Forcefield Huis Skoumal, Petr Blues Amplified Union of Sinners and Saints, The Sherinian, Derek 3 Snakeye Octopus Winger

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Whitesnake - Come An' Get It

Whitesnake / Come An' Get It (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 15.10.2019

Popularita Whitesnake na rozbřesku osmdesátek narůstá. Soubor tedy nelení a po úspěšném živém albu přichází v roce 1981 s další řadovkou ve stejné sestavě, jako na předchozím albu.

Z alba vyčnívají dva povedené hity Come An' Get It a Don't Break My Heart Again. Druhá vyjmenovaná byla firmou vybrána na singl, na první se tehdy trestuhodně zapomnělo. Posmutnělý blues rock v zakouřeném sálu – to je nepateticky působící Lonely Days, Lonely Nights. Kompozičně náročnější Child Of Babylon skvěle hard rockově duní i chutná a Coverdale řádně provětrává hlasivky. Hit and Run je hodně zdrsnělej hard rock, kterej jako by v náznacích již pošilhával po heavy šílenství, které v té době rozpoutali Def Leppard či Judas Priest. Velmi zvláštně na mě působí závěrečná, Moodyho akustickou kytarou začínající Till The Day I Die. Jako bych slyšel nějakou reminiscenci na Led Zeppelin v hudbě i v Coverdalově zpěvu. Skvělá skladba.

Trochu bojuju s písní Girls. Její pochodový rytmus a neměnné schéma u mě balancuje na hraně zájmu. Jsou tu však i nepovedené kousky – jako nespeedovanej rock ´n ´roll Hott Stuff a dva kolovrátkové boogie Wine,Women and Song a Would I Lie To You (ta byla dokonce tehdy vybrána na další singl).

Jedno varování na závěr. Nikdy, opravdu NIKDY se nesnažte listovat v bookletu a zamýšlet se nad obsahem textů. Vím, že popěvky a balení holek a chlastu k tomuto stylu tak nějak patří, ale po pročtení takové snůšky banalit, chlapáckých dvojsmyslů a sexuálních narážek uvidíte na obalu desky dámské přirození i na místě, kde by jste se ho jindy nesnažili hledat :-)

Po zvukové stránce opět parádní práce Martina „Sira Larryho“ Bircha, který album s kapelou nahrál a zmixoval během třech měsíců. V nahrávce jsou všechny nástroje krásně čitelné s důrazem na hutnou basu Neila Murrayeho.

Toto album se v Anglii prodralo v albovém žebříčku až na druhou pozici (za Adama Anta), což bylo nejlepší umístění Whitesnake. Údajně je i sám Coverdale považuje v tomto období za nejpovedenější, zatím co Amerika jej odzívala. Já osobně ho po předchozí výborné studiovce Ready An' Willing považuji za kapánek slabší, přesto je to oproti dalším deskám Bílého hada poctivej hutnej hard rock.
.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Come An' Get It
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Opeth - In Cauda Venenum

Opeth / In Cauda Venenum (2019)

horyna | 5 stars | 15.10.2019

Jedním z nejočekávanějších děl letošního podzimu, a pro mnohé posluchači jistě i celého roku, je nové album králů melancholického prog-rocku, švédských Opeth. Záměrně píši prog-rocku a ne (prog)metalu, jelikož soubor patřící Mikaelu Åkerfeldtovi, už dobrou desetiletku tento styl zkrátka nehraje. Naštěstí mu mnozí zástupci tvrdé metalové větve zůstali věrni a po právu můžou být na svou ikonu za nezpochybnitelnou originalitu plně hrdi. Ale najdou se rovněž i ti, a není jich zrovna málo, kteří novou Opeth-ovskou cestu nastolenou na Heritage opěvovat, nebo přesněji řečeno akceptovat nedokážou, a vyčítají kapele zaprodání se komerčním ambicím a opuštění temně tvrdých metalových kolbišť. Přitom jaksi nechápou, že Opeth nikdy jen "obyčejný" metal nehráli a nejpozději na famózním Still Life, se ladně přeskupili do překrásných zahrad melancholických rozkoší, ve kterých si snové melodie podávají ruku s poetickou lyrikou a atmosféricky smutné nitky slouží ke splétaní stříbrných pavučin pohupujících se v rozích starodávných místností, osvětlených jen pramínky světélek z dohasínajících svící.

Husarský kousek otočit stylové kormidlo směrem k čistému art-rocku s mimořádnou podporou retro soundu prostřednictvím dvojice alb Heritage a Pale Communion, kapele vyšel na výbornou. Přesně tohle soubor i prog scéna potřebovali. Někoho, kdo se nebojí a dokáže pořádně zariskovat. Obě alba se povedla a dle mého skromného úsudku, jim patří první dvě pozice v Opeth-ovském katalogu. Leckdo nemusí souhlasit s tvrzením, že jsou nejlepší, ale jejich originalitu bude těžko vyvracet.

Dnes, stejně jako v budoucnu (malá hra na proroka) se kapele tyto výtvory už jistě překonat nepodaří. Moment překvapení byl tenkrát obrovský a navíc… skupina se prostřednictvím následovníka Sorceress malinko vrací k hutnějšímu a tvrdšímu soundu. Podobný krok provedli i další Švédové Pain of Salvation, jež po dvojici retro-sedmdesátkových Road Salt-ů, vytvořili na rozdíl od Opeth prázdné a nudné In The Passing Light Of Day, ale to je jiný příběh.

Mikael není typem skladatele, který by chtěl zůstat stát na místě a jeho vývoj a postupný přerod je jasně identifikovatelný. Ale i on se jistě částečně vyčerpává, což je zhola normální a běžné. Tři roky stará nahrávka Sorceress rozhodně špatná není, ale něco postrádá. Těžko se to vysvětluje a ještě hůř popisuje. Ale posluchač to cítí (každý po svém) a prostřednictvím svých sluchových senzorů i uvnitř těla zaznamenává.

To něco, co Sorceress postrádá, už na nové desce In Cauda Venenum naštěstí nechybí. Je to… určitá pospolitost, vnitřní napětí, citelnější spád jednotlivých písní, dokonalejší melodické postupy, detailnější práce s atmosférou, výživnější přechody mezi hutnějšími elektrickými pasážemi a akustickými částmi plnými smutku a pláče, jak jsme byli u Opeth v předchozích léty zvyklí.

