Twin Age Algiers Boyer, Dustin Lanegan, Mark Arabs in Aspic Venom Inc. Epidaurus Testament Rare Bird Energit

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Deep Purple - 	 Whoosh!

Deep Purple / Whoosh! (2020)

horyna | 3 stars | 13.08.2020

Tři roky uběhly jako voda a letos tu máme nové, jedenadvacáté album Deep Purple. Tak moc jsem se na jejich novinku těšil a teď ani pořádně nevím, jak bych tuto recenzi pojal a čím bych měl vlastně začít. Tak velké rozčarování z tohoto alba zažívám, až se mi ani nechce o tom nějak sáhodlouze psát. A slovo rozčarování je v tomto případě ještě hodně mírným výrazem. Daleko lépe by desce slušel terminus - zklamání. A když už volím hned od začátku tak ostrá slova, rovnou uvedu, co si také myslím. Domnívám se, a na tom trvám od prvního poslechu až po ten včerejší poslední, že tuto desku už Deep Purple vydávat vůbec neměli. Kvalitativní propad oproti předešlé dvojici Now What a Infinite je prostě obrovský. A troufneme-li si navíc postavit onu novinku vedle nějakého rockového milníku Gillanova bandu z let sedmdesátých, a je jedno, zda to bude některý ze slavné trojice s tímto zpěvákem u mikrofonu, či jej snad budeme poměřovat s některým z gigantů období Coverdalovko/Hughesovského, sestup je pak přinejmenším kolosální.

Ale vezměme si to postupně. Myslím, že každá podobná zpráva týkající se nové nahrávky této legendární party je sama o sobě velkou událostí. Byla jí už v roce 2013, kdy po osmi letech studiového ticha vydaná kolekce Now What, dokázala pěkně nakopat ega žánrově podobně hrajícím „soudruhům“ a o které se nahlas šuškalo, že bude posledním společným posezením této party ve studiu. Ale kapela v sobě zjevně objevila novou chuť do společné práce, nadmíru entusiasmu i dostatek kreativity, aby se k nahrávání ještě jednou vrátila, tentokrát už v horizontu daleko kratším, a po čtyřech letech tak mohla vypustit další ostrou rockovou pecku Infinite. Obě tyto, elektrizujícím rockem made in Purple nabité kolekce, v sobě nesou trvanlivou pečeť kvality typickou pro Morseovské časy, jejichž prapůvod se datuje od příchodu tohoto skvělého strunotepce v polovině let devadesátých. Každá z desek obsahuje několik výborných podmanivých hitů, energií napumpovaných hard-rockových šleh i atmosféricky sošných hymnických poloh. Songy jako Weirdistan, Body Line, Above and Beyond, Blood from a Stone, Après Vous a Vincent Price z desky první, či věci jako Time for Bedlam, Hip Boots, The Surprising, On Top of the World, nebo Birds of Prey s alba číslo dva, se každému párplistovi musely zavrtat hluboko do hlavy. A jelikož je člověk/posluchač od přírody spíše optimistou než pesimistou, tak nějak logicky očekává, že by nastavená linie mohla pokračovat bez nějakého výraznějšího zakolísání i nadále.

Domnívám se, že podstata pochopení a následného přijmutí určitých rozhodnutí, která kapela musela při tvorbě a vzniku nového materiálu učinit, vychází z úhlu posluchačova pohledu směrem k těmto osobám, které je potřeba vnímat jako úplně normální a obyčejné smrtelníky. Je totiž veliký rozdíl, měřit album metrem nastaveným na dřívější úspěchy a mety, které kdysi božská kapela v minulosti absolvovala a často též překračovala. Těmto lidem je dnes více jak sedmdesát let a je tudíž vcelku pochopitelné, že to poslední, čeho se při psaní aktuálních notových osnov kapela dotýkala, je nějaká mladická průbojnost, přemíra energie, pocity spojené s hledáním nových východisek, nebo snad riziko odbočit ze své dávno vyšlapané cesty. Dle zvukového záznamu v drážkách cd uloženého, je odpověď na otázky typu – tohle myslíte vážně, neměli jste to už dávno zabalit, co má tohle být za otravnou nudnou trapnost a podobně, nakonec velice snadná, až banální. Deep Purple si dle mého názoru na své poslední desce prostě jen tak (pro radost) zlehka zajamovali a s minimem nápadů které se jim připletly do cesty, nahráli pár pohodových písniček, o kterých se domnívají, že postačují k tomu, aby naplnily minutáž potřebnou pro vydání plnohodnotné nahrávky. Tohle málo je ale strašně málo. Strašně málo k tomu, aby se posluchač alespoň přiměřeně nasytil, aby mohl spokojeně natrávit a aby měl chuť se v budoucnu s touto kolekcí kdykoli pomazlit znovu. Nahrávka Whoosh je syrový nedopečený polotovar, který pokulhává na skutečně hodně místech. To, že energeticky působí značně ochable, by se vzhledem k věku jednotlivých hráčů dalo snad ještě pochopit, ale její unavený příběh dostává nejvíce na frak právě s minimem nápadů a impotentní skladatelské invence, která je největším kamenem úrazu letošních D. P.

Přitom ta deska nezačíná vůbec špatně. První song Throw My Bones postavený na Morseově kytarové erudici s dobře zakrouceným hlavním riffem, šelestem kláves imitujících smyčce a díky všemohoucímu, který studiově znovu výborně intonujícího Gillana pevně vedl, má tendence zabodovat. I když by skladbě jako úvodnímu songu slušelo krapet ostřejší tempo, je tato skladba ve své mírně valivé zatěžkané podstatě slušným kusem. Ovšem střídmá spokojenost výrazně upadne hned u následující dvojice Drop The Weapon a We're All The Same In The Dark. Typově příliš podobné záležitosti, v nichž záchytné body aby posluchač pohledal lupou a které mají k pocitu jisté zábavy s muzikou spojené zatraceně daleko. Jistým, avšak jen částečným zlepšením se jeví píseň čtvrtá, Nothing At All. Folkový nádech absorbovaný skrze kytarové a klávesové vyhrávky, podtrhují její lidové aroma s lehce lacinou podbízivostí. Pátá No Need To Shout vychází z podobného modelu jako několik songů z desek předchozích. Hutnějšímu základu přidává jak ostrá kytara, tak tepající rytmika a neškodný klávesový podmaz. Naštěstí několik jazzových vyhrávek z pera Don Aireyho skladu alespoň trošičku vitálně živí, ale stále to není žádná úžasná přehlídka, která by vás cvrnkla do ucha. Šestá Step By Step zakončí první část alba rozděleného našimi protagonisty na dvě poloviny. Až na tomto místě začínají skrze temné mraky nudy a ležérnosti, probleskovat zaznamenaní hodnější nápady a zajímavější aranžmá. Po úvodní písni je to teprve druhá, konkurence schopná věc, která alespoň částečně zachraňuje pošramocenou pověst „vatoidní“ první poloviny alba.

