Campo Di Marte Cantrell Jerry Colaiuta, Vinnie Finnforest Ange Psychotic Waltz Kollar, David Madrugada Spirit Of John Morgan Canned Heat

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Pendragon - Believe

Pendragon / Believe (2005)

EasyRocker | 5 stars | 20.04.2018

O největší šok v mé hudbou rozjitřené mysli se postarala v poslední době tahle deska od Pendragon. Od těchto veteránů mám první tři alba, tak jsem, nabuzen horynovou vynikající recenzí, napjatě čekal. Tak jako on byl sražen do kolen výtvory Bad Company, dopadl jsem já stejně po "Believe" a nelze než mu složit poklonu největší.

Believe je jemnou, orientálně laděnou introdukcí. Právě důraz na náladu je ohromnou devizou kapely, zde zřetelně ukazuje mystickou náplň. Už další No Place for the Innocent mě ohromným způsobem nakopává, skvostná pecka, které kdysi v osmdesátkách plodili třeba i stejně božští Camel. Nick Barrett tu kraluje nejen kytarou, ale i velitelským hlasem. The Wisdom of Solomon ukazuje nejen moudrost Šalamounovu, ale přehršel hudebních hodů. Dynamické tempo, nálada komorně se přelévající z předchůdce a postupně gradující s vybroušenými akustikami a báječnými klávesovými střípky Cliva Nolana do vypjatého finále.

Pilotní jednadvacetiminutová suita The Wishing Well začíná opět malebně náladotvornou For Your Journey - temné, až floydovské odstíny, ztišené vokály prozrazují, že začíná cosi ohromného. Sou´by Sou´west je postavena na skvostně zhuštěných, až hackettovských akustikách, už to nemůžu nemilovat. Přichází Nickův procítěný, odevzdaný hlas a pestrobarevné Nolanovy omalovánky rostou zvolna do výše.

We Talked nás přenáší za polovinu suity opět čisťounkým akustickým potokem tónů, postupně se zapojuje vedle Nolana i rázný Fudge Smith, tady se mateřský vztah k Marillion projevuje plnými hrstmi. Závěr suity v podobě Two Roads startuje dramatické drnkání, Nick Barrett sem vstupuje mimořádně citlivým projevem, který si drží celou dobu. Nádherný přerod po první minutě a zlom do progového bezchybného koncertu mě naprosto zbavuje slov, tohle rozehřeje ledovce i v sedmi tisících!

Jenže jízda králů pokračuje v plné polní i v Learning Curve, Clive Nolan atmosféricky kouzlí na svých klapkách a do toho se s božskou erudicí vlamuje basa Petera Gee. Ten pak spolu s bicími popožene tento skvost kupředu a co se děje všude kolem za kouzla a čáry, na to je moje pero krátké. Zakončení v podobě The Edge of the World je klidné a přemýšlivé, odpovídající vážnému námětu. Nolan rozehrává působivou smutnohru, v níž Barrettův hlas nezůstává pozadu. Ale jako mávnutím jsou tu nebeské tóny akustik a plačtivá, do posledního tónu vypjatá sóla. Do konce v čase přes osm minut konečně decentně vplouvá rytmické duo. Dokonalé, nepopsatelné.

Po doznění konce jsem nabuzen svěžím tokem tónů a přemýšlím, jak jsem bez tohoto mohl existovat. Z jednoduchých základů dokáže Pendragon vytesat dokonale vybroušené monolity. Po téhle luxusní progové jízdě jsem schopen tak nanejvýš polknout. Uf, šestku prosím!

» ostatní recenze alba Pendragon - Believe
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Weather Report - Tale Spinnin‘

Weather Report / Tale Spinnin‘ (1975)

pinkman | 5 stars | 19.04.2018

Kapelu Weather Report hýčkám ve své sbírce už hezkých pár let. V těžkých časech pro mě byla její muzika výraznou vzpruhou a skoro pokaždé mě dokázala nějakým způsobem pocitově obohatit. Hudební varianta, ve které je Shorterovo ságo vytáhlé na(d) úroveň ostatních nástrojů, nebyla nikdy v podobné oblasti umělecky překonána. Tohle je opravdový unikát.

Hlavního nepřítele prostoduchosti a tuctovitosti v hudbě vidím v osobě Joe Zawinula. Jeho muzikální sex-appeal působí jako nikdy nevysychající studna nápadů a hravosti. I když se v případě Weather Report jedná o nesmírně náročnou muziku s uvolněným postem elektrické kytary, který zastupují klávesy, perkuse a v sólech také saxofon, není potřeba k ní přistupovat s přehnaným despektem. Proto ji vřele doporučím každému, kdo má rád náročné hudení struktury a dokáže se bezpečně zorientovat v bohaté zvukové rafinovanosti fusion muziky.

Momentální TOP skladba: Man in the Green Shirt

» ostatní recenze alba Weather Report - Tale Spinnin‘
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Scorpions - Tokyo Tapes (2LP - Live)

Scorpions / Tokyo Tapes (2LP - Live) (1978)

jirka 7200 | 4 stars | 19.04.2018

Rozkaz zněl jasně. Poslechem ohodnotit dva legendární živé záznamy německých metalových melodiků Scorpions – Tokyo Tapes 1978 a World Wide Live z roku 1985. Oba záznamy byly koncipovány jako dvojalba a každý mapoval určité a odlišné období německých veteránů. V této recenzi se budu věnovat prvnímu živáku pořízenému přesně před 40 lety v tokijské Nakano Sun Plaza 24. a 27. dubna 1978.

Toto dvojalbum provází kultovní status jedné z nejlepších koncertních nahrávek daného stylu. To mne zaujalo - desku jsem nikdy neslyšel, nápravu jsem proto provedl v posledních 14 dnech. Nic nového asi nenapíšu a asi ani nevymyslím – pověsti se zakládaly tentokrát výjimečně na pravdě. Pro mé slechy je album opravdu lahodným kouskem. Atmosféra v Japonsku byla šílená, hala bouřila a vytvořila nádhernou kulisu pravého rockového koncertu.

