Carpe Diem Seventh Century Pride Of Lions Yuka & Chronoship Murder Of My Sweet, The TesseracT Hollies, The Reef Pentacle Denny, Sandy

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Uriah Heep - Fallen Angel

Uriah Heep / Fallen Angel (1978)

| 5 stars | 21.02.2017

Pro někoho symbolizuje padlý anděl kýčovité odumírající chapadlo mátořících se Uriah Heep, pro mě je to recept na vytvoření parádního (líbivého) pop rockového alba, na kterém rocková složka ohleduplně převládá. Tohle album za svým předchůdcem mírně, ale skutečně mírně pokulhává a nemůže se pyšnit tolik vyrovnaným materiálem, ale skvostných melodií tady není jako šafránu. Woman Of The Night plní fukci krevního rozproudovače, Falling In Love si skvělě zarockuje a One More Night napodobuje elvisovský model rock n rollu padesátých a šedesátých let. S každou další minutou se pocit kvalitní uriášovské nahrávky umocňuje a od Come Back To Me už deska přede v intencích Byronovy éry. Euforistické zakončení poslední trojicí patří k nejlepším v uriášovských dějinách. S Lawtonem nám kapela předhazuje další z výborných kousků své bohaté éry.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Fallen Angel
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Carpe Diem - En regardant passer le temps

Carpe Diem / En regardant passer le temps (1976)

Snake | 4 stars | 20.02.2017

CD Musea - FGBG 4122.AR

Repress of the 1994 CD reissue of the 1976 album

Nedávno jsem testoval několik francouzských kapel a zaujali mě především Mona Lisa a jejich méně slavní souputníci Carpe Diem. Prvně jmenované jsem pro až příliš okázalou teátrálnost nakonec vzdal, ale Carpe Diem drapli mě natolik, že jsem si koupil jejich první dvě alba ze sedmdesátých let. A tady je - ve zkratce - debut :

Pouhé čtyři skladby, 37 minut symphonic rocku říznutého canterbury. Jazzově neposedná a nepokojná rytmika (v těch "natlakovaných" pasážích mi to připomíná aj holanďany Supersister), velmi málo zpěvu - tady ve fránině - instrumentální kejkle, pěkné a chytlavé melodie. Ve skladbě "Jeux du siécle" cítím podobnost s Caravan, ale Carpe Diem liší se daleko větším využitím dechových nástrojů, především saxofonu. Booklet je napěchovaný fotografiemi a rozsáhlou biografií kapely, zvuk fantastickej. Takovej muzeální kousek z Musea rec. si nechám líbit...

Za čtyři.

» ostatní recenze alba Carpe Diem - En regardant passer le temps
» popis a diskografie skupiny Carpe Diem

Yes - Anderson Bruford Wakeman Howe

Yes / Anderson Bruford Wakeman Howe (1989)

| 4 stars | 20.02.2017

Že to jde i bez Chise Squirea, jsme se přesvědčili v revolučním roce 1989. Čtyři pětiny původní sestavy, odpovědné za to "nejlepší", co z kapely v dobách dinosauřích vzešlo, daly znovu hlavy dohromady (i když ne tak úplně, ve spojitosti s albem se mluví o oddělených nahrávacích sekvencích) a bez nejmenších bolestí povily dítko s krvavě vytetovaným nápisem na zádech ART.

Už jen pohled na Deanovský přebal dokázal vrátit čas někam na pomezí desky Drama a hudební náplň směřovala ještě hlouběji, zhruba do období před desku Going for the One. Členitost a maximální aranžérská provázanost s podstatným podílem původní Yes atmosféry, to byly jedny z hlavních atributů, se kterými seděli pánové nad notovými zápisy při tvorbě opusu, který měl za úkol navrátit kompoziční schémata před Rabinovské časy.

Dvě kaňky se přesto dají vystopovat. Jednak je to příliš syntetický výsledný sound, především v perkusivní oblasti, a viditelně odpudivá, kubánsky plážová záležitost Teakbois. Valná většina nahrávky jsou ti "praví" Yes s výhonky geniality, klíčícími především v průběhu songů Brother of Mine, Birthright a Quartet.

Přesto plný souhlas nahrávce neudělím. Zvláštní křečovitost a pokřivená neupřímnost mě při poslechu několikrát zaplavuje a i když se to ve spojitosti se jménem Steva Howea nehodí, s rabinovským konceptem té doby vycházím zásadně snáz.

