Alice in Chains Sea Within, The Coltrane, Alice Pere Ubu Campo Di Marte Enslaved Web Ursiny, Dežo Janus Harmony Bay

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Return To Forever - Hymn Of The Seventh Galaxy

Return To Forever / Hymn Of The Seventh Galaxy (1973)

steve | 5 stars | 19.08.2018

Jestli někdo automaticky předpokládá, že až s Alem Di Meolou získávají Return to Forever na jazz-rockových kolbištích status neporazitelnosti, hluboce se mýlí. Jistě, Al je velkým fenoménem a ve škatulce fusion poskakuje jako rarach okolo roztopeného kotle, ale už jeho předchozí zástupce obsluhující šestistruní Bill Connors po sobě zanechává nesmazatelný dojem.

Nahrávka Hymn of the Seventh Galaxy je dokonalá každým coulem. V čem se malinko liší od svých nástupců, je její neutuchající živelnost. Očividná instrumentální sehranost, široká barevná škála Coreových rejstříků, nádherně pulzující kreativní basa Stanleyho Clarka a ohnivé, hračičkově dovádivé bicí Lennyho Whitea po většinu své poutě albem jedou na vysoké obrátky. V malebnějších místech dokonale vyniknou hráčské finesy a pestrost představených témat. V ostřejších zákrutách se monopost značky RtF prohání jako plnokrevný hřebec, neznajíc konkurence. Některé lokace (Captain Señor Mouse, Game Maker) jsou tempově strhující a tónově dokonalé.

Takové fusion je skutečně radost poslouchat, proto jej nelze než doporučit.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Hymn Of The Seventh Galaxy
» popis a diskografie skupiny Return To Forever

Alice in Chains - Dirt

Alice in Chains / Dirt (1992)

EasyRocker | 5 stars | 18.08.2018

Pokud jsem svou někdejší recenzi "Down on the Upside" od Soundgarden obohatil naposledy recenzí skvostu "Yield" od Pearl Jam, nemohu se vyhnout ani vlastnímu pohledu na další z perel grungeové éry první poloviny 90. let.

Dá se říci, že jak zrod, tak následné hudební působení Alice in Chains je nejvíce spojeno s metale. Lapela v počátcích své existence v 80. letech (vznikla jako glam-metalová kapela Alice´n´Chainz) koncertovala s kdekým - od Van Halen po Megadeth. AIC tedy hudebně i zvukově představují nejtvrdší odnož seattleského zvuku a jistě není od věci zmínit inspiraci například slovutnou Metallicou.

Album Dirt, které je považováno za vrchol kapely, je jejich druhým albem a hned první dvě skladby Them Bones a Dam That River vás v mnohém přesvědčí o shora zmíněném metalovém ovlivnění. Obdobného ražení jsou na desce třeba skladby Sickman, Dirt či Godsmack. Nesmlouvavý, težce přístupný kovový krunýř, ze kterého jen poskrovnu vystupuje klasická emocionální tvář kapely. Někde na předělu je třetí Rain When I Die - skladba zahájená mocnými údery basy a bicích se postupně vyvine v ukázkový epos kapely, z metalových meziher gradující k emocionálně vypjatému refrénu. Koneckonců střídání drsných a lehčích pasáží bylo pro tuto scénu typické a všechny zásadní skladby těchto kapel jsou na tomto modelu vystavěny. Podobný model AIC praktikují v Junkhead, proslulé temné Angry Chair, Hate to Feel a závěrečné Would?, byť ta představuje přece jen oproti zbytku desky jisté odlehčení.

Všechny uvedené skladby patří ke klenotům grunge a Staley se v nich představuje jako jeden z nejvýraznějších zpěváků generace vedle Kurta Cobaina, Chrise Cornella či Marka Lanegana. Pak bych si nechal s dovolením dva absolutní klenoty na závěr - skladby, v nichž je podstatná melancholická složka a maximálně pochmurná nálada, a to megahit Rooster, kde se Cantrell lyricky vyrovnal s účastí svého otce ve vietnamské válce (tomu se věnoval i drsný klip) a slavnou Down in a Hole, beznadějně gradující baladu.

Dirt dostalo ve své době po zásluze ta nejvyšší ocenění. Je pro mě dnes až nepochopitelné, že album s takto bezútěšnou, rozdrásanou náplní se prodalo v několikamilionových číslech jen v USA (u Nirvany a Soundgarden si kladu otázku podobnou, Pearl Jam na prvotině přece jen měli komerčnější vyznění). Ale doba tomu zkrátka přála, takže mohu být z dnešního pohledu za tuto hudební žeň spokojen. Bez váhání plný počet, a rozhodně nejen z nostalgie - tohle je skutečný žánrový pomník.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Dirt
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Alice in Chains - The Devil Put Dinosaurs Here

Alice in Chains / The Devil Put Dinosaurs Here (2013)

terka | 5 stars | 18.08.2018

Skupina Alice in Chains patří spolu s Pearl Jam mezi přední představitele grungemánie devadesátých let. Jako jediné se jí podařilo znovu nastartovat kariéru a navíc úspěšně. Debut Facelift ještě nebyl pro hudební vývoj zvlášť oslnivým mezníkem, ale jeho nástupce, špinavý album Dirt, vyfásnul v USA čtyřnásobnou platinu. Pobláznil nejen Ameriku, ale taky Evropu a všechny dorůstající teenagery, kteří v televizi viděli do nekonečna rotující klip k Down In A Hole a běželi si desku koupit. Jedním z nich byl i můj bratr, a tak máme desku Dirt doma už pětadvacet let.

