Vauxdvihl Greta Van Fleet Mastermind Southern Empire Sassi, Yossi Trower, Robin Ellis Focus Tygers Of Pan Tang Head Over Heels

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Giles, Giles & Fripp - The Cheerful Insanity Of Giles, Giles & Fripp

Giles, Giles & Fripp / The Cheerful Insanity Of Giles, Giles & Fripp (1968)

vmagistr | 2 stars | 15.11.2018

Robertu Frippovi se po celou jeho hudební kariéru daří unikat "strašáku" konformity. Nesnadno se ve světě progresivního rocku hledá větší vizionář - a zároveň také větší podivín. Nezkrotně tvořivý duch asi musí být vždy nějak vyvážen. Do povědomí svých příznivců se poprvé výrazně zapsal na debutu kapely King Crimson, jednoho ze zásadních progresivních spolků přelomu 60. a 70. let. První studiová nahrávka, na které figuruje jeho jméno, však vznikla o více než rok před crimsonovskou prvotinou. Jedná se o jediné album skupiny bratří Michaela (bicí, zpěv) a Petera (basa, zpěv) Gilesovic, kteří k sobě Frippa přibrali, ač původně hledali zpívajícího klávesistu (a Fripp neovládal ani jedno z toho). Na jaře roku 1968 pak nahráli desku s praštěným názvem The Cheerful Insanity of Giles, Giles and Fripp.

Album je to rozhodně netuctové - ale co taky od něčeho, na čem se Fripp podílel, čekat. Ve třech lidech (doplněných samozřejmě s množstvím hostů) dokázali hudebníci vytvořit nadmíru kreativní a členité aranže, které rozhodně nenudí. Inspirace členům kapely rozhodně nechyběla - občas jí ale nejspíše bylo tolik, že se motivy na desce rozbíhají všemi možnými směry a dohromady tvoří ne úplně konzistentní směsici. Nu jen považte - některé skladby (North Meadow, Digging My Lawn či Erudite Eyes) vcelku sympaticky koketují s jazzem. Zvláštní (jakoby canterburská) melodika charakterizuje písně Call Tomorrow a How Do They Know, vedle nich tu zase máme umravněnou psychedelií ovanuté kousky jako Newly-Weds nebo Thursday Morning.

Vším výše zmíněným se se proplétají šedesátkové cajdáky se smyčci a popovými dívčími vokály (One in a Million, Little Children a obzvláště příšerná The Sun Is Shining). Na druhou stranu tu najdeme i náznaky budoucího "crimsonovského" stylu ve skladbách The Crukster a Elephant Song. Zcela mimo ostatní skladby na desce pak jde plně instrumentální věc Suite No, 1. kombinující kontrastní kytarové a piano-mellotronové pasáže v příjemné adaptaci postupů klasické hudby. Z bonusových skladeb sluší zmínit především ráznou a saxofonem ozvláštněnou She Is Loaded, ale i o něco zasněnější Under the Sky se šveholící flétnou má něco do sebe.

Nejspíše ve snaze dodat albu nějaký jednotící koncept pánové obě strany desky prošpikovali mluvenými vsuvkami. První stranu "obohatila" Sága Rodneyho Toadyho, tlustého a ošklivého chlapce, kterému se děti smály a jeho maminka ho utěšila tím, že si jednoho dne vezme tlustou a ošklivou dívku, stejně jako to kdysi udělal jeho tlustý a ošklivý otec. Ještě dementnější vsuvky na B-straně pak v neustále deformovanějších hlasových polohách referují o tom, že "Znají muže, který se jmenuje prostě George".

Jak takovýto stylový a koncepční galimatyáš ohodnotit? Mám pocit, že z obalu alba široce se usmívající Fripp má radost právě z rozpaků recenzentů, kteří tento jazz-pop-rockový guláš ochutnali a nevědí, zda jim z něj udělalo zle, nebo jestli chtějí ještě. S přihlédnutím ke stylové nejednotnosti a rušícímu mluvenému slovu budu tentokrát přísný. Protože na čtyři podle mě deska nemá a trojkový průměr se pro takový rebelantský obsah nehodí, dostanou Giles, Giles & Fripp od mé maličkosti hvězdičky dvě. A přeberte si to jak chcete.

» ostatní recenze alba Giles, Giles & Fripp - The Cheerful Insanity Of Giles, Giles & Fripp
» popis a diskografie skupiny Giles, Giles & Fripp

Queen - The Works

Queen / The Works (1984)

Egon Dust | 4 stars | 15.11.2018

Král je mŕtvy, Nech žije Kráľovná. Moje detstvo je úzko späté práve s albumom The Works. Hrávalo sa to u babky na gramofóne, u druhej babky v činžiaku býval sused posadnutý Queenom a aj fúzy mal v štýle Freddieho, presnejšie podobal sa skôr na Jima Huttona (Freddieho priateľa). O Freddieho homosexualite sa v Československu ešte nejako nehovorilo (myslím, že vôbec táto téma asi nebola v našej republike "v kurze" :) ).

Radio Gaga poznal fakt takmer každý a ako Rogera Taylora inšpiroval jeho štyrročný syn, tak aj u nás detí, vtedy bola hitom. Takisto "Aj Wont tu Mekvín" som spieval ako päťročný chlapec na Mikuláša susedovi- čertovi queeňakovi z babkinho činžiaku. Samozrejme v detstve som nevedel posúdiť ich tvorbu, kde bol vrchol, kde pokles. Prišli devadesáté, prišli roky dospelosti a láska ku Queenu vydržala a ešte sa stupňovala. V čase mánie rocku v štýle G´n´R išla tvorba Queen bokom, až keď som platňu Works požičal kamarátovi spoluhráčovi z kapely. Jeho intenzívnejšie vnímanie hudby mi vytvorilo nový pohľad aj na tento album. Vravím mu "toto je slabý album" a on na to "naopak, toto je vynikajúci album".

Nedalo mi to a podrobne som ho začal počúvať. Jasné, že kompozícia megahitu "Radio Gaga" už nie je Bohemian Rhapsody či ani cabaret rock ala Killer Queen, ale čo si treba uvedomiť, sedemdesáté roky skončili a Queen sa už od čias Flasha Gordona prestali pýšiť, že nepoužívajú synťáky. Vrhli sa do nich priam po hlave a prežili! Rovnako to bolo zčasti u Yes, u Pink Floyd, ani nevravím o Jefferson Airplane/Starship. V skratke osemdesáté roky už hrali iný prim. A Queen dokázali nádherne zabodovať aj v nich.

Osobne milujem harmóniu Radio Gaga, netreba za každú cenu trepať všade dvochminutové gitarové sóla a nesmrteľné riffy ala Purple (v podstate aj tí museli prejsť na konzumnejší hard rock aby s jazvami prežili). Keď je reč o riffe, tak štadionovka "Tear it up" má riadne gule v štýle štadión rocku, čo určite neni tejto platni na škodu. Nádherná kompozícia v štýle divadelného rocku je "It´s hard life", jedna vôbec z nich najsilnejších skladieb a nevravím o nádhernom bizarnom klipe. Klipy Queenu v osemdesátých boli špičkou na MTV a do devadesátých rokov frčali aj na prvých satelitoch v ČSSR/ČSFR.

