Red Bazar Giraffes? Giraffes! Everon Xerxes Twin Age Frequency Drift Morgen Pacific Sound Elegy U.D.O.

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Fates Warning - Long Day Good Night

Fates Warning / Long Day Good Night (2020)

horyna | 5 stars | 01.12.2020

Kapele Fates Warning patřilo na prog-metalové mapě první poloviny devadesátých let, vždy až nezáviděné třetí místo. Dobře si vzpomínám na dobu, kdy Matheosovu služebně daleko starší partu, velice rychle předstihli noví koně ze stylově podobné stáje Dream Theater a vždy o nějaký ten krok před nimi byli i hudebně podobnější a jen o fous mladší Queensryche. První změna mezi fanoušky tohoto odvětví přišla okolo roku 1997, kdy se ze hry samočinně vyřadili právě Queensryche, svým, na alternativu orientovaným chabým počinem Hear in the Now Frontier. I přes množství k minulosti se obracejících alb, svou ztracenou pozici tahle kapela už nazpět nikdy nezískala a dle mého ani nikdy nezíská. Tate i DeGarmo byli příliš důležití na to, aby tato squadra momentálně vedená „vždy až tím druhým“ kytaristou Michaelem Wiltonem, mohla kdy přesvědčivěji zabodovat bez nich. Právě v této době vyšel F. W. jejich zřejmě nejambicióznější a dle mnohých i nejlepší počin A Pleasant Shade of Grey, jež je celkem přesvědčivě katapultoval hned za tehdy ještě stále nedostižné divadelníky. Ti nejsnázeji bodovali o dva roky později svým brilantním Scenes From a Memory a zdálo se, že pány profesory ještě hodně let z prog-metalového trůnu jen tak někdo nesesadí. Jenže i Adlerova parta byla tou dobou nesmírně silná v blocích a světu dala monster počiny Disconnected a FWX. Díla pro mladší následovníky hodná obdivu. Jenže… s odchodem zřejmě nejlepšího bubeníka v této oblasti Marka Zondera (promiň Miku P.), se koráb wárningů s ne úplně povedenou deskou Darkness In A Different Light začal povážlivě naklánět. Jejich styl se zdál vyčerpaný, Markův nástupce Bobby Jarzombek leč technicky brilantní, přesto malinko monotonní a ti se rázem ocitli v podobné pozici, jako u sousedů v divadle, kteří něco jakžtakž objevného přinesli naposledy na šest let starém dílku Systematic Chaos. Po něm a vlastně až do dnešních dnů, jde o pouhé omílání omletého a recyklaci vlastního. Tohle postupné vyčerpávání se naštěstí alespoň u posledních zůstavších, tedy u Fates Warning nepotvrdilo a dnes už předposlední nahrávka Theories of Flight, otevřela kapele nová, do té doby mírně přivřená dvířka. Polita životodárnou tekutinou předložila parta okolo skladatelského titána Jima Matheose znovu dílo mimořádné kvality, jež posluchačská obec plně ocenila a vřele přijala.

Čekání na novinku tentokrát trvalo čtyři roky, avšak nutno zmínit, že tuto dobu brilantně zkrátila loňská, mimořádně povedená sólová prvotina jejich zpěváka Raye Aldera. Stylově velice podobná (přeci jen krapet technicky umírněnější a malinko písničkovější) deska What the Water Wants, se stala jak vyhledávaným černým koněm posluchačů jeho domovské kapely, tak malým triumfem svého vlastního tvůrce. Letos tu tedy máme fejtsy nové a rovnou natažené přes sedmdesát minut času. Avšak vzhledem ke zmiňované ukrutné délce nahrávky a jejím třinácti skladbám různorodé minutáže je záhodno uvést, že o nějaká nudná místa, či prach sprosté vycpávky na této desce nezakopnete. Dle názoru recenzenta jde o nejvariabilnější navrávku přinejmenším za posledních dvacet let, tedy od doby památného giga díla Disconnected.


Hned první song The Destination Onward, je typickým příkladem úchvatné skladatelské potence a preciznosti Jima Matheose. V této, nutno říci jedné z nejlepších písní alba, je ukryt nejen velký potenciál celého souboru, ale i zářná definice kvalit jejich stylu. V jedné časové linii se tu střetává onen z posledních let dobře známý elektrický riffový svět dnešních Fates Warning, s akusticko melancholickým příběhem, prorůstajícím napříč celou skladbou. Alderův emotivní projev dodává skladbě patřičné pnutí a obepíná song jako zdobný rám plátna velkých romantiků devatenáctého století. Druhá Shuttered World je typickou hitovou hrou na jistotu. Řemeslně skuta po vzoru skladeb Firefly, či Seven Stars, ovšem s tím rozdílem, že postrádá nějaký výraznější záchytný bod, moment překvapení, či robustnější figuru, od které by se dokázal posluchač odrazit a píseň si nějakým způsobem zapamatovat a oblíbit. Pro mne je v tuto chvíli právě ona jedinou slabší položkou na celém albu. Další čtveřici skladeb naopak pasuju k tomu nejlepšímu a variabilně hodnotnému. Skladby Alone We Walk, Now Comes the Rain, The Way Home a Under the Sun disponují brilantními aranžmány, všechny často využívají akustickou kytaru jako základní štětec pro vytváření nálad a dojmů, jsou provázány výrazně pomalejšími tempy, kde se hlas Raye Aldera pne k nejvyšším vrcholkům dle možnosti jeho vokálních dispozic. K pestřejšímu a působivějšímu zvýraznění zármutku, žalu a ještě tíživější melancholie, jsou v poslední jmenované ku pomoci přivolány i housle a violončelo, kteří spolu s klasicky zvučenou kytarou, představují jeden z vrcholů této desky. Uprostřed nahrávky se pak nalézá rtuťovitější píseň singlová nazvaná Scars, u níž lze s opakovanými poslechy vystopovat solidní prvoplánový potenciál. Avšak o dost zajímavější je pochmurně znějící osmá Begin Again a o poznání ještě vyspělejší, post apokalyptická When Snow Falls, ve které si zabubnoval Jimův kamarád z projektu O.S.I. Gavin Harrison a která má k náladě jejich společné třetí desky Blood hodně blízko. Následuje dvojice energičtějších písní Liar a Glass Houses. Svou potencí nápadů a zajímavých hudebních figur (slušná zásobárna kytarových sól prostupujících písní první a geniální kytarové riffy (jedny z nejlepších na celé nahrávce) modelující stavbu, charakter i znepokojující napětí songu druhého), ženou desku zpět do obrátek a v koncertním provedení budou právě tyto jasnými taháky z novinkového alba. To odkrojí svůj nešťavnatější díl prostřednictvím předposledního songu The Longest Shadow of the Day. Přes jedenáct minut dlouhé, s velkou pečlivostí budované suitě, ve které si posluchač smlsne jak na Jimově akustické tónomalbě, parádně vyzvednuté bublající base Joeye Very, i technice a vzdušnosti bicích Bobby Jarzombeka, který především na samotném začátku, nepozorovaně opisuje styl svého mistrného předchůdce Zondera. V druhém plánu se dostavují typické Matheosovi riffy, vyhrávky a sóla z kategorie dokonalých a tato nadpozemská kanonáda zdá se nebere konce. V půli se píseň přec zlomí a do emočního toku sází Alder správně zvolená slova a Jim své nápadité hudební mozaiky. Niternost takového projevu však rozetne znovu technicky nabušený Vera a posun písně skrze další dimenze je blahodárně očekávaný i samočinně očišťující. Zvláštní a na poměry Fates Warning dosti netypicky posmutnělou až bolestivou ránu, kapela zasazuje skrze poslední píseň The Last Song. Jejím prostřednictvím se dokáže posluchačova euforie odfiltrovat vně, avšak opojný pocit z mimořádně strávených sedmdesáti minut přetrvává ještě dlouho.


