Blues Amplified Union of Sinners and Saints, The Inner City Unit Living Loud Cranberries, The Rohmer Eagles Pavlov's Dog Babe Ruth Curved Air

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Arena - Immortal?

Arena / Immortal? (2000)

EasyRocker | 4 stars | 22.07.2019

Po albu jako Visitor, chváleném kriticky i fanoušky, to máte vždycky těžké. Pánové z Arena jsou ale těžká ostrovní váha ve svém žánru, a rozhodně se nezalekli ani neschovali.

Bez špetky kudrlinek sem vpadne titánský riff Chosen, podporovaný burácející basou nováčka Iana Salmona. A i druhý benjamínek Rob Sowden se působí jistě a rozhodně se vedle výrazného předchůdce neztrácí. Pekelné burácení vystřídají křehké Mitchellovy tóny - Waiting for the Flood se promění v jiskrnou perlu, úžasně ozdobenou prolnutím kláves a akustik. Jemná a subtilní The Butterfly Man už musí zaujmout textem, poeticky líčícím nesnáze lovce motýlích duší, a působivým Mitchellovým sólem. Dusivý elektronicky-industriální smog, zrcadlící všechnu špínu, kterou po sobě necháváme. Ne, nejsme v kuchyni Nine Inch Nails nebo Korn, ale dostáváme arénový výprask na holou. Climbing the Net, navazující svou komputerovou tématikou, je o mnoho odlehčenější, nesoucí jasný odkaz Genesis. Filmovému umění je věnována kolosální, vrcholná suita Moviedrome. Tempo buldozeru, fantaskní akustická hra, ale i bizarní filmové pazvuky. Kulometně sekané riffy se ohlížejí k Dream Theater, ale kampak ti se dnes hrabou s invencí a lehkostí. Jasným důkazem je něžná mezihra v rukách čarodějů Sowdena, Nolana i Mitchella. To, co se děje po půli, už se zapsalo do elitních progových análů. Více než vydařené menu završuje Friday´s Dream, citlivá, dojemná, až plačtivá píseň. Frontman i finále zvládl důstojně a i jeho hlasem prosvítá naděje.


Nolanovci vypálili hromové, těžké, drsným metalem pořádně poučené dílo, ozdobené prověřeným Hughem Symem. Rezonují v něm závažné Nolanovy otázky kolem úzkostí a strachu z našeho směřování. A pálí ostrými i na přelomu milénia. U mě za silné 4.

» ostatní recenze alba Arena - Immortal?
» popis a diskografie skupiny Arena

Simon & Garfunkel - Bridge over Troubled Water

Simon & Garfunkel / Bridge over Troubled Water (1970)

horyna | 5 stars | 21.07.2019

Vážení přátelé už jste u některého hudebního nosiče zaznamenali jeho přirovnání k pařížskému Louvru? Že ne? Tak já bych si podobný výrok dovolil vyřknout na adresu desky Bridge Over Troubled Water, písničkářů Paula Simona a Arta Garfunkela. A to ve smyslu, že právě zde, na tomto jejich okouzlujícím finálním monolitu, se nachází celá řada skvostů, svým významem pro nás posluchače důležitých, jako obsah legendárního Louveru.

Nemá příliš cenu popisovat a prozkoumávat to, co většina z nás dobře zná.
Songy, jako titulní naléhavý skvost Bridge over Troubled Water, médii a covery dosti zprofanovaná El Condor Pasa (If I Could), indonésií načichlá Cecilia (kterou osobně zrovna nemusím), aranžérsky dobře zvládnutá dechařina Keep the Customer Satisfied, a především dvojice výborných čísel-utajená dojemnůstka So Long, Frank Lloyd Wright a tolik oblíbená uhrančivě odbíjející The Boxer, patří k tomu vůbec nejlepšímu, na co můžeme ve folk-rockové branži narazit.
Samozřejmě, že i další songy jsou výborné, posluchači rádiostanic si v druhé půli sic neškrtnou (s vyjímkou Bye Bye Love), to ale neznamená, že by na B-éčku byl snad nějaký druhořadý odpad. Pokud budeme poslouchat desku/cd pozorně, i tady objevíme několik skvostných okamžiků. Osobně mám rád po country vonící Baby Driver, či Lenonovku The Only Living Boy in New York.

Deska Bridge Over Troubled Water uvnitř disponuje obrovskou emoční silou. Na první pohled jde o soubor obyčejných písní. Avšak senzibilní posluchač zde poodkryje nepřeberné množství krás a tajů, o kterých se může povrchním songům protlačovaných do médií dnes pouze zdát.

» ostatní recenze alba Simon & Garfunkel - Bridge over Troubled Water
» popis a diskografie skupiny Simon & Garfunkel

Quatermass - Quatermass

Quatermass / Quatermass (1970)

horyna | 4 stars | 20.07.2019

Dnes bych tu rád připomenul jedno dosti utajené progresivní těleso z hluboké hudební minulosti. Jeho jméno je Quatermass a já osobně tuto kapelu vnímám jako výbornou alternativou pro příznivce Atomic Rooster a ELP. Je to jeden z mých mladších objevů na art-rockovém poli. Už si přesně nevybavuji, kterou cestou jsem se k nim dopídil a ani netvrdím, že jsem nějak přehnaně unešen repertoárem tohoto debutního alba, ale jako příznivec téměř všeho dobrého sedmdesátkového, vnímám soubor jako adekvátní oživení a schopného konkurenta psychedelické stopě, kterou v oněch letech po sobě zanechal kupříkladu právě atomoví kohout.

