Nesmím opomenout ani krásnou malbu použitou na obalu od Konstantina Kanskyho.

Závěrem: mám takový pocit, že tímto albem Antony Kalugin v letošním roce řádně rozvíří vody v poněkud stojatějších vodách art/prog rockového rybníka. První nesmělé vlaštovky v podobě užaslých mini recenzí se již na internetu začínají objevovat a já jsem velmi zvědav, jak si deska povede zde na Progboardu. Karfagen však čeká v dalším roce velmi tvrdý oříšek, neboť přijít s ještě poutavějším nebo podobně kvalitním repertoárem bude velice obtížné.

P.S.: Jedinou pihou na kráse se mi jeví přiložené druhé CD, které je součástí díla dle firemních údajů jen po časově omezenou dobu. V odpočinkové Flowing Brooks se blýskne s příjemnou saxofonovou linkou Michail Sidorenko, kterého jsem na prvním CD trochu postrádal. Křehká a instrumentální Winter Rooks vybudovaná propletením tónů svou stavbou a použitým gilmourovským sólem silně připomene píseň Foreign Land z předchozího alba. Vypreparovaný ústřední motiv z Dragon Island v radio friendly podobě a již použitá skladba v instrumentální podobě by se více hodily na samostatné EP. Dle mého CD 2 zbytečně tříští pozornost posluchače, který by se více mohl věnovat kmenovému CD. To považuji za velmi horkého kandidáta na album roku, jakkoliv hloupě tento výrok v únoru může znít.

Ukázka: >> odkaz

» ostatní recenze alba Karfagen - Echoes From Within Dragon Island
» popis a diskografie skupiny Karfagen

Humble Pie - Humble Pie

Humble Pie / Humble Pie (1970)

Simon | 5 stars | 18.02.2019

Album beze jména a taky další výrazný počin kapely. Na rozdíl od minulého Town & Country tu slyším víc hard rocku a celkově dravější rockový přístup, třeba jako v silové One Eyed Trouser Snake Rumba nebo v pěkně rozcupované I'm Ready. V té trochu vnímám vliv Led Zeppelin, ale ne jako opisování, spíše jako podobný proud, ale je to hezká věc. A to sólo, to je typický Frampton - líbí se mi jeho kytary. Hard rock bez kompromisu je v Red Light Mama, Red Hot! Tam už není pochyb, kudy se kapela posouvá dál. A je to dobře, syrovější tvář jim sluší. Ten více rockový rukopis se objevuje i v pomalejších kusech a takový ten akustický spodek tu na mnoha místech je taky, vypadá ale trochu jinak. Překvapilo mě country v Only a Roach, a nevím proč, tady trochu slyším Rolling Stones, kteří si taky s něčím podobným pohrávali a ani u nich mi to nevadí, i když nejsem zrovna fanda country hudby. Country vliv vnímám i u Theme from Skint (See You Later Liquidator), ta je postavená na akustické kytaře a ostatní nástroje se k tomu přidají až na konci.

Za mě jsou nosníky tohoto alba hned zahajovací Live With Me a podobně dlouhá Earth and Water Song. Ani u jedné mi delší čas nevadí, naopak si alespoň vychutnám každý kousek těch písní. Moc hezky je to poskládáno co se týká nástrojů a zpěv tomu kraluje, úplně nad tím vším svítí. Když už se blíží konec alba, objeví se další akusticky postavený kus Sucking on the Sweet Vine a je to zase dobrá volba na závěr. Mám pocit, že kapela tady byla na vrcholu.

» ostatní recenze alba Humble Pie - Humble Pie
» popis a diskografie skupiny Humble Pie

Humble Pie - Town & country

Humble Pie / Town & country (1969)

Simon | 5 stars | 18.02.2019

Tohle album od Humble Pie mám rád. Je to hodně dané akustickým zvukem a takovým pro mě příjemným klidem v písních. Až mi to trochu připomíná kapelu Crosby, Stills, Nash & Young. I když se tady hraje bigbít s výraznými bicími a přitvrdí se, pořád tam tu pohodu mám. Jediná skladba, kde tak nějak nevím, je The Light of Love - připadá mi škrobená, jako kdyby tam ten sitár moc nepatřil a použili ho, protože to bylo moderní. A Every Mother's Son mohla být možná kratší. Je sice pěkná, ale na konci už jen přešlapuje, jak se tam pořád opakuje to samé.

