Sassi, Yossi Idol, Billy Dane, Warrel Loomis, Jeff Verve, The Black Dub Bloodline Miller, Rick Airbag Ritual

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Dr. John - Gris-Gris

Dr. John / Gris-Gris (1968)

Voytus | 5 stars | 19.10.2018

Gris-gris gumbo ya-ya, hey now gumbo ye-ye

Rádi objevujete v hudbě neotřelé postupy? Sáhnete někdy po něčem naprosto odlišném od veškeré možné hudební produkce? Zajímáte se o ne tolik frekventované žánry, případně jejich spojování? Je Vám blízká 60’s psychedelie? Blues a hudba z oblasti Louisiany? Praktikujete voodoo rituály a jste chorobně pověrčiví? Nemoci léčíte přírodní cestou a při každé možné příležitosti pálíte vonné tyčinky a kadidlo? Uchováváte ostatky svatých? Nebo prostě zrovna potřebujete doktora?

Pokud jste alespoň na první čtyři otázky odpověděli kladně, pak neváhejte sáhnout po debutu Dr. Johna. Garantuji Vám, že po poslechu tohoto alba už nebude Váš hudební svět takový, jako dosud, a že okamžitě budete chtít víc. Ty další otázky, to je jen nastínění atmosféry New Orleans. A že Doktora neznáte? A viděli jste The Last Waltz od The Band? Viděli? A pamatujete si toho bodrého chasníka ve stylovém obleku, v klobouku a brýlích, zpívajícího jednu pecku od klavíru? Tak to je on. Dnes již skutečná legenda americké hudby – záměrně nežánruji, Doktor má obrovský záběr. Hrál s Ericem Claptonem, Van Morrisonem, Rolling Stones, Chrisem Barberem, The Meters, Frankem Zappou a mnoha dalšími.

Od 50. let si buduje reputaci vyhledávaného sessions mana i autora pozoruhodného materiálu. Jeho debut vyšel v roce 1968 a okamžitě se stal kultovním albem, byť u šéfa Atlantic Ahmeta Erteguna vyvolal nejprve reakci: „Why are you giving me this shit? How can I market that boogaloo crap?“. Ale víme, jak to bývá, každé zboží má svého kupce. Album vzniklo díky několika volným hodinám, které měl Doktor a jeho spoluhráči po natáčení se Sonnym & Cher a bylo zamýšleno, jako ukázka kultury New Orleans. Doktor v tu dobu působil v Los Angeles, protože mu kvůli problémům se zákonem bylo doporučeno rodnou Louisianu opustit.

A nyní tedy něco k albu. Hlavní protagonista se představí hned v prvních taktech: “ They call me, Dr. John, The Night Tripper, Got my satchell of Gris-Gris in my hand, Daily trippin' up, back down the bayou, I'm the last of the best, They call me the Gris-Gris man. A pak začne vychvalovat svůj sortiment léků na cokoli. Podobně bizarně, jak zní jeho prostředky, zní i nástrojovka. Mraky perkusí, saxofon, mandolína, dvě basy, příčná flétna (baskytara a kontrabas), a podmanivé sbory.

To, že je tu většinu času nesrozumitelná angličtina, je dáno Doktorovým původem, sbory často dotvářejí atmosféru jen zvukomalebnými slabikami, které působí jako zaříkávaní, jenž má blahodárně působit na pacienta. Ona zvláštní slova jsou směsicí francouzštiny (ovšem změněné k nepoznání), haitštiny a dost možná i jakési improvizované hatmatilky. To promísení kultur je pro New Orleans obzvlášť typické. Však už názvy působí dost netypicky: Danse Kalinda Ba Doom, Croker Courtbullion, nebo Danse Fambeaux. Takže nebudete dojmu, že jste se ocitli ve francouzské restauraci a pročítáte si jídelní lístek. A opodál sedí tenhle borec na baru a vypráví zkazky o různých podivínech, léčitelích a kněžích. Jako byla třeba Mama Roux. Tato píseň je zřejmě nejchytlavější na celém albu, s nakažlivým tempem akorát do tance a jakous takous zapamatovatelnou melodií: „Singin‘ wham bam, thank you ma’m, come down boy’n’follow me.“.

On totiž Doktor častěji zaříkává, než aby předváděl úchvatné melodie. Kdepak, kořeny této hudby tkví hluboko v minulosti, v předávané tradici, než v notách. V blues. V opakování. Cíl je protančit se až do transu. Zapojit se může každý – i tak to místy zní. Neučesaně, nezpěvně, nahodile. Můžete říct rovnou falešně. Syrově. Ale copak jde takovou hudbu dělat jinak? Však ony Vás ty rytmy (nebo spíše polyrytmy) vtáhnou.

A taková Croker Courtbullion má i mimořádně chytlavý, téměř jazzový motiv. I když se postupem času stane zvláštním abstraktním útvarem, v němž hrají důležitou roli i různé zvířecí zvuky. Tenhle lektvar vážně zabírá. Jump Sturdy je poměrně blízko rhythm& blues, takže se v té hudbě úplně neztratíte.

Z alba přeci jen vzešel jeden hit: Podmanivá I walk on guilded splinters uhranula mnoho dalších interpretů: Marshu Hunt nebo Humble Pie a další a další. Pomalá, hypnotická skladba rozvíjí jeden jediný motiv, nad nímž se líně rozvaluje Doktorův hlas, odkazující na močály rodné Louisiany. Skvěle zpracovaný rytmus (například lusknutí na druhou osminu čtvrté doby) a překřikující se sbory Vás nenechají v klidu a za chvíli už si s celou touhle podivnou skvadrou budete zpívat refrén. Zkuste, nebudete litovat.

» ostatní recenze alba Dr. John - Gris-Gris
» popis a diskografie skupiny Dr. John

Judas Priest - Screaming for Vengeance

Judas Priest / Screaming for Vengeance (1982)

vmagistr | 5 stars | 18.10.2018

První polovina 80. let se stala dobou Judas Priest zaslíbenou. Čtyřmi výbornými a vyrovnanými deskami zúročili všechna ta léta dřiny z předcházející dekády a stali se jedním z pilířů čerstvě narozeného žánru. Mým osobním favoritem je z této čtveřice album Screaming for Vengeance, kterým Judas Priest v létě roku 1982 na dálku "soupeřili" s nejnovějšími výtvory Iron Maiden, Motörhead a Saxon o pomyslnou železnou korunu heavy-metalového krále (či královny).

Ač to zní podivně, ze jmenovaných kapel na mě právě Judas Priest v 80. letech působí nejvíce melodickým dojmem. Výrazný podíl na tom podle mě má (což možná zní ještě podivněji) bubeník Dave Holland. Technikou hry nedosahující schopností Cliva Burra či Phila Taylora se uchýlil k jednoduššímu modelu zvanému "játypřechodyhrátnebudu", který v předcházející dekádě proslavil bicman Status Quo John Coghlan. Díky tomu se zvuk kapely uhladil a vznikl v něm prostor, který ovládli kytaristé Tipton z Downingem.