Scorpions tímto dvojalbem dokonale uzavřeli a zmapovali jednu svoji etapu. Tu šťavnatě klasicky hard rockovou, kdy ještě netvořili hity pro masy. S touto nahrávkou rovněž za sebou v kapele zavřel vrátka kytarista Uli Roth, který měl o svém dalším směřování jiné představy. Zde na dvojalbu však kraloval, posunul hard rock Scorpions svou virtuózní hrou do uměleckých výšin někam k raným Led Zeppelin či Deep Purple. Tento opar se po jeho odchodu pomalu vytratil a počala převládat přímočarost.

Kapela sáhla nejvíce po povedených a prověřených skladbách z In Trance (4x), po třech skladbách zaznělo z Virgin Killer a Taken by Force, dva kousky z desky Fly to the Rainbow a dokonce jednou písní připomněla svůj debut. Do setlistu byly rovněž zakomponovány singlové Suspender Love a All Night Long. Všem těmto songům byl oblečen jednolitý, hutnější a tvrdší kabátek, občas jsou skladby delší a obohacené drobnými sóly na kytaru či bicí. Zvukový záznam je rovněž na tu dobu velmi povedený, žádný nástroj nezaniká a dynamika je na původním vydání nadstandardní.

Několik drobných pih na kráse se přece jen najde. Konkrétně zpěv Uliho v Polar Nights, to je fakt běs. Na CD 2 jsou zařazeny dva rock´n´rolly, ty bych s klidem oželel a japonská lidovka Kojo No Tsuki má pro domácí jistě své kouzlo, pro mne je však dost nudná. Naopak konečně jsem si v klidu mohl vyposlechnout vypalovačku Steamrock Fever bez protivné sbíječky na pozadí.

Závěr: výborný živák se skvělým zvukem, jež připomene hity Scorpions s prvního umělecky hard rockového období, kdy byli zatím známí především v Evropě a Japonsku.

P. S.: Jako perličku uvedu na závěr jednu zajímavost. Kytarista Uli Roth se několikrát na svých albech k produkci Scorpions vrátil. Naposledy na albu Tokyo Tapes Revisited z roku 2016, které vyšlo jak v audio, tak i video provedení s neuvěřitelným množstvím bonusů ve všech dnes dostupných formátech. Uli nastoupil do stejné haly v Japonsku, kde se v roce 1978 natáčely živé záznamy a přehrál většinu skladeb z tohoto legendárního koncertu se svou kapelou. Zde si posluchač uvědomí jednu věc. Jak velkým přínosem byl pro Scorpions v jejich začátcích, jak na něm stál výsledný projev kapely a jaký je to fenomenální axeman.

Rovněž fanda, který nemusí Škorpíky kvůli ječáku Klause Meineho, může dát těmto písním druhou šanci, neboť zde pěje Nathan James z anglických Inglorious. Nicméně atmosférou, ani celkovým vyzněním originální záznam překonán nebyl.

» ostatní recenze alba Scorpions - Tokyo Tapes (2LP - Live)
» popis a diskografie skupiny Scorpions

Caravan - Caravan

Caravan / Caravan (1968)

lover-of-music | 4 stars | 18.04.2018

Caravan jsem objevil, když už jsem byl na pokraji hudebního zoufalství, a tato kapela donesla výrazné světlo do mého hudebního světa. Dočetl jsem se o nich, že pochází z nějaké Canterbury Scene, kde se hraje především jazz a avantgarda. Po poslechu tohoto alba jsem dospěl k závěru, že tomu tak není.

Toto album je jedna velká parádní psychedelická jízda. Jestli chcete zažít pořádný trip, tak ani nepotřebujete LSD. Stačí si lehnout na vodní postel, nasadit sluchátka, zavřít oči a pustit si debut od Caravan a ještě k tomu dýchat jahodovo-vanilkový dým. Zaručuji vám takových 35 minut, jaké jste ještě nezažili. Skladby jako fantastická Ride, hitovka Policeman, šílená Cecil Rons, originálně melodická Grandma's Lawn a nebo nádherná Magic Man (tu prostě miluji) patří k těm nejlepším psychedelickým skladbám, jaké jsem kdy slyšel.

Ale kdyby bylo na mě, nechal bych okamžitě vyměnit obal, protože ten mi ve spojení s hudbou vůbec nesedí. Možná taky produkce sem tam zakolísá a člověk musí některé části poslouchat opravdu soustředěně, ale jinak je to debut jako hrom a výborné 4 hvězdy jsou na místě.

» ostatní recenze alba Caravan - Caravan
» popis a diskografie skupiny Caravan

Jacula - Tardo Pede In Magiam Versus

Jacula / Tardo Pede In Magiam Versus (1972)

Titan | 4 stars | 18.04.2018

Pokud si chci poslechnout něco originálního, něco, co vybočuje ze standardní italské prog rockové scény, pustím si Jaculu. Jejich hudba je temná až hororová, plná mystiky a zvláštních nálad - určitě to není nic, co bych si pustil na dobrou noc. :-) Varhany zní jako ty klasické píšťalové z kostela. Navíc čiperný varhaník Charles Tiring, kterému bylo skoro 70 let v době tohoto alba, jej dal dohromady s osmnáctiletou slečnou. Cover mluví za vše. Už tam je poznat, že to nebude pohádka na dobrou noc.

U. F. D. E. M. - varhanní orgie. Hutné kostelní varhany s píšťalami se rozjedou ve velkou jízdu. Připadám si, jako kdyby varhaník vstoupil v noci do kostela a rozjel si svou varhanní partii. Kolem hřbitovní zdi a zvuk se rozléhá temným lesem. Zanedlouho se ozve barokní piano, basa a zpěvačka, která zní velmi naléhavě. Střídá se to sem tam, varhany mají své sólo. Pak se zase varhany upozadí a přidá se basa se zpěvem.

