Jablkoň Hot Tuna Utopian Fields Sassafras Ellis Lighthouse Dias De Blues Allen Collins Band Queensrÿche Blackmore's Night

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

P.P.S. Inštruktážne video od gunslingera:
Ako pridávať profily na Progboard (youtube)

... » celý článek

(21 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(14 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Ellis - Riding on the crest of a slump

Ellis / Riding on the crest of a slump (1972)

hejkal | 3 stars | 01.08.2014

Kapelu Ellis som pre seba objavil nedávno, hneď, ako ju vydalo moje obľúbené vydavateľstvo stariniek Esoteric. Dva albumy a hráči ako Jim Leverton, Zoot Money, vravím si, prečo nie.

Pohoda, harmonika, akustika, americké prérie za verandou, do toho škrípajúci spev, nečudo, že sa úvodná skladba volá Good to be alive. Kapela sa na nič nehrá. Rozhodla sa fidlikať prívetivú muziku inšpirovanú Amerikou. Žiadne experimenty, žiadna snaha o zapratanie notových osnov v rozsahu antifonárov, tobôž túžba dostať sa do učebníc, nehrozí. El Doomo je tak pokojná meditácia, až mám pocit, že by utíšila aj vojnu na Ukrajine. Krvácajúci hlas frontmana Ellisa tomu dodáva pocit niečoho osudového, väčšieho než je ľudský život. Gitara sa, plná efektov, snaží vydolovať slzu z kusu žuly, čo viac si od balady priať. Pohodová skladba You’re the only reason s príjemným klavírom radí zoskupenie k formáciám ako Grease Band alebo Hemlock, kam sa Leverton po nahratí tohto albumu aj porúčal. Tune for Brownie sa opäť drží akustickej polohy, a tak to nasleduje skladbu za skladbou. Keď má spevák prejav zraneného reka z gréckych bájí, načo to przniť prebytkom inštrumentálnych plôch, všakže. Zo záplavy pohodových rockových kúskov pomenovaných Your game, Three times corner, Morning paper alebo Wish I was back home sa vymyká jediná ostrejšia skladbaAngela, ktorá album uzatvára. Hendrixovská gitara, jemne sfunkovaná rytmika, Hammondky, ostré refrény, dokonca harmonika, hold, je to hard rock, aký produkovala napríklad skupina Skin Alley na svojom treťom albume.

Troška blues, kúsok rocku, dosť amerických koreňov, to je skrátka Riding on the crest of a slump. A mne sa to páči, dobre sa mi pri takejto hudbe relaxuje i pracuje.

» ostatní recenze alba Ellis - Riding on the crest of a slump
» popis a diskografie skupiny Ellis

Captain Beefheart & The Magic Band - Trout Mask Replica

Captain Beefheart & The Magic Band / Trout Mask Replica (1969)

Akana | 5 stars | 01.08.2014

Koncem 60. let sice blues (ale i další americké hudební kořání srostlé později do pojmu americana) ještě nebylo tak všeobecně váženou a normovanou institucí jako dnes, ale přece jenom pro spoustu Američanů už představovalo nedílnou součást rodinného stříbra a posvátný zdroj národní identity. Tudíž to, co s ním prováděl Captain Beefheart na dvojalbu Trout Mask Replica, byl šok a obrazoborectví nejvyššího řádu. Všechny dosavadní a pozvolna se pevně fixující zvyklosti rozkopal a rozemlel na hrubý štěrk, který tu s drzou bujností prosévá mezi prsty. Rytmus i harmonie se bortí, jednotlivé party se pletou navzájem do cesty, strkají do sebe a vytvářejí jedinečnou, zdánlivě chaotickou džungli. Kytary vržou, bzučí a pískají jako mračno dezorientovaných komárů, bicí splašeně dupou v rytmu stáda hořících žiraf, saxofony a klarinety se svíjejí jako klubko hadů.

Někdy to působí jako sešlost absolventů Cimrmanovy cirkular schule, kde si každý z muzikantů hraje to svoje bez ohledu na počínání kolegů, ale opak je pravdou. Při tak smělém balancování na hraně mezi chaosem a řádem je perfektní souhra nutností, a není až tak podstatné, kolik je v ní intuice a kolik racionality. V tom málo libozvučném, nervózně repetícím staveništi se tu a tam vynoří i dynamicky a kompozičně transparentnější skladby (Ella Guru, Moonlight on Vermont, Sugar 'n Spikes, Veteran's Day Poppy), ale i ty jsou pro konvenčního posluchače dodnes jen těžko skousnutelným oříškem, natož pak věci jako freejazzově střečkující Hair Pie: Bake 1.