Fates Warning všem škarohlídkům letos znovu předvedli, jak vytvořit dílo myšlenkově mimořádně silné hodnoty. Jedno z technicky nejsložitějších alb ve svém stylu oblékli do vzdušného šatu, jehož délku jako správní krejčí přizpůsobili povaze postavy samotné. Ozdobili jej nabranými volány, přidali krejzlík a nezapomněli ani na hluboký dekolt.

Čtveřice hudebníků z amerického Hartfordu tak znovu za pomoci mateřských Metal Blade vydala desku, kterou budou jejich fans v budoucnu často skloňovat jako jednu z vůbec nejlepších. Je pochopitelné, že po kultovním postavení Awaken the Guardian (u těch dříve narozených a s power metalem pevně srostlých) sahat nebude, ke komerčnímu úspěchu Parallels se rovněž nepřiblíží a ani plně sofistikované modle A Pleasant Shde of Grey konkurovat nemůže, přesto… je právě tohle dílo jedním z mimořádně povedených příspěvků party sdružené okolo Jima Matheose. A ta znovu ukázala pětici „zaprděnců“ z prken, jež znamenají život, jak se svou minulostí naložit, abych nezněl jen jako vlastní (ubohá) karikatura.

» ostatní recenze alba Fates Warning - Long Day Good Night
» popis a diskografie skupiny Fates Warning

Omega - Live At The Kisstadion

Omega / Live At The Kisstadion (1979)

jirka 7200 | 4 stars | 30.11.2020

Smutné zprávy z nedávných dní, které zarmoutily fandy slavné maďarské kapely Omega, oznámily skon dvou jejích členů, kteří se podíleli na jejích zásadních nahrávkách – klávesáka Lászla Benkő a basáka Tamáse Mihályho. Tvorbu tohoto tělesa jsem si připomněl albem, kterým jsem kdysi v roce 1980 kapelu objevil.

Byl to památný živý koncert z roku 1979, který byl vydán na dvojalbu pod názvem Élo Omega Kisstadion '79. Pamatuji se, jak jsem v obchodě nadšeně studoval kreslený výpravný rozkládací obal, na kterém na vnější straně ztvárňovala kresba muzikanty v jakýchsi vemírných skafandrech v temném sklepení. Sci–fi atmosféra odkazovala a vnitřně ladila s předchozími nahrávkami kapely, které byl v tomto období silně ovlivněny space rockem s art rockovým kořením. Vnitřní strana znázorňovala bombastické podium s hradbami reproduktorů, mořem mlhy a efektním světelným a laserovým parkem, což působilo tehdy v socialistickém táboře stejně tak scifi jako vnější obal.

Zaznamenané živé vystoupení z 8 a 9. Září 1979 vidělo celkem 50 000 fandů a kapela přehrála to nejlepší z předchozích studiových desek Csillagok Útján (5x), Gammapolis (4x) a Idõrabló (2x). Z díla Nem Tudom A Neved zazněla jen titulní skladba. V úvodu byla použita před tím nevydaná klávesová instrumentálka Sze-Vosztok s namixovaným ruským odpočítáváním startu kosmické lodi Vostok.

Omega efektně přepracovala aranže jednotlivých skladeb (nebo tak jen alespoň dopadl výsledný mix), takže v nahrávce jako celku dominoval zvuk kláves Lászla Benkő , ze sólové kytary György Molnára jsou především slyšet sóla, větší prostor dostane jeho nástroj jen Csillagok útján a Õrültek Órája . Rytmická jednotka – bubeník Ferenc Debreceni a basák Tamáse Mihály zahráli přesně, ale většina jejich snahy ve výsledném mixu poněkud zanikla.

Nejpodivněji je nasnímán zpěv Jánose Kóbora - jako by stál uprostřed hlediště obklopen neustále zpívajícím davem, který je častokrát slyšet více, než on sám.

Souhrou všech těchto okolností dostaly skladby jednotný, takový melancholický space rockový kabát.
Některé skladby však za tou syntenzátorovou hradbou přímo vyrostly a získaly až dramatický patos ( Idõrabló, Nem Tudom A Neved, Éjféli Koncert ).

Tento koncert byl výřezem toho nejlepšího z přechozích čtyř desek, které pro mne byly rovněž tím nejlepším obdobím (spolu s 10 000 Lépes) Omegy. Takže takové velké Best off. Její tvorbě v těchto letech ty vlivy space a art rocku moc slušely. Dnes již tento specificky znějící záznam nového fandu asi nenadchne, pamětníci jako já si však rádi tyto písně připomenou.

P.S. : Pro odpůrce maďarštiny byla vydána i anglická verze, později byla nahrávka zvukově „upravena" po vzoru západních kapel. Původní linky nástrojů byly do nahrávky studiově dohrány a domixovány, takže výsledný sound nabyl určité barevnosti, ale na to si pamětník jen těžko zvykne….

» ostatní recenze alba Omega - Live At The Kisstadion
» popis a diskografie skupiny Omega

Millenium - The Sin

Millenium / The Sin (2020)

horyna | 5 stars | 30.11.2020

Tak jakpak tomu bude letos? Podaří se polskému, momentálně spolu s Riverside asi největšímu prog-rockovému ansámblu (páč trojice Collage/Satelitte/Believe - mlčí, neexistuje, nebo pauzuje), udržet nastolenou vysokou laťku kvalitní produkce z dob nedávno minulých? Jejich nahrávací katalog čítá nejednu hudební laskominu a z trojice po sobě jdoucích albových skvostů Ego, In Search of the Perfect Melody a 44 minutes, se staly v dnešní době zřejmě už legendární (alespoň v mém posuzovacím kritériu) počiny. Ač byl i loňský The Web mimořádně povedené a brilantní dílo, absence Dariusze Rybky u saxofonu a Karoliny Leszko v sekci překrásně něžného, druhého/doplňkového dámského vokálu, dávající hudbě Millenium nové rozměry a originální esprit, tu chyběla. Ani jeden z nich se do kapely žel bohu ani letos nevrátil (proč se tak nestalo, tak na podobnou otázku by znal krom leadera Ryszarda Kramarskiho odpoveď možná i kolega Miro:-). Pokud ano, budu mu za toto vysvětlení vděčný.

Millenium s letošním podzimem přicházejí tedy znovu JEN v pěti členné sestavě a UŽ pouhý rok po svém předchůdci, zmiňovanému albu The Web. S konceptem zaměřeným na sedm lidských hříchů a s albovou obálkou plnou podivně pokřivených obličejů, vyjadřujících ony společenské nešvary, stojí znovu na startovním roštu. Deska obsahuje sedm skladeb, které popisují vládní politiky, hrdé celebrity, chamtivé podvodníky, závistivé milence, líné lidi plné závislostí a nenávisti k ostatním. Musím se přiznat, že hned po prvním poslechu jsem si tuto nahrávku označil jako jednoho z horkých kandidátů na desku letošního roku. Až tak dobré mi nové Millenium po jednom přehrání přišli. Po těch dalších se ony aspekty jen a jen zvyšovaly, protože tito poláci znovu, na svém už x-tém albu dokázali, že jsou ve svém oboru jedni z nejlepších. Má vůbec cenu ve spojitosti s nimi znovu psát o výborném zvuku nového nosiče, o brilantních výkonech celého ansámblu, o neskutečně příjemném hlase Lukasze Galla a především o nevysychající skladatelské studnici Ryszarda Kramarskiho? No nemá, protože Millenium se stále někam vyvíjí, stále rostou, a stále plodí vysoce hodnotné plody. Nějaká opotřebovanost, stagnace, vysychající invenční řečiště, či snad postupné vyklízení pozic u nich prostě a jednoduše řečeno nehrozí.

