Cale, JJ Elegy Conception Yoso Conspiracy Ghost Ulver Wakeman, Rick Killers, The Sisterhood Of Klangpedal

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Lennon, John - Rock 'n' roll

Lennon, John / Rock 'n' roll (1975)

makrelaman | 5 stars | 20.01.2019

V čase vzniku tohoto albumu mi bola známa iba skladba "Stand By Me". V tej dobe som začal študovať na strednej škole a bola to moja pieseň "number one". Dokonca som nadrtil na gitare tie štyri akordy a úspešne oblboval dievčatká. Veru dobre sa balili na túto piesenku. Otec často chodil služobne do cudziny, takže keď išiel do Švajcu, dostal jasnú úlohu: John Lennon: Rock´n´Roll a Queen: A Night At The Opera. Úlohu úspešne splnil a obidva kúsky mám stále v zbierke.

Čo vám budem hovoriť: Lennonovo album bolo pre mňa obrovským sklamaním. Okrem "Stand By Me" som tam nič iné nenachádzal. Rock´n´Roll mi vtedy nič nehovoril. Mojimi hrdinami boli Led Zeppelin, Black Sabbath, Nazareth, Deep Purple, ELP, Yes atd. S pribúdajúcim vekom si čoskoro rokenrol cestu našiel a tento Johnov album so mi si obľubil natoľko, že ho dávam na roveň s Imagine a prvým albumom. Preto moje hodnotenie rozhodne nebude objektívne a ani také nechce byť. Veľmi zasiahlo do života. A bude to tak až do konca. Tajne uvažujem, čo si dám zahrať na poslednej ceste - a jedným z veľkých favoritov je "Stand By Me".

» ostatní recenze alba Lennon, John - Rock 'n' roll
» popis a diskografie skupiny Lennon, John

Rolling Stones, The - Goats Head Soup

Rolling Stones, The / Goats Head Soup (1973)

terka | 4 stars | 19.01.2019

Navázat na tak dobré a v mnoha ohledech jedinečné dílo Exile on Main St., se kterým stanuli Rolling Stones na svém vlastním vrcholu, musel být obtížný úkol. Pokud se na to dívám zpětně, vypadá to tak, pokud se ale vtěsnám do doby, kdy desky vznikly, můžu odhadnout, že rozdíly nebyly tolik zřetelné a zavedená a úspěšná kapela pouze pokračovala v dalším skládání nového materiálu. Do studia si "odskakovala" pravidelně každý rok. Situace v kapele sice byla malinko vypjatější, a to zejména díky různým excesům především na kokainu "ujíždějícího" Keitha Richardse. Skládání nového materiálu často probíhalo odděleně s novými pravidly - každý sám za sebe. Dobová kritika desku označila jako přešlapování na místě a celkově se mluvilo o prvním zklamání po hodně dlouhé době. Jenže z dnešního pohledu tohle album stále náleží k té slavné řadě "Stounů" z první poloviny sedmdesátých let.

Nejprve vyšel nový singl Angie, který vzbudil bouřlivé reakce, a to na obou stranách názorového spektra. Celé řadě lidí se konvenční balada líbila, hodně jich však podbízivou píseň odsoudilo a stárnoucí kapela tímto kusem ještě více dezorientovala rockovou veřejnost, tehdy značně zmatenou nejistou budoucností jejich idolů. Byl to čistý střední proud, který kritika ve své době naprosto smázla. S odstupem pětačtyřiceti let je však skladba řazena mezi největší hity "Stounů". Na Goats Head Soup dnes najdeme celou řadu výborných songů. Jako první bych vybrala dravý rockový kus Heartbreaker, dál klavírní boogie Silver Train - ten se rozpomíná na desku předešlou. Vláčně hypnotizující věc Can You Hear the Music? Špatná není ani efektní plíživá píseň Dancing with Mr. D, která se ale pro úvod moc nehodí a dává tak jasný impuls posluchači, že časy se začínají měnit. Podobná, i když přece jen zajímavější je dvojka 1000 Years Ago.

O zvuk se znovu postaral Jimmy Miller. Hlavně díky singlu Angie se v Americe dostalo desce trojnásobné platiny a krasojízda "Stounů" mohla vesele pokračovat dál.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Goats Head Soup
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Van Halen - Fair Warning

Van Halen / Fair Warning (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 18.01.2019

První alba "amíků" Van Halen oplývala sympatickou délkou - na každém se na ploše cca třiceti minut vměstnalo 8-11 hutných songů. Během dvou hodin bylo tedy možno přehrát to nejzajímavější, co muzikanti za sebou zanechali vyryté ve vinylových drážkách. Jistě mi pravověrní rockeři dají za pravdu, že právě na prvních čtyřech deskách se z hudebního hlediska odehrálo to nejzásadnější. Těmito nahrávkami se kapela zapsala do učebnice tvrdé muziky. Další alba byla méně o muzice a čím dál tím více o žluťoučkých dolarech. Ubylo invence, struktura songů i hra Eddieho se zjednodušila a zpřehlednila, přibylo prvoplánových melodií a i David za sebou bouchl dveřmi.

Ale nebudeme předbíhat. V roce 1980, na nejkratším albu z první čtyřky pojmenovaném Fair Warning tomu tak v žádném případě nebylo. Desku lze pojmout jako extrakt toho nejlepšího z Van Halen. Zde dokázali muzikanti předvést vše, za co je fandové milovali – naprosto neotřelou a nevšední i novátorskou hru tu stále předváděl Eddie Van Halen, podobně extrovertně působil i pěvec David Lee Roth. Ten se svým hlasem dokázal vskutku psí kusy – v každé písní zpíval, křičel, pištěl a šeptal svým nenapodobitelným způsobem, že si jej nebylo možné s nikým jiným splést. Sice to vypadalo, že se oba hlavní aktéři snaží na sebe v každé skladbě strhnout co chvíli pozornost (ve skutečnosti to tak podle zákulisních informací asi opravdu bylo) ale v konečném výsledku působila muzika velmi uvolněně, neučesaně, kompaktně i pohodově. Moc se s tím popravdě nemazali, za dvanáct dní bylo vše nahráno.