Mikael se rozhodl vydat třináctou desku ve dvou verzích. Jedna je nazpívána rodnou švédštinou, druhá v klasické angličtině. Je posluchačovou volbou, které dá přednost, já bez rozmyslu volil tu "normálnější/obyčejnější" anglickou a jsem spokojen. První poslechy byli, jak už to tak s novým materiálem obyčejně bývá, spíš rutinní a žádné wow ve mne nezanechali. Ale časem se začali myšlenky o nahrávce rovnoměrně třídit a strana B začala bodovat velmi rychle. I dnes, s odstupem několika dnů si stále myslím, že je zkrátka lepší a daleko originálnější. Právě tady, prostřednictvím druhé pětky soubor více riskuje a častěji se otvírá novým vlivům. Písně mají složitější strukturu, častěji se mění nálady i tempa. Melodie jsou jako třpytivé ozdůbky a Akerfeldův lyrický esprit tu tryská v plném rozsahu. Vrcholkem pyramidy se tudíž jeví píseň osmá - The Garroter.

Ona nakonec není vůbec zlá ani malinko letargičtější A strana, leč může zpočátku působit šablonovitě a jaksi očekávaně. Po trochu kýčovitějším intru tvořeném jakýmsi zbožným chorálem v zajetí elektronického modulátoru, nastoupí z druhé pozice precizní opener Dignity. V jeho průběhu (i skladbách dalších) se z repro několikrát ozvou namluvené sekvence Mikaelova rodného jazyka (takže ani english version není prosta švédštiny-zní to ale skvostně) a představení může začít v plné šíři. V půlce skladby dominují akustické nástroje a ona pověstná Opeth-ovská zpěvnost probleskuje v celé své kráse. Decentní klávesový podmaz odkazuje na sedmdesátá léta a některé zpěvné linky se rozprostírají doširoka jako bílá křídla ladné labutě. Skladba má řád a široce působivý náladotvorný azimut. Singlovka Heart in Hand pádí jako stádo divokých pony. Ozdobou jsou melodie a vyhrávky ve stylu desky Pale Communion, ale energický potenciál a neustálé proměny několika po sobě jdoucích riffů, dokážou zažehnout vzpomínky na alba postarší. Velký přínos skýtá skladba pátá Lovelorn Crime. Má klidnější charakter a řadu mimořádně sugestivních poloh.

Druhou stranu startuje nesmírně energická, rychlá dravá hitová pecka Charlatan. Další čtyři věci musí fandu Opeth prostě položit na lopatky. Často tu vedle sebe brnkají španělky a vytváří ten známý a tolik nezaměnitelný Opeth - kolorit jako v minulosti. To nejlepší je ukrýto právě zde. Jen naschvál porovnejte to množství změn a dojemných poloh v Universal Truth. Sugestivní strašidelné kouzlo pulzující skrze Garro The ter. Až sentimentální instrumentaci písně Continuum… Ale už se tu nad jimi nebudu dopodrobna rozplývat, protože každý jen trochu zvídavý posluchač neobyčejné muziky, si tady přijde na své a příval oné krásy jistě docení dle svého uvážení.

Vedle novinkových IQ, je právě deska In Cauda Venenum jednou z nejžhavějších adeptek ke společnému trávení rapidně se zkracujících dnů letošního podzimu.
Věřte, že nemůžete vybrat lepé. Zde totiž znovu platí, že kouzlo atmosféry dokáže pohltit čas i prostor.

» ostatní recenze alba Opeth - In Cauda Venenum
» popis a diskografie skupiny Opeth

Opeth - In Cauda Venenum

Opeth / In Cauda Venenum (2019)

alienshore | 3 stars | 14.10.2019

Opeth pokračujú tam, kde skončili na Sorceress. Tápu v čiernej diere, odkiaľ asi nie je návratu. Časy Heritage a Pale Communion sú preč. To bolo obdobie, kedy Opeth vedeli dokonale skĺbiť krásu art-rocku 70-tých rokov s modernou produkciou a zvukomalebnou melodikou. Nápady dochádzajú a nahradzujú to nafúkané zvukové plochy, temná aura a vykrádanie nielen seventýs, ale už aj seba samého.

Opeth nerobia zlú muziku, len som asi zvyknutý na trochu inú úroveň. In Cauda Venenum nie je hudba, na ktorú som zvedavý. Takmer na celej ploche je to o temnote, priblblých choráloch a hororovej atmosfére. Hard-rock zo zámku krvilačného draculu hrajúceho na gitare. Verím tomu, že sa to mnohým bude páčiť, ale hranie na takúto lacnú strunu nie je pre mňa nič atraktívne. Je to skôr smutné. Opeth totiž nie je Black Sabbath. Tí to aspoň hrali poriadne od podlahy. Opeth sa vlečú ako smola a ten ich vynovený epický sound ma skôr irituje. Svetlo začína svietiť na môj mozog pri predposlednej skladbe Kontinuerlig Drift (Continuum) a skutočný vrchol prináša až posledná Allting Tar Slut (All Things Will Pass) s grandióznym finále.

Takže až dve dobré skladby? Trochu málo na Opeth. Nebudem rozoberať veci ako je napr. hráčska úroveň. U Opeth ma zaujíma hlavne kvalita, pestrosť a nápaditosť jednotlivých skladieb. Nejaký ten progres by som už bral ako bonus. A či je lepšia anglická alebo švédska verzia? No, úprimne ani jedna a ani druhá. Podstata problému je u oboch jedna a tá istá. Nedostatok nápadov, nosných motívov a aj lyriky. Záver - In Cauda Venenum je len ďalším sklamaním v diskografii Opeth.

» ostatní recenze alba Opeth - In Cauda Venenum
» popis a diskografie skupiny Opeth

Camel - Breathless

Camel / Breathless (1978)

EasyRocker | 4 stars | 14.10.2019

Na sklonku sedmé dekády Camel vykročili vstříc obecenstvu. Šlo o obtížné období řady personálních změn a nejistot. Latimerovci se naštěstí pevně opírali o kvalitu, koncertní zkušenosti a kladné kritiky.

