Sassi, Yossi Idol, Billy Dane, Warrel Loomis, Jeff Verve, The Jolly Moloch Tourniquet Out Of Focus Carpenter, Cody

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Banco del Mutuo Soccorso - No Palco (live)

Banco del Mutuo Soccorso / No Palco (live) (2003)

Snake | 4 stars | 16.10.2018

CD Sony Music ‎MHCP-1320 /2007/

Výbornej koncert, uspořádanej k 30. výročí založení legendárních Banco del Mutuo Soccorso. Nahrávalo se to 6. července 2002 v Římě a vyšlo o rok později u Sony music v Itálii a v roce 2007 u stejné firmy v Japonsku.

Těžištěm akce jsou sedmdesátá léta a vzpomíná se především na první čtyři studiová alba. Nechybí největší hity kapely : hned na úvod je tady z eponymního debutu pocházející nakládačka R.I.P, po ní svižná a chytlavá Il ragno, dále Canto di primavera, Non mi rompete a - trochu překvapivě - aj "osmdesátkovej" Moby Dick. Jediná, mě neznámá skladba (La caccia / FA# minore) pochází ze sólového alba "Movimento" bosse Vittoria Nocenziho. Písničky jsou v mnohdy notně pozměněném aranžmá, prodloužené, nebo naopak zkrácené a doplněné o dechové nástroje (klarinet, flétna, ságo), ovšem to jejich jádro zůstává samozřejmě stejné. Pro fanouška kapely, který zná originální verze nazpaměť je to ovšem zajímavé poslouchání. Na správné párty nemůže chybět řada hostů a tak si s kapelou břinkne aj několik původních členů - především bubeník Pierluigi Calderoni a klávesista Gianni Nocenzi.

Atmosféra koncertu je výborná, pěkně to odsejpá a jedinou výtku bych měl snad až k příliš dlouhé klávesové exhibici před prvním z přídavků, kterým je srdcervoucí 750.000 anni fa...l'amore? Ovšem když se z reproduktorů vyvalí závěrečná instrumentálka Traccia II, řvu nadšením a chci ještě, ještě, ještě...

V bookletu je krásně rozepsané obsazení v jednotlivých písničkách a tak se dá snadno zjistit, kdo (a z kterého stereo kanálu) vám zrovna hraje. A víte, co je nejlepší ? Ten fantastickej, plnotučnej a krásně čitelnej zvuk. Ta deska hraje líp, než většina dnešní studiové produkce (čistě subjektivně, žádná měření jsem neprováděl). Jenom je mi záhadou, proč na takhle výjimečné akci chyběly kamery, protože Banco těch live DVD zrovna moc nemá. Dva koncerty vyšly ještě na véháeskách (na DVD pak v roce 2004 a 2006), jeden - a výbornej - je součástí box setu Prog Exhibition 2010 a na youtube je záznam vystoupení z Japonska, z roku 2007. Jenomže to v jejich diskografii nějak nemůžu dohledat. Na kapelu takového formátu mi to přijde trochu málo.

Cédéčko je v plastu a velkoformátovej skládací booklet obsahuje tracklist a již výše uvedené podrobně rozepsané obsazení v jednotlivých skladbách. Pak je tu také koláž ze spousty fotografií, jenomže v odstínech červené, oranžové a černé. Výsledkem je chaos, jehož výpovědní hodnota je nulová. Japonská verze se od italské moc neliší. Navíc je tu jen pár těch jejich znaků na hřbetě a zadní straně obalu, přiložený booklet v japonštině (ovšem také s texty písní v obou jazycích) a OBI. Obě vydání už jsou dnes bohužel vyprodaná a případný zájemce bude muset obrážet bazary a aukce. Já to svoje koupil teprve nedávno a jsem šťastnej, že ho mám.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - No Palco (live)
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso

Nazareth - Tattooed On My Brain

Nazareth / Tattooed On My Brain (2018)

b.wolf | 0 stars | 16.10.2018

Tak jako mně Uriáši připravili velmi nečekané překvapení svou novinkou, tak Nazareth po odchodu D. McCaffertyho taktéž, bohužel velmi nepříjemné. Obal připomíná spíše deathmetalovou smečku, Danyho nelze nahradit, ovšem nový frontman, to je tragédie. Pro mě nepříjemný, řezavý hlas, který fakt nedávám. Feeling alespoň přechozích alb The Newz nebo Big Dogs je tentam, ani závěrečný pokus o baladu to rozhodně nezachraňuje. Vyjma (a to snad) úvodního songu tohle zkrátka nejsou Nazareth... Z úcty k legendě bez hodnocení, jelikož to by rozhodně nebylo lichotivé...

» ostatní recenze alba Nazareth - Tattooed On My Brain
» popis a diskografie skupiny Nazareth

John, Elton - Goodbye Yellow Brick Road

John, Elton / Goodbye Yellow Brick Road (1973)

Egon Dust | 4 stars | 15.10.2018

Sir Elton John, ten čo hral na pohrebe celebrite všetkých celebrít Lady Diane. Áno, ten je v rock'n'rollovej kultúre silne na vážkach. Na jednej strane zložil neskutočné veci, ktoré ovplyvnili Guns n Roses, Alice Coopera, či dokonca nášho Maťa Ďurindu, ktorý sám priznal, že pri skladaní "Dnes" fičal na Eltonovi (predsa aj on má svoju "Tonight"). Elton patril v 70. rokoch, najmä v rokoch 1972-73 k najvyhľadávanejším glam rockovým umelcom. Podobne ako Reed sa ku glamu nejako hrdo nehlásil. Priateľstvá s Bolanom, Bowiem, Iggym (ktorý vonkoncom o spojenie s glamom nestál) a samozrejme Cooperom tvorili americko-britské spojenie glam rockovej nadvlády.

Goodbye Yellow Brick Road nepatrí isto k triviálnym glam rock skákaniciam ala Sweet, Slade, Quatro. Je to hodnotné poprockové dielo, ktoré nenesie stopy žiadnej lacnej hudby. Už v úvode ukázali silu pompéznosti ako samotný autor, tak muzikanti a v neposlednom rade pán textár Taupin.

