Fafard, Antoine Cordero, Claudio Sargant Fury Bent Knee Buon Vecchio Charlie Toxik Black Country Communion Manassas Zappa, Frank Pearl Jam

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Genesis - Selling England By The Pound

Genesis / Selling England By The Pound (1973)

horyna | 5 stars | 08.12.2016

Když dokáže muzika přirozeně a snadno z jedincova nitra vydolovat ty nejkrásnější možné pocity a emoce, je to vlastně maximum, které si může dotyčný subjekt přát. Každý tyhle stavy určitě zná a rád si je připomíná, u každého je to ovšem jiná hudební složka, která pochody tohoto typu dokáže spolehlivě vyzískat. Samozřejmě i já mám ve svém okolí poklady, na které nehodlám dopustit a několik desek britských Genesis si dokáže s takovýmto údělem lehce poradit.

Jestliže v souboru účinkuje kvalitní zpěvák, dokáže on v prvé řadě na sebe strhnout velkou posluchačovu pozornost a přiznám se, postupem věku mi Gabrielův projev chutná stále přitažlivěji, mám jeho expresivní naturel rád, ale častěji si teď vychutnávám jeho barevný kolorit, smyslné frázování a poetickou duši. Myslím, že ale dvojice Hackett / Banks měla největší zásluhu na tom jak tenkrát kapela slutečně originálně zněla a její vyjadřovací schopnosti jsou obsaženy především v perfekcionalistickém ovládání svých nástrojů a nepřeberném množství poutavých a delikátních aranžmá. Slušelo by pochválit i rytmiku, Rutherford je na mnoha místech krásně slyšitelný a Collinsova dynamicky pestrá zahušťovací hra je synonymem tehdejšího stavu věcí.

Písně: samozřejmě že všechny, přiznám ale, že úplně nejvíc mě vždy dostane trojice nejdelších z nich, Firth Of Fifth, The Battle Of Epping Forest a The Cinema Show.

Společně s Nursery Cryme je Seeling... zřemě má nejoblíbenější nahrávka milovaných Genesis.
Božská a nekonečně krásná hudba, je potřeba dalších slov?

» ostatní recenze alba Genesis - Selling England By The Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis

Shadow Gallery - Carved In Stone

Shadow Gallery / Carved In Stone (1995)

Adam6 | 4 stars | 06.12.2016

K Shadow Gallery som sa dostal pred vyše mesiacom, vďaka progboardu samozrejme. Z 90-tých rokov toho veľa nepočúvam, tak som sa potešil že si obohatím repertoár o túto kapelu. Zapol som si debut, a netrvalo to dlho a hneď som ho aj prerušil... Čo je doriti s tým zvukom ? Skúsil som to znova... nie, nie, nie. Asi o týždeň som si povedal že dám tomu ešte šancu, ale skúsil som pre zmenu druhé CD Carved In Stone, a stal sa zázrak.

Podľa mňa lepšie ako prvé CD. Aj čo sa týka nápaditosti a po zvukovej stránke ani nehovoriac. Vrcholmi albumu sú hneď prvá Cliffhanger a posledná 20 minútovka Ghostship. Páni nám ukazujú že po muzikantskej stránke sa môžu rovnať Dream Theater. Potom sú tu balady Don´t Even Cry Just Remember a Alaska ktoré ma chytili za srdce. A v neposlednom rade dvojica: Celtic Princess a Deeper Than Life. Zvyšné pesničky, Crystalline Dream a Warcry (+ Thanks Giving 1994) nie sú nejako zlé, na druhej strane ani nijak neohúria. No čo mi naozaj vadí, tak to sú úplne zbytočné medzihry medzi skladbami, vďaka ktorým sa album stáva menej prehľadný.

Pre kapelu je to od debutu (ktorému stále neviem prísť na koreň :( rozhodne krok vpred. Aj keď vrchol Shadow Gallery je ešte len pred nimi.

» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Carved In Stone
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery

Ekseption - Ekseption

Ekseption / Ekseption (1969)

Snake | 4 stars | 06.12.2016

CD Mercury 371914-9 /2012/

Holandští classical rockeři Ekseption se proslavili především svými věrnými adaptacemi děl z oblasti vážné hudby a tohle jejich budoucí směřování naznačuje už eponymní debut z roku 1969. Je na něm jen jedna původní skladba, zbytek jsou předělávky. A ne ledajaké. Už úvodní úprava Beethovenovy "Páté" se u nich doma stala obrovským hitem a v různých podobách je pak provázela celou jejich hudební kariérou. Podobné to bylo i s Air J.S. Bacha, ale mě se vždycky nejvíc líbila "splašená" Sabre Dance A. Khatchaturiana. Při každé její repríze mám strach, aby to dechaři udejchali, ale zatím se jim to naštěstí vždycky povedlo...

Klávesista Rick van der Linden byl tehdy v Ekseption ještě relativně čerstvým nováčkem a jeho vliv na tvorbu skupiny nebyl až tak velký, jako na následujících albech. Snad na žádné jiné desce se neobjevuje tolik kytary a velký prostor tady dostává i flétna. Coververze skladby Dharma For One je strhující a s originálem od Jethro Tull si v ničem nezadá. Nechybí ani ono - byť trochu kratší - bubenické extempore. Inspirace kapelami The Nice a Jethro Tull je tady zjevná, ten "tullovský" nátisk slyším i v jediné původní skladbě Ekseption, Little X Plus a závěrečné Canvas. A o tom, že se van der Linden nebál zabrousit i do jiných vod svědčí pěkná úprava skladby This Here jazzového pianisty Bobbyho Timmonse.

Je to pěkná deska. Zvuk je solidní a protože mám pro tenhle druh hudby slabost - a pro debuty zvlášť - tak těch svých 3,5 zatáhnu nahoru.

» ostatní recenze alba Ekseption - Ekseption
» popis a diskografie skupiny Ekseption

Tangerine Dream - Quichotte

Tangerine Dream / Quichotte (1980)

Ivo Chrudim | 3 stars | 05.12.2016

Záznam z dost slavného vystoupení v tehdy východním Berlíně z 31. ledna 1980. Ano, vy mladší, Berlín byl tehdy rozdělený betonovou zdí a tento koncert byl jeden z prvních západní kapely na území východního Německa. Toto album je opět sestaveno ze dvou dlouhých skladeb. Hudba postupně graduje do téměř kosmických výšek. Opět tajemné zvuky jakoby z neznáma, celé to začíná půvabným klavírním motivem, pokračuje syntezátorem, mění intenzitu, vrací se a posléze se rozvíjí v další melodický motiv. O šest let později byla hudba použita k filmu Pergamon.

» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Quichotte
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream

Tangerine Dream - Sorcerer

Tangerine Dream / Sorcerer (1977)

Ivo Chrudim | 4 stars | 05.12.2016

Pro mně je tato deska zjevení jak z bible. To je neuvěřitelně kvalitní, zádumčivá, mírně strašidelná ale hlavně skvělá hudba. Na mnoho poslechů. Něco o filmu Sorcerer. Jde o remake legendárního filmu mzda strachu z roku 1953,režisér Wiliama Friedkina realizoval film v roce 1978. Stručně se jedná o napínavý příběh čtyř hrdinů, zvláštˇvynikají Roy Scheider a Bruno Cremer. Dopadne to smutně, tři nepřežijí cestu s nákladem nitroglycerinu ve dvou skutečně hodně obstarožních nákladních autech. Poslední je na konci příběhu zastřelen v baru. Všichni jsou přeneseně potrestáni za nepěkný život a skutky předtím.
Byla využita část technického vybavení po Beatles z éry Abbey Road. Vrcholné tracky - asi Search (Hledání), Vengeance (Msta), Abyss (Propast), Impressions of Sorcerer (Představy kouzelníka) a Betrayal (Zrada). Dokonalé propojení kytar a syntezátorů. Toto album otevřelo kapele lukratní produkci soundtracků k mnoha dalším filmům včetně Risky Bussiness s Tomem Cruisem.

» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Sorcerer
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream

Hackett, Steve - Defector

Hackett, Steve / Defector (1980)

horyna | 3 stars | 05.12.2016

Jako by síly a nadání začaly s touto nahrávkou Steva Hacketta postupně opouštět. Kouzlo imaginace se pomaloučku rozplývá, rozpadá do neznámých osmdesátých let, která podobnému druhu hudby rozhodně přát nebudou. Je tu pořád ještě silná skladatelská základa, kterou vidím v položkách č.1, melodickými omotávkami a potemnělou aurou vybavené The Steppes, i v překrásné tajemné čtyřce Leaving, která by mohla ležet na kterémkoliv z prvních Steveových alb. Upíří hosté na nás vykouknou s položkou číslo pět a filmový kinematograf se roztočí v Jacuzzi. Brahms, možná i Schumann "líbali" autora při nápadu klavírní linky v miniaturce Hammer in The Sand, pohádku nám převypráví The Toast a Ondrovi Havelkovi i s frakem vypadne z oka desátá Sentimental Institution. Zbytek, tudíž nejmenované skladby mě už k tvorbě Hacketta příliš nepasují, zní na jeho tehdejší poměry značně moderně, vlastně osdesátkově futuristicky. 3,5*

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Defector
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Rush - Counterparts

Rush / Counterparts (1993)

john l | 5 stars | 05.12.2016

Recenze se vztahuje k datu vydání, roku 1993.

Dva roky od poslední desky Roll the Bones se nám profesorští hudebníci ze země javorového listu připomínají vydáním nového alba, které se určitě zapíše tim nejlepším možným způsobem do zlatého fondu kapely. Nejsilnější sbírka od dob Moving Pictures se právě rozlétla na pulty obchodů a my se můžem přesvědčit jaká skutečně je.
Že Rush neusínají na vavřínech a korespondují s dobou a okolím je zřejmé ze zvuku nahrávky, tak i z některých písní. Syrová masáž Stick it out by mohla vyprávět, ale je tu i plno klasických věcí jako jsou s rozletem podané jiskřící Between sun and moon, romanťárna Speed of love, nebo závěrečná, rozlučková pohodička Everyday glory. Nadstandardní se pro začátek jeví svižná zpěvná balada Nobody's hero, zvonivý otevírák Animate a ta nejlepší definice hudby tohoto tria v současném balení, skladba Cut to the chase. K novým obzorům nás zavádí velmi pohyblivá záležitost Alien shore, stejně jako propojovací mostní konstrukce starých a nových Rush, píseň Double agent. Největší pochoutku skýtá vzrušující instrumentální dovednost Leave that thing alone, v níž se práce s nástroji a kompoziční aranžérské vychytávky brilantně propojí.

Rush stále fungují jako dobře promazaný stroj, ve kterém kolečková soukolí zapadá pěkně jedno do druhého.

» ostatní recenze alba Rush - Counterparts
» popis a diskografie skupiny Rush

Fafard, Antoine - Sphère

Fafard, Antoine / Sphère (2016)

alienshore | 5 stars | 04.12.2016

Aký úžasný obal. Hneď človeku vtlačí do mysle závan niečoho tajomného. Svetlo a tma v dokonalom kontraste farieb. Taký je aj štvrtý štúdiový album špičkového kanadského basáka Antoine Fafarda. Predošlý výborný počin s názvom Ad Perpetuum bol dosť náročný, no výkon bicmajstra Vinnieho Colauitu bol vskutku obdivuhodný ... ako vždy. Sphère je trošku niekde inde. Antoine primiešal do tohto fusion koktejlu viac melódií ... a treba povedať, že znamenitých. Ostala však zachovaná prepracovanosť a myšlienková kontinuita jednotlivých inštrumentálnych skladieb.

Na tento typ muziky má celosvetový patent Allan Holdsworth. Skutočne, gitarista Jerry De Villiers Jr. má jeho typické ťahy. Muzika však dáva emóciám a aj muzikantskému umu tak široký priestor, že len ťažko by som toto mohol charakterizovať ako nejakú vykrádačku. Antoine zložil úplne nádherné skladby (tri spoločne s Jerry De Villiers Jr.), ktoré počúvam so zatajeným dychom a zimomriavkami na rukách. Reminiscence, Renaissance Man alebo Fur & Axes - Part II sú veci ako lusk s jasnou štruktúrou a aj melodikou. Jemná, klavírnymi harmóniami podopretá Cherishing a aj posledná energiou nabitá Bubonic Groove len potvrdzujú kvality celej tejto nahrávky. Gary Husband dáva zabudnúť na svojho predchodcu a predviedol tradične výkon hodný svojho mena. Najlepšia a najpútavejšia fusion nakladačka vydaná v tomto roku.

