Xibalba Sadler, Michael Crimson Glory Last In Line Periphery Vital Information Thinking Plague Praying Mantis Coryell, Larry Fajt, Pavel

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Europe - The Final Countdown

Europe / The Final Countdown (1986)

alienshore | 5 stars | 25.08.2016

V klipoch z 80-tých rokov sa to len hemžilo chlapmi s natupírovanými vlasmi, make-upom a frajerskými gestami. Glam-metal, hair-metal či pop-metal sú názvy, ktoré charakterizujú rockových hrdinov tejto dekády. Samozrejme nezaobišlo sa to bez sarkastických poznámok, vtipov alebo aj urážok od kritikov, či rigidných rockerov. Nuž, to sú tie roky 80-té, kontroverzné a zaujímavé zároveň. Vymenovanie kapiel by zabralo príliš veľa miesta, no niektoré boli aj veľmi talentované. Jedna z nich je aj Europe z krajiny troch koruniek.

Švédsko preslávila najmä Abba a tá je z určitého hľadiska neprekonateľná v oblasti popovej hudby. Europe sú nesporne ďalšou významnou skupinou, ktorá rovnako propagovala túto krajinu smerom von do sveta. Švédsko sa stalo neskôr metalovou veľmocou, no o Europe sa vyjadrujú s úctou aj samotní metalisti, keďže boli hudobnými idolmi v období ich dospievania. Jedným z dôvodov je aj album The Final Countdown, ktorý v roku 1986 rozbil rebríčky predajnosti a stal sa doslova, a do písmena symbolom 80-tých rokov.

Je to rock, metal alebo pop? V skutočnosti sú tieto tri hudobné žánre spojené do jedného kompaktného celku. Z produkčného hľadiska je to dokonalá práca Kevina Elsona, ktorý dal albumu nezameniteľnú osemdesiatkovú príchuť. Bolo pravidlom, že na albume musia byť aj hity. Joey Tempest ako hlavný skladateľ však nenapísal jeden, dva, tri hity. Napísal ich rovno desať! Prevládajú pompézne a zvukovo rafinované klávesy, no ich ťah na bránku je stále dostatočne heavy. Jediný kto sa staval na zadné bol John Norum a keďže jeho vplyv na album ako taký bol malý, tak si po vydaní The Final Countdown zbalil svoje fidlátka a odišiel. To, čo ale spravil najmä v gitarových sólach je na nezaplatenie. Tempest zložil geniálne skladby, no Norum im dal ešte ďalší rozmer a to tým, že každé jedno sólo postavil na myšlienke a zároveň aj melodike.

O titulnej skladbe The Final Countdown si môže myslieť každý čo chce, no je to generačná hymna vtedajšej éry. Vždy som obdivoval aj silu balady Carrie, skvele napísaný emocionálny song. Čo iné by mali chlapi robiť, než spievať ženám aké sú krásne. Aj toto je jeden zo zmyslov rockovej hudby. V skladbách ako Rock The Night, Danger On The Track alebo Ninja sa zvíjajú tvrdšie gitary a divokejšie klávesové party. Moja najobľúbenejšia je perfektne šľapajúca On The Loose, ktorá je krásnym príkladom tvrdosti a melodiky. Či už je to prvá alebo druhá strana vinylu, tak je to v podstate jedno. Obe sú nabité obrovským nasadením a charizmou.

Europe je skvelá kapela a vždy ňou aj bola. Joey Tempest je veľký hlas, úžasný frontman a vysoko nadpriemerný skladateľ so zmyslom pre kvalitnú melódiu. Jeho kolega a klávesák Mic Michaeli bol nepochybne prínosom v skladateľskom procese a osvedčil sa aj v ich druhej tvorivej fáze. No a John Norum to je zase gitarista v najlepšej tradícii Garyho Moorea a Johna Sykesa. The Final Countdown sa stal neprekonateľným monumentom, ktorý sa Europe nepodarilo doteraz prekonať. Bol zaujímavý a kontroverzný vtedy, a zároveň rovnako aktuálny je aj teraz. Nepochybne bude zaujímať aj ďalšie mladé generácie poslucháčov, ktorí určite radi prepadnú čaru skutočne pôsobivých melódií a bombastických aranžmánov.

» ostatní recenze alba Europe - The Final Countdown
» popis a diskografie skupiny Europe

Flower Kings, The - Back In The World Of Adventures

Flower Kings, The / Back In The World Of Adventures (1995)

Adam6 | 5 stars | 25.08.2016

Zdravím všetkých fanúšikov tejto skvelej stránky.
Ja som Adam, som tu úplný nováčik a rozhodol som sa tiež prispieť
svojimi dojmami a pocitmi z niektorých kapiel.

Keďže najradšej počúvam progresívný rock a metal, rozhodol som sa,
že moju prvú recenziu napíšem o kapele tohto štýlu.

Možno sa pýtate prečo prvá recenzia na: The Flower Kings ?
Samozrejme, že moje obľúbené skupiny sú: Rush, Yes, Pink Floyd... ale
tie si nechávam na neskôr. Toto beriem ako takú prípravu.

K The Flower Kings som sa dostal cca. pred dvoma týždňami
(ja viem, na recenziu je možno ešte skoro) úplnou náhodou.
Bol som už takpovediac „pre-počúvaný“ z už zmienených kapiel
a rozhodol som sa, že si skúsim vypočuť niečo nové. Tak som zapol
progboard a prvá recenzia na ktorú som natrafil bola Banks Of Eden.
V recenzii ma zaujali hlavne časti ako, „mistři melancholie i techniky zároveň“,
„dlouhominutové eposy“, „kilogramy kytarových sól“, tak som si povedal
prečo to neskúsiť.

