Dik Dik, I Telergy Puhdys Band, The Micic, David Maxim U2 Harper, Jesse Gift Life Bluesmen

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

P.P.S. Inštruktážne video od gunslingera:
Ako pridávať profily na Progboard (youtube)

... » celý článek

(22 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Iron Maiden - The Book Of Souls

Iron Maiden / The Book Of Souls (2015)

Rovant69 | 3 stars | 05.09.2015

IRON MAIDEN – The book of souls
„Kniha duší“, tak se jmenuje nové album Iron Maiden. Předesílám, že mé oblíbené kapely, která ale už, dle mého názoru, řádku let, žije ze své podstaty a koleje, které si sami sobě vyhloubila svým „reunionem“ s Brucem Dickinsonem v roce 2000, se mi zdají už dost hluboké, na to, aby vydali něco opravdu bombastického a zásadního. Spíše je to jen fanouškovský nesplnitelný bláhový sen, chtít něco takového po kapele, která má za sebou 40 křížků bohaté a úspěšné kariéry a k tomu už neuvěřitelných 16 alb.
IM a jejich poslední dvě alba, to je z mé strany, poměrně velké zklamání. Pár dobrých skladeb se našlo. Však tvorba typu: vybrnkávací předehra 1-3 min dlouhá, vlastní skladba, závěr skladby opět vybrnkávací outro dlouhé 1-3 min a s celkovou stopáží kolem 6-9 minut mi příliš nevoněla. Proto jsem s napětím očekával nové album.
Dostalo se ke mně na začátku prázdnin info o novém albu a rovnou ve formě dvojalba, se stopážemi skladeb nevídanými pro žánr těžkého kovu, ale spíše typickými pro progresivní kapely. Tím nechci říci, že právě od onoho roku 2000 se v muzice IM nezačaly objevovat prvky progresivního rocku. Nicméně jsem IM vždy spíše chápal, jako klasickou heavy metalovou kapelu. Přesto, nevím, třeba tušení, nebo pod dojmem skutečně vyvedeného obalu, jsem si myslel, že počin The Book of souls by mohl být tím čerstvý záchvěvem již zatuchlého záhrobního vzduchu.
První dojem? Panečku, na papíře ten čas 1:32 vypadá hrozivě. Ve skutečnosti při prvním poslechu je ta délka ještě hrozivější. Vše se mi nějak spojilo v jednolitý celek, bez výrazných melodických nápadů. Sem tam jsem zaslechl déja vu již slyšeného. No řekl jsem si, obal hold skvělou desku nedělá.
Ale i ty tužší kousky musí člověk přežvýkat a následně strávit, pustil jsem si to znovu a znovu. Dnes asi po 6 posleších mohu napsat o tomto albu toto:
If Eternity Should Fail: jestliže nás IM šokovali na svém předchozím albu podivným intrem Satellite 15, ani zde tomu není jinak. Jen kytaru vystřídaly mručící klávesové tóny s lehce „orientálním“ melodickým prvkem a samozřejmě s Bruceho zpěvem s nezbytnou ozvěnou. Po chvíli se skladba rozjede s příjemným melodickým prvkem, tak typickým pro Iron. Zvuk se od posledních alb nezměnil. Je příjemně hutný a zároveň čitelný. Zhruba po 5 minutách je zde první změna a musím podotknout, že vyjížděcí unisono rif všech nástrojů v jednu linku jsem u IM neslyšel už dlouho.Velmi překvapivé a zároveň působivé i když přechod do této mezihry připomíná skladbu Iron Maiden, ano právě ten přechod, po kterém Bruce začíná řvát „Screem for me…město si dosaď sám“ a začíná se zjevovat Eddie. Po nápadité mezihře se vracíme k refrénu, který pomalu, ale jistě připravuje živnou půdu pro Nercopolise – Žence duší (Eddieho). Příjemný závěr s recitativem a příjemné naladění na to co by mohlo následovat.
Speed of light: Klasická maidenovka a nedávno vypuštěná klipovka, asi bych jí očekával jako otvírak. Skladba má tah a asi nejvíce připomíná doby kolem roku 84-90. Bruce zpívá jak zamlada. Jen té jeho sirény je až trochu moc. Myslím ,že to bude super skladba do koncertní setu. Z mého pohledu povedená píseň.
The Great Unknown – Schéma intro, skladba, gradace, sólo, outro. Ani na tomto albu si IM neodpustili „osvedčené“ vybrnkávací intro, tentokrát podpořené klávesami. Naštěstí nemučí tak jako dříve a skladba se rozjede poměrně brzy, ale bohužel v již mnohokrát slyšeném schématu posledních dvou alb. Jak mám Bruceho rád, tak tady mi jeho zpěv ve výškách skoro irituje. Mám na mysli jakousi gradaci skladby. Jde o již zmiňovanou sirénu. Ta se mi v této fázi písně zdá lehce pod tónem. Prostě ta výška není dotažená a pokud ji v refrenu opakuje během krátkého okamžiku několikrát, mému uchu to příliš nelahodí. Skladba končí tak jak začala a kdyby na albu nebyla, asi by se nic nestalo.
The red and the black – Epická skladba, celých 13,5 min a s ní i návrat do dob Powerslave či Somewhere..,… asi nejvíce připomínající epos Alexander The Great, i když těch náznaků jiných skladeb bychom zde mohli najít více. Úvodní motiv, po basovém intru, je dusavý a heroický. V polovině skladby se stane něco, co vlastně není tak až tak typické pro IM. Zjeví se tu výrazná melodická a zpěvná linka podpořená klávesami. Přirozeně obrousí hrany tvrdě nastolenému začátku. Tato linka se pak dále jako zlatá niť prolíná celou skladbou.Myslím, že právě v této skladbě jsou cítit zmiňované progresivní prvky. Nechci předesílat, ale myslím, že tahle věc by mi více seděla jako závěrečná. Inu, kdysi to IM tak dělali, že ty dlouhé a epické dávali nakonec. Za mě výborný kus. Má nápady, byť již vám už něco připomínají. Dokážu si jí představit živě zahranou a že se stane prověřeným flákem třeba jak Rime of….či Dance of death. Jen ta otravná halekačka v písni by nemusela být. Ale ještě na ní dojde v jedné skladbě.
