Alcatrazz Mercyful Fate Něžná noc Forcefield Huis Animals As Leaders Filip, Jaro Manic Street Preachers Moore, Gary Frogg Café

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Marillion - Real to Reel

Marillion / Real to Reel (1984)

jirka 7200 | 3 stars | 11.12.2019

Pro někoho poměrně záhy (po několika singlech a dvou úspěšných deskách) vydala kapela Marillion své první Live album. Část záznamu byla nahrána v kanadském Montrealu, ta druhá v Londýně. Ze "Script" byly odehrány dvě písně, z "Fugazi" tři. Repertoár byl doplněn o song z prvního singlu souboru - o energickou Market Square Heroes s angažovaným textem - a o naopak tehdy nejčerstvější Cinderella Search. Tolik fakta.

Jinak toho moc objevného o nahrávce napsat nelze. Mnoho rozdílů oproti studiovému záznamu jsem nenašel, ač jsem zkusmo pár věcí porovnával a při poslechu jsem se občas přistihl, že nerozeznám, zda hraje živý, či studio záznam. Řekl bych, že písně musely být došlechtěny ve studiu. Nebýt zpěvu fanoušků v mezihrách expresivně podané Garden Party, tak ty drobné nuance v aranžmá skladeb bych spíše přisuzoval alternativnímu mixu alba.

Závěrem: tento "live" záznam představil několik skvělých písní z prvních dvou studiových alb a singlů v mírně civilnějším a někdy i kapánek rockověji pojatém aranžmá. Chybí mi však pocit nějaké atmosféry, zkratka takového toho koření, kvůli kterému doma živé záznamy poslouchám.

» ostatní recenze alba Marillion - Real to Reel
» popis a diskografie skupiny Marillion

Alcatrazz - No Parole from Rock 'n' Roll

Alcatrazz / No Parole from Rock 'n' Roll (1983)

horyna | 4 stars | 10.12.2019

O existenci kapely (přesněji řečeno projektu Grahama Bonneta) Alcatrazz, jsem se dozvěděl už někdy v průběhu devadesátých let, ale nikdy jsem nepocítil potřebu se hudbou tohoto tělesa zabývat a tak jsem si cestu k nim ani neměl chuť nějak výrazně klestit. Byl to až nedávný objev jiného projektu Forcefield, v němž tento pěvecký titán rovněž působil, který mi otevřel oči a semínko zvědavosti bylo rázem zaseto.

Nutno podotknout, že Alcatrazz spolu vydali v průběhu let osmdesátých (krom několika živáků zaměřených na Japonský trh) tři studiová alba, na nichž vždy hrála jiná kytarová posléze legenda. Na dvojce to byl například Steve Vai, jehož hru zde by jste s pozdějším kytaristovým vyprofilováním jen marně srovnávali. Na recenzovaném debutu předvádí něco podobného mlaďoučký Yngwie Malmsteen, který měl v roce 83 v popisu práce hrát především hard-rock, a ne svůj neoklasicistní styl, jež představil už roku následujícího prostřednictvím debutního sólového alba. Na kvintet doplninili kapelu basák Gary Shea, klávesák Jimmy Waldo a za bicí se posadil po krátké periodě s ex Iron M. bubeníkem Clivem Burrem Jan Uvena.

Debut No Parole From Rock´n´Roll nabzí štavnatý hard rock, který se občas nezapomíná opírat o klávesovou berličku osmdesátých let. Bonnet zpívá jak jinak než famózně a Malmsteen hraje na jeho poměry ještě dost nevině a úsporně. Buď se tehdy díky své nezkušnosti a nevyhranosti teprve rozkoukával, nebo mu ostatní zkrátka nedovolili do předem nastavených kritérií muziky jež chtěl soubor produkovat, propašovávat jeho známé stupnicové vyhrávky. Materiál je kompletně autorský a podepsána je pod ním ústřední skladatelská dvojice Bonnet/Malmsteen.

Úvod alba patří trojici skvostných hard-rockových čísel. Na začátku hitu Hiroshima Mon Amour zahraje kytarista svou typickou vyhrávku, ale dál se znovu drží na uzdě. Něco podobného se odehrává i v další písni, démonické Kree Nakoorie. Kvalitou vyrovnaný materiál čítá deset skladeb ze kterých bych ještě vypíchnul dvojici Too Young to Die, Too Drunk to Live a Big Foot - parádní to rockové šlehy a závěrečnou krásnou baladu Suffer me.

Příznivci Deep Purple a Rainbow se museli s příchodem Alcatrazz na scénu v třiaosmdesátém jistě tetelit blahem. Dnes už není poslech jejich desek žádným obrovským wow, ale poctivého rockera může tahle nahrávka stále ještě potěšit.

» ostatní recenze alba Alcatrazz - No Parole from Rock 'n' Roll
» popis a diskografie skupiny Alcatrazz

Bruford - One of a Kind

Bruford / One of a Kind (1979)

EasyRocker | 5 stars | 09.12.2019

Na sklonku sedmé dekády byl fenomén fúze globální. Kromě zámořských part, vyškolených Milesem Davisem, vykvetla záhy i v dalších koutech světa. Artrockový matador Bill Bruford, obklopen věhlasnými spoluhráči, vzal i tuhle výzvu bez zaváhání.

