Everon Xerxes Twin Age Algiers Boyer, Dustin Quatermass Cruel Manfred Mann Chapter Three Of Monsters And Men Hillage, Steve

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Deep Purple - 	 Whoosh!

Deep Purple / Whoosh! (2020)

Vojta | 5 stars | 23.09.2020

Po tříleté pauze letos vydali britští hardrockeři nové album se zvláštním názvem "Whoosh!"

Já osobně se k novým hudebním počinům starých rockových harcovníků stavím poměrně skepticky, protože často nevím, zda bude jejich nový materiál tak dobrý, jako některá předchozí legendární alba. Tato předtucha se však v mém případě u nové desky Deep Purple nenaplnila ani v nejmenším.
Album jako celek působí, přihlédneme-li k poměrně pokročilému věku všech muzikantů, dost svěže a energicky. Kapela je velice dobře sehraná a všech třináct songů na albu "funguje" za mně, už na první poslech hodně fajn.

Na rozdíl od předchozího alba InFinite (2017) tu větší prostor dostávají skvostní hammondky Dona Aireyho, které vyniknou například v písni "Nothong At All". Ke slovu tu ale přijdou i synťáky, stejně jako místy až zpěvavá kytara Steva Morse ve skoro šestiminutové skladbě "The Long Way Round", která patří společně s výše zmiňovanou "Nothing At All" k nesporným vrcholům celé nahrávky.

Poslední "zářez" v diskografii "Párplů" mě nadchnul opravdu hodně, a s klidným srdcem jej přidávám ke své oblíbené (a dnes již legendární) čtveřici alb z let 1970-73 (In Rock až Who Do We Think We Are)

» ostatní recenze alba Deep Purple - Whoosh!
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

All Them Witches - Nothing As The Ideal

All Them Witches / Nothing As The Ideal (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 23.09.2020

Příběh All Them Witches je o tvrdé práci rockové kapely z Nashville, která si pomalu, ale jistě vybudovala v podstatě z nuly renomé na mezinárodní hudební scéně, což se povedlo mizivému promile ostatních jejich souputníků.

Chlapi z ATW dříve nahrávali desky v obýváku na čtyřstopej magneťák, na chatě v horách a v malých bytových studiích, či v tom vlastním, které si zřídili v bývalém kostele. Ani to obrovské množství nejmodernější techniky nenapomohlo (jak jinak) ke vzniku nového repertoáru. Proto zvolili opačnou cestu, přesunuli se i se zvoleným producentem Mikey Allredem, (kterej s ATW již vytvořil desku Dying Surfer..) do Abbey Road Studia v Londýně, přímo do studia Two, kde nahrávali třeba Beatles. Zde se v časovém presu vrhli na nedodělaná torza skladeb (kde jedinou připravenou skladbou byla See You Next Fall). Nasáli inspiraci přímo z temných prostor studia plných vintage analogových mašinek a dokončili osm skladeb.

Základem desky se staly hypnoticky psychedelické, valivé songy které připomínají jam rytmické sekce Pink Floyd z počátku sedmdesátek se současnými Tool a drsným feelingem Kyuss. Částečnou větší hutnost oproti předešlé tvorbě zapříčinila jistě i nepřítomnost klávesáka Jonathana Drapera v sestavě, který kapelu v roce 2018 opustil.

K takovým skladbám lze zařadit hned úvodní Saturnine & Iron Jaw s pomalu dvouminutovým intrem, které kombinuje industriální ruchy s jemným prohrabováním strun kytary. Praví fandové zde zaznamenají patero úderů zvonů, jež symbolizují počet předchozích nahrávek souboru. Přímočarý stoner rock ve svižnějším balení bez zbytečných okras přináší druhá Enemy Of My Enemy a Lights Out. Krátké a úderné sólíčko na konci skladeb zaručeno!

To nejzajímavější z celého alba se nachází na pozici 4-6. V See You Next Fall se po horrorovém intru rozjíždí halucinogenní rytmika, která v této skladbě hraje prim, později připojivší se kytara spíše jen tak krouží kolem, občas jsme obdařemi skřípavým sólem. Tento jam měl původní stopáž 45 min :-) Pátá The Children Of Coyote Woman (pamatujete na Marriage a Death of Coyote Woman z druhé desky ATW ?) se nese v country duchu, ale nebojte žádný Johny Cash se nezjeví, atmoška je zadumaná stejně, jak tomu je u ostatní produkce. Na mne nejvíce působí navazující píseň se zvláštním názvem 41, která mě dokáže vždy dostat svou hutnou uhrančivostí do extáze. V jednoduchém postupu je síla !

Pro zklidnění je na albu umístěn akustický Everest (jakýsi úryvek melodie zahraný na kytaru) a melancholická Rats in Ruins, která je takovou malou zádušní mší za tuto desku. Kytara s basou stále variují dokola jeden vzorec a Michaelův hlas ze záhrobí se s námi loučí, vše zaniká v hluku vazbících kytar, jednoduchá melodie skladby však skrze něj až do konce prozařuje, jako světélko naděje….

Závěrem : Pokud odečteme intra, outra a akustický předěl Everest, kapela vyprodukovala 35 minut hypnotického materiálu s již znatelnými rozpoznávacími prvky ATW, které obsahují mix stoner rocku, metalu, psychedelie a country. Na vinylu přepychový zvuk umocňuje celkové jednolitější a monotónější vyznění, kratší stopáž však zaručuje udržení posluchačovy pozornosti.

O rozbor abstraktních textů jsem se nepokoušel, neb krom The Children Of Coyote Woman, která pojednává o Romolusovi a Removi, mi pravý obsah uniká. Stejně jsou na to prý i členové ATW :-)

Pokud bych parafrázoval název desky Nothing as Ideal, tak bych oponoval. Skoro ideální je poslední deska All Them Witches. O tomto albu se dle mého bude hodně psát a čtyřku dávám jen proto, abych mohl následující kotouček ohodnotit bodováním absolutním.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Nothing As The Ideal
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Bowie, David - Tin Machine II.

