Sadist A Perfect Circle Lifesigns The Kooks Innerspace Tomorrow Indaco Antimatter Bloomfield-Hammond-Dr. John Truth and Janey

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

P.Box & Pandora's Box - Kö kövön

P.Box & Pandora's Box / Kö kövön (1983)

jirka 7200 | 5 stars | 22.01.2018

Dostalo se mi do rukou CD, na kterém byly vydány v reedici první dvě nahrávky maďarské hard and heavy skupiny Pandoras Box. Od vydání té druhé s názvem Kö kövön uplynulo letos neuvěřitelných 35 let a před touto dobou jsem tuto nahrávku i poprvé slyšel. Proto nadešel čas si ji opět připomenout.

Po prvním přehrání mě překvapil fakt, že deska (oproti prvnímu počinu) zvukově ani hudebně vůbec nezastarala. Žádná skladba nepostrádá výráznou melodickou linku, chytlavý kytarový riff, podpořený velmi silným a dravým hlasem nové posily z P.Mobil, Gyuly Vikidála. Skladby skvěle odsýpají, žádné kompozičné náročné věci, sice na první dobrou, ale s neuvěřitelným tahem na branku. Silně hard rockový sound souboru podepřený zvukem kláves nutí posluchače zařadit ho někam do společnosti Deep Purple či částečně k Judas Priest. Lze najít i určité vlivy AOR stylu.

Skupině se však podařilo odlišit svou muziku od tisíců plagiátorů výše jmenovaných velikánů a do svého projevu zakomponovat jedinečnou maďarskou melodiku. Albem Ko Kovon trochu předběhli P. Box dobu, neboť boom příklonu k US rozevlátému melodickému pojetí, silně podpořený klávesy v kapitalistické cizině teprve hudebníky během následujících měsíců teprve čekal.
Rozdíl byl v tom, že do podobného směru P.Box nikdo nestylizoval, album si přesto zachovalo hutnost a i patřičnou razanci.

Těžko vypíchnout nějakou skladbu, každá má své kouzlo. Hodně temná je třeba předposlední, s ponurým párplovským riffem pomalu jako z In Rock – Az Ideges, zpěvák drtí mezi zuby text v křičeném refrénu podporován kolegy, dojde i na mezihru jako vystřiženou z nějakého živáku Párplů.
Fantom lány okouzlí postupně budovanou atmosférou směrem ke zpěvnému závěru.

Ve filmových studiích Mafilm, (kde dostávaly prostor ti význačnější umělci) bylo natočeno i toto album. Zvukově se v té době jednalo o vysoký nadprůměr, až na drobné vyjímky (příliš vytažená hajtka) plně srovnatelné se západní produkcí. Ta větší volnost v Maďarsku a kontakt se špičkovým nahrávacím zařízením i zkušenosti producentů ze zemí mimo socialistický tábor přineslo ale i jedno negativum. Tehdy populární, nahalovaný a pleskající zvuk bicích..

Ze socialistického tábora pro mne jedna z nejlepších melodických hard rockových desek té doby. Kdyby se v roce 1983 dostala do katalogů gramofirem za železnou oponou a byla opatřená anglickým zpěvem, byla by dnes vychvalována i tam.

» ostatní recenze alba P.Box & Pandora's Box - Kö kövön
» popis a diskografie skupiny P.Box & Pandora's Box

Bowie, David - Hunky Dory

Bowie, David / Hunky Dory (1971)

horyna | 5 stars | 22.01.2018

K Bowieho tvorbě by měl člověk dozrát a urazit určitou posluchačskou vzdálenost, aby ji dokázal plně akceptovat a pochopit. Nálada jeho písní vás musí zasáhnout, možná dokonce ovládat a tak jak čas hojí většinu ran, i jeho písně začnou myslí upřímného člověka postupně prorůstat. Trpělivost je jednou z cností, kterou je potřeba mít při styku s tímto umělcem mezi vlastnostmi na prvním místě.


Rick Wakeman a také Mick Ronson jsou „zodpovědni“ za konečnou podobu tohoto Bowieho skvostu. Hammilovi ne nepodobná zcela písničková kolekce stojící na klavíru a španělce (na způsob Dylana), má duši a dýchá skrze intimní atmosféru. Každá z písní má v sobě uchovanou nějakou citovou výpoveď, ale pokud bych měl vybrat pouze jednu jedinou, bez váhání ukážu na Life On Mars? Ta se stala spolu se Space Oddity Bowieho pomníkem a dokonalým artefaktem doby.

Album zprvu až nápadně maskuje svou pestrost a schovává se za osobu svého tvůrce. Bowie byl skutečným chameleonem, avšak odhalit podstatu jeho osoby, jeho génia, chce hodně času.

