King Diamond TNT Talisman Little Angels Indaco Tiersen, Yann Hour Glass Caron, Alain Genesis IZZ

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Who, The - Tommy

Who, The / Tommy (1969)

Martin H | 5 stars | 01.07.2016

Tommy byla první deska skupiny Who, kterou jsem kdy slyšel. Dodnes k ní mám dosti vřelý vztah a považuji ji za jednu z nejlepších desek, jaké kdy byly nahrány. Je zvláštní, že nahrávku jsem si zamiloval, aniž bych ji slyšel, pouze díky textu v knize Hvězdy tehdejších hitparád. Následný poslech mi tu zamilovanost jenom potvrdil.

Skupina již v roce 1969 měla za sebou tři studiové desky a patřila bezesporu k tomu nejzajímavějšímu, co swingující Londýn druhé poloviny 60. let mohl světu nabídnout. Pete Townshend a spol. již byli pevně etablováni na hudební scéně především svými singly, avšak kytarista a hlavní skladatel toužil po vytvoření nějakého rozsáhlejšího hudebního tvaru, který by spojovala jednotící myšlenka. Tato touha se projevila již na druhém albu A Quick One závěrečnou skladbou A Quick One While He's Away, která je mnohými považována již za jakousi minioperu. Třetí album The Who Sell Out se tvářilo jako vysílání rozhlasové stanice a jednotlivé písně byly prokládány reklamami, jež měly tento dojem ještě umocnit. V písni Rael se dokonce objevují motivy později použité na desce Tommy.

V květnu 1969 se na pultech britských obchodů objevila čtvrtá studiová deska skupiny Who, dvojalbum Tommy. Materiál na něm obsažený je označován jako rocková opera, ale v mnohém se od toho, co si představujeme pod pojmem opera, dosti liší. Skupina si zde především vystačí s jediným hlavním zpěvákem Rogerem Daltreym, který zazpívá většinu postav v příběhu vystupujících. Malou roli strýce Ernieho zde vystřihne baskytarista John Entwistle, který je také autorem písní Cousin Kevin a Fiddle About. Bubeníku Keith Moonovi je připsána předposlední skladbička Tommy's Holiday Camp a od Sonny Boy Williamsona je převzato původně blues Eyesight to the Blind (The Hawker). Jinak autorem veškerého zbývajícího materiálu je kytarista Pete Townshend, pro kterého byl příběh hluchého, slepého a nemluvícího chlapce Tommyho prostředkem vypsat se ze svých traumat.

A jaká je samotná hudba obsažená na dvojalbu? Bezesporu jedna z nejlepších, jaké jsem kdy slyšel. Uznávám, že když na člověka něco silně zapůsobí v jeho sedmnácti letech života, většinou bude mít k dotyčnému dílu silný vztah a bude nekritický. Dnes po mnoha posleších tohoto skvostu u mne převládají pocity, které jsou podobné těm před sedmadvaceti lety, kdy jsem Tommyho slyšel poprvé. Od úvodní skladby Overture až po závěrečné vyvrcholení We're Not Gonna Take It je posluchač pohlcován neskutečným vodopádem hudebních nápadů a melodií, které většinou obstojí i samostatně, ale jako součást celé opery teprve dostanou tu pravou šťávu. Těžko vybírat, ale určitě nezůstanu daleko od pravdy, když uvedu píseň Amazing Journey, což je nejenom vynikající písnička, ale podle mě obsahuje i jeden z nejlepších bubenických výkonů nebožtíka Moona. Ve skladbě Cousin Kevin zpěvák Daltrey andělským hlasem zpívá, jak bratranec Kevin bude Tommyho pálit cigaretami a vrážet mu špendlíky pod nehty. Ta brutalita v textu ve spojení s nádhernou melodií mě vždy fascinovala. Desetiminutová instrumentálka Underture ukazuje mistrovství kytaristy Townshenda a potvrzuje, že dobrá rocková skladba nemusí být postavená pouze na výrazném rifu a neustálém sólování. Asi nejznámější skladba, píseň Pinball Wizard s vynikajícím zpěvem Rogera Daltreyho, je bezesporu předzvěstí nastupujícího hard rocku, což platí i pro píseň I'm Free. Čím dál víc se mi líbí skladba Sally Simpson a při každém dalším poslechu se na ni těším víc a víc. Jedná se o příjemnou písničku lehce posazenou do stylu country s výrazným klavírním partem. A nesmím zapomenout na závěrečnou kompoziční lahůdku We're Not Gonna Take It, jež sestává ze tří částí, přičemž závěrečná pasáž Listen to you se stává famózní tečkou za celým projektem.

Dvojalbum Tommy se stalo senzací roku 1969 a skupina ho hned začala přehrávat na svých skvělých vystoupeních, například na památném Woodstocku, na němž The Who vystoupili jako jedni z mála Angličanů. Ty záběry použité ve filmu o festivalu ukazují zpěváka Daltreyho jako rockového boha a ostatní členy jako divoké šamany vyvolávající ta nejvyšší rocková božstva. Townshend roztáčí své pověstné větrné mlýny, bubeník Moon se snaží ze všech sil rozmlátit svou bicí soupravu a basista Entwistle se snaží celé to běsnění udržet rytmicky pohromadě. Je jasné, že živě písně z Tommyho zněly mnohem jiskřivěji a živelněji než na studiové nahrávce a dostávaly díky tomu nový rozměr a náboj.

Někdo určitě bude namítat, že další album Who's Next je lepší, nebo že teprve na albu Quadrophenia skupina The Who ukázala, co znamená pojem rocková opera. Já jim to neberu, jenom opakuji, že u mě pro Tommyho hovoří jeden zásadní fakt. Byla to první deska britských Who, již jsem slyšel.

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The

Shadow Gallery - Shadow Gallery

Shadow Gallery / Shadow Gallery (1992)

horyna | 5 stars | 30.06.2016

Srdeční, vysoce návyková záležitost a podobně jako kolegové Snake, či Mohyla, začnu i já trochu obšírněji a od lesa, příběhem, jak osobně sám jsem ke štěstí ve společnosti galerie stínů přišel. Nejspíš leto roku 1992 (to už se opravdu přesně nedá pamatovat) a s kámošem návštěva brněnské cd půjčovny na ulici Cihlářská zapříčinili srážku mé osoby a tohoto hudebního skvostu. Zpětně jsem recenzi ve Sparku samozřejmě našel, ale tenkrát jsem vesměs dal na doporučení kamaráda co tento krámek spravoval a měl na starosti ony hudební zápůjčky, s tím, že se jedná o hudbu podobnou, jakou předvádí na svém novém kotouči pánové z divadla snů. A jelikož kotouč Images and Words nám byl nabídnut o několik týdnů dříve a o maximálně totálním uhranutí tímto dílem rozvyprávěl bych se až v příslušné recenzi, zvědavost byla patřičně na místě. Už onen obal působil zcela pohádkově a dokázal nás patřičně navnadit, popisek na zadní straně krabičky prezentoval hudební styl a náplň kterou jsme prostě toužili zase zakusit a tak zapůjčení bylo stvrzeno. S patřičnou zvědavostí si člověk v klidu domova prohlížel booklet, obsahující silně aristokraticky vyhlížející fota pánů muzikantů a na náctileté hochy tohle všechno mělo odzbrojojucí účinek, který po přetavení na kazetu doznal s opětovnými poslechy nedozírných návykových následků :-)