"Funeral for friend" je strop úvodu popovo ladeného albumu! Upozorňujem, lebo uriaší, parplisti lebo pinklflojďáci sa ľahko môžu chytiť a porovnávať. Nie je čo porovnávať. Elton nikdy nebol žiadny silný progres. Našťastie. Dokázať pestrosť a rozmanitosť v jednoduchších pesničkách, to je pre mňa občas väčšie umenie ako v náročných kompozíciách. S pohrebom priateľa štartuje tvrdšia rocková záležitosť "Love lies bleeding" naživo znela dokonale s veľmi dynamickým sólom. Balady, gro Eltonovej tvorby a žiaľ aj pomník jeho rozvoja. To však neplatí ani o jednej balade z tejto LP. Candle in the wind - presne tá z Dianinho pohrebu bola fenomenálnou ódou pre Marilyn Monroe mladého (v tom čase ešte) heterosexuála (už silne bojujúceho so svojou sexualitou ako kamoš Freddie)a so silným textom pána Taupina.

Bennie and The Jets vraj pojednáva o Suzi Quatro a jej kapele. Jej príbeh v jeho vlastnej verzii. Goodbye Yellow Brick Road je skvost. Pieseň "bez názvu", žiaľ asi názov by aj potrebovala, lebo neviem si na ňu spomenúť. Aby sme nezaspali nám Sir Elton pripravil vypalovák na rok 1973 v dosť modernom aranžmáne "Grey Seal", tento šedý plameniak akoby už podvedome ohlasoval prílet na Jamajku (Jamaica jerk off). "I´ve seen movie too" je celkom príjemná ešte stále nie moc monotónna balada. Odbočka k francúzskej šansónovej muzike je jedna z najkrajších piesní albumu a to je "Sweet painted lady". Smutne vyznievajúca a smutne končiaca "Ballad of Danny Bailey (1909 -1934)" je ukážkou textárskej dokonalosti Taupina.

"Dirty little girl" je menej významnejšie pomalé rockové číslo. Kontroverzia a dvojzmyselnosť v časoch sexuálnej revolúcie v tej najhorúcejšej, aká len mohla byť v časoch glitter rocku, sadla do bodky do kontextu tej doby (samozrejme u nás v ČSSR boli glam rockové pesničky brané ako šlágriky typu "Vonia Kakao" a "Volám ťa Džejn"). K veci: Dvojzmyselnosť pesničky "All the girls love Alice" vyznievala silne lesbický ak sa teda skutočne jednalo o Alicu, ktorá pobalamútila hlavu všetkým dievčatám v okolí. Verzia č.2 je tá, ktorú v dokumente "Super Duper Alice Cooper" sám Elton načrtol, že to bola davová psychóza mladých dievčat na po koncerte Alice Coopera, ktorého bol Elton s Berniem v roku 1973 pozrieť. Rock'n'roll stále žije, tvrdil roku 1973 Elton - s kapelou to dokázal hneď dvoma parádnymi číslami.

Prvým trochu beach boysovským "Your little sister can´t twist (but she can rock'n'roll)" a stonesovská "Saturday Night all right for fighting" , kde si splnil sen znieť ako Stones aspoň v jednej kvalitne údernej veci. Keď som videl na CD "Use Your Illusion II" pod "You could be mine" napísané: venované Eltonovi Johnovi a Bernie Taupinovi, časom mi bola jasné prečo. Práve "Saturday Night allright for fighting" má ráz živelného rock'n'rollu a silnej melódie, ku ktorým najmä Axl Rose silne inklinoval. Protipól Axla Rosa a obrovský miláčik žien Jon Bon Jovi si zobral to svoje z nasledujúcej veci. Myslím, že asi poslednej silnej skladbe albumu. Roy Rodgers akoby vystrihnutý do neskorších Mladých Pušiek 2, kde sa dokonca na Joviho Blaze of Glory podieľal aj sám Sir Elton. Žiaľ, moc syrovo neznejú posledné dve skladby možno trochu moc dlhého albumu. Znejú fajn jalovo ako pozadie pri práci niekde v laboratóriu, kde ani nedokážú vyrušiť pri nejakom významnom výskume.

V zhrnutí a v skratke. Goodbye Yellow Brick Road je určite jeden z najlepších albumov dvojice John/Taupin. Určite by som ho dal aj k albumom roku 1973. Vytknúť mu možno len dĺžku. Ako 1LP by to bol veľmi silný album. Či sa to niekomu páči či nie, Bowie ho jednoznačne schoval skladateľský do vačku. Vydal silný album po albume. Skladby pretriedil. Nemohlo sa stať, že nadobudneme pocit, že ani neviem, ktorá pieseň je ktorá. To sa mi v jednom momente stalo na tomto kvalitnom pop-rockovom diele.

» ostatní recenze alba John, Elton - Goodbye Yellow Brick Road
» popis a diskografie skupiny John, Elton

All Them Witches - ATW

All Them Witches / ATW (2018)

northman | 4 stars | 15.10.2018

All Them Witches jsou skupina, která mě uchvátila hned první deskou, kterou jsem slyšel, a tou bylo album Our Mother Electricity. Tuhle desku jsem si poslechl po přečtení recenze tady na stránkách. Věděl jsem, že musím mít vše, co tahle kapela vydala - nejlépe na vinylech. Netrpělivě jsem vyčkával, až dorazí balíček z Anglie, kde jsem si tohle album objednal, když deska dorazila, tak neposlouchám nic jiného.

Úvodní skladba s názvem Fishbelly 86 Onions je monotónně se opakující rytmický útvar se zpěvem, který mi nejvíce připomíná MC5. Následující Workhorse a zvláště 1st vs. 2nd jsou písně hodně ovlivněné blues. Blues jsou ovlivněny všechny písně na tomto albu. U nejdelší skladby s názvem Harvest Feast si vždy, když ji slyším, vzpomenu na How Many More Times od Led Zeppelin, akorát ty skluzy na kytaru se více povedly Jimmy Pageovi. V předposlední skladbě HJTC jsou určité názvuky country, které dokazují, že All Them Witches jsou americká skupina. I když to není jejich vrcholné dílo, mně se tahle deska hodně líbí. V poslední době je to pro mě kapela, která hraje pořádný bigboš, kterému se v jejich případě říká "stoner rock". Abych nezapomněl, písně na téhle desce mají v sobě velkou porci psychedelie.

Maximum jim nedám, ale čtyři hvězdy si zaslouží.