Parádní deska.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Hunky Dory
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Gryphon - Midnight Mushrumps

Gryphon / Midnight Mushrumps (1974)

horyna | 5 stars | 20.01.2018

Občas člověka přepadne nutkání úniku od klasického rockového schéma. Nemá náladu poslouchat řinčivé tóny kytar, kaskády melodií, bicí salvy měnící tempo hry několikrát za minutu, či plačtivé výlevy zpěváků lamentujících nad neradostným obrazem dnešního světa. V hudebním moři se ještě najde několik ostrůvků, které zůstali před nástrahami moderní civilizace zcela skryty a jeden z nich nese název Gryphon.

Gryphon jsou, přesněji řečeno byli partou nadšenců, kteří našli zálibu v historizujícím pojetí hudebního slohu, čerpajícího z odkazu muziky zakotvené v dobách renesance. V jejich projevu se střetává konzervativní staroanglický model praktikovný na dobové historické nástroje, s moderním progresivním přístupem jež symbolizoval léta sedmdesátá.

V pořadí druhá nahrávka Midnight Mushrumps je drahokamem v diskografii této kapely. A pokud ve snaze obohatit svou domácí sbírku o nový přírůstek na něj někde narazíte, rozhodně neváhejte. Při poslechu takto koncipované hudby se vaše obzory výrazně rozšíří, naleznete nové prameny, nové podněty, vlastně úplně nový muzikologický svět.

Nechte se zlákat na středověkou rytířskou hostinu lemovanou zvukem trubačů fanfár, či chcete raději přihlížet sporu dvou řevnivých prostopášníků, soupeřících spolu na život a na smrt? Když necháte fantasii pootevřená vrátka, můžete spatřit vášnivé pohledy princezen a dvorních dam, které vás budou ze zrovna započaté kejklířské slavnosti lákat na svá útulná lože. Ano, to vše se odehrává pod rouškou tajemství ve vaší bezprostřední blízkosti. Stačí pouze zavřít oči a pustit si nahrávku kapely Gryphon.
Cesta časem o století nazpět právě začíná a dokonalý dvorní kolorit v brilantním aranžmá této hvězdné sestavy je vaším nejvěrohodnějším průvodcem.

» ostatní recenze alba Gryphon - Midnight Mushrumps
» popis a diskografie skupiny Gryphon

Motörhead - 1916

Motörhead / 1916 (1991)

EasyRocker | 4 stars | 19.01.2018

Tohle album od Lemmyho družiny hodnotím hodně vysoko, je to čistokrevný vysokooktanový rock, jak jsme od Lemmyho zvyklí, zde dovedený díky poslední bubenické účasti Phila Taylora k nejvyšším obrátkám.

The One to Sing the Blues nastupuje po krátké Philově kanonádě s až thrash metalovou razancí. Dvojice kytar, podporovaná Lemmyho buldozerem likviduje vše v dohledu.

I´m so Bad (Baby I Don´t Care) je další pravověrnou motoráckou šlupkou, adrenalinem a steroidy vyhnanou do valící se laviny. Vzbudili jste netvora, budete pykat.

Jednou z top položek v tomhle chutném menu je určitě No Voices in the Sky. Drsné útoky Würzela a Phila Campbella neznají konce, Lemmy je neústupný nejen s basovým rachotem, ale i pravověrným řevem od plic. Baštonáda.

Už legendární motiv letušky, opité členy kapely za letu do Brazílie - Going to Brazil doslova jen profoukne kolem. Víc není třeba.

Nightmare/The Dreamtime je uhrančivá, rozvolněná pecka, kde skvěle úřaduje Lemmyho strunné dunění, ale i jedový hlas. Skličující a dramatický nádech doplňují samply a zvukové efekty. Působivé vybočení z té mely okolo.

Love Me Forever je hezkou ukázkou, že Lemmy a spol. na balady nezapomněli ani zde. Mrazivé klidné střípky se prolínají s metalickými silovými riffy a ostrými sóly.

Angel City je po klidné desetiminutovce klasickým motorovým budíčkem tak, jak ho všichni zbožňují. Hymna s návalem riffů a hulákanými refrény. A k tomu dechy?

Make My Day je další smrtící palbou, kde se Lemmy s kytarovým duem utrhli ze řetězů a pláchli takovým tempem, že je marné je stíhat. Tornádo, co z vás udělá sekanou.

Krátkometrážní pocta R.A.M.O.N.E.S. je minutovou apokalypsou. Lemmy přidal punkovou dřeň a sluší mu to.

Shut You Down pokračuje ve vražedné sérii devastujících vypalováků. Jako by na závěr polil motorovou družinu kdosi shůry syrovou životodárnou mízou.

Závěrečná titulka je působivou poctou padlým v I. světové válce. Má tedy mírnou, intimní náladu. Jako ve strohém vojenském hlášení Lemmy oznamuje krutá fakta o lidské krmi pro kanóny.

Kvalitní čtyřka, i když mám nutkání pálit plný počet. Ten mají ale mé milované záseky - Overkill, Ace of Spades nebo Bastards. Ale je to motorová jízda, to si pište, se vzpomínkou na válečné padlé.