Slovo avantgarda se často zneužívá, ale v tomto případě skutečně sedí. Captain Beefheart nehloubí jen kuriózní slepý tunel. Nejen boří, ale stává se i vzorem pro nespočet následovníků. První, kdo nás napadne, když posloucháme jeho novátorské a vynalézavé hlasové pitvoření, je samozřejmě Tom Waits (dobrým příkladem je třeba Dachau Blues), ale Kapitánovy výboje výrazně ovlivnily i všechny ty drzé postpunkové dekonstrukce rockových šablon o dekádu později. Beefheart za producentského přispění stejně nekonformního kamaráda Franka Zappy odkázal touto deskou příštím generacím nejen pořádnou dávku dobrodružné a neslýchané hudby, ale rovnou celý nový svět možností, jehož využití už závisí pouze na fantazii dědice. A takových desek zase tolik není.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & The Magic Band - Trout Mask Replica
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & The Magic Band

Prokop, Michal - Michal Prokop/Framus  Five  Blues In Soul

Prokop, Michal / Michal Prokop/Framus Five Blues In Soul (1969)

Akana | 3 stars | 01.08.2014

Je snadné vypočítat neduhy prvního alba Michala Prokopa a Framus Five, ale je to i trochu nespravedlivé, protože podmínky, v jakých vznikalo, jsou prostě nesrovnatelné s realitou jeho amerických vzorů. Na naší nesměle pučící beatové scéně konce 60. let byli Framus Five unikátem nejen zvoleným žánrem, ale i věrností a kvalitou jeho zpracování. Jakmile ovšem připustíme patriotismem nezatížené srovnání s originály, je jasné, že v jejich snaživých coververzích Raye Charlese, Wilsona Picketta a dalších není a nemůže být samozřejmost těchto soulových špiček, ba ani dnes už bezejmenných dělníků stylu, pro které byla taková muzika přirozená jako dýchání.

Michal Prokop zaslouží obdiv za to, jak coby samouk zvládl soulové frázování i feeling, ale, málo platné, v jeho projevu je i hodně horlivé upracovanosti. Často zřetelně přehrává, příliš tlačí na emocionální pilu a snaží se být papežštější než papež. Je také cítit, že s anglickými texty není tak propojený (výslovnost nechme stranou, ta je docela slušná) jako na pozdějších deskách s češtinou, a jeho zpěv tak trpí určitou výrazovou jednorozměrností. Lépe zní v rozjetých kouscích jako I Got My Mojo Working, Around and Around nebo What'd I Say, v pomalých písních se někdy zbytečně „škrtí".

Stejně tak kapela má všechny žánrové postupy svědomitě naučené a nedá se říct, že by jí to nešlapalo. Pochválit se sluší klavír Ivana Trnky, který leckterému songu přidává na atraktivitě, aranžérské postupy jsou dobře odkoukané, ale ten nenucený drive motownských specialistů je pro Framus Five zkrátka nedosažitelný. Rozhlédneme-li se po dějinách domácí populární hudby, nemá album (o dva roky později přejmenované pro export na Blues in Soul) ve svém žánru široko daleko konkurenci. Ale buďme soudní, je to přece jen spíš dílo talentovaných učedníků, než vyzrálých mistrů.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Michal Prokop/Framus Five Blues In Soul
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal

Krokus - Dirty Dynamite

Krokus / Dirty Dynamite (2013)

Mohyla | 3 stars | 31.07.2014

Krokus - Dirty Dynamite
CD Sony Music Entertainment ‎– 88765415452

Tento príspevok ani nie je recenzia. Len odporúčanie. Odporúčanie pre poslucháčov, ktorí nehľadajú komplikovanú hudbu, ale chcú prežiť príjemnú, temer hodinku, v zajatí hardrocku a rockenrolu v rôznych podobách, od pochodového, typu Rammstein po soft, typu Status Quo. Borci pre nás nachystali 11 pumelíc rôzneho kalibru. Album mi evokuje voľnosť, vietor vo vlasoch, pivečko, zraz Harlejákov a tak podobne. Celkom si ho viem predstaviť, ako hudobný podklad pre film s motorkárskou tématikou! Z uvedených piesní to u mňa vyhráva úvodná, úderná hardockovica Halluljah Rock'n'Roll. Spomínal som 11 piesní, ale album ich má 12. V poradí šiesta Help je úplne odlišná. Je to typický "ploužák" a v spojení s chrapľákom Marca Storaceho vyznieva výborne. Hodil by sa na spomínaný zraz, polnoc, pomalý taneček s dievčaťom v objatí...
Album je podľa mňa nahraný s chuťou, má šťavu, borci zo seba nerobia komplikovaných umelcov, skladajú a hrajú to, čo ich baví a robia to dobre! Hodnotenie - 3*.

