Castaway Fuchsia Grand Tour Alcatrazz Mercyful Fate Celeste Queensrÿche Damnation Of Adam Blessing, The Manowar Depressive Age

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Curved Air - Air Cut

Curved Air / Air Cut (1973)

horyna | 4 stars | 31.03.2020

Po fantastické třetí desce Phantasmogoria a slibném debutu Airconditioning, jsem se v případě č. 3 dalšího nákupu od Curved Air nechal inspirovat hejkalovou recenzí a pořídil si desku Air Cut. Jeho slova - menej psychedelický – jemiž tento výtvor označil, na desku přesně sedí a jelikož jsem s některými "šílenějšími" věcmi na předchůdcích občas bojoval, takto "přímější" nahrávku jsem rozhodně uvítal.

Sonja Kristina má jeden z vůbec nejcharismatičtějších/nejhezčích hlasů rockové historie. Jeho sexy barva, způsob frázování, teplota, akcent a technika mě zkrátka sedí a vůbec celý klasicko-rockový styl Curved Air (pokud se tedy do té klasiky kapela nehrne až příliš) mi také imponuje. Přesně pasuje do tvůrčího rockového kvasu sedmdesátých let, a v každé notě je slyšet kreativní zápal, který v jejím středu tenkrát bujel.

Nejlepší skladby? Rozhodně druhá Elfin Boy, kde Sonjin zpěv vykvétá do krásy a její konejšivá nálada má tendenci držet posluchače za ruku a vést ho po imaginárním mostě do krajin jiného světa. Dále monstrózní, deset minut trvající a klasikou nadupaná perla Metamorphosis – jakási top skladba Curved Air. Výborná je i westernová drobnůstka World, s vynikající houslovou stopou a rozhodně nesmím opomenout vzpurnou Easy.

Na Air Cut brojí Curved Air těmi nejsilnějšími zbraněmi. Rozhodně jde o hodně originální a kreativní nahrávku, vlastně kapelu. 4,5

» ostatní recenze alba Curved Air - Air Cut
» popis a diskografie skupiny Curved Air

IQ - Ever

IQ / Ever (1993)

EasyRocker | 4 stars | 30.03.2020

I přes téměř absolutní hodnocení tohoto díla britských veteránů, u mě to není tak jasné a prosté. Jako celek mě nikdy nesebralo jako orgie Subterranea, Dark Matter, Frequency či rané klenoty na špici s The Wake. Těžko vyznat, proč tomu tak je. Hudba se klikatí a paličatým uším ne a ne poručit...

Nejtěžší kalibr tasí už The Darkest Hour zásadní a letitý flák. Precizních 11 min. = made in Jowitt, Orford, a další. Keyboardo-mellotronovou clonu promění Nichollsův, životodárný, soustředěný zpěv. Oproti 80-ové éře můžeme v max. rockovém zábalu chválit Cookovu baterii i Jowittův basový tanec. Dvoudílná Fading Senses využívá vedle mellotronu a samplů také Orfordovu flétnu. Pekelně temná jízda s démonickým Peterem Cookem mi vždy připadala překombinovaná. Jako bych se v tom moři vjemů ztrácel. Out of Nowhere - osmdesátkově okovaná. Ve strohém marši ale postrádám výraznější opěrný bod, i když se zjevují hravé, až bizarní zvukomalby. Pochyby odešle za horizont atmosféricky kreslící flétna a nastupující rockové supění. Pilotní Further Away - IQ, jak je zbožňuju, ani smítko námitek! Za patnáct minut projdeme mnohým, a vše vrcholí klávesami ruku v ruce s Holmesovými žhavými uhlíky. Ani další zářezy mi vrásky na čele neudělaly. Po melodicky jímavé, hackettovsky prosvětlené Leap of Faith uzavře k zářné spokojenosti celý příběh Came Down. Nostalgicky smířlivý tón s banksovskou ozvěnou. Tyhle slzavé pointy dovedli třeba i Květinoví králové...

Lyricky i hudebně závažná a jistě i depresívně působící kolekce. I proto subjektivní úskalí se na onu frekvenci naladit. Jde ale o menší albový úsek, a kdo ví co další poslechy. Ever pro mě rezonuje lehce na vlně Fates Warning, Evergrey, třeba i VdGG. Náladou, aniž bych chtěl jednotlivé bandy hudebně srovnávat. Jasných a silných 4/5.

» ostatní recenze alba IQ - Ever
» popis a diskografie skupiny IQ

Birth Control - Plastic people

Birth Control / Plastic people (1975)

horyna | 5 stars | 30.03.2020

Když se tu před cirka dvěma roky objevila tato Mirkova recenze, první co mne při pohledu na obálku alba okamžitě odrovnalo, byl použitý motiv s paňákem v buřince. Podobný odkaz na šedou eminenci stojící v povzdálí a tahající za nitky osudu jsem poprvé spatřil na desce The Plague, anglických- tady pomp rockerů- Demon. Tento napůl kyborg se stal i výzdobou mistrného bookletu mnou milovaného alba a o pár let dříve se objevil i jako ladný chodec po mozkovně, zobrazené na albu Hemispheres kanadských Rush. Při pohledu na něj jsem strašně toužil, aby se mi deska líbila a měl tak důvod si ji jednou obstarat. Jenže od té doby uplynulo moře času a já na ni samozřejmě zapomenul. Až náhoda tomu chtěla, abych ji při svých toulkách na Discogs zcela náhodně u jednoho prodejce objevil. To už jsem neváhal ani minutu a okamžitě natáhnul ruku.

Deseti minutový skvost Plastic People plný eruptivní energie, velmi častých tempových obměn i vkusných, atmosféricko vzletných poloh, v nichž dokáže být hlas bubeníka Bernda Noskeho něžný i extatický zároveň, popírá veškerou schematičnost desky a bohatstvím nápadů rázně rozhání jakoukoliv nudu. Druhou Tiny Flashlights doslova zbožňuji. Její jazz-rockový rytmus s dětinskou hravostí jemně rozcuchává vaši jemnou duši a pitoreskní instrumentace nenechá vaše tělo v klidové poloze. My Mind jak píše kolega patří k tomu nejlepšímu z desky, je vlastně docela neuchopitelná, ale poslouchá se o to intenzivněji. To následující Rockin' Rollin' Roller si pevně drží svůj funkově- rockový rytmus, který ovšem doprovází obskurně jamující piano. Z plasticky vzdušného těstíčka je i pátá, značně free položená Trial Trip. Poslední This Song is Just for You dominují hammondy a výraznou melodickou stopu drží viola spolu s violončelem. Po vzoru Lucifer´s Friend místy zatroubí žestě a pěknou linku opanuje i flétna. Píseň zní velmi bohatě a plně, neztrácí však svůj charakteristický rukopis a rockový tón. V druhé půli se přidá ženský sbor a píseň kulminuje v pestrosti nápadů.

Pokud máte občasnou averzi proti německým kapelám tak jako čas od času já, v případě jednotky Birth Control můžete veškeré své obavy z přílišného "germánství" hodit rovnou za hlavu. Tato kapela zní například jako napůl německo-angličtí Nektar zcela neněmecky. Ostrovní psychedelic-hard-rock (s decentní dávkou osobitého kraut-rocku) jim byl dán do vínku už od kolébky a ti jej používají s rozumem a zcela přirozeně. Plastic People je nekonvenční brilantní deska, na kterou by se nemělo zapomenout.



» ostatní recenze alba Birth Control - Plastic people
» popis a diskografie skupiny Birth Control

Intronaut - Fluid Existential Inversions

Intronaut / Fluid Existential Inversions (2020)

Mayak | 5 stars | 29.03.2020

Za obdobie svojej viac ako 15 ročnej existencie na hudobnej scéne vydala kapela pochádzajúca z Los Angeles pred nedávnom svoj šiesty plnohodnotný štúdiový album.

