Bedroom Heroes Mark Kelly’s Marathon BBP - podzemní orchestr Chór vážských muzikantov Red Bazar Rose, Lila Magma Quidam Pospíšil, Luboš Triumvirat

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Status Quo - In Search of the Fourth Chord

Status Quo / In Search of the Fourth Chord (2007)

luk63 | 4 stars | 19.01.2021

Jenom krátce. Nedávno jsem si koupil tohle CD, protože bylo za pár šušňů a orientační poslech některých písní na YT napovídal celkem dobrou investici. Poslouchám asi popáté, dnes do sluchátek, a jsem nadšen. I přes to, že Statusáci už dávno nejsou mou extra prioritou (a vlastně ani nikdy nebyli, spíš doplňovali mou sbírku LP). Ale tak dobrou věc jsem od starých pánů fakt nečekal. Výborný zvuk, neomšelé nápady, tradičně jisté provedení, nakažlivá radost, mladické nadšení, nevyčerpa(tel)ná energie - to vše se zdobí tuto kolekci nadšených songů, mezi nimiž marně hledám některý vyloženě slabší. Ano, kapela jistě nepřináší nic, co by nám neservírovala celou svou kariéru, ale při hledání čtvrtého akordu to dotáhla téměř k dokonalosti. Toto album u mě zaujalo čestné místo hned vedle "If You Can't Stand The Heat" z roku 1978 - mého nejoblíběnějšího od mistrů boogie rocku.

» ostatní recenze alba Status Quo - In Search of the Fourth Chord
» popis a diskografie skupiny Status Quo

Wishbone Ash - No Smoke Without Fire

Wishbone Ash / No Smoke Without Fire (1978)

horyna | 5 stars | 18.01.2021

Ke kapele Wishbone Ash jsem měl léta letoucí jen málo jak průměrný vztah. Ne že by se mi jejich raná alba nelíbila, to tvrdit nemohu, ale u žádného krom Argus nepřišlo to omamné wow, které vás posadí na zadek a vaše srdce si spolu se sluchovody notuje ve stejně sehraném rytmu.

Dnes už klasickou první šestici nahrávek W. A. ukončuje krajně nepovedená záležitost Locked in. Na konci roku 1976 je kapela na svém druhém startu. Návrat zpět do famózní formy představuje hned první deska této etapy, výborná New England. Poté následuje každý rok lepší a lepší věc. Kvalita u mne kulminuje s příchodem prvotřídní No Smoke Without Fire. Malý odklon, avšak podobné proporce nabízí Just Testing a vrchol blaha mě servíruje značně odlišná, dobová "osmdesátka" Number the Brave, kde pěvecké party převezme Andy Powell a basu tvrdí vele zkušený John Wetton.

Deska recenzovaná nepřináší prakticky nic nového, co bychom už nemohli najít na jejich předchůdkyních. Kapela opět sype své výsostně melodické nápady z rukávu jako by nebylo nic lehčího a vzájemná napojená témata, kompoziční spojky, přechody a aranžmá zvládá levou zadní. Melodické cítění kytarového dua Andy Powell - Laurie Wisefield je nadčasové. Posluchače „pronásleduje“ na každičkém kroku, nejhmatatelněji snad v čarokrásné a zároveň tajemné Like a Child, tempově maximálně sehrané Baby The Angels Are Here, prvotřídní baladě Ships in the Sky, stejně jako v závěrečném dvou zápřahu Way of the World.

Wishbone Ash projeli celými sedmdesátkami až na jedno malé klopítnutí se vztyčenou hlavou. Zanechali po sobě mnoho nahrávek s vysokým kreditem, ve kterých se dá přehrabovat téměř donekonečna. I No Smoke patří k těm, jež se dají vřele jen a jen doporučit.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - No Smoke Without Fire
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Transatlantic - Kaleidoscope

Transatlantic / Kaleidoscope (2014)

legolas | 5 stars | 15.01.2021

Téměř v předvečer vydání nové desky hvězdného projektu Transatlantic jsem se rozhodl trochu provětrat jejich starší tvorbu. Poslední album Kaleidoscope jsem dlouho neslyšel a taky jsem se potřeboval ujistit, jestli má vůbec smysl do letošní novinky investovat potřebné úsilí a peněžní obnos. Kapela projíždí druhou etapou spíš na údržbu a slábnoucí skladatelské výkony zastírá nabubřelostí a plácáním se na místě. Včerejší večer byl ovšem hrubou výjimkou. Placka Kaleidoscope mě hodně nečekaně překvapila. Zapůsobila mile a nenuceně. Spousta svěžích témat je citelně zakomponovaných do průbojné muziky, ze které trčí rytmické souboje i brilantní kytarové party. Malinko fádní klávesový podklad je už typickým Morseho neduhem, ale rád říkám žádná katastrofa. Deska má jasně symetrické uspořádání. Rámují ji mimořádně povedené dlouho minutové věci, stejně jako dvojice sugestivních balad. Uprostřed leží nejrychlejší skladba, několikrát vyzkoušený koncertní trhák. Ve prospěch díla mluví též semknuté zvukové ošetření a Stoltův stále velmi dobrý hlasový rejstřík. Kaleidoscope se včera usadilo hodně vysoko. Po nečekaném pozitivním dojmu jí teď mile rád vytáhnu tu nejvyšší možnou známku.