Producent Dave Jerden ji propůjčil masivní zvuk a sytá Cantrellova kytara v ní plave jako ryba ve vodě. Jádro hudby "Alenky v řetězech" pramení právě z kytarového pojetí hlavní osoby souboru, Jerryho Cantrella. On skoro pořád riffuje, ale velmi pomalu a strašně melodicky, Takže to vlastně nejsou riffy, ale spíš melodie. Melodické riffy - to je to správné pojmenování. Ze svého nástroje vyluzuje zvuky jako fakír hrající na píšťalu, když vábí hada ven z pytle. Ten se pomaloučku sune vzhůru a zamotává podobně jako hudba AiCH.

Další výraznou osobností byl Layne Staley, který zemřel předčasně na předávkování drogami. Budiž mu země lehká. Nikdo nezpívá jako Layne. Poznáte ho ve vteřině. Má identifikovatelnou barvu, jeho hlasu vládne melancholie, dokáže být rtuťovitě sarkastický, ironicky patetický, ale taky přívětivý a něžný. Byl to velký šoumen a pro "Alenku" poznávací prvek. Dnes jej nahradil Villiam DuVall, který má podobné schopnosti, jenom není takovým excentrikem. Hodně linek zpíval a pořád zpívá Jerry, takže se žádný velký rozdíl oproti dřívějšku nekoná.

V těchto dnech vychází novinka Rainier Fog, kterou si chci co nejdřív pořídit. Ale ještě než se tak stane, ráda bych ztratila pár slov o zatím stále ještě poslední nahrávce s podivným názvem The Devil Put Dinosaurs Here. Ta je druhou deskou obnovených AiCH a podle mě hned po Dirt tou nejlepší.

Najdeme na ní všechno, na co jsme byli od kapely zvyklí. Jerry Cantrell neustále chrlí své valivé riffy, které podporuje disharmonickými vyhrávkami jako dřív. Jde o poctivou práci, která se opírá o to nejlepší z tvorby kapely i celé grungeové vlny. Z desky zase sálá pocit beznaděje a úzkosti. První tři skladby jsou hodně úmorné, a tak akustické vysvobození s Voices mě pokaždé přijde vhod. Uprostřed desky jsou skvělé atmosférické kusy The Devil Put Dinosaurs Here, Low Ceiling a něžná Scalpel. Po nich přiletí uragán riffů Phantom Limb a závěr osadí melancholická dvojice Hung On A Hook a Choke.

Alice In Chains natočili další desku, která se může počítat mezi jejich klasické. Je zahraná s chutí, láskou a pokorou.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - The Devil Put Dinosaurs Here
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Yes - The Yes Album

Yes / The Yes Album (1971)

Martin H | 5 stars | 17.08.2018

Po dvou studiových albech a výměně kytaristy, kdy Petera Bankse střídá Steve Howe, se hudební směřování skupiny Yes začíná konečně ubírat směrem, který naznačila již skladba Survival na jejich prvním albu. Totiž směrem k bohatě strukturované a na neotřelé melodie bohaté hudbě čerpající nejenom z rockových postupů, ale také odkazu skladatelů z oblasti vážné hudby. Mám dojem, že až vlastně The Yes Album přineslo posluchačům ty pravé a skutečné Yes s jejich nekonečnou invencí a citem pro melodii a překvapující rytmické změny.

Hned úvodní monument s názvem Your is No Disgrace je neskutečná vstupní procházka po velice poutavém a dech beroucím hudebním světě, jehož název je jednoduchý a prostý – Yes. Ta skladba nenechá posluchače v klidu, neustálé střídání temp a jemných, andělských pasáží s těmi hrozivě bouřlivými sice nutí posluchače pozorně poslouchat, ale odměnou mu budiž skoro desetiminutový hudební orgasmus. Po takovém zápřahu je potřeba zklidnit a odpočinout. To je chvíle pro nováčka v řadách skupiny, aby předvedl své kytarové umění v instrumentálce Clap. A věru že je potřeba odpočinku, neboť následující skladba Starship Trooper je možná tím nejlepším, co kdy skupina Yes vytvořila. Po monumentálním úvodu přijde část, v níž Howe vykouzlí nádhernou melodii, Andersonův hlas nad ní lehce klouže, ostatní se postupně přidávají a celek začíná postupně nabírat na mohutnosti, aby nakonec gradoval v mohutné souhře všech nástrojů, z níž nakonec vytryskne nádherné kytarové sólo. Absolutní dokonalost.

Ale jedeme dál, už se na nás hrne další zajímavě strukturovaná skladba s názvem I´ve Seen all Good People. Nádherné vícehlasy podmalovávají ústřední melodii, která je vystavěna na jemných kytarách a na lehce přizvukujících klávesách. Ten klid ale zmizí s nástupem druhé části skladby, v níž je neustále opakován stejný text jako nějaká indická mantra obalená do zajímavého zvukového hávu. Ten mohutný varhanní vstup v závěru pouze podtrhuje důležitost celého sdělení. Předposlední kousek s názvem A Venture je opět pouhou miniaturou ve srovnání s tím, co se děje před ním a také v samotném závěru. Pokud má nějaká skladba na albu potvrdit, že Yes jsou pořád rockovou kapelou, pak je to právě závěrečná Perpetual Change. Místy zde pociťuji u kytary až hardrockovou přímost, přičemž bicí Billa Bruforda tomu zdárně napomáhají. Ve výsledku se ale opět jedná o velice povedenou předzvěst těch velkolepých suit, jimiž Yes posluchače brzy překvapí.

