L.A. Guns Drama Velvet Revolver D-A-D Mediterranea Stooges, The Abraxas Dylan, Bob Hart, Beth Kazachstán

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

HOKR / POCO LOCO - Hokrova vila

HOKR / POCO LOCO / Hokrova vila (2004)

Snake | 4 stars | 23.01.2017

Hokrova vila. Nevím jak na vás, ale na mě to působí trochu tajemně...
Lukova letitá recenze a sugestivní obálka mi nedávaly spát a já se pořád vracel k na ytb dostupným skladbám Přišel k nám kocour, Myš v tranzu a Smutek bejvalejch pannen. Nu, nějakou dobu to trvalo, ale dočkal jsem se a při rozdělování dárků pod stromečkem vybalil i tenhle pěknej digipak (díky švagře !).

Matroš na cédéčko se nahrával v letech 2003 - 2004, ale původně jsou to všechno staré pecky z první poloviny osmdesátých let. Hokr hrají bez kytary, tedy v obsazení basa, buben, varhany a takovým zpestřením výsledného soundu je violoncello a ságo hostujících hudebníků. Díky dominantním varhanám a hlubokému, velmi specifickému přednesu Vladimíra Lišky je to hudba temná a dokonale hypnotizující, ale také neobyčejně chytlavá.

Tři výše uvedené skladby jsou - spolu s peckou Zamilovanej vůl - instrumentální a mají velmi blízko k tradičnímu prog rocku sedmdesátých let. Vypíchnul bych i příjemně archaickej zvuk, prostý nějakejch novodobejch vymožeností. Mým dalším favoritem je píseň Pohled lháře. Ságo v úvodu je vynikající a v okamžiku, kdy připojí se celý ansábl zjišťuji, že je to hudba nejen chytlavá, ale i setsakra rytmická. U burácející Voice of WC mi hlavou probleskla vzpomínka na "21st Century Schizoid Man", zatímco sedm minut dlouhá Kdo má vládu nad skvrnami nepostrádá nic z "van der graafovské" naléhavosti. Skvělá je i závěrečná Kobka. Je to sice trochu tyjátr, ale vyšperkovaný několikrát se opakujícím, takřka hitovým motivkem...

Jestli se mi něco nelíbí, tak novou vlnou cáklá Na dvoře. Nemám nic proti drůbeži (zvlášť na pekáči), ale její kvokání prostupující celou skladbou mě krapet znervózňuje.

Texty písní jsou (ve většině případů) velmi složité a příznávám, že jsem z nich ježek. Nerozumím jim a popravdě řečeno, ani se o to nesnažím. Na prvním místě je u mě hudba a ta je tady výborná.

Tak tedy, přátelé, Hokrovu vilu rozhodně ano !

» ostatní recenze alba HOKR / POCO LOCO - Hokrova vila
» popis a diskografie skupiny HOKR / POCO LOCO

Shadow Gallery - Digital Ghosts

Shadow Gallery / Digital Ghosts (2009)

horyna | 4 stars | 23.01.2017

Někdo může tvrdit, že s Mikem Bakerem odešlo i kouzlo hudby Shadow Gallery. Nemyslím, sice částečné fluidum které je prostřednictvím jeho hlasu v tvorbě kapely patrno je v nenávratnu, to ano, ale hudba zůstává prvotřídní i nadále a nový zpěvák Brian Ashland se alespoň snaží.

Negativa nahrávky:
-větší příklon ke kovovému zvuku
-částěčná ztráta podmanivé atmosférické nálady a pohádkového kouzla prvních nahrávek
-občasná zvláštní pachuť při zpěvu Mikeova nástupce, jakýsi nepříjemný akcent jeho hlasu

Pozitiva:
-větší rozmanitost materiálu
-velké energické nasazení
-schopnost přijít i po tragické události s odhodláním a silným entusiasmem daným pro novou věc
-pozvaní hosté mající podíl na dotvoření charakteru díla


With Honor začíná pěkně tajemně, fůra melodií se na nás řítí rychlostí raketové střely a onen zvláštní nádech, nebo akcent v Brianově hlasu mě úplně nasedí, v refrénech se přidávají sbory a vše je už v pořádku, deset minut písně se postupně moduluje do dalších podob a smysl pro progresivní uchopení kapele čouhá z rukávů. Přichází klavírní linka, spomalení, akustické běhy i emotivní zpěvákův přednes a nutí mě uznat, že pánové vybírali spíš podle barvy, než techniky. Je tu tolik změn a nálad že se vyplatí poslouchat pozorně, odměna je o to sladší.
A něco podobného se vlastně děje uvnitř každé skladby, takže je zbytečné je dopodrobna pitvat. V útřžcím ztratím slovo jen o určitých pasážích, které se mě hlouběj dotýkají, například operní patos a poslední fantaskní minutová jízda ve druhé Venom. Velice emotivně nabitá Pain- skutečný poklad alba, říkáte si že S. G. nikdy nehráli lépe, stejně jako egyptská Gold Dust. Ralf Scheepers si střihnul vokál ve vyšponované Strong a zatraceně sem sedne. No a pak je tu závěrečná dvojice epických devítiminutovek Digital Ghost a Haunted . Kytarové sólo v minutě dvacet a delikátní sbory titulky, nebo procítěný klavírní part s hlasovou výbavou celého ansámblu a Queen-sólo v Haunted, to je jen něco málo znaků, které vás zvednou ze židle a zavedou do říše snů.