U některých dnešních kapel se s muzikou moc pospíchá, v písních je všeho moc, aby to posluchače hned chytilo. Na Town and Country je na všechno dost času, v klidu se písněmi můžete procházet a nechat je na sebe působit. Asi nejnadupanějšími kousky jsou Down Home Again a trochu "psycho" Silver Tongue. V obou to rytmice vyloženě šlape, moc hezká je basová kytara. A zpěv v Silver Tongue je síla, ten doporučuji si v klidu vychutnat. Sólová kytara hraje pěkně bluesově. Na kytaře zase víc stojí Heartbeat, což je podle autorství předělávka, ale originál neznám. I tady se vkusně kombinuje melodičnost a rytmický výraz. Asi se mi o trochu víc líbí kusy, které sem napsal Frampton, ale to jen, že ty mi vyloženě sedí se vším všudy a jsou víc postavené na kytarách. Jeho sólo v Only You Can See je hodně povedené. Home and Away jako zakončovací kousek je dobře vybraná. Za mě je všechno tak, jak má být.

» ostatní recenze alba Humble Pie - Town & country
» popis a diskografie skupiny Humble Pie

Morse, Neal - Momentum

Morse, Neal / Momentum (2012)

horyna | 4 stars | 17.02.2019

Čím to, že když tvořil Neal Morse se svými domovskými Spock´s Beard, vydával jedno dokonalé progresivní dílo za druhým? Sotva se ale trhl na dráhu sólovou, šel s kvalitou vlastních písní minimálně o stupeň, na některých deskách (o těch posledních snad raději ani nemluvím) dokonce o několik tříd dolů. Můžeme se pouze domýšlet, jaké mohou být hlavní příčiny takového úpadku. Osobně mi připadá, že když byl Neal součástí své hudební rodiny, dokázal se mnohem intenzivněji vyburcovat a "hecnout" k vytvoření daleko přesvědčivějších a nápaditějších kompozic. Jakoby mu poslední léta chyběl soutěživý duch, možnost se před někým předvést a prokázat své schopnosti.

Stejně jako dnes i ve své mladosti skládal naprostou většinu materiálu on sám, ale aranže mohla často kapela dělat společně, což partě kalibru Spock's Beard šlo a jde jim to i dnes. Možná se až moc Neal poddává své silné víře, stupeň opotřebení určitě přináší i jeho věk - těch důvodů by se zřejmě našlo víc. V letech devadesátých působil jako zjevení a člověk, který progresivní scénou touží pohnout jiným směrem, což se i povedlo. Ale to už dávno neplatí a ta rozbředlost a rozředěnost se v jeho tvorbě stala tak nepříjemnou, že vydržet po x-té poslouchat znovu stejně vyluhovaný čaj jde jen s velkou dávkou sebezapření.

Naštěstí se v jeho tvorbě najde i několik světlých výjimek, přičemž jedna z nich nese název Momentum. Tady je zřejmě naposledy Neal pokropený živou vodou a servíruje písně, které je skutečně zábava poslouchat. Deska není obepnuta nepříjemnými klišé a Nealovy momenty (i tady se těch několik dobře známých opakuje) jsou zábavné a vybízejí k opakovanému návratu. Deska srší vtipem, pozitivním přístupem i uměleckými ambicemi. Do víru dění vás vtáhne hned úvodní bodrý kus Momentum. Osobně mi nevadí ani omílání témat na způsob staré písně "spokova fousu" Thoughts (zde Part 5) v modernější vokální podobě. Silná balada Smoke and Mirrors, progrockový tempomat Weathering Sky nebo muzikální Freak skutečně patří k tomu nejlepšímu, co Neal na sólové dráze vytvořil. A navrch tu máme přes půl hodiny dlouhou kompozici World Without End, kterou stojí za to se postupně prokousávat.

Desku Momentum beru jako poslední vzepětí Nealových vnitřních kompozičních sil před totálním vyhořením jeho skladatelského organismu. Bohužel.

