Simpson, Richard James Windmill Elefante, John Cale, JJ Elegy Rudess, Jordan Stratovarius Heavy Balloon Walsh, Steve Helloween

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Sons Of Apollo - Psychotic Symphony

Sons Of Apollo / Psychotic Symphony (2017)

S.C.A.Lytch | 4 stars | 24.03.2019

The Winery Dogs jsou u ledu. Pánové Portnoy a Sheehan však nezahálejí a společně s pány Sotem, Sherinianem a Thalem nám na sklonku roku 2017, pod společnou hlavičkou
Sons of Apollo, servírují chutný koktejl s názvem Psychotic Symphony.

Synové Apollóna vsadili na svém debutu na silné melodie obohacené o různé progresivní kejkle. Už od úvodní God of the Sun s chytlavým refrénem je zřejmé, že se bude jednat o parádní jízdu. Vrcholy alba spatřuji v úvodní God of the Sun, dále skladbách Labyrinth, dvojici Figaro's Whore a Divine Addiction, která je až po okraj načichlá Deep Purple, a závěrečné instrumentálce Opus Maximus ve které dojde i na instrumentální šmodrchance.

Deska se velmi dobře poslouchá a prakticky nemá slabého místa, i když pravda dvojice Coming Home a Alive může po několikátém poslechu začít trochu nudit.
Apropo, může mi někdo vysvětlit proč má tolik hudebíků potřebu sdělovat, že se vrací domů? V tuto chvíli mě napadají hned čtyři :-)

V době vydání mi deska neskutečně sedla. Po nějaké době svůj lesk mírně ztratila, ale stále si ji občas rád připomenu a na cestách v autě mi dělá poměrně častého společníka. Poctivé čtyři hvězdy.

» ostatní recenze alba Sons Of Apollo - Psychotic Symphony
» popis a diskografie skupiny Sons Of Apollo

Depeche Mode - Black Celebration

Depeche Mode / Black Celebration (1986)

Martin H | 5 stars | 22.03.2019

Není to tak dávno, kdy mě skupina Depeche Mode a její tvorba absolutně nezajímala, dokonce už samotný název ve mně vzbuzoval odpor podobný pocitu Luka Skywalkera při prvním setkání s Darthem Vaderem. Názor, že normální člověk něco tak odpudivého jako jsou Depešáci přece nemůže poslouchat, byl dlouho ve mně zakódován a vypadalo to, že můj pohled na tyto Brity se už nezmění.

Ale před nedávnem jsem si řekl, že mi v době mládí určitě unikla spousta dobré muziky, a začal jsem se pídit po deskách, nad nimiž jsem tehdy zlomil hůl. Dalším stimulem bylo i to, že jsem nechtěl zůstat jen v zajetí tradičních rockových souborů. A pak jsem uslyšel Kraftwerk a jejich Autobahn, což mě doslova odzbrojilo, a Bowieho desku Heroes, a najednou další můj krok byl jasný – seznámím se s tvorbou Depeche Mode.

Jako první k prozkoumání jsem si vybral desku Violator a jejich podle mě nejlepší album Songs of faith and Devotion. Po detailním seznámení s těmito skvosty jsem pochopil, že jsem se několik desetiletí ochuzoval o poměrně zajímavou kapelu a začal jsem toužit po dalších deskách. Volba padla na jejich opus magnum z roku 1986, album Black Celebration, na kterém kapela poprvé předvedla svůj nový, mnohem vybroušenější a nebojím se dokonce říct dospělejší styl.

Chápu, že zvuk analogových syntezátorů nemusí být pro každého to pravé ořechové, ale jedno Depešákům upřít nemůžeme, a to je vytříbený cit pro silnou melodii, což se projevuje hned u úvodního tracku Black Celebration. Odlidštěné zvuky se zde snoubí s podmanivým hlasem Davida Gahana a společně vytvářejí dokonalou smuteční atmosféru. Chce se mi vykřiknout, že od teď zásadně jen černá barva. Ponurou náladu prohlubuje následující skladba Fly On The Windscreen – Final. Je to ještě obyčejný pop, nebo už se dostáváme do jiné dimenze?

Absolutním vrcholem celé desky je pro mě píseň A Question Of Lust. Za mikrofon se staví mozek skupiny Martin Gore, aby mě přivedl na pokraj posluchačské extáze. Ty jemné kovové zvuky v pozadí jsou nádherné. Další lahůdkou je pátá skladba It Doesn't Matter Two, velice křehká záležitost plná cinkavých zvuků. Ta nás ovšem má pouze připravit na elektronický nářez A Question Of Time, nářez strojově přesný a se zpěvem zdánlivě chladným, ale zároveň plným citu. A taková je vlastně celá tato deska, studeně odtažitá, ale zároveň hrající mnoha barvami a postupně se zadírající pod kůži tak jako skladby Stripped nebo Dressed In Black, což je momentálně můj další posluchačský vrchol. Závěrečná lehce industriální skladba New nás vrací pocitově zase na začátek.

Ta deska není jednoduchá na poslech, musel jsem se k ní vracet několikrát. Po hitovosti alba Violator jsem se tady zpočátku neměl čeho chytit a možná mi i chyběla ostrost nahrávky Songs of Faith and Devotion. Ale jsem rád, že jsem vytrval, protože najednou se ty písně přede mnou otevřely jako tulipán za jasného úsvitu a přesvědčily mne, že i jiné výrazové prostředky mohou vytvořit nadčasovou záležitost.

» ostatní recenze alba Depeche Mode - Black Celebration
» popis a diskografie skupiny Depeche Mode

Dream Theater - Distance Over Time

Dream Theater / Distance Over Time (2019)

Vlasto | 5 stars | 21.03.2019

Celkom fajn vidieť toľkých hard-core fanúšikov Dream Theater, medzi ktorých sa radím už dákych 25 rokov aj ja. Pamätám si, ako som na bývalom Martinskom rádiu Rebecca v roku 1994 prvýkrát počúval skladby z Change of Seasons a to ma nasmerovalo. A preto mám kdesi v sebe tú snahu brániť ich a biť sa za nich, ale už to dávno nerobím.

Veľa čo tu píšete ohľadom posledného albumu, či už to pozitívne alebo negatívne, je pravda, asi by som len opakoval to povedané. Ja poviem toľko, že očakávať stále niečo na štýl Images & Words alebo Scenes from a Memory nemá zmysel, to úplne nepríde - a to oslobodzuje. Možno nejakú tú inovatívnosť na každom ich novom albume očakávam aj ja, ale viem, že ľahké to nie je.