» ostatní recenze alba Fafard, Antoine - Sphère
» popis a diskografie skupiny Fafard, Antoine

Rolling Stones, The - Their Satanic Majesties Request

Rolling Stones, The / Their Satanic Majesties Request (1967)

lover-of-music | 4 stars | 03.12.2016

Krásná deska. Tady mě Stouni překvapili. Jejich tvorbu jsem vždy považoval za průměrnou až někdy podprůměrnou. Nicméně o letech 1966-1967 to v žádném případě neplatí. Stouni se vydali na psychedelickou cestu. Tento čin někteří nemohli skousnout, ale podle mě se jim to vydařilo. Přirovnání Stounovský Sgt. Pepper se k tomu myslím docela hodí.

In Another Land mi připomíná barevnou jízdu jako v Lucy In The Sky With Diamonds. Píseň je vyšperkovaná cembalem a zpěvem, který se jakoby třepe. (Tento "třepotavý" zpěv jsem slyšel i v Lullaby To Tim od The Hollies). 2000 Man je melodická, chytlavá stounovka. Dokážu si jí představit i na jiných albech od Stounů. Gomper je zas typická jemná psychedelie. Vrchol pro mě je bez debat She's A Rainbow. Nádherná melodie, roztomilý text, nádherný klavír, nádherné smyčce. Mick Jagger se nám zamiloval do slečny Psychedelie. Tahle píseň to jasně dokazuje. Ovšem album má i slabší kusy např. nikdy nekončící improvizace v Sing This All Together. Ale dá se to přežít.

Jsem rád, že to album znám, protože mi ta hudba přinesla další čistou, panenskou a krásnou psychedelii. Nemůžu vystát tu poskvrněnou, odpornou psychedelii typu Jimi Hendrix, Jim Morrison a hlavně největší hippiesáckou špínu Janis Joplin.
Jak říkám. Není nad panenskou psychedelii typu Pink Floyd - Piper, Moody Blues, Sgt. Pepper, Magical Mystery Tour, Donovan, Stones.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Their Satanic Majesties Request
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Uriah Heep - Sonic Origami

Uriah Heep / Sonic Origami (1998)

horyna | 3 stars | 03.12.2016

Že by Journey vydali v roce 98 desku Sonic Origami? To mi nějak nesedí, ale při přehrávání některých písní tohoto alba, si to lze lehce představit, ne že by najednou U. H. kopírovali Journey, leč některé skladby plně vyvěrají z podstaty A.O.R. a i hlas Bernie Shawa se v určitých momentech či polohách Perrymu opravdu přibližuje na dostřel.
Tato uriášovská deska, má už pramálo společné s kořeny kapely a po geniálních klávesových motivech prvních alb zde není vidu, ani slechu. Sestava je značně překopaná, komponují jiní lidé, vokál se změnil zcela a onen americký šmrncovní rock pro dospělé vytlačil samou podstatu hudby těchto ostrovanů. Na druhou stranu musím ale říci, že kdyby tohle měla být kopie Schonovy bandy, na některých místech nezní vůbec špatně.

První track si ještě upaluje po své rockující koleji, Shaw nepěje vůbec špatně, má to šťávu, ovšem prostřední pasáž už pokukuje do míst amerických velikánů, přesto lze pořád uvěřit, že to jsou U.H, kterým zpěvnost prostě nechybí. Ve dvojce se moduluje zpěvákův hlas pro mne vcelku přívětivě, skladba šlape, neudivuje, ale ani nekazí. Velký dotek Journey na mne dýchá skrze čtvrtou Heartless Land- kytara má skoro folkové ladění, ve vzduchu visí velká pohoda a uvolněnost, artovou koncepci trochu pokaňhá vlezlejší klenutý refrén. I náledující písně Only The Young, In The Moment, Question leží v těsném společenství onoho sektoru, oplývají ale příjemnými melodiemi a nápadů se tu také vyskytuje solidní množství. Journey jak vyšité slyším v devítce Shelter From The Rain- a ta se skutečně vyvedla převelice, atmosféra a silné smyslné aroma, dýchá skrze akustické pochody a výborně tvarovaný vokál, poklona pánové. Pár klasických uriášovských tracků, aby jsme nezapoměli s kým máme to dočinění a to nejlepší přichází v hlubokomyslné The Golden Palace- která voní všemi chutěmi dokonale vystavěné, dramatické kompozice s nejedním progresivním prvkem ve svém obsahu a jako přidanou hodnotu dostáváme suplovanou smyčcovou sekci, která píseň ještě obohatí.