Největší drahokamy na desce nemusíme dlouho hledat – po zahřívací hard rockové Mean Street následuje druhá Dirty Movies, která je prvním vrcholem desky. Zajímavý je tu funky zpěv Davida kombinovaný s Eddieho úchvatnou kytarou, která po celou skladbu rozvíjí ústřední melodický motiv. Navazuje neméně parádní Sinner´s Swing s neskutečným kytarovým riffem a zběsilým sólem. Singlové ambice má i Hear About it Later, ta si však na něj cestu neprokousala. Chytlavá Unchained je malou a ještě stále rockovou rozcvičkou na megahit Jump. Skvělá je i Push Comes to Shove s trochu maskovaným reggae rytmem. Skvělá, ale nevtíravá je jasná hitovka So this is Love? Instrumentálka Sunday Afternoon i the Park vytvořená na kytarový syntenzátor se pomalu přesypala do úderné One Foot Out the Door, na ten přetransformovaný zvuk kytary si pořád nemohu zvyknout. Kromě výrazných bicích je v poslední písni poněkud aranžérsky pusto.

Závěrem: Byla to zvláštní doba - deska získala několikanásobnou platinu, vydrápala se na pátou pozici v žebříčku Billboardu, z alba byly vypreparovány čtyři singly, do dnešního dne se prodalo jen v USA přes 3 500 000 kopií. Přesto se té době z desek od Van Halen prodávala nejméně. Americký trh v ruku v ruce s producenty pomalu ukazoval kapelám, že netřeba být příliš komplikovaný.

Dnes s odstupem času již můžeme hodnotit desky nejen podle prodeje, ale i podle kvality a originality, přičemž na tomto poli Fair Warning nad ostatními jasně vede. Tolik rozmanitých postupů a v té době neobvyklých technických prvků ve hře, citací rozmanitých hudebních stylů ve skladbách i zuřivosti v komplikovaných riffech, které jsou zahrané jakoby levou zadní – to na jiném albu Van Halen v takovém rozsahu nenajdete. Není sice tak šokující jako „jednička" – přece jen jsme si na Eddieho hru měli šanci za ty roky zvyknout, ale je zvukově povedenější než „trojka".

Na původním CD jsem našel hutný zvuk s ostrými kytarami, nástroje se neslévají a vše je krásně čitelné a dynamické, prostě radost poslouchat. Za mě čtyři a půl bodu, při shlédnutí dobových klipů s věčně polonahým Rothem v upnutých elasťákách a neustálými záběry kamer na zpěvákovo vyvinuté „popředí" a pozadí dávám půl bodu dolů. Být Kamilou nebo terkou, ten půlbodík asi přihodím opačným směrem.

» ostatní recenze alba Van Halen - Fair Warning
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Radiohead - The Bends

Radiohead / The Bends (1995)

EasyRocker | 5 stars | 17.01.2019

Druhé album britského fenoménu kolem charismatického frontmana Thoma Yorkea patří k počátku devadesátek stejně samozřejmě jako další rockové špalky, které tehdejší hudební mistři otesávali do věru fantastických tvarů.

Jako hromobití zvonivá Planet Telex už útočí tradičními zbraněmi Radiohead, vše překryje neurčité dusno, zkázu dokonává Greenwoodovo sólo. Titulka tasí elitní grungeovou zbraň - propojení jemného a drsného protipólu. Rytmika Colin Greenwood/Phil Selway má skutečně elitní parametry; dvojitě to platí o zběsilosti Bones. Jasný hit Just je předělem mezi kytarovou a nastupující psychedelickou fází v tvorbě kapely. Refrénově ohromující Black Star je jednou z top pecek této doby zcela po zásluze. On je hlas Thoma Yorkea dalším specifickým nástrojem. O jeho zásadním přínosu pro zvuk a náladu svědčí skvostné baladické hody High and Dry a těžkým existenciálně-ekologickým námětem poznamenaná depka Fake Plastic Trees, spolu s Nice Dream už zřetelné pozvánky na O.K. Computer. Posmutněle dekadentní My Iron Lung si taky nemůže pomýlit žádný oddaný RH-pozitivní pacient. Bullet Proof... I Wish I Was spojuje fantastický text s beznadějnou hudební mantrou. Mimořádný závěr patří frontmanovi ještě mnohonásobně více - po rozbouřené orgastické Sulk přichází mrazivá mantra Street Spirit (Fade Out), dodnes mohutně žádaná a hraná na koncertech. Když to jede, nic v okolí sta metrů se ani nepohne.

Slabá hodinka zajistila rostoucí popularitu zejména doma na ostrovech. Už zde se objevují existenciální krachy, bezradnost, bloudění a odlidštěnost moderního světa. Zavírá první kytarovou etapu bližší soudobé alternativě a jemně dotčenému grunge. To, co přinesla deska další, už byl pouhou hudbu přesahující piedestal.

» ostatní recenze alba Radiohead - The Bends
» popis a diskografie skupiny Radiohead

Yardbirds, The - Five Live Yardbirds

Yardbirds, The / Five Live Yardbirds (1964)

vmagistr | 4 stars | 17.01.2019

Britské rhythm and blues, za jehož tónů řádila v polovině šedesátek mládež na obou březích Atlantiku, nepatří mezi mé více oblíbené žánry. Důležitou roli v tomto mém vnímání určitě hraje fakt, že studiové nahrávky v té době ještě vcelku nezkušených muzikantů nedokázaly napodobit pódiovou atmosféru (samozřejmě to nebyla jen jejich chyba, i personál nahrávacích studií se s takovým "nářezem" teprve učil pracovat) a živým nahrávkám té doby zase povětšinou chyběla technická kvalita. Najdou se ale i výjimky, přičemž za jednu z nich považuji živou desku Five Live Yardbirds z konce roku 1964.

Vedle svých žánrových souputníků Rolling Stones, Animals nebo Downliners Sect se Yardbirds rozhodně neztratili. Na přelomu let 1963 a 1964 završili první rok své existence britským turné, na kterém provázeli americkou hvězdu první velikosti, bluesmana Sonnyho Boye Williamsona II. Ačkoli nahrávky z těchto koncertů vyšly až o dva roky později, upoutala skupina pozornost labelu Columbia, pro který následně v březnu 1964 nahrála své samostatné vystoupení.