Ak by niekto chcel vyčítať machrom z Queenu, že zradili zdravé jadro rock n rollu, tak mu vrhnem do ksichtu Mercuryho svižný rock n roll, takmer rockabilly "Man on the prowl". Muž na love je text tejto piesne a je aj na vysoké percento odpoveďou na Mercuryho život v prvej polovici osemdesátých rokov a jeho Tour de NY Gay Bars. Nie zbytočne sa v názve textu oprel o Al Pacinov zakázaný film "Na Love" (Skutočne pre silné žalúdky!). Hudobne spolu s "Crazy little thing called love" myslel na svoj veľký vzor - na mŕtveho kráľa rock'n'rollu Elvisa. Milujem tento song. Nechápem ako som ho roky mohol chladne prehliadať. Podobne ako v klipe "Radio Gaga" je cítiť silný vplyv futurizmu (v osemdesatých veľmi dobre fungujúci vďaka Bowieho post-ziggysmu!) aj v skladbe "Machines - Back to humans". Späť k ľudom, tak vraví pieseň spomenutého titulu.

John Deacon bol nenápadný skromný člen z tak silne extrovertnej bandy. Kto by povedal, že jeho song a najmä jeho klip rozprúdi ešte väčšiu kontroverziu akú kedy Queen rozprúdili. Hit č.1 v európskych rádiách "I want to break free" pozná dnes už asi od adolescenta po bezdomovca takmer každý. Netvrdím, že táto vec je nejaké super kompozičné dielo. Nazval by som ju elektronický "Killer Queen". Je to kvalitný pop rock. Sám Mercury, Taylor, Deacon aj May chápali,že v osemedsatých by s "Brighton Rock" a asi ani s mnohými skladbami z ich prvej éry už neuspeli. Keby sa Beatles nerozpadli (a John by žil) myslím,že ich cesta by bola veľmi podobná, veď sám pán Harrison bodoval s modernou "I got my mind set on you". Z LP Works ma asi najmenej zaujala "Keep passing the open windows" - tam nenachádzam ani umenie, ani zábavu, ani nářez. Keďže sa jedná o jediný slabší song z kvalitného LP, nie je to žiadna tragédia.

Queen mali jeden veľký dar. Uzavreli koncerty a albumy silnými číslami. Silné číslo je "Hammer to fall", skutočne skvostný hard rock v duchu osemdesatých. Mercuryho spev je tam excelentný. Záver albumu je trošku akoby v pietnom duchu. Akustická nádhera po textovo tak silnej stránke, ukazuje silnú stránku ľudskosti v samotných členoch zoskupenia. Dovolím si povedať, že po "Love of my life" najsilnejšia akustická balada nielen od Queenu, ale v histórii rocku. Samozrejme nezabudol som na perly ako "Dust in the wind", "Babe, I´m gonna leave you", "Wicked Game", "Yesterday" atď.

Chápem všetkých tvrdých ortodoxných rockerov, že u mnohých Queen už predošlým LP Hot Space skončili, ale na umení je najzaujímavejší vývoj. Queen v sedemdesatých svoju vokálno-inštrumentálnu stránku rozbalili naplno. Myslím, že posledné albumy Led Zeppelinu nespravili dieru do sveta a ich nádherná cesta progrocku a hard rocku bola na konci. Queen to pochopili. Na dôvažok. Album Works je hlavne o dobrej nálade a poslucháčsky dobrých pesničkách. Innuendo prinieslo opäť trochu progresu.

» ostatní recenze alba Queen - The Works
» popis a diskografie skupiny Queen

Credo - Against Reason

Credo / Against Reason (2011)

horyna | 5 stars | 15.11.2018

Předešlou fantastickou desku Rhetoric jsem si nedávno ponechal dlouhou dobu nahranou v mp3 v auťáku a vozil ji sebou kam se dalo. Občas ji prokládal jinými kapelami, ale něco mě stále nutilo tu desku pouštět znovu a znovu. Po nějaké době jsem si na ní vypěstoval takřka závislost, až jsem se jednou pozastavil nad tím, proč vlastně poslouchám pořád tu stejnou nahrávku a neseženu si taky jejího nástupce. Nechtěl jsem se zalamovat nějakým naháněním cd na prodejních portálech a podíval se rovnou na stránky kapely, jestli vůbec fungují. Tam už byla objednávka přes jejich eshop hračka a za dva týdny se cd hřálo u mě doma.

Prozradím rovnou, že toto je absolutní bomba a podle mne ještě o chlupínek větší než je Rhetoric. Prostě neoprog té nejvyšší kvality, nejhrubšího zrna. Nad kapelou Credo se vznáší betelný arenovský stín, a to díky obrovské podobnosti zpěváka Marka Coltona s jeho "vzorem" Paulem Wrightsonem. Ta podoba je tak neuvěřitelná, že máte pocit, jestli náhodou neposloucháte nějakou nezveřejněnou skladbu z desky Visitor. Credo totiž i jako Arena znějí a hrají. Někdo by mohl namítat: "Á, tak další ostrovní prog, kolik jich takových už je..." Odpoveděl bych mu na to, že má možná pravdu, ale kolik jich zná tak kvalitních a aranžersky prokomponovaných jako jsou Credo.

Jejich pojetí je velice osvěžující a neskutečně nápadité. Aranžérské schopnosti leadera Mikea Vartyho obsluhujícího klávesy a melodické cítění kytaráka Tima Birrella jsou nevysychající. Ve své brilantnosti si tato (stejně jako předešlá) deska může podat ruce s nejlepšími alby IQ, Pendragon (z období Believe) a právě Areny z konce devadesátých let.

Credo jsou zkrátka typem skupiny, na kterou je dobré diváka upozornit, protože ne každému se do její blízkosti podaří dostat. A nechat si takový klenot uniknout by bylo škoda.

PS: A ještě jedno velké děkuji nezdolnému propagátorovi všeho novodobě progresivního na Progboardu, kolegovi Braňovi. Odvádí v tomto oboru vskutku záslužnou činnost.

» ostatní recenze alba Credo - Against Reason
» popis a diskografie skupiny Credo

Dead Can Dance - Dionysus

Dead Can Dance / Dionysus (2018)

jirka 7200 | 5 stars | 14.11.2018

Motiv příběhu pro novou desku napadl Brendana Perryho při jeho zkoumání jarních a podzimních oslav v Řecku na počest sklizně, kde byl veleben Dionýsus. Zaujala ho nejen muzika, ale i celá historie uctívání tohoto řeckého boha. Ten dle pověstí po světě šířil radost a veselí, v jeho přítomnosti hrála bouřlivá divoká hudba, lid seznamoval s nápojem z vinné révy. Pod jeho ochranou se ocitali ti, co se snažili vymanit z konvenční společnosti a rádi experimentovali s různými omamnými lektvary.

Tyto nálady v první části prostupují dvěma skladbami založenými na rytmické spleti různých původních starověkých nástrojů a elektronických samplů - Sea Born a Liberator of Mind. První stranu LP uzavírá instrumentálka - divoká Dance of the Bacchantes, která plně koresponduje se svým názvem – rituální, až industriálně rockově laděná kombinace (některé rytmické zvuky mi vzdáleně evokují nazvučené ocelové pružiny E. Neubauten) etnických prvků a řeckých lidových písní produkovaných na místních lidových slavnostech.