Při poslechu alba mě napadla zvláštní paralela s kapelou Saga, která vydala také jedno album s jiným voklalistou, který mě úplně nesedl, zkusila trošku jiný směr a nakonec se s M. Sadlerem vrátila "domů". Tady sice návrat čekat nelze, žel bohu, ale budem rádi alespoň za pokračování tohoto příběhu.

Být D. G. jedinou deskou galerie stínů, možná vytasím známku nejvyšší, ale v globálu celé diskografie ať je to korektní, za čtyři.


» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Digital Ghosts
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery

Pain of Salvation - In The Passing Light Of Day

Pain of Salvation / In The Passing Light Of Day (2017)

alienshore | 2 stars | 23.01.2017

Album In The Passing Light Of Day je skutočne hodný recenzie. Dokazuje, kam hlboko sa môže hudobník ako Daniel Gildenlow prepadnúť. Od diela Scarsick predvádza Pain Of Salvation spanilú jazdu smerom dole. Čakal som zlú dosku, ale táto je až prekvapivo zlá. Najvtipnejšie mi pripadá zaradenie nu-metalových prvkov, no úsmevne pôsobia aj niektoré "mešuge-godžira" vývrtky. Keď si spomeniem na Remedy Lane, tak sa pýtam, či toto je ešte stále tá istá kapela.

Nie je! Zo starej zostavy neostal nik, len Daniel G. a ten otáča kormidlo na základe toho, v akej psychickej pohode či nepohode sa práve nachádza. Áno, mal smrť na jazyku a to ho evidentne zmenilo. No nie som si istý, či tento výlev chce naozaj každý počúvať a nebodaj sa v tom aj šprtať do hĺbky. Ďalšia zaujímavosť je nepochybne aj zvuk. Tradične tu máme tuctovú bezduchú produkciu, ktorá nemá žiadnu charizmu a ani náboj. Je to akurát len hlučné.

Úvod v podobe On A Tuesday sa horko ťažko dopočúva do konca. Meaningless mohla dopadnúť aj lepšie, nebyť tých ůber-smutných verzií. Prvý záblesk svetla prinesie až krátka Silent Gold. Vrcholný nevkus predvádza Pain Of Salvation vo Full Throttle Tribe, kde do toho mlátia pri niektorých pasážach bez akejkoľvek sebareflexie. Číslo jedna medzi najhoršími skladbami však patrí Reasons. Nepodarený až triviálne znejúci úvod by nevadil, dokonca ani melódia. Keď však Daniel začne akože rapovať (ak to teda môžem nazvať rap ...), tak moja trpezlivosť práve našla svoju konečnú stanicu.

Nasledujúca Angels Of Broken Things obsahuje napr. pekné gitarové sólo. Čiže nejaké to pozitívum sa občas objaví. Pri The Taming Of A Beast znie klávesový motív, ktorý dosť pripomína úvod Never Let Me Down Again od Depeche Mode a to už za veľmi pozitívne nepovažujem. If This Is The End je opäť nervózny a emocionálne značne nevyrovnaný song. Najlepší moment celého albumu je jednoznačne titulná 15-minútová vec, ktorá to uzatvára. Nepovedal by som, že je to výnimočné, ale určite lepšie než predošlé tracky.

Výsledok? Kopa frustrácie, nasratosti, smútku, beznádeje a neviem čoho ešte. Človek, aby si k tomu zobral lieky od bolesti hlavy. Sorry Daniel, ale takto nie. Tradične mi tu chýbajú prepracované melodické linky a tie nahrádzajú expresívne až zlostné výkriky do tmy. Viacerí fanúšikovia budú hodnotiť tento počin ako skutočný návrat k progresívnemu metalu, no niektorí si asi všimnú, že návrat do vrcholnej formy sa určite nekoná.

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - In The Passing Light Of Day
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation

Velvet Revolver - Contraband

Velvet Revolver / Contraband (2004)

chimp.charlie | 5 stars | 22.01.2017

Kytara je mým generačním nástrojem a mými idoly byli vždy kytaristi. Není proto divu, že i v případě Guns´n´Roses jsem se po rozchodu stěžejní dvojice zajímal víc o Slashe než Axla, který mi navíc k srdci nikdy nepřirostl.