When the river runs deep – po Speed of light je to další příjemná odpichovka. Klasika, není co dodat. Maideni jak je známe a máme rádi.
The book of souls – titulní skladba, tak co si na nás ti lišáci vymysleli za kulišárnu. Další epos 10,5 min. Intro nám dává připomenou začátek desky, aby přešlo v monumentálně vystavěnou skladbu s nádhernou basovou vyhrávkou. O epických závěrečných skladbách byla již řeč. Ty vždy IM uměli a touto končí první polovina alba. Zde to není šlápnutí vedle. Ta věc jede a má tah. Svojí silou by převálcovala nejedno vojsko. V polovině skladby opět slyšíme nenápadné (nebo spíš nápadné) mrknutí na fanouška ve stylu Losfer words z Powerslave. Ale co na tom, ve skladbě to sedí jako příslovečný zadek na hrnci. Důstojný závěr první desky.
No a máme za sebou prvních šest věcí poměrně příjemného poslechu.
Death or glory – otvírák druhého CD - věc, na které mě toho mnoho nezaujalo, vlastně vůbec nic. Sice odsýpá ale ničím nepřekvapí ani neohromí. Snad jen tím, že je otvírákem, ale po titulce to trochu zní, jako z jiné desky…čímž pomalu naznačuji, jak se mi jeví druhý disk.
Shadows of the valley – v první chvíli jsem myslel, že se mi přehodilo CD. Skladba začíná stejně, s mírnými odchylkami jako Wasted Years. Nicméně pokračování je jiné ,ale opět máte pocit déja vu věcí nedávno slyšených, zejména ze dvou posledních alb. Refrén je pěkný a zpěvný, podporován klávesovou kulisou. Dojde však i na známou halekačku, již druhou na tomto albu. Byť je tento 8-mi minutový kousek lepší než ten předchozí, zatím se mi zdá, že druhá polovina alba dosti pokulhává za tou první.
Tears of a clown – a tady nacházím zasádní problém. Skladba by mohla být na jakémkoli sólovém albu Bruce Dickinsona. Nezní jako IM. Vlastně, aniž bych to chtěl dopředu nějak odtajňovat, závěrečné písně jsou spíše jako Bruceova solová tvorba. Takže za Bruceho OK, za IM nikoli. Tohle nejsou Maideni ani náhodou.
The man of sorrows – jak jsem naznačil, sólový Bruce jak vyšitý. Pěkný začátek, pěkný refrén, nicméně bezradná prostřední část. Teď si asi budu protiřečit, že bych chtěl něco zásadního, nového od IM, ale tohle mi moc nesedí.
A jsme na konci. 18-ti minutová kompozice Empire of the Clouds. Klavír doprovázen elektronickými smyčci. Předehra, kterou by spíše člověk čekal od Dream Theater. Téma na začátek je pěkné, něco mezi Journeymanem a Tears of dragon. Jestliže jsem o předchozí skladbě tvrdil, že to nejsou IM, tak zde to platí na 1000% První část skladby končí po 7-mi minutách. Pak nastupuje nová, překlenovací, která jako by čekala na to, než se pánům v hlavě zrodí nový nápad a dokola opakuje jeden motiv, tu mírně modifikovaný nebo transformovaný o kvartu níže či výše. A to prosím téměř 3 minuty. Až se Dave zhostí kytarového sóla. Po jehož konci hádejte co příjde? Ano ono opakování kolovrátkové vyhrávky jen s přidáním náznaku klávesových lesních rohů. To už nám do konce zbývá 5 minut. Bezradnost? Já nevím. Nastupuje nezvyklá progresivní krátká část, a střídání motivů. Dokonce zazní opět klavír s ozvěnou lesních rohů…očekával bych bombastické finále, ale finále se odehrává podle podobných not jak úvod. Pro mě je tento spíš progresivní, než metalový epos, zklamáním. Rozhodně má svá silná místa, ale 18 minut je neúměrně moc. Stačilo se prostříhat na přijatelných 8-10 minut a řádně vygradovat.
Resumé? Nevím za jakých okolností vznikalo toto album. Vím samozřejmě o Bruceho nemoci. Vím, že IM natáčeli instrumentální verzi alba z velké části bez něho, ale co nevím, jak se rozhodovali o konečné podobě alba. Z mého pohledu se mi album jeví jako nevyrovnané.
S prvního disku mám velmi dobrý pocit. Je až na výjimku velmi silný a ucelený. Po závěrečné a vygradované The book of Souls už by nesmuselo přijít vůbec nic a byl bych spokojen. Navýsost. Ale pak přijde druhá disk, který vedle toho prvního je jako chudý příbuzný. Je roztříštěný. působí spíše dojmem sólového alba Bruce D., byť na ní, paradoxně, složil jen tu závěrečnou skladbu. Koncepčně jaksi vybočuje z nastavené laťky prvním diskem. Takže proto ty smíšené pocity. Vývojově bych album řadil někam mezi Brave new world a Dance of death. Nicméně o krok zpátky se rozhodně nejedná. Jsou zde znát, jak určité závany jiným směrem, tak i to, že vymanit se z těch vyjetých kolejí je stále a stále těžší. Hodnocení, za první disk rozhodně 4 hvězdy, myslím, že ten bude hranější asi častěji za druhý disk, působící jako bonus disk, 2 hvězdy a kousek. Průměr 3. 1/2 hvězdy dávám za odvahu s novými prvky a moc pěkný obal. Kovaní fans IRONS, nechť si přičtou ještě ½ hvězdy. Já dávám 3 a1/2.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - The Book Of Souls
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Anathema - The Silent Enigma