Hell's Bells je dokladem, že se pánové nelekají ani náročné hudební formy, ani zvukové moderny. Košatými, melodickými koberci kláves a plochami synťáků vládne Tony Stewart. Prvá část One of a Kind fúzový dusot, barvy kláves a bicích ukazují předěl evropské a americké školy fúze. Druhý díl otevírá Holdsworthovo a Stewartovo jemné vyšívání, pak dostane kytarista velmistrovské sólové okénko. A mr. Bruford předvede, k čemu byl v minulých působištích precizně vyučen. Jeho souprava se žhaví až do ruda. Táhlými mahavishnovskými motivy nás vítá mistrovská Travels With Myself - And Someone Else. Plačtivá údolí, nádherně malované krajiny, je tu úprk versus hladivá kontemplace. Fainting in Coils je živočišným, ostře řezaným fúzovým křemenem. Čtveřice se tu trochu přiblížila krajanům Brand X. Five G zahajuje famózní basový atak Jeffa Berlina, tvořící s Brufordem rytmickou clonu, nad níž řádí zbylé duo. Vše sežehne závěrečná kytaristova divá palba. Pět minut The Abingdon Chasp je krmí nejnáročnějšího publika - nic menšího ani brufordovci nenabízejí. Běsné zdvojené rytmické nájezdy, Holdsworthovy plačtivé, i kvílející běhy, klávesy spíš malují, až na bizarní finále. Forever Until Sunday má zase tu kontemplativní náladu, ovlivněnou spolky zpoza oceánu. A finálový dvojboj The Sahara of Snow? Stewartovy nálety spolu se jiskřícími snopy z Holdsworthova nástroje je nemožno zastavit. Za půlí se v přesném metronomu vše "vypne" do chladivých synťáků, aby se tempo opět změnilo na sprint. Druhá, tempově vyklidněná část servíruje na synti pozadí mistrné výstupy celé čtveřice. Nepochybujeme, že jde o mistry. Váhám mezi 4 a 5, ale nemohu jinak - plný kotel.

Už debut Feels Good to Me nasadil laťku vysoko, ale myslím, že dvojka byla dotažena ještě o chlup dále. Suverénní, místy dechberoucí představení veteránů. Kdo rád pátrá po nových jazzrockových bandech, nelze než vřele doporučit.

» ostatní recenze alba Bruford - One of a Kind
» popis a diskografie skupiny Bruford

Mercyful Fate - Melissa

Mercyful Fate / Melissa (1983)

jirka 7200 | 5 stars | 09.12.2019

Dánská heavy metalová kapela Mercyful Fate byla založena v roce 1981 z muzikantů, kteří měli již něco odehráno. Kytarové duo Hank Shermann a Michael Denner působilo o nějaký rok dříve v heavy kapele Brats, která byla ovlivněna hard rockem i punkem. Jejich eponymní album Brats (1980) již však poměrně přesně poukazovalo na touhu kytarového dua hrát podobně jako Iron Maiden či Judas Priest. Předchozí soubor Black Rose, kde působil Kim Bendix Petersen (alias King Diamond) se znažil jít ve šlépějích Deep Purple. (Milosrdný) osud tomu chtěl a King k Brats nastoupil jako zpěvák. Touha této trojky věnovat se drsnějšímu a náročněji prezentovanému heavy metalu vedla k založení spolku Danger Zone, ve které se objevil basák Timi Hansen. Úspěch demo snímků, kde již King používal svůj specifický způsob zpěvu, vedl k založení Mercyful Fate.

To je v kostce velmi zhuštěně popsaný vznik této formace. Uvádím jej zde proto, aby bylo patrno, že většina muzikantů měla již za sebou povícero zkušeností i co se týče nahrávání ve studiu, takže netrvalo dlouho a bylo natočeno legendární EP „Nuns Have No Fun“ 1982. Na něm byl již jasně definován směr, kterým se kapela vydala včetně obsahu textů.

V celé své kráse se vše vyjevilo až na debutovém albu Melissa (1983), které bylo po pečlivých přípravách natočeno a zmixováno za pouhých 12 dní Henrikem Lundem, který s tímto žánrem neměl žádné zkušenosti. Přes tyto okolnosti vše dopadlo na tu dobu velmi přijatelně.

Na ploše 40 minut bylo na černé roucho rozprostřeno sedm skladeb. A to ne ledajakých. V rámci tehdejšího rozpuku heavy metalu na to šli hudebníci z Mercyful Fate po svém. Vycházeli sice z jasně vytyčeného vzorce Judas Priest, Angel Witch či Iron Maiden. Postupy těchto kapel jsou na mnoha místech jasně identifikovatelné, Mercyful Fate tam přidali však mnoho prvků, které do této doby nebylo možné jinde slyšet.

Tím je rozhodně netypicky děsivý zpěv (v nahrávce zaznamenaný většinou ve dvou stopách) Kinga Diamonda ve falzetu, který přechází do zlověstných hloubek a především práce kytarového dua Shermann/Denner, které považuji za jeden z nejlépe sehraných tandemů v rámci tohoto žánru. Ta jejich souhra je naprosto dechberoucí, boří zažité postupy, střídají si sóla, která klidně začínají již v úvodu skladby, jsou krátká, nebo naopak melodicky kreslí dlouhé minuty. V jejich stylu a prezentaci jsou slyšet i postupy z hry klasických kytaristů. Podobně rozpoznatelná byla například typická souhra parťáků K.K Downing/Tipton nebo Hanneman/King.

Těmito prvky je bylo možno snadno odlišit od 95% dalších tehdejších heavy souborů, které si většinou ve skladbě vystačily s jedním motivem – sloka – refrén – sloka – sólo. Zde je tento systém nabourán různými mezihrami a sólíčky. Nesmím opomenout na rytmickou sekci – bubeník Kim Ruzz bez velkých předchozích zkušeností podal ve svých 22 letech bravurně technický výkon při zvládnutí mnohých a nesčetných rytmických zvratů.