V aktuálnej dobe, keď fúzia hudobných subžánrov a rôznorodých vplyvov je prakticky nekonečne variabilná, je aj zaradenie tejto skupiny (asi našťastie) do nejakej konkrétnej odnože pre nie znalého, či nie zaujatého poslucháča veľmi relatívne.

INTRONAUT produkujú primárne metalovú hudbu s výraznými prvkami progresivity, postmetalových štruktúr, sludge, mathcore, ale aj jazzovej improvizácie so zaradzovaním experimentálnych inštrumentálych figúr. Veľmi výrazným znakom jednotlivých kompozícii týchto Američanov je vysoká dynamika, údernosť a razancia ich skladieb, pričom dokážu u nich zachovať takmer dokonalú mieru kompatibility.

INTRONAUT je štvorčlenná kapela, ktorú tvoria gitaristi a súčasne speváci Sacha Dunable a Dave Timnick, basgitarista Joe Lester a pôvodného bubeníka Danny Walkera, ktorý bol v roku 2018 vyhodený zo skupiny pre preukázateľné a v USA výrazne medializované domáce násilie, nahradil na novinkovom albume ako hosť etablovaný Alex Rudinger.

Na prvých dvoch štúdiových albumoch sa INTRONAUT spevácky prezentujú ešte takmer výlučne spôsobom „growling resp. screaming vocals“, od tretieho albumu „Valey Of Smoke“ ale prešli v podstate skoro úplne na čisté vokály.

Všetkých šesť albumov možno považovať za pomerne vzácne vyrovnané, čo sa týka kvality ich hudobného materiálu, aj keď dodnes je asi najvýraznejšie hodnotený (tak odbornou kritikou, ako aj samotnými fanúšikmi) druhý v poradí „Prehistoricisms“.

Každou ďalšou štúdiovou nahrávkou sú však INTRONAUT rafinovanejší, vynaliezavejší a istým spôsobom aj sofistikovanejší, pričom si stále zachovávajú svoju charakteristickú tvár a ich inštrumentálne schopnosti i vokálne kreovanie sa oboch gitaristov zreje ako kvalitné víno.

V teritóriu pomerne širokej škály vyjadrovacích prostriedkov v súčasnej metalovej hudbe, ktoré používajú INTRONAUT, pôsobí vo svete nepochybne veľa zoskupení. V súčasnosti z veľmi bohatej US scény sú podobne rovnako dlho existujúce, relatívne podobne zamerané a relatívne podobne úspešné a žiadané fanúšikovskou základňou aj skupiny MASTODON a BARONESS. Ku všetkým týmto trom kapelám mám výrazne pozitívny vzťah, ale INTRONAUT vnímam ako najkreatívnejšiu a hlavne môjmu srdcu a môjmu vnímaniu hudby najbližšiu.

Album „Fluid Existential Inversions“ má celkove 53 minút, obsahuje krátke hutné vstupné intro a osem kompozícií v dĺžke od piatich, do sedem a pol minúty.

Všeobecne rôzne špecializované svetové hudobné a recenzentské stránky vyzdvihujú predovšetkým prvé tri plnohodnotné tracky albumu, teda „Cubensis“ (má aj hodne slušnú videoclipovú verziu na YT), potom „The Cull“ a „Contrapasso“. Áno, sú snáď tým najtypickejším prejavom dynamiky a hutnosti skupiny. Osobne po mnohonásobnom posluchu kompletného albumu „Fluid Existential Inversions“ vnímam, ako jeho vrchol ... posledné tri skladby „Check Your Misfortune“, „Pangloss“ a „Sour Everythings“, ktoré sú úžasnou gradáciou tohto hudobného diela a obsahujú ešte o niečo zložitejšie, progresívne štruktúry, občas na úkor predošlej tvrdosti a extrémnejšieho metalového drajvu.

Inštrumentálna a spevácka symbióza gitarového tandemu Sacha Dunable, Dave Timnick je skvelá, striedajú sa tu úseky tvrdé a razantné, ako uragán, technicky náročné polyrytmické pasáže, pomerne časté jazzové fragmenty a slučky, ale občas aj jemné, až lyrické vyhrávky. Obaja často využívajú skreslený zvuk gitár a v práci s rôznymi modulátormi ich zvuku a herného výrazu sú naozaj excelentní. Transformácia ich spevu z minulých drsných polôh razantne na súčasný (tendencia posledných štyroch albumov) čistý spev, dáva skupine tiež možnosť permanentne väčšieho rozletu, farba hlasov oboch spievajúcich gitaristov je naozaj príjemná. Z aranžérskeho aspektu sa tak variabilita definitívnej úpravy ich kompozícií rapídne zlepšila aj zväčšila.

Joe Lester je nielen famózny a kreatívny basgitarista, ale veľmi citlivo dopĺňa sound niektorých skladieb aj o decentný zvuk syntetizátorov (práve na mnou obľúbených songoch tohto albumu).

Angažovanie Alexa Rudingera na nútene uvoľnenú bubenícku stoličku bola trefa do čierneho. Jeho vysoké renomé z fungovania v kapelách, ako sú The Faceless, Whitechapel, či supergroup Conquering Dystopia sa viac, ako potvrdilo a pôvodného bubeníka Danny Walkera nahradil mojím vnímaním aj so zvýšenou pridanou hodnotou.

... aj keď som majoritne stále srdcom fanúšik predovšetkým art/prog rockovej svetovej hudobnej scény, úprimne milujem aj progresívne a vyložene kreatívne skupiny a projekty metalovej hudby. Mohol by som ich teraz spomenúť celkom dosť, ktoré za takéto považujem, ale bol by to nepochybne pomerne dlhý zoznam. INTRONAUT ma zaujali už v dobe, keď sa ešte len kryštalizovala ich aktuálna forma a tvár a album „Fluid Existential Inversions“ vnímam, ako ďalší pozitívny posun tejto partičky vpred. Istá miera živelnosti, hutnosť, výrazná dynamika, razancia, ale aj skladateľská a aranžérska prepracovanosť, nespochybniteľná invencia, sú atribúty, ktoré ma utvrdili v tom, že takúto hudbu je potrebné pre istú oblasť hľadajúcich záujemcov aj spropagovať ...

Intronaut "Fluid Existential Inversions" (kompletný album)

>> odkaz

» ostatní recenze alba Intronaut - Fluid Existential Inversions
» popis a diskografie skupiny Intronaut

Hiromi - Spiral

Hiromi / Spiral (2006)

Danny | 5 stars | 28.03.2020

Hiromi nám na svém třetím sólovém albu představuje hudební koktejl, který je zcela mimořádný a v mnoha ohledech výjimečný. Její hudba nemá hranice, pohybuje se prostě tam, kde se jí zachce. Nálepka jazz fusion je pro Hiromi velmi těsná, protože její hudební duše i kreativita jsou mnohem svobodnější. Chvílemi nám vlastně představuje art jazz, průnik tradiční klasické hudby, která k nám co chvíli vyplouvá v podobě nadýchaných melodicko-harmonických oblouků (jeden z těch impozantních je hned v ústřední kompozici) s jazzovými postupy a praktikami. Díky těm pak vznešené konstrukce rozláme a rozmetá, aby je před našimi zraky z těch trhanců a cárů opět vymodelovala. A vždy k tomu přidá bonus v podobě nějakého překvapení. A že jich tu je. K tomu jí napomáhají dva mimořádní společníci: anglický baskytarista Tony Grey a slovenský bubeník Martin Valihora. Vklad obou je zásadní.