Síla celé desky stojí na podprahové energii souboru vyvěrající z jednotlivých písní, spojené s uhrančivostí celého tematického konceptu. Střídmých kaskádách poutavých melodických soubojů kytary a kláves, Lukaszově čisté a nadmíru příjemné vokální artikulaci a nápadité aranžérské práci celého nástrojového parku. Millenium dobře ví jak a čím patřičně ohromit, co a kde je potřeba přidat, čím písně zkrášlit, kde ztenčit aranžmá a kdy jít do plných. Všech sedm songů stojí pevnýma nohama na zemi. Nápady a silné myšlenky přicházejí proporcionálně úhledně seřazeny a s velkou profesní jistotou. Úvodní tři songy, jmenovitě „pýcha“, „chtíč“ a „hněv“, mají vzestupnou kvalitu, přičemž už první pecka nepatři k nějakým prachobyčejným skladbám. Jistou jinakostí disponuje čtvrtá, volnější a značně originální píseň pojmenovaná „obžerství“. Netypické hudební harmonie a instrumentální bujarost, vynášejí tento song mezi trojici nejlepších. Druhým zlatým hřebem je hned píseň následující pojmenovaná „lenost“, která s pomocí lehkonohého odzbrojujícího aranžmá, rozehrává parádní atmosférické představení. Největší peckou je pak předposlední píseň „chamtivost“, která je ve své melodické nádheře takřka nepopsatelná. Nejen tady utekli noví Millenium většině konkurenčně schopným souborům z obou stran Atlantiku o pár mílových kroků napřed. Skladba se solidním hitovým nábojem, zapamatovatelným refrénem, silná jako sto metrů vysoká obrovitánská sekvoj. Posledním zástupcem je konstrukčně nejsložitější song „závist“, rozprostírající se na ploše deseti minut, jež se nese v klidnějších polohách, s řádně košatou stavbou a množstvím různorodých kompozičních meandrů.

Musím konstatovat, že letos mi ta nepřítomnost dua Rybka/Leszko vůbec nevadí. Nové skladby jsou natolik silné a svébytné, že je v pohodě „utáhne“ Plonkova kytara spolu s Kramarskiho klapkostrojem. Gall je znovu naprosto nedostižný a svým charismatem a lidskostí projevu, strčí snadno do kapsy i jinak emočně vybaveného Mariusze Dudu z Riverside. Kdepak, letošní Millenium žádný úbytek invence nezaznamenávají, právě naopak, deska The Sin se může směle zařadit mezi nejlepší, výše jmenované trio.


» ostatní recenze alba Millenium - The Sin
» popis a diskografie skupiny Millenium

Beardfish - Destined Solitaire

Beardfish / Destined Solitaire (2009)

EasyRocker | 4 stars | 29.11.2020

Jako celá řada jejich skandinávských souputníků, zhlédla se tahle magický kvartet v hudbě vokálně i instrumentálně bohaté. Někdetam, kde vlaje v čele zástava památných Gentle Giant. I já musím zde na fóru sdělit sv čerstvé dojmy z alba, které ke mě dorazilo relativně nedávno.

Awaken the Sleeping otevírá show řádně a s rockovou plnotučností. Po mocném hammondovém entrée se mistr Sjöblom rozdivočí za klapkami. Z pramenu už je klávesový, skvostně "archaický" proud tónů se slzavou dohrou. Destined Solitaire rozložili pánové takřka na 11 minut. Nad rytmikou neodbytně útočí kytary s klávesami jako brusky. Po deathmetalovém zahřmění dozní skladba v nejlepším yesovsko-gentleovském střihu. Until You Comply Inclusing Entropy je nejlepší možná artrocková čtvrthodinka. A jemně bere za kliku Něžný obr - magie hlasu, vícehlasů, kolize žánrů a jazzová okénka. Ne všechny okamžiky mě pohltily, hlavně ostré a osekané finále, vysvobozené klavírní docenturou. A pokud stále poletují zmínky o Gentlech, pak In Real Lief There is No Algebra je jim nejblíže, ty nápady, vrstvy a hlasy k ochutnání přímo zvou. V podobném duchu skvěle prokomponovaných částí naváže i monument Where the Rain Comes in. Zase je tu jazz, sólíčko si krom Sjöbloma popřála i Zackrissonova kytara. A že ovládá excelentně i akustiky, ukáže snivá At Home? Watching Movies. Coup De Grace omračuje nejen talentem, šokuje barevnost inventáře: Sjöblom nátěry kláves, akordeonem, čtyřka mistrně tluče do perkusí a kytary si jedou každá ve svém kanálu. Pro mě absolutní vrchol alba. Abigails Questions (in an Infinite Universe) nese zklidnění, ovládá ji neúprosně sound kláves. Menu pro ty (pro mě až tak ne...), kdo si libují třeba i v The Nice nebo ELP,. Poslední The Stuff that Dreams Are Made of je pak příjemným návratem k čistokrevnému ´old-school´ artrocku, znovu lehce smočeným do jazzu. Přesto keyboardy soustředěně sílí, aby nakonec explodovaly a strhly do očistce i další spoluhráče. Subjektivně za 4/5, pro hledače a skalní GG-fandy ale jasná volba. Možná, že to u mě vyleze i časem.

Skvělá prácička, která se jistě řadí k jejich vrcholům. Nejsem sice skalním fandou té artové větve, kde je právě i Něžný obr. Ale mají mou úctu jako ti, kteří uměleckou hudbu obohatili netušeným - krásnými hody vokálů až po fakt, že na plochu 3-5 minut dostali snad úplně vše. Beardfish jsou žáky - nadějní, a stále se lepšící.


» ostatní recenze alba Beardfish - Destined Solitaire
» popis a diskografie skupiny Beardfish

U2 - Rattle and Hum

U2 / Rattle and Hum (1988)

Konnie | 4 stars | 27.11.2020

V roce 1987 byli U2 v hudební branži již nepřehlédnutelným pojmem. Jejich poslední album dostalo punc platiny ve Velké Británii a USA za necelé 2 dny od svého vydání a figurovalo na prvních místech hudebních žebříčků ve více než 20 zemích světa. S takovou porcí popularity se čtveřice irských hudebníků musela nějak vyrovnat. Nebylo tedy nic neobvyklého, že kapela naplánovala nové turné. Pojala to ale po svém - rozhodla se natočit během turné filmový dokument a zároveň vydat hudební album dokumentující “cestu s hudbou”, jak čtveřice Irů o svém turné často mluvila. Vše ale dopadlo tak trochu jinak a z dokumentu původně určeného spíše pro fanouškovskou základnu se stal regulérní celovečerní film a z alba vzniklo dvojalbum Rattle and Hum, sestavené částečně z živých nahrávek pořízených během turné a z části z nahrávek studiových.

