Thy Catafalque Buffalo Springfield Royal Sons Samurai of Prog, The Vauxdvihl Gramm, Lou Formula 3 Graveyard Saxon Griglák, Fero

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Judas Priest - Sin After Sin

Judas Priest / Sin After Sin (1977)

vmagistr | 2 stars | 18.12.2018

Rok 1977 pro hardrockovou muziku na Britských ostrovech rozhodně nebyl z těch nejplodnějších. Staří "dinosauři" postupně buď zavírali krám nebo svou přízeň věnovali široširému americkému trhu, na albovou produkci "mladých pušek" zatím jen zlehka tušené NWOBHM zase bylo ještě příliš brzy. V tomto zvláštním mezičase se vedle kapel jako UFO, Nazareth, AC/DC či Thin Lizzy pokusila udělat další krok v zatím jen zvolna se vyvíjející kariéře již poměrně zavedená, téměř šest let usilovně koncertující formace z birminghamského předměstí zvaná Judas Priest. S novým nahrávacím kontraktem v kapse kapela postupně začala prošlapávat cestičku dalším budoucím členům bratrstva agresivních zkreslení a šestnáctinových not. Že ale zpočátku ještě často tápala, ukazuje hned její první počin pro CBS - album Sin After Sin.

Úvodník Sinner zní docela našlapaně a doprovodné kytarové linky dvojice Tipton/Downing mě hodně baví, bohužel kapela do útrob skladby vložila také zpomalenou instrumentální pasáž, která ještě jedním očkem pošilhává nazpět po progresivních tendencích z předchozích dvou alb. Ani Halfordův vokál, místy přecházející do pro mě dost otravného pištění, tu ještě nemá to ostří let budoucích. Cover Diamonds and Rust od Joan Baez (na jednu stranu zní naprosto nepravděpodobně, že čím dál tvrdší hardrocková kapela si bude půjčovat materiál od folkové bardky, na stranu druhou - když samotný název skupiny inspirovala skladba Boba Dylana, je asi možné vcelku cokoli) je další z řady povedených předělávek, které Priest uměli - rychlá, melodická a s potenciálem k pořádnému vytvrzení.

Starbreaker ukazuje přesně ten směr, kterým se kapela vydala na dalších albech - kousající kytary, Halfordův vibrující, ale ve výškách už suverénní vokál a tepající rytmický spodek. Zároveň je to na desce můj největší (kdo by to byl řekl, že?) oblíbenec. O to víc mě pokaždé zamrzí, že následující skladba Last Rose of Summer jde úplně jiným směrem. Poklidné vyprávění s Halfordovým civilním zpěvem je s délkou pěti a půl minuty dost nezáživným závěrem první strany alba.

Z Let Us Prey se po rozpačitém úvodu vyloupne ucházející jízda, v níž rozhodně stojí za zmínku práce najatého bubeníka Simona Phillipse a barvité eskapády sólových kytar. Skladba Call For The Priest - Raw Deal sice nabídne sympatickou riffovou práci, pomalé tempo s malým množstvím změn ale na sedmiminutovou délku nestačí. No a máme tu další baladu Here Come The Tears, na které se Priest nejspíš definitivně ujistili, že okolo klavíru cesta k úspěchu v jejich případě nevede. Závěrečný Dissident Agressor přichází s pořádným zrychlením a kvílivě se zmítající sólovou kytarou a já jej (podobně jako Starbreaker) baštím více než velmi.