Jméno Micka Underwooda je dobře známe z působení v bandu Iana Gillana. Jeho hra na mnou oblíbených deskách Double Trouble a Magic je živelná a energická. V řípadě Quatermas jde o daleko sofistikovanější pojetí, s množstvím najazzlých stylových odboček a psychedelických struktur. Jestliže hrál v Gillanově angažmá rockově přímo, tady se technicky vyřádil jen co je pravda.
Basák Johnny Gustafson hrál s Gillanem rovněž, na jeho prvních sólo počich po odchodu z Deep Purple. Jeho úchvatnou hru slyšíme na monstrózních fusion deskách Clear Air Turbulence a ve stínu pobývajícím podceňovaném albu Scarabus.

Quatermass sic nemají ve svém středu dvojici klávesistů, jejichž hra mě tolik okouzluje u sousedů Greenslade, ale nezní ani tak chladně a akadedmicky jako přirovnávaní ELP. Jejich pojetí nejvíce koresponduje s psychedelickými podmínkami vytvářenými uvnitř Atomic Rooster. Občasné Emersonem inspirované pasáže zní krapet křečovitě, ale nejsou tolik vyumělkované a obsahují dravější a syrovější jádro. Zpěv si na desce vzal na starosti právě basák Johnny Gustafson, který má příjemný hlas obzvláště v zastřenějších rejstřících, ale když tlačí na pilu, není jeho pronikavý řev úplně tím pravým ořechovým.

Samotné skladby jsou precizně prokomponované a do detailu vypiplané. Hudební tok se střídavě pohybuje mezi artrokově klidnými vodami a burácející hard-rockovou masou. Najdeme tu i několik jímavě tichých zbožných motivů na hammond, či klasicistních klavírních odboček k vážné hudbě. Instrumentálních pasáži je zde dostatek, ale stejně tak i těch zpívaných, čímž deska na rozdíl od svých kolegyň tak trochu odbočuje k přístupnějšímu žánru s řadou záchytných míst.
Právě díky nim přimhouřím oko a z 3,5* zaokrouhlím na 4 rovné.

» ostatní recenze alba Quatermass - Quatermass
» popis a diskografie skupiny Quatermass

Night Ranger - Man in Motion

Night Ranger / Man in Motion (1988)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 20.07.2019

Konec osmdesátých. Nejlepší etapa pro tvrdě rockovou muziku. Night Ranger si toho byli dobře vědomi a otočili kormidlo ven z omšelých AOR vod směrem k lepšm zítřkům. Personálně se odporoučel klávesák Alan Fitzgerald. Kapelník a tvůrčí mozek souboru Jack Blades zavelel na zteč s čistě hard rockovým albem.

Jako svůj přístav se zvolilo Los Angeles a studio Goodnight L.A. Nové studio ve kterém se natáčelo už jen čistě do digitálu. Sídlilo pár metrů od slavného Sound City ve čtvrti Van Nuys a majitelem nebyl nikdo jiný než jeho bývalý zaměstnanec a už tehdy velice úspěšný producent Keith Olsen.
Technicky se natáčelo a mixovalo na mašinky Trident DI-AN a 48 track Sony Digital Recorder.
Celkový sound je prvotřídní bez stigmatu doby vzniku.

Facelift dostalo i logo kapely. Mírně se zploštilo a zmodernizovalo. Na obalu desky pěkně vyniká na pozadí oblohy po západu slunce. Knížka čítá dvanáct stránek se všemi texty a pěknou barevnou fotkou kapely uprostřed. Firma MCA Records. Made in USA.

Hned od prvního titulního válu, dává kapela na srozuměnou, že drží pevně prst na tepu doby a předkládá hutný a kytarově drásavý moderní song. Prim hrajou nejen v téhle písni perfektně nazvučené bicí nástroje, kdy virbl mocně zařezává do uší. Zpívá Kelly Keagy, jeho pevnější a drsnější hlas se do songu znamenitě hodí.
Bubeník zpívá i následující Reason To Be. Pomalý začátek s jemnou akustickou dvanáctistrunkou zlomí velkolepý kytarový riff do šlapající rockové jízdy opatřené výbornými sborovými linkami.
Na podobném schématu je postavená odlehčená Don´t Start Thinking. S Bladesem u mikrofonu a s hostujícím studiovým hráčem na klávesy. Třešničkou je Watsonova kytara na konci skladby.
Mráčkem přes rozzářenou slunečnou oblohu je Love Shot Me Down. Odsekávané kytary i vokální Bladesovy linky vrací desku k rockovějšímu pojetí bez líbivých melodií.
Regulérní balada pod číslem pět se jmenuje Restless Kind. Standartní pomalá věc, která fandu kapely neurazí.
Pro majitele vinylu konec první strany.

Halfway To The Sun - otvírák jak se patří. Do šlapajícího rytmu basy a bicích zahraje Jeff Watson kytarovou figuru z které běhá mráz po zádech. Ona celá skladba je o kytarách. Oba hoši se předhání v tom, kdo zahraje lepší pasáž. Veliká paráda a bezesporu vrcholná skladba alba.
Nutné zvolnění a upuštění páry představuje Here She Comes Again. Bladesem napsaná a zpívaná píseň ve středním tempu. Povedený kompilát předchozí měkčí tváře kapely se současnou rockovější.
Right On You se s tím nemaže a hned s úvodním riffem dává na srozuměnou, že tady není prostor pro vzletné melodie a vokály. Tady se jede rokenrol. V podstatě to samé se dá říct o následující Kiss Me Where It Hurts. Divoká rokenrolovka, nejvíc připomínající časy budoucí a veleúspěšnou superkapelu Damn Yankees, kde bude principál hádejte kdo? Ano Jack Blades. Prosím pěkně!
I Did It For Love si kapela nechala napsat od hitmakera Russe Ballarda. Je to ten zaručený univerzální hit, kterých námezní autoři mají plné šuplíky. V podání Kelly Keagyho se nechá v pohodě uposlouchat.
Poslední zápis tohoto skvělého alba se jmenuje Woman In Love. Rychlejší skladba opět kombinující melodickou polohu kapely s dravějším pojetím.