Deset bluesových standardů přetavených do výbušné R&B formy odpálí po krátké úvodní představovačce Berryho Too Much Monkey Business. Takhle šťavnatý zvuk plný energie mě hodně baví, zvlášť když se do toho kapela v sólových mezihrách opře naplno. Raní Yardbirds by nebyli Yardbirds bez zpěváka Keitha Relfa s foukací harmonikou, která si v sólových prostorech (třeba ve Smokestack Lightning) vcelku dobře rozumí s (zatím dost zkrátka drženou) Claptonovou kytarou. Je vůbec zajímavé si uvědomit, že hlučný rock, kterým se Eric prezentoval coby součást Cream, mohly částečně inspirovat i hudební "divočiny", kterých se na koncertních pódiích o pár let dříve účastnil s Yardbirds. Blues kapela zvládala i pomalu a procítěně, jako třeba ve Five Long Years z druhé strany desky, kde Clapton konečně ukáže, zač je toho bending, uhánějící nářezy ale (jak to už v šedesátkovém R&B bývalo) převažují, viz například skladby Pretty Girl, Here ´Tis nebo Respectable. Mým nejoblíbenějším kouskem alba pak je pohodově plynoucí skladbička Good Morning Little Schoolgirl.

Těžko kdo mohl tehdy tušit klikatost hudebních osudů rhythm and bluesových kapel, jejichž hudba soupeřila s merseybeatovou vlnou o srdce anglických teenagerů. Yardbirds sice vydrželi pohromadě sotva pětiletku, jimi prošlapaná cesta od rhythm and blues k psychedelii ale nezůstala zapomenuta. Co se živáku Five Live Yardbirds týče, zůstal spíše svědectvím dané doby než nějakým milníkem. Je to ale svědectví slušně zachovalé a natolik reprezentativní, že to na čtyři kousky v hodnocení postačí.

» ostatní recenze alba Yardbirds, The - Five Live Yardbirds
» popis a diskografie skupiny Yardbirds, The

Iluvatar - From The Silence

Iluvatar / From The Silence (2014)

horyna | 5 stars | 17.01.2019

Takřka druhý den po euforickém přijetí alba Children amerických Iluvatar, kteří po zásluze patří k těm nejlepším zástupcům progresivního rocku devadesátých let, jsem si objednal jejich poslední, kupodivu u nás snadno dostupnou desku. Za těch pár dnů, než mi "novinka" přišla, jsem Children dokonale přebrousil a album se hbitě vyhouplo v mém osobním seznamu progresivních děl z domácího portfólia mezi naprostou elitu. Očekávání byla tedy podobně veliká. Ve výsledku jsem desku From the Silence "ždímal" do hlavy ještě častěji než předešlé "dítko" a vlastně doteď nechápu, jak může být tak geniální kapela běžnému progovému fandovi takto utajena. Ani na této čtvrté desce neslevili hoši nic ze svého nasazení a múza nápaditosti je nepřestala pronásledovat.

Jedenáctka maximálně vybroušených progresivních perel snese srovnání pouze s tou nejužší konkurencí. Iluvatar nejsou slepí jako jiní obři progresivní (metalové) líhně a nezůstávají zakonzervování ve své samolibé ulitě. Nebojí se experimentovat a sázejí na nápaditou neotřelost a vlastní charismatický ksicht. Dokonale pracují s dynamikou, nešetří melodiemi a zůstávají otevřeni novým podnětům. Nepotřebují se tlačit do bombastičnosti a nezakrývají skladatelskou impotenci zvukovou masou. Ba naopak, Iluvatar jsou vstřícní a jiskřiví. Při aranžování používají srdce, ne kalkulující mozek. Vyrovnaná kolekce má svůj vrchol v závěru alba, kde písně počínaje truchlivou Between přes mohutnou emotivní vlnu The Silence až po dvojici atmosférických klenotů Older Now a Until dokážou posluchače dokonale ohromit a zacloumat jeho senzitivním spektrem.

Takřka za polovinu své osobitosti vděčí kapela zpěvákovi Glennu McLaughlinovi, jehož pěvecké schopnosti a nadpozemské hlasové charisma strčí do kapse i řadu vyhlášených vokálních akrobatů z okolní branže. Iluvatar dodnes zůstávají dokonale utajeným tipem z progresivní americké provenience. Působí sice skromně, ale zároveň i jako velice noblesní drahocenný náhrdelník, který vás po nasazení vkusně zkrášlí. Progrockoví fajnšmekři, s touto deskou neváhejte ani minutu. From the Silence je úžasná záležitost a desce Children "funí" pěkně na záda.

P.S.: Recenzi jsem měl v šuplíku víc než měsíc z důvodu menších úprav. Náhodně jsem si však desku včera přehrával v mp3 při cestě autem, a jelikož se z cestování stal hudební-mega zážitek, "réca bréca" musela ven. Možná si řeknete, že pro takovou (progresivní) muziku je "obyčejný" poslech v káře znehodnocujícím. Možná ano, ale to neřeším, dobrá hudba vám přece může hrát kdekoli, hlavně když je divák uspokojen. A skladba Between je perla jako hrom!

» ostatní recenze alba Iluvatar - From The Silence
» popis a diskografie skupiny Iluvatar

Hodgson, Roger - Rites Of Passage

Hodgson, Roger / Rites Of Passage (1997)

jirka 7200 | 4 stars | 15.01.2019

Příležitostí být poslem dobrých zpráv je dnes pomálu. V případě těžkého úrazu Rogera Hodgsona velmi rád předesílám, že lékařská diagnóza se naštěstí nenaplnila. Po necelých dvou letech a po příkladné péči fyzioterapeutů se obě zápěstí zhojila a hudebník mohl dále pokračovat ve své hudební kariéře. V roce 1997 obnovil koncertní činnost a z posledního vystoupení v Kalifornii byl pořízen i tento živý záznam.

Jsa zvědav, jaké songy z jeho sólových alb budu moci porovnat se studiovou předlohou, otevírám booklet s krásnou reprodukci obrazu pasovaného rytíře The Accolade na přední straně. Zběžně zrakem projíždím tracklist a zjišťuji, že většinu skladeb ani neznám. Divné. Stálo mě to trochu času a pátrání, ale alespoň vím, na čem jsem. Roger na toto živé album umístil pět zcela nových písní, které ve studiu ještě zaznamenány nebyly.

A jak se nová deska Rogera Hodgsona poslouchá? Příjemně – nová pětice songů je mix ve stylu živého soft rocku se špetkou progresivního koření přibližně ve stylu Dire Straits či Bruce Springsteena, ovšem samozřejmě s rozpoznatelným feelingem dřívější tvorby Supertramp. Z této pětky je mým jasným favoritem tajemná a vnitřního napětí plná Time Waits For No One, prog rock smíchaný s prastarým indiánským rituálním zaříkáváním. Doporučuji k poslechu.