Vstupní Spiral má přes deset minut, vůbec si to ale neuvědomíte. Určující melodický oblouk, ten ze světa klasiky, je měkce vyskládán v moll z dominantních vazeb a Hiromi vám ho na úvod nechá prohlédnout hned z několika pohledů, v expozici si s ním totiž pohrává a při každém uvedení ho trochu pootočí. Sama, nebo za pomoci měnící se basové linky Tony Greye, který nejdříve hraje s melodií, aby hned vzápětí svým basem podstatu harmonických vazeb lehce měnil – harmonii respektuje jen částečně a spíš jí prostupuje. Martin Valihora hraje s motivy a buduje atmosféru. Tolik věcí na tak malém prostoru. Když hudba mohutní, základní figura získá na objemu a vnitřně se proměňuje. A než si to užijete, je tu ostrý střih a Hiromi hraje na klavíru levou rukou neforemnou a těžkou třináctidobou ostinátní figuru, která se vrtí, zmítá a vytváří potemnělý prostor pro barvité sólo Tonyho Graye. Ten hraje v tak vysokých polohách, že bezmála slyšíte spíš jazzovou kytaru než baskytaru. Hudba zní stále naléhavěji, čím více se ve zvuku prosazují úderné ataky rozptýlených akordů syntezátoru a dochází vám, jak důležité jsou tady Valihorovy zpočátku zatažené bicí. To je fantastický okamžik. Po návratu ústředního "klasického" tématu, který nám kapela připomene, aby ho mohla využít pro barevné improvizování, se začne více jazzovat. Bicí swingují a jejich shuffle si nabírá z nepravidelného off-beatu, bas vytváří spíš plochu a Hiromi se pohybuje mezi bopem a modálním jazzem, hraje si s akcenty, zpožďuje průběh figur, pohybuje se mimo akordickou sazbu, je ale citlivá a její melodický proud je, i v rámci posunuté harmonizace, měkký a působivý. Nezatlouká svůj bop jak hřebíky, spíš promítá film. A vy pomalu tušíte, co je v záběru, kamera je blíž a blíž... Vrací se hlavní motivický oblouk, Hiromi ho nejdříve přehraje v basovém rejstříku a pak společně s basem začnou měnit jeho průběh, víc, a ještě víc, bicí pomáhají, zase ho cupují na kusy, ale kostru nechají. Na závěr pak nevěříte svým uším, hlavní motiv je zdeformován do třináctidobé figury, kterou hraje baskytara a Hiromi levou rukou, tou pravou ale hraje tu ústřední velkolepou figuru na čtyři doby. Jako by každá ruka hrála úplně jinou skladbu ve zcela jiném metrickém uspořádání! A není to naposled. Pár těchto šílených taktů a je konec. To byl nářez. Uběhlo nějakých deset minut a vy jste s Hiromi procestovali půl vesmíru. A většina alba je stále ještě před námi.

Hiromi si nápady nešetří pro příště, nesnaží se z jednoho vyždímat všechno, co jen jde, ale nabízí stále další a další. Lakomý tvůrce by z nich vystavěl několik alb, autorům současné "progrese" by stačily na několik uměleckých životů. Ona je rozhazuje plnými hrstmi a má jich stále dostatek.

Ve druhé skladbě Open Door - Tuning - Prologue postupuje obráceně, jak už vtipně název napovídá. Z drobných úlomků postupně modeluje větší a větší celky, klidně - v jakési skrývané impresi se z jednotlivých bodů stávají drobné motivy, nejdříve jen naznačené a částečně odtajněné v měkké basové figuře, je potřeba poslouchat celé zvukové spektrum. Hiromi si pro tuto chvíli přichystala další parádní kousek, z impresionistického snění a fragmentovaných riffů nám představuje bezmála až drobnou fugu, jak si široký motiv na klavíru předává z melodie do basu - z levé ruky do pravé. Následný kontrast pracuje s uvolněným průběžným akordem, do kterého jen tu a tam vstupují basová kila a uvádí nás do dalšího klasicizujícího motivu. Ten je představen jako monolit a následně v něm kapela dělá drobné úpravy, neničí ho, jen ho rytmicky rozpumpuje. A samozřejmě opustí v nejlepším. Hiromi pak kolem něj krouží v subtilním sólování, ztichlá kapela jen zlehka drží harmonii a nechává vyniknout klavírní vyhrávkám. Vyústěním je další úprava pilotního motivu, který kapela nechává narůst do bezmála hmatatelných kontur. Na závěr se nám ještě jednou přihlásí prvky někdejší minifugy, tentokrát nejdou po sobě, ale nad sebou a tímto vyklenutím je skladba u konce.

Je logické, že Deja Vu musí přinést změnu, jiný koncept. Rozverný třítonóvý motiv si kapela poskládá do bizarního valčíku a chvíli kolem vás krouží... Ve zklidněné pasáži se kapela příjemně zasekne v harmonii, která je od tonálního centra vzdálena přes půl prostoru a v něm nám společnost dělají Tony Grey a Martin Valihora, neokázale si hrají s tóny, riffy a údery, když se chvíli prudce roztočí a rozběhnou, jako by prostorem projel skrytý puls, nic se nedává na odiv, je to jen nápověda, kompoziční předzvěst dalších změn. Kapela si posílá rozvolněné motivy a společně hledá východisko. Valčíková pasáž tady prostupuje vším a když zmutuje do pokrouceného tvaru, je konec.

Vrcholem alba je skladba Reverse, hudba, která vyrůstá z desetidobého basového běsnění a neukotvených harmonických vazeb. I tady hraje Hiromi každou rukou figury v jiném metru, levá (společně s basou Tonyho Greye) dokola točí "desítkovou" figuru, pravá sází akordické hradby. Zní to přirozeně a šíleně současně. Martin Valihora hraje intenzivně, zvýrazňuje doby, přechází v marš a v exponovaných místech nabízí střílený rytmus. Je to mohutné a neobyčejné. Ve střední části je více jazzu, v nepravidelných akordických přiznávkách a později v progresivním sólování, kde si Hiromi k základní melodické ose nabírá stále více a více mimoběžných tónu, což připomíná modální ragtime. Silný tříakordový motiv v závěru zase trhá Valihora svým uvolněným break beatem, do kterého padají sestupné basové běhy. Je to fascinující, přidává se opět basová "desítka", teď ji ale Hiromi hraje oběma rukama dvojhlasně. Rytmika to drží odspodu. To je mazec.

Kdyby teď album skončilo, nikdo by se nedivil, posluchači byli obdarováni gejzírem nevšedních hudebních nápadů a tvůrčího přístupu. Ale nekončí, jsme v polovině. Když začíná Edge, vrhá se na vás zase úplně jiná hudební struktura, trhaný minimalismus basových ploch (opět Hiromi a její basová ruka a s ní paralelně Tony Grey) je tu protkán superrychlými melodickými běhy klavíru. To je divočina. Úporná minimalistická figura zaplňuje celý prostor a společníkem jsou jí Valihorovy báječně nepravidelné a destrukční bicí. Z masakru se na chvilku vyloupne příjemná harmonická sazba, tu ale vzápětí opět opanuje minimalistický princip, kterým skladba začínala. Trvá to jen chvilku, přitom uběhlo přes pět minut. Kapela vám nedá vydechnout a přitom stále točí kormidlem.

Závěr obstarávají tři rozsáhlé kompozice. Pokud se Hiromi na několika místech už dotkla impresionistického vyjadřování, v Old Castle, by the River, in the Middle of the Forest jeho účinek zesiluje členěním úvodního tématu i následným sólováním, které neskládá ani tak do dlouhých melodických hadů, ale do zpočátku izolovaných částí. Ty postupně propouštějí stále více tónu do drobného bopového proudění a padají do zpomaleného a velmi rozvolněného protisměrného pohybu. Jako by muzika s vámi zabrzdila a jen se volně sunula. Love and Laughter je čirou radostí z hudby, kapela modeluje nedlouhý harmonický postup, mění frázování i rytmické modely od lehkého swingu, kdy se s hudbou houpete, po mohutné boogie a krásné sólo na bicí. Ano, podobná věc tu zatím chyběla. A na závěr se trojlístek představuje v úplně jiném světle, jako funkem ovlivněná jazzrocková parta s výraznými zvuky sólového syntezátoru a typicky rockově šlapající rytmikou. Skladba uhání kupředu, letí kolem vás, žádné záseky, jen riffy, klavír pro zvýraznění rytmu a všudypřítomná Grayova basa.

