Hammer Hostsonaten Skyharbor Painkiller Tairikuotoko vs. Sanmyakuonna Still Life Hammer Saxon Kravitz, Lenny Ark

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

P.P.S. Inštruktážne video od gunslingera:
Ako pridávať profily na Progboard (youtube)

... » celý článek

(21 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

High Rise - Dispersion

High Rise / Dispersion (1992)

zdenek2512 | 4 stars | 22.12.2014

Skupinu High Rise jsem poznal prostřednictvím alba s názvem “ Devil From The East - A Decade Of Yoshida Tatsuya“. Na tomto albu jsou po jedné ukázce od každé kapely, se kterou Tatsuya Yoshida v průběhu deseti let hrál. Extrémně tvrdá skladba Nuit od skupiny High Rise mě naprosto dostala, chtěl jsem mít od této kapely celou desku. Skladba Nuit se nachází právě na albu Dispersion, ale Tatsuya Yoshida na něm nehraje, verze na sampleru je z živého vystoupení.

Na albu z roku 1992 je sedm delších skladeb, a když si album pustíte tak jste okamžitě na konci šedesátých let na koncertě Cream a Blue Cheer dohromady. Zvuk není nijak dokonalý, ale nasazení a parádní hra kytaristy Munehiro Narita dokonalá je. O nic horší není extrémně tvrdá rytmika v podání Asahita Nanja a Yuro Ujiie. Asahito Nanjo hrál později se skupinou Kawabata Matoka Acid Mothers Temple. Skladby, které High Rise hrají, nejsou moc melodické, převládá rytmus a syrovost. Takhle nějak si představuji tvrdou rockovou hudbu, tahle je navíc dost psychedelická. Hodně se mi líbí závěrečná pomalejší skladba Deuteronomy. Tahle skupina je základní skupinou japonského psychedelického rocku a taky zakladatelkou labelu P.S.F. Records, na kterém vycházely alba ostatních japonských undergroundových skupin. Koumu se líbí tvrdá hudba tak vřele doporučuji.

» ostatní recenze alba High Rise - Dispersion
» popis a diskografie skupiny High Rise

Pink Floyd - Relics

Pink Floyd / Relics (1971)

zdenek2512 | 5 stars | 22.12.2014

Kamarád si koupil album The Endless River a říkal je to lepší než Division Bell a zároveň mi poslal mp3, které mu koupě alba umožnila stáhnout. Pod dojmem nestejných ohlasů jsem si album pustil, abych jej po dvaceti minutách poslechu vypnul. Nuda, nic než nuda a postupy, které jsou na všech předchozích deskách od Wish You Were Here. To co tahle kdysi slavná skupina vytvořila po albu Dark Side Of The Moon, je pro mě nyní již neposlouchatelné. Hodí se to jako kulisa k práci, jako tapety na zdi, nic víc, možná se při tom dobře řídí auto. Pro spravení nálady jsem si pustil jednu z mojich nejoblíbenějších desek od této kapely, která pro mě nikdy nezestárne, a vždycky si ji rád poslechnu.

Na albu Relics, které vyšlo v roce 1971 a patřilo k prvním deskám, které jsem měl od Pink Floyd nahrané, a nedám na něj dopustit. Když psal Petr Dorůžka v Melodii, že velice slibně se vyvíjí skupina Pink Floyd, chtěl jsem mít něco od nich na svém pásku, kamarád mi půjčil A Saucerful Of Secrets a Meddle, obě desky se mi hodně líbily a chtěl jsem další. Jiný kamarád měl Ummagummu a spolužák si přivezl z burzy právě Relics, tyhle čtyři desky byly první, co jsem od nich měl nahrané a mohl jsem si udělat obrázek o jejich tvorbě. Tohle album je vlastně taková kompilace z prvních tří alb a prvních singlů. Album začíná vlastně prvním singlem Arnold Layne, skladbu složil Syd Barrett a je o fetišistovi, krásná skladba s nádhernou snovou atmosférou. Následuje pro mě nejlepší skladba z počátků kapely, skladba Interstellar Overdrive rozhodně nezní jako skladba stará bezmála padesát let. See Emily Play druhý singl, který si snad každý okamžitě zamiluje. Remember A Day z druhého alba, na kterém převládly spíše vesmírné kompozice nad písničkami, tahle skladba, protože ji složil Rick Wright, je něco mezi psychedelickými písničkami Syda Barretta a vesmírnými kompozicemi.Paintbox a Julia Dream vyšly do té doby pouze na singlech a jsou dílem Syda Barretta. Druhá strana desky začíná instrumentálkou, která zazněla v závěrečné scéně hořícího domu Antonioniho filmu Zabriskie Point. Za touhle skladbu, jejíž živé provedení je třešničkou na živé části alba Ummagumma následuje další filmová melodie uvodní skladba ze soundtracku k filmu Barbeta Schroedra More. Další skladba ze soundtracku More je snad nejtvrdší skladba v reperotoiru Pink Floyd, skladba The Nile Song se mi nikdy neposlouchá. Blues Biding My Time neznám z jiné desky a závěrečná Bike z jejich debutového alba je další skladbou, která nestárne. Tahle fáze Pink Floyd je hodna obdivu a ne to co tvoří od roku 1973 a už vůbec ne poslední album, které by se hodilo jako doplněk alba Division Bell, jako ukázka toho jak mělo album Division Bell vypadat. Místo vydávání materiálu jako je album The Endless River, mělo torzo původních Pink Floyd vydat první alba na vinylech.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Relics
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Pink Floyd - The Endless River