Na albu se skupina vrací ke kořenům hudby, ze které ve své tvorbě čerpala a interpretům, kteří jí byli inspirací. Částečně se tak děje přímo formou skladeb převzaných a dílem spíše přeneseně ve skladbách zkomponovaných právě pro tuto příležitost. Ačkoliv byl koncept desky zamýšlen s “dobrým úmyslem”, odborná veřejnost si to vyložila po svém a na skupinu se snesl téměř hysterický příval kritiky. Celou situaci komentuje Bono v knize rozhovorů sepsaných Michkou Assayasem takto: “Místo abysme byli jako kapela, která se považuje za střed světa, chtěli jsme do středu našeho světa postavit muzikanty, kterým fandíme… Napsali jsme písničky…, ve kterých jsme se vyznávali z toho, že jsme (jejich) fanoušky. Vyšlo Rattle and Hum a stal se přímo opak. Novináři říkali: “Tohle je egomanie, oni jsou snad přesvědčení, že patří do panteonu velkých umělců a chtějí citovat jejich muziku”. Já jsem si myslel: “Ale to je přesnej opak toho, o co nám šlo!” Nešlo to napravit… a od tý doby nám začali nasazovat psí hlavu egomanů a mesiášů.”

Ještěže jsem v době, kdy se album objevilo, byla příslušnicí školního vzdělávacího procesu a jako obyčejného teenagera mě žádné odborné recenze “nebraly”, resp. jsem o nich “neměla ani šajn”. A tak jsem si mohla desku užívat, kritikou zcela neovlivněna, plnými doušky a s mládežnickým nadšením. Točila jsem ji tolikrát dokola, až se mi dostala pod kůži včetně všech Bonových komentů, výkřiků, nádechů i výdechů .-) Zapůsobila na mě svou upřímností a spontánností, entuziasmem a oddaností hudebníků fenoménu jménem hudba. S radostí a možná i jistým zadostiučiněním musím konstatovat, že ani po těch pár dekádách mi album nezevšednělo a já nevím, kterou píseň z něj vyzdvihnout. Odvíjí se to i tak trochu podle momentálního mentálního rozpoložení. .-) Někdy mě více oslovují ty lyričtější skladby, jako např. druhá v pořadí smutná bluesová Van Diemen´s Land, k níž dobře ladí Edgeův poklidnější vokál. A občas mám spíš náladu na ty zahrané “pěkně od podlahy”, jako je hned ta úvodní z tvorby Beatles. Při interpretaci převzaných kusů Helter Skelter nebo All Along the Watchtower je poznat, že chlapci měli kdysi celkem blízko k punkrocku a dokáží to pěkně rozjet. V případě té Dylanovky mám dokonce pocit, že se mi tato verze líbí víc než Hendrixova. Svou energií si s nimi nezadá ani skladba Desire se svým výrazným odsekávaným rytmem a doprovodem harmoniky. Krásně vygradovaná je Hawkmoon 269, v níž Bono přechází postupně od recitace až ke svému typickému expresivnímu podání a v závěru se k němu v pozadí připojuje i doprovodné trio zpěvaček. Odsud už je jen krůček ke gospelově pojaté I Still Haven´t Found What I´m Looking For, kterou skupina nahrála s doprovodem sboru The New Voices of Freedom. Strhující věc, ke které snad není třeba nic dodávat.
Po ní přichází rozhořčená Silver and Gold, v níž se zpívá o apartheidu a nutno dodat, že live podání jí velmi sluší. Chvílemi až běhá mráz po zádech… A poté celkem logicky navazuje dokonalá Pride. Když slyšíte její živou verzi se skandujícím davem v pozadí, tak se té husině už prostě neubráníte…
Následující trojice skladeb nahraná v Sun Studio v Memphisu se nese ve znamení blues. Houpavá Angel of Harlem věnovaná Billie Holiday navenek působí pohodově až rozverně, ale text už tak idylický není. V následujícím nostalgickém blues Love Rescue Me moc nehledejte Edgeovu typickou zpěvnou kytaru. Jedná se o duet Bona s Bobem Dylanem a prostor zde vyplňuje spíše akustická kytara, harmonika a v závěru trochu netypicky i lesní rohy. Trojici uzavírá skladba When Love Comes to Town, kterou Bono složil přímo pro B. B. Kinga. Tomu se píseň zalíbila a spolu s Bonem ji nahráli jako duet i se svou doprovodnou kapelou.
Po této trochu stylově netypické vsuvce se vracíme opět do známých vod U2 a následují skladby, na jaké je posluchač od irských muzikantů uvyklý. Klenutá a posmutnělá Heartland je mnohem staršího data a byla původně určena pro album The Joshua Tree. Možná právě pro svou nostalgickou atmosféru byla vybrána do filmu jako hudební doprovod k záběrům z Gracelandu, který čtveřice muzikantů během svého turné také navštívila. Následující God Part II inspirovaná Lennonovou písní God s těžkým odsekávaným rytmem, zkreslenou kytarou a Bonovým přednesem, který osciluje mezi rytmickou deklamací a hlasitými výkřiky, působí oproti Lennonově verzi až skoro militantně. Možná právě zde bychom mohli najít zárodky budoucího nového groovu skupiny.
Co napsat o předposlední, živé verzi Bullet the Blue Sky? Bonův dramatický přednes, řeřavé kytarové riffy připomínající protiletadlové sirény a Larryho sekaný rytmus mluví za vše. A v obrazové verzi filmu je zážitek ještě působivější.
Po všech těch náročných tématech působí závěrečná balada All I Want Is You jako něžné, cituplné pohlazení. Kdo by nepropadl její atmosféře, kterou ještě dokreslují doprovodné smyčce…?

Na toto album lze jistě nahlížet z mnoha úhlů, jedno je ale víceméně jisté. Stalo se pro irské muzikanty jakýmsi prubířským kamenem nebo spíše bludným kořenem, po jehož překročení se kapela vydala poněkud jiným, pro ni dosud neprobádaným hudebním směrem. Pro mnohé fanoušky to bylo rozhodnutí možná nepochopitelné až pohoršující, ale pro U2 celkem logické. Jak dodává Bono v knize rozhovorů: “Myslel jsem si: “Dobrá, když lidi chtějí megalomanii, mají ji mít!”… Akce vyprovokovala reakci…


P.S. Pokud máte 90 minut zbytného času, rozhodně neprohloupíte, když zhlédnete výše zmíněný film o turné skupiny. Jednak si v něm, oproti tracklistu alba, užijete více písniček včetně několika hitů z dřívějších let, a také vám poskytne lepší představu o atmosféře vystoupení kapely a doslova vás vtáhne do děje. Uvidíte například, jak to vypadalo při natáčení gospelu v kostele, nebo jak se Bono “uthl ze řetězu” a posprejoval během koncertu v centru San Francisca Vaillancourtovu fontánu, zaslechnete vtipkování B.B. Kinga o tom, jak neumí hrát akordy, vychutnáte si působivé dramatické podání Bullet the Blue Sky, během něhož vznikla fotografie použitá na obalu desky, nebo zažijete asi tu nejemotivnější živou verzi písně Sunday Bloody Sunday. Během turné skupiny totiž došlo k tragickému bombovému útoku v Enniskillen a Bono na tuto událost pochopitelně reaguje během písně vzrušeným komentářem, který ukončuje slovy “Fuck the Revolution!”.
A v neposlední řadě se jedná o velmi zdařilý hudební dokument, který prostě stojí za to.