Hiromi pro mě kdysi objevil můj kamarád a znalec fusion. Tohle je vážně trefa.

» ostatní recenze alba Hiromi - Spiral
» popis a diskografie skupiny Hiromi

Wishbone Ash - Number the Brave

Wishbone Ash / Number the Brave (1981)

luk63 | 4 stars | 27.03.2020

Před třiceti lety jsem si někde tuto desku nahrál nebo nechal nahrát na kazetu a z té doby ve mě přetrval dojem výborné (i když podnes nedoceněné) desky. Dnes jsem dostal balíček s osmi CD a mezi nimi i Number the Brave. A musím napsat, že jsem udělal moc dobře, když jsem si toto CD objednal.

Je to kolekce deseti velice svěžích písní. Mám rád kapely, které umí takovým způsobem jako WA používat dvě kytary. Zde navíc hraje na basu a doprovovází zpěváky svými vokály renomovaný mistr oboru John Wetton, který v kapele zakotvil pouze na jedno album. Hlavní slovo u mikrofonu dostal pouze v That's That (je také jejím výhradním autorem) a já si myslím, že to je velká škoda a nevyužití Wettonova potenciálu. Možná i důvod, proč se v kapele pouze mihnul. Ale rozumím, že pro něho byl rodící se projekt superskupiny Asia hodně lákavý.

Album je jako celek živé, rozmanité, postavené především na výborných kytarách, kvalitních vokálech a nechybí mu drajv, který kapelu zdobil v první půli předešlé dekády. U žádné písně nemám pocit, že by byla do počtu. Netroufnu si ani žádnou postavit nad ostatní, tak se mi zdají písně vyvážené. Kapela na albu odvedla velice solidní a poctivou práci. Neumím se rozhodnout ve svém hodnocení. Nakonec plný počet nedám jen proto, že převratnou tuto desku neshledávám. Ale skvělá jízda ve vlastních kolejích to rozhodně je.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Number the Brave
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Tygers Of Pan Tang - The Wreck-Age

Tygers Of Pan Tang / The Wreck-Age (1985)

jirka 7200 | 3 stars | 27.03.2020

Po rozpadu kapely Tygers Of Pan Tang se toho mnoho nedělo. Firma MCA vydala v roce 1983 best offku, aby ještě ze jména kapely vyždímala nějaký ten zlaťák, muzikanti ale byli dle mého rádi, že už s ní nemají nic společného. Po nějaké době byli fandové překvapeni zprávou, že v roce 1985 Tygry oživil původní zpěvák John Deverill s bubeníkem Brianem Dickem. Sestavu doplnili kytarovým duem - Steve Lambem a Neilem Shepherdem (Waysted). V tvůrčí kuchyni spolku byl ukryt skladatel a klávesista Steve Thompson, který na předchozím albu The Cage zabodoval několika songy.

Skupina podepsala smlouvu s Music For Nations a vrhla se do nahrávání nového alba. To vyšlo pod názvem Wreck-Age těsně před vánoci téhož roku. Zpěvák Deverill si s klávesákem Thompsonem (který na album jako host nahrál i baskytaru) skladatelsky sedli a na album napsali většinu písní, zbylé dvě věci vzešly z pera záhadné Lorny Wrightové, o které veškeré internetové prameny mlčí a jednu si vyžádali od producentského dua Martina Broada a T. Steela.

Kdo juknul na obal, tak tomu bylo ještě před poslechem jasné, že o žádný thrash metal nepůjde a mohl se trochu jako já zaleknout, zda nepůjde o podobně nesourodý slepenec prvoplánového pop metalu. Nakonec i já uznal, že k určitému pokroku přece jen došlo. Hlavní devizou je fakt, že písně jako celek mají společnou ideu - jsou napěchovaný zpěvným, energickým a melodickým metalem stylu Dokken, Toto či Warrant s výraznými klávesy, mohutnými sbory a afektovaným zpěvem.

Bohužel, mainstreamový producent Phil Harding, jehož doménou byla v té době disco produkce typu Pet Shop Boys či Bananarama zvukově poznamenal desku typicky osmdesátkovým zvukem, jen výsledek zněl o něco přijatelněji, než jeho předchůdce. Zpěvák podal solidní výkon Kytaristé Sykese ani Weira kvalitativně nenahradili, ale těch pár riffů a jednodušších sólíček odehráli bez větších potíží. Soubor se nebál ani pořádného kvapíku v titulní Wreck Age nebo v přímočaré All Change Faces. Melodický metalista tehdy jistě rád pokýval natupírovanou hřívou do rytmu Protection, Women in Cages nebo Ready to Run. U mě hranici dobrých mravů překročil jen diskotékový sound Desert of No Love.

Závěrem : Reinkarnovaní Tygers of Pan Tang z velké části vsadili na vlastní repertoár a podařilo se jim natočit celkem slušnou desku ve stylu melodického pompézního metalu s klasickým osmdesátkovým soundem. Ta v té době prostě jen zapadla mezi stovkami podobných (a mnohdy o něco lepších) projektů a známějších akvizit tohoto stylu. Vzhledem k tomu, že vyznávám spíše hard rock hutnějšího charakteru, tak album v rámci diskografie Tygrů ocením třemi body.

» ostatní recenze alba Tygers Of Pan Tang - The Wreck-Age
» popis a diskografie skupiny Tygers Of Pan Tang

Holdsworth, Allan - Road Games (EP)

Holdsworth, Allan / Road Games (EP) (1983)

Danny | 4 stars | 26.03.2020

Allan Holdsworth byl mimořádný kytarista i hudební tvůrce. Když před třemi roky opustil tento svět, bylo to nečekané, protože měl svou hudbou stále co říct. U velkých osobností to tak ale bývá vždy. Ve svých kompozicích neodděluje kytarové party od hudebního základu, neupadá do klišé jazzových kytaristů, kteří se ve svých sólech pohybují vedle ostatních struktur, aniž by do nich vstupovali a souzněli s nimi. Holdsworthova kytarová hra vyrůstá z kompaktního vnímání hudebního celku, je jeho součástí, odpoutává se od něj a zase do něj vstupuje. Jeho přístup je zcela multižánrový a nabízená fúze velmi široká. Na minialbu Road Games nám předkládá plošné harmonické tahy, ze kterých vyrůstají riffy a licky – i neobvyklé postupy fungují přirozeně a nenuceně. Úvodní Three Sheets to the Wind nabídne nejdříve pohled odkudsi z dálky, vymodeluje siluetu a ve správném okamžiku nám umožní prostřednictvím sólové kytary, která jako by plnila roli poutavého vypravěče, nahlédnout dovnitř. Kytarové sólo je barevné, kapela hraje to, co je potřeba a až na krátké instrumentální záblesky se nepředvádí. Je to taky práce s detailem, se zdánlivě nenápadnými změnami rytmu a nálady. Je potřeba být v pozornosti. Titulní Road Games je víc rocková a je zpívaná. V základním riffu nabízí přehlednou vazbu, ta ovšem co chvíli padá do nezvyklých akordických předělů a jemnějších odstínů. Než si to celé stačíte v hlavě poskládat a užít, je konec. A to má skladba přes čtyři minuty. Velmi působivé.