Takže co s tímto snaživým, ale stále ještě přes rameno se ohlížejícím počinem? Když Judas Priest pořádně práskli do koní, už to vypadalo velmi nadějně, pomalá tempa a balady ale desku opět stáhly do podprůměru - opravdový "Sin After Sin" obsahuje zejména druhá strana alba. Spolu s debutem vnímám tuto desku jako to nejslabší, pod co se Judas Priest v sedmdesátých či osmdesátých letech podepsali. Mezi dvěma a třemi hvězdičkami zaokrouhlím dolů.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Sin After Sin
» popis a diskografie skupiny Judas Priest

Art Zoyd - Faust

Art Zoyd / Faust (1995)

jirka 7200 | 5 stars | 18.12.2018

V osmdesátých a devadesátých letech minulého století, která jsou považována za zlaté období souboru Art Zoyd, vydala tato kapela několik desek, které byly vytvořeny jako soundtracky k němým černobílým filmům. Konkrétně zde hodnocené dílo posloužilo jako hudební podkres k snímku Faust z roku 1926. Ten natočil jeden z nejvýznamnějších filmařů němé éry F. W. Murnau stejně jako předchozí, kapelou rovněž hudebně ozvučený horror Nosferatu.

Filozofický motiv o obětování duše je jistě každému znám, je tedy zřejmé, že o žádnou rozjuchanou záležitost nepůjde. U díla Faust, které je rozděleno na dvacet samostatných částí, mě překvapil pozvolný odklon od akustických nástrojů směrem k různým elektronickým samplům a přednatočeným páskům se všelijakými temně znějícími ruchy. Tato nahrávka zní podobně v duchu mnou oblíbených dark ambientních spolků typu Lustmord či Deutsch Nepal. Rozsáhlejší syntenzátorové plochy jsou tu doplněny výrazným perkusivním doprovodem na tympány. Nahrávka je temná, ale překvapivě celistvá a kompaktní, i když si ji posluchač přehrává bez znalosti přesného děje na pohyblivých obrázcích, což je známkou kvalitní muziky. (Jistě jste se setkali s nějakým soundtrackem, který byl bez zhlédnutí filmu neposlouchatelný a nedával smysl.)

Toto album není ani nijak náročné na vstřebání, žádnou kakofonii tu nehledejte. Vhodné pro příznivce komplikovanější vážné hudby Stravinského či Mahlera, kteří zároveň obdivují elektronickou hudbu. V noci na sluchátkách jistě dokáže vybudit vaši představivost a pozdně večerní procházka se psíkem kolem temného lesa jistě odpadne.

Naživo bylo dílo Faust interpretováno kvartetem muzikantů i s Danielem Denisem z Univers Zero, který zde zaujal místo za bicími.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Faust
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd

Stolt, Roine - The Flower King: Manifesto Of An Alchemist

Stolt, Roine / The Flower King: Manifesto Of An Alchemist (2018)

horyna | 4 stars | 18.12.2018

Netuším, jak objektivně posoudit, zdali Stoltova aktuální nahrávka patří spíš do kategorie jeho sólových alb, nebo do kategorie "jeho" klasické kapely The Flower Kings. V jejím názvu je uvedeno obojí, to zřejmě proto, aby byl fanoušek tvorby tohoto progresivního guru patřičně zmaten.
Osobně se domnívám (a po poslechu desky jsem se v této teorii i utvrdil), že ona novinka by měla ve svém záhlaví nést pouze a jenom titul Roine Stolt. Fakt, že se švédský multiinstrumentalista a zpěvák uchýlil (pod možnou tíhou cinkání zlaťáků) k takovému názvu, zavdává otázku, zdali máme desku Manifesto of an Alchemist brát jako klasické album květinových králů. Koneckonců i já sám jsem si ji zařadil za následovníka skvostné práce Desolation Rose.

Od vydání poslední studiovky uplynulo neuvěřitelných pět let a v táboře kapely se událo hned několik změn. Ze zdravotních důvodů odešel dlouholetý klávesák a jeden ze zakládajících členů Thomas Bodin. Problém s bubeníky byl zřejmě také dlouhotrvající a tak z tohoto kdysi početného komba zbyla jen trojice Stolt, Reingold a Froberg. Oba posledně jmenované borce si Roine vyžádal i k účinkování na své novince, ale vklad Hasseho je naprosto tristní a Jonas se u baskytary střídá s Roineho bráchou Michaelem Stoltem, kdysi též účinkujícím v sestavě TFK.