Na Slashově sólové kariéře jsem vždy oceňoval to, že mu šlo v první řadě o hudbu, což je ostatně vidět i na videích z koncertů: žádná megashow s bombastickými světelnými či pyrotechnickými efekty – ať už šlo o jakoukoli sestavu, scéně dominovali hudebníci soustředění na výkon povolání, zatímco většinu mimohudebního spektáklu obstarávalo principálovo křepčení – až jeden maně dumá, jak to má zařízené, že mu ten klobouk nikdy nespadne.

Období s Velvet Revolver považuji ve Slashově postgunsovém životě za nejšťastnější. Z předchozího projektu Slash´s Snakepit je možná až příliš cítit frustrace z trpkých konců GnR, následní Conspirators zase budí dojem, že se spikli hlavně za účelem realizace Maestrových představ. Tady je to ale jeden za všechny a všichni za jednoho, a jak by taky ne, když se podíváme na sestavu: je tu cítit kolektivního ducha a chuť hrát, je to zemité, živelné, má to tah na bránu; následující album Libertad působí sice propracovaněji, ale také studeněji.

Scott Weiland byl kapitola sama pro sebe. Viděl jsem několik koncertních videí i klipů (mimochodem část klipu ke Slither byla natočena v Praze) a nutno říct, že to byl pošuk už od pohledu, od šíleného výrazu v očích, přes chapadlovité zmítání vyfetované figury, až po úchylnou zálibu v tlampačích. Pro mě to ale byl nejlepší zpěvák, s nímž Slash kdy spolupracoval, Axla nevyjímaje. Od skalního příznivce Led Zeppelin to zní možná kacířsky, ale zrovna dvakrát nemusím ječáky, ať už s chrapotem nebo bez – nakonec k většině svých oblíbenců (včetně Zeppelinů) jsem se dostal přes instrumentalisty. Proto Weiland, s hlasem posazeným do střední polohy, většinou prostým přehnaně vypjatého patosu, tak typického pro všechny ty hysteroidní kohoutky. Že se do toho taky umí opřít, dokazuje hned na několika místech alba, ale jeho přirozený až civilní projev v Lovin The Alien – skoro ho vidím, jak za letního podvečera sedí na verandě a jen tak si prozpěvuje – je pro mě opravdovou lahůdkou.

Kapelu, s níž se nejvíc proslavil, Slash podle mě nepřekonal, ale něco takového se povede málokomu. Nevytvořil si tak svébytný „life after life“, jako třeba Robert Plant, a není ani solitérem typu Erika Claptona, který ať hraje cokoli a s kýmkoli, je to vždycky především on. Je to ale poctivý, bytostný muzikant a možná i jeden z posledních hardrockových kytaristů, kteří umějí vystavět sólo. Proto mám tohohle divouse rád. Plný počet.

» ostatní recenze alba Velvet Revolver - Contraband
» popis a diskografie skupiny Velvet Revolver

L.A. Guns - Vicious Circle

L.A. Guns / Vicious Circle (1994)

horyna | 4 stars | 22.01.2017

Proč jsem dal kdysi šanci zrovna "takovéto" kapele už dnes netuším, ale jsem rád že tohle album nezní jako klasické glam rockové produkce let osmdesátých, ale jeho stylový záběr je mnohem, mnohem širší. G n R neprožívám a právě k němu by se dali první tři alba této party připodobnit. Alternativní směry a nabroušený metal také nehledám, tam zase míří produkce kapely po roce 1995. Jmenované album je jakousi zlatou střední cestou, barevná mozaika 15 skladeb, kde žádná není stejná jako ta předešlá, každý má na výběr a i když podobná, stylově rozháraná díla nevyhledávám, tady mi to skvěle sumíruje. Něco přesto rád přeskočím, jelikož punk nenávidím, 10 a 13 tka jdou pokaždé z kola ven.