Jako artefakt doby a album, na kterém chtěli nejspíš zkusit něco jiného to i beru. Shawa jako zpěváka příliš nemusím, jeho pódiová prezentace v posledních létech mi nahání smích, či slzy do očí, ale myslím že zde se předvedl ještě celkem slušně.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sonic Origami
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Cordero, Claudio - Quasar

Cordero, Claudio / Quasar (2016)

alienshore | 4 stars | 03.12.2016

Brodiť sa medzi kvantami albumov a hľadať perly je naozaj únavné. Až do chvíle, kým nenatrafíte napr. aj na gitaristu Claudia Cordera z Chile. Chvíľu počúvate a poviete si ... fajn. Potom sa k tomu vrátite a poviete si ... párada!!! Album Quasar je druhým štúdiovým počinom tohto neznámeho gitaristu, ale je počuť, že riadne pokročil v tvorivom a dôslednom komponovaní. Jeho predchádzajúce pôsobiská v Matraz a Cast sú iste zaujímavé pre progerov, no jeho hudba ide našťastie trochu iným smerom. Hľadá si svoje vlastné teritórium, v ktorom sa cíti dobre a to teritórium sa nazýva progresívny metal.

Závan amerických Dream Theater je tu a tam samozrejme cítiť. Claudio však opatril svoje skladby brilantnými melodickými nápadmi, obrovskou energiou a aj hráčskou ekvilibristikou. Od "Outatime" až po "Ocaso" sú to prvotriedne vecičky, ktoré by som rád počul aj od zvučných mien gitarového neba. Pri takej "Čas na pivo", by som sa rád zastavil. Už názov napovedá, že sa nejedná o nejakú náhodu. Claudio totižto koncertoval na Slovensku v roku 2016 vo Zvolenskej Slatine, a ako poctu na pekné spomienky zložil tento úžasný inštrumentálny song, ktorý patrí medzi najlepšie čísla na albume. Jeho gitarová hra jasne inklinuje ku klasickým shredderom zo shrapnelovského obdobia. Dáva však silný dôraz na stavbu a melodický nápad. Práve to je dôvod, prečo sa k tomu mám chuť vracať a považujem Quasar za najlepší gitarový počin roku 2016.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Cordero, Claudio - Quasar
» popis a diskografie skupiny Cordero, Claudio

Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno

Biglietto Per L'Inferno / Biglietto Per L’Inferno (1974)

Snake | 4 stars | 01.12.2016

CD AMS ‎– AMS CD 172 /2012/
Mini-LP replica

Biglietto per l'inferno (Vstupenka do pekla) je považována za jednu z nejvlivnějších italských prog rockových kapel všech dob. Pochází z Lecca, hlavního města Lombardie a byla založena v roce 1972. O dva roky později nahrála kritikou výborně přijatý eponymní debut, který se však díky nedostatečné podpoře finančními problémy zmítaného labelu Trident nesetkal s takovým úspěchem, jaký by si zasluhoval. I přes zklamání z prodejních čísel natočila v roce 1975 jeho pokračování, ale to už Trident definitivně zkrachoval a tak nakonec vůbec nevyšlo. O několik měsíců později se kapela rozpadla...

Původní album obsahovalo pět skladeb, 35 minut symfonického, epického, ale také řádně tvrdého rocku. Při pohledu na sestavu se dvěma klávesisty by člověk snadno nabyl dojmu, že tady bude "překlávesováno", ale zmýlená neplatí. Zemitá doprovodná kytara Marca Mainettiho projev kapely přitvrzuje a posouvá hard rockovým směrem. Styl Biglietta per l'inferno bych tak přirovnal k souputníkům Buon vecchio Charlie, Museo Rosenbach, Semiramis, nebo Alphataurus.