Pink Floyd / The Endless River (2014)

Gattolino | 3 stars | 21.12.2014

Toto album rozhodně není špatné a příjemně se poslouchá. Srovnávat je s Meddle, Wish nebo Ummagummou samozřejmě nemá smysl - cítím jeho postavení asi jako pozici alba Coda v diskografii Led Zeppelin. Ano, všechna ostatní alba jsou lepší, ale vzhledem k jejich vysoké kvalitě zbývá i pro toto dílo porce chvály, byť to samozřejmě není, a určitě ani být nemělo, dílo zásadní.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Endless River
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Free - Molten Gold: An Anthology

Free / Molten Gold: An Anthology (1993)

hejkal | 5 stars | 21.12.2014

Povedzme si pravdu. Free považujem za jednu z najlepších kapiel, aké kedy existovali a existovať budú. Neexistuje žiadna iná skupina, ktorá by hrala tak jednoducho, a predsa nezameniteľne, naozajstne, na doraz. Nemá veľa revivalových napodobiteľov, nemá status legendy (aspoň u nás), ale nič to nemení na tom, že v nej hrali neuveriteľne nadaní hráči, velikáni, osobnosti a tak ďalej. Stačí spomenúť mená ako Paul Rodgers, Paul Kossoff, Simon Kirke alebo Andy Fraser a každý aspoň trošku znalý rockový fanúšik vie, že je zbytočné nosiť drevo do tatranských lesov. Aj tak ho stadiaľ obratom vyvezú zástupy peniazov chtivých komerčákov, čo by všetko hodnotné najradšej spálili v pseudo-novátorských peciach novodobého pozlátka a gýču.

Free je jedna z tých skupín, ktoré som si zamiloval v puberte, keď som začínal hrať na bicie. Simon Kirke má úžasný sound, každý jeden jeho úder má presné miesto a vlastne ani neprekáža, že sa postupne zbavoval prechodov, v snahe hrať čo najjednoduchšie. A pritom to ani omylom neznie ako tupí automatickí bubeníci, tak častí v temnotách neskorších období. Že je Rodgers jeden z najlepších spevákov, asi málokto spochybní (a aj keby, nič to na mojom názore nezmení), Kossoff mal zasa veľmi zvláštny "feeling", mnohí gitaristi si na ňom vylámali zuby. I keď nie je ani rýchloprstý a ani ktovieako technický hráč. Kto by chcel vedieť, prečo je cit hudobníka nadovšetko, tu je jasný dôkaz. Inak, Fraser je jedným z mojich najobľúbenejších basákov, mal neskutočne originálny prístup k basovým linkám, radosť kochať sa rytmikou. Album som si kúpil niekedy okolo 1994/1995, ako študent som ani nesníval, že budem niekedy vlastniť dajakú záplavu hudobných nosičov s muzikou, nuž som si vyberal, ako si zadovážiť na CD to, čo mal otec po páskach. Výberovka Free, ktorá podľa skladieb obsahovala všetko to, čo som od skupiny miloval, bola preto jasnou voľbou. To boli časy, vravel som si, no dobre, mám debut Blue Cheer, výberovku Mountain, best of od Janis Joplin, Benefit od Jethro Tull, debut Wishbone Ash, výber z Deep Purple, albumy Ssssh a Cricklewood green od Ten Years After, ešte doplním Free, čosi od Roryho Gallaghera, výberovku Hendrixa, debut od Quicksilver Messenger Service, debut Led Zeppelin a budem mať všetko, čo budem kedy potrebovať! Zlaté časy, občas mi chýbajú.

Molten Gold: An Anthology prezentuje na dvoch diskoch všetkých sedem albumov kapely, dokonca pridáva aj dve skladby z prvej sólovky Paula Kossoffa. Zabalené je to v takom tom hrubom plastovom obale na dvojcédečka a nechýba parádny textovo-obrazový booklet, ktorý mi kedysi poslúžil aj ako hlavný zdroj biografie pre Progboard. Akýmsi zázrakom je na kompilácii vybrané to naj, čo kapela nahrala. A to z každého albumu. Azda jedinú vec by som zmenil, haluznú skladbu Mouthful of grass by som vymenil za Morning sad morning. To je ale jediná skladba, ktorá mi tu chýba! Z parádneho tvrdého bluesového debutu vyčnieva klasika The hunter, ktorú potom azda nikto nehral inak ako á la Free. Dvojku uvádza I'll be creepin', neskutočná bluesová masakrálna vec. Tretí album má jasného favorita v nesmrteľnom hite All right now. Ak náhodou netušíte, čo je zač, asi ste sa na Progboard zatúlali nedopatrením. Ale to nevadí, nájdite na Youtube a spoznajte základný kameň hudobnej histórie! Kapela sa čoraz viac orientovala na geniálne rockové balady, štvorka v diskografii to dokazuje ďalšou "trademarkovou" skladbou Be my friend. Album Live! neomylne vyďobal takmer všetky vrcholy, je jasné, že The hunter a All right now ostali bokom, zato tu máme neskutočnú verziu skladby skladieb Fire & Water a tiež basovým sólom obohatenú prenikavú hardrockovú pecku Mr. Big. A práve v nej Fraser ukazuje, že na to, aby bolo sólo krásne, netreba žiadne veľké a pompézne technické znalosti hry na hudobný nástroj. Stačí to mať v sebe. Kým z albumov Free je tu volený naozajstný best of, v prípade albumu Back Street Crawler to neplatí. Myslím si, že dvojica skladieb zo sólovky Kossoffa sem bola prilepená preto, lebo počiatkom 90. rokov nebolo ľahké sa k tomuto dielu dostať a lákala tým fanúšikov na kúpu. Keby tu bola geniálna inštrumentálka Tuesday Morning, bolo by to dokonalé, ale asi sa celostranová skladba nehodila do zámeru výberovky. Škoda. Nič to, máme tu ešte to naj z albumu Free at last a v neposlednom rade štvoricu skladieb z albumu Heartbreaker s Wishing well a titulnou skladbou v čele. Obmenená zostava sa vypla k maximálnemu výkonu a zanechala za dielom skupiny nádherný epitaf.