Bowie, David / Tin Machine II. (1991)

makrelaman | 4 stars | 23.09.2020

Heuréka!!! Po štrnástich rokoch (aj to v r. 2006 vyšla len japonská verzia) konečne bola do sveta pustená remastrovaná reedícia tohto snáď najpodceňovanejšieho a najodsudzovanejšieho albumu z tvorby DB. Takže do mojej hudobnej mozaiky Davida Bowieho zapadol posledný kamienok z jeho oficiálnej diskografie. A verte že nie preto že by sa mi nepáčil ale jednoducho sa za prijateľnú cenu nedal zohnať. Veľa fanúšikov Davida celkom nepochopilo filozofiu odbočky ktorú urobil založením Tin Machine. Bowie sa jednoducho potreboval vymaniť zo svojej hviezdnej ulity a preto prehodil výhybku na úplne inú koľaj ako sme boli dovtedy zvyknutí. A táto rocková poloha mu neuveriteľne pristane. Treba si uvedomiť že tu nejde o David Bowie a... ale o kapelu v ktorej sú si všetci členovia rovnocenní. Preto je tu aj priestor pre sólový spev Hunta Salesa (Stateside a Sorry). Muzikantské výkony sú tu celkovo výborné (zvlášť treba vyzdvihnúť Gabrelsovu gitaru ktorá čaruje naprieč celým albumom). Kapela šliape a má oproti jednotke lepší zvuk a zdá sa mi že aj lepšie drží pokope. Preto ho mám o niečo radšej ako Tin Machine I. Jednoducho albumy Tin Machine netreba posudzovať v kontexte ostatnej tvorby Davida Bowieho a pri pozornom počúvaní zistíte že ide o skvosty hodné génia. Tu sa nehambím dať štyri ****.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Tin Machine II.
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales

Pattern - Seeking Animals / Prehensile Tales (2020)

horyna | 5 stars | 21.09.2020

Situace v kapele Spock's Beard je v posledním období značně nekonzistentní. Nejprve, a je tomu už nějaký pátek, odešel z tvůrčího podnětu dlouholetý bubeník Nick D' Virgilio. V nově stabilizované sestavě se usadil jeho náhradník Jimmy Keegan a vše se zdálo býti v pořádku. Ovšem ani ten nevydržel příliš dlouho a po dvou nahrávkách odešel rovněž. Prý z osobních důvodů. Na uvolněný post se znovu vrátil Nick, aby nabouchal zatím poslední nahrávku Noise Floor. Vztahy se tudíž jevily více než kamarádské. Ovšem dokonalý zmatek do všeho vnesla nově zformovaná parta okolo dlouholetého dvorního skladatele S. B., Johna Boegeholda. Ten k sobě přetáhl jak zpěváka Teda Leonarda a basáka Dave Merose, to jest polovinu dnešních Spocks, tak znovu za bicí se překvapivě navrátivšího Jimmiho K. Můžeme tedy jen spekulovat, jestli u spoka dnes vládne diktatura dvojice Okumuto/Moorse, nebo je Johnův tvůrčí přetlak tak obrovský, že jej potřebuje ventilovat prostřednictvím dalšího tělesa.

Právě s tímto, jež pojmenoval Pattern-Seeking Animals, vydal během necelého roku hned dvojici nahrávek. Brilantní zvuk dle mustru The Oblivion Particle, nezprostředkoval nikdo jiný než zkušenostmi ošlehaný Rich Mouser a hudební naplň je samozřejmě celá dílem Johnovým. Jestliže u S. B. alespoň malou troškou do mlýna vždy přispěli i samotní členové kapely, zde máme co dočinění s prací jednotlivce. Nutno ale poznamenat, že celkový kompoziční obraz je mimořádně povedený a přitažlivý. Boegeholder se odrazil vstříc důraznější vzdušnosti a do nově přístupnější formy implantoval celou škálu, ne za každou cenu progresivních prostředků. Jestliže je první song Raining Hard In Heaven ještě spíše prog-rockovou záležitostí, od druhé Here In My Autumn, se už "pouští žilou" proudu popovějších elementů v daleko širším měřítku. A právě tato poloha, která nově vzniklé kapele tolik sluší, dokáže ladně zaplnit malinkatou díru na trhu s podobně vysoustruženou muzikou. Aranžérská píle hlavního leadera klade podobně jako u S. B. důraz na členitost a systematickou pestrost. Schopnost vložit do rockové kostry smyčcové a dechové nástroje všeho druhu tak, aby jejich vzájemná kooperace s hrubým hudebním základem v hlavních i podružných motivech, předávala divákovi tolik potřebný příjemný emoční vír, je nejsilnější zbraní i kreditem Johna Boegeholda. Stejně funkční princip skladatel uplatňuje i v ostatních skladbách. Postupné poodkrývání dalších a dalších vrstev a badatelský průzkum skrze kompletní desku, se může jevit i člověku, který na své dlouholeté hudební pouti potkal už ledacos, jako velice příjemné dobrodružství.


Deska Prehensile Tales disponuje průbojnou schopností oslovit prog-rockového posluchače velice hbitým způsobem. Odkazy na tvorbu Spock´s Beard jsou sice evidentní a lehce čitelné, ale právě pro onu variační podobnost vlastně ani není důvod, tento projekt vnímat jinak, než jako pokračovatele slavné kapely v jedné, s malinkatou odbočkou, jasně dané linii.


U mne osobně jde o nejlepší nahrávku první poloviny letošního roku. V těsném závěsu je pak další věc z líhně spockova fousu, přesněji řečeno sólová deska jejich dlouholetého bubeníka a zpěváka Nicka D´Virgilia pojmenovaná Invisible - brilantní to věc. Ovšem oproti P-SA s daleko delší dozrávací časovou náročností.

» ostatní recenze alba Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales
» popis a diskografie skupiny Pattern - Seeking Animals

McLaughlin, John - Remember Shakti -  Staturday Night In Bombay

McLaughlin, John / Remember Shakti - Staturday Night In Bombay (2001)

stargazer | 4 stars | 20.09.2020

Člen Progboardu, který přidal tohle album do portfolia J. McLaughlina, vybral to nejlepší od skupiny Remember Shakti. To je můj názor.
Rozdíl mezi skupinou Shakti z druhé půlky sedmdesátých let a skupinou Remember Shakti, založenou ke konci milénia, vidím asi takto:
Shakti ze sedmdesátek hrají ryze akusticky, vydali tři alba pro Columbia Records, jedno live a dvě studio alba.
Dominantním nástrojem byly housle a akustická kytara, doprovázené indickými perkusemi.

Remember Shakti nahráli tři koncertní tituly /z toho jedno 2cd/ pro Verve Music. JMcL hraje na elektrickou kytaru a kabel vede přímo do laptopu vedle něj. Housle na RS už nehrajou, ale byly vystřídány jinými nástroji, např. flétna a el. mandolína a jiné...