» ostatní recenze alba U2 - Rattle and Hum
» popis a diskografie skupiny U2

Aerosmith - Rocks

Aerosmith / Rocks (1976)

horyna | 4 stars | 27.11.2020

No vida, tak to vypadá, že jsem konečně po x letech objevil kouzlo desky Rocks. Ale že to někdy člověku trvá, než do určitého alba "doroste". Vzpomínám si na dobu, kdy jsem ještě kupoval nějaká rocková periodika, ve kterých řada umělců na otázku, která kapela či alba formovala jejich hudební vývoj, odpovídala právě recenzovaným Rocks. Aerosmith zkrátka v sedmdesátých letech táhli a především v Americe na ně o desítku let později přísahala řada o generaci o dvě mladších umělců.

Nikdy jsem tuto nahrávku nebral jako nějak stylotvornou či určující a právě proto mě často zaujalo tvrzení, že se jedná o jednu z prvních (heavy) metalových desek na světě. Pro mne to byl jen mladší bráška Toys, který s věkovým posunem konzumenta náramně dozrál a snad možná i svého o rok staršího člena rodiny přerostl. Rocks při pozorném poslechu a bedlivě nastavených vjemových bodech na Aerosmith, skuteční zní hrubě rockově, možná až heavy metalově. Když ne žádná jiná, tak skladba Nobodys Fault rozhodně ano. Nátlaková energická pumelice, postavená na parádním riffu a ďábelské rytmice, je skvělou ukázkou muzikálnosti a skladatelské potence Aerosmith té doby. Jinak jde o desku vyrovnanou s několika singlovými peckami jako démonickou Back in the Saddle, nebo Get the Lead Out. Osobně zbožňuji především Last Child, Combination, Sick As A Dog a tklivý závěr s nevtíravou baladou Home Tonight.

Tahle a předešlá deska patří k těm nejlepším položkám ze sedmé dekády, jež tehdy stvořili američtí nespoutaní rockeři Aerosmith. 4,5*

» ostatní recenze alba Aerosmith - Rocks
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

Omega - Omega 7 - Idõrabló

Omega / Omega 7 - Idõrabló (1977)

luk63 | 5 stars | 26.11.2020

Omega na albu Nem Tudom a Neved opustila své dřívější hardrockové zaměření a vydala se na cestu meodičtějších skladeb. Na následující desce Idõrabló dosáhla svého posledního vrcholu před následným pozvolným úpadkem.

Titulní skladba je výborná - rocková, melodická a podmanivá. Jasný vrchol alba. A ´Napot hoztam, csillago´ je její skvělá předehra. ´Ablakok´ je taková zimní vložka, jakoby předzvěst Lény - aspoň v úvodu. ´A névtelen utazó´ výborně navazuje, je tvrdý, melodický, vygradovaný, rock 70 jak má být. ´A könyvelõ álm´ je jednodušší, ale stále přijatelná. ´Nélküled´ se trochu vzhlédla v Pink Floyd, ale mě to nevadí. ´Éjféli koncert´ je plná nostalgie, trochu póza (odpustitelná), ale dobrý konec.

Pokud máte rádi tvrdou rockovou hudbu, která se naprosto přirozeně snoubí s křehkými melodiemi, tak na tomto albu najdete co hledáte. A protože tuhle desku poslouchám s velikým zalíbením už 43 let a nikdy mě nezklamala, dám troufale plný počet.

» ostatní recenze alba Omega - Omega 7 - Idõrabló
» popis a diskografie skupiny Omega

Už jsme doma - Uši

Už jsme doma / Uši (1999)

luk63 | 5 stars | 26.11.2020

Před lety jsem v recenzičce na album Rybí tuk psal něco o menší nápaditosti a jisté jednotvárnosti Uší. Blbost a pitomost, tvrdím dnes a kaju se! Kam jsem tenkrát dal UŠI? Jde totiž další geniální kousek teplických artpunkerů, který drží velmi dlouho prapor české hudební kultury velmi vysoko. Jsem rád, že v posledních letech jsou často k vidění a slyšení na (pro mě nedalekém) Hradu Loket.

Ve strhující a velmi sotisfikované jízdě (hudební i textové), která trvá od prvního do posledního tónu, dokážu jen upozornit na ještě trochu zajímavější skladby, než všechny ostatní: - Kovbojská duní jako hrom (no jasně, že ani tady není jediná) ale pseudolyrické pasáže ji velmi zušlechťují. Naprosto skvělý text, částečně v angličtině. Podobnou strukturu má i Řeka. - Emocionálně více prožívám i Strach a Ticho, snad kvůli textům mě blízkým.

Tuším, že to není hudba pro každého. Přesto říkám: to se musí slyšet!!!

» ostatní recenze alba Už jsme doma - Uši
» popis a diskografie skupiny Už jsme doma

AC/DC - Power Up

AC/DC / Power Up (2020)

jirka 7200 | 3 stars | 24.11.2020

Nová deska AC/DC natočená v tomto složení je takovým malým zázrakem. Kdo by si byl pomyslel při sledování událostí a peripetií kolem členů kapely, které se táhly již někdy od roku 2014. Na problémy bubeníka Phila Rudda se soudy za držení omaných látek a vyhrožování zabitím navázal neustále se zhoršující sluch zpěváka Briana Johnsona, které budily dojem o konci jeho hudební kariéry. Ač ho poměrně zdatně na turné zastoupil Axl Rose, byl to tak velký zásah do DNA souboru, že to neunesl basák Cliff Williams a po ukončení turné v roce 2016 z kapely odešel. K dovršení všech těchto citelných osudových ran následující rok zemřel kytarista Malcolm Young a v kapele AC/DC zůstala osamocena ikona souboru – kytarista Angus Young. Tehdy jsem to pokládal za definitvní konec této rockové legendy.

No a vidíte, nemožné se stalo skutečností. Po třech letech člověk drží v ruce elpíčko v rudě žhnoucím obalu s logem AC/DC, což je pro mne dalším důkazem, že akt zmrtvýchvstání není zcela nemožný. Za zdánlivě nenahraditelného Malcoma nastoupil jeho synovec Stevie, takže méně zasvěcený fanda ani nemusel zaregistrovat nějakou změnu v sestavě. Osmiměsíční trest domácího vězení si Phil Rudd dávno odseděl, jeho solové album nebylo přijato dle jeho představ, tak na další angažmá ve své domácí kapele rovněž neřekl ne. Brianovu ztrátu sluchu lekaři částečně vyřešili implementováním speciálního naslouchátka a svou účast v kapele podmiňoval Cliff Williams právě jeho participací na nové desce.

Všechno tak nějak do sebe zapadlo a nahrávání alba nic nestálo v cestě. Při zveřejnění producenta a člověka odpovědného za mix jsem čekal nějaké změny, třeba návrat Mutta Langa, ale vše bylo svěřeno do rukou dlouholetému tandemu Fraser/O'Brien. Předem tedy bylo jasné, že nějaké větší vybočení ve zvuku nastat nemůže. Rovněž bylo dané, kudy se budou skladby kapely ubírat i hudebně, neboť byl zmíněn fakt, že byly opět použity nápady z Malcolmova šuplíku.

Tato nahrávka se mi do rukou dostala trochu oklikou, zapůjčená ve formě gramofonové desky. Obsah jsem již znal z CD a tak mne spíše více zajímalo, zda po technické stránce přinesla větší dynamiku či rozdílný zvuk oproti stříbrné placce. AC/DC totiž nepatřili nikdy k mým stěžejním souborům, i když rané desky z Bonova období a Hells Bells si občas připomenu. Během poslechu jsem si začal všímat skladeb samotných a vzikla tato neplánovaná recenze.