Rogeruv syn překvapil procítěnou a posmutnělou baladou aranžovanou pro klavír a violu s názvem Melancholic – talent po otci nelze přeslechnout. Na album jsou vloženy i tři nadčasové hity napsané Rogerem pro Supertramp – Take The Long Way Home, The Logical Song a Give A Little Bit. Ty samozřejmě zklamat nemohou a při porovnání s živým albem Daviesových Supetramp je jasné, že interpretace v podání Rogera má navrch.

Musím na závěr zmínit i drobná negativa. Mrzí mě, že ze dvou povedených sólo alb zazněla pouze In Jeopardy, která se kdysi sice dobře prodávala, ale rozhodně neprezentuje to nejlepší, co by bylo možné zařadit. Napadá mě tak osm písní, které bych slyšel raději. Aby bylo co přehrávat, dvě skladby doplnil také producent a koncertní kytarista Mikail Graham - jeho věci mi však do celkového konceptu alba moc nesednou. No Colours, kde Mikail i zpívá, je jak vystřižená z akustického setu Nirvany či Pearl Jam. Smelly Feat ve stylu fusion mě také příliš nepřesvědčila. Až na tyto drobné pihy na kráse volám: "It´s fine, Mr.Hodgson!"

» ostatní recenze alba Hodgson, Roger - Rites Of Passage
» popis a diskografie skupiny Hodgson, Roger

Elegy - Supremacy

Elegy / Supremacy (1994)

horyna | 4 stars | 15.01.2019

Na Holanďany Elegy jsem natrefil zhruba ve stejné době prostřednictvím dvou zdrojů. Tím prvním byl rockově metalový časopis Spark (ve kterém jejich desky pravidelně recenzovali) a druhým, už zcela konkrétním zdrojem nejen informací, ale hlavně hudby samotné pak celá síť Merhautových půjčoven. V roce 1993 jsem si v jedné z jeho brněnských poboček půjčil solidní debut Labyrinth of Dreams a zakrátko v předchůdci dnešního Bonton Landu (jak jen se ten krámek mohl tehdy jmenovat - Popron, Supraphon?) koupil i mou druhou oblíbenou desku Supremacy. Jako by to bylo včera, co jsem četl článek Nikolase Krofty o Elegy, kde je přirovnával ke slabým Queensrÿche a psal i o (cituji doslova) příšerně upištěném vokálu Eduarda Hovingy.

V devadesátých letech jsem Elegy respektoval a poslouchal, dnes musím dát Nikolasovi za pravdu v hodnocení stylu i projevu této kapely. Není to žádná první liga, spíše standardní, velice melodický "metálek" ležící někde napůl cesty mezi ranými Helloween a Queensrÿche. Hovinga je výškař jako blázen, svoje hlasivky tahá nahoru jak jen může, ječí a piští až někdy uši brní, jenže když se vám něco mnoho let líbí a k desce máte osobní vztah, ledacos takovému souboru odpustíte. Hlavní leader, zakladatel a tahoun, kytarista Henk van der Laars, je i ústředním skladatelem Elegy. Ti jsou vlastně něco jako jeho dítko. To on jim vdechl život a několik let s nimi živořil na okraji širšího hudebního zájmu tehdejší veřejnosti. Že je poté opustil a přenechal místo Patricku Rondatovi je věc druhá.

Pro mě interesantní obálku na lesklé placičce doplňuje desítka vydařených, nanejvýš melodických a jemným progresivním předivem opatřených skladeb. Součástí této sbírky je jedna kratičká atmosférická mezihra Anouk, jeden malinkatý vokální odér Close Your Eyes a standardní balada Lust for Life. Mezi stěžejní a nejoblíbenější kusy počítám naspeedovaný startér Windows of the World, dvojici tvrdších, na malinko metalovějších základech zbudovaných skladeb Circles in the Sand a Darkest Night, a především místy v romantizující a atmosféricky pohnuté rovině stojící trojici skvostů Angel's Grace, Supremacy a závěrečnou Erase Me. Tyhle skladby symbolizují Elegy, které mám rád a na které i rád vzpomínám.

Další deska Lost byla však výrazně slabší a zakrátko se poroučel zpěvák Ed Hovinga. Na jeho místo nastoupil daleko přijatelnější (dle výrazu, techniky a barvy hlasu) zpěvák rockerů Vengeance Ian Parry, se kterým vydala kapela ceněnou progresivní nahrávku State of Mind, kterou vystřídal v metalovějších kruzích oblíbený pokračovatel Manifestation of Fear. Přiznám se, že po odchodu Laarse jsem o kapelu ztratil zájem a tak netuším, na jaké úrovni se nachází zbylá dvojice desek s Patricek Rondatem u kormidla.

Podobně jako v případě Conception budou i tady v mém celkovém bodování hrát výraznou roli vzpomínky a sentiment. Při dnešním pohledu a s odstupem dvou dekád mohou být Elegy vnímáni něco jako praotci všech těch soudobých holandských melodických progresivních kapel typu Knight Area atd a jako takoví neohrabaní průkopníci rock/metalové melodické větve ze země tulipánů a větrných mlýnů.

A na závěr ještě otázka na naše pamětníky. Přátelé, říká vám dnes ještě něco jméno Elegy? No, neoprogoví specialisté Braňo, Mayaku, Palo, Petře a další, vzpomenete si někdo? Nebo se z kapely stala už jen pouhá vzpomínková fosílie pro pár nadšených vyděděnců?

» ostatní recenze alba Elegy - Supremacy
» popis a diskografie skupiny Elegy

Cressida - Asylum

Cressida / Asylum (1971)

horyna | 5 stars | 14.01.2019

Mezi mé nejoblíenější kapely patří většinou ti obrovští art a hard-rockoví dinosauři, tvořící v průběhu sedmdesátých let. Většinou mají na kontě více jak jednu desítku alb, z nichž některá patři mezi stěžejní výkladní zboží nejen jejich diskografie, ale hudebního odvětví za posledních padesát let jako celku. Malé "kapelky" s jednou nebo dvěma deskami živořícími na okraji zájmu to pak mají neuvěřitelně těžké, aby s tím málem, co stihli natočit, než pohasli, dokázali zaujmout na podobné úrovni. Když chvíli přemýšlím koho mám jmenovat, momentálně mě napadá Rick Wakeman s jeho prvními nahrávkami, jež mohou směle konkurovat domovským Yes, a pak dlouho nikdo, až tohle britské dvojalbové božstvo pojmenované Cressida.