Najskôr som si o kapele niečo našiel. Pri jednom zistení, a tým bolo, že skupina je zo Švédska
ma to hneď spojilo s druhou kapelou, ktorej národnosť je tiež švédska - Opeth, moji veľkí
obľúbenci. Ďalej to bolo zistenie, že zakladateľ skupiny, Ronnie Stolt, mal
v dobe vydania albumu už tridsaťosem rokov. Gitarový veterán, ktorý už má niečo za sebou.
Tak som teda naťukal do youtube The Flower Kings a pustil sa do počúvania.

Už po prvej skladbe World Of Adventure, ktorá ma mimoriadne nadchla som bol rozhodnutý.
Vypočujem si aj iné cédečka a uvidím... neoľutoval som. Po vypočutí celého albumu (asi
päťkrát) som prišiel na zistenie, že na ňom, „aj keby som sa postavil na hlavu“, nenachádzam slabšie miesto.
Je to niečo nové, sú to výborní muzikanti a Ronnie je dobrý spevák. Nechcem hodnotiť
jednotlivé skladby, album na mňa urobil dojem ako celok, no ak by som mal vypísať
moje najobľúbenejšie, tak by to boli: World Of Adventure, Atomic Prince/Kaleidoscope,
Train To Nowhere a Big Puzzle. Tým sa pre mňa začala nová etapa v hudbe.

To je asi všetko, čo by som k tomu dodal, hodnotenie je teda jasné.

P.S.: Nemám ešte napočúvanú celú ich tvorbu (zatiaľ som pri Unfold The Future),
no v budúcnosti plánujem pridať aj ďalšie recenzie.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Back In The World Of Adventures
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Rush - Snakes And Arrows

Rush / Snakes And Arrows (2007)

horyna | 5 stars | 25.08.2016

Posilněn včerejším parádním cyklovýletem ve společnosti Hemisfér, jakobych ještě ráno cítil nějaké jeho promile kolovat v krvi. Beru do rukou mp3-ku a z hd-éčka tam liju album s jasnou vizí, hady a šípy, doufaje ve stejně mocný, ne-li ještě silnější prožitek.
Je krásný den, slunce svítí, ale ještě ne příliš, pocit chladných podzimních rán se protlačuje srpnovým dopolenem a já na dětskou sedačku připoutávám naše malý zlatíčko a pomalu mířím vstříc přírodě, dobrodružství a hlavně romantické cyklovyjížďce ve společnosti milovaného synátora a milovaných Rush. Volba alba trvala jen chvíli, že to budou opět Rush, se po včerejšku vlastně nutilo samo a proč zrovinka tahle deska? Za prvé jsem ji dlouho neslyšel, za druhé ji zbožňuji a za třetí jsem chtěl ochutnat plod z druhé strany jejich kariéry.

Dlouhých pět let jsme museli čekat na toto "návratové" album, jež vysunulo kanaďany opět na špici progresivního Olympu a trůn velikášství (míněno v dobrém). Zklamání z Vapor Trails bylo v době vydání obrovské, za ta léta se můj posudek na něj přeci obrousil a častým posloucháním jsem ho nakonec přijal pod svá bedra a až na pár pasáží ho nejen že akceptuji, ale vlastně i obdivuji. Všichni, kdo se o Rush trochu zajímají, vědí, v jakém stavu se tenkrát kapela nacházela a především Neil zažíval v soukromém životě hodně krušné chvíle. Ale to sem teď nepatří, věnovat se chci tomuto arcidílu, v jehož společnosti jsem dnes zažil opravdu krásnou hodinku.

Vynikající prog rockový útok písní Far Cry- se povedl dokonale, našlapaná pecka s několika stopamy Alexových kytar a zvláštním chorusovým tajemnem, okamžitě ukazuje kam Rush točí stylové kormidlo. Špičkový song.
Následující písně Armor And Sword (opět vynikající především aranžérsky-kytarová práce), Workin' Them Angels, tisíce kytar v The Larger Bowl (A Pantoum), nebo dusná pátá Spindrift (že to ale Geddymu pořád zpívá na jedničku), všechny čerpají sílu a progresivního ducha let minulých, třeba zrovinka alba Counterparts, melodie Roll the Bones i muzikálnost Moving Pictures. Opravdu, pánové za sebou nechávají syrové a melancholicky rozervané vzpomínky Vapor... i (popovější) přístupnější melodiku Test... a ze své minulosti si berou to nejlepší, opatřují to současným zvukem, novými postupy i neutuchající dravou energií.