Album se v prvé řadě opírá o pecky s hitovým potenciálem You've Got Another Thing Comin', Electric Eye a Riding on the Wind. Ten šlapavý rytmus, který nás skladbami provází, nepostrádá tvrdost ani chytlavost, ale rozhodně se liší od vlastní rychlostí se často až zalykajících divočin Iron Maiden či buldozerovských řezničin Motörhead. Priest na to šli zkrátka s o něco větším nadhledem. Ale i vedle tří hitů má deska co nabídnout - hymnický otvírák The Hellion, titulní sprinterský souboj Screaming For Vengeance nebo dovedně vystavěné sólo v Bloodstone. Trošku toho "amerického přístupu" přináší nablýskaná polobalada (Take These) Chains, a na podobnou strunu hraje ve zvolněném tempu i skladba Fever.

V kontextu mně známé části diskografie Judas Priest (od Painkillera dál ji vnímám už jen útržkovitě) hodnotím Screaming for Vengeance jako úplný vrchol. Není ani nejrevolučnější, ani nejnápaditější, ani nejhlučnější. Kapela v něm ale smíchala všechny přísady své metalové směsi do vyváženého poměru, v němž se tvrdost snoubí s melodikou a techničnost s přístupností. Čtyři a půl zaokrouhlím zase jednou nahoru.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Screaming for Vengeance
» popis a diskografie skupiny Judas Priest

Soft Machine - Hidden Details

Soft Machine / Hidden Details (2018)

horyna | 4 stars | 18.10.2018

V těchto dnech si v záplavě novinek na své přijdou nejen milovníci melancholie (Riverside, Pineapple Thief), muskulaturního hard-rocku (Uriah Heep), nebo bluesmanů a písničkářů (Bonamassa či McCartney), ale rovněž obdivovatelé jazzu, respektive jazz-rocku. Jedna z kapel, která na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let patřila k pilířům a čelním představitelům tohoto stylu, vydává po dlouhatánských sedmatřiceti letech své nové album. Tou kapelou jsou velikáni Soft Machine. A já se hned na začátku upřímně ptám: Může si fanoušek tohoto odvětví přát víc?

Bývalí členové kapely sice až donedávna účinkovali pod záštitou Soft Machine Legacy, se kterými rovněž vydávali studiová alba, ale jelikož už mezi živými nejsou zakladatelé původních SM Kevin Ayers ani David Allen a v dnešním souboru hrají dva, respektive tři pamětnící ještě pořád slavného období poloviny sedmdesátých let, učiněný krok je více než logický. Dnešní čtveřici Soft Machine tedy tvoří bubeník John Marshall, basák Roy Babbington, chvíli po nich, na poslední desky příchozí kytarista John Etheridge a vše uzavírá protřelý světoběžník Theo Travis na saxofon, flétnu a klávesy. A právě na klávesy zde dokázal vylodit spoustu příjemných a hodně nevšedních zvuků.

Nová deska pojmenovaná Hidden Details má zajímavý obal a krystalicky čisťounký zvuk. Na to, že kapelu tvoří jeden sedmdesátník a dva takřka osmdesátníci, jim to šlape jako zamlada, až máte pocit, že čas a věk u Soft Machine vůbec nerozhodují. Nahrávka zní místy hodně, hodně free a některé pasáže mají blízko k čisté improvizaci. Individuální výkony jsou precizní. Jeden z hráčů načne nějaké téma, swinguje a jazzuje, pomalu se přidává druhý, třetí, čtvrtý, ale nástroje se neslévají v žádný obludný celek, ale naopak, každý si vesele brouzdá v tom svém průzračném řečišti.

Hrací plocha roztažena přes jednu hodinu působí v určitých místech jako hodně těžký zažívací likér. Hlavně Theo řádí a poletuje se svým saxofonem všude okolo vás. Do toho bublá najazzlá bezchybná rytmika, kterou podporuje hravá Etheridgeho kytara. Já osobně mám na desce rád spíš malebnější a klidnější místa, například ve skladbách The Man Who Waved At Trains, Broken Hill, Out Bloody Intro, nebo Breathe, ve kterých se dá nádherně rozjímat a vychutnávat precizní souhru pánů "dědoušků". Avšak rytmičtější a živější kusy jako jsou úvodní Hidden Details, Out Bloody Rageous, Part 1, nebo Fourteen Hour Dream stojí rovněž za pozornost.

S čistým svědomím musím podotknout, že nepatřím k nějak velkým obdivovatelům této kapely. Z podobné oblasti pocucávám celkem často, ale jde o nektar z jiných květů, než těch, které vyrůstají na louce "hebkých strojů". V poslední době mě ale zvědavost pohání k průzkumu právě podobných, služebně "přestárlých" instrumentálních ikon té které hudební oblasti.

Soft Machine, podobně jako vysloužilí Uriah Heep či božský Paul McCartney svými novými nahrávkami znovu dokázali, jak dobří jsou skladatelé i hráči. Všichni patřili ve svých počátcích ke světové špičce a tento vysoký statut si dokázali udržet dodnes. Bravo. Se známkováním je tu trochu problém. Pravověrný džezmen (věřím že takový adam nebo bullb) bude z alba nadšen a klidně vytáhne známku nejvyšší. Pro mne je to dnes velice povedená čtyřka.

» ostatní recenze alba Soft Machine - Hidden Details
» popis a diskografie skupiny Soft Machine

Who, The - Tommy

Who, The / Tommy (1969)

EasyRocker | 5 stars | 17.10.2018

Bouřlivě kulturně se valící šedesátky, jejichž druhá polovina vyplavila již některé zcela zásadní hudební drahokamy mezi černé drážky. Do světa ovládaného strohou vědou se vluzují mystéria, metafyzika a východní filozofie, vše staré je najednou zpochybněno. Zkoumá se, proč jednáme tak, jak jednáme, podvědomí, regrese, sny, vina a trest. Také magický vedoucí mr. Pete Townshend se ujal po svém těchto témat.

Čiré klávesy, skvostně lámané akustické kytary a už proslavené Entwistleovy rohy přinášejí jedinečnou Overture. Kam že se to ten zpropadenej Sampson ztratil? Akustická krása míří snad až k mr. Pageovi. It´s a Boy - magické rohy, plačtivý hlas oznamuje Tommyho zrození. Paní Sampsonová, to je přece slávy! Čistá melodická krása kytar přináší 1921. Přichází už ale v plné polní čarostřelec Daltrey - jen si vezměte, koho všeho na desce musel zastat. Úctyhodné. A co teprve naživo. Milenecký páreček si to maluje - voják je ale voják a volí pomstu, Tommy nesmí vidět, slyšet, ni cítit.

Amazing Journey je tak patentně krásná whoovská skladba s posmutnělou, ale tady i extatickou náladou. Jedná instinktivně, mimořádně prociťuje v mysli hudební symfonie, je silný, vnímavý. Psychedelické sny ale pokračují ve Sparks, dokonalé dokumentaci ospalé, otupělé nálady konce šesté dekády. Bohatost v mozku, ale i v rytmicky skvěle podané hudbě. Eyesight to the Blind (The Hawker), znovu Townshendovy filigránské akustiky, zaprodal se tu snad ďáblu. Přichází ale jasně odsekávané rytmy - nějaký pasák slibuje pomoc.