Jednotlivé songy není třeba jednotlivě rozebírat, ale poslouchat. Tam kde ostatní kapely končily, Meryful Fate přidali různé nečekané mezihry, tu jakoby čerpali z postupů progresivně rockových kapel. Pusťe si třeba přibližně dvanáctiminutový opus Satans Fall, kde je použito 16(!) riffů, což některým kapelám vystačí na celé album. Zde bych se nebál označit tuto píseň jako temně progresivně kovovou symfonii. Nejinak kouzelně a naopak něžně působí závěrečná černě laděná balada Melissa, která si v závěru strhla laskavou škrabošku a řádně vygradovala tempo.

Toto album řadím mezi naprostou špičku klasického, technicky zvládnutého heavy metalu osmdesátých let. Podobné mínění zastává valná většina rockových periodik, i slovutný Rolling Stone tuto nahrávku zařadil v roce 2017 na 17. místo v seznamu „100 největších metalových alb všech dob".

A jaký postoj zaujmout k okultním textům, které si v té době prozpěvovala naprostá většina ostřejších metalových kapel? Ano, moc veselí v nich nenajdeme. Já osobně bych však jejich význam a dopad nepřeceňoval. Dle mého je důležité, jak k takovému obsahu člověk přistupuje a co si z něj hodlá vzít. Já jej sice znám, nijak zvlášť se na něj nesoustředím a v celkovém kontextu mě nijak neruší.

Jak na něj nahlížet, nabízí v rozhovoru sám King Diamond : "Vím, že se lidé rádi trochu bojí, proto chodí na všechny ty hororové filmy. Podobné to je i s mými texty, berte je také tak, to je všechno."

Desku jsem si připomněl po velmi dlouhé době a z toho poslechu jsem si odnesl pozitivní pocit ze skvěle zahrané muziky s temnější atmosférou. Díky horynovi za inspiraci.

» ostatní recenze alba Mercyful Fate - Melissa
» popis a diskografie skupiny Mercyful Fate

Allman Brothers Band, The - Brothers And Sisters

Allman Brothers Band, The / Brothers And Sisters (1973)

horyna | 4 stars | 09.12.2019

Třetí deska "Allmanovských bráchů" - tady už ten příměr vlastně moc nesedí, po tragické události umírá Greggův bratr Duane - nazvaná Brothers and Sisters je další přesnou trefou do jižanského southernovského terče. Po legendárním debutu a ještě nápaditější dvojce Idlewild South završují A. B. B. svůj triumvirát tímto úchvatným a bohužel také posledním kvalitativně dotaženým albem.

Allmanovské pojetí a zkřížení jižanského rocku, blues, boogie a štipky toho country je mi neuvěřitelně sympatické. Má v sobě jasně rozpoznatelné rysy a náboj, kterému se tehdy většina podobně orientovaných kapel jen těžko přibližovala. Allmani znějí jinak než například Lynyrd Skynyrd. Dýchají větší jižanskou autenticitou a ryzostí. Druhově vzájemná pospolitost se v jejich muzice náramně krásně zrcadlí. Je prostoupena duchem víry, přátelství, stylu života i neokázalé svobody.

Desku rozjíždí příjemná countryovka Wasted Words. Ještě výživnější je Bettsova (dokonce ji i zpívá) tepající pecka Ramblin' Man. Delta blues staré školy nakrojí čtvrtá Jelly, Jelly. Mezi mé milované patří odvaz Southbound a typicky jižanské instrumentální hody uvnitř šesté Jessica. Tady kloubí Allmani několik stylů naráz, což má neopakovatelné kouzlo. Kapela tepe energickým duchem a posluchači servíruje pozitivní přístup k životu i jednotlivým tématům.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Brothers And Sisters
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The

Who, The - The Who

Who, The / The Who (2019)

adam | 3 stars | 06.12.2019

Vdaka Spotify som si usetril peniaze...
Album je velmi dobry na produkciu mainstreamoveho popu roku 2019. Ale toto neni to co od The WHo fanusik caka. Kvalitativne lepsie ako Endless Wire, ale len co sa tyka sily textov. Hudobne je Endless lepsi. skladby 4-9 povazujem za skvostne az v tej rovine ze si ich viem predstavit na albumoch so 70tych rokov. Ostatnych 8 veci je priemernej kvality. Som rad ze sa WHo hecli a spravili tento pocin, stojim si vsak za nazorom ze to nemuselo vyjst ako The WHO, ale ako Daltrey+Townshend. Bral by som to ako dostojnu vec hodnu mena takych obrov. Takto je to trochu rozpacite. Kazdopadne vsak tri hviezdy nie su zle. Mozno tri a pol....

» ostatní recenze alba Who, The - The Who
» popis a diskografie skupiny Who, The

UFO - Lights Out

UFO / Lights Out (1977)

Myšák | 5 stars | 06.12.2019

Podobnou pozici jakou mají v naší zeměpisné šířce Thin Lizzy, zaujímají také Ufo. Ani oni v Česku nikdy nedosáhli na úplný vrchol. Ten od sedmdesátých let zabírali Deep Purple a Led Zppelin. Za nimi se mačkali Black Sabbath a Uriah Heep. Přitom jejich bohatá diskografie byla často ozdobou mnoha domácích fonoték. Pro některé lidi jsou Ufo málo sofistikovaní, pro někoho příliš kytaroví. Jiným vadil drsný rockový sound, nebo hlas Phila Mogga.