Titulka, dojímavý předěl starých Camel z počátku sedmdesátek a hitovější budoucí formy. Latimer a Bardensovy pestré klávesové přesypy a dokazují, že jejich cit pro krasopisný art rock přetrval. Echoes upaluje na solar už v osmdesátkovém duchu, ale nad spolehlivým duem Sinclair/Ward opět kypí výživná artová sousta. Vládne tu Bardens se široce rozepjatými rejstříky. Wing and a Prayer, posazená na velmi pestré rytmice, dokonale využívá čtveřice vokálů. Sedmdesátkově konejšivým saxem se blýskne Mel Collins - nálada přenáší skoro o pět let zpět. Down on the Farm už využívá moderní arzenály, Latimer zapojuje kytaru i synth Yamaha. Kraluje rytmika, Collinsův sax jen sekunduje. Nikdy mě ale, čert ví proč, moc nebrala. Z planety, již dávno ztracené v čase, jde čarokrásná Starlight Ride. Saxofon, perlivé Latimerovy doprovody a skvostný hlas, kde oko suché nezůstane. Ukázkou jeho akustického umění je i začátek vzdušné a lehkonohé Summer Lightning. Rytmika i klávesy jsou už osmdesátkově seřízeny, ale melodické střepy pod jejich slupkou jsou nesmírně silné. Na silné, dobově funkově načichlé linii basy stojí You Make Me Smile. Z mého pohledu druhé slabší číslo na albu. Zásadním zářezem je naopak rafinovaná The Sleeper. Bardensovým ledovým úhozům sekunduje Latimer, následuje prudké, sprinterské pobídnutí. Skvostný přebor jmenovaných pánů přivolává tolik žádanou patinu starých Genesis, které právě opouštěl jiný strunný mág, Steve Hackett. A věřte, že i jemu by vytryskly slzy při nostalgicky vypjatém finále Rainbow´s End. Latimer je přece jen mistr...

Body u desek Camel jsou pro mě obtížné. Latimer, nesoucí artový prapor Camel vysoko a hrdě dodnes, je mimořádným umělcem. Všechny dobou vynucené zásahy nasměroval a jemně ošetřil tak, aby se i z moderní zvukové slupky nevytratilo kouzelné, melancholické jádro. Za to mu budiž věčná sláva. Skvělá deska, ale párek slabších kusů tu mám, a tak silné 4.

» ostatní recenze alba Camel - Breathless
» popis a diskografie skupiny Camel

IQ - Resistance

IQ / Resistance (2019)

horyna | 5 stars | 13.10.2019

Při posuzování nového výtvoru britských, už dávno ikon progresivního rocku kapely IQ, se samoděk nabízí otázka, jestli si mohou jejich fanoušci vůbec přát víc. Holmesova parta jim (sice po dlouhých pěti letech) předkládá dokonalou hojivou náplast ve formě edice opět dvou-diskové. IQ si svých fans váží podobně jako vůdci žánru Marillion. Sice v koncertní aktivitě za Rotheriovci řádně zaostávají (hrají málo a většinou doma), ale snaží se to dohnat formou různých remasterů, remixů, sběratelských rarit, vánočních desek a podobných, pro klasického hudebního sběratele, vcelku nepodstatných prkotin.

Resistance se tedy s asi týdenním zpožděním konečně dostala i na náš trh (dle Progboardovského přírůstkového infa, jsme novinku ve stejný den obdrželi nejméně tři zdejší nadšenci a posluchači). Osobně jsem se na ni těšil velmi a vyloženě jsem nechtěl číst a ani nečetl spousty recenzí, které se na internetu vyrojili ještě dříve, než samotná deska vůbec vyšla. Není mi vůbec příjemné číst o tom, jaká nahrávka je, aniž by byla regulérně k mání - toť sběratelská averze. Sám jsem některé recenze zveřejňoval příliš brzo, sotva se desky dostali na pulty prodejen a bez alespoň 14-ti denního odstupu, nemůže být taková stať adekvátně "objektivní". Což vlastně není ani případ tento, jelikož ji doma točím sotva pár dnů.

Až s přepisováním vlastního názoru jsem si přečet i naši první, skvělou Jirkovu brécu a hlavně komentáře k ní, které jsem očima v rychlosti procházel už v době, kdy zde byly publikovány (hold ta zvědavost). Dle mírné rozpolcenosti jsem si o desce udělal obrázek ten, že ne každý fanda prog-rocku a především IQ, bude u novinky tentokrát slintat blahem. Ale snad právě ta názorová dvojakost podnítila ještě patrnější zájem o desku a touhu jí přijít na kloub a hlavně k ní přistupovat zhola jinak, než k běžné rockové nahrávce. Jistě to má na svědomí i délka alba rozděleného ve dví, jež na disku číslo jedna předkládá modernější, syrovější a hlavně temnější (dnešní) tvář kapely a na disku číslo dva proporcionálně melodičtější, avšak maximální časovou náročností jednotlivých kompozic těžce stravitelnou hudbu, blížící se někam k období prvního dvojalba Subterranea.

Já sám hodnotím onu temnou cestu nastolenou albem Dark Matter, a s mírným pozitivním odklonem milované Frequency, dále pokračující na totálně depresivní nahrávce předchozí The Road of Bones, jako nesmírně přitažlivou a veskrze správnou. Toto pocitové vyústění a směřování kapely, které dozajista silně ovlivňuje aranžérská činnost klávesisty Neila Duranta, sic na jednu stranu znamená částečný odklon ze zajetých kolejí kapely, na stranu druhou v ní pocítíte novou touhu hledání v dosud neprozkoumaných hudebních oblastech a vědách.

Nová kolekce prvních sedmi písní disku č. 1 tedy pokračuje, alespoň co se úvodních čtyř tracků týká na podobné vlně jako Road. Ona temnota sice není tolik hmatatelná a prvoplánová, přesto zůstává vůdčí silou a hnacím motorem oněch písní. Další trojice už výrazně zjemňuje, ale trudně melancholická náplň každé z trojice žalmů je ještě o to působivější. Věřte, že nemusíte být úplným géniem, aby jste po dnech zabývajících se kódováním alba rozpoznal, že každičký song je silný a nápaditý sám o sobě a dokláže hrdě obstát i v jednotlivém poměřování. Nečekejte tedy žádné songy svižnějšího charakteru, ve kterých vládnou Holmesovy melodie a brilantní prog postupy kapela sype z rukávu. Tyto a podobné segmenty najde posluchač až na disku druhém, který je poslechově natolik náročný, že popsat a zapamatovat si jednotlivé skladby a vůbec jejich sekce, dokáže zabrat několik týdnů či měsíců (to podle četnosti návštěv Resistance ve vašem přehrávači). Já sám jsem se jej zatím dešifrovat příliš nepokoušel a po trojici poslechů dvojky, hodil flintu do žita. Neustále dokola se zabývám pouze jedničkou. A proč ne. Vlastní strategie nechat si pokračování stranou a vrátit se k němu až za pár měsíců, jeví se mi jako nanejvýš příjemné a posluchačsky závazné i obohacující.