Keby sa niekto chcel zoznámiť s tvorbou jednej z najzaujímavejších blues rockový skupín, Molten Gold je dokonalou bránou do sveta, kde je všetko Free.

» ostatní recenze alba Free - Molten Gold: An Anthology
» popis a diskografie skupiny Free

Hostsonaten - The Rime Of The Ancient Mariner - Chapter One

Hostsonaten / The Rime Of The Ancient Mariner - Chapter One (2012)

Sajgon3 | 5 stars | 20.12.2014

Zase využijem fakt, že sa tu čerstvým prírastkom stala táto talianska kapelka a napíšem zopár slov k tomuto albumu, ktorý ma v čase svojho vzniku a samozrejme aj dnes viac ako príjemne prekvapil. Štýl RPI, to jest progresívny rock z krajiny talianskej je opäť len mojím okrajovým žánrom, ale rád si semtam niečo z tejto "bezodnej studnice" pustím - je ale pravdou, že titulov, ktoré ma z tohto oboru "dostanú" , nie je príliš veľa. Toto je však práve jedno z tých CD, ktoré na mňa zapôsobili blahodárne. Musím sa priznať , že je to jediný album tejto skupiny, ktorý mám zatiaľ napočúvaný ( bohužiaľ stále nie je čas dostať sa k tým druhým ). Myslím si, že kto je odchovaný na mene GENESIS , konkrétnejšie na jeho zlatej ére, toho tento album musí proste dostať. Tá atmosféra ala" Selling England..... " vás proste opantá ako niť , ktorá sa tiahne celým albumom - nádherné vokálne linky - nástroje akoby tvorili rozprávku. A hlavne to, čo mi proste u väčšiny RPI kapiel trošku vadí - to jest akoby trošku nadradené dychové sekcie ( práve kvôli tomuto faktu cca. 70% RPI albumov po 2 vypočutiach odkladám stranou )-tak to je krásne podriadené celku. Symfonická etuda o ťažkých časoch starých námorníkov Vám určite skrášli dlhý večer - bravó Mr. Zuffanti a spol. -)

» ostatní recenze alba Hostsonaten - The Rime Of The Ancient Mariner - Chapter One
» popis a diskografie skupiny Hostsonaten

Waters, Roger - In the Flesh - Live

Waters, Roger / In the Flesh - Live (2000)

Michálek | 5 stars | 20.12.2014

Současná polemika na téma nového opusu Pink Floyd mě přiměla provětrat videotéku a vzhledem k melancholické náladě, sáhl jsem po titulu In The Flesh Rogera Waterse, jehož Perfect sense mi, pokud jsem si pamatoval, vždycky navodila tu správně depresivně-melancholickou náladu.
Uhhh. Nakonec to dopadlo tak, že jsem celé dvojalbum projel celé dvakrát a mohu říci, že jsem byl naprosto uchvácen. V dřívějších recenzích již bylo psáno, že toto album může být směle posloucháno jako jakési best of Pink Floyd a výběr skladeb a především bezchybná zvuková kvalita konzertu to jenom potvrzují. Roger zpívá opravdu skvěle, jeho hlas zní výborně, kapela hraje fantasticky a trio vokalistek podává prostě špičkový výkon. Vrcholy koncertu - Dogs s vynikajícím kytarovým duetem, Shine on you crazy diamond, a již zmiňovaná Perfect sense, kde Roger přivede publikum do exaltického stavu podobnému typicky americké mši, a sám jako kněz předstupuje před publikum v nezapomenutelné póze s rozpřaženýma rukama.
Upřímě řečeno, neumím si představit lepší konzert, Roger je prostě třída. Takováto hudba zaslouží maximální hodnocení a možná se i vymyká běžným standardům neboť staří Pink Floyd byli opravdoví umělci v pravém slova smyslu a Roger svými vystoupeními jen potvrzuje, že byl nedílnou součástí PF a i jeho samostatná tvorba snese ta nejpřísnější měřítka.

