Pere Ubu Campo Di Marte Cantrell Jerry Colaiuta, Vinnie Finnforest Airey, Don Cantrell Jerry Them Crooked Vultures Ingranaggi della Valle Vacant Eyes, The

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Big Big Train - The Underfall Yard

Big Big Train / The Underfall Yard (2009)

john l | 5 stars | 25.05.2018

Několik skvostů tady zůstáva mimo hlavní proud zájmu. Přitom je kapela Big Big Train v poslední době mediálně hodně propíraná. První nahrávky svou průměrností na úspěch ještě nedosáhli, ale sotva do kapely přišel nový zpěvák David Longdon, vyletěli chlapíci strmě nahoru a přes noc se z nich stala jedna z hlavních art-rockových akvizicí nového milénia.

Přemýšlím jakým termínem jejich muziku označit, aby šla snáze rozšifrovat nováčkům, kteří se tady za pět, deset let objeví. Napadá mě termín PASTORÁLNÍ ART ROCK. Nepředpokládám, že jsem jej právě vymyslel, ani že jsou BBT jediní na světě, kteří podobné projekci holdují. Ne, jediní určitě nebudou, ale jedni z nejlepších ano. Možná nejznámější, něco jako vůdci. A proč pastorální? Nejspíš pro jejich zálibu v dechové sekci, která jejich muziku výrazně modeluje, proměňuje a tvaruje. Už tak výrazné neagresivní pojetí navíc zjemňují pozouny, lesní rohy, kornety a dokonce i mohutná tuba.
Nástrojově se tedy jedná o dokonale vyváženou desku.

K jejímu poslechu je zapotřebí dostatečně široké časové rozmezí. Povrchní posouzení se naprosto mýjí účinkem. Nejen že si posluchač nic nezapamatujete, ale může se stát, že ohodnotí desku jen vlažně a nebude mít důvod se k ní vracet. A to by byla velká škoda.
The Underfall Yard za námahu určitě stojí.

» ostatní recenze alba Big Big Train - The Underfall Yard
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Eloy - Ocean

Eloy / Ocean (1977)

horyna | 5 stars | 25.05.2018

Sehnat v dnešní době původní vydání tohoto alba relativně nové, je čin zhola nemožný. Jelikož zvuk remasterovaného katalogu Eloy není u každé jejich položky stoprocentní, hrál jsem v případě alba Ocean na jistotu a zvolil si původní výlisek. Sice z druhé ruky prostřednictvím Discogs, ale s jasnou zvukovou kvalitou.

Odměna byla sladká. Od německých "Pink Floyd" jsem dostal přesně to, co jsem očekával. Další porci ohromného vesmírného space rocku, rezonujícího svými dlouhometrážními zvuky kdesi na pokraji naší hvězdné soustavy.

Námět alba čerpá svůj základ ze zániku bájné Atlantidy a pro rockovou kapelu je podobné téma vždy dostatečně interesantní. Když k němu dokáže připojit i podmanivě krásnou hudbu, je o tajemný zážitek dobře postaráno. Vlastně jde o programní hudbu, která se na mnoha místech drží pevného scénáře a svou zvukovou barevností a hojným využíváním různých sugestivnívh ruchů, dovede dokonale vytvořit iluzi místa a prostoru.

Kdybych si mě vybrat skladbu, která mě na desce nejvíce baví, bude to buďto první Poseidon's Creation, pro své krásné harmonie (které ještě věrohodněji vyniknou při poslechu se sluchátky) a opulentní atmosféru. Nebo hned další, podmořsky podmanivá dvojka, Incarnation of the Logos.

Deska Ocean je neúspěšnější a pro mnohé jistě také nejlepší nahrávkou Eloy. U mne není podobný aspekt jednoznačný, jelikož si rád poslechnu i dravější alba předchozí, stejně jako famozního nástupce Silent... Pět bodů však udělím rád a jednoznačně.

» ostatní recenze alba Eloy - Ocean
» popis a diskografie skupiny Eloy

Anubis - Different Stories

Anubis / Different Stories (2018)