» ostatní recenze alba Motörhead - 1916
» popis a diskografie skupiny Motörhead

Hackett, Steve - Metamorpheus

Hackett, Steve / Metamorpheus (2005)

jirka 7200 | 4 stars | 19.01.2018

Když už jsem nakousl Hackettovu hudební stránku s jeho akustickými alby, nedá mi to, abych nezmínil podobně laděnou desku Metamorpheus. Té předcházelo dílo v podobném duchu A Midsummer's Night Dream z roku 1997 s The Royal Philharmonic Orchestra. Tu bohužel nevlastním.

Co se týče příběhu na Metamorpheus, Hackett si vybral známou starověkou báji o Orfeovi a Euridiké a náladu muziky plně přizpůsobil vývoji děje. Obsah každého songu je popsán dvěmi větičkami, aby jste věděli, jak se příběh vyvíjí a pokud soustředěně posloucháte s bookletem v ruce, tak zjistíte, že se výsledek opravdu povedl. Jem řečí nástrojů a emočním působením hudby poznáte, co se v příběhu odehrává.

Steve Hacketta hrajícího na akustickou kytaru doprovází The Underworld Orchestra, což je uskupení osmi muzikantů pocházejících z rozličných těles vážné hudby. Ač by se na první pohled mohlo zdát, že tak malý počet hudebníků nedokáže vytvořit mohutnost velkého orchestru, opak je pravdou.

Výsledkem jsem skutečně nadšen. Oproti akustickým deskám, které jsem tu hodnotil, je v muzice plno emocí, kytara se s komorním orchestrem přirozeně doplňuje. Steve tu nemá potřebu se nějak předvádět, hru plně podřizuje celku.
Rovněž záznam a kvalita záznamu převyšuje vše předchozí a je přímo excelentní.

Zarytí fandové Steve Hacketta sice nenajdou nějakou styčnou plochu mezi jeho rockovými alby a tímto dílem.
Jak na toto bude nahlížet příznivec vážné hudby nedokážu posoudit, v této oblasti postrádám patřičnou erudici.

Ale fandovi emotivních, epických a symfonických skvostů mohu plně doporučit.

Zcela na závěr na dokreslení malá ochutnávka v podobě skladby Elegy, kde se vám při shlédnutí představí jednotlivé obrazy z tohoto antického příběhu.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Metamorpheus
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Beck, Jeff - Rough and Ready

Beck, Jeff / Rough and Ready (1971)

horyna | 5 stars | 19.01.2018

Beckovo první bluesové období přináší výbornou porci muziky, ale jakmile začne tento kytarový geroj přejíždět po strunách směřujících mezi jazzové proudy, odehrává se pod jeho prsty daleko zajímavější představení. Vlastně všechna alba počatá na sklonku let šedesátých a v průběhu etapy sedmé jsou jedinečná, Rough and Ready je ještě vyjimečnější. Sestava kterou dal při té příležitosti kytarista dohromady je jednou z nejkreativnějších v dějinách hry na tento nástroj. Nejde o žádné sekundující muzikanty, ale partu vyzrálých hudebníků velkého formátu.

Middleton za piánem a Cozy za bicí baterií to je velká událost, kterou je potřeba si pořádně vychutnat. Když k tomu připočteme výrazný a charismaický vokál zpěváka Bobby Tencha a kvalitní živočišné kompozice, leží před námi výjimečně silná deska.
Pouchých šestatřicet minut dokáže diváka tak rozmlsat, že má vzápětí pocit o jedinečnosti krátkých nahrávek, které ty dnešní dokáží dokonale uzemnit. Odtrhnout uši od reproduktorů se nevyplácí, jedna výborná kompozice střídá druhou. Úvodní trojice spolu se skladbou poslední jsou dnes už klasikami žánru.

Rough and Ready leží někde na půl cesty mezi klasickou kytarovou produkcí a rozmlsaným jazz rockem. Zkráceně řečeno – je prostě úžasné.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Rough and Ready
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

Yes - Yessongs (live)

Yes / Yessongs (live) (1973)

Balů | 5 stars | 18.01.2018

Yessongs-trojelpéčko, kterým kapela potvrdila svůj hvězdný status i živými nahrávkami.
Mne osobně tato vinylová kolekce zaujala hned po vydání.
Yes zde shrnuli to nejlepší ze svých tří předchozích alb, která skupinu dostala na vrchol zájmu a titul Close to the edge je zde zastoupen stoprocentně.

Live provedení je výborné včetně vložených improvizací, prostě hudební mňamka.