U následující Water on the Brain Pt. II jako by Holdsworth předpokládal, že jsme poslechově-smyslovou rozcvičku už zvládli a kapela na nás vtrhne energickou a ve všech složkách nepravidelnou hudební substancí. Harmonie se vzpínají ukotvení k jasnému středobodu, rytmika je neklidná a rozvířená, oba její muzikanti se tady ve svých krkolomných sólových výstupech stávají určujícím elementem skladby, Chad Wackerman i Jeff Berlin se tu představí jako mimořádní instrumentalisté. Skladba je poměrně krátká a je to tak dobře. Vrcholem tohoto EP je pro mě kompozice Tokyo Dream s krásným a i přes určitou dráždivou neforemnost taky srozumitelným ústředním motivem. A opět i v posluchačsky složitějších úsecích je skladba vstřícná a nesnaží se nás zahnat do kouta, i spletité a ne zrovna běžné harmonické provázání tady působí měkce a nenuceně, stejně jako melodické kostry motivů. Kapela si hraje s náladou a tu a tam nám už zřetelně vymodelovaný tvar rošťácky posune tak, abychom na něj přece jen ještě nedosáhli.

Druhým zpívaným kouskem je předposlední Was There? Tady je zpěv součástí aranže jako jedna z jeho součástek, nestojí nad ní, ale funguje jako další z nástrojů. I přes rytmické nepravidelnosti a sólové plochy vyznívá skladba soudržně a plynule. Jen mi tady malinko chybí výraznější motivy a členitost, je to trochu ploché a i kytarovému sólu tady chybí barevnost. Není to vůbec špatná věc, jen na mě nepůsobí tak přirozeně jako zbytek alba. I závěrečná Material Real je zpívaná a přestože má tah, je zadumaná a nechá se dobývat, musíte se jí doslova proposlouchat a pak vám nabídne svou celou krásu.

Opět není možné tuto hudbu poslouchat jako kulisu, protože byla by škoda ji takto znehodnotit a nic byste z ní neměli. Ona by tak ani nedávala smysl. Stejně jako následující už plnohodnotné album Metal Fatigue, i toto EP stojí za to si poslechnout, Holdsworth byl osobitý a originální a ovlivnil celou řadu muzikantů a hudebních tvůrců. Myslím, že mezi v dobách raných Stromboli byl i Michal Pavlíček.

» ostatní recenze alba Holdsworth, Allan - Road Games (EP)
» popis a diskografie skupiny Holdsworth, Allan

Wishbone Ash - Coat Of Arms

Wishbone Ash / Coat Of Arms (2020)

horyna | 5 stars | 26.03.2020

Před několika týdny vypuštěné informaci, která se týkala vydávání nového alba Wishbone Ash, jsem zprvu nepřikládal velkou váhu. Jako pádnější důvod k průzkumu nahrávky jsem přijal až novější komentář kolegy Jaromíra Merhauta, jež se ve svém názoru k této kolekcí opíral o slova disponující velice pochvalným významem. Na internetu zanedlouho začala kolovat jedna vůbec ne špatná skladba a tak při vzpomínce na loňské velice dobré album „staříků“ Lucifer´s Friend, s očekáváním podobných vibrací i ze strany W. A., novinkovou kolekci jsem si takřka bez rozmýšlení objednal.

Možná mne teď pamětníci o dvě dekády starší opraví, ale dle mého Wishbone Ash nikdy nepatřili do vyloženě první rockové ligy. Jejich písně se nestaly slavnými hity po vzoru Zeppelin, Purple, nebo U. Heep. Jejich LP nezdobily výkladní skříně prodejen s hudebninami, jejich singly nerotovali tak často napříč éterem, jako u jejich slavných kolegů a prodeje desek nepřekračovali hranice za které byli udíleny zlaté desky (vyjma Argus). Nevím, jestli je to proto, že je jejich muzika nesnáze zařaditelná a pro mnohé i složitě definovatelná, nebo jen proto, že postrádá vyložené hity. Oni nikdy nebyli stylotvorní bluesmani, tvrďáčtí rockeři, na hammondkách poletující písničkáři, vzletní sofťáci, nehráli glam, ani tvrdý bigbeat. Nenechávali v sobě cloumat psychedelii a nestavěli ani art-rockové hrady z písku. Neměli rádi nabubřelou akademičnost a už vůbec nevyznávali přehnaně technické parametry monstr skladeb typu Van Der G. G.

Wishbone Ash produkovali obyčejný/neobyčejný rock. Ten se vyznačoval slušnou hráčskou erudicí, kde prim hráli kytarové souboje dvojice Ted Turner versus Andy Powell (později Laurie Wisefield), proložené opravdu výrazným melodickým cítěním, se kterým jejich skladby stáli i padali. Druhým takovým jasně identifikovatelným poznávacím znamením byli věci výrazně pomalejšího střihu, kterými své desky pravidelně zásobovali a ve kterých jejich genialita, tvorba melodií a harmonií spolu s folkovým základem vytvářeli na první pohled obyčejně působící, avšak překrásné písně.

Osobně znám jejich nejslavnější nahrávky z let sedmdesátých, které si pouštím rád, ale kterým dle mého přes veškerou kvalitu a upřímnost (ta z jejich muziky doslova tryská) k těm nejlepším malý krůček chybí. I proto jsem nikdy nepátral dál, co kapela dělala a jaké desky vydávala v letech osmdesátých, devadesátých, či v novém miléniu. Až teď při psaní této recenze mám v další záložce otevřenou jejich diskografii a ta čítá s letošním výtvorem nějakých pětadvacet nahrávek. Číslo tedy zatraceně vysoké, ovšem kvalita bude nejspíš nekonzistentní a to nejen z důvodu, že posledních dvacet let udržuje chod kapely už pouze a jenom jediný (skoro)původní člen a to Andy Powell.

Nahrávka Coat of Arms je pro mne typickým představitelem návykového přístupu posluchače k hudbě. Pustíte si ji poprvé a líbí se vám. Pustíte ji podruhé a působí ještě o kapánek lépe. Třetím poslechem se chcete ujistit, jestli se vám to nezdá a je to skutečně tak. Čtvrtý poslechový test a vlastně už každý další absolvujete naprosto automaticky a vůbec nepřemýšlíte o nahrávce, jestli je opravdu vyjímečná, nebo jen dobrá. Tlačítko play mačkáte samovolně v očekávání něčeho velice příjemného. Jde to ráz na ráz, ruku v ruce jeden den, jeden dlouhý okamžik. Pak následuje vystřízlivění, ale ne ve smyslu zklamání, pouze si potřebujete utříbit myšlenky a nějak si to v hlavě srovnat. Desku už znáte a tak každý další test může být jenom lepší. Je to neuvěřitelné, obzvlášť v dnešní přehlcené a extrémně rychlé době, ale Coat of Arms je důkazem, že pokud děláte desku s láskou a velkou pečlivostí, do studia si přinesete určitou porci zkušeností a nadhledů, netlačíte na pilu a dáte každé písní určitý jasně definovatelný charakter i náboj, a váš letitý skladatelsko-kreativní organismus se ve správnou dobu protne s mladou krví (v tomto případě zastoupenou novicem s kytarou na krku Markem Abrahamsem - výrazně kompozičně vypomáhajícím), může vzniknout nemalý zázrak.

Příběh nové nahrávky Wishbone Ash mi velice úzce evokuje už tři roky starý návrat v plné polní podobně vysloužilých Ten Years After. Tam sice mladík s vytříbenou kytarovou technikou vzor A. Lee, dynamitem v hrdle a velice dobrými skladatelskými schopnostmi nahradil kdysi nejvýznamnějšího člena tohoto bratrstva (což v případě W. A. v pozici Marka tak výrazně neplatí), ale mladá krev hold někdy dělá divy.

Dle mého je deska Coat of Arms (s malinko laciným obalem) třetí nejlepší nahrávkou kapely hned po jasně nedostižném Argus a velice schopném následovníkovi Wishbone Four. Tak dobrá, tak mimořádně kvalitní ta deska je.