Zajímavý je začátek a konec desky přinášející třeskuté chvíle a polaritu stylu L. A. Guns. Úvodní čtyřlístek vám nedá vydechnout, jedna krasojízda střídá druhou. Riffovou epidemii šíří Face Down, drsnou představu nápravných zařízení amerického kontinentu zase No Crime, atmosféru hard rockové vznešenosti připomene zvonivá, jemně klávesová Long Time Dead a metalovou nespoutanost slayerovská Killing Machine- masáž silových temp a dravá jízda peřejemi Orinoca. Ve středu desky se střídají nálady jak na běžícím páse, orientem načichlá velice vnímavá a na poměry kapely hodně progres věc Fade Away, tklivá instrumentální mezihra Tarantula, tesknící balada Crystal Eyes- ve které instrumentace kapely získává na vážnosti a leckterá sukně se sama sune vzhůru. Styl alá Motorhead s foukačkou u rtů dováží Nothing Better to Do, naopak rozvahu a plno pěkných melodií Chasing the Dragon. Perlou zůstává cover verze Ten Years Afte- I'd Love to Change the World, výborná výpravná píseň s hlaďounkou kytarou plna prosluněných sólových výpadů, získává v prezentaci této kapely neuvěřitelnou dynamiku, švih a razanci, je to jedna z mála napodobenin lepších originálu, alespoň pro mne. Who's in Control (Let 'Em Roll)- dováží moderní rytmy a zdravě energický potenciál, Lewis to do nás pere slovo od slova a rytmizace písně krutě pumpuje. A je tu slibovaný konec, ten provází dvojice skvělých pomalých baladických skladeb. První je Why Ain't I Bleeding- k podlehnutí postačí foukací harmonika, dobře poskládané rýmy a uvolněná basová harmonie. Kiss of Death- se škrábe po emocích ještě silněji, houpavý a melodický ráz svými výkony vytváří celé hudební osazenstvo, klavirní part a Lewisův vokál stojí vepředu.


Že kapela hrát skutečně umí slyšet je, tentokrát se podařil zvládnout i kompoziční proces a tak po hodnotné desce stylu glam- Hollywood Vampires, přicházejí potetovaní chlápci zpoza velké louže s porcí pořádné muziky pro dospělé.
Hlavní devízou desky, je její neuzavřenost. Spojnice posledních zbytků glam rocku s čistým hard rockem a metalovou výbušností strojí na tomto díle velkou oslavu. Producent Jim Wirt ladí v mnoha skladbách nástroje rozdílně a i to přispívá k větší dramatičnosti tohoto jinak nesourodého celku. 4,5*

» ostatní recenze alba L.A. Guns - Vicious Circle
» popis a diskografie skupiny L.A. Guns

Pain of Salvation - In The Passing Light Of Day

Pain of Salvation / In The Passing Light Of Day (2017)

steve | 3 stars | 22.01.2017

Konečně nám Pain of Salvation vydávají novou desku. Po dlouhých šesti letech a zdravotních útrapách Daniela Gildenlöwa se tito švédové vrací opět na scénu. A hned v úvodu musím poznamenat že to není návrat nijak velkolepý, nebo snad opojný. K jakékoliv objevnosti, dlouhá léta s kapelou spjatou má tohle album nejdál z jejich doposud vydařené kariéry. P.o.S. zdárně recyklují sebe sama. Velkohubých návratů tady už byla celá spousta a tohle bude jeden z nich. Kapela která kdysi pozvedla zkomírající prog metalový žánr se vrací kamsi do své dávné minulosti.
Retro styl pečlivě vystavěný zpoza Road Sal-tů 1 a 2 je rázem zapomenut, rockové choutky ozdobené sedmdesátkami vzali za své a Danielova (nová) parta se obrací opět k metalu. K mé velké nelibosti prodělává velký krok zpět, krok který v rockové muzice absolutně neschvaluju a hodně se mě zajídá. Samozřejmě ta deska je pořád hodně progresivní, je tady pousta skvělých pasáží, dominanání práce s nástroji, atmosféra, instrumentální znalost, smířlivé melancholické plochy, ale... Ale vše nabourává ten "stupidní" metalový rámec a příšerný nu-metalové klišé, kterého se pejni dokázali z velké části postupně zbavit.
To co bylo u Remedy Lane a Perfect Element novátorské tu vyznívá tupě a to co bylo na Scarsick hitově dominantní tu mizí do ztracena.

Pro metalisty bude jejich nová deska opět velká údálost. Pro rockery, kteří nehodlají neustále překousávat tvrdé disharmonické celky koketující s nu-metalem kterým opovrhují vyznívá otravně, samolibě, ale také příliš zatěžkaně a může způsobit částečný bolehlav.

A tak se ptám proč? A odpoveď typu - proč ne, může znít povrchně i pravdivě, ale pak ať pánové nečekají nějakou úctu a poklonu.
V době, kdy hledí podobně zaměřené kapely jako Anathema, Riverside, Opeth, nebo S. Wilson se vztyčenou hlavou jasně dopředu a prošlapávají si terén to P.o.S. takhle zazdí. Schade!