Zvláštní kapitolou jsou pak 3! instrumentální skladby dodané na toto album. Už z minulosti mám moc rád instru čísla na Roll, Counterparts, nebo Moving. Ovšem tam byla vždy nevokální píseň jedna, tady pánové vytasili silný kalibr, tři mimořádně povedené skladby dokonalé instrumentace a originálního záběru.
První z nich je položka číslo šest- The Main Monkey Business a i když v ní vyniká celé osazenstvo, vnitřeně nějak cítím že je to především Neilova bubenická exhibice, dostávající skladbu do vysokých obrátek a vydolovávající z jejího nitra prudké emocionální pnutí. Doprovázejí ji fantastické sóla a geniální basový tep, prostě skvost a hluboká poklona všem!!!
Historicky oděna, je z kraje bluesová záležitost The Way The Wind Blows- se skvělými riffy i španělkovými přerody, takhle zní pravé a moderní progresivní dílo.
Country dotyk s jižanskou vůní, pro někoho možná drsný kanadský venkov, přiváží Alexova instrumentální věc Hope.
Laťka dolů nepadá ani náhodou, silné melodie a čistá aranžérská dokonalost ve Faithless, či Bravest Face (Leifeson to tu táhne napříč styly) pokračuje. Nebes se poté dotýká dvanáctá Good News First- mystická eskapáda akustických akordů, kompozičně prodchnuta artovým duchem léty vytvářeného profesionálního nadhledu.
A že si polívčičku v instrumentální akrobacii přihřeje i Geddy, je zřejmé z jeho dechberoucí techniky doprovázející píseň Malignant Narcissism- mou velice oblíbenou, kde pan bassman opět nechává za zády naprostou většinu svých konkurentů.
Rozlučka We Hold On- představuje kapelu v maximálně kreativním rozpoložení spojeném s celým tímto albem, prostě jízda jak se patří.


A proto díky pánové, díky vám za stvoření tohoto mimořádného díla, které dokáže do mého srdce propašovat tolik lásky a vřelých intenzivních pocitů. Miluji Rush!!!

» ostatní recenze alba Rush - Snakes And Arrows
» popis a diskografie skupiny Rush

Roxy Music - Avalon

Roxy Music / Avalon (1982)

alienshore | 5 stars | 24.08.2016

Tvorba Roxy Music zo 70-tých rokov ma nejako nezasahuje. Na môj vkus bola priveľmi expresívna a nie celkom atraktívna pre moje ucho. Alternatívnejšie zameraní poslucháči, ale museli byť určite spokojní s kvalitou niektorých ich klasických albumov. Mňa oslovil predovšetkým posledný Avalon (plus ešte vydarený Flesh + Blood z roku 1980). V podstate je to asi jeden z najkrajších albumov 80-tých rokov a jeho mimoriadnu estetiku ocenilo množstvo fanúšikov, čím sa stal aj predajne najúspešnejším počinom Roxy Music.

Bryan Ferry je hlavným skladateľským ťahúňom, v podstate celá táto doska je postavená na jeho charizme a schopnosti zložiť pôsobivý song. Každý kto ho už počul spievať si ho nemôže s nikým pomýliť, je to ďalší zástupca tzv. originálnych interpretov rockovej hudby. Chladnokrvný rebelský aristokrat s dušou poeta. Ferry nespieva verzie a refrény, on rozpráva príbehy plné vášne, romantiky a zmyselnosti. Skladby samotné sú bohaté na obrazotvornosť a všetko akosi plynie veľmi prirodzene bez kŕčovitosti a expresivity. Roxy Music sa zbavili soundu, ktorý mali v rokoch 70-tých a tentoraz značne zjemnili svoj výraz. Treba povedať, že k prospechu veci.

Avalon je pop-rockovým dielom, no s jeho charakteristikou to nie je tak úplne jednoduché. Dôležitou ingredienciou je v tej dobe aj módny new-wave s nápaditou space atmosférou. More Than This je jasný hit, posledné minúty sú čistou katarziou pre uši. V podobne nastavenom zvuku pokračujú aj ďalšie skladby a každá z nich je nielen melodickou, ale aj aranžérskou pochutinou. Jediným naozaj výrazným prvkom je vlastne hlas Bryana Ferryho. Ostatné nástroje hrajú v prospech skladby a klávesy svojou farebnou škálou dodávajú ďalšie emócie. Občas dostane priestor gitara alebo saxofón - presne tam, kde je treba. Ničím sa tu nepreháňa ani neplytvá. Jednoznačne vyhráva nápad, jednoduchosť, výrazná rytmika a emocionalita. Tým sú celé 80-té roky známe. Avalon je ďalšia skladba, ktorá zasiahla rebríčky a kvalitou sa jej úplne vyrovná aj Take A Chance With Me s prekvapivo zlovestným úvodom. Geniálne spracovaná je aj priam božsky ukľudňujúca True To Life. Tu jednoducho nenájdete zlú skladbu, to sú všetko také malé do detailu vypiplané dielka.

Avalon je krátky album s veľkou výpovednou hodnotou. Roxy Music sa na konci kariéry nakopli k výkonu hodný velikánov. Potvrdili, že sú legendou a v pravý čas odišli na večnosť, aby sa na nich spomínalo s úctou. Britská hudobná scéna je proste nevyčerpateľnou studnicou rozmanitých hudobných štýlov a svojských rockových hlasov. Večná vďaka za to.

» ostatní recenze alba Roxy Music - Avalon
» popis a diskografie skupiny Roxy Music

Orange Wedge - No one left but me

Orange Wedge / No one left but me (1974)

Luboš | 5 stars | 24.08.2016

Tahle skupina není moc známá, ale když jsem jí poprvé slyšel, tak přede mnou vyvstaly takové legendy jako Led Zeppelin, Cream, nebo Who. Skupina vydala pouze dvě vzácná alba, z nichž to druhé se mi líbí více.