Man In Motion spolu s předešlou Big Life jsou v mých očích ty nejlepší alba Night Ranger. Následující obří úspěch Damn Yankees kapelu poslal na odpočinek a trochu upozaďuje tyhle desky, ale právě tady se rodil Bladesův rukopis tolik potředný pro Damn Yankees.

90 %




» ostatní recenze alba Night Ranger - Man in Motion
» popis a diskografie skupiny Night Ranger

IQ - EVER - 2018 REMIX - 25TH ANNIVERSARY COLLECTOR'S EDITION

IQ / EVER - 2018 REMIX - 25TH ANNIVERSARY COLLECTOR'S EDITION (2018)

jirka 7200 | 5 stars | 19.07.2019

Spoiler : pokud čekáte recenzi hudebního obsahu tohoto alba, dále číst nemusíte. Za mě jde o jedno z vrcholných děl IQ a víceméně vše bylo shrnuto ve čtyřech recenzích, nic moc nového bych krom pochvalného mručení nevykouzlil. Jedná se spíše o mé postřehy a úvahy spíše technického rázu k nově vydané verzi alba „Ever“ – 2018 Remix, které obsahuje 2 CD a DVD.

Prolog : Nedávno jsem tu hodnotil znovu nahrané album velikánů heavy metalu – Manowar. Tito hudebníci mimo jiné vydali i remixy dalších svých dvou stěžejních děl. Při poslechu jsem přemítal, které kapely z jiného mého oblíbeného žánru – třeba prog rocku, podstoupily podobnou anabázi. Z poslední doby se mi v paměti vyjevila britská legenda IQ a její album Ever, s kterým si skupina k 25. výročí vydání (tedy rok 2018) podobně pohrála. ..

Jedná se o album, na kterém se vrátil v plné síle původní zpěvák Peter Nicholls. Všech šest písní obsahuje rockovou dravost i velmi silnou melodickou linku, kytarové party občas ostří hroty, posléze jsou chlazeny rozsáhlými plochami syntenzátorů – prostě dokonalá symbióza, která zasáhla rozmanitou skupinu příznivců. Prostě kultovní záležitost. Skupina si toho byla vědoma, proto se rozhodla svým fandům k datu výročí vydat malý dárek.

V tomto případě jde v podstatě také o remix, ovšem s vyjímkou klávesových partů, které byly nahrány v současné době a přimíchány k původním stopám. Důvod byl prostý, na původní pásy se nevešly z důvodu ryze technických. Kapacita 24 stopého studiového magnetofonu nebyla pro IQ dostatečná, tak tehdejší klávesák Martin Orford nahrával vše přímo z MIDI sekvenceru. Tyto data však odvál čas a proto nezbylo současnému klávesákovi Neilovi Durantovi, než z poslechu dát dohromady notový záznam a poté nahrát klávesy znovu. Musel i hledat v databankách i podobné barvy jednotlivých použitých klávesových nástrojů….To musela být značně náročná a mravenčí práce!

A co výsledek ? Zde je velký prostor pro polemiku a subjektivní pocity. Zde předkládám své osobní postřehy. Nový remix asi uvítají fanoušci, kteří původní materiál neznají. Mohou slyšet jednu z nejlepších (pro někoho úplně nejlepší) nahrávek IQ v současném zvukovém kabátku a moderním stylu mixu při zachování původní retro atmosféry.

Pro fandy a mě, kteří mají za ta léta mnohokrát naposlouchanou verzi z roku 1993 mi výsledek k poměru vynaložené práce přijde poněkud zbytečný. Původní verzi považuji zvukově jako jednu z nejlepších z celého jejich katalogu, nic mi tam nechybí, nic nevyčnívá. Nový remix má jen trochu více rozšířenou stereo bázi, původně výborně nazvučené a v mixu ostře působící party bicích jsou nyní trochu zapuštěny mezi ostatní nástroje, kapánek byla zvýrazněna baskytara, někdy jsou slyšet nějaké stopy kláves nebo hlasu navíc.

To už se jedná o zásah do původních skladeb, i když chápu, že nynější možnosti ve studiu k tomu svádí. Rozumím tomu, že muzikanti by rádi časem to či ono na albu upravili, doufám jen že místo řady remasterů nepřijde doma remixů :-)

Prostě řečeno - změny vypozorujete hlavně při detailním pitvání a přímém porovnávání verzí mezi sebou. Oceňuji plně dynamickou verzi i na novém CD, nedošlo tedy k žádnému ořezání, či kompresi, jak je dnes zvykem.

Druhé CD obsahuje Live záznam EVER z německého Aschaffenburgu z roku 2018. V podstatě další alternativní mix alba, nahrávky zní velmi podobně, jako studiové album, občas se změní poměr hlasitostí jednotlivých nástrojů, někdy Neil Durant použije jinou barvu kláves z databanky. Bylo také prohozeno pořadí skladeb a na koncertech zabrnkal na basu tehdejší John Jowitt.