Těch dvanáct skladeb má sympatickou stopáž cca 41 minut, znamená to tedy , že se délka skladeb pohybuje v rozumné relaci tří minut. První tři razantní a energické skladby mě navrátily v čase až někam k Back in Black podobnou energií i použitými riffy. V Realize, která kombinuje kytary z What Do You Do for Money Honey a sbor z Thunderstruck si mi líbila Angusova druhá kytarová linka pod hlavním riffem. Trochu mě znervózňoval zvuk rozmazané otevřené hajtky. V Rejection zaujalo netypické Brianovo frázování, pěkné sbory ve formě „ú ůůů“ v refrénu a v singlovce Shot in the Dark její přímočarý tah na branku.
Čtvrtá Through the Mists of Time je takovou odpovědí na povinné ploužáky, které ostatní podobné kapely zařazují, mě nijak neuchvátila. V Kick You When You're Down jako bych slyšel takovej jižanskej nádech. Potěšila i neobvykle pestrá hra Phila Rudda. V následující energické Witch's Spell mne zaujal mimo jiné i pěkný efekt skluzu po basové struně.

Druhá strana alba mě již tak nebavila. Nastartovala ji Demon Fire, která mne krom refrénu nic nenabídla. To platí i o Wild Reputation, nejnudnější věci z alba, kde rotuje neustále jeden riff dokola . O moc lépe se nevybarvila ani bluesově zabarvená No Man's Land. Riff v Systems Down je takovej studeně komplikovanej, jakoby digitálně nasamplován. Závěrečné dvě skladby se však povedly a zachraňují, co se dá. Money Shot vnímám jako potencionální hit – klasická vypalovačka jako vypadlá z počátku osmdesátek neochotně uvolňuje místo závěrečné Code Red, která jako by přítomnost spojila nějakým časoprostorovým tunelem s atmosférou konce let sedmdesátých. Povedená tečka.

Zvukově nepřekvapivě zvítězil dynamický zvuk z asfaltu, nahrávka má větší prostor a nástroje jsou více odděleny. Jen ten zvuk hajtky občas zbytečně moc šustí a je takovej rozmazanej. Zvláštní, že nejmarkantněji je to slyšet v první skladbě. CD i digitální Hi-Res formát 24bit/96kHz pochází z jedné matrice, je naprosto identický a vyšší bitrate zde žádnou přidanou hodnotu nepřineslo.

Shrnuto : vzpomínka na Malcolma vybičovala všechny zbývající muzikanty k dlouho neslyšeným výkonům a na dvanáctce songů je to znát. Zpětně bych ji zařadil na časové ose až někam For Those….Samozřejmě, dvorek má kapela jasně vyznačkovanej, na tý parcele za desetiletí znáte každé stéblo trávy, ale souhra všech okolností tomu přála a z hlíny pomalu vyschlé až na troud vyrašil zelený a pevný výhonek. Z dobré poloviny písní srší energie a ohradník napájený přes Měnič napětí při doteku stále festově kope!

» ostatní recenze alba AC/DC - Power Up
» popis a diskografie skupiny AC/DC

Crimson Glory - Transcendence

Crimson Glory / Transcendence (1988)

radomil.ocisk | 4 stars | 24.11.2020

Ač jsem zde na této platformě nováčkem, rád bych mezi vámi sem tam i já nějaké moudro hodil a myslím, že náš vkus je velmi podobný, i když se nikdy nenajdou dva stejní fanoušci. Transcendence má svůj osobitý půvab a je pro mě už dnes legendárním albem, který řadím po bok Operation Mindcrime, Awaken The Guardian či Images And Words. Jsem ročník 1966 a taky už něco pamatuju, Midnightovou smrtí jakoby ta první alba CG dostala ještě větší pocitovost a nostalgičnost. Jsem rád, že jsem objevil tuto možnost slyšet vaše názory, protože prog bohužel i bohudík není mainstreamový směr a není v reálném okolí fandů, kteří ulétávají na této hudbě. Díky.

» ostatní recenze alba Crimson Glory - Transcendence
» popis a diskografie skupiny Crimson Glory

Moore, Vinnie - Soul Shifter

Moore, Vinnie / Soul Shifter (2019)

horyna | 5 stars | 24.11.2020

Kytarové ostrostřelce typu Steva Vaie, Yngwie Malmsteena, nebo Joe Satrianiho zrovna dvakrát nevyhledávám. Od prvních dvou mám ve sbírce dle mého některá jejich top díla, ale je to hlavně Joe Satriani, který mě ze všech kytarových mohykánů křížící rock a fůze, s 95-ti % své tvorby naprosto uchvacuje. Jeho hudební záběr a kytarová hra, či řekněme styl, v němž nechává svůj šestistrunný nástroj "lyricky zpívat" namísto klasického vokalisty, mě prostě bere dech. Satriani zpoza svého "náčiní" doslova maluje rozměrná hudební plátna plná citu, atmosféry a velkolepých melodií. Jeho kytarová technika slouží ve prospěch skladeb samotných a nikdy je (vyjma některých pasáží z raných alb) svými artistickými výkony nedevalvuje.

Osobně jsem příliš nepátral po podobných hudebních galaxiích, ve kterých by se vyskytl člověk obdobného zaměření a zrna, jež by se právě s Joem dal poměřovat. Až teprve nedávno a zcela náhodou jsem zaznamenal fakt, že kytarista britských UFO Vinnie Moore vydal novou sólovou desku. Z bohapusté zvědavosti jsem si ji pustil a hned po prvních několika taktech, po pár skladbách, mi srdce samou radostí zaplesalo. Bylo to, jako bych nastavil zrcadlo, v němž se na místo Mooreova portrétu zrcadlí Satrianiho podobizna. Až tak blízko k tomuto umělci toto veskrze muzikální a velmi přívětivé dílo má. Zvukově, kytarovým koloritem, hudebním záběrem, střídáním rychlých rockových čísel s pomalými polo baladami, hřejivou atmosférou i občasnými zásahy do jiných stylových zákoutí jako jsou funky, jazz, či blues.

Vinnie Moore se zde prezentuje značně odlišně od svého domácího působiště v UFO. Tam mám jeho přednes velmi rád a zastávám názor, že právě on je hned po Michaelu Schenkerovi pro potřeby této kapely tou nejsprávnější volbou. Obzvláště první tři společná alba nenápadně posunuji mezi naprostou špičku jejich tvorby. Jestliže však v bandě sdružené okolo charismatického tahouna Phila Mooga hraje především ve prospěch kapely a celku, na svých sólových výletech se pochopitelně prezentuje v daleko širší a neokleštěné pozici. Už dávno nemá potřebu vystřílet zpoza svého nástroje tisíce not za minutu tak, jako tomu bylo v dobách jeho Shrapnelovských začátku pro společnost Mika Varneye. Moore je daleko zkušenější, hravější, variabilnější a dokáže si udržet patřičný odstup. Jeho nadhled a schopnosti jsou mnohem vytříbenější. Podobně jako u Satrianiho vytváří jeho kytarová technika a především skladatelská invence písně plné velkých melodií a čitelných fragmentů. Hitový podtext řady kytarových „nápěvů“, riffů, linek a melodií, je opentlen dalšími a dalšími motivy, které spoluvytváří ono charismatické kouzlo této nahrávky.