Prasenta Domini - tiché varhany plují jako mráčky, zní to jako ukolébavka na hřbitově či smuteční pochod. Varhany po pár minutách na sebe nenechají dlouho čekat a rozjedou se opět v pořádnou partii. Vše se opět vrátí do tichých, jemných varhan. Přidá se zpěv, respektive to zní jako kdyby zpěvačka mluvila v zaklínadlech, jako kdyby to byla čarodějnice, co se snaží vyvolat duchy. To je zatím ještě docela v klidu, ale pak se přidají i mužské hlasy a získává na to na gradaci. Slyšet tohle na hřbitově, asi by to bylo velmi strašidelné. Na konci to završí výrazné varhany.

Jacula Valzer - má oblíbená, jemná, pomalá, ve stylu velmi pomalého valčíku. Zpěvačka si prozpěvuje příjemnou melodii podporovanou sbory. Celkem to vybočuje z alba. Jemná, melodická flétna. Vše podbarvuje klavír, který si pluje jako voda. Basa si jede svůj rytmus. Zní to tak všechno nevinně, ale stejně tam to zlo cítím. Vidím, jak kostlivci vstávají z hrobů a začnou v jemném valčíku tančit za měsíčního svitu.

Long Black Magic Night - vzdálené mužské sbory v pozadí, zní to jako ze starého kostela z roku 1000 po Kristu. Do toho vydrnkává kytara, přidávají se varhany. Vidím tu mši mnichů, kteří se sklání uctívají jakýsi rituál. Pronese se rychlá modlitba a ozve se překvapivě elektrická akustická kytara. Sbory se melodicky přidávají. Po 5 minutách se ozve flétna, jemný barokní klavír v pomalém rytmu. Zpěvačka začne vyprávět v angličtině, nezní to zrovna jako oslava něčeho optimistického. Přidají se housle a podporují jí ve svém pochmurné náladě. Housle jsou tu opravdu příjemným osvěžením. U akcentu zpěvačky je znát, že není rodilou Angličankou.

In Old Castle - tiché vzdálené varhany jemně duní. Pomalu to začíná nabírat na gradaci, až se výrazně rozjedou v podobném duchu jako v úvodní skladbě. Jakoby sám Johann Sebastian Bach zašel do hřbitovního kostela a zahrál svou pekelnou melodii. Poté se opět varhany zklidní a přejdou do jemné pasáže, kterou skladba započala. Pasáže se střídají, od klidné po varhanní. Závěrem promluví mužský hlas.

Dokonalé to asi není, ale 4* bych tomu dal. Originalita je zde cítit na sto honů. Zajímavé je, že se kapela vrátila a vydala i album v roce 2011. Tohle bych klidně doporučil i těm, co italskou scénu moc neposlouchají. Jde zde více o tu hororovou hudbu než o italský zpěv.

» ostatní recenze alba Jacula - Tardo Pede In Magiam Versus
» popis a diskografie skupiny Jacula

Dream Theater - Dream Theater

Dream Theater / Dream Theater (2013)

horyna | 4 stars | 18.04.2018

Formálně nemohu tomuto určitě skvělému a pro obdivovatele Dream Theater také velice oblíbenému albu nic vytknout. Určitě ne zjevný, do uší bijící pokus o návrat kapely ke svému nejslavnějšímu období. Netvrdím, že se povedlo úplně všechno a ve všech směrech, ale tohle obrození přišlo v hodině H, v době, kdy nemalá část jejich obecenstva pomalu ztrácela s kapelou trpělivost.

Jednotlivé skladby jsou naprosto v pořádku. Chytře napsané, zajímavě zaranžované a instrumentálně dotažené. V čistě technické oblasti se od kapely honosící se takovýmto jménem snad ani žádný propad očekávat nedá. Pokud chlapcům nechybí fištrón a zajímavé nápady, je možné i na třinácté desce v řadě namixovat osvěžující koktejl. Jenomže právě slovo osvěžující je zde tak trochu kamenem úrazu. Kapela se zřejmě pod tlakem z venčí otáčí ke své minulosti skutečně často a některé úseky si z alba Images and Words vypůjčuje jako chybějící zboží z výkladní skříně. Osobně nemám problém jim tohle odpustit, protože je mi milejší takováto cesta, než ta, která byla zvolena o tři roky později.

Skutečně masivní zvuk je posazen do celé plejády organicky funkčních kompozic velmi vkusně a pokud se John Petrucci drží na vodítku, netlačí na pilu a nesóluje příliš dlouho, dokáže promlouvat skrze svůj nástroj velice zajímavým způsobem. Pestrost akustických pochodů a důrazný přítlak na melodie se tentokrát kapele povedl na jedničku.

Formát klasické písně se odrazí za dramatickou instrumentální předehrou False Awakening Suite, která funguje jako vstupní brána skutečně perfektně. Z výborné dvojice The Enemy Inside a The Looking Glass mám raději tu druhou jmenovanou, právě pro ten skvostně vystavěný akustický most s minulostí. Enigma Machine vyznívá trochu fádně a může zavánět nudou alá moderna D. T., ovšem nasazení, feeling a „TO“ něco, co z kapely na této desce vyzařuje, je ukryto i v jejím obsahu.

Dalšími příchozími jsou čtyři časově rozumná, nápaditá a hlavně přesvědčivá čísla, se kterými se hudebníci-profesoři skutečně pochlapili. Přesně tady platí pravidlo o tom, že méně znamená většinou i více. Tato fráze se už bohužel netýká poslední rozlehlé suity Illumination Theory, rozpracované v pět částí, ale ta přehnaná snobská rozbujelost ke kapele zkrátka patří, takže...

Co říci závěrem? Snad jen, že mi zvědavost velí dozvědět se, kudy se chce kapela ubírat na svém letošním avizovaném albu a vcelku se po propadáku Astonishing těším na jeho poslech. Tahle deska mi dává určitou naději, že Dream Theater ještě neřekli poslední slovo. 4-5*

» ostatní recenze alba Dream Theater - Dream Theater
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Karthago - Időtörés

Karthago / Időtörés (2009)

Vojta | 5 stars | 16.04.2018

Páté studiové album skupiny Karthago patří k mým nejoblíbenějším albům maďarského bigbítu vůbec.