U první skladby The dance of fools- těmi největšími superlativy ještě plýtvat nepotřebuji, avšak i ona hned od počátku navozuje onu stěží popsatelnou magickou atmosféru, klavírní běh ve společnosti Mikeova vokálu čaruje na neskutečně snové intenzitě prožitku.
Srdcovka Darktown- už svým tajemným úvodem našeptává, že zde se můžeme těšit na velké věci, mohutné hradby kláves a parádně sólující kytary, sólo na příčnou flétnu, i krásný bicí spurt, přechází v kaskády aristokraticky znělých klapek, vokál skýtá nejednu blaženost, neuvěřitelně bohaté aranžmá a ona mystická atmosféra je do diváka vlévána plnými doušky, skladba putuje dál, přijde metalovější pasáž i artově laděné bloky, za devět minut se zde toho opravdu děje požehnaně, první deska a už tak velký kompoziční přehled, nestačím žasnout, krásně čitelná baskytara ve společnosti akustik a znělý refrén tvoří špičku tohoto ledovce.
Mystified- se pohybuje v jemnějším rozmezí a disponuje neobyčejnými alegorickými prvky, slyšíme opět krásný klavírní tón, který ve společnosti Bakerova hlasu doslova uchvacuje svou noblesní barvou, společné sborové vrstvení a následný lahodný refrén dokáže nepřipravenému jedinci propašovat slzy do očí.
V metalově vzdornější Questions at hand- se snoubí velká melodika s rázně vedenými vokálními pochody i riffujícími kytarami. Avšak cituplná akustická pasáž, vhání skladbě opět ono vysoce artové cítění, které plně propuká v španělkou vystavěném klenutém sólu.
Pátá The final hour- používá k okouzlení diváka spousty proaranžovaných a nástrojově velice bohatých ploch, kytarové melodie jsou na vysokém uměleckém stupni a doslova se derou z nitra písně pukajícím krunýřem vně.
Suveréní klávesová zdobnost a Allmanova kytara v živočišném toku, postupně přepustí prostor klavíru a Jamesově flétně v baladické Say goodbye to the morning- pro mne oplývající mnohými nej, pouto k této je solidně pevné, obdivují její hřejivý tón, bohatě seskládané sbory i klavírní linku, především pak osobitý vokální vklad, v němž se střídá hned několik pěvců, kteří do refrénu přicházejí společně a jejich síla je ohromující.
Desku zakončí akustikami svébytně soustružená suita The queen of the city of ice- jež v sobě vstřebává všechny silné zbraně kapely a inspirace bohatstvím barev anglických Queen je nanejvýš zřejmá. Bukolická scéna ve středu skladby s pomocí deště, bouřky a specificky znělé syté vokální citace dovádi posluchače na totální emocionální vrchol, to se prostě musí slyšet.

Vím, vím, zvuk nahrávky není dokonalý, chybějící dynamiku ale převálcuje uchvatná kompoziční šíře prezentovaná zde nespočtem překrásných aranžmá.
Pro všechny ty, kdož jsou v artrockovém křesle spokojeně uvelebeni a touží po tom být alespoň ještě jednou kvalitně rozhoupáni. Věřím že kdo kapelu, potažmo tento klenot nezná a dá mu šanci, bude velice mile překvapen.
Ukázky: >> odkaz
>> odkaz

» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Shadow Gallery
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery

Psychotic Waltz - Mosquito

Psychotic Waltz / Mosquito (1994)

horyna | 5 stars | 30.06.2016

Psychotický valčík, jsem bedlivě sledoval po celou jejich, ne až tak dlouhou hudební dráhu. Poprvé mne na ně upozornil článek v časopisu Spark, který recenzoval druhé album souboru a já si z půjčovny za několik dnů obstaral obě dvě prvotní díla těchto progresivních excentriků z amerického San Diega.
Každé dva roky nás oblažovali svým novým dílem a každé z nich bylo suveréně osobité a instrumenlálně inovátorské.
Počáteční etapa je zastoupena opravdu masivně technickým přístupem a tyto dvě kolekce nahuštěné směsicí progresivního koktejlu občas solidně kostrbatých a nemelodických postupů se dají poslouchat s patřičnou dávkou intelektu a do široka otevřenou myslí. Jejich razantní přístup mne s postupujícím věkem nechával spíše chladnějším, avšak kvituji jejich obrovský umělecký potenciál.
Na své třetí desce, otáčí parta kormidlo krapet stranou, méně individuálních výkonů propuká do hlubšího ponoru celé družiny a do popředí se derou nezvyklé harmonie, větší skladatelská kompaktnost, hudební přehled a muzikálnější přístup, což je prezentováno větším příklonem k celkové atmosféričnosti i hutnosti, technika už nestojí tolik v popředí, je tu nový prvek jejich tvorby táhlé kytarové, či vokální linky v silně hypnotickém kurzu, podepřené solidně vitální rytmikou.
Deska poslední, to už je ta nejvyšší liga progresivního elementu, ale o té až jindy.

Nemilosrdně extatický nástup první Mosquito- kde nahraná páska a dokonalý zvuk akustik, techno bicí a hypnotické riffy rozehrávají vskutku lahodné divadelní představení, ve kterém principál Buddy Lackey vypouští ze svého hrdla harmonické vokální linky. Velkou působivost podtrhne nejprve futuristické a po něm taktní kytarové sólo.
Lovestone Blind- otvírá sólující part, jež se bude písní proplétat a posluchač má s dalšími minutami pocit, jakoby se ocitl na jakési prapodivné duchodní seanci. I další skladby mají silně omamující účinky, ať to jsou tullovskou flétnou doprovázena Shattered Sky- ve které španělky dostávají nádech silného mystična, šlapající paráda Cold- kde bicmen Norm Leggio sází své přesné údery s milimetrovou přesností a kytaristé se vzájemně předhání v kolotoči tempových změn a sóla ve společnosti nahraných smyček s použitím vokálních linek vyznívají úchvatně, Buddy zde recituje přímo démonicky. Bizardními zvuky kláves je doprovázena All the Voices- ve které vokální stopy patřičně zjemňují a tempo zmírní. Po blouznivě tripové záležitosti Only Time, následuje úderná devátá Locked Down- precizně ovládaná Buddyeho čitelným vokálem a sekanými riffy. Skvot nezměrné hodnoty se nalézá v závěru alba, je jím houpavá, ezotericky smyslná Mindsong- plná kytarové chytrosti dvojice Brian McAlpin / Dan Rock, jejich sólové party zlehka kloužou ve společnosti zvuku španělek, rytmika swinguje a Devon Graves alias Buddy Lackey kouzlí na noblesnosti. Píseň ve druhém plánu vystrkuje růžky a riffostroj se rozjíždí do obrátek, člověk se v tom šílenství krapet ztrácí, než má možnost se chytit přiletivší melodie.

Zmíním ještě zvukové ošetření vycházející tentokrát z floridského Morissoundu a jestliže posluchač pohybující se v mnohem tvrším hudebním terotoriu patřičně zavětří, tentokrát je výsledek orientován nanejvýš progresivně, dynamicky, ale také patřičně hutně odpovídajíc onomu stylovému záběru, zde se tak hojně vyskytujícímu.
Přímo čarovná kolekce deseti úchvatných songů a ať přemýšlím, jak přemýšlím, v hudební historii nenalézám počin tomuto snad nějak se podobající.

» ostatní recenze alba Psychotic Waltz - Mosquito
» popis a diskografie skupiny Psychotic Waltz

AC/DC - Powerage

AC/DC / Powerage (1978)

EasyRocker | 4 stars | 30.06.2016

Protože mě předchozí deska Let There be Rock doslova ustřelila hlavu, měl jsem samozřejmě na jakoukoli další kolekci Australanů pořádně vysoké nároky. Musím ale říci, že mám i tohle album rád, i když ne tak jako LTBR.

