Black Star Riders Dragonland Amaran´s Plight Fantasy Cave, Nick U-Totem Jody Grind England Musica Ficta Lizard

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

P.P.S. Inštruktážne video od gunslingera:
Ako pridávať profily na Progboard (youtube)

... » celý článek

(22 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Clapton, Eric - There's One in Every Crowd

Clapton, Eric / There's One in Every Crowd (1975)

vmagistr | 3 stars | 20.04.2015

Slavné trio kytaristů, které prošlo během kapelou Yardbirds - tedy Eric Clapton, Jeff Beck a Jimmy Page - již mnoho let chovám v posvátné úctě. V 2. polovině 60. let se rozhodně jednalo o jedny z nejzářivějších kytarových hvězd na Britských ostrovech, nicméně udržet si zároveň jak popularitu, tak vysokou úroveň studiové produkce nebylo jednoduché. Osobně mám pocit, že ze tří jmenovaných osobností nejdříve "zvlhl prach" Claptonovi. Samozřejmě se na tomto ústupu z vydobytých pozic podílely i psychické problémy a démon alkohol, nicméně hlavní problém vidím v Claptonově částečném odklonu od blues směrem do středního proudu populární hudby.

Album There's One in Every Crowd, třetí Claptonova sólová deska, vznikalo na přelomu let 1974 a 1975 na Jamaice. Místo nahrávání se nejspíše promítlo i do hudebního směřování Erica a jeho kapely, neboť některé skladby byly nahrány ve stylu reggae.

První skladba We've Been Told (Jesus Coming Soon) začíná velmi nadějně - akustický výbrnk, jemné tóny slide kytary. Ale jakmile spustí Clapton spolu s doprovodnými vokalistkami hlasový kolovrátek, jen občas přerušený kytarovou mezihrou, začne být něco špatně. Blues je pryč, zbyla jenom rozjásaná popová produkce. Ale bude hůř. Následující reggae trojlístek Swing Low, Sweet Chariot, Little Rachel a Donť Blame Me byl zřejmě zařazen za jediným účelem - přivodit příznivcům bluesového a rockového Claptona infarkt. To blues z ospalého zakouřeného baru The Sky Is Crying zní po takovéto "náloži" jako rajská hudba. Následné Singin' the Blues má sice s blues společných asi jenom těch pět písmenek v názvu, nicméně pokud člověk přežije ty vtíravé doprovodné vokály, zbytek skladby už taky nějak stráví.

Kousek za polovinou desky ale přichází nečekaný zlom. První vlaštovkou je nádherná bluesová ukolébavka Better Make It Through Today - prim zde hrají hammondky a Claptonova nečekaně tvůrčí kytara. Pretty Blue Eyes zase zaujmou kombinací osobité melodické linky a krásného vzdušného refrénu. Nastavenou laťku do konce alba neshodí už ani neúnavně sólující kytary v High, ani Claptonovo poklidné vyprávění Opposites. Nutno také dodat, že všechny čtyři v tomto odstavci zmíněné skladby jsou Ericovými autorskými kompozicemi.

There's One in Every Crowd nabízí dvě strany Erica Claptona: Claptona hitmakera jdoucího s dobou, módního, ale k uzoufání nudného vs. Claptona písničkáře, tvořícího hudbu, pramenící z hlubin jeho bluesové duše. Nemusím (ale stejně to udělám) snad ani dodávat, že ten druhý je mi o 100% sympatičtější. Na tři hvězdičky to ještě bude, i přes ten tragický začátek.

» ostatní recenze alba Clapton, Eric - There's One in Every Crowd
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric

High Tide - Sea Shanties

High Tide / Sea Shanties (1969)

Jardo | 5 stars | 20.04.2015

Keď som pred niekoľkými rokmi objavil Progboard, odkrylo sa mi more neznámych kapiel. Jednou z najzaujímavejších bola práve High Tide. Ešte som ani profil nedočítal do konca a už vo mne vrela túžba túto muziku počuť a spoznať. Sólové orgie gitary a huslí? Husle sú viac než zdatným „partnerom“ tvrdej gitarovej hre? Definícia metalu? ... No, odolali by ste?

Už zlovestný obal naznačuje, že to nebude hudba pre milovníkov jemných melódií. Všetko, čo som o tejto hudbe čítal, sa potvrdilo. Keby som mal vybrať naozaj metalový zvuk (napriek tomu, že párpli alebo sabati atď, sa zaslúžili o vznik tzv. NWOB(H)M), vybral by som debuty High Tide a Sir Lord Baltimore. Nadčasová muzika.

Keď hovorím, že je to brutalita, nepreháňam. Toto slovo charakterizuje hudbu, ktorú táto štvorica produkuje. Najväčšiu pozornosť priťahujú dva sólové nástroje – gitara a husle. Ich závody v sólovaní a rýchla, tvrdá hra, robia z tohto albumu jedinečný kúsok. Niekto možno bude namietať, že husle a rocková hudba, to nie je novinka (Family, Flock, Zappa). Ale husle a hardrock? Husle a takáto tvrdá hudba? Husle a takáto brutalita? To fakt nemá obdoby. Darmo, v tej dobe vznikali diela, ktoré aj po toľkých rokoch neprestávajú udivovať.