A důvod připomenutí další mé Desky desek ?

ad 1 čtyřicetpět let od vydání
ad 2 výborná koncertní deska
ad 3 konečně mám ten vinyl ve sbírce

» ostatní recenze alba Yes - Yessongs (live)
» popis a diskografie skupiny Yes

Hackett, Steve - Wild Orchids

Hackett, Steve / Wild Orchids (2006)

Voytus | 5 stars | 18.01.2018

Už dlouho se divím, jak je možné, že Steve Hackett dosud nesložil hudbu k žádnému filmu. Na každém albu totiž najdete skladby, které si o to přímo říkají. Mohlo by to být nějaké sci-fi v duchu Blade Runner, nebo něco ve stylu film noir. Mohl by to režírovat třeba Terry Gilliam nebo Tim Burton, dovedl bych si představit i takového Martina Scorseseho (napadá mě jeho geniální černá komedie Po zavírací hodině, především scéna, v níž rozlícený dav pronásleduje hlavního hrdinu).

Přesně takhle na mě působí zejména úvodní píseň A Dark Night in Toytown. Začátek a la hrací strojek, následovaný industriálním bucharem a adaptací Christophera Willibalda Glücka. To, že je tu automatický bubeník a syntetické smyčce mi nijak nevadí. Vytváří to určitý futuristický dojem, příznačný pro Hackettovu tvorbu. Když k tomu připočtu mistrovou dravou kytaru, která se do skladby již zpočátku vřítí a zvláštně chladný, nezúčastněný zpěv, tak mám skutečně dojem jakési hudby budoucnosti. Jo, málem bych zapomněl, ten film by měl být nejlépe černobílý. V mysli se mi zhmotňují ulice New Yorku, kouřící kanály a nadzemka, řítící se do temných zákoutí města. Dobře, tohle je spíše ten Scorsese. Nebo něco jako Vrána a Sin City.

Ale Hackettova hudba není až tak černobílá, hned druhá skladba Waters of the Wild koketuje s exotikou (vida, Gilliamův Brazil ), ovšem kytarová hra odkazuje spíše k blízkému východu. Ono na tom až tak nezáleží, Hackett spojuje různé vlivy naprosto přirozeně. Mimochodem, v té Brazílii nějakou dobu žil.

V Set Your Compass se zasní jako za časů Genesis (Entangled) a provází nás poklidným harmonizovaným hlasem prohnaným přes vokodér (a zase ten futuristický nádech).

Ovšem Down Street, to už je jasný Tim Burton. Opět lehce industriální nádech, neúprosný neměnný rytmus bicích, zvláštní kytarové zvuky střídané harmonikou (jeho první nástroj a stírá ji skutečně mistrně). Závěr skladby je ovšem v duchu big bandového swingu, při němž všechny ty prapodivné postavy žijící „down there“ vylézají v noci ze svých podzemních úkrytů a defilují po ulicích setmělého města v onom pomalém tanečním tempu (mmmm….tanec kostlivců z Burtonovy Mrtvé nevěsty? Podivíni z Gilliamova Krále rybáře?). Efekty na všech nástrojích tu hrají velkou roli, občas probleskne i saxofon a klavír. Tahle scéna by mohla přecházet z černobílé do zářivých barev.

Jazzovou náladu si uchová balada Linda se sólem na příčnou flétnu. Trochu mi to evokuje rané Crimsony, ovšem jinak je deska zvukově blíže spíše těm novodobým.

Zajímavé je i zařazení Dylanovy Man In The Long Black Coat, k níž perfektně pasuje Hackettův vokál. Až se divím (opět), že se nepodílel už dříve na harmoniích v Genesis. Nejde sice o vyloženě výrazný hlas, ale je velmi příjemně posazený, lehce zastřený, posmutnělý, mající v sobě něco z Nicka Cavea.

Jasná soundtrackovka je i melancholická To A Close, hlavně kytarové téma v úvodu. Nebo její orchestrální podoba v druhé půli alba, nazvaná She Moves In Memories.

Mohl bych se rozpovídat o všech skladbách, ale tentokrát to neudělám. Spíš dodám, že právě toto album bylo první, které jsem od Hacketta slyšel (až v roce 2011, přičemž Genesis poslouchám o deset let déle a nejraději mám právě Hackettovské období). Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá. Nikdy jsem moc nevyhledával sólová alba kytaristů – často jsou převážně o kytarových sólech, čehož se prostě jeden přesytí. Ale zvědavost mi nedala a byl jsem příjemně potěšen zjištěním, že Hackettovi jde především o kompozici a náladu. To, že je neuvěřitelně vynalézavý kytarista nepotřebuje dávat neustále najevo a obrovskou paletu kytarových technik nevyplácá na jediný obraz. Kromě bleskurychlých jízd navíc používá i řadu ne vyloženě hudebních prvků, často vytváří různé hluky i rytmické základy. Je opravdu všestranný.

Wild Orchids je pestré album (odstíny jsou spíše takové matné, ale je jich mnoho), ale o tom je Hackettova tvorba především. Čerpá inspiraci z různých zdrojů a pořád to dává smysl. Závěrem doporučuji poslech Hackettových desek prostřídat zmíněnými filmy.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Wild Orchids
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Hackett, Steve - Momentum

Hackett, Steve / Momentum (1988)

jirka 7200 | 3 stars | 18.01.2018

Vnitřní touha a žár hrát klasickou hudbu Steve Hacketta neopouští, tak po pěti letech od vydání prvního alba složeného pro akustickou kytaru Bay of Kings vychází deska Momentum.