» ostatní recenze alba Transatlantic - Kaleidoscope
» popis a diskografie skupiny Transatlantic

Irish Coffee - Heaven

Irish Coffee / Heaven (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 13.01.2021

Kdo by se nadál, že matador belgické rockové scény, bezmála pětasedmdesátiletý William Souffreau vydá další desku s názvem Heaven?
Je to taková rockovější verze Vladimíra Mišíka tamní scény, ta podobnost však začíná a končí jen v parametru délky působení a svým entuziasmem, stylově se tyto osoby svou produkcí jen letmo protly někde na počátku sedmdesátek.

V Belgii známý muzikant po pěti letech od vydání předchozí fošny When The Owl Cries připravil fandům dárek - jedenáct nových songů (včetně jednoho cover songu), které si sám složil i otextoval. Jeho dcera vytvořila obal a rockeři z místní scény společně s ním desku v domácím studiu Joana Ancaera natočili.

V porovnání s předchozí, výše zmiňovanou deskou, je novinka Heaven klidnější, rockové hrany byly trochu ohlazeny, krom Lay Them Shotguns Down a titulní potemnělé a hutné Heaven tu hard rockové písně nenaleznete. Odkazy na jižanský rock jsou patrny v Do My Playing a Gonna Take It As It Comes. Jinak je to spíše soubor staromilsky vkusných rockových songů načichlých blues ve stylu produkce Erica Claptona.

Závěrem : William Souffreau oslavil příjemným albem Heaven půl století na rockové scéně, které vedle poctivých písní přineslo i technicky naprosto dokonalej zvuk, který mu musí závidět většina mnohem známějších zahraničních souputníků.

» ostatní recenze alba Irish Coffee - Heaven
» popis a diskografie skupiny Irish Coffee

Flower Kings, The - Islands

Flower Kings, The / Islands (2020)

horyna | 4 stars | 12.01.2021

Po dvě dekády dokázali švédští Flower Kings vydávat umělecky vysoce ceněná a inovativní alba. Ale studnice kreativity začala postupně vysychat i Roine Stoltovi, což se projevilo jak na jeho sólovém projektu Manifesto..., který více méně byl stejně spíše deskou jeho mateřské kapely, tak i na předloňské Waiting for Miracles. Od novinky, která se jeví jako docela narychlo spíchnutá, jsem toho tedy opravdu moc nečekal, i když celá řada pozitivních reakcí z celého světa mluvila o Islands jako o návratu k tomu nejlepšímu z přelomu milénia.

Jaké jsou tedy mé, asi po jednom měsíci už vcelku pevně usazené dojmy? Ne, ani náhodou nejsem tak brutálně nadšený jako jiní přispívající a domnívám se, že dnes už loňská Islands, se s deskami z let 95-13 nemůže měřit ani omylem. Přesto je vcelku jasně rozpoznatelné, že opětovný návrat skladatelské múzy do Roineho života, přináší do tvorby "jeho" Flower Kings jen a jen pozitivní myšlenky. A to přesto, že je tahle novinka roztažena přes alba dvě. Nápady jsou tentokrát mnohem silnější a zajímavější a tak není problém s nimi utáhnout tak velkou minutáž. Ta naštěstí až tak obrovská zase není a dvě padesátiminutovky, respektive jedna čtyřicítka, je tak akorát.
Hned od prvního poslechu se mi o dost více zamlouvá disk číslo dva. Jeho náplň jeví se jako svěžejší, čerstvější, méně konvenční a tudíž více objevitelská. Spousta krátkých skladeb žije svým vlastním životem, nezávislým na předchozích příbězích a nabízí tak posluchači pestřejší orientační výčet. Hravost dvojky předčí kapku sešněrovanější a strnulejší nástup prvního disku, i když i na něm je solidní počet nadprůměrných songů.

Novinka Islands nepřináší zas tolik nového, jak jsem po přelouskání některých postřehů čekal, ani tolik nezvyklého a znovu inovativního, jak bych si u kapely dříve tak vysokého formátu přál. To však neznamená, že je tato kolekce prosta dobré a pořád solidně zajímavé muziky. Některé okamžiky a postupy už člověk slyšel dříve, tomu se u tak rozsáhlé diskografie zkrátka nelze ubránit. Řada aranží, nástrojových spojení a variačních sekvencí však působí znovu dosti svěže a neokoukaně. Právě takové části i celé skladby poponáší tento kotouč lehce nad průměrný hudební tok, který do drážek digitálních médií dnes zaznamenávají stovky jim podobných. Proto tedy spíše než pesimisticky, zakončím tuto recenzi optimisticky a poděkuji květinovým králům za jejich poctivý návrat s pozitivně laděnou muzikou, které v dnešní pokažené době není nikdy dost.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Islands
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Anubis - Homeless