Nebývalé ostré hardrockové inferno rozpoutá zlobný postulát Christmas, Daltrey tlačí na hrdlo od prvních taktů a celý tlak čtyři minuty nepovolí. Ta nebohá existence nezná Ježíše, Vánoce, může nás vůbec slyšet?! Aby toho nebylo málo, svěří rodiče bezmocný objekt panu Kevinovi. Odporná hra na schovávanou, vyhánění do deště, hřebíky do prstů, opalování cigaretami - to je část pekla. Tahle skladba je hudebně čiročirým smutkem a zoufalstvím a opět vládnou Daltrey s Townshendem.

Doslova geniální riff, kde od počátku neskutečně řádí ďábelský Keith Moon. Naléhavá, tíživá nálada, Daltreymu je zase rozumět každá hrdelní vibrace. Ten pasák je tu zas - a nabízí cikánku s acidem. Dobové, není-liž pravda? Báječně rozložené akustiky následuje výrazná Entwistlovo basové dunění a Moonova dělostřelba, rezonující až v kotli pekelném. Tahle desetiminutovka, Underture, fantaskně zhmotňuje chlapcovy živé, fantaskní, pokroucené drogové sny. Do You Think It´s Alright? - pitoreskní úvaha - co dát toho ubožáka k dalšímu dobrákovi Erniemu? Fiddle About - unikátní, šokující útok Moonovy artilerie s temnými střepy kláves, studenými tóny basy. Daltrey v temné kakofonii líčí další ohyzdnosti na bezmocném cíli.

Vířivé, nekompromisní akustiky přinášejí jeden z největších hitů - samotného pinballového čaroděje. Townshendovy sekající a meloucí riffy a vokální harmonie už sepsaly hudební anály. Jak to ten bezmocný kluk dělá, že hraje tak, že jsem mu musel přenechat korunu?! Rázný There´s a Doctor konečně snad ukáže pravou spásu! Rozjíždí se rázná rocková hitovka Go to the Mirror, vedle oceánu Townshendových těžkých kil tu opět řádí stoprocentní rytmika a v neskutečném historickém refrénu i Daltrey. Kluk funguje, jen v sobě musí něco zlomit. Sám už žádá o propuštění z těch pout. Tommy, Can You Hear Me? se existenciálně ptá. Znovu fantastické akustiky, malující barvami a náladami.

Smash the Mirror není tempově nijak rozpálená, využívá ale proslavený zrcadlový efekt - konečně matka vzteky praštila do té zbytečné věci - a co se nestalo? Sensation, senzace, oznamující, že destrukce zrcadla konečně prolomila pravou příčinu - Tommyho psychický, nikoli fyzický blok. Šedesátkově oslavná tiráda - vždyť je důvod. I poslat ty zatracené trable tancovat! Obskurní rádiový vstup, evokující albového předchůdce - zázračná léčba dosáhla novinových výšin.

Rozverný klavír a opět božský příval čistých akustik. Hlavním čarodějem za mikrofonem je tu ale mr. Daltrey. Sally se do už slavného chlapce zamiluje, jejich kontaktu nepřeje ani její rodina, ale realita, kde je oddělí policie na pódiu. I když si pak vezme jiného, vzpomínka zůstane. Razantní hardrockový riff zahajuje jízdu I´m Free, ta později báječně změkne, tvarována štětci klavíru a všudypřítomných akustik. Objevuje se tu poprvé motiv Mesiáše - budete mě následovat? Vlažné tempo, které Moon rozrývá jen občas, přináší až pastorálně vážnou Welcome. Hlavní hrdina nás vtahuje do hájemství svého domu jako novodobý Spasitel. Zájemců by bylo dosti, vznikne i palác, hlavní principál ale vede asketický život a mnoho lidských radostí si neužijeme. Tommy´s Holiday Camp přivane opět ohavnou postavu Ernieho - trhlá až zappovská hra kláves, perkusí. Ten člověk se neštítí na čerstvě slavném vydělat nepodařeným kempem.

Nad závěrečným skvostem, vpravdě hudebním eposem a postulátem We´re Not Gonna Take It, nemá smysl spekulovat. Nádherně rozběhnutý výkon celé jednotky doslova explozívně korunuje refrén. To, co chlapec prožil, nyní obrací proti okolí, ucpávají se oči i uši, tenhle diktát odmítají. Odcházejí. Závěrečná sekce uzamyká chlapce opět do jeho představ a pocitů.

Jak je opakovaně zdůrazňováno, ohromující síla tohoto díla nebyla způsobena jen inovativním, až šokově působivým popkulturním námětem, ale v nemenší míře ohromnou silou písní, které tu magická čtveřice zaznamenala. Proto je Tommy v mém pohledu tak mimořádný; jde o nevídaný průnik ohromujícího konceptu s fantaskní hudbou, oscilující od syrového rocku až po postmoderní symfonie.

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The

Banco del Mutuo Soccorso - No Palco (live)

Banco del Mutuo Soccorso / No Palco (live) (2003)

Snake | 4 stars | 16.10.2018

CD Sony Music ‎MHCP-1320 /2007/

Výbornej koncert, uspořádanej k 30. výročí založení legendárních Banco del Mutuo Soccorso. Nahrávalo se to 6. července 2002 v Římě a vyšlo o rok později u Sony music v Itálii a v roce 2007 u stejné firmy v Japonsku.

Těžištěm akce jsou sedmdesátá léta a vzpomíná se především na první čtyři studiová alba. Nechybí největší hity kapely : hned na úvod je tady z eponymního debutu pocházející nakládačka R.I.P, po ní svižná a chytlavá Il ragno, dále Canto di primavera, Non mi rompete a - trochu překvapivě - aj "osmdesátkovej" Moby Dick. Jediná, mě neznámá skladba (La caccia / FA# minore) pochází ze sólového alba "Movimento" bosse Vittoria Nocenziho. Písničky jsou v mnohdy notně pozměněném aranžmá, prodloužené, nebo naopak zkrácené a doplněné o dechové nástroje (klarinet, flétna, ságo), ovšem to jejich jádro zůstává samozřejmě stejné. Pro fanouška kapely, který zná originální verze nazpaměť je to ovšem zajímavé poslouchání. Na správné párty nemůže chybět řada hostů a tak si s kapelou břinkne aj několik původních členů - především bubeník Pierluigi Calderoni a klávesista Gianni Nocenzi.

Atmosféra koncertu je výborná, pěkně to odsejpá a jedinou výtku bych měl snad až k příliš dlouhé klávesové exhibici před prvním z přídavků, kterým je srdcervoucí 750.000 anni fa...l'amore? Ovšem když se z reproduktorů vyvalí závěrečná instrumentálka Traccia II, řvu nadšením a chci ještě, ještě, ještě...