» ostatní recenze alba Waters, Roger - In the Flesh - Live
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Ekseption - Beggar Julias time trip

Ekseption / Beggar Julias time trip (1970)

Snake | 3 stars | 20.12.2014

Holandští classical rockeři Ekseption se do širšího povědomí dostali především svými poměrně věrnými adaptacemi z oblasti vážné hudby. Debutové album z roku 1969 jsem nikdy neslyšel, prvním v mé sbírce byl až "výběr z hroznů" The 5th, hned po něm však následovala dvojka Beggar Julias Time Trip, vydaná v roce 1970.

Koncepční album o muži, cestujícím v čase. Ouverturu obstará fanfárka dechové sekce, připojí se flétna a kovově znějící spinet a když v závěru přidají se chrámově znějící varhany, citím mrazení v zádech. Následují dvě minuty mluveného slova, Prologue. Trochu zbytečné, ale asi nebyla jiná možnost, jak posluchače u víceméně instrumentálního alba uvést do příběhu. Julia je pěkná, byť trochu sladká "sixtýsovka", s další pěknou fanfárou dechů. Po troše dobových elektronických efektů ( Flying Power ) je tu ten správný okamžik na první adaptaci klasiky, Adagio Tomaso Albioniho a je to fajn. Space 1 je jen krátká psychedelická vsuvka, znalci v ní možná objeví motiv vypůjčený od J.S. Bacha. A jedeme - nebo letíme v čase - dál. Italian Concerto, původně opět J.S. Bach, ale v aranžmá Ricka van der Lindena se vzrušující jazzovou mezihrou.

Petr Iljič Čajkovskij a jeho Concerto zahajuje let na b staně původní Lp a dechová sekce dodává břinkajícímu klimpru pořádnou šťávu. Space 2 je dalším elektronickým intermezzem, po kterém Ekseption spustí jednu z mála vokálních skladeb, Pop Giant. A výbornou, s jazzovými malůvkami. Asi není potřeba vysvětlovat, co skrývá se pod názvem Vesmír 3. Štěstí, že tyhle vsuvky trvají sotva pár vteřin. Feelings je další pěknou a ryze autorskou instrumentálkou a je vidět, že jde to i bez přímých citací z oblasti "Serious Music". Naše cesta blíží se ke svému konci, co a jak nám Linda van Dijck vysvětlí v Epilogu. Ale je tu ještě poslední skladba, Finale : Music For Mind / Theme Julia. Zpočátku trochu chaos, nakonec ale všechno pohltí mohutný sound varhan...

Díky monologům a psychedelicko - elektronickým vsuvkám na mě deska působí trochu rozháraně, tím ale nechci říct, že by byla špatná. Je dokonce dobrá, ne však zásadní. Tedy za tři.



» ostatní recenze alba Ekseption - Beggar Julias time trip
» popis a diskografie skupiny Ekseption

Pink Floyd - The Endless River

Pink Floyd / The Endless River (2014)

gunslinger | 1 stars | 19.12.2014

Tak, prečítajte si aj názor nezaujatého, nezainteresovaného poslucháča ktorý takmer vôbec nepočúva Pink Floyd. Niekoľko krát počul Dark side of the Moon, takisto videl niekoľkokrát film The Wall a dokopy nepočul z iných albumov tejto legendárnej kapely možno ani tucet skladieb.

Aby som uviedol na pravú mieru, atmosferická a relaxačná hudba nepatrí k mojim majoritným žánrom, teda ich vlastne vôbec nepočúvam ale keď si už pri hudbe chcem oddýchnuť, čo sa nestáva často, a v drvivej väčšine pri nej zaspím, je to buď nejaký folk typu Roy Harper, alebo, v tomto roku to bol zopár krát aj spomínaný, Dark Side.Vypočuť si túto nahrávku nebolo úplne s mojej vlastnej vôle. Proste mi ju doporučil kamarát, fanúšik Pink Floydu, a presviedčal ma, že ide o celkom podarenú nahrávku, na jeho skeptické očakávania to dopadlo slušne. Ani singel Louder than Word nebol najhorší a musím sa priznať, že ma spolu s nádherným prog-rockovým obalom, nesmierne a milo prekvapili. Škoda, že išlo o jediné dobré veci ktoré sa v tomto nehorázne brutálnom výcuce s výcucu nachádzali.

Prvých desať skladieb je nič. Je to hudba otravná, tiahne sa ako smrad, je to absurdne nevýrazné, akustické gitary znejú tak komerčne, že sa mi s toho dvíha žalúdok. Všetko je tak tiché, tak únavné, že poriadne ani nevnímam hudobné nástroje. Akoby išlo o prach prostú improvizáciu ktorá nebaví ani samotných hudobníkov, keďže sa nedokážu chytiť na tú správnu nôtu. Jedenásta Allons-Y (1) je síce pekná ale to sme tu už počuli, to už všetci poznáme. Ako som už spomínal, nie som fanúšikom tejto kapely ale dokonca aj ja počujem, že kopírujú až nechutným spôsobom samých seba. Ďalej potom kopírujú to skopírované a máme tu koniec.

Dopadlo to presne tak, ako som to predpokladal pred rokom(možno pól rokom?)... Ide o nepoužitý nepodarok s albumu ktorý bol relatívne sám o sebe nepodarkom. Proste ide o trápnu improvizáciu bez duše a šťavy....