Anathema / The Silent Enigma (1995)

EasyRocker | 5 stars | 04.09.2015

Pokud mám hodnotit metalová alba z první poloviny 90. let, šlo o skutečnou zlatou éru, zejména pokud se jedná o milníky a skvosty těch temnějších odnoží žánru . K těm samozřejmě patřil i doom metal a zejména produkce britská, mezi níž vynikala právě mimojiné Anathema. Její třetí album patří mezi moje vůbec nejoblíbenější metalové nahrávky a není snad měsíce, kdy by mi při nějaké příležitosti nezaznělo...

Restless Oblivion má jedinečnou atmosférickou předehru, velmi rychle se zapojují čisté kytarové tóny, které ale válcuje do všech stran rozprostřená metalová bouře. Dokonale propracované drsné riffy, valící se jako vodní stěny, pak vyplouvá podprahová melodie a hlas, který postupně od čisté polohy nabírá sílu do klasického chrapláku. Nesmrtelná skladba hned na úvod, představující jeden z nejlepších metalových nástupů, nádhernou práci si tu odvedla i čitelná, nádherně vrnící baskytara, působivé jsou rovněž akustické mezihry, které se marně snaží zadržet tu masu všude kolem... Shroud of Frost - nádherný melodický kytarový motiv střídá až komorní téma s krásně plovoucí basou a zastřeným hlasem, opět nenápadně stupňovaným až do silové polohy, který rozhodně nesděluje žádné veselosti ("Help me to escape from this existence..."), střídání klidných s bouřlivými polohami vytváří neustálé napětí, kde není oddechu ani prostoru k úniku - vše vás prostě zase dožene a pohltí. Střední část skladby je skutečně krásná ukázka práce s atmosférou, zvuky, dialogy, krásné čisté hlasy plující z temných kytarových stěn. Je to další nádhera, i když se tu pracuje jinak než jen tahem na branku jako v úvodu alba. Vše se nenápadně přelévá do akustické ...Alone - citlivá a krásná práce se strunami s jemným klávesovým oparem, v závěru subtilní ženský zpěv. Nic dalšího není třeba, název hovoří sám... Pak ale přichází pro mě asi nepřekonaný vrchol nejen alba, ale i jedna z nejsilnějších metalových vichřic vůbec - Sunset of Age. Titánský riff, který se vyhoupne po úvodní melodii, nemá obdoby a nahromaděný přetlak energie je neskutečný, metalová s akustickou kytarou ruku v ruce, pak ale dostává prostor jen čistá metalová řežba s nádherně vykresleným náladovým sólem. Tohle snad umí jen tito pánové, způsob, jakým je všechno poskládané a prokomponované, je suverénní. Tohle se mnou vždycky zle zalomcuje, protože s málem prostředků se tady udělalo víc než mnoho... Nocturnal Emission je jakýmsi přirozeným poloakustickým atmosférickým předělem, kde pánové experimentují s různými zvukovými polohami a odstíny. Velmi zvláštní, jedinečná nálada schizofrenie... Cerulean Twilight - velmi dramaticky stupňovaný úvod kytar a kláves, čisté i drsné vokály, pokroucené melodie a zvuky. Atmosférické experimenty z předchozí skladby vlastně pokračují, basa s bicími tomu pak konečně dávají metalovou hmotnost a od akustického motivu v půli je to už opět genialita, slitá přitom z několika málo motivů, do bezvýchodné nálady prostupuje basa a střípky kláves... Titulní skladba už je opět poctivá a oproti předchozí šílenosti klasická práce kapely - jemný akustický úvod a až neznatelný přechod do těžké polohy, dominují tady krásně zasněné melodie, které pánové házejí po tunách. A Dying Wish je částečné hudební navázání na úvodní skladbu, dodnes je hrána na závěry koncertů - už zlidovělý akustický úvod, postupně rostoucí až do prudce se vzdouvajícího metalového oceánu, hýřícími náladami a dramatem, pod příbojem riffů opět nádherně pracuje basa. Black Orchid je pak atmosféricky, až orchestrálně laděnou tečkou za albem, udržující dramatický tón alba až do konce.

Album především oplývá skvostnou produkcí, které zmíněné nálady alba ještě skvěle umocňuje dokonalou rovnováhou všech nástrojů. Surová, drsná nálada, přelévající se mezi zlostnými energickými návaly a čistou melancholií, kde ještě metalová složka převážila. Najdete tu snad všechny polohy, nálad i odstínů tvrdosti. Vše dokonale vyladěno, vyváženo. Skvost!

» ostatní recenze alba Anathema - The Silent Enigma
» popis a diskografie skupiny Anathema

Royal Hunt - Moving Target

Royal Hunt / Moving Target (1995)

Snake | 4 stars | 03.09.2015

CD Seagull International /1996/ SICD 9601

Melodické, symfonické, pompézní...

Prvně jsem se o kapele Royal Hunt dočetl v souvislosti s vydáním alba "Paradox", které v hudebních časopisech sklidilo velmi dobré hodnocení. Když jsem o pár měsíců později v jednom bazoši narazil na cd "Moving Target", šoupnul jsem ho do košíku a ono v mé sbírce zůstalo dodnes. Je to taková dánská obdoba hudby, kterou dělají krapet známější Stratovarius, nebo Symphony X, zde však s o něco větším důrazem na klávesové nástroje. André Andersen je takovým novodobým romantikem se zvláštním zalíbením ve smyčcových rejstřících a svou baterií supluje kompletní symfoňák. Je to prostě melodický neoklasický heavy metal, se špetkou té progresivity. Neděje se tu nic převratného, ale muzika odsejpá solidním tempem, melodie jsou chytlavé a instrumentální výkony bezchybné. Nejraději mám "votvírák" "Last Goodbye", šlapavou "Step By Step" a instrumentální nakládačku "Autograph"...

Kompletní diskografii Royal Hunt neznám, ale album "Moving Target" mám za jedno z nejpovedenějších a nejreprezentativnějších a fanoušky melodického symfonického rocku by rozhodně nemělo zklamat. Tedy za čtyři.