U mě si stojí Ufo stejně vysoko, jako vzpomínané kapely. Je to srdcovka, na kterou jsem za tu spoustu let nikdy nezanevřel. Desku Lights Out hodnotím dost vysoko. Podle mě jde o jejich druhou, možná třetí nejkvalitnější věc. K takovému tvrzení mě vede hned několik cest:
a) Ron Nevison ušil kapele 100% zvuk přímo na tělo
b) Michael Schenker tady předvádí jedno ze svých vrcholných hráčských vystoupení, jako příklad nechť poslouží skladba Electric Phase
c) skladatelská variabilita na této desce dosahuje pro Ufo možného stropu
d) jasně definovaná úloha pro každou skladbu
e) hromada nádherných melodií tu zdobí takové pecky jako jsou Just Another Suicide, Try me, Gettin' Ready, Alone Again……..
f) přítomnost hitu s velkým H nese jméno alba

» ostatní recenze alba UFO - Lights Out
» popis a diskografie skupiny UFO

If - If

If / If (1970)

horyna | 5 stars | 06.12.2019

Znalci tvorby amerických Blood Sweat and Tears mi jistě přikývnou na názor v němž budu tvrdit, že jejich druhá deska patří mezi nedostižné klenoty konce šedesátých let a také, že podobně dokonalou a konkurenčně schopnou nahrávku už tato kapela nikdy poté nevydala. Dlouho předlouho jsem v hudebním světě hledal někoho dalšího, kdo by na jejich odkaz alespoň částečně navázal. A k mému velkému překvapení jsem takového adepta nakonec skutečně našel. Jsou jimi britští IF.

Netvrdím, že tito maníci vyžívající se ve fusion a často implementujíc do své tvorby čistě jazzové prvky, jsou čistokrevnými pokračovateli prvně jmenovaných. Ovšem řadu vztyčných bodů mají společných a hrají s podobnou živelnou okázalostí a obrovským přehledem. Parta pocházející z Londýna debutovala roku 1970 stejnojmenným albem a své první čtyři desky číslovala podobně jako hard-rockový mohykáni Led Zeppelin. Už tato jednička je plně vyprofilovaným vyzrálým nosičem plný špičkové, převážně zpívané, přesto často instrumentálně výrazné muziky. Kříženec rocku s jazzem obsahuje kupu originálních motivů, které nemůžou nechat posluchače otevřeného nepřebernému množství různých hudebních vlivů lhostejným. Ono už jen na papíře uvedené sedmičlenné obsazení se soprano saxem a alto saxem v rukou, respektive ústech dvojice Dick Morrissey / Dave Quincy, skýtá nejedny slastné hudební hody.

Kapelu IF vřele doporučuji všem, kteří nemají rádi muziku sevřenou v mantinelech jednoho stylu.

» ostatní recenze alba If - If
» popis a diskografie skupiny If

Mercyful Fate - Time

Mercyful Fate / Time (1994)

horyna | 5 stars | 05.12.2019

Návrat krále diamantů na rocková pódia a konečně i ke studiové činnosti, ve mně zažehnul novou chuť připomenout si desky, které mne kdysi v pradávnu jako mlaďoulinkého teenagera formovali. Pětici základních alba jeho veličenstva počínaje ještě kapku nedotaženým Fatal Portrail, přes mistrovská díla Abigail, Them, Conspiracy a konče arcidílem The Eye, jsem posledních několik dnů poslechově hltal stejně intenzivně, jako když mi bylo nějakých třináct, čtrnáct. Malinkatý rozdíl tu ale přece byl. Jednak v době u nás takřka předčasákové, byla každá informace o vašem oblíbenci vyvážena zlatem. Dnes v době internetu ví každý o každém pomalu i to, v kolik večer ulehá ke spánku a kouzelná aura rockových hvězd tím ztrácí svou podstatnou část. Druhak rovněž to, že tehdy jsem se s muzikou ať už jakéhokoliv charakteru teprve seznamoval, kdežto dnes, znám z těchto alb každou notu, každou sloku, každou vyhrávku, sólo na kytaru, přechod na bicí, zkrátka vše.

Na začátku let devadesátých, kdy jsme spolu s kámošem do tajů tvrdé muziky pronikali, si tento můj hudební bratr už nevím odkud, nejspíš z nějakého Supraphonu, či z druhé ruky, pořídil originál lp druhého alba Mercyful Fate, Don´t Break the Oath. Společně jsme jej smažili na jeho gramecu a s každou vteřinou zažívali naprosto slastné hudební okamžiky. Když pak po několika letech přišel comeback této kapely, z každé další desky jsem byl víc a víc nadšený. V devadesátých letech vydal soubor pětici vysoce vyrovnaných a kvalitních alb. První lp pojmenované In the Shadows přesně navazovalo na devět let starou desku poslední. Přineslo mohutné progresivní kompozice. Svým syrovějším vyzněním se naprosto vzdálilo "teplejšímu" klávesovému zvuku poslední sólo etapy Kinga Diamonda a svým entusiasmem v době pro rock a metal nelehké, pořádně pozvedlo heavy-metalový praporec.

Mým nejoblíbenějším dílkem M. F. se stalo hned album další, prozaicky pojmenované - Time. To přineslo daleko přehlednější a strukturou ucelenější skladby s jasnou vizí i směrem. V tomto případě se dá dokonce mluvit o nemalé hitovosti materiálu předloženého hned rok po svém předchůdci. Na bubenickém postu se objevil už v bookletu alba předešlého (tam ale ještě nehrající) avizovaný Snowy Shaw a k baskytaře se místo (před pár dny zkonaného) Timiho Hansena postavil dnes už světoběžník Sharley D´Angelo. Ústřední skladatelská trojice zde drží pohromadě a s pomocí Tima Kimsyho předkládá světu nádherně archaicky znějící dílo. Poprvé jsem tuto desku slyšel před pětadvaceti lety a dnes si na ten okamžik vzpomínám, jako kdyby to bylo včera.