Rock´n´Roll Damnation je prvotřídní a klasický nástup téhle kapely - syrové, těžce odsekávané pochody, zde ale s příjemným melodickým nádechem a suverénně nastupujícím Bonem Scottem. Tohle úvodní rockové zatracení je naprosto v pořádku, s úlevou zjišťujete, že je vše v nejlepším pořádku. Rytmicky neodolatelný je nástup Down Payment Blues, nejdelší skladby alba, ozdobené velmi ostrými a štěkajícími Angusovými sóly, kterých zde vystřihl skutečně značné množství. AC/DC nadstavba pěkně nastavěná na základní bluesový rytmický fundament, u které si nezadržitelně podupávám. Gimme a Bullet - a jsme zpět v kuchyni všech středních a jiných proudů australského původu. Drtící riffy s jemným melodickým otiskem a nátlakový řev Bona Scotta vytváří svůdnou kombinaci, kterou si tahle svorka získala tolik fandů. Pořádně to tu od podlahy tvrdí Cliff Williams na čtyři dráty a skladbě to jde k duhu. Riff Raff je základní riffovou palbou, která místy zní dodnes na koncertech. Přejíždění krku kytary a pak pětiminutový odvaz po australsku. Tady není opět o čem, jedna z jejich nejlepších věcí. Sin City je ovšem na tom podobně - na poměry kapely až lehce stavěný melodický riff a přechod do parádně načasované sekanice je úžasný, stejně jako Bonův klenutý refrén. Na poměry AC/DC možná až klidná, ale krásná záležitost. What´s Next to The Moon - opět melodicky klenutý nástup kytar a přechod do odsekávané mlýnice - na střídání dvou pólů je založená celá skladba, což jí dává netušené napětí a charisma, a je tu i krásně drsné Angusovo sólo. Typickým boogie modelem AC/DC je Gone Shootin´ s netypickým úvodem čistých tónů kytar a bicí artilerie. Opět je to nabité emocemi a charismatem, dodávaným černě zakouřeným hlasem Bona Scotta. Každý úder do strun si tu můžeme krásně vychutnat. Up to My Neck in You je pořádný energetický odvaz od počátku s pořádně odvázanou deklamací, ale i hulákáním Bona Scotta. V rockové záplavě opět cítíme ten sekaný základ, pravěkou podstatu AC/DC. Výborné je i melodicky skřípající sólo Anguse Younga. Poslední kus Kicked in the Teeth zachovává poctivou rockovou orientaci, i tohle je pořádně odvázaný, Bonovým řevem odstartovaný rock, který se na vás pak vrhne jako vzteklý pes. Podoba s Whole Lotta Rosie je zřetelná, ale tempo není tak vražedné. Pořádně vybuzený závěr.

Vlastně se dá říci, že tohle je velmi solidní pokračování předchozí desky. Možná má malinko čistší produkci a více melodií, která ale zatím atmosféře skladeb nijak neubírá. Protože mě ale více oslovilo předchozí album, dávám čtyři.

» ostatní recenze alba AC/DC - Powerage
» popis a diskografie skupiny AC/DC

AC/DC - Let There Be Rock

AC/DC / Let There Be Rock (1977)

EasyRocker | 5 stars | 30.06.2016

Nikdy jsem nebyl žádným oddaným fanouškem ejsíček, takže jsem nebyl ani na posledním koncertě v Praze, ale je pravda, že hlavně jejich první alba mě svou hyperenergetickou produkcí vždycky spolehlivě nakopnou. Odklon ke stadionovému zvuku na Highway to Hell jim podle mě uškodil hudebně, komerčně samozřejmě naopak. Vrcholem jejich tvorby je u mě asi jejich tenhle jejich zásek.

Už úvodní nesmrtelně sekaný flák Go Down vyjadřuje nejen špičkovou kvalitu téhle desky, ale i prapodstatu téhle australské skvadry vůbec. Nevyhledávám vědomě podobnou hudbu, ale obdivuju jejich umění udělat tenhle rockový nářez s minimem prostředků. Salva Ruddových bicích a pak smrtelně odsekávaná kytarová staccata a hulákaný refrén, už tady cítíte ty odletující elektrické jiskry a obrovité množství přebytečné energie, která se plánuje vybít se na nebohém posluchači. Dog Eat Dog - pěkně melodicky vymyšlený motiv, jen zlehka zapojené sekanice a konečně rozjezd tohoto kusu v plné zbroji. Skutečně zběsilé elektrické boogie, kde refrén v podání Bona Scotta musí probudit i mrtvoly zalité asfaltem. Klokani si s námi doslova hrají, přesně ví, kdy zvolnit a kdy vypustit rohaté démony. Co ale dodat k následujícímu titulnímu monstrfláku, to už fakt nevím. Kolotoč superrychlých kytarových paleb, podpořený primitivním, ale účinným vířením Ruddových bicích a krásně žehlící Evansova basa. Když se celé tohle monstrum rozjede a přidá se zběsile vyšívané Angusovo sólo, letím už pod tímhle knokautem definitivně k zemi. Zkrátka kdykoli zaslechnu tento zdrcující rock´n´rollový opus, mám chuť tasit pěsti jako čerstvě tragicky zesnulý hrdina Bud Spencer a jím to někomu pořádně vyložit, kdo by proti téhle bohulibé produkci něco namítal. Uf! Bad Boy Boogie nás přece jen bude o něco více šetřit, je svému názvu věrná, takže tu máme plnotučnou blues samozřejmě načichlou elektricky sršící verzi boogie. Zahulený, manický hlas Bona Scotta je prostě neodolatelný, tady se vrací až k "černé" podstatě, Angus tu vystřihne zajímavé sólo. Nesmrtelné sekané duo syrových kytar a Bonova hlasová deklamace, to je zcela zásadní hymna Problem Child, kterou znáte od Australanů zajisté ve více verzích. Zajímavá, ohromně silná věc, kde se AC/DC už malinko pasují do stadiónových titánů budoucnosti. Syrová osekaná produkce a ječící Angusova sóla ale zajišťují ten energetický tlak, který se mi na jejich rané tvorbě tak líbí. Co pak dodat k následujícímu majstrštychu Overdose? Napjatý úvod s čistými tóny kytar a lehkými údery basy a postupný nástup tohoto rockového kolosu v doprovodu Ruddových dělostřeleb, to je u mě jeden z největších rockových momentů - neskutečně vymyšlená záležitost. Nad tím vším chlapík Bon, halasící o svém předávkování láskou, a bůhví čím ještě. Naprosto zásadní hymnus, a kdo znáte cover na stejně zničujícím albu Fabulous Disaster od legendárních thrashových Exodus (1989), tak tam už vůbec není co řešit... Pokud si snad někdo chce oddechnout, má smůlu - je to velmi svižný magicky sekaný nástup Hell Ain´t a Bad Place to Be, doslova učebnice stylu těchto klokanů. Spojení prajednoduchého, primárního blues/rocku/boogie do takhle účinné a drtící podoby má zkrátka můj respekt. Refrén s vámi bude cloumat ještě ve spánku. Pokud si už chcete skutečně odpočinout, pak vězte, že se tato kapela důsledně řídí Zátopkovým heslem "Už nemůžeš? Tak přidej!" - nejzásadnější zářez nejen tohoto alba, ale pro mě i jeden z nejlepších rock´n´rollových paleb vůbec se totiž skrývá až na závěru pod názvem Whola Lotta Rosie. Jen jemně sekaný nástup, stoptime a to, co se děje v té mlýnici a skrumáži potom v čase 5:22, si musíte zkusit aspoň jednou sami, od orgií to jistě ale daleko nemá. Neskutečné, neuvěřitelné. Ztlučený a odhozený někam do škarpy v sobě sbírám poslední síly, abych pozvedl palec vzhůru. I tak se to dá dělat.


Neskutečná lavina balvanů, kovu a dalších rockových ingrediencí, která mě po dohrání posledních sekund seřeže zadnici vždy stejně spolehlivě. Tohle je pro mě podstata, gró hudby AC/DC, všem Highway... a Back in Black navzdory (i když si je taky rád poslechnu, ale už mě to nijak nekope). Pětihvězdičkový sekec mazec.