Jako další členové/hosté jsou uvedeni Marco Minnemann u bicích, dvojice Lorentz/Kamins velice dobře suplující Bodina za klávesami a Hackettův dlouholetý spoluhráč Rob Townsend na saxofon a flétnu. Á propos Marco Minnemann. Když jsem jej kdysi zahlédl jako možného nástupce M. Portnoye na konkurzu DT, působil na mne jako zjevení. Stejně úchvatně se předvedl i na deskách Joe Satrianiho a prvních Mute Gods. Jenže v poslední době mám pocit, že hraje kde se dá, jako by nestačilo účinkování v dalším Stoltově projektu Sea Within, musel si ho Roine vytáhnout i na album sólové. Podobně jako bylo před pár lety "přeportnoyováno", dnes začíná být malinko "přeminnemannováno".

Manifesto je alespoň pro mne klasickým příkladem alba, na které se hodně těšíte a ono vás napoprvé či napodruhé dokonale zklame. Pokud to zabalíte, je konec. Pokud ne, s dalšími poslechy se reakce začínají postupně upravovat, ale žádné nadšení vás u desky nepotká. Pokud se člověk do desky hodně nutí, dokáže v ní nalézt i určité zalíbení. Myslím si však a určitě nebudu sám, kdo o desce řekne, že je nejslabším albem celé historie Flower Kings. Zde totiž jen na málo místech funguje ten opojný pocit "wow efektu", při kterém vám běhá mráz po zádech a vy si několikrát řeknete: "Tahle pasáž stojí skutečně za to. Tohle místo je naprosto úžasné, tady hrají chlapci jako bohové. Tento úsek miluju, tahle skladba zní úchvatně, tamto zase dokonale nebo pokrokově. Energie oné skladby mě pokaždé strhne nebo, něco tak dobrého jsem dlouho neslyšel."

Na rozdíl od Stoltových předešlých nahrávek je na novince podobných míst opravdu poskrovnu a člověk je musí hledat lupou. Ale není zapotřebí hned házet flintu do žita, protože o vyložený průser se také nejedná. Michael hraje i skládá hodně transparentně a díky zvuku i charakteru klávesových vsuvek, meziher a celkové náladě alba jde celkem rychle vystopovat, kam si desku doma zařadíte.

Sympatická je její dramaturgie. Po úvodním "zbytečném" intru nese těžkotonážní baskytara potemnělou, přesto snovými Roineho vyhrávkami prošpikovanou skladbu Lost America k celkem přesnému cíli, kterým je svět znovu objevených květinových králů. Dvojice Ze Pawns a High Road je pro posluchače asi největším oříškem. Časově náročné skladby s mnoha vrstvami, zvraty a polohami vyžadují dostatek soustředěnosti a opakování, aby v nich člověk našel těch několik málo výrazných momentů a vůbec jakési zalíbení a nemohl nabýt přesvědčení, že v nich Roine totálně vaří z vody. Se skladbou číslo pět se deska otočí jiným směrem a tato první z trojice výborných instrumentálek nápady jen srší. Prim hraje Roineho kytara, jazzem decentně načichlé klávesy i jistá nápaditost položená na oltář originálních pláten vymalovaných alby Stardust We Are nebo Flowerpower, ale nemůžete se zbavit pocitu, že tomu pořád něco chybí. Druhou je pak zřejmě nejprogresivnější věc Next to a Hurricane se skvělým sólovým saxofonem i celkovou moderní vizí a brilantní instrumentací všech zúčastněných hráčů. A konečně třetím od zpěvu oproštěným číslem je věc Six Thirty Wake-Up, ve které si svůj díl urve pohostinsky zpívající flétna. Ani u ní se nudit určitě nebudete. Mezi touto trojkou je vložena dvojice jemných, určitým kouzlem obestoupených miniatur Next to a Hurricane respektive Baby Angels, a desku pak uzavře v intencích alba povedená The Spell of Money (postavená na lahůdkovém kytarovém sólu).