Úvod desky obstarává goticky vyhlížející strašidelný kus Nightmare Be Thy Name. Ale už od druhé kytarově precizně zmáknuté Angel of Light lze snadno vytušit, že M. F. tentokrát vsadili na kratší stopáž, údernější, přístupnější a melodičtější songy, ke kterým krom písně zmiňované lze připočíst i tracky jako Witches' Dance (jeden z vrcholů desky), nabušenou heavy věc My Demon, či ultra melodickou zpěvnou pecku Lady in Black. Ty spolu s orientem vonící krasavicí The Mad Arab a pro mne nejlahodnějším subtilně-pompézním číslem Time, řadím k tomu nejlepšímu, co kdy "fejt" složili. Tato nahrávka však ve svém nitru disponuje stupňovitým pyramidovým efektem a k nejvyššímu vrcholu spěje až s poslední trojicí velmi originálně zkonstruovaných písní. Tam patří Dennerův nápaditě úchvatný kus Mirror, Shermannova progresivní vichřice The Afterlife a na místě závěrečném další z majstrštyků alba, historická freska ze starověkého Španělska Castillo del Mortes.

I nahrávky další, především pak zmiňované In the Shadows, či klenot Dead Again řadím k tomu nejlepšímu, co muže jedince zabývající se stylem heavy v hudebních análech nalézt. Time ovšem zůstane už navždy tím prvním, které si z portfolia Dánského černokněžníka dodnes pouštím nejraději.

» ostatní recenze alba Mercyful Fate - Time
» popis a diskografie skupiny Mercyful Fate

Fleetwood Mac - Rumours

Fleetwood Mac / Rumours (1977)

EasyRocker | 5 stars | 04.12.2019

Po řadě personálních otřesů vznikla kolem veterána Micka Fleetwooda úplně čerstvá parta, zato nažhavených hudebních talentů. Kdo umí, umí - "americké" písničkářské pojetí se do hudebně odlehčeného závěru sedmdesátek trefilo dokonale. Bez ohledu na ostrovní původ.

Second Hand News je jednoduchým, energickým folkrockoým otvírákem. Leč pod povrchem cítit prvotřídní aranžérskou našlehanost - jakýsi otisk celé placky. Dreams je v diktátu Fleetwooda - vedle bubnů a perkusí doprovodné zpěvačky zapojí piáno Fender Rhodes, sekvencery a bezchybně se pojí s Nicksovým hlasem. Takový hit (č. 1 v US žebříčku) by se měl spláceti paktem s ďáblem. Lindsey Buckingham je autorem folkového popěvku Never Going Back Again s košatými vícehlasy. Jízda nekončí; nášup Don´t Stop dokazuje, proč kapela tak bodovala za oceánem. Go Your Own Way je ohromující Buckinghamovou hitovkou, hlasy jedou nadoraz, i když nesou smutný motiv rozvodu. V 90tkách proslavil soundtrack k Forrestu Gumpovi v běžecké scéně... Songbird čistým klavírem a andělskou Christine McVie pohne k pohybu snad i sfingy, zaváté věky. Akustický bluesový start The Chain vystřídá hrubozrnná palba ze všech hlavní - hlavně za bubnovými lafetami. Kruci, tady by se neztratili ani Creedence! Další trefa do srdeční chlopně, You Make Loving Fun, táhnou sboristky v čele s Christine. Kreativní a vizionářský Fleetwood tu využil perkuse, kastaněty i zvonkohru. I Don´t Want to Know bod tah na bránu a skvěle aranžované akustiky, tamburíny a pianko Wurlitzer. Oh Daddy - čtyři nepopsatelné minuty. Hlas jistě z naší planety není a vězte, že Christine umí i na piano, hammondky a moog, a ty nezemské tóny ještě dokresluje šéfův gong a kastaněty. Gold Dust Woman je skladbou závěrečnou a nejdelší. Ale přimrazeni k podlaze zůstanete, na to můžu přísahat. Výjimečnou pestrost nástrojů završí harpsichord a nápadné zvonivé struny dobra - obdobě havajské kytary. Omamná krása až do závěru. Obvykle jsem z odklonu od blues krajně znechucen, ale tady není o čem. Pokaždé vypadnu přejet, vyždímán a rozdrcen.

Zásadité blues nahradil lehkonohý softrock s folkovou polevou. Absolutní prodejní trhák - přejel i takové klasy jako Dark Side of the Moon či čtyřku Zeppelínů, čísly ho sesadil jej až za pět let Thriller. 40 milionů kusů prodaných do roku 2012. A to je asi tak vše.

» ostatní recenze alba Fleetwood Mac - Rumours
» popis a diskografie skupiny Fleetwood Mac

Clarke, Stanley - If This Bass Could Only Talk

Clarke, Stanley / If This Bass Could Only Talk (1988)

stargazer | 4 stars | 03.12.2019

Stanley Clarke, Chris Squire, Mark King je trojice mých nejoblíbenějších basistů. Jaco Pastorius mě tak nějak v životě minul, jeho hudba a moje uši (až na pár výjimek) nepřišly do kontaktu. Budu se snažit, to nějak napravit, ale vrátím se ke Clarkovi, jehož tvorba a styl hry je pro mě fenomenální.

Album If This Bass... otvírá skladba, v níž stepuje Gregory Hines a Stanley vybrnkává na basu. Následuje cover verze Mingusova Goodbye Pork Pie Hut, první studio verze, jinak ji Clarke často hrál live. Zde válí Wayne Shorter na ságo a Clarke soluje, ale live provedení jsou lepší. Další track je s vokálem, Clarke zpívá přes syntezátor. Jediná zpívaná věc na albu. Ve skladbě Stories To Tell jsou jako hosté Stevart Copeland a Alan Holdsworth. Jediná kytarovka na albu. Funny How Time Flies je co do výkonu zajímavá hrou Freddieho Hubbarda na trumpetu. Working Man je cover jeho slavné Lopsy Lu ze sedmdesátých let, ale tady je hraná trochu jinak, takže se zříkám slov "vykrádání sama sebe". V následující písní je opět na vrchním postu opět Clarke a jeho magická hra. Druhá od konce je postavena na hře saxofonu George Howarda a pianu George Duka. A závěr je jako otvírák. Bass solo a step.