» ostatní recenze alba AC/DC - Let There Be Rock
» popis a diskografie skupiny AC/DC

Slash - Slash featuring Myles Kennedy & The Conspirators - Apocalyptic love

Slash / Slash featuring Myles Kennedy & The Conspirators - Apocalyptic love (2012)

horyna | 4 stars | 30.06.2016

Slash, symbol rebelie, originálni image a hlavně smyslné a jedinečné kytarové hry. Přesto s klidem přiznávám, že mne jako osobnost nikdy příliš neuchvacoval, neovlivňoval a přehřšlem sympatií nikterak nezahrnoval. Dodnes úplně nechápu, jak mohla kolekce jeho bývalé domovské kapely Guns N Roses, Appetite for Destruction strhávat masy, alespoň v 80-átkách se tak zaručeně za velkou louží dělo. Jistě, chápu, v jejich hudbě je jícít velká vzpoura, rebelie, nadšení a jakási punková neurvalost, doplněná sbírkou solidních písní a zapamatovatelných melodií, či refrénů. Kdybych si musel vybrat, klonil bych se spíše k dvoudílnému Use Your Illusion, ve kterých mě některé skladby připadají až geniální, žel bohu, nachází se zde také dost vycpávek, které ale poctivý rocker nejspíš rád přejde. Když bych to zkrátil, tak vlastně žádná z desek na které se Slash podílel, na mne nepůsobí nikterak objevně, či zásadně, krom první desky projektu / kapely Velvet Revolver, Contraband a právě této zmiňované kolekce. A že si jí cením opravdu solidně, potvrdí fakt, že vyjmout z ní dva, tři poslabší kusy, nebál bych se hodnotit známkou nejvyšší.

Už první stejnojmenná pecka Apocalyptic Love- mne dokáže dostat do patřičných obrátek a hned od počátku mne svojský projev Slashova parťáka Mylese Kennedyho strhává na svou stranu, mám za to, že tohoto člověka musíte buďto respektovat, nebo nenávidět, nic mezi tím není. Když na jeho notu nejsem patřičně naladěn, okamžitě cd vypínám, naopak, při příznivé konstelaci, dokáže člověka pěkně nakopat do...
Ve dvojce One Last Thrill- cítím onu punkovou vzpouru a jasný podtón opovržení, skladba upaluje po své ose a Myles šplhající do výšek se s posluchačem opravdu nemazlí.
Standing in the Sun- miluji, zde pro mne začíná nejlepší část alba, prezentována touto a následujícími písněmi, velice tvořivá Slashova hra na pozadí jiskrného a s obrovským nadhledem pějícího Mylese, spousty velkých melodií i perfektních sól.
You're a Lie- hard rock s esencemi Slashových nápadů a opět silně nad věcí intonující zpěvák, riffovačka ve společnosti šlapající rytmiky, prostě paráda.
Zářný klenot se nalézá pod pořadovým číslem pět, skladba No More Heroes- oplývá zapamatovatelnou linkou, přehlednou stavbou a sympatickou rytmickou figurou, navíc Kennedyho artikulace je v těchto místech opravdu hodně příjemná.
Do písně Halo- vložil kytarista spousty šestistrunných fines a nechává je příjemně na posluchače působit.
Tohle je pomník rockovému stylu, sedmá We Will Roam- přináší dokonalost samu, termíny jasně popsané výše, navíc je píseň opatřena neuvěřitelně melodickou stopou v refrénu i celkovou sic jednoduchou, přesto elektruzující kytarovou figurou.
Anastasia- největší hit alba, začíná vybrnkáváním na španělku, do něhož se vpraví jasná riffovací sekce, nabalují se ostatní nástroje a píseň přichází do obrátek, neurvale působící vokální složka vpluje do chorusu s tím správným hitovým nápadem.
Not for Me- až s devítkou se zpomalí, zapotřebí to zatím opravdu nebylo, Slash přesvědčuje s akustikou a grungové aroma nejen ve vokální sekci vyznívá přinejmenším zajímavě.
Bad Rain a Hard & Fast- mne nechávají klidným, kdyby tu nebyly, vůbec bych se nezlobil, znovu se nastartuji až s konejšivou Far and Away- kde cítím ozvěny Pearl Jam a snad i částečně alice v řetězech, skladba je to ale vyvedená.
S poslední Shots Fired- mám ještě jednu možnost, zavzpomínat si na střed alba, je to totiž další nesmírně kořeněná energická jízda.

Zkoušel jsem i následující desku World on Fire, ale její účinek se jen přiblížil dojmům utvářených s poslechem tohoto (pro mne, dá se říci) skvostu.

» ostatní recenze alba Slash - Slash featuring Myles Kennedy & The Conspirators - Apocalyptic love
» popis a diskografie skupiny Slash

Dickinson, Bruce - Accident Of Birth

Dickinson, Bruce / Accident Of Birth (1997)

VaclavV | 5 stars | 29.06.2016

Pamatuji si, jak mi kdysi táta přivezl MC Accident Of Birth z Polska. Oproti starším polským vydáním byla tato kazeta už naprosto profi, žádná laciná kopie... Rychle jsem mazal ke kazeťáku a nového Dickinsona ohulil. V té době jsem měl zrovna "Iron Maiden období" a do této nahrávky se okamžitě zamiloval. Tvrdý a moderní zvuk, parádní skladby, skvělý obal. Byla to pecka mezi oči!

Střih o několik let později. Je rok 2015 a já jedu autem s kamarádem, který úplnou náhodou vytahuje Accident Of Birth se slovy "už jsem to dlouho neslyšel". Já zrovna tak... Je to už možná deset let, tak jsem zvědavý, jak na mě nahrávka po takové době zapůsobí. Přece jenom dost heavy věcí, které člověk v dětském (pubertálním) věku poslouchá, časem ztratí na lesku. Není to však případ Accident Of Birth. Naopak, přijde mi, že po letech tato nahrávka ještě více narostla.

Z dnešního hlediska si myslím, že Bruce Dickinson vystoupal v letech 1997 a 1998 na absolutní umělecký vrchol. Následující The Chemical Wedding je minimálně srovnatelná, neli ještě lepší.

S novodobými Iron Maiden se k těmto deskám nepřiblížil ani zdaleka. Samozřejmě je to subjektivní, ale věřím, že mnozí se mnou budou souhlasit...

» ostatní recenze alba Dickinson, Bruce - Accident Of Birth
» popis a diskografie skupiny Dickinson, Bruce

Slayer - Reign In Blood

Slayer / Reign In Blood (1986)

EasyRocker | 4 stars | 29.06.2016

Samozřejmě jsem byl vždy velkým fanouškem této legendy, ale musím říci, že na rozdíl od velké většiny ostatních mě maximálně oslovila až následující alba. Tohle je samozřejmě průlomové thrashové album, kde mě ale ne zcela vše oslovuje.