V bookletu je krásně rozepsané obsazení v jednotlivých písničkách a tak se dá snadno zjistit, kdo (a z kterého stereo kanálu) vám zrovna hraje. A víte, co je nejlepší ? Ten fantastickej, plnotučnej a krásně čitelnej zvuk. Ta deska hraje líp, než většina dnešní studiové produkce (čistě subjektivně, žádná měření jsem neprováděl). Jenom je mi záhadou, proč na takhle výjimečné akci chyběly kamery, protože Banco těch live DVD zrovna moc nemá. Dva koncerty vyšly ještě na véháeskách (na DVD pak v roce 2004 a 2006), jeden - a výbornej - je součástí box setu Prog Exhibition 2010 a na youtube je záznam vystoupení z Japonska, z roku 2007. Jenomže to v jejich diskografii nějak nemůžu dohledat. Na kapelu takového formátu mi to přijde trochu málo.

Cédéčko je v plastu a velkoformátovej skládací booklet obsahuje tracklist a již výše uvedené podrobně rozepsané obsazení v jednotlivých skladbách. Pak je tu také koláž ze spousty fotografií, jenomže v odstínech červené, oranžové a černé. Výsledkem je chaos, jehož výpovědní hodnota je nulová. Japonská verze se od italské moc neliší. Navíc je tu jen pár těch jejich znaků na hřbetě a zadní straně obalu, přiložený booklet v japonštině (ovšem také s texty písní v obou jazycích) a OBI. Obě vydání už jsou dnes bohužel vyprodaná a případný zájemce bude muset obrážet bazary a aukce. Já to svoje koupil teprve nedávno a jsem šťastnej, že ho mám.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - No Palco (live)
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso

Nazareth - Tattooed On My Brain

Nazareth / Tattooed On My Brain (2018)

b.wolf | 0 stars | 16.10.2018

Tak jako mně Uriáši připravili velmi nečekané překvapení svou novinkou, tak Nazareth po odchodu D. McCaffertyho taktéž, bohužel velmi nepříjemné. Obal připomíná spíše deathmetalovou smečku, Danyho nelze nahradit, ovšem nový frontman, to je tragédie. Pro mě nepříjemný, řezavý hlas, který fakt nedávám. Feeling alespoň přechozích alb The Newz nebo Big Dogs je tentam, ani závěrečný pokus o baladu to rozhodně nezachraňuje. Vyjma (a to snad) úvodního songu tohle zkrátka nejsou Nazareth... Z úcty k legendě bez hodnocení, jelikož to by rozhodně nebylo lichotivé...

» ostatní recenze alba Nazareth - Tattooed On My Brain
» popis a diskografie skupiny Nazareth

John, Elton - Goodbye Yellow Brick Road

John, Elton / Goodbye Yellow Brick Road (1973)

Egon Dust | 4 stars | 15.10.2018

Sir Elton John, ten čo hral na pohrebe celebrite všetkých celebrít Lady Diane. Áno, ten je v rock'n'rollovej kultúre silne na vážkach. Na jednej strane zložil neskutočné veci, ktoré ovplyvnili Guns n Roses, Alice Coopera, či dokonca nášho Maťa Ďurindu, ktorý sám priznal, že pri skladaní "Dnes" fičal na Eltonovi (predsa aj on má svoju "Tonight"). Elton patril v 70. rokoch, najmä v rokoch 1972-73 k najvyhľadávanejším glam rockovým umelcom. Podobne ako Reed sa ku glamu nejako hrdo nehlásil. Priateľstvá s Bolanom, Bowiem, Iggym (ktorý vonkoncom o spojenie s glamom nestál) a samozrejme Cooperom tvorili americko-britské spojenie glam rockovej nadvlády.

Goodbye Yellow Brick Road nepatrí isto k triviálnym glam rock skákaniciam ala Sweet, Slade, Quatro. Je to hodnotné poprockové dielo, ktoré nenesie stopy žiadnej lacnej hudby. Už v úvode ukázali silu pompéznosti ako samotný autor, tak muzikanti a v neposlednom rade pán textár Taupin.

"Funeral for friend" je strop úvodu popovo ladeného albumu! Upozorňujem, lebo uriaší, parplisti lebo pinklflojďáci sa ľahko môžu chytiť a porovnávať. Nie je čo porovnávať. Elton nikdy nebol žiadny silný progres. Našťastie. Dokázať pestrosť a rozmanitosť v jednoduchších pesničkách, to je pre mňa občas väčšie umenie ako v náročných kompozíciách. S pohrebom priateľa štartuje tvrdšia rocková záležitosť "Love lies bleeding" naživo znela dokonale s veľmi dynamickým sólom. Balady, gro Eltonovej tvorby a žiaľ aj pomník jeho rozvoja. To však neplatí ani o jednej balade z tejto LP. Candle in the wind - presne tá z Dianinho pohrebu bola fenomenálnou ódou pre Marilyn Monroe mladého (v tom čase ešte) heterosexuála (už silne bojujúceho so svojou sexualitou ako kamoš Freddie)a so silným textom pána Taupina.

Bennie and The Jets vraj pojednáva o Suzi Quatro a jej kapele. Jej príbeh v jeho vlastnej verzii. Goodbye Yellow Brick Road je skvost. Pieseň "bez názvu", žiaľ asi názov by aj potrebovala, lebo neviem si na ňu spomenúť. Aby sme nezaspali nám Sir Elton pripravil vypalovák na rok 1973 v dosť modernom aranžmáne "Grey Seal", tento šedý plameniak akoby už podvedome ohlasoval prílet na Jamajku (Jamaica jerk off). "I´ve seen movie too" je celkom príjemná ešte stále nie moc monotónna balada. Odbočka k francúzskej šansónovej muzike je jedna z najkrajších piesní albumu a to je "Sweet painted lady". Smutne vyznievajúca a smutne končiaca "Ballad of Danny Bailey (1909 -1934)" je ukážkou textárskej dokonalosti Taupina.

"Dirty little girl" je menej významnejšie pomalé rockové číslo. Kontroverzia a dvojzmyselnosť v časoch sexuálnej revolúcie v tej najhorúcejšej, aká len mohla byť v časoch glitter rocku, sadla do bodky do kontextu tej doby (samozrejme u nás v ČSSR boli glam rockové pesničky brané ako šlágriky typu "Vonia Kakao" a "Volám ťa Džejn"). K veci: Dvojzmyselnosť pesničky "All the girls love Alice" vyznievala silne lesbický ak sa teda skutočne jednalo o Alicu, ktorá pobalamútila hlavu všetkým dievčatám v okolí. Verzia č.2 je tá, ktorú v dokumente "Super Duper Alice Cooper" sám Elton načrtol, že to bola davová psychóza mladých dievčat na po koncerte Alice Coopera, ktorého bol Elton s Berniem v roku 1973 pozrieť. Rock'n'roll stále žije, tvrdil roku 1973 Elton - s kapelou to dokázal hneď dvoma parádnymi číslami.