ITBCOT je podle mě to nejlepší, co Clarke nahrál v osmdesátých letech. Oprostil se od středního proudu a vrátil se k jazzovějšímu pojetí hry. Dávám 4 kousky.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - If This Bass Could Only Talk
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Millenium - The Web

Millenium / The Web (2019)

horyna | 5 stars | 03.12.2019

Nové kapely, kterých přibývá na scéně každým dnem na desítky nevyhledávám a neposlouchám. Soudobou muziku však ano, zejména tu rockově progresivní. V tomto segmentu se stále nachází několik pro mne zaznamenání hodných jednotek, které mne s každým novým albem dokážou nezklamat. Jednou z oblastí na kterou se dá už dobrých dvacet let vsadit, jsou polské zábory. Několik nejvýznamnějším partičkám z této, podobné muzice doširoka otevřené zemi, se podařilo zakrátko vydobýt alespoň nějaký ohlas i na mezinárodní scéně. Pokud je posluchač takové hudbě pozitivně nakloněn, okamžitě při poslechu některé z nich pozná, že jde o soubor většinou alespoň trochu originální a hudebně zajímavý.

Od doby kdy jsem Polské skupiny objevil, snažím se je na zdejších stránkách propagovat co to jde. Myslím, že čeští posluchači k nim nemají tak velkou důvěru jako naši, na východ orientovaní sousedé-Slováci. Ti měli k zemi ležící na sever od našeho kdysi společného teritoria vždy tak nějak blíž a na rozdíl od nás "čehůňů" je nebrali jen jako "ty chudé příbuzné ze severovýchodu". V zemi, jejíž hlavní město se jmenuje v překladu do češtiny Varšava, se s příchodem nového milénia urodilo několik dnes už zcela etablovaných hudebních veličin. Jednou z nich je bezesporu i sdružení vedené klávesistou Ryszardem Kramarskim pojmenované právě Millenium. Ti v těchto dnech vydali svou novou desku, prozaicky nazvanou The Web. Já sám jsem se s nimi seznámil prostřednictvím pro mne asi jen těžko překonatelného veledíla In Search of the Perfect Melody. Domnívám se, že na svou vrcholnou etapu nasedli s albem Exist a více jak deset let se hřejí na výsluní své kompoziční svobody a neutuchající vášně přicházet stále s novými a vždy zajímavými počiny. Přesně takovým bylo pro mne i album předešlé 44 Minutes, které mě dostalo doslova přec noc. O něco podobného se právě v těchto chvílích pokouší i jeho nástupce "pavučina" a musím klukům znovu poblahopřát, protože se jim to zase daří na výbornou.

Novinka je ale na rozdíl od svého přístupnějšího předchůdce složitější a méně snadno stravitelná. Millenium tentokrát znatelněji přitlačili v sekci aranžmá, které jsou robustnější, komplexnější a méně "prvoplánové". Deska tím působí neprostupnějším dojmem a nějaká "první dobrá" v tomto případě alespoň u mne nefunguje. Jak jsme u Millenium už dlouhodobě zvyklí, zvuk nahrávky je znovu precizní a dynamicky dokonalý. Naschvál ji otestujte na své jistě kvalitní aparatuře a zkuste si ji alespoň chvíli poslechnout i se sluchátky. Garance nových hudebních horizontů je s touto deskou velmi pravděpodobná. Produkci si znovu osobně pohlídal šéf Ryszard Kramarski a tentokrát desku situoval do mohutnějšího pompéznějšího šatu. Další velikánkou devizou kapely je osoba na pěveckém postu-Lukasz Gall. Ten na každém počinu pěje naprosto úchvatně a jeho svobodomyslný hlas se nad deskou vznáší jako přízrak nad temným jezerem o půlnoci. Je nesmírná smůla, že tento v současnosti zřejmě nejlepší polský rockový zpěvák, už není součástí sestavy projektu stylově malinko jinde se nacházejících Moonrise. A pak by byla velká škoda nezmínit i člověka stojícího malinko v pozadí tohoto ansámblu, bez nějž by však zvuk i muzika kapely zněli určitě odlišně, kytaristu Piotra Płonku. Ten i přesto, že se na skladatelském procesu nepodílí takovou částí jako šéf Kramarski, jeho slaďučce medově táhlé kytarové linky, dojemná sóla a mistrné vyhrávky, zanechávají v hudbě kapely nesmazatelnou stopu. Díky ní i Gallově hlasu, přesto že na první pohled vyznívá posmutněle a melancholicky, skrývá uvnitř obrovskou dávku potěchy, pozitivna a odzbrojující hudební krásy. Ale i u Millenium postupně došlo k jedné podstatné ztrátě. Na nové desce už nehraje saxofonista a jedno z dřívějších poznávacích znamení Millenium, mistr Dariusz Rybka. Na jednu stranu si musím povzdechnout, že mi jeho prvky v hudbě kapely znatelně chybí, na stranu druhou je nový materiál natolik komplexní a aranžérsky s maximálním perfekcionismem vyvážený, že není nutno hned brečet nad rozlitým mlékem.

Jednotlivé skladby zde dnes rozebírat nabudu. Za a) ve mě deska prozatím zanechává všestranně komplexní dojem a za b) těch několik málo poslechů zdaleka nedokázalo vyplavit statě, které bych chtěl teď rozebírat. Desku poslouchám a vstřebávám s obrovským údivem (ústa mám z toho progresivního úžasu dokořán) a strašně, strašně si ji užívám. Zcela dokážu pochopit něčí nedávný komentář k jejímu obsahu, v němž dotyčný pasoval tuto desku na nahrávku aktuálního roku. Vedle The Web je novinkový skvost The Gap, znovu povstalých jižněji situovaných "progresivních bratrů" Clepsydra jen velmi dobrou nahrávkou.