Odvrácená strana vinylu obsahuje druhou část, která seskupuje čtyři skladby – The Moutain, která poukazuje na bájnou horu Nysu, kde byl Dionýsus vychován. Zde poprvé slyšíme zpívat Brendana a Lisu pohromadě – toto jsou praví Dead Can Dance, trochu mě mrzí, že kromě závěrečné skladby nejsou jejich kouzelné hlasy více slyšet pospolu. Druhá Invocation zkoumá další z aspektů vlády Dionýsa a nejvýrazněji je tu slyšet ženský sbor Le Mystère des Voix Bulgares, který ozvláštňuje i některé další písně.

Předposlední Forest (poklidně působící, kde zpěv plně přebírá Brendan) popisuje tradici Vanaprasthy - "odchod do lesa" je považován za konečnou fázi lidského duchovního vývoje. Závěrečná Psychopomp je velmi temně znějící skladba, jak z utajeného obřadu kdesi v neprobádané části pralesa – naznačuje, že odvrácenou stranou požitků, veselí a extáze může být i smrt a Dionysus a Hades (Bůh podsvětí) jsou jednou a touž personou.

Jak shrnout tuto třicet šest minut dlouhou nahrávku? Nové album Dead Can Dance je podobné těm předchozím a přece je v mnoha směrech jiné. Poprvé v historii souboru se setkáváme s koncepčně pojatým albem, které přináší zajímavě načrtnutý příběh. Velkou změnou byl i fakt, že Brendan Perry v roce 2015 prodal své vyhlášené studio Quivvy umístěné v irském kostele a k vytvoření a mixu využil služeb tajemného bretaňského studia Ker Landelle. V londýnských studiích na Abbey Road došlo k závěrečnému masteringu pod taktovkou světové zvukařské celebrity Geoffa Pescheho. Důsledku těchto změn jsem se obával, ale zdá se, že zbytečně. Geoff totiž vytvořil zvuk velmi současný, tak jak je zvykem u dnešních elektronických kapel, ovšem se zachováním identity soundu a tradic DCD. Ta dvoujedinost je na albu zjevena ve vícero polohách. Nejen ve sféře zvukové a ideové, ale i jak v samotné postavě Dionýsa, tak v čerpání z různých etnických stylů.

Dodnes se nezjevil žádný konkurent, který by se mohl této kapele vyrovnat, takže veškeré výtky na adresu délky alba, většího podílu instrumentálek, zapojení Lisy jen do dvou skladeb či zdánlivou podobu se Spiritchaser ponechávám stranou. Nevšedně zpracovaný příběh se současně znějící směsí elektroniky a etnických vlivů s jasným trademarkem DCD opět dokázal zapůsobit.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Dionysus
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Mr. Big - What If...

Mr. Big / What If... (2011)

pinkman | 5 stars | 14.11.2018

Všichni čtyři členové kapely Mr. Big patří k absolutní hráčské světové špičce. Nedávno jsem si pouštěl jejich desku What if a potvrdil tak, že jde o nahrávku, která si dokáže udržet vysokou kvalitu  a stále patří k tomu nejlepšímu, co v hardrockové muzice vyšlo. Kapela se jejím prostřednictvím vrátila v původním složení s kytaristou Paulem Gilbertem, který po epizodě s bývalým kytaristou Poison Richiem Kotzenem opět v roce 2009 posílil řady kapely.

Deska navazuje jak na poslední počin s Gilbertem Hey Man z roku 1995, tak na dvě věci právě s Ritchie Kotzenem. Je tu plno riffů, kterým Gilbert dokáže roztáhnout křídla a společně s jeho propracovanými sóly nepřestává udivovat konkurenci. A zpěvák Eric Martin má jeden z charakterově nejdokonalejších hlasů v rockové hudbě.

S albem What If dostanou všichni příznivci fachmansky zahrané hardrockové hudby přesně to, co žádají. Ten kdo je měl rád před lety, bude s tímto materiálem spokojený i dnes. Eric Martin je tradičně díky svému bluesově nakřáplému hlasu rozpoznatelný od prvních momentů, stejně jako instrumentální schopnosti pánů Sheehana a Torpeye.

Hudebně nikdy nebylo Mr. Big co vytknout. Každý tón sedí naprosto přesně. Je tu řada vynikajících skladeb. Úvodní šleha Undertow, nátlaková American Beauty, procítěné Stranger In My Life a All The Way Up. Ukrutně silné kytarové mašinérie Nobody Left To Blame a I Won't Get In My Way - vrcholy alba, kvapík Still Ain't Enough For Me. Obligátní parádička s Gilbertovými vyhrávkami I Get The Feeling v závěru a skvělý bonus Kill Me With A Kiss s dalšími citacemi virtuóza Gilberta.

Abychom to shrnuli. Komu se líbí ostatní desky této kapely a nejen To Be With You, Wild World nebo koneckonců Nothing But Love a Just Take My Heart, ten rozhodně zklamaný nebude. Ani já nejsem. Tohle album si soustředěný poslech zaslouží, ale i jako kulisa funguje výborně. A co se týče hodnocení. Ani ve snu mě nenapadá jiná známka než ta nejvyšší.

Momentální TOP skladba: Undertow

» ostatní recenze alba Mr. Big - What If...
» popis a diskografie skupiny Mr. Big

Kaipa - Notes from the past

Kaipa / Notes from the past (2002)

EasyRocker | 5 stars | 13.11.2018

Další recenzi jsem se rozhodl napsat "postaru", tedy formou spíše meditace a lehkého vstupu do bohatého světa hudebních emocí. Skvěle už tak učinil mr. Brano.

Už fantastický obal tohoto díla je vedlejším chodem k hlavní hudební hostině - dominují po květinovém vzoru motivy bujné zeleně, kontemplace a vnitřního klidu. Nádherné barvy pastel hrají do duhova. A tak prozařuje i hudba - podstatou křehká, bujná a výživná jako jarní mlází. Klaní se s největší důstojností ikonám žánru už zpěvným úvodem, a ovšem závěrem; na osmdesátiminutové pouti samozřejmě putujeme vývraty, staletými hudebními kmety i rychle zurčícími vodopády.

Obě hlavní postavy se vydaly z nejlepších sil - album je tak působivým duetem mezi Stoltovou silnou kytarou a bujnými klávesovými duchnami páně Lundina. Zcela do jiných sfér odnese Mirrors of Yesterday, vrcholově se vytesal do análů květinový veterán Jonas Reingold v multi-našlehané Leaving the Horizon. Ostřejší kontury má Folke´s Final Decision a neprostupná Morganism, obě protipóly košaté a vážné The Name Belongs to You. Spojuje se láska, duševní propojení a léčivá moc hudby. Vynikajícím způsobem podaly A Road in My Mind dámy Lundinovy - cesta s potoky slz. Mimořádnou, až filmově ubíhající zvukovou masu ukuchtili čarodějové z procesí kolem letitého dua Stolt/Lundin, zdobícího svými zástavami formaci už od počátků v 70. letech. Ostatní ale zapadli do skládanky bez jakékoli chyby - Lundström vyšlehuje do nebes vpravdě po fröbergovsku.