Jestliže jsem pět let starou desku slupnul hnedle a s nadšením, novinka je daleko, daleko složitějším a hůře stravitelnějším bonbónkem. Peter Nicholls pěje pořád stejně úchvatně jako v třiadevadesátém, Tim Esau tu má několik špičkových vyhrávek na baskytaru a na jedničce dost upozaděný Holmes hraje hlavně ve prospěch celku a především nálady a atmosféry složených písní. Pěkných pár těžkotonážních riffů předhodí už v úvodní A Missile, a jestliže se vám s prvním poslechem bude zdát brutálně nudná, garantuji vám, že v ní časem najdete solidní zalíbení a zaznamenáte i určitou hitovost.

Kam tedy nové IQ zařadit? Věřím, že ti, kdož je milují už od samotných počátků a jejich vrchol spatřují v desce The Wake, do stropu radostí skákat zrovna nebudou. A skákat nebudou ani následovníci IQ etapy Ever - Subterranea. Naopak posluchači nemající žádný problém s posledními, podstatněji na atmosféru sázejícími a hlouběji pod povrch klasických progresivních struktur jdoucími díly let posledních, budou hurá volat dvojnásobně.

IQ u mne patří k těm kapelám, u kterých nedělám rozdíly. Respektuji je v celé jejich obsahové šíři a snad i proto v jejich katalogu nenecházím černé ovce. Tudíž jsem znovu maximálně spokojen a nadšen (s prvním diskem rozhodně a druhý vnímám jako nahrávku další, monoliticky nezdolnou, pro prog-rockera nanejvýš přitažlivou). Novinka vás dokáže inspirovat jak zajímavým motivem obalu počínaje, na poměry kapely standardně brilantním zvukem, vysoce profesionálními výkony jednotlivých hudebníků, nasazením, neochotou ustoupit z vydobytých pozic, nápaditostí podloženou interesantními aranžmá, i celkovým konceptem rozvrženým do dvou disků.

Bravo IQ!

» ostatní recenze alba IQ - Resistance
» popis a diskografie skupiny IQ

Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One

Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One (1970)

Kritik Vláďa | 5 stars | 12.10.2019

H To He, Who Am The Only One – to je opravdové progresivní mistrovské dílo těžkého kalibru. Desku jsem si koupil v dubnu minulého roku v muzeu hudby v Táboře, a dal jsem za ní 5000 korun !! Ano, je to trochu vyšší cena, než je obvyklé, i mě to nejprve odradilo od koupi, jenže pak jsem si sám pro sebe řekl: „Vláďo, co pro tebe znamená víc ? Tenhle papírek s portrétem Tomáše Garyka Masaryka, a nebo láska k tomuto hudebnímu dílu ?“ No samozřejmě, že láska. A pochopitelně, každý člověk chce mít svou lásku u sebe. Tak jsem si desku šetrně přivezl domů. Tu bankovku bych stejně dříve nebo později postupně projedl a propil, a moc dlouho by se mnou nezůstala. Ale album… to s tebou zůstane navěky. Pokud budeš chtít. A navíc, ani jsem neměl šanci tu desku zakoupit jinde, protože nikde nebyla, a na eBayi jsem tehdy ještě neoperoval.

Píše se rok 1970, Generátoři vydali album The Least We Can Do Is Wave To Each Other, a krátce poté se pustili do skládání materiálu pro své příští album, které se stane jejich nejvýznamnější a nejkultovnější. Z kapely ale mezitím odešel kytarista Nic Potter, ale na albu H To He si zahrál ještě na baskytaru. A to konkrétně v písních Killer, Emperor In His War-Room, a Lost. Deska nakonec vyšla v prosinci onoho roku 1970, ale však nezaznamenala nějaký výraznější úspěch, do hitparádových žebříčků se vůbec nedostala, a i recenze na ní byly smíšené. Ale všechno chce čas. I já jsem měl problém vstřebat tuto desku hned na první poslech, ale postupně mě začala přitahovat, až mě zcela pohltila.
Obal této desky vytvořil jistý Paul Whitehead. Zřejmě se nechal inspirovat skladbou Pioneers Over C.

Album hned z počátku nastavuje nejvyšší laťku. Skladba Killer je prostě bomba všech bomb. Je plná parádních riffů, a pasáž „Death In The Sea“ se těžko vyhání z hlavy. A to, co předvádí v polovině David Jackson, to se hned tak neslyší. Vůbec jsem nevěděl, že saxofon dokáže zahrát tak extrémně vysoké tóny. Nebo to je nějaký studiový trik ? Co jsem tak studoval historii této desky, tak prý někdo ze společnosti Charisma Records chtěl tuto skladbu vydat jako singl, ale samotná kapela s tím nesouhlasila, protože se obávala zařazení mezi hard rockové kapely. Zatímco ty čistě hard rockové pecky staví většinou na jednom riffu, ve skladbě Killer je těch riffů hned několik. Myslím, že by touto skladbou Generátoři povznesli hard rock do ještě vyšších sfér. Ale to je čistě můj subjektivní pocit.
Pak tu je House With No Door. Tuhle skladbu osobně považuji za nejlepší a nejkrásnější věc, jakou kdy tato kapela natočila. Pro mě je to srdcervoucí balada o člověku, který má problém s někým navázat přátelský kontakt. A to překrásné sólo v polovině na flétnu a saxofon zároveň ! Tleskám ve stoje, a srdce mi buší.
Další parádou je Emperor In His War-Room s neskutečnou atmosférou, až mě mrazí. A závěrečná pasáž „Live In Peace, Or Die Forever, In Your War-Room“ mě vždycky dostane do kolen. V této skladbě hraje na kytaru vzácný host. Samotný Robert Fripp ze skupiny King Crimson.

Druhá strana desky obsahuje dvě rozsáhlejší skladby. Daly by se označit i za suity. Ta první je Lost s textem pojednávající o ztracené lásce, což je poměrně netypické téma pro Generátory. A druhá nálož s názvem Pioneers Over C pojednává o skupince astronautů, kteří umí cestovat rychleji, než rychlost světla, ale hlavní je zde téma strachu. V Pioneers je opět zahrnuto několik skvělých riffů, novátorské hudební postupy, experimentování. Dál už nemám co bych dodal.