U nového Stolta cítím určitou paralelu s letošními Mystery. Ty mne také neuchvátili v prvním sledu, ale co se dělo poté se dá jen těžko vysvětlit a pochopí to leda hudební fanda prožívající "naši" muziku na obdobném stupni. Stoltův projekt (já říkám "noví Flower Kings") mají našlápnuto identickou cestou, ale cítím, že stejný zázrak jako v případě Kanaďanů se v tak velké šíři už nestane.

V rámci diskografie TFK 3-4*

» ostatní recenze alba Stolt, Roine - The Flower King: Manifesto Of An Alchemist
» popis a diskografie skupiny Stolt, Roine

Blood, Sweat & Tears - Blood, Sweat & Tears

Blood, Sweat & Tears / Blood, Sweat & Tears (1969)

horyna | 5 stars | 17.12.2018

Jak propojit rock, blues a jazz na špičkové úrovni vám prozradí americká kapela Blood Sweat and Tears. Jde o spolek vícero muzikantů vzdělaných v klasické hudbě. Řada z nich perfektně válí na dřevěné a žesťové dechové nástroje, což dodává jejich přednesu punc originality. Tahle muzika v sobě nese bluesově-rockový základ, do kterého jsou implementovány pro rock netypické nástroje. Celý tenhle okázalý cirkus však nepůsobí jako nějaké pozlátko, ale jako bravurně sehraná parta vysoce studovaných muzikantů, které je zábava poslouchat. Právě početně zastoupená dechová sekce, přináší do jejich hudby vysoký lesk. Podle symfonického vyznění je snadno identifikujete a plasticky dýchající dechová sekce vám může připomenout krajany Chicago - ti jsou ale hozeni víc do popu. Z hudby BST je cítit ten starý rockově-bluesový základ a to se mě na nich moc líbí.

Všechno rozehraje romantické Satieho piáno. Dvojka připluje s mohutnou vlnou a její úder je podobný nástupu Cream. Ve třetí si vzpomenete na Moody Blues, to kvůli zpěvu. Čtyřka duní dixielandem a sytě plný vokál přede v jedné rovině s řinčícími plechy. Pětku odstartuje znělka na foukací harmoniku a na chvíli vám evokuje drsný divoký západ. Hodně se v ní jazzuje. Energie se z desky naštěstí nevytrácí a ty úžasné žestě jsou naprosto všude. Osmička je orientovaná opět na Moody Blues, ale Blood srší větší porcí energie a jejich smutek není tolik depresivní. Chrámová devítka má improvizační charakter. Ten občas padá až k free jazzu a v jeden moment zazní i téma ze Sunshine Of Your Love. Satie to začal, Satie to i ukončí.

Blood, Sweat and Tears jsou typickými představiteli kapely jednoho alba. Tedy ne ve smyslu, že by za svou kariéru vytvořili pouze toto. Na kontě jich mají pochopitelně víc, ale zkuste si poslechnout třeba jedničku, či trojku a zjistíte, že na rozdíl od velkolepé dvojky nebudete skákat radostí ani do poloviny tak vysoko. V tomto případě jde o výbornou desku, kterou vřele doporučuji všem fanouškům hledajícím v muzice čerstvost a zajímavé nápady. Viva žestě!

» ostatní recenze alba Blood, Sweat & Tears - Blood, Sweat & Tears
» popis a diskografie skupiny Blood, Sweat & Tears

Waters, Muddy - Hard Again

Waters, Muddy / Hard Again (1977)

EasyRocker | 4 stars | 15.12.2018

Tento pán je vpravdě stylovým guru, představovat ho kovaným bluesmanům je mi stydno. Ale ocitnou se tu třeba vděční posluchači napříč žánry, kteří budou chtít okusit na vlastní ušiska, o čem že to "to" blues vlastně je. A kde jinde začít, než u takové pilotní nahrávky?