Sajgon3 | 5 stars | 24.05.2018

Hurááá a máme to tu ! Pred tým, ako sa budem venovať samotnej recke si ale zaslúžim 3 čierne body, ktoré som si už zapísal do notesa a totiž to, že som o novom ANUBISe nevedel skoro vôbec dopredu a musel ma na neho upozorniť až rodinný spoluposlucháč... Tak sa to aspoň pokúsim "zarovnať" tým, že tu budem hodnotiť túto novinku mojich najväčších obľúbencov ako prvý ( to by sa fakt nepatrilo, aby ma niekto predbehol -)) Takže na úvod si treba uvedomiť fakt, že sa jedná o klasickú ale zároveň nie úplne klasickú placku z diskografie - ide totiž o čisto akustický album starších skladieb ( okrem poslednej ). A akustické albumy je môžem ! Na čestnom mieste mám doma akustická grály od PAIN OF SALVATION aj PENDRAGONákov. Tunak ale prichádzajú s akustikou trochen inak ladení austrálski čarodeji. Toto zhodnotenie bude robené na základe prvého prepočutia, takže ešte nemám zmáknuté všetky zákutia. Niekedy je to lepšie rovno za surova-) 1. ANUBIS nikdy nemôže sklamať , 2. ANUBIS ( mňa ) určite nikdy neomrzí. To ostáva v platnosti s pevnými základmi. Najväčšia prednosť tohto album spočíva v tom, že v celkovom vyznení akustických aranžmánov sa zvuk ANUBIS aj v čisto pinfloydovsky ladených chuťovkách - " odfloydizováva " a viac " zanubisieva ). Chalani si vybrali vlastne prierez tvorbou všetkých albumov v počte skladieb podľa poradia titulov ( 2 +2 +2+ 1 ) a už spomínanú záverečnú novinku. Najviac som bol zvedavý na 2 prvé skladby - nakolko sa jedná o skutočne " neskutočné vypalovačky " - ktorými chlapci otvárajú svoje prvé dva albumy - výsledok ? Viac ako zaujímavý - celkový nádych skladieb nie je už tak "naliehavovalivý" ako v klasických verziách, ale vtiahne Vás do svojho sveta a drží a nepustí. V kratších skladbách naopak treba oveľa viac sústredenosti aby ste si vychutnali drobné rozdiely oproti klasickým podobám, nakolko sú aj v pôvodných podobách baladicky na rovnakej vlne. Je obrovským rozdielom ak ANUBIS nepoznáte a vypočujete si ho - skúsim sa odosobniť - pôsobil by na mňa ako nádherne baladický podklad k večernému rozjímaniu. A keď si ho vypočujete ako skalný fanúšik, ktorý pozná každú skladbu zo všetkých uhlov - tu prichádza na radu práve klasické porovnávanie verzii - a v mnohých ohľadoch musím konštatovať, že skoro každá skladba obsahuje niekoľko pasáží, ktoré ma zaujali viac ako originálny sound. Chcelo by to program vo vlastnej hlave, ktorý vyhodnotí to zaujímavejšie z oboch verzii a hneď Vám ich prehrá v hlave v tom správnom pomere - to by bylo něco !!! Ale sme len ľudia ( teda aspoň zatiaľ )a väčšina z nás počúva tento druh hudby na základe toho, čo nám emocionálne prináša. A ANUBIS mi vždy prinesie niečo čo mi vyplní nejaké tie hluché miesta v hladaní " progrockového raja ". A za to chalanom ďakujem. Už len vidieť ich na živo - najlepšie na jednom pódiu s DEAD HEROES CLUB a EDENSONG a pokojne odísť počúvať prog do nebies. Ale ja ešte pre istotu ostanem na zemi a budem sa venovať tejto novinke. Vrelo doporučujem všetkým - ANUBIS vám buď nič nepovie, alebo si Vás podmaní ako mňa a už Vás nikdy nepustí - je to spojenie na celý život - a myslím si že väčšina z nás tu na progboarde má takéto spojenia a má ich niekoľko. A preto ma tak napadá - že je fakt niekedy zbytočné tu polemizovať, čo je dobré , čo sa nepodarilo a čo kto ako dobre a zle zhodnotil - treba to nechať tak , sadnúť si k prehrávaču a pustiť. A počujete ? Už začínajú prvé tóny FOOLS GOLD - takže musím končiť ! 4,75 priatelia. ANUBIS forever !-))

» ostatní recenze alba Anubis - Different Stories
» popis a diskografie skupiny Anubis

Schenker, Michael - One Night At Budokan [Michael Schenker Group]

Schenker, Michael / One Night At Budokan [Michael Schenker Group] (1982)

jirka 7200 | 4 stars | 23.05.2018

Na to, že se blíží něco tajemné nebezpečného z Německa upozorňuje předehra z opery Valkýra od Richarda Wagnera. Po to momto intru následuje dvojka úvodních songů z debutního alba Michaela Schenkera. Japonci v hale Budokan šílí. Mimochodem ohlas na toto album je zde slyšitelně vyšší, než na písně z druhého alba, neboť to ještě v zemi vycházejícího slunce v době nahrávání tohoto koncertu ještě nebylo v obchodech. Ostatně, to se přesně podobá Michaelovi. Přijede do Japonska po jedné desce a nahraje koncertní dvojalbum. Nicméně zde je znát tlak managementu, který kul železo, dokud bylo v Japonsku žhavé.

Mimochodem tento záznam koncertu vůbec není špatný. Nelze jej sice zasadit do společenství takových milníků jako jsou třeba Made in Japan od Deep Purple, či Tokyo Tapes od Scorpions, ale mnoho nechybí. Rozhodně je cennou vzpomínkou na mnohými nejobdivovanější sestavu MSG s Cozym Powellem za bicími, parťákem z UFO klávesákem a doprovodným kytaristou Paulem Raymondem a Gary Bardenem za mikrofonem.

Z prvního studiového CD zazní celkem šest zásadních věcí, z druhého pět. Nesmí chybět největší hit z UFO – Doctor, Doctor. Na remasteru z roku 2009 se objevují dva bonusy v podobě torza balady Tales of Mystery a Cozzyho sóla na bicí, kde je na pozadí slyšet jakási filmová melodie.

Po zvukové stránce, jak se dalo předpokládat přínáší dvojalbum skladby v ostřejší, živelnější podobě, což prospívá třeba mé oblíbené On and On či Cry for the Nations. Nicméně několik pih na kráse se najde. Je jím nevyrovnaný zvuk, občas se ztratí basa, problémem je střídající se hra Raymonda, kdy v jedné skladbě hraje doprovod na klávesy, v jiné zase doplňuje a zhutňuje kytarový zvuk.