Celé album je charakteristické kytarovými riffy Ference Szigetiho a dravým zpěvem Tamáse Takácse. Byť maďarsky neznám ani slovo, celá deska mě velmi baví (snad krom balady Harminc év után). Z celé desky vybírám jako tři nejlepší skladby Ha neked kevés, IdőTörés a Ne aludj, ha a Rock and Roll szól! Jedná se ve všech třech případech o hutné a přitom melodické příklady poctivého hard rocku tak, jak ho v Maďarsku hrají již od sedmdesátých let (viz Omega, LGT, Bergendy, Illés atd.)

Jinak celé album je asi nejlepší, co tato formace, nazvaná podle starověkého města v dnešním Tunisku, doposud nahrála.

» ostatní recenze alba Karthago - Időtörés
» popis a diskografie skupiny Karthago

Reed, Lou - Berlin

Reed, Lou / Berlin (1973)

Egon Dust | 5 stars | 16.04.2018

Ak by mal byť nejaký úvodný slogan k tejto platni, zvolil by som tento: "Tento album je určený náročnému hudobne zrelému poslucháčovi." Meno jedného z najlepších textárov, presnejšie rockových básnikov od počiatkov rock n rollovej kultúry sa mi dostalo do uší cez knihu o legende Velvet Underground a najviac v spojitosti s Davidom Bowiem. Spolupráca Bowieho a Reeda na predošlom relatívne veselom naglamovanom albume "Transformer" zaznamenala obrovský úspech. Úspech bolo to jediné, čo za roky tvrdej poctivej práce Lou nezískal. To, čo dostával, bol rešpekt umelecký ladených bytostí ako Andy Warhol, B. Ferry, B. Eno, Iggy Pop aj našich Plastic People. Plastici mi Loua a Velvet ešte viac priblížili.

Velvet Underground vo svojich začiatkoch oslovovali vzhľadom na originalitu, ktorú prinášala ich prvá LP s legendárnym banánom (od samotného guru Andyho), zvláštny okruh podivínov. Predsa na prvýkrát stráviť texty plné reálnych obrazov z podsvetia v New Yorku. VU je samotne mega-silná kapitola, ale bližšie k protagonistovi. Lou Reed, známa to citlivá duša v kuloároch odvrátenej strany rock n rollu, si bol vedomý svojho potenciálu. S prvým albumom sa mu úspechu dostalo len veľmi vlažného. I keď na debute hrala elita ala Wakeman apod. Samotné skladby neboli tie najhoršie, to čo mu chýbalo, bol silnejší smrad dekadencie. S tým prišiel pod producentskou ochrannou rukou vtedy rodiacej sa hviezdy a rockového mimozemšťana Ziggy Stardusta. Bowie obdivoval Reedovú tvorbu a originalitu. Ich spoločné dielo Transformer vypálilo Reeda do vysokých výšin komerčnej hudby, za ktorú mu v RCA potľapkávali po pleci. Predával sa excelentne. Reed ako duchovným praotec temnejšej stránky glam rocku a dekadentného rocku sa konečne dostal na zaslúžený piedestál. Až do doby...do doby, keď nepredložil RCA Viktor album BERLIN.

Mono-tématicky príbeh dvoch narkomanov z Berlina, ktorý končí uväznením Jima a samovraždou Caroline. Verím že si klepkali po čele, ako môže niekto toto ponúknuť poslucháčom. Nebolo treba žiadnych prorokov, že toto dielo v danom čase muselo byť nepochopené a priam tŕňom v oku dobovým kritikom a popovo ladením médiam. V roku 2006 u mňa začala glam rocková éra (keďže som ju nemal šancu stihnúť v jej najsilnejšej ére:-)) ). Štartérom bol David Bowie, T-Rex, Slade apod. Niekedy na konci roku 2006 som dostal odporučenie na film Zamatová Extáza - Opus velebiaci priam rozprávkovo ponímajúci tajomnú šokujúcu éru, ktorá istým spôsobom posunula hudbu o nejednu dekádu, najmä po vizuálnej stránke. Melancholickejšie a temnejšie momenty tohto filmu boli podfarbené geniálnou hudbou. Vo filme bola fiktívna postava Jacka Fairyho, ktorý istým spôsobom zosobňoval ideového motivátora, akým Reed určite bol pre glamrockerov, bez ohľadu na to, že Zamatová Extáza bol aj príbeh bisexuálov, ktorí zmenili svet - taktiež prípad svätej trojice (Reed-Bowie-Pop) dark side of rock. Atmosféra filmu sa mi vryla do pamäti už asi navždy.

Jedno upršané piatkové marcové popoludnie som sa s napätím vracal domov s CD Lou Reed - Berlin s obrovským očakávaním. Berlin sa stal o niečo neskôr Mekkou rockerov ktorým Lou Reed vyšlapal cestu. Takisto neskôr svetová verejnosť spoznala príbeh skutočnej narkomanky a jej priateľa v legendárnej knihe "Deti zo Stanice ZOO", taktiež úzko spätej s Bowiem. Hneď ako som prišiel domov, CD frčalo do playera a už to začalo. Vonku lialo, obloha bola tmavá, že už o pol piatej sa muselo svietiť, a ulice mesta vyprázdnené, do toho prenikli pripité hlasy z oslavy plnej hluku a zhúlených hlasov z ktorých sa vyvinie jedna z najkrajších úvodných melódii. Do nej Lou Reed šepotom spieva/rozpráva príbeh o osamelom páriku, v osamelom bare pri Berlínskom múre. Viac mi nebolo treba! Na túto atmosféru som celé roky čakal! Tak som žil a toto som vždy rád zažíval a chcel zažiť a chcem zažiť! Osamelý malý bar, na intímne rozhovory pri víne, pivku, čaji so slivkou.