Písně 1,3,6,8 a 10 v rukou Vinnie Moora rozkvétají v dravějším rockovějším rozměru, obě startovní na stranách A i B navíc s výrazným funky cítěním. Naopak songy číslo 2,4,5,7 a 9 jsou klidnější, rozvážnější a vláčnější. Mooreova kytara tu prozpěvuje, ševelí, hladí a laská, ale taky umí parádně přiostřit hrany, zatnout pěsti a rozpumpovat vaše srdce. Rytmika není jen do počtu, ale vytváří to správné gró podhoubí, potřebné pro přesné pulzování a tep jednotlivých skladeb. Nahrávka má krásně čistý a čitelný zvuk, nejvíce upomínající na období okolo (když už mám přirovnávat) Satchových velkolepostí Unstoppable Momentum, nebo Shockwave Supernova. Lahoda.

Zkrátka a dobře, pokud se řadíte mezi přátele kytarové instrumentální tvorby a nevyznáváte jen její drsnější a živočišnější část, jistě vám úsměv do tváře vymaluje poslední deska Vinnie Moora Soul Shifter, je totiž jedním slovem skvělá.

» ostatní recenze alba Moore, Vinnie - Soul Shifter
» popis a diskografie skupiny Moore, Vinnie

Metaphor - The Pearl

Metaphor / The Pearl (2019)

horyna | 5 stars | 23.11.2020

Jaký společný jmenovatel vykazují kapely Echolyn, Discipline, Illuvatar, IZZ, Advent, Perfect Beings a recenzovaní Metaphor? Naprosto všechny tyto party spadají ho hudební škatule s nápisem moderní zaoceánský prog rock té nejvyšší kvality. Každá z nich je neodolatelně svá a naprosto originální. I přesto, že jsem takovým Discipline pro jejich složitost a nepřístupnost dodnes na jméno úplně nepřišel a třeba Advent jako následovníky gigantů Gentle Giant docenil až po dvou letech a x posleších, naopak přívětiví Illuvatar mi spadli do klína na první dobrou. Jako naprosté vůdce a kralevice této nejsofistikovanější větve art rocku na západní polokouli, jsem dlouhodobě považova nejpřesvědčivější Echolyn. Až v posledních měsících tuto pozici převzali o poznání charismatičtější IZZ.

No a s touto pěticí chrabrých rytířů prog rocku v té nejnaleštěnější zbroji, jsem si chtěl dlouhodobě vystačit, aniž bych potřeboval zkoušet a testovat další kvanta podobně znějících spolků z této oblasti. Jenže... stalo se, že se mi do rukou dostala skupina Perfect Beings, která mě svou neotřelou muzikou naprosto vyrazila dech. A právě od nich byl už malinkatý krůček k dalším matadorům tamní scény, ke kapele Metaphor. Ta si u mne svou poslední deskou Pearl vysloužila jedno důležité prvenství a sice - nejčastěji poslouchané hudební dílo v prvním týdnu po jeho zakoupení. U desky Pearl jsem totiž snadno vypozoroval, že za posledních x let je to ta "nejrajcovnější" hudební věc, která mě k sobě připoutala jako nějaký obrovský magnet, a od které nemohu odtrhnout uši, aniž bych si ji v jednom dnu několikrát nepřipomenul. Jistou a podstatnou roli sehrála i složitost tohoto díla, jež je opravdu těžce zapamatovatelným oříškem a které vás dvou vnitřní logikou a precizní konstrukční stavbou vyloženě nabádá k dalším a dalším poslechům. Bezbřehá nápaditost a nenucenost širokospektrálních témat všemožných, k artu přidružených stylů a jejich dech beroucích aranžmá, je tak neskutečně bohatá a pestrá, až člověka kolikrát doslova příjemně zamrazí na zátylku, z toho či onoho motivu, který vyznívá velice poutavě, přesvědčivě a myšlenkově hluboce. Silné hudební poselství je obsaženo v každém z devíti zde servírovaných tracků. Každý je mimořádným originálem uchopeným s velkou vervou a kreativním zanícením. Je to sonická pastva nejvyšší jakosti.

Čtvrté album amerických Metaphor je pro mne jedno z vůbec nejsofistikovanějších a hlavně nejbáječnějších alb nejen v prog rockové sféře, ale i celé rockové historii. Deska, která by neměla chybět v žádné domácí sbírce, pyšnící se inteligentní hudební potravou.

» ostatní recenze alba Metaphor - The Pearl
» popis a diskografie skupiny Metaphor

Tempano - The Agony And The Ecstasy

Tempano / The Agony And The Ecstasy (2002)

EasyRocker | 5 stars | 20.11.2020

Ano, debut Åtabal-Yémal, je dobou zrodu i elitní hudební náplní jedním z pionýrů latinsko-amerického artrocku. Tempano jsou tam pojem, jako u nás Flamengo, Blue Effect, Synkopy nebo soubor Mariana Vargy. Po nutném oťukání přes net jsem ten poklad objevil u jednoho Němce. 30 EUR, ale to je za ten málem dvojitý hudební chod nicotné....

Varhanní řeka kapelníka, Giuglia Della Noce, rozparádí prvý královský lektvar - ambientně klávesovou Twisted Mind. A slyšte zbylé osazenstvo - oddanost jazzu z dob minulých přetrvala. Jen instrumentální stylový šat navlékne skočná, hravá Bonfire. První perlou z náhrdelníku je maniakální Just in a Second. Basa a klasická kytara páně Echevarrenety se vlévají do skvostné řeky. Do ní zaplují Castillův hlasy, razantní kytary, smyčky, a nakonec rej Ubiedových bubnů a perkusí. Gigante? Skvostná miniatura v rukou basy a akustické kytary, malinko připomene Luboše Andršta na Capricornu. Piet? pro změnu ovládl Pedro Castillo. Zemitě rocková, živelná kytara, a lehký synti a mellotronový opar. Z menšiny zpívaných věcí je Timeless Time. Klavír a keyboardy s mistrovskou erudicí narážejí na hradby kytar a rytmický metronom. Deklamace ´rodné´ italštiny, Attimo Infinito - della Noceův pomník. Těžký varhanní barok tu na jednom písečku obcuje s jazzem - nepopsatelné. Střed alba ovládl docela, a tak za lehké basové asistence přidá tři křehké minuty - Intermezzo. La Porta di Santo Spirito léčí na těle i na duchu nápaditým kytarově-klávesovým duelem. Těžko vnímat, co se dá zvládnout za pouhých 2.38 - klobouček... Sílící bicí i perkuse, Landaetovy druhé klávesy a orchstrální nálada. Z toho povstala atmosférický experiment Giudizio Universale. Vražedné basové údery coby entrée k seřízené fúzové jednotce. Ano, přes sedm minut Il Duomo mele, drtí a nakonec vyplivne a pohřbí pod zem. Netřeba ani rachotu metalu, postačí k tomu Tempano... Další mistrným akustickým odlitkem fúze je Final Agony - keyboardy a vokál ji dochutí ad finitum. K rytmické latinské profesuře zve All Ages Tears. Akustiky, měkká basa a tu mister Ubieda tu přidal klávesy a programming. Výsledkem je delikatesa. Imaginary Sky nabídne vše výše uvedené plnými hrstmi. Klidný a lahodný úvod skvostným sólem Pedra Castilla ožije a zařadí do řádně pulzující, funkové strojovny, jak to hoši milují. A je tu žel finále. 1O-minutová katedrála Conspiracy se zdvihá k nebesům z těchto pilířů - klidu ambientu, tlukotu bubnů i perkusí, klasicky jazzové strunné výlety, bouřky klavíru a rytmika, padající jak ocelová kladiva na kovadlinu. Styly se střídají tak samozřejmě, jako v alchymistické kuchyni

K Majákově shrnutí toho, co je v kariéře všechno stihlo, opravdu nebudu rozvádět. Je tu matadorem a nejen díky němu jsem se dostal na věci, které můj život hudebně obohatily - i také Tempano. Ani k recce už není co dodat, kupujte, a podlehnete! Špičková slitina nejen latina, fúze a artrocku staré školy, byť prvé a druhé stále převažuje. 6/5.