Celé album je velice zajímavá ukázka americké formy tvrdé rockové hudby ovlivněné blues a psychedelií. Nejlepší skladbou na desce je hodně syrové blues Whisky And Gin. Výborná je najazzlá skladba People, která je na CD uvedena ještě v singlové podobě. Nejdelší skladba The Gate se mění jako dubnové počasí, skladba přechází od tvrdých riffů do akustických pasáží a já slyším Rogera Daltreye ve skladbě Were Gonna Také It z opery Tommy. Vynikající písničky, skvělý rockový zpěvák.

Pro mě představuje album No One Left But Me jednu z nejzajímavějších hard rockových desek počátku sedmdesátých let, které dávám pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Orange Wedge - No one left but me
» popis a diskografie skupiny Orange Wedge

Nazareth - Play 'N' The Game

Nazareth / Play 'N' The Game (1976)

romanpilar | 2 stars | 24.08.2016

Po dlouhé době zdravím všechny milovníky hudby jako takové, bez škatulek a zbytečných dohadů. Předem varuji všechny totální a absolutní příznivce Nazareth, dopustím se zřejmě velké svatokrádeže... Nazareth od začátku do No Mean City +- "miluji" a dost často poslouchám........Až na tuto fošnu. Nikdy jsem jí nepřišel na chuť, před nedávnem jsem se na sebe strašně naštval a řekl si, že není možné aby mezi klenoty byla taková černá labuť. Koupil jsem černou fošnu z NSR z onoho roku, umlel kafe od žida, posílil sušenkou, chlast nesmím......a položil jehlu! Ani nechci číst ty reakce ale byl já připraven na to, že se mi to bude líbit a že hrátky vezmu za své. Tedy ještě jednou se omlouvám, já se nudil ale tak strašně jsem se nudil, nevypnul až do konce nevypnul ale až na krátké zvednutí obočí u Flying, pokus o blues v první polovině druhé strany a svižných, veselých ale nic nového nepředvádějících holek z města andělů, jsem se prostě nudil. Dávám 1,5 hvězdy za značku kapely a malý náznak muziky. Někdo hodnotí Play 'N' The Game na roveň "Close", to já nechápu, tuto předchozí a následující "Expect" hodnotím na 4,5. Bohužel pro mě je tato LP nejhorší do ´80.let, nudná a neposlouchatelná, dostala očistu, nový vnitřní kabátek a je zastrčena hluboko mezi skvosty od Nazareth, které na vinylu mám. Ještě jednou se všem omlouvám, je to pouze můj subjektivní názor, který nechci nikomu nutit, k prvnímu poslechu této kapely bych ale nedoporučil ani jeden pokus o muziku na této desce. Hlavu vzhůru, je opravdu z čeho vybírat! :)

» ostatní recenze alba Nazareth - Play 'N' The Game
» popis a diskografie skupiny Nazareth

Genesis - Invisible Touch

Genesis / Invisible Touch (1986)

alienshore | 5 stars | 23.08.2016

Ak vás ľudia nenávidia, tak ako Phila Collinsa, tak to znamená mať svoj vlastný názor na vec. V roku 1976 sa stal ústrednou postavou v Genesis a pretvoril ich neskôr na pop-rockový monolit, ktorý dnes patrí zhodou náhod medzi najpredávanejšie art-rockové kapely všetkých čias. V tomto smere patrí vďaka predovšetkým Collinsovi, napriek tomu, že Peter Gabriel bol fenomenálny a vždy aj bude. V Genesis hrali a spievali len hudobne kompetentné osoby a takmer každý z nich zanechal na hudobnej mape výraznú stopu. Genesis 70-tých rokov – to je art-rock, Genesis 80-tých rokov – to je pop-rock. Zmenu si vyžiadala doba a tá zmena bola správna, pretože v art-rocku bolo vyrieknuté už všetko podstatné.

Invisible Touch beriem ako najkonzistentnejší album Genesis z 80-tých rokov a je to dané aj špičkovou produkciou Hugha Padghama. Ich hudba bola vždy niečím zaujímavá, kontroverzná a zároveň progresívna, a to aj v tomto období. Na všetkých skladbách sa podpísala trojica Banks, Collins, Rutherford a spoločne v štúdiu aj naozaj tvorili. Iniciatíva pohnúť sa smerom vpred nevychádzala len z Collinsa, ale aj z Rutherforda a Banksa. Stačí si napr. vypočuť Rutherfodovu sólovku Smallcreep's Day (1980) alebo aj Banksov prvý sólový počin A Curious Feeling (1979) a je jasné, že to nebolo nič silené. Záujem všetkých troch mal totiž spoločný cieľ.

Tony Banks je aranžérsky génius a vlastne on je ten, kto sofistikovaným spôsobom udržuje umeleckú (lepšie povedané art-popovú) líniu jednotlivých skladieb. Stačí si pozorne všímať jeho niekedy až bizarne znejúce klávesové harmónie, ktoré ale perfektne zapadajú do veľkých hitových melódií. Invisible Touch je celosvetovo známy song, ktorý kedysi často rotoval aj v rádiách. Tá melódia za celý ten čas, ale vôbec nezostarla. Temnejšiu náladovku Tonight Tonight Tonight charakterizuje impulzívnosť a dynamika. Výborné zvuky syntetizátorov a Collinsove úderne bicie vytvárajú to správne napätie, ktoré sa tiahne po dobu ôsmych minút. Pri Land Of Confusion si každý môže z plných pľúc zahulákať "oh superman where are you now" alebo "this is the world we live in, oooooh". Tie synťáky sú opäť geniálne prepracované. Tak vkusná balada ako je In Too Deep snáď nemôže nikoho nahnevať ..., no dobre, tak aspoň dámy budú určite spokojné s Collinsovým vrúcnym vyznaním.