Album Saturday Night In Bombay je nahráno 8 a 9 prosince roku 2000. Byl to pátek a sobota, napadá mě jistá návaznost/pouze slovní/ na album z roku 1980 Friday Night In San Francisco, nahrané JMcL s Di Meolou a De Luciou.
SNIB obsahuje 4 kompozice. Autorsky John má jeden zářez pod názvem Luki a je to ten nejkatší a nejrychlejší song na albu. Hraje zde 11 hostů, až na Johna, všichni jsou indové.
Druhá kompozice je dlouhá přes 26 minut. Začíná jako meditační hudba, která potupně nabírá na dynamice a rychlosti a na závěr je to už slušnej kvapík. Dominuje hra indickeho struného nástroje jménem santur a Johnova kytara.
Třetí tack je zpívaný a hlavní "slovo" má vokál, el. mandolína a indická živelná rytmika. Johnova kytara hraje okrajově.
Čtvrtá kompozice má necelých 19 minut, začíná pomalu a rozjímavě, pak přechází do svižné rytmiky, opentlené hindustani slide guitar, el. mandolinou a Johnovou kytarou. Na tomto tracku mimo indy perkusí je použito i bicí soupravy.

Hodnotím tohle album pouze v souvislosti s tvorbou Remember Shakti, nikoli jako součást Johnovy diskografie. Takže za mě SNIB ****. Je to velmi nápaditá , propracovaná a díky velkému počtu hostů podílejících se na nahrávce, zajímavá věc.
V kontextu s touto deskou další hodnocení:
The Believer /european tour/ ***
Remember Shakti 2cd /U.K.tour 1997/ **

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Remember Shakti - Staturday Night In Bombay
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Collage - Moonshine

Collage / Moonshine (1994)

EasyRocker | 5 stars | 20.09.2020

Autorský tandem Gil + Palczewski, okolo něhož stojí elitní polské neoprogové sdružení Collage, je ve svém oboru průkopníkém a zároveň zkušenostmi ošlehanými profesory Spolu se Safe (to je u mě o chloupek výše) pro mě nejvývoznější artikly z jejich katalogu.

Palczewski po mohutné explozi klapek rozvíří krásné malby v nolanovsko-arenovském střihu a entrée alba - Heroes Cry - vládne. Mirek Gil servíruje strunné malůvky, drsné laufy, palčivá sóla a Amirian ční jak špice katderály. In Your Eyes patří mezi nejzásadnější opusy celého nového progu. Amirian vyrukuje vedle Hlasu i s konejšivými akustikami a mandolínou. Jsou to ale Gil a Palczewski, jejichž instrumenty dokonale melodicky táhnou a přemosťují - tvoří i boří. Přes dominující klávesy na albu právě tady za půlí rozjede svůj akt bubeník Wojtek Szadkowski. U Lovely Day diktuje zase tandem kytary + kláves; příznivci Marillion, Areny, ale třeba i mr. Hacketta jsou srdečně zváni. Living in the Moonlight je důkazem, že Palczewski je špičkový, komplexní hráč, stejně jako Amirian, ženoucí se za hranu. The Blues - divé klávesové kaskády stojí pevně na rytmické sekci. A pro změnu Amirian předvede svým hlasem celou škálu emocí. Patinu stařičkých Genesis ucítíme v jemném entrée Wings in the Night - akustiky versus našlehané banksovské přelivy. Nejen melodické laskominy při 11-minutovém běhu, musí každý objevit a nakonec zcela podlehnout. A zoufal-li si někdo nad bicími, tak v úvodu titulky se nám dostane její čirá profesura. Není už na co čekat - kytary i klávesy nás chaoticky strhnou do dramatického hudebního děje. Psal-li John v recenzi o deskách, které se mu zjevily, všeho se vám dostane. A v kombinaci s předchldcem jde o kompoziční pomníky. Svatý Grál, který když konečněš najdete - budete o Collage vědět vše. Po smršti emocí i tónů je tu pozitivistické, nadějné finále War is Over. Vlastníte-li bonusovku, v dynamické Almost There se vám zjeví opět lehce arenovské klapkové, ovšem i Amirianovy hlasové orgie.

Jak už zaznělo, o nepatrný chloupek raději od Collage mám Safe, snad je na vině nostalgie - kdysi mou sbírku ozdobilo jako první. Ale je tu tolik silných melodických pecek, na své si ale přijdou i nejnároční artoví hledači. A kdo chce objevit Polsko, není lepší pozvánka. 5/5.

» ostatní recenze alba Collage - Moonshine
» popis a diskografie skupiny Collage

Everon - Flood

Everon / Flood (1995)

jirka 7200 | 4 stars | 17.09.2020

Debut německé kapely Everon pojmenovaný Paradoxes posluchače zaujal, rovněž se výborně prodával, z čehož měli samozřejmě muzikanti radost a s nadšením pracovali na druhém albu. To bylo vydáno v roce 1995 pod názvem Flood a i při letmém pohledu na booklet si nelze nevšimnout krásné kresby na obalu. Ten fantaskní výjev jako by přímo vycházel z neméně povedeného textu Very Own Design. Autorem se stal australský umělec Gregory Bridges, kterého kapela oslovila již během tvorby prvního alba. Gregory se nechal inspirovat písněmi, které mu kapela zaslala a vytvořil kresbu, která odpovídala náladě alba. Skupina byla nadšena a tak se stal dvorním autorem obalů všech alb Everon.

CD Flood je dle mého velkolepým koncepčním albem (ač takto nebylo prezentováno), ve kterém jsou umělecky ztvárněny pochyby o smyslu života v dnešní podivné době plné odcizení a naprostého rozkolu mezi racionálním myšlením obyčejného člověka a smysl pozbývajícímu rozhodování politiků.I dnes velmi aktuální temná sonda do myšlenkových pochodů muže, co na prahu stáří bilancuje svůj život a přemítá o smyslu svých rozhodnutí. V lecčems zmoudřel a prozřel, stačí to však na obhájení své existence ?