Prvým trochu beach boysovským "Your little sister can´t twist (but she can rock'n'roll)" a stonesovská "Saturday Night all right for fighting" , kde si splnil sen znieť ako Stones aspoň v jednej kvalitne údernej veci. Keď som videl na CD "Use Your Illusion II" pod "You could be mine" napísané: venované Eltonovi Johnovi a Bernie Taupinovi, časom mi bola jasné prečo. Práve "Saturday Night allright for fighting" má ráz živelného rock'n'rollu a silnej melódie, ku ktorým najmä Axl Rose silne inklinoval. Protipól Axla Rosa a obrovský miláčik žien Jon Bon Jovi si zobral to svoje z nasledujúcej veci. Myslím, že asi poslednej silnej skladbe albumu. Roy Rodgers akoby vystrihnutý do neskorších Mladých Pušiek 2, kde sa dokonca na Joviho Blaze of Glory podieľal aj sám Sir Elton. Žiaľ, moc syrovo neznejú posledné dve skladby možno trochu moc dlhého albumu. Znejú fajn jalovo ako pozadie pri práci niekde v laboratóriu, kde ani nedokážú vyrušiť pri nejakom významnom výskume.

V zhrnutí a v skratke. Goodbye Yellow Brick Road je určite jeden z najlepších albumov dvojice John/Taupin. Určite by som ho dal aj k albumom roku 1973. Vytknúť mu možno len dĺžku. Ako 1LP by to bol veľmi silný album. Či sa to niekomu páči či nie, Bowie ho jednoznačne schoval skladateľský do vačku. Vydal silný album po albume. Skladby pretriedil. Nemohlo sa stať, že nadobudneme pocit, že ani neviem, ktorá pieseň je ktorá. To sa mi v jednom momente stalo na tomto kvalitnom pop-rockovom diele.

» ostatní recenze alba John, Elton - Goodbye Yellow Brick Road
» popis a diskografie skupiny John, Elton

All Them Witches - ATW

All Them Witches / ATW (2018)

northman | 4 stars | 15.10.2018

All Them Witches jsou skupina, která mě uchvátila hned první deskou, kterou jsem slyšel, a tou bylo album Our Mother Electricity. Tuhle desku jsem si poslechl po přečtení recenze tady na stránkách. Věděl jsem, že musím mít vše, co tahle kapela vydala - nejlépe na vinylech. Netrpělivě jsem vyčkával, až dorazí balíček z Anglie, kde jsem si tohle album objednal, když deska dorazila, tak neposlouchám nic jiného.

Úvodní skladba s názvem Fishbelly 86 Onions je monotónně se opakující rytmický útvar se zpěvem, který mi nejvíce připomíná MC5. Následující Workhorse a zvláště 1st vs. 2nd jsou písně hodně ovlivněné blues. Blues jsou ovlivněny všechny písně na tomto albu. U nejdelší skladby s názvem Harvest Feast si vždy, když ji slyším, vzpomenu na How Many More Times od Led Zeppelin, akorát ty skluzy na kytaru se více povedly Jimmy Pageovi. V předposlední skladbě HJTC jsou určité názvuky country, které dokazují, že All Them Witches jsou americká skupina. I když to není jejich vrcholné dílo, mně se tahle deska hodně líbí. V poslední době je to pro mě kapela, která hraje pořádný bigboš, kterému se v jejich případě říká "stoner rock". Abych nezapomněl, písně na téhle desce mají v sobě velkou porci psychedelie.

Maximum jim nedám, ale čtyři hvězdy si zaslouží.

» ostatní recenze alba All Them Witches - ATW
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Schenker, Michael - Arachnophobiac [Michael Schenker Group]

Schenker, Michael / Arachnophobiac [Michael Schenker Group] (2003)

jirka 7200 | 4 stars | 15.10.2018

Patnáct let uplynulo od vydání desky MSG pojmenované Arachnophobiac. Toto album mají dávno fandové hard rocku nenávratně zapsané ve svém podvědomí, přesto je záhodno si ho v období kulatého výročí jeho vydání připomenout. Vraťme se tedy společně proti proudu času až do roku 2000. Jste tam? Výborně. Lehce nastíním situaci. Michael se opět nechal přemluvit k hostování u UFO a vydává s nimi dvě průměrná alba. Na pořádnou koncertní prezentaci nedošlo, Schenker dal totiž přednost plným halám a vystupováním se Satrianim v obrovských halách před objížděním klubů s UFO. Souběžně rovněž pracoval s Pete Wayem na projektu The Plot, jehož výsledek byl uveřejněn na CD až v roce 2003. S MSG vyvrhnul v roce 2001 na trh solidní a barevné album ve stylu melodického metalu/AOR - Be Aware Of Scorpions.

Jak je to v této kapele zvykem, v sestavě se tehdy objevily nové tváře, hlavně zpěvák Chris Logan. Ten se jako jako jediný nominoval do týmu, který začal pracovat na následujícím albu Arachnophobiac. Jako další akvizice zajistil agilní šéf vydávající firmy Shrapnel Michael Varney Stu Hamma, špičkového basmana, který nahrál osm autorských desek a byl uznáván za spolupráci se Stevem Vaiem, Joe Satrianim a mnoha dalšími esy rockového nebe. Na stoličku za bicí usedl neméně známý Jeremy Colson, který udával rytmus Steve Vaiovi či Martymu Friedmanovi. Popravdě – sestava snů. Jen sázka na zatím ne tolik zkušeného Chrise Logana opět trochu překvapila. Krom předchozí desky MSG, kde v podstatě poprvé získával studivé ostruhy, vystupoval pouze s lokálními spolky Phoenix Rising a Outlaw Circus, které se však do širšího povědomí více nezapsaly.

Nyní blíže k desce. Z šeredně rudého přebalu se na nás děsivě šklebí Michael a z jeho úst vylézá nějaký odporný pavouk. Brrr, dlouho jsem neviděl tak odpudivý obrázek. Evokuje to ve mně plakát k hororu Mlčení jehňátek. Snad bude obsah příjemnější.

Úvodní Evermore je taková podivně ospalá, projev Chrise Logana je hodně nevýrazný, zahuhlaný, jako by měl problémy s nosní dutinou. Atmosféru částečně zachraňuje mohutný riff a pěkná sóla kytaristy, z nichž je jedno na konci staženo do ztracena, což je docela škoda, chtěl jsem ho doposlouchat. S tímto nemilým zlozvykem jsem se setkal na této desce ještě několikrát. Při druhé Illusion jsem pookřál, pěkné sólo v úvodu skladby odstartovalo solidní a svižnou hard and heavy jízdu s příjemnou melodií. Titulní Arachnophobiac dal v úvodu vzpomenout na melodii Holy Diver od kolegy Dia, ale jen ve slokách, refrén je o něčem jiném. Zvláštně působí sbory, které si Logan zpívá sám sobě. Jinak ten povedený rotující riff bude v mé hlavě navždy spjat s jednou nejlepších věcí na tomto albu. Rock'n'roll Believer je takové zrychlené blues s pěknou vybrnkávanou melodií.

Tak pozor! V polovině alba jsem si uvědomil, že je to deska založená na hutných riffech! Mnohé kousky jsou vždy na jednom vystavěny a postupně zahušťovány omáčkou vyhrávek a sól. Jen zpěvák jako by se šetřil, zpívá všechny skladby podobným stylem.