Je to hotový hardrockový masaker, kde významnú úlohu hrá tiež rytmika. Hlavné hviezdy sú tu jasné, no netreba prehliadať ani rytmickú sekciu, ktorá tu šialene dobre maká. S tvrdým rockom sa tu mieša aj psychedélia a tieto „mäkkšie“ časti zvládnu aj „mäkkšie“ povahy. Kto počúva pozorne, tak si všimne, že páni muzikanti nie sú úplne „bez citu“, pretože melodické časti tu tiež možno nájsť – najmä, keď sa k slovu prihlási psychedélia a ubudne hardrock. Zväčša je to však riadny nárez, ktorý sa mi nikdy neopočúva a taká je aj pravda, pretože na prvý (ani druhý, tretí...) posluch sa nedá všetko vstrebať.

Unikát.

» ostatní recenze alba High Tide - Sea Shanties
» popis a diskografie skupiny High Tide

Dragonland - Astronomy

Dragonland / Astronomy (2006)

alienshore | 5 stars | 19.04.2015

Ak chce niekto napísať zaujímavú recenziu, tak musí byť v prvom rade zaujímavá hudba. Teraz mám na mysli staršiu recenziu na album Astronomy uverejnenú v jednom magazíne, ktorá bola okamžitým signálom, že to bude niečo naozaj pre mňa. A veru aj bolo, tak grandióznu nahrávku by musel hľadať človek pod lupou, aby ju našiel v metalovej nadprodukcii, kde vychádza niekoľko stoviek albumov podobného razenia. Dragonland opäť pokročili vo svojom aranžérskom umení a album Astronomy považujem za ich absolútny vrchol, ktorý budú len ťažko prekonávať. Oproti Starfall je tu viac gitár a celkove pôsobí hudba o niečo tvrdšie. Stále však majú čarovný prútik v podobe melódií, ktoré skutočne dokážu chytiť za srdce.

Dragonland vsadili tentoraz na zvukový a aranžérsky koncept, a viacero skladieb popisuje svojim textom napr. aj krásu vesmírnych subjektov. Olof Mörck a Elias Holmlid tvoria na albume hlavný skladateľský tandem, čo sa samozrejme odráža vo veľkolepých gitarových aj klávesových pasážach. Na power-metalovú kapelu sú Dragonland až neuveriteľne pestrí a na tejto doske môžete počuť viacero žánrov, ktorým holdujú. Najviac ma berie ich náklonnosť ku klasickej hudbe a práve s týmito prvkami pracujú priam až virtuózne. Konzistencia materiálu drží pevne pokope, napriek širšiemu štýlovému záberu a v dobe vydania dostal album veľa pozitívnych reakcií.

Keď počujem úvod k mega-skladbe Supernova, tak ma šťastím oblieva pot. Celá vec je nabitá suverénnym rukopisom a výbornými ostrými gitarami. Akustické gitary v španielskom štýle otvárajú song Cassiopeia, ktorú obdarí svojim nežným vokálom speváčka Elize Ryd. Nastupuje však klasické metalové tempo a opäť je tu melódia, ktorú z hlavy len tak nevytlčiem. Za ultimátny power-metalový hit pasujem Contact s perfektne rozvrstvenými zmenami rytmu a dynamická melodika sa rozlieva po celej ploche. K titulnej Astronomy by som ani veľmi nemrhal slovami, akurát by som len podotkol, že spevácke linky sú do najmenšieho detailu vypiplané. Sú v nej zakomponované v rámci osvieženia aj deathové vokály, rovnako ako aj v ďalšej náloži Antimatter. The Book Of Shadows Part IV je pokračovaním ságy z predošlého albumu Starfall a už sú tu prítomné vo výraznejšej miere prvky z vážnej hudby. Nad skladbou Beethoven's Nightmare len neveriacky krútim hlavou ako sa im s grandióznou ľahkosťou podarilo spojiť metal a "beethovenovské" klasické motívy. Ako autori sú uvedení Holmlid, Mörck a Beethoven.

Na melodickejšiu tému vsádza duet Too Late For Sorrow, ktorý opäť plní úlohu hitovejšie ladenej skladby. Drsnejšie vokály sa skvele hodia aj do rýchlejšej a tvrdšej Direction: Perfection a aranžmány si držia stále vysokú úroveň. Magnum opus celej dosky nesie názov The Old House On The Hill. Hudba k filmom bola hlavnou inšpiráciou a z jej vyznenia je to jasne počuť. Nesiaha samozrejme len do epickej metalovej výpravnosti, ale aj do osídiel vážnej hudby. Spracovanie si zaslúži veľký obdiv, pretože je nápadmi aj inštrumentálnym prevedením veľmi silná.

Dragonland s týmto veľdielom prekročili škatuľku power-metal a vkročili rovnými nohami do progresívneho metalu, pričom slovo progresívny by som tu aj dvakrát podčiarkol. Astronomy je album, na ktorý natrafíte v rámci žánru len málokedy. Mňa očaril už v dobe vydania a je to stále rovnaké aj po rokoch. Dokonalá ukážka toho, čo sa stane s metalom ak začnete skutočne tvoriť a nebudete len kolovrátkovým spôsobom omieľať to isté ako zavedené mená metalového showbiznisu. Kapelu by som za Astronomy posadil priamo na metalový Olymp. Napriek kvalitám a talentu je Dragonland skôr v pozadí než na zaslúženom výslní, ale hľadajte na tomto svete spravodlivosť ...