» ostatní recenze alba Yes - Anderson Bruford Wakeman Howe
» popis a diskografie skupiny Yes

Jethro Tull - Minstrel In The Gallery

Jethro Tull / Minstrel In The Gallery (1975)

| 5 stars | 19.02.2017

Album Minstrel in the Gallery je další z řady velkolepých prací, honosících se nálepkou prvotřídní kvalita. Jedná se o desku, na které Jethro Tull posouvají svůj výraz směrem k písničkovější formě posazené na historické atmosféře, s důrazem na umělecké pojetí a s patřičně vysokým instrumentálním zaujetím.

Nepopiratelná špičková kvalita nahrávky je cítit nejen prostřednictvím vrozeného Andersonova citu pro melodie skloubené s irskou lidovou písní, ale i v nezaměnitelné Barreho intenzivní a inspirativní kytarové hře. Tento počin je skutečně dost dobrý na to, aby obstál ve férovém srovnávání se svými slavnějšími kolegy, jako jsou desky Aqualung, Benefit nebo Stand Up. Oproti zvláštní nahrávce War Child totiž můžeme mluvit o koloběhu nové krve v žilách v té době přešlapující kapely.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Minstrel In The Gallery
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Warrant - Rockaholic

Warrant / Rockaholic (2011)

| 3 stars | 19.02.2017

Recept, jak se vyškrábat z blátivé kobky zpátky na denní světlo, znají muzikanti kapely Warrant velice dobře. Po patnáct bezútěšných let jejich hudba narážela na nezájem publika a alkoholové avantýry dlouholetého výborného zpěváka Jani Laneho natolik obtěžovaly zbylé členy v kapele, až ona trpělivost přetekla a ti mu dali konečně vale.

S deskou Rockaholic stojí kapela na dalším novém startu, posilněna bývalým zpěvákem Lynch Mob Robertem Masonem (mimochodem taky výborným) a vyzbrojena silným rockovým arzenálem jde opět zkoušet matku štěstěnu. Čtrnáct energií sršících a bodajících sršňů (nějaká ta přítulnější sršnice se ráda najde) je připraveno vás svými hroty pořádně potrápit a jestli nejste rockově imunní, je možné, že na takový nálet budete ještě dlouho vzpomínat.

» ostatní recenze alba Warrant - Rockaholic
» popis a diskografie skupiny Warrant

Hackett, Steve - Spectral Mornings

Hackett, Steve / Spectral Mornings (1979)

EasyRocker | 5 stars | 19.02.2017

Tvorba mistrného a stylotvorného kytaristy, který v 70. letech dodal Genesis tvář zasněných a romantických zákoutí, kde rock koketoval s folkem a klasikou. Tyhle vlivy si pak Steve logicky vzal i na sólovou dráhu, obklopil se více než schopnými muzikanty včetně bratra Johna na flétny a stvořil první trojici opusů, které pro mě dodnes mají nebeský nádech dokonalého hledačství a jakéhosi nekonkrétního absolutna. K horynově dubnové recenzi vlastně není co dodat, ale nabudila mě včerejší hodinka sledování jeho vystoupení Access all Areas z roku 1990, kde mimochodem zazní i kousky z tohoto alba.

Every Day je křehkým a krásným entrée a ukazuje svým lehounkým hitovým potenciálem, kam se Steve za tři roky na sólové dráze vyvinul - zůstal oběma nohama na progresívní půdě, ale vydal se jemně a důstojně vstříc i posluchači. Za křehkou a krásnou melodii a proaranžované hlasy, stejně jako klávesy a syntezátory (Nick Magnus) by se určitě nestyděli ani tehdejší Genesis či Camel. Základní, hřejivý hlas s názvem skladby prosvětlují okolí mírem, světlem a teplem, i když dusající bicí nezapřou rockový grunt a Steveovo sólo dokonalé. Krásný začátek.

Podobně jako na většině svých alb se druhou věcí, zde The Virgin and the Gypsy, mistr vydá na svou typickou cestu akustických zákoutí, které jako čerstvé studánky svými bujnými prameny osvěžují naše tělo a duši, ale dávají prostor i k hlubokému zamýšlení, někdy až meditaci. Tohle je jedním slovem nádhera - Steve stoprocentní, dojemný, křehký, ale mistrný v podání a spoluhráči, božskou flétnu Johnovu a "vesmírné" klávesy nevyjímaje, vědí, jak mají tento královský koktejl barev a chutí vylepšit do absolutna.