Anubis / Homeless (2020)

horyna | 4 stars | 11.01.2021

Více jak půl roku mi trvalo, než jsem se rozhoupal a poslední Anubis si konečně objednal. Na Discogs byl tento titul pořád dost drahý a tak nákup přímo ze stránek kapely, jevil se jako jediný možný. Tento kousek si však nadlouho zapamatuju jako ten, který mi v poště přistál přesně 23.12., tedy den před štědrým dnem. Rozbalil jsem jej a poprvé poslechl takřka hned. Hořel jsem nedočkavostí, s čím tito Australané přijdou tentokrát. Jejich hudební produkce se mi velmi líbí a i když nepřináší nic moc nového, osobně z ní cítím pořád dostatek svěžesti a výrazný melodický cit. Přitahuje mne hlas zpěváka Roberta Mouldinga, stejně jako košaté nadýchané kompozice z předchozích alb.
Anubis model 2020 tentokrát vsadil na přehlednost a zjednodušení formy. Kluci celkem výrazně zkrátili stopáž jednotlivých skladeb i celkovou délku alba. Do čtyřiceti minut nacpali devítku znovu dosti nápaditých kompozic, ze kterých je zřejmé, že kapela na vavřínech neusnula a skladatelsky zase zabrala. Jednotlivé songy mají větší razanci i hitovější potenciál. Rychlejší doba nahrává podobné strategii a Anubis se snaží hledět do budoucna. Písně jsou odlehčenější a nadýchanější. Co zůstalo, to je pestrost a skladatelský nadhled. Aranžérsky vymazlená a nápaditá deska Homeless, je dalším parádním zářezem do discografie Anubis. Bravo chalani, děláte mi radost.

» ostatní recenze alba Anubis - Homeless
» popis a diskografie skupiny Anubis

Jazz Q - Pozorovatelna

Jazz Q / Pozorovatelna (1973)

Danny | 5 stars | 10.01.2021

Pozorovatelna je důležitým albem tuzemského jazz rocku a, což je podstatnější, kolekcí zajímavých a překvapivých skladeb. Řada okamžiků předpokládá vaši spoluúčast, hudbou naznačené krajiny si musíte domyslet a dokreslit sami. Imaginace hudby je tady mimořádná. Líbí se mi, že skladby, i když inspirované zahraničními vzory, jsou svéhlavě originální. A nikam nespěchají. Pokud má změna motivu či hudební podstaty přijít, pak se tak stane v tom správném okamžiku. Ne dřív. Hudba nerespektuje žádná pravidla a rozlévá se do všech stran. Díky výkonům muzikantů. Oni modelují obrazce, které hudební textury naznačují. Zjevně improvizované party jsou plnohodnotnou součástí instrumentace.

Po uvolněné Pori 72 dvojice Padrůněk, Andršt, ve které si autoři a současně hlavní instrumentalisté vyzkoušeli začlenění improvizovaných pasáží do pevného základu, přichází titulní Pozorovatelna. Skladba, která kromě volného jazz rocku nabízí esenci blues a tradičních amerických forem. Mnohdy jen v náznaku a drobném gestu. Stoicky ukotvený Trifid předkládá zásadní Andrštův příspěvek nad Padrůňkovým ostinatem. Jeho vrčivá basa jakoby tu byla omylem a jen držela fazónu. Když se ozve Joan Duggan, jsem bezmála dojatý. Nádherný okamžik.

Magii opakovaných figur dotváří Klobásové hody s další neúprosnou basovou figurou. Tady se Padrůňkova basa ale chvílemi brání jasnému posuvu a hledá si své cesty. Stejně tak Andrštova kytara je v rámci energického blues pestrá a ne zcela tradiční. Závěrečná Kartágo si nejvíce hraje s atmosférou. Než se pohne z místa, jen o malý kousek, musíte počkat a vydržet. Nic nejde uspěchat. A to se týká celého alba.

Možná jsou některá další alba Jazz Q hudebně dotaženější a instrumentálně jistější, tuto nahrávku, i přes určitou syrovost, vnímám ale velmi silně. Je to skvělá ukázka toho, že i my jsme tu měli zajímavé autory. A Pozorovatelna je pro mě osobně dobrým důvodem návratu k muzice, která teprve vytvářela své vzory. Všichni tvůrci alba mají můj velký obdiv.

» ostatní recenze alba Jazz Q - Pozorovatelna
» popis a diskografie skupiny Jazz Q

Antonius Rex - Anno Demoni

Antonius Rex / Anno Demoni (1979)

Snake | 3 stars | 08.01.2021

CD Black Widow Records ‎– BWRCD 058-2 /2001/

Album Anno Demoni je kompilací raritních a do té doby nezveřejněných skladeb Antonius Rex. Podle leadera skupiny, kytaristy a skladatele Antonia Bartoccettiho vyšlo už v roce 1979 (na privátní značce Musik Research), ale jde o informaci, která se nedá nikde ověřit. Ostatně, jak už bývá u kapely zvykem...

Skutečně dohledatelné jsou čtyři edice. Ta první, pětiskladbová, je od Musik Research a v limitovaném počtu 499 očíslovanejch kopií vyšla na vinylu, v roce 1991. Druhou, na CD, vydal o rok později label Mellow Records, ale pod chybným názvem Jacula. Další dvě vydání pocházejí až z roku 2001 a obě poslalo do světa vydavatelství Black Widow Records. To první na CD a druhé v balíčku vinyl, plus sedmipalec. Počet skladeb narostl z pěti na šest a k nim přibyly ještě dva bonusové tracky dalšího z Bartoccettiho projektů, Invisible Force.