Existenciální, velitelský Muddyho přednes ze zhulákaného pajzlu nejnižší kategorie. Pak nás rozsekne riff - mezi něj a terminus technicus "blues" si můžeme dát rovnítko. Nikdy už neustoupí. Božsky nažhavené strunné a harmonické jízdy, Mistr se tu samozřejmě střídá se svým přítelem Johnnym Winterem, tím ďábelským texaským albínem. Hulákání a řev, okna se potí, stěny bortí pod těly stokilových chlapáků létajících v té mele vzduchem.
Jejich stylově kvalitní dvojboj nabízí i Jealous Hearted Man a především božský rock´n´roll jako dítko blues. Vždyť tak tomu je a ani není třeba názvu, abyste pochopili.

Z rodu přívětivějších záležitostí je vpravdě božská a svůdně rytmicky tažná Bus Driver s božským Perkinsovým piánem. Za zmínku určitě stojí i Dixonova I Want to be Loved, která neztratila nic ze svého pochodového ostří. Doslova nádhernou stylovou esenci předvádí v Deep Down in Florida piano s harmonikou. Akusticky skvěle provedena je I Can´t Be Satisfied - pokud ji tu Petr Gratias nazval hezkým mississipským příspěvkem, je tomu tak. Naděje bojující s drsnou realitou. Dál nemá cenu kibicovat, máme tady dokonale autentickou a nadřenou skvadru. Čtyři, ale jen proto, že o chlup víc mi sedlo třeba Electric Mud.

Popsat toto perem i mně jde sakra těžko - jen vím, že se cosi velkého za těmi otlučenými okny a hromadami cigár děje. Blues je pocitová, na primární instinkty mířící forma. Je to ulice, rvačky, bohémové, ostří hoši za hranou zákona. Někdo dnes v noci bude pykat.

» ostatní recenze alba Waters, Muddy - Hard Again
» popis a diskografie skupiny Waters, Muddy

Creedence Clearwater Revival - Bayou Country

Creedence Clearwater Revival / Bayou Country (1969)

Balů | 5 stars | 15.12.2018

Když zde již mám vyznání k desce Cosmo ´s factory, zmíním se i o Bayou country. Jak Rock'n'roll, tak blues jsou mé oblíbené žánry. Proto tyto dva tituly většinou pouštím za sebou. Po těch vypalovačkách na Cosmo´s Factorz přijde ta bluesová nálada Born on The Bayou s bažinatým opatem a podobnou náladu má i Graveyard train a Keep on Chooglin. Odlehčení přinášejí krátké rock'n'rolly v podobě Good Golly Miss Mollz, Proud Mary a Penthouse Pauper.

Jakožto druhé řadové album je to pořádná bomba, kterou nepřeslechli ani Ike a Tina Turner. Fogertyho sólová kytara je pěkně žahavá, ale i stylotvorná a nabroušený zpěv tomu dává další rozměr. Produkce přeje sevřenému muzikálnímu tvaru písní. I když mají v názvu revival, je to originální projev celé kapely, který vždy chytí za srdce. No, už je poslouchám téměř padesát let a určitě nepřestanu.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Bayou Country
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Imperial Drag - Imperial Drag

Imperial Drag / Imperial Drag (1996)

Bejvalej poloblb | 4 stars | 15.12.2018

Imperial Drag vznikli na troskách kapely Jellyfish a jsou jejím stylovým pokračovatelem. Jádro kapely tvoří tvůrčí duo Roger Joseph Manning jr. a Eric Dover, oba multiinstrumentalisté a výhradní autoři veškerého materiálu. Dover se blýskl na první Slashově desce se Snakepit, kterou celou odzpíval a nutno podotknout, že jinak průměrný materiál pozvedl o úroveň výš.