Stejně jako mnozí jiní jsem i já využil reedice obou desek a zakoupil je prostřednictvím dvojdiskového remasteru najednou. Debut jsem si poslechl ihned zhruba před rokem a pak ještě mnohokrát. Teď tedy nastal čas ponořit se i do alba číslo dva. Vůbec jsem nečekal, že by mě mohlo oslovit stejnou intenzitou jako debut. Přece jenom kouzlo "poprvé" znovu účinkovat nemohlo. Jenže co zabodovalo na plné čáře a neočekávaně znovu, bylo kouzlo geniality. Dvojka Asylum je totiž na chlup stejně fantastická jako její starší sestřička. Hudebně není stejná, kopírák ke své skladatelské práci kluci nepotřebovali, ale je vystavěna s totožných ingrediencí, dojemných aranží a hlavně ve velice blízké (podobně posmutnělé) atmosféře. Konečný zvuk nahrávky, jeho magie a intenzivní emoční poselství je stejně účinné, jako bylo to na debutu. A to i přesto, že došlo k jedné podstatné výměně. Na jedničce hrající kytarista John Heyworth byl na dvojce vyměněn za Johna Culleye. Na výsledku to ovšem znát není. Je to znovu ten životodárně hravý a kytarově perlivý líbezný (hard) rock, tentokrát s mírným příklonem k symfonice a jazzu. A když píši o symfoničnosti, nemám na mysli tu mohutnou, někdy až pateticky nabubřelou smršť, ale jemnou, střídmou s lehkými doteky smyčců, které okolo vás ševelí a pomáhají kouzlu nahrávky k ještě větší intenzitě.

První čtyři skladby jsou naprosto úžasné, oblíbíte si je už s druhým, třetím poslechem. Pátá je jazzověji kořeněná instrumentálka a závěr desky obstará stěžejní, progresivně monumentální, přes jedenáct minut náročný komponent. A sotva deska dohraje, něco uvnitř vás nutí zmáčknout tlačítko play znovu. Proč vlastně? Odpověď je jednoduchá. Prostě chcete ty okouzlující melodie slyšet zase a ještě jednou. A pak znovu a znovu, až se vám Cressida zadře pod kůži a vy si najednou řeknete, hele, zas jedna malá a utlačovaná partička z pravěku, která měla našlápnuto na skvělou kariéru, jen kdyby stihla vydat daleko víc desek a oslovit širší obecenstvo. Pak by se postavení Uriah Heep, Ufo a jim podobných možná otřásalo v základech.

» ostatní recenze alba Cressida - Asylum
» popis a diskografie skupiny Cressida

Puhdys - Schattenreiter

Puhdys / Schattenreiter (1981)

jirka 7200 | 4 stars | 13.01.2019

V ČSSR a ani jinde v zemích východního bloku v roce 1981 politické ledy zatím moc netají – Olympic vydává album Ulice, v Jugoslávii živé album etno rockeři Bijelo Dugme, maďarská Omega jubilejní desku AZ ARC. V NDR je společenská atmosféra rovněž velmi dusivá, běžní lidé jsou tu pod ještě větším tlakem systému než u nás. Jednou z mála radostí je desátý studiový počin tamních leaderů Puhdys s názvem Schattenreiter a s velmi působivým obalem pěti siluet při západu slunce. Já jej považuji za jeden z jejich nejhezčích. Pojďme si připomenout dnes již letité songy z oné zvláštní doby:

Úvodní Der Aussenseiter je agresivní adrenalinová hard rocková řežba podbarvená hutnými tóny syntezátoru a akustickou kytarou, která zjemňovala metalickou tvrdost. Několik rychlých změn tempa a melodický refrén dávají na vědomí, že takto nebezpečně a ostře Puhdys ještě nezněli. Mezi německými fans se tradovalo, že text o outsiderovi vypovídá o těžkém životě homosexuálů – velmi ožehavé téma v tehdejší době! Následující Wasser und Wein přináší zklidnění ve výrazně melodické lince s chytlavým klávesovým partem . Tato píseň pochází z repertoáru skupiny Lift, proč ji Puhdys převzali i s textem a přeměnili aranže k nepoznání, je dnes záhadou. Tato nová verze je velmi podobná hitu "Life Is For Living" od Barclay James Harvest. Když byl před několika lety tázán klávesista Peter Meyer, zda ta podobnost byla náhodná, tak s lišáckým úsměvem odpověděl: "Náhoda to nebyla."

Na dobu vzniku text hodný hlubšího zamyšlení :

Někdo káže vodu, ale pije víno
Každý den
Každý den vyvolává otázky, které vyžadují odpovědi
každé ráno přináší nové, když se člověk vzbudí.
A odpovědí bude, že člověk před zrcadlem večer nesklopí oči.

Naprosto nevýrazná a podprůměrná Ausgebrannt nezaujme ani banálním textem - "Hej, život je jako hra, někdy hodně nabídne, ale i vezme." Čtvrtá Was vom Leben bleibt na tom není o mnoho lépe - kolovrátková melodie s fanfárami kláves jako od kapely Kroky křížená s nějakým hitem našeho Turba se pohoršuje nad lidmi bez citu. Závěrečná skladba zpívaná Dieterem Hertrampfem Im Nebelmeer zahraňuje situaci – temný svist syntezátoru na pozadí doplňuje kytarový cval, který je přesně takový jako název skladby – převaluje se jak v moři mlhy a vypráví o pocitu bezvýchodnosti, kterou by se neměl člověk nechat ovládnout a aktivně se nepřízni osudu postavit.

Na B straně vinylu přenoska objevuje v drážkách hit Schattenreiter neboli Stínového jezdce. Tento song je středobodem alba, jeho melodie mi čas od času vyplave z podvědomí a nezbývá pak nic jiného než vyhledat nosič a skladbu si pustit. Naprosto drsná a hutná hard rocková záležitost s jedovatým zvukem kláves, drsně nahalovanými riffy kytar a mnoha změnami tempa. Jeden z nejlepších songů kapely vypráví o tom, že každé naše konání má své důsledky a zůstává po něm ve světě určitý „otisk", ať už v okolní přírodě nebo třeba v mezilidských vztazích.