Rovněž oproti precizním studiovým nahrávkám tu zpěvák nepůsobí tak přesvědčivě. Někde oslní, jindy je slyšet že jeho hlasivky jsou na hranici svých možností, v Attack of the Mad Axeman i lehce za ní. Chybí mi i trochu více reakcí jindy šíleného japonského publika, i když je mi jasné, že na jiných albech může jít o umělé dotáčky. Co si však užijeme dosytosti je bravurní Michaelova kytara. Jeho styl a způsob hry v té době jen těžko hledal konkurenci a invencí se plně se vyrovnal tehdejším souputníkům, například Edovi VanHalenovi.

Celkově solidní hard rockový koncert, u nás lehce opomíjený. Na Progboardu je zajímavé, že je tu o tvorbu UFO poměrně velký zájem, ale o rané nahrávky MSG, dle mého stejně kvalitní, tu mnoho členů nezakopne.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - One Night At Budokan [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Velvet Underground, The - Loaded

Velvet Underground, The / Loaded (1970)

Egon Dust | 5 stars | 23.05.2018

Vážim si tých recenzí na album Loaded, ktoré sú tu uvedené. A to už len z jedného silného a pritom prostého dôvodu. Podporili kapelu a umelca, ktorý zmenil tvár rock n rollu tak zásadne, že možno ešte 2 desaťročia budú z neho noví umelci po celom svete čerpať. Lou Reed bol výnimočný textár, skladateľ, v mnohom aj interpret. Menej je občas viac, Robert Plant bol Boh v Zeppeline, bez Zeppelinu už tak zaujímavý minimalne pre mňa nebol.

Album Loaded je mojim najpríjemnejšie sa počúvajúcim album od VU s absolútne krásne odcípajúcimi piesňami. Chápem zarytých fans VU, že tento album je na hony vzdialený od noise-rocku z prvých dvoch albumov, rovnako vzdialený aj statickejšie znejúcim baladkám z tretieho albumu. Všetky 4 albumy sú a vždy budú pre nás, ktorí hľadáme v rock n rolle viac než len vrešťavé energické songy, sóla a inú exhibíciu. Milujem hard rock, bol to pre mňa ten z najdôležitejších rockových smerov, milujem Beatles a Stones navždy budú neprekonateľní. Samozrejme s tým nemôžeme technický zle spievajúceho Reeda a ani Waitsa či Dylana zrovnávať.

Tento album je zaujímavý v mnohých podobách. Lou Reed tu vysypal neskutočné paľby. Skladby, ktoré do jeho smrti tvorili jeho repertoár. Menovite "Sweet Jane" , ktorú coverovali od metalistov cez folkerov až po krčmových rockerov takmer všetci. Sweet Jane je bez hanby pieseň zaoberajúca sa prostitúciou, čož u Reeda bol v roku 1970 max. štandard. Ešte väčším hitom s nadupanou energiou je "Rock n Roll". V ňom krásne Lou vylíčil ako mu obrátil rock n roll život o 360°C. Asi ako aj nám, čo sa tu virtuálne stretávame :)

Toľko k hitoviciam, ktoré do roku 1970 VU žiaľ nemali. Mali neskutočné veci, ale nie HIT! John Cale bol druhý zásadný člen VU. Bez pochýb jeho odchod bol obrovským útlmom a stratou najmä originality. Tá už po zvukovej stránke na Loaded nie je, čo mne vadí absolutne minimálne. Doug Yule dostal priestor už na treťom album naprieklad v nádhernej baladickej klasike "Candy says" o transexuálovi/ke Candy Darling. Na tomto albume akoby dostal 450V AC a totálne ožil. Hneď v úvodnej "Who loves the Sun" sa rozbehol a dostal trochu beatlesu do V-Undergoundu. Neskutočná podoba s Mc Cartneym ak vo farbe hlasu, tak vo frázovanie. Vzor sa hneď rozpozná. Tak u Mr.Reeda sa o vokáloch a speve moc nenaučil. Neva. Reed je o hudbe a textoch. Spev necháme naprieklad Tomovi Jonesovi.

Doug sa ukázal v plnej paráde aj v balade "New Age", kde opäť mccartneyovsky spieva niečo o nejakej tučnej blond herečke, o rozvode a o stratenej láske. Končí to hľadaním nových horizontov. Vynikajúca vec. Akoby ju zabudli Beatles hodiť niekde do Revolveru či na White album. Medzi hyper energické vypalováky radím najviac "Cool it down" a "Head held high", tu už aj Lou sa snažil nezaostávať za s driveom spievajúcimi rockermi, tak si riadne zavrčal najmä v Head Held High. Vyšlo to náramne dobre. Niečo také mi určite u Velvetu chýbalo, predsa, toto je ten true rock n roll. Trochu humorne a ultra-happy mi znie "Lonesome Cowboy Bill" či to už je vedomá, alebo podvedomá odpoveď na vtedy vzniknutý kinohit "Midnite cowboy" s otcom Angeliny Jolie. Je tu skladba, ktorá žiaľ mi vždy vypadne, lebo ju schová toľko fakt silných vecí a to je "Trian round the Bend". Mrzí ma to, nemusí to byť slabá vec, len mi vždy vypadne jej melódia.

Melodickosť, snivosť a estetickú nádheru má v sebe ""I found the reason". Jej duch sa mi nesie už v štýl 70tých naprieklad ako T-Rex "Ballroom of Mars", či nejaká Donovanová lebo Bowieho baladka. Aj John Lennon mal podobné veci. Nádherne zaranžované vokály sa Dougovi s Louom podarili spraviť. Záver "Oh! Sweet nuthin" je akoby sestrou "I found the reason". Mierne pripomína "Hey Jude", čo asi nikto znalý neprehliadol. Mne "Oh! sweet nuthin" znie menej opočúvane, menej otravne ako dokonalá Hey Jude.