Úvodní útok Angel of Death patří k nejfamóznějším thrashovým palbám všech dob, jehož kontroverzi ještě zvýšil text o zvěrstvech Anděla smrti Josefa Mengeleho. Kytarové melodické patentní kudrliny nezničitelného dua Hannemann/King jsou nezničitelné, stejně jako vražedně zvolené nátlakové tempo. Araya tu spíše klade důraz na elegantní hlasovou brutalitu. Zrychlený závěr s přestřelujícími se sóly je taky parádní. Sekaný kytarový pochod Piece by Piece zrychlí po slayerovsku nezadržitelně. I přesto jsem se tady schopen v riffech a motivech orientovat, je to nádherně vystavěná, skoro trademarková skladba. Necrophobic, to už je u mě problematická skladba. Šílená rychlost od prvních sekund a i když kytarové nápady vnímám, je to jen děsivý sprint. Klobouček ale před Lombardem, to samozřejmě ano. Altar of Sacrifice je krásná, kytarově ohromně vyvedená věc, spíše v duchu následujících desek, a patří určitě mezi moje favority. Těžkost a ohromná bohatost slayerovských motivů je všude a Arayovo "enter to the realm of Satan"... je neodolatelné. Jesus Saves - klasika, podobně vystavěná jako předchůdce, není co dodat. Parádně navrstvené kytarové kaskády a sóla a kulometně štěkající Araya šíří smrt na všechny strany, stejně jako sírou páchnoucí kytarová sóla. Lombardovy těžké bicí, sekané kytarové marše a Arayův štěkot a je tu další stylová paráda Criminally Insane. Kytarová melodická eskapáda Hannemanna a Kinga je už klasikou, stejně jako děsivě useknutý závěr. Reborn - volnější thrashový nástup a pak vichřičná rubanice. Opět mě tahle věc tolik neoslovuje, i když Arayův řvaný refrén je nezaměnitelný. V podstatě podle stejného mustru jede Epidemic, po úsečném a šíleném Kingově sólu pak přichází propracovaná melodičtější kytarová pasáž, která tu přímočarou palbu přece jen oživuje. To Postmortem je zcela z jiného těsta - krásně vypracovaný riff čerpající ze starých metalových mistrů a parádně sekané tempo, vypouštějící napětí přesně podle mého gusta. Je to slyšet doslova každý tón a ozvěna, parádně propracovaný thrashing se zřetelným technickým potenciálem. Skvostem se začalo a skvostem se také končí - intro v podobě přicházející bouře a Lombardových osudových úderů už asi zdá úplně každý, atmosféra se dá krájet a pak vypluje v ďábelském tempu dokonale drtivá souhra obou kytar, jejichž melodicky šroubovaný motiv je už zapsán v kovových análech. Nezastavitelně sekané sloky, těžce osudově deklamující Araya a nádherná propracovanost tohoto skvostu berou dech i po letech, outro navazující na intro s doznívajícím deštěm... Tady nemůžu dělat nic jiného, než smeknout až na zem.

Hodnocení je pro mě obtížné. Za přínos by muselo dát deset, ale je prostě fakt, že mě ta rychlostní záplava znemožňuje se v některých skladbách zorientovat a než se nějak rozkoukám, jsou pryč. K albu se přiklonili ti, které Metallica na Masteru naštvala příklonem k technice. Raději mám o něco málo volnější, ale podle mě o nic menší brutalitu skvostů South of Heaven, Seasons in the Abyss a mám rád i Divine Intervention. Tady musím za čtyři. Milionové hodnocení si ale zasluhuje produkce Ricka Rubina.

» ostatní recenze alba Slayer - Reign In Blood
» popis a diskografie skupiny Slayer

Kayo Dot - Plastic House On Base Of Sky

Kayo Dot / Plastic House On Base Of Sky (2016)

alienshore | 5 stars | 28.06.2016

Kayo Dot prekvapili v roku 2014 s albumom Coffins On Io a to spôsobom, ktorý mi bol obzvlášť sympatický. Toby Driver si však svoju chuť na roky 80-té nenechal zájsť a opäť pripravil dielo koncipované v tomto duchu. Avšak trochu inak, ako tomu bolo v prípade predošlého albumu. Dalo by sa povedať, že zašiel ešte viac do hĺbky a tradične nezabudol priložiť svoje avantgardné výstrelky, ktorými fascinuje určitú sortu poslucháčov.

Ak teda spomínam hĺbku, tak mám na mysli hlavne koncept tohto albumu. Zvuky syntetizátorov sú tu na prvom mieste. Celé to znie veľmi plasticky a zároveň pestro vďaka využitiu zaujímavých klávesových registrov. Ak máte nejaké povedomie o novej vlne 80-tých rokov, tak toto je presne ten typ hudby, avšak aj s avantgardnými výbojmi, ktoré jej dodávajú zvláštny pocit nekonečnosti a smútku. Môžete tu počuť odkazy napr. Davida Bowieho, Talk Talk, Japan, Visage, Depeche Mode, experimenty Roberta Frippa a možno aj ďalších (záleží na koho si spomeniete). Vplyvov je tu dosť, no Toby Driver sa takpovediac utrhol z reťaze a jeho spôsob interpretácie hudby je mimo hlavný prúd progresívneho, či dokonca aj avantgardného rocku. A to jeden z dôvodov, prečo je tento výtvor naozaj zaujímavý.

Dané obdobie pripomína aj spev a silná melodika. To sa dá všimnúť už pri úvodnej skladbe Amalia's Theme, ktorá je plná výborných nápadov. Nápaditý vokál Tobyho Drivera v All The Pain In All The Wide World znie ako mix Davida Bowieho a Adriana Belewa, no avantgardný zhluk spotvorí jej druhú polovicu. Motívmi sa tu nešetrí a kompozície v podstate ani na moment nenudia, keďže prinášajú široké spektrum emócií a zvukov. Nemajú teda statický charakter, ale naopak dynamický. Magnetism (skvelá "frippovská" gitara) a Rings Of Earth sú opäť husté kusy náladotvornej a do detailu premyslenej muziky. Do temnejších zákutí nasmerovaná Brittle Urchin je výborným zakončením.

Ako teda hodnotiť nahrávku, ktorá jasne čerpá z minulosti? Sú dva typy inšpirácií. Jedna je tá klasická, kde sa len berie a nič nedáva. Tá druhá je aj o dávaní samého seba a svojej vlastnej osobnosti. Album Plastic House On Base Of Sky je dielo z iného sveta, výplod šialenej mysle Tobyho Drivera. Je to však nádherný výlet na miesta, ktoré ešte podľa mňa nie sú celkom prebádané a málokto sa odváži tam vstúpiť. Na odomknutie týchto dverí, ale potrebujete ten správny kľúč ...

» ostatní recenze alba Kayo Dot - Plastic House On Base Of Sky
» popis a diskografie skupiny Kayo Dot

Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band

Beatles, The / Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band (1967)

horyna | 5 stars | 28.06.2016

Největší album všech dob? Tady je to alespoň u mne jasné, první příčku by obsadilo tohle a Bílé dvojalbum nesmrtelných Beatles!!! Zní to sic komicky, určovat něco, co má být maximálně vyvýšeno nad ostatní, pro mne jsou ale Beatles absolutním a nedostižným kultem, jedinečnou kapelou, kterým ostatní prostě nemohou už nikdy konkurovat. Ona aura nesmrtelnosti, která nad nimi nejpozději s koncem jejich kariéry visí, má vsá opodstatnění, pro mne osobně, je to naprostá nadvláda originality a absolutní sladatelská svoboda, jež z jejich hudby vyvěrá. A kdyby se některá z ikon hudebního nebe měla jen přiblížit broukům na dostřel byly by to nejspíše (sice ne v osobním žebříčku) Queen, pro jejich nezměrnou šíři vyjadřovacích prostředků. Ale zpět do Liverpoolu. Každý má své aspekty, jimiž měří ty které hodnoty hudební produkce různých kapel, či údobí a dokonalost nalézá v jiných měřítkách hodnot a jelikož sám jsem v hodnocení první etapy kapely skromnější, o to více mne bere to druhá, drogová epizoda, před kterou se hluboce klaním a velebím ji na veškerý hudení Olymp. Vše začalo už albem předchozím Revolver a bylo dále rozvíjeno na ostatních fantastikých produktech. Miluji nedostižné hity alba Magical M.T., obrovskou variabilitu a stylovou šíři Bílé stejnojmené kolekce, i famózní svobodomyslné Abbey R. Ale ze seržanta cítím snad i něco navíc, je to jeho jedinečná nadčasovost a poslání, neuvěřitelná zvuková dokonalost a magie atmosféry ze skladeb se vynořující, tyto aspekty mne dokáží vždy nezkonale strhnout.