The Red Flower of Tachai Blooms Everywhere - exotický název dalekého Japonska a nástrojové obsazení a podání tomu odpovídají. Tón udává Steveho krásná hra na klasické struny, koto - japonský 13strunný nástroj a jedinečné aranžmá a atmosféra dálek. Přelití do chladné a synťákové studené Clock - The Angel of Mons je pro mnohé až násilný budíček, i já to tak v mnoha chvílích vnímám, ale Steve je prostě hračička a právě na svých sólových albech si tyto obskurní výlety rád dopřává. Tady je dusné a mlhavé teritorium mr. Magnuse a Shearerovy drsné bicí a jak tak nad tím přemýšlím, moc drsnějších kousků asi ve Steveově šuplících nenajdu...

The Ballad of the Decomposing Man je další hrátka, kde můžete nad Steveho kreativitou zaplesat, nebo mu pohrozit jako nazlobený tatík, kterého už tyhle odlehčené vtípky štvou a na deskách svého miláčka by rád slyšel prostě jiné věci. Vyvolte si dle chuti. A pokud jste v rozpoložení dobrém, hoďte si třeba dupáčka. On vám to také hned plně vynahradí, protože Lost Time in Cordoba je čtyřminutová poloakustická kráska a moje nálady opět vystřelují do nebes. Krásně proaranžované struny, harmonie a nezničitelná nostalgická nálada a důstojná, velebná nádhera síní Mezquity či Alhazaru a dávno zapomenutých časů, kdy odtud emírové vládli uměním, moudrostí, ale i zbraněmi.

Tigermoth zahajuje šílená basová jízda Dika Cadburyho, černočerné asfaltové klávesy se beznadějně rozlévají do prostoru a člověk si říká, co se bude dít dál, je tohle konec? Kdepak, pomalu a nenápadně nám mistři přeladí do monumentální bicí jízdou neseného kusu, po polovině se vlamuje Steve s až hospodskou halekačkou a vy si ťukáte na čelo, jestli jsou všichni zcela v pořádku. Ale ano, závěr je hackettovsky hravý a neposedný se zdvojenými hlasy a my vzpomínáme na všechny jeho podobné hříčky ještě v časech Genesis, závěr je až božsky krásný.

Završení přináší Spectral Mornings a pokud jste měli při poslechu nějaké pochybnosti či dohady, kam že to Steve všude vztáhl ruku, vše vynahradí a srovná vaši tvář do slunečného, jasného úsměvu. Monumentálně nesený hudební proud s nezničitelným proudem melodií - vzpomínám si na jeho včerejší božské bezchybné podání i na onom koncertě z roku 1990 (nebo zkuste Montreux Jazz 1980). Šest a půl minuty duševní očisty a oslava dokonalé aranžérské práce, kytary tu dokonale pracují s Magnusem, který tu vůbec odvedl velký kus práce. Celkově ale dokonalé představení práce této elitní hudební společnosti.

Na bonusové verzi je mezi živáky zajímavý památný akustický set s mistrně podanými kousky z doby Genesis (Blood on the Rooftops, Horizons aj.), ale také etuda v A moll. Tady máme Steveho v jeho vážné, klasické podobě. A vždy nadšené a bouřící publikum. Není divu.

Podobně jako Anthony Phillips má Steve Hackett moc mě přenést daleko časoprostorem, do dávno zapomenutých krajin, kde se našel a kde i posluchač má pocit, že ty tóny mají řád a smysl. Moc jeho hudby nade mnou je taková, že mu zkrátka odpustím i těch několik drobných místeček, která mi třeba úplně nesedí. Album u mě nemá takový absolutní status jako debut, ale jeho pětka je masívní a věčná, jako památná řeka těchto čtyřiceti minut...