Tuto recenzi jsem pojal poněkud netradičně. K letmému ohodnocení každé skladby jsem přidal úryvek velmi volně přeloženého textu, aby jsme společně mohli nahlédnout do textů kapely, která je rovnocennou složkou výsledného díla. Hudebně Everon navázali na svoji prvotinu, řekl bych že ve svou koncepci propojení dravější a bombasticky vystavěné kombinace prog rocku a AOR dotáhli o stupínek výše, dle mého se jim podařilo oba světy kompaktněji propojit do jednolitějšího celku. Ubylo inspirací z období renesance, do aranží byly více zakomponovány metaličtější kytary a zpěvák Oliver kapánek zcivilnil svůj pěvecký výraz….

01.Under Skies...
První skladba je jakýmsi bombastickým symfonickým intrem skladby následující - klidně bych v podobném duchu uvítal celou desku… na úvod nasazena laťka neskutečně vysoko...

"Když otevíráme dveře do jiného světa
Náhle se všechno proměňuje
Vše, co jsem dosud poznal
se zdá nepravdivé
A obloha mění barvy
z šedé na modrou…."

02....of Blue
Náročný, přesto melodický prog metal s emočně vygradovanou atmosférou a snad minutovým sólem kytaristy….

"Takže tady jsem
jen muž s prázdnými rukama
Právě zde bych padl na kolena
A nabídl pokoru
Kdyby se šedá obloha zbarvila do modra…"

03.Black River
Dramaticky vygradovaná rocková skladba s rytmikou Rush a náladou Marillion – svou výpravností a jako by vypadla z art rockového muzikálu..

"Ta řeka je napájena
temnými myšlenkami těch, kteří
mají uvnitř zčernalá srdce
A cítím, jak se
k ní sám v tom svém zármutku přibližuju
A ta řeka mě začíná přitahovat…."

04.Very Own Design
Odlehčená melodická záležitost s kouzleným refrénem a pulzující rytmikou a fanfárami kláves v podání Everon jasně ukazuje skladatelskou genialitu Philippse, který i z takto pojaté skadby dokáže udělat malé umělecké dílo….

"Celý život tvrdě pracujeme
Pro malé místečko, které bychom mohli nazvat svým vlastním
Nebo cokoli, dostatečně silného,abychom to chtěli vlastnit
Jsme poháněni jít stále dál
Ignorujíc naši zlomenou pýchu, srdce a všechny ztracené sny…."

05.In all that Time
V některých skladbách jako bych zaslechl závan Queensryche….

"Během té doby, kdy jsem žil zaklet tím kouzlem,
byl jsem uvězněn ve svém vlastním soukromém pekle
Během té doby jsem ztratil veškerou moc a svou víru
Během té doby jsem ztratil i veškerou naději"

06.Lame Excuses
....nebo osmdesátkovou melodiku britských IQ..

"Mohl bych být mužem s více prostředky
s velkým domem a limuzínou
Mohl být tím vším a ještě víc
a mohl bych pracovat celý den
A taky celou noc
Ale mám tak trochu od každého něco, co potřebuju
Takže si nebudu stěžovat"

07.In silent Grace
Kapela dokáže skloubit prog rock s AOR prvky tak nenuceně,že jim to baštím i s navijákem...

"Tancovali jsme a smáli se v kyselém dešti
Jsme cestující na lodi bláznů?
Jsme všichni slepí?
Jsme všichni slepí nebo možná
Prostě nechceme vidět
Ale chceme věřit tomu muži v televizi
Kdo říká, že všechno bude v pořádku"


08. Cavemen
Řádně ostré prog metalové kytary po klavírním intru překvapí, ale skladba je celkově na mě moc překombinovaná..

"Je to zlatý věk, říkáte,
ale ne pro ty, kteří se
rozhodli jít svou cestou.
Je jiná než ta, kterou jste si vybrali
Proč říkáte svému synovi
Co má dělat
Proč chcete,
aby se stal přesně takovým, jako jste vy?"

09.Simple truth
Blížíme se k závěru v méně výrazné skladbě ve středním tempu….

"Téměř nemůžu uvěřit,
že jsme to my, stále ty a já
už spolu nekomunikujeme
Co se stalo s těmi, kterými
jsme byli předtím?"

10.Flood
Po dvouminutové ambientní předehře je pološeptem odcitováno zpěvákem závěrečné neveselé memento příběhu, které se za doprovodu saxofonu ztrácí v šumění oceánu….…

"Jak dobrý je život
Pokud vše, co přináší,
je bolest, frustrace
a balancování na laně
Jak dobrý je muž
pokud nemá co nabídnout
Pokud je příliš silný na to, aby umřel,
ale příliš slabý na to, aby žil ?"

Deska byla opět nahrána v Woodhouse studiu pod producentským vedením Joachima Ehriga, který bohužel jako jeden z prvních přišel s nápadem vytočit záznam hlasitosti na maximum, takže v době, kdy většina nahrávek zněla celkem v pohodě, tak nahrávka Everon byla malou dynamikou dost poškozena, což mě dost mrzí.

Kapela měla poměrně velké ambice prorazit na mezinárodní trhy, na album Flood byla domluvena celosvětová distribuce firmou Roadrunnner. Bohužel v době vydání desky zbankrotovala vydávající firma SI Music, což mělo na propagaci a rozšíření alba Flood katastrofální důsledky a kapelu tato situace srazila na kolena.

Závěr : jedna z nejlepších desek Everon, jakýsi mix ostrých, až prog metalových riffů přirozeně skloubených s bombastickou AOR melodikou a obdařená skvělými texty byla hodně poškozena krachem vydávající firmy, což kapelu tvrdě zasáhlo. Zdali se muzikantům podařilo znovu postavit na nohy a důstojně pokračovat si povíme zase příště…..

Ukázka :
>> odkaz

» ostatní recenze alba Everon - Flood
» popis a diskografie skupiny Everon

Nektar - The Other Side

Nektar / The Other Side (2020)

horyna | 4 stars | 15.09.2020

Že to půjde i bez před čtyřmi roky zesnulého Roye Albrightona (zpěváka, kytaristy a zakládajícího člena), se můžeme přesvědčit prostřednictvím nové nahrávky angličanů Nektar, která se jmenuje The Other Side a na pulty prodejen se dostala na jaře letošního roku. V případě této kolekce má posluchač pocit, jako by se čas zastavil ve prospěch Nektar, jelikož většina z osmi kompozic této nahrávky se době, kdy skupina prožívala své nejslavnější období, tedy v letech sedmdesátých, přibližuje takřka na dostřel.