» ostatní recenze alba All Them Witches - ATW
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Schenker, Michael - Arachnophobiac [Michael Schenker Group]

Schenker, Michael / Arachnophobiac [Michael Schenker Group] (2003)

jirka 7200 | 4 stars | 15.10.2018

Patnáct let uplynulo od vydání desky MSG pojmenované Arachnophobiac. Toto album mají dávno fandové hard rocku nenávratně zapsané ve svém podvědomí, přesto je záhodno si ho v období kulatého výročí jeho vydání připomenout. Vraťme se tedy společně proti proudu času až do roku 2000. Jste tam? Výborně. Lehce nastíním situaci. Michael se opět nechal přemluvit k hostování u UFO a vydává s nimi dvě průměrná alba. Na pořádnou koncertní prezentaci nedošlo, Schenker dal totiž přednost plným halám a vystupováním se Satrianim v obrovských halách před objížděním klubů s UFO. Souběžně rovněž pracoval s Pete Wayem na projektu The Plot, jehož výsledek byl uveřejněn na CD až v roce 2003. S MSG vyvrhnul v roce 2001 na trh solidní a barevné album ve stylu melodického metalu/AOR - Be Aware Of Scorpions.

Jak je to v této kapele zvykem, v sestavě se tehdy objevily nové tváře, hlavně zpěvák Chris Logan. Ten se jako jako jediný nominoval do týmu, který začal pracovat na následujícím albu Arachnophobiac. Jako další akvizice zajistil agilní šéf vydávající firmy Shrapnel Michael Varney Stu Hamma, špičkového basmana, který nahrál osm autorských desek a byl uznáván za spolupráci se Stevem Vaiem, Joe Satrianim a mnoha dalšími esy rockového nebe. Na stoličku za bicí usedl neméně známý Jeremy Colson, který udával rytmus Steve Vaiovi či Martymu Friedmanovi. Popravdě – sestava snů. Jen sázka na zatím ne tolik zkušeného Chrise Logana opět trochu překvapila. Krom předchozí desky MSG, kde v podstatě poprvé získával studivé ostruhy, vystupoval pouze s lokálními spolky Phoenix Rising a Outlaw Circus, které se však do širšího povědomí více nezapsaly.

Nyní blíže k desce. Z šeredně rudého přebalu se na nás děsivě šklebí Michael a z jeho úst vylézá nějaký odporný pavouk. Brrr, dlouho jsem neviděl tak odpudivý obrázek. Evokuje to ve mně plakát k hororu Mlčení jehňátek. Snad bude obsah příjemnější.

Úvodní Evermore je taková podivně ospalá, projev Chrise Logana je hodně nevýrazný, zahuhlaný, jako by měl problémy s nosní dutinou. Atmosféru částečně zachraňuje mohutný riff a pěkná sóla kytaristy, z nichž je jedno na konci staženo do ztracena, což je docela škoda, chtěl jsem ho doposlouchat. S tímto nemilým zlozvykem jsem se setkal na této desce ještě několikrát. Při druhé Illusion jsem pookřál, pěkné sólo v úvodu skladby odstartovalo solidní a svižnou hard and heavy jízdu s příjemnou melodií. Titulní Arachnophobiac dal v úvodu vzpomenout na melodii Holy Diver od kolegy Dia, ale jen ve slokách, refrén je o něčem jiném. Zvláštně působí sbory, které si Logan zpívá sám sobě. Jinak ten povedený rotující riff bude v mé hlavě navždy spjat s jednou nejlepších věcí na tomto albu. Rock'n'roll Believer je takové zrychlené blues s pěknou vybrnkávanou melodií.

Tak pozor! V polovině alba jsem si uvědomil, že je to deska založená na hutných riffech! Mnohé kousky jsou vždy na jednom vystavěny a postupně zahušťovány omáčkou vyhrávek a sól. Jen zpěvák jako by se šetřil, zpívá všechny skladby podobným stylem.

S pěkně těžkotonážním blues je spjata i Weathervane, pěvec jako by se ve studiu postupně dostával na potřebnou provozní teplotu. Over Now – povinný ploužák s posmutnělou atmosférou a One world je zase pořádně hutným, dřevním hard rockem s konečně řízným pěvcem. Break the Circle zvyšuje tempo a při poslechu se usmívá každý příznivec poctivého hard and heavy osmdesátkového střihu. Tam, kde předchozí skladba skončila, navázala předposlední Alive, ovšem se zařazeným vyšším rychlostním stupněm. Poslední Fatal Strike je poněkud nudnou tečkou.

Podtrženo, sečteno. Michael připravil riffovou desku plnou dřevního hard rocku přímo navazující na alba UFO Covenant a Sharks. Aby také ne, Arachnophobiac se natáčel se stejným producentským týmem, ve stejném studiu a vyšel i u stejného labelu. Připadá mi, že si ty lepší skladby nechal Michael v šuplíku a na předchozí desky UFO je nepoužil. Celistvou a solidní hráčskou souhru kazí poněkud toporný hlas Chrise Logana. Kam se poděl ten drsoň, co se na předešlé desce Be Beware to Scorpions nebál zatlačit na pilu. Byl snad s Klausem ze "Škorpíků" na operaci hlasivek? Zde mu chybí větší zápřah, energie a trochu barevnější projev.

Někdo vyčítá desce i několik sól, které nahrál Jeff Watson, kytarista Night Ranger. Já si myslím, že do písní bez problému zapadají a kdyby to v bookletu nebylo uvedeno, nikdo by to nepoznal. Pokud se vám však ztratí kytarista v závěru nahrávání a ozve se až z přísně střeženého oddělení protialkoholní léčebny, tak mnoho jiných možností než najmout kolegu na výpomoc nezbývá. Turné k albu bylo stejně adrenalinovou akcí jako nahrávání. Rušené koncerty, potyčky mezi spoluhráči ústící ve vážné zranění zpěváka, nebo některá vystoupení odehraná jen z části - to bylo zbytečnou kaňkou na následné prezentaci materiálu desky Arachnophobiac, které se nedostalo takové pozornosti,jakou by si zasloužila.

Poctivých nahrávek kytarových velikánů, kteří by byli schopni rozpustit své ego a složit desku bez nekonečných a zdlouhavých sól mnoho není. Michael Schenker je jedním z mála, který to dokázal.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Arachnophobiac [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Big Big Train - The Underfall Yard

Big Big Train / The Underfall Yard (2009)

horyna | 4 stars | 15.10.2018

Na světě je tolik kapel, takové moře hudby, o kterém by člověk rád něco napsal, ale čas mu nechce dovolit víc a zůstává zkrátka tím neúprosným vládcem všeho. Jeho panování se zatím nikomu z nás nepodařilo uniknout a jistě to tak zůstane i po řadu dalších nekonečných let. Jedním z restů, který chci teď napravit, je i recenze tohoto díla.