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Endless River
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Kousokuya - Echoes From Deep Underground

Kousokuya / Echoes From Deep Underground (2007)

zdenek2512 | 4 stars | 19.12.2014

Japonská rocková scéna mě zajímá již hodně dlouho, k této skupině jsem se dostal v posledních letech na základě upozornění jednoho kamaráda s podobným vkusem. Skupinu Kousokuya založil kytarista Kaneko Jutok se svou přítelkyní Mick v Tokyu koncem sedmdesátých let. Skupina se proslavila hlavně svými divokými koncerty a stala se takovou hlavní hvězdou japonské undergroundové scény. Skupina patřila k zakladatelům japonského psychedelického rocku. Jak je psáno v profilu tak časem přítelkyni Mick na postu baskytary vystřídala jiná žena jménem Sachiko. Kytarista Jutok Kaneko zemřel v roce 2007 ve věku pouhých čtyřiceti devíti let a tahle deska je takový jeho epitaf, na albu je zaznamenán koncert z 21.září roku 2001. Deska má nádherný černý obal z tvrdého kartonu, na kterém je kaligrafický název skupiny japonskými znaky, uvnitř najdete CD a DVD v papírových obálkách svázaných dohromady obi s fotkou Jutoka Kaneko.

Na CD i DVD jsou zaznamenány tři patnáctiminutové skladby. Hudba skupiny na této desce je ta nejlepší ukázka japonské psychedelie. Všechny tři skladby jsou hodně agresivní a nemelodické. Nad hutným rytmickým základem nemilosrdně vazbí kytarista. Místy je přítomen civilní zpěv v japonštině. Při poslechu téhle desky si představuji podobná vystoupení naší přední skupiny Plastic People Of The Universe, nebo DG 307. Vystoupení plná marihuanového oparu a ducha konce šedesátých let éry dětí květin, kterou už do smrti nepřestanu obdivovat. Koncert možná působí trochu depresivně, ale já mám tenhle druh muziky hodně rád. Album vyšlo v limitovaném nákladu a dost těžko se shání. Takhle si představuji tvrdý rock.

» ostatní recenze alba Kousokuya - Echoes From Deep Underground
» popis a diskografie skupiny Kousokuya

Antimatter - Fear of A Unique Identity

Antimatter / Fear of A Unique Identity (2012)

Sajgon3 | 5 stars | 17.12.2014

Tak v prvom rade musím prezradiť , že tento štýl označovaný ako post-metal, nie je úplne moja šálka kávičky. Vlastne sa mi tento album dostal do uší náhodou - zaujal ma obal a hlavne názov albumu. Po vypočutí som mal taký pocit, že je to vcelku zaujímavé a párkrát som si to ešte vypočul. Potom som sa k tomu nevracal ale niektoré silné momenty mi album stále vracali do povedomia a tohto roku som si ho ešte párkrát vypočul a následne spolu s predchádzajúcim počinom objednal a mám ho už aj doma. Prečo post-metalové album v mojej zbierke, kde 50% tvorí neo-prog, 40% artrock a zvyšok jazzrock a progmetal a zopár iných škatuliek ? No tak v prvom rade pre atmosféru a ponuro-citlivú náladu, v ktorej je obalený celý album. No a neskutočne matnezamatový vokál Micka Mossa. Tento vokál tvorí podstatnú, ak nie zásadnú úlohu v tvorbe Antimmater - veľakrát ma pri jeho počúvaní blahodarne zamrazí. Na obale predchádzajúceho albumu som našiel etiketu s nadpisom " The saddest band in the world " - s týmto by som síce úplne nesúhlasil , lebo smútok má neskutočne veľa podôb, ale že Antimatter má svoju neodškriepiteľnú " Unique Identity " - to je bez debaty. Album nemá v podstate slabšie miesto a pre mňa stojí hlavne na troch nosných zlatých klincoch - resp. zlatých pilieroch. Úvodná "PARANOVA" s nádherným refrénom , záverečná " A PLACE IN THE SUN ", ktorá čisto stojí na Mickovom hlase a pre mňa už nesmrtelná " WIDE AWAKE IN THE CONCRETE ASYLUM ", kde sa spojilo úplne všetko - atmosféra, mrazivý vokál, silna sociálny výpoveď. Máte radi ANATHEMU v období niekedy pred desiatimi rokmi ? chcete počuť jeden z najzaujímavejších vokálov POSTMETÁLOVEJ scény ? Chcete vedieť ako skľučujúci môže byť strach z vlastnej identity ?? Vložte si do prehrávača toto CD....

» ostatní recenze alba Antimatter - Fear of A Unique Identity
» popis a diskografie skupiny Antimatter

Deep Purple - In Rock

Deep Purple / In Rock (1970)