Jak se tak pomalu probírám diskografií skupiny Yes, tak se neustále utvrzuji v názoru, že se jedná o velice povedené album a z jejich tvorby jedno z mých nejmilejších. Sice jsem se k němu dostal celkem nedávno, ale raději později než vůbec.

» ostatní recenze alba Yes - The Yes Album
» popis a diskografie skupiny Yes

Faith No More - We Care A Lot

Faith No More / We Care A Lot (1985)

jirka 7200 | 4 stars | 17.08.2018

Mám rád debutní desky kapel, které později prorazily a získaly velké jméno na hudební scéně. Nabídnou totiž letmý pohled pod sukénku, kde je možné spatřit to, co je již později producenty, firmou či vlastní cenzurou hudebníků potlačeno. Je možno vysledovat základy jejich stylu a označit inspirační zdroje. Nejinak tomu je i u Amíků Faith No More, jedné z nejoriginálnějších rockových kapel devadesátých let, která léta tančila na pomezí alternativního rocku, metalu, hip hopu a punku a pomohla tak svým stylovým přesahem rozšířit hudební obzory mnoha rockovým fandům.

Jak jsem již předeslal v úvodu, na paškál jsem si vzal jejich prvotinu We Care A Lot z roku 1985. FNM se k této nahrávce dlouho moc nehlásili, spíše uváděli, že jako svůj debut vidí až následující album Introduce Yourself z roku 1987. Situace se změnila, když před několika roky našel basista Bill Gould ve sklepě původní mastery tohoto alba ještě na original studiových pásech. Digitalizoval je a odborník na mastering Maor Applebaum (spolupracoval na jejich posledním albu) zvuk pročistil. Album bylo vydáno v roce 2016 pod názvem "We Care A Lot" [Deluxe Band Edition] na Gouldově labelu Koolarrow obohacené o devět bonusových skladeb. Vedle dvou raritních live snímků tu jsou k ochutnání čtyři písně z demokazety a hlavně tři zcela nové MIXY! z původních pásů. Tak to je mazec! Zvuk je oproti původní nahrávce dynamičtější a bez šumu. Nové mixy poukázaly na fakt, že na original nahrávce ve studiu byla odvedena práce nadmíru kvalitně a ani po třiceti letech nebylo třeba výraznějšího editorského zásahu. Ze základů byly trochu vytaženy bicí nástroje.

O zvuku tedy víme vše. Nyní něco o hudbě samotné. Překvapilo mě, jak velký vliv post punku a gotického rocku prezentovaným hlavně chladně temnou barvou kláves se v těchto písních nachází. Kdo slyšel anglické Adam and The Ants či Siouxsie and the Banshees, ten ví, o čem je řeč. Těmito dvěma styly je silně ovlivněna většina materiálu a FNM je koření punkově rozjíveným projevem Chucka Mosleyho, drsně zkreslenou rockovou kytarou Jima Martina a nezvyklou a jasně rozpoznatelnou hrou na bicí Mike Bordina s jeho pověstným zdvojeným úderem. Tuto polohu reprezentují například songy Mark Bowen, Greed nebo As The Worm Turns. Do dalších dvou skladeb je nenásilnou formou namíchán undergroundový rap – tak zní notoricky známý hitový nářez We Care a Lot a hypnoticky pomalá Why Do You Brother? Spojnicí s novější tvorbou jsou skladby The jungle a instrumentálka Pills for Breakfast, kde Jim Martin servíruje nekonečnou smyčku metalové řežby, která jako by byla předobrazem písni The Real Thing z jejich opusu magnum. Výjimku zaregistrujeme ve skladbě Jim, to je devadesátisekundová jednohubka zahraná na koncertní kytaru. V podstatě jedinou věc, kterou bych postrádal, je závěrečná a nevýrazná New Beginnings.

Abych to shrnul. Zapomeňte na výrazy slabší, nedovařený, špatně nazpívaný apod. Je to debut jak hrom! Chladně post punková deska s odérem gotiky a nekomerčního rapu. Hutnost dodává navíc zuřivá kytara. Skladby jsou sice jednodušší struktury, ale plné energie a opravdovosti. Velmi neobvyklý mix stylů, který v devadesátých letech metaloví fandové FNM při zpětném objevování už zpětně moc nerozdýchali v očekávání alternativního metalu ala The Real Thing.

Tento počin se nechtěně stal upomínkou na prvního leadera kapely, Chucka Mosleyho, který nedlouho po vydání této reedice zemřel ve věku 57 let.

» ostatní recenze alba Faith No More - We Care A Lot
» popis a diskografie skupiny Faith No More

Supertramp - Crisis? What Crisis?

Supertramp / Crisis? What Crisis? (1975)

horyna | 4 stars | 17.08.2018

Po obrovském úspěchu alba Crime of the Century, přichází Supertramp hned roku příštího s novou, na první poslech flexibilnější a také náročnější kolekcí nových skladeb a dokazují, že i bez markantnějších hitových očekávání se dá udělat a prodat velká deska. Minulá nahrávka přinesla kapele spoustu slávy, zlaté a platinové prodeje a také kýženou finanční odměnu. Avšak o nějakém usnutí na vavřínech nemůže být v případě Supertramp vůbec řeč. Ti se sice jako švec drží svého kopyta, zároveň však důkladně pracují a vybrušují svůj styl k ještě košatější dokonalosti.