Big Big Train patří mezi moje velké oblíbence. Samozřejmě teď mluvím o té druhé - kvalitativně podstatně významnější epoše v historii souboru. Začátky kapely nejsou závratně působivé, první nahrávky vydané ještě v devadesátých letech absolutně neodhalují potenci kvality, která jde nejpozději s nahrávkou The Difference Machine strmě vzhůru. V jejím případě (a možná už v případě předchůdce Gathering Speed) můžeme mluvit o hotové kapele, která si je zatraceně jistá tím, co právě dělá.

Prudký nárůst invence a nezdolnou tvořivou sílu, která začala právě tehdy kolovat žilami tohoto souboru, lze vytušit v každičké skladbě, její části, sloce, refrénu či instrumentální mezihře. Nápadité využívání dechové sekce, časté změny rytmů a nálad, čerpání inspirace z folkové oblasti, dechberoucí instrumentální kolorit i vokální barva, dravost a nenapodobitelnost Davida Longdona respektive Seana Filkinse udělaly z BBT jednu z největších kapel na progresivní scéně.

Když pominu album, které mě s kapelou seznámilo (Folklore) a o kterém si stále myslím, že patří k mezi jejich nejlepší, ten skutečný vrchol byl dosažen s dvojicí English Electric. To je celkem holý a nepřeslechnutelný fakt. Zpátky ale k desce recenzované. Ta hraje v mých očích trochu upozaděnou roli. Leží mezi titánským Difference Machine a zmiňovanou top-elektřinou č. 1. Kapela se v jejím případě až příliš zahleděla do folku a jeho derivátů, kterými v množství více než potřebném zahlcuje své složitě strukturované skladby. Tempo je často velice pomalé a baladický charakter alba přivádí diváka do mírně letargické nálady. Přitom začátek desky je famózní.

Vše se otevře dechberoucí atmosférickou předehrou Evening Star a jednou z nejlepších písní BBT, skladbou Master James Of St. George. Tady se musím poklonit především Davidu Longdonovi, jehož sytý a uhrančivý projev propůjčuje písni skutečně silný punc originality. Odevšad se ozývají boční doprovodné vokály, které se různě překrývají a doplňují. Zvuk je jako ze škatulky, všechny nástroje jsou precizně izolovány, poslouchat tak skvostně sejmutou baskytaru je opravdová lahůdka. Třetí Victorian Brickwork začíná velmi sugestivně, posléze však přejde do obrátek a průběžně střídá obě tempové polohy. BBT kouzlí v náladách i emocích.

Ve zbylé trojici se noha z plynu sejme ještě intenzivněji. Muzika zůstává stejně krásná a malebná, já osobně bych však uvítal také nějakou ostřejší věc. Tady je důležité se s albem pořádně porvat a proposlouchat se naskrz. Hudba je hodně složitá, časté změny nálad a dlouhé instrumentální plochy umístěné v idylické duchovní rovině s minimem opakujících se motivů dávají posluchači pořádně zabrat. Poslední věc má skoro 23 minut. Jde o píseň titulní, která je nápady nacpaná nad okraj a aranžérsky dotažena na maximum. Je prakticky nemožné, aby se vám nějakým způsobem oposlouchala.

A teď už rychle k bodování, poněvadž jsem se rozepsal daleko víc, než jsem původně zamýšlel. Domnívám se, že já sám tuhle desku jednou docením v daleko širším měřítku než doposud. Vyžaduje hodně času a trpělivosti. Po necelých dvou letech známosti a X posleších zatím zůstávám na 4 hvězdách.

» ostatní recenze alba Big Big Train - The Underfall Yard
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Kayak - Seventeen

Kayak / Seventeen (2018)

horyna | 4 stars | 14.10.2018

Když jsem plánoval jeden z dalších nákupu svých starých art-rockových klasiků, pocítil jsem potřebu přiřadit k nim i nějaké moderní (neo)progresivní album dneška. V této oblasti vychází každoročně neuvěřitelná spousta materiálu. Stačí se kouknout na Progstreaming a při záplavě nových i služebně postarších kapel člověk nevychází z údivu. Tento donedávna úzkoprofilový trh je dnes totálně přesycen. Dle mého si je většina z oněch kapel až neuvěřitelně podobná. Ať jsou mezi nimi Italové, Holanďani, Němci, Britové či Američani, všichni pracují na podobné bázi s moderním novodobým zvukem a používají tytéž postupy. Hlavně hodně melodií, tu bombastičtější, tu střídmější klávesy, zpěváky, kteří skutečně umí a slušně šlapající rytmiku. Jeden obšlehne od druhého melodii nebo nějaký smysluplný nápad a pak se v tom máte vyznat. Pro posluchače je čím dál těžší vydolovat z této změti něco alespoň trochu zajímavého.

Neprahl jsem po nějakých progresivních holobrádcích, ale chtěl slyšet novou nahrávku větrem ošlehané kapely, která ještě neřekla poslední slovo a nepatří do starého železa. Vybral jsem si skupinu Kayak. Holanďany, kteří jsou s vynucenými přestávkami na scéně už od sedmdesátých let a své největší úspěchy žali právě v této době. I v nové dekádě vydávají alba, ale pozornost se k nim netočí tak zpříma, jako ke služebně stejně starým, avšak daleko známějším kolegům. Jeden náš nezdolný progresivní propagátor jim tu v poslechovém okénku věnoval už dostatek času (však on určitě tuší, o kom že je tady řeč a možná se ke své "závislosti" i přihlásí), a tak na jeho popud jsem si zase jednou zatestoval i já. Při internetovém předposlechu mne deska zaujala, oblíbení a stále nejlevnější Music R. kotouč měli dokonce skladem, tož se šlo objednávat.

Pravda, čekal jsem zkušené matadory a dostal pouze jednoho původního člena, kterým je klávesák Ton Scherpenzeel, přítomný už na debutu z třiasedmdesátého. Ostatní členové jsou novici, na basu se tu dokonce mihne Gildenlöwův brácha Kristoffer, ale největší devízou dnešních Kayak je bezesporu nový zpěvák Bart Schwertmann. Má až dojemně krásnou barvu hlasu, prvotřídní techniku frázování a k melodické a vyšperkované hudbě jakou Kayak na své novince předvádí, se hodí naprosto skvěle.