» ostatní recenze alba Dragonland - Astronomy
» popis a diskografie skupiny Dragonland

Genesis - Abacab

Genesis / Abacab (1981)

Petr87 | 3 stars | 19.04.2015

Nejsem ten typ, co by na potkání hanil 80. léta...
Je jasné, že i v tomto období vzniklo spoustu skvělé hudby, o tom není sporu... ale řekněte mi jedno - proč někteří výborní rockoví interpreti z minulé dekády najednou obrátili o 180 stupňů a stali se z nich umělohmotní, syntíkoví panáci, zaměření na opravdu masové posluchačské publikum. Mám v tomhle směru zejména na mysli GENESIS a QUEEN.
Jo jasně, chápu, doba se měnila - rádia a televize se začínaly pozvolna zaplňovat "novou vlnou" a ono nezbývalo, než se přizpůsobit. Některým se to do jisté míry podařilo, některým už tolik ne...
Samozřejmě, pokud budu mluvit o komerčním úspěchu, tak ten byl v mnoha případech mnohonásobně vyšší, než v předchozím desetiletí... ale, dle mého, kvalita hudby byla kolikráte už diskutabilní.
No nic, podíváme se tomu na zoubky...

Aba(crap)
A už je to tady... Přímočaré, monotonní bicí, nově znějící trendy syntíky, hmmm...
Pro mne nevýrazná, nudná skladba, natažená na úplně zbytečných sedm minut. Nesnáším disco sound, tomu se snažím vyhýbat, jak jehovista transfúzi.

No Reply At All
Argghhh! Né, dechy néé! Sólový Phil na nich v té době docela ulítával, ale to je musel propašovat i do GENESIS?!

Me And Sarah Jane
Po předchozí skladbě mám sto chutí si zabořit žiletku do zápěstí, ale situaci zachraňuje Tony Banks s touto, docela pěknou, a hezky vystavěnou písní. Jo, to by šlo.

Keep It Dark
Opět zajímavá, pro mne trošku tajemně znějící skladba... Žiletku prozatím zahazuji.

Dodo/Lurker
No to je ono! Nejlepší kompozice na desce, lehká vzpomínka na "doby minulé". Pro mne nejprogresivnější song na albu s výbornými bicími a klávesami.

Who Dunnit
CHACHA, CHACHÁCHÁÁ... Pardon, smál bych se déle - ale při smíchu se mé tělo mírně chvěje a krev z podříznutých žil pak cáká po celém pokoji...

Man At The Corner
Pro mne nevýrazná, katalogová "Collinsovka".
Nic, co by mne mělo nějak výrazně zaujmout. Hlavně ten elektronický snare bubínek mne docela provokuje... nebo to Phila někdo ve studiu fackoval a ono se to omylem dostalo na desku? Hard to say...

Like Or Not
Hmm, tohle se taky docela dá... Ale že by to dosahovalo nějakých výrazných kvalit, se říct nedá.

Another Record
Slibný začátek... který bohužel vyústí v docela nudnou, ničím překvapující skladbu. Podprůměr.

Sečteno, podtrženo...
První deska od Genesis, kde jsem začal některé skladby přeskakovat.
Předchozí dílo Duke je v porovnání s tímto o několik tříd výše... a vlastně, i tím následujícím.

Uf, uff, ufff... Slabší tři hvězdy.






» ostatní recenze alba Genesis - Abacab
» popis a diskografie skupiny Genesis

Dragonland - Starfall

Dragonland / Starfall (2004)

alienshore | 4 stars | 18.04.2015

Len málokedy ma power-metal dokáže tak zaujať, aby som mu venoval pár riadkov. Áno, Dragonland je jedna z tých power-metalových formácií, ktoré si to zaslúžia. Prvé dve dosky boli v rámci svojho štýlu dobré, ale to čo prišlo s albumom Starfall ma naozaj presvedčilo o ich kvalitách. Najviac autorského podielu na tomto počine majú gitaristi Olof Mörck, Nicklas Magnusson a klávesák Elias Holmlid. Spevák Jonas Heidgert plní hlavne úlohu textára. Dragonland sú majstri epického metalu s výraznými symfonickými prvkami. Navyše dokážu aj veľmi nápadito pracovať s melodikou, čo je v metale veľké plus. Album Starfall je zameraný viac na klávesy a výpravnejší formát, čo zase neznamená žeby gitara bola úplne potopená. Vždy v pravý čas vykúzli krásne sólo, riff alebo zaujímavú vyhrávku.

As Madness Took Me (to sólo na gitare je dokonalé) a titulná Starfall tvoria famózny úvod a melódie sa valia jedna za druhou. Nastavená laťka pokračuje aj pri Calling My Name a In Perfect Harmony, kde opäť nechýbajú nadupané bicie a výborné klávesové vsuvky. Skladby obsahujú vrstvené vokály a klasicky sa menia aj rytmické tempá, avšak priebeh je oveľa prirodzenejší než obvykle. Aj rýchle breaky sú podporené kvalitným riffovaním a celé to zaváňa naozaj poctivým prístupom, kde sa premýšľalo nad každým motívom a nápadom. Prekvapia občas aj zaujímavé melodické premostenie ako napr. v The Returning a skvele sa im podarili aj harmonické linky v nasledujúcej To The End Of The World. Vrchol predstavuje trojdielna progresívnejšie ladená suita The Book Of Shadow. Hlavne posledná časť je dych vyrážajúca, vďaka nádherným postupom z vážnej hudby, skutočne čarovný koniec.