Lehce archaický zvuk a spousta postupů charakteristických právě pro onu epochu tu funguje tak, jak má. Však některé písně z této doby i pocházejí, ale na záznamová média byly zachyceny až teď. Úvodní Im on Fire funguje spíše jako taková rozehřívací koncertní tutovka, pevně zastřižena ostrými hard-rockovými nůžkami. Ovšem už druhá Skywriter (jedna z těch starších věcí) nás najisto vede do starého a známého světa Nektar a nakukuje skrze pootevřená dvířka s nápisem A Tab in the Ocean. Déjá vu jako hrom. Nejdelší, skoro osmnácti minutová píseň Love is/ The Other Side, poskytne spoustu jímavých, ale i zdatně progresivních pasáží. To nejlepší však přiváží dvojice na sebe navazujících songů Drifting a Devils Door, opajcnutých kouzelnou instrumentací i krásným spaceovým oparem.

Letošní novinka Nektar se může velice dobře zapsat mezi další nové desky rockových dinosaurů sedmdesátých let. Pyšní se výbornou dramaturgií, schopnými aranžmány a především nápaditou škálou v oblasti písňové tvorby. Po Wishbone Ash přišli letos také Nektar s přesvědčivou nahrávkou, která se vedle desek dříve narozených nemusí vůbec stydět.

» ostatní recenze alba Nektar - The Other Side
» popis a diskografie skupiny Nektar

Everon - Paradoxes

Everon / Paradoxes (1993)

jirka 7200 | 4 stars | 14.09.2020

Muzika je skvělá v tom, že se nejedná o žádnou fyzikální veličinu, její odnože nelze jednoduše změřit a zaškatulkovat. To platí bezpochyb mj. třeba o německých hudebnících z Krefeldu, kteří tu začali na prahu devadesátek budovat zajímavý hudební spolek pod jménem Everon. Ralf JANSSEN (kytara), Christian MOOS (bicí) a SCHYMY (basa) spolu hráli několik let, ale pro větší rozlet jim chyběl dobrý zpěvák. Na inzerát v tisku se ozval Oliver PHILIPPS, který získal ostruhy v JESTER'S PALACE. Pro kapelu se stal příchod tohoto člověka naprosto zásadní událostí srovnatelnou s nalezením šému pro Golema. Oliver totiž nejenže doplnil místo zpěváka, ale byl schopný ovládat různé klávesové nástroje, do nahrávek vymýšlel a nahrával party sólové kytary, ale především se stal hlavním autorem všech písní. Tady někde vznikly základy neotřelého soundu EVERON.

Debutní album, jehož kontury počaly vznikat v roce 1992, zastihlo muzikanty v skvělé kondici, jejich hudební erudice jim umožnila technicky brilantně rozvinout jednotlivé skladby tak, jak si představovali a netrpí jako mnoho jiných určitou nedotažeností. Na tom měl rovněž velkou zásluhu producent Joachim Ehrig (kdysi bubeník kultovních Grobschnitt), který jim nabídnul nahrávání ve svém studiu Woodhouse. Jejich rafinovanou kombinaci AOR, Rush a prvků renezanční muziky dodal určitý řád a pod jeho produkční taktovkou vzniklo album Paradoxes, které nakonec vyšlo u legendárního holandského labelu SI v roce 1993, který byl progresivním formám rocku velmi nakloněn. Nahrávka se stala jednou z nejprodávanějších z firemního katalogu, dobře vedla i v Japonsku. Následovaly koncerty s Fish, Pendragon či Jadis.

Co album obsahuje, v krátkosti přiblížím v následujících pár větičkách :

Úvodní chladivé tóny syntenzátorů v Face The World a dramatické hradby kytar ve stylu Rush se lámou v melodický AOR a posluchače nutí k přemýšlení, jaký že styl muziky vlastně Everon produjuje….Druhá Private Warriors s úvodem melodie s renesanční atmosférou také mnoho nenapoví, opět se tu mísí razantní rytmika s prog rockovými prvky s až soft rockovými melodiemi ve spravedlivě vyváženém poměru. Zpěvák Oliver PHILIPPS dává na odiv svůj vysoko položený hlas, udivuje svým rozsahem a zároveň ukazuje svoji techniku často aplikovaným vibrátem. Následná rocková balada Circles na první poslech rovněž klame tělem. Po několikanásobném poslechu však posluchač objeví další vrstvy v precizních aranžích kláves a dalších nástrojů. Velmi komplikovaně vytváří rytmické pletivo bubeník Christian MOOS, ač se to na první poslech nezdá.

Po první trojce odlehčenějších songů navazuje další trojice náročnějších skladeb, kde prvky AOR ustupují do pozadí. Je to patrné v Shadowboxing, která opět kombinuje postupy starověké muziky s náročně propracovaným a hutným prog rockem obohaceným krásné kytarovým sólem - jeden z vrcholů alba. Titulní Paradoxes a Reflections jsou velmi členité, vystupují zde na povrch rytmické struktury podobné Rush…

Sedmá It Almost Turned Out Right ukazuje jednodušší a melodickou tvář ne nepodobnou třeba zámořským Journey. Předposlední Marching Out mi připomíná kolegy Sieges Even a závěrečná Open Windows navazuje na Rush v období Signals, ovšem ve vlastním podání...

Závěrem : debut německé kapely Everon způsobil na prog rockové scéně malé pozdvižení, ač se dle svých kapela přímo do tohoto stylu neřadila. Provzdušněné skladby se zvonivou kytarou a zpěvem, jež mi připadá jako kombinace Gedyho Lee, Damiana Wilsona a Arno Mensese vkusně a naprosto přirozeně kombinují prog rock typu Rush, Sieges Even nebo Landmarq s prvky AOR a melodikou renezance.

P.S. : Toto je začátek vyprávění o Everon, recenze na následující desku bude následovat do tří dnů.

» ostatní recenze alba Everon - Paradoxes
» popis a diskografie skupiny Everon

Who, The - The Who Sell Out

Who, The / The Who Sell Out (1967)

Kritik Vláďa | 5 stars | 11.09.2020

Původně jsem chtěl recenzovat úplně jiné album. (Dream Theater – Metropolis 2 Scenes From A Memory) Ale když jsem si v hlavě neustále přehrával I Can See For Miles, neodolal jsem, a musel jsem se vrhnout na tuhle senzační desku s názvem The Who Sell Out, ke které se mi váže plno krásných vzpomínek, několik fantastických mejdanů na chatě ve dvou, kdy jsme s mou drahou sestřenkou na tuhle desku protancovali snad dvacatero bot. Prostě jsme tu desku pravidelně „drhli“ zásadně od začátku až do konce.