Hudební přednes kapely můžu s klidným svědomím označit jako vysoce melodický, až návykově moderní art-rock, chcete li prog-rock. Nápaditý, bohatý na změny, pro tento styl obsahující onu potřebnou hráčskou erudici, což vlastně značí – nic nového pod sluncem. Ale není to tak úplně pravda. Kayak mají něco do sebe, něco, čím vás dokáží vtáhnout do děje a zlehounka přidržovat svými nenucenými melodiemi a bohulibou aranžérskou činností.

Jdnotlivé skladby by se dali rozčlenit do několika kategorií: Na straně jedné stojí skutečně vysoce melodické a zapamatovatelné kusy, například úvodní opener Somebody, čtvrtá, klávesově znatelně dobarvovaná Feathers And Tar nebo nemálo kýčovité All That I Want. Pak tu máme tři epické dlouhometrážní záležitosti La Peregrina, Walk Through Fire a Cracks. Ty po právu náleži k tomu nejlepšímu, co se novodobým Kayak podařilo složit. Zde se toho děje opravdu hodně, snad i víc, než na mnohých celých deskách stylově spřízněných souputníků. Pečlivě promyšlená strategie každé z trojice jmenovaných skladeb je posazena na vzrušujících kytarových a klávesových vyhrávkách, které po určité době a se změnou rytmu zcela plynule přechází do akustických poloh. Každá z nich je krášlena nějakým nevšedním nápadem. V první z nich je část skladby nesena ve výbušném pochodovém tempu, které po chvíli vystřídá chopinovský klavírní part a celkový charakter skladby má hodně blízko k vážné muzice. Pětce Walk Through Fire vévodí opět ony zpěvné melodické kytary a nádherně položený hlas Barta Schwertmanna, který se jako správný lodivod pohybuje mezi akusticko-klavírními vodami lehce a s patřičnou grácií. Zvláštností této skladby je jakási skotská melodie na klávesy (imitující dudy?) a závěr vrní v silně patetickém nahuštěném duchu.

Do třetí kategorie bych zařadil malinko netypické písně, v nichž se vyřádí i různé doprovodné nástroje, jako jsou například flétny v X Marks The Spot, mandolína a akordeon (opět klávesy) v interesantním kabaretním přízpěvku God On Our Side (snad díky Kristofferovi jsem si vzpomněl na nějakou starou skladbu Pain of Salvation - skrze rytmické pochody), nebo housle v Love, Sail Away.

Skutečným bonbónkem je píseň číslo šest - Ripples On The Water. V ní si kytarový part střihl (věřím že) miláček nás všech, skromný artrockový mohykán a leader věčně utajených Camel, Andy Latimer. No a hádejte jak skladba dopadla, jak zní? Přesně jako jeho Camel. Andy stále válí a svou šestistrunkou se mu poměrně snadno podařilo vklínit mezi osazenstvo Kayak nestárnoucího dromedárovského ducha Harbour of Tears.

Holandské kapely zaujímají v mezievropském prostoru zvláštní postavení. Jejich nezdolné melodické cítění je nenapodobitelné a nekonečné. Do každé skladby dokáží narvat obrovské množství takovýchto linek, aniž by se mezi sebou vzájemně hádaly, či si nějak překážely. Kayak se díky své kvalitní novince snaží znovu prodrat nahoru. Jejich vzdušná melodická hudba jim pomáhá postavit se na špičky, aby nezůstali pouze jedněmi v té dlouhatánské řadě, o které se zmiňuji na začátku recenze.

» ostatní recenze alba Kayak - Seventeen
» popis a diskografie skupiny Kayak

Moody Blues - The Moody Blues - Days Of Future Passed Live

Moody Blues / The Moody Blues - Days Of Future Passed Live (2018)

lover-of-music | 5 stars | 13.10.2018

Píše se 10. listopad 2017 a snad nejlepší album všech dob slaví své neuvěřitelné 50. výročí. Já byl v tento den v pohotovosti a už od rána jsem pařil. Ale to by bylo, abych tuto významnou událost hudebních dějin oslavil jen já sám.

Moody Blues se rozhodli oslavit to ve velkém stylu a monument Days Of Future Passed zazněl v koncertní podobě v plné kráse. Sešli se zde bohužel jenom tři - Justin Hayward, John Lodge a Graeme Edge. S Mikem Pinderem nevím co se stalo a Ray Thomas bohužel 4. ledna 2018 odešel do hudebního nebe. Tato zpráva mě samozřejmě hluboce zasáhla. Tak ten koncert beru taky jako takovou poctu Ray Thomasovi.

Já nemám nic, co bych tomuhle fantastickému záznamu vytkl. Hochům to stále hraje i zpívá perfektně. Songy jako vždy bezchybné. Tady vážně není o čem diskutovat. Jsou to prostě MOODY BLUES. Kapela kapel. Dát tomu méně než pět hvězd je prostě trestný čin.

» ostatní recenze alba Moody Blues - The Moody Blues - Days Of Future Passed Live
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Cream - Fresh Cream

Cream / Fresh Cream (1966)

terka | 3 stars | 13.10.2018

Debut Fresh Cream jsem zaregistrovala chvíli po druhé desce. Na první poslech to bylo pořádné utrpení a muzika, která se do drážek lp zaznamenala, mi připadala naprosto fádní a nezáživná. Postupně jsem začala svůj názor přehodnocovat až do chvíle, kdy jsem si tu malinko triviální muzičku celkem zamilovala.

Bez ohledu na to, jací významní hudebníci se v Cream sešli, je jejich první společný plod nesourodě-naivní sondou do bluesrockové oblasti. Následující desky jsou určitě silnější a osobitější. Novější songy mají zajímavější harmonie, jsou energičtější a po instrumentální stránce rovněž bohatší. Přes to přese všechno ta deska není hloupá ani špatná. V určitých momentech se dá odhadnout, kam bude potenciál kapely směřovat.

V první skladbě I Feel Free se tluče blues s rock'n'rollovým modelem, který používali na začátku své kariéry Beatles. Na rok 1966 mě přijde podobný vklad už trochu zastaralý. Ve druhé N.S.U. se potkávají Cream pro změnu s ranými Rolling Stones. K nejpovedenějším skladbám jsem si přiřadila Bruceho Dreaming, "whoovku" Sweet Wine a povedený dixonovský cover Spoonful. Na béčku jsou samé předělávky, třeba po selsku a od podlahy střihlé Four Until Late a Rollin' and Tumblin'. A hlavně zpočátku nenáviděná a dnes milovaná I'm So Glad.