» ostatní recenze alba Tempano - The Agony And The Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Tempano

Zappa, Frank - The Mothers - Over-Nite Sensation

Zappa, Frank / The Mothers - Over-Nite Sensation (1973)

Vojta | 5 stars | 20.11.2020

Frank Zappa v roce 1973 nahrál se svojí doprovodnou skupinou The Mothers, složenou jednak z dobře známých a osvědčených hudebníků (Ian a Ruth Underwoodovi), ale i zcela nových tváří (Tom a Bruce Fowlerovi, či Sal Marquez). Album je fenommenální a nápadité jak po hudební, tak textové stránce. Klasický Zappův rockový sound s dechovou sekcí zde krásně doplňují a podbarvují housle slavného francouzského jazzového hráče Jeana-Luca Pontyho, který s maestrem Zappou spolupracoval již na albu Hot Rats z roku 1969. Over-Nite Sensation je také po dlouhé době prvním albem, na kterém Frank kromě hry na kytaru také sólově zpívá. Další vokály na albu kromě něj obstarali ještě Kin Vassy a Ricky Lancelotti.

Celé album otevírá roztančená a veselá skladba "Camarillo Brillo" ozdobená zvláštními rytmickými figurami. Následují "I'm The Slime" (v níž se o doprovodné vokály postarala Tina Turner s The Ikettes), hitová, až skoro rádiová písnička "Dirty Love" následována "Fifty-Fifty" (korunována hned několika houslovými sóly Jeana-Luca Pontyho). Album uzavírá trio skladeb "Zombie Woof" (těžkopádný song s poměrně složitými dechy a marimbou je asi nejslabším kouskem celého alba), "Dinah-Moe Humm" (skladba s lehce erotickým textem a pro mne jednoznačné vyvrcholení celého alba), následující "Montana" (okořeněná o zajímavou marimbu Ruth Underwoodové) tvoří skvělé finále. Jde o parodickou skladbu o kovbojovi pěstujícím na svých polích dentílní nitě.

Over-Nite Sensation je skutečně senzačním a velmi kompaktním hudebním dílem sdružujícím v sobě věechny důležité prvky Zappovy hudby. I když má pouze něco přes půl hodiny, podle mého se jedná o jedno z nejlepších alb, které Frank Zappa kdy vydal a myslím, že u mě patří dokonce mezi jeho TOP 3 alba (ješte s One Size Fits All a Joe's Garage).

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers - Over-Nite Sensation
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank

Giraffes? Giraffes! - More Skin With Milk-Mouth

Giraffes? Giraffes! / More Skin With Milk-Mouth (2007)

jirka 7200 | 5 stars | 20.11.2020

Na Progboardu mnoho math rockových souborů nenajdete, což je možná škoda. Několik kapel podobného ražení znám, ale nenapadlo mě je na tuto stránku instalovat. Když tu však v nedávné době tajemný KarBenCZ umístil kapelu Giraffes? Giraffes! z Massachusetts, očekával jsem jako bonus i vloženou recenzi, která by mne navnadila či navedla k nějaké desce tohoto dua. Zatím jsem se nedočkal, moje vrozená zvědavost mi nedala a já se poohlédnul po konkrétním vzorku. Na Spotify jsem si vytipoval jejich druhý produkt, podle mne nejucelenější desku s podivným názvem More Skin With Milk-Mouth z roku 2007. Ta obsahuje na ploše cca 29 minut pouhých pět instrumentálních skladeb se zrovna tak zvláštními názvy. Posuďte sami : druhá skladba se jmenuje neodolatelně : „ I Am S/H(im)e[r] As You Am S/H(im)e[r] As You Are Me And We Am I And I Are All Our Together: Our Collective Consciousness' Psychogenic Fugue“.
No, jako moderátor v rádiu bych ji představovat nechtěl :-)

Co se týče produkce samotné, tam se o žádnou podivnost nejedná, přistoupíte li na fakt, že je pro vás math rock zajímavou muzikou a technicky nadstandartně zvládnuté složité vzorce kytaristy a bubeníka vás budou bavit rozplétat a do výsledných rovnic budete umět dosadit proměnné. Konec konců, jsme na prog rockovém fóru a math rock je jednou z jeho odnoží, jakousi kombinací indie rocku, post, prog ,jazzu i hardcore. Všechny tyto styly odhalíte ve skladbách Giraffes? Giraffes!

Na albu „More Skins…“ jsou hodně živočišní, vedle pěkných melodií cítím občas právě tu hardcorovou nasupenost a zběsilost, přesto je většina jejich produkce posluchačsky celkem přístupná.
Na rozdíl od math metalových spolků, či různých noise a industriálních mutací je hudba Žiraf příjemnou procházkou rozkvetlým sadem plným zajímavých melodií a složitých rytmů. Ve čtyřech skladbách hudebníci prokládají klidnější pasáže s divokým rejem rytmických eskapád bubeníka doplněný dvojitým tappingem kytaristy. To je zvláštní technika hraní, spočívající v poklepu všech osmi použitelných prstů na struny kytary. Nejvíce se Ken a Joseph samozřejmě vyřádili na dvou devítiminutových skladbách „I Am S/H(im)“ a „A Quick One, While She's Away“, kde je prostor pro dlouhé zklidňující pasáže i minimalistické vložky, které se v čase pozvolna hudebně proměňují. Jakousi odpočinkovou záležitostí je předělový, třetí jam session „The Ghost Of EPPEEPEE’s Ghost“, která je zaobalen ve space rockových aranžích vesmírných zvuků kytarového syntenzátoru.

Nějaký odborný komentář a rozbor k této muzice bych (jistě nejen já) uvítal od odborníka Dannyho.

Závěrem : toto album je zajímavou exkurzí do světa ostřejšího math rocku. Skladby jsou dostatečně pestré a členité, střídají divoké rytmické pletivo s příjemnými okamžiky, kdy prosvítají na povrch pěkné melodie, nechybí ani zklidňující ambientní plochy. Nepřepálená stopáž alba zaručuje, že posluchačovy smysly nebudou přesyceny složitými strukturami a mě se zdá, že do té půlhodinky muzikanti nahustili takové to gró jejich tvorby. Z dalších alb jsem slyšel jen ukázky, ale i ty se mi zdály již poněkud naředěné. Pokud budu mít šanci naposlouchat komplet nějakou další LP Žiraf, třeba mě ta zkušenost vyvede z omylu.
V rámci žánru jasná pětka.

» ostatní recenze alba Giraffes? Giraffes! - More Skin With Milk-Mouth
» popis a diskografie skupiny Giraffes? Giraffes!

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Fates Warning / Long Day Good Night

dan
Velice pragmaticky pojatá recenze. Obzvlášť první odstavec nemá chybu. Ten srovnávací...

Fates Warning / Long Day Good Night

S.C.A.Lytch
Nejsem žádný dlouholetý fanoušek Fates Warning, blíže jsem se o ně začal zajímat až s...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13457 recenzí
2225 skupin
187191 příspěvků ve fóru
2743 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000