Na DVD jsou obě zmíněné CD zpracované ve formátu 5.1. Domácí kino nemám, takže ke kvalitě zpracování prostorového zvuku se nemohu nijak vyjádřit. Pro hardcore fandy je tu i mnoho bonusů ve formě demo snímků, muziky v instrumentální formě, vyřazených sól apod. Pro fandy mp3 jsou tu připraveny záznamy v tomto formátu. Prostě sen každého náruživého recenzenta a štourala :-)

Závěrem : luxusně provedená edice kultovního alba s novým moderním zvukovým kabátkem ve všech myslitelných formátech a mnohastránkovými booklety a haldou bonusů zapřísáhlé fandy ke kulatému výročí jistě potěší, na druhou stranu pro ty, co mají na poličce původní verzi mnoho nového nenabízí. Na rozdíl od podobného počinu – remixu debutního alba Tales from the Lush Attic – tam to dávalo smysl, neboť výsledný rozdíl byl obrovský. Spíše bych uvítal nezmršenou verzi alba Frequency bez ořezané dynamiky. Toto album vyšlo před deseti lety, tak chlapci do toho :-)

» ostatní recenze alba IQ - EVER - 2018 REMIX - 25TH ANNIVERSARY COLLECTOR'S EDITION
» popis a diskografie skupiny IQ

Mötley Crüe - Saints Of Los Angeles

Mötley Crüe / Saints Of Los Angeles (2008)

horyna | 5 stars | 19.07.2019

Roku 2008 došlo k nebývale silné konstelaci hvězd v okolí Sunset Stripu, za jejíž pomocí se doslova obrodila jedna z předních glam rockových part osmdesátých let Motley Crue, a vydala své (pro mne druhé) vrcholné dílo Saints of Los Angeles. Opravdu předlouho musel mít fanoušek kapely s těmito "zvrhlíky" a rebely trpělivost, jelikož plytké výtvory Generation Swine a bez účasti problematického Tommyho Lee mdlé New Tattoo, s bývalou silou party sdružené okolo vedoucí persony Nikkiho Sixxe příliš nekorespondovaly.


Do desky vás charismaticky vtáhne schizofréní záležitost L.A.M.F., volně přecházející v energií nabitý song Face Down in the Dirt, jehož vyzvání - Welcome to Los Ageles - zve jak k desce této, tak do samotného srdce okázalého města andělů. To ovšem ještě nic není, protože krev, slzy a pot se naplno rozstříknou s famózní záležitostí What's It Gonna Take a vy se uvnitř hádáte, jestli tomuto parádnímu songu vévodí víc drsný vokál Vince Neila, dunivé bicí Tommy Leeho, nebo nápaditá kytarová práce věčného muže v pozadí-Micka Marse. Nasazení však nepolevuje ani náhodou a kapela hnedle servíruje další hromový song-Down At The Whisky. Zvukem i stylem píseň zapadá mezi první dvě slavná alba M. C. což je moc dobře. Modernější tvář přináší titulka Saints Of Los Angeles a kapela nápady překvapivě hýří. Zlatý poklad desky leží mimo jiné v songu číslo 6. - Mutherfucker Of The Year. Tomu udávají tón tvrdě sázené bicí brejky mistra Lee a riffomalba pana Marse. Po pomalejší a metalovými melodiemi i zpěvným duchem nabité The Animal In Me, jsou další výborné songy písně Just Another Psycho a především houpavá, do mozku se zavrtávající hitovka - White Trash Circus. Té dominuje opět vystrčený Lee, nápaditě zdvojované vokály i neunávná, kreativní až zábavná kytara Micka Marse. Poslední Goin' Out Swingin' jen potrvrzuje vysoký standart alba a znovu poukazuje na energií sršící hráče, kteří se na této fošně dokázali vybičovat na poměry kapely k neskutečně kreativnímu výkonu jak v oblasti skladatelské, tak hráčské.


Toto prodejně mimořádně úspěšné album jde brát jako nejlepší tečku za kariérou oné kontroverzní čtyřky ze západního pobřeží USA, jejíž muzika dlouho určovala směr hudebního toku za velkou louží.

» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Saints Of Los Angeles
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe

Samurai of Prog, The - Lost And Found

Samurai of Prog, The / Lost And Found (2016)

Brano | 5 stars | 18.07.2019

Time is money!To je heslo dneška,takže sa nebudem rozsiahlo rozpisovať,aj keď toto gigantické monumentálne veľdielo by si zaslúžilo elaborát minimálne o rozsahu rigoróznej práce.Takže iba fakty.SOP(The Samurai Of Prog) založili traja muzikanti multi-inštrumentalista Steve Unruh(člen skupiny RESISTOR,ale vydal aj 8 vlastných štúdiových albumov a pôsobil v skupinách Sing Of Saturn,UNITED PROGRESSIVE FRATERNITY,Willowglas),fínsky bubeník Kimmo Porstim a basgitarista Marco Bernard.Títo traja výnimoční páni si na každý album TSOP pozvali celú plejádu slávnych hudobníkov a výnimočných vokalistov doslova z každého kúta našej planéty,od východu na západ,od severu na juh.Zo všetkých kontinentov!!!

Kto nemá rád extra dlhominutážne mamutie kompozície,tak nech už radšej ďalej ani nečíta.Totiž,na CD2 sa nachádza iba jediný 57 minútový kolos s názvom The Demise.To je niečo pre mňa,milujem tieto megalomanské kompozície od 30 minút a vyššie.Pri ich počúvaní svet pre mňa prestane existovať.Ako vokalisti sa tu striedajú Keith Christian a Mark Trueack(Unitopia,UPF),pretože len jeden by takú štreku neutiahol :-).

CD1 je voľnejšie,prístupnejšie,viac inštrumentálnejšie.V skladbe She(Who Must Be Obeyed) si zaspieva Jon Davison,basgitarista skupiny Sky Cries Mary,ale známy hlavne ako spevák skupiny GLASS HAMMER a tiež si zaspieval na albume YES-Heaven&Earth(2014),pretože má hlas takmer na nerozoznanie od Jona Andersona.A ešte jedno meno chcem a musím spomenúť.Je to klávesista Chip Gremillion z legendárnej progrockovej skupiny LIFT.Tohto staršieho pána mám vo veľkej úcte,nech mu ešte dlho prsty lietajú po klávesoch!A samozrejme Steve Unruh a jeho husličky ,flauta,vokál...A je tu ešte aj Linus Kåse známy z pôsobenia v skupinách ANGLAGARD a BRIGHTEYE BRISON.