Le Fantak | 5 stars | 17.12.2014

Ačkoliv již několik let považuji Deep Purple za jednu z nejlepších rockových skupin vůbec, přiznám se, že jsem vždycky spíš obdivoval první dvě desky, Fireball a Machine Head. Když jsem však In Rock objevil v mexickém obchodě s hudebninami za neodolatelných 120 korun, jal jsem se po poměrně dlouhé době poslouchat i tento, jak už nyní mohu říct, hudební skvost. Songy Speed King a Child In Time dobře znám, druhý jmenovaný vyloženě žeru, ale zbytek u mě za tu dobu, co jsem album neslyšel, nějak upadl v takové polozapomnění.
Speed King album otevírá ve velkém stylu. Instrumentální úroveň je na vynikající úrovni - jak jsme tomu ostatně u Purplů zvyklý - Gillan řve z plných plic, prostě pecka. Druhý song je spíše o kytarovém rifu, pěkná skladba, ale žádný zásadní kus. To už ovšem nelze říct o geniálním Child In Time. Pochybuji, že se tu najde někdo, kdo by skladbu neznal,vždycky mě z ní běhá mráz po zádech. Neodpustím si připomenout, že song byl inspirován skladbou Bombay Calling od mých oblíbenců It's a Beautyful Day.
Dozní tóny Lordových hammondek, začne další song, Flight Of The Rat. Znovu výrazný kytarový rif, procítěný Gillanův zpěv a obrovské nasazení celé kapely. Tentokrát ovšem přichází na řadu i poměrně dlouhé a netradiční sólo, to ovšem není důvod, aby snad ubrali pánové na tempu, právě naopak. Po sedmi minutovém „nářezu“ skladku stylově uzavírá Ian Peace. V podobném duchu se nesou i další skladba – u desky si prostě nevydechnete. Za zmínku určitě stojí melodičtější Living Wreck i závěrečná Hard Lovin' Man, kde dostávají všichni hudebníci spoustu prostoru, především Blackmore ho využívá svým osobitým způsobem.
Skvělý počin, hard rockový nářez na úrovni, ale stejně se nemohu ubránit pocitu, že Fireball je přeci jen lepší.

» ostatní recenze alba Deep Purple - In Rock
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Carol Of Harvest - Carol of harvest

Carol Of Harvest / Carol of harvest (1978)

Jardo | 4 stars | 17.12.2014

Zvykne sa stať, že mnohí umelci sa väčšieho uznania dočkajú až po rokoch. To je aj prípad Carol Of Harvest. Veľmi rád by som preto predstavil eponymný album tejto nemeckej kapely, pretože si to určite zaslúži.

Prvá pieseň album je zároveň jeho najdlhšou a tiež jeho najväčšou ozdobou. Presný zásah do čierneho. Škoda slov – no ale niečo predsa len napíšem, veď táto pieseň je toho hodná. Put on your nightcap začína nejakým fúkaním vetra, do čoho sa ozve melancholické vybrnkávanie Axela Schmierera. Do bezchybnej melancholicko-snovej vlny nastúpi Beate Krause so svojim neodolateľným ženským vokálom. Jej čarovne zastretý hlas má v sebe niečo magické, niečo, čo robí jej spev príťažlivým a čoho sa moje uši nevedia nabažiť. Jej spev ich (moje uši) „núti“ počúvať veľmi sústredene – áno, neviem od jej spevu „odtrhnúť“ svoje uši. Dokonca si trúfnem povedať, že na jej speve stojí celý album (nechcem tým zmenšovať prácu jej kolegov a predovšetkým Schmierera – hlavného skadateľa a mozgu kapely – no keby Beata Krause, tak skvele nespievala, neviem, či by album tak upútal moju pozornosť). Pritom má dievčina len šesnásť rokov! Neuveriteľné, však? Ťažko opísať jej trochu tajomný spev a melancholický, snový prejav. A takto pôsobí aj úvodný viac, než vydarený kus. K tej melanchólii a snovej nálade treba doplniť ešte nejaký ten surrealistický podtón. Potom sa pieseň trochu rozbehne. Celá kapela hrá solídne, no najmä gitarista je výborný – parádne vybrnkáva, skvele sóluje, ponúka svoje nápady a je v tom veľmi presvedčivý. Carol Of Harvest tu ponúka svoju verziu progresívneho rocku miešaného s folkom a trochou psychedélie. Autorom tejto piesne (ale i ďalších) je gitarista Axel Schmierer, ktorého chválim predovšetkým za tento majstrovský kus, ako i za krásne „gilmourovské“ sóla. Najviac ma však dostala Beate Krause – za jej vokálny výkon si zaslúži, aby sa o nej viac hovorilo – určite! Ešte raz chcem osobitne spomenúť aj klávesáka za jeho „vystrájanie“, ktoré sa tu priam hodí. Rytmika je tiež výborná a dáva piesni po jej rozbehu tie správne grády – najmä posledných päť minút je v podaní bubeníka a basáka úchvatných.


You and me je veľmi pekná akustická pieseň s opäť bezchybnou Beate Krause, ktorá je veľmi presvedčivá, veľmi presvedčivá... Jej ušľachtilý, jemný prejav robí z tejto krátkej piesne lahodnú pochúťku pre moje uši. Nerozumiem, ako sa táto dievčina mohla z hudobného poľa vytratiť, veď v hrdle má zlato. No, vďaka jej za tento album. Po úvodnom skvoste, je to najlepšia pieseň na albume.

Somewhere at the and of the rainbow začína Schmiererovým melancholickým vybrnkávaním, na ktoré by si mohol dať aj patent. Osobitne chválim spev a gitaru, len ten refrén je na môj vkus taký „rádiovo-odrhovačkovský“. Celkom fajn pieseň, ale prvé dve boli nikde inde, navyše vôbec mi tu pred koncom nesedia klávesy. Inak dobrý výkon kapely v tejto pomalšej/stredne tempovej piesni, kde môžeme počuť elektrickú aj akustickú gitaru.