Starfall je učebnicový príklad prvotriedneho power-metalu. Ešte aj starí harcovníci sa od nich môžu učiť ako pracovať s dynamikou a aranžmánmi. Album vôbec nenudí, samozrejme za predpokladu ak power-metal počúvate. Dal by som kľudne aj maximálne hodnotenie, avšak to čo prišlo po Starfall je ešte lepšie. Táto nahrávka obstojí aj v súčasnej power-metalovej konkurencii, ktorá je naozaj veľká.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Dragonland - Starfall
» popis a diskografie skupiny Dragonland

Manic Street Preachers - Futurology

Manic Street Preachers / Futurology (2014)

tykeww | 4 stars | 18.04.2015

Velšská (teď už bohužel jen) trojice se vloni ukázala s novým albem, které mělo být původně pod jednou dvoualbovou stříškou s o necelý rok starším Rewind the film. Pro přílišnou rozdílnost nálad obou desek však vyšly odděleně a řekl bych, že to byl dobrý krok, neboť písně z Futurology takto mohou více vyniknout. Kdo má skupinu dosud zaškatulkovanou jako tvůrce devadesátkových (avšak úžasných) desek v čele s The Holy Bible, může být na začátku desky silně překvapen zvukem desky, který trochu připomíná současné hitparádové hiťárny. Leč již po pár taktech je zřejmé, že se tak neděje na úkor skvělých melodických nápadů. Úvodní a titulní Futurology zní sice poněkud popíkově, ovšem dál na albu slyšíme skvělé písně, z nichž málokterá je hodna zapomenutí. Ať už se jedná o rockovou vyřvávačku Let’s Go To War, posmutnělou píseň Walk Me To the Bridge, pomalu zasněnou Divine Youth nebo téměř diskotékově chytlavou Sex, Power, Love and Money, Manics se rozhodně nemusí stydět za plody své práce. Mým numero un se stala Europa Geht Durch Mich, minimálně nápad spojit angličtinu s němčinou je opravdu něco. Hudba na albu mě zaujala a strávil jsem dlouhé příjemné hodiny jejím poslechem.

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Futurology
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers

Fleetwood Mac - Kiln House

Fleetwood Mac / Kiln House (1970)

vmagistr | 4 stars | 18.04.2015

Po odchodu do té doby klíčové osobnosti Petera Greena z Fleetwod Mac se před zbytkem ansánblu otevřely široké obzory možného dalšího hudebního směřování. Sehraný kvartet (nejnovější příchozí, kytarista Danny Kirwan, působil v té době v kapele již více než rok a půl) nutně nepotřeboval žádné personální doplnění a krátce po rozchodu s psychicky pošramoceným vedoucím se pustil do nahrávání čtvrtého studiového alba, nazvaného Kiln House.

Zatímco předchozí desku táhli hlavně Green s Kirwanem, na Kiln House se autorsky opět výrazněji projevil i druhý ze zbylých kytaristů, Jeremy Spencer. Jeho zálibu v americkém country a 50´s rock'n'rollu vyvažoval bluesověji orientovaný Kirwan, jehož skladbami zde ale občas problýsklo i nějaké to rockové ostří. Nahrávání Kiln House se coby vokalistka účastnila i Christine McVie (za svobodna Perfect), tehdy čerstvě provdaná za baskytaristu Fleetwood Mac Johna McVie.

Autorské příspěvky Jeremyho Spencera se, jak už bylo řečeno, na Kiln House pohybují v rozpětí od elvisovských reminiscencí (Blood on the Floor) přes countryové rock'n'rolly (This is the Rock) až ke zpěvným vícehlasým skladbám, ovlivněným pravděpodobně kalifornským hudebním okruhem 2. poloviny 60. let (One Together). Podobnou orientaci vykazují i dvě z převzatých věcí na albu, umravněně psychedelická Mision Bell a lehce přepracovaná skladba Buddy Hollyho Peggy Sue Got Married (zde pod názvem Buddy's Song). To třetí neautorská věc alba, rock'n'roll Hi Ho Silver, už nabere o něco svižnější tempo a kytary tu zní daleko ostřeji, než v předchozích příspěvcích.

Danny Kirwan je na Kiln House podepsán pod čtyřmi skladbami - a všechny stojí za to. Výborně gradovanou bluesrockovou pecku Station Man mají na svědomí coby spoluautoři i Spencer a McVie, svižné boogie Tell Me All the Things You Do a hloubavou instrumentálku Earl Gray už ale Kirwan spíchnul sám. A to jsem se ještě nezmínil o nejlepší skladbě alba, svěží rockeřině Jewel Eyed Judy - komu se líbí fleetwoodovské Green Manalishi, tady bude blahem bez sebe.

V otázce hodnocení jsem poněkud rozpolcen - Kirwanův materiál by byl na čtyři hvězdičky s přehledem, Spencerův by nejspíš zůstal o patro níž. Jsme tedy na třech a půl, které s přímhouřením obou očí zaokrouhlím nahoru. Kiln House sice dle mého mezi těmi úplně nejlepšími deskami roku 1970 neobstojí, nicméně pořád jde o s přehledem zahraný bluesrock, který mě baví poslouchat.

» ostatní recenze alba Fleetwood Mac - Kiln House
» popis a diskografie skupiny Fleetwood Mac

Amaran´s Plight - Voice In The Light

Amaran´s Plight / Voice In The Light (2007)

alienshore | 5 stars | 18.04.2015

Garyho Wehrkampa pozná väčšina prog-metalistov ako lídra kapely Shadow Gallery. Jeho bočný projekt Amaran's Plight je nemenej zaujímavý a už na prvý pohľad púta pozornosť špičková zostava. Spevák D.C. Cooper sa taktiež nevyhol progresívnemu metalu a s dánskou formáciou Royal Hunt natočil albumy ako Moving Target (1995) a Paradox (1997). O pár rokov neskôr sa k nim opäť vrátil, aby s nimi nahral ďalšie opusy. Bubeníka Nicka D'Virgillia netreba výrazne predstavovať, keďže svoju hudobnú kariéru zasvätil takým významným skupinám ako Spock´s Beard či Big Big Train. Nakoniec je tu basák Kurt Barabas, ktorý s kapelou Under The Sun nahral celkom príjemný prog-rockový debut.