Pokud chcete přijít na kloub skupině zvané Van Der Graaf Generator, tak album H To He, Who Am The Only One bude vždycky ta správná volba. Zkrátka, klasické dílo, na které jsem ve své sbírce nesmírně hrdý.
Plný počet hvězdiček je snad jasný.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Mayall, John - Empty Rooms

Mayall, John / Empty Rooms (1970)

EasyRocker | 5 stars | 10.10.2019

Tenhle umělec a křestní otec řady proslulých hudebníků, který už má na krku osm křížků, je po právu legendou a fenoménem. Od půle šedesátek propojoval blues s rockem, pak jazzem a folkem. Nikdy ale neztratil duši, ponořenou v mississipské černotě.

Proč je Mayall ikonou bílého blues, ukáže hned Don't Waste My Time - důvtipné prolínání Mayallovy dvanáctky s Markovou prstovou kytarou a druhou dvanáctkou, překrásné zvonění a doznívání strun se značnou energetickou hodnotou . Co se děje v Plan Your Revolution, je elitní bluesrockový výprask - tohle a nic jiného chci slyšet! Báječný je Almondův divý sax i poskakující basa. Don´t Pick a Flower je jednou z nejpůsobivějších balad vůbec - kytary pláčou v nejlepším slova smyslu a hlas je - zkrátka mistrný. Dvanáctkový zahulený rytmus startuje doslova divé r´n´b orgie Something New - pro mistra určitě ´nic nového´, ovšem můj úsměv jde od ucha k uchu. Harmonika i Almond řádí jako utrženi ze řetězu. Po excelentním, jen akustickém (!) nářezu People Cling Together přichází fantaskní, snivá, apokalyptická mantra Waiting For The Right Time. Pět a půl minuty, které mě přimrazí k podlaze líp, než kulometná palba. Kytary se pojí se zpívajícími dechy s lehkým psychedelickým oparem. Řízná akustická Thinking Of My Woman s tleskáním je Mayallův letitý trademark. Counting The Days je dalším z vrcholných záseků. Akustické blues nejčistšího provedení, mrazivé jak ranní rosa. Záplava strun naříká, zpívá, skřípe - slov ani netřeba. Almond skladbu dechy opět pozvedl do nebes. When I Go je další jízdou s mistrovou žhavou harmonikou, která dotváří většinu jeho děl zásadním způsobem. A navíc krásný příklad křemenně tvrdé basy, ´simulující´ bicí. Many Miles Apart je klasická mayallovka, postavená na působivém prolnutí piana a harmoniky. A piáno, netuctový rytmus a mimořádný mistrův zpěv vytvaruje taky plnokrevné stylové hody To A Princess. Ospalá bluesová deklamace a lehké nálety harmoniky a basových úderů, je tu fatálně těžké finále Lying In My Bed. 46 minut bez jediné chybičky - takhle hrají mistři.

Album se nahrávalo v Londýně a v USA, na každou část si Mayall pozval jiného basáka. Opět bez bubnů, ale vůbec je nepostrádáte - kytary s basou hrají takové rytmické figury a natolik důrazně, že nejsou potřeba. Neskutečná stylová jízda od první do poslední noty - opět hudba jako stvořená pro mou duši. Ohulte to řádně doprava a budou se dít věci...

» ostatní recenze alba Mayall, John - Empty Rooms
» popis a diskografie skupiny Mayall, John

Kaprekars Constant  - Depth of Field

Kaprekars Constant / Depth of Field (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 10.10.2019

Jsou to tři týdny, co se na trhu objevila nová deska anglických Kaprekars Constant. Před dvěma lety, když jsem se o nich nadšeně zmínil na Progboardu v recenzi, jednalo se ještě o neznámou kapelu o které po vydání jejich prvního alba nikdo nevěděl. Situace se do dnešních dní dramaticky změnila, neboť jejich debut Fate Outsmarts Desire prog rockový svět zcela ohromil. Nyní jsou KC respektovanou součástí ostrovní prog rockové scény a dnes, pár dní po vydání druhého alba je zaplavena síť stovkami rozličných recenzí a zpráv.

Kapela po vydání prvního CD nezahálela a krom koncertování (z něhož bylo pořízeno i Live DVD z Boerderij) pilně pracovala na novém materiálu. Desku natočila skoro ve stejném složení, jen na stoličku za bicí usedl Mark Walker (ex Caravan). V roli hosta se ve většině skladeb opět zapojil David Jackson (VDGG) a i další rocková legenda Ian Anderson (JETHRO TULL).

Album Depth of Field (Hloubka ostrosti) nabízí sedm skladeb na ploše cca 67 minut. Pln očekávání si přehrávám první píseň Rosherville. V ní s nadšením identifikuji skladatelské i aranžerské postupy, které jste si tak zamiloval na debutu a který je přímo pro tuto kapelu typický : čistý zvuk klavíru kombinovaný se symfonickými aranžemi, proložený flétnou nebo saxofonem Davida Jacksona. Opět mě příjemně mrazí při nástupu zpěvu Billa Jeffersona který je kombinován s nadpozemským projevem Dorie Jackson. Znovu se setkávám jako starý známý s poklidnými částmi skladby, které jsou proloženy těmi rychlejšími, rockověji zbarvenými. Jen na vypravěčův hlas jsem si musel počkat do třetí písně :-)

Podle tohoto receptu jsou upečeny první čtyři skladby a druhá část příběhu Rosherville.
Jediný problém jsem měl s nejdelší skladbou na albu – pomalu 24 minut trvající White Star Sunrise. Skládá se sice z více částí - z té folkově laděné s lidovými motivy, oddělenou recitací básně Ianem Andersonem a několika soft rockovými pasážemi, nicméně jako celek mi přijdou dost podobné a ne tolik výrazné a to jsem ji slyšel snad 20x. I závěrečná, titulní Depth of Field je příjemnou folkovou baladou, ale také mě neohromila. V těchto polohách mi připoměly big Big Train.

KC jsou proslulí svými poetickými texty se silnými příběhy, které čerpají ze skutečných událostí a jsou na rozdíl od mnohých jiných souborů nedílnou a velmi důležitou součástí skladeb. Největší prostor dostává příběh o Roshervillských zahradách u Londýna ve čtvrti Gravesend. Dnes naprosto zdevastované místo bylo v minulém století odpočinkovým místem a oázou klidu v továrnami zastavěném Londýně. Sem prchali lidé načerpat síly a kochat se zelení, umělou jeskyní či medvědí jámou. Stoupalo se sem po schodišti vyraženém ve skále, které je dodnes zachováno zapomenuto mezi zbytkem pásu zarostlé vegetace. Londýňané se sem dopravovali po Temži parníkem Princess Alice. Ten se bohužel v roce 1878 střetl s mnohem větší lodí a při tragické nehodě zemřelo více jak 700 lidí, převážně dětí. Právě o tom vypráví v písni Ian Anderson.