Na jejím začátku stojí velice schopná na první dobrou mířící "hitovka" We Stand As One, s malinko prvoplánovou Nazareth-ovsky repetitivní vyhrávkou. Ale píseň v sobě absorbuje i skvělou atmosférickou mezi pasáž, která její náladu přemostí do úplně jiných dimenzí, jež navíc podtrhuje výborně zpívající Andy. Avšak pokud se posluchači nepodaří se na nahrávku "přilepit" hned z kraje, určitě mu to vyjde s druhou titulní Coat of Arms. Ta pak do sebe implantuje velice vkusné melodie, spoustu zdobných akustických zákoutí a naprosto jasně odkazuje k tomu nejlepšímů z původní tvorby skupiny. Prvním velkým vrcholem je volnější lidově znějící pecka Empty Man. Ta je vystavěna naprosto impozantně s důrazem na vytříbenou dunivě bicí techniku, a na sebe se vrstvících akustik, španělek, mandolin a…Třešničkou na dortu je pak zcela nezařaditelné utahané náladotvorné kytarové sólo z kategorie snů. Dokud je neuslyší tak neuvěříte. Čtvrtá Floreana výrazně zpomalí a je to typická W. A. baladička s hlasově nedostižným Andym (tomu je tady snad pouhých třicet-neskutečné) a kytarové technice tak čisté a libozvučné, jako by na struny nástroje drnkal nějaký čaroděj. Druhý vrchol. Deska doslova překypuje nápady a veskrze pozitivní náladou. Tu doveze jak kytarově a sborově noblesní Drive, tak další top pecka, strašidelně působící atmosférický klenot It's Only You I See – zřejmě nejvíce netypická věc na desce a skladba, která vás svým vnitřním pnutím a okouzlující něhou naprosto rozcupuje. V další dvojici skladeb kapela mírně zrychlí. V písních Too Cool for AC a Back in the Day si vychutnáváte výbornou rytmickou souhru s krásně sejmutou baskytarou i kytarově členitou hru dvojice Powell/Abrahams. Devítka Deja Vu dá v modernějším hávu a pomalejším tempu vzpomenout na náladovky z první poloviny sedmdesátých let. Prázdninově uvolněná je předposlední When the Love is Shared (snad jediná malinko slabší) a tečkou pak houpavá Personal Halloween, kde to kytarovými vyhrávkami a troubícími saxofony kyne jako řádně rozdováděné droždí. Takový zprvu nenápadný adept na jednu z položek, kterou za pár dnů budete snadno přičítat mezi zdejší špičkové kousky.

Pro mne je nová deska Wishbone Ash (která je jen tak mimochodem zvukově naprosto brilantní a pro posluchače kvalitního záznamu jistým zadostiučiněním, že i v době, která většinu nových nahrávek pořádně mrší (viďte noví Psychotic Waltz a Pearl Jam) to dobře udělat stále jde) absolutně nečekaně, ale celkem jednoznačně jedním z adeptů do neužšího kruhu špičkových nahrávek letošního roku. Gillan a spol. se budou muset zatraceně ohánět, aby tohle dokázali trumfnout.




» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Coat Of Arms
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Davis, Miles - In a Silent Way

Davis, Miles / In a Silent Way (1969)

Danny | 5 stars | 26.03.2020

Seznam muzikantů, kteří stojí u zrodu nějakého alba, ještě v sobě nenese žádnou výpověď o kvalitě nahrávky, i když jde o výjimečné instrumentalisty. Parta, kterou Miles Davis dokázal sezvat k nahrávání tohoto alba je ale opravdu mimořádná, protože co jméno, to hvězda. Kromě samotného Davise se tu ve svých partech blýsknou saxofonista Wayne Shorter, kytarista John McLaughlin, na elektrická piana hrající Chick Corea, Herbie Hancock a Joe Zawinul. No a samozřejmě rytmika Dave Holland a Tony Williams. Neobvyklý je už formální rámec obou vícedílných skladeb, který je symetrický: mezi dvěma podobně vystavěnými částmi, které patří zejména Davisově trubce, stojí vždy odlišný úsek, určený pro sólové party ostatních muzikantů nebo pro uvedení kontrastních ploch. První kompozice Shhh/Peaceful nás zavede do potemnělých krajin krásně rozostřené rytmické báze, ve kterých čas plyne velmi pomalu, chvílemi jako by se téměř zastavil a pak zvolna z mlhovin harmonických tahů, kterými je krajina citlivě a přitom rozhodně obmalována, se postupně objevují kontury melodií a motivů. Každý sebemenší hudební prvek dotváří důmyslnou hudební mozaiku. Tuto hudbu není možné poslouchat jako kulisu, je nutné si ji pustit naopak velmi hlasitě, aby se prokreslila a vystoupaly k vám všechny podstatné detaily.

Ve druhé kompozici In a Silent Way/It's About That Time se nám jako autor představí Joe Zawinul a tady se nám kulisy promění. Po klidných tazích úvodní části In a Silent Way, kterou zkomponoval právě Zawinul (autorem zbývajících partů je Davis), se události kolem nás dají do pohybu. Střední část It's About That Time jako by nám předávala vzrušené impulzy, vědomí o neklidu v nás i pocit, že tak má být - ostinátní riffy rámují nekompromisně celý hudební prostor, jsou tažnou silou sólových partů a dodávají jim energičnost. Opět je tu všechno podřízeno celkovému účinku, hudba se nedrolí žádnými zbytečnostmi ani nepatřičnými sóly a před návratem k signifikantnímu tichému způsobu v závěru se pěkně vyklene ve vzrušeném rytmickém poryvu.

Odvážné a krásné album jako by vás provedlo živým snem, jehož jste důležitou součástí. Nádherné a citem protkané dílo tak složité osobnosti, jakou Miles Davis byl.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - In a Silent Way
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Pendragon - The World

Pendragon / The World (1991)

EasyRocker | 5 stars | 25.03.2020

Geniální skladatelské duo Barrett/Nolan zbožňuju a cosi jako objektivita jde stranou. Velkou částí své tvorby mě úplně pohltili a už nebylo úniku. A The World se rodilo vlastně v době jejich "klinické smrti", a přesto stvořili pod taktovkou Tony Tavernera melodicky hitový koktejl.

Back in the Spotlight hitovým, nezaměnitelným nádechem vytluče i náznak pochyb, že by Pendragon snad autorsky vyčpěli. Nad blyštivé Barrettovy krápníky se vypíná Nolanův spásný klapkostroj. A že prvý mistrovsky vládne i akustickou melancholii, dokládá zásadní démant v jejich portfoliu - The Voyager. Dvanáctero magických minut nepopře zásadní vliv Genesis neb Pink Floyd. Duo hudebních mozků z jejich odkazu neloupí, nýbrž budují vlastní hudební slavobránu. Energický nástřel Shane s Barrettovým báječným sólíčkem střídá krmě pro duše, otevřené dávno zaniklým bankso-hackettovským pohádkovým náladám. The Prayer k našim službám - i s přízračně exponovaným vokálem. Ani zde nepřijdeme o grandiózní opus - Queen of Hearts s trojicí epizod na téměř 22 minutách. V prvé, eponymní, prší dle tradičních receptů extatické hlasy, klávesy i křehké pojivo akustik. V prostřední - ...a Man Could Die Out Here..., jako by Barrett s Nolanem zařadili zpětný chod do časů, kdy se zrodilo skvostné A Trick of the Tail. Slova dochází k tomu, co se zde odehrává... Poslední The Last Waltz coby divý soutok kytar a kláves míří neochvějně k oceánu. Klasickou verzi uzavírá And We'll Go Hunting Deer - fenomenální Nolanovo sólové okénko na keyboardy. Přece jen si užijeme i zastřeného, plačtivého zpěvu a zvonivých kytar. Rytmika Gee/Smith, jinak většinou upozaděna ve prospěch kláves, tu pracuje asi nejlépe. Majitelé remasteru oblaží i působivá baladická krása Sister Bluebird, mizející osudově do prázdnoty...