Amaran's Plight je teda "all-star project", ale autorské opraty prevzal výlučne Gary Wehrkamp s pomocou D.C. Coopera. Voice In The Light až neuveriteľným spôsobom drží pokope, napriek veľkej časovej rozlohe. Koncepčný príbeh je o chlapovi, ktorý si prejde strastiplnú cestu od detstva, dospievania, lásky až po smrť v mladom veku v dôsledku choroby. V istých momentoch mi tento album pripomína Operation: Mindcrime od Queensryche, aj keď nie je hudobne tak úplne pohrúžený do progresívneho metalu. Obsahuje však silné momenty, ktoré sa dajú zapamätať a je veľmi prepracovaný od textov až po aranžmány. Skladby fungujú oddelene a jednak dávajú zmysel aj ako celok. Lyrické pasáže sa dobre vynímajú nad tými ostrejšími a všetko je opatrené výborným zvukom. Nahrávka je vlastne takým mixom prog-rocku, prog-metalu a aj melodického rocku. Cez hudbu preniká pomerne dosť veľa svetla, napriek nie celkom veselej téme. Rovnováha pocitov je teda kľúčovou zložkou hudby Amaran's Plight.

Room 316 vylúpne parádny riff, ktorý vymaže akékoľvek pochybnosti o kvalite tohto diela. Melodicko-nostalgickú Friends Forever nahradí tvrdšia Coming Of Age, kde sa skvele predvedie za bicími Nick D'Virgillio. Počas celého albumu je výkon tohto muzikanta absolútne špičkový. To najlepšie sa ukrýva v dlhometrážnych kompozíciách Incident At Haldeman's Lake, Shattered Dreams a Revelation, v ktorých je zachytený vyprávačský talent, strhujúca melodika a zmysel pre detailne vypilované aranžmány. Gary Wehrkamp nie je len prvotriedny skladateľ, ale aj skvelý riffotvorca a sólista. Jeho gitarová hra alebo aj klávesové plochy sú začlenené do štruktúry skladieb a zbytočne s týmito korenistými ingredienciami neplytvá. Trochu vybočuje romantická I Promise You a je myslená ako vyznanie v speváckom podaní D.C. Coopera a Trishie O'Keefe. Za ďalší vrchol považujem energický song Turning Point, ktorý skutočne neuteká ďaleko od Queensryche a má krásne gitarové vyhrávky.

Voice In The Light považujem za jednu z najprepracovanejších koncepčných nahrávok progresívneho rock/metalu. Kto pochopí textový koncept dostane sa aj do vnútra celého albumu. Poslucháča však nezaťažuje komplikovanosťou, naopak stavia hlavne na melódiách a silných motívoch. Fanúšikovia Shadow Gallery a skladateľa Garyho Wehrkampa by nemali prehliadnuť tento trochu pozabudnutý a zároveň nedocenený projekt. Najviac ma vlastne dostala do kolien prirodzene plynúca hudba bez hluchých miest a taktiež nenásilná atmosféra. Voice In The Light staviam (subjektívne) na rovnakú úroveň ako slávny Operation: Mindcrime.

» ostatní recenze alba Amaran´s Plight - Voice In The Light
» popis a diskografie skupiny Amaran´s Plight

Lennon, John - Unfinished Music No.1: Two Virgins

Lennon, John / Unfinished Music No.1: Two Virgins (1968)

Brano | 1 stars | 18.04.2015

Je všeobecne známe,že japonci majú záľubu v miniatúrnych veciach a pri pohľade na Lennonovho vtáčika mi je hneď jasné,prečo s ním Yoko vlastne paktovala.To keby videla môjho 35 centimetrového obra,hneď by sa jej očká zaguľatili aj bez plastickej operácie.Toľko k obalu a teraz poďme k obsahu.Aj keď som si pôvodne myslel,že keď je nahatý obal,že taká je aj muzika...no mýlil som sa.

Začína to zvukovým mišmašom v ktorom sa neorientujem.Nejaký rozhovor,rôzne pazvuky...najskôr som si myslel,že pískanie delfínov no potom mi došlo,že tie zvuky asi vylúdila Yoko zo svojho zlatého hrdielka.Ani som sa nenazdal a oťaželi mi viečka,zdriemol som.Včera som bol totiž na oslave Rudolfa a Rudkobáči nás počastoval takou poctivou 52 percentnou slivkou archívnou z roku 1976,ktorú odkladal na túto príležitosť.Veď treba vypáliť červa!Jeho vnučka,čerstvá maturantka nám zatancovala na stole a na ostatné si už nepamätám.Len dnes ráno pri pohľade na moju vyšúchanú predkožku mi došlo,že sa muselo diať niečo divoké.Čo už,stane sa aj ženatému.No ale späť k Leninovi,teda pardón k Lennonovi.Prebral som sa až pri konci jeho dvoch "panien" a je to stále o tom istom.Len Yoko sa mi zdá taká spokojnejšia,asi sa trochu uvoľnila,veď ono aj ten meteorizmus je nepríjemná záležitosť.

Čo dodať na záver?Pocity sú zmiešané,veď Lennon bol veľký génius a vizionár.Bojovať za mier vyzlečený a mávať pritom svojou miniatúrou,to len tak niekoho obyčajného nenapadne.Ja by som mal s tým osobný problém,pretože som bigotný konzervatívny katolík a za bieleho dňa a keď som triezvy,tak sa zásadne neodhaľujem!