» ostatní recenze alba Royal Hunt - Moving Target
» popis a diskografie skupiny Royal Hunt

Shepherd, Kenny Wayne - Goin' home

Shepherd, Kenny Wayne / Goin' home (2014)

Zdeněk | 4 stars | 02.09.2015

Pokud máte rádi bluesové standardy v podání špičkových inerpretů, rozhodně si nenechte ujít tohle album. Skladby takových jmen jako jsou třeba Muddy Waters,Willie Dixon, Steve Ray Vaughan a Albert
King v podání party kolem kytaristy Kennyho Wayne Shepherda musí nadchnout každého, kdo má rád především
blues v elektrické podobě. Co bych nahrávce snad vytknul je zbytečně častá účast dechové sekce což je ovšem věc názoru.Vyzdvihnout musím hlavní protagonisty, jak KWS tak skvěle zpívajícího Noaha Hunta, a vzpomínám na jejich koncert na šumperském Blues Alive.
Nahrávka, která vznikla během 11 dní v Kennyho rodném městě Shreveport v Lousianě je doslova nabitá energií
a myslím, že úrovní se blíží Shepherdovým prvním třem albům.
Takže,všichni kdo posloucháte tuhle muziku volume doprava a užijte si to jako já.
Dávám 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Shepherd, Kenny Wayne - Goin' home
» popis a diskografie skupiny Shepherd, Kenny Wayne

Iron Maiden - The Book Of Souls

Iron Maiden / The Book Of Souls (2015)

Mr.Black | 5 stars | 02.09.2015

Cože? Nové album Iron Maiden? Hurá! Dvojalbum? Ajajaj! Tři písně delší než deset minut ...?
Něco podobného se mi honilo hlavou, když jsem poprvé zavětřil The Book of Souls od mé srdeční kapely. Po minulém albu The Final Frontier, které jsem nikdy nebyl schopen slyšet v kuse (je strašně dlouhé a často nezáživné, dle mého názoru), jsem očekával něco podobného. Nestává se mi to často, ale tentokrát jsem vydržel celých devadesát dva minut v kuse poslouchat, aniž bych vyčerpaně odpadl. Snad jen při závěrečné skladbě Empire Of The Clouds bych rezolutně zkrátil uměle natahovanou instrumentální pasáž, ale jinak? Jsem nadšen!

Intro If Eternity Should Fail nás zavádí do džungle a my pak spolu s nesmrtelným šamanem Eddiem přemýšlíme, jestli lidstvu a civilizaci, jakou dnes známe, neodbíjí poslední hodinka... Žádná vypalovačka, ale postupně vybudovaná skladba, která má sílu přílivové vlny.

Speed of Light je starý dobrý svižný heavy metal, který neurazí, ani nepřekvapí. Následuje The Great Unknown, pomalejší, valivější a gradující věc. Velmi, velmi slušná skladba.

Po basovém intru přichází The Red and the Black, jeden z vrcholů alba, ne-li snad úplně největší "pecka". Celá skladba plyne tak dokonale přirozeně, že 13 minut (!) uteče jako voda. Výborné riffy a vyhrávky a hlavně rytmus maličko připomínají Marinera, chorusy navozují atmosféru z desky Somewhere In Time a nad tím vším ční skvělý Dickinsonův vokál. Jen mě trochu mrzí podivný přechod sólo/chorus ve finále. Ale jinak…nádhera.

A je tu vypalovačka When the River…, která sice nepředvádí nic nového, má však mohutnou sílu a energii a ideálně rozděluje 2 mamutí skladby na disku 1.

The Book of Souls nás opět vrací do dob Somewhere in Time, jmenovitě k Alexandrovi Velikému. Výborná, dlouhá epická skladba, o menší stupínek níž, než čtyřka. Pokud by takto album končilo, byl bych navýsost spokojen.

Přichází ovšem nálož v podobě druhého, a nikoliv bonusového, ale plnohodnotného disku.

Úvodní Death Or Glory je další, tentokrát velice slušná vypalovačka s nakažlivým refrénem.

Shadows of the Valley mi přijde jako něco, co už jsme slyšeli snad na Brave New World, nicméně je to hodně poslouchatelné. Podobně je na tom Tears Of a Clown – žádná vycpávka ani žádný zázrak.

The Man of Sorrows má stejný název, jako starší Dickinsonova sólovka, je to ovšem zcela jiná skladba – začíná jako balada, po dvou minutách však mění tempo a upadá do průměru. Zachrání to až příjemné a atmosférické finále.

Poslední skladba Empire of the Clouds začíná klavírem (!), na který hraje sám Dickinson. Musím říci, že během skladby mi klavírní party docela vadí… ovšem ne tak, jako donekonečna natahovaná prostřední instrumentální pasáž, která je poplatná Cimrmanově frustrační kompozici (prvek očekávání střídá prvek zklamání). Druhá polovina nabízí Dickinsonův vokál v závratných výšinách i poměrně zajímavé melodie. Historicky nejdelší kompozice skupiny (18 minut) dokazuje to, že kvantita nemusí být nutně kvalita, i když laťka je nasazená stále dost vysoko.

P.S.: Včera jsem si v autě pustil hodně nahlas The Red and the Black a musím konstatovat, že se mi ježily chloupky na krku. Což potvrzuje to, co jsem již napsal – je vynikající.

P.P.S.: Po čtvrtém poslechu se mi album stále velmi líbí, proto nekompromisních 5*.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - The Book Of Souls
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Deep Purple - Stormbringer

Deep Purple / Stormbringer (1974)

vmagistr | 4 stars | 31.08.2015

Jakoby skladba Black Sheep of the Family, kterou chtěl tehdy, před dávnými časy, nahrát na připravovanou desku Deep Purple kytarista Ritchie Blackmore, otiskla do vydaného alba něco ze sebe sama - ačkoli z nápadu nakonec sešlo a novinka zvaná Stormbringer prozkoumávala o dost odlišná hudební zákoutí, určitá část "rodiny" fanoušků Deep Purple ji považuje za "černou ovci" tohoto uskupení. Na jednu stranu se není čemu divit - až na pár výjimek je ten tam hard rock, kterým se kapela výtečně prezentovala v předchozí pětiletce, a kapela se najednou orientuje směrem k funku a soulu. Na stranu druhou - no a co?

Rockové nálady z desky rozhodně zcela nezmizely - důstojně je reprezentují například úvodní Stormbringer, rozmáchle podaný kousek s precizně vypilovanou kytarovou linkou a bohatýrsky vybuchujícím refrénem, či šlapavý Highball Shooter. No a i Lady Double Dealer s nádherným dvojhlasem v refrénu má v sobě hodně z naturelu té nezastavitelné mašiny, co pár let nazpět sahala po koruně rockových králů. S těmito zemitými nářezy pak ostře kontrastuje třeba pomalu se houpající Love Don't Mean a Thing. Jenže právě v takových skladbách zpěvák David Coverdale exceluje - zpěv beze spěchu a s důrazem, žádné chrlení textu a ječák, jaký by záviděla leckterá poplachová siréna. O tyhle rejstříky by naopak byl mohl desku obohacovat basák Glenn Hughes, kdyby i jemu tentokrát repertoár nediktoval držet se klidnějších poloh, jako třeba v příjemné ukolébavce Holy Man. Ano, je to pomalé a méně energické, místo parního válce přijel dětský kočárek, ale mě to baví i takhle.