Áno, keď som počul na nete ešte pred vydaním albumu skladbu 'Untethered Angel', bol som sklamaný. Túto by som z albumu fakt vyhodil, práve kvôli strašnej podobnosti a opakovanosti toho, čo už bolo. Ale potom prišiel 'Paralyzed' a 'Fall Into The Light', ktorú radím k najlepším na albume, možno práve kvôli krásnym metallicovským riffom. Ďalej mi každá skladba robí plus mínus len radosť - je to priame, je to našlapané jednoduchými melódiami odkazujúcimi na ich najlepšie albumy. Moja naj skladba je S2N, niečo ako pocta Rush (to nemám z vlastnej hlavy).

Album som si kúpil tak ako celú diskografiu a podľa môjho názoru tu je zvuk výborný v porovnaní z predchádzajúcimi albumami. Excelujú basa, bicie, gitary. Samozrejme, ideálny nie je. A ako teda hodnotím Distance Over Time? Rád by som dal 5 hviezd a dám - prečo? Lebo zdanlivo (aj keď sa to nezdá) prináša veľa nového a dobre, fakt dobre sa to počúva.

A ku 'The Astonishing' toľko, že som si ho po 2 rokoch odkedy vyšiel kúpil, rok som ho vôbec nepočúval, ale je to krásna hudba plná melódií. Takéto veci vedia len oni.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Distance Over Time
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Rolling Stones, The - Beggars Banquet

Rolling Stones, The / Beggars Banquet (1968)

horyna | 5 stars | 21.03.2019

Jedna z nejdůležitějších nahrávek rockové historie je zde na několika místech velice detailně rozpracována takřka do puntíku promyšlenými recenzentskými rozbory. Ten předposlední a hodně povedený sem před několika měsíci přilepil Martin. Nebudu se proto zabývat známými fakty ani znovu obšírně představovat jednotlivé skladby. Dovolím si pouze poukázat na skutečnost, jakými emocemi dokáže tahle hudba zahýbat u člověka, který polovinu svého života brojil právě proti Rolling Stones, pohrdal jimi, přehlížel je a v teoretické rovině rozmluv srovnávající Beatles versus Stones je kategoricky odmítal. Tahle od útlého věku vypěstovaná averze a následné zhmotňování kolegiálních brouků onomu člověku naprosto uzavřela soudný pohled na věc. Vůbec - možnost připustit si faktum kvality Rolling Stones byla ještě před pár lety nemyslitelná.

Ti, co tento článek dolouskali až sem, se jistě dovtípili, že onen člověk je autor sám. Když se tedy přeneseme do nedaleké současnosti, do doby, kdy se vzájemně střetlo několik faktorů (četba, dokumenty a především celková hudební zvědavost), které měly výrazný podíl na nastartování mého zájmu o tuto kapelu, musím uznat, že nevědomost, klamné zdání a předsudky dokáží v muzice stejně jako v životě člověku pořádně zatemnit rozum. Jako očistu a jasně svítící světlo za tunelem tmářství, ve kterém neměla Jaggerova parta tolik roků místo, jsem si potřeboval vybrat to nejlepší. Tušil jsem, že to bude Beaggars Banquet. Ale že v jeho útrobách naleznu tak silné zalíbení, s tím jsem skutečně nepočítal. Ta deska mne tehdy zasáhla jako bílá záře neposkvrněné holubice.

Tou nejsilnější zbraní nahrávky je její ohromná vnitřní síla. Skladatelské pnutí, které desetkrát rozráží krunýř tehdejší konvence. Miluji tu syrovou živelnost skladeb Sympathy for the Devil a Street Fighting Man. Melancholickou Richardsovu kytaru v No Expectations. Foukací harmonikou ozdobenou Dear Doctor a božské jižanské blues patřící k plantážím Mississippi, které rezonuje skladbami Parachute Woman nebo Stray Cat Blues. Ale mezi nejlepší vzorky vybírám nezaměnitelnou Jigsaw Puzzle, dále Factory Girl s obskurní houslovou melodií a poslední soulově zabarvenou Salt of the Earth.

Tohle album je prostě skvost, který přijít musel! Předchozí plácnutí mimo s Their Satanic Majesties Request kapele vavříny nepřineslo, a tak byl návrat k tvrdému a neučesanému rocku v Banquet logickým vyústěním dané situace. Viva Rolling Stones a omluva za ty dlouhé roky přehlížení!

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Beatles, The - A Hard Day´s Night

Beatles, The / A Hard Day´s Night (1964)

EasyRocker | 3 stars | 20.03.2019

Recenzi na tuhle věc jsem se rozhodl napsat v podstatě improvizovaně - po velmi dlouhé době mě dnes broučí desky budou provázet večerem. Je o mě široko daleko známo, že rozhodně nejsem skalním fanouškem, natož nekritickým konzumentem olbřímího kultu kolem jejich osob.

Jen máloco se trefuje do odéru půli šedesátek jako úvodní generační odpich. Musím říct - dlouho jsem to nesnášel úplně a zcela, ale teď vlastně musím přiznat klukům drive pomalu hardrockový. I Should Have Known Better už jsou pro mě problematičtí brouci - harmonika to ale zvedá a posunuje ke Stounům, mým stylovým hrdinům. Ospalá If i Fell mi moc neříkala nikdy. I´m Happy Just to Dance With You zdobí výjimečné dvojhlasy, na kolena mě ale taky neposílá, až mi kdesi daleko něco šeptá - odrhovačka. And I Love Her - ale jo, George tu krásně zařadil akustiku a dá se říct, že tahle balada mi celkem sedí. Tell Me Why - tisíciprocentní Brouci s patentním dvojhlasem, celkem sympatická zaostřená záležitost.