Průměrně dobrá deska, ani špatná, ani nikterak okouzlující. Tedy za tři.

» ostatní recenze alba Cream - Fresh Cream
» popis a diskografie skupiny Cream

Mu - Mu

Mu / Mu (1971)

northman | 5 stars | 13.10.2018

Skupinu MU, která si dala název podle bájného kontinentu, který jako Atlantida byl kdysi uprostřed Pacifiku jsem objevil nedávno při brouzdání po internetu. Do téhle skupiny, kterou založil Merrell Fankhauser, odešel po nahrání slavné Trout Mask Replica Jeff Cotton alias Antenae Jimmy Semens. Měl toho peskování od hlavního protagonisty Magic Bandu dost a chtěl si odpočinout ve skupině, která hrála tehdy populární psychedelický rock.

Skupina na svém debutovém albu hraje psychedelický rock podobný tomu, co tehdy hrály skupiny jako Grateful Dead, Jefferson Airplane a Moby Grape - tedy hudbu, která vychází z blues, má takovou pro psychedelii typickou zasněnou atmosféru s táhlými melodiemi a dominuje jí vícehlasý vokál. V některých písních jsou parádní klarinetová sóla podobná těm na Trout Mask Replica. Ve skladbě Interlude způsob kytarové hry Jeffa Cottona upomene na výše zmiňované album. V nejdelší skladbě Eternal Thirst nechybí tehdy populární bubenické sólo. Mě hodně zaujala už úvodní dvojice blues s názvy Ain't No Blues a Blue Form.

Tahle deska mě hodně zaujala a chci si poslechnout i další album s názvem The Last Album, které má být ještě lepší než debut, který je podle mě dokonalý a já mu dávám pět hvězd.

» ostatní recenze alba Mu - Mu
» popis a diskografie skupiny Mu

Springsteen, Bruce - Darkness on the Edge of Town

Springsteen, Bruce / Darkness on the Edge of Town (1978)

Martin H | 5 stars | 12.10.2018

Po průlomovém albu Born to Run čekalo Bruce Springsteena velké americké turné a bohužel také soudní spory s bývalým manažerem. To vše zpozdilo vydání další desky, jejíž úkol byl jediný. Měla potvrdit, že úspěch předcházející desky nebyl náhodným jevem a že výrok Jona Landaua o budoucnosti rock´n´rollu mající jméno Bruce Springsteen nebyl pouhým bonmotem vycucaným zničehonic z prstu. Tato deska nakonec spatřila světlo světa roku 1978 a nesla název Darkness on the Edge of Town.

Za pomoci osvědčeného E-Street Bandu nám zpěvák a výhradní autor hudby a textů předkládá deset skladeb, které během těch tří let prošly neúprosným sítem výběru. Jeho pohled na Ameriku sedmdesátých let není zrovna dvakrát růžový, hned název úvodní písně Badlands mluví za vše. Typické střídání úderné kytary, místy až melancholického klavíru a zajímavých saxofonových vyhrávek posluchači známých již z dřívějška je zastoupeno i na albu Temnota na kraji města.

Springsteen zde místy cedí své hořké pravdy skrz zuby jako hned v následující písni Adam Raised a Cain či v Prove It All Night. Vážnost sdělení vyvažuje radostná hudba, která se na tuto ne příliš pozitivní nahrávku dostala asi nedopatřením, jinak si to neumím vysvětlit. Naprosto úžasné jsou pomalejší skladby, v nich se Bruce mění v interpreta, jehož projev musí v posluchači ještě dlouho rezonovat. Absolutním vrcholem, který se mi asi dlouho neomrzí je nádherná balada Something in the Night. Ten okamžik, kdy zpěvák chvíli zpívá jen za doprovodu bicích, patří k nejsilnějším okamžikům celého alba. Nelze také zapomenout na srdceryvnou píseň Racing in the Street, při jejímž začátku si zpěvák vystačí jen s doprovodem klavíru, aby se postupně přidávaly ostatní nástroje do mohutného refrénu. Velká krása.

Samostatnou kapitolou je pro mě píseň Candy's Room. Těkavý rytmus na začátku je naprosto hypnotizující, a i když se zpočátku zdá, že nám autor předkládá další citovku, tak ve výsledku se jedná o pěkně ostrou záležitost. Důležitost celé nahrávky jenom podtrhuje závěrečná titulní píseň, v níž se Springsteen vypjal k jednomu ze svých nejlepších pěveckých výkonů.

Ta deska není jednoduchá na poslech. Osobně jsem ji několikrát odložil, oproti jiným nahrávkám se mi zdála depresivní. Ale jelikož si dobrá hudba cestu většinou najde, tak nyní, milý čtenáři, můžeš číst tento pokus o recenzi na dílo umělce, jehož jsem sice vzal na milost po mnoha letech, ale o to častěji se k němu budu nyní vracet.

» ostatní recenze alba Springsteen, Bruce - Darkness on the Edge of Town
» popis a diskografie skupiny Springsteen, Bruce

Bonamassa, Joe - Redemption

Bonamassa, Joe / Redemption (2018)

horyna | 5 stars | 12.10.2018

Letošní podzim je na nové a zajímavé desky skutečně bohatý. Mezi dvojici mnou nejočekávanějších projektů Riverside a Pineapple Thief se vklínila ještě jedna opravdová lahůdka. Tou je teprve před pár dny z výrobních pásů vyběhlá novinka americké bluesové (dnes už) ikony Joe Bonamassy. Tento teprve jednačtyřicetiletý fenomén elektrické kytary s železnou pravidelností zaplavuje trh svými novými nahrávkami. Dvouroční interval byl dodržen i tentokrát (pokud tedy nepočítáme jeho ostatní projekty) a tak tu dnes máme nástupce pro mne zcela nedostižné desky Blues of Desperation.

Hned z kraje musím prozradit, že mě možná nejočekávanější letošní deska znovu naprosto nadchla. Pokud se spolu máme projít jeho pestrou kariérou a v mnoha ohledech se názory na jeho dosavadní činnost a skladatelskou potenci mohou různit, jelikož každý z nás má tu svoji pravdu, můj pohled je asi takový: Jeho prvních pět či možná dokonce sedm alb není nikterak závratných a ohromujících. 3/4 převzatého materiálu doplňuje autorskými příspěvky a vyrovnanost má v obou případech kolísající charakter.