Za sebe musím s malinkatým smutkem poznamenat, jak velká je škoda, že tak kvalitní kapely mezi než Millenium jistě patří, díky neznámé vydávající firmě, mizerné propagaci a minimu koncertů v přiléhajících oblastech, se pořád krčí jaksi ve stínu těch služebně možná starších, jistě milionkrát známějších, avšak kvalitou jednotlivých písní i celých alb mnohem tuctovějších, dávno zevšednělých a kompozičně zcela vyhořelých kapel typu Dream Theater, Queensryche, nebo dnes už pomalu uvadajících/odcházejících Flower Kings.


Závěrem mi nezbývá než pogratulovat naší slovenské enklávě na Progboardu, z nichž ti, kteří sem pravidelně přispívají-Mayak, Palo, Braňo, Progjar... jistě už nové Millenium slyšeli a jsou stejně spokojeni jako já. No a co se týče té české, tam se obávám, že jsem zatím jediný, jež krásu této desky objevil. Takže pánové - Easy, Johne, Jardo, Jiří, Steve, Mufe... a na koho jsem ještě zapomněl, jděte do toho a třeba budete zase jednou hodně příjemně překvapeni.

» ostatní recenze alba Millenium - The Web
» popis a diskografie skupiny Millenium

Aerosmith - Get a Grip

Aerosmith / Get a Grip (1993)

horyna | 5 stars | 02.12.2019



Mnozí fandové Aerosmith považují své miláčky za největší rockovou kapelu všech dob, hned po jejich vzorech Rolling Stones. Takové označení je značně diskutabilní, ale ve dvou časově ohraničených prostorech by se s podobným výrokem dalo souhlasit.
Poprvé byla kapela na samotné špici popularity v polovině sedmdesátých let, kdy svými výtvory Toys in the Attic a Rocks sklízela vavříny po celém světě. Drogovými excesy a nesváry uvnitř kapeli se však pánové ze svého trůnu vyšoupli sami.
V polovině let osmdesátých si hudebníci k sobě našli cestu znovu a začali od píky budovat své ztracené renomé. Jedna lepší nahrávka střídala druhou a po stanutí na olympu s Permanent Vacation, potvrzením pozic nahrávkou Pump, byl sestrojen žebřík vedoucí přímo do oblak pojmenovaný Get a Grip.

Co na tom že někteří "zarytí" vyčítají desce přílišnou přeslazenost v baladách. Za obehranost písní Cryin, Crazy a Amazing vděčíme radiostanicím a pořadům typu Eso, které provařené fláky nasazovali každou chvíli, jen aby neztratili sledovanost, si tímto řádně podkuřovali pod kotlem. Jenže skladby samotné za to nemohou a špatné rozhodně nejsou. Především Perryho gradovaným sólem rozbouřená Amazing za pozornost rozhodně stojí. Jenže největší kvalitu tu nemají balady, ale songy klasické. Šťavnaté bifteky made in Aerosmith, a že jich tu je požehnaně.

Recept na to, jak hned od začátku přetáhnout publikum na svou stranu, vám dá kapela prostřednictvím energií nadupaného Intra a songu Eat the Rich. Ve vysokých obrátkách pokračuje skvělou Fever a největší bombou na desce (ne opravdu to není žádná ze zdejších balad), je famózní esence všeho rockového s názvem Livin on the Edge. Ve středních tempech vás rozemele Perryho Walk on Down a stejně úderná hymna Shut up and Dance. Šťavnatí smiti s posluchačem smýkají po podlaze tak intenzivně, že veškerý odpor je předem marný. Další rockem nabuzenou pecku Line up vystřídá ještě testotorenem nacucanější Cant´sStop Messin. Člověk si tak říká, bože, kde ti smithi tenkrát sebrali takovou dávku energie. Že by občas pomohla nějaká ta bílá lajna? :-) Možná, ale něco mi říká, že okolo devadesátého byli kluci čistí jako padlý sníh:-) - jak příslovečné.

Brucem Fairbairnem další zvukově vymazlená deska (u mixu stál dokonce grungeový guru Brendan O'Brien) je neskutečnou, více jak hodinu trvající rockovou náloží, na které bych neměnil jedinou notu. Desky následující mě už neberou, a domnívám se, že šli s kvalitou neskutečně dost dolů. To správné "vystřízlivění" přišlo až po devatenácti!!!!! letech u nahrávky Music From Another Dimension. Ale o tom až někdy příště.

Ať už si o velkohubém Tylerovi a jeho společnících myslíme cokoli, úspěch v tomto případě s kvalitním skladatelským materiálem jim upřít nemůžete.
Jedna z nejlepších rockových desek.

Žel bohu, podobné nahrávky se už řadu let jaksi netočí.

» ostatní recenze alba Aerosmith - Get a Grip
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

Mahavishnu Orchestra - Visions Of The Emerald Beyond

Mahavishnu Orchestra / Visions Of The Emerald Beyond (1975)

EasyRocker | 4 stars | 30.11.2019

I druhá sestava MO slibovala řadou zvučných jmen mimořádný zážitek. Větší nástrojový i stylový rozptyl se projevil už Apocalypse. Název inspirovala meditativní báseň Sri Chinmoye, McLauglinova mentora a guru.