Jako první jsem si do sbírky koupil prastaré cédéčko od Mellow Records, ale ty tři skladby navíc mi nedaly spát. Když jsem pak o pár let později narazil na vydání od Black Widow Rec. za dobrou cenu, neváhal jsem a pořídil si i to. V regále mám tedy obě existující CD verze a tak je mohu mezi sebou porovnávat. Obě jsou sice klasicky v plastu, ale ta starší má horší výbavu. Čtyřstránkovej booklet není nic moc a navíc obsahuje až příliš mnoho zavádějících informací, nicméně samotnej nosič hraje až překvapivě dobře. Zní opravdu autenticky a tak bych Bartoccettimu ten původ v roce 1979 docela věřil. Verze z roku 2001 má zmíněné tři skladby navíc a k tomu pěknej, dvanáctistránkovej booklet s biografií kapely (v angličtině) a několika barevnými fotografiemi. Hudba však prošla natolik důkladným remixem, že jsem mrkal na drát. Některé stopy jsou vytažené, jiné naopak výrazně potlačené a tak jsem měl chvílemi pocit, že poslouchám úplně jinou desku. Ovšem zvuk jako takovej je fajn a nezdá se, že by trpěl přehnanou kompresí.

Osm skladeb, s původem v letech 1972 - 1979. Téměř každá vznikla na jiném místě a v jiných podmínkách, ale albu jako takovému to nijak neublížilo a zní velmi sevřeně. Hudba je to vesměs docela temná, psychedelická a prodchnutá mystikou, ezoterikou a spiritualismem. Klidně by mohla posloužit jako hudební složka k nějakému obskurnímu, gotickému hororu ve stylovejch kulisách zříceniny "čórtovýho hrádu". Strašidelnou atmosféru se kapela snaží vytvářet pomocí klávesových nástrojů, především chrámových varhan a sugestivního přednesu samotného Antonia Bartoccettiho. Jednoduchý, rytmický doprovod mají na starosti perkuse typu všelijakejch bubínků, zvonků, tympánů, basového bubnu, nebo gongu.

Úvodní Gloriae Manus na původním vydání chyběla a přesně splňuje vše, výše uvedené. Mohutnej sound chrámových varhan doplňují vyhrávky na piano a cemballo, za doprovodu jednoduchých bicích. Děsivou atmosféru se snaží navodit i efekt větrné bouře a hluboký přednes Antonia Bartoccettiho. Docela se to podobá materiálu z neoficiálního debutu Antonius Rex - Neque semper arcum tendit rex (1974) a může za to především silně zkreslenej zvuk elektrické kytary, použitý v několika stopách.

Následující Jacula The Witch je o něčem docela jiném. Jde o nejsubtilnější položku na desce a Bartoccetti ji složil už v roce 1971, ovšem v nahrávacím studiu zaznamenal až o tři roky později. Je to pěkná, melodická balada s dívčím vokálem beze slov a je to taková starší sestřička skladby Jacula Valzer, která se objevila na albu Tardo pede in magiam versus (1972) právě projektu Jacula.

Nejdelší skladbou celé kolekce je dvanáct minut dlouhá Anno Demoni, která se vrací k sugestivní atmosféře z úvodu alba. Hlavní slovo mají především syntezátory, ale v pěkných vstupech se představí i elektrické housle Colina Coldweise. Jenomže, je to tak trochu kolovrátek a ta přepálená stopáž je na mě kapánek moc. Ovšem pobavila mě poznámka týkající se původu skladby, uvedená na obalu vydání od Mellow Records. V ní se píše "composed: 1973, recorded: 1978 Antonius Rex Tour - Brno". Kapela sice někdy v letech 1978 - 79 opravdu absolvovala malé evropské turné, ale podrobnosti o něm se nedají nikde dohledat. Nicméně o tom, že by hrála v tehdejším, socialistickém Československu upřímně pochybuju a myslím, že to bude zas jedna z Bartoccettiho fabulací.

Nesporně největším úletem je čtvrtá Soul Satan. Chytlavá, elektro - pop - rocková písnička v diskotékovém tanečním rytmu a s primitivním doprovodem bicích Alberta Goodmana. Aspoň, že ta Bartoccettiho brutálně vyhulená basová linka je zajímavá a navíc ji sám principál korunuje i vynikajícím baskytarovým sólem. Jenomže ani v tomhle případě nejde o výjimku, protože skladby podobného typu už se objevily i na starších deskách Antonius Rex. Např. The Gnome na albu Zora (1977), nebo Witch Dance na LP Ralefun (1979).

Hudební složka skladby Missanigra je opravdu jednoduchá a tvoří jen základní podkres pro Bartoccettiho vemlouvavej monolog. Jeho text se mi nepodařilo vypátrat, ale Antonius Rex obecně odsuzovali války, drancování přírodního bohatství, nebo závislosti všeho druhu. Tedy nejenom na drogách. Mimochodem, i tahle skladba měla být údajně natočena v Brně a zmínku o koncertě jsem našel i v biografii kapely, vytištěné v bookletu vydání od Black Widow.

Poslední skladbou na albu je mysteriózní a téměř osm minut dlouhá Ego sum qui sum. Záhrobní atmosféru a Bartoccettiho chmurnej monolog doplňují nejenom varhany, ale i elektrické housle, které jsou studenější jak berla Mrazilka.