Když se podíváme na obal desky, na přední straně je jakási třpytivá (flitrovaná) kometa na černém pozadí a název kapely vyvedený nějakým starším fontem. Zadní stranu zdobí foto kapely, před kterou na sněhově bílé posteli leží dvě blondýnky vytahující z obalu vinyl Imperial Drag. O kousek vedle je o postel opřený balík dalších vinylů. To, co vás kromě futuristických hodinek jedné slečny jako první trkne do očí, jsou Manningovy obrovské analogové klávesy. Myslíte si, že takhle vypadá obal kapely hrající hudbu s palcem na tepu doby?

Imperial Drag cestují přesně na druhou stranu a vyžívají se v hudbě o čtvrt století starší. Na prvním místě stojí vždy vkusně vystavěná melodie, vsazena někdy do lehce psychedelického rockového oparu, občas do diskotékových rytmů a leckdy do obyčejného glam rocku jako největší hit kapely Boy Or A Girl, který si nic nezadá s největšími fláky Marca Bolana. Pusťte si na webu videoklip! Anebo rozvážná Illuminate, balada, kde se Dover dotýka "zanderovských" výšin. Můj osobní favorit je Man In The Moon. Pomalá vygradovaná skladba s okouzlujícím refrénem, který vás vystřelí do jiné dimenze.

Při mrknutí na rok vydání je zřetelné, že takhle postavená deska neměla šanci na úspěch. Dnes v době nakloněné retro stylům v čele se všemi těmi Rival Sonsy, Graveyardy, Lucifery, Kadavary, Blues Pillsy, Grety Van Fleety a spol. by měla mnohem větší šanci na úspěch. Dejte jí jednu! Manning ani Dover na hudbu nezanevřeli a tvoří i v současnosti. Manning pod svým jménem a Dover vydává desky jen digitálně na Bandcampu pod visačkou Sextus.

Procentuální vyjádření 80 %.

» ostatní recenze alba Imperial Drag - Imperial Drag
» popis a diskografie skupiny Imperial Drag

Tangent - Proxy

Tangent / Proxy (2018)

horyna | 5 stars | 14.12.2018

The Flower Kings versus The Tangent. Tyto dvě zdánlivě podobné kapely (alespoň co se stylové oblasti týká) vydaly před pár dny svá nová alba. Bohužel však nejen hudebně není u těchto souborů, respektive u party sdružené okolo Roine Stolta vše tak, jak tomu ještě bylo před několika lety zvykem. Hudebně jsou mi bližší květinoví králové a ještě než jsem si jejich novinku prohnal hlavou, laicky jsem uvažoval, že pokud si budu první recenzi vybírat mezi těmito dvěma kapelami, automaticky zvolím je. Jenže The Flower Kings dneška jsou spíš samostatným (truc) podnikem Roine Stolta (díky kterému změnili i název - vypustili "s" na konci). Thomas Bodin už není součástí jejich sestavy (zřejmě ze zdravotních důvodů), proto a z úcty k němu i ta (logická) změna názvu. Hasse Froberg je zde jen nepatrným stínem dřívějška a snad jediný Jonas Reingold dostává tolik prostoru jako v časech minulých. Noví Flower King mě částečně zklamali, nebo přesněji řečeno nepotěšili natolik, jak jsem předpokládal.

A právě proto jsem si vybral The Tangent za možné náhradníky a sázka na jejich kartu se alespoň mně bohatě vyplatila. První poslechy nenaznačují o potenciálu alba zhola nic, ale pokud dáte nahrávce skutečnou šanci a začnete se jí zaobírat podrobněji, je docela pravděpodobné, že jak příznivcům kapely, tak i posluchačům tetelícím se blahem v oblastech jazzu a fusion udělá nahrávka nebývalou radost. Takřka totožná sestava doznala od minule pouze změnu kosmetickou, tou je angažování bubeníka Stevea Robertse za stálého člena souboru. Hudebně jde o ještě pestřejší nahrávku, než jakými byla obě alba předchozí, a to díky zjevné a pro Andy Tillisona nevysychající inspiraci v oblasti jazzu.