Notorická hitovka Can´t Buy Me Love je u mě takovou schizofrenií - někdy si s chutí dupám do rytmu, jindy si ťukám na čelo, zápal ale upřít nelze. Any Time At All bych označil opět klidně za odrhovačku, ale zachraňují ji vkusně vkomponované strunné ornamenty, George si tu vyhrál. I´ll Cry Instead - tady se hoši odpoutali trochu od mersey a servírují syrovější rockandrollové menu, což mi hned jinak šmakuje! Things We Said Today je opět plnotučnou beatlesovinou, má ale jakési tajemné, neurčité napětí, škoda, že stopáž nedovolila víc. Nu, to When I Get Home si mohli klidně odpustit - kabaret i šaráda i na šedesátkové poměry. You Can´t Do That - kruci, tady bych snad Brouky ani nepoznal - zvukově opět pomalu jako raní Kinks, Who nebo Stouni. A ty přechody, aplaus! A co mě tedy dostalo z druhé strany, je parádní finále I´ll Be Back nostalgickou a šamanskou atmosférou, parádní strunná práce se lehce dotýká folku. Za dobrý závěr, pánové, tleskám. Ale i tak jste mě zaujali mnohem více hlavně na Revolveru a Abbey Road. 3/5.

Dobová klasika, která se pochopitelně stala inspirací. Jen jsem na tom zkrátka podobně jako hejkal a další - mersey sound, ze kterého kluci vařili, mi zkrátka nepřirostl k srdci. Psychedelie, folk a blues (zejména zámořská scéna) volaly mnohem mocněji na mé srdeční chlopně, a proto mi více sedla některá pozdní alba, která jsou už od rané tvorby dosti daleko.

» ostatní recenze alba Beatles, The - A Hard Day´s Night
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Comedy Of Errors - Fanfare & Fantasy

Comedy Of Errors / Fanfare & Fantasy (2013)

horyna | 5 stars | 20.03.2019

"Comedy Of Errors je neo-progresívna rocková skupina z Veľkej Británie (presnejšie Škótsko) založená v roku 1984. Názov si dali podľa jednej staršej Shakespeareovej hry. V hudbe je počuť inšpiráciu anglickým neo-progom po vzoru Marillion, Pendragon, IQ alebo Pallas. Silné melódie, emocionálne gitarové sóla a typická prog-rocková škola z Anglicka, to je zhruba hudobná produkcia tejto kapely."

Tolik úvodní slova z profilu, který tu založil Slava před šeti lety představujíce v něm produkci této zajímavé a melodicky velice výživné skotské kapely. I když je její vznik svázán s polovinou let osmdesátých, přes spoustu úskalí a peripetií je po několika letech uložena k ledu a její reaktivace proběhla až s novým tisíciletím. Dle studiových nahrávek jde vlastně o úplně nový ansámbl, který má dodnes na svém kontě čtyři velice přesvědčivé desky. Osobně jsem na ně měl políčeno už delší dobu, ale několikrát jsem jejich studium přeložil a až nedávno díky objevu kapely Credo (se kterými jsou tito hudebně místy podobní) jsem si prosadil také Comedy of Errors.

Už s prvními takty úvodní Fanfare For The Broken Hearted, ve kterých Craineho zasněný vokál doprovází sentimentální piáno, a posléze se přidává jímavý kytarový motiv (obzvlášť niterné sólíčko bere za srdce), musí posluchače sledující tvorbu kapel jako Arena, IQ, Pendragon, Credo a dalších (prostě celé té famózní britské (neo)progresivní produkce) hudba Comedy doslova katapultovat do stavu beztíže. S pomocí fantasticky vyladěného zvuku může divák bedlivě sledovat jasně zřetelnou basovou linku, cválající bicí doprovod či bohatou klávesovou zdobnost, která dotváří spolu se sólující kytarou celkově nadmíru pozitivní charakter této skladby.

Druhá Something She Said je intenzivnější a dynamičtější. Spousty nápadů, jasná skladatelská vize a aranžérsky vypiplané drobnůstky ukazují k pradávným vzorům Genesis. I tady je cítit to povznášející napětí tetelící se vzduchem. Navíc vokál Joe Cairneya má interesantní barvu, pronikavý charakter a dokáže pohnout vašimi emocemi podobně jako opírající se uragán do ráhnoví starého praskajícího škuneru uprostřed rozbouřených vln divokého moře.

Celá tato mimořádná nahrávka je dílem klávesáka Jima Johnstona. Ten se dokázal obklopil velice schopnými hudebníky a s jejich přispěním a svými skladatelskými schopnostmi nemalé kvality tak znovu může ostrovní Británie ukazovat zbytku světa, kde se rodí ty nejkvalitnější progresivní kapely.

» ostatní recenze alba Comedy Of Errors - Fanfare & Fantasy
» popis a diskografie skupiny Comedy Of Errors

Giant - III

Giant / III (2001)

Bejvalej poloblb | 3 stars | 19.03.2019

Na třetí desku profesorů melodického rocku musíme nahlížet v kontextu doby. Time To Burn i přes svoje neoddiskutovatelné kvality už tenkrát byla jedna z posledních žánrových desek, která vyšla na major labelu. Svět poblouznila vlna grunge a protože kravaťákům nejde primárně o hudbu, ale o zisk, byly všechny podobné soubory nemilosrdně vykopnuty na ulici. Jako by to nestačilo, ani odborný tisk se k těmto hrdinům své doby nepostavil čelem a často je zesměšňoval, parodoval a nenechal na nich nit suchou. Hrozná doba! Huff se logicky jako mnoho jeho kolegů z branže zaměřil na práci ve studiu a začal se živit jako studiový hráč a producent.

Skalní fanoušci ale na svojí oblíbenou hudbu nezanevřeli a na přelomu tisíciletí po ní byla docela slušná poptávka. Obrovský kus práce pro scénu odvedl italský label Frontiers, který vznikl roku 1996, systematicky podepisoval tyhle odpadlé soubory a umožnil jim vydávat nové desky a znovu se dostat do povědomí fanoušků. V současnosti do Frontiers mnoho lidí kope a používá hanlivé příměry. I když jejich současná produkce stojí někdy na hranici dobrého vkusu, nikdy jim nezapomenu jejich odvahu jít proti proudu a zainvestovat do ve své době mrtvých kapel. Všechna čest! Frontiers šli však ještě dál a často iniciovali znovuzrození dávno rozpadlých kapel. A právě mezi ně se řadí i Giant se svojí třetí deskou.

Obal tentokrát v pořádku, vévodí mu jakési starověké stavby. Potěší i návrat ke starému logu. Co nepotěší je absence Alana Pasquy. Giant tedy v triu za bohatého přispění externích spolupracovníků, ve svojí produkci s výpomocí od starého známého Terry Thomase. Booklet na rozloze dvanácti stránek obsahuje i texty.