Osmá deska Black Rock už operuje v daleko širším stylovém rozpětí a následující majstrštyk Dust Bowl jasně prezentuje vyzrálého a dospělého jedince, jež demonstruje své odhodlání sbírkou individuálně silných písní, kterým konečně vtiskává své interpretační charisma. Podobný model bude od teď Joe tesat do všech dalších nahrávek, které postupně hodlá vypouštět do éteru. Výrazná změna pak následuje u desky Different Shades of Blue, při které kytarista mění strategii a poprvé ve své historii předkládá pouze (až na jednu kratičkou "hendrixiádu") vlastní materiál. Redemption je tedy třetím skladatelovým pokusem porvat se a uspět s vlastními nápady.

Album bylo nahráno v několika studiích napříč Spojenými státy. Jeho kapelu rozšířili dva další kytaristé - Kenny Greenberg a Doug Lancio, věc zatím pro tohoto virtuóza dosud nevídaná. Zvuk měl znovu na starosti dlouholetý přítel a Joeův kamarád Kevin Shirley a nutno poznamenat, že se mu znovu podařilo vykřesat neuvěřitelně průzračný, čistý, masivní a přitom pružný zvukový zábal, který má schopnost svého posluchače pěkně pohltit a sveřepě vtáhnout do děje hned první skladbou.

Tou je song Evil Mama, u něhož si díky vytrubujícím dechům ihned vzpomenete na čtyři léta starou nahrávku, zmiňovanou Different Shades of Blue. Joeova syrová kytara útočí spolu s dechy hned z první pozice, slyšíme pořádně valivý riff, dámskou podporu ve sborech a klenutě melodický refrén - toť ten pravý openec pro novou desku.
Rychlé počítání a už je tu tornádo v podobě písně King Bee Shakedown. Tempo cválá jako skupinka divokých pony, po bocích znovu houfně vytrubují dechy, klavír brnká líbeznou jazzovou melodii a z písně tryská neskutečná radost.

Třetí Molly O' otevřou zvuky větru opírající se do lodního ráhnoví. Tvrdost, temnota, mocné údery do bicí baterie a kytaristova skvělá hlasová výbava. To všechno zde uslyšíte v míře vrchovaté a jako bonus, i skvostně vystavěnou melodii v refrénu s intenzivním svolání Molly O'. A málem bych zapomněl, v půli přijde pasáž jako vystřižená od otců blues-rocku Led Zeppelin. Deep In The Blues Again přesně zapadá do nálady a krajiny amerického středozápadu. Ozdobou jsou zvonivé tóny Joeovy kytary i bohatý dámský doprovod. Překrásné a velmi nápadité.

Self-Inflicted Wounds konečně zpomalí. Akustické ozvěny spolu s rumba koulemi dokáží vyčarovat ten správný podklad pro Bonamassův plnokrevný a odhodlaný vokální projev i atmosféru písně jako celku. Pick Up The Pieces je totální bomba. Monstrózní černošké blues vykotlané z nějakého začouzeného baru kdesi na konci světa. Každý nástroj dostal jasnou pozici, ale saxofonová melodie písni dominuje a svou melancholickou notou vás dokáže přenést skrze čas i místo.

The Ghost Of Macon Jones mám moc rád. Jde o takovou stylově těžko zařaditelnou rozjuchanou taškařici, jaká nemá v kytaristově repertoáru moc příbuzných.
První pořádné a vlastně i klasické blues se skrývá pod číslem osm a je jím píseň Just 'Cos You Can Don't Mean You Should. Zde si opět trochu zadechujeme, ale hlavní gró má basová linka a kytarové vyhrávky, které se okolo ní svíjí a tancují jako klubko divoženek. Paráda.

Titulní Redemption se zhoupne na country, avšak nikdy vám nedovolí zapomenout na těžiště, které je spoutané hard-rockovými elementy. I’ve Got Some Mind Over What Matters se po bluesovém žebříku šplhá nejvýše. Stejně jako u její předchůdkyně, jsou i tady nejdůležitější kytaristovy dokreslovací tahy, ale k větší free náladě se brnká i do klavíru, a když se ve třetině píseň zlomí v tempu a ozdůbkách, říkáte si, ani tohle nebude žádný odpadlík.

Předposlední Stronger Now In Broken Places je vlastně překrásná, citem bičovaná balada, jejíž náboj je vpraven do smutné kytarové melodie a Bonamassových skličujících slov. Závěr je čistě bluesový. Love Is A Gamble jde ve stopách stylu, který pramení přímo z Joeovy DNA a pro mne se stává jedinou maličko slabší skladbou z celé desky.

Na závěr ještě pár slov samotného tvůrce: "Prošel jsem si v životě něčím, čím jsem netušil, že budu muset projít. Na albu je to poznat, je na něm lítost, její přijetí, bolest, ale také víra, že přichází něco nového. Cítím, že nový materiál je hlubší, a to jak hudebně, tak i v textech písní." Producent Kevin Shirley říká, že "se jedná o zatím nejosobnější Joeovo album, ze kterého je cítit i beznaděj. Je to nový pohled na blues."

Svou letošní kolekcí, která vychází přesně rok po čtvrtém albu hvězdného projektu Black Country Communion, Joe opět navazuje na dlouhou bluesovou tradici, kterou kdysi započali Eric Clapton, Peter Green, Jeff Beck nebo Jimmy Page. Za sebe mu přeji ještě spoustu podobně vydařených a ambiciózních děl, jako je to letošní.

» ostatní recenze alba Bonamassa, Joe - Redemption
» popis a diskografie skupiny Bonamassa, Joe

Santana - III

Santana / III (1971)

Martin H | 5 stars | 11.10.2018

Zatímco první album skupiny Santana bylo rockovým zjevením vzešlým odněkud z neprostupných džunglí středoamerických pralesů, dvojka Abraxas se stala dokonale vybroušeným diamantem potvrzujícím, že s partičkou kolem charismatického kytaristy Carlose Santany bude nutno v budoucnu počítat. Svět byl zmítán hardrockovou vlnou a mám dojem, že další uvažování páně principálovo směřovalo k podobnému pojetí. Pokud má však být hudební materiál obsažený na další desce dostatečně tvrdým a agresivním, přičemž dosavadní melodičnost vycházející z hudby latinské Ameriky zůstane zachována, bude nutno provést změny ve složení skupiny.