Začíná se nečekaně plachou, laškovnou Easy Does It s parádní vyhrávkou z teritoriálního území, po kterém kdysi brouzdával pes Goro. Sister Moonshine už je pořádná porce klasiky alá Supertramp a v Ain't Nobody But Me se střídá úderný kytarový riff s malebnou melancholickou částí, do které vrazí Halliwell trochu toho svého saxofonu. Za velice kvalitní si dovolím označit písně Another Man's Woman, Poor Boy s pěkným klarinetovým sólem a hlavně předposlední The Meaning se třpytivou Hodgsonovou akustikou a jemným saxofonově pískavým aroma v záhlaví. Pro mě jediná nebodovací skladba nese číslovku osm, což z počtu deseti vyznívá hodně, hodně přesvědčivě.

Ono jde skutečně o povedené, avšak nenápadné a na první poslechy těžko zapamatovatelné songy. Songy plné něžných vokálů a smyslných klavírních proporcí, s přidanou nadstavbovou doménou, kterou je obohacující hra na dechové nástroje. Konečná známka je tedy 4,5* pro toto trochu nenápadné, ale pohodové album s vkusným obalem.

» ostatní recenze alba Supertramp - Crisis? What Crisis?
» popis a diskografie skupiny Supertramp

Porcupine Tree - Fear Of A Blank Planet

Porcupine Tree / Fear Of A Blank Planet (2007)

tykeww | 5 stars | 16.08.2018

Trvalo mi velice dlouho, než jsem přišel na chuť Porcupine Tree a ostatně celému Wilsonovi. Dnes mu patří můj velký obdiv a jeho desky hltám jednu za druhou. Prvním albem, které se mi od Porcupine Tree opravdu líbilo a které dodnes považuji za svoje nejoblíbenější, byla placka Fear Of A Blank Planet. Už přebal desky mám za úžasné umělecké dílo a vinyl si plánuji pořídit už kvůli němu (ačkoliv obaly se Porcupine Tree silně vydařily i u jiných placek).

První skladba mě okamžitě ohromila. Je dynamická (tady patří můj obdiv zejména Gavinu Harrisonovi - jeho bicí je opravdová radost poslouchat) a procítěná se znamenitým textem. Přiznám se, že skladbu My Ashes občas přeskakuji - nevychutnám si ji úplně pokaždé a občas mi už zavání lehkým kýčem. Ale stále to není tak hrozné jako u skladby Lazarus z desky Deadwing (tu jen tak mimochodem jako snad jedinou skladbu od Porcupine opravdu nemám rád a moc nechápu, jak přinejmenším Harrison jakožto jazzem silně ovlivněný bubeník přežil takovýto ústup skoro až k popu). Mám-li však na My Ashes něco v oblibě, je to hlavně její text. Wilsonovi sedne skutečně dobře a stejně jako velká část zbývající tvorby PT přiměje člověka ponořit se hluboko do svého vědomí a probudit trýznivé stavy. Jak říká staré přísloví, čím více znáš desek Porcupine Tree, tím větší máš sklony k depresím.

Mým nejmilejším kouskem na desce je bezpochyby sedmnáctiminutová Anesthetize. Po celou dobu plná trýzně a napětí, které se stupňuje dál a dál. Vrcholem je pasáž po prvních jedenácti minutách - tu si Wilson ustoupil takřka až k extrémnímu metalu. Sentimental je silná píseň, byť opět z toho jemnějšího koutku a byť je to trochu refrénovka. O její negativní náladotvornosti by se dalo napsat nemlich to samé jako o zbytku desky. Na Fear Of A Blank Planet je depresivní duch zastoupen snad nejintenzivněji z celé dosud slyšené diskografie (zde je na místě přiznat, že od Porcupine Tree zatím znám pouze šest desek). V tomto směru mi stále jako kdysi Porcupine připadají podobní Radiohead.

Na Way Out Of Here mám v oblibě hlavně refrén (dá-li se nazvat refrénem) a dále Wilsonovu kytarovou práci (tady snad skoro více než jinde). Deska končí ponurou skladbou v pomalejším tempu Sleep Together s poměrně hypnotickým rytmem. Opět zajímavá věcička, během níž si zpravidla přeji, aby album ještě nekončilo, a mám po ní tendenci pustit si celou desku znova.

Bez povšimnutí nesmí zůstat ani účast Alexe Lifesona a Roberta Frippa. Už to svědčí o tom, že i takoví velikáni progresivní hudby chovají k Wilsonovi i zbytku Porcupine Tree velký respekt (koneckonců Harrison se tou dobou stal bubeníkem King Crimson). V současnosti je Fear Of A Blank Planet jednou z mých vůbec nejmilejších progresivních desek.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Fear Of A Blank Planet
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Arena - Double Vision

Arena / Double Vision (2018)

john l | 5 stars | 16.08.2018

Recenze už moc nepíšu, není tolik času a občas mě to taky vyčerpává. Někdy se ale přistihnu, že slina ještě nevyschla. Jako teď v případě nové Areny. Začal jsem psát, protože jsem si pustil svou oblíbenou desku Immortal a vzápětí dostal chuť na novinku. A taky se mi nelíbí, že ji tu horyna tak poplul. Skoro se divím, že nevsadil ještě o bod míň. Je na nás, abychom jí tu pošramocenou pověst pořádně napravili.