» ostatní recenze alba Krokus - Dirty Dynamite
» popis a diskografie skupiny Krokus

Festa Mobile - Diario di viaggio della Festa Mobile

Festa Mobile / Diario di viaggio della Festa Mobile (1973)

hejkal | 3 stars | 30.07.2014

Z predposlednej cesty do Talianska som si opäť priniesol niečo miestne, ešte šťastie, že Taliani vo svojich CD-šopách majú pre Progressive Rock Italiano vyhradený osobitný priestor. Voľba padla na Diario di viaggio della Festa Mobile skupiny Festa Mobile, o ktorej som nevedel nič (nepamätal som si ju ani z Croceho encyklopédie, kde sa, samozrejme, nachádza). Jednoalbumovka sa mi však odvďačila tak, ako som dúfal, posúďte samy:

La corte di hon načne klávesák emersonovským spôsobom, čomu neskôr sekunduje i rytmika a do toho melodramaticky jačí spevák, aby sa nepovedalo. Prosto klasický taliansky progrock. Gitarové sólo je „hard“ ako sa len dá, čo je super. Canto sa dlho rozbieha, nástroje si bezhlavo šumia, brlblú, až je z toho zrazu ďalšia hardrockovo prifarbená artrockovica. Za naliehavosť by mal spevák dostať metál. Jemnejšia skladba Aristea vyrušuje spáča prakticky len gitarovým sólom, Ljalja si tiež voľká v mori pokoja, je to taká „genesisovská“ selanka. V jednom okamžiku sa privalí búrka a potopí väčšiu časť posádky, ale to na veci nič nemení. Ritorno ponúka do tretice to isté, nuž si pokojne vyhraďte čas na hlivenie a nechajte sa unášať mierne melancholickými vlnami muziky, ktorá mohla vzniknúť azda iba v Talianskych rockových zálivoch. A ten "emersonovský" klavír nemá chybu.

Nie je to najzásadnejšie dielo, aké som kedy počul, ale poctivá talianska sedemdesiatková progovica a to ja veru môžem.

» ostatní recenze alba Festa Mobile - Diario di viaggio della Festa Mobile
» popis a diskografie skupiny Festa Mobile

Humble Pie - Go for the throat

Humble Pie / Go for the throat (1981)

vdeck | 3 stars | 29.07.2014

Humble Pie a jejich poslední studiové album, natočené a vydané pod jejich hlavičkou ještě za života Stevea Marriotta – to je několik fanouškovských jistot, které s určitostí, rovnající se sto procentům, naleznete na každém albu téhle rockové legendy.

Pies na všech devíti skladbách „Go for The Throat“ sázejí jeden boogie riff za druhým, většina skladeb stojí na honky-tonk pianu, objevuje se stylotvorná foukačka a Hammond organ. A to vše podpírá tradiční doprovodné vokály a skvělý pěvecký výkon Stevea Marriotta.

Úplně mi není jasná role Bobbyho Tenche, který v dobách Jeff Beck Group (Mk.II) fanoušky přesvědčil, že je sám velice dobrý zpěvák, ale v těch „hubených“ dobách klasického bigbítu se asi každý musel něčím živit.

Album otvírá presleyovská klasika „All Shook Up“ a uzavírá „Chip Away (The Stone)“, kterou přibližně ve stejné době nahráli američtí Aerosmith. Pie také zařadili Marriottovskou klasiku ještě z dob Small Faces „Tin Soldier“, která v této verzi nijak neurazí. Nejslabší mi připadá titulní „Go for The Throat“, ale rozpaky z jejího poslechu naštěstí napraví hned následující „Lottie And The Charcoal Queen“, což je jakýsi „pieovský etalon“, jak hrát nadupanou soul rockovou skladbu.

Zbývající nahrávky jsou poctivé „odsýpačky“ a při jejich poslechu člověk zjistí, že vyjít tohle album o třicet let později, určitě by se dočkalo lepšího přijetí, než v dobách, kdy byl klasický „bigboš“ celosvětově na úbytě.

Tehdy jsem album odzívnul a přiznávám, že by na mé dnešní škále nedostalo ani 30/100. Roky a dosáhnutý věk upravují tehdejší přezíravé hodnocení.

Steve je, a vždy byl, jeden z nejosobitějších rockových zpěváků, který bohužel odešel příliš brzy… jeho nasazení mi stále schází.

vdeck škála 65/100

» ostatní recenze alba Humble Pie - Go for the throat
» popis a diskografie skupiny Humble Pie

Ben - Ben

Ben / Ben (1971)

hejkal | 4 stars | 29.07.2014

Kedysi, koncom 90. rokov, bol internet v plienkach a nájsť v ňom informácie o starých zabudnutých kapelách nebolo tak jednoduché, ako teraz. Pamätám si, že prvé objavy tohto typu som vykonal spoza školských kompov na výške počiatkom nultej dekády a výsledkom boli (strohé) informácie o kapelách ako Lyd, McPhee alebo Ben. Počas zveľaďovania zbierky som na CD poslednej menovanej formácie párkrát narazil, ale v pamäti zafixované slovo džez ma vždy prenieslo k iným titulom, nuž staršie vydania napokon zdúchli z obchodov. Až donedávna. Repertoire chytilo druhý dych a album vrátila na pulty. Neváhal som.

Štyri inštrumentálky sa prezentujú klasickým džezrockom, rytmika s občasnou gitarou navodzujú dojem rockovosti, klávesy a dychy zasa džezu. Je to dosť tvrdé a zároveň dostatočne konzistentné, aby sa z toho nestalo „voľné“ džezovanie bez zmyslu i súdnosti. Skladbu po skladbe nemá cenu popisovať. Keď máte na podobnú muziku náladu, Ben vás nesklame.