Přijměte i vy pozvání do téhle královské obrazárny - ne, není to pro každého. Jako Louvre nebo Ermitáž.

» ostatní recenze alba Kaipa - Notes from the past
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Grateful Dead - Aoxomoxoa

Grateful Dead / Aoxomoxoa (1969)

terka | 3 stars | 13.11.2018

Pojem Grateful Dead se mně dlouho pletl s podobným Grand Funk Railroad. V obou případech jde o americké skupiny, jejichž kořeny sahají ke konci šedesátých let. Prvně jmenovaní jsou dokonce ještě starší a svou tvorbou zapadají do hipiesácké doby. Rodáci ze San Francisca se podíleli na utváření tamní psychedelické scény a dle dostupných informací, patřili k jejich čelním představitelům. Je možné, že jsme doma měli několik desek Grateful Dead, ale cédéčko se pro mě zachovalo jenom tohle. Takže nemůžu porovnávat, ale to mi vůbec nevadí. Kapelu stejně neřadím do nějaké první ligy a myslím si, že nejsem sama, kdo ji na stejnou úroveň vedle Deep Purple, nebo Led Zeppelin postavit nedokáže.

Do první skladby St. Stephen prosakují vlivy Beatles a Moody Blues. V dalších písních je květinová atmosféra ještě silnější. Taková Rosemary je psychedelií dost cítit. Mě se líbí čtvrtá Doin´ That Rag s pěknou melodickou linkou a krásně smutná a tak trochu strašidelná Mountains Of The Moon. Hravou a stařecky působící China Cat Sunflower vystřídá LSD úlet What´s Become Of The Baby, který je strašně nudný a nezajímavý. Cosmic Charlie už toho moc zachránit nedokáže.

Album s nevyslovitelným názvem se od evropské hard rockové produkce dost liší. Žádné hřmotné songy, nebo procítěné balady tady nenajdete. Hudba je zcela podřízena obětí lásky, plyne v poklidné rovině, nad kterou se vznáší silný psychedelický opar hnutí květin. Instrumentálně je to bohaté a zajímavé, ale spíš pro květináře a květinářky, než pro rockem kované šílence.

» ostatní recenze alba Grateful Dead - Aoxomoxoa
» popis a diskografie skupiny Grateful Dead

VARIOUS ARTISTS - Tarzan

VARIOUS ARTISTS / Tarzan (1972)

Snake | 3 stars | 13.11.2018

CD btf.it ‎– VMCD120 /2007/

Podle obálky by to člověk šacoval na filmovej soundtrack, ale chyba lávky. Je to kompilace nahrávek starejch italskejch kapel a s tím atletem z pralesa to nemá (téměř) nic společného. Album vyšlo v roce 1972 u firmy Bla Bla Records, která tak chtěla zviditelnit svoje "stájové koně". Původní vydání obsahovalo jedenáct skladeb od čtyř kapel, ovšem rozšířená reedice na CD nabízí ještě dalších šest kousků navrch.

Label Bla Bla Rec. založil (v roce 1970) Pino Massara a zprvu byla jeho produkce zaměřená na vydávání melodických singlů. Ovšem od roku 1972 s ním začal spolupracovat Franco Battiato, který se rozhodl produkovat i umělce z avantgardních a progressive rockových kruhů. V rychlém sledu tak vyšla dodnes ceněná alba "Fetus" a "Polution" právě od Battiata, "Arrow Head" od hard rockových Osage Tribe, nebo "Appunti per un'idea fissa" skupiny Capsicum Red. Poslední velkou deskou, kterou společnost vydala byla "Feedback" (Batiatto) v roce 1976 a tady její stopa končí...

Album Tarzan obsahuje nahrávky z let 1971 - 72 a většina z nich nemá s progresivním rockem nic společného. Je to takovej docela archaickej a melodickej beat, kterej jako kdyby vypadl odněkud z konce šedesátých let. Zajímavé je, že vesměs v angličtině. Jsou to vlastně takové mini profily čtyř kapel a nejpočetněji zastoupená je Capsicum Red, která tu má dva kompletní singly - Tarzan/Shangrj-là a Ocean/She´s a Stranger. Osobně se mi líbí především ten druhej - jednak je daleko hitovější a druhak obsahuje i pěkné klávesy, flétnu a písnička She´s a Stranger aj pozoruhodnou basovou linku. Skupina Capsicum Red si budovala image kapely s domovem mimo Itálii a je fakt, že zní naprosto "neitalsky"...

Další zastoupenou kapelou je Well´s Fargo (původně I Migrants, ale s novým zpěvákem a s texty v angličtině) se singlem Run Billy Run/Come Around. Obě skladby mají jednoduchej rytmickej doprovod a velmi střídmé nástrojové obsazení působící opravdu obstaróžním dojmem. Na rok 1971 určitě. Dojem tak zachraňuje aspoň chytlavej refrén v písničce Come Around.

Určitě nejznámějšími ze všech zúčastněných jsou Osage Tribe, kteří přispěli třemi písničkami. Jednoduchou, pop rockovou skladbou Prehistoric Sound, která předcházela daleko ostřejšímu velkému albu "Arrow Head" a právě z něj pocházejícími kusy Crazy Horse a Hajenhanhowa. První jmenovaná je přepracovaná a kratší verze pecky "Soffici bianchi veli" a konečně pořádnej - inštrumentální - nářez. Hajenhanhowa je pak pětiminutovým výňatkem z dvakrát tak dlouhého stejnojmenného tracku a aj v tomhle případě je to pořádnej virvál. A jedinej v italštině.

Posledními zástupci jsou Black Sunday Flowers se singlem Hot Rock/Madness a co jsem tak vyčetl, byla to jen taková zástěrka pro cenzurou pronásledovaného zpěváka Ghiga Agostiho. První skladba je předělávkou vlastní písně z roku 1965 a je zcela nezajímavá, ovšem štramandě Madness nemůžu upřít jistou přitažlivost.

A tady původní album končí, ovšem CD reedice nabízí ještě dalších šest kousků navíc, z nichž minimálně tři stojí za to. Líbí se mi především hutnej hardrock Walk On My Way skupiny Ixo a pak taky instrumentální singl Colonnello Musch/Cacao partičky Colonnello Musch. Tenhle epizodní projekt sestavil sám zakladatel Bla Bla Rec. Pino Massara a nezbylo po něm nic, krom výše uvedeného singlu. Jeho obálku zdobí zažloutlá fotografie zápasníka připomínajícího našeho Gustava Frištenského a retro futrálku odpovídá aj obsah. Skladba Colonnello Musch je chytlavou, cirkusově - estrádní melodií s výbornými klávesami, tubou a akordeonem a Cacao ? Prostě kakao. Pohoda, klídek pod palmami a maňana...