Bonusové skladby Morti vident a 1999 Mundi finis jsou od dalšího z Bartoccettiho krátkodobejch projektů, kapely Invisible Force. Obě se nacházejí na singlu, vydaném v roce 1972 labelem UniFunk (UniFunk ‎– A.R. 02143) a podílela se na nich sestava, shodná s projektem Jacula. Tedy Antonio Bartoccetti, Doris Norton (pod pseudonymem Elisabeth D'Esperance) a Charles Tiring, které doplnil ještě bubeník Peter Mcdonald. Zmíněný singl je naprosto nedostupný a tak mají obě skladby velkou sběratelskou hodnotu, ale - na druhou stranu - nepřináší nic nového. Zaříkávačka Morti vident vyšla, byť v jiné úpravě, nejenom na ofiko debutu Jacula jako Praesantia domini, ale i na albu Zora skupiny Antonius Rex a to pod názvem Spiritualist Seance. Podobně je na tom i nejznámější pecka z portfolia Jacula / Antonius Rex, 1999 Mundi finis, která se v různých verzích objevila téměř na každém albu, které natočili.

Album Anno Demoni (spolu s LP Zora) považuji za to nejslabší z tvorby Antonius Rex, ale má svoje kouzlo a tak mu nemůžu dát méně, jak tři hvězdičky. Byť notně ošoupané a vybledlé. Pokud máte rádi mysteriózní bijáky a béčkové horory, zkuste i Antonius Rex. Možná, že se vám budou líbit...

CD Black Widow -

01. Gloriae Manus (7:50)
02. Jacula The Witch (2:48)
03. Anno Demoni (12:00)
04. Soul Satan (5:42)
05. Missanigra (4:55)
06. Ego sum qui sum (7:44)

CD malus tracks :
07. Morti vident (3:52)
08. 1999 Mundi finis (3:21)

» ostatní recenze alba Antonius Rex - Anno Demoni
» popis a diskografie skupiny Antonius Rex

Killing Joke - 2003

Killing Joke / 2003 (2003)

Konnie | 5 stars | 07.01.2021

Upřímně přiznávám, že moje cesta k tvorbě Killing Joke nebyla přímočará. Její prapočáteční tvorba je sice pozoruhodná, ale pro mne ne na tolik, abych měla potřebu se k ní systematicky vracet. A tak mi, částečně i proto, že jsem měla na přelomu milénia úplně jiné starosti a nesledovala aktuální hudební dění, comeback této formace unikl. O to víc jsem byla zaskočena při poslechu tohoto druhého eponymního alba. Někdo by možná pro jeho popis použil již otřepaný výraz dechberoucí, pro mne je výstižnější termín dechvyrážející. Přesně tak jsem se totiž pocítila při jeho prvním poslechu.

Už od úvodní skladby s příznačným názvem The Death & Resurrection Show jsem se nechala celkem bez problémů vtáhnout do toho hypnoticky pulsujícího soukolí, semlít do poslední částečky a poté nechat vyplivnout s extatickým pocitem z absolutního zahlcení zvukem, rytmem, vibrující energií… Celé album jako by bylo vytvořeno z oné temné energie koncentrované snad po několik předchozích dekád tvorby skupiny a naráz v jediném okamžiku uvedené do pohybu jako by se utrhl ze řetězu bájný Kraken a vyvalil se ze svého vězení připravený pozřít a zdecimovat cokoliv, co mu vstoupí do cesty. Její síla kumulující se už od úvodu dosáhne vrcholu ve třetí skladbě Asteroid, kdy máte skutečně pocit, že se na vás řítí kosmické těleso a vy nemůžete nic, jen konsternovaně očekáváte náraz jeho decimující síly. Po jeho drtivém dopadu už vás čeká “jenom” menší tsunami v podobě dalších skladeb. Čtveřice jokerů doplněná pátým hostujícím Davem Grohlem odvádí svou práci v dokonalé souhře. Z drastického rytmu zvolní snad jen v nostalgicky laděné You'll Never Get To Me. Je obdivuhodné jak i v pasážích s převažující rytmikou dokáže skupina balancovat na hraně skoro diskotékového rytmu a přesto nesklouznout ke kýči. A ještě obdivuhodnější, alespoň pro mne, je Colemanův výkon. To, s jakou grácií dokáže přecházet z kultivovaného melodického vokálu do poťouchlého jokerovského šepotu nebo naopak do chraplavého řevu, mě nepřestává udivovat.

Na samostatnou kapitolu by vydal rozbor jejich textů, ale to není mým cílem. Mohu vás jen ujistit, že ani na tomto albu nezůstala kapela nic dlužna své pověsti a opět se tu můžeme setkat s drtivou kritikou společnosti nebo s pochmurnými prorockými vizemi budoucnosti a vývoje života na Zemi. A to se píše teprve rok 2003. Dost by mne zajímalo, jak bude znít album věnované roku 2020…

Pro mě je toto LP zcela zásadní a možná i to nejlepší, co za svou dosavadní kariéru Jokerové vytvořili. Lehkou konkurenci představuje již dříve vydané Pandemonium, pozdější MMXII nebo Pylon, ale na patách ho šimrá snad jen Absolute Dissent. Zmíněná alba libující si více v démonické temnotě a apokalyptických vizích jsou výborná, ale toto LP u mne vítězí, snad pro svoji přímočarost a větší lehkost, pokud lze v souvislosti s KL vůbec mluvit o nějaké lehkosti…

» ostatní recenze alba Killing Joke - 2003
» popis a diskografie skupiny Killing Joke

Saga - Saga

Saga / Saga (1978)

horyna | 3 stars | 07.01.2021

První desku milovaných kanaďanů Saga jsem si nadělil teprve nedávno. Starou základní Sagu (alba 1-4), kterou mají její příznivci nejraději tolik neprožívám. Respektive, druhou a třetí desku ano, ale pořád to není nic proti tomu, co tihle mistři A.O.R. kříženého s pomp a art rockem předváděli v letech devadesátých a hlavně v novém tisíciletí. Až přehnaně předimenzovaná klávesová hradba postupně ustupovala střízlivějšímu skladatelskému pojetí a nadýchaná kytara Iana Crichtona dostávala větší manévrovací prostor, ve kterém mohla snáze rozdávat spousty překrásných tónů a melodií.