Styčných bodů s debutem je víc, a tak album otevírá skvělé kytarové intro. You Will Be Mine jako by vypadla ze stroje času a dává vzpomenout, v jaké fazoně byla kapela před deseti lety. Těžko říct, v jakém poměru tu jde o skladby ze šuplíku a nově napsané. Nebudu se upejpat a řeknu, že následující Over You byla v době vydání mojí oblíbenkyní a je jí i dnes. Nakažlivě zpěvná linka s bohatými sborovými přiznávkami, krásnými harmoniemi a údernou slokou. První baladou alba je Don´t Leave Me In Love. Nápaditá a hojně klávesově podpořená písnička lehce pomrkávající po modernějších trendech v AOR. V další Love Can´t Help You Now se stroj na hity poprvé zasekává a kapela předkládá klišovitou kaši s tak nuceným refrénem, až to není hezký. Cosi se pokazilo i ve zvuku, najednou vymizel prostor a zvuk je plochý a nepříjemný.

Následující dvojice skladeb s podpisem Van Stephensona a Boba Farella vrací zvukovou kvalitu na správný level, ale skladby jsou kompozičně vyčpělé a nejsou hodny jména Giant. Nic na sestupném trendu nemění ani Oh Yeah z pera kapely, která by se spíš hodila do repertoáru raných Bad Company. Ovšem bez refrénu, ten je katastrofální. To křehká Huffova balada Can´t Let Go je přímo nádherná a vždy si jí pouštím dvakrát za sebou. Krása! Poslední song je překvapivě cover verze Bad Case Of Loving You od Johna Moon Martina. Sám jí vydal jako singlovku roku 1978 k albu Shots From A Cold Nightmare. Giant jí přepracovali k obrazu svému, funguje náramně a obstarává důstojný závěr poměrně rozpačitého alba.

Smíšené pocity. Na jedné straně radost z alba po mnoha letech a na druhé nevalná kvalita některých položek. Postrádám i bohatší kytarovou hru. Kytara jako celek je upozaděná a na povrch se dostávají klávesy. A to mi u kapely, která má ve svých řadách tak famózního hráče jako Huff, přijde kontraproduktivní. Třetí deska se tak stává nejslabší nahrávkou s božským Danem Huffem, protože na dalším albu nejen že nezpívá, ale ani nehraje!
Procentuální hodnocení 65%

» ostatní recenze alba Giant - III
» popis a diskografie skupiny Giant

Queensrÿche - The Verdict

Queensrÿche / The Verdict (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 19.03.2019

Další z ikonických kapel melodického progresivního metalu – Amíci Queensrÿche vhodili na přeplněný hudební trh po dlouhých čtyřech letech nové album s názvem The Verdict. Jejich alba tak nějak z jakési nostalgie sleduji, není tedy divu, když elektronickými obvody mého sluchátkového zesilovače poslední dny pobíhaly jedničky a nuly Queensrÿche zběsile sem a tam.

Před lety jsem pookřál, když s přijetím nového pěvce Todda La Torre otočila kapela hudební kormidlo do úspěšných osmdesátých let - tam, kde ji většina fandů asi chtěla vidět nejvíce. Na eponymním albu Queensrÿche z roku 2013 a na Condition Hüman vydaném o dva roky později se jim tato vize poměrně dařila a Todd se stal skvělou náhradou za Geoffa. Po řemeslné stránce skvěle odvedená práce, nějaký posun do neprobádaných končin asi málokdo očekával.

Co je třeba u novinky The Verdict zmínit? Je to druhá deska, kterou produkoval, mixoval a masteroval Chris "Zeuss" Harris, který dříve produkoval mimo jiné hardcore metalové spolky Hatebreed, Terror či Madball. Kdybych neslyšel výsledek jeho práce již na Condition Hüman, asi bych si po pádu na kolena rozdrtil čéšky v kolenou. Pak jsem si ale řekl, že když takové Judas Priest může produkovat thrash metalový hudebník, tak asi není co řešit. Jeho výsledný produkt zní rozhodně lépe než dynamicky naprosto zmršená verze desky Queensrÿche z roku 2013. Tu naprosto zvukově zlikvidoval jejich dlouholetý producent James "Jimbo" Barton, který se předtím znamenitě blýskl na většině jejich stěžejních alb. Perličkou je i nahrání bicích zpěvákem Toddem, který zaskočil za stálého Scotta Rockenfielda, který toho času čerpal rodičovskou dovolenou.

Jak to dopadlo? Hned úvodní song Blood of The Levant může zčásti napovědět. Natlakovaný power prog metal, kde zpěvák řádí jako Rob Halford. O něco temnější zvuk řezavých zkreslených kytar oproti předešlé fošně, tajemné hlasy v nahrávce, časté změny rytmu - tak jak v nejprogresivnějším období souboru. Parádní úvod. Následuje pořádný kvapík, dravý Man The Machine. Třetí Light Years potěší melodickým refrénem. Inside Out klame tělem - atmosféru buduje nenápadně a pomalu, potom ale rozkvete ve zpěvném refrénu. Propaganda Fashion je nejhutnějším příspěvkem na tomto albu. Pokus o power baladu vyšel skvěle v Dark Reverie. Bent vystřídá několik nálad a temp a potom jako by kapele v dalších dvou písních trochu došel dech. Rozbouřené emoce klidní závěrečná Portrait v pomalejším tempu.

A jak zní můj verdikt na album The Verdict? Po zhruba desítce poslechů jej považuji za nejlepší z Toddovy éry. Hudebníci svoji domovinu sice tímto dílem neobjevili, ale na nudu jsem si v žádném případě nemohl stěžovat. Oproti předchozím dvěma deskám je album pestřejší a barevnější s jasnějšími odkazy k nejlepším počinům souboru. To celé je zabaleno ve velmi moderním, tvrdém a hutném soundu, v mnoha okamžicích se poslech stává adrenalinovou jízdou na horské dráze. Nečekejte průzračný zvuk Empire, je dynamičtější a metalově natlakovaný spíše po vzoru poslední desky Judas Priest. Do krásy však rozkvete až po delší době, až si do mysli uložíte všechny parádičky, které si pro vás muzikanti připravili. V rámci diskografie kapely za čtyři a půl. Zatím aspirant na prog metalový počin roku.