Následuje He, John – jeden z prodejně nejúspěšnějších singlů s citací Imagine byl složen jako velká pocta Johnu Lennonovi, který byl zastřelen v New Yorku zrovna v době, kdy Puhdys natáčeli v Londýně anglickou verzi desky. John byl o čtyři roky starší než Dieter, kterému byl celoživotním vzorem a inspirací, proto rozhodně nelze označit uvedení této písně za kalkul. V osmé skladbě Männlichkeit se těžkotonážní hard rock snaží uchopit rovněž velmi těžké a obtížné téma, zvláště pro muže vychované německým stylem výchovy – ti totiž city a upřímnost často skrývají za maskou mužnosti. Předposlední Der Trinker s dechovkovým intrem je metalická rubanice ve stylu Motörhead pranýřující nešvar alkoholismu. A závěrečná An den Ufern der Nacht? Ta je hudebně i textově zklidňující a příjemně znějící folk rockovou tečkou a stává se i koncertní stálicí. Tyto rockové balady jsou jedním z poznávacích znaků kapely.

Výtečný zvuk nijak nepokulhává za tehdejší západní světovou produkcí, koneckonců album se míchalo v tehdejším SRN. Zvláštní je, že ač to musel být přímo reklamní tahák nejvyššího kalibru, tak na obalu o této skutečnosti jakákoliv informace chybí. Hudebně jako by Puhdys trochu přešlapovali na místě a nevěděli, kudy dál. Pořád zůstávají u svého specifického extraktu hard rocku kombinovaného s melodickými klávesami a s doprovodnými sbory à la Uriah Heep nebo baladami podpořenými akustickou kytarou.

V textové oblasti jsou o mnoho opatrnější než na předchůdci Heiss wie Schnee. Dieter Birr mohl otextovat jen jednu skladbu, ostatní již pocházejí od státem prověřených autorů. Jak bylo tehdy zvykem, lidé však četli mezi řádky a dokázali si do obsahu dosadit drobný vzdor proti režimu a za to Puhdys milovali. Ti do té doby jasně kralovali všem východoněmeckým TV a radio žebříčkům, které jsem v té době bedlivě vyhodnocoval. Posluchači se však začali žádat kapely, které by se zaměřovaly na určitý hudební styl. A tak se v tomto období vyrojila silná konkurence v kapelách Karat, kteří působili sofistikovaněji, art rockových Electra či novovlnných a punkem šmrncnutých Pankow a Silly, o spodních undergroundových proudech nemluvě. Tyto kapely pomalu nahlodávaly do té doby pevně zabetonované základy pozice leadra rockové scény. Jak a jestli vůbec se tomu Puhdys rozhodli čelit, si povíme někdy příště.

» ostatní recenze alba Puhdys - Schattenreiter
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Wishbone Ash - New England

Wishbone Ash / New England (1976)

horyna | 5 stars | 12.01.2019

Většina fandů Wishbone Ash obrací ve svých přehrávačích především desky z úsvitu jejich kariéry, zejména první trojici (možná čtveřici) alb. Pro mě jsou "višbouňáci" v prvé řadě kapelou jednoho výjimečného výtvoru, nahrávky Argus. Jeho náladu a pestrost se v tak široké míře kapele už nepodařilo zopakovat, což ale neznamená, že ostatní obrovská hromada nahrávek je špatná.

Jejich voňavé melodické linky, dvoukytarové kohoutí zápasy a delikátní tklivé balady v dostatečné míře probleskují i alby z druhé půle sedmdesátých let. První takovou nahrávkou, která znovu pozvedá korouhev rozdrcenou vlastními kopyty desky Locked in, je členitá a znovu pestrá sbírka pojmenovaná New England. Po správně umístěném otvíráku Mother of Pearl máme možnost shlédnout jedno z nejhezčích představení v repertoáru W. A., a to citlivou píseň (In All of My Dreams) You Rescue Me. Velice se povedla hloubavější záležitost Lorelei, kterou následuje dvojice správných instrumentálek Outward Bound a Prelude. Skladby When You Know Love a Lonely Island řadím k nejlepším na této desce. Pěkné a místy vznešeně působící uhlazené melodie se vzájemně proplétají se zpěvem Martina Turnera a mají hloubku, vroucnost a výrazný citový podtón.

S nahrávkou New England jsou W. A. na jakémsi druhém startu svojí hudební dráhy. Tohle i alba následující by u vás doma zkrátka neměla chybět. Pro mě je to jedna z jejich tří nejlepších nahrávek. 4,5*

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - New England
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Hodgson, Roger - Hai Hai

Hodgson, Roger / Hai Hai (1987)

jirka 7200 | 4 stars | 11.01.2019

Roger Hodgson po vydání prvního alba pilně koncertuje a připravuje druhý sólový počin, na kterém se chce svému publiku představit v trochu jiném světle. Po letech, kdy v Supertramp skládal dokonale vybroušené, až jakoby vznešené skladby soft rockového stylu s příměsí art rocku pro zralejší publikum, cílí nyní s elpíčkem Hai Hai na fanoušky mladší. Na první poslech slyšíte známý a léty vycizelovaný Rogerův rukopis a jeho typický zpěv ve vyšších polohách, ale hned registrujete také naprosto nové a duchu doby odpovídající aranže ve stylu osmdesátkové taneční muziky. Nedůvěřivě teď kroutíte hlavou a drmolíte si pod fousy něco v tom duchu "a je to tady, popový mlýnek semlel i Hodgsona, který se snaží na poslední chvíli naskočit na módní vlnu."

Ano, takto lze nad albem Hai Hai mudrovat, ale lépe je si jej skutečně poslechnout. Po několika protočeních v přehrávači zjišťuji, že mě deska baví, na rozdíl od tehdejší kritiky, které album docela ztrhala. Nakonec se stala věc nevídaná - já jakožto posluchač, kterému popové aranže v nahrávkách dost vadí, jej tu propaguji a skoro by se dalo říci až obhajuji. Uvedu i proč. Deska totiž není jednotvárná a dá se rozdělit do několika částí. První zastupují songy úderné, které jsou mixem jednoduchého tanečního rytmu s rockovým drajvem, avšak s příjemnou melodickou linkou, typickým hlasovým projevem Rogera a barvou nástrojů navazující na éru Supertramp. Typickým příkladem je hned úvodní Right Place s foukací harmonikou, Hai Hai, Who´s Afraid a House on the Corner. Při jízdě kabrioletem za letního podvečera ideální volba.