Úvodní skladba How Long je i na moje poměry (určitý druh obdivu/respektu k podobné produkci) docela příšerná. Umělohmotná bakeliťárna s odstrašujícími disco klávesami a uhozenou melodií. Raději ji přeskakuji, páč nechci mít zkaženou náladu hned na začátku desky. Naštěstí hned druhá skladba vyznívá podstatně lépe. V písni Humble Stance se Saga prezentuje jako klasická osmdesátková kapela s mohutným klávesovým parkem, silnou melodickou chutí a vepředu vytaženým Sadlerovým operním patosem. Climbing the Ladder začíná niterněji, posléze však nabere na obrátkách, ale v náznacích zde nepřestávám slyšet pozdější Genesis model 83. Takže kdo od koho vlastně opisoval? Will It Be You? má naopak rockovější mezihru, která kapele nebývale sluší. Mezi povedené pasuji i skladbu Perfectionis, a hlavně poslední dvojici, nejatmosféričtější, ladnou Ice Nice a mohutnou Tired World.

První deska Sagy není bez chyb. U kláves ještě nestojí Jim Gilmour, ale nějaký Peter Rochon. Přesto není jejich zvuk od pozdějších alb (Silent Knight) nijak výrazně odlišný. V této kapele hráli na klávesy i tři členové současně, což se dost rapidně odráželo na jejich prvotní produkci.
Dobrá, nikterak však zásadní věc s několika příjemnými songy dle modelu osmdesát.

» ostatní recenze alba Saga - Saga
» popis a diskografie skupiny Saga

Red Bazar - Things As They Appear

Red Bazar / Things As They Appear (2019)

horyna | 5 stars | 06.01.2021

Předešlý album Tales From the Bookcase dokázal pořádně provětrat zatuchlé chodby anglického neo-progového chrámu, po nichž se mnoho letitých kapel začínajících v dobáchh devadesátých, začínalo s rukama za zády příliš spokojeně a nenuceně procházet. Spolu s nevidomým multi instrumentalistou, skladatelem a zpěvákem Peterem Jonesem (vlastní projekt Tiger Moth Tales a klíčový člen koncertních Camel), vtrhli tito ostrované na tenký led onoho stylu s patřičnou razancí a stejný model, jaký použili na svém předchozím počinu, aplikovali i pro toto nové dítko, desku Things as They Appear. Znovu tedy máme co do činění s poměrně živočišným, velmi nápaditým a melodicky velice přívětivým progresivním rockem vysoké kompoziční úrovně, u něhož je profesionální ovládání jednotlivých nástrojů samotnými muzikanty jaksi automaticky vyžadováno. Materiál složený z osmi částí vznikal tentokrát společnými silami, což je na sehranosti celé čtveřice jasně patrno. Důležité slovo měl též hostující klávesista Gary Marsh, jehož aranžmá se do výsledného formátu rovněž promítla. Prvky, které na Red Bazar osobně oceňuji nejvíce, jsou vynalézavost a skladatelská zručnost. Přesně takto bych si představoval, že by zpoza svého léty vypilovaného stylu měli znít soudobí Arena, nebo Threshold. Invenčně zajímavě, neotřele, zábavně, nevyčerpaně a neomšele. Ale oproti jmenovaným jsou Red Bazar ještě pionýři a těžko spekulovat, kam se se svou tvorbou (ne)posunou za deset let. Jedno je však jasné, právě takovým kapelám jako jsou Red Bazar, Tiger Moth Tales, Lifesigns, či nový projekt Rain dnes svítí zelená, čímž se tradice ostrovní progresivní školy vzniklé v dobách Genesis, plynule předává dalším a dalším pokolením.

» ostatní recenze alba Red Bazar - Things As They Appear
» popis a diskografie skupiny Red Bazar

Metaphor - Starfooted

Metaphor / Starfooted (1999)

EasyRocker | 5 stars | 05.01.2021

Také většina alb těchto zámořských vizionářů byla pro mě donedávnou zapovězenou manou. Měl jsem jen poslední The Pearl, ale v pátek konečně doputovaly do sbírky i debut a trojka The Sparrow. Protože už jsem Starfooted celkem naposlouchal, musí mé zjitřené pocity a dojmy ven....