Menej je viac! Na tejto LP to platí na maximum. Menej hluku prvých albumov, menej šialených inštrumentálnych kómatov, priamočiare úderné bicie, čím veľmi chválim ako Maureen Tucker, tak opäť Douga Yula, ktorý ich donahrával, keď Maureen bola tehotná. V autobiografických knihách o Lou Reedovi sa píše, že Lou bol z toho síce komerčne a určite aj skladateľský vynikajúceho albumu nešťastný a už v dobe jeho vydania, respektive v dobe keď prišli na pulty obchodov prvé kúsky LP Loaded definitívne opustil vtedy už silne rezonujúcu legendu Velvet Underground. O Dougovi Yulovi sa vyjadroval ako o egocentrickom potkanovi, ktorému dal priestor a on na jeho chrbte šplhal do výšin rock n rollového Olympu. Našťastie narazil pri albume "Squeeze" , ktorý som nikdy nepočul, a myslím, že vonkoncom nikoho nezaujíma, lebo už tam neni nikto, kto mal niečo z pôvodných VU spoločné. Vydavateľstvo chválilo prínos Douga Yula na tejto hodnotenej LP, ale čo sa stane, keď malá rybka zacíti lesk popularity? dostane ešte väčšiu chuť brázdiť oceánom.

Tento album je pre mňa kvalitná rozlučka ešte s relatívne pôvodným Velvetom. Lou bol istým spôsobom rovnako ako David Bowie, Iggy Pop, či Bryan Ferry vizionár. Vedel, že v najlepšom treba skončiť a začať "new age". Milujem Reedovú sólo tvorbu a hodnotím tento album ako dokonalý rock n rollový album absolutne rovnocenné dielo s naprieklad Sticky fingers, s Aladin Sane od Bowieho, s Cooperovkami, a podobne. Nemám záujem sa stotožniť s tým, že tento album bol úpadok VU a čímkoľvek podobným...

» ostatní recenze alba Velvet Underground, The - Loaded
» popis a diskografie skupiny Velvet Underground, The

Weather Report - This Is This

Weather Report / This Is This (1986)

adam | 3 stars | 23.05.2018

Posledny album mojho oblubeneho zoskupenia bol nahraty ako zmluvny zavazok voci nahravacej spolocnosti. Wayne uz stratil zaujem a preto sa na albume takmer nevyskytuje. Omar Hakim tiez nebol k dispozicii a tak si tu opat sada za bicie sudruh Erskine. Bez Wayna sa Joe musi viac zvrtat za klavesami a suplovat zvuky saxu na nich. Avsak v dvoch piesnach mu pribehne na pomoc Carlos Santana so svojou PRS gitarkou. Je tu i kopec vokalov co albumy poslednej fazy existencie kapely jednoznacne odlisuje od predoslych.

This Is This tak toto je jedna skvela jazzrockova odpalovacka s carlosom santanom na gitare. Neuveritlne energicka skladba. Face the Fire je taka nezaujimava ale hrava worldmusic aktivitka ktora predznamenava nastup zawinul syndicate. I'll Never Forget You je balada ktore chlapcom vzdy vyborne isli a hla na chvilu sa to objavi aj duch jaca v dobre odpochodovanej melodickej base. Jednoznacne najkvalitnejsia vec na celom albume.

Jungle Stuff, Pt.1 toto hopsanie opicie mi nevadi ale ani sa z neho neposeriem. Ale po predoslej skladbe prijemne pripravuje podu na nasledujucu skladbu. A dokonca tu pocut hrat Wayna!!! Man With the Copper Fingers je skoro az Fermata obdobia SIMILE velmi dobre mojim usiam. Santana tu hra uplne jak Fero. Vidno jasnu inspiraciu. Consequently je Bailey a tak to aj znie. Dobra melodicka basova vec. Update tak toto je skutocne nevyrazna onanovacka. Nic v zloma le tato skladba ma nebavi. China Blues zaver hodny majstra klasicka hackovana Zawinulovka.

Sumar: vidno ze Joe bol king profik aj ked uz bol koniec. Super skladby super zahrate. Milujem tento album lebo energia je karnevalovo letna a stale je to jazz. I ked objektivne patri k tomu najslabsiemu co WR vykonali.

» ostatní recenze alba Weather Report - This Is This
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Thin Lizzy - Bad Reputation

Thin Lizzy / Bad Reputation (1977)

terka | 5 stars | 22.05.2018

Bez Thin Lizzy by v hudební rockové knížce chyběla výrazná kapitola. Tahle kapela podle mě patří k tomu nejlepšímu, co nám sedmdesátá léta dala. Je stejně významná jako Deep Purple, Led Zeppelin nebo Rolling Stones. Prezentuje se originálním a nezaměnitelným stylem, který dlouho tvořil leader Phil Lynott. Jde rozpoznat pouhým mrknutím oka (přeneseně řečeno).

Zvuk kapely je sestaven z nezaměnitelného irského folkového koloritu a nápaditých kytarových melodií. Tyto dva substráty najdeme na každé desce. Na těch méně výrazných je vyhrávek jako šafránu a zní trochu všedně. To však neplatí o této desce, která má u mě mezi těmi ostatními významné postavení, a to z jednoho prostého důvodu. Obsahuje největší procento hitů ze všech jejich alb. Bad Reputation, Opium Trail, South Bound, Dancing in the Moonlight, Downtown Sundown, That Woman's Gonna Break Your Heart. Celkem šest skladeb z devíti je hodně chytlavých.