Výborný album určený (nielen) priaznivcom saxofónu.

» ostatní recenze alba Ben - Ben
» popis a diskografie skupiny Ben

Day of Phoenix - Wide open n-way

Day of Phoenix / Wide open n-way (1970)

hejkal | 5 stars | 28.07.2014

Dánsku progresívnu scénu z počiatku 70. rokov mám vo svojej zbierke zastúpenú najviac zo všetkých európskych severských krajín. Keď Esoteric vydalo pred dvomi rokmi album Wide open n-way od Day of Phoenix na CD, dajako mi to ušlo. Ale nič nebolo jednoduchšie, ako tento omyl toho roku napraviť. O kapele som dosť čítal, album je považovaný za jeden zo základných dánskych počinov, tomu sa jednoducho nedalo odolať. Keď sa nad tým zamyslím, už mi ku šťastiu chýba iba Pan, ale človek nemôže mať všetko. Späť k veci.

Wide open n-way si príjemne „hippiesácky“ kváka do éteru, troška „colosseumovskej“ nálady jej dodáva na dokonalosti, hneď je jasné, že budeme kamaráti. Nič na tom nezmení ani vpád psychedelického zájazdu chránencov psychiatrickej liečebne. Následná jazda po vzore hardrockových smrtiacich gitarových sólovaní tomu už len nasadí korunu. Gitara má prekvapivo čistý zvuk, troška špiny by jej dodalo na objeme, takto znie ako vypadávajúce vlasy z plešiny, ale nevadí. Obligátne zopakovanie úvodných slôh dodá zdanie kompozičnej komplexnosti (aby sa nedostavili komplexy...) a je tu totálna hippie vybrnkávačka Cellophane #1/Cellophane #2. Páči sa mi, ako sa do nej občas na okamih dostavujú temné tóny. Dlhočizné gitarové sóla sa prelínajú priam v pretekárskom tempe, mňa tieto space-vlasaté „džemy“ bavia, je to úžasne autentické, akoby som bol v marihuanovom poli a čakal na Woodstock. Celá halúzka trvá cez trinásť minút, čo veru neprekvapuje. Vlastne mi to pripomína muziku Stevea Hillagea. Pokus o tvrdú záležitosť sa prevtelil do krátkej skladby If you ask me. Sedí jej to. Posledný dlhometrážny kúsok Mind funeral je dosť temný, kapela mieša space nálady s hardrockovými prísadami, do toho furt nejaká zmena, vyhrávka, postupka, vybrnkávačka, len nech je to artové a zároveň prístupné, ako sa len dá. A keď už si myslíte, že Vás nič neprekvapí, nastúpi bublajúca basa a džezový klavír si to „frí“ spôsobom rozdá s éterom, kým ho nerozmliaždi gitara a neforemné dychy. Toto už dnešné decká nezvládajú, je iná doba a časy bezstarostnej hašišáckej muziky sú fuč. Inak, pripomína mi to jeden vtip. Príde chlapík za hudobníkmi a hovorí – hrali ste hrozne, nič neladilo, celé to bolo rozbité, no des.
- No ale my hráme free džez.
- Aha, tak to potom bolo super.
Rozdiel medzi nezohratou amatérskou kapelou a špičkovou džezovou suitou je často k nerozoznaniu. Ale späť k albumu. Cat Stevens by sa potešil záverečnej akustickej rozlúčke Tick-tack.

Bonusy prinášajú trošku ezoterickej atmosféry v príjemnej skladbe Tell me. Basa je neskutočná. I think it’s gonna rain today je ešte pohodovejšia vec, pričom aj tu si basák surfuje na vlnách, ktoré sa dajú len obdivovať. K albumu pasujú.

Toto je jednoducho dokonalá muzika šitá na mieru môjmu staromilskému vkusu.

» ostatní recenze alba Day of Phoenix - Wide open n-way
» popis a diskografie skupiny Day of Phoenix

Bolder Damn - Mourning

Bolder Damn / Mourning (1971)

hejkal | 4 stars | 28.07.2014

Americké chrčiace hardrockové formácie nemajú chybu. Mám pre ne slabosť, nuž ma tohtoročný prírastok v podobe albumu Mourning kapely Bolder Damn nielenže potešil, ale priam nadchol. A to už v obchode, stačilo omakať obal a vypočuť si odporúčanie predajcu.