S pěkně těžkotonážním blues je spjata i Weathervane, pěvec jako by se ve studiu postupně dostával na potřebnou provozní teplotu. Over Now – povinný ploužák s posmutnělou atmosférou a One world je zase pořádně hutným, dřevním hard rockem s konečně řízným pěvcem. Break the Circle zvyšuje tempo a při poslechu se usmívá každý příznivec poctivého hard and heavy osmdesátkového střihu. Tam, kde předchozí skladba skončila, navázala předposlední Alive, ovšem se zařazeným vyšším rychlostním stupněm. Poslední Fatal Strike je poněkud nudnou tečkou.

Podtrženo, sečteno. Michael připravil riffovou desku plnou dřevního hard rocku přímo navazující na alba UFO Covenant a Sharks. Aby také ne, Arachnophobiac se natáčel se stejným producentským týmem, ve stejném studiu a vyšel i u stejného labelu. Připadá mi, že si ty lepší skladby nechal Michael v šuplíku a na předchozí desky UFO je nepoužil. Celistvou a solidní hráčskou souhru kazí poněkud toporný hlas Chrise Logana. Kam se poděl ten drsoň, co se na předešlé desce Be Beware to Scorpions nebál zatlačit na pilu. Byl snad s Klausem ze "Škorpíků" na operaci hlasivek? Zde mu chybí větší zápřah, energie a trochu barevnější projev.

Někdo vyčítá desce i několik sól, které nahrál Jeff Watson, kytarista Night Ranger. Já si myslím, že do písní bez problému zapadají a kdyby to v bookletu nebylo uvedeno, nikdo by to nepoznal. Pokud se vám však ztratí kytarista v závěru nahrávání a ozve se až z přísně střeženého oddělení protialkoholní léčebny, tak mnoho jiných možností než najmout kolegu na výpomoc nezbývá. Turné k albu bylo stejně adrenalinovou akcí jako nahrávání. Rušené koncerty, potyčky mezi spoluhráči ústící ve vážné zranění zpěváka, nebo některá vystoupení odehraná jen z části - to bylo zbytečnou kaňkou na následné prezentaci materiálu desky Arachnophobiac, které se nedostalo takové pozornosti,jakou by si zasloužila.

Poctivých nahrávek kytarových velikánů, kteří by byli schopni rozpustit své ego a složit desku bez nekonečných a zdlouhavých sól mnoho není. Michael Schenker je jedním z mála, který to dokázal.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Arachnophobiac [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Big Big Train - The Underfall Yard

Big Big Train / The Underfall Yard (2009)

horyna | 4 stars | 15.10.2018

Na světě je tolik kapel, takové moře hudby, o kterém by člověk rád něco napsal, ale čas mu nechce dovolit víc a zůstává zkrátka tím neúprosným vládcem všeho. Jeho panování se zatím nikomu z nás nepodařilo uniknout a jistě to tak zůstane i po řadu dalších nekonečných let. Jedním z restů, který chci teď napravit, je i recenze tohoto díla.

Big Big Train patří mezi moje velké oblíbence. Samozřejmě teď mluvím o té druhé - kvalitativně podstatně významnější epoše v historii souboru. Začátky kapely nejsou závratně působivé, první nahrávky vydané ještě v devadesátých letech absolutně neodhalují potenci kvality, která jde nejpozději s nahrávkou The Difference Machine strmě vzhůru. V jejím případě (a možná už v případě předchůdce Gathering Speed) můžeme mluvit o hotové kapele, která si je zatraceně jistá tím, co právě dělá.

Prudký nárůst invence a nezdolnou tvořivou sílu, která začala právě tehdy kolovat žilami tohoto souboru, lze vytušit v každičké skladbě, její části, sloce, refrénu či instrumentální mezihře. Nápadité využívání dechové sekce, časté změny rytmů a nálad, čerpání inspirace z folkové oblasti, dechberoucí instrumentální kolorit i vokální barva, dravost a nenapodobitelnost Davida Longdona respektive Seana Filkinse udělaly z BBT jednu z největších kapel na progresivní scéně.

Když pominu album, které mě s kapelou seznámilo (Folklore) a o kterém si stále myslím, že patří k mezi jejich nejlepší, ten skutečný vrchol byl dosažen s dvojicí English Electric. To je celkem holý a nepřeslechnutelný fakt. Zpátky ale k desce recenzované. Ta hraje v mých očích trochu upozaděnou roli. Leží mezi titánským Difference Machine a zmiňovanou top-elektřinou č. 1. Kapela se v jejím případě až příliš zahleděla do folku a jeho derivátů, kterými v množství více než potřebném zahlcuje své složitě strukturované skladby. Tempo je často velice pomalé a baladický charakter alba přivádí diváka do mírně letargické nálady. Přitom začátek desky je famózní.

Vše se otevře dechberoucí atmosférickou předehrou Evening Star a jednou z nejlepších písní BBT, skladbou Master James Of St. George. Tady se musím poklonit především Davidu Longdonovi, jehož sytý a uhrančivý projev propůjčuje písni skutečně silný punc originality. Odevšad se ozývají boční doprovodné vokály, které se různě překrývají a doplňují. Zvuk je jako ze škatulky, všechny nástroje jsou precizně izolovány, poslouchat tak skvostně sejmutou baskytaru je opravdová lahůdka. Třetí Victorian Brickwork začíná velmi sugestivně, posléze však přejde do obrátek a průběžně střídá obě tempové polohy. BBT kouzlí v náladách i emocích.

Ve zbylé trojici se noha z plynu sejme ještě intenzivněji. Muzika zůstává stejně krásná a malebná, já osobně bych však uvítal také nějakou ostřejší věc. Tady je důležité se s albem pořádně porvat a proposlouchat se naskrz. Hudba je hodně složitá, časté změny nálad a dlouhé instrumentální plochy umístěné v idylické duchovní rovině s minimem opakujících se motivů dávají posluchači pořádně zabrat. Poslední věc má skoro 23 minut. Jde o píseň titulní, která je nápady nacpaná nad okraj a aranžérsky dotažena na maximum. Je prakticky nemožné, aby se vám nějakým způsobem oposlouchala.

A teď už rychle k bodování, poněvadž jsem se rozepsal daleko víc, než jsem původně zamýšlel. Domnívám se, že já sám tuhle desku jednou docením v daleko širším měřítku než doposud. Vyžaduje hodně času a trpělivosti. Po necelých dvou letech známosti a X posleších zatím zůstávám na 4 hvězdách.