Tak na dnes končím,stačilo.Nádherný rozkladací obal od geniálneho výtvarníka Eda Unitskeho,na ktorý sa môžete pozerať hodiny,nadpozemsky krásna rajská hudba oplývajúca nebeskou blaženosťou,hudobná sviatosť najvyššia nekonečných rozmerov...toto všetko si zaslúži nie 5,ale 50 hviezd!Čo 50...500!!!

» ostatní recenze alba Samurai of Prog, The - Lost And Found
» popis a diskografie skupiny Samurai of Prog, The

Marillion - Seasons End

Marillion / Seasons End (1989)

EasyRocker | 5 stars | 17.07.2019

Tak se přiznám, že Marillion po Fishově éře byli pro mě dlouhá léta zapovězenou manou. Ne, že bych alba s Hogarthem neslyšel a občas je nevypůjčil, ale léta jsem se s jeho zpěvem nějak nesmířil. Bylo to málo energické, uspávací a říkal jsem si, že se hodí spíš do relaxační hudby.


Osmiminutová dělostřelecká příprava The King of the Sunset Town je neuvěřitelně emocionálně rozepjatá mezi skvostnými akustickými střípky a řvanými refrény. Exploze emocí a nápadů, korunovaná mistrem Hogarthem. Easter je proslavená balada a i ona je srdečnou plavbou nebem, ale i oceánem emocí. Rotheryho a Kellyho sóla jsou absolutně za hranicí vnímání, chápání... The Uninvited Guest je živější kus a určitě by se neztratila ani na Fishovkách. Řádí tu a běsní hlavně Rothery, až se třese podlaha. Titulní skladba jsou klasičtí posmutnělí Marillion a hodně se tu předznamenává už éra, která klepe na dveře. Čarokrásně gradující emoce Marka Kellyho. Holloway Girl rozvíjí subtilní, čarovnou atmosférou aneb jak prosté je vyformovat a otesat hudebního Davida. Zásadním zářezem je Berlin, těch 7.43 pusťme všem, kdo chtějí vědět, což Marillion jsou. Tahle věc se totiž vrací hluboko do minulosti, Hogarth tu podává vrcholný výkon a fantasticky vše doplňují dechové nástroje - moje kolena už padají potřetí na zem. Vedle titulky patří After Me k nejpůsobivějším baladám nejen zde, dokonale užívajíc hackettovskou inspirací a extázi na konci. Pro rockové příznivce byla z kosmodromu Rothery odpálena sotva řízená družice Hooks in You. Že je v pánech ale šlach a masa. Síla a místo dopadu - neodhadnutelné. Závěr pak snad nemůže být slabý, natož prázdný. The Space... začíná skvostnými Kellyho zahradami, vykvetlými na klapkách. Parádně to nejen zde, ale i na zbytku alba tvrdí Ian Mosley a hlavně mistr Pete Trewavas. Vše, co od této značky čekáte, je tu znásobeno, pětici snad řídí neznatelná, podprahová telepatie. A je to tenhle bod, kde jsem otevřel Hogarthovi srdce. Není divu.

Postižen nadšenými písmy nejvyššího marilioňáka mr. Horyny, rozhodl jsem se tento Hogarthův debut zkusit. Ani nevím, co a jak se stalo, že najednou vše v hlavě scvaklo. Ano, je drsná, hodně Rotheryho a časem hoši hodně zvolnili. Jeden hit za druhým, dokonalá atmosféra, emoce, nápřah, skladatelský vrchol. Bez jediné chyby!

» ostatní recenze alba Marillion - Seasons End
» popis a diskografie skupiny Marillion

Motörhead - Another Perfect Day

Motörhead / Another Perfect Day (1983)

jirka 7200 | 3 stars | 16.07.2019

Tehdy se u Motorhead stále něco dělo. Poslechněte si za sebou alba Iron, Another a Orgasmatron. Každá deska má jiný feeling, porovnáte si hru čtyř kytaristů, uslyšíte různou práci zvukařů a producentů, keří měli na konečný výsledek velký vliv.

Z tohoto trojlístku mne tehdy Another Perfect Day oslovil nejméně. Důvodem byla vzdušnější a rozmanitější hra nováčka Briana Robertsona, který zde více obnažil hudební kořeny kapely - boogie, rock ´n ´roll a blues. Tehdy jeho odlišný styl hry a ne tolik zkreslený zvuk jeho nástroje působil jako "vyměknutí". Nehledě na jeho vizáž punkera s obarvenou červenou hlavou, což bylo tehdy závažným porušením metalového dress code. I po lidské stránce si se zbytkem souboru nesednul. I proto jsem byl rád, když po tomto albu kapelu opustil.

Producent Tony Platt, kterej nedávno před kšeftem na tomto albu domrvil zvuk Manowar na jejich debutu, se i zde mnoho nepochlapil. V porovnání s ostatními, výše zmíněnými alby zní Another Perfect Day poněkud plechově, kytara je opět v celkovém mixu poněkud stažená.

Po letech, pokud odhlédnu od zvukové obálky, mě paradoxně potěšily právě ty, pro kapelu méně typické songy : pohodová Dancing on Your Grave a I Got Mine nebo hard rockově zatěžkaná One Track Mind.