Krátka, ale nezabudnuteľná úvodná pieseň "Berlin" bola Introm Intier. Dvojzmyselne znie "Lady Day", ako volali narkomanku a soulovú legendu Billie Holiday. Práve tu cítim temné momenty Velvet Goldmine, ktoré tam podfarboval B. Molko s T. Yorkom v covere od Roxy Music (žiakov VU a Reeda). Text "Men of good fortune" by som dal ako povinné počúvanie s priloženým prekladom. Opäť mi Reed čítal z duše "Tí čo vzišli z chudobných pomerov, dosiahli veľké ako tí čo ich mali od narodenia a znehodnotili všetko, čo vybudovali ich rodičia."

Nasledujúce dve skladby už priamo zobrazujú drámu Jima a Caroline. Príbeh začína gradovať! Vypichnem ďalší aspekt tohto nedoceneného veľdiela, a to muzikantskú stránku, ktorá je mega-špičková. Menovať nebudem. Všetko je o pár riadkov vyššie. Každopádne legendy rocku a hudby vôbec. Okrem Velvet Goldmine je tu ešte jeden film, kam by atmosféra Berlina sadla a to film "Control" o živote, diele a smrti Iana Curtisa z Joy Division, ktorý mal práve túto LP v zbierke a keď sa išiel vešať, prebehla mu očami. Nakoniec si vybral Idiota od Popa. Práve pieseň "Oh Jim" je síce takmer akustická, no to, čo tam Reed vložil, je know how VU. Statické naložené bicie so surovou basou a chladne znejúcim Louom mohol byť dokonalou predlohou pre Curtisov Joy Division či Bowieho a Popové Berlinské experimenty.

Opäť a stále sme v Berlíne. Berlin bol ako magická Mekka, symbol dekadencie aj hraníc východného bloku. Keď som ako amatersky spevák s rockom začal, myslel som si, že rocková balada musí byť niečo ako Don´t Cry od GnR, Mama I´m coming home a tisíce ďalších. Tento omyl mi vytrel z hlavy Reed, začo mu budem vďačiť celý život. Niečo tak atmosférický nádherne ladené ako je balada "Caroline Says II" nemá obdobu. Sila slov je to, v čom je Reed s Dylanom v najvyššej lige. V Lige Majstrov Slova. Jemná akustická gitara, originál piano s pedálom, oktávované prechody, no nemá to chybu. Reedov nespevácky prejav tu znie tak presvedčivo, že Caroline doslova ožile z LP. V baladicko-folkovom duchu pokračuje album aj cez nasledovné piesne "Kids" a "Bed", pravdepodobne najdepresívnejšie skladby v histórii modernej hudby s tým, že sú veľmi blízke realite nielen tej či onej doby. Čo môže byť horšie, ako keď drogovo-závislej a utýranej matke vezmú úrady deti a jej tyrana zavrú.

Koniec albumu je silne blízky koncom filmov R. W. Fassbindera, s ktorým by si Lou Reed isto mal čo povedať v tom čase. Záverečný ópus "Sad song" už akoby prezrádzal, komu ďalšiemu bude Ezrin produkovať veľdielo. Niekde za dverami študia už určite čakal Alice Cooper aby si požičal na dobu neurčitú kamarátových spoluhráčov (keďže na Welcome to my Nightmare hrala presne táto zostava, čo na tejto LP ).

V zhrnutí by som len povedal, že TOTO dielo nebolo ako Slade, T-Rex, Glitter, ani ako Yes, Jethro Tull, tzn. ikonickým artefaktom tej danej doby. Toto dielo je nadčasové viac ako Ziggy Stardust, viac ako The Wall. Silne reálne vyznievajúci obsah, podanie a kvalitná hudba z neho spravili Opus Magnum pána Reeda. Berlin je tu s nami každý deň, v každom meste, prežívala ho Christiane F. z Berlínskej stanice ZOO (v rokoch 1977-1980) či Michal Otava z Pražskej metropoly známy s Johnovho bestselleru Memento (v rokoch 1977-1985). Berlin je tu aj dnes. Denne máme pred očami príbehy stroskotancov, ktorí mohli žiť úplne inak. Vybrali si sami...

» ostatní recenze alba Reed, Lou - Berlin
» popis a diskografie skupiny Reed, Lou

Rovescio Della Medaglia, Il - Io come io

Rovescio Della Medaglia, Il / Io come io (1972)

Snake | 4 stars | 16.04.2018

CD RCA Italiana, Sony BMG Music Entertainment - 88697343642 /2008/

Io come io je druhým zářezem v diskografii Il Rovescio della Medaglia a pokud ho porovnáme s o rok starším debutovým albem, najdeme hned několik styčných bodů. Jednak je stejně krátké (sotva 29 minut), druhak koncepční (ambiciózní texty inšpirované německou filozofií) a treťjak - je to nemlich ten samej bugr. Jen s daleko lepší produkcí a zvukem.

Na albu jsou čtyři skladby a otevírá jej nekompromisní nářez Io, po kterém následuje o něco delší (a členitější) Fenomeno. Ta, i něcojakobalada Non io obsahuje aj několik akustických vsuvek, odboček a stopové množství flétny, ale jinak je to klasickej randál v sestavě kytara, basa a bicí s unikátním mixem navrch. Basák Stefano Urso povýšil svůj nástroj z rytmického na sólový a hraje prakticky to samé, co kytara, jen o něco níž. Díky rozšířenému stereu a striktně odděleným nástrojům - kytara vlevo, brutálně zkreslená a vyhulená basa vpravo - to jejich zápolení krásně vynikne a je nesmírně zábavné ho sledovat. Často se mi stává, že při poslechu desky ten jejich strhující souboj poslouchám pozorněji, než hudbu samotnou... Album pak končí sedm minut dlouhou a do dvou kapitol rozdělenou - ovšem neméně ostrou - titulkou Io come io.

Nedílnou součástí produkce je zpěv, ale díky předlouhým instrumentálním eskapádám ho tady moc není a k horkou jehlou spíchnutým vokálním linkám bych měl výhrady. Na druhou stranu - zkuste vměstnat filozofické texty do melodických písniček. Navíc tam, kde chybí melodie nechybí temperament a to já rád.