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - In The Passing Light Of Day
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation

Collegium Musicum - Zelená pošta

Collegium Musicum / Zelená pošta (1972)

lover-of-music | 4 stars | 22.01.2017

"Aj moja pieseň chce být takou poštou, s ktorou vietor k uchu doletí"

Po včerejším poslechu Zelené Pošty jsem si ťukal do hlavy a říkal: Jak jsem mohl být takový blb a tohle album tak podceňovat.
Je sice pravdou, že u mě nedosahuje takové kvality jako např. Konvergencie či Zvoňte, Zvonky, ale musím uznat, že je to další slovenský hudební poklad. V knize o Vargovi jsem se dočetl, že předešlé Konvergencie byly typicky zimní záležitostí a Zelená Pošta zase letní. Je to svatá pravda. Ze Zelené Pošty opravdu čiší letní pohoda.
Skladby jako Z Ďatelín, Nechtiac či některé motivy ze závěrečné Zelené Pošty jsem si pořád pobroukával a už je umím skoro nazpaměť. Co se týká Smutné Ranné Električky, tak ta je fakt psycho. Samozřejmě v dobrém slova smyslu. Musím se ale bez mučení přiznat, že Krajina Bielych Dievčat či Tenis se mi moc nelíbily. Byl bych mnohem raději kdyby tam byl místo nich skvost Ĺaľia poľná. Bohužel v té době ještě neexistovala.

Já bych zařadil titul slovenský Sgt. Pepper spíše Zvonkům než Poště, ale to je věc názoru.

"Páv marně volá, končí sa slávnosť v zahradách, páv marně volá, každý sa náhle skrývá v tmách"

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Zelená pošta
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum

Thunder - The Thrill of It All

Thunder / The Thrill of It All (1997)

horyna | 4 stars | 21.01.2017

S deskou The Thrill of It All stanuli Thunder na další vyvýšené plošině svého uměleckého růstu. Už okusili komerčnější směry na začátku své poutě, ještě v dobách melodické muzice nakloněných, nakoukli pod temnou stránku lidské duše s deskou třetí a ve čtvrtém pokusu kloubí vzdušné rockové aranžmá s funky vlivy a pestrou kolekci doplňují, jak je u nich dobrým zvykem kvalitními baladami.
Zvuk je odminule mnohem přístupnější a košaté rytmy funky dokáží s pestrostí muziky jakou Thunder produkují udělat divy.
Je toho dost na čem si rocker může pošmáknout, začne se šlapající čitelnou byskytarou v rockově prorostlé písni Pilot of My Dreams. Balady jdou Thunder k duhu, smutné kouzlo vydařeného Dannyho frázování v Love Worth Dying For i plačtivá This Forgotten Town to po zásluze potvrdí. Do funky útoku zavelí čtvrtá Don't Wait Up for Me, stejně jako Lukovou šestistrunkou řízená osmá Hotter Than the Sun. A že to dokáží ostrovní chlapáci i pěkně nakopnout nás přesvědčí TGV skladba Cosmetic Punk.
The Thrill of It All řadím k nejoblíbenějším deskám Lukovi party a proto budu hodnotit čtyřmi silnými.

» ostatní recenze alba Thunder - The Thrill of It All
» popis a diskografie skupiny Thunder

Orme, Le - La Via Della Seta

Orme, Le / La Via Della Seta (2011)

Ryback | 3 stars | 21.01.2017

Nemám problém se dvěma studiovými alby Doors bez Jima Morrisona – Other voices a Full circle. I když mnozí s tím problém mají, chybí jim zkrátka Jim Morrison, jeho zpěv, já to chápu. Mě ne – líbí se mi, jak Ray Manzarek stáčí směr směřování občas do jazzu.
Ovšem Le Orme bez zpěvu Alda Tagliapietra, dodávajícího skladbám Neopakovatelnou atmosféru a přenášejícího na posluchače Silné Emoce, s tím problém mám.

Toto album otvírají dvě instrumentálky, příjemně artrockové a člověk se začíná těšit, co přijde. Jenže ve třetí skladbě Verso Sud přichází ke zpěvu Jimmy Spitaleri - a jeho částečně operní (inspirovaný u Banco del Mutuo Soccorso?), částečně nekonfliktně popově zabarvený hlas je tedy něco, s čím já problém mám. Z podobného důvodu už dlouho neposlouchám Yes – chlap by měl zkrátka znít jako chlap… a ne jako vykleštěný šmoula :-).
Ale tohle máme prostě každý z nás „hozené“ jinak. Pamatuju si, jak mě kdysi jeden známý řekl, když jsem mu půjčil CD Van der Graaf Generator, že se mu nelíbí Peter Hammill, protože prý „krákorá“…