Co se mi na nových Tangent nejvíce líbí je široká škála použitých rozličných až netradičních zvuků a ruchů, které v nahrávce účinkují. Jejich charakter a pro (mé) slechy přitažlivá barevnost a kolorit, vytváří jedinečná prostředí, ve kterých se může Tillisonův geniální duch imaginárně zhmotňovat v celé své progresivní podstatě. Je to především dvojice instrumentálních částí The Melting Andalusian Skies a Excerpt From "Excerpt From "Exo-Oceans" oplývající nebývalým bohatstvím nasbíraným v této sofistikované říši.

Ale už úvodní skladba Proxy začíná dlouhou, jazzem vonící "improvizací" a když se po sedmé minutě tato titulka nebezpečně rozjede, dostavuje se ten známý blahodárný pocit zadostiučinění. Píseň je to velmi silná, ovšem to zásadní se odehrává ve skladbách ukrytých pod číslicemi 3-5. Tady Andyho líbaly nejen můzy geniality a bezbřehé nápaditosti, ale i duch experimentu a touha po hledání nových, pro Tangent ne tak často zkoušených postupů.

Každá ze šestice skladeb nového alba Proxy Tillisonových Tangent je jedním velkým originálem. Pokud k němu budete přistupovat bez předsudků a otřepaných frází, že na desátém studiovém albu už přece kapela nemůže promlouvat natolik záživně a impozantně jako ve své počáteční fázi, odměnou vám bude moderně znějící progresivní dílo dneška, které se letošní bohaté konkurence nezalekne a v moři podobné muziky bude bojovat o příčky nejvyšší.

» ostatní recenze alba Tangent - Proxy
» popis a diskografie skupiny Tangent

Creedence Clearwater Revival - Pendulum

Creedence Clearwater Revival / Pendulum (1970)

northman | 4 stars | 13.12.2018

Rangers vzpomínali na černochy na polích s bavlnou, Karel Gott si házel korunou a Pavel Novák si asi najal pár koní a k tomu kočár fajnovej. Originály těchto písniček nahrála v průběhu osmnácti měsíců americká skupina Creedence Clearwater Revival na šesti deskách, jejichž délka byla kolem třiceti minut. Písničky Creedence Clearwater Revival dokonce zněly z reproduktorů radií naladěných na vlny Československého rozhlasu. Tohle platilo ještě v roce 1970 o rok později už bylo všechno jinak.

Pendulum je deska, kde hraje skupina ještě v původní sestavě, po vydání desky odešel Tom Fogerty a skupina v trojici vydala v roce 1972 album Mardi Grass a ukončila činnost. Album patří ještě k těm dobrým, skupina se snaží experimentovat s používáním dechových nástrojů, a hlavně objevují se klávesy. První strana alba pokračuje v tradicích předchozích desek, skladba Pagan Baby přináší typický tvrdý rock, který se ně moc líbí, na následující skladbě Sailor's Lament mi trochu vadí rozplizlý zvuk basové kytary, ale jinak se jedná o výbornou písničku. Have You Ever Seen the Rain? je asi největší hit této desky, skladby (Wish I Could) Hideaway a Born to Move s bluesovým základem mám taky hodně rád, ale to už nemůžu říct o Hey Tonight a Molina, John Fogherty zpívá sice jako o život, ale jedná se o celkem běžnou produkci. Závěrečný Rude Awakening #2 se inspiroval v beatlovské Revolution Nr. 9 a mně se moc nelíbí.