Druhou půli otevírá jazzově hravá What the What, ve které zní sedmdesátiletí harcovníci jako polití omlazujícím elixírem vitality. Pulzující píseň nepostrádá značně odlehčené prvky koketující i s blues a popem, ale v protikladu k někdy dosti otravně plytkým položkám předchozím, je tento model vítaným osvěžením. Výborný Morseův kytarový riff přiváží další, chce se mi až řvát nadstandardní pecku The Long Way Round. Motiv písně mě osobně částečně připomíná milovaný song No One Came z Fireball, a jeho atmosféru bych připodobnil k jízdě v natuněném masivním tyráku, řinoucím se s plnou nádrží napříč americkým středozápadem. U devátého songu The Power of the Moon už začínám pozvedat obočí a říkat sám sobě větu – a pak že to nejde. Kapela si jak vidno schovává ty největší trumfy až do finále. Devátá položka je stran kreativnějšího vkladu nejpůsobivější. Skladatelská formula tu poodstoupila z vyjetých kolejí vstříc hledání nových směrů a východisek. Instrumentálně nesmírně osvěžující kus ozdobený v každém nástrojovém partu, rozhodně patří mezi trojici toho absolutně nej, co se na desce ukrývá. Atmosférou mí mírně upomíná píseň Above and Beyond. Desátá Remission Possible je jen minutu a půl trvajícím instrumentálním předělem, ovšem i v něm se kapele podařilo vystoupit ze své ulity a předvést několik nových tvarů a spletitějších cestiček. Poslední klasickou písní je jedenáctá Man Alive, což je opět řemeslně výborně zmáknutá skladba, s tlakem na mystičtější atmosféru i podařená aranžmá.

Ovšem do konce desky zbývají ještě dva songy. And the Address je přepracovaná verze úvodní písně nacházející se na debutu kapely. Mě osobně jaksi uniká význam jejího zařazení na novinku navíc, když pochází z pera Blackmore/Lord. Že by snad pocta těmto pánům, v případě Jona bych tomu snad i uvěřil, ovšem jako hold Ritchiemu to asi myšleno nebylo. Spokojme se tedy s tvrzením, že kapela si chtěla tento kousek zřejmě vystřihnout znovu a po svém. Nepopírám, že patří k té více povedené polovině. Osobně jeho originál neznám, páč debut D. P. mě trávicím traktem jaksi neleze, ale jestli si Steve Ritchieho part upravil dle svého, pak klobouk dolů. No a jako bonus tu máme ještě píseň Dancing In My Sleep, která patří spíše ke standardům letošní sbírky a zcela legitimně by si zasloužila čestné místo řekněme někde v první polovině desky. Jde o moderně znějící song, jehož vstupní klávesové tóny mne paradoxně odnesly až někam do časů Ptolemajovského starověkého Egypta.


Na novince skupina znovu a do třetice spolupracovala s producentem Bobem Ezrinem. Dle slov samotných hudebníků panovala ve studiu značně uvolněná atmosféra a všichni si společné sessions užili. V textech se pak odráží geologická, sociální i vztahová kritika dnešní společnosti. Dle několika málo zatím dostupných hodnocení, je deska přijímána spíše kritičtěji a se smíšenými pocity (čemuž se já osobně vůbec nedivím). Zvukově velice podařené nahrávce uděluji tři body z milosti. Sám si ale příště raději pustím sonicky méně dotaženou desku, která mne bude po hudební stránce bavit daleko víc, než tuto průhlednou a předvídatelnou kolekci, která vám při příštích setkáních v budoucnu už nebude mít co nového nabídnout.



» ostatní recenze alba Deep Purple - Whoosh!
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Gazpacho - Bravo

Gazpacho / Bravo (2003)

muf | 4 stars | 12.08.2020

Nedávno mi přistál poslední Originální kus CD do kompletní diskografie Gazpacho: Bravo. Gazpacho je pro mě objev loňského roku. Tuto partu jsem neznal, ale po obdivných recenzích jejich posledních alb jsem neodolal a nedočkavě je začal poslouchat od nejnovějších alb nazpátek. Od Soyuz po Night skvost jeden jako druhý. Stal jsem se na nich mírně závislý. Kombinují se tu různé témata, motivy a nálady. Naprosto podmanivým je Ohmeho zpěv. Starší kusy si mě zatím nepodmanily natolik, až na Bravo, které mi vyrazilo dech. Album plné zvratů a nápadů. Už v této prvotině slyším znatelný a nezaměnitelný rukopis Gazpacho. Album má rychlejší spád a kratší skladby než poslední tematické desky. Zní mi ovšem vyváženě a hodně mě baví až do konce. Věřím, že po čase se mi ještě více vryje do ucha. Za mě krásné dílo za 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Bravo
» popis a diskografie skupiny Gazpacho

McKennitt, Loreena - The Book Of Secrets

McKennitt, Loreena / The Book Of Secrets (1997)

jirka 7200 | 5 stars | 12.08.2020

Pokud se řekne „keltská muzika“ , někomu si vybaví taneční show Lord of The Dance, další si představí Clannad, Shinead O Connor či tradiční pojetí The Chieftains. Někdo si vzpomene na popem ovlivněnou Enyu, někdo na punkově laděné The Pogues. Mě se vybaví kanadská (sic!) písničkářka, hráčka na klavír, harfu a akordeon - Loreena McKennitt.

Ta, ovlivněna svými irskými předky, jala se důkladně studovat tuto kulturu. Balzámem na duši byly její folkově laděné desky z osmdesátek. V letech devadesátých se její inspirační okruh rozrostl a krom irské lidové hudby se nechala ovlivnit mj. arabskou kulturou. Její alba byly také jakýmisi zhudebnělými cestovními deníčky z míst, kudy vedla její pouť.

Obdivoval jsem i její přístup ke světu showbussinessu.První desky si produkovala a vydávala sama na vlastním labelu Quinian Road, veškerou reklamu si zajišťovala sama koncertováním po malých klubech nebo prodejem desek formou bazaru. Později se dohodla s Warner Music na distribuci za pro ni výhodných podmínek. Takto si zachovala uměleckou svobodu a nikdo s ní nemohl manipulovat.

V devadesátkách se její tvorba protnula se zájmem posluchačů poznávat muziku rozdílných etnik a kultur a její desky z té doby se prodávaly v milionových nákladech. Asi nejznámější v té době byla mnou recenzovaná deska The Book of Secrets, poslední z trilogie „cestovatelských" alb.

Deska byla natočena ve studiu Petera Gabriela, na jejím vzniku se podílely desítky muzikantů, kteří svými hudebními nástroji z různých kultur obohatili celkové vyznění. Zvuk se poněkud vzdálil folkovým začátkům desek z osmdesátek, na tomto albu je velmi košatý, s bohatými aranžemi a výraznou rytmickou strukturou. V každé skladbě jsem při pozorném poslechu objevoval nové a nové nástroje - akustické kytary, flétny, housle, bouzouki, mandoly a mnohé další. Hlas Loreeny byl nahalován a trochu více zapuštěn do étericky znějící muziky.