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Spectral Mornings
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Van Der Graaf Generator - Godbluff

Van Der Graaf Generator / Godbluff (1975)

kamila | 5 stars | 18.02.2017

Těžko by mě ještě před půl rokem napadlo, že desce Godbluff někdy dám relativně vyšší hodnocení. Vždycky mi hudba graafů připadala nesmírně těžka a hlavně depresivní. V poslední době se to nějak otáčí, možná na tom má zásluhu i to, že jsem je začala poslouchat na sluchátkách a ne v klasických reprácích, přeci jen je u takové hudby intimita důležitá, možná dokonce prvořadá. Z druhého období mě hodně bere Still Life a v posledeních dnech už i tahle placatice.

Mám pocit, že kytary se tady úplně vytrácí, hlavní slovo mají klapky a dechy - Jackson se vyřádí do úmoru. Každá skladba hodně graduje, jazzový místa se krásně propojují s rockem a nejzábavnější pasáž se nachází v poslední skladbě. Jakési zvláštní kabaretní číslo, které nemůžu popsat slovy, ale vždycky, když ho slyším, rozhostí se mi po těle příjemný pocit.

Těžko oposlouchatelná muzika, která mě dokáže stále šokovat ale i přitahovat. Mám tu desku ráda, stejně jako úvodní minuty Undercover man, takže hodně.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Godbluff
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Cream - Fresh Cream

Cream / Fresh Cream (1966)

Martin H | 4 stars | 18.02.2017

Anglické slovo cream má v českém jazyce mimo jiné významy smetana a výkvět. Lepší název si trojice hudebníků, která se v roce 1966 rozhodla vyzkoušet své hudební umění a možnosti souhry v triu, vybrat nemohla. Tou nejprovařenější personou byl sice kytarista Eric Clapton, ošlehaný působením v kultovních The Yardbirds a v Mayallových Bluesbreakers, ale ani bubeník Ginger Baker a hráč na basovou kytaru a foukací harmoniku Jack Bruce nepatřili na londýnské hudební scéně mezi neznámá jména, a to především díky svému působení ve skupině Graham Bond Organization. Troufám si tvrdit, že právě díky tomuto setkání Eric Clapton pomalu opouští svůj dosavadní bluesový purismus a vydává se na cestu fúze různých stylů.

Jejich debutové album, které spatřilo světlo světa v prosinci 1966, je směsicí přejatých bluesových čísel, z nichž vyčnívá Dixonova skladba Spoonful, a několika vlastních skladeb v čele s I Feel Free, skladbou, která prostě musí u posluchače fungovat na první dobrou, i kdyby nechtěla. Jako hlavní autor se zde představuje basista Bruce, který nabízí mimo jiné písně N.S.U. a Dreaming. Clapton sice autorsky přišel zatím nazmar, ale jeho kytara v bluesových číslech typu Spoonful nebo Rollin' and Tumblin' je společně s harmonikou Jacka Bruce jedním z hlavních stavebních kamenů. Asi mou nejoblíbenější skladbou je předělávka blues z pera Skipa Jamese I´m So Glad, jež mne svou hravostí a naléhavostí nutí zvolat: „Ano, to je ono. Výborně, Cream!“ V závěru se svou troškou do mlýna přijde i ryšavý satanáš Baker s bubenickým sólem ve vlastní skladbě Toad, i když tady si říkám, že živá verze na dvojalbu Wheels of Fire je ještě lepší.

Možná mám smůlu, že jsem se k této desce dostal až po seznámení s jejími následovnicemi, které považuji za o chlup zdařilejší, proto se ve svém hodnocení budu držet při zemi. U mě za 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Cream - Fresh Cream
» popis a diskografie skupiny Cream

Winger - IV

Winger / IV (2006)

horyna | 5 stars | 18.02.2017

Winger-ovský comeback roku 2006 se stal mou vymazlenou a oblíbenou nahrávkou od jeho prvého vypočutia. Sbírka jedenácti úžasně vitálních a energicky útočných songů nepostrádá živelnost a velké množství nosných nápadů takové kvality, aby si dokázali nové, ale i dříve narozené fanoušky naklonit na svou stranu. Nejen že Winger zaměstnávají profesionální hudebníky a zdatné instrumentalisty, kapela se zkušenostmi i zdravým nadhledem přesně ví - a je to cítit každou chvíli - kdy a jak moc přitlačit, kdy naopak zvolnit a nechat plout Kipův tvárný vokál na snůžce akustických kytar, a kdy dosadit tvrdé a zajímavě znějící riffy tam, kde se nejlépe uplatní a vznešený refrén nadsadit nad okolí tak, aby dokázal jasně zabodovat.