Ostrá hrmavica pomenovaná BRTCD stavia na tom, že aj rokec možno pretaviť do záhrobného hardrocku, kde na nejaké kvitnúce kvetinky naozaj nehrá. Bluesová formula prostá „Schumacherovej“ kómy Got that feeling znie, akoby sa splašené slonie stádo prehnalo plechovou skládkou. A rachot pokračuje. Monday mourning, Rock on,... Jedna gitarová dávka kyseliny strieda druhú, tlčúca rytmika by zahanbila aj armádu šaolinských mníchov z čínskych kung-fu filmov. Spevný kúsok Find a way je príjemným spestrením medzi leptajúcimi gitarovými sólami, Breakthrough funguje na rovnakej formule, ale ústrednou skladbou albumu je viac ako štvrťhodinová Dead meat. Nielenže oplýva bezkonkurenčne najpomalším rytmom na albume, ešte má aj srdcervúce gitarové vyhrávky, hotová balada. Pravda, v podaní raneného bizóna, ktorý zistil, že môže rozdupať dochrámaného kovboja ležiaceho v zmesi prachu a vlastnej krvi kdesi popri železnici na Divokom západe. Že sa nálada zmení a stane sa z toho dynamická korida, azda ani nemusím písať. Metal bledne pred bolehlavom, ktorý sála z gitarového sóla, ktoré je, ktovie, prečo, hrané na zubnej vŕtačke. Dalo by sa povedať, že je to niekoľko navzájom nesúvisiacich skladieb v jednom, ale načo byť hnidopichom, kapela sa určite tešila, akúže to „kompozíciu“ zošila konskou ihlou po vzore Frankensteina. Aby som sa vyjadril aj miestnym preferovaným jazykom - mňamka.

Hard rock, ktorý sa na nič nehrá, čo viac si priať. Navyše s neopakovateľným americkým štrkotaním. To je pre mňa manna nebeská.

» ostatní recenze alba Bolder Damn - Mourning
» popis a diskografie skupiny Bolder Damn

Scott-Heron, Gil - Nothing New

Scott-Heron, Gil / Nothing New (2014)

vdeck | 5 stars | 28.07.2014

Posmrtně vydané nové verze nahrávek staršího materiálu Gila Scott-Herona, které vznikaly paralelně s novinkami, nahrávanými pro poslední oficiální Gilovo album "I'm New Here".

Producentovi Richardovi Russellovi se v průběhu čtyř let (2006-2009), patrně neplánovaně a nevědomky, podařil jeden z největších producentských majstrštyků, když zachoval možná nejzajímavější podobu Gila-básníka, který přednáší svoje texty/básně za vlastního intimního klavírního doprovodu.

Mezi perly Scott-Heronovy kariéry (m.j. Better Days Ahead, Your Daddy Loves You, Pieces Of A Man) jsou vkládány cca třiceti vteřinové Gilovy vzpomínky a glosy.

Osobně považuji za nejsilnější interpretační okamžik celého alba zkrácenou verzi tracku The Other Side. Gil se v průběhu písně jakoby imaginárně za pianem napřímí, zvýší hlas a zlepší výslovnost, aby dal vyznít textu skladby, která je vlastně předělávkou skladby z roku 1971 (Home is Where the Hatred Is), kterou vydal v roce 1994 na albu Spirits a jež se na tomoto albu rozrostla, oproti původní verzi z roku 1971, na úctyhodných devatenáct minut a Gil v ní rekapituluje svůj život.

Nakladatelstvi XL Recordings umožnilo vydáním těchto nahrávek, aby se Gil rozloučil, byť posmrtně, tou nejlepší formou s lidmi a světem, které tak miloval.

vdeck škála 100/100

» ostatní recenze alba Scott-Heron, Gil - Nothing New
» popis a diskografie skupiny Scott-Heron, Gil

Status Quo - Dog Of Two Head

Status Quo / Dog Of Two Head (1971)

hejkal | 4 stars | 28.07.2014

Status Quo mi nikdy k srdcu neprirástlo, hoci hrá muziku, ktorá je blízka blues. Niektoré skladby nemajú chybu, ale zväčša sa ich singlová tvorba až priveľmi núka každému okoloidúcemu a to mi nevonia. Čerstvo som si zadovážil album Dog of two head, ktorý si veľmi považuje môj otec.

Umleitung je šťavnatý bluesrock „se fším fšudy“, Nanana (extraction) sa však radikálne zvrtne na päte a ponúkne country z verandy texaského ranča. Ide o krátky moment, Something’s going on in my head sa čoskoro vráti k ráznemu spevnému bluesneniu, aké kapele celkom šli. Mean girl je klasická „quovina“. Pozitívny náboj, rýchle tempo, nekomplikovaná rytmika a správne bluesové gitarové sólička. Žeby rock’n’roll nemal čo povedať? Pche! Opak je pravdou. Ďalšia minivsuvka Nanana (extraction) prenechá priestor ťažko americkej skladbičke Gerdundula. Že Britom pôjde country blues od ruky, by som ani neveril. A bude lepšie. Parádna svižná i ochrnutá bluesovka Railroad je spestrená hosťujúcim harmonikárom a jeho westernovým fúkaním, z ktorého by mal radosť nejeden príslušník dopravnej polície. Rozhodne ide o vrchol albumu. Someone’s learning nahodí tvrďácky rif a vyvrhne na nepozorného poslucháča nielen črevá, ale najmä poriadne špinavý hard rock, čo milujem. Ba čo viac, celé je to prekladané tichými medzihrami, stopkami, ostro rezanými gitarovými sólami a tak podobne, radosť počúvať! Záver patrí klavírnemu country Nanana, čo je vec, ktorá sa napokon dostala na album nielen vo fragmentoch.