K čemu se rozepisovat o takovýchto skvostech, kde naprostá většina je nesmrtelná, pro někoho méně, pro jiného více, sice i zde najdu polohy které mi úplně nesedí, ale vždy je naprosto převálcují hudební myšlenky a nápady posazeny hned vedle.

A kdybych měl přesto jmenovat ty, které mne nejvíce uchvacují: Starova hlasová poloha probíjející se With A Little Help From My Friends, úchvatná magie prýštící z Lennnonovky Lucy In The Sky With Diamonds, rockující McCartey v Getting Better i jeho zcela atmosférická paráda Fixing A Hole. Skrytý diamant skladatelské dvojice She's Leaving Home, Lennonůvým naturel hyřící v Being For The Benefit Of Mr. Kite. Dixelandem nasáklá When I'm Sixty Four, osobitá Lovely Rita, či skladatelský everest A Day In The Life.

Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band- už navždy bude mému srdci nejbližší, jeho magie účinkuje téměř půlstoletí a věřím, že ještě hodnou dobu tomu tak bude!!!


» ostatní recenze alba Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Extreme - Waiting For The Punchline

Extreme / Waiting For The Punchline (1995)

horyna | 5 stars | 28.06.2016

Svými prvními dvěmi produkcemi mne Extreme vůbec nezaujali, i když připouštím že na Pornograffitti se několik stěžejních songů nachází. Skutečný průlom do mého srdce přišel až s albem III Sides to Every Story - muzikálovo barevnou kolekcí, hyřící bezpočtem kouzelných nuancí i originálních okamžiků, zabalenou ve slušivém kabátci utkaném z příjemných melodií. Ovšem hudební směr prezentovaný zde recenzovanou nahrávkou, obrací kormidlo (nejen pod tíhou doby) na zcela opačnou stranu rockového spektra. V prvním plánu je úchvatná a naprostá dominance Nunovy kytarové exhibice, tyčící se jako maják nad ostrými skalisty dobývanými příboji vln, energií nasáklého Garyho hrdla. Krásně ozvučena je i funky baskytara Pata Badgera, stejně tak dravá rytmika dvou bubeníků nahrávky se účastnících Paula Gearyho a Mikea Manginiho. Syrovost, drsnost, neučesanost, ale i krásné melodie (někdy skyty pod nánosem hutnosti) a hlavně obrovská invence sršící úchvatným způsobem z této nahrávky zasazuje tvrdý úder všem pochybovačům o tom, že Extreme dokáží komponovat na vysoké úrovni.

Album mne strhává svým entusiasmem od samého počátku, tvrdý surový riff, famózní Gary a jasná basová linka tvoří první There Is No God. Krásně čitelná nástrojová plejáda řádně kořeněná stylem funky, to je druhá Cynical. Tell Me Something I Don't Know- otevírají zvučné basové akordy, Nunova kytara zprvu jakoby jen medituje, do refrénu ovšem vyzvání a hraje už naplno. Mezi nejoblíbenější počítám čtvrtou Hip Today- jednu z nejenergičtějších pecek alba, v sobě absorbujíc drsné funky rytmy, riffujicí kytarové exhibice a zcela přesvědčivý Garyho výkon. Musím rovněž zmínit instrumentální palbu Midnight Express, melancholicky strukturovanou Leave Me Alone, Garyho největší odvaz No Respect- jež s námi smýká ze strany na stranu a v jejím závěru Cherone vyloženě řve z posledních sil a též kretivní a silnou melodičností opásanou devátou Evelangelist.

Žádné ústupky, žádná omezení, Extreme jdou tvrdě na věc a svou hudební podstatu odřeli do morku kosti, vím, tenkrát této produkci doba přála, vydat ji o nějaký pátek dříve, i Skid Row by žasli.

» ostatní recenze alba Extreme - Waiting For The Punchline
» popis a diskografie skupiny Extreme

Flower Kings, The - Flower Power

Flower Kings, The / Flower Power (1998)

horyna | 5 stars | 28.06.2016

Další obr projekt kapely Flower Kings, druhý v pořadí nese jméno Flower Power. Že se jedná o skutečnou artovou lahůdku netřeba fanouškům kapely zdůrazňovat, pro ty jež tvorbu těchto seveřenů neznají vůbec, nebo pouze okrajově, je nutno zdělit, že se jedná o těžký a neprostupný oříšek jejich diskografie. Spolu s alby Stardus We Are a i částečně Paradox Hotel, pro mne představuje (spíše představoval) nejtěžší kolekci, jejímž nitrem se prokousat vyžaduje od posluchače dostatek porozumnění, chuť vše pochopit a vstřebat, množství následných poslechů i krátkých nástřelů alba a hlavně velkou časovou rezervu.
Sestava zůstala z dřívějška nezměněna, jen pro Roineho bratra Michaela Stolta obsluhující basovou kytaru je to poslední album. Od příště už bude velet těžkým strunám Jonas Reingold.
Deska je rozdělena na dvě části, dva disky, z nichž první obsahuje hodinovou skladbu členěnou do 18 podskladeb a dále tři instrumentální věci.
Druhý disk, to už jsou klasické písně flavrů, 10 tracků, tak jak je zná člověk třeba z Retropolis. Ještě se zmíním o časech alb, oba disky se pohybují okolo 70 minut. Takže je toho opravdu požehnaně, zhůru do boje:-)

Úvodní hodinový monolit, jež je naštěstí takto rozčleněn, pomáhá posluchači svými oddělitelnými tracky se ve skladbě mnohem lépe orientovat. Nebudu píseň popisovat jako celek, ani všechny její části, tohle není školní elaborát, nakouknu pod pokličku pouze některým zvlášť chutným kouskům.
Temná třetí skladba Business Vamp- opředena zvlaštním tajemnem Bodinových klavírních pochodů a hvízdajících kláves, obsahuje spoustu skvělých melodií a silně expresivní Stoltův vokální přednes, nástrojové zvraty a vrcholy, padající do teskných romantických poloh spolu skvělě kontrastují. Chvílemi zatěžkaně, přesto velmi svižně zní instrumentální pátá Attack Of The Monster Briefcase. Stoltův lyrický přerov v sedmé Did I Tell You- učaruje hned s prvními poslechy, bicí vytváří tichý pochodový rytmus, Stolt sází krásná sóla a subtilní atmosféra je okouzlující, to ovšem člověk netuší že hned v následující osmé,"zahradě snů"- toto všechno je ještě znásobeno, ovšem přednes Hasseho sytým vokálem, vytváří ještě více uhrančivý moment, deroucím se pod citový povrch, laskomina prvního stupně. Po utržené ze řetězu deváté Don't Let The d'Evil In přichází hudební femoném desky, skladba Love Is The Word- nejprve zaútočí drsným nástupem sekaných rytmů a expodující zvukovou koláží, aby melodický přerod v jednoznačně originální (ta basa) stavbě písně, obsahuje plno mimořádných nápadů, sto udržet naše uši na pozoru, naprostý gejzír hudební nápaditosti. Ezotericky nábožný je třináctý kus Dungeon Of The Deep, to následující, barovým piánem provázející Indian Summer- medituje ve vzpomínkách časů minulých. Velké okamžiky na nás číhají prostřednictvím šestnáctém tracku alba, niterné, přesto velkolepě vypovědní Gardens Revisited. Volně stojící instrumentální závěr alba Astral Dog- představuje hloubavě položenou, krásnou a volně plynoucí plaletu květinových umělců.