Oproti výše zmiňované Zátoce králů mi připadá tato deska kapánek barevnější, zvukově lépe znějící.
Jakoby se ve skladbách odráželo více vlivů. Steve čerpal hodně z arabské, maurské hudby. Dokonce několikrát navštívil Španělsko a Maroko a pocity z těchto cest se snažil přetavit do své tvorby.
Na desce samotné několika skladbami poukazuje na Chopina, Debussyho či Bacha.

V konečném součtu to zní velkolepě. Jelikož mám rád různé druhy etno či world muziky, byl jsem na tuto desku docela natěšený.

A jak se mi to líbilo? Nemůžu říci, že by mě deska zklamala, ale veškerá má očekávání zůstala někde na půli cesty. Ano, k prolnutí různých hudebních světů v těchto nahrávkách došlo, ale vše zpracované Hackettovou optikou anglického art rockového hudebníka. Ta jižanská divokost a temperament tu obsažen není.

Zaujala mne úvodní Cavalcanti (opět bratr John zkrášluje skladbu svou flétnou) a snivá The Sleeping Sea. S barokním nádechem potěší A Bed, A Chair And A Guitar. Ve skladbě Variation On A Theme By Chopin úplně jako bych slyšel místo kytary klavír. Nadchne rovněž technicky brilantní, titulní Momentum.

Z tří bonusových skladeb, která byly připojeny až na opětovném vydání v roce 1994 potěší kratičká Bachova Bourée a hlavně rozsáhlá a členitá An Open Window, kterou si dovedu živě představit přepracovanou pro rockovou kapelu. Paradoxně jedna z nejlepších písní na albu!

Za ne zcela vyrovnanou kvalitu písní a anglický chlad dávám lepší trojku.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Momentum
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Barclay James Harvest - Barclay James Harvest

Barclay James Harvest / Barclay James Harvest (1970)

horyna | 4 stars | 18.01.2018

Hejkalovi recenzentské práce pro tento web i pro "posluchačské podivíny" všeobecně si velice vážím. Jeho přehled v hudbě sedmdesátých let je obrovský a nabídka alb kterou zde prezentuje, se určitě nejen pro mne stala nesčetněkrát inspirativní. Je samozřejmostí, že shodnout se s osobou naprosto cizí v názorech na určité umělecké spektrum prostě nelze. Jeho čtivý rozbor nahrávek kapely Barclay James Harvest je zadobře si prostudovat, avšak výstupní názor si udělá každý jedinec vlastní. I když u valné většiny jsem s ním za jedno, u desky debutové mě jeho bodovací střídmost překvapila. Nevěřil jsem že by první BJH byli natolik jiní nebo snad výrazně slabší.

Svůj styl plně definují až s druhou deskou Once Again, ale už tahle práce snese přívlastek výborná. Jde cítit, že si kapela takříkajíc otrkává terén a místo a čas odkud chlapci vyšli, jsou se šedesátými roky ještě pevně spjaty. Nic to však neubírá na kráse a bezprostřednosti této umělecky vyprofilované sbírky.
Při nádherně naléhavé Mother Dear máte pocit že kytaru svírá sám velký George Harrison a příjemná melancholie The Sun Will Never Shine najisto míří ke čtyřem hošíkům z Liverpoolu. Vůbec celá deska je hravostí a písňovou formou uštrikovanou v letech šedesátých provoněna. Kvanta něhy přimíchané v šesté The Iron Maiden, nemá posluchač současné muziky v dnešní produkci šanci vystopovat. A změť strašidelných výkřiků v děsu plné tečce Dark Now my Sky navíc podepřené orchestrálním partem, je rovněž vysoce působivá.

Jsem toho názoru, že Barclay James Harvest ve své první desetiletce slabá alba neprodukovali. Střízlivým pohledem není jejich debut dokonalý ani natolik rozmanitý jako některá díla další. Nestal se ani kasovním trhákem, ale půda už byla rozorána a pokud v tom dnešním šíleném světě hledám záchytný bod a místo ve kterém se potřebuji schoulit a schovat před okolím, jejich hudba mi budiš skvělým průvodcem. 4,5*


» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Barclay James Harvest
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest

Hackett, Steve - Bay of Kings

Hackett, Steve / Bay of Kings (1983)

jirka 7200 | 3 stars | 17.01.2018

Jedním z velkých inspiračních zdrojů tvorby Steve Hacketta byla klasická hudba.

Vliv této muziky lze vystopovat jak v nahrávkách Genesis, tak i v jeho samotné sólové tvorbě. Ať již maskované v harmonickém obsahu rockových skladeb čí napřímo. Namátkou třeba na albu Please don't Touch zazní akustická Kim, či na desce Defector uslyšíme v podobném duchu hned dvě nahrané skladby – na akustickou kytaru zahranou Two Vamps as Guests či klavírní etudu Hammer in the Sand.