Asfaltovej výlisek existuje jen v původním vydání a postupem času se stal jednou z nejvzácnějších a nejdražších položek Bla Bla Rec. Na CD se to prvně objevilo v roce 1992 (Artis Records) a pak až v roce 2007 zásluhou BTF. Tradičně pěkně vyvedená gatefold cardboard sleeve má pěknou obálku s Tarzanem vpředu, tracklistem vzadu a miniaturami všech singlů uvnitř rozevřené obálky. Osmistránkovej booklet obsahuje historii Bla Bla Rec. v italštině aj anglině a katalog labelem vydaných elpíček.

Je to takovej pelmel melodických písniček a různých stylů ve slušné zvukové kvalitě a kdybych dal jen na pocity, vysolím čtyřku. Ale trojka bude stačit.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Tarzan
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Sylvan, Nad - The Bride Said No

Sylvan, Nad / The Bride Said No (2017)

horyna | 4 stars | 13.11.2018

Nad Sylvan - jméno donedávna prakticky neznámé. O jeho zpopularizování se zasloužil především kytarista Steve Hackett, když se rozhodl jmenovaného zpěváka obsadit do hlavní role pro své Genesis Revisited Tour pořádané před pár lety. Nad se s postem sólového pěvce gabrielovského materiálu i výrazu vypořádal se ctí a díky dlouhé šňůře, velkému množství koncertů po celém světě a posléze i k této příležitosti vydanému cd jej spoznal takřka každý milovník původních Genesis.

Krátce na to zareagoval Nad i sólově, a to v podobě velice slušné, totálně genesisovské kolekce Courting the Widow vydané roku 2015. Tu jsem si pořídil jako přirozenou reakci na spokojený zážitek z onoho koncertu, ale celkem dlouho mi trvalo, než jsem hudbu na tomto nosiči patřičně docenil. Když za dva roky Nad nahrál album další, s jeho nákupem jsem nespěchal. Nechával jsem si chuť na něj uzrát a čekal na příhodnou dobu, kdy budu mít potřebu jej vlastnit. (Výhoda hned nekupovaných nosičů je i cenová, za pouhý rok klesá hodnota některých produktu někdy i o polovinu.) Cožpak je to auto?

Na své poslední desce vsadil Nad Sylvan vše na dvě karty. Tak jako minule se znovu obklopil zvučnými hosty z branže. Ale jelikož si materiál psal sám, je účast hráčů natolik profesionální, že vás vůbec nenapadne srovnávat tento matroš s písněmi z původních působišť hvězdných instrumentalistů.

Tou druhu kartou je velice vydatná účast sólových i sborových vokálů patřících něžnému pohlaví. Právě jejich nadpozemské hlásky nesoucí v sobě ozvěny vodních nymf a sirén dodávají desce punc originality a posouvají muzikální stránku alba i do jiných sfér, než těch hackettovsko-genesisovských. Nahrávce povětšinou vévodí klávesy, až v druhé půli se o slovo znatelněji hlásí i kytary trojice Stolt/Govan/Hackett. Oproti předchozí desce je nálada intimnější. Ubylo patetismu a teatrálnosti - těch má Nad v hrdle sice pořád dost, ale netlačí je tolik i do muziky. Vše je volnější a plynulejší, přechody mezi tématy jsou zaranžovány nenuceně a velice přirozeně.

Jak už to s prvními poslechy bývá, písně při nich částečně splývají a do obrátek vás dostane až energičtější druhá polovina. Postupně se handicap A-strany stírá, a až si překrásné klávesové motivy a zpěvákovy nápěvy z úvodu desky zmapujete, naráz zjistíte, že posloucháte překrásně vyzdobené progresivní dílo. Dílo, které se touží vymanit z okovů původních Genesis, ale tak úplně se mu to stejně nedaří a vy vlastně ani nechcete, aby tomu u Sylvana bylo jinak. Tahle poloha je pro něj jak dělaná.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Bride Said No
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

Iluvatar - Children

Iluvatar / Children (1995)

horyna | 5 stars | 11.11.2018

Znáte ten pocit zadostiučinění, když po něčem obrovsky toužíte a ono si to k vám po strašně dlouhatánské době nakonec najde cestičku? Ten pocit se dá samozřejmě aplikovat i na muziku, konkrétně na moment, ve kterém držíte nějaký hudební produkt, po které jsme dlouho dychtili a který vám tak dlouho unikal, až jste vůbec nepočítali s tím, že ho nakonec dostanete. Ten opojný pocit spojený s raritním cd, které se naráz nachází ve vaší domácí fonotéce, mám rád a stojí za to.

Hluboko ve vzpomínkách mám uložené toto: Když mi bylo zhruba sedmnáct, osmnáct a občas jsem navštívil nějaký ten kamenný obchod s muzikou v Brně, v jednom z nich jsem dlouhý čas vídával cd s překrásně ilustrovaným obalem, o kterém jsem věděl jen to, že se jedná o nějakou progrockovou kapelu. V té době jsem podobný styl snad krom Dream T., Shadow G. a Fates W. neposlouchal a tak jsem ani neměl tendence toto dílo prozkoumávat. Ten famózní dalíovský surrealistický výjev jsem si do mozku vyfotil tak precizně, že ve mně vzpomínka na něj přetrvala a při každém setkání s ním (třeba i po patnácti či dvaceti letech) jsem si skutečnosti navázané k době mládí okamžitě vybavil.

Teprve nedávno jsem díky Pegasově odkazu na stránky
- >> odkaz - na tuto kapelu znovu narazil. Pečlivě si přečetl její profil a znovu se zadíval na ten božský výjev. Pak už stačilo jenom desku otestovat na YT a obrátit se na Discogs. Zmiňované album vlastnil a nabízel dokonce jeden čehůn a jelikož nerad nakupuji osamocené kulaťáky, vyhlídl jsem si k němu i "brášku" od Clepsydry More Grains of Sand. Byl to kauf za milión. Nejen že mě švýcarská kapela dostala i svou druhou nahrávkou (trojka a čtverka jsou prog-rockové poklady první kategorie), ale hlavně moji toužebně očekávaní Iluvatar nezklamali.
Po tolika letech decentní známosti mám tuhle nahrávku konečně také doma.

Jejich muzika je ohromující progresivní kombinací výtečné melodiky, nečekaných změn temp, brilantních aranžmá a mnoha odstínů rozličných hudebních forem. Pocházejí z Baltimoru v USA a navazují na odkaz Genesis, Marilion a třeba Styx. Toto jejich nejuznávanější a nejspíš také nejlepší album nejen zvukově spadá do období znovu-rozpuku progresivní muziky v devadesátých letech. Jejich progresivní formule v sobě nese i stopy jazzu a klasiky. I přes prvotní nepřístupnost to není hudba přehnaně těžká, či nestravitelná. Vzdáleného příbuzného lze hledat například v kapel Spock´s Beard, spadající do stejné časové etypy v geograficky podobné zámořské provenienci.

Ozdobou desky je pak hlas zpěváka Glenna McLaughlina absolutně nepodobný nikomu, kdo v podobné muzice roky působí, a přesto tak charismatickému a vznešenému. Každá skladba je nádherně zaranžovaná a protnuta množstvím jemných akustických pavučin a dojemných kytarovo-klávesových melodií. Nápaditost je v případě Iluvatar skutečně rozsáhlá a když k tomu přidám i atmosférickou složku, dostáváme brilantní prog-rockové album svou důležitostí daleko převyšující celá devadesátá léta. Pro zapálené fandy Pendragon, Iq, Pallas, Jadis, Spock´s Beard, Arena a Marillion jsou Iluvatar jasnou povinností a skutečnou ozdobou domácí fonotéky.