» ostatní recenze alba Big Big Train - The Underfall Yard
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Kayak - Seventeen

Kayak / Seventeen (2018)

horyna | 4 stars | 14.10.2018

Když jsem plánoval jeden z dalších nákupu svých starých art-rockových klasiků, pocítil jsem potřebu přiřadit k nim i nějaké moderní (neo)progresivní album dneška. V této oblasti vychází každoročně neuvěřitelná spousta materiálu. Stačí se kouknout na Progstreaming a při záplavě nových i služebně postarších kapel člověk nevychází z údivu. Tento donedávna úzkoprofilový trh je dnes totálně přesycen. Dle mého si je většina z oněch kapel až neuvěřitelně podobná. Ať jsou mezi nimi Italové, Holanďani, Němci, Britové či Američani, všichni pracují na podobné bázi s moderním novodobým zvukem a používají tytéž postupy. Hlavně hodně melodií, tu bombastičtější, tu střídmější klávesy, zpěváky, kteří skutečně umí a slušně šlapající rytmiku. Jeden obšlehne od druhého melodii nebo nějaký smysluplný nápad a pak se v tom máte vyznat. Pro posluchače je čím dál těžší vydolovat z této změti něco alespoň trochu zajímavého.

Neprahl jsem po nějakých progresivních holobrádcích, ale chtěl slyšet novou nahrávku větrem ošlehané kapely, která ještě neřekla poslední slovo a nepatří do starého železa. Vybral jsem si skupinu Kayak. Holanďany, kteří jsou s vynucenými přestávkami na scéně už od sedmdesátých let a své největší úspěchy žali právě v této době. I v nové dekádě vydávají alba, ale pozornost se k nim netočí tak zpříma, jako ke služebně stejně starým, avšak daleko známějším kolegům. Jeden náš nezdolný progresivní propagátor jim tu v poslechovém okénku věnoval už dostatek času (však on určitě tuší, o kom že je tady řeč a možná se ke své "závislosti" i přihlásí), a tak na jeho popud jsem si zase jednou zatestoval i já. Při internetovém předposlechu mne deska zaujala, oblíbení a stále nejlevnější Music R. kotouč měli dokonce skladem, tož se šlo objednávat.

Pravda, čekal jsem zkušené matadory a dostal pouze jednoho původního člena, kterým je klávesák Ton Scherpenzeel, přítomný už na debutu z třiasedmdesátého. Ostatní členové jsou novici, na basu se tu dokonce mihne Gildenlöwův brácha Kristoffer, ale největší devízou dnešních Kayak je bezesporu nový zpěvák Bart Schwertmann. Má až dojemně krásnou barvu hlasu, prvotřídní techniku frázování a k melodické a vyšperkované hudbě jakou Kayak na své novince předvádí, se hodí naprosto skvěle.

Hudební přednes kapely můžu s klidným svědomím označit jako vysoce melodický, až návykově moderní art-rock, chcete li prog-rock. Nápaditý, bohatý na změny, pro tento styl obsahující onu potřebnou hráčskou erudici, což vlastně značí – nic nového pod sluncem. Ale není to tak úplně pravda. Kayak mají něco do sebe, něco, čím vás dokáží vtáhnout do děje a zlehounka přidržovat svými nenucenými melodiemi a bohulibou aranžérskou činností.

Jdnotlivé skladby by se dali rozčlenit do několika kategorií: Na straně jedné stojí skutečně vysoce melodické a zapamatovatelné kusy, například úvodní opener Somebody, čtvrtá, klávesově znatelně dobarvovaná Feathers And Tar nebo nemálo kýčovité All That I Want. Pak tu máme tři epické dlouhometrážní záležitosti La Peregrina, Walk Through Fire a Cracks. Ty po právu náleži k tomu nejlepšímu, co se novodobým Kayak podařilo složit. Zde se toho děje opravdu hodně, snad i víc, než na mnohých celých deskách stylově spřízněných souputníků. Pečlivě promyšlená strategie každé z trojice jmenovaných skladeb je posazena na vzrušujících kytarových a klávesových vyhrávkách, které po určité době a se změnou rytmu zcela plynule přechází do akustických poloh. Každá z nich je krášlena nějakým nevšedním nápadem. V první z nich je část skladby nesena ve výbušném pochodovém tempu, které po chvíli vystřídá chopinovský klavírní part a celkový charakter skladby má hodně blízko k vážné muzice. Pětce Walk Through Fire vévodí opět ony zpěvné melodické kytary a nádherně položený hlas Barta Schwertmanna, který se jako správný lodivod pohybuje mezi akusticko-klavírními vodami lehce a s patřičnou grácií. Zvláštností této skladby je jakási skotská melodie na klávesy (imitující dudy?) a závěr vrní v silně patetickém nahuštěném duchu.

Do třetí kategorie bych zařadil malinko netypické písně, v nichž se vyřádí i různé doprovodné nástroje, jako jsou například flétny v X Marks The Spot, mandolína a akordeon (opět klávesy) v interesantním kabaretním přízpěvku God On Our Side (snad díky Kristofferovi jsem si vzpomněl na nějakou starou skladbu Pain of Salvation - skrze rytmické pochody), nebo housle v Love, Sail Away.

Skutečným bonbónkem je píseň číslo šest - Ripples On The Water. V ní si kytarový part střihl (věřím že) miláček nás všech, skromný artrockový mohykán a leader věčně utajených Camel, Andy Latimer. No a hádejte jak skladba dopadla, jak zní? Přesně jako jeho Camel. Andy stále válí a svou šestistrunkou se mu poměrně snadno podařilo vklínit mezi osazenstvo Kayak nestárnoucího dromedárovského ducha Harbour of Tears.

Holandské kapely zaujímají v mezievropském prostoru zvláštní postavení. Jejich nezdolné melodické cítění je nenapodobitelné a nekonečné. Do každé skladby dokáží narvat obrovské množství takovýchto linek, aniž by se mezi sebou vzájemně hádaly, či si nějak překážely. Kayak se díky své kvalitní novince snaží znovu prodrat nahoru. Jejich vzdušná melodická hudba jim pomáhá postavit se na špičky, aby nezůstali pouze jedněmi v té dlouhatánské řadě, o které se zmiňuji na začátku recenze.

» ostatní recenze alba Kayak - Seventeen
» popis a diskografie skupiny Kayak

Moody Blues - The Moody Blues - Days Of Future Passed Live

Moody Blues / The Moody Blues - Days Of Future Passed Live (2018)

lover-of-music | 5 stars | 13.10.2018

Píše se 10. listopad 2017 a snad nejlepší album všech dob slaví své neuvěřitelné 50. výročí. Já byl v tento den v pohotovosti a už od rána jsem pařil. Ale to by bylo, abych tuto významnou událost hudebních dějin oslavil jen já sám.

Moody Blues se rozhodli oslavit to ve velkém stylu a monument Days Of Future Passed zazněl v koncertní podobě v plné kráse. Sešli se zde bohužel jenom tři - Justin Hayward, John Lodge a Graeme Edge. S Mikem Pinderem nevím co se stalo a Ray Thomas bohužel 4. ledna 2018 odešel do hudebního nebe. Tato zpráva mě samozřejmě hluboce zasáhla. Tak ten koncert beru taky jako takovou poctu Ray Thomasovi.

Já nemám nic, co bych tomuhle fantastickému záznamu vytkl. Hochům to stále hraje i zpívá perfektně. Songy jako vždy bezchybné. Tady vážně není o čem diskutovat. Jsou to prostě MOODY BLUES. Kapela kapel. Dát tomu méně než pět hvězd je prostě trestný čin.