Původní asfalt vyšel hned v několika provedeních, přičemž součástí jednoho z nich byla i kovová medaile. CD reedice z roku 2008 (v plastu) má černý obal s bílým - částečně zrcadlově obráceným - nápisem dole a čtyřstránkový booklet nenabídne víc, než tracklist a několik - ke všemu notně zmenšených - fotografií v červenočerných barvách. Ovšem hraje parádně a jsem rád, že ji mám.

Šokující debut jsem oznámkoval lepší trojkou, vrcholné dílo Contaminazione je za pět, tož tady musím na (slabší) čtyřku.

» ostatní recenze alba Rovescio Della Medaglia, Il - Io come io
» popis a diskografie skupiny Rovescio Della Medaglia, Il

Mayall, John - Blues Breakers With Eric Clapton

Mayall, John / Blues Breakers With Eric Clapton (1966)

northman | 5 stars | 16.04.2018

Ve všech časopisech koncem šedesátých let (Melodie, Aktuality Melodie a Pop Music Expres) bylo možné najít informace o koncertech, deskách a rozhovory s hudebníkem Johnem Mayallem. Zaujal mě kozí bradkou, vyžilým vzhledem a hlavně dlouhými blond vlasy. Toužil jsem po tom slyšet jeho nějakou desku, což se mi povedlo albem Blues From Laurel Canyon, která je mimochodem fantastická.

V rozhovorech se chlubil, že jeho kapelou prošlo mnoho hudebníků, kteří se poté proslavili jinde: Eric Clapton z Cream, Peter Green, John McVie a Mick Fleetwood z Fleetwood Mac, v Bluesbreakers hrál i Jon Hiseman a Dick Heckstall-Smith - základ Colossea. John Mayall tehdy plnil roli jakéhosi talent scouta (na druhém břehu Atlantiku měl tu roli Frank Zappa). Pro spolupráci na svém albu si tehdy vybral dvacetiletého Erica Claptona, který působil v Yardbirds a na koncertech se dle dobového tisku chlubil až dvacetiminutovými breaky.

Deska, která ze spolupráce Johna Mayalla a Erica Claptona vznikla, je základ bílého blues a nesnese srovnání s ničím. Na desce se mimo bluesových standardů nachází i několik blues, které složil John Mayall, a blues Double Crossing Time složil John Mayall spolu s Erikem Claptonem. Už úvodní Dixonovo blues All Your Love je parádní jízda. Blues Another Man je pouze John Mayall a foukací harmonika, do skladby Ray Charlese What'D I Say se vešlo i bubenické sólo. Na desce zazní i známý Parchman Farm, který zařadili na svou desku i američtí Cactus. Hodně se mi líbí Steppin Out s parádní Claptonovou kytarou. S odstupem se psalo v tisku, že Eric Clapton už nedokázal nikdy tak citlivě zahrát, jako na této Mayalově desce.

Desky, které John Mayall nahrál na konci šedesátých let, patří k tomu nejlepšímu, co v té době vzniklo, a tahle deska je skutečný klenot, který nestárne. Hodnocení jasně maximální.

» ostatní recenze alba Mayall, John - Blues Breakers With Eric Clapton
» popis a diskografie skupiny Mayall, John

Gilmour, David - Rattle That Lock

Gilmour, David / Rattle That Lock (2015)

pinkman | 5 stars | 16.04.2018

Kytarista David Gilmour bude už navždy spojován s Pink Floyd. Poslední album jeho bývalého kumpána Rogera Waterse dokazuje, že kouzlo, na kterém tahle dvojice vždycky mohla stavět a které stálo převážně na jiskřivé chemii mezi principálem a právě Davem G., povážlivě vymizelo a jeho náplň tře bídu s nouzí. David už v minulosti jasně předvedl, že může být i samostatnou jednotkou, která se svojí vlastní hudbou snadno obstojí. Asi nejpřesvědčivějším (což ve značné míře vychází z určitého momentu překvapení) důkazem tohoto tvrzení je jeho první sólové album.

Jak nejlépe tuhle desku charakterizovat? Asi jako naprosto konzervativně pojatou, až úzkostlivě staromilskou, nikoli však zamrzlou v čase. Na druhou stranu zase jako desku, která zní zatraceně svěže, přestože využívá minimum jakýchkoliv moderních technologií nebo postupů. Ryzí art-rock, který nemohou fanoušci starých Pink Floyd zavrhnout.

Nejpřitažlivějším momentem na desce je skutečnost, že David Gilmour ani v nejmenším nehrál na efekt, vsadil na muzikantskou duši a upřímnost, i když se úplně nevzdal pouta ke své štědré minulosti a kapele, která mu dala všechno. Nabízí nový pohled na své muzikantské cítění, a i když nejsilnější ingrediencí alba je jeho legendární kytarové cítění, nemusí být člověk příznivcem tohoto stylu, aby jej deska plně zasáhla.

Rattle That Rock je velice silnou kolekcí a jestli se David Gilmour ještě někdy studiově navrátí, tento svůj magnum opus už těžko překoná. Momentální TOP skladba: Rattle That Lock, bez debat.

» ostatní recenze alba Gilmour, David - Rattle That Lock
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David

Captain Beefheart & His Magic Band - Bluejeans & Moonbeams

Captain Beefheart & His Magic Band / Bluejeans & Moonbeams (1974)

northman | 2 stars | 16.04.2018

Po vydání alba Uconditionally Guaranteed opustila Dona Van Vlieta původní sestava Magic Bandu, aby si založila skupinu Mallard. Don Van Vliet se pustil pod producentským vedením Andy Di Martina do nahrávání nové desky, která vyšla pod názvem Bluejeans & Moonbeams, s úplně jinými muzikanty. Po vydání téhle desky se Don Van Vliet tradičně pohádal s producentem Di Martinem a po setkání s Frankem Zappou vyrazil s jeho Mothers na turné, ze kterého vzniklo album Bongo Fury.