Hned úvodní Ladder From The Sky sešle skutečně hudebně spásný žebřík z nebes. Na báječně zbarvený banksovský oceán páně Spoonera se napojují hebká kytarová plátna, dojemný hlas a razantní Koehlerovy údery. I Chaos With A Crown Of Gold omámí výpravností a nástrojovou bohatostí. Čaruje tu celá pětka - loučí se obskurně, snad až zlehka strašidelně. A máme tu čtvrthodinový hlavní chod Starfooted In A Garden Of Cans. Po akusticko-klávesovém entrée se otevírá prostor pro magické Mabryho hrdlo a dehberoucí hackettovsko-banksovskou suitu. Čistý klavír naráží na perkusní a paličkové nálety. Ambientní koberce kytar a kláves vrcholí závěrečnou hudební extází... Kapelníkovy subtilní akustiky, hlas a rytmy - toť magická vsuvka The Illusion Of Flesh. Devět minut chladivé In The Cave ukáže i odlišnou tvář Metaphor. Nádech Něžného obra je jasný - unikátní vrstvy kláves i obou typů kytar, basové pedály a všemu vévodí hlas. Seed je subtilní artovou desetiminutovkou, s mocným emocionálním vzepětím ve ´druhém´ dějství. The Bridal Chamber má jen tři minutky, ale teatrální gabrielovský příval emocí s vámi cloumá jako s loutkou. Don't Sleep po jemné ´hackettovině´ ovládnou opět klávesy a potemnělé samply, plačtivé finále jako by přišlo z jiného kosmu. Battle Of The Archons, toť Instrumentálně a aranžérské inferno. Suverénně tu zápolí neprostupnost King Crimson MkII či Gentle Giant s melodiemi opět v duchu Genesis a Yes, s lehkou jazzovou příměsí. Nu a Assumption? Kdyby nebesa seslala nějakou tributní desku mistrů Gabriela a Hacketta, bude zářit jak démant na jeho čele.

Kvintet vydal sice jen čtyři studiovky, o to víc ale pánové všechno důkladně a precizně vyladili. Jak píšou v recenzích trefně i mí kolegové, artoví velikáni jsou vzorem. Cítíte je, ale metaphorovská nadstavba vytváří místy až ohromující koktejl. Nemohu jinak, tohle zásahlo mé srdeční chlopně skutečně mocně. 6/5.

» ostatní recenze alba Metaphor - Starfooted
» popis a diskografie skupiny Metaphor

Mark Kelly’s Marathon - Mark Kelly’s Marathon

Mark Kelly’s Marathon / Mark Kelly’s Marathon (2020)

horyna | 4 stars | 05.01.2021

Jako obrovský milovník Hogartovských Marillion, jsem vznik nového projektu jejich dvorního klávesisty Marka Kellyho pod názvem Mark Kelly's Marathon, přivítal s otevřenou náručí. První ukázky na internetu mě o jedinečnosti tohoto díla zrovna dvakrát nepřesvědčily, ale vrozená intuice našeptávala, že s důkladným a opakovaným poslechem toto dílo své přednosti časem jistě odhalí. Jako jeden z hlavních architektů hudby Marillion už od raných osmdesátých let, stál Mark za mnoha úspěchy této kapely. Jeho vynalézavý přístup dodává tvorbě Marillion čerstvý vítr, nový směr i inovativního ducha. S Kellym se tentokrát představují umělci Oliver Smith (zpěv), Pete Wood (kytara), John Cordy (kytara), Henry Rogers (bicí) a Kellyho synovec Conal Kelly na basu. V jedné skladbě se s kytarou na krku objeví také kytarista Marillion Steve Rothery.

Díky ústřednímu konceptu založenému na létání a cestování do vesmíru, je téma alba používáno jako alegorie rozpadu lidské komunikace. Vážná textová témata doprovází docela příjemná, někdy značně odlehčená a vždy velmi melodická hudba. Zúčastnění hudebníci možná nemají tak ikonickou reputaci jako jejich vůdce, ale ještě proto je nemusíme nutně podceňovat. Smith je vynikající zpěvák, jehož bohatý hlas zní záhadně i emotivně plně, podobně jako Peter Gabriel v nejlepších letech.

Album je rozdělené na dva široké segmenty s názvy Amelia a 2051. Nejprve nabízí příběh pilotky Amelie Earhartové a poté sci-fi příběh technologického zhroucení ve vesmíru. Deset základních skladeb důsledně odkazuje na alegorii lidské vzdálenosti a poruchy komunikace. Každá skladba se může pochlubit jistou hybnou silou, ale do každé budete muset investovat určitý čas, abyste objevili její kouzlo. Úvodní suita Amelia je plná nadýchaných klávesových ploch, výrazně melodických kytarových linek a řádně učesané rytmiky, které jako blesk z čistého nebe proráží onen Gabrielovsky výrazný charakteristický vokál. Změny tempa jsou sice přehledné, přesto můžeme tvrdit, že na sebe ladně navazují a postupná gradace, či prorůstání a setkávání se určitých témat, je v takto košaté muzice velmi velmi osvěžující. Po této úvodní troj-suitě, následuje trojice samostatných písní. When I Fell například začíná jako docela obyčejný pop rockový song, ovšem postupný nárůst emoční intenzity v rovině hudební i vokální, z něj nakonec vymodeluje velmi sugestivní hudební drahokam. This Time se přehrává ve svižnějším rockovém tempu a vzdáleně může připomínat rytmicky pevnější část tvorby Markovy domovské formace. Píseň Puppets s typickým sólem Rotheryho, je atmosférickým klenotem plným aranžérských kliček, tajemných zákoutí, poskládaných z geniálních nápadů svých autorů. Cítit je rovněž Kellyho nemalý obdiv k The Beatles. Progresivní rovnováha je obnovena především pomocí posledního songu 2051. 15 minutového prog eposu, který je dodáván s filmovým sci-fi tématem a příslušnými zvukovými efekty. Místy píseň připomíná tvorbu Lonely Robot, Sound of Contact, či Dee Expus.