Dost se mi líbí třeba i Blackmorovo kytarové sólo v Hold On (zajímalo by mě, jak to bylo s tou legendou o palci, přece jen zas takový čajíček tam Ritchie nehrál) nebo vemlouvavý refrén u You Can't Do It Right. Konec alba pak patří baladám - The Gypsy se mi jeví taková "párplovštější", s melodickým stavebním riffem, Soldier of Fortune mi naopak (i přes krásnou melodii) na tuhle soul/funky desku moc nesedí. Ale mám tu písničku rád, ne že ne.

Suma sumárum musím přitakat hlučícímu davu - kromě nešťastného Who Do We Think We Are osobně též považuji všechna alba Deep Purple ze 70. let za silnější než Stormbringer. Nutno ale dodat, že ten propad mezi zmíněnou dvojicí a legendárním "zbytkem" nepovažuji za tak dramatický a Stormbringer to u mě s troškou dobré vůle dotáhne na čtyři hvězdičky. Pořád jej nevidím jako "jedno album z mnoha", ale jako svébytnou a originální výpověď o cestě, kterou Purple za necelý rok urazili.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Stormbringer
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Royal Hunt - Devil´s Dozen

Royal Hunt / Devil´s Dozen (2015)

Mohyla | 4 stars | 31.08.2015

Royal Hunt - Devil's Dozen
‎(CD, Album) Frontiers Records
FR CD 702 2015


Pri počúvaní novinky sa mi v mysli objavilo víno. Nie obyčajné, ale značkové, zo známej oblasti, so zvláštnou chuťou, iskrivé, mierne korenisté. Také, ktoré môžete s chuťou popíjať celý život bez toho, aby sa vám zunovalo. Krajina, z ktorej víno pochádza sa nemení, ani sorta hrozna, ale každý rok je iné množstvo slnečných, či daždivých dní, teplota, či vlhkosť vzduchu, preto je každý ročník chuťovo mierne odlišný.

A práve tu je analógia s Royal Hunt. Nemení sa šéf zoskupenia, autor všetkých piesní, André Andersen je stále plný nápadov, ktoré pretavuje zhruba každé dva roky do novej dosky. Mení občas zostavu, obyčajne po jednom muzikantovi, alebo sa zmení spevák, to sú tie premenné veličiny. Čo sa nemení sú stále skvelé piesne, melodické refrény a hlavne ich vokálna stránka. Okrem mužských, sú hodne využívané aj vokalistky. Tie dodávajú skupine charakteristické vyznenie. Tá sa prejavuje v rôznych kombináciách hlasov, od sólových, po zborové, ženy zvlášť, muži zvlášť, spolu, odpovedačky, je to bohaté. Spolu s výbornými inštrumentálnymi výkonmi dávajú vo výsledku skvelé dielo.

Na albume dostáva veľa priestoru a tým možnosť vyniknúť gitarista Jonas Larsen , okrem techniky je tam melodika, nasadenie, nazvučenie – príma. O speváckom matadorovi D.C Cooperovi, snáď netreba písať, hlas má stále priezračne čistý, istý vo všetkých polohách, výšky nevynímajúc. Do úlohy“toho čierneho vzadu“ sa nanominoval kapelník. Aj keď v niektorých skladbách si v odpovedačkách s gitaristom nezadá. André má klasické hudobné vzdelanie a je to tu cítiť nielen vo výstavbe skladieb, ale hlavne v aranžoch. Sú premyslené, vyšperkované do poslednej notičky, kapelník so svojou batériou kláves vytvára bohaté hudobné podhubie, na ktorom vyrastá táto hudobná pochúťka (hore spomínané značkové víno).

Takže, kto má rád art rock, šľahnutý symfom a hardrockom bude spokojný, ja som, na zdravie!

Hodnotím štyrmi hviezdami!

» ostatní recenze alba Royal Hunt - Devil´s Dozen
» popis a diskografie skupiny Royal Hunt

Iron Maiden - The Final Frontier

Iron Maiden / The Final Frontier (2010)

alienshore | 5 stars | 30.08.2015

Iron Maiden je jedna z kapiel, ktoré výsostne rešpektujem, pretože ich sláva a úspech sú jednoznačne zaslúžené. Za celou ich kariérou stojí drina, krv, pot a slzy. Prinášajú ľuďom hudbu, ktorá je už akousi značkou kvality (teda až na niektoré zakopnutia). Od doby kedy sa Bruce Dickinson vrátil späť do zostavy prežíva Iron Maiden vrchol nielen komerčný, ale aj ten umelecký. Brave New World bol vydareným štartom a nič sa nepokazilo ani dielom Dance Of Death. Prekvapenie však prišlo nečakane s albumom The Final Frontier, ktorý som v tej dobe mylne považoval za posledný počin hlavne vďaka jeho názvu. Kapela sa zavrela do štúdia a začali spoločne tvoriť ako za starých čias. Komunikovali medzi sebou, prepisovali, dolaďovali a pilovali čo najviac do podoby, ktorá by predostrela to najlepšie, čo v tej dobe v nich driemalo. A podarilo sa im stvoriť viac než len typickú “maidenovskú“ nahrávku.

The Final Frontier sa prikláňa citeľne k rockovému soundu a zároveň oplýva silnejšou melodickou štruktúrou než predošlé dva albumy. Ďalšia vec je napr. aj progresívnejšie vyznenie pripomínajúce trochu Somewhere In Time z roku 1986. Trojica gitaristov predvádza umenie, ktoré je hodné obdivu. Sóla majú krásny harmonický feeling a občas zachádzajú do epických končín. Takmer až telepatická forma komunikácie medzi hlavným skladateľom Steve Harrisom a bubeníkom Nickom McBrainom nestráca ani po rokoch na sile. Bicie majú typický akcent a zvuk, ktorý je dôverne známy asi každému fanúšikovi tejto kapely. Nicko ale predviedol opäť grandiózny výkon, ktorý sa v podstate aj vyžadoval kvôli ambicióznejšiemu aranžovaniu dlhších skladieb. Práve tieto kompozície sú ťahúňom celej dosky, ktorá patrí svojou celkovou dĺžkou medzi tie najrozsiahlejšie. Na prekvapenie sa človek vďaka rôznym rytmickým aj melodickým obmenám nenudí.