Najde se tu i výborná odbočka k blues v My Magazine, která přechází až skoro do hard rockového refrénu. Song London nás pro změnu kolébá v rytmu reggae, kde se předvede na saxofon světoznámý Larry Williams. Z celkového konceptu se rovněž vyděluje příjemná střednětempá a jak z mlžného oparu vystupující Desert Love. Musím zmínit i skladbu Land Ho, která je přepracovanou verzí songu Supertramp z roku 1974, kdy byl vydán jen na singlu mimo USA. Tak to je skutečně povedené déjà vu. Ale abych jen nechválil. Trpím u cajdáků - jsou jak z cukrové vaty a nemohu je vystát. Naštěstí jsou jen dva: You Made me Love you a závěrečná Puppet Dance.

Shrnuji: nečekejte žádnou náročnou prog rockovu desku, ale příjemnou melodickou sbírku deseti písní s jasnými konturami nejlepších tradic Supertramp v tanečním aranžmá. Většina písní je příjemná, chytlavá, plná optimismu, nahraná nejméně dvěma tucty světově uznávaných muzikantů z kapely Toto, Weather Report, Petera Gabriela a mnohých dalších. I po technické stránce je špičkový zvuk zaručen.

Dle mnohých měla deska dobře našlápnuto do čelních pozic hitparád, nebýt velmi těžkého úrazu Rogera Hodgsona, který si několik dnů před zahájením masivní promo kampaně zlomil obě zápěstí. Lékařská diagnóza byla děsivá a vypadalo to na poranění takového rozsahu, které Rogerovi znemožní jakékoliv další hraní. I to se stává, osud je někdy nemilosrdný. Deska tak putuje do vitríny nedoceněných skvostů.

» ostatní recenze alba Hodgson, Roger - Hai Hai
» popis a diskografie skupiny Hodgson, Roger

Conception - Parallel Minds

Conception / Parallel Minds (1993)

horyna | 4 stars | 10.01.2019

Jestli si dobře vzpomínám, tak prvotním impulzem, který mne přivedl ke kapele Conception, byl rotující klip na stanici MTV k písni Roll the Fire. Tenkrát mě coby teenagera prahnoucího po nové a nepoznané muzice doslova uchvátil. Nádherné vizuální ztvárnění šlo ruku v ruce s hitovou koncepcí i malinko progresivním stylem, který jsem okamžitě vzal za svůj. Zboží z tehdejšího už dost nechvalně známého vydavatelství Noise (finanční problémy německých Helloween s tímto kolosem se rychle dostaly do médií) nebyl problém v naší síti sehnat a i desky Conception se pravidelně objevovaly ve všech kamenných obchodech s muzikou té doby (dnes je tomu přesně naopak).

Už na první dobrou jsem ocenil výtvarně zajímavý námět přebalu a ještě více pak obsah drážek CD. Solidní otvírák Water Confines, největší hit kapely Roll the Fire s nedostižným Khanem a atmosférou mimo čas i prostor, výpravně vznešená And I Close my Eyes a krásně plačtivá balada Silent Crying si navždy získaly čestné místo v mém srdci. Nejzajímavější část desky se však nalézá v jejím středu. Písně Parallel Minds, Silver Shine, The Promiser a My Decision patří po zásluze do zlatého fondu kapely. Právně na nich je nárůst kvality oproti debutu o 200% poznat nejvíce a ani po tolika letech od vydání desky tyto skladby neztratily nic ze své vnitřní přitažlivosti.

Conception se toužili vyvíjet, i když nikdy nebyli pouhou progresivní jednotkou. Právě to pojítko mezi sofistikovanější větví, hard rockem a power metalem z nich učinilo něco výjimečného. Byli a vlastně i zůstali nezaměnitelní hlavně díky Ostbyho vynalézavé hře na kytaru a školenému, opernímu hlasu Roye Khana. Tato dvojice také společně komponovala a vzájemně se "hecovala" k ještě lepším výkonům, což stvrdili za další čtyři roky na doslova úchvatném díle Flow.

Následovník Parallel Minds, deska In Your Multitude, měl s nahrávkou recenzovanou hodně styčných bodů a kapelu tehdy poponesl jen o malinko výš, ale bylo to právě zmiňované dílo Flow, které zajistilo Conception tu pravou nesmrtelnost. Poté následoval rozpad a Khanův odchod do zámoří k "jen" průměrným Kamelot. S nimi vydal Roy několik slabých, několik solidních a dle názoru autora i jedno geniální dílo – Poetry for the Poisoned. Tore si zase vybudoval mega-progresivní bandu Ark a velká škoda, že se číslovka u počtu společných nahrávek zastavila na pozici dva. Ark byl vedle Kamelot kvalitativním obrem, ne však prodejním.

Kapela Conception je dnes, po dvaceti letech znovu aktivní a v totožné sestavě před nedávnem vypustila nové EP. Moc bych nám, jejich fanouškům i kapele samotné, přál desku novou, velkou, která by na prog scénu znovu přivála pořádný průvan, stejně jako kdysi dílo Flow. Mé konečné hodnocení tedy 4,5* a nepopírám, že je ovlivněno velkou dávkou nostalgie. A opět se zeptám "davu", jestli je tu někdo, kdo si na kapelu ještě dnes dokáže vzpomenout?

» ostatní recenze alba Conception - Parallel Minds
» popis a diskografie skupiny Conception

Hodgson, Roger - In The Eye Of The Storm

Hodgson, Roger / In The Eye Of The Storm (1984)

jirka 7200 | 4 stars | 09.01.2019

Roger Hodgson, narozený v roce 1950 v anglickém Portsmouthu, je skvělým zpěvákem s nezaměnitelnou vysokou polohou hlasu a všestranně nadaný hudebník, který zvládá hru na kytaru, klávesy i na bicí nástroje. V roce 1969 byl jedním ze zakládajících členů kapely Supertramp, se kterou se postupně propracoval na špičku světové rockové scény. S Rickem Daviesem tvořil dlouhá léta dokonale sehranou skladatelskou dvojici, která napsala mnoho skvělých hitů.