Tou změnou se stala posila v podobě druhého kytaristy, mladičkého Neala Schona, jehož kytarová hra dodala Santanově hudbě nový, do té doby možná netušený rozměr. Jemná Carlosova hra lehce poletující nad rytmickými orgiemi perkusí je chvílemi nahrazována mnohem údernějším a razantnějším přístupem mladé posily. Když k tomu připočteme výrazné hammondky Gregga Rolieho, tak se nemůžeme divit, že celkové vyznění většiny skladeb bude mít až hardrockový rozměr.

To, co bylo možná až příliš skromně naznačeno na předchozích deskách, je nyní na albu s prostým názvem III dovedeno k úplné dokonalosti. Pro představu toho, co se stane, když se začnou míchat hudební vlivy latinské Ameriky a angloamerických postupů, si stačí poslechnout jednu z nejsilnějších skladeb Toussaint l'Overture, nádhernou přehlídku obou přístupů a dokonalou fúzi obou stylů, z nichž Santana na přelomu šesté a sedmé dekády vycházel. Nebo mohutně začínající Taboo, která se po malé chvíli mávnutím kouzelného proutku změní v nadpozemskou nádheru okrášlenou pestrobarevným motýlem v podobě úžasného kytarového sóla. Kořeny se samozřejmě nezapřou, o čemž svědčí samba s názvem Guajira, křehká záležitost hodící se někam do zakouřeného baru brazilského zapadákova. A takto bych mohl pokračovat do nekonečna.

Po vydání desky Santana III se mohl tento fenomenální kytarista zastavit a dál pilovat naznačený směr. Mnozí to tak udělali a určitě jim to nemáme za zlé. Skuteční mistři a hledači však nezůstávají stát na jednom místě a okamžitě se rozhlížejí po další inspiraci. Možná už Santana v dálce viděl vzdálené saharské písky, kdo ví?

» ostatní recenze alba Santana - III
» popis a diskografie skupiny Santana

McCartney, Paul - Egypt Station

McCartney, Paul / Egypt Station (2018)

makrelaman | 5 stars | 11.10.2018

Kto by bol povedal, že v tak úctivom veku vypadne z exbeatla takýto klenot! Priznám sa, nemal som veľké očakávania. Niežeby predchádzajúce McCartneyho počiny neboli dobré ale predsa tu chýbal ten ťah na bránu ako sme ho poznali v sedemdesiatych a miestami kolísavých osemdesiatych rokoch.

Nový album sa vyrovná jeho najlepším dielam. Album je farebný a rôznorodý a pritom krásne drží pokope. Nájdeme tu všetky Paulove polohy v tej najlepšej forme i napriek tomu, že hlas už predsa nie je taký plný a zvonivý ako za mladi. Vek neoklameš. Produkcia a kvalita zvuku je brilantná. A to si všetky nástroje okrem dychov, slákov a niektorých synthesizerov autor nahral sám. Impozantné. Nádherný obal, veselé leporelo, je už iba čerešnička na torte.

Možno som ako skalný fanúšik trochu zaujatý ale slabé miesto som hľadal márne. Klobúk dole majstre!!!

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Egypt Station
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Hancock, Herbie - Crossings

Hancock, Herbie / Crossings (1972)

EasyRocker | 4 stars | 10.10.2018

Další výrazná postava z jazzového a později striktně jazzrockového teritoria, která prošla proslavenou "přípravkou" Milese Davise jako člen jeho těles a jeden z inovátorů jazzu - zde Patrick Gleason ústrojně zapojil své moogy. Kytara naopak znovu absentuje zcela.

Více než dvacetiminutové orgie Sleeping Giant (v délce takové Atom Heart Mother) začínají vpravdě zostra - Hartovo nebeské představení vyvolá menší zemětřesení, je provázeno hypnotikou perkusí a cong. Zlom - je tu mistrovo perlivé piano a zjevují se slapy - vítejte v čistokrevné fusion observatoři, kde všechny částice jedou na plný výkon. Ve třetině uvítáme také dechaře Bernieho Maupina, který najde s piany záhy dokonalou souhru v hypnoticky se opakujícím motivu. Po temné moogové mezihře se opět rozparádí čilý jazzrock, kde Hancock svádí neskutečné souboje s vířící rytmikou. Tlumení a rozjezdy nástrojů vytváří kontrasty nálad a atmosfér známých z artrocku, dechy jsou vandergraafovsky či crimsonovsky chladné jako monstra. Pak se ale nadechnou k finiši se stylovou esencí, kde každý dostal svůj prostor.

Quasar patří k přívětivé tváři fusion, čemuž odpovídá rozsah i provedení. Začíná ledovými, křišťálovými mistrovými tóny, do kterých zlehka zapadají zpočátku bicí, až moogy sem vnesou výraznou melodii. Po střetu dechů s rytmikou nám Mistrův sextet otevře srdce na dlani a exploduje oceán medových dechů, husté rytmiky a nebeského velebna.

Tlumené bicí údery a zvuky znásilňovaných moogů z rukou Gleasona, který poslední skladbu hodně ovládl. Atmosféra neurčitého napětí opět lehce zavane druhou inkarnací karmínového krále. Mučení vodou - zde spíše tóny - zde dostává až přespříliš konkrétní podobu. Volně postavená kompozice, opět spíše náladová než melodická. Právě s touhle částí desky mám největší potíže - průchod tímhle neprůstřelným pralesem vyžaduje železnou vůli a někdy musím kapitulovat, i když se tu dějí věci. Z podobného soudku jsou některé kusy od VDGG, Gentle Giant nebo třeba Eufónia od Collegia.

Ačkoli se pak Hancock často vydal na jiná teritoria, za což byl zhusta kritizován ortodoxními fandy jazzu, mám k několika jeho albům z této éry velký respekt. Je to ale výkon proposlouchat, probojovat se tou hustou a dusnou buší. Čtyři hvězdy, hodně tu záleží na rozpoložení a náladě.

» ostatní recenze alba Hancock, Herbie - Crossings
» popis a diskografie skupiny Hancock, Herbie

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Nazareth / Tattooed On My Brain

hejkal
PaloM - v tom prípade si prišiel o ich (pre mňa) najlepší album Big Dogz a o toto:...

John, Elton / Goodbye Yellow Brick Road

Jarda P
Toto dvojalbum je Eltonův seržant, v podstatě na něm není jediná slabší věc. Vůbec si...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12415 recenzí
2172 skupin
169969 příspěvků ve fóru
2587 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000