Jak už jsem předeslal ve svojí reakci, obě desky mi přijdou dramaturgicky podobné. Shodně obsahují šest kratších skladeb a jednu dlouhou na konci. Double Vision se období Immortal nikdy vyrovnat nemůže a to z jednoho prostého důvodu. Paul Manzi není a nikdy nebude Rob Sowden. Rob byl král, něco jako Mercury nebo Plant. Ohromně silný zpěvák s velkým charismatem, který dodával skladbám Areny něco nadpozemského. O dva kroky předběhl v cíli i Paula Wrightsona (a že to byl nějaký kabrňák) a Paula udělá o několik délek. Ale nechápejte mě špatně, Paul zpívá také přesně a charakterově. Jenom nemá fluidoidní dar vtáhnout vás tolik do děje jako Rob.

Začátek prostřednictvím Zhivago Wolf není zlý, spíš stereotypní. Klasická Arena s pěknými Mitchellovými vyhrávkami a hororovou atmosférou dosazenou Nolanem. Ovšem další skladby jsou parádní. The Mirror Lies je stejně úžasná jako Waiting For The Flood z Immortal. Křehká akusticky navoněná pomněnka, ve které Mitchell stornuje vaše pomluvy a předvede vám, jak dobře mu to pořád hraje a myslí. Z podobného těstíčka je i Scars. Tady se trochu víc představí Manzi a sázka na atmosféru Areně vychází jak čekáte. Kytarové sólo z časů Visitora.

Zapamatovatelnou, vpravdě popovou melodii kapela vsadila do skladby Paradise Of Thieves. Pořád je to progres, jen trošku přístupnější. Manzi se omotává okolo křehkých Mitchellových akustik a Nolan celý ten příběh efektně podmalovává. Po piklfloydovské a asi nejslabší Red Eyes je tady perla Poisoned. Opět něco na způsob Friday's Dream z Immortalu. Takže naléhavá a náladově pestrá věc s hospodárným instrumentálním arzenálem. Krásně se to poslouchá. A je tu přes dvacet minut The Legend Of Elijah Shade. Taková operní, trošku patetická, trošku roztahaná a taky trošku strašidelná skladba s několika dobrými a několika slabšími pásmy.

V případě Areny se všichni pořád ohání termínem progres. Prý už to není takový prog, jako byl před patnácti lety. Ano není, ale je to v jejich případě pořád potřeba? Musí vám, nebo komu, kapela ještě něco dokazovat? Arena svá hlavní slova už dávno vyřkla a teď hraje pro potěšení a ne, aby dobývala nějaké mety. Mně nakrásno stačí, když kluci skládají příjemné písničky, které mají hlavu a patu a já mám to potěšení se s nimi seznámit a poslouchat je. Progresivní odvazy typu Contagion, kdy to v kapele kreativně vařilo a přetékalo, překonat stejně nelze. Husté atmosféry viktoriánské Anglie 19. století, jakou měli na Peppers Ghost, už taky nikdy nedocílí, tak proč nevyzkoušet úspornější metodu. Po trochu nudnějším přehmatu s Unquiet Sky chytla Arena novou mízu a své posluchače dokáže znovu přikovat k reproduktorům jako za časů Immortal.

Já vím, že to na plných pět bodíků letos není. Ale pardon, tři a méně mi přijdou troufale potupné. Takže ať se máte čemu divit, já to slyším jinak.

» ostatní recenze alba Arena - Double Vision
» popis a diskografie skupiny Arena

Sonic Youth - Confusion Is Sex

Sonic Youth / Confusion Is Sex (1983)

northman | 5 stars | 15.08.2018

V době vydání debutového alba s názvem Confusion Is Sex byla skupina Sonic Youth hlavní hvězdou směru, který si říkal „no wave“. Album jsem si nahrál krátce po vydání na kazetu a skupina se zařadila na špičku mého zájmu.

Album začíná písní (She's In A) Bad Mood a to brnkání mi připadá, jako kdyby brnkali na dráty natažené mezi židlemi. Těžký rytmus, polomluvený zpěv a do toho houkání zpětných vazeb. Dvojskladba, jejíž součástí je původně poměrně klidná skladba Stooges I Wanna Be Your Dog začíná předehrou Freezer Burn (Zmražený plamen). Jakmie dojde k rozmrazení, vybuchuje hodně divoká varianta skladby Stooges s řevem Kim Gordon.

Skladba Inhuman mě tehdy šokovala, bylo to přesně takové, jak jsem si tehdy představoval, že by měla znít undergroundová kapela. Ke skladbě The World Looks Red napsal slova Michael Gira ze spřátelených Swans. Deska končí skladbou Lee Is Free - instrumentálkou, která je pokračováním toho, co dělal s Glennem Brancou a později vydal na albu From Here To Infinity. Hra obou kytaristů byla tehdy hodně revoluční a neobvyklá.

Tahle deska je pro mě za pět hvězdiček bez komentáře.

» ostatní recenze alba Sonic Youth - Confusion Is Sex
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth

Bohemia - Zrnko písku

Bohemia / Zrnko písku (1978)

EasyRocker | 5 stars | 15.08.2018

K pozitivistickému a hudebně vytříbenému teritoriu jazzrocku jsem přičichl až před 3-4 roky. Jedním z prvních domácích vzorků je tohle excelentní album. Je určitě škoda, že zůstalo jen u něj.

Údery akustického a elektrického piana přinášejí vynikající jazzrockový riff. Celá sestava se utrhne ze řetězu do ďábelského tempa a samozřejmě je tu Efekty protřelý hlas Leška Semelky. Jan Hála s ARP synťákem vytváří působivá neklidná zákoutí. Skvost domalovává Kubíkův tenorsaxofon. Krásný úvod. Zátiší peronních lístků uvozuje lehkonohý klavírní úvod a Semelkův strhující hlas pak dotváří komornější podobu fúze. V té samozřejmě kytara ustupuje, ale tady si Pavlíček vzal první sólo.