Postupem let se v šuplíku Steve Hacketta nahromadilo dostatek materiálu, zároveň u něj vzrostla chuť vrátit se zpět ke kořenům. Dle jeho slov se cítil stejnou měrou koncertním hráčem na akustickou kytaru i rockovým kytaristou.

Rockových alb natočil Steve do této doby poměrně dost, proto se na desce Bay of Kings představil posluchačům poprvé v té poloze druhé. Původní vydání z roku 1983 (které vlastním) obsahuje 12 písní ve zcela akustickém hávu. Skladby instrumentálního tvaru vychází z postupů vážné hudby, některé se vznáší v barokním oparu.

Steve bravurně hraje na akustickou kytaru, v několika písních pomáhá dokreslit aranže bratr John Hackett flétnou a Nick Magnus na klávesy.

Jaké ty písně jsou? Nejvíce je asi dokáže ocenit kytarista, který pozná, že jsou bravurně zahrány a není úplně jednoduché je reprodukovat. To lze vidět i slyšet z videí, kde se o to pár hráčů snaží.

Na běžného posluchače však může deska působit po čase lehce monotónním dojmem. Některé songy mi připadají jen jako takové rozehrávání před samotným vystoupením. Zaujala však přepracovaná Kim z desky Defector s decentní flétnou a klávesy, barokní Marigold s pěknou atmosférou. Petropolis potěšila sluch souhrou dvou kytar, Cast Adrift a The Barren Land snivou náladou.

First Press této desky byl obdařen uměleckým modelem nahé ženy, jehož autorkou byla Steve Hacketta tehdejší žena Kim Poor. V reedicích však byl použit z mě neznámého důvodu portrét samotného kytaristy.

Určeno pro rozjímání za mrazivých zimních večerů u vyhřátého krbu se zapálenými svícemi.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Bay of Kings
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Orphaned Land - Unsung Prophets and Dead Messiahs

Orphaned Land / Unsung Prophets and Dead Messiahs (2018)

Mr.Black | 5 stars | 16.01.2018

Už dlouho jsem se těšil na novou desku těchto izraelských prog-folk-metalistů a ejhle, album je tu a v plné parádě, תודה לאל (díky Bohu).

První věc, která mne zaujala je obal desky. I tentokrát je plný symbolů, tentokrát mocenských (připomíná koláž z bankovek). Sám zpěvák o něm říká toto: "The cover speaks for itself and it was made as tribute to the way governments design their money."

Hned potom mě překvapily změny v obsazení: z původní kapely zůstal už jen Kobi Farhi a Uri Zelcha. Ovšem v seznamu hostujících hudebníků se objevují veličiny jako Steve Hackett (!!!) či zpěvák Blind Guardian, Hansi Kürsch.

Album se částečně vrací k agresivnější formě projevu a narozdíl od minulého alba tu uslyšíte i deathmetalový growlingový Kobiho vokál. Co se, bohužel, téměř vytratilo, je vokál ženský. Jmenovitě, Shlomit Levi. Škoda.

Co ovšem nechybí, jsou mohutné sbory, výborná rytmika..., ale především charismatické orientální melodie a celková ORIGINALITA!!!

Hned od úvodu Orphaned Land působí přesvědčivě: THE CAVE má vše, o čem tahle kapela je. Má potřebnou dávku agrese, hutnou konstrukci, působivé melodie, sbory... Skvělý začátek. Následuje melodicky-deathmetalový nářez WE DO NOT RESIST a pak se bouřlivé vody na okamžik uklidní v orientálně-prog-metalové věci IN PROPAGANDA, navazující na ještě klidnější ALL KNOWING EYE. Když zavřete oči, odnese vás následující - ryze orientální počin, YEDIDI - daleko na východ až do země Davidovy. První polovina desky končí vygradovanou skladbou CHAINS..., kde vypomáhal kytarový virtuoz Steve Hackett (na jehož novém albu hostuje Kobi Farhi). A opět mohutné chorály, melodie, orient... krása!

V LIKE ORPHEUS hostuje zpěvák Hansi Kürsch. Opět se jedná o monumentální hudební hradbu melodií, rytmů a orientálních motivů. Příliv následuje odliv v klidné POETS..., aby ze opět pomyslné vlny zvedly a burácely v následnujících LEFT BEHIND, MY BROTHER'S KEPPERS a TAKE MY HAND. Předposlední nářez ONLY THE DEAD... představuje posledního hosta, Tomase Lindgrena (At the Gates), který s Kobim soupeří v drsnosti deathmetalového vokálního projevu. Plnohodnotným epilogem alba je THE MANIFEST, který v melodramatickém závěru varuje před tím, že lidstvo svým počínáním neodvratně směřuje do záhuby.