Dvojici těchto desek mám ve sbírce, ale takřka je neposlouchám. Pořádně jsem si je poslechl až nyní pro účely napsání hodnocení. Úvodní skladba Party Of Special Things To Do mě docela překvapila, připomíná totiž písničky na albech Spotlight Kid a Clear Spot. Následující píseň s názvem Same Old Blues složil J. J. Cale a Don Van Vliet ji zpívá svým originálním hlasem v duchu interpretů z mississippské delty. Další písničky jsou takové, že je mohl složit kdokoliv jiný. Jediná skladba se vymyká, a to Futher Than We've Gone. Jedná se o píseň v duchu blues nádherně zazpívanou Donem Van Vlietem. Všechno na této desce je dokonalé, zpěv, instrumentální doprovod, ale mně chybí takové to překvapení, když následuje něco, co nečekáte.

Téhle desce nemůžu dát více, jak dvě hvězdy.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Bluejeans & Moonbeams
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Pearl Jam - Ten

Pearl Jam / Ten (1991)

Egon Dust | 5 stars | 15.04.2018

Rok 1991 určite pre mňa nebol rokom grunge, keďže som mal 9-10 rokov. U nás v NMnV hudobne doznieval heavy metal, spustil sa tlak MTV s Madonnou, Vanila Iceom, Guns'n'Roses, Jon bon Jovi, George Michaelom apod. Nehovorím o všadeprítomnom Haberovi, Krížkovi.

So štýlom grunge naše končiny oboznámila najmä Nirvana. Samozrejme možno extrémne zarytí rockeri pátrajúci po novotách už vedeli, že sa niečo "vo svete deje". Po Cobainovej smrti sa pomaly a isto a najmä vďaka slovenským kombajnistom Gladiator dostal do pozornosti grunge, ktorý bol 1000x viac postavený na image feťákov a heroinistov ako Guns'n'Roses, to boli skôr rebeli motorkárského typu voči AIC, Nirvane atď.

Preskočím o 10 rokov dalej, niekedy v roku 2005 som dal priestor grunge bandom a Pearl Jam bol 3tou po Soundgarden a Nirvane, ktorej som dal šancu. Práve album TEN bol "TEN", ktorý mi zarezonoval svojou neskutočnou atmoškou. Meno Pearl Jam bolo prítomné vo všetkých hudobných periodikách najmä v 90tých rokoch, možno to bol kameň úrazu, prečo ma rocková kultúra nezaujímala v tom čase. V rokoch 1997-98 bežal seriál Škola Zlomených Sŕdc. V úvodnej časti sa chlapec pýtal dievčaťa vo vyťahaných rifloch a flanelke: "Co posloucháš za muziku?" a ona mu odpovedela: "Mám ráda Pearl Jam a Red Hot Chilli Peppers." Nejako vnútorne som pochopil, že sa Nirvana, Pearl Jam a taktiež Soundgarden stali generačnými hrdinami pre rebelov 90tých. Vlna flaneliek, robotníckych bagándž, roztrhaných rifiel sa podpísala aj na slovenskej mládeži. Na čele tejto vlny bol grunge. Sú 2 albumy, ktoré už v tom čase silne rezonovali, a to prvý Pearl Jam a Nevermind od Nirvany.

Prejdem k albumu. skladbou "Once" začala kapela riadne z ostra. Hlas Eddie Veddera musel preniknúť automatický do ucha každého poslucháča rovnako, ako v to čase Cobain či Stipe z REM. Máloktorá grunge kapela hneď v debute vysypala najsilnejšie piesne ich celej kariery. Tento prípad sa už asi nikdy nezopakuje! So singlovkou "Even flow" dali svetu jasne najavo ich naliehavosť v ich odkaze. Sugestívna "Alive" sa zákonite musela stať klasikou. Po muzikantskej stránke Pearl Jam bez debaty schovala Nirvanu a tak to vidím už roky aj ja. Sólo z "Alive" od Mike mcCreedyho malo hendrixovský náboj rovnako aj riff. S "Why Go" určite nešli pod kvalitu predošlých vecí. Baladický charakter piesne "Black", kde bez pochýb cítiť viac než len bežný baladický efekt, ale má monumentálny a veľmi uveriteľný prejav, nádherný melancholický náboj. Stále mám čerstvo hlave posledné videnie tejto pecky, a to na pohrebe Chrisa Cornella zo Soundgarden, kde mu ju Eddie spieval len s akustickou gitarou.

Tragický príbeh "Jeremyho" by mohol byť priam soundtrackom austrálskej Školy Zlomených Sŕdc na hony vzdialenej od Beverly Hills 90210, kde mládež žije nadštandartne a musí si vědeť o všem promluviť :) Najmä o ťažkom živote milionárov z Beverly v LA. "Oceans" je monument. Ako už zopár recenzistov spomínalo, tak potvrdzujem - je to Led Zeppelin 90tých. Z tejto LP určite stojí za spomenutie a pre mňa skutočne silná vec (je to ako paradox The Garden od GnR a Garden uvedená) atmosféra je priam hypnotická. V závere "Deep" dotvárajú nádherný rám k obrazu zo života "Detí z periférie Seattlu". Vo kinohitoch ala 50 odtieňov sivej lebo Samotár so Seattlu mesto pôsobí ako metropola rovnajúca sa New Yorku. Raz niekedy v polke 90tých v inkriminovanom čase grunge horúčky som videl film o chlapcovi žijúcom s babkou v Seattle a o jeho spoznávaní rôznych zákutí tejto metropoly. Na názov si nespomeniem, ale jeden či dva momenty z toho filmu nezabudnem asi nikdy. Ten prvý bol, ako ten seattleský Oliver Twist sa dostal do gangu "rockerov - feťákov" kde priamo nad dverami ich doupě visela obesenecká slučka. Takto nejako sa mi do pamäti zapísal Seattle a atmosféra tej danej drámy je totožná s atmoškou albumov Dirt lebo Ten.