Treary eyes sa mi páči viac, ako jej predchodca. Akustická gitara tu hrá prím; Schmiererovi to od začiatku do konca veľmi sluší. Speváčke to (tradične) ide, no najviac ma zaujala v poslednej minúte piesne.

Poslednou piesňou albumu je Try a little bit, ktorá v rýchlejších pasážach trošičku pripomenie úvodný kus. Je v nej všetko, čo kapela na albume zatiaľ prezentuje: fantastický sólový ženský vokál Beate Krause, akustickú muziku, kríženie folku s progresívnou rockovou hudbou, melanchólia, snové surrealistické momenty, Schmiererové „gilmourovské“ sóla. Oproti úvodnej bombe pôsobí trochu, ako jej chudobný príbuzný. Na druhej strane, ale treba povedať, že prvá pieseň je mimoriadne číslo a zrovnávať s ňou inú je preto nezmysel. Keď sa mi zdalo, že hudobných nápadov by tu mohlo byť aj viac – veď má necelých desať minút; tak s rozbehom piesne sa to značne vylepšilo, hoci spev pozostáva „iba“ z „la la la...“, ale v podaní Beaty sa to počúva výborne.


Bonusy sú živými nahrávkami a keby nemali takú zvukovú kvalitu, akú majú, tak by to bolo oveľa lepšie. Škoda.


Nemci Carol Of Harvest nahrali album, ktorý vyšiel v malom náklade (tak nečudo, že výrazne nezaujal – čo sa však po rokoch zmenilo), ale spokojne môžem povedať, že sa im vydaril. Gitarista Schmierer to, ako mozog kapely, správne režíruje a Beate Krause je vynikajúca. Nedá mi ešte raz nespomenúť úvodný skvost Put on your nightcap – paráda!

» ostatní recenze alba Carol Of Harvest - Carol of harvest
» popis a diskografie skupiny Carol Of Harvest

Mugen - Sinfonia Della Luna

Mugen / Sinfonia Della Luna (1984)

Petr87 | 5 stars | 15.12.2014

Nádhera, nádhera a zase jen nádhera...
I takhle, do jedné věty, by se dalo shrnout celé tohle album.
Jenže s takovou "recenzí" bych tady nejspíš nepochodil, takže to vezmeme trochu důkladněji. Nádech, výdech, trochu té jógy a jdeme na to...

Sinfonia Della Luna je jedno z těch mnoha alb, které jsem si zamiloval hned na první poslech.
Zkrátka, jakmile jsem uslyšel první tklivé, atmosférické melodie titulní kompozice, do kterých se za chvíli vložil krásně procítěný hlas zpěváka Takashiho Nakamury, tak jsem věděl, že jsem se zabouchl.
(Zde bych chtěl jen podotknout, že ne do Takashiho, ale do hudby... to jen tak pro pořádek. Protože bych byl docela nerad, kdyby mi druhý den po napsání recenze zazvonili u dveří nějací podivní "strejdové" s pěstěnými nehty a zvali mě na projížd'ku v růžovém Cadillacu. Co já vím, kdo všechno chodí sem na Progboard). :-)
No zkrátka, nádherně rozmáchlá, epická suita s hradbami kláves, nenásilně znějícími bicími a s místy tiše promlouvajícím Mellotronem.
Kytara zde do děje nepromlouvá vůbec... Na tu si musíme ještě chvíli počkat.

Inspirace Genesis, ale i třeba takovými The Enid je zde na tomto albu více než jasná.
Genesis slyším především ve čtvrté skladbě s názvem Dance...romantic. Ty "šlohnuté" postupy jsou tady jednoznačně slyšet... Ale nemůžu říct, že by mi to vadilo, ba naopak. Já si to užívám...

Pro mne tahle deska jednoduše nemá slabé místo.
Všechny skladby jsou jaksepatří vymazlené a nabité nádhernými melodiemi... Prostě skvělá, inspirativní hudba, pro mne asi jejich nejlepší dílo.
Akorát se mi ze začátku nechtělo věřit tomu, že tahle placka byla nahrána v roce 1984, kdy hudební scéna byla už pár let anektována všudypřítomným new wave a synthpopem...
Spíš bych to tipoval tak na rok 1974... jenže ono je to vážně tak. Jsou to prostě Japonci. :-)

Špičková deska, která jen dokazuje, že i v Zemi vycházejícího slunce jsou Páni Hudebníci.

Za mne jednoznačných pět hvězd.

» ostatní recenze alba Mugen - Sinfonia Della Luna
» popis a diskografie skupiny Mugen

Emerson Lake & Palmer - Live at the Mar Y Sol Festival

Emerson Lake & Palmer / Live at the Mar Y Sol Festival (2012)

hejkal | 4 stars | 15.12.2014

Medzi moje srdcovky, na ktoré nedám nikdy dopustiť, patrí nedostižná kapela Emerson, Lake & Palmer (známa aj pod skratkou ELP) a jej fúzia rocku a klasiky. Aj keby nebol Carl Palmer mojim najväčším bubeníckym vzorom (akože je), jej prvé albumy môžu za to, že je zo mňa obdivovateľ hudby z počiatku 70. rokov a vlastne i hudobník. Preto ma správa o solídne prezentovanom bootlegu z roku 1972 nadchla natoľko, až som si Live at the Mar Y Sol Festival ’72 zadovážil do zbierky. Hrať na ostrove kdesi v oblasti Karibiku musí byť zážitok, trojica muzikantov si to evidentne užívala a ja môžem akurát slepo závidieť všetkým ich stredoamerickým rovesníkom, čo to videli naživo. Malou náplasťou mi je aspoň to, že som Palmera s Bandom videl pred dvomi rokmi v Bratislave. Ale k veci.