» ostatní recenze alba Morse, Neal - Momentum
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal

Nazareth - Move Me

Nazareth / Move Me (1994)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 17.02.2019

Devatenáctá deska zastihuje skotské bardy ve velmi dobrém rozpoložení. Posíleni o generaci mladšího kytaristu Billyho Rankina (autora naprosté většiny materiálu) přicházejí s kolekcí skladeb, za kterou se nemusejí stydět. Rankinova hra jasně odkazuje na vlivy blues a po dlouhé době vzniká tvrdá a syrová hard rocková deska pomrkávající na rané tituly v katalogu kapely.

Úvod obstarává pulsující "boogíčko" Let Me Be Your Dog s přesně zařezávajícím zpěvem, na který navazuje svižný rokenrol Cant Shake Those Shake. Škrtačky v nápaditém licku a refrén Crack Me Up si budu pamatovat hodně dlouho. Titulní Move Me zastavuje vybuzené kytary a zklidňuje tempo ve zvláštní melancholické baladě. Steamroller dělá čest svému názvu a kapela opět přitápí pod kotlem. Ve Stand By Your Bags létají tvrdé riffy za strany na stranu a dočkáme se typicky zpěvného nazarethovského refrénu. Další Rankinův nápaditý riff pohání velmi svižnou Rip It Up. Žádné melodické mazlení, prostě rock'n'roll. To přijde až v Demon Alcohol. Bohatě prozpívaná sloka propukne v ještě melodičtější refrén. To moc nemusím, McCaffertyho hlas je dělaný spíše do tvrdých rockových věcí. Přesně jako v následující You Had It Comin´. Nenápadně probíhající skladba, lomící se do zabijáckého refrénu za doprovodu slide kytary. Bring It On Home To Mama je plná vrstvených vokálů a pochodového rytmu, marně se snažící o klenutý refrén. Slabota. Závěrem je prostor pro akustickou baladu Burning Down stojící na hymnickém nápěvu mistra Williama Daniela.

Škoda, že deska neskončí po deváté skladbě, protože poslední dva kousky kulhají na obě nohy a víc se zpívá než hraje. Ale pořád nám zbývá devět velmi nadprůměrných songů plus stylově vyvedený přebal alba. Procentuální vyjádření 75 %.

» ostatní recenze alba Nazareth - Move Me
» popis a diskografie skupiny Nazareth

Sting - The Soul Cages

Sting / The Soul Cages (1991)

Danny | 5 stars | 16.02.2019

Ve Stingově diskografii jde o naprosto odlišné a ojedinělé koncepční album. Představuje hudbu ztišenou a plošně potemnělou; něco jako autoterapii prostřednictvím hudby. Sting se na albu vyrovnával se ztrátou otce a do svých písní ukryl silné emocionální proudy, oproštěné od jazzové příchuti i od hitových ambicí. Jde o autobiografické koncepční album, na jehož půdorysu ožívá příběh chlapce Billyho a i z tohoto důvodu skvěle funguje jako celek. Zásadní skladbou, při které si člověk ani nechce představovat, co se Stingovi aktuálně honilo hlavou, patří Why Should I Cry for You. Kromě ústředního tématu "pláče pro někoho" se v ní okolní krajina, pro všechny zbývající dny, mění v prázdné moře ticha, po kterém se bezcílně pohybujeme, v jednobarevný svět, jehož barvy krvácejí do rudé a pokud tady zahlédnete tvář blízkého člověka, pak to jen hvězdy s vámi hrají krutou hru. Moře je tu častým obrazem, prostředím, ve kterém Sting nechal odehrát příběhy z hlubin své duše. Otázky o podstatě citových vazeb mezi lidmi a jejich projekce, které textem prostupují, zůstávají bez odpovědi. Je až mrazivé (a přitom logické), jak snadno se na vlnu tohoto alba naladíte.