Za priehrštie bonusov ponúkne drsnú alternatívnu verziu Mean girl, tú istú vec aj z BBC (záznam z 3.3.1972), doplnenú o Railroad, no a v neposlednom rade sa tu zjavia aj obe strany singlu Tune to the music/Good thinking. Dojem z albumu nekazia. Prvá, ráznejšia boogie-hardrockovka ovláda muzikantov ako voodoo bábika v rukách zručného šamana. No a druhá je blues ako vyšité, vymaľované, vyhrané, autentické... Pokojne si ďalšie prídavné mená doplňte samy.

Veľakrát som sa presvedčil, že kapela znie často inak z hitu z rádia a inak na albume. Aj Status Quo mi to týmto albumom potvrdilo. Neveril by som, že to niekedy poviem, ale toto je výborný bluesrockový prírastok. Netvrdím, že sa stanem kompletistom, kúpy však rozhodne neľutujem a v budúcnosti si určite niečo od kapely zadovážim (rok 1970 a Ma Kelly’s greasy spoon s Junior’s wailing v playliste ma veru láka, absencia singlov dtto).

» ostatní recenze alba Status Quo - Dog Of Two Head
» popis a diskografie skupiny Status Quo

Buckley, Tim - Happy Sad

Buckley, Tim / Happy Sad (1969)

Akana | 5 stars | 28.07.2014

Na svém třetím albu se Tim Buckley jednak vzdal spoluautorské podpory kamaráda Larryho Becketta a porpvé si za všemi notami i slovy stojí sám, jednak se zhluboka napil z jazzového pramene a takto posílen udělal ve své tvorbě ještě větší skok, než jaký odlišoval jeho první dvě nahrávky. Ukazuje se, že svobodně se přelévající jazzové vlnění je tím pravým živlem pro Buckleyho rozevláté pěvecké poutě, že právě to mu umožňuje rozšněrovat tradiční písňové korzety a volně dýchat.

Folkrocková minulost ale není úplně zapomenutá, akustické i elektrické kytary se skladbami vinou stále v jejím duchu a třeba Buzzin' Fly nebo křehká závěrečná Sing a Song for You si uchovávají písničkářskou sevřenost. Naproti tomu v rozsáhlejších kompozicích, kde tón udávají jazzově rozvolněná basa a vibrafon, už se Buckley nenechává ničím svazovat a ždímá ze svého hlasu trýznivé emocionální oblouky. Ani tehdy ale nesklouzává do totálních improvizací, drobky melodických variací si stále značí cestu, aby úplně neodlétl. Zatím nejzazšího bodu na cestě za formální nespoutaností dosahuje v kongy rozvířené Gypsy Woman, nejdynamičtější skladbě alba.

Písně na Happy Sad jsou už na hony vzdálené vzletným folkrockovým popěvkům z debutu, něco ale v Buckleyho projevu zůstává a noří se do ještě větších hloubek: odevzdaná, hořkosladká rozervanost, kterou jasně vyjadřuje i titul alba. Už jí ovšem nesrvíruje v přehledných písničkových schématech, zvyšuje nároky kladené na posluchače, o to výraznější vrypy ale zanechává.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Buckley, Tim - Happy Sad
» popis a diskografie skupiny Buckley, Tim

Who, The - Tommy

Who, The / Tommy (1969)

Akana | 5 stars | 28.07.2014

To, že rock má svojí vývojovou fázi už dávno za sebou, se dá snadno dokázat. Poslechneme-li si prakticky cokoliv, co vzniklo v roce 2013, nečiní nám nejmenší potíž představit si existenci takové nahrávky o pět, deset let dříve. (Jistěže se pořád objevují nové a neotřelé věci, ale jde o to, že jejich výskyt o pár let dřív je MOŽNÝ.) Zkuste si ale představit v roce 1964 něco takového jako je Tommy - to je skoro sci-fi, a přitom jde jen o půl dekády. Musíme si přiznat, že tehdy šlo zkrátka všechno mnohem většími skoky. Není to tím, že by snad muzikanti byli o tolik kreativnější, žánr byl prostě mladý, neprozkoumaný, plný možností a příslibů, které se nutně musely časem vyčerpat.

Od svého druhého alba směřovali The Who právě sem: k velkému eposu vyprávěnému rockovým jazykem, k bombastické nápodobě operního tvaru, kterou by všechny omráčili. A to se jim podařilo, i když dobové kritiky ne vždy nadšení fanoušků sdílely. Je pravda, že příběh nedosahuje působivosti o něco pozdějšího Weberova a Riceova monumentu Jesus Christ Superstar, jednotlivé epizody se zdají být trochu násilně poslepované a osudy traumatizovaného chlapce Tommyho tudíž nevyvolávají takovou bouři emocí (filmová verze z roku 1975 byla v tomhle o krok dál, ale ani ta nedokázala děj dostatečně zpřehlednit). Ale hudebně se The Who vzepjali k životnímu výkonu, kterým tenhle koncepční dvojalbový formát obhájili.