Ghost Planes vypráví o zákeřném bombardování Londýna v roce 1944 střelami V1, tak jak si to pamatují příbuzní Micka Westergaarda.

Závěrem : Kaprekars C. mi opět dokázali, že ční o dvě patra nad ostatní konkurencí. Skloubili folk rockové vlivy se symfonickým neo prog rockem do pohádkově krásné substance, která se stala pro posluchače vysoce uměleckým zážitkem. Většina písní je přístupná po několika posleších, aniž by toho dosahovala povrchní líbivostí. Kapela v přeneseném slova smyslu naplnila Kaprekarovu konstantu, neboť si vytvořila vlastní zvukové schéma a aranže, které vedou vždy ke stejně kvalitnímu výsledku. Ten vlastní budovaný styl je na první poslech odděluje od dalších stovek neo prog rockových kapel. Dávám 4,5 bodů.

» ostatní recenze alba Kaprekars Constant - Depth of Field
» popis a diskografie skupiny Kaprekars Constant

IZZ - Everlasting Instant

IZZ / Everlasting Instant (2015)

horyna | 5 stars | 10.10.2019

Další IZZ a tentokrát už jen telegraficky. Deska Everlasting Instant završuje trilogii započatou nahrávkou The Darkened Room a pokračující albem Crush of Night. Já si jej objednal nějak zmatečně popleteně, jelikož jsem měl v úmyslu začít jedničkou a doma mi přistála trojka. No co už, poslouchat odzadu není až takový průser, hlavně že muzika je pořád stejně kvalitní. Efekt postupného zjemňování výsledného soundu od I Move je zde patrný na první poslech. Často se do hry dostává dvojice zpěvaček Anmarie Byrnes a Laura Meade, které přebírají hlavní vokální otěže a hudba IZZ získává na větší jemnosti a proměnlivosti. Osobně mám podobně jako u desky My River Flows nejraději ty vzletné a nadýchané, do romantiky natlačené songy jako jsou bohatě proměnlivé fusion Start Again, dívčím hláskem překrásně malované If It’s True, nebo ještě dojemnější impresionistické The Three Seers. Instrumentace jednotlivých položek je znovu brilantní (viz nápady přetékající Can’t Feel the Earth, Part IV), hlas Toma Galgano rovněž, z nahrávky triská svěžest, lehkost a obrovský skladatelsko instrumentální nadhled... takže, výsledné proporci Everlasting Instant = 4,5 hvězdy nestojí absolutně nic v cestě.

» ostatní recenze alba IZZ - Everlasting Instant
» popis a diskografie skupiny IZZ

Sfogli, Marco - Homeland

Sfogli, Marco / Homeland (2019)

alienshore | 4 stars | 09.10.2019

Inštrumentálny prog-rock či prog-metal je náročná disciplína. Hudba bez spevu môže znieť rovnako skvele ako aj príšerne. Ten druhý prípad nedávno predviedli americkí Arch Echo. Ten prvý zase naopak predvádza taliansky gitarový virtuóz Marco Sfogli, známa to persóna zo sprievodnej kapely Jamesa LaBrieho. Jeho gitarová prácička na album Elements Of Persuasion je prvotriednou ukážkou nielen zručnej techniky, ale aj cítenia a tvorivosti. Považujem ho za Sfogliho vrchol, ktorý asi bude ťažko prekonávať.

Máme tu však jeho tretí sólový štúdiový album Homeland. Na jeho predošlých nahrávkach mi bohužiaľ občas čosi chýbalo. Tentokrát to Marco vzal za trochu iný koniec. Viac hrá a tvorí, než sa predvádza a to je presne to, čo robí hudbu hudbou. Je to veľmi zreteľné už od prvej skladby The 12Th Hour. S ďalšími inštrumentálnymi kompozíciami dáva najavo vnútornú pohodu a zároveň chuť viac sa ponoriť do melodiky. Vníma hĺbku, emócie a gitarové tóny ako poslanie niečo poslucháčovi povedať. Ak je potreba, tak aj pritvrdí. Lyrika sprevádza skladby Dawn a nádhernú Homeland. Speed Limit je výborná satrianovka. Vrchol tvoria posledné dve ukážky Superwave a Inner Light v progovom štýle. Songy sú variabilné a prechádzajú plynule od klasického gitarového rocku, cez prog až po fusion. Dáva si však záležať na nosných motívoch.

Homeland je typ albumu, ktorý mi imponuje nielen pozitivitou, ale aj kvalitnými aranžmánmi. Gitarový svet je opäť bohatší o ďalšiu perlu v tomto štýle. Obdivovať ho môžu nielen aktívni gitaristi, ale je rovnako zrozumiteľný aj pre poslucháča, ktorý predsa len hľadá akúsi nadstavbu v podobe melódií. Zatiaľ je pre mňa Homeland asi najlepším hudobným produktom v tejto kategórii na tento rok.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Sfogli, Marco - Homeland
» popis a diskografie skupiny Sfogli, Marco

Ashbury - Endless Skies

Ashbury / Endless Skies (1983)

horyna | 5 stars | 09.10.2019

Žil byl, na východ od země moravské týpek, jež si říkal hejkal. A ten hejkal tuze miloval stařičkou muziku. Psal a psal, popsal o ní stohy papírů a svým nadšením a bezbřehým zaujetím motivoval zástupy těch, kteří zakrátko kráčeli v jeho stopách. Jedním z mnoha, jež čerpali z jeho odkazu, byl další pisálek a hudební zanícenec horyna.

To díky hejkalovi objevil horyna klenot jménem Ashbury, načež mu patří veliké díky. Prachem století pokrytou americkou jedno-albovou chuťovčičku, vydanou počátkem osmdesátých let, která však svou hudební náplní náleží spíš do epochy předchozí.