Z úvodní šestice desek mi připadá tahle jako nejslabší.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Pendulum
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Proto-Kaw - Before Became After

Proto-Kaw / Before Became After (2004)

terka | 5 stars | 13.12.2018

Dnes nechci psát standardní recenzi na předem určenou nahrávku, ale ráda bych vám doporučila tuto jedinečnou americkou kapelu, která je považována za nástupce velkých Kansas. A jelikož jsou Proto-Kaw jejich přímí předskokani i potomci, musím logicky začít u nich. Kansas byli jednou z nejpopulárnějších kapel mého táty. Poslouchal je pravidelně. V poličce měl všechny jejich desky (možná ne úplně všechny, ale většinu určitě). Pak je překupoval na cd a některé po dalších letech přikoupil ještě brácha. Ten je samozřejmě také poslouchal, ale pro něj byli jen jedni z mnoha. Už v tom nebylo to kultovní velikášství.

Jeden den donesl bratr domů album Before Became After. Řekl nám (tedy mně úplně ne, protože jsem byla v začínající pubertě a moc tomu nerozuměla), o koho jde. Otec se k nové kapele zpočátku stavěl dost nedůvěřivě. Nechtěl věřit, že by nějací Proto-Kaw dokázali jeho Kansas nahradit. Desku si přehrál jenom brácha, ale když se jednou bytem nesla monstrózní píseň Leaven, ze které faraónský duch starověkého Egypta sálá jako roztopená kamna, přiběhl i táta a nechápajíc žasl. CD si okamžitě odnesl k sobě a pozorně jej poslouchal. Pak se prý vrátil a začal vyprávět o svých dojmech a pocitech, které z té muziky načerpal - doslova hodinový monolog. Byl jako u vytržení a svůj přístup k novicům úplně přehodnotil. Během pár dnů se dokupovaly další desky.

Ptáte se proč o tom tak zeširoka vyprávím? No proto, že já na chlup stejné pocity včera zažila také. Nejdřív jsem si pustila desku Forth, ze které jsem v Jiříkově vidění ještě teď. Vzápětí Before a v závěsu hned The Wait of Glory. Ještě nikdy se mně nestalo, abych zůstala trčet u třech desek od stejné kapely. Co je tedy na Proto-Kaw tak jedinečného? Čím dokáží člověka zblbnout natolik, že zapomene na čas a zůstane u jejich muziky několik hodin v kuse? Je to především osobitost, nezaměnitelnost a ohromná originalita, s jakou dokáží smíchat několik hudebních stylů v jednu obrovskou působivou masu, v jeden nekončící hudebně-vášnivý proud. Teď se budu opičit po tátovi a bráchovi, když si vypůjčím některá jejich slova a řeknu, že v nich slyším celou art-rockovou nádheru sedmdesátých let, kterou kombinují s jazzovými postupy Return to Forever, folkovými esencemi Fairport Convention, symfonickým burácením Renaissance, a nad vším ční duch Livgrenova druhého pracoviště Kansas.

Tři desky Proto-Kaw rozdělené mezi letopočty 2004, 2006 a 2011 mají vkusně sofistikovanou tvář a na člověka dokážou zapůsobit neuvěřitelně pozitivně. V jednotlivých písních často uslyšíte flétnu a saxofon, ale ne po vzoru Jethro Tull nebo Weather Report, tady ty nástroje zní romanticky a dynamicky zároveň a i schema je jiné. Lynn Meredith má příjemně pevný a dospělácký hlas, zpívá uvolněně, ale umí přitlačit a vyjadřuje se také dramaticky. S hudbou Proto-Kaw je dokonale srostlá. Kapela v některých textech čerpá z historie a není pro ni nic jednoduššího, než doplnit slova hudbou, která tu událost dokáže umocnit.

Chtěla bych doma mít víc takových kapel, jako jsou Proto-Kaw. Jestli jsou tady jedinci, kteří jejich muzikou žijí podobně jako já a navíc vědí o skupinách hrajících na podobné bázi, ať mně jejich jména sdělí. Strašně ráda si doplním sbírku. Po světe dnes běhají tisíce kapel hrajících takzvaný novodobý neoprogresivní model, ale kolik jich je na takové úrovni a skladatelsky tak