Zůstali věrní svým typickým vyjadřovacím prostředkům, ale roztáhli je do nebývalé šíře, což je ovšem nepřipravilo o energii a stylistickou soudržnost. Ani v těch nejlyričtějších pasážích nemizí zřetelný rytmický tep, množství změn a přechodů působí přirozeně a nebolí z něj hlava. Plnohodnotné písně se střídají s krátkými spojováky posunujícími děj a instrumentálními mezihrami, nic z toho není odfláknuté, každý hudební motiv stojí za pozornost. Ani na hity není album chudé, některé z těch nejznámějších (Christmas, Pinball Wizard) představují i významné přípodotky k hardrockové evoluci.

Roger Daltrey si hravě poradil s velmi náročnými melodiemi, skvěle mu sekunduje i Pete Townshend (za všechny slavná The Acid Queen), který ale samozřejmě exceluje hlavně svými monstrózními beglajty a autorstvím drtivé většiny skladeb. John Entwistle nezůstává se svojí důmyslně vedenou basou pozadu a i on si občas sólově zapěje. Moonovy furiantské kanonády to pak celé stloukají dohromady. Jistě, když si navíc přimyslíme vizuál - Daltreyho hřívu a poletující třásně, Tovnshendovy "mlýny" a roznožky - ,je to pompézní až hrůza. Ale je to taky pořád rock'n'roll. Naparáděný, pózující, velikášský, ale nic z toho nezastírající, plnokrevný a nudě na hony vzdálený.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The

Sassafras - Expecting company

Sassafras / Expecting company (1973)

hejkal | 4 stars | 28.07.2014

Sassafras nepatrí ku skupinám, o ktorých by som mal do tohto roku nejaké povedomie. Myslím, že som ani nezavadil o jej názov. Až tu zrazu vydavateľstvo Esoteric vydalo prvý album na CD a, logicky, počin Expecting company skončil v mojej zbierke. Je dobré, že sa ešte aj dnes nájdu vydavateľstvá, na ktoré sa človek môže spoľahnúť, že mu naservírujú vykopávkovú muzičku s funkčným bookletom a kvalitným prevedením všetkého, čo treba prevádzať.

Pohodový boogie-hard rock hojne obsypaný dvomi gitarami, ktoré o striedmosti ani len nepočuli, zato nemenovaný adept z revíru siedmich smrteľných hriechov je im po chuti, buráca z úvodnej skladby Electric chair. Busted country blues je naozaj prériová záležitosť, dobrá nálada z toho prýšti na hony. Masívne gitarové nástupy otvoria hardrockový kúsok Beans and things, spevák škrípe zubami až v krku, melodické „aákanie“ znesie náznak glamu, ale nebojte sa, celkový dojem to nepokazí. A to ani perkusijno-klávesová vsuvka, ktorá akoby vypadla niekde z juhoamerického karnevalu. Po „santanovsky“ si do toho zakvíli aj gitara, dobre jej tak. Zadumaná balada Across the seas of stars sa sústredí skôr na minimalistické prejavy s dôrazom na vokály, vôbec sa ”Sassafrasáci“ s nejakými zložitosťami nezapodievajú a nechýba im to. Zdvojené gitarové vyhrávky, rázne tempo, spevný vršok, rockovica School days nemá chybu! Záver obráti Free bird naruby, spomalí a nechá gitaristov srdcervúco vyhrať z nástrojov to, čo obvykle spájame s citlivou atmosférou. The way of me ponúka to isté s parádne zachripeným hlasom za mikrofónom, je to posadenejšie a melodické vyhrávky na seba nikdy nenechajú dlho čakať. Iste, cukrové medzihry plné úkania nemôžu chýbať, čo už. Ešte, že gitara je plnšia ako mestská hromadná doprava v rannej špičke. Strohé „statusquácke“ boogie The goose that laid the golden egg by sa hodilo aj do rádií, čo sa dá povedať o titulnej dvojskladbe Expecting company/Meanwhile back in Merthyr. Najprv je to clivá záležitosť, emócie sa rinú prúdom rieky Léthé, priam „yesovské“ spevy prekvapujú, no a potom nastúpia rýchlejšie tempá a gitarové „hrátky s čertem“. Dôjde aj na dupák a záver patrí nielen čistému drsnému „hard“ rockovaniu, ale i takmer „wishboneashovskej“ stavbe sól. Frenetické výkriky sú už len povestnou čerešničkou na torte.

Bonusová singlovka Oh, don’t it make you want to cry ponúka priam gýčovú estrádnu produkciu. Nie, nemyslím si, že dychy alebo akékoľvek nástroje sú automaticky znakom „vyššieho“ umenia pre „náročných“, takže tento pokus o brassrock akceptujem iba v sólovej pasáži, kde sa kapela krátko, ale ostro vyjaší. Kansas city wine zasa nabehne na harmonikou podkreslený boogie-rock prekypujúci dobrou náladou ako vodca Sovietov pri rekapitulácii stavu na Ukrajine. Vo všeobecnosti sa nejedná o nič, čo by stálo za vyzdvihnutie, kapela sa, na rozdiel od albumu, až priveľmi snažila o predajnú tvár.