Instrumentálky Prologue nebo Marco Polo ovlivněné arabskou muzikou mi připomněly tvorbu Dead Can Dance. Hlavním hitem na této desce se však stal Tanec maškar (The Mummers' Dance), který útočil na hlavní příčky světových hitparád a dočkal se několika tanečních remixů. Další instrumentálka La Serenissima pro změnu vybídla fantazii svou barokní náladou k představám plavby kanály starověkých Benátek. Při poslechu překrásné balady ze starověké Anglie si nezapomeňte otevřít text zhudebněné básně Alfreda Noyese – to je vskutku dojemná, až horrorová love story! V Skellig a Dante's Prayer se zpěvačka navrátila k irsky znějícím melodiím. Velmi sugestivní náladu ze svého nitra uvolnila i Night Ride Across The Caucasus (Noční cesta přes Kavkaz). Zvídavější posluchač na jejím webu mohl stáhnout brožurku, kde autorka všechny své inspirace k jednotlivým skladbám detailně rozebírala.

Závěrem : inspiračně velmi pestrá deska v éterickém oparu (nejen) irské a arabské muziky ve spojení s nepodbízivým popem. Precizně hudebně i zvukově vyšperkované album naleštěné masteringem Boba Ludwiga. Pro večerní relaxaci velmi vhodný tip.

» ostatní recenze alba McKennitt, Loreena - The Book Of Secrets
» popis a diskografie skupiny McKennitt, Loreena

Hackett, Steve - At the Edge of Light

Hackett, Steve / At the Edge of Light (2019)

Brano | 5 stars | 11.08.2020

Všetko to začalo inzerátom v časopise Melody Maker,ktorý znel "A Able Accordionist...".Skupina Genesis práve vtedy hľadala nového gitaristu namiesto Anthonyho Phillipsa,ktorý to vzdal pre trému počas verejných vystúpení,takže Steva Hacketta pozvali na skúšku,ten okamžite presvedčil a už ako plnoprávny člen skupiny sa podieľal na nahrávaní albumu Nursery Cryme(1971).V Genesis zotrval do roku 1977,kedy po albume Wind&Wuthering oznámil odchod z dôvodu nedostatku tvorivého priestoru.

Napriek tomu sa počas svojej bohatej sólovej kariéry opakovane vracal k plodným rokom svojho pôsobenia v Genesis.A to či už vo forme playlistov koncertov,alebo vydaním štúdiových albumov Genesis Revisited(1996) a Genesis Revisited II.(2012) za ktorým nasledovalo veľmi pôsobivé koncertné spracovanie.Steve,povzbudený týmto úspechom, bol zjavne pri chuti a počas piatych rokov doslova vychrlil tri výborné albumy z ktorých najlepší je práve ten posledný-At The Edge Of Light.

Úvod je v odvážnom orientálnom štýle a samozrejme nemôžu chýbať kvílivé gitarové sóla.Steve ich priam sype z rukáva.Beasts in Our Time odštartujú hutné symfonické aranžmány evokujúce napínavý soundtrack.Steve spieva za doprovodu akustickej gitary.Atmosféru vyhecuje sólo na saxofón a v ďalšom kole na gitaru.Skladba na záver naberá na obrátkach zásluhou Stevových divokých gitarových riffov.Paráda!Under the Eye of the Sun je v znamení priam Yes-ovských zborových vokálov.V inštrumentálnej časti snivú atmosféru 12- strunovky umne striedajú rytmickejšie pasáže so všadeprítomnou Hackettovou sólujúcou gitarou.

Steve Hackett a gospel?!? A prečo nie?Ústna harmonika ako z nejakého westernu a božské hlasy sestier McBroom-ových.Durga a Lorelei to poriadne rozbalili!Those Golden Wings je 11 minút absolútnej blaženosti.Orchestrálne aranžmány,akustická gitara,Steve + sprievodní vokalisti...a znovu ten cinema efekt ako v skladbe Beasts in Our Time.Stevova gitara kvíli,narieka tak s citom a tak naliehavo až mi nevdojak zvlhli oči.Pokiaľ hľadám vreckovku už sme niekde v Azerbajdžáne za zvuku sitar a ďalších špecifických etno-nástrojov,ktoré si nedovolím ani vymenovať.Znie mi to ako balalajka,ale nie je to balalajka.Nasledujúca Hungry Years je napriek názvu celkom veselá pesnička,ani sa nenazdám a nohy mi samé podupávajú do taktu.

Keď som prvýkrát počul tento album,tak som slintal ako Goro biely pes,ktorý práve zhliadol svoju paničku.Vedel som,že je len otázkou času,kedy mi CD pristane v mojej zbierke.Ak toto nie je majstrovské dielo,tak potom čo už je?

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - At the Edge of Light
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Sylvan - X-Rayed

Sylvan / X-Rayed (2004)

EasyRocker | 5 stars | 10.08.2020

Období po přelomu milénia zastihl Sylvan v mimořádném tvůrčím rozkvětu. Další magicky slitý elixír z jejich dílny, X-Rayed, je časově vetkán mezi skvostné sbírky: Artificial Paradise a Posthumous...., které jsem si vzal na paškál v týdnu minulém. Žádné strachy, ani tady nebudete litovat.

Už So Easy nese hodně typický rukopis. Poklidně, zlehka tanečně tepající rytmická sekce graduje a pak se vznese a drásá kovovými orgiemi a malebným kytarovým sólem, a zas utichá... Moderní ráz celé desky pomohl zhmotnit i host Jens Lück - a už tady čaruje. Glühmann je nade vším jako soudce - fakt easy, nebo spíš zešílíme, a najdeme cestu ven? . So much More je osudově odevzdanou baladou. Fatální střet naříkajících hlasivek a chladivého klavíru. Přehlídka potemnělých riffových kaskád rytmických přemetů a obskurních meziher a okének... Lost rafne a nepustí - málem jako bychom přistáli na "Awake" od DT. Glühmannem a sólovými duety odjištěná a až prosluněná You Are vede do kouta, kde se už baží na naději a osvobození. Že jsou skladby vždy vlastně protipóly, dokládá přes devět minut Fearless, emocionálně stupňované jako příboj - i když tlak lehce zchladí syntetická intermezza. Belated Gift: otázky, které vás zavalí, jenže řešení je vždy nejisté. Vzpomenete na Questions z Posmrtného ticha? Bez poznámky, značky a výjevu... je to všechno...? U 3minutové Today to depresívní dno jasně ohmatáme. Through My Eyes zase využívá onen sylvanovský kolotoč, kde skladby - řada se tak nějak vyrovnává, reaguje na ty předchozí... Těch sedm minut ještě nepomůže ze dna, ale místo bezmoci všechno zadupe vztekem a zlostí. Given - Used - Forgotten - jasný hudební vrchol mezi ´rentgenovými paprsky´. Nadýchaná klavírní overtura a pak se tasí elitní arzenál - kovové hřmění, vypjatá Glühmannova okénka, klenoucí se přes velké, jasné melodie. Úřadují však i atmosféry, vše jemně ponořeno v Lückových mašinkách Ale nikde se moderna tak nezjevila jako na startu a právě tady. Cit pro odzbrojující, explodující finále nezmizel ani tady, a tak osm minut This World is Not for Me po klidném vstupu velkolepě vrcholí úplnou sólovou tsunami, všichni odevzdali duše i nástroje, a nic neunikne.
Nad sebou zřím milion hvězd... a všechny jsou tvé. A co zůstalo pro mne...?