Jsem rovněž zvědav na komentáře Mayaka, alienshoreho, oře či horyny :-)

promo klip: >> odkaz

» ostatní recenze alba Queensrÿche - The Verdict
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche

Iako Bei - Pursuits in 1ife

Iako Bei / Pursuits in 1ife (2018)

alienshore | 5 stars | 18.03.2019

Veľa ľudí chce robiť muziku. Niektorí si pod tým predstavujú slávu, médiá a prachy. Iní zase poctivú cestu sebazdokonaľovania, či hľadania svojho vlastného ja prostredníctvom hudby. Oba tieto prípady sa v určitých momentoch schádzajú a rozchádzajú. Tvoriť poslucháčsky atraktívnu hudbu a zároveň aj umenie je totiž výzva. Tak nejak by som videl aj projekt Iako Bei, za ktorým stojí slovenský muzikant Roman Jakobej. Toto meno vám iste nič nepovie, pretože na Slovensku je normálne o talentovaných mladých hudobníkoch nič nevedieť a nič nepísať ...

Debutový počin s názvom Pursuits in 1ife je veľmi špecifický album. Nebolo by nič prekvapivým skĺbiť melodický a progresívny rock do jedného kompaktného celku. Prekvapivým je však fakt, že táto kolekcia skladieb sa zaobišla bez gitár a namiesto nich je tu saxofón a klávesy, ktoré preberajú vedúcu úlohu. Iste budete namietať, že albumov či projektov kde je saxofón je hromada. Nepochybne. To, čo mňa osobne prekvapilo je spôsob uchopenia muziky a začlenenie hudobných nástrojov k vytvoreniu pôsobivej atmosféry, a skvelých inštrumentálnych momentov. A najlepšie na tom je, že aj bez gitár je to stále ROCK.

Roman si na svoj prvý album pozval vskutku vynikajúcich hráčov. Obzvlášť sympatický mi je bubeník Tibor Rusnák, ktorý má už v mladom veku profesionálny štýl a prístup. Všetci vlastne hrajú veľmi disciplinovane a na profi úrovni. Je cítiť v pozadí náklonnosť týchto muzikantov k jazzu či fusion, ale nahrávka samotná jazzová rozhodne nie je.

Úvodný song We're Building Our Own Monument má hitovejší náboj. Na Romanov spev si budete možno trochu zvykať, ale dlho to trvať nebude, pretože si vás získajú perfektne premyslené aranžmány a kvalitne napísané melódie. Hneď druhá lastovička A Way To Oppose obsahuje luxusnú inštrumentálnu pasáž s Romanovou zbustrovanou basou. Energická trojka s názvom Living In Fear má krásne zložené verzie a refrény, ktoré podporujú aj klavírne aranžmány. Pilgrim In Doubt má orientálny nádych a naliehavý hudobný podtext. Opäť brilantne zložená inštrumentálna časť. Môj osobný favorit je však osem-minútová skladba Missing Colours, ktorá mi svojou atmosférou dosť pripomína melodickejšiu podobu Devina Townsenda. Roman si pre tento kúsok zvolil krásny basový efekt a jeho sólo je vskutku orgazmickým zážitkom. K srdcu mi prirástla aj temnejšia, ale výsostne melodická prog-rocková laskonka Fake (The New Kind of Beauty). Inštrumentálna precíznosť sa tradične vyníma nad optimisticky ladenou Don't Give Up That Dream. Koniec zaobstaráva dlhometrážna kompozícia Cortex Labyrinthus. Roman nenechal nič na náhode a opäť vytvoril pozoruhodné hudobné dielo plné silných nosných motívov. Po tejto progovej epopeji mi zostáva na duši mimoriadne pozitívny pocit z plnohodnotného muzikantského umenia, ktoré Roman so svojim ansámblom zanechal na ploche celého albumu. Rozhodne sa nejedná o nejaké hokusy-pokusy, či amatérsky demáč a taktiež to nie je nič v duchu zkostnatelého a nezaujímavého prog-rocku, či nebodaj ešte horšej avantgardy. Hudba v Romanovom podaní má svoju hĺbku a dušu. Je to jeho vízia, ktorá sa zhmotnila do konkrétnej podoby a ohromné úsilie všetkých zúčastnených je cítiť na každom kroku.

Prečo tak vysoké hodnotenie z mojej strany? Úprimne, ešte som nepočul takýto typ muziky v tomto nástrojovom obsadení. Aj Roman síce vychádza myšlienkovo z určitých zdrojov, ktoré ho ovplyvnili. Cení sa však inovatívny prístup a chuť objavovať nie celkom prebádané územie. Asi nie každý bude mať pochopenie pre tento počin. Jedno je však isté. Na slovenské pomery sa jedná o unikátny album, ktorý budete mať problém prirovnať k nejakému slovenskému muzikantovi alebo kapele. Pre mňa jednoznačne debut roka (na rok 2018) a to nie v regionálnom merítku, ale priamo vo svetovom. A ten pekný obal, vlastne celý digipack ...

» ostatní recenze alba Iako Bei - Pursuits in 1ife
» popis a diskografie skupiny Iako Bei

Gilbert, Paul - Stone Pushing Uphill Man

Gilbert, Paul / Stone Pushing Uphill Man (2014)

horyna | 4 stars | 17.03.2019

Poslouchat neustále jenom prog, musel by se člověk časem asi zbláznit. I když tato hudební odnož skýtá mnoho odvětví a stovky barev, i na ni se dá aplikovat pořekadlo – všeho moc škodí. Posluchač se zkrátka dokáže tu rychleji, tu pomaleji přesytit, takže volba jiného hudebního směru je zcela logickým vyústěním hledajícím zábavu i naplnění v odlišném teritoriu. Osobně používám pro podobné "útěky" asi nejčastěji škatuli hard-rock, ve které se cítím jako ryba ve vodě. V rocku (či říkejme hard-rocku) se dá divákově pozornosti na rozdíl od silnějších progresivních směrů snáze povolit uzda. Koncentrace nemusí být někdy tak urputná a zažít se zde dají obdobně silné okamžiky jako v kterékoliv jiné muzice, pro níž fanouškovo srdce oddaně bije.