Občas je skupina prirovnávaná k Status Quo, aj by som súhlasil, ale na rozdiel od produkcie zmienenej veličiny mi tento album sedí. Je tvrdší, než by sa zdalo a priaznivcov priamočiarej gitarovej muziky ho veľmi rád odporučím.

» ostatní recenze alba Sassafras - Expecting company
» popis a diskografie skupiny Sassafras

Utopian Fields - Utopian Fields

Utopian Fields / Utopian Fields (1989)

alienshore | 5 stars | 27.07.2014

Internet ponúka množstvo odkazov a informácií, no niekedy ani to nestačí na odhaľovanie skrytých pokladov progresívneho rocku. Existujú totižto ešte väčší blázni ako ja, ktorí sa priam vyžívajú v objavovaní absolútne neznámych kapiel a presne to sa mi stalo pri kapele Utopian Fields. Pri prehrávaní LP som mal naozaj pocit, že počúvam nejakú fakt dobrú skupinu zo 70-tých rokov. Samozrejme dovtedy, dokým som sa poriadne nepozrel na rok vydania a tam bol 1989. Moc som tomu nechcel veriť, ale je to naozaj správny údaj. Jediné čo snáď trochu zapadá do tohto obdobia je o čosi jasnejší zvuk bicích, ináč je to totálne retro 70-tých rokov s tým najpoctivejším úmyslom.

Kto má rád klasické prog-rockové kapely ako Camel, Pink Floyd či Wishbone Ash si môže prísť na svoje. Je tu z každého niečo a títo Nóri vedeli zložiť skutočne nádherné songy, pri ktorých objavujem množstvo pocitov a emócií. Prepletené akustické a elektrické gitary pripomínajú v mnohom Wishbone Ash či Camel. Spevák Lars Fredriksen je veľmi vierohodný a má príjemnú farbu hlasu, ktorá extrémne nevyčnieva nad hudobné nástroje, ale skôr tomu dáva akúsi korunu krásy. V podstate všetko je podriadené kompozícii a je to veľmi dômyselná muzika plná skvostných melódií a aj inštrumentálnych výkonov.

Dôležitým prvkom tohto debutového albumu je určite jeho jednoliatosť. Je to niečo ako príbeh, ktorý sa postupne otvára pri každej ďalšej skladbe. Dávno som pri počúvaní LP tak nepookrial, je to proste album s estetickým cítením a ide z toho jasná pozitívna energia. Nič prevratné tu nie je, no výpovedná hodnota ich hudby je dostatočne silná. Symfonické klávesy zahrejú pri duši a rovnako je tomu aj pri odspievaných melódiách. Úvodná "...Of a New Life" pootvorí brány do krajšieho a prívetivejšieho sveta hudby. Dvojica skladieb "Sun" a "Wishful Thinking In The Garden Of Eden" pokračuje v nastolenom tempe a ani tu nechýba kopec čarovných melódií. Druhá strana LP-čky obsahuje dve dlhšie kompozície "Cloudless Sulphur" a "Metamorphosis: Sunrise of God's Creation". Pri "Cloudless Sulphur" zaznie flauta a aj harmonika, a navyše má úžasnú atmosféru. Všetky skladby majú silné nosné motívy a aj nejakú tú pointu. Pri gitarových vyhrávkach a sólach doslova slintám, podobne je tomu aj pri klávesách. Jednoducho povedané nechýba tomu duša a to je snáď asi najvzácnejší hudobný odkaz tohto diela.

Je škoda, že je to tak okrajová záležitosť a nemá možnosť sa dostať do širšieho povedomia. Upozorňujem, že odposluch nebol robený z digitálnych audio súborov, ale z klasickej LP-čky a môžem povedať, že to znie naozaj luxusne. Utopian Fields vám budú spievať o tom, že tento svet nie je až takým zlým miestom a je to cítiť z každého ich tónu. Nie je to žiadny neo-prog, je to jednoducho klasický progresívny rock. Album nemá slabé miesto, preto si zaslúži absolutórium.

» ostatní recenze alba Utopian Fields - Utopian Fields
» popis a diskografie skupiny Utopian Fields

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio

Kde to vře

Captain Beefheart & The Magic Band / Trout Mask Replica

zdenek2512
Ahoj Vojto, u Toma Waitse snad ani nemuzes slapnout vedle. Me zaujala i deska s Crystal Gayle One...

Captain Beefheart & The Magic Band / Trout Mask Replica

Voytus
Richards u Waitse pravidelně hostuje už od počátku 80. let. Osobně jej beru jako kapitánova...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

9749 recenzí
1813 skupin
124550 příspěvků ve fóru
2146 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000