Nejkvalitnější porci muziky nabízí deska na svém startu, songy jako první Right Up Ahead se svůdnou elektrifikovanou španělou a tvrďáckým přerodem do žulových riffů, kdy přílet blahodárného chorusu působí naprosto úchvatným způsobem. Efekty hnaná druhá Blue Suede Shoes (zase ty španělky) a nejoblíbenější, volně prostupující, rytmicky vzletná Four Leaf Clover, kde se kytarový zápřah vzájemně fantasticky doplňuje, mě vždy položí na lopatky a s pátou melodicky energickou jazdou Your Great Escape vstávat nehodlám. Tahle rockující, elektřinou nabitá muzika mi sedí na tělo jako přesně ušité šaty. Disappear - špikují sabbatovská tempa, zabalená do trojobalu made in Winger a až teprve sedmá On A Day Like Today nechává konečně diváka vydechnout a uvolňuje atmosféru. Ne však na dlouho, energie tu trčí jako rezavá dvacítka hřebík a musela se v jejich nitru ukládat po celou dobu hibernace kapely a teď chce s každou další vteřinou ven. Tohle je divoká a neřízená pouť závodního Ferrari pádícího na okruhu v Indianopolis dvěstěpadesátkou. A že je Rod Morgenstein jedinečným bicmenem svého druhu nás přesvědčí skladba Generica, především pak její druhá, na volnoběh doklusávající fusion pasáž.

Tam, kde jsou alba Fragile, Going for the One a např. Drama na mém piedestalu art rocku, tam jsou desky jako Pull, IV a Karma na piedestalu hardrockovém.

» ostatní recenze alba Winger - IV
» popis a diskografie skupiny Winger

Who, The - Who's Next

Who, The / Who's Next (1971)

Martin H | 5 stars | 18.02.2017

Na přelomu 60. a 70. let se objevilo na britských ostrovech velké množství nových rockových skupin, které se snažily svou tvorbu posunovat k větší tvrdosti hudebního výrazu, nebo začaly hledat nové výrazové prostředky inspirované postupy vážné hudby, případně spojovaly obojí přístup. Již zavedeným hudebním formacím nezbývalo, než se s tímto faktem nějakým způsobem vyrovnat. Některé svou tvorbou zůstaly hluboko v šesté dekádě, jiné nezůstaly k novým vlivům a trendům hluché a slepé a vydaly se vstříc novým hudebním dobrodružstvím.

Jednou z takových formací, jež získaly značné renomé v 60. letech, byli angličtí The Who. Ti se z hřmotných rozbíječů kytar stali v roce 1969 respektovanými tvůrci rockové opery Tommy a vyhledávanou koncertní atrakcí prvních velkých hudebních festivalů. Hlavní tvůrce jejich hudby, kytarista Pete Townshend, měl v hlavě představu dalšího komponovaného dvojalba a koncertního programu Lifehouse, avšak nová deska, která se objevila koncem léta 1971 na pultech hudebních obchodů, dostala název Who's Next a obsahovala z připravovaného projektu pouze devět skladeb. Ovšem ty stojí za to.

Skupina zde předvádí naprosto vyrovnaný výkon, který vnucuje posluchači myšlenku, že pokud existuje nějaký hudební ráj, tak to v něm může vypadat právě takto. Townshend se svými hudebními pobratimy se nesnaží kopírovat nové skupiny typu Led Zeppelin, Deep Purple nebo Black Sabbath, přesto za nimi nezůstávají v tvrdosti výrazu příliš pozadu, pouze na to jdou jinak. Především je to dáno využitím na tu dobu v rockovém mainstreamu nezvyklých syntezátorů, které se pro vekou část materiálu předloženého na albu stávají důležitým stavebním kamenem. Do toho si představme dokonalé melodie, jež jsou hnány kupředu bezchybným rytmickým tandemem John Entwistle a Keith Moon a ozdobeny pěveckým projevem Rogera Daltreyho, který jako zkušený rockový harcovník přesně ví, kdy má být ve výrazu drsný, a kdy zase naopak andělsky něžný.