V roku 2005, keď som so 14ročným oneskoreným počul jeden z najlepších albumov 90tych rokov, som bol posadnutí rock'n'rollom ala Guns n Roses, Aerosmith a im príbuzným kapelám. Dlhé roky mi grunge dosť vadil najmä kvôli lajdáckemu image, silne heroínove spojitosti, nehovoriac o našich domácich kapelách, čo od polovice 90tých rokov imitovali grunge ikony. Samozrejme viedol kombajn s Nirvánou. Odosobnením sa od týchto vecí som získal kvalitný hudobný zážitok. Odmyslením grunge vlny, ktorá bola možno najúprimnejšia zo všetkých rockových subžánrov máme co do činenia so silným zážitkom, ktorý spolu s Red Hotmi, Faith No Moreami a Nine Inch Nailsmi vyslobodili 90té z pod nadvlády Poisonov, Cinderell, White Lionov a 100000 glam pop hard rockerov - zlatých chlapcov predošlej éry. Hlas Eddie Veddera sa stal jedným z hlasov silnej generácie, asi aj jednej z posledných v spojitosti s rock'n'rollovou kultúrou.

Máme tu dnes nové kapely, ktoré by sa hrdo mohli hlásiť priamo k pokračovateľom Pearl Jam a Niela Younga a to Kings of Leon, Queen of the Stone Age a pár ďalších...

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Ten
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Jethro Tull - Rock Island

Jethro Tull / Rock Island (1989)

steve | 5 stars | 15.04.2018

Rock Island je označením terminus technicus nejlepší ROCKOVÉ album Jethro Tull a zároveň je nejenergičtějším produktem kapely v průběhu osmdesátých let.

Mainstreamová záležitost Under Wraps byl totální přešlap vedle, o tom žádná. Bohužel se Ian Anderson z pozice bloumajícího šaška potápějící svou sedřenou kocábku do komerčního bláta dostatečně a rychle nepoučil a za další tři roky přišel znovu s podobnou nahrávky Crest of A Knave. V té znovu a opakovaně, nanovo použil odporné zvuky automatického bubeníka. Jethro Tull se podobná produkce absolutně vymyká. Nejde jen o to, že pohřbila folkový duch kapely, ale pohltila naprosto všechno, čím bývali JT jedineční. Charisma souboru se rychle vytratilo a zůstala bezobsažná slupka. Odpad, co se snaží tvářit slušně, jen aby neurazil svou dobu. S odstupem času a možností porovnávat je skladatelská bezradnost a vzájemná vyčerpanost u těchto nahrávek varovná.

Naštěstí s o dva roky mladší Rock Island se začíná couvat nazpátek. Anderson si zřejmě lecos uvědomil - poznáte to třeba z pohledu jeho flétny, které je vyhrazen nezvyklý manévrovací prostor. Příčňovka hraje prim a plní velice důležitou funkci. Můžeme ji slyšet všude a takřka neustále. Dost často sóluje, drží rytmus, vede hlavní linku, někdy si zlehka broukne, z toho zhurta zasoptí, naléhavě zapláče, nebo jen bloudí po okolí a spokojeně vypiskuje. Nejpodstatnější změna přišla se zvukem. Plným, rtuťovitým, rockově napruženým, dravým, k nahrávce s podobnou zvířecí zarputilostí až animálně se hodícím. Vlastní skladby jsou precizně vyleštěné, voní folkovou tradicí a není problém vypozorovat vlastní autorství.

Přestože se nejedná o desku patřící k hlavnímu proudu (68-78), jde o náramnou pochoutku a sladkou odměnu pro všechny skalní fandy Jethro Tull.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Rock Island
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Captain Beefheart & His Magic Band - Lick My Decals Off, Baby

Captain Beefheart & His Magic Band / Lick My Decals Off, Baby (1970)

northman | 5 stars | 15.04.2018

Po vydání Trout Mask Replica začalo mezi spolužáky dohadování, co kde kdo komu ukradl a použil na svých deskách. Don Van Vliet to vyřešil po svém - oprostil se od producentského dohledu Franka Zappy a přijal bývalého člena Mothers Of Invention Arta Trippa jako druhého hráče na percussion a marimbu. Jelikož všichni členové Magic Bandu měli přezdívky podle toho na co hráli, dostal Art Tripp přezdívku Ed Marimba a na celé desce je marimba hodně slyšet.

Co se hudby na desce týká, je to volné pokračování Trout Mask Replica, podle mě mírně vyklidněné a uhlazenější. Na desce se nachází romantické melodické instrumentálky v podobě písní s názvy Peon a One Red Rose That I Mean. V instrumentálce s názvem Japan in a Dishpan hraje Don fantasticky na dechové nástroje včetně harmoniky. Mně se asi nejvíce líbí freak-outy (odvazy) typu Bellerin Plain, Lick My Decals Off, Baby a Doctor Dark. Výborné je hospodské blues s názvem I Love You, You Big Dummy. Největší odvaz je ovšem závěrečná skladba Flash Gordon's Ape s téměř šílenou hrou leadera na různé dechové nástroje (radši nepíši, o jaké se jedná, nejsem schopen to přesně identifikovat). Opět dokonalá souhra dvojice kytar a snad nejlepší zpěv leadera.

Jedná se o výborné album, které snese srovnání se svým předchůdcem a v některých aspektech ho možná i předčí. Co se týká hodnocení, tak pro mě pět hvězd - jak jsem se dočetl níže sám autor považuje tuhle desku za svou nejlepší, takže tak.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Lick My Decals Off, Baby
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Armored Saint / Symbol Of Salvation

VopiceZHoR
Parádní album, společně s Win Hands Down moje nejoblíbenější od Armored Saint. Co je ale...

Procol Harum / Broken Barricades

pinkman
Přátelé omlouvám se všem, tohle album jsem krutě podcenil. Nové poslechy odkryly nové taje....

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12111 recenzí
2157 skupin
165034 příspěvků ve fóru
2553 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000