Anything She Does, to je tanečný song s energickým bubnovaním a ďalšími klávesovými erupciami. Dvojdielna Domino sa oprávnene považuje za naj skladbu tohto počinu a spoločne s Home By The Sea z rovnomenného albumu z roku 1983 patrí medzi najlepšie dlhometrážne skladby pop-rockove éry Genesis. Nasleduje čarovná hitovka Throwing It All Away a zakončuje to pomerne zvláštne znejúca inštrumentálka The Brazilian. V podstate každá pieseň je iná a aj originálna svojim podaním či aranžmánmi.

Genesis hrali v 80-tých rokoch veľkú hru a podarilo sa im doslova rozbiť bank. Stali sa z nich legendy, ktoré sú milované a nenávidené zároveň, a o ktorých sa bude hovoriť vždy v rôznych intenciách. Presne také majú byť jedinečné skupiny. Vždy lepšie ako keby si nik nepamätal vaše meno a nevedel vás ani nikam zaradiť. Pri vyslovení mena Collins by padali nadávky, pri Banksovi by to bolo niečo v štýle – to je ten čo kedysi tak skvele hral na klávesách a Rutherford by obstál len o trochu lepšie než Collins, veď to všetci asi dobre poznáte. Nuž, čísla ale nepustia. Pop-rocková éra Genesis patrí medzi významne artefakty populárnej hudby a priniesla nový, a nie uniformný pohľad do tohto špecifického umenia. Počnúc albumami ako Abacab, Genesis, Invisible Touch a končiac We Can't Dance, tak všetky štyri si zaslúžia veľký aplauz za odvahu a kvalitu, ktorú poslucháčom počas tohto obdobia dali.

» ostatní recenze alba Genesis - Invisible Touch
» popis a diskografie skupiny Genesis

Rush - 2112

Rush / 2112 (1976)

john l | 5 stars | 23.08.2016

Tak oproti Caress..., tohle je prostě vyšší liga, materiál vypiplaný až k dokonalosti, mnohem větší zapojení klasických kytar se tu velmi dobře vyjímá a úvodní dlouhatánská suita 2112 mě přijde dostatečně vystavěna a víc propracovaná, co se týče jednotící linie i melodiky, možná na úkor předešlé přetechnizované akrobacie, zato v dostatečně monumentálním balení. Její jednotlivé části jsou pevně odděleny a kompozičně je vše v naprostým pořádku, prostě je cítit, že kapele šlo o její bytí a i snaha o atmosférickou doménu působí na jedničku.

Co se týče skladeb ostatních, tak Bangkok a Bogotá mi přišla pokaždý z alba nejslabší. Zato The twilight zone počítám k nejkrásnějším melodickým písničkám Rush, Lifeson na kytaru přesvědčuje každým akordem a i Lee dokáže svým hláskem pohladit, moc pěkné. V podobném duchu pokračuje i Lessons, španělky tu i tam, bublající basa v rukou mistra Geddyho přede jako dobře naladěná kočka a skladba nepostrádá vzepětí. Myslím, že Rush ve své kariéře stvořili dvě!! naprosto dokonale emocionální skladby, jedna se jmenuje Different strings a nachází se na albu z roku 1980, ta druhá je právě slzavá Tears. Mračna smutných i vstřícných pocitů napěchovaných v něco málo přes tři minuty, s minimem instrumentální složky, to je nezkutečný zážitek. Kytarová a vokální dojímavost s minimalistickou orchestrální pomocí pluje slzavým údolím skrz zírající nevěřící, bomba, nezkutečná!! Something for nothing plní důstojnou tečku za albem, které pro mě představuje nejlepší vzorek sedmé dekády kanadských progresivních ikon.

» ostatní recenze alba Rush - 2112
» popis a diskografie skupiny Rush

Keaggy, Phil - Inseparable

Keaggy, Phil / Inseparable (2000)

luk63 | 4 stars | 23.08.2016

Dílo Phila Keaggyho, významného křesťanského kytaristy a zpěváka, jsem v profilu rozdělil podle několika základních obecných rovin. Tato deska z roku 2000 je charakterizována především tím, že si na ní (krom dvou partů bicích) nahrál všechno její autor zcela sám. Stylově se jedná o soft rock. Obojím se toto CD vymyká z Philovy tvorby, protože když hraje rock, tak s různými spoluhráči a většinou všichni přitlačí na pilu, a zcela sólo nahrává pouze svá akustická alba.

Inseparable je kolekce podmanivých písní, které možná nezaujmou mnohé posluchače hned napoprvé. Zato s každým dalším přehráním nabízejí těm, kteří to s nimi na začátku nevzdají, řadu nápaditých a překvapivých momentů.

Naprostá většina písní je z vlastní dílny, pouze dvě jsou převzaté: ´Motor of Love´ je z McCartneyho alba Flowers in the Dirt a ´Blesssed Are´ napsal Ted Sandquist. Ta první je dokladem Philova celoživotního zaujetí tvorbou sira Paula. Oba covery však zaostávají za songy, které nesou podpis Philův.