Další exkluzívní hudební nadílka. Pětice nás vede jako mlžnou clonou a není jasno, v jakém času a dimenzi vlastně jste. Sylvan sice loví ze všech vod, ale výsledná látka je extrémně návyková a navíc s bravurní skladatelsko-aranžérskou nadstavbou. Nepatrně více jásám u albového předchůdce a hlavně následníka... těžko voliti, ale jsou to Sylvan! 5/5

» ostatní recenze alba Sylvan - X-Rayed
» popis a diskografie skupiny Sylvan

Clarke, Stanley - Griffith Park Collection

Clarke, Stanley / Griffith Park Collection (1980)

stargazer | 4 stars | 09.08.2020

The Griffith Park Collection je projekt, který vznikl na popud jednoho z nejlepších světových bubeníků jménem Lenny White. Tento projekt je jeho takzvané "dítě", autorsky je zastoupen na dvou tracích ze šesti, navíc se zhostil i role producenta a tuhle partu hudebnků dal dohromady. Proto se trochu divím, proč je album TGPC v portfoliu Stanleyho Clarka.

Album bylo vydáno v roce 1982, v době, kdy snad všichni koketovali s modními syntezátorovými opičárnami, tak Lenny White a jeho parta se vydala úplně jinou cestou.
Deska TGPC je ryze akustickou jazzovou prací v obsazení bicí, piáno, kontrabas, tenor saxofon, lesní roh, nebo trubka.
V době nahrávání, kapela stihla tyto songy vytvořit na první, maximálně druhou dobrou. To svědčí o chemii a entuiazmu mezi hudebníky.
Nejvíc se mi líbí song Why Wait, na bluesovém podkladu jazzují dechy Freddieho Hubbarda/trubka, lesní roh/ a Joe Hendersona/tenor saxofon/ a na piáno hraje Chick Corea.

TGPC je skvělé akustické jazzové dílo, které není v období kolem roku 1982 samo. Lenny nelennil a vydal další akustické skvosty: Echoes of an Era / stejná sestava + zpěv Chaka Khan /, pak TGPC In Concert, což je, co do výkonu hráčů super záznam, ale zvuková kvalita je trochu horší.
Tenhle projekt je u mě za čtyři brundibáry.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Griffith Park Collection
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

R.E.M. - Out of Time

R.E.M. / Out of Time (1991)

EasyRocker | 4 stars | 06.08.2020

V 80. letech zůstávala Stipeova družina na špici zejména univerzitní alternativy v zámoří. Zůstali oddáni undergroundové patině. Prolomilo to až Out of Time. Z časů, kdy celý žánr na čele se Seattlem vyšel vstříc major labelům a jeho hudební poselství pak určovala hudební trendy řadu let.

Buckovy houpavé kytarové smyčky a vřelý Stipeův proslov - nemá smyl nic si namlouvat - už Radio Song vyzývavě křičí o hitové ambice. Ano, nad kořeny Littova produkce a špetka funku i folku už posílají jejich hudbu k masám. Kdybych měl spočítat, kolik jsme na střední napařili na Losing My Religion... Obří, akustický hit a Stipe ho korunuje tématy ztráty víry a pocitem nejistoty. Naléhavé varhanní pulsy Mikea Millse se v Low krásně potýkají s Berryho perkusemi a dokonce congy a akustikami. Velebný klid, otevírající prostor mistrnému Stipeovi. Kytarově-klavírní veselí a má srdcovka Near Wild Heaven. R.E.M. jako by se tu zúčastnili Woodstocku a je to dokonalá pocta kalifornským 60tkám. V Endgame čtyřka odhalila své country-folkové ambice. Další pozitivisticky varhanní Shiny Happy People s hostující Kate Pierson (jinak B-52-s). Dlouho jsem ten rádiový hit nějak nebral, leč mocný čas to srovnal. Belong je další mistrnou folkovou létavicí, tady se Buckovy akustiky a sbory vyřádily dosyta. I u Half a World Away na poklidném country gruntu kouzlí Stipeovo hrdlo. Texarkana je aranžérsky mimořádná - ale přišla mi vždycky nejslabší. Sbory, varhany, housle... nějak se pokaždé ztratím a ne najít nit. Citlivě vystavěná poloakustická balada Country Feedback odhalí nikoli průměrný um páně frontmana. Me in Honey, to je neústupný dupot a úder na solar, ale ani tady neopustili zcela folk. Splašené tempo, mířící do fade-outu...

Zásadní album, z doby těsně před explozí a ani Stipe a spol. netušili, jaké popularity dosáhnou jejich následné studiové zářezy. Tady se rozmýšlím mezi 4 a 5, ale rád zaokrouhlím hore. Mnoho se v těch drážkách děje.

» ostatní recenze alba R.E.M. - Out of Time
» popis a diskografie skupiny R.E.M.

Kansas - The Absence Of Presence

Kansas / The Absence Of Presence (2020)

horyna | 5 stars | 06.08.2020

Čtyři roky starou, dnes už předposlední desku amerických Kansas The Prelude Implicit, lze s trochou nadsázky označit nálepkou - Album roku 2016 v oboru sofistikované hudby. Tento báječný výtvor, kdysi ikon žánru jižanského rocku, prokázal nejen životaschopnost souboru i bez dvojice dlouhodobě nepostradatelných individualit Steva Walshe, respektive Kerry Livgrena, ale i snahu a entuziasmus přijít "na stará kolena" s brilantně sestavenou sbírkou, velice silných a žánrově pestrých písní.
Kansas tímto svým počinem dokázali rozdrtit na padrť ega služebně daleko mladších spolků a některé kolegy, jejichž studiová premiéra spadala zhruba do stejné doby jako Yes, či Uriah Heep, dokonale zahanbit.

Letos tedy přicházejí Kansas znovu se svou kůží na trh, aby se pokusili o nemožné. Dobýt podobně vysokou metu, bývá po obzvláště vydařené kolekci neskutečně těžké. V téměř totožné sestavě jako minule, jen s jednou kosmetickou změnou na klávesovém postu, kde odcházejícího Davida Maniona vystřídal Tom Brislin. Ten do Kansas zapadl naprosto dokonale a přinesl několik drobných, významově však o to podstatnějších změn. Jeho progresivnější cítění proniklo do několika pasáží určitých skladeb celkem výrazně a malinko pozměnilo jejich charakter směrem k technicky dokonalejšímu konečnému vyznění. Brislinův přehled, zkušenosti i malinko muzikálnější pojetí, vlilo do tvorby kapely novou krev a přineslo jasně oživující prvek, který s výjimečnou skladatelskou průpravou, dodává novým skladbám drzejší energetický potenciál. Brislin se na novince podílel i skladatelsky a jeho specifický záběr hodnotím kladně především v bouřlivě dravém instrumentálním kousku Propulsion 1 a ještě podstatněji v naprosto nečekané poslední hitovce The Song the River Sang, ve které diváka dráždí rovněž svým brilantně posazeným vokálem, jelikož tuto píseň i vlastními silami nazpíval. Ta v sobě pak protíná široké stylové spektrum, ležící na progrockové linii, mísící též prvky AOR a překvapivě i popu. Atmosféra písně v sobě nese otisk pětatřicet let starých děl krajanů Toto a zůstává velmi důstojnou tečkou tohoto alba.