Co říci k samotným skladbám? Na desce jsou samozřejmě tři známé kompozice, Baba O'Riley s notoricky známým začátkem a nádherným houslovým vstupem v závěru, balada Behind Blue Eyes s prostřední pasáží připomínající orgie démonů a závěrečný monument Won't Get Fooled Again, což je moje zhmotněná představa toho, jak by měl vypadat rock pro poučené, zkušené posluchače. Ani ostatní písně nezůstávají za zmíněnou trojicí pozadu, ať už se jedná o hard rockovou Bargain, příjemnou záležitost My Wife či baladu Gettin' in Tune postavenou na silném klavírním motivu.

Na albu Who's Next skupina dosáhla svého tvůrčího vrcholu a stala se jedním z důležitých pilířů vývoje rockové hudby. Když se k tomu navíc přidala pódiová prezentace ukazující zpěváka Daltreyho jako rockového boha s vlající hřívou a odhalenou hrudí, tak bylo jasné, že se skupinou The Who se bude muset vážně počítat i nové dekádě.

» ostatní recenze alba Who, The - Who's Next
» popis a diskografie skupiny Who, The

Judas Priest - Metal Works '73–'93

Judas Priest / Metal Works '73–'93 (1993)

| 5 stars | 18.02.2017

Mezinárodní průzkumnou sondáž, pořádanou na přelomu milénia v různých koutech světa o nejlepší rock/metalové výběrové album minulého století, s přehledem vyhrálo dvojalbum Metal Works '73–'93 anglických heavy drtičů Judas Priest. Po právu reprezentativní bestofko, u jehož výběru mohla firmě kapela asistovat, splňuje ty nejvyšší nároky hudebního publika i jednotlivce, který nemá v úmyslu kupovat kvanta judasáckých alb, ale přesto se touží seznámit s materiálem, který kapela produkuje ve své první dvacetiletce.

Každá fenomenální, ale i průměrná deska je tu zastoupena většinou několika nejlepšími vzorky z interesantní etapy kapely a dokládá hudební vývoj Birminghamského tělesa. Skvělý obal z dílny Marka Wilkinsona evokuje zmenšeniny všech desek a poukazuje na fakt vypiplanosti tohoto uceleného souboru. To, že se jedná o inteligentní tah a ruka osudu tahala z bubnu štěstí samé výrazné kusy, můžeme dokumentovat zařazením dvou báječných skladeb Solar Angels a Desert Plains, obsažených na jinak vyloženě slabém albu Point of Entry. Jako zápor bych označil účast hned čtyř skladeb z navždy přeceňovaného dílu British Steel. Naopak ozdobou dvojalba jsou baladické kusy vyjmuté ze sedmdesátých let Before the Dawn a Beyond the Realms of Death. Zásadní alba halfordovské historie Screaming f. W. a Defenders o. t. F. dostanou slušný prostor, stejně jako čtyři singly z nedostižného Painkiller. Avšak roucho pro královnu nejspíš oblékne jedna z trojice stařičkých a milovaných jistot Exciter, Dissident Aggressor, nebo Sinner. Byl mezi námi na konci sedmdesátých let snad někdo imunní, koho tyhle šlehy s patřičnou intenzitou nepřeválcovaly stejně, jako energie zbavené "staříky" Deep Purple a Uriah Heep?

» ostatní recenze alba Judas Priest - Metal Works '73–'93
» popis a diskografie skupiny Judas Priest

Seventh Century - The Seventh Century

Seventh Century / The Seventh Century (1971)

jirka 7200 | 5 stars | 18.02.2017

Kapela „Sedmé století“ z New Yorku, to jest 15 hudebníků, seskupených kolem leadra souboru, bass trombonisty Alana Rapha a hudebního skladatele Lee Holdridgehho. Tato družina se takto pojmenovala proto, že hudebně čerpala z instrumentální hudby z období minulých sedmi století. Přesněji se inspirovala hudebně z předbarokního období a renesance a tyto vlivy skloubila s rockovým rytmem a jazzovou improvizací.

První tři skladby byly použity jako hudební podklad pro Joffrey Ballet - toto nastudované úspešné vystoupení se jmenovalo „Trinity“. Záznam jsem viděl, nicméně tam je z těch písní vyextrahována spíše ta jazz rocková poloha, na úkor té archaické barokní. Je to totiž neuvěřitelný mix barokní hudby, rocku a jazzu, při jehož poslechu mě napadá jediné – to je raný dřevní prog rock!!