"We feel that this album takes our feelings to a new level of anger, protest and tragedy." Kobi Farhi

Co dodat? Snad jen to, že hodnotím plným počtem a těším se, až tyhle vyzrálé muzikanty zas někdy uvidím naživo.

» ostatní recenze alba Orphaned Land - Unsung Prophets and Dead Messiahs
» popis a diskografie skupiny Orphaned Land

Traffic - When The Eagle Flies

Traffic / When The Eagle Flies (1974)

horyna | 4 stars | 16.01.2018

Je toliko kapel které si přeje posluchač-milovník výrazněji zviditelnit a tak málo času v životě recenzenta, že je prakticky nemožné takové množství vůbec obsáhnout. Další z těch ke kterým cítím dluh z minula, jsou britští experimentátoři na poli progresivního rocku Traffic. Ti všeobecně patří mezi často opomíjené soubory a vedle svých souputníků a teritoriálně blízkých bandů ze sousedství jako jsou graafové, crimsoni, či Family, vyplňují prázdnou elitářskou skulinku.

Byť na svých ranných nahrávkách ze sklonku šedesátých let čerpají z psychedelie, nejpozdější famózní výtvor John Barleycorn Must Die už jasně míří na artrockový piedestal. Kapela pokračuje ve vývoji a nastolený standard drží až do svého skonu v polovině sedmdesátých let. Jejich muzika je postavena na rockých zákldech, pohrává si s jazzem a z povzdálí je patrný i jemný folkový závan.

Poslední nahrávkou z tohoto období je kolekce pojmenovaná When The Eagle Flies, kterou zdobí povedená kresba kapely na pozadí přírodní scenérie s přelétajícím orlem nad jejich hlavami. Vedoucí persona Steve Winwood disponuje charismaticky plastickým vokálním projevem, hraje na kytaru i klávesy. Je hlavním skladatelským tahounem a otcem Traffic. Do svých kompozic vtěluje hravost i naléhavost, vytříbený smysl pro melodie i složitější instrumentální vzorce. Nikam se bezhlavě nežene, písně mají svůj řád a pevně danou strukturu. Nerozlučným parťákem mu je Chris Wood, skvělý hráč na flétnu a saxofon. Jeho decentní sólování uvnitř skladeb propůjčuje kapele punc originality a patří k jejich tvorbě stejně jako ke graafům patří David Jackson. Na starších nahrávkách vyniká umění ghanského perkusionisty slyšícího na jméno Rebop Kwaku Baah. Zde si zahostoval pouze ve dvou skladbách, kterým však dodal výrazný černošský ekvivalent.

Ačkoli deska postrádá nějaký výraznější zápis který by ji dokázal svéhlavěji prosadit, poslouchá se prakticky výborně.



A na závěr dotaz pro všechny:
Celkem by mne zajímalo, kdo se z přítomných pánů Progboardistů ke kapele Traffic aktivně hlásí a v rozlehlém moři výborné muziky ze svého archivu občas vyloví některou z jejich nahrávek.

» ostatní recenze alba Traffic - When The Eagle Flies
» popis a diskografie skupiny Traffic

Family - Family Entertainment

Family / Family Entertainment (1969)

horyna | 5 stars | 15.01.2018

Stačilo mi poslechově zaznamenat první skladbu The Weaver's Answer a věděl jsem, že v případě Family půjde o vysoce zajímavou a konstatní záležitost. A vlastně také návykovou. Album Family Entertainment bylo první které jsem si od kapely obstaral a zkomponovaná hudba na něm kápla přesně do mé noty. Obsahuje všechny poznávací znamení muziky sedmdesátých let která vyhledávám. Je vysoce novátorská, kreativní ve smyslu pro výborné melodie, nápaditá a v jejím středu raší bohatý nástrojový kvas.

Je mi obzvlášť sympatické, když je kapela schopna do svých skladeb napasovat více než jeden vůdčí vokální typ. Pokud jich ve svém středu má víc a ti disponují rozdílnou hlasovou barvou a polohou, jenom tím jejich výsledná práce získává. Větší variabilita a zajímavější odstíny které jednotlivým skladbám pěvecké osobnosti propůjčí, jsou ve výsledném hodnocení na kladné straně.

Roger Chapman svým nakřáplým, raubířsky mužným postojem skladby obrušuje až na dřeň. Naopak civilnější přednes basáka Ricka Grecha stojí v jeho protikladu a písně ve kterých se představuje, kloní album na jemnější stranu. Poměrem 6:3 samozřejmě vede Chapman (je velmi suverénní, občas až extaticky výbušný), ale i on dokáže zavelet k melodice a jeho mocný nástroj se v písních From Past Archives, Dim a Processions rázem promění v něžně sametové představení s opuletní dávkou nostalgie.