S až crimsonovskou náladou přichází balada Sen o snu. Vedle citlivé Pavlíčkovy akustiky a Semelkova hlasu je tu přesně a dynamicky pulzující Kulhánkova basa. Do nebeských sfér ale skladbu posouvá Kubíkova flétna. To ani nelze popsat slovy. Devítiminutový výbrus Horké letní stmívání nastupuje s dokonalou rytmikou Kulhánek/Trnavský, na kterou se nabalují kytarové a basové, a pak i Kubíkovy flétnové záseky. Dokonalé prolínání sekaných meziher a melodičtějších zákoutí. Ospalá nálada, opentlená i Kocábovým clavinetem.

Milenci před Pollockovým obrazem uzavírají klasickou albovou verzi (na bonusové je ještě šestice kratších věcí semelkovského střihu, nemajícících jinak s albem spojitost). Klavírní tóny vytvářejí s rytmickou sekcí úplné tónové orgie, do kterých se zapojí i Kubík. Přichází až vandergraafovský zlom do temnoty, v obou částech ovšem kraluje Semelka. Nakonec přichází instrumentální atak, který žene skladbu do konce. Pavlíček s Kubíkem se opět dotkli hvězd.

Stačí se kouknout výše na sestavu, která se na Zrnku písku podílela, a další slova jsou asi zbytečná - naše tehdejší úplná extratřída. Výsledkem je vrcholná vize léty hudebně protřelých matadorů, podtržená ještě Vrbovými kvalitními texty. Nemohu než plný počet. Nekopíruje zahraniční vzory, spíše rozvíjí jejich odkaz.

» ostatní recenze alba Bohemia - Zrnko písku
» popis a diskografie skupiny Bohemia

Deep Purple - Stormbringer

Deep Purple / Stormbringer (1974)

pinkman | 5 stars | 15.08.2018

Krátce po velkolepém návratu s deskou Burn přicházejí Deep Purple ještě téhož roku s další nahrávkou Stormbringer. David Coverdale a hlavně Glenn Hughes se stále častěji začínají zapojovat do skladatelského procesu, což nelibě nese doposavad hlavní skladatelský lídr Ritchie Blackmore. V atmosféře malého porozumění vzniká velmi pestré a různorodé album, kterého kvality jsou doceňovány až daleko později.

Jen si vy dříve narození vzpomeňte, jak jsme byli namlsáni Burn a Stormbringer nehodlali absolutně akceptovat. Dobová kritika se s deskou taky dvakrát nemazlila a tak se stalo, že album částečně zapadlo. Jenže písně umístěné na Stormbringer skutečnou kvalitu mají a jsou i po mnoha letech velebeny zejména fajnšmekry stojícími mimo sféru klasických gillanovských párplů a oblibujícími si spíše funky a vše, co je spjaté s černošskou hudbou. Právě nejednotnost pohledů všech muzikantů v kapele způsobila, že se deska tolik povedla. Do popředí se drali oba noví členové Glenn Hughes a David Coverdale a jejich skladatelská i hlasová spolupráce silně ovlivnila vzniklé písně a jejich celkové vyznění. Jon Lord a Ian Paice se novým impulsům otevřeli a nováčky v jejich snažení podpořili. Blackmore se cítil opomíjený a zakrátko na to kapelu razantně opustil.

Deska prosta slabých míst je přínosná především po vokální stránce a fakt, že právě David Coverdale na ní hlasově exceluje a ještě je doplňován zcela odlišným, ale rovněž skvělým Hughesem, nahrávce hodně prozpívá. Od zpupné jízdy Stormbringer s Lordovými úchvatnými klávesami přes Davidovu silovou Love Don't Mean A Thing a vzorový střed desky, kde jedna kompozice je lepší než druhá, přichází velké finále s The Gypsy a Soldier Of Fortune.

Poslední nahrávka sestavy nazvané Mark III je hodně netradičním albem celé diskografie purple a znamená velmi odvážný krok slavné rockové kapely, na zcela netradiční území funky a soulu.

Momentální TOP skladba: Stormbringer

» ostatní recenze alba Deep Purple - Stormbringer
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Sonic Youth - Bad Moon Rising

Sonic Youth / Bad Moon Rising (1985)

northman | 5 stars | 14.08.2018

Skupinu Sonic Youth jsem si oblíbil po poslechu alba Confusion Is Sex, ale nadchla mě až tato deska už svým obalem (strašák ze symbolu Ameriky mrakodrapu s hlavou, která evokuje závěrečnou bonusovou skladbu). Stylu, který skupina hraje na prvních deskách se říkalo různě - no wave, noise a taky alternativní pop.

Na této desce vykrystalizovalo vše, čím se kapela prosadila později - dokonalá souhra dvou distorzovaných kytar, pevná rytmika a baskytara v rukou ženy. Hudba, kterou skupina na tomhle albu předvádí, se hodí do opuštěných továrních hal, kde se prohání ocelový vítr ve formě tun feedbacků. Vinylové vydání končí skladbou Death Valley 69, které připomíná zavraždění herečky Sharon Tate tlupou narkomanů kolem Charlese Mansona. Píseň zpívá mimo členů skupiny i královna newyorkského undergoundu Lydia Lunch. Už od prvního vydání alba na CD je na desce bonus ve formě tří písniček s názvy Satan Is Boring, Flower a Halloween. Nejvíce se mi líbí závěrečná křehká Halloween zpívaná Kim Gordon. První bonus je zajímavý názvem Satan je nudný, ta skladba ale rozhodně nudná není.