Většina skladeb začíná středověkou předehrou, do které so pomalu přidávají další nástroje, basa, bicí i el. kytary a pomalu variují původní melodický motiv do netušené krásy. A to takovým způsobem, že emoce z nahrávky přímo prýští. Jako by se Genesis propadli časem do 16. století někam před královský hrad a v dáli za úsvitu na cestě vinoucí se k branám by pomalu spatřili blížící se družinu s Jeho Veličenstvem. A hudebníci, celí pohlcení tou atmosférou, by se připravovali na slavnostní hudební uvítání s ostatními čeledíny a kejklíři.

Byla to první spolupráce hudebního skladatele Lee Holdridgeho (který později nahrával např. s Neilem Diamondem a napsal muziku pro spoustu známých filmových trháků) a Alana Rapha (nahrával např. s Philiphem Glassem). Jedná se o mimořádnou desku, není však příliš známá, protože vyšla na obskurním labelu Al Segno s ledabyle vyvedeným obalem, který obsahoval jen nemnoho informací, ze kterých lze dnes čerpat. Tento drobný nedostatek však vnímavému posluchači mnohokrát vrátí svým hudebním obsahem.

Toto dílo zatím na CD nevyšlo, vinyl lze koupit za 85 doláčů.

» ostatní recenze alba Seventh Century - The Seventh Century
» popis a diskografie skupiny Seventh Century

Yes - Big Generator

Yes / Big Generator (1987)

| 5 stars | 17.02.2017

Big Generator porodili Yes do dlouhého hudebně časového vzduchoprázdna, které kvalitní muzice nepřálo. Doba plná disca, trvalých a natupírovaných kštic, barevně zářících triček, plísňáků, mrkváčů a ohyzdných make-upových vrstev, čas se zastavil a móda se pohybovala zřetelně pod hranicí vkusu.

Yes byli s tímto parazitujícím období spjati, nebyli mu však nakloněni ani příliš nablízku. Se snáze přijatelným "progresivním" stylem touto desetiletkou propluli s grácií a vztyčenou hlavou a Rabin byl pro tuto epochu tou nejlepší volbou. Howe se sem nehodil a nikoho nevzrušoval, na svou renesanci musel ještě počkat, zato Yes potřebovali oslovit daleko širší a hlavně jiné publikum. Pro takovou změnu našli prostředky už na albu minulém a Big Generator tuto volbu jako správnou a hlavně jedinou možnou zcela potvrdil.

Za dvacet let na scéně se zatím prakticky nestalo, aby kapela neshrábla vavříny pro vítěze, a i toto album bude hrát vůdcovskou roli v nazírání na art rock osmé dekády a se jménem Yes bude stále spjat ten zlatavě zářivý odlesk. V prvé řadě je třeba pochválit nazvučení Whiteových bicí, absolutně odlišné od uniformovaného krabicového a plochého zvuku dané doby, stejně jako Kayeho klávesové rejstříky, na několika místech ne nepodobné klávesovým obrazcům alba Power Windows kanadských Rush - že by inspirace? Tyto dva faktory plus dynamicky živý zvuk řízený Rabinem vynesly kolekci osmi výborných a technicky dokonalých písní kapely Yes opět na trůn akademicky rockového směru. Rhythm of Love, Big Generator, Shoot High Aim Low - to byl start jako hrom a Squireho doprovodné vokály nešlo neregistrovat jako dokonalé. Lze tedy tvrdit, že osmdesátky hrály Yes do kapsy, a ti se v nich cítili jako ryba ve vodě.

» ostatní recenze alba Yes - Big Generator
» popis a diskografie skupiny Yes

Satriani, Joe - The Extremist

Satriani, Joe / The Extremist (1992)

horyna | 4 stars | 17.02.2017

Chtít po mě někdo, abych mu doporučil jednu kytaristovu desku coby seznámení se s mistrovou hudbou, nejspíš okamžitě a bezmyšlenkovitě sáhnu právě po této kolekci. Stejně jako já sám jsem kdysi dal na mnohé názory a recenze, které tento výtvor hodnotily nadprůměrně, navíc i jako jedno z nejoriginálnějších kytarových alb vůbec.