Bad Reputation není tolik slavná jako Jaibreak nebo Black Rose. Je ale řazena do stejné rockové kasty a určitě právem.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Bad Reputation
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy

Weather Report - I Sing The Body Electric

Weather Report / I Sing The Body Electric (1972)

adam | 4 stars | 21.05.2018

Pokial prvy album bol hladanim smeru, tu je jasne ze nekompromisny nazor vyhral. Kapela je hutna a zomknuta. KOmpozicie sa postupne skladaju a graduju k velkolepemu finale, ktorym je v tomto pripade koncertny kus Vertical invader/T.H./Dr.H.Causa. Brutalny jazzovy nasup s prvkami rocku s neskutocnymi vyhravkami na saxofone s kamennou hradbou perkusii. Vyslahana vec. Dr. Honoris Causa je skladba pochadzajuca este z Joeovho soloveho eponymneho albumu, ale tu je zahrata inac. Temne, surovo a neodbytne. Temny a tvrdy a tazky je napokon cely tento album specialne jeho druha strana. Na albume zneju i nastroje pre kapelu netypicke napriklad dvanaststrunka v skladbe The Moors. Skladba Directions je reminiscencia na obdobie s Milesom, nakolko vznikla a aj bola nahrata prvykrat v 1968 pocas nahravania In a Silent way. Tu je samozrejme v inom sate a aj inom nastrojovom obsadeni.

Toto nie je najsilnejsi a najlepsi album skupiny, ale svojim zvukom je vynimocny a preto ho mam rad. Odporucam pre kazdeho aspon na jeden posluch. Neolutujete.

» ostatní recenze alba Weather Report - I Sing The Body Electric
» popis a diskografie skupiny Weather Report

Perfect Beings - Vier

Perfect Beings / Vier (2018)

Mayak | 5 stars | 20.05.2018

Johannes Luley patrí mojím uhlom vnímania k tým muzikantom, skladateľom, aranžérom a predovšetkým hľadačom vyjadrovacích možností hudby, akých vo svete sofistikovanej rockovej hudby nie je zase až tak veľa. Asi nie je workoholik typu Stevena Wilsona, či Clive Nolana, ale pomaly a iste za sebou zanecháva stopu veľmi zaujímavej tvorby, aspoň pre tých, čo sa o ňu začnú aktívnejšie interesovať ...

Pozoruhodná „Yesovská“ jednorázovka MOTH VELLUM, dva sólové albumy s rôznorodou hudobnou orientáciou (prvý je reminiscenciou na „Olias of Sunhillow“ Jona Andersona, ten druhý, „Qitara“ je nevšednou variáciou gitarového hrania vo „fusion“ subžánri) a prvé dva albumy stále aktuálnej kapely PERFECT BEINGS, toto všetko sú markantné dôvody, prečo ma tento človek v nekonečnej záplave rockovej hudobnej produkcie zásadne zaujal.

Nespochybniteľná ambicióznosť nového, tretieho albumu tejto skupiny je preto celkom prirodzená.

Nazvať tretí štúdiový album „Vier“ sa môže javiť v prvom momente nezvyčajné, ale má to svoju logiku. Johannes Luley je pôvodom rodák z Nemecka a termín „štyri“ sa vzťahuje ku štyrom dlhým kompozíciam, ktorých jasnou koncepčnou inšpiráciou je (pre mnohých kontroverzný) epos legendy YES „Tales from Topographic Oceans“.

PERFECT BEINGS je však regulárna kapela a jej definitívnemu výrazu dáva tvár nielen gitarová (na tomto albume aj basgitarová) hra Johannesa Luleya, ale aj hlasový rozsah a farba spevu Ryana Hurtgena, rozmanite farebná hra klávesistu Jesse Nasona a „slabosť“ na špičkových (pôvodne metalových) bubeníkov, ktorú Johannes Luley evidentne stále má (Sean Renert je veterán, ktorý prešiel cez legendy Cynic, Death, či Gordian Knot).

Všetky štyri kompozície albumu sa svojim rozsahom blížia ku 20 minútovej hranici a sú formálne členené do kratších hudobných útvarov, pričom si však udržiavajú celkovú kompaktnosť.

Štvordielna „Guedra“ predstavuje najprirodzenejšiu kontinuitu s tým, čo kapela vytvorila na prvých dvoch albumoch, trblietavé harmónie, anjelské vokály (... niekedy mám fakt pocit, ako keby sa Paul Mc Cartney pustil do progresívneho rocku), éterická atmosféra a krásny saxofón v záverečnej „Enter the Center“ ...

Taktiež vo štvordielnej „The Golden Arc“ sa atmosféra výraznejšie mení, je viacej „klasicky“ symfonická a možno tu aj vystopovať odkazy trebárs na King Crimson z éry „Larks' Tongues in Aspic“, či avantgardný jazz-fusion trebárs v podaní Mahavishnu Orchestra ... všetko je to o našich hudobných vedomostiach, či miere napočúvaného. Globálne by som epos „The Golden Arc“ označil za najambicióznejšiu kompozíciu albumu „Vier“.

Päťdielna „Vibrational“ začína štruktúrou elektronickej slučky, ako od Briana Ena, neskôr prejde do tajomnejšej, patetickej polohy a záver („Insomnia“) opäť istým spôsobom upokojí bohate rozkošatenú a členitú kompozíciu.

„Anunnaki“ je tiež zložená z piatich parciálnych útvarov, striedajú sa tu dynamické a komornejšie pasáže, ale celkové vyznenie eposu zase viac pripomenie spôsob skladania a aranžovania kapely z obdobia prvých dvoch albumov.