Tolik tedy k vokálním divům, které mám s tímto albem spojeny. Další kapitolou je samotný, velice kvalitní písňový základ, na který hoši roubují dokonalá aranžmá saxofonu, foukací harmoniky, piána nebo houslí. Instrumentální ornamentalitou se tak blíží ke skupenství kapel jako King Crimson, či Gentle Giant. Ne, nejsou jim zvlášť podobní a zdaleka nevytváří jejich plagiát, jen dokáží stejně obratně aranžovat a být silně originální.

U Family, potažmo tohoto alba jde i o atmosféru. Často mě svou opravdovostí dokázali odzbrojit a sentiment se kterým tak bohabojně pracují, jako mávnutím kouzelného proutku navrací člověka do dětských let.

Family jsou kapelou určenou milovníkům sedmdesátek, pokud vám jejich diskografie doma ještě chybí, vězte, že máte co doplňovat.

» ostatní recenze alba Family - Family Entertainment
» popis a diskografie skupiny Family

Ocean - Precambrian

Ocean / Precambrian (2007)

Petr87 | 5 stars | 14.01.2018

Upozornění:
Kdo nemá rád v hudbě growling (hrdelní vokál) a všelijaký instrumentální bordel, tak at' se této desce vyhýbá jako syfilis penicilínu...

Němečtí THE OCEAN - no, v současné době už vlastně spíše mezinárodní soubor - jsou v dnešním metalovém světě už nějakou dobu zavedená, prověřená jednotka, která se nebojí ve své hudbě kombinovat směs různých stylů - od bublavého, špinavého sludge metalu s kořeny v hardcorovém chaosu, post-metalu, doom metalu, death metalu, thrash metalu; a bacha, ted' to přijde! - i jazzu, koketování s klasickou hudbou, art rocku...
A to dává dohromady zajímavý progresivní až avantgardní mix, který v jejich podání - i když se to nemusí zdát - drží opravdu pohromadě...; nic nepřebývá, nic nekolísá, vše je v parádním souladu.

Po prvních dvou plnohodnotných deskách "Fluxion" a "Aeolian" - na první se zabývali tématem moří a oceánů (no jak jinak!) a druhá byla věnována přírodním živlům - se na této třetí vrhli do samotné prehistorie naší Země. Však již samotný název "Precambrian" mluví sám za sebe.

První část desky "Hadean/Archaean" nás zavede do nejvzdálenějšího období naší planety, do doby před mnoha miliardami let, kdy byla čerstvě zrozená Země poseta vybuchujícími sopkami, proudy žhavého magmatu, zkrátka bojem různých agresivních živlů, takže klima, kde by nikdo neměl šanci na přežití...
Mno, takže je jasné, že v takovém případě nemůžete očekávat nějakou nebeskou obláčkovou hudbu, ale chaotický bordel se zabahněnými kytarami a ještě zabahněnějšími vokály... Ano, zpěváci - kterých se na tomto albu vystřídá hned několik - v této první části opravdu nezůstávají svým hlasivkám nic dlužni, a výborně doplňují instrumentální složku, kde se míchá sludge s thrash/death metalem, post-metalem a pochopitelně i různými progresivními vyhrávkami...

Chaotická, zabordelená první část se svou ani ne půlhodinovou stopáží ale uteče jako voda, a my se přesuneme do druhé etapy "Proterozoic", kde se již planeta začíná pomalu a jistě ochlazovat, všechno se pomalu ustáluje, zraje, jsou zde první oceány a to znamená, že i první živočichové...
Mno, takže z toho plyne, že i hudba je tady daleko klidnější, přemýšlivější, a i zpěváci občas vyplivnou z huby to bahno, uleví svým hlasivkám a počastují nás čistým zpěvem.
Ano, jsou zde stále nějaké ty náhlé výboje, ovšem není jich už tolik, opravdu ne...
Najdeme zde i výborně propracované, atmosférické vyhrávky - které dají některým možná vzpomenout i na takové švédské maestros OPETH - které jsou velmi často podbarvené klavírem a smyčci; opravdu dokonalý hudební doprovod k rodící se Zemi jak ji známe dnes.

Hmm, když tak nad tím přemýšlím, tak když někteří přeskočíte první ze řetězu utrženou část - která opravdu není pro každé ucho - tak věřím, že ve druhé by jste si mohli i něco najít, co by vás zaujalo...; platí spíše pro posluchače, kteří zrovna moc nemusí tvrdší hudbu, ale například s takovými už výše zmíněnými OPETH nemají větší problémy... a věřím, že se vás pár najde.

Dávám pět hvězd, protože tohle dílo mne opravdu hodně oslovilo.

» ostatní recenze alba Ocean - Precambrian
» popis a diskografie skupiny Ocean

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Amazing Blondel / Fantasia Lindum

horyna
Ano Gryphon i Amazing B.jsou ze stejného těsta. Na takovou hudbu třeba spešl atmosféru, takže...

Bowie, David / Hunky Dory

dan
Northmane tvá Frippovská definice je přesná, v tom se spolu shodnem. M.Ronson však k Bowiemu...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11902 recenzí
2139 skupin
162374 příspěvků ve fóru
2536 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000