Melodie, hudba samotná není špatná, hlavně klávesák Michele Bon, inspirovaný často vážnou hudbou, vůbec nezní nezajímavě…
Ale škoda té barvy Spitaleriho hlasu. Avantgardu, novátorství – inspiraci v trance music nebo elektronice – v hudbě Le Orme samozřejmě nečekám, ale když má mé tolerantní radosti podkopávat nohy způsob zpěvu…
Navíc ve skladbě Serinde mám podobně špatný pocit déjà vu, jaký Slavo popisuje u Stevena Wilsona – tahle skladba totiž hodně zní jako propasírovaní, převaření Camel…
Druhá polovina alba mnou netečně proplouvá jak tiché skaláry nekonečným, sterilním akváriem – bez emoční odezvy z mé strany.
Po předposlední instrumentálce ve stylu ELP Xi'an - Venezia – Roma přichází závěrečná La via della seta – tak trochu pompézní artrock, ale na mé senzory vnímání to nezabírá… Zůstává jen rozpačitý pocit…

Shrnuto a podtrženo – kouzlo se bez Alda Tagliapietra jaksi někam vytratilo, ale přesto to podle mě se zamhouřeným okem pod tři body není… Album hodně drží nad vodou již zmíněný klávesák Michele Bon.

P. S.
Je smutné, že se o téhle kapele v češtině skoro nikde nic nedočteme. Takže pokud si o nich chce člověk něco přečíst, musí si to holt napsat sám :-).
O jiných kapelách ani nemluvě; pochybuju, že se někdy třeba dočkáme přeložené knihy o Van der Graaf Generator >> odkaz ...

» ostatní recenze alba Orme, Le - La Via Della Seta
» popis a diskografie skupiny Orme, Le

Ursiny, Dežo - Momentky

Ursiny, Dežo / Momentky (1990)

adam | 4 stars | 21.01.2017

Vždy keď tento album počúvam, tak mám taký ambivalentný pocit. Vedel Dežo že sa v tom roku všetko otočí na hlavu? Vedel že bolševik padne? Vedel že dostane rakovinu? Vedel že vchádza do poslednej 5 ročnice? Hudba vraví že áno. Radostné sa mieša so smutným. Ešte cítim dozvuky z nasratej prechádzky z cesty domov... Ale už počuť aj radosť z nádychu po dotelní spoločenského marazmu. Užívanie si rodičovstva a bezmocnosť s tým spojená. Zrelí muži a ich zrelé problémy. Klavír je jasný a ostrý a mám z neho nálady jak keď loď unáša prúd v mrazivom vzduchu. Bicie presné ako chôdza. HUdba chvíľami stroho cyklická ako doba v ktorej vynikla a chvíľami pestrá ako tá čo mala prísť. Neviem či ho mám rád, ale vždy ma unáša niekam preč. Niekde kde som bol dieťa ktoré musí rýchlo dospieť lebo nemá inú možnosť.

» ostatní recenze alba Ursiny, Dežo - Momentky
» popis a diskografie skupiny Ursiny, Dežo

Opeth - Blackwater Park

Opeth / Blackwater Park (2001)

EasyRocker | 5 stars | 21.01.2017

Meditativní, ale i násilná hudba Opeth je pro mě už léta srdeční záležitostí, způsob, jakým Akerfeldt propojuje motivy a nástroje a pracuje s náladami, je neopakovatelný, stejně jako pocit jít podzimním Petřínem na zvuků jejich hudby. Jakýmsi pomyslným opus magnum je u mě deska Still Life, už celoživotní láska, tenhle následovník se s ní ale skoro rovná...