Oduševnělým entrée široké palety barev začíná jedna z nejlepších skladeb desky, zahajovací část druhé části Deaf, Numb & Blind- uvozující kytarová melodie nepostrádá originalitu uchopení i značné novum stylu F.K., z niž budou pánové vycházet i na dalších deskách, perkusní vpády a kytarové ornamenty, doplněné vzrušující exotickou melodií posouvají skladbu do dalších segmentů, Stolt čaruje nejen skvělé nápady skladatelské, ale jeho vokální poloha, držící se linie instrumentální je prostě ukázková. Následný basový běh a nejspíš imitovaná foukací harmonika způsobí přerod do fusion vod a mi ne a né se dostatečně namlsat. Orientem vonící počátek Stupid Girl- má poté spíše uhrančivě free charakter, to třetí Corruption- tvořena zásobárnou perkusních tónů, zvuků a úderů, svou svižnou dravostí prostě bavit musí. Originální každým coulem je pátá Psychedelic Postcard- svými zvuky, tempovými legráckami a silně humorným vokálním zkreslením, posouvá naši mysl někam ke konci psychadelických šedesátých lét. Fröbergova Magic Pie- skýtá jeden z oduševnělých vrcholů alba- Bodinovy nápady, klasická kytara, zpěv ptáků, sbory a basová figura, to vše pomáho k Hasseho jedinečným vokálním kreacím plným touhy a přesvědčení, že lépe tato skladba prostě podat nejde. Ovšem jejich osm minut nám dává na vědomý, že zlom a přerod v ještě emotivnější strukturu se konat bude, katarze je na dohled, provází nás klavírní melodie, přispívá a dotváří tak jedinečné nástrojové bohatství písně. Závěr alba se nese ve velkém stylu, nejprve onene "magický koláč", tentokrát se divák pasuje se Stoltovým uchopením sborově výborně intonovaného, táhle uhrančivého, až nábožensky svatého "malíře". Jedenáct minut "volání domova"- nás nechce nechat vydechnout, opět mimořádné vokální kreace a kouzlící Thomas na klapky, odlehčený fusion styl písně postupně prochází různými tvary a změnami, ano takto se dělá nanejvýš sofistikovaná a bohatě kreativní hudba.

Netuším jak dlouhou dobu mi trvalo, se do tohoto díla konečně pořádně ponořit a vstřebat ho. Ano objevovat se zde dá pořád a je mi jasné, že ještě dlouhou dobu v něm budu nacházet nuance a části jež mne překvapí. Když člověk tohle všechno tuší, o to více se na další zkoumání takového teritoria těší. S poslechem alba napadla mne myšlenka týkající se bohatství barev obsažené v hudbě kapely Genesis v 70-letech, něco podobného cítím i v muzice těchto velkých malířů obrovských pláten.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Flower Power
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Metallica - Master Of Puppets

Metallica / Master Of Puppets (1986)

EasyRocker | 5 stars | 28.06.2016

Když jsem začínal vstřebávat různé metalové styly, pamatuji se, že legendární Metallica nebyla ani zdaleka mezi prvními kapelami, do kterých jsem se dostal. Až tak 2-3 roky po svých kovových počátcích jsem získal dvě první alba - jako první ...and Justice for All a hned za ním tento opus magnum kovové hudby. K oběma mám od té doby až intimní vztah.

Akustický malebný úvod Battery už je tak charakteristicky zapsán v análech hudby, že to snad ani nemá smysl popisovat. Vzedme se melodická stěna a pak už následuje thrashové tornádo, tohle je nepochybně jeden z postulátů žánru. Zničující duo kytar se prodírá vpřed a Ulrich to žene tím svým nezaměnitelným bum-čvacht stylem. Protože se ale kapela nezadržitelně posunula skladatelsky, je tu prostor pro atmosférickou melodickou vsuvku, ze které startuje Hammettovo drsné sólo. Maniakálně odsekávané kytary se silou parních lokomotiv, to je notorieta v podobě titulní skladby s neodolatelným Hetfieldovým přednesem o mistru a loutkách, které si vodí na provázkách. I tahle pecka se dodnes řeže, láme a křičí na koncertech a všudypřítomná drtivá energie dává jasnou odpověď na to, proč. Tahle skladba s velkým S by vlastně byla jen úderkou, nebýt času 3.30 a zlomu do melodické, progresívním rockem 60. a 70. let načichlé nálady, kde se stavbou a konstrukcí pomohl mistrný basák Cliff Burton. Tak tu máme místo skromného kostelíka skutečnou katedrálu thrashe s progovým cítěním a nádherně stavěnými sóly Kirka Hammetta. Tak jako neradostné téma i skladba sama projde několika změnami nálad až do závěrečného očistce. Goticky temné basové tóny a neskutečný nástup natlakovaných kovových kytarových monster ve středním tempu, to je další můj osobní skvost, The Thing That Should Not Be. V jeho těžkém, apokalyptickém vyznění, spojeným s parádním textem, se jakoby střetával prastarý dehtový válec Black Sabbath s nejlepšími přednostmi téhle skvadry smrti. Skutečně precizně pulzující kladivo, vysloveně si hrající místo zběsilé rychlosti s těžkotonážní brutalitou. Do toho parádně drtivě frázující Hetfield, "chemické" kytary v závěru, a výsledek odhadnete sami. Jemné údery akustik a basy - už geniální začátek Welcome Home (Sanitarium) dává tušit neradostné téma téhle polobalady, člověka izolovaného od okolí v ústavu pro choromyslné. Hetfieldův hlas drží děsivé napětí, než se akustiky převalí v metalickou těžkost. Kirk Hammett tady kouzlí opravdu křehká, melancholická sóla, to na konci patří k jeho vrcholným, atmosféra odevzdanosti, beznaděje neustále hudebně zápasí s agresí a vzdorem. Hudebně vybudovat takovéhle změny nálad do jednoho dramatického celku žádalo odvahu, které ale pánové i producent měli na léta dopředu. Klobouček dolů! Z depresí nás ale rychle vytáhne thrashový rychlopal Disposable Heroes - hned od prvních tónů se na sebe vrství jed a síru plivající strunná monstra a Kirkovo jen tu a tam naznačí nějakou tu melodii. Jinak je nálada těžká, neradostná, drtící rytmika Burtona a Ulricha posílá neustále kupředu kytarové expresy. Drtí to a láme vaz a Hetfield má tu a tam co dělat, aby to svým štěkotem ufrázoval. Poctivý osmiminutový thrashový kulomet. Mocné stěny sekaných kytar s Ulrichovou dělostřelbou uvozují působivě další stylový monument, Leper Messiah, Hetfield vypouští slova do prostoru neodolatelně a přechod do melodicky klenutého, přesto ale thrashově energického refrénu je parádní. Tahle věc zase nepracuje s nějakou ultrarychlostí, ale vypouští běsy o to působivěji. Po rychlostním zlomu nechybí typické Kirkovo melodické sólo, na to už měla "metla" dávno copyright. Elastické basové tóny plující nezadržitelně prostorem, chemicky zkreslený zvuk a Ulrichův přechod do melodického dvojzápřahu, to je nepochybně jeden z největších metalových skvostů všech časů, Orion. Osm a půl minuty trvající instrumentální epos s jasným rukopisem Burtona v dokonale vymyšlených mezihrách a opětovnému přechodu do kytarového laufu ani žádná slova nepotřebuje. Tohle proráží samotný strop toho, co mohl žánr v roce 1986 vůbec nabídnout. Prolnutí progresivně cítícího volnomyšlenkáře Burtona s opatrnickým Ulrichem tady dopadlo k duševní i hudební potěše celé metalové obce, která trvá právem až dodnes. Vše o drtivé kovové podoby s Kirkovým mrazícím sólem až po psychedelická zákoutí. A aby byl konec stylový, nekompromisní, je tu klasika Damage Inc. - není potřeba nic dalšího, název vypovídá sám za sebe. Po krátkém intru jsme zavaleni zběsilými nájezdy všech a všeho, přesto se tu našel v té změti kovového šrotu prostor pro působivou melodickou vsuvku. Pokud ale tohle přežijete, poškozeni budete nenávratně.