Že sa niečo zaujímavé deje nasvedčuje hneď úvodná Satellite 15... The Final Frontier, ktorej prvá polovica znie tvrdo a zvukovo chladne. Druhá polka sa preklenie do hitovej nakladačky s krásnymi elektrickými a akustickými gitarami. Nasledujú klasické kratšie skladby, z ktorých ma najviac zaujme asi pomalšia Coming Home. To najlepšie prichádza pri dlhometrážnej Isle Of Avalon a končí to až pri poslednej When The Wild Wind Blows. Práve týchto päť kompozícií povyšuje album na niečo extra. Je počuť, že sa tým pohrali dostatočne a ambicióznejšie poňatie skladbám veľmi svedčí. Príjemný zaguľatený zvuk a striedmejšie tempá vytvárajú pomerne vzdušnú atmosféru. Kapela má pretlak skladateľských osobností, takže vzniká trochu tlačenica, čia skladba sa nakoniec objaví na albume. Mňa osobne teší, že Adrian Smith sa opäť výraznejšie podpísal ako skladateľ, pretože jeho schopnosti na tomto poli sú naozaj pozoruhodné. Celkový dojem je z môjho pohľadu výborný a imponuje mi jednak komplexnosť skladieb, rytmický groove a zároveň aj vystavaná melodika.

Nie som typický fanúšik Iron Maiden a vyznávam skôr albumy, ktoré sú kompozične trochu inde. The Final Frontier kráča nenápadne po línií Somewhere In Time a Seventh Son Of A Seventh Son, teda dielam ktoré vybočili mimo formát klasického britského heavy-metalu. Pre niektorých poslucháčov predstavuje The Final Frontier asi horkejší extrakt a pravdepodobne neohrozí postavenie albumov z rokov 80-tých. Keď si však zoberieme, že kapela začala v roku 1980 a o tridsať rokov neskôr prinesie na trh nahrávku takého kalibru, tak je úplne jasné, že všetka tá sláva a úspech nie sú vonkoncom náhodné. K hodnoteniu som nepristúpil vôbec sentimentálne, pretože album ma zaujal asi najviac od druhého príchodu Brucea Dickinsona hlavne kvôli jeho miernej odlišnosti a sofistikovanému spracovaniu.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - The Final Frontier
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Alice Cooper - Killer

Alice Cooper / Killer (1971)

vmagistr | 3 stars | 30.08.2015

Spousta lidí, spousta chutí. Někdo nedá dopustit na "svůj" jediný milovaný žánr, jiný zase po posluchačské stránce funguje jako "všežravec" a rád střídá v přehrávači různé styly. Druhý přístup má podle mě jednu velkou výhodu - když si poslední dobou od různé té progrese a fúzování (kterýmižto se pomalu proposlouchávat a objevovat v každém poslechu něco nového mě baví čím dál víc) chci odpočinout, můžu se vrátit k něčemu snáze stravitelnému, ale pro mě skoro stejně zábavnému - třeba ke starému dobrému hard rocku, konkrétněji dnes půjde o jistou Cooperovic čarodějnici.

Zrovna tvorbu Alice Coopera jsem už nějaký ten rok hodně zanedbával, ale u jeho tvorby ze 70. let si stále pamatuji, na co se na které desce nejvíce těšit. V případě alba Killer, ve kterémžto dnes mé ucho nalezlo zalíbení, je to jednoznačně suita Halo of Flies - více než osmiminutová skoroinstrumentálka (Aliceho zpěv se ozve vlastně jen v prostřední části) s parádním hardrockovým drivem a přehršlí použitých hudebních motivů. Další bezva nářez pak nabízí deska na samém svém konci, když se Alice vytasí se záhrobní melodikou skladby Dead Babies a následně přihodí nášup rockových riffů, zvaný (eponymně) Killer. Tento trojlístek bych určitě zvažoval zařadit na jakoukoli Cooperovu best-of, protože ho prostě žeru.

Deska Killer ale nesestává jenom z těchto tří pecek, takže co tu máme dál? Ve zkratce - ač to už bohužel není taková hitparáda, zůstává na mé straně spokojenost. Under My Wheels je takový lehce přibroušený rock'n'roll, Be My Lover zase rovná se průnik Aliceho zpěvného vyprávění, otesávaného sekanými kytarovými kily, a vcelku srandovních doprovodných vokálů v refrénu. Desperado se potácí někde na půli cesty mezi melancholickou kytarovou vybrnávačkou se smyčcovými aranžemi a tvrdou rockovou peckou. Fajně kvílející kytary a jedovatý zpěv dávají dohromady nejkratší skladbu na desce, ani ne dvouapůlminutovou You Drive Me Nervous, halekačkovým názvem opatřená Yeah, Yeah, Yeah zase nabídne prostor pro baskytaru a foukací harmoniku.

Jak tedy na mě tedy vlastně album Killer od Alice Coopera působí? Zábavný rock s několika výraznými momenty, zbytek lepší průměr. Mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami to ta méně výrazná pětice skladeb táhne spíš dolů, takže zůstaneme na lichém počtu. To nejlepší z hard rocku přelomu 60. a 70. let je, málo platné, nutno hledat na opačné straně Atlantiku, Alice Cooper zůstal na Killerovi jen "dobrý".

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Killer
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper

Flying Colors - Second Nature

Flying Colors / Second Nature (2014)

alienshore | 4 stars | 29.08.2015

Profesionálni aj amatérski recenzenti na celom svete sa potýkajú s problémom, či hodnotiť albumy podľa originality alebo momentálnych pocitov. K podobnej úvahe som dospel pri diele Second Nature od amerických Flying Colors. Je to jednoznačne komerčne ladený produkt a stojí za ním celkom inteligentná promotion, ktorá dáva logicky do popredia zostavu zloženú z veľmi známych hudobníkov. Počiatočná silná skepsa sa neskôr pretavila do celkom pekného poslucháčskeho zážitku. Na pomoc prišla tradične vinylová edícia a pri nič nerušenom počúvaní som si mohol všímať rôzne detaily.