Jak z předešlé věty plyne, zaujaly mne více vlastní Keaggovy písně. Většina se vyznačuje příjemnými tklivými melodiemi, plynou v pomalejších (ne jednotvárných) tempech a vykazují řadu sotisfikovaných skladatelských, instrumentálních i aranžerských maličkostí, které vyniknou při pozorném poslechu.

Nejvíce zaujímavé jsou: výrazná titulní skladba - zde patří k těm rockovějším; moc se mi líbí také křehké ´Carry Me Back´ a ´Contemplate the Moon´ (i když jaksi přirozeně křehce působí celé cédé a jistě to byl záměr); tvrdší kytara zazní v ´The Seeing Eye´ a ´Whose Heavy Heart´ (obě s bicími Steve Crossmana).

Tolik neúplný výčet písní, ale k tomu, aby si vnímavý čtenář udělal svůj úsudek, považuji výše napsané za dostačující. Těm, kdo se odhodlají si desku pustit, přeju příjemný a klidný poslech. Ohvězdičkuji čtyřmi i proto, že znám ještě zajímavější alba Phila Keaggyho.

» ostatní recenze alba Keaggy, Phil - Inseparable
» popis a diskografie skupiny Keaggy, Phil

Hendrix, Jimi - Hendrix in the West (1972)

Hendrix, Jimi / Hendrix in the West (1972) (2011)

bullb | 5 stars | 23.08.2016

Jimi Hendrix. Čítajúc biografie a rozhovory s gitaristami som registroval vetu: Hendrix bol a je pre mňa vzorom. Pravdepodobne nebudem ďaleko od pravdy, keď to platí pre veľkú väčšinu hráčov na gitaru. Prečo ? Jedinečný, priekopnícky, neopakovateľný už od debutu v roku 1967. Tých prívlastkov by sa dalo napísať mnoho. Obávam sa, že by som len opakoval frázy z rôznych článkov, recenzií, biografií (monografií).

Počas Jimiho raketovej kariéry hrajú významnú úlohu kompilácie vystúpení na festivaloch a štúdiových sessions. Recenzovaná platňa Hendrix In The West patrí v diskografii medzi „oficiálne“, čo sa odráža aj na kvalite záznamu. No a samozrejme mám k nej aj osobný vzťah, keďže získať takéto skvosty v sedemdesiatych rokoch minulého storočia nebolo až také jednoduché. Zaujímavosťou je, že v sprievodnej skupine na poste basgitaristu sa v nahrávkach striedal Noel Redding a Billy Cox. Posledne menovaný s bubeníkom Buddy Milesom tvoril Band Of Gypsys, ďalšiu formáciu, ktorá hrala s Jimim až do jeho smrti.

Je všeobecne známe, že „live“ nahrávky ukážu kvalitu interpreta. Niekedy až v prekvapivo horšom svetle. Toto o Hendrixovi neplatí. Gitara bola Jimiho súčasťou. No a samozrejme o kvalitách sprevádzajúcich hráčov niet pochýb. Na nahrávkach sa Hendrix prezentoval láskou k rock` n`rolu. Chucka Berryho a jeho Johny B. Goode spoznáte hneď, ale Blue Suede Shoes od Pekinsa sú „prerobené“ na Jimiho obraz. To platí aj o kvílivej verzii britskej hymny a plynulého prechodu úvodných taktov seržanta Peppera. Absolútnymi skvostami sú Little Wing a Voodoo Child, ktoré mám radšej ako štúdiovú verzie. No a Red House nenechá nikoho na pochybách, že Jimi Hendrix patrí medzi legendy. Blues surové, že až prestanete dýchať.

Snažil som sa vyhýbať superlatívom, ale v prípade Jimiho Hendrixa to je nemožné. Akokoľvek kriticky počúvate, nemôžete ostať nezasiahnutý silou jeho hudby.

pozn. recenzia sa týka originál verzie, ktorá vyšla na značke Polydor v roku 1972.

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Hendrix in the West (1972)
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi

Satriani, Joe - Professor Satchafunkilus and the Musterion of Rock

Satriani, Joe / Professor Satchafunkilus and the Musterion of Rock (2008)

john l | 5 stars | 22.08.2016

Průměrné hodnocení, větší zapojení kapely, nebo příšerná nuda a cosi strašné, jak tu popisují kolegové horyna a vetřelec??? To snad měli mlhu před ušima, nebo poslouchali desku způsobem projíždějícího rychlíku. Ten kdo Satrianiho muziku provozuje léta a pozorně, jistě mu neušlo, že jeho interpretace potřebuje leckdy mnohem větší prostor pro uzrání a postupné dobíjení jeho hudbou a opakování napomáhá snažšímu pochopení jeho záměrů. U této fošny je tomu právě tak, odsoudit ji pouhou odbytou lakonickou frází je snadné, lenivé a občas prozrazuje jak málo je člověk s dotyčným materiálem seznámen.

Temnota úvodní Musterion je děsivě hmatatelná a postupné přikládání sólových partů dodává skladbě na poutavé melodice a voňavé přitažlivosti. Overdive se tetelí blahem originálních kytarových postupů a kapela šlape přímo ukázkově. V Come On Baby se Joe prezentuje jako dobrý skladatel a citlivý hráč s vlastním výrazivem v jedné osobě, prostě pohodička, stějně tak v tracku následujícím. Diddle-Y-A-Doo-Dat šlape a kytarista parádně sóluje, stařičké hammondky skrášlují a nevtíravá melodie působí velmi vkusně, super pecka. Každá další skladba je velkým originálem, pořád je co poslouchat a deska nudu nepřipouští.