Jasná pětihvězdová záležitost, hodinka, která mě dodnes vždycky strhujícím způsobem nařeže zadnici, ale i pohladí na duši. Krystalický zvuk apokalypsy, rozpracovaný kapelou a Flemmingem Rasmussenem už na přechozí desce, je dotažen k extrémní dokonalosti a okamžitě rozpoznatelný. Ničivá kovová dokonalost všech podob a tváří. Jen bych podotkl, že už tady, ne až někdy za dekádu, odsoudili někteří styloví ortodoxáci kapelu za přílišný příklon k melodiím.

» ostatní recenze alba Metallica - Master Of Puppets
» popis a diskografie skupiny Metallica

Who, The - Tommy

Who, The / Tommy (1969)

VaclavV | 5 stars | 28.06.2016

Strhující album, ke kterému se i po letech vracím s chutí. Velmi rozmanitá, pulzující, vzrušující deska s úžasným zvukem. Pokud by někdo označil Tommyho za vrcholné rockové album 60. let, dokázal bych ho pochopit... A vrchol nahrávky? Pro mě závěrečná We´re Not Gonna Take It, ačkoliv těžko vypichovat jen jeden moment. Toto album je silné jako celek. Je to monument a já jsem šťastný, že si ho člověk může hýčkat v nádherné deluxe edici!

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The

Anderson, Jon - Anderson/Stolt - Invention Of Knowledge

Anderson, Jon / Anderson/Stolt - Invention Of Knowledge (2016)

Robicek77 | 5 stars | 27.06.2016

První impuls ke spolupráci Jona Andersona a Roine Stolta dal šéf firmy InsideOut Music Thomas Waber, který přišel s nápadem, že by Stolt měl oslovit Andersona a napsat pro něj nějakou hudbu s tím, že on zajistí financování projektu. Poprvé se Anderson a Stolt potkali při společném vystoupení na festivalu Progressive Nation At Sea Cruise v roce 2014 v Miami, kde Stolt, Transatlantic a Jon nacvičili spolu některé klasické písně Yes (Revealing Science of God, Long Distance Runaround.....) v cca hodinovém setu. Jelikož si oba spolupráci pochvalovali, řekli si, že by bylo dobré společně něco vytvořit. Začali si tedy na dálku pomocí internetu (a později i kurýrní poštou přes Atlantik) vyměňovat nápady, Anderson napsal všechny texty a dodal mnoho (hlavně vokálních) melodií, některé měl v šuplíku údajně přes 10 let. Roine Stolt to všechno poslepoval a dokomponoval skladby do celkové struktury čtyř dlouhých kompozic (Invention Of Knowledge, Knowing, Everybody Heals a Know), titulní skladba má 23 minut, nejkratší Know má 11 minut. Ve studiu se oba protagonisté společně nikdy nesešli, vše probíhalo na dálku mezi Evropou a USA. Celkově vznik alba trval 1,5 roku, z toho prvotní komponování skladeb zhruba 6 měsíců. Stolt se obklopil svými muzikanty z kapel Flower Kings, Transatlantic (Jonas Reingold, Michael Stolt, Felix Lehrmann, Daniel Gildenlöw) a dalšími spřízněnými dušemi (Tom Brislin-ex Yes, Camel, Renaissance; Lalle Larsson, Nad Sylvan). Z výsledné nahrávky je vidět že Stolt nejen že je dobrý muzikant, ale je také slušný skladatel, který má Yes velmi dobře naposlouchané a vytvořil tak pro Andersona dokonalou iluzi kapely Yes v době jejich nejlepšího skladatelského období. Kytary i klávesy jsou naladěny přesně do zvuku klasických Yes, Steve Howe (zde samozřejmě Roine Stolt) předvádí své typické kudrdlinky na různé typy kytar, tu se zase ozývají okázalé klávesové rejstříky Rick Wakemanana (Lalle Larsson, Tom Brislin), Brufordovo (zde Felix Lehrmann) bubnování krásně splývá se skladbou, nikde se nesnaží vyčnívat a dotváří hudbu. Obecně je rytmika (baskytara, bicí) hodně upozaděna (Chris Squire opravdu chybí), Andresonův hlas je naopak hodně vystrčen v popředí. Jelikož jde o Andersonovu sólovou desku a zároveň byla koncipována jako pocta Jonu Andersonovi, tak to lze pochopit. Navíc Anderson je zde opravdu ve výborné formě a nádherně se jeho hlas vznáší nad tou vší krásně znějící hudbou. Ve všech skladbách se ozývají drobné citace z alb Yes, jde spíše jen o sekundové připomenutí a drobné parafráze než o nějaké vykrádání sama sebe. V první části titulní kompozice slyšíme variaci na The Ancient z alba Tales From Tpopgraphc Ocean, poté je skaldba hodně podobná části Soon z Gates Of Delirium a poslední, třetí, část titulní skladby zní zase jak Close to The Edge. První část Knowing je zas drobně inspirována skladbou And You And I, druhá část požívá podobný klavírní motiv jako nástupech ve Fly From Here. Ve skladbě Everybody Heals, která jinak zní jako to nelepší z projektu ABWH, je inspirace klávesovým partem z Fly From Here ještě větší, parafrázuje totiž úvodní část Overtury z tohoto alba. Všechny skladby lze ale obecně označit za velmi zdařilé, kompozičně poměrně složité a zároveň s velmi silnými a krásnými melodiemi. Skladby, byť jsou hodně dlouhé (každá skladba se ale dělí zpravidla na další 2-3 kratší písně), nicméně drží dobře pohromadě a nenudí, pořád se něco v hudbě děje. Celkově album svým zvukem dokonale zapadá do Yesáckého období alb Close To The Edge, Tales From Topographic Ocean a Relayer. Snad jen zvuková kvalita nahrávky a trochu modernější zvuk připomíná, že nejde album z roku 1972-1975, jinak kompozičně, výkony instrumentalistů ani na hlasu Jona Andersona není poznat, že nejde o album ze sedmdesátých let. Přes drobné výtky (Anderson zpívá příliš v popředí, rytmika je příliš upozaděna, přílišná inspirace hudbou Yes a někdy to trochu zní jako muzikál o skupině Yes) je Invention Of Knowledge výborné album, asi nejlepší album "Yes hudby" od alba Going For The One a určitě nejlepší Andersonova sólová deska, takže jednoznačně dávám 5 hvězdiček. Jon Anderson a Roine Stolt mi udělali novým společným albem skutečně velikou radost (takové Artrockové Vánoce), Roine Stolt k Andersonovi zkrátka sednul. Čas ukáže jestli půjde o nadčasové album které jen tak nezapadne, nicméně i tak lze již dnes tvrdit, že jde o dobré album, které se navíc krásně poslouchá. Naposledy mi takovou radost udělal předloňský Gong s albem I See You. Lze tedy na závěr jen konstatovat, že labutí písně (některých) starých artrockerů bývají obzvláště působivé.

» ostatní recenze alba Anderson, Jon - Anderson/Stolt - Invention Of Knowledge
» popis a diskografie skupiny Anderson, Jon

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Who, The / Tommy

Martin H
Pánové, děkuji za reakce a Horynovi za pochvalu. Palo, nevadí, že jsi Tommyho slyšel až v...

Who, The / Tommy

PaloM
P.S. ospravedlňujem sa, Tommyho som skutočne počul až z vlastného CD, čo bolo okolo r.2000....

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

10469 recenzí
1996 skupin
144420 příspěvků ve fóru
2381 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000