» ostatní recenze alba Motörhead - Another Perfect Day
» popis a diskografie skupiny Motörhead

Greenslade - Bedside Manners Are Extra

Greenslade / Bedside Manners Are Extra (1973)

horyna | 5 stars | 15.07.2019

Muzika. Kolik jen podob a odstínů skýtá její bezprostřední vnímání. Kolik pocitů dokáže svému konzumentovi přinést a kolika příjemnými chvílemi jej obšťastnit. Jednou z nepopiratelných vlastností hudby jež mne baví sledovat, je proces dozrávání a růstu té které nahrávky. Jsou discografie kapel, u nichž má člověk jasného favorita, i příčku poslední léty pevně dosazenou a neměnnou. Ale pak jsou discografie, které prodělávají v uších posluchače určitý vývoj. Posun o kterém se zmiňuji jsem nedávno zaznamenal v případě alba Bedside Manners Are Extra klávesisty Colosseum Davea Greensladea.

Dlouho jsem ji vnímal jako nejslabší článek jejich portfolia. Dnes je tomu přesně naopak, hrdě se vyjímá v čele Greensladeho katalogu, jako ta nejpodmanivější a skladatelsky nejpestřejší nahrávka v krátkých dějinách této famózní formace. Zpívané části jsou v poměru zhruba 50 na 50 s těmi instrumentálními, a k maximální barevnosti materiálu opět slouží příspěvky obou klávesistů. Kytary zkrátka netřeba.

Trochu mě mrzí, že podobně nástrojově obsazených kapel nevzniklo víc. Nebo možná vzniklo, jen se neprosadili v takové míře jako projekt oblíbeného klávesáka zakrátko kultovních Colosseum.

» ostatní recenze alba Greenslade - Bedside Manners Are Extra
» popis a diskografie skupiny Greenslade

Toto - Tambu

Toto / Tambu (1995)

horyna | 5 stars | 13.07.2019

Američtí Toto patří mezi kapely, které si propagaci rozhodně zaslouží. A to hlavně tady, na území Progboardu, jelikož jinde ve světě si už své ostruhy dávno vydobyli. A proč vlastně? Napadají mne hned tři důvody, které rád uvedu.

Tak za prvé: průměrný hudební divák-čechoslovák, je má automaticky založené v bedně s nápisem A.O.R., což je fatální chyba. Netvrdím, že se Toto tohoto mnohdy podceňovaného a často opovrhovaného stylu nedotýkají, právě naopak. Co jsou však především, jeho esenciálním výhonkem, tvořeným těmi nejkvalitnějšími ingrediencemi z jakých se takový styl mixuje. Ale oproti jasným a nepopiratelným vládcům odvětví jež jsou Styx, Journey, Asia nebo Foreigner ((malá odbočka - házet do tohoto pytle jižansky znějící art-rockové průkopníky Kansas za to, že v osmdesátkách zněli podobně, je zcela nesmyslné- viz Mayakova vysvětlivka pod Leftoverture)), mají Toto kompozičně dvě vysoké školy navrch. Nepřeslechnutelný jazzový feeling je často odnáší do vzrušujících fusion oblastí, a tato až eroticky vybrující příměs je činí vysoce vysoce originálními. Nejsou přehnaně marmeládoví, pateticky přešponovaní, ani bolestivě naříkající.

Za druhé: všichni hudebníci kteří kapelou během těch dlouhých let prošli, a že jich už bylo, patří mezi instrumentálně velmi zdatné borce, jejichž umělecké dovednosti si propůjčovali ty nejslavnější jména v hudební branži. Bubeníci, hráči na klávesy i zpěváci jsou v extratřídách svých oborů.

A za třetí: žádná z výše uvedených kapel neměla ve svém středu tolik skladatelsky silných individualit jako právě Toto. Vzájemná kooperace na poli tvořivosti, sehranosti, společné chemie, i v rámci rodinných vztahů a kamarádství, dokázali vytvořit ideální klima pro mimořádná alba, úspěšné singly i oblíbené písně oslovující všechny věkové kategorie.

Á propos málem bych zapomněl na Steva Lukathera. Největšího z největších, ani Neal Schon, a už vůbec Mick Jones ( přes všechnu úctu kterou k nim chovám) nedokázali to co on. Všestranost, konstruktivnost, stylová pestrost, odhad dobového vkusu a další plus body na Stevovu stranu, z něj zakrátko vymodelovali kytarového poloboha srovnatelného s Pagem, Howem, či Hendrixem. Steve si vypracoval svůj styl s velkou dávkou melodiky i citu. Dokázal podtrhnout náladu písně, stejně jako její energii. A navíc bravurně zpívá.

A teď tedy konečně k samotnému albu Tambu. To patří mezi pětici jejich nejlepších děl. Zkuste si tipnout, která jsou ta ostatní. A...a vůbec, poslechněte si jej, co tu budu pořád datlovat...

» ostatní recenze alba Toto - Tambu
» popis a diskografie skupiny Toto

Clarke, Stanley - Find Out!

Clarke, Stanley / Find Out! (1985)

stargazer | 3 stars | 13.07.2019

Když jsem se začal zajímat o tvorbu Clarka, Find Out nebylo vůbec k sehnání na cd. Koupil jsem desku a nechal převest na cedéčko. První dojem z alba mě nadchl. Po opakovaném poslechu jsem vystřízlivěl a album už slyšel trochu jinak. Stanleyho hra na basu je opět famozní, dává base víc prostoru, než na albu před. V každém tracku je prostor pro basové solo. Syntezátory a přesné elekrické bicí plus zpěv skoro na celém albu, toto dílo posouvá směrem ke střednímu proudu.

Ale pozor. V témže roce hrál Clarke Band na Bratislava Jazz Days 85 a předvedli skvělé jazzové výkony. Jako důkaz mám vinyl od Opusu, kde je víc jak desetiminutový záznam.