Sonic Youth byli inspirací pro mnoho kapel z oblasti grunge a ovlivnili spoustu převážně japonských noiseových kapel - například Merzbow. Vedoucí kapely Thurstone Moore hrál mimo jiné i na albu Monster skupiny R.E.M. Z tvorby kapely preferuji spíše začátek (alba Sister, Evol), i když třeba taková Rather Ripped nebo Dirty taky stojí za poslech. Tahle deska je pro mě za pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Sonic Youth - Bad Moon Rising
» popis a diskografie skupiny Sonic Youth

Colosseum - (II) - Strange New Flesh

Colosseum / (II) - Strange New Flesh (1976)

horyna | 5 stars | 14.08.2018

Někdy se může zvědavostní návštěva kamenného obchůdku s muzikou proměnit v čirou sběratelskou radost. To když objevíte něco, o čem víte, že není běžně k sehnání. Debutní deska druhých Colosseum podobným sběratelským oříškem je. Nikdy jsem nevynakládal zvláštní námahu na její pořízení. Občas jsem se zběžně mrknul do naší sítě, jestli se někde nepovaluje a když jsem zjistil že ne, z pozice druhé ruky po ní už nepátral. Když o tom tak přemýšlím, já ji vlastně nikdy dříve neslyšel a tak jsem dlouho netušil, o co přicházím. Takže když na mě ta mrška z nedadání vykoukla zpoza ostatních alb prvních Colosseum, s pozvednutým obočím jsem se podivil co tady vlastně dělá a z ruky ji už nepustil. Našel jsem jí společnici na cesty, to aby její transport domů neprobíhal v separaci, a za pár hodin ji zvědavě rozbaloval z celofánu a vkládal do vlastního přehrávače.

No bylo to pošušňáníčko, co vám budu povídat. Nový jazz-rockový model obnovených Colosseum mě okamžitě chytl za kšandy. Hisemanovy brejky společně s kreativní kytarou Gary Moora mi udělaly podobnou radost, jako když jsem kdysi poslouchal desku sedm let starou. Překvapil Don Airley, který byl v tomto modelu invenčně zajímavý a nahrazoval flétnu a saxy Hackstall-Smitha. O Miku Starrsovi jsem toho moc nezjistil, ale jeho vokál je plasticky tvárný a možná zpívá ještě líp než James Litherland. Vzdáleně vám může připomínat zpěváka dalších pohrobků původního Colossea z kapely Greenslade Davea Lawsona.

Po technické, tempové a kreativně umělecké stránce je debut druhých Colosseum přesně tím albem, které by nemělo chybět ve sbírce žádného rockujícího jazzofila s ušiskama napruženýma jako netopýří slechy.

» ostatní recenze alba Colosseum - (II) - Strange New Flesh
» popis a diskografie skupiny Colosseum

Pearl Jam - Yield

Pearl Jam / Yield (1998)

terka | 4 stars | 13.08.2018

Jsem moc ráda, že jsem tady shodou náhod objevila profil Pearl Jam. Oni nejsou zrovna obvyklá skupina, která má své místečko na stránkách s progresivní muzikou. O to je skvělejší, že sem mají přístup i alternativní vzorky. Profil sice není vytvořený, nebo byl smazán, ale jednotlivá alba tu jsou a to mě těší. Na jeho vyrobení si netroufám, i když bych ho během několika dnů asi také dokázala sesmolit, protože mám jejich diskografii v malíčku. Něco z historie si dokážu vybavit a pak je tady přece internet.

Když jsem dorůstala do věku, ve kterém mě muzika začínala zajímat víc než jenom obecně, poslouchala jsem bráchovo vyprávění o době, kdy do světa vtrhla alternativa a zrodil se grunge. On tuhle dobu prožíval hodně intenzivně, jelikož byl v rebelském věku její součástí. Mě to sice minulo, ale tohle téma mě dodnes nepřestává fascinovat. Pár kapel ze severozápadu USA se sešlo na stejném místě a v příhodných podmínkách, aby začaly přepisovat hudební dějiny. Je zajímavé, že jediní Pearl Jam dokázali dodnes přežít. Drogy a alkohol si postupně vybíraly svoji daň, až z celé té skupinky nezůstal kámen na kameni. Alice in Chains se sice postavili na start znovu, ovšem už bez svého lídra. Soundgarden to zkusili také, ale... však všichni víme, jak hořký konec potkal Chrise Cornella. Pearl Jam přežili, dokonce si po celou dobu zachovali stejný hráčský kádr, tedy až na potíže s bubeníky. Ale ta hlavní čtveřice Vedder, Gossard, McCready a Ament je spolu už skoro třicet let. Pěkně to utíká.

Dodnes má kapela na triku deset studiovek. Chvíli jsem přemýšlela, kterou mám zvolit. Před pár dny jsem si pouštěla Yield, tak jsem vybrala Yield. O něm se tvrdí, že je poslechově náročný, experimentální a pro Pearl Jam netypický. Mně takový nikdy nepřišel. Sice jsem jednotlivá alba nevnímala v jejich průběžném uvádění, ale když ho poslouchám pozorně, žádnou velkou revoluci v projevu mých oblíbenců neslyším. Ani žádné extrémní vzdálení se vlastnímu stylu. Je tady pár neobvyklých míst, ale pokud Pearl Jam máte rádi, ani vám to nepřijde divné.