» ostatní recenze alba Lennon, John - Unfinished Music No.1: Two Virgins
» popis a diskografie skupiny Lennon, John

Arena - The Unquiet Sky

Arena / The Unquiet Sky (2015)

Sajgon3 | 5 stars | 17.04.2015

Tak 4 roky uplynuli a ARENA is back ! Búrlivá obloha prichádza po predchádzajúcom albume, ktorý časť fánušikov trošku "odsunula stranou" ( hoci mne sa album páčil ), aj preto sa čakalo čo bude nasledovať. Taktiež vraj nový spevák moc nepresvedčil a tak a tak. No a práve tu prišla razantná odpoveď - Paul Manzi na tomto albume výrazne posunul latku a dokázal že patrí do zostavy právom - odporúčam si vypočuť baladu "How Did it Come to This?" - pre mňa najsilnejší moment albumu a jedna s najcitlivejších balád Areny vôbec. Inak hudba plynule naväzuje na predchádzajúci počin - je trošičku dravejšia, čo je vzhľadom na to že prevažným autorom hudby je skoro vždy baladický Nolan - veľké plus. Všetko podstatné sa pre mňa odohraje v prvých siedmych skladbách albumu - dovtedy jednoznažne 5 hviezdičiek - posledné skladby mi trocha splývajú - preto celkovom 4,5. Album kompaktnejší ako predošlí a teraz ako to zaokrúhliť ? No keďže sme tu mali Arenu naživo pred 2 týždňami a odohrali 2 hodinky krásneho neoprogu - tak zaokrúhlujem smerom hore. Obloha je nepokojná, ale v duši je pokoj - ARENA opäť obstála -)

» ostatní recenze alba Arena - The Unquiet Sky
» popis a diskografie skupiny Arena

Page, Jimmy - Outrider

Page, Jimmy / Outrider (1988)

Gattolino | 4 stars | 17.04.2015

Poslechl jsem si po několikáté toto album. Musím říci, že je výborné, nápadité a příjemné, a jeho skladby nechci nijak analyzovat - učinil to níže moc dobře Petr Gratias.
Jen bych chtěl nanést určitou kacířskou otázku. Je toto album, které nezanechalo nijak extra výraznou stopu v historii rocku, o tolik horší než In Through the Out Door? Docházím k názoru, že nikoliv, a to mám ITTOD velmi rád. A je opravdu horší než Presence, která je skvělá, a nedal jsem jí pět bodu jen proto, že Physical Grafitti je větší bomba?
Není tam žádný Achilles, pravda, ale kdyby toto album vyšlo pod hlavičkou Led Zeppelin se všemi skladbami pod Plantovým ječákem, mohlo by být směle srovnáváno s jedničkou? Možná ano, hodně ostrého bluesového materiálu zde doslova jiskří. A tak si uvědomuji, jak je člověk hodně ovlivněn předsudky. Hmmm, tohle je "jenom" sólový Page. Někdy se možná mohou hudebníci přetrhnout na dvě půlky, ale když albu nevyjde vstříc patřičné očekávání, nebo prostě okolo něho "nepřelétne" nějaké okřídlené štěstíčko, má smůlu. "Smolných" alb je v historii rocku více - za všechny: zcela zapadlo v zapomnění album Smiling Man (Mike Heron) - přestože je fantastické a mezi hosty jsou i sám Page, John Cale nebo Elton John. Naopak, je třeba slavná flojdovská Zeď takové veledílo? Dodnes jsem mu nepřišel na šmak, oproti všemu předtím mi připadá takové "obyčejné". Pouštím si je jen proto, že jsou to Pink Floyd. Inu, jsou to někdy záhadné věci. Takže ještě k tomuto albu - čtyři hvězdičky. Protože to prostě nejsou papírově Zeppelini.

» ostatní recenze alba Page, Jimmy - Outrider
» popis a diskografie skupiny Page, Jimmy

Malmsteen, Yngwie - War to End All Wars

Malmsteen, Yngwie / War to End All Wars (2000)

Snake | 2 stars | 17.04.2015

V polovině devadesátých let se k nám řinula ještě nedávno zapovězená hudba doslova proudem. Obchod s muzikou kvetl, prodejny rostly jak houby po dešti, do toho fungovaly různé půjčovny a cd bazary a člověk najednou nevěděl, kam dřív skočit. Ta spousta nového bigbítu mě lákala, poznával jsem nové a nové interprety a na ty "důvěrně známé" najednou nebyl čas. Proto i Malmsteenovo album Seventh Sign bylo na dlouhou dobu posledním, které jsem od něj slyšel a desky Magnum Opus, Inspiration, Facing The Animal, Concerto Suite for Electric Guitar and Orchestra ani Alchemy vůbec neznám. Do pazourů se mi tak dostalo teprve cedlo War to End All Wars z roku 2000. Dlužno dodat, že to bylo díky nějaké promo akci a dočasně snížené ceně, o čemž svědčí nálepka 299,- na krabičce s cd...

Narovinu, ten nákup jsem si tehdy mohl klidně odpustit. Obsahově by to až taková hrůza nebyla, ovšem po stránce zvukové je to doslova katastrofa. Po příchodu domů a spuštění přehrávače jsem si nebyl jistý, jestli jsem přišel o aparát, nebo o uši. Nebo o obojí. Zní to, jak horší demo snímek. Zvuk je neuvěřitelně zahuhlaný a dutý a z poslechu cd dělá utrpení. Asi nejhůř to odskákal bubeník John Macaluso ( Powermad, Ark, TNT, Symphony X a další.. ), jehož nástroj byl nahráván buď přes zeď, nebo podlahu studia. V rozhovoru pro Spark se Yngwie vymlouval na nedostatek času a peněz, ale i tak jsem přesvědčený o tom, že se to dalo udělat líp.