V tomto hudebním odvětví se už dlouhá léta pohybuje kytarový všeuměl Paul Gilbert. Jeho jméno je neochvějně spjato s rockovým kolosem špičkových hudebníků velkých jmen Mr. Big. Tento posel dobrých nálad a složitých kytarových struktur však dlouhá léta bojuje i na vlastním bitevním poli a od let devadesátých vydává desky sólové. Na nich se povětšinou prezentuje ve vlastních skladbách a jeho záběr osciluje mezi rockem, fusion, jazzem i blues.

Jedna z jeho posledních desek pojmenovaná Stone Pushing Uphill Man však skýtá materiál převážně převzatý. Z jedenáctky skladeb jsou pouhé tři jeho, zbytek je doplněn výběrem z nepřeberného množství hudby všeho druhu. A tak tu vedle sebe stojí písně od Beatles, Aerosmith, Eltona Johna, Jamese Browna či třeba Police. Tato pestrá směska je zastřešena Paulovým bravurním a někdy až magicky energickým kytarovým cítěním, díky němuž skladby ožívají i bez potřeby textu.

Hned první pecka Working For the Weekend od Kanadských Loverboy vás bezpečně vtáhne do děje a pumpuje a šroubuje potřebný adrenalin v dávkách pro rockera pořádně výživných. "Smiťácká" Back in the Saddle je úchvatná i bez Taylerova ječení. V novém zvukovém kabátě a s potřebným entuziasmem z ní Gilbert vysekne výstavní kusanec. Největším odvazem je zaručeně Brownův funky hřeb I Got the Feelin – při něm musí pařit snad i hluchý. No a taková eltonovská dnes už klasika Goodbye Yellow Brick Road snad ani žádný další komentář nepotřebuje. První pětku uzatvárá Beatlesácký cover Why Don't We Do It In the Road, ve kterém zvolání názvu skladby slyším bezpečně i bez McCartneyho hlasu.

...tak a končím, tohle měla být krátká, dvou-odstavcová recenze, jenže... poslech desky mě tak nabudil, že jsem psal a psal, poslouchal a poslouchal, až z toho vylezlo tohle.

Long Live Rock and Roll!

» ostatní recenze alba Gilbert, Paul - Stone Pushing Uphill Man
» popis a diskografie skupiny Gilbert, Paul

Gazpacho - Molok

Gazpacho / Molok (2015)

horyna | 5 stars | 16.03.2019

Norská šestice Gazpacho se v roce 2015 připomněla svým devátým albem nazvaným Molok. Dle informací na internetu je jeho textový koncept promítán do dvacátých let dvacátého století a vypráví příběh o muži, jež zkonstruoval stroj na výpočet minulosti i budoucnosti. Nahrávka Molok (pojem vyňatý z bible) je dalším neobyčejně podmanivým dílem, jež nese typický rukopis těchto borců z Osla. Stejně jako v případě jeho předchůdců jde znovu o nesmírně propracovanou nahrávku zasazenou do rozvláčných rytmů a opojně sugestivní atmosféry.

V tomto případě je nesmírně důležitý pozorný a často opakovaný poslech. Spoustu jemných nuancí, drobných melodií nebo atmosféricky podmanivých témat nemá posluchač šanci napoprvé vůbec postřehnout. Ale právě shluky těchto drobných pospojovaných částic vzápětí utvoří to pověstné gró samotného songu. Album obsahuje několik takových vychytávek. Jako příklad lze uvést slastný kostelní chór uprostřed úvodní Park Bench a v začátku druhé The Master's Voice. severským folklórem "nakaženou" trojku Bela Kiss, křehký vokální doprovod vytažený ze samotného lůna starostlivé matky v páté Choir of Ancestors nebo bouři podmanivých rytmů během sedmé Algorithm. Všechny zmiňované aspekty jsou pro budování jednotlivých songů nesmírně důležité, připraveného posluchače nepozorovaně vtahují do děje a nutí ho o muzice přemýšlet a naplno ji prožívat. Uvnitř hudby, jež Gazpacho tvoří, je nesmírně důležitým elementem také hlas Jana Henrika Ohmeho. Jeho naléhavost, hravost, sugestivní výraz i schopnost s tématem doslova prorůstat, dokáže takto zádumčivou složku ještě povýšit.

Minimalisticky křehoučká, podmanivě melancholická hudba ozdobená samply, smyčcovými vsuvkami a ambientními prvky, to je stručná charakteristika jedné z předních progresivních kapel současnosti - Gazpacho. Molok je zprvu dalším nepoddajným a složitým albem s vnitřní silou i zajímavým příběhem. Přesto, pokud si chcete s těmito seveřany potykat, doporučil bych vám k seznámení právě tohle album. Dnes jej v domácí fonotéce hrdě pasuji po bok takových nahrávek, jakými jsou desky Anoraknophobia (Marillion), Signify (Porcupine Tree), Dissolution (Pineapple Thief) či Distant Sattelites (Anathema).

» ostatní recenze alba Gazpacho - Molok
» popis a diskografie skupiny Gazpacho

AC/DC - For Those About To Rock

AC/DC / For Those About To Rock (1981)

Zaphirus | 4 stars | 15.03.2019

Jeden môj známy vedie o AC/DC tézu, že je jedno, čo nahrajú - znie to všetko narovnako. V istom slova zmysle by sa aj dalo súhlasiť. Táto nahrávka má ale pre mňa istú nostalgickú pridanú hodnotu a možno preto je v mojich očiach o čosi vyššie. Dostal som sa k nej na strednej škole (2007). V čase, kedy už notoricky známe hity ako Highway to Hell lebo Back in Black boli dekádami preverenými klenotmi. Tento album sme istého času intenzívne počúvali o prestávkach alebo na praxi v dielni. Skvelé spomienky.

Iste, dá sa namietať, že album má svoje silnejšie a slabšie momenty. Nad tým všetkým ale kraľuje titulná skladba, ktorú považujem od Highway to Hell po Thunderstruck za jednu z najlepších skladieb tejto bandy. Pozdáva sa mi aj zvuk, hoci na niektorých fórach sa dočítate z radov skalných, že je jedným z najslabších. Ja osobne si to až tak nemyslím. Keď sa akosi predýcham heavy metalovej sily a progresívnej kombinatoriky, siahnem vždy po tomto titule. Raz za čas surová hard rocková infúzia nezaškodí.