Kdo stráví i dominantní klávesovou nablýskanost, přijme album s otevřenou náručí. Vím, že tahle etapa Barettovců má i hodně kritiků. Mě zaujala jak tato epocha, tak i postupné přiostřování, vrcholící na Pure a Passion. Vždy už po pár minutách zářím úsměvem od ucha k uchu. A díky, nejen za to!

» ostatní recenze alba Pendragon - The World
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Johnson, Eric - Up Close

Johnson, Eric / Up Close (2010)

stargazer | 4 stars | 25.03.2020

Tento fenomenální kytarista z amerického Austinu není v Evropě moc známý. V časopise Guitar player získal několik ocenění a rovmou v té nejtěžží a nejvíce sledované kategorii BEST OVERALL GUITARIST.
Eric netouží nijak zvláště být superhvězdou, dělá si hudbu jakou on chce. Dělá hudbu, v které není zlost, hněv, obavy atd.

Jako všechny jeho alba i Upclose je kombinací instrumentálních a zpívaných písní. Album je koláží kytarových zvuků, od čistých kytarových linek až po tvrdé hardrockové riffy. Eric hraje taky na piano, hamondky{učil se v dětství}, sem tam na basu.
Upclose je stylově rozmanitá deska, jazz, rock, blues a krapet texaskeho country, vše se prolíná a dokonale do sebe zapadá.
Když jsem album slyšel poprvé, hned se mi líbilo a po každém dalším poslechu jde výš a výš. Má dva silné momenty, song A Change Has Come To Me a song Austin. Dle mého názoru není zde slabší moment, takže hodnocení bude vysoké. Album řadim k prvním třem deskám a dávám čtyři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Up Close
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Roxy Music - Stranded

Roxy Music / Stranded (1973)

jiří schwarz | 5 stars | 25.03.2020

Úvodní Street Life, rokáč na druhou. Nepříliš rockový hlas Ferryho frázuje, jak když šlehá bičem. Ano, nemá ten rockový řičák, jako měli Plant, Daltrey, Adams, Meat Loaf. Ale to nevadí. Ta atmosféra jisté šílenosti, nervnosti Vás pohltí.

Pomalá, procítěná Just Like You, jako by se Ferry nadechoval, chystaje větší nakládačku. I v tom pomalém tempu obdivuhodné frázování (čeští pěvci, učte se zde).

Amazona, takové rockové reggae (můj neologismus k téhle písni). Obdivuhodná basa. Krátká rocková vložka s kvílivým kytarovým sólkem před závěrečným návratem hlavního riffu.

Psalm je jedna z těch charakteristických věcí alba. Tempově pomalá věc se zvláštním synkopickým rytmem, bohatá, sofistikovaná aranž, se ságem na vrcholu, a přecitlivělý Ferry zpívá, jako kdyby se blížil s kýmsi k vrcholu. Třepe se nad tím zvukovým vrcholem foukačka (!), pak ságo. Člověk by mu chtěl pomoct. Je to k po*. Málokdo jiný to takhle umí.

Serenade, řadovka na tomhle albu. Rocková páteř, celkem bohatá aranž, stále ten pocit, že jste součástí toho rauše.

A pak pro mě vrchol. Song for Europe. Stav po rozchodu. Z angličtiny do francouzštiny. Rockový šanson. Klenutá melodie, dominuje ságo. Neskutečná emotivní gradace. Ne, nic se nemůže vrátit. Aznavour bledne závistí.

A zas rokáč. Mother of Pearl. Podobně šílený, jako Stranded. „Máš budoucnost? Néé!“ Jenže, na rozdíl od titulní skladby, tato se vejpůl tempově zlomí, pomalé tempo ale zas ve svém spodním proudu graduje a graduje, až se opět vyčerpá.

Lyrická Sunset na závěr.

Prog-rock, jak má být. Zcela autentický, nezaměnitelný. Neznám podobnou desku. Vejde se do miliónu škatulek, protože výrazové možnosti Ferryho jsou neskutečné (spříznění: Bowie, Steve Harley & Cockney Rebel, za oceánem vyprávěči Lou Reed, Billy Joel). Skvělí muzikanti kolem. Nejlepší album Roxy Music. Navazuje na For Your Pleasure, ještě ho předčí. Neznáte-li RM, začněte tímhle. Skvost. Ale asi ne pro vyostřené rockery, jim bude vadit míra „vyumělkovanosti“ Ferryho projevu. Za mě 10 hvězd. Vracim se pořád.

» ostatní recenze alba Roxy Music - Stranded
» popis a diskografie skupiny Roxy Music

Jethro Tull - War Child

Jethro Tull / War Child (1974)

jiří schwarz | 5 stars | 24.03.2020

Jirka Černý přinesl LP Warchild na svou antidiskotéku do Čáslavské ul. na pražských Vinohradech krátce po jejím vydání. První, co z ní zařadil do své soutěžní „13“, bylo Bungle in the Jungle - ta skladba pak postupovala do dalších týdnů opakovaně. Textu jsem moc nerozuměl. Jirka vysvětlil, že tou džunglí se konotují pobořená místa po bombardování. Pochopil jsem, že Warchild, válečné dítě, je skutečně dost o válce. Myslím, že jde o jedno z nejsilnějších hudebních ztvárnění této tématiky (za sebe přidám další silná: 7 O´Clock News / Silent Night od Simona s Garfunkelem, Bowieho Heroes, Radúzina Madeleine).

Úvodní, titulní Warchild, mně svou náladou opravdu hodně připomíná o 2 roky mladší Heroes, kde Bowie zpívá „já, já bych byl král, a ty, ty královna … můžeme být hrdiny jen na jeden den“. Warchild je podobná síla (náhodou, jak Ian Anderson, tak Bowie jsou stejný ročník, 1947). Než se rozjede kapela, LP začíná sirénou a střelbou, a typicky britským postojem z 2. světové – ženský hlas říká: „miláčku, dáš si ještě šálek čaje?“ A pak Anderson začne: „Pojď, vezmu Tě kousek do toho zářivého města, abych Ti na nalíčil Tvůj sladký obličej a namaloval Ti na něm úsměv, který bude dávat najevo všechny radosti a žádnou bolest.“ Atmosféra nervozity. Zábavou, láskou přebíjené útrapy válečných dní. Tomu odpovídá i muzika, na JT jaksi neklidnější, nádherné saxofonové kolorace, do toho zvuky střel. „Válečné dítě protančí celé dny i noci.“ Další skladba, Queen and Country (Za královnu a za vlast; „… nastavujeme své hlavy dělům, abychom přivezli zpátky zlato a slonovinu“), uchopila téma boje za britský trůn námořnickou písní, s prvky staroanglické melodiky (objeví se zde i tahací harmonika), tak jak to jen Tullové umí. I třetí, zpočátku velmi jemná Ladies, je o dámách, těšících na krátkou chvíli své četné osamělé hrdiny a žehnají jim. Back-Door Angels je typická tullovská skladba, s jemným úvodem, rozjíždějícím se pozvolna až k jakési bigbeaové improvizaci, na typickém tullovském synkopickém podkladu (osobitá rytmika je pevná součást čara JT), s krásným kytarovým sólkem (jedna ze špičkových pasáží tohoto alba). 12 andělů vyšlo postranními dveřmi (nevšimli si, že jsem pootevřel oko), aby svými svícemi ozářili naše temné hodiny. „Říká se o nich, že nás uvedou do spánku pouhým zašeptáním.“ Pátá skladba, SeaLion (Lachtan), muzikálně celkem „řadová“ věc od JT. „Snažíme se balancovat se světem na špičce našich nosů, jako lachtan s balónem na karnevalu.“ Druhá strana LP začíná mnou od mládí oblíbenou Skating away… (stopa 6) začíná zvuky přípravy ranního čaje, s prozpěvováním tématu nadcházející písničky, (styl použití konkrétních zvuků tu připomíná Alanovu psychedelickou snídani z Atom Heart Mother od Pink Floyd), zvukově je to jemná tullovská melodika s akustickou kytarou a flétničkou). Ano, „za milióny generací od roku jedna jsme vyrostli z představ o tom, čím bychom opravdu chtěli být“ …, a „bruslíme pryč na tenkém ledu nového dne“ (asi nejen ve válce). Následující stopa 7, Bungle in the Jungle, je poměrně líbivá pop-rocková skladba se silným refrénem (úspěšný singl z tohoto alba) s textem o zvířecí společnosti v džungli (bez jasného náznaku konotace válečné spouště, jak kdysi nastínil Jirka Černý), pouze obecně promítá zákonitosti džungle do lidského bytí („jsem tygr, když chci lásku, ale had, když nesouhlasíme“). Předposlední stopa (č. 9), The Third Hoorah, je volným pokračováním úvodní skladby, jak po muzikální, tak i textové stránce.