Skoro na každou desku kluci dávají několik energetických teček. Brain Of J. je na rozjezd jako dělaná. Pak se rychle zpomalí a začíná se jemně experimentovat. Můžeme tomu říkat vývoj, na který Pearl Jam přistoupili hned s první nahrávkou a nikdy se neuhnuli z cesty, jen se občas trochu zasekli (eponymní avokádové album a prachobyčejné Vitalogy). Faithfull a No Way jsou pojaty bezprostředně a zajímavě. Given To Fly a Wishlist kolují na rádiu, Pilate má zvláštní zapamatovatelný refrén a v Do The Evolution tahají Vedderovi mandle bez narkózy. Druhá strana je taková nenápadná a vyžaduje víc prostoru. Hlavní slovo mají akustiky a Vedderovo něžné pokládání se do skladeb.

Za zvuk je znovu odpovědný Brendan O'Brien, který zůstává s Pearl Jam s malou přestávkou dodnes. Desku hodnotím za čtyři, protože znám aspoň čtyři jiná alba, která jsou podle mě ještě lepší.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Yield
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Black Sabbath - Dehumanizer

Black Sabbath / Dehumanizer (1992)

jirka 7200 | 3 stars | 13.08.2018

Black Sabbath vydali dvě výpravná a nazdobená alba s Tonym Martinem, která v Evropě zaznamenala slušný ohlas, avšak kapelník Tony Iommi pomalu začal uvažovat o nějaké změně, která by pomohla jeho kapelu více zviditelnit na zámořských trzích. Bylo zajímavé v dobovém tisku sledovat tu rošádu hráčů, kdy navázal Iommi kontakt s Geezerem Butlerem a ten oprášil dávné vztahy s Diem tím, že si na jeho koncertě společně zahráli živě letitý song právě od Sabatů. Nakonec se všichni tři domluvili na další spolupráci. Tony Martin a Neil Murray dostali padáka a zraněného bubeníka Cozy Powella nakonec nenahradil nikdo jiný, než Vinny Appice, čímž do sebe zapadl poslední střípek mozaiky a najednou tu ku překvapení všech stála kompletní sestava, která nahrála památná alba Heaven and Hell a Mob Rules.

Očekávání a tlak na kapelu byl velký, marketing firmy I.R.S., potažmo EMI se rozjel na plné obrátky. Za mixážním pultem a v roli producenta nahrávky se objevil dvorní spolupracovník Queen Reinhold Mack a fandy polil studený pot. Nakonec to podle mě nedopadlo nijak tragicky. Kvarteto hráčů opět dokázalo stejně jako před dvanácti lety s Heaven and Hell reflektovat stav na hudební scéně. Tehdy se dokázalo zařadit svou tvrdostí a melodičností na špici rozjíždějícího se heavymetalového vlaku, nyní s albem Dehumanizer zrcadlilo v písních tehdy populární styl grunge a doom metal bez ztráty vlastního ksichtu. Zvuk byl neobyčejně tvrdý, avšak krásně dynamický a čitelný, Iommiho zdvojené kytary ostře řežou a Butlerova basa má sílu hromu. Někdo si stěžoval na ostrý a suchý zvuk bicích, mně nijak nevadí.

Za ta léta poslechu jsem si roztřídil písně z tohoto alba na povedené a na ty slabší. Do první skupiny jednoznačně řadím úvodní Computer God s industriálním intrem, klipovou a řádně odpíchnutou TV Crimes, hutnou Masters of Insanity a hlavně expresivní a členitou Too Late, která je jednoznačně vrcholem alba a Dio dokazuje, kdo je tu Pan zpěvák. Méně vřelý vztah mám k jinak celkem povedené reminiscenci na doom metal After All (The Dead), kde mi však nesedí zpěv, neboť Dio spíše recituje, než zpívá, a pěkné klávesy jsou zbytečně moc utopené v základech. Zbytek skladeb není vyloženě špatný, ale ani po mnoha posleších zapamatovatelný – pro mě vata složená z temných riffů neobsahující výraznější melodickou linku.
Tak nahlížím na Letters of Earth, Sins of the Father a Buried Alive. Skladba Time Machine sice oživila tempo, nepřinesla však výraznější nápad. Song I by zapadl na některou slabší desku domovského souboru DIO.

Závěrem: toto album zachytilo zvukově i náladou dobu, kdy se v Americe na piedestalu vyhříval grunge (je to znát i na zpracování klipu k TV Crimes, kde se prohání pubescenti v kostkovaných košilích na skejtech) a v Anglii frčel doom metal. Celkově asi nejtvrdší zvuk BS, který je hodně povedený, bohužel obsahem se do první ligy z desky prodrala jen zhruba polovina materiálu - i když se Dio snažil, seč mohl. Mně je Dehumanizer osobně sympatičtější než přeslazené a unylé Headless Cross a Tyr nebo naprosto tragické Born Again.

Dávám tři a půl hvězdy a krouhám směrem dolů, neboť kvalit předchozích desek této konkrétní čtyřky Dehumanizer nedosahuje.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Dehumanizer
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Porcupine Tree / Fear Of A Blank Planet

tykeww
horyna> To já děkuji tobě za milou reakci! :) Když mám chuť na Porcupine Tree a nedokážu...

Colosseum / (II) - Strange New Flesh

pinkman
Včera večer jsem si desku pouštěl a tak předložím pár pocitů z ní. a)nerad porovnávám...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12322 recenzí
2161 skupin
168024 příspěvků ve fóru
2572 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000