Alba, jehož skladatelské otěže v rukou pevně drží druhý kytarista Zak Rizvi a i když se to může zdát banální a nepravděpodobné, jelikož právě tento člověk patří relativně mezi nováčky v souboru, dokázal právě on do dávných dob Livgrenovských Kansas proniknout s tolik potřebným citem a zaujetím. Díky buldočí vytrvalosti mohl tak nové dílko snadněji přetavit pro potřeby dnešních dnů, aniž by "svou" bárku nějak znatelně kormidloval mimo teritoria daná majstrštykem Leftoverture.

Čas a místo této epochální desky na novince nejlépe vystihuje úvodní titulní track, v němž jsou ingredience prapůvodních Kansas namíchány v tom nelepším možném poměru. Ragsdaleovy housle znovu vytváří tolik známé a omamné melodické pnutí, jako dříve onen strunný nástroj v rukou Robby Steinhardta. Okouzlující linky kytar a kláves spolu úzce spolupracují, navzájem se harmonicky podporují a občas i s velkou vervou soupeří. Ostatní písně nejsou na prvních několik poslechů příliš dobře identifikovatelné a jejich shodný charakter dlouho našeptává posluchači, že tento rok o nic objevitelského nepůjde. Ale tento jev je jen povrchní. Je to klasický příklad lehkovážného přístupu diváka, v němž se odsoudí nové dílo, aniž by doznalo důkladnějšího průzkumu a potřebného ponoru. Při pravidelném podávání léku The Absence of Presence po určitou časovou dobu, začnou látky obsažené v roztoku tohoto elixíru pozvolna účinkovat, až se jednoho dne může pacientovi klidně dostavit anamnéza závislosti. Jisté kouzlo se poté dá vcelku rychle odhalit u sugestivní balady Memories Down the Line, s fantasticky frázujícím Ronnie Plattem a pocitem posluchače stoupajícího po nebeských schodech za účasti dojemného dvoj sóla kytary a houslí, nebo u druhé, dynamičtěji pojaté Throwing Mountains, která nezastírá ambice kapely přesvědčit diváka o své instrumentální nadřazenosti. Osobně jsem nalezl velké zalíbení v druhé polovině desky a skladbách, jako jsou moderněji střižená Circus of Illusion, s bravurní houslovou stopou, nebo harmonické Animals on the Roof, kde se Platt svou vokální technikou a tolik příjemnou barvou, nechtěně povyšuje i nad Steva Walshe. A samozřejmě onen poslední, výše zmiňovaný Brislinův zlatý hřeb.

Letošní Kansas (mě) rozhodně nezklamali. Nejen, že dokázali potvrdit své výsadní postavení mezi prog-rockovou elitou současnosti, ale jejich další sada nových skladeb v sobě znovu váže podobně velkou dávku osobitosti, invenčního základu a muzikálního fištrónu, jaký kapela předváděla už na svém debutním pilíři před šestačtyřiceti lety. Bravo!

» ostatní recenze alba Kansas - The Absence Of Presence
» popis a diskografie skupiny Kansas

Black Star Riders - Another State of Grace

Black Star Riders / Another State of Grace (2019)

jirka 7200 | 2 stars | 05.08.2020

Na zatím poslední studiové řadovce Another State Of Grace z roku 2019 se opět posunul celkový výraz kapely Black Star Riders směrem k melodickému soft rocku okořeněný tu a tam ostřejší kytarou. Prim získaly jednodušší aranže a zdůrazněny byly melodické refrény.

Na celkové změně soundu této partičky měl jistě i svůj díl producent Jay Ruston, který předchozí desku Heavy Fire jen mixoval, tuto současnou však navíc produkoval, nahrával a upravoval aranže. Současně pracoval na nové desce glam metalových Steel Panter a pravděpodobně něco z té přímočaré jednoduchosti přenesl i na zatím poslední album Jezdců. Mě více zamrzel odchod Damona Johnsona na sólovou dráhu, ten totiž do skladeb na předchozích albech vždy otiskl trochu bluesové a jižanské zemitosti. Přátelské vazby s Rickem to však nenarušilo, oba dva spolu nadále vystupují s akustickými kytarami ve společném projektu. Nahradil jej zkušenej Christian Martucci ze Stone Sour, kterej s Warvickem vytvořil nový skladatelský tandem. Nebyla to jediná rošáda - na bubenické sesli usedl Chad Szeliga (Breaking Benjamin), tato změna byla však jen kosmetická, na celkový projev souboru to nemělo téměř žádný dopad.

Již na minulé desce jsem chválil management, jak pestře a vyváženě sestavil songy na albu. I tentokrát Jay Ruston odvedl dobrou práci. Pět pop rockových songů (1,5,6,8,10) s aspirací na zařazení do denní rotace běžných rádií bylo zamícháno mezi neméně chytlavé písně avšak s hutnějším výrazem, které měly navodit rockovější atmosféru. Another State Of Grace a Ain't The End Of The World je v podstatě jediným hard rockovějším ohlédnutím za Thin Lizzy a irskou melodikou. Těžkotonážní hard and heavy kabátek s hammondkami v pozadí muzikanti oblékli skladbě Underneath The Afterglow . Na současně znějící moderní melodický metal vsadila Standing In The Line Of Fire a hitová odrhovačka Poisoned Heart.

Závěrem : Black Star Riders se posunuli do role žádaného koncertního taháku, zaštítěného kytarovou legendou Scottem Gorhamem a rtuťovitým frontmanem Rickem Warwickem. Za ta léta nashromáždili dostatek materiálu, aby utáhli celý set bez převahy coverů od Thin Lizzy, i když i na ten občas dojde. Proměnili se však v soudobý rockový mainstream, který se sice dobře poslouchá, ale starší ročníky pravděpodobně neosloví. Snaha zaujmout každého této kapele v mých očích trochu láme vaz.

» ostatní recenze alba Black Star Riders - Another State of Grace
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders

Sylvan, Nad - Courting the Widow

Sylvan, Nad / Courting the Widow (2015)

Brano | 4 stars | 05.08.2020

Tento album je doslova požehnaním pre fanúšikov gabrielovských Genesis.Nad Sylvan je podivný chlapík so zvláštnym imidžom,tentoraz "prevtelený" do vdovy,veď príbeh sa odohráva v 17.storočí.Aj to je dôkaz,že svoju rolu prežíva naozaj intenzívne.Pripomína mi to Petra Gabriela,ktorý na koncertoch Genesis vždy prekvapil nielen publikum,ale aj svojich spoluhráčov na pódiu nejakým šokujúcim prevlekom.Tiež na to spomína Phil Collins vo svojej knihe.Ako príklad uvediem ženské šaty a masku líščej hlavy,alebo legendárneho Slippermena-bizarné chodiace monštrum celé ovešané varlatami.Aj Nadov vokálny prejav je značne "genesisovsky" teatrálny,čo mne osobne len a len vyhovuje.Navyše je aj mimoriadne variabilný,schopný zobraziť celú škálu nálad a detailne vyšpecifikovaných emócií.