Obecně mám nerad bonusy. Tady (na remasterovaném CD z r. 2002) však nejde o většinou horší verze původně vydaného, ale výborně rozšiřují LP o další repertoár – ilustruje to fakt, že hudbě, původně zamýšlené k filmu, který nebyl nikdy natočen, 45minutový formát LP nestačil. Přidány byly, m.j., 2 akustické orchestrální skladby. První z nich, Warchild Waltz, začíná (jak jinak) motivem s flétničkou, je valčíkovitá skladba klasického ražení, jen v náznacích se objeví téma z písně Warchild. Moc pěkné. Většina dalších bonusů jsou typické skladby JT, nemyslím, že by byly lepší, než ty vybrané na původní LP. Vyčnívá ale SeaLion II, jinak, volněji pojatá, než verze na LP.

Aqualung z r. 1971 bylo moje první nahrané LP od JT, dodnes je to mé nejoblíbenější (tak to mívá většina z nás – jen myslím, že moje generace na počátku 70. let měla to štěstí, že naše první poslouchané desky kapel byly skutečně ty kulturně přelomové, v krátké době jich byla vydána spousta). V letech 1972-73 vydaná LP (Thick As a Brick a Passion Play), s místy zdlouhavými, pro mě skoro až nudnými pasážemi, mě neuchvátila. Warchild přineslo posun ve zvuku, návrat k svěžejší, kratší písňové formě. Trochu vyčnívá z řady v kontextu celé diskografie, jak zvukově (obzvlášť úvodní skladba), tak svou náladou (jistou nervností, nepřítomné na většině dalších desek), i relativní závažností sdělených témat, válečných nevyjímaje. Je nevšední, dráždivé, písně jsou rozmanitější, než na řadě jiných desek JT. Neudivuje, že i mezi fanoušky JT nemá vždy zastání. Já ji mám moc rád. Dle mého zaslouží 5 hvězd.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - War Child
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath

Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath (1973)

vmagistr | 4 stars | 23.03.2020

Kolik sezon může v prostředí populární hudby přežít "vlna"? Jak dlouho trvá, než se tvůrci (sub)žánru pokusí jej buď výrazně obměnit nebo na jeho křídlech doplachtit do všestravujícího a všetransformujícího středního proudu, zatímco původního stylu jako takového se zmocní méně nápadití epigoni, kteří jeho postupným rozmělňováním ještě zkusí urvat kus slávy a utržit nějaký ten dolar? Britská merseybeatová mánie se vyčerpala za tři roky, zámořské psychedelické snění jakbysmet. Pro hard rockové máničky se letopočtem, v němž na to jejich vlasatí hrdinové zkusili jít pořádně od lesa, stal rok 1973. Led Zeppelin se na desce Houses of the Holy namísto hutného řinčení jali nakukovat do světa vzdušnějšími rockovými miniaturami, Deep Purple si hledání vlastní identity vetkli přímo do názvu desky Who Do We Think We Are, a Black Sabbath? Ti se podle mě dali na své sebevražedné rockové misi cestou nejpřekvapivější.

Těžko mohla být kapela víc "v háji" než po skončení turné k desce Vol. 4. Drogami a kočovným životem vyčerpaní Osbourne, Butler a Ward spolu s kolabujícím Iommim, který se navíc potýkal s autorským blokem, byli zralí spíše na blázinec než na nahrávání nové desky. Pomohlo ale několik týdnů volna a atmosféra britského středověkého hradu, do kterého se Ozzy a spol. zavřeli, a najednou začal vznikat materiál, který svou mohutností a propracovaností kapelu posunul o pořádný kus vpřed.

Nápadité Iommiho riffy, které stojí v základech celé desky, rytmika Butler/Ward plně integrovala do své vlastní souhry, takže nástroje zní kompaktněji, než bývalo u Black Sabbath zvykem. Kapela se taky nebála na jednu stranu místy pořádně prásknout do koní, na stranu druhou pak komponovat, stavět skladby o členitější struktuře. Hned úvodní titulka Sabbath Bloody Sabbath představí účinný kontrast slok a refrénu s kontrastní třetí pasáží na konci, megasilným účinkem se na mně projevuje i Sabbra Cadabra s moogovým a klavírním přispěním Ricka Wakemana, stejně jako Looking for Today, kde Iommi ze svého arsenálu nástrojů pro změnu vytáhl flétnu. Vedle těchto tří vrcholů jsou tu ještě tři další výborné vypalovačky A National Acrobat, Killing Yourself to Live a Spiral Architect, jejichž tvrdě tesané riffy a osudové melodie dělají desce více než dobrou službu. O něco slabší se mi pak jeví syntezátorem "krmená" potemnělost Who Are You? a akustická instrumentálka Fluff, která, ač sama o sobě fungující, mi mezi ty ostatní riffmajsteřiny zkrátka nepasuje.

Značnou částí textů na desce Sabbath Bloody Sabbath se v různých obměnách prolíná motiv lamentu jedince, se kterým "vydrbal" systém. Titulní skladba, Killing Yourself to Live nebo Who Are You, tam všude má "velký bratr" (ať už je jím myšleno cokoli) na svědomí spoustu bolesti a utrpení. V Looking for Today je oním zlosynem samotný hudební průmysl, který jedince přežvýká a vyplivne, až se mu přestane hodit. Filozofičtější tematiku nikdy nenarozených dětí a nekonečně se opakujících životů nadhodí A National Acrobat, v kontextu ostatních textů až naivně naopak působí schematické vyznání lásky jisté dámě v Sabbra Cadabra. A závěrečný Spiral Architect? Jeho surrealistické verše se otřou o ledacos, jasný smysl aby v nich ale jeden pohledal.

Sabbath Bloody Sabbath je po čertech dobré album a v mé "sabbathovské" hierarchii stojí těsně pod vrcholem zastupovaným triumvirátem Master of Reality - Sabotage - Heaven and Hell. Méně úderné texty více než vyvážilo strhující hudební kamikadze dokazující, že Black Sabbath ještě svůj domovský žánr mají kam posunout a jak inovovat. Těchhle čtyři a půl zaokrouhlených dolů spíše z principu obvykle ospravedlní pouze následný poslech některého z výše zmíněné trojice alb. Nebýt jich, stojí Sabbath Bloody Sabbath v mých očích na vrcholu celé diskografie kapely.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Intronaut / Fluid Existential Inversions

Mayak
Vnímam to prakticky celkom, ako Ty, akurát by som dodal, že som chcel v širšom aspekte...

Intronaut / Fluid Existential Inversions

jirka 7200
Kapely Mastodon ani Baroness mne moc neoslovily. Do posledních Intronaut pomalu pronikám, občas...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13217 recenzí
2203 skupin
182066 příspěvků ve fóru
2702 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000