Album otvára výborne prepracovaná Open Up Your Eyes, ktorá má naozaj art-rockový feeling. Nič komplikované sa nedeje a tak je inštrumentácia aj melodická fazóna veľmi ľahká a stráviteľná. Aj to je zásadná črta tvorby Flying Colors. K tým slabším článkom radím určite Mask Machine, v kontexte celej dosky sa ale vstrebáva relatívne bez problémov. Čo som si však všimol je, že Steve Morse začal konečne hrať ako Steve Morse. Práve jeho gitarové sóla sa skvele hodia do celkom pôsobivých klávesových plôch. Jeho menovec Neal Morse, známy to novodobý kazateľ progresívneho rocku, sa asi najviac podpísal pod jednotlivé skladby. Mená autorov však nie sú uvedené, ale akosi je to cítiť vo vzduchu (alebo presnejšie v hudbe). Treba však povedať, že určitý priestor dostali aj ostatní spoluhráči, čo sa prejavilo na uvoľnenosti celého počinu.

Všetky skladby sú starostlivo zložené aj nahraté a produkčne taktiež spĺňajú štandardné kritéria. V niektorých momentoch budete istotne počuť dozvuky (hlavne vo vokálnych partiách) The Beatles, čo nepovažujem za závažné faux pas. Práve modernejší spôsob vedenia nástrojov aj kompozičný rukopis vyznie v tomto kontexte celkom sviežo. Kompilát melodického rocku s prvkami art-rocku sa tentoraz naozaj vydaril hlavne vďaka silným osobnostiam, ktoré vniesli do hudby to, čo ich najviac charakterizuje. Dokonca aj nesmierne sentimentálna Peaceful Harbor má svoje čaro a gitarista Steve Morse tu prejavil svoj povestný cit pre harmóniu. Posledná suita Cosmic Symphony prináša košatejšie aranžmány, krásny zvuk elektrického klavíra a opäť nápadité melódie.

Najväčšou devízou albumu sú jeho pozitívne vibrácie. Práve tu nastal zlom a preto som ho začal brať vážne s jeho plusmi aj mínusmi. Second Nature je vo viacerých rovinách vyrovnanejším a lepším dielom než rozháraný debut. Jeho jednoliata konzistencia má svoje odtiene a farby, takže poteší vo vhodnej chvíli myseľ aj ducha. V konečnom hodnotení sa prikláňam viac k pocitom, o nič iné v hudbe totižto ani nejde ...

» ostatní recenze alba Flying Colors - Second Nature
» popis a diskografie skupiny Flying Colors

Gnidrolog - In Spite of Harry's Toe-nail

Gnidrolog / In Spite of Harry's Toe-nail (1972)

Jardo | 5 stars | 28.08.2015

Niektoré kapely aj napriek svojej jedinečnosti a hráčskej i muzikantskej genialite, zostali nepovšimnuté alebo nie tak, ako by sa to žiadalo. Prvou takou skupinou, ktorá mi v týchto súvislostiach príde na myseľ je celkom určite Gnidrolog. A to by aj mohlo stačiť... niekomu však možno nie, tak pre istotu napíšem ešte pár slov.

Máme do činenia s neopísateľnou hudbou, jedinečnými muzikantmi, skvelými hudobnými nápadmi, podanými neuveriteľným spôsobom. Páni hudobníci sú skutoční majstri svojich nástrojov, ktorí sa inšpirovali aj klasikou. Milujem to striedanie rytmov, tempa, tvrdých a jemnejších pasáží. Je zážitok počúvať túto náročnú, no pritom tak príťažlivú hudbu. Tým myslím aj zdanlivo chaotické, či priam avantgardne uletené časti – jednoducho ma celý album od začiatku do konca zasiahol. Ešte som nevychválil spev, tak poďme do toho... tie vokály (a viachlasy) sú ako z nebies – zvlášť v titulnej skladbe (pri všetkej úcte, kam sa na to hrabú Chrobáci), kde je aj fantastické gitarové sólo a tá harmonika tam nemá chybu – znie až countryovo, ale všetko to spolu drží a klape – neviem si predstaviť iných progerov, či by si toto dovolili. V úvodnej ma zasa totálne dostal spev v prvej polovici – tá je aj parádne tvrdá. Taktiež ma fascinuje Time and space a tým som zároveň aj vymenoval moje tri top skladby, ale ostatné sú tiež veľmi silné a „šliapu“ im na päty.

Debut Gnidrolog ma ihneď ohúril. Veľmi ťažko sa táto hudba opisuje, ale skúste dať dokopy King Crimson, VDGG, Gentle Giant a je z toho Gnidrolog. Ani to však nie je najšťastnejšia charakteristika - toto je nutné si vypočuť a viacerými posluchmi vnikať do tejto hudby, vnímať to umenie. Famózne...

» ostatní recenze alba Gnidrolog - In Spite of Harry's Toe-nail
» popis a diskografie skupiny Gnidrolog

Genesis - Calling All Stations

Genesis / Calling All Stations (1997)

jon2 | 5 stars | 25.08.2015

Jedno z nejlepších alb Genesis. Trošku jsem měl strach, jaké bude, ale zamiloval jsem si ho na první poslech. Ray byl skvělý i živě a - přiznávám - v některých písních mne nadchl víc, než Phil. (Pravdou ale je že Genesis s Philem jsem živě nikdy neviděl).

Sleduji i Rayovu sólovou dráhu a určitě též stojí za poslech.:-)

» ostatní recenze alba Genesis - Calling All Stations
» popis a diskografie skupiny Genesis

Status Quo - Don't Stop

Status Quo / Don't Stop (1996)

Brano | 3 stars | 25.08.2015

V čase vydania(1996) som mal tento album nahratý na audiokazete a neskôr som si kúpil aj originál CD do zbierky.Jedná sa o album coververzií od rôznych interpretov a skupín,vydaný pri príležitosti 30 výročia založenia skupiny Status Quo.Najsilnejší moment je asi Get Back od Beatles,ale nájdete tu aj prerábky hitov od Beach Boys,Little Richarda,Roberta Palmera,Chucka Berryho,CCR,Fleetwood Mac...Od začiatku je to nášup a pulzujúca energia,ale postupne ma začínajú stále tie isté opakujúce sa gitarové riffy a akordy unavovať.A situáciu nezachránia ani hviezdni hostia z Beach Boys,ani Brian May so svojou krbovou gitarou.Dávam poctivé tri hviezdy za nasadenie a radosť z hrania,ktorá sa nedá uprieť.