Steve Hackett, Gary O'Toole, Rob Townsend, Nick D'Virgilio, Nick Beggs, Roger King a Roine Stolt..to sú slávne mená muzikantov,ktorí nahrávali tento album a myslím,že nepotrebujú už žiadny ďalší komentár.Čo meno,to pojem!Album ma baví od začiatku do konca,hluché miesto tu nenájdete.Najdlhšia kompozícia,22 minútová To Turn the Other Side,sa mi zdala spočiatku zbytočne natiahnutá,ale zdanie často klame.Postupom času a s pribúdajúcimi posluchmi som aj tu stále objavoval niečo nové a skryté,čo mi pri predošlom počúvaní nevdojak uniklo.Subjektívne mám najradšej skladby Echoes of Ekwabet a Where the Martyr Carved His Name,ale album ako celok pôsobí veľmi kompaktne,takže je veľmi ťažké vybrať to naj.Veľmi milo pôsobí skladba Ship's Cat aj so záverečným zamňaukaním.Túto pieseň má rada aj moja žena a keď počúvam tento album,tak sa vždy na ňu teší.
Album má dobrý zvuk a je vyslovene návykový!Keď vás chytí do svojich osídiel,už sa z nich len tak ľahko nevymaníte!

Vdova sa plaví cez Atlantik za svojim osudom.Proti svojej vôli.Ako bude príbeh pokračovať?To sa dozviete na nasledujúcom albume The Bride Said No.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - Courting the Widow
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

Frisell, Bill - Rambler

Frisell, Bill / Rambler (1985)

luk63 | 4 stars | 05.08.2020

Jedna z ranných nahrávek Billa Frisella. Album Rambler z roku 1985 se vyznačuje především tím, že na něm mají hodně prostoru dva hráči na dechové nástroje (Kenny Wheeler trubka a Bob Stewart tuba). To není pro tohoto jazzového kytaristu příliš typické, o to ale je to v jeho katalogu zajímavější a výjimečnější deska.

Otvírák alba, skladba "Tone", dokládá má slova z úvodu. Oběma žesťům sekunduje výborná kytara, u níž Bill použil poměrně dost zkreslený zvuk. Celek tak vyznívá trochu agresivněji - skvělá, mistrně prokomponovaná a zvukově bohatá věc. "Music I Heard" se omezí na pochodově jednotvárné tempo. Jde o účelový (a účelný) kontrast - záměrné a sympatické zjednodušení nejen rytmické (Jerome Harris bass a Paul Motian bicí), ale celkově. Titulní "Rambler" je klidné pohrávání si s motivem, jemná melodie má navrch. Kytara už hezky klouže (jak jsme u Frisella zvyklí) a střídá se s trubkou, tuba si pobrukuje. V podobném, jen více free duchu, navazuje "When We Go". Ještě volněji je strukturovaná "Resistor". Kytara opět zdrsněla, dechy i rytmika se stále pohybují v oblasti freejazzu, a osobně si skladbu řadím do škatulky s fusion experimenty.

Závěr desky obstarávají poklidné "Strange Meeting" a "Wizard of Odds". Obě pokračují s jemnými nuancemi v nastoleném trendu a proto možná už nedokážou tolik upoutat mou pozornost. Preferoval bych proto v této fázi alba něco divočejšího. I tak jde o velmi příjemný poslechový zážitek.

» ostatní recenze alba Frisell, Bill - Rambler
» popis a diskografie skupiny Frisell, Bill

Emerson, Lake & Palmer - Trilogy

Emerson, Lake & Palmer / Trilogy (1972)

bullb | 5 stars | 04.08.2020

Možno sa budem opakovať, ale stále platí: „Historia magistra vitae“, v preklade „História je učiteľkou života“. Takto to kedysi (skrátene) povedal Cicero (aj moja učiteľka dejepisu).

Tento bombastický úvod má znamenať len jedno: Chcem pripomenúť album, ktorý vyšiel v roku 1972 (to je tá história). Prvýkrát som ho počul ako adolescent, napriek tomu zanechalo vo mne hlboký dojem, ktorý časom sa pretavil do trvalej hodnoty najvyššej kvality. Iní prisahajú na „Kartinky“, alebo Tarkus. Ja zase na Trilogy, dokonca až do takej miery, že odmietam počúvať alternatívny album od Jakko M. Jakszyk. (V zbierke mám remix z roku 2016, ktorý má spomínaný alternatívny album).

Hudba na Trilogy je jedinečnou zmesou melódií, technicky absolútne dokonale prezentovaných triom Keith, Greg, Carl. Nie sú nováčikovia. Emerson známy z The Nice pôsobil v podobnom triu s obsadením Lee Jackson – basová gitara a Brian Davison – bicie. Poslední dvaja si zahrali opäť v inom triu nazývanom Refugee, kde klávesy obsluhoval Patrick Moraz. Náročky uvádzam tieto tri zoskupenia hrajúce v trojčlennom obsadení. Cieľom je porovnať, ajťák by použil slovo analyzovať. Núka sa tu odpoveď, že keď hrajú v obmedzenom obsadení (trio), tak je to tá istá hudbu. Opak je pravdou !

Koniec šesťdesiatych a začiatok sedemdesiatych rokov často prinášal hudbu a efekty tak, aby šokovala a ohurovala. Podľa mňa práve prvé tri LP od El&P platne patria do tejto kategórie. Štvrtá Trilogy sa mi z toho dôvodu javí ako iná, kde virtuozita je v symbióze s kompozičným majstrovstvom. Prvá strana LP začína “tlkotom” srdca, neskôr sa zistilo, že ide o basovku Grega Lake. The Endless Enigma part 1. je dokonalá vo výraze, zmenách rytmu a nádhernou melódiou. Nasleduje Fugue a v nej excelentný Emerson. The Endless Enigma part 2. ukončí tú “ostrejšiu” časť a nádherná From the Beginning ukáže lyrickú až skoro popovú tvár ELP, presnejšie autora Grega Lake. The Sheriff začína efektným krátkym vstupom bicích s prechodom do ležérnej melódie a končí v štýle honky tonk piano. Vyšinutá Hoedown ukončí v prípade vinylu prvú stranu. To je preto, aby poslucháča pripravila na titulnú Trilogy, ktorá má v sebe esenciu toho najlepšieho z najlepších. V podobnom duchu sa nesie Living Sin. Nasleduje záver s názvom Bolero. Áno, je to analógia so skladbou od Maurice Ravela. Pre mňa je kladom, že je tu málo inšpirácií z tzv. vážnej hudby, aj keď spomínané Hoedown je od Aarona Coplanda.

Kto sa dočítal až k tomuto miestu, tak tomu prezradím, že na Trilogy poznám takmer každú notu. (nie som hudobník, ide o prirovnanie). Netuším počet počúvaní za tých niekoľko desiatok rokov. Emerson, Lake and Palmer na Trilogy ukázali to najlepšie a najkvalitnejšie z ich tvorby. Spomína to aj Greg Lake, že ide o ich najvydarenejší album. A ja s ním súhlasím.