Docela tvrdá power metla, s občasnými přesahy do neoklasiky. Taková Molto Arpeggiosa není vůbec špatná, pěkná neoklasická divočina se odehrává i v na sebe navazujících skladbách Preludium a Wild One. A určitě bych vypíchnul i masakr Instrumental Institution.

Mark Boals zpívá dobře a ty čas od času se objevující smyčce má na svědomí klávesista Mats Olausson, ovšem nejvíc prostoru si pro sebe pochopitelně uzurpuje sám pricipál. Jeho kytara je doslova všude a tak toho má člověk po 65 minutách fakt plný brejle.

Kdyby to nehrálo tak špatně, ty tři, možná i čtyři hvězdy bych dal. Takhle to bude s bídou za dvě. Jen pro sběratele a věrné fanoušky.



» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - War to End All Wars
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie

Hannibal - Hannibal

Hannibal / Hannibal (1970)

Jardo | 5 stars | 17.04.2015

Pri niektorých dielach sú aj superlatívy málo, pretože svojim spôsobom je aj ich význam vyčerpateľný a neobsiahne to, čo nám dané umelecké dielo reálne ponúka. Toto všetko určite platí o zabudnutom klenote menom Hannibal – darmo, že ho pozná len zopár zasvätených, či vyvolených.

Ingramova perfektná sólová gitara uvádza tento mimoriadny kus. Džezrock z ríše snov predstavuje kapelu, pozostávajúcu z jedinečných hudobníkov, v tom najlepšom svetle. Okrem inštrumentálnej zdatnosti hlavných protagonistov a skvelej zohratosti skupiny, zaujme aj Boyceov spev. Jeho suverénny vokálny výkon ho posúva na méty najvyššie, k spevákom najospevovanejším. Bohužiaľ, je veľmi málo známy, podobne, ako Rab Munro (Hate), no takisto disponuje famóznym hlasom a predvádza spev, ktorý dokazuje jeho príslušnosť k speváckej extralige. Škoda, že sa neobjavil na viacerých nahrávkach. To isté platí aj o muzikantoch, ktorým pomenovanie „majstri svojich nástrojov“, zaslúžene patrí.

Hannibal ponúka výdatnú a nevídanú, či skôr neslýchanú porciu džezrocku, no mihne sa tu aj psychedélia a svoje miesto patrí tiež bluesrocku. S kolegami progboardistami sa zhodnem v tom, že tu možno hovoriť aj o hard džezrocku.

Úvodné dva kusy: Look upon me a Winds of change vás odrovnajú a človek si je ihneď istý, že sa nachádza v elitnej spoločnosti. Prvotriedny výkon, bezchybné prevedenie, suverénna hra... Zo šiestich piesní sú dve inštrumentálky: Bend for a friend a Wet legs, ktoré zas odmenia pozorného a vnímavého poslucháča. To striedanie motívov a nálad sa ani nedá zapamätať. Sústredenosť a trpezlivosť tu prináša hodnotný hudobný zážitok. Treba však zdôrazniť, že aj celý album „chce čas“ a je potrebné si ho vypočuť viackrát. Medzi spomenutými inštrumentálkami sa nachádza 1066, čo je hutné bluesrockové číslo s geniálnym riffom, fantastickým spevom, ale aj (prekvapivo – v kontraste s tou tvrdou hudbou) veľmi peknou melodickou časťou, kde hammondky hrajú prím. Predvedie sa tu bubeník a jeho nápadité sólo je hotový zážitok, no ani basák sa rozhodne zahanbiť nedá. Posledná, Winter, ponúka muzicírovanie na najvyššej úrovni a je to machrovačka všetkých zúčastnených s výborným spevom (v niektorých momentoch, či skôr momentíkoch, mi pripomína Franka Lauridsena z dánskych Midnight Sun) a skvelým gitarovým sólom, ktorá tak ukončuje túto (takmer trištvrte hodiny trvajúcu) oslavu hudby.

Viaceré diela, ktoré nie sú označované termínom „progresívny“, považujem za naozaj progresívny počin (napr. In rock) a v tomto prípade to platí určite. Niečo podobné tomuto dielu sa azda ani nevyskytuje. Moja srdcovka.

P. S. Ďalší klenot z progboarďáckej zlatej bane. Možno (takmer) neznámy, ale prekonáva mnohé zvučnejšie mená tej doby, nehovoriac o desaťročiach nasledujúcich – tam to je bez konkurencie.

Verím, že toto dielo by mohlo zaujať aj tých, ktorí sa obvykle takýmto neznámym vykopávkam vyhýbajú a sú orientovaní na zvučnejšie a známejšie mená, ako i na tie, ktoré sú v odborných kruhoch (iných menšinových žánrov) vyslovované s úctou.

S istotou môžem tvrdiť, že nie je veľa nahrávok, ktoré by ma takto zaujali. Jeden z mojich top favoritov a dôkaz, že nielen „veľké mená“ dokážu robiť prvotriednu muziku.

» ostatní recenze alba Hannibal - Hannibal
» popis a diskografie skupiny Hannibal

MC5 - High Time

MC5 / High Time (1971)

Akana | 5 stars | 16.04.2015

Nad třetím a posledním albem detroitských protopunkových maniaků je zvykem spíš zívat. Sice s pusou zdvořile zakrytou dlaní, ale i tak je renomé High Time mnohem menší, než v obou předchozích případech. A mě není jasné proč. Deska se mizerně prodávala a na základě toho kapela přišla o vydavatele a vzápětí i o důvod pokračovat ve společně nastoupené cestě, to ale podle mě vypovídá víc o převládajícím dobovém vkusu, než o kvalitách alba. MC5 zazářili jako blesk, který rozčísl stále seriózněji se tvářící rockovou scénu a i když ho ve své době zahlédli nemnozí, čas ukázal, že byl nadmíru inspirativní. A to i ve své závěrečné fázi v podobě této nahrávky.