Jasně že má i lepší plody ve své rozkvétající zahradě, ale tady se dá klidně mírně ošuntělá pětka vytáhnout.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Professor Satchafunkilus and the Musterion of Rock
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe

McCartney, Paul - Flowers in the dirt

McCartney, Paul / Flowers in the dirt (1989)

alienshore | 4 stars | 22.08.2016

Paul McCartney a John Lennon sú otcovia všetkých melódií. No vždy som akosi viac obdivoval McCartneyho optimizmus a hravosť, než Lennonove temno-melancholické vyzionárstvo. Oboch však počúvam rád a sú to veľké hlasy rock 'n' rollu. Ich sólové kariéry vníma každý rôzne a určite aj niekedy značne kontroverzne. Rád by som, ale vypichol McCartneyho sólový počin Flowers In The Dirt z roku 1989, ktorým jasne ukázal, že ešte ani zďaleka nepatrí do starého železa.

Krásny, čistý a priestorovo široký zvuk vytvoril pevné základy pre melódie z pera skutočného majstra. Na niektorých skladbách spolupracoval s Elvisom Costellom (tu pod pseudonymom Declan MacManus), čo sa ukázalo ako dobrý ťah. McCartney totiž pracuje najefektívnejšie vtedy, ak má niekoho pri sebe a dôkazom toho sú jeho bývalí parťáci ako John Lennon alebo Denny Laine. V jednej skladbe si zahral aj David Gilmour z Pink Floyd a toto spojenie sa kedysi krásne ujalo aj vo veľkom hite No More Lonely Nights z roku 1984. Zoznam muzikantov je obsiahly a zaujímavé sú určite aj mená špičkových producentov ako David Foster, Mitchell Froom či Trevor Horn. McCartney si samozrejme môže dovoliť pracovať s tými najlepšími z najlepších.

Na albume sa vykonalo množstvo serióznej práce na všetkých frontoch a už hneď úvodná My Brave Face ovalí človeka po hlave svojou beatlesovskou harmóniou. Dokonalá melódia sa premietla aj do konkrétneho výsledku a je najväčším hitom celej dosky. Prvý osem skladieb, to je čosi úžasné. Každá pieseň je iná a zároveň skvele zapadá do produkčného konceptu. McCartney ako romantik ukáže svoje kvality v nežnej Distractions. Put It There je akustická drobnosť podobná skladbe Blackbird z obdobia bieleho albumu The Beatles. Prvý vrchol sa ponúka úplne sám a je ním We Got Married s gitarou Davida Gilmoura. Skutočný skvost aj po aranžérskej stránke. Tým druhým je energická a vokálne drsnejšia Figure Of Eight, kde McCartney dokazuje aký jedinečný spevák stále je. Výborná je aj ďalšia a veľmi príjemná hitovka This One.

Posledných päť skladieb nemá už tak výrazný náboj, ale myslím si, že určite by sa našlo kopec muzikantov, ktorí by si kvôli nim aj nohy dolámalo. Obzvlášť mi imponuje reggae-pop How Many People s opäť delikátnou melódiou. McCartney aj keď čerpá z iných štýlov, tak je to stále on, čo je fascinujúce. Melancholická Motor Of Love je určite pekný príspevkom a zakončuje to rytmicko-tanečná Ou Est Le Soleil, ktorá sa objavila na CD ako bonus. Dotyk génia je cítiť všade, v každej note.

Flowers In The Dirt považujem za jedno z najpresvedčivejších diel McCartneyho sólových aktivít. Je tam totiž presne to, čo v ho skutočnosti charakterizuje. Po dlhšom čase sa na čiernom plastovom médiu opäť zachytil jeho obrovský skladateľský aj interpretačný talent. McCartney prekračuje pop-rock ako žáner, pretože on je tvorca skutočnej a originálnej hudby, ktorá dokáže svojou hlbokou emocionalitou osloviť množstvo ľudí po celom svete. Good job, sir McCartney!

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Flowers in the dirt
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 2)

Helloween / Keeper of the Seven Keys (Part 2) (1988)

Cvrky | 5 stars | 22.08.2016

Když jsem poprvé slyšel song "Dr. Stein" v mých 7 letech (což není tak dávno, je rok 2001 :-D) byl jsem tak unešen, že jsem zjistil, že toto je ta pravá muzika. Táta to měl v Avii na kazetě a tu kazetu jsem mu tam odsuď vzal! :-D. Valil jsem to na kazeťáku furt dokola, nebylo jiných zájmů. Kiskeho zpěv mě dost uchvátil. Ovšem bylo mi líto, když jsem zjistil, že Kiske už tam dlooooouho není.. Posléze, jsem slyšel Keeper III, ale to jsem dostával do krve delší dobu. Už to nebylo úplně ono. Kiske tam opravdu moc dlouho nevydržel, což je škoda. Nahrál s nimi 4 studiové desky a 1 živou. Sečteno a podtrženo, toto album mě dostalo do kolen a dost ovlivnilo. Ukázalo mi to, kudy se vydat... je to opus!!