Jak už jinde nastínil před-recitátor hejkal, jde o poctivý a vysokooktanový melodický hard rock s jemnou art rockovou příměsí. Z muziky Ashbury je cítit epika (jen mrkněte na ten pěkný obal), výpravná atmosféra i emoce. Vokál Randy Davise vás zalechtá u srdéčka a některé melodie dvojice kytaristů nezapřou školu Marka Knopflera a jeho Dire Straits. Deska má pro svého posluchače připravených několik vrcholů. První dvojice skladeb k nim určitě patří, stejně jako na velice melodickém a příjemném kytarovém rifíku postavená skladba Vengeance. Osobně ji vnímám jako takový derivát Wishbone Ash, z jehož osnov mohli čerpat i první heavy metalové soubory počátku let osmdesátých. Druhá půlka je vyloženě postavená na španělkách a doznává širší epický rozměr. Hned první taková skladba Madman, je ukázkovou citací, jak skloubit melodiku, odpichnutý refrén a prvotní fantasy kouzlo. S Mystery Man jsou tu opět Dire Straits s pohádkově výpravnějším rozměrem v zádech…

Osmdesáté roky hudbě podobné jakou na svém debutu předvedli Ashbury úplně nepřáli. Je určena spíš snílků a fantastům, kteří si tu svoji středozem dovedou vybájit prostřednictvím mýtů a legend. Stačí počkat až se sešeří, zavřít oči a pustit si Endless Skies. To kouzlo připluje vzápětí samo.

» ostatní recenze alba Ashbury - Endless Skies
» popis a diskografie skupiny Ashbury

Arch Echo - You Won't Believe What Happens Next!

Arch Echo / You Won't Believe What Happens Next! (2019)

alienshore | 3 stars | 08.10.2019

Celkom ma vie naštvať, ak ma niekto odrbáva hromadou nôt, miesto budovania nejakého konceptu a zmysluplnej kompozície. Reč je samozrejme o mlaďasoch z Arch Echo. Ich druhý album You Won't Believe What Happens Next! (veľavravný názov!) urobí radosť všetkým, ktorí vyznávajú mega-zložitý inštrumentálny prog-metal/fusion s guľometovými sólami a vkuse nepravidelnými bicími. Nie však mne ...

Ako tak počúvam jednotlivé skladby, tak si akosi nedokážem nič zapamätať a ani si skoro neodnesiem žiadnu emóciu. Vlastne jednu áno – konečne mi niekto poriadne vyklepal hlavu na rešeto! Načo mi je super-technické hranie, keď to vlastne cezo mňa len preletí ako tornádo. Takým dobrým príkladom absolútnej neúcty voči notám je skladbička Mukduk. Premýšľam, čo týmto chlapci chceli vlastne povedať. Bolo im zle, či nebodaj dostali v štúdiu všetci hnačku? Svetlejším bodom albumu sú určite Tempest a Iris s melodickejším podtextom. Momentov, keď kapela naozaj hrá je však žalostne málo a pritom im to ide tak dobre. No i v pokojnejších pasážach to Arch Echo sekajú nepravidelnými tempami a vytvárajú furt nejaký stres. Po odznení poslednej skladby si človek položí otázku ... ehm???

Prečo teda o nich píšem? Arch Echo totiž nie je po hráčskej stránke priemerná kapela. Naopak, arzenál ich inštrumentálnych zručností je obdivuhodný. Sú však využívané blbým spôsobom. Mladícky testosterón víťazí nad zdravým rozumom a pokorou. Je to zároveň aj odraz doby v rockovej a metalovej hudbe. Arch Echo radi nasledujú svoje vzory, ale od úrovne Dream Theater či Liquid Tension Experiment sú zatiaľ na hony vzdialení. Bohužiaľ, skladateľská úroveň je tu slabá. Za takých desať rokov možno hošani dospejú a nahrajú hudbu, ktorá bude viac ľudskejšia a hlavne zrozumiteľnejšia.

» ostatní recenze alba Arch Echo - You Won't Believe What Happens Next!
» popis a diskografie skupiny Arch Echo

Lens, The - Regeration

Lens, The / Regeration (2010)

jirka 7200 | 3 stars | 08.10.2019

Mick Holmes v roce 2010 pravděpodobně bilancoval svoji kariéru a v úvahách narazil i na kapelu The Lens, kde působil před založením IQ.
Přemýšlel dle svých slov o tom, v jakém bodě hudebního vývoje by se nacházel, pokud by nikdy nevznikli IQ. Jednou z možných cest by byla alternativa v rozvíjení hudebních aktivit s The Lens, ovšem jiným směrem, než v jaké ho známe dnes. Byla by to cesta ryze elektronické muziky, ovlivněné starým art rockem, německými elektronickými kapelami a americkým discem.

Tyto úvahy se zhmotnily na druhém albu The Lens, kde nejsou již další znovu nahrané songy z konce sedmdesátek, jak tomu bylo u debutní desky, ale zcela nový materiál, po léta v náčrtech uchovaný v šuplíku. Mick si přizval vedle kolegy z IQ, Paula Cooka i původního bubeníka The Lens, Nialla Haydena a saxofonistu Tonyho Wrighta, který mimo spolupráce s IQ a M.Orfordem nahrával i s Big Big Train. Společně na holé kostry skladeb návlékli nový kabát a CD bylo připraveno.

Při pročítání nádherného bookletu CD jsem přemítal, jaký asi bude obsah.
Po pravdě, výsledek mne poněkud zklamal. Osm instrumentálek nabízí až snově zabarvenou a poklidnou elektronickou muziku chill out směru určenou k relaxaci a zklidnění mysli. Napadá mě kombinace Jean Michaela Jarreho, Vangelis, Tangerine Dream, současného trance a opravdu malé špetky prog rocku.

Jedinou vyjímkou je střední část nejdelšího songu Full of Stars. Temné klávesové šlehy a dramatická prog rocková atmosféra těžce kontrastuje se zbytkem skladeb. Jednoznačně rozeznatelná nálada IQ.
Tuto záhadu jsem rozklíčoval až při podrobném pročítání bookletu. Tam Mick uvádí, že tato pasáž mu zbyla v šuplíku po natáčení alba IQ - Are You Sitting Comfortably?

Závěrem : Příznivci výše zmiňovaných elektronických žánrů zklamáni nebudou, já jsem vyloženě zaplesal jen u skladby odkazující na mou oblíbenou kapelu. Album je vhodné na relax, či jako dárek pro sběratele, kteří musí mít vše,co vyprodukovali muzikanti z IQ.

» ostatní recenze alba Lens, The - Regeration
» popis a diskografie skupiny Lens, The

Hrubý, Jan - Silmarillion

Hrubý, Jan / Silmarillion (2004)

EasyRocker | 5 stars | 08.10.2019

Tuzemská žijící legenda, která se od 70. let účastnila nahrávání špičkových hudebních děl (namátkou Kuře v hodinkách). S dalšími hudebníky je aktivní dodnes. V 90. letech, ovlivněn silně keltskou a anglickou hudbou, dal dohromady trio Kukulín. Už sytě zelený booklet a názvy skladeb mě polily živou vodou.