High Time je do značné míry syntézou prvních dvou alb. Stojí někde mezi napěněnou extází Kick Out the Jams a ukázněnou písničkovostí Back in the USA. Opět o něco delší stopáže umožňují divokému kytarovému tandemu Kramer-Smith rozpoutávat ohnivé přestřelky riffů a sól (viz třeba jejich lítý souboj v Baby Won't Ya), do nichž se vrátilo něco z původní psychedelické horečky, pouze zbavené freejazzového chaosu a umravněné studiovým záznamem. Rock'n'rollový fundament, vysvlečený na Back in the USA do naha, tady znovu zbytněl a rozprostřel se do širšího zvukového koryta, zůstal ale dostatečně přímočarý a razantní.

Riffy táhnoucí písně Baby Won't Ya, Future/Now nebo Over and Over jsou ukázkové. Přešlapem není ani pomalá Miss X, která se obejde bez cukrové lepkavosti, přesto zůstává výsostnou rockovou baladou. Tryskem pádící Gotta Keep Movin' má nejblíže k hitovkám z minulého alba, k debutu naopak nejvíc odkazuje závěrečná Skunk (Sonicly Speaking), v níž hyperaktivní kanonáda bicích a kytarové piruety doplněné v závěru masivním náletem dechů dávají dohromady fantastický hukot. Jestli se na High Time nějak odráží neodvratný rozklad, kterému kapela podléhá, já to neslyším. Nakopává mě se stejnou silou jako první dvě alba, i když zase trochu jinou botou.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba MC5 - High Time
» popis a diskografie skupiny MC5

Deep Purple - Fireball

Deep Purple / Fireball (1971)

Akana | 4 stars | 16.04.2015

Titulní píseň alba Fireball je fantastický otvírák, tříštivý šrapnel, který desku nastartuje s tou nejvyšší akcelerací a v mém osobním žebříčku purplovských trvalek stojí výš než Smoke on the Water nebo Child in Time. Frenetické spřežení kytary, basy a bicích s lehkostí a jistotou načrtává trasu budoucím speedmetalovým borcům, s ničím se moc nezdržuje a žene se dravě vpřed jako skutečná ohnivá koule. Pro hardrockovou desku ideální úvod. Ale i když zůstává ve zbývajících minutách nepřekonaný a album jako celek nemá ty klasické stylotvorné proporce svého "do kamene vytesaného" předchůdce, nijak výrazně za ním nezaostává a místy nabízí dokonce i celkem odvážná vybočení z právě nastoleného kurzu.

V případě skladeb No No No a Demon's Eye ovšem Deep Purple lijí svůj těžký kov do stejných forem, s nimiž pracovali minule. Obě jsou to výrazné, typicky hřmotné, ve středním tempu se valící pecky, které nepřekvapí, ale ucho fanouška zaručeně potěší. Pak ovšem přichází moment, v němž se člověk, který slyší album poprvé, může trochu vylekat, že se mu do přehrávače záhadným způsobem zatoulal nějaký outtake z Dylanovy Highway 61 Revisited. Anyone's Daughter přichází se svými folkovými aranžemi a Gillanovým zpěvem, který neuvěřitelně věrně (aspoň zpočátku) kopíruje dylanovský flow, úplně z jiného světa. Nicméně v závěru už nápodoba není tak markantní a koneckonců je to docela příjemná písnička i vítané vydechnutí po předchozích těžkých riffových palbách a před následujícími progresivními výboji.

Druhá strana totiž, i když se hardrockového fundamentu nezříká, vystrkuje růžky právě tímto směrem. The Mule mění ostré riffy za psychedelickou rozpitost Lordových kláves a Blackmorova stručného kytarového přihrávání a díky podobně rozvolněné rytmice to celé trochu připomíná slavnou beatlesovskou Tomorrow Never Knows. Rozvláčné pasáže v následující Fools mají své opodstatnění, protože rázný kytarový riff, který je zničehonic rozčísne, je pak o to působivější, nemuselo by se ale na něj čekat tak dlouho a efekt by zůstal stejný. Důstojný, i když ne právě dechberoucí závěr obstarává tradičněji pojatá No One Came.

Vedle nezpochybnitelných kvalit všech instrumentalistů stojí na celém albu za vyzdvižení určitě zpěv Iana Gillana, který tu osvědčuje nejen stylovou razanci, ale i výrazovou tvárnost a uvolněnost. Ale nejen díky němu a titulnímu kusu stojí za to, nenechat Fireball v purplovské diskografii nepovšimnutý ve stínu obou slavnějších sousedů. A nedat se odradit původním, značně kýčovitým obalem.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Deep Purple - Fireball
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Nová videa

Kde to vře

Hendrix, Jimi / First Rays of the New Rising Sun

makrelaman
Ja si nemyslím, že ide o zlátaninu. Sú to väčšinou skladby z leta 1970 nahrané v Electric...

Jenghiz Khan / Well Cut

pito63
Jardo Neviem, kde si sa s tým stretol alebo čítal prirovnanie Jenghiz Khan k May Blitz, ja som...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

10240 recenzí
2019 skupin
123898 příspěvků ve fóru
2236 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000