Je příznačné, že ve vstupní Island of Souls sní Billy svůj sen o plavbě na místo, kde by kromě něj a jeho otce nebyl už nikdo jiný. Úvodní hudba přináší motiv dálek a klidu, a pocit, že čas se pohybuje mnohem pomaleji. Kathryn Tickell nám vstupní myšlenku hraje na malé skotské dudy a Sting do subtilní písně důmyslně ukryl řadu kompozičních rafinovaností. První je samotná instrumentace, která v třídobém metru pracuje s dvoudobými motivy a citlivě pracuje s party jednotlivých nástrojů, zejména ale rozmlžil hranice mezi dur a moll a vytvořil ideální prostředí pro posmutnělý rámec písně. V těchto kulisách Billy nakonec prozradí, kam by rád s otcem, kterému zbývá už jen malý úsek jeho života, odplul - na ostrov duší.

All This Time nás přesvědčí, že nic kolem nás se neděje náhodou, všechno má svůj důvod a všechny události se vlastně neustále opakují. Motiv řeky tady představuje jistotu, voda v každé z nich doputuje do moře, ale i symbol času, který není možné zastavit (stejně jako řeku), úniku a cesty samotné. Billy chce svému otci poskytnout věčný odpočinek právě na moři a svým způsobem pociťuje úlevu, přestože smutek jeho tělem proudí dál. Hudba tady poprvé a naposled zazní v optimističtějším duchu.

Muzika k Mad About You je krásná sama o sobě, Sting nad sebe poskládal různě motivy a melodické riffy, které jakoby neměly nic společného, když ale zazní společně, vytvářejí působivý celek. Překrásné obrazce tady svým saxofonem kreslí Branford Marsalis, podle potřeby jen v nepatrných tazích (až na krátký okamžik, kdy si prostor svým sólem vezme pro sebe), o to ale účinněji. Billy chápe, že svět není černobílý, a i když to pro něho není snadné, pokouší se myslet i na pozitivní věci. Vzniká v něm pocit, kterému dost dobře nerozumí, mísí se v něm láska se smutkem, volnost s pocitem, že každé prožívání nás vlastně svazuje a jistota, že i ty nejkrásnější okamžiky mají svůj konec.

Jeremiah Blues (Part 1) je hořká toulka po světě. Ve zrychlené hudbě nejsou zjevné části, hudba se mezi jednotlivými motivy a úseky spíš převaluje a pocit tísně umocňuje riff, který funguje jako knoflíček na krku u košile, která je nám malá. Harmonizace je úzká a tady pracuje s jazzovými strukturami, ne v podobě celkové výstavby, ale pro pocit v každém okamžiku, pro to, aby hudba bezcílně bloudila stejně, jako Billy hledá ve světě pro sebe své místo. Nic ale nenachází. Jde o další skvělé místo na albu, Stingova hudba tady zcela slouží svému poselství.

Why Should I Cry for You, o které byla řeč v úvodním odstavci, představuje středobod příběhu a uvědomujeme si, jak je Billy (a nejenom Billy!) velmi zranitelný a jak se naše osudy v určitém okamžiku zjednoduší. Hudba přeskočí do instrumentální Saint Agnes and the Burning Train, ve které si naši titěrnost jen potvrdíme. Skladba, hraná na akustickou kytaru, je až průhledná. Sting v ní přinesl jednoduchý, ale nepravidelný (jako vždy) motiv, který vás přesvědčí, že se přes veškeré úsilí, stejně nedokážeme hnout z místa. A trojici "smutének" uzavírá The Wild Wild Sea, skladba, ze které Sting odstranil zjevnou rytmickou pulzaci a píseň si tak prostorem jen tak pluje. A je to vlastně logické. Plavba po zčernalém pustém moři, kterou vás provází jen temně rudé nebe a stíny, kterým přisuzujete větší význam, než mají, ani jiné prostředí nepředpokládá. Zlomená Billova mysl produkuje zhmotnělé vidiny, plné naděje a vzrušení - hudba v těchto chvílích graduje, nepřináší ale celkové zesílení, jen občasné bušení, které ovšem zase zmizí. Billy si uvědomuje, že cesta k místům, na která věřil, neexistuje. Skladbu uzavírá vstupní motiv celého alba, opět tu zní skotské dudy v příznačné melodii.

Nejhybnějším bodem tady je titulní skladba. Billy dojde k přesvědčení, že všichni lidé a všechny události i věci tohoto světa zanechávají po sobě nějaký otisk, že nic jen tak nezmizí a stane se součástí vyššího celku. Všichni se pak ocitneme na jednom místě. Ovšem symbol klece tady má i určitou naléhavost vzhledem k probíhajícím životům a potenciálnímu ostrovu duší - "hledejte světlo", nabádá Sting.