S albem The Who Sell Out jsem vlastně vyrůstal, spolu s deskou Tommy (ta na mě měla největší vliv). Abych to upřesnil, u mé hudební kolébky stály pouze dvě kapely, kterým vděčím za všechno. Na jedné straně kolébky stáli The Beatles, a na druhé straně The Who. Tyto dvě kapely mi daly základ všeho, bez kterého bych se dál nepohnul. Opravdu, až do smrti budu těmto dvou partičkám neustále něco dlužný. Mezi alba, které u mě přežily zkoušku času patří bezesporu i Sell Out. Zkrátka, bez téhle desky už bych asi nemohl existovat. (Stejně jako bez Tommyho, a mnoho dalších…)

Album Sell Out má opravdu jedinečný koncept. Vlastně je to takový koncept-nekoncept. Jedná se o to, že písničky na albu na sebe nějak nenavazují, a ani nemají nějaké společné téma. „Koncepčnost“ toho alba spočívá v tom, že skladby jsou navzájem propojeny znělkami pirátského rádia Radio London. Dá se říct, že album si vlastně hraje na vysílání onoho rádia. Samotní členové The Who toto album brali jako takovou poctu členům kultury mod, protože modové vlastně poslouchali pirátské rádia. S oním „konceptem-nekonceptem“ souvisí také obal, který slouží jako reklama na určité výrobky. Nejvíc se mi asi líbí Roger ve vaně s fazolemi Heinz. Členy v osobitých polohách vyfotil David Montgomery. Z focení této „události“ také pochází historka, kdy Roger Daltrey si musel skutečně lehnout do vany plné fazolí (tím upozorňuju, že to není žádná fotomontáž). Jenže ty fazole byly úplně studené, a Roger z toho potom dostal zápal plic. Hmm, i zdánlivě nevinné focení může vést k závažné nemoci.

Znalci určitě ví, jak tato deska začíná… „Monday, Tuesday, Wednesday…“ a potom už v plné síle na vás útočí změť efektů a riffů v písničce Armenia City In The Sky. Roger Daltrey zde má zvláštně postavený hlas. Buď je to dáno studiovým trikem, anebo dýchal z balónků hélium. Armenia pochází z dílny Speeda Keeneho. Po tomto pop-experimentálním začátku je zde vtipná Entwistlova vsuvka s melodií oslavující fazole Heinz. Následující čtyři songy – krásná Mary Anne With The Shaky Hand, Odorono, Tattoo a Our Love Was – jsou výborné melodické písně, které vás nenechají lhostejnými. Pokaždé ve mně vyvolají pozitivní reakce. Ať už je to zářivý úsměv, nebo spontánní podupávání do rytmu. První stranu zakončuje klasický hit I Can See For Miles. Myslím, že ho netřeba představovat, každý fanoušek rockové historie by měl tento kousek notoricky znát.
Druhá strana začíná výrazně melodickou písní, sólově zpívanou Townshendem, I Can’t Reach You. Tohle je věc, kterou bych taky mohl poslouchat pořád dokola a dokola. Pak následuje Medac – tak jak je krátká, tak je geniální. Je to další reklamní skladba od Entwistla o puberťákovi Henrym, který má problémy s akné, ale to vyřeší fiktivní krém MEDAC. Paráda ! Tady skutečně zamrzí, že je to tak krátké. John Entwistle se na albu předvedl s ještě dalším mimořádně parádním songem, a tím je Silas Stingy. Potenciální hit s chytlavým refrénem a výtečně vymyšlenou melodií. Ale ještě před tím tu je rock-melodický kus Relax. Píseň Sunrise je krásná akustická balada se zajímavými akordickými obraty. Finále toho alba je jedno z nejlepších, jaké znám. Miniopera Rael je melodická majestátnost se vším, co k tomu patří, prokreslovaná nádhernými sbory. Ale pozor ! Co se to děje ? V čase 3 minuty 42 vteřin zde přichází motiv z Tommyho ze Sparks a Underture. Ano ! Skupina The Who nám chce naznačit, jaký významný opus vydají o dva roky později.

Rok 1967 byl neuvěřitelně nabitý. V tomto roce spatřilo světlo světa tolik zásadních a revolučních desek. Vím, že Sell Out se zrovna neřadí k těm albům, které by nějak ultra významně přepsaly hudební mapy, ale mám-li to hodnotit čistě subjektivně, tak tahle deska je z celého onoho roku 1967 asi má nejoblíbenější. Nejvíc. Prožil jsem s ní mnoho krásných chvil, formovala moje názory a postoje, byla velmi důležitou součástí mých náctiletých let, provázela mě jimi. Zkrátka, pro mě je to těžká nostalgie.
Děkuji Vám, Pete, Rogere, Johne, a „bláznivý Moone“. Dokázali jste moje náctileté roky neuvěřitelně zpříjemnit a významně vyplnit. K děkování se připojuje i moje drahá sestřenka. Ještě jednou – děkujeme za ty parádní chvíle s Vaší parádní muzikou ! Doufám, že jich ještě plno zažijeme. I když už nám není „náct“, ale je nám „cet“, a všední povinnosti bohužel přibývají.
Plný počet hvězdiček !!!

» ostatní recenze alba Who, The - The Who Sell Out
» popis a diskografie skupiny Who, The

Leprous - Pitfalls

Leprous / Pitfalls (2019)

Lukas | 5 stars | 10.09.2020

Taky jsem velmi překvapen, že Leprous nikdo nehodnotil. Leprous si přitom pozornost určitě zaslouží. Na tohle album musím mít tu správnou náladu, protože je to silně melancholická jízda se specifickým zpěvem mozku Leprous Einarem Solbergem (na zpěv jsem si osobně musel trochu zvykat, ale teď ho považuji za naprosto dokonalý a skvěle se hodící k hudbě Leprous). Materiál pro toto album byl vytvořen v době kdy Einar procházel obdobím deprese a pro mě osobně má velmi intimní atmosféru a zaškatulkovat ho do progresivního metalu je podle mého názoru zcela mimo. Je to progresivní hudba 21. století. Na rozdíl od předešlých alb výrazně ubylo sekaných, tvrdých riffů, přibylo smyčců a klasického piana např. dokonalé spojení v Distant Bells, se skvělou gradací. Deska začíná velmi pozvolna a skoro až ambientním způsobem, s postupnou gradací a zvyšující se tvrdostí.
A kousky jako Foreigner a Sky is Red, jsou v podstatě odkazem na jejich výrazně tvrdší alba. Pro mne jedno z nejlepších alb 2019, výše než např. In Cauda Venenum.
Pro Leprous nepolíbené by mohlo album Malina fungovat jako vstupní. Je to takové tranzitní album mezi více "heavy" obdobím a současností.