Toto album přináší mnoho vynikajících momentů a uspokojí jak širokou Marillion-ovskou základnu, tak řadu klasických, k progresivnímu rocku se obracejících posluchačů. Netypická poloha Marka Kellyho přivanula na konec roku 2020 spoustu pozitivních vibrací a dala tak základ pro vznik jednoho z nejpřekvapivějších děl v sofistikované hudební oblasti posledních dnů.4,5

» ostatní recenze alba Mark Kelly’s Marathon - Mark Kelly’s Marathon
» popis a diskografie skupiny Mark Kelly’s Marathon

Birth Control - Backdoor possibilities

Birth Control / Backdoor possibilities (1976)

horyna | 5 stars | 04.01.2021

Němečtí Birth Control se s každým dalším nakoupeným nosičem posunovali v mé privátní sbírce s cd disky na vyšší a vyšší level. Prvenství oblíbenosti už navždy bude patřit cd Plastic People, avšak místo další, tedy druhé, už nějaký ten čas zaujímá recenzovaná Backdoor Possibilities. Právě zde prodělala kapela zřejmě nejzřetelnější hudební vývoj, když do svého repertoáru zapojila do té doby a na své poměry zcela inovativní a jen okrajově používané progresivní prvky. Pink Floyd-ovské a Yes-ovské tradice z alba předchozího propojila s pestrou škálou postupů, pocitů a harmonií příznačných pro tvorbu Gentle Giant. Košatost a variační prokomponovanost dle tohoto vzoru i kapel italské provenience let sedmdesátých, s grácií sobě vrozenou kapela namíchala v koktejl tvořený tisícovkou odstínů, jež postupně odebírá z obrovské palety plné sytých hudebních barev.

Hned první song, respektive jeho druhá část, nabízí podobně složité hudební variace, jaké na své pozdější alba umísťoval echt progresivní něžný obr. Čarovné kouzlo druhé Beedeepees nás odveze až k italským břehům, kde své svéhlavé kompoziční proporce a bohatství neustále se obměňujících témat podobně používali mistři v čele s PFM, či Quatro Vecia Locanda. Nejraději mám hned další, vznešeně znějící a rozvláčnou Futile Prayer - vzrušující pestrobarevnou atmosférickou koláž. Za pozornost stojí i mimořádně kreativní instrumentálka La Ciguena de Zaragoza, ovlivněná španělským koloritem a také impresionistickými barvami načichlá Behind Grey Walls.

Zkrátka, deska Backdoor Possibilities je jako procházka úchvatnou hudební scenérií. Zajímavá překvapení na vás čekají na každičkém rohu a o vzrušující zážitky plné intenzivních dojmů tu nikdy není nouze.

» ostatní recenze alba Birth Control - Backdoor possibilities
» popis a diskografie skupiny Birth Control

Plastic People Of The Universe, The - Co znamená vésti koně

Plastic People Of The Universe, The / Co znamená vésti koně (2002)

Vojta | 5 stars | 03.01.2021

Byť muziku PPU znám již delší dobu, tohle zajímavé album mě docela dlouho míjelo a pustil jsem si ho až teprve loni, kdy jsem do tvorby "Plastiků" začal pronikat hlouběji.
Album, jež poprvé vyšlo v Kanadě roku 1983 se po textové i hudební stránce nese ve velmi temném duchu. Přesto je jak po textové, tak hudební stránce genniální. O místy až apokalyptické texty, poetikou perfektně padnoucí k hudbě Mejly Hlavsy, se kromě jediné vyjímky postaral Vráťa Brabenec.
Celá deska působí jako celek velmi dobře, a tak je hodně těžké vybrat nejlepší skladbu. Mezi nejlepší věci na albu ale rozhodně patří dvě, skoro až hymnické skladby, a sice "Samson" (s textem Pavla Zajíčka), hodně temná, ale stejně geniální je i bezmála sedmiminutová "Fotopneumatická paměť" s biblicky inspirovaným textem.

Skvělé album, na němž bychom marně hledali slabá místa uzavírá monumentální jedenáctiminutový opus "Osip" ozdobený zpěvem, či spíše recitací a posmutnělým atsaxofonem Vráti Brabence.

Na závěr nutno dodat, že se program "Co znamená vésti koně" dočkal v roce 2017 živého provedení ve spolupráci s Moravskou filharmonií Brno, které vyšlo na stejnojmenném CD.

» ostatní recenze alba Plastic People Of The Universe, The - Co znamená vésti koně
» popis a diskografie skupiny Plastic People Of The Universe, The

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Wishbone Ash / No Smoke Without Fire

steve
Debut W.Ash a In Rock? To sou dva úplně jiný světy. Wishbone je slabotka, vedle skály...

Wishbone Ash / No Smoke Without Fire

hejkal
Kritik Vláďa - nie. Nezdá. Okrem toho, že tam hrajú dvaja skvelí bubeníci, to áno....

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13509 recenzí
2229 skupin
188103 příspěvků ve fóru
2752 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000