Finále představuje When the Angels Fall, v té Sting opět nepracuje se zřetelnou rytmikou a hudební tok "nahodile" hledá směr. Nejasný pocit i tady umocňuje nerespektování duality dur-moll a melodie, pomocí které Sting spíše vypráví a vzpomíná na otce. A uvědomuje si, že i přes rány na duši a bolest, svět jde dál. Myslí také na své děti a celkově se smiřuje s osudem. Hudba na konci zní konejšivě a klidně, skladba se usadí v dur a i rytmika je nakonec pravidelná. Končí smutné, ale fascinující divadlo.

Nikdy před tímto albem, ani nikdy později, Sting podobný koncept nepřinesl. Ono by asi bylo zničující, opakovaně ze sebe dostávat tak opravdové a bolestné emoce. V tomto případě ale vzniklo album zcela mimořádné. Mimochodem, je to první album, které se Stingem nahrál kytarista Dominic Miller.

» ostatní recenze alba Sting - The Soul Cages
» popis a diskografie skupiny Sting

Hackett, Steve - At the Edge of Light

Hackett, Steve / At the Edge of Light (2019)

horyna | 5 stars | 16.02.2019

Steve Hackett, jeden z posledních kytarových mohykánů rockového dávnověku, jehož každou nově příchozí kolekci se vyplatí bedlivě sledovat a poslouchat. V dnešním světě není moc takových, na které si můžete stran kvality vsadit a oni vás nikdy nezklamou. V jeho případě je každá z nově připravených písňových sad sázkou na jistotu, kterou posledních patnáct let pravidelně zásobuje věrné zástupy svých fandů i fandů původních (a těch nejlepších) Genesis. U Steva Hacketta pokaždé přesně vím, že žádný průzkumný či přípravný poslech zapotřebí není, jelikož on se prostě nemýlí. Alespoň nevím o tom, že by některá z jeho předchozích šesti desek nesla známky nějakého opotřebení. A nenese je ani kolekce letošní. Uplynuly další dva roky a před námi leží čerstvá deska tentokrát pojmenovaná At the Edge of Light, což v překladu znamená něco jako "na hraně světla." A podobně jako v posledních letech nemění Steve svoje skladatelské návyky a schopnosti, nemíchá příliš ani se svou doprovodnou sestavou. Na novince se představují titíž lidé co v minulosti, snad s výjimkou angažmá černošské zpěvačky slyšící na jméno Durga McBroom, jejíž pronikavý hlas obšťastňuje píseň Underground Railroad.

Steve nahrál další monumentální desku. Ta na dostatečně velkém manévrovacím a stylotvorném prostoru opět dýchá autentičností a originalitou. V jeho muzice je skryto mnohem víc než jen "běžné muzicírování a běžné hudební postupy". Jeho tvorba je osobou kytaristy doslova prorostlá a skrze ni také dýchá. Vyvěrá tu prostá pozemská radost a nadšení. Jde o všeobjímající krásno zabalené v ladných kytarových motivech, hřejivé atmosféře a příjemně působících ušlechtilých nápěvech. Je to hudba, která nepopírá své kořeny, ale jasně hledí vpřed a svou cestu si razí sama, aniž by k tomu potřebovala jakoukoli reklamu. Stylová nejednotnost a častá prostřídávání různých vlivů a etnik jsou skloubeny tak chytře, že vám jejich prolínání připadá zcela automatické a místy až objevné.

Hackett experimentuje, co mu jeho prostředky dovolí, a mnohdy člověk překvapením žasne, s jakým to motivem se kytarista tentokrát vytasil. Duchovní rozměr je důležitý, jasně identifikovatelný a s většinou skladeb hluboce souzní. Není problém zavřít oči a nechat se za pomoci fantazie přenést do úplně jiné doby, či na vzdálená místa naší planety. Miluji způsob, jakým dokáže tento kytarista dávkovat napětí, plně vystihnout své pohnutky a myšlenky a přizpůsobovat charaktery skladeb svým požadavkům na vytvoření monumentality a působivé atmosféry. Souzněním několika zajímavých zvuků na klávesy, temné i krásně hřejivé melodiky vypiplané jeho šestistrunkou a v hlubších patrech posazeným vokálem vytváří scenérie, kterým (ať už na jedince působí jakkoli) nelze upřít dar neočekávaného a v dnešní (art)rockové produkci běžně zřídka slyšitelného.