PS: dost by mne zajímalo, jestli tuhle kapelu tu někdo skutečně zná. Pište, chlubte se, tipl bych si možná Braňa, možná Mayaka, hm...?

» ostatní recenze alba Iluvatar - Children
» popis a diskografie skupiny Iluvatar

Suede - Night Thoughts

Suede / Night Thoughts (2016)

horyna | 5 stars | 10.11.2018

Kapelu Suede jsem objevil hned se počátkem jejich kariéry v divokých devadesátých letech, kdy příchozí obrozenecká doba maximálně přála nově se rodícím alternativním spolkům. Tehdy jsem opouštěl metalové kořeny a prozkoumával vše, co vonělo něčím úplně jiným. Indie rock a grunge jako směry a spousta neznámých alternativních kapel mě na nějakou dobu hodně stmelily. Po dlouhých letech bloudění v neznámých teritoriích jsem si našel konečně to pravé a tím je progresivní muzika ve své podstatě. K některým spolkům z mého mládí jsem se vrátil, některé úplně zavrhl. Do první kategorie spadají i britští "semišáci" Suede.

Úvodní nepřekonatelná dvojice prvních nahrávek má pro mne dnes i po více jak dvaceti letech stále tutéž příjemnou aromatickou příchuť. Po odchodu jedné poloviny stěžejního skladatelského dua, kytaristy Bernarda Butlera, vydává kapele ještě tři desky, které už kvalit ze začátků souboru zdaleka nedosahují. Přichází brzký rozpad a po jedné dekádě nový start.

Deska Night Thoughts je druhou z této éry a já si jí všiml až nedávno, to když jsem hledal nějakou alternativu k mým stále oblíbenějším krajanům Pineapple Thief. Už nevím jak, ale vzpomněl jsem si právě na Suede. Veděl jsem, že se dali znovu dohromady a jejich smyslný indie rock s drobnou příměsí alternativy i svojského progresivního rocku nového tisíciletí, by mohl skýtat podobné blaho, jako poslech P. T. Nemýlil jsem se.

Suede si vcelku překvapivě drží tutéž sestavu, jako ve svých začátcích. Jen Butlera už v devadesátkách vystřídal neméně schopný Richard Oakes. Jejich hudební výraz bych popsal slovy rozbujelý, necudný, vyzývavý a uhrančivý (to především díky hlasu Brett Anderson) nezávislý (pop) rock. Chlapci ve svých hudebních obrazech občas zabrousí k moderním Manic S. P., melancholií mají blízko ke zmiňovaným Pineapple Thief (kteří by mohli být jejich nevlastními dětmi) a odzbrojující atmosférou strčí do kapsy všechny ty novodobé britské mega-stars.

Zpěvákův charismatický hlas se vznáší nad mohutnými kytarovými stěnami a jemné klávesové nitky se ve skladbách pohupují jako pírka unášené větrem. Uhrančivý úvod v podobě orchestrálního propletence When You Are Young, vystřídá v pravdě hitová pecka Outsiders. Tohle přesně jsou ti omamně působící Suede nového věku, kteří si do své výbavy půjčili charakteristické črty z prvních desek, aby dokázali potěšit a zároveň vydráždit své oddané posluchače. Ve čtvrté Pale Snow se Andersonův dominantní vokál vznáší nad vším tím zmarem a chaosem našeho věku. Je vám úplně jedno co hraje vespod, síla jeho osobnosti a extatický silný vokální výrazový prostředek dokáží stejně zbořit všechno okolo. V polovině deska nabírá kulminační charakter, tracky počínaje šestou What I'm Trying to Tell You přes líbeznou ukolébavku Tightrope, intimní Learning to Be a rádiovku Like Kids až k závěrečné sugestivní trojici I Can't Give Her What She Wants, When You Were Young a The Fur and the Feathers slyšíme Suede v jejich vrcholné interpretační formě.

Dílo, jehož hlavním tématem jsou stavy odcizení či nepochopení, balancuje nad hranou dnešní společnosti. Užírá se krásou i hnusem, radostí i bolestí, láskou i osaměním. Témata neradostná jen co je pravda, ale ta hudba, ta působí jako lék.

» ostatní recenze alba Suede - Night Thoughts
» popis a diskografie skupiny Suede

TNT - All the Way to the Sun

TNT / All the Way to the Sun (2005)

horyna | 5 stars | 09.11.2018

Norští hard´n´heavy melodici TNT jsou po seusedech Europe mojí nejoblíbenější severskou úderkou hrající melodickou rockovou muziku. Sleduji je už dlouho a v jeden čas i bedlivě. Želbohu jejich poslední alba bez účasti pěveckého giganta Tony Harnella klesají na kvalitě jako vykojené poprsí matky po x dětech. To rok 2005 a jejich druhá comebacková deska je jiné kafčo.

Tolik sršící energie z každého kytarového tónu vedoucího guru Ronni Le Tekrø a vysoko položeného hlasu T. Harnella na žádné jiné desce TNT nenajdete. Kapela se se svou skladatelskou invencí pořádně pochlapila a naservírovala pořádně ostré songy. Jako malý kluk jdu pokaždé do kolen při písních A Fix, Too Late, All The Way To The Sun, The Letter, Black Butterfly a Ready to Fly. Když k tomu přidám Armstrongův něžný cover What A Wonderful World, tak ostatní jenom "dobré" písně poslouchám v klidovém stavu. Při těch výše jmenovaných se ze mě stává divoká běsnící bestie toužící ulovit nějaký snadno dostupný skalp.

All The Way To The Sun je deska, kterou naprosto miluju a kterou si pokaždé, když hraje, dokážu totálně užít. Adrenalin vyletí vzhůru a v mozku usazené náramně zpěvné refrény mě katapultují mimo realitu. Vznešené melodie, nakažlivé gradace skladeb, hymnické refrény, nad Everestem položený Harnell a především TO NASAZENÍ, které z ní cítím na míle daleko, mě pokaždé uzemní jako obrovitánské Thorovo kladivo. Srdeční srdcovka.

» ostatní recenze alba TNT - All the Way to the Sun
» popis a diskografie skupiny TNT

Vektor - Terminal Redux

Vektor / Terminal Redux (2016)

jirka 7200 | 5 stars | 08.11.2018

Odstup pěti let od posledního alba Vektor Outer Isolation se blahodárné projevil. Neduh v nulové inovaci a jeho o kapánek menší atraktivitě byl odstraněn jak po stránce zvukové, tak hlavně v preciznějším a důmyslnějším pletivu nápadů a motivů jednotlivých písní. Zcela šokující je stopáž alba, která útočí na kapacitu samotného CD nosiče. Stačila jedna mezihra a sedmdesáti osmi minutové mety by bylo hravě dosaženo.