Find Out v dnešní době bude asi poslouchat jen ortodoxní fanušek Clarkovy tvorby. Jako já.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Find Out!
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Night Ranger - Big Life

Night Ranger / Big Life (1987)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 13.07.2019

Čtvrtá deska kalifornských rockerů přináší lehké změny v soundu kapely. Píše se rok 1987 a všeobecné trendy tíhnou směrem k větší hutnosti, syrovosti a tvrdosti skladeb. Night Ranger nikdy nebyli čistokrevní pompézové u kterých hrajou prim klávesy, ale svoje songy stavěli na bytelném rockovém základu. Aby ne, když jsou v kapele dva výteční kytaristé s dotykem virtuozity. K tomu si připočtěte dva excelentní sólóvé zpěváky v podobě bubeníka a baskytaristy a máte tak silnou koncentraci talentu, až z toho jde hlava kolem. Vše zezadu ještě jistí zdánlivě nenápadný klávesista.

Titulní skladba Big Life je na poměry kapely dost originální. Klávesové intro rozsekne hřmotný kytarový riff a těžkotonážní valivý rytmus. Bladesovy zpěvy ve slokách i refrénu nesou velkou dávku jedu a ostrosti. Vše umocňují tupé klávesové přiznávky vytvářející zajímavé disharmonie. S jedinečným kytarovým sólem se vkrádá na mysl úvaha o tom, že by tahle deska mohla být veliká.
Color Of Smile jsou klasičtí Night Ranger. Veselá a zpěvná letní písnička s nádhernými kytarovými vyhrávkami a sólem. Na to nezapomínejte! I kdyby kapela nahrála sebevětší blbost, vždy do ní zakomponuje prvotřídní kytarové sólo anebo nejlépe dvě.
V Love Is Standing Near poprvé slyšíme za mikrofonem bubeníka Kelly Keagyho. Hudebně jde o krystalicky čistou AOR skladbu. O podobné věci se v současnosti pokoušejí třeba švédové Night Flight Orchestra. Šlapající rytmus, retro klávesy a velice vkusný refrén. Jeff Watson v sóle vystřihne vanhalenovský hammering a je vymalováno.
Čas pro baladu. A ne ledajakou! Klavírní figura na začátku opravdu připomíná padající kapky deště, přesně podle názvu písně. Ke klavíru se postupně přidávají zpěv a zbylé nástroje, aby vše vyvrcholilo v masivním finále. Pánové Watson a Gillis opět zdobí a vyšívají libé tóny na hmatnících svých kytar. Radost poslouchat. Konec první strany.

Tajemství mého úspěchu. Filmová komedie s Michaelem J. Foxem, velmi známá i u nás. Pro tuhle srandu napsali Night Ranger společně s triem externím autorů titulní písničku. Vcelku povedená skladba s velkou dávkou nadhledu, která se nebere vůbec vážně. Po právu vybrána jako jediný singl z desky a dodnes jí kapela hraje živě na koncertech. Jako jedinou z téhle desky (!)
Svižná a úderná kytarovka Carry On dostatečně zredukuje sladko v ústech po předchozím chodu.
Kelly Keagy za mikrofonem v doprovodu jemňoučkých akordů akustických kytar dovede pohladit po duši. Oproti Bladesovi má níže položený hlas a umí lépe pracovat s dynamikou projevu. I když se Better Let It Go nakonec zvrhne do rutinního cajdáku, pořád je to v podání Night Ranger radost poslouchat.
I Know Tonight je klasický rockový vál z Bladesovy dílny, jakých se v budoucnu dočkáme ještě mnoho. Svižné tempo ve slušném nápadu a Jackovy vyřvávané vokály.
Závěrečná vygradovaná balada Hearts Away ukazuje jak výtečný je Keagy zpěvák. Naprosto jistý projev na začátku jen s klávesami, aby refrénech s kapelou za zády sázel jeden dlouhý tón za druhým. Žádné zbytečné kulacení a nesmyslné feelingy, jak je dnes v módě. Prostě jen rovný dlouhý tón. Samozřejmě na pás, takže žádné copy/paste nebo dodatečné editace. Parádní konec alba.

Americké vydání. MCA records. Nahráno a mixováno analogově (AAD). Zvuk lehce poplatný době vzniku. Booklet rozkládací o rozměrech 6x1, obsahuje všechny texty.

Procenta - 80%


» ostatní recenze alba Night Ranger - Big Life
» popis a diskografie skupiny Night Ranger

Manowar - Battle Hymns MMXI

Manowar / Battle Hymns MMXI (2010)

jirka 7200 | 4 stars | 12.07.2019

Opětovné nahrání jednoho ze svých řadových alb ve studiu po mnoha desetiletích není jistě běžnou praxí rockových interpretů a kapel, i když jsem již několik takových pokusů zaznamenal. Většinou to pravověrní fandové moc nepřijmou a mají k výslednému produktu mnoho výhrad.

V případě Manowar a jejich debutního alba Battle Hymns, které tímto procesem prošlo, mohu vyjmenovat několik bodů, které mohou tento počin v očích (potažmo uších) rockových fandů částečně rehabilitovat:

1)pomalu tři dekády se hudebně motáte v kruhu a recyklujete neustále dokola své hudební postupy a debut v porovnání s touto produkcí zní naprosto skvěle

2) debutní deska, ač smíchaná lépe, než některé následující (Sign of the Hammer) přesto postrádá jakékoliv basy, neboť většina zúčastněných lidí nepracovala s heavy metalovou muzikou

3)vrátil se k vám zrovna bubeník Donnie Hamzik, který na původním albu hrál

4)uplynulo 28 let od vydání

Samozřejmě bych v sekci záporů mohl zmínit nepřítomnost původního kytaristy jménem Ross The Boss a historky o nemožnosti vstoupení do jedné řeky, jiná chemie, jiný vypravěč ve skladbě Dark Avenger, jiné ladění…. Cha,cha – tomu se Manowar jen smějí…