Pro letošek se Steve Hackett vytasil s ještě o malinko odvážnější kolekcí, co do způsobu míchání rozličných hudebních témat, než v minulosti. Za jeho neutuchající talent, skladatelské nápady a neustálou chuť etablovat se mezi o několik generací mladšími hudebníky, mu skládám velikánskou poklonu až k zemi. Pro mě jeden z adeptů na desku roku 2019.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - At the Edge of Light
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Karfagen - Messages From Afar: First Contact

Karfagen / Messages From Afar: First Contact (2017)

jirka 7200 | 3 stars | 16.02.2019

Karfagen vydávají nahrávky v poměrně svižném tempu - poslední dobou je do diskografie kapely připsána novinka každým rokem. Takže ani ten v kalendáři označený jako 2017 nebyl výjimkou. Vrchní "komandyr" oddílu Antony Kalugin v tomto případě dokonce vymyslel neobvyklý koncept – dílo s názvem Messages from Afar First Contact bylo rozděleno na dvě části. Tu první třímám ve svých rukou, druhá část byla vydána skupinou Sunchild o rok později. Podivné až neuvěřitelné se to zdálo jen chvilku a to do okamžiku, než jsem si uvědomil, že spolek Dítě Slunce je jen jedno z dalších hudebních "alter eg" Antonyho.

Tato první část mě příjemně překvapila. Od nahrávky Spektra (na které vládly nepříliš chutné a synteticky znějící rejstříky z banky zvuků syntezátoru s méně nápaditě vrstvenými samply ostatních nástrojů) došlo k pozitivnímu vývoji. Nahrávka Messages... zní přirozeněji a celistvěji, jako společná práce skutečné kapely. Kytara hostujícího Maxe Velychka se jakoby organicky rozpustila v pečlivě sestavených aranžích jednotlivých skladeb. Nemá již většinou tak rockový a průrazně kovový zvuk jako na předchozí desce, její tóny jsou měkčí a pro melodického progera přijatelnější. Plusem je i angažování saxofonisty Michaila Sidorenka, který do klávesových ploch a celkového projevu kapely vnesl se svým nástrojem teplo a život. I zvuky, které se linou z kláves šéfa kapely Antonyho Kalugina zní z velké části profesionálněji a mnohem poslouchatelněji než dříve. Občas použije i rejstřík zvuků klasického piána, což je rovněž pozitivem.

Všech deset skladeb (kromě první a poslední) je ryze instrumentální záležitostí ve stylu neo progu z počátku devadesátých let, kde kapely navazovaly na své vzory ze sedmdesátek, neměly však ještě tolik technických možností a finančních prostředků ke "kouzlení" se zvukem. První First Contact připomene vzdáleně sametovými hlasy, textem a zasněnou atmosférou produkci Kaipy, ostatní skladby mi připadají jako kombinace neoprogu s jazzovými prvky (například Curious Talk, Foreign Land nebo Constant Flow). Tu a tam vykouknou v barvě kytary Pink Floyd, někde v klávesách Camel. Výše jmenované skladby považuji za ty nejlepší na albu, za úplně nejlepší pak výše zmíněnou Foreign Land zejména kvůli mistrně budovanému emotivním kytarovému sólu. V rockové a poměrně živé Volcano Rabbit, která hodně stojí na kytaře, tu Max přichystal (jistě nechtěnou) upomínku na riffy Iron Maiden - některé party jsou si hodně podobné, ovšem samozřejmě v prog obalu. Poněkud nudněji a až příliš ospale na mě působí Riding on the Rainbow a Golden Fields, rovněž tak kratinké intermezzo na klavír Faces in the Clouds a Vale of Dreams. Při bližším ohledání a porovnání s předchozími deskami je tu znát určitá recyklace nápadů i postupů.