The Leper Affinity začíná syrovým metalovým příbojem a typicky opethovsky komplikovaným riffem, temné metalické dunění a melodické motivy, vkládané pod drsné kytarové jízdy, jsou typické právě a jen pro mistra Akerfeldta, stejně jako hladivé klasicizující vsuvky a velebný, melancholický hlas. Skladba odhaluje surový, temný metalový původ Opeth a jen stěží nabíráte dech, nechybí ale studený, osudný klavírní motiv. Už je tu ale drsný riff Bleak a agresívní metalový Akerfeldtův hlas a melodické linie, známé už ze zákoutí geniálního předchůdce. Je tu další, tentokrát devítiminutová melodická kovová jízda a z krunýře parádně plave Mendezova basa. Tentokrát čistá vokální proklamace je už pověstná a Wilsonova účast spojuje dva kolosy - Opeth a Porcupine Tree, do jediného. Přichází další erbovní znak, nádherně vedené akustiky, zaplavované vzápětí drtivým emočním uragánem a už známé procítěné hlasové deklamace, stejně jako úchylný, taky trochu "porcupineovský" závěr. Nádherně harmonicky provedená krása Harvest s neskutečnou záplavou akustik a Lopezovou bicí jízdou je už dnes také žánrovým kánonem - opět je tu Steven Wilson za mikrofonem. Melodicky kouzlící kytary přivolávají vedle PT i pravzory všeho atmosférického, Pink Floyd. Akustiky rozvibrují další skvostný metalový příboj The Drapery Falls, do kterého ale rázem, snad nejpůsobivěji na desce, vplují akustiky a potřetí a naposledy Steven Wilson za mikrofonem. Jeho nejen hlasový podíl, ale i celkový producentský podíl na desce měl jednoznačně pozitivní vliv. Napětí, stavba a gradace (včetně závěrečné neodbytné melodie) téhle skladby je mistrovská a nezapře inspiraci v extrémnějších metalových formách, jde o jeden z vrcholů alba. Dirge for November začíná další jemnou, až cizelérskou akustickou studií s krásnou Mendezovou atmosférickou basou, nebyli by to ale Opeth, kdyby tahle zákoutí hned nerozmetali pořádnou energetickou smrští s jednou z nejpamátnějších temných melodických strunných litanií. Akerfeldtův hlas jako rašple je jen konečným apokalyptickým úderem. Temné, nervní akustiky a pak už vás The Funeral Portrait začne bez lítosti zatloukat do země, svému názvu dostojí s železnou drsností a osudovostí. Opět surová a temná prapodoba Opeth, i když i tady se našel prostor pro melodické kytarové vsuvky a krátký akustický oddech. Dynamika a tempo jsou děsivé, závěr je poněkud smířlivější s užitím čistého hlasu. Vsuvka Patterns in the Ivy je akusticky-klavírně mistrná, necelé dvě minuty trvající hříčka. Vše, co se na albu odehrávalo, završuje a ještě násobí závěrečný titulní dvanáctiminutový opus - všeobjímající riffový cyklon na úvod, pak působivé akustické kouzlení při zemi a znovu drtící riff, kde se hoši čelně srazili s Dream Theater v jejich nejdrsnějších polohách. Ten se jako oceán přelévá a proměňuje, temnota jako prazáklad je hmatatelná, zespodu přicházejí pekelné Mendezovy basové údery jako údery hromu. Jako mávnutím kouzelného proutku, pro Opeth ale typicky, patří úplný závěr zaplouvající akustice...


Niterná, pocitová záležitost a vrcholná přehlídka temných emocí a agresívních náladových výbuchů. Rád se přikloním k nejvyššímu hodnocení, i když mám předchůdce o něco raději. Produkce Stevena Wilsona a jeho klávesový podíl učinil z desky jistě pevný progový monolit. Švédská scéna je zkrátka neskutečná a magická...

» ostatní recenze alba Opeth - Blackwater Park
» popis a diskografie skupiny Opeth

Who, The - Tommy

Who, The / Tommy (1969)

kamila | 3 stars | 21.01.2017

První nahrávky kapely The Who který jsem kdysi zahlédla v telce mě příjdou strašný, videa My Generation s destruktivním rozbíjením kytar a bubnů, Beatlesáky ovlivněná I Cant Expain a Substitute, mě taky nesedí, uhlazenost se v nich plácá a pere s rebelií. To byly hlavní důvody, proč jsem po této kapele nikdy neprahla až do doby, než mě na nahrávku Tommy upozornil jeden známý že se prý jedná o komplexně pojaté dílo velkého formátu, které s první etapou kapely nemá už nic společného. Tak jsem si řekla že jim dám šanci, koupila si cédo no a oplatilo se tak napůl.

Tommy je určitě první nadčasová nahrávka The Who a první rocková opera vůbec. Nelehký úděl hlavního hrdiny chudáka Tommyho je podkreslen velmi sugestivní a muzikální nahrávkou, plnou lehkonohých melodií a zpěvných motivů. 24 skladeb se rychle střídá a jedna vyhrávka střídá druhou.
Úvodní Overture se moc povedla, tesknivá It's a Boy také a andělský hlásek Rogera Daltreyho ve skladbě 1921 je tak hmatatelný že zalézá pod kůži. Následuje kupa povedených písní, drama se stupňuje směrem k Eyesight to the Blind. V Christmas slyším ve vokálech opět Beatles. Dest minut insrumentální Underture je v pořádku.
Do You Think It's Alright? je parádní a Pinball Wizard super.Pak mi přide že už se střídají i hodně slabší kusy a desku ta délka láme.

Sice to pořád není úplně to co jsem čekala, ale poslouchá se to docela pěkně, chce to zřejmě čas a na kapelu se namotivovat, což mě prostě nejde.
Zatím nejsou The Who moje krevní skupina, schází mě sympatie a potřeba se k nim vrátit. 3,5

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The

Orme, Le - L'infinito

Orme, Le / L'infinito (2004)

Ryback | 4 stars | 20.01.2017

Lednový pátek večer. Jsem sám doma. Udělal jsem si grog, a co může být lepší společností, než dobrá hudba?
Už odpoledne v práci jsem vyloženě chytil (minimálně několikadenní) chuť na Le Orme, takže otázka Co si večer pustit? byla jasná volba.
Ještě že jsem tohle album nehodnotil dříve… Ta krása prostě musela dozrát.