Plocha vyše 72 minút, nespočetné množstvo motívov, emócii a hudobných nálad - to je celkom nepochybne beh na dlhú trať aj pre otrlého poslucháča sofistikovanej hudby. Album „Vier“ vyšiel hneď začiatkom tohto roku, ale silný vzťah k nemu som si budoval postupne, každým ďalším vypočutím, nebolo to prvotné euforické nadšenie, ako viac/menej v prípade prvých dvoch albumov PERFECT BEINGS. Azda jeho osud bude obdobný, ako v prípade jeho „ideovej“ predlohy „Tales from Topographic Oceans“, teda časť verejnosti ho nie celkom prijme, ale je tiež možné, že pre viacerých hľadačov nie štandardných rockových ambicióznych diel ... bude časom aj monumentom ...

» ostatní recenze alba Perfect Beings - Vier
» popis a diskografie skupiny Perfect Beings

IQ - Ever

IQ / Ever (1993)

horyna | 5 stars | 20.05.2018

Věřím že každý progrockem ošlehaný fanoušek přišel alespoň jednou do kontaktu s předními představiteli tohoto žánru, kapelou IQ. Ta se na svém albu Ever sešla opět s původním zpěvákem Peterem Nichollsem a předložila jednu ze svých nejucelenějších nahrávek. Jedná se o do puntíku vyvážené album naplněné překrásnými harmonickými plochami a okázalou nástrojovou bravurou. Nejde o žádný nostalgický návrat artrocku sedmdesátých let. Uslyšíme hodně romantiky, nepatrný závan sentimentu, ale i postupné přemísťování hudebních myšlenek do ráznějších a rytmičtějších úseků, které mají v popisu práce desku oživovat.

Iq, Pallas, Pendragon a mnozí další tvoří už dlouhá léta druhou vlnu britského progresivního rocku a každou další nahrávkou se pomyslně předhánějí, kdo že trumfne toho druhého. Velice osvěžující je úvodní skladba The Darkest Hour, dvojdílná tajemná hvízdalice Fading Senses a četně promakaná epopej Further Away.

Iq jsou velká jistota, nostalgie i upřímný hudební pohled směřující stále vpřed. Ten jasně dokumentují poslední nahrávky souboru Frequency a The Road of Bones, které si se svými staršími bratříčky náramně rozumí a odkaz Ever posouvají vstříc budoucnu.

» ostatní recenze alba IQ - Ever
» popis a diskografie skupiny IQ

King Crimson - Islands

King Crimson / Islands (1971)

viteslaf | 5 stars | 19.05.2018

Přiznám se, že diskografii King Crimson nemám nijak zvlášť prostudovanou. Vlastním In the Court of the Crimson King a tuto desku jsem si opravdu oblíbil. Ovšem před měsícem jsem se rozhodl pustit si Islands. A ta deska mě naprosto uhranula svou atmosférou.

Od zvláštně melodické Formentera Lady přes experimentální Sailor's Tale a The Letters a beatlesácky načichlou Ladies of the road s uši trhajícím vrzáním až po klidnou Islands. Co mě však naprosto odrovnalo byla Prelude: Song of the Gulls. Najednou jsem se objevil ve vodách klasické hudby, která z prvních dvou skladeb už byla jaksi cítit. Ale v této skladbě se krásný klidný motiv rozvíjí až s citlivostí Antonína Dvořáka a tento kus je opravdu pohlazení na duši.

» ostatní recenze alba King Crimson - Islands
» popis a diskografie skupiny King Crimson

Pearl Jam - Backspacer

Pearl Jam / Backspacer (2009)

Martin H | 4 stars | 19.05.2018

Musím se přiznat, že celý ten mohutný hudební kvas, který se k nám valil počátkem 90. let minulého století ze zámoří a jemuž se dostalo do té doby neznámé škatulky grunge, mě v podstatě minul. Ačkoliv jsem byl v té době v optimálním cílovém věku a mí známí vlnu ze Seattlu hltali v ohromných dávkách, mně ta móda kostkovaných košil a kozích bradek přišla trochu k smíchu. Děcka do té doby poslouchající Michaela Jacksona se najednou přes noc změnila na drsně se tvářící individua řešící hlubokomyslné otázky života a smrti. Kdo se vymykal, tak jim byl v podstatě k smíchu, prostě tvor, který nepochopil jejich nový a neměnný životní postoj, který jim určitě vydrží až do konce života. A ten se blíží, však jejich velký vzor, Kurt Cobain, to přece zabalil už v sedmadvaceti.

I když mně celá ta grungeová šaškárna nic neříkala, přece jenom se z té nové hudby občas něco ke mně dostalo. Přiznám se, že slavné Nevermind jsem tehdy odzíval, Soundgarden mě neoslovili a Alice v řetězech jsem se docela lekl. Ale když se mi do rukou dostala kazeta skupiny Pearl Jam s názvem Ten, pochopil jsem, že tohle je konečně ono, a byl jsem lapen. A až po jejich pátou řadovku Yield jsem se je snažil sledovat, ale pak se naše cesty rozešly.

Jenomže na konci roku 2009 vyšla deska Backspacer a já byl znovu chycen. Jistě, není to tak hitové album jako jejich debut, ani tak překvapivé jako třeba No Code, ale kdo měl Pearl Jam za dávno vyšumělou kapelu z minulého století, tak musel po čertech změnit názor. Od sympatického názvu, který odkazuje k ohlédnutí zpět, k tomu, co z Pearl Jam, neznámé lokální partičky ze severozápadu USA, učinilo ty Pearl Jam, jež zná celý svět, přes zajímavě řešený obal, až k sevřenému, přiměřeně dlouhému hudebnímu materiálu.