Závěrem shrnuji: oproti předchozí nahrávce Spektra mohu s potěšením konstatovat, že došlo k mnoha změnám k lepšímu. Deska je barevnější, vítám inspiraci u jiných žánrů – jazz rocku, nebo chcete-li fusion. I po zvukové stránce je znát zlepšení (i když nezávislý producent a šikovný odborník na závěrečný mastering by se hodil). Příznivce (nejen) pomalejšího, melodického prog rocku staršího střihu má šanci tato nahrávka oslovit.

» ostatní recenze alba Karfagen - Messages From Afar: First Contact
» popis a diskografie skupiny Karfagen

A.C.T - Imaginary Friends

A.C.T / Imaginary Friends (2001)

horyna | 5 stars | 15.02.2019

Švédská kapela A.C.T je jedním z nejnovějších přírůstků/objevů v mé sbírce. Cesta k této partě byla rychlá a doslova "haluzová". Když jsem onehdy objednával na Discogs, hledal jsem nějakého parťáka k Balance of Power, abych nemusel platit poštovné jen za jedno CD. V moři nabídek kulatých placiček měl prodávající i tento kotouč - přesněji řečeno ten jediný mě zaujal. Kapelu jsem absolutně neznal, ale právě včas si vzpomněl, že nějakou podobnou zkratku nedávno yngwie uváděl v poslechovém okénku. Desku jsem začal testovat na youtube a takřka hned mě zaujala. Pro jistotu jsem mrkl na progboard a hle, co jsem nenašel - jednu Braňovu recku. Říkám si: "Co doporučuje tento chlápek špatné být nemůže, vždyť devět z deseti jeho tipů se líbí i mně" - a tak šup s deskou do košíku. Pak už jen první pořádný poslech a bylo vymalováno. Příjemná ťafka do obličeje a hnedle sháňka po dalších titulech. Imaginary Friends byla tedy tou první a už tím je její výsadní postavení takřka zaručeno.

No a o co že těmhle klukům jde; jakou muziku vlastně hrají? Chvíli jsem pro ten jejich "cross" hledal přijatelná synonyma, ale myslím, že termín uvedený v záhlaví jejich biografie je naprosto všeříkající. Elegantně a velmi působivě namíchaný kabaretní prog-rock. Toť jasná definice jejich muziky. Vlivy Queen, Rush, Dream Theater nebo Genesis jsou pospojovány zcela volnomyšlenkářsky a s velkou dávkou nadhledu a humoru. Dle mého jdou ještě mnohem dál než kolegové Beardfish. Kapele A.C.T není cizí muzikál, kabaret, folk ani heavy metal. Naštěstí nejsou tak daleko jako Waltari a jejich hlavním hracím kluzištěm je především progresivní rock. Co je však pro jejich hudbu důležité a do uší bijící je přemíra energie, kterou v sobě kluci nakumulovali a prostřednictvím svých skladeb ji pečlivě dávkují přímo k divákovi.

Na desce se dá vystopovat nespočet pasáží, které překupují napětím, svižným tempem, euforií, bodrou náladou, optimizmem a břitkým smyslem pro humor. Vše je ladně pospojováno a zakomponováno mezi vážná témata a libozvučné instrumentální plochy. Kapela si vás po celou hrací dobu drží na krátký distanc a ze své kuchyně servíruje ochutnávky těch nejrůznějších pokrmů. Vše je krásně stravitelné a ladně klouže hrdlem. Jedinou nezodpovězenou otázkou mi zůstává, komu se barvou svého hlasu podobá zpěvák Herman Saming. Ať přemýšlím, jak přemýšlím...

» ostatní recenze alba A.C.T - Imaginary Friends
» popis a diskografie skupiny A.C.T

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Hancock, Herbie / Man-Child

adam
PaloM - Secrets urcite stoji za vypocutie hoci je mimo tebou oznaceneho obdobia. Odporucam.

Hancock, Herbie / Man-Child

PaloM
1969 (Fat Albert Rotunda) až 1974 (Trust). Týchto 6 albumov je môj obľúbený Herbie :-)

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12609 recenzí
2187 skupin
173316 příspěvků ve fóru
2619 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000