» ostatní recenze alba Leprous - Pitfalls
» popis a diskografie skupiny Leprous

Happy The Man - Happy the Man

Happy The Man / Happy the Man (1977)

horyna | 5 stars | 10.09.2020

Říká se, že dobrá muzika se dokáže zviditelnit sama. Že nemá zapotřebí, aby na ni někdo upozorňoval a postrkoval kupředu. Pokud by taková pravidla platila, hudební trh by musel vypadat zcela jinak. Komerční sra... by neokupovaly přední místa hitparád a éterem by se nenesla prvoplánově jednoduchá slátanina takového typu. A jelikož je tomu už hezkých pár let právě tak, jak jsem nastínil větou předešlou, na kvalitu zapadanou tisíciletým prachem je dobré alespoň občas upozornit.

A kapela Happy the Man kvalitní je. Dokonce obrovsky kvalitní a hlavně vysoce originální. Její mix rocku, artu, fusion, technicky maximálně vypiplaných pasáží alá Gentle Giant, s jemným dotekem historie dle modelu Gryphon, v sobě absorbuje naprosto jedinečné substance těchto prvků geniálně pospojovaných do jednoho celku, v pestrosti a nápaditosti takřka nevídané.

Mě osobně trvalo přesně rok a určitě celkem dost poslechů, než jsem doplna přišel na chuť následující fošně Crafty Hands. Tehdejší čtyři hvězdy jsou dnes jasně zářícím pěti-hvězdím, a její obsah se pro mne stal dokonale návykovým. Vcelku neomylně jsem zhruba před měsícem šel i do materiálu debutního. Očekávání byla už naprosto jasná a čaro obsahu umístěného v drážkách cd účinkovalo daleko rychleji. Domnívám se, že jednička je jejich nejlepší nahrávkou, protože její sofistikované pojetí ještě o chloupek překračuje už tolik nabušenou mladší sestřičku, a spousta segmentů z celé plejády skladeb, se posluchači lačnícímu po podobně strukturovaně provázané hudbě napevno zavrtá do hlavy.

Nebudu se tu už pachtit s rozborem jednotlivých skladeb, jelikož v tomto oboru odvedl výbornou práci kolega Snejk. Stačí když řeknu, že tak nekonečně rozlehlé bohatství motivů, které je tu divákovi neustále servírováno, dokáže svou vynalézavostí naprosto s klidem konkurovat i podobně orientovaným Hackettovým Genesis, nebo Howeho Yes.
Vedle těchto obrů jsou Happy the Man pro většinu posluchačů jen jednou velkou neznámou, avšak v celosvětovém významu je svým pojetím dokáží dokonce možná i zastínit.

» ostatní recenze alba Happy The Man - Happy the Man
» popis a diskografie skupiny Happy The Man

Dragoun, Roman - Stín mý krve

Dragoun, Roman / Stín mý krve (1995)

fernetti | 5 stars | 09.09.2020

Je pro mě neuvěřitelné, že od vydání této první Romanovy sólovky uplynulo už čtvrtstoletí. Od té doby uteklo už hodně času, Roman vydal (už jen) další 4 tituly a za sebe si dovolím říct, že je to velká škoda, že zůstalo u celkového počtu s číslem pět, protože nejen Roman, ale hlavně my, jeho posluchači, bychom si zasloužili aspoň dvojnásobek. Roman je totiž člověkem, který nejen svým zpěvem a vrozeným muzikantstvím, ale i tím, jaký on sám je, má dar druhé lidi zasáhnout přímo na komoru. Srdeční komoru.
Stín mý krve je v mém žebříčku jeho nahrávek No.1 nejen proto, že je první, ale především pestrostí a šíří hudebního záběru. Ten se sice stále odehrává na poli inteligentního pop rocku, ale tu si vypůjčí něco z jazzu (často jen v takových náznacích, kdy se na pár taktů uvolní dechová sekce k mírnému zajamování, aby se zase pokorně vrátila k písni samotné, občas skladbu občerství krátké kytarové zajjazování Romana Pokorného...), tu někdy zabrousí víc řízne do bigbítu; úsporná a přesto spolehlivá rytmika (Jan Seidl na bicí a Libor Dunovský na basu) si občas lehce zafunkuje, zatímco Michal Pavlíček jen zpovzdálí beglajtuje a jeho občasná nenápadná sólíčka slouží hudbě samotné a nikdy neperlí tak, jako na jeho sólových deskách. Nemůžu opomenout ani Karla Růžičku a jeho sopránsax... Vlastně všichni, kdo na desce hráli, si zaslouží maximální pochvalu, protože odvedli kus poctivé a výtečné práce. Neméně si zaslouží ocenění i Michal Pavlíček, který celou desku produkoval, a jehož hudební vklad do výsledného zvuku je nepřeslechnutelný: zvuk desky je šťavnatý, barevný, každá skladba má akcent přesně tam, kde to má být, stejně jako umí občas zmírnit, odlehčit, zprůzračnit, když si to ta která skladba žádá.
No a je tu ještě Roman Dragoun - expresivní, čerstvý, jazzující, v plné síle. Jen rok od vydání Stínu (1995) se stal Ježíšem v českém muzikálovém Ježíšovi a dovolím si říct, že tento vrchol už nikdy nemohl překonat - jak rolí v muzikálu, věkem, zaslouženou popularitou a i s tím spojeným okruhem lidí, kteří se tehdy kolem něj míhali a pomáhali mu na této desce. Následující deska Slunci blíž (2000) sice byla taky výborná, Otlučená srdce (2009) rovněž, ale přece jen už je v jeho dalších dvou deskách poznat, že se s věkem stáhl k intimitě čistě sólového projevu (Piano z r. 2012 a Samota z r. 2016). Jasně, i to má svou sílu, ale přece jen bohatost aranží, která se nejvíc skví právě na Stínu, umí celkové vyznění jinak výtečných písní dostat ještě o level výš, než když se Roman doprovází jen sám na piano.
A abych nezapomněl - Roman má neskutečnou kliku na texty, které mu píše Milan Princ: to jsou perly, které nejsou určeny sviním. Nebýt jich, tak ať by Roman zpíval sebelíp, bylo by to jen hraní (si)... To se ale naštěstí nestalo. Bohu díky za to!
A Romanovi taky. Nejen za tuto desku, ale hlavně za to, že tu s námi je a dělí se s námi o sebe.