Eternity's Breath Part 1 s modlitbou ke Spasiteli zjevuje vždy silnou duchovní podstatu - křesťanskou i populární filozofie Dálného východu. Je tu chorál Gayle Moranové, Pontyho tahy a Waldenova zatím jen příprava. Druhá část Dechu věčnosti víří uragánem, už plně v teritoriu fusion. Piano s houslemi a sbory tvoří klidný, pasívní protipól. Nejdelší Lila´s Dance je působivým dialogem McLaughlinových mistrných maleb s dechovým duem Knapp/Tubbs a Waldenovým klavinetem. Can't Stand Your Funk se nezapře; živelný a drásavý McLaughlin versus dechy a slapující Ralphe Armstrong. Z opačného spektra jeho génia je Pastoral, utkána z nejjemnějších akustik a fantastických Pontyho houslí. Nádhera a hloubka staletí. Skoro organicky navazuje Faith - nepopsatelné, co se stihlo vměstnat do dvou minut Víry. K funku se navrací Cosmic Strut. Blízko i vzdáleni jsme od Mahavishnu s Hammerem, Cobhamem... bravurní Ponty znovu k vašim službám. Plně v režii Moranové je pak nadzemský chorus If I Could See. Zálibu v mísení jazzu a funku stvrzuje rychlopalné, nástrojově orgastické číslo Be Happy. Kontemplativní, smířlivá Earth Ship. McLauglinovy sóla a vyhrávky patří k vrcholným zážitkům, přesahujícím hudbu. Jean-Luc Ponty si bere slovo v Pegasus. Smyčcové trio v Opus 1 následuje tečka - fusionové inferno On the Way Home to Earth. Znovu střet dvou pólů byl i náplní Chinmoyovy básně. Přiblížení se Božské dokonalosti kontra pozemský chaos, pachtění a shon za pochybnými hodnotami.

Dávám hodně silné čtyři. Třebaže nejsem zarytý fúzař, první desky (Mk.1) jsou u mě za plný počet. McLauglin určitě překvapil, protože se vydává trochu jiným směrem, aniž by ztratil na zlomek vteřiny věci z kontroly. Příjemné prolnutí jazzu, rocku, funku, blues i moderní klasiky. Vždy mi z Davisovců sedli lehčí a přístupnější Weather Report nebo Return to Forever.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Visions Of The Emerald Beyond
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Genesis - Genesis

Genesis / Genesis (1983)

horyna | 3 stars | 30.11.2019

O nákupu a vůbec respektu k tomuto albu i etapě Genesis po nahrávce Abacab, jsem začal uvažovat krátce po zhlédnutí koncertního setu Raye Wilsona, na kterém zazněla i úvodní píseň z tohoto lp - Mama. Až do té doby jsem striktně tuhle i další platňu Invisible Touch (doufám, že na ni svůj názor už nezměním) odmítal. Bezchybné Wilsonovo provedení zmiňované písně, ale i její charakter, nálada, vnitřní emoce a nemalá hitovost mi otevřeli uši. Po uplynutí zhruba dvou let jsem se konečně rozhoupal k tomu, pořídit si další Genesis do sbírky.

Co se období Collins-Gen týká, mám pochopitelně nejraději společné nahrávky se Stevem Hackettem. Avšak i desky následující, snad vyjma několika kontroverzních čísel na Abacab nejsou vůbec špatné. Genesis vzor 83 je o poznání syntetičtější, pečlivě strohý, odměřený, hodně poplatný době, počítačově chladný i taneční zároveň. Staré kouzlo je v nenávratnu (to vymizelo už dávno), ale je tu něco nového, něco hmatatelně příjemného, co činí také z této kolekce soubor zajímavých, s art-rockem nemajíc nic společných písní.


Úvodní Mama je tajemnou i intenzivně citovou záležitostí zároveň. Banksovi houkající klávesy z ní dělají jedinečný kus a hlasově rozeklaný, místy hodně silový Collins, jí dodává punc jedinečnosti.
That's All je příjemná a pohodová píseň, která mě nejen že neuráží, ale dokonale povznáší. I třetí Home By The Sea mám moc rád. Sice by se dala označit dvojsmyslně-tady ten pop už dost čouhá, ale není nijak vlezlý, ani kýčovitý. Krytickým úsekem jsou dle mě skladby čtyři a pět. Umělohmotné bicí, taneční atmoška a absolutně se ke Genesis nehodicí výraz jim fakt nebaštím. Tuhle polohu osobně rád nemám, to už je i na mne dost přes čáru.
Naštěsí do rozmanitejších a romantičtějších vod nás zavede šestá Taking It All Too Hard. Příjmený poslech Genesis made in 83 oblečených v lehkém popově-artovém kabátci. Další Just A Job To Do mi trochu připomíná kanadské Saga té doby. Computerovské tempo i zvuk, no... Závěrečná dvojice Silver Raimbow a It's Gonna Get Better převáží misky vah k tomu lepšímu průměru. Sice se tady zase bumty-čvachtá na bicí, ale Collins je úžasný zpěvák a klávesový podmaz má také něco do sebe.

Pro mne je tato deska docela "příjemným" překvapením. Žádná složitost, jen pár not a akordů, několik malebných klávesových přelivů a krásně intonující Collins, dokáží z tohoto dobového předkrmu učinit vcelku lehce stravitelnou záležitost. Tak jako tisíce jiných nahrávek, je i tato deska o pocitech a o náladách. Náladách vnitřních, svých vlastních i náladě toho, kdo ji konzumuje. Pokud se v těch sedmačtyřiceti minutách alespoň několikrát naladíte na stejný vlnový rozsah, nemusíte z toho nutně vyjít nespokojen a s nepříjemnými bolestmi žaludku.3,5*

» ostatní recenze alba Genesis - Genesis
» popis a diskografie skupiny Genesis

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Cobham, Billy / Life & Times

stargazer
Life And Time je výborná deska, už je proto, že kytarový post zastává další hvězda mého...

Marillion / Real to Reel

Brano
Najlepší koncert Marillion s Fishom je Live From Loreley(1987),ktorý vyšiel ako DVD aj ako...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13030 recenzí
2200 skupin
179543 příspěvků ve fóru
2680 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000