» ostatní recenze alba AC/DC - For Those About To Rock
» popis a diskografie skupiny AC/DC

Iron Maiden - The X Faktor

Iron Maiden / The X Faktor (1995)

Zaphirus | 5 stars | 15.03.2019

Sú ľudia, ktorí na obdobie s Bruceom Dickinsonom nedajú dopustiť. Dickinson je bezpochyby výborný spevák, avšak jeho odchod umožnil vznik albumu, ktorý by podľa mňa s jeho prítomnosťou znel úplne inak. Asi to tak malo byť tak, ako sa to stalo. Blaze Bayley možno nedosahuje takého rozsahu, možno takej kvality alebo technickej zdatnosti, má však jednu veľkú výhodu. Svojskú uveriteľnosť a civilnosť prejavu. Jeho zádumčivejší hlas relatívne nízkej polohy dodáva tomuto albumu ťažobnú a melancholickú atmosféru ale s patričným rockovým drajvom.

Album otvára epická Sign of The Cross. Skladba, ktorá akoby na úvod chcela povedať: "Áno, máme iného speváka, ale inak nám to hrá stále dobre." Jemný úvod, silný stred, mierne intermezzo a opäť úder na solar v podobe krásnej vyhrávky a citlivá dohra. Príjemne rezavá Lord of The Flies rozhodne neurazí. Album odsýpa a zatiaľ niet dôvodu na nespokojnosť. Man on The Edge - tu nám páni trocha zrýchlili. Skvelé verzie a výborný refrén. Jedna z mojich top skladieb tohto albumu. Fortunes of War je prešpikovaná typickým maidenovským rukopisom, kde niet dôvodu na pochybnosť, a nemenej zdarilá je i následná Look for the Truth.

Za mierne slabšiu chvíľku považujem Aftermath, o čosi lepšie je na tom následná Judgement of Heaven. Zlatý klinec albumu ale prichádza zo skladbou Blood on the worlds hands. Zaujímavý basový úvod a adekvátne sa rozbiehajúce sa verzie eskalujú do majestátneho refrénu podporeného totožnou melodickou gitarovou líniou. Za zmienku stojí i nástojčivý text. Zvyšok albumu ešte doťahuje baladická 2.AM, ktorá je v podstate jednoduchá čo do stavby a melodiky, ale práve Bayleho hlas z nej robí pomerne citlivú záležitosť.

Pre mnohých fanušikov je opus magnum Powerslave, hoci podľa mňa obsahuje tri silné skladby a zvyšok je stále dobrý priemer. The X Faktor je ale akosi zvláštne kvalitne koncepčný čo do tématiky, atmosféry a skladateľskej vynaliezavosti. Nohy mu z môjho pohľadu kriticky podráža skutočnosť, že ho nenaspieval Dickinson, ale niekto s úplne iným hlasovým fondom a výrazovým citom. Niekto, kto za každú cenu netlačí na pílu, niekto, kto vie vniesť silnú emóciu aj inak. Samozrejme ak budeme zrovnávať Bayleho výkon na turné, kde sa zákonite nemohol vyhnúť skladbám z Dickinsonovej éry a budeme ho považovať za nedostatočný, tak ho budeme vnímať ako speváka nedosahujúceho dostatočných kvalít. Tento album ale ukázal, že Bayley spievať vie, má cit, má charizmu a má to myšlienku.

The X factor znie správne temne, správne ťaživo a melancholicky. Znie tak, ako si to asi Harris a spol. predstavovali. A dovolím si tvrdiť (napriek k úcte ku Bruceovi Dickinsonovi) že bez Bayleho by znel diametrálne inak. Neprávom podceňovaný a zatracovaný, z môjho pohľadu jasne najlepší Iron Maiden.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - The X Faktor
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Sunchild - Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time

Sunchild / Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time (2018)

horyna | 5 stars | 15.03.2019

Před pár týdny jsem zde sliboval, že pokud nenastane žádný problém, zveřejním odkaz na mnou právě objevený zahraniční eshop s moderní progresivní muzikou. Svůj slib plním prostřednictvím této recenze, kterou mohu připojit po poslechu díla, jež mi bylo ve formě stříbrného kotouče doručeno prostřednictvím právě tohoto obchodního portálu, o který se s vámi hodlám podělit. Je docela možné, že ho bude řada z vás znát i používat, ale možná se najdou i tací, kteří o něm doposud tak jako já neměli potuchy a jeho služby jim budou v budoucnu k užitku.

Jen pár dnů před tím, než zde kolega Jirka zavěsil první recenzi na jednu ze dvou hlavních akvizic ukrajinského multiinstrumentalisty Antonyho Kalugina, jsem i já začal objevovat svět tohoto nadaného hudebníka z východního bloku. Prvotní informaci o tom, že nějaký Antony Kalugin vůbec existuje, jsem zaznamenal díky poslechovému vláknu, v němž mu nestor-objevitel Braňo věnoval několikanásobnou pozornost. Nikdy mě "borci z východu" příliš nezajímali a v moři "západní" muziky jsem neměl ani důvod se jejich tvorbou prodírat. Ale zkusil jsem a dnes rozhodně nelituji. Na rozdíl od Jiřího jsem se místo cestou ke Karfagen vydal pěšinkou vedoucí směr "sluneční dítě". I když je muzika obou těchto Antonyho poupátek stvořena jedním a tím samým majitelem, hudba Sunchild mi sedla o malinko víc. Ty rozdíly v tom málu, co jsem zaznamenal, nejsou příliš závratné a přiznám se, že v tom poprvé hrál nemalou roli i vizuální kontakt. Ten takřka okamžitě upoutala překrásně vyvedená malba desky Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time, ztvárněná výtvarníkem slyšícím na jméno Igor Sokolskiy. Pohádkově impresionisticky dýchající výjev mě prostě dostal.

Při průzkumu internetových stránek tohoto umělce a po přepnutí na odkaz vedoucí ke Karfagen (ale i k Sunchild) jsem narazil na onen hudebninový portál – CAERLLYSI MUSIC - >> odkaz , který s Kaluginem úzce spolupracuje a vydává nemalou řádku aktuálních, ale i několik starších progresivně rockových titulů. Co mě na tomto eshopu zaujalo byla rychlá a vstřícná komunikace s touto (jak mi bylo řečeno) neziskovou organizací, jednoduchý objednávkový servis, který nepotřebuje ani registraci (ne že by na tom tolik záleželo), solidní plejáda aktuální prog muziky, a hlavně nadmíru slušné ceny, které při porovnávání s jinými zahraničními portály, ale i cenami CD přímo od kapel vychází zhruba o tři eura/libry levněji - většinou kolem devíti liber za kus. S klasickým poštovným to dělá útratu mnohdy daleko příjemnější, než jaká se vyloupne z našich hudebninových obchoďáků. Téměř zpětně po objednání dostanete informaci, kdy se váš balíček odešle (do tří dnů) a za další tři ho máte pod střechou. Zaplatíte kartou nebo přes PayPal a pak se už můžete jen a jen těšit. Tolik tedy reklama na výborný portál s muzikou a teď i k samotné desce Antonyho Kalugina.