Zoznam skladieb dáva jasne najavo, že kapela hrala prierez dovtedajšou tvorbou, nevynechala azda nič. Je tu Take a pebble s Lucky manom v sebe, nechýba Tarkus, kompletná klasika Pictures at an exhibition a tiež jedna z najlepších vecí z vtedy ešte len pripravovaného albumu TrilogyHoedown. Jasné, ešte je tu Rondo, pozostatok Emersonovej skupiny The Nice. Tí, čo trošku poznajú hudbu ELP určite vedia, že väčšina skladieb má cez štvrťhodinu, takže si trojica virtuózov schuti zasóluje a sprzní hneď niekoľko veľkých diel takzvanej klasiky. Na hráčoch počuteľne neostala nitka suchá, hrajú dravo, naplno, za hranicami možného i nemožného, slovom, je to paráda. Emerson občas za pomoci Moogu kvíli až nad únosnú mieru, som však ochotný mu to tolerovať, koniec-koncov, vidieť ho v tranze demolovať Hammondky je fajn, keď počúvam tie jeho nálety vesmírnych telies, hneď si ho predstavím v akcii a je to. Teší ma, že Lake sa nebojí odložiť basu a zahrať si dlhšie gitarové sóla. Vzácnosťou číslo jedna je to, že slávnu baladu Lucky man hrá celá kapela a nie ako ju bežne zvykla (a ako to počuť napríklad na Welcome back my friends to the show that never ends), jednočlenne, Lake s akustikou a šlus. Rondo obsahuje bubenícke sólo. Ide o Palmera na vrchole síl, treba k tomu vôbec niečo dodávať? Výrok – čím viac, tým lepšie – si trefnejšiu definíciu sotva nájde.

Vynikajúci koncertný album, ktorý môžem iba odporučiť. Takto má vyzerať rocková hudba, žiadne okrasné zušľachťovanie, žiadny zmäkčený mejkap, naopak, sila kladiva drviaceho každučkú kosť ľubovoľnej ľudskej končatiny sprevádzaná hromobitím a krutým posmechom nad skuvíňajúcou obeťou, tak sa to robí! Predstava, že by som z podobnej muziky vyrástol, sa mi bridí.

» ostatní recenze alba Emerson Lake & Palmer - Live at the Mar Y Sol Festival
» popis a diskografie skupiny Emerson Lake & Palmer

Iron Maiden - Powerslave

Iron Maiden / Powerslave (1984)

Snake | 5 stars | 14.12.2014

Upozorňuji předem, bude to taková recenze nerecenze...

Je tu čas vánoční, za krk mi tak sedá mrška melancholie a trochu nostalgicky vzpomínám na dobu před třiceti lety. Jsem sice ročník 69, leč k zahraniční rockové hudbě dostal jsem se až v momentě, když prolezl jsem základní školou. Měl jsem tehdy starý kotoučový magnetofon a od nových spolužáků na pásky nahrával vše, co bylo dostupné. V první polovině osmdesátých let hlavně v té době frčící nwobhm a právě heavy metalu jsem tenkrát úplně propadl. Nahrávky sháněly se všelijak, kdo neměl staršího kamaráda, nebo kontakt na někoho, kdo navštěvoval pražské burzy, musel vzít zavděk i záznamem pořízeným třeba z rádia. Jako v případě alba Powerslave. Nevím, kdo a jak tu nahrávku pořídil, ale úplně jasně vzpomínám si na česky řečenou větu, uvádějící úvodní pecku Aces High : "Je třeba dělat věci pro mír".

Album určitě všichni dobře znáte a nebudu se v něm tedy vrtat kousek po kousku, ale tenkrát mě doslova rozštípalo. Poslouchal jsem ho pořád dokola a slyšel snad tisíckrát. Přiměřeně tvrdá kytarová muzika, přitom výrazně melodická a s předlouhými instrumentálními malůvkami mi prostě učarovala. Za všechny skladby musím jmenovat aspoň geniálně chytlavou instrumentálku Losfer Words, hymnickou Poweslave a epic masterpiece Rime of The Ancient Mariner...

Jak šly roky, prošel jsem si jistým hudebním vývojem a dneska už poslouchám - byť stále mezi rockovými mantinely - něco úplně jiného. Iron Maiden ve sbírce nemám a placku Powerslave pustil jsem si z internetu jen z čiré nostalgie, ale i tak pro mě je a navždy zůstane legendárním albem.


» ostatní recenze alba Iron Maiden - Powerslave
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio

Kde to vře

Free / Molten Gold: An Anthology

PaloM
Aj preto mám rád Progboard. Vzájomná inšpirácia. Dal som si iba jednotku, potrebujem to...

Pink Floyd / Relics

Jarda P
Relics pro mě byla první deska od Pink Floyd, kterou jsem měl nahranou. Mám ji rád a beru ji...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

9971 recenzí
1932 skupin
132619 příspěvků ve fóru
2185 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000