Po podrobném průzkumu tohoto materiálu kupodivu ani nijak nenadávám. Zvuk se radikálně zlepšil, album zní současně (u všech hudebníků je cítit citelné zlepšení v ovládání svých nástrojů a hlasu) ovšem retro nádych těm osmi písním zůstal. Dostanete však jen to, co očekáváte. Hrubozrnej hard and heavy ovlivněnej tehdy Diovými Black Sabbath, Judas Priest a drnčící basa občas náznakem ukáže na dřevorubce Motorhead. Stylově by spíše zapadnnul mezi tehdejší ostrovní soubory NWOHM, ve Státech museli působit jako zjevení.
Jednotlivé skladby sice postrádají výpravnost a epičnost následujích tří alb, mají jednodušší strukturu, kdo má však rád kapely, které na počátku osmdesátek s nezaměnitelnou a neopakovatelnou rebelskou aurou lomozili v malých klubech a psali historii metalu, ten si přijde na své.

Z osmi skladeb vypíchnu snad jen hitovou Metal Daze a Manowar se stadionovým refrénem, hard rockovou Dark Avenger s doomovou atmosférou a hypnotickým hlasem vypravěče. Třešničkou na dortu je závěrečný válečný epos – mnohovrstevná Battle Hymms, která je předvěstí těch nejlepších náročně vystavěných songů v budoucnosti.

Závěrem : ač nejsem příznivcem podobných vylomenin v podobě znovu nahrávání vlastních alb, v tomto případě tento počin schvaluji. Musím zmínit i fakt, že se kapela nahrávce věnovala s maximální péčí, protože mastering pro CD a LP byl prováděn odděleně různými lidmi, což je praxe jen u naprosté špičky umělců.
Vinyl je tedy luxusní zvukovou hostinou, ale i CD zní solidně. Tak jako jsem u Sign of The Hammer jeden bod za zvuk ubral, v tomto případě ho naopak přidávám.

» ostatní recenze alba Manowar - Battle Hymns MMXI
» popis a diskografie skupiny Manowar

Deep Purple - The House of Blue Light

Deep Purple / The House of Blue Light (1987)

horyna | 5 stars | 12.07.2019

Fanoušci kapely Deep Purple jsou tak trochu zvláštní patroni. Většina z nich se striktně drží jen jednoho jediné období v jejich předlouhých dějinách. Zdejší čitatel nemusí být závratně bystrý aby rychle pochopil, o jakém období mluvím. Pochopitelně jde o triumvirát In Rock-Fireball-Machine Head. Pořád dokola omílají tyto tři desky, jakoby D. P. nikdy nic jiného nenahráli. A když už si milostivě rozpomenou, zazdí svou hlubokou myšlenku deskou Perfect Strangers a hotovo. Podobný přístup mě pěkně sejří a vždycky si říkám proboha, cožpak opravdu neznáte nic jiného než Smoke a Child in Time? Cožpak je Coverdale horší než Gillan? Nemá snad Morse podobně identifikovatelnou kytarovou techniku jako Blackmore? Pozbýva snad Airley tolika Lordovi dokonalosti? A hlavně-skutečně vám připadají všechny novější příspěvky D. P. o kategorii slabší, všednější, či prostodušší než ty, co jsou umístěny na vašich třech, donekonečna ohraných nosičích?

Zřejmě ano, poněvadž kdyby tomu bylo naopak, žádali by si fanoušci kapely alespoň kosmetickou úpravu koncertních setů, a ne trapácky otřepané totožné playlisty na jedno brdo.

Nahrávka The House of Blue Light zastává u fans jedno z nejnuznějších umístění. Někde na chvostu pelotonu, za ní se už belhá snad jen stařenka Slaves and Masters.
Avšak vždy se najdou vyjímky. Pár nás bude, pár těch, co májí rádi párply jako kapelu a ne jako továrnu na hity. Těm může chutnat House stejně jako Perfect. A možná ještě více.

Dle mého je House:
-hitovější a sevřenější
-deska plná energie je až enormně vitální
poslechově vděčná, zábavná a po okraj napěchovaná naspeedovaným hardrockem
-deska, kterou řídí jedna velká individualita a tou je Ritchie. Jeho kytara udává směr, tempo, charakter i náladu. Nezní studeně, není vyčpělá, ani profesorsky odměřená.

Podle mého se právě tady nacházejí jedny z nejšťavnatějších songů velkých Purple. Písně jako řezající klasika po vzoru Smoke The Unwritten Law, předobraz většiny speed metalových německých band Mad Dog, vysoce návykové vyhrávky v Black And White a The Spanish Archer,nebo klasikou a Lordovou asistencí načichlá Strangeways. To jsou špičkové a fortelně zpracované záležitosti, pomáhající udržet značku DP během druhé poloviny osmdesátých let v širokém podvědomí.

Ve studiu už asi byla nálada na bodu mrazu, což je tuším ve videoklipu k úvodní písni celkem zřetelné. Ale znáte to, existuje hodně jedinečných nahrávek oplývajících jistou originalitou díky tomu, že se vytvořily pod tlakem okolností.

Deep Purple jsou "moje" kapela a nedovedu si představit, že bych poslouchal jen určitou, v tomto případě hubeně krátkou, etapu z jejich dlouhatánského vývojového řetězce.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The House of Blue Light
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Premiata Forneria Marconi / L'isola di niente

EasyRocker
No, jen krátký komentář k Italům - nepřekousl jsem a asi nikdy nepřekousnu zpívanou...

Premiata Forneria Marconi / L'isola di niente

jirka 7200
Na této desce mne uchvátila úvodní, hutně symfonická L'isola di niente. To je naprostý...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12819 recenzí
2194 skupin
176802 příspěvků ve fóru
2648 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000