Hned úvodní skladba Searching Diamonds je postavena na velice pěkné melodické stopě, ve které se vzájemně prolínají klávesy s kytarou. Vše zní nadýchaně a vzdušně. Instrumentálně filigránsky zbudovaná skladba má až prázdninově uvolněnou atmosféru, dýchá optimismem a pozitivní energií. Když Antony přihodí navíc klavírní najazzlou stopu, dostavuje se v člověku pocit naplnění nad dobře odvedenou prací. V podobném tónu je sestaveno celé album. Jeho poslech se stává pro prog-rockera zábavou i relaxem. Divák hned zkraje získá pocit nenucenosti a pozitivní duch desky jej neopouští ani u rozměrného, dvacet minut trvajícího opusu Victory Voyager, ve které Antonymu vokálně zdatně sekunduje dámská část osazenstva. Z celkového počtu osmi skladeb jsou tři instrumentální (taktéž velice působivé) a pětice je opatřena příjemným Antonyho zpěvem, občas doplňovaným trojicí sboristek. Zvuk je čistý a průzračný, všechny nástroje dobře slyšitelné, je zkrátka poznat, kdo si s nahrávkou dal tu práci.

Poslední desku Sunchild můžu jen a jen doporučit. 4,5*

» ostatní recenze alba Sunchild - Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time
» popis a diskografie skupiny Sunchild

Last In Line - II

Last In Line / II (2019)

jirka 7200 | 3 stars | 12.03.2019

Se svým druhým počinem se přihlásila americká čtyřka Last In Line. K poslechu jejich prvního alba jsem se vrátil po dvou letech, abych si připomněl bravurní souhru bývalých členů legendárního souboru Dio. Na youtube se objevily i vcelku vydařené video bootlegy Last in Line z Kodaně a z Las Vegas - ten druhý je obzvláště zajímavý, neboť byl nahrán blízko odposlechu Viviana Campbela, takže si kytaristé zajímající se o jeho hru jistě přijdou na své.

Zapátral jsem tedy trochu, jak to s kapelou má v současné době. Od vydání jejich prvotiny došlo bohužel v jejích řadách k výměně na postu baskytaristy, když po zesnulém Jimmym Bainovi sestavu doplnil jeho dávný osobní přítel Phil Soussan. Tento hráč (kromě velké fyzické podoby s Jimmym) také výtečně ovládá svůj nástroj. Prokázal to na jedné z nejlepších desek Ozzyho Osbourna The Ultimate Sin či namátkou jako výborný koncertní hráč u Ritchieho Kotzena, Toto nebo Billy Idola.

Koncem února 2019 si fandové Last in Line mohli radostně poskočit. Druhé album, které se konečně objevilo na pultech prodejen zásluhou italské firmy Frontiers Music, bylo nahráno pod produkční taktovkou Jeffa Pilsona. Kapela složila nyní repertoár na novou desku s lakonickým názvem „II“ společně ve zkušebně - žádné posílání rozpracovaných stop po síti, jak je to dnes běžnou praxi u mnoha skupin. Najdeme na ní jedenáct songů a intro na ploše necelých padesáti tří minut. A jak to celé dopadlo?

Industriální intro plynule přechází do úvodní Black Out the Sun – zatěžkaný hard rock navozuje atmosféru alb Dia z osmdesátek. Campbell vedle masivního riffu přidává i melodická sóla, Andrew Freeman sice Pana Zpěváka nahradit nemůže, ale snaží se. Na úvod velmi povedený kousek, toto je vskutku TVRDÝ rock archaického střihu jak vyšitý. S druhou skladbou, singlovkou Landslide s hitovými parametry, se na albu setkáme ještě později v akustickém hávu. Bublající hutná basa v písni připomíná, kdo ji obsluhuje. Opět skvělý hard rockový kousek. Zpozorňuji u další Gods and Tyrants. Zdá se, že se Last In Line snaží vykročit poněkud jiným směrem, než jí vytyčuje status cover bandu Dia. Jako by se do pevně stanového vzorce někdo snažil vpašovat postupy grunge a alternativy. Zvláštní skloubení těchto prvků je působivé, dojde i na mnoho změn tempa a skvělá kytarová sóla.

Year of the Gun je poctivý kvapík, připadá mi však trochu nevýrazný. Další Give up The Ghost, The Unknown a Sword of the Stone jsou opět kombinací hard rocku a v grunge stylu frázujícího zpěváka. Cítím vliv Soundgarden nebo Pearl Jam. Electrified a Love and War je metal moderního střihu s kapkou alternativy, nijak se neohlížející do minulosti. To následující False Flag se ohlédla pořádně – temně znějící song je dalším hitem alba, vyniká tu Vinnie Appice s mnoha náročnými přechody. Průměrná Light a již dříve zmíněná odlehčená Lanslide ukončuje toto dílo.

Závěr: Oceňuji, že kapela, která živě prezentuje především písně z časů největší popularity DIA, neustrnula ve vývoji a snaží se hledat svojí vlastní cestu. Mě osobně až tak neoslovila - více než polovina skladeb i po několikerém poslechu působí průměrným dojmem. Jejich kombinace hard and heavy s prvky grunge, kapky alternativního rocku a moderního metalu má však ve Státech solidní ohlas a pro Last In Line je to pravděpodobně jediná cesta, jak nespadnout do kategorie živoucích hard rockových fosílií.

» ostatní recenze alba Last In Line - II
» popis a diskografie skupiny Last In Line

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Depeche Mode / Black Celebration

Majster Leonard
Najviac sa mi paci asi Construction time again

Depeche Mode / Black Celebration

Majster Leonard
Daval som tomu viackrat sancu,3-4 piesne su dobre(black celebration, stripped, here is the house,...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12645 recenzí
2187 skupin
174056 příspěvků ve fóru
2621 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000