Rauroské vodopády vrhají majestátní oblak dávného čarovného tajemna, ale i dynamické moderny. Z útesů strmě padající Anduina, lesy a mýtiny, které jsme loni projížděli v Irsku - dokonalé deja-vu. Stromy Valar, stvořené v dávnověku pro zemi neumírajících a Morgothem znesvěcené. Prostá krása hlasů, akustiky a houslové malby. Trpaslíci - plemeno silné a odolné jako ocel. A tak dravé a nespoutané jsou i Honzovy housle a zvonivé akustiky. Modrý Portugal nemůže být ničím jiným než pořádně našlapanou a plnotučnou lidovkou. Noldor - jsme zpět blízko po elfské vzpouře a trudného pochodu Eldar ledovým oceánem. A tak výjimečný je i Kolářův hoboj, propojený s mistrovou akustikou, mandolínou a houslemi. Dalším z vrcholů je Píseň pro muže z Númenoru - kouzelné podání, známé z desek Hacketta, snad i Anta Phillipse, s bujnými ženskými sbory. Udatný námořnický národ, sražený k zemi vlastní pýchou. Ohromující sílu má Dover. Komorní, ale i dramaticky orchestrální mistrova reflexe četných cest za kanál La Manche, kol bělostných útesů. Jsem rád, že jsem to místo už taky vícekrát projel. Největší epos Starých časů - Beren a Lúthien - dvojice osudových milenců, která prošla nástrahami Temnoty a ukradla Nepříteli nejvzácnější klenot - silmaril. Zlomkem jeho lesku jsou i ty nostalgické tři a půl minuty. Druhým zásadním eposem je Túrin - postava magická, prudká, vždycky jsem s ním cítil jakési osobní sepětí, máme toho hodně společného. Zoufalé nářky houslí, akustik a dechů jsou jako osud vyhnaného a poníženého, jenž přes kletbu nenávisti zabil draka, ale podlehl vlastnímu meči. Titulka je ohlédnutím za celým Tolkienovým eposem, vlastně i hořkou historií Starých časů. Určující je houslový vklad mistra. Naříkající akustiky jsou postaveny do výrazného kontrastu s moderními dynamickými pohyby, s mučivými zvuky kláves. Spoj nového s nánosy věků. Po hlasově výrazné a lahodné Vejdi do lesů je tu žhavé keltské finále Dno pytle - Hrubého nespoutaný smyčcový kolotoč.


Hudba, kterou běžní smrtelníci už nehrají. Má moc přenést vás na širý Beleriand Starých časů, keltské tancovačky či zakázané obřady druidů. Dnes mě naladil i výroční koncert. Hrubý je výjimečný skladatel - multiinstrumentalista, podpořený kvalitní doprovodnou kapelou i zpěvačkami. A pan profesor s dýmkou se spokojeně usmívá... Mezi 4 a 5, ale tohle je hudba pro mě - plná palba.

» ostatní recenze alba Hrubý, Jan - Silmarillion
» popis a diskografie skupiny Hrubý, Jan

Kaipa - Kaipa

Kaipa / Kaipa (1975)

EasyRocker | 4 stars | 08.10.2019

Novodobá fáze Kaipy je kvalitativně opravdu nabitá a milovníkovi květinového zvuku, jakým jsem, přímo šitá na míru. Tahle kapela má ale dlouhou historii, a je načase si připomenout památný debut, z dob, kdy jejich vzory byli ještě na vrcholu. Lundin ho nazpíval v rodné švédštině.

Jste milovníky čarokrásných zákoutí, malovaných Yes, ELP nebo Genesis? Pak je Musiken är ljuset vaším světlem nejen názvem, ale i hudební podstatou. Ano, hluboko je cítit ještě neprobuzený duch květinových králů. Saker har två sidor začíná ornamentální malbou Lundinova elektrického piána Rhodes a fantasticky ji dovršují sborové vokály všech členů, zahanbit se nenechá ani mladíček Stolt. Jedním z vrcholů je hlasově i melodicky dojemná Ankaret, kde si vždycky říkám, že Lundin řadu vrstevníků za klapkami docela hravě zahanbil. A to čaruje v divém artovém kabátci celá kapela, chybičky nevidět! Skogspromenad nenápadně po lundinovsku vyvolává ELP, ale třeba i Gentle Giant nebo Focus. Bez jazzových výletů, jen čirá varhanní řeka. Další Allting har sin början přidává vedle kláves rockové ostří a Erikssonova basa má absolutní parametry. Nebeskými genesisovskými stěnami, postupně houstnoucími, aby se ujaly vlády nad devítiminutovou naléhavou Se var morgon gry. I tady jméno - ´Pohled na západ slunce´ - vybrán citlivě a ke křehké hudbě dokonale pasuje. Po najazzlém kvapíku Förlorad I Istanbul je tu skoro deset minut loučení s Oceaner föder liv. Spolu se třetí a šestou skladbou jistě třetí mistrovský moment. Banksovský klávesový příliv a rozlévání do jezer a potůčků je neodolatelné. Cit pro pozitivní krásu už tu byl, kontrastují ale i obskurní zvuky a samply. Z bonusové verze je citlivá a natempovaná Fran det ena till det andra a varhanně-valčíková Karavan. Vida, Lundin a spol. se nebáli ani nadsázky.

Vše z historie a okolností vzniku Kaipy napsal bezchybně Jirka. Sedmnáctiletý Roine Stolt hned po zabouchnutí vstupních dveří vytvořil s Hansem Lundinem pozoruhodný tvůrčí tandem. Taky Erikssonův dunivý Rickenbacker byl na svou dobu unikátní. Doporučuji všem zájemcům, jak se tehdy kvalitně artovalo mimo anglo-americkou scénu. 4/5.

» ostatní recenze alba Kaipa - Kaipa
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Opeth / In Cauda Venenum

Mayak
Počúvam iba anglickú verziu albumu a Markov verbálny popis i hodnotenie "In Cauda Venenum" sú...

Opeth / In Cauda Venenum

S.C.A.Lytch
jirka 7200: Přesně to jsem se chystal napsat. Steve, Yngwie: Myslím, že další komentář...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12953 recenzí
2197 skupin
178274 příspěvků ve fóru
2673 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000