Od prvních tónů úvodní vypalovačky Gonna See My Friend je jasné, že se za tu dobu, co jsem skupinu nesledoval, vůbec nic nezměnilo. Ostré kytary střídající zajímavé riffy s funkčními sóly, výrazné melodie a nad tím hlas frontmana Eddieho Veddera, který jakoby neztratil nic na své síle a naléhavosti. U písní The Fixer a Johnny Guitar už nevydržím sedět a dostávám se do podobného vytržení, které jsem zažíval s jejich deskami tenkrát.

Vždy se mi u Pearl Jam líbily pomalé skladby, do nichž se Vedder svým hlasem dokázal velice procítěně položit. Zde je to nádherná skladba Just Breathe podbarvená houslovým kvartetem. Snad aby po tom zážitku hudebníci posluchače nevyplašili, tak zdánlivě jen na půl plynu vystřihnou skladbu Amongst The Waves ozdobenou parádním sólem. Následující Unthought Known se sice pomalu rozjíždí, dokonce v něm zní piáno, ale ve výsledku je to ohromný nářez střídající okamžiky klidu s přívaly bouře. A ta nastane při kousku Supersonic, v němž se skupina opět rozpomene na své začátky a hrne to do nás hlava nehlava. Ještě že je tu něžná Speed of Sound, jinak by se mi mohla rozskočit hlava. Vůbec je závěr desky Backspacer takový klidnější a na tom nic nezmění ani předposlední říznější kousek Force Of Nature, po němž přijde absolutní tečka na závěr, Vedderova pěvecká paráda The End. Akustická kytara, smyčce a nad tím hlas, který je darem od Boha.

Tato deska mě přiměla, abych si postupně začal doplňovat diskografii skupiny Pearl Jam. Přece se říká, že staré lásky nerezaví, a u hudby to platí dvojnásobně. Jenom s tím hodnocením mám trošku problém, nakonec však s úcty k počátkům jejich tvorby dám rovné 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Backspacer
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Porcupine Tree - Signify

Porcupine Tree / Signify (1996)

EasyRocker | 4 stars | 18.05.2018

Kouzlu magického sdružení kolem Stevena Wilsona jsem propadl už při prvním kontaktu s jejich hudbou - byly to tvrďácké In Absentia a Deadwing a dvoudiskový skvost z první éry, The Sky Moves Sideways. Už je tomu dávno, a i když Wilson nikterak neskrýval inspirační vzory, vždy opentlil hudbu PT jedinečnou aurou.

Bornlivedie je nezbytným mluveným intrem, které PT hojně užívali ve své psychedelické fázi. Pak se po dikobrazovsku náramně vyloupne titulní melodická pecka, která svou gruntovní rockovou podobou rozstřikuje adrenalin a vyvolává kovovou éru PT.

The Sleep of no Dreaming je rozkošně tvarovanou psychedelickou krasavicí - ospalá, nepřítomná nálada, drobné elektro vzruchy a éterická Wilsonova deklamace.

Po ledově ambientním zklidnění v podobě Pagan přichází jako vlna Waiting Phase one. Rozběhnutí rytmiky v tribálním duchu a fantasticky procítěný Wilsonův zpěv se nenávratně zavrtávají do mého nitra. Žádná divá agrese,je tu procítění, v závěru se přece jen přitopí.

Waiting Phase two pokračuje v duchu zadumaných elektronických mlhavých maleb, známých i z předchozí desky, s podporou živoucí umělé rytmiky a studených úderů klavíru. Po všech stránkách skvost...

Sever je těžkou, nervní deklamací, kde ostré nástrojové výpady zmírňuje Wilsonův odevzdaný hlas. Přichází kouzelná atmosférická zákoutí a opět nájezdy v dikobrazí top formě.

Idiot Prayer je elektronicky, ambietně dokreslenou a líně se sunoucí zvukovou masou, nataženou na plochu přes sedm minut. Typické psychotické a manické sny, známé z první éry PT. Kazatel Wilson a rytmické hody dokonají zkázu.

Pravým opakem je nejlepší wilsonovskou melodikou obdařená Every Home is Wired, jasně jeden z vrcholů desky. Podobné nádhery uměl Steven vždy - The Moon Touches Your Shoulder či The Rest Will Flow. Pětiminutovka rozkoše.

Intermediate Jesus je sedm minut čisté psychedelické improvizace. Elektronický podklad, futuristické ladění, basové a bicí zlomy činí z toho vskutku nevšední zážitek.

Light Mass Prayers jsou čtyři minuty vesmírného, průzračného chladu, bodajícího do duše jako jehly.

Závěr Dark Matter je vpravdě ve velkém stylu, osm a půl minuty uběhne jako vodní příval. Umělý začátek s mrazivými doteky prázdnoty postupně přechází v temnou, dokonale rytmicky vytesanou mantru. Ano, tohle je dokonale známý a zažitý dikobrazí strom, neporazitelný a chladně věčný. Elitní, náladové představení.

Jen velmi těžko tu hledám negativa. Protože za plný počet jsou moje osobní démanty, uvedené v úvodu, a ještě Up the Downstair a Lightbulb Sun, dávám s nejtěžším srdcem čtyřku. Pro skalní Stevenovy fandy ale jasná volba.




» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Signify
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Schenker, Michael - Built To Destroy [Michael Schenker Group]

Schenker, Michael / Built To Destroy [Michael Schenker Group] (1983)

jirka 7200 | 2 stars | 18.05.2018

Nemá smysl asi dnes pitvat, jaký díl viny přisoudit komu za naprosto zničený zvuk této nahrávky. Michael Schenker vydal 4 LP během čtyř let, podnikl dlouhé koncertní šňůry, neustále v konfliktu s managementem, vydávající firmou, ostatními členy kapely, kteří odcházeli kvůli jeho konfliktní povaze jak na běžícím pásu, zmožení únavou, neúspěšná protialkoholní léčba, stav vyhoření...... to vše zmiňoval dobový tisk...

A jako červená nit se vine všemi alby touha firmy Chrysalis procpat MSG na US trh. Proto se vymýšlí stále nové obchodní strategie, neustále mění producenti, členové kapely a s nimi i výsledný zvuk alb.

Na předchozí desce Assault Attack zaplatila firma TOP producenta Martina Bircha – nikoho lepšího pro MSG a v hard and heavy stylu obecně snad ani tehdy zvolit nešlo. Přesto Amerika album odzívala, i když v Anglii, Japonsku a obecně v Evropě se desce dařilo.

Proto management vynaložil neuvěřitelné, až heroické úsilí ke zdolání US trhu. Byl najat hlavní šéf mixu Louis Austin, který jako zvukový technik v režii u jiných alb dokázal solidně nazvučit nástroje, ale v navíc svěřené roli producenta bez kontroly nad svou prací zvuk Built to Destroy zprznil neuvěřitelným způsobem – kytary výrazně potlačil a zjemnil, naechoval bicí, zpěv zní jak ozvěna ze sklepa a naprosto zjednodušil aranže, takže celková nahrávka působí jako mix Suzi Quatro a Sweet.

Další změny mi připadají z dnešního pohledu až komické. Pro americký trh se měnily názvy písní, byly natočeny dokonce speciální US verze, kde byl již zprasený zvuk ještě více zprzněn sbory, opět ztišeny kytary a zvýrazněny klávesy. Dokonce byl v jedné vybrané skladbě pro US trh vyměněn zpěvák Barden a part nazpíval najatý umělec Derek st. Holmes (kytarista T. Nugenta). Byl přizván další spoluautor mimo okruh kapely, 6 písní z 9 má jiného autora, což pro Michaela, jako dosavadního skladatelského leadra muselo být hodně hořké.

To jsou takové veletoče, že už je to dle mého na hranici lidské důstojnosti. Nedivím se, že Michael opět sáhnul po flašce.

Netvrdím však, že jsou všechny písně špatné. Třeba úvodní Rock my Night Again má odpich, instrumentálka Captain Nemo potvrzuje kytaristovy kvality, v Red Sky je vystavěn dramaticky klenutý oblouk v refrénu. Celkově je pro mne ale nahrávka pohřbena v nesnesitelném obalu z pouťové cukrové vaty. Poslech vydržím, ale nikdo mě nedonutí investovat do této nahrávky nějaký peníz.

Z výše uvedených důvodů nemohu dáti více, než dvě hvězdy, nebylo by to ode mne upřímné. Ti co nemají problém s melodickým pop rockem jednoduchého střihu, mohou klidně přidat k mým další dvě.

Soutěžní kvíz nakonec. Jak uspěl po všech těch nechutných peripetiích tento precizně vytvarovaný proamerický prefabrikát na US trhu ?

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Built To Destroy [Michael Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Silhouette - The World Is Flat And Other Alternative Facts

Silhouette / The World Is Flat And Other Alternative Facts (2017)

steve | 4 stars | 17.05.2018

Jak mě volný čas dovolí a mám-li chuť, zabrousím do stylů, kterým nepřiřazuju nějak závratnou důležitost, ale občas si v nich s chutí zalovím. Už se několikrát stalo, že jsem tam našel pořádně velkou rybu, se kterou jsem na udici nepočítal. Nedávno jsem zjistil, že i v neoprogovém směru se dají vykutat zajímavé poklady, které nemusí být za každou cenu odkojeny třeba Marillion nebo Genesis. Tihle Silhouette jsou jedni z těch, kterým se podařilo alespoň částečně navrtat horninu zevnitř jádra.


Silhouette pro mě představují čerstvou jednotku na bitevním poli. Jejich přístup nabádá k pozornosti a jadrná inspirace čerpající z klasické hudby, je nepřeslechnutelná. Klasická forma, tvar a melodika odtud pochází. Nejde jenom o to, pohrát si a naaranžovat určité nástroje tak, aby se z rockového krunýře dokázali vymanit. Utváření celkové melodie uvnitř skladby, jako i výsledného dojmu, je koncipován tak filigránsky, aby si tohoto (ne)úmyslného pojetí všimnul posluchač až s odstupem několika týdnů. Chytré.
The World Is Flat And Other Alternative Facts mě baví, jestli to tak zůstane i za měsíc, bude vyhráno.

» ostatní recenze alba Silhouette - The World Is Flat And Other Alternative Facts
» popis a diskografie skupiny Silhouette

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Big Big Train / The Underfall Yard

horyna
Deska, ze které si pamatuju jen utržkovité fragmenty částí skladeb. Řekl bych, že už The...

Eloy / Ocean

Jarda P
Z období od Inside po Planets mě Ocean baví asi nejméně. Sice se nejvíce blíží k Pink...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12174 recenzí
2158 skupin
165895 příspěvků ve fóru
2562 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000