Jako první tady máme čtyři minutky dlouhou Ansia. Z počátku vyklidněná skladba postupem času mohutní, graduje a slouží jako výborný odrazový můstek pro první ze dvou vrcholů alba, neuvěřitelně chytlavou palbu Confessione (Zpověď). Text písně je rozhovorem mezi knězem a na smrt odsouzeným vrahem a Claudio Canali cedí a plive slova, jak jedovaté sliny. Důrazná hard rocková kytara, sekaný rytmus, výborná melodie a expresivní zpěv mi pumpují adrenalin do žil a v instrumentální "dohře" si prožívám jeden ze svých mnoha hudebních orgasmů.

Una strana regina by se dala - s přimhouřením jednoho očka -nazvat baladou, ale ani tady nechybí pořádně štiplavá vsuvka s brutálně zkreslenou flétnou. Il Nevare je vlastně volným pokračováním předcházející písně, ale v již daleko ostřejším podání. Mám dojem, že to původně byla jen jedna dlouhá skladba, která byla rozdělená pouze z důvodu omezené kapacity vinylového kotouče a také proto, aby se vešla na singl. Skutečným vyvrcholením alba je pak čtrnáctiminutový žalm za mrtvého kamaráda, L'amico suicida (Sebevražda mého přítele). Rock progressivo italiano v té nejčistší podobě, podmanivá a melodická symfonická nádhera, vyšperkovaná několika překvapivými zvraty. Velmi specifický a neobvyklý zvuk klávesových nástrojů mi tady velice připomíná o rok starší (a vynikající !) album kolegů Alphataurus...

Reedice od AMS nabízí ještě dva bonusy, instrumentální verzi skladby "Confessione" a mírně (zhruba o minutu) prodlouženou "L'amico suicida".
Prodává se jako pěkná "papeer sleeve" a obsahuje texty, fotografie a biografii skupiny od Mathiase Schellera.

Muzika je to parádní a proto by si zasloužila co nejlepší produkci, ale bohužel, zrovna tady slyším jisté nedostatky. Těžko se to popisuje, ale trochu mi to připomíná zvuk alba "In Rock". Nečekal jsem žádné zázraky, ale zvlášť druhá polovina desky nehraje dobře a ten zážitek z poslechu trochu mi to kazí. Jen a pouze z tohoto důvodu nedám plnou palbu, tedy za čtyři.


» ostatní recenze alba Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno
» popis a diskografie skupiny Biglietto Per L'Inferno

Magnum - The Visitation

Magnum / The Visitation (2011)

horyna | 3 stars | 01.12.2016

Magnum jsou pro mě zvláštní kapelou, už několikrát se mi stalo, že i přes chuť, kterou jsem na jejich hudbu zrovinka měl, jsem si s ní pořádně vylámal zuby. Ovšem jsou chvíle, nebo spíš dny, kdy mi občasná opakující se kolovrátkovitost hudby Magnum tolik nevadí a dokáži si jejich produkci užít. Sterilita se najednou zamaskuje mračnem výborných aranžmá a někdy patosovému až pitoresknímu hlasu Boba Catleyho rád naslouchám. Přesto se ale nemůžu ubránit pocitu, že jsou v historii souboru místa, kterým je lepší se vyhnout.

Začátky kapely prosakují nápady syntetických časů a stejně jako u mnoha jiných, nevím přesně jak moc je brát vážně, co si vlastně myslet a jestli je nutné se jimi vůbec zaobírat. Koncem osmdesátých let cukrují tak výrazně že se to dá dnešními měřitky jen těžko pochopit a pro většinu snad i vydržet. Ani comeback roku 2002 neshledávám nijak převratným, co tedy vlastně zbývá? Produkce posledních let, která ale dle mého má už klesající tendence a tak se přidržím názoru, který mi velí jako nejkreativnější etapu (ne komerčně) vymezit léty (když to roztáhnu) 2004-2012.