» ostatní recenze alba Status Quo - Don't Stop
» popis a diskografie skupiny Status Quo

Morse, Neal - The Grand Experiment (As The Neal Morse Band)

Morse, Neal / The Grand Experiment (As The Neal Morse Band) (2015)

Tomáš Rojt | 3 stars | 24.08.2015

V čemž že tkví velký experiment, a čím by nás mohl starý lišák Neal Morse ještě překvapit? To jsou určitě dvě nejčastější otázky všech, kdo tohoto barda zámořského progresivního rocku již delší dobu sledují. Tak především, Neal Morse se neprezentuje už jen svým jménem, ale jak sám říká, nazrál čas zviditelnit i další dva spoluhráče, protože hudba vznikala společnými silami a to je odpověď i na první otázku, neboť velký experiment spočíval v tom, že veškerý materiál byl tvořen spontánně až přímo ve studiu. A to překvapení? Žádné se nekoná, Morseho fanoušci mohou zůstat klidní, dostali opět to, proč svého guru milují. Progresivní rock se vším, co němu patří – vygradované hymnické melodie, dlouhé instrumentální pasáže, zklidnění v podobě akustických vyhrávek a především excelentní výkony pánů muzikantů. Neal Morse je až neuvěřitelně aktivní, poprvé dal o sobě na rockové scéně vědět jako zakladatel, klávesový hráč, téměř výlučný skladatel a samozřejmě sólový zpěvák dnes již legendy SPOCK BEARD. Kromě sólové kariéry je ještě členem projektů TRANSATLANTIC a FLYING COLORS. Co se týká různých hudebních aktivit -ruku by si mohl podat se svým kolegou, přítelem a především výborným hráčem na bicí nástroje – Mickem Portnoyem, který ho provází ve všech aktivních projektech a nechybí ani na tomto albu. Neal Morse nezklamal, ale na svého Seržanta Pepře stále ještě čeká.

» ostatní recenze alba Morse, Neal - The Grand Experiment (As The Neal Morse Band)
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal

Whitesnake - The Purple Album

Whitesnake / The Purple Album (2015)

alienshore | 2 stars | 23.08.2015

Ansábel Davida Coverdalea s názvom Whitesnake vydal album cover-verzií a poniektorí poslucháči vrátane mňa majú pocit, že je to asi zlý sen. Vyjadriť úctu Jonovi Lordovi, Ritchiemu Blackmoreovi a Glennovi Hughesovi je určite milé, no tento typ reminiscencie nesie so sebou isté riziká. Jedna časť publika bude nadšená a tá druhá bude pindať, tak ako vždy. Na konci tohto reťazca stojí Coverdale, ktorému na účet naskakujú bubáky a s úsmevom si otvorí šampus na oslavu vydarenej akcie. Považujem toto divadielko za vykalkulované, ale ako sa vraví aj zlá reklama je reklama, dokonca ešte lepšia než tá dobrá. Niekedy treba vedieť povedať zbohom, goodbye, adieu alebo adiós amigos, keď už zjavne nemám čo ponúknuť a nepriživovať sa na svojej minulosti bez zjavnej príčiny.

Aby sme teda len nezasúvali žihadielko bez konštruktívnej kritiky, tak otázka je čo nám The Purple Album vlastne ponúka. Sú to teda skladby z obdobia Deep Purple označujúce sa väčšinou ako Mark III a Mark IV, t.j. roky 1974-1975. Skladby naozaj v ničom zásadnom neprekvapujú, neudivujú a nie sú ani príjemným výletom do minulosti. Zvuk je ostrý a tvrdý, čím v podstate dehonestuje myšlienku tvorby Deep Purple. Sú to samozrejme odchýlky v sólach či nástupoch, ale tie nemajú zásadný vplyv na celkový dojem, keďže produkcia je veľmi monotónna a jednotvárna. Ani David Coverdale nežiari so svojim hlasovým fondom, pretože svoje najlepšie obdobie už má za sebou. Ak sa chcel David rozlúčiť s fanúšikmi, tak určite autorským albumom a ako bonus mohli byť niektoré skladby z obdobia Deep Purple. Absencia Glenna Hughesa (ex-Deep Purple) je tiež udivujúca, najmä ak sa tu nachádza jeho song Holy Man. Jednoducho nebol na tento projekt pozvaný a tak si David pravdepodobne sám so sebou zaspieval aj You Keep On Moving.

Na začiatku stála myšlienka obnovenia starej zostavy Deep Purple a všetko sa nakoniec scvrklo do patetickej kolekcie cover-verzií s moderným nadupaným soundom. Spracovanie skladieb je prvoplánové, pre týchto muzikantov nebol až taký problém pohrať sa s aranžmánmi. Nič osobitné do nich nevniesli, preto len okolo vás prejdú ako hlučný kamión. Napadla ma otázka pre pána Coverdalea. Čo tak zavolať do zostavy Bernieho Marsdena, Mickyho Moodyho alebo napr. Johna Sykesa a stvoriť skutočný posledný album Whitesnake??? Určite by sa s tým dalo niečo spraviť, ale to by musel tento narcizmom zasiahnutý frontman naozaj myslieť na fanúšikov a nielen na prezentáciu samého seba.

Hodnotenie: 2,5

» ostatní recenze alba Whitesnake - The Purple Album
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Nová videa

Kde to vře

Royal Hunt / Moving Target

Mohyla
Wolfík ahoj! Opravím gitarového mága na klávesového mága?

Royal Hunt / Moving Target

b.wolf
Royal Hunt včetně bočních projektů kytarového mága André Andersena (např. jeho skvostné...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

9980 recenzí
1917 skupin
132618 příspěvků ve fóru
2284 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000