Musím ale také přiznat, že jsem s ním dlouho bojoval a teprve před několika měsíci mu přišel jak se říká na kloub. Na rozdíl od některých Satchových alb mi dlouho vadila jistá jednotící hudební linie, přes kterou jsem se nedokázal (krom skladby třetí) nějak výrazně přenést a najít moment nebo motivy, které by mne dokázaly patřičně zaujmout, a většina skladeb mi tudíž splývala. Čekal jsem větší variabilitu, jako je tomu na desce předešlé, nebo silnější kreativní záběr alba Crystal Planet.

Pro milovníky erudované kytarové práce je tu rozhodně co poslouchat. Skladba titulní krásně propojí kytarové melodie s živelným tepem foukací harmoniky, metalová War kupí a vrství sóla a vyhrávky na piedestal exhibičního šestistrunného umění s pěkně vroucím rytmickým podložím, má neskutečný tah a hraje na první dobrou s tendencí diváka zaujmout a skolit. Zklidnit je zapotřebí, a tak na baladicky rozervanou duši zabrnká dvojice skladeb následujících. Letní sluné tóny propustí dynamická Summer Song a po krátké, ale přesvědčivé miniaturce Tears in the Rain a funky fusion Why dokonale popustíte uzdu a plyn v Motorcycle Driver. Postupně jsem ale nejvíce přišel na chuť songu číslo deset s názvem New Blues, který v sobě skrývá čarokrásný svět Joeovy kytary, tu navíc oděné do jazzového kabátce s bluesovou vestičkou.

Je spousta Satrianiho alb, která poslouchám častěji a s větším apetitem, ale rád uznám, že klasický Satch je právě tento. 4,5*

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - The Extremist
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe

Yes - Talk

Yes / Talk (1994)

| 5 stars | 16.02.2017

Zaměříme-li se u skupinu Yes na etapu, kdy kytarový aparát obsluhoval Trevor Rabin, jako nejkompaktnější a umělecky nejhodnotnější vynikne období náležící albu Talk.

Velice lidská a hřejivě teplá atmosféra, která při nahrávání alba ve studiu panovala, se s velkým přehledem a pohodou intonujícího Johna Andersona přenáší do reproduktorů mušlí sluchátek a v člověku umocňuje toužebný pocit zachytit každičký překrásný tón oné nahrávky. Jestli někomu připadal Trevorův styl na albu 90125 příliš vlezlý a nekorektně uhlazený a na Big Generator zase strojově chladný s charakteristickými dobovými obrysy, na tomto místě nemůže být o žádné polemice ani řeč. A přestože byla nahrávka vtěsnána do syrového období poloviny devadesátých let, s podivem si zachovává typicky rabinovský příjemný zvukový nádech.

Zprvu se může zdát, že se jedná o album dvojice Rabin/Anderson, ale je třeba pochválit především rytmiku s vždy přesným a tvrdým úderem Alana Whitea a výraznými stíny baskytary Chrise Squirea. Mušketýrské heslo "Jeden za všechny, všichni za jednoho!" vyvěrá po celou minutáž skrze hudbu tohoto alba a zdá se být naplněno přesně podle své podstaty. Co se týče jednotlivých písní, každá je svým způsobem zcela výjimečná, nejimpozantnější kreativní roucho ale obléká dvojice Real Love a Endless Dream, hudební mana nahrávky.

Zrod alba byl vymezen léty, která kapelám typu Yes absolutně nepřála (a to tedy velice rychle zapadlo), navíc byl poznamenán přáním většiny fanoušků dlouhodobě kooperujících s myšlenkou návratu Steva Howea, a tak byl Rabinovský podíl rychle odsouzen k nezdaru. Ovšem dvacetiletí, které už od vydání nahrávky uplynulo, úměrně vyneslo její kredit rapidně a několikanásobně vzhůru, a tak spolu s dvojitou, živě-studiovou nahrávkou Keys to Ascension, vyniká právě Talk jako poslední velkolepý projekt gigantů art rocku Yes.

» ostatní recenze alba Yes - Talk
» popis a diskografie skupiny Yes

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Rolling Stones, The / Blue & Lonesome

adam
zdenek: myslel som tym ze hudba prijemna, ale obal grc. bigger bang bol super obal, sticky fingers,...

Rolling Stones, The / Blue & Lonesome

tykeww
Mně obal přijde úplně v pohodě, naprosto logická variace stouního loga a jednoduchý...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11140 recenzí
2047 skupin
152680 příspěvků ve fóru
2465 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000