» ostatní recenze alba Moody Blues - The Moody Blues - Days Of Future Passed Live
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

Cream - Fresh Cream

Cream / Fresh Cream (1966)

terka | 3 stars | 13.10.2018

Debut Fresh Cream jsem zaregistrovala chvíli po druhé desce. Na první poslech to bylo pořádné utrpení a muzika, která se do drážek lp zaznamenala, mi připadala naprosto fádní a nezáživná. Postupně jsem začala svůj názor přehodnocovat až do chvíle, kdy jsem si tu malinko triviální muzičku celkem zamilovala.

Bez ohledu na to, jací významní hudebníci se v Cream sešli, je jejich první společný plod nesourodě-naivní sondou do bluesrockové oblasti. Následující desky jsou určitě silnější a osobitější. Novější songy mají zajímavější harmonie, jsou energičtější a po instrumentální stránce rovněž bohatší. Přes to přese všechno ta deska není hloupá ani špatná. V určitých momentech se dá odhadnout, kam bude potenciál kapely směřovat.

V první skladbě I Feel Free se tluče blues s rock'n'rollovým modelem, který používali na začátku své kariéry Beatles. Na rok 1966 mě přijde podobný vklad už trochu zastaralý. Ve druhé N.S.U. se potkávají Cream pro změnu s ranými Rolling Stones. K nejpovedenějším skladbám jsem si přiřadila Bruceho Dreaming, "whoovku" Sweet Wine a povedený dixonovský cover Spoonful. Na béčku jsou samé předělávky, třeba po selsku a od podlahy střihlé Four Until Late a Rollin' and Tumblin'. A hlavně zpočátku nenáviděná a dnes milovaná I'm So Glad.

Průměrně dobrá deska, ani špatná, ani nikterak okouzlující. Tedy za tři.

» ostatní recenze alba Cream - Fresh Cream
» popis a diskografie skupiny Cream

Mu - Mu

Mu / Mu (1971)

northman | 5 stars | 13.10.2018

Skupinu MU, která si dala název podle bájného kontinentu, který jako Atlantida byl kdysi uprostřed Pacifiku jsem objevil nedávno při brouzdání po internetu. Do téhle skupiny, kterou založil Merrell Fankhauser, odešel po nahrání slavné Trout Mask Replica Jeff Cotton alias Antenae Jimmy Semens. Měl toho peskování od hlavního protagonisty Magic Bandu dost a chtěl si odpočinout ve skupině, která hrála tehdy populární psychedelický rock.

Skupina na svém debutovém albu hraje psychedelický rock podobný tomu, co tehdy hrály skupiny jako Grateful Dead, Jefferson Airplane a Moby Grape - tedy hudbu, která vychází z blues, má takovou pro psychedelii typickou zasněnou atmosféru s táhlými melodiemi a dominuje jí vícehlasý vokál. V některých písních jsou parádní klarinetová sóla podobná těm na Trout Mask Replica. Ve skladbě Interlude způsob kytarové hry Jeffa Cottona upomene na výše zmiňované album. V nejdelší skladbě Eternal Thirst nechybí tehdy populární bubenické sólo. Mě hodně zaujala už úvodní dvojice blues s názvy Ain't No Blues a Blue Form.

Tahle deska mě hodně zaujala a chci si poslechnout i další album s názvem The Last Album, které má být ještě lepší než debut, který je podle mě dokonalý a já mu dávám pět hvězd.

» ostatní recenze alba Mu - Mu
» popis a diskografie skupiny Mu

Springsteen, Bruce - Darkness on the Edge of Town

Springsteen, Bruce / Darkness on the Edge of Town (1978)

Martin H | 5 stars | 12.10.2018

Po průlomovém albu Born to Run čekalo Bruce Springsteena velké americké turné a bohužel také soudní spory s bývalým manažerem. To vše zpozdilo vydání další desky, jejíž úkol byl jediný. Měla potvrdit, že úspěch předcházející desky nebyl náhodným jevem a že výrok Jona Landaua o budoucnosti rock´n´rollu mající jméno Bruce Springsteen nebyl pouhým bonmotem vycucaným zničehonic z prstu. Tato deska nakonec spatřila světlo světa roku 1978 a nesla název Darkness on the Edge of Town.

Za pomoci osvědčeného E-Street Bandu nám zpěvák a výhradní autor hudby a textů předkládá deset skladeb, které během těch tří let prošly neúprosným sítem výběru. Jeho pohled na Ameriku sedmdesátých let není zrovna dvakrát růžový, hned název úvodní písně Badlands mluví za vše. Typické střídání úderné kytary, místy až melancholického klavíru a zajímavých saxofonových vyhrávek posluchači známých již z dřívějška je zastoupeno i na albu Temnota na kraji města.

Springsteen zde místy cedí své hořké pravdy skrz zuby jako hned v následující písni Adam Raised a Cain či v Prove It All Night. Vážnost sdělení vyvažuje radostná hudba, která se na tuto ne příliš pozitivní nahrávku dostala asi nedopatřením, jinak si to neumím vysvětlit. Naprosto úžasné jsou pomalejší skladby, v nich se Bruce mění v interpreta, jehož projev musí v posluchači ještě dlouho rezonovat. Absolutním vrcholem, který se mi asi dlouho neomrzí je nádherná balada Something in the Night. Ten okamžik, kdy zpěvák chvíli zpívá jen za doprovodu bicích, patří k nejsilnějším okamžikům celého alba. Nelze také zapomenout na srdceryvnou píseň Racing in the Street, při jejímž začátku si zpěvák vystačí jen s doprovodem klavíru, aby se postupně přidávaly ostatní nástroje do mohutného refrénu. Velká krása.

Samostatnou kapitolou je pro mě píseň Candy's Room. Těkavý rytmus na začátku je naprosto hypnotizující, a i když se zpočátku zdá, že nám autor předkládá další citovku, tak ve výsledku se jedná o pěkně ostrou záležitost. Důležitost celé nahrávky jenom podtrhuje závěrečná titulní píseň, v níž se Springsteen vypjal k jednomu ze svých nejlepších pěveckých výkonů.

Ta deska není jednoduchá na poslech. Osobně jsem ji několikrát odložil, oproti jiným nahrávkám se mi zdála depresivní. Ale jelikož si dobrá hudba cestu většinou najde, tak nyní, milý čtenáři, můžeš číst tento pokus o recenzi na dílo umělce, jehož jsem sice vzal na milost po mnoha letech, ale o to častěji se k němu budu nyní vracet.

» ostatní recenze alba Springsteen, Bruce - Darkness on the Edge of Town
» popis a diskografie skupiny Springsteen, Bruce

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Flower Kings, The / Paradox Hotel

bullb
Rozťahané a hlavne kopírujúce Yes. Uši nepustia.

Jazz Q / Pozorovatelna

bullb
Stačili, by aj 4 hviezdy, ale aj po desaťročiach má v sebe táto LP niečo, čo ju prevyšuje...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12419 recenzí
2172 skupin
170013 příspěvků ve fóru
2587 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000