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Trilogy
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer

Conception - State of Deception

Conception / State of Deception (2020)

horyna | 4 stars | 04.08.2020

Letošní rok se nese na vlně návratů velkých metalových jmen devadesátých let. Po stěžejním studiovém comebacku jedné z vůbec nejcharismatičtějších ikon žánru, na vysoké technické úrovni hrajících Psychotic Waltz, tu máme po loňském ep i plnohodnotnou práci norských power-progresivistů Conception. Ti se letos vracejí po dlouhých dvaceti třech letech a podobně jako parta Budy Lackeyho v naprosto vrcholné formě.



Už při letmém pohledu na přebal aktuálního lp musí být všem znalcům dřívější tvorby této kapely, ale i Khanova předešlého působiště u Američanů Kamelot jasné, jakými cestami spletitosti se budou ubírat hudební myšlenky naší čtveřice. Ano, nové songy na tomto nosiči budou podobně pesimistické a trudné, jako je temná malba aktuálního díla. Roy Khan si právě z Kamelot odnesl ne zrovna pozitivní náhled na dnešní svět a zrcadlově příbuzné pocity velice sugestivně převtěluje i do nových Conception. Tolik známou a působivou epiku desek Parallel Minds, či In Your Multitude, letos nahrazuje tragika, osudová nevyhnutelnost a až hmatatelná temnota. Avšak tím také veškerá podobnost s touto, dnes už zase průměrnou, kolovrátkovsky nudnou skupinou zpoza velké louže končí. Hlavní leader a mozek Conception Tore Ostby, je naštěstí zcela jiného skladatelského formátu než Thomas Youngblood a "své" hochy vede po mnohem sofistikovanějších cestách osudu, než jeho americký protějšek.



Už během první písně (po kapku fádním symfonickém Intru) Of Raven And Pigs, dostává posluchač pocit něčeho jen těžce uchopitelného. Touha průzkumu nových teritorií je u letošních Conception právě v tomto úvodním songu zřejmě nejhmatatelnější. Nervně roztříštěný pocit nesourodých, avšak do sebe navzájem dobře zapadajících tónů dává na srozuměnou, že se kapela nehodlá uzavírat novým vlivům z venku. Přece jen uplynulo víc jak dvacet let a zkušenosti i pocity prožívá věkově zralý člověk na docela jiném vývojovém stupni. Novinku tak není lehké exaktně kategorizovat a to ani v poměru k dvojici technicky předimenzovaných alb projektu Ark. Dvojice dalších skladeb Waywardly Broken a No Rewind, přináší naopak spíše klasický, na výborných riffech postavený model minulosti, ale aktuální zvuk (mimochodem velice povedený) a děsivě spletité spektrum klávesových zvuků, usazují tyto písně na trochu jinou kolej. Vlastně podobné je to pak s celou deskou. Dalo by se tedy tvrdit, že aktuální novinka navazuje blízko místům, kde poslední nahrávka Flow končila. A i když letošní pokus nezní tolik charakteristicky a v konečném důsledku není ani tolik objevný, jako byl onen jedinečný skvost ze závěru jejich první periody, punc jedinečnosti a nevšedního zážitku přesto nepostrádá. Navíc Roy Khan zase jednou všem neumětelům dokazuje, proč právě on znovu patří mezi největší zpěváky naší doby.



Conception se tedy konečně vrátili a dokonce ve své původní sestavě. Kdo chce, může tento návrat označit comebackem roku, který si v reálné podobě dokázal skutečně představit asi jen málo kdo. Deska se rozhodně povedla a kniha s příběhem této jedinečné party ze severu je znovu otevřena. Už teď se těším, jak bude vypadat její další kapitola.

» ostatní recenze alba Conception - State of Deception
» popis a diskografie skupiny Conception

Airbag - A Day at the Beach

Airbag / A Day at the Beach (2020)

horyna | 5 stars | 03.08.2020

Severské země jsou v prog-rockové škatulce značně neprozkoumanou oblastí. S vyjímkou mocného Švédska, kde se během devadesátých let začaly nové spolky rodit jako houby po dešti a média všeho druhu tyto tlačila do popředí zájmu jako buldozer obrovskou hroudu hlíny, okolní státy žádné výrazné želízko do ohně nabídnou nedokázaly. Nebo alespoň ne takové, které by se nějak výrazněji zapsalo do tehdejších hudebních análů. Ze sousedního Norska mi kdysi dávno padly do oka jen power-progresivisté Conception, posléze Ark a v melodičtějším segmentu součatsníci Europe, TNT.

V posledních letech, možná už dokonce desetiletích, se i tady líheň obdobně zaměřených souborů začala značně rozrůstat. Kromě mimořádně oblíbených, k sedmdesátým rokům vzhlížejících Wobbler, zde bodují i náladotvůrci Gazpacho a nově též mimořádný objev posledních let, kapela Windmill, jejichž sláva stoupá strmě vzhůru a jestli jim nasazená fazóna vydrží i nadále, bude jednou budoucnost patřit právě jim. Mezi vyvolené a zároveň umělecky nejambicioznější soubory, je nutno připočítat i dávný Pink Floyd-ovský revival, kapelu Airbag.

Ti vydali před pár dny páté studiové album A Day at the Beach, na němž prezentují svůj postupný odklon od učitelů P. F. zatím vůbec nejzřetelnějším způsobem. Velice pozitivní kritiky ze zahraničí mluví jasnou řečí a dle místního hodnocení stopuji, že ani našinci není jejich současný postoj cizí. Po podpisu smlouvy se společností Karisma Records a sérii ep, na nichž získávala kapela postupně ostruhy a nabírala vítr do plachet, byla tvůrčí snaha korunována prvním regulérním albem Identity. Ale až desky The Greatest Show On Earth a Disconnected dokázaly posunout tvář této party k novým, patřičně inovativnějším horizontům. Airbag se pozvolna zdokonalovali a získávali pevnou půdu pod nohama.

Letošní novinka je jejich nejdospělejším, nejvyrovnanějším a nejctižádostivějším projektem. Kluci pochopili, že i malinko svižnější tempa jsou v jejich podání natolik obdivuhodná a silná, aby dokázaly posluchače patřičně emočně uchopit a pozvolnou stupňující se dynamikou jej náležitě přitlačit na zeď. Hlavním nástrojem, který má za úkol se o posluchače "starat", jsou stejně jako v minulosti klávesy. Naprogramované zvuky, nasamplované hlukové bariéry, ruchy všeho druhu, ale i uklidňující, floydovsky sentimentální plochy, vytvářejí napříč celou nahrávkou směsici jen těžko slovy popsatelných pocitů. Jsou to koláže zvuků, barev i harmonií. Aranžérsky mimořádně připravená kapela, dokáže z této polohy vytěžit maximum na celé hrací ploše. Hlas Asle Tostrupa je pak dalším z nástrojové řady a svým odevzdaně zasněným, lyrickým přednesem, dodává jednotlivým písním na osobitosti a charakteru. Sugestivní cítění jde ruku v ruce s Gilmourovsko romantickým stylem a po malých skupenstvích přisypává do hudební složky elementy vzdušnosti a elasticity.