Hned úvodní skladba Il Tuono E La Luce nastoluje vynikající, procítěnu, přímo leormeovskou atmosféru, kterou ještě podpoří gilmourovsky klouzavá elektrická kytara. Skladby pokračují, zvuk nezní nijak archaicky, přesto melodie vyluzující Hammondovy varhany a klavír (často v popředí) hodně potěší. Po orchestrálně znějící Shanti přichází pomyslný vrchol alba se čtvrtou skladbou, ústřední, artrockově patetickou L'Infinito, podle mě srovnatelnou s čímkoli nejlepším z jejich tvorby ze sedmdesátých let. Zbavuje mě to slov, je to… křehká Melancholie ve své esenci. TOHLE TAKHLE prostě umí jenom Le Orme…
Album je plné zajímavých pasáží. Housle v popředí v polovině skladby Si Può Immaginare, kde mě klávesák Michele Bon trochu připomíná Jona Lorda. Čistě sólo klavír v nádherné instrumentálce Il Tempio Sul Lago, vzdáleně zase připomínající spíš Fryderyka Chopina než rockovou bandu. Sitárově indické posezení při La Ruota Del Cielo… A nejsilnější hudební motiv - L'Infinito – opakovaně rámuje i samý závěr alba.

Čtyřicet pět minut uteče jak voda a já? Sedím s otevřenou pusou, mám husinu, ale ne ze zimy a jdu si to pustit znova.

Italsky sice neumím žblebtnout ani slovo, ale bavíme se o hudbě: dávám čtyři hvězdy; podle mě zcela zaslouženě.

» ostatní recenze alba Orme, Le - L'infinito
» popis a diskografie skupiny Orme, Le

Led Zeppelin - IV

Led Zeppelin / IV (1971)

lover-of-music | 4 stars | 20.01.2017

Led Zeppelin je legenda. Zbylo po nich spousta dobré a kvalitní muziky. Ovšem já mám problém, protože se mi vždycky líbí jenom půlka jejich alba. Od I až po III. U IV se to trošku zlomilo, ale pořád je tam u mě to ALE.

Když se řekne Led Zeppelin IV, tak se mi vybaví bez debat píseň Stairway To Heaven. Většina lidí jí také považuje za vrchol alba. Chápu. Je to famózní píseň. Při její melodii se jakoby vznáším v oblacích a i někdy husina naskočí. Ovšem pro mě je vrchol alba opus The Battle Of Evermore. Pro mě je to nejzdařilejší a nejlepší folková píseň jakou jsem kdy slyšel. Troufám si i říct, že to je nejlepší píseň od Led Zeppelin. Podle mého názoru samozřejmě. Ta mandolína, to je něco nádherného. Další píseň folkového ladění je Going To California. S touto písní mám i jeden osobní zážitek. Jednou jsem byl v Jížních Čechách. Konkrétně ve Slavonicích. V podvečer jsem seděl u lesa u ohně a koukal jsem se na nádhernou louku. A do toho jsem si do sluchátek pustil tuhle skladbu. Takový nádherný stav beztíže jsem ještě nezažil. Doporučuji zkusit. Jediné čeho jsem se bál bylo, aby na mě z lesa nevyletěl žádný kňour. To by bylo po Zeppelínech a možná i po mě. Ale zpět k písni. Mandolína už tu sice není tak výrazná, ale pořád krásně zní. Misty Mountain Hop je pořádná a chytlavá rocková vypalovačka. Robertovo ječení jsem si opravdu užíval.

Musím se přiznat, že se mi příčilo dát tomu albu míň jak pět hvězd, ale musím, protože se mi vůbec nelíbila Four Sticks a Rock And Roll. Takové nudné rockárny prostě nemám rád. Ach jo.

Ale stejně Led Zeppelin mají skvělý zvuk i v těch nudnějších skladbách.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - IV
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

Puhdys - Dezembernächte

Puhdys / Dezembernächte (2006)

jirka 7200 | 0 stars | 20.01.2017

Asi nejsem ta správná cílová skupina. To mi koupit má manželka k vánocům, tak se snad rozvedu. Nicméně, jak jsem se dočetl, své zákazníky si toto album našlo, konec konců, není to první ani poslední kapela, co natočila vánoční album, takže je vlastně všechno v pořádku.

» ostatní recenze alba Puhdys - Dezembernächte
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Puhdys / Perlenfischer

minirock
Přiznám se, i mě se Puhdys docela líbí a tuto desku mám hodně rád. Občas si ji pustím a...

Puhdys / Puhdys 1

horyna
Chalani nemyslel jsem to nijak hanlivě, ale narozdíl od Yes, Queen a dalších...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11055 recenzí
2038 skupin
151525 příspěvků ve fóru
2448 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000