Jako monumentální vnímám skladbu č.5 Spin Like A Wheel, deska směrem k této pomalu roste a má tendece se jakoby každou položkou malinko zlepšovat a výrazněji zaujmout, především klusající náklada Wild Angels s pěknými klávesami a vokály se příjemně poslouchá, ale zmíněná Spin... mě drží pevně za srdce, už svým lahodným vokálně mazlivým úvodem i snivým charakterem dalších minut. Bobe, tady ti to sedlo opravdu pěkně.
Bohužel co se týče stran kýčovitosti, položka následující je jí prostoupena až nadmíru, naštěstí druhá půle desky má ambice aby ještě překvapila. Nejprve je to klavírní linka a vzdouvající nálada sedmé Freedom Day i povedená Mother Nature's Final Dance. A když pak zazní sólo na začátku písně poslední, připomínající mi Free as a Bird od Beatles, myslím že jsou místa v hudbě Magnum zajímavá, ne jen přízemní.2,5-3*

» ostatní recenze alba Magnum - The Visitation
» popis a diskografie skupiny Magnum

Jethro Tull - Heavy Horses

Jethro Tull / Heavy Horses (1978)

EasyRocker | 4 stars | 01.12.2016

Tohle album mám velmi rád a pracuje u mě při každém jeho poslechu i nostalgie, bylo totiž mezi prvním od JT v mé sbírce. Spolu s předchozím skvostem Songs from the Wood je to přesně ta kouzelná poloha JT, kterou jsem si zamiloval.

Už úvodní ...And the Mouse Police Never Sleeps je svižný, podivuhodný nástup z klidu a bezčasí - klidné a velebné akustiky a flétnové "úhozy" hlavního principála, na konci pak ovládne pole rytmika je relativně v pozadí, občas se tahle věc rozburácí, ale spíše jde o v podstatě unikátní, neslyšený model folkrocku s psycho koncem. Acres Wild je krásnou keltsky oděnou prostopášnicí, kterou miluju už léta letoucí. Žádná velká agrese, divý a emocionálně rozpoutaný hlas, do puntíku ta poloha, kterou u JT miluju. No Lullaby je pořádně drsný úvod, kde mr. Barre žhaví své struny, jako kdyby byl u Hendrixe nebo LedZep, přichází sólové palby Barlowa za baterií a velebný, až teatrální folkrockový model a krásně jemně malující, procítěnou flétnou. Zase ohromné překvapení nad tím množstvím poloh a forem, jakou je tahle jednotka schopna zpracovat. Také Glascock s basou nezůstává vůbec pozadu a žehlí a žehlí... Zajímavý, na osm minut natažený model... Moths je další krásnou, jemnou srážkou keltského folku s jen lehkým rockovým oparem, Anderson tu zůstal věrný tradicím písní z lesa, a opět mu to nesmírně sluší. Krásná omalovánka s lehkým varhanním pozadím Johna Evanse a orchestrem (David Palmer). Journeyman je založena na bytelným rockovém rytmu, spíše tu vystupuje Martin Barre s krátkými tříštivými sóly, flétna tu je, ale nedostává tak rozsáhlý prostor. Rytmicky rozhýbaná velmi propracovaná a opět trochu jinak zabarvená věc z rockovějšího těsta JT. Rychlopalné Andersonovy flétnové údery a přejezdy a krásný hladivý nástup akustických kytar a nakonec i plnohodnotné rockové jednotky, to je krásná, až komorně oděná Rover. Potvrzuje, že tohle album není primárně založeno na rockové agresi, ale na vynikající atmosféře, náladě a prokomponování jednotlivých nástrojů a motivů. Pak ovšem přichází jedna z mých nejoblíbenějších jethrovek, další keltsky skočná One Brown Mouse, ty melodie a harmonie, kytary a mandolíny, jsou prostě kouzelné a nadzemské a velmi jemně orchestrálně dobarvené. Jinak není co dodat a do juchání při Samhainu nebo Beltainu se vždy pouštím po hlavě... Devítiminutová nosná titulní věc - pohádkově kouzelný motiv propojených akustik, Barreho elektriky a i zde cítíme, že David Palmer se svým orchestrem otiskl citelně, ale krásně. Jemně, ale noblesně vedené vokální linky vytvářejí s dalšími nástroji čarovnou hudební řeku, pomalu jako bych se ocitl na albech svých milovaných hrdinů Anthonyho Phillipse či Stevea Hacketta. Jsou tu nejen orchestrální, ale i klavírní podkresy a jak Anderson hudebně vybudoval nezničitelný refrén, je hodno obdivu. Tady dostali prostor úplně všichni, jako stroje se rozpoutají i Barlow a Glascock... dovětkem je Weathercock, vyvedená v celé kráse této jedinečné desky. Akustický podkres a nostalgický vypravěčský projev starého barda, pak se vkládají Barlowovy údery, ale jen velmi jemně, opět sem nevstupuje žádná výrazná rocková tíže. Slovo mají tříštivé akustiky, báječná flétna, Glascockovy lehké přejezdy a opět jemný orchestrální podkres. Barre vystupuje až po půli. Čistokrevný šamanský rituál na závěr...