» ostatní recenze alba Dragoun, Roman - Stín mý krve
» popis a diskografie skupiny Dragoun, Roman

Leprous - Pitfalls

Leprous / Pitfalls (2019)

VopiceZHoR | 5 stars | 07.09.2020

Ani jedna recenze na Leprous? Tak se asi budu muset obětovat já :-)
Myslím, že mi nebyla zrovna dána do vínku schopnost vložit na "papír" pocity z hudební produkce, tak prosím buďte shovívaví k mé první recenzi zde :-)
Takže, "Pitfalls"...
K Leprous jsem prvně přivoněl někdy zhruba před deseti lety, když jsem se coural kolem Ostravice, v zeleném centru Ostravy (nekecám, fakt v Ostravě rostou stromy :-D) a hned jsem si naložil jejich nejlepší kládu "Bilateral", což byla v té době vlastně žhavá novinka. Aktuální album tenhle skvost asi nepřekonává, ale blíží se k němu opravdu na dostřel. Jo, četl jsem kdesi, že je to moc popový, a zpěvák je ve stylu u-ááá, u-ááá... Ale nevěřte tomu. Je to pecka... :-) Jednotlivé skladby asi nemá smysl rozebírat. Album je velice sevřené, "hitovky" zde nehledejte... Ale fans téhle kapely už dávno ví, že Leprous nic jiného než hitovky nepíší :-). Krásný album, progresivní metal...
Hodnocení zaokrouhluji na 5.

» ostatní recenze alba Leprous - Pitfalls
» popis a diskografie skupiny Leprous

Dalton - Riflessioni: Idea d'infinito

Dalton / Riflessioni: Idea d'infinito (1973)

Snake | 4 stars | 07.09.2020

CD Minority Records – Minor 276 (2007)

Italská progrocková skupina Dalton pochází z Bergama v Lombardii a vznikla v roce 1972. Debutovala o rok později výborným, byť kraťoulinkým albem Riflessioni: Idea d'infinito, které následovala placka Argitari (1975). Poslední nahrávkou v kariéře Dalton byl singl Presto Tornerò/Mama Dog z roku 1979, po kterém se kapela rozpadla...

Pouhých osmadvacet minut dlouhé album Riflessioni: Idea d'infinito obsahuje směsku symphonic rocku, blues hardrocku a italského popu s expresivními vokály v italštině. Je jedním z mnoha produktů rychle se vzmáhající italské rockové scény a mohl bych ho přirovnat k podobně zaměřeným prvotinám skupin Laser, Capitolo 6, nebo I Raminghi.

V souvislosti s albem Riflessioni: Idea d'infinito bývají skloňována dvě jména - Deep Purple a Jethro Tull. Ty prvně jmenované tady neslyším (možná v poslední Dimensione lavoro), ale s Tully toho mají Dalton společného docela dost. Možná víc, než by bylo zdrávo a na archivních fotografiích mě zaujal především flétnista Alex Chiesa. Se šprajcnou v tlapách, hučkou na hlavě a zarostlej, jak rezervní Kristus inspiraci Andersonem rozhodně nezapře a podobné je to i s hudbou, ve které se flétnuje jak o život.

Deska obsahuje šest skladeb, které jsou k sobě pospojované introdukcemi se vzájemně podobným, melodickým motivem. Album tak působí sevřeným dojmem a vypadá to na nějakej koncept. I texty jsou si docela příbuzné a filozofují nad životem a smrtí.

Jako první je tu pecka Idea d'infinito (Myšlenka na věčnost) a jde o začátek ve velkém stylu, protože zemitej blues/hardrock s úsečně riffující flétnou je "jethrotullovštější", než samotní Jethro Tull a teprve expresivní sólo zpěv v italštině napoví, že jsme se z britských ostrovů přesunuli o pěknejch pár kilometrů na jih. Následující Stagione che muore (Období umírání) pokračuje v podobném duchu a obsahuje spoustu vokálů a flétnových sól. Výraznou změnou v nastaveném kurzu je teprve symphonic popová Cara Emily (Drahá Emily), s jednoduchou melodií a uhvízdaným Moogem, kterou končila první strana původního vinylového alba.

Tu druhou odpálí naprosto strhující instrumentální palba Riflessioni (Úvahy), po které přijde poněkud úsměvnej popík Un bambino, un uomo, un vecchio (Dítě, muž, stařec). Ten už je trochu přes čáru, ale tohle je Itálie a něco podobného bychom našli na většině italských alb vydaných v první polovině sedmdesátých let. Na úplnej závěr si Dalton připravili téměř sedm minut dlouhou Dimensione lavoro (Pracovní dimenze) a už od bubenického extempore a skřípějících Hammondek v úvodu skladby je jasné, že půjde o nejambicióznější položku celé kolekce. A je to zas "tullovina" jak vyšitá, s brutálně zkresleným kytarovým sólem...

Původní, dnes už naprosto nedostupné album vyšlo na etiketě Music Superstereo De Luxe (LPM 2011), ovšem naštěstí je na trhu aj dostatečný počet jeho reedic. Ta moje je od pirátského labelu Minority Records a klasická plastová krabka s transparentním držákem CD obsahuje čtyřstránkovej booklet s několika barevnými fotografiemi.

Je to velmi dobré album někde za tři a půl a fanouškům italského prog rocku (a Jethro Tull) by se mělo líbit. Já jsem rád, že ho mám.

» ostatní recenze alba Dalton - Riflessioni: Idea d'infinito
» popis a diskografie skupiny Dalton

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Deep Purple / Whoosh!

Jarda P
Oproti koncertům je že Viklan ve výborné hlasové formě, žádnou únavu necítím. Ječení...

Deep Purple / Whoosh!

Hikoki777
Teď ji poslouchám. A nevěřím že mě ještě DP něčím můžou překvapit. Velmi zajímavé...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13404 recenzí
2223 skupin
185837 příspěvků ve fóru
2733 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000