Album sice neuhýbá z vytyčeného směru technicky nadupaného thrash metalu (k přiznaným vzorům přibyli i Slayer), kde je souhra obou kytaristů dechberoucí. Technické vyhrávky a melodické vsuvky dokáží náležitě ocenit pravděpodobně jen hudebníci věnující se podobnému stylu. Přesto překvapilo několik nových prvků. Naprosto šokuje zapojení ženského soulového sboru v úvodní Charging the Void, akustický song Mountains Above The Sun nebo prog rocková skladba Collapse, kde zpěvák David DiSanto poprvé ukazuje, že dokáže zazpívat i čistě. Rovněž závěrečná, třináctiminutová Recharging the Void s mnoha změnami stylů i temp a s důmyslným zapojením ženského hlasu je malou symfonií. Ve zdařilé mezihře připomene Pink Floyd.

Technicky brilantní muziku doplňuje neméně temná a složitá sci-fi epopej osamělého kosmonauta, který putuje nekonečným vesmírem a je zmítán svými pochybami a depresemi. Na palubě má uskladněnou molekulu, která dokáže prodloužit lidský život. Příběh je plný podobenství a metafor o pokračující destrukci života na Zemi pod vládou smyšleného tyranského režimu Cygnus, kterou pomůže náš hrdina svrhnout. Autor DiSanto zde vystavěl neobyčejně poutavý a mnohovýznamný příběh, kde dokazuje, jak moc je touto tematikou pohlcen a dlouhá léta se o ni zajímá (viz různé perské a arabské astronomické názvy).

V žánru sci-fi thrash metalu před mnoha lety nastavil laťku kanadský Voivod. V této kategorii, kde se spolky Vexovoid, Reminiscencia, Quasaborn, Graviton, Dimesland nebo Virus snaží napodobit osobitou hru Piggyho je jasně vidět, jak obtížné je se jen přiblížit na dosah. Vektor, ač si jde svou vlastní cestou, je jasným vítězem.

Pokud by tato kapela oslovila producenta mimo žánr, který by dokázal zachovat jejich dravost a vyzdvihl jejich nesporné nápady za současného zmírnění dominantního thrashového feelingu a vydoloval více poloh ze zde poněkud jednostranného projevu zpěváka, vznikla by mimořádná deska. Že se lze vymanit ze škatulek žánru dokazuje třeba poslední deska Voivod s názvem The Wake, která sdílí podobné kořeny, ale dnes kraluje na prog rock - metalovém poli. Takto jsou komplikované skladby stále obehnány vysokými a pevnými betonovými zdmi trashových riffů, posádka pochoduje ve zběsilém rytmu válečných úderů bicích pod taktovkou zuřivého, místy až black metalově znějícího velitele. Tuto pevnost fanoušek progresivního metalu či kapel typu Threshold a Dream Theater asi nikdy nezdolá, což mi přijde trochu škoda, protože potenciál rozhodně Vektor nechybí.

Bohužel, sestava Vektor se po vydání alba zcela rozklížila a zatím není po nějakých aktivitách souboru ani slechu. Můžeme si je alespoň připomenout tímto albem, které je po všech stránkách pro mě tím nejlepším, co se na poli ekvilibristického a progresivního thrash metalu za posledních 10 let urodilo. Zde vládne Vektor léta pevnou rukou a zatím mu (právem) patří vladařův trůn.

» ostatní recenze alba Vektor - Terminal Redux
» popis a diskografie skupiny Vektor

Antonius Rex - Zora

Antonius Rex / Zora (1977)

Snake | 3 stars | 07.11.2018

CD "32th Anniversary Edition", Black Widow Records BWRCD 118-2 /2009/

Lidé jsou různí a tenhle Antonio Bartoccetti je opravdu "svůj". Většina lidí by ho měla za extravagantního blázna, ale já bych byl trochu smířlivější. Řekněme, že je poněkud výstřední...

Narodil se 18. prosince 1946 a už od mládí ho zajímala filozofie, ezoterika a s ní související mystéria a záhady. V roce 1968 založil hudební projekt Jacula, se kterým o rok později natočil experimentální album "In cauda semper stat venenum". Rozhodně to není hudba pro každého, což uznal aj sám Bartoccetti a tak nechal vyrobit jen pár stovek kusů, které rozdával zájemcům o ezoteriku a různým církevním spolkům. Tenhle neúspěch ho však nezlomil, znovu se zavřel do studia a v roce 1972 vydal oficiální debut - a labutí píseň v jednom - "Tardo pede in magiam versus". Bartoccetti musel na vojnu a s Jaculou byl amen.

Během základní vojenské služby už Bartoccetti přemýšlel o novém projektu a v roce 1974 sestavil - spolu se svou životní partnerkou Doris Norton - kapelu Antonius Rex. Svoje první album nahráli pro label Vertigo, ale ten ho odmítl s tím, že je příliš temné. LP "Zora" z roku 1977 je tak vůbec první ofiko vydanou nahrávkou Antonius Rex. Album se natáčelo v domácím studiu, v šíleném kvaltu a jenom kvůli penězům, které mladá rodina nutně potřebovala a na výsledku je to znát. Dnes se o něm Antonio vyjadřuje s pohrdáním a despektem, ale zase taková katastrofa to není...

První náklad, s komiksově laděnou "rajcovní obálkou" vnadné dirigentky řídící zpráchnivělej orchestr, obsahoval jen čtyři skladby. O rok později následoval dolis (již v jednoduchém, černém obalu) s jednou skladbou - Gnome - navíc. Byla zařazena na začátek alba a přesně tak začíná aj moje cédéčko od Black Widow. Je to chytlavá elektro-pop-rocková skladba v takřka diskotékovém rytmu, s trochou nesmělého zpěvu ve špatné angličtině a pěknými vstupy akustických kytar. Líbí se mi a připomíná mi tvorbu podobně zaměřenejch krajanů Goblin. Nástup instrumentálky Necromancer předznamená monolog v italštině a když se vzápětí ozve ten nejprimitivnější rytmus bicích, jaký si dokážete vůbec představit (Goodmanovi sice nechybělo nadšení, ale jinak byl ryzím amatérem), jdu do kolen. Ruku v ruce se zahuhlaným zvukem to zní jak demo kapely z Horní Dolní, ale pozor ! Jakmile se připojí jazzový klavír Doris Norton, celé se to pročistí a skladba najednou dostane úplně nový - a vůbec ne špatný - feeling.

Za nejnudnější položku na desce považuji následující Spiritualist Seance. Název skladby přesně vystihuje její obsah a prakticky celou plochu deset minut dlouhé seance vyplňují liturgické varhany. Vyvolávání duše zemřelého v jejím závěru mi nepřijde ani zajímavé a už vůbec ne strašidelné, ale kapánek otravné. Lepšímu prožitku navíc brání i hodně špatnej zvuk. Naštěstí jde o výjimku a hned následující skladba Zora je velmi pěkná. Zpěvu je v ní znovu jen tolik, aby se neřeklo a v uvolněné instrumentální části dojde na ukázkovou spolupráci kytary a kláves. Pěkné jsou aj bicí a tak si říkám, že buď se Goodman naučil tak rychle bubnovat, nebo to za něj nahrál někdo jinej.