Krásná lehká, subtilní, folkrocková paráda s keltskými doteky. Vlastně nemám té křehké krása co vytknout, vzhledem k trojici mých monolitů Aqualung+Minstrel... a Songs... dám krásně vyvedenou čtyřku. Původní verze by zasluhovala remaster.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Heavy Horses
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Friedman, Marty - True Obsessions

Friedman, Marty / True Obsessions (1996)

john l | 5 stars | 01.12.2016

Mnohem víc než v bývalých domovských Megadeth mě Marty Friedmen dokázal uchvátit svými pestrými sólo výlety daleko za metalové hranice, tento výšlap je nejdokonalejší a nejpozoruhodnější ze všech. Stylové spektrum se rozchází od decentního metalového nákresu, přes burácející rockové vody, příjemné melodické písničky a zabíhá až do tajů esoteriky, podobně jako na jeho dvou předchozích dílech. Kdo zná tvorbu Megadeth, myslím teda těch Megadeth, ve kterých vedle Mustaina na sólovou kytaru hrával právě Marty, teda těch nejkultivovanějších (názor velké většiny jejich fanoušků) Megadeth a postaví vedle nich první čtyři sólové eskapády jejich melodického a kreativního kytaristy, nestačí žasnout jakými cestami se ve svém ranném mládí proplítal. Po speed bouřích Cacophony (kapela dvou alb spolu s kolegou J. Beckerem) a prvním podobném "dračím polibku" otočil Marty kormidlo zprudka zcela jinam a esoterikou prostoupené vyklidněné nahrávky Scenes a Introduction ukazují na smířlivou duši tohoto heavy excentrika. Vrcholná forma jej v průběhu devadesátých let neopouštěla a tak nejen v domovských Mega přidával jeden skvělý nápad za druhým (viz netypická a novátorská deska Cryptic Writings), ale i sólovou káru dotahl na svůj vrchol pojmenovaný True Obsessions.

Na zlatém tácku nám Marty servíruje jak pokrmy instrumentální, pro začátek duo písní pro příznivce dvojice Satriani/Vai, jedna lepší než druhá, dotek Japonska s fusion charakterem v Intoxicated a ještě jeden úklon gejši při Glowing Path. Vidina muže s velkým instrumentálním nadhledem tyčícího se jako bůh na sklanatém výběžku směřujícím do moře, přesně takové pocity se mnou hýbou při dvojici dokonalých tracků The Yearning a Farewell.

Barevnost alba spolutváří i písně zpěvné, nezvykle melodická Last September, americký střední proud Shine On Me, baladický soft rock Hands of Time, nebo tvrdší pochod Live and Learn.

Deska není jen pro znalce kytarového umění, jelikož o dobré písničky tady jde předně. Deska, na kterou si Marty pozval trojlístek tehdejšího výkvětu bubenické extratřídy. Deska pro vás, kteří se chcete do hudby zapojit a prožívat ji.

» ostatní recenze alba Friedman, Marty - True Obsessions
» popis a diskografie skupiny Friedman, Marty

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

King Crimson / In the Court of the Crimson King

lover-of-music
Včera mi volal můj otec a do telefonu mi řekl, že Greg Lake umřel na rakovinu. I když zrovna...

Genesis / Selling England By The Pound

Snake
Pěkná recenze a zajímavá diskuze pod ní. Studiová alba z let 1970 - 1973 bych hodnotil zhruba...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

10941 recenzí
2027 skupin
149877 příspěvků ve fóru
2437 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000