Letošní Airbag dokázali protnout historii se současností. Zřetelně se odklonili od Pink Floyd-ovské přijímky a s pomocí soudobých elektronických vymožeností, stanovili nový esteticky prvek ve vnímání prožitkových hodnot. Umělecký kredit souboru se prostřednictvím novinky nebývale vzedmul a její obsah tak můžeme směle pasovat vedle posledních dvou počinů atmosféricky obdobně nabušených Pineaple Thieff.

» ostatní recenze alba Airbag - A Day at the Beach
» popis a diskografie skupiny Airbag

Lanegan, Mark - Mark Lanegan Band – Bubblegum

Lanegan, Mark / Mark Lanegan Band – Bubblegum (2004)

Konnie | 5 stars | 02.08.2020

Album Bubblegum nebylo prvním hudebním nosičem, který vznikl pod hlavičkou projektu Mark Lanegan Band, jak se někdy mylně uvádí. O rok dříve mu předcházelo EP s výstižným názvem Here Comes That Weird Chill, které nelze v souvislosti s následujícími deskami tak úplně opomenout. Nejen, že se na něm poprvé objevuje výrazná (a významná) skladba Methamphetamine Blues, kterou Lanegan zařadil poté i na Bubblegum, ale rovněž proto, že na tomto EP začal Lanegan již natvrdo testovat svůj nový hudební styl. Lze jej vlastně považovat za jakousi předzvěst jeho mladšího žvýkačkového sourozence a jistý odrazový můstek autorova pozdějšího hudebního směřování.
Není mým záměrem zde vyrábět nějaké konspirativní teorie na téma “co vedlo autora k takovéto tvorbě”. Evidentní ale je, že pokus vykročit, jak se dnes s oblibou říká, ze své komfortní zóny, již představovala pohodlná škatulka blues a folk rocku, učiněný na předchozím EP Laneganovi zachutnal a rozhodl se v tomto experimentování pokračovat. Ať už byly příčiny jakékoliv, výsledkem bylo přelomové album…

Velmi zjednodušeně řečeno lze Bubblegum označit za album bluesové, ale to by bylo označení trochu zavádějící. Je to deska kontrastů. Jakoby Lanegan stál doširoka rozkročen na dvou zdánlivě oddělených březích, z nichž jeden nese pomyslný název “typické Laneganovské blues”, zatímco z druhého se na nás valí ozvěny punku, stonerrocku a syrový industrial.
Na jeho “bluesovém” břehu jsou kořeny prorostlé hluboko, slibují stabilitu, a autor se zde cítí bezpečně, je autentický a přirozený. Skladby tohoto typu jakoby mimochodem sype z rukávu a lehce si s nimi pohrává. Pracuje s nimi např. jako se zpívanou poezií – v úvodní When Your Number Isn't Up. V One Hundred Days doprovázené vokálem Chrise Gosse kreslí takovou atmosféru, že se nemohu ubránit dojmu, jako bych zaslechla ozvěnu LP Above a šerem právě prošel stín Laynea Staleyho. Jindy volí podobu milostné balady v křehké a subtilní záležitosti Strange Religion, kolem níž lze našlapovat jen zlehka, po špičkách a se zatajeným dechem a možná i zavřenýma očima…, jindy staví na klasickém refrénu a typické rytmice – Like Little Willie John. Chytlavé blues s “cikádami” v pozadí – nemůžu si pomoct, ale prostě si musím aspoň při refrénu lusknout prsty do rytmu. God damn! Jak to ten Lanegan dělá? :-)

Tyto i další skladby z bluesového balíčku jsou nezpochybnitelně výborné, ale samy o sobě by na výjimečné album nestačily. Proto se nyní zahleďmě na druhý břeh…
Asi nejpopulárnější skladbou je duet Hit the City, vydaný na singlu, ve kterém našemu zpěvákovi výborně sekunduje P. J. Harvey. Atmosférou mi skladba připomíná melodičtější doby Velvet Underground – snad zdánlivou jednoduchostí, jakoby plochou rytmikou, zahulenými kytarami… a ten správný šmrnc tomu dodává Polly svým nenuceným ječáčkem.
Další z této povedené party songů se na scénu valí bez jakéhokoliv varování – výše zmiňované Methamphetamine Blues. Už úvodní Laneganův jízlivý smích dává tušit, že to asi bude pekelná jízda. Rytmus tvrdě udávají údery jako kladivem do kolejnice a s úvodním hvízdutím se mašina dává do pohybu, písty pracují, pára syčí, na takovémto pozadí lze skoro stěží rozeznat vokální účastníky této mašinérie – Natashu Sneider, Wendy Rae Fowler, Grega Dulliho či Nicka Oliveriho. Nejspíš odkaz několikaletého autorova působení v QOTSA. Tento vliv nelze přeslechnout ani v dalších obdobných skladbách – punkové sprše Sideways In Reverse tak trochu ve stylu Iggyho Popa, nebo v Can’t Come Down, v jejímž závěru se zkreslené kytary, hektická rytmika i industriální efekty slévají do jednoho velkého společně úpícího balastu. V podobném duchu ještě posluchače Lanegan pěkně povozí v předposledním nabušeném Driving Death Valley Blues.

Oba tyto zdánlivě protilehlé hudební břehy se budou v budoucnu v autorově tvorbě různě prolínat, navzájem ovlivňovat a kombinovat ještě s dalšími prvky, aby z nich nakonec vznikl osobitý styl, tak chrakteristický pro Laneganova vrcholná alba. Můžete podotknout, že to všechno už tu v nějaké formě bylo a Dark Mark nepřináší vlastně nic tak nového. Ale pro mne jsou tyto skladby plné úžasné energie, mají drive, který svědčí o tom, že Lanegana jejich komponování prostě muselo ohromně bavit. A myslím, že neméně si to užívali i jeho kolegové a kolegyně při nahrávání tohoto alba.
Ta opravdovost, nadšení a radost z tvorby jsou asi nejvíc, co může autor do svého díla vložit, zbytek už zůstává na posluchači. A tak nějak to asi i Lanegan myslel, když v jednom z rozhovorů kdysi otevřeně řekl: “No, dělám hudbu pro sebe. Tak, aby se líbila mně, ale s vědomím, že ji uslyší i další lidé, a s nadějí, že se některých z nich hluboce dotkne. … Sleduji jen své vlastní postoje. Když se to lidem líbí, je to jako nečekaná poleva (na dortu).”

» ostatní recenze alba Lanegan, Mark - Mark Lanegan Band – Bubblegum
» popis a diskografie skupiny Lanegan, Mark

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Kansas / The Absence Of Presence

Pegas
Petr_70: Vždycky to bude subjektivní. Moje bodování odpovídá spíše tomu, jak se mi to...

Deep Purple / Whoosh!

Kritik Vláďa
Zdravím Gerry: To, co jsi napsal, bych klidně podepsal vlastní krví. Už je to všechno jak...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13375 recenzí
2221 skupin
185062 příspěvků ve fóru
2730 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000