Historie skladby Morte al potere je spjata ještě se skupinou Jacula. Pod názvem "U.F.D.E.M." vyšla na albu "Tardo pede in magiam versus" (1972) a to není všechno. Pod jiným názvem - "1999 Mundi Finis" - se už o rok dřív objevila na singlu dalšího a ne tolik významného projektu páru Bartoccetti - Norton "Invisible Force". Tohle je tedy její třetí podoba a je vskutku děsivá. Sugestivní varhany a především nervydrásající vokál Doris Norton z ní dělají těžko rozlousknutelnej oříšek...

Tady původní vinyl končí, ovšem moje "32th Anniversary Edition" nabízí navíc ještě takřka deset minut dlouhou pecku Monastery. Pochází z roku 1980 a je to sakra znát, protože jak po stránce kompoziční, tak zvukové se zbytku alba úplně vymyká a naznačuje, kudy se bude ubírat další cesta Antonius Rex. Celá klávesová instrumentálka se točí kolem velmi pěkného klavírního motivu, podporovaného "beglajty" pořádně zkreslené kytary. Vpřed ji ženou naprogramované bicí a je to velmi, velmi chytlavé. Dokonce tak, že bych si dokázal dost dobře představit aj její taneční remix.

Na obalu vypsané obsazení je poněkud zjednodušené a omezuje se na sestavu Bartoccetti (kytary), Norton (klapky) a Goodman (bicí). Ovšem aj při letmém poslechu je slyšet baskytara, flétna, nebo vokály. Tož jsem trochu zapátral a Augusto Croce na svých stránkách uvádí ještě jména dvou spolupracujících hudebníků navíc. Měli by jimi být Franco Mussita a Angelo "India" Serighelli z kapely Il Raminghi, ovšem proč nejsou nikde uvedeni netuším.

První vydání z roku 1977 (Tickle TLPS 5013) vyšlo v nákladu 3 000 kusů. Sehnat se dá, ale je to drahé. Druhý náklad, s jiným obalem a jednou skladbou navíc už byl vyšší - rovných 5 000 kopií. Na cédéčku se to prvně objevilo v roce 1994 prostřednictvím Mellow Rec. a pak v roce 2009 díky vydavatelství Black Widow. Jejich rozkládací (triple gatefold) digipak je luxusní a byl by ozdobou jakékoliv sbírky. Ta obálka je parádní a naditý booklet obsahuje spoustu raritních (a také stylizovaných) fotografií.

"Zora" je takovou Popelkou diskografie Antonius Rex a Bartoccetti se k ní nehlásí, ale mě se líbí. Musím však přiznat, že mě hodně ovlivnilo zařazení skladeb "The Gnome" a "Monastery". Původnímu vydání bych dal dvojku, tady za tři a vyšší hodnocení si nechám propříště...

32th Anniversary Edition :

01. The Gnome (6:12)
02. Necromancer (6:28)
03. Spiritualist Seance (10:03)
04. Zora (7:42)
05. Morte al potere (6:18)
06. Monastery (9:39)

» ostatní recenze alba Antonius Rex - Zora
» popis a diskografie skupiny Antonius Rex

Black Crowes, The - Amorica

Black Crowes, The / Amorica (1994)

horyna | 5 stars | 06.11.2018

Kapelu Black Crowes jsem zaregistroval v devadesátých letech u příležitosti vydání desky Amorica. Její šokující obal se mně navždy vryl do paměti, ale jakou kapela hrála muziku jsem dlouhá léta vůbec netušil. Ještě krátce k obalu: obléci dámský klín (pipku) do americké vlajky tak, aby z horní části kalhotek trčelo černé ochlupení, tomu říkám bizarní nápad. Jelikož kapela startovala v době právě probíhající grungeové horečky, automaticky jsem ji zaškatulkoval mezi ostatní trendaře a víc po nich neprahl.

Byly to až EasyRockerovy a Balůovy recenze, které podnítily moji zvědavost, a posléze zjištěný fakt, že se o žádný grunge nejedná, ale že kapela představuje dokonalou esenci jižansko-rockového naturelu. Vlastně stačil krátký nástřel a bylo vymalováno. Moderně znějící verze Lynyrd Skynyrd byla vítána s otevřenou náručí a "trenýrková" deska zakrátko putovala směr Plzeň-Jižní Morava.

(Ještě maličkost k jejímu vydání: dle stránek firmy se mělo jednat o remasterovanou verzi s nižším DR, což jsem malinko obrblal, ale za cenu v pravdě směšnou. Přece jen jsem nechtěl pětkrát dražší originál z druhé ruky. Jaké pak bylo moje překvapení, když poštou nakonec doputoval původní výlisek.)

Se začátkem devadesátých let nebylo úplně běžnou věcí, aby člověk narazil na kapelu, která jako svoje vzory uvádí právě Lynyrd Skynyrd nebo Allman Brothers Band. Dvojice bratrů Robinsonů, kteří kapele s koncem osmdesátek vdechli život, má v sobě southern rock pevně zakořeněný a dovede ho přehrát se vší parádou a autenticitou. Třetí desku Amorica zdobí malinko modernější produkce i zdravěji vyhlížející a razantnější feeling. Možný vrchol jejich kariéry ozdobil ještě invenčnější skladatelský přístup než na předchozí The Southern Harmony And Musical Companion. Kapele nejsou cizí experimenty vně i mimo svůj country prostor. Právě díky neotřelému a až mega-souther rockovému feelingu vyznívá deska nebývale svěže a mnozí Američané berou její nákup v době vydání jako vlasteneckou povinnost z hrdosti. Další dobře poskládaná nahrávka vynáší Black Crowes na vrchol popularity v době, kdy grunge a alternativa "ničí" vše původní okolo sebe. Zvláštní, že?

Nahrávka se dá rozčlenit do několika pater. Začátek zmáknou hitovky Gone a Conspiracy. Zpomalí trojice High Head Blues, Cursed Diamond a Nonfiction. Vše se poslouchá moc pěkně, ještě lepší je druhá půle. Tu otevře klasická She Gave Good Sunflowers a na ni naváže foukací harmonikou opepřena energická jízda P.25 London. Nejhezčí místa desky přijdou v lahodné baladičce Ballad in Urgency a podobně intenzivní Wiser Time, které vystřídá country-texas Downtown Money Waster a "lynyrdovina" Descending.

Deska Amorica v sobě nese kus amerických národních tradic. Její nezkrotný jižanský feeling vás vrátí na začátek sedmdesátých let, do doby, kdy Kansas, Lynyrd a Allman patřili k tomu nejlepšímu, co nabubřelá americká kvočna strýčka Sama dokázala vysedět. Mám rád takové návraty a kapely, které mě svou atmosférou dokáží vcucnout o desítky let nazpět.

» ostatní recenze alba Black Crowes, The - Amorica
» popis a diskografie skupiny Black Crowes, The

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Credo / Against Reason

Brano
horyna:CD Grand Stand som si kupoval dávnejšie tu...

Dead Can Dance / Dionysus

jirka 7200
to horyna : jsem rád, že jsem horynovi ušetřil čas a tudíž tu nemusí psát vše sám,...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12457 recenzí
2176 skupin
170955 příspěvků ve fóru
2592 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000