Tak jako v jiných souborech, v osmdesátých letech došlo mezi členy Supertramp k tvůrčí krizi, oba hlavní protagonisté měli na umělecké a stylové pokračovaní kapely jiný náhled a nastalo nevyhnutelné. Na vrcholu slávy, po stadionovém turné k desce Famous Last Words Roger Hodgson odešel v roce 1983 z kapely a vzdal se užívání názvu Supertramp s podmínkou, že kapela nebude hrát jím složené písně. Nabit energií ještě téhož roku nahrál album In The Eye Of The Storm, které se na pultech obchodů objevilo v roce 1984.

Deska je vyváženou kolekcí hitů pro MTV a rádia, kam se dá zařadit úvodní, energická Had A Dream (Sleeping With The Enemy), jejíž cca devítiminutová stopáž byla pro potřeby rádií zkrácena na polovinu, taneční Give Me Love, Give Me Life a pomalejší, valčíkovým rytmem opatřená Hooked On A Problem. Na Supertramp jsem v jejich dobách největší slávy obdivoval cit pro jejich vyvážený mix a skloubení art rocku s popem v takovém poměru, který jsem byl schopen bez problému akceptovat. Tuto recepturu Roger jednoznačně použil i na tomto svém sólovém albu. Jsou tu však i skladby, kdy se jazýček vah překlápí do art rockových poloh – ty zastupuje jedna z nejkrásnějších a nejvíce procítěných balad, jakou jsem kdy slyšel – Lovers in the Wind. Jednoznačně vrchol alba. Na další místo stavím rockovou I'm Not Afraid, která mi vzdáleně připomněla tvorbu Petera Gabriela. Jak z nejlepších alb Supertramp ukradené působí další skvělá In Jeopardy nebo pomalejší a závěrečná Only Because Of You.

Pokud ještě připomenu, že si Roger pomalu celé album nahrál ve studiu sám – kytary, klávesy,basu (v některých skladbách i bicí!), tak v konečném součtu musím poznamenat, že se jedná o výjimečnou sbírku skladeb, která, pokud by vyšla pod hlavičkou Supertramp, řadila by se dnes mezi největší klenoty jejich diskografie. Osobně bych ji zařadil někam mezi "Even.." a "Breakfast...".

Kromě Kanady, (kde se stalo album záhy platinovým) se do první TOP 20 dostalo jen v několika zemích Evropy a v USA obsadilo jen 46. místo. Vyjevil se fakt, se kterým zkrátka Roger nepočítal - desku prodává název kapely a mnoho fandů ani muzikanty jmény nezná či nevědělo, že někdo Supertramp vůbec opustil. Prodaly se tak "jen" dva miliony kopií.

Ti rozumní, kteří nepoměřují kvalitu alb podle umístění v žebříčcích prodejních hitparád, by si v případě obliby Supertuláků neměli nechat tuto desku ujít, neboť s přehledem válcuje vše, co Rick Davies a spol. od roku 1982 natočili.

» ostatní recenze alba Hodgson, Roger - In The Eye Of The Storm
» popis a diskografie skupiny Hodgson, Roger

UK - U.K.

UK / U.K. (1978)

horyna | 5 stars | 09.01.2019

Jméno John Wetton se v rockových kruzích skloňuje s úctou a patřičným respektem. Tento uznávaný zpěvák a hráč na baskytaru na velice vysoké úrovni zůstane už navždy spjat především s tvorbou King Crimson a "svými" Asia - tudíž souborem, který bývá často označován za jednu z prvních supergroup. To je většinou kapela, kterou tvoří špičkoví muzikanti zvučných jmen. Ale ještě před tím stihl John Wetton s jinými spoluhráči z kategorie "nadmuzikantů" postavit další neméně působivý projekt s názvem UK. Ten se sice netěší takové známosti jako vyjmenované kapely či účinkování na albech Uriah Heep nebo Family, do rockových análů se však zapsal stejně zlatým a výrazným písmem, jako jakýkoliv jiný zde jmenovaný projekt.

Spolu s trojicí Bill Bruford - bicí, Allan Holdsworth - kytara a Eddie Jobson - klávesy + housle, vytvořili nadmíru interesatní tým, který na svém startu porodil tento úchvatný debutní materiál. Pokud ho budeme chtít alespoň malinko stylově zařadit, k jeho příměru budeme potřebovat slova jako jsou fusion, jazz, jazz-rock a okrajově i hard-rock. UK tak mohou bez problému stanout po boku jim podobných kapel jako jsou Brand X či Mahavishnu Orchestra.

Úvod obstarává na poměry stylu, kterým se kapela prezentuje, poměrně hitová a na působivých klávesových pochodech postavená věc In the Dead of Night. Volně plynoucí By the Light of Day s decentním dotekem houslí modeluje krajinu v docela jiném, ležérnějším tónu, který je podpořen patřičnou dávkou sentimentu. Se třetí Presto Vivace and Reprise se vrací úvodní motiv a od čtvrté Thirty Years až po konečnou Mental Medication, se tvorbou UK nesou dvě zcela rozličné hudební složky, které si dovolují tito páni muzikanti vzájemně mísit a mistrovsky propojovat. Složku s nápisem technika řídí především Brufordovy změny rytmu a Holdsworthova akademická hra, atmosféru zase mají pod palcem klávesové proměny a podmanivě táhlé houslové party Eddie Jobsona. Přestože se Bruford spolu s Wettonem sešli ve Frippových King Crimson, hudba debutu UK té na "Larks' Tongues" podobna není, což je jenom dobře. Jedná se však o podobně komplexní dílo, které pracuje s hráčskou ekvilibristikou na obdobných 150%.

Vynikající hráčský potenciál tohoto projektu vydržel v tomto složení pro pouhé jedno album. Deska U. K. je ovšem natolik silným kusem, že by neměla chybět ve sbírce žádného milovníka fusion muziky.

» ostatní recenze alba UK - U.K.
» popis a diskografie skupiny UK

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Rolling Stones, The / Goats Head Soup

pinkman
Terko souhlasím s tebou. Výborná deska, která úspěšně navázala na platinové žně s...

Led Zeppelin / II

Hikoki777
S těmi Who to máme podobně. Vůbec nic mě neříkala. A že sem se kdysi snažil. Jinak k...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12548 recenzí
2187 skupin
172513 příspěvků ve fóru
2614 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000