» ostatní recenze alba Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 2)
» popis a diskografie skupiny Helloween

Jefferson Airplane - Volunteers

Jefferson Airplane / Volunteers (1969)

Martin H | 5 stars | 22.08.2016

Jedni z nejvýznamnějších hudebních představitelů sanfranciské hippie scény, skupina Jefferson Airplane, na svém albu Volunteers opět představují svou typickou směsici různých stylů a originálních hudebních postupů. Kromě základního sextetu se na vzniku alba podílelo i několik hostů, například Stephen Stills a David Crosby a samozřejmě Jerry Garcia ze spřízněných Grateful Dead.

Mám dojem, že oproti desce Surrealistic Pillow hudba zvážněla a začala získávat především v těch delších kompozicích temnější odstíny. Už to není ten většinou poklidný folk rock. Musíme si však uvědomit, že se nepíše rok 1967 a ideály léta lásky jdou pomalu, ale jistě do háje. Konec války ve Vietnamu je stále v nedohlednu a vojenská mašinérie chrlí jeden povolávací rozkaz za druhým. Do toho skupina Jefferson Airplane přichází s albem, na jehož obalu hudebníci pózují před americkou vlajkou a určitě to nemyslí jako podporu tehdejšímu Nixonovu establishmentu.

Začínáme pěkně zostra skladbou We Can Be Together. Výrazná Kaukonenova kytara vytváří vedle vokální linky další výraznou melodii a žene skladbu kupředu. Hlasy jednotlivých členů skupiny se zde neustále prolínají a vytvářejí tolik typický jeffersonovský sound. Zvolníme písní Good Shepherd s Balinovým vůdčím hlasem jakoby zdálky podbarvovaným zpěvačkou Grace Slick. Píseň je vystavěna na akustické kytaře a nebýt Kaukonenových elektrifikovaných výpadů, tak by country idyla byla dokonalá. To skladba The Farm si na nic nehraje a na venkov nás rovnou odnáší. V závěru jsou zde dokonce slyšet hlasy hospodářských zvířat. A přichází čas, aby Grace Slick ukázala, jak vynikající je to zpěvačka. Ve vlastní skladbě Hey Fredrick ukazuje všechny své vokální přednosti a ve spojení s Kaukonenovou kvílící kytarou odstřeluje posluchače někam do nebeských výšin. Pod tím vším ale něžně probublávají jemné tóny klavíru, aby se v závěru skladby ke kytarovému běsnění alespoň zlehka přiblížily. Je opět čas na vokální kouzlení a proplétání jednotlivých hlasů v písni Turn My Life Down s výraznými hammondy hostujícího Stephena Stillse. Další výraznou položkou na albu je skladba Wooden Ships s atmosférou jako u Crosby Stills And Nash a opět výtečnou sólující kytarou. A tím ta paráda nekončí. Je tu nádherný kousek Eskimo Blue Day, kterýžto jsem svého času poslouchal neustále dokola. V tom jasném ženském hlase jsem cítil něco až tajemného, poselství, jehož odhalení mě snad teprve čeká. Píseň A Song For All Seasons nás opět vrací ke country a představě pohody na venkově. Pohoda je to ale zdánlivá. Brzy je vystřídána instrumentálkou Meadowlands, která by zdánlivě mohla celou desku zakončit. Konečně je však čas na titulní píseň Volunteers, největší nářez z celé desky a také vynikající tečku na konec.

Album Volunteers, stejně jako Surrealistic Pillow, v mé sbírce má nezastupitelné místo. Sice neznám od skupiny Jefferson Airplane jiné jejich desky, pouze znám vystoupení na Woodstocku, ale myslím si, že jako seznámení s tímto vynikajícím seskupením to bohatě stačí.

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Volunteers
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane

Rush - Caress of Steel

Rush / Caress of Steel (1975)

john l | 3 stars | 22.08.2016

Zvláštní album, zvláštní písně, asi ho úplně nikdy nedokážu pochopit, nebo vstřebat, pocity jsou spíš rozporůplný, někdy se mě líbí víc, jindy naopak. Pro mě reprezentuje první umělecký vzepětí sil kapely, která bude každým albem posouvat své skladatelské, kompoziční a aranžérské dovednosti k naprosté dokonalosti a vlastně do dneška z nich nepolevila, neuhnula ani o kousek. Když o tom přemýšlím v časových souvislostech, připadá mi, že se kapela pořád vyvýjí a stále roste, aspoň mě o tom poslední dvě díla dostatečně přesvědčují. Desku nechcu rozpitvávat, jsou tu části, které mě imponujou i polohy nic neříkající, momenty hodně syrový nemusím, naopak dovádění španělských kytar (např. v Lakeside Park)stojí za pozornost, nebo akustický vstupy v The Fountain of Lamneth rovněž.
Což o to, technicky je dokonalá, hudebně rozhodně víc jak vokálně, ale zarputilé změny temp a běsnící terorizování mozku drsnými přechody a nátlakovým běsem nedobře rezonují mou nervovou soustavu. Ty šílené techno pasáže mi připomínají německé techno thrashery Mekong Delta (možná pro ně kdysi byli velkými vzory)
3-3,5 max podle nálady.

» ostatní recenze alba Rush - Caress of Steel
» popis a diskografie skupiny Rush

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Europe / The Final Countdown

Jarda P
Když jsem tehdy uviděl v televizi klip Final Countdown, byl jsem ohromen. Z burzy jsem už měl...

Rush / Snakes And Arrows

kamila
Proč pořád mezi muži musí panovat tolik arogance a egocentrismu? Jste normální? To se tu...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

10644 recenzí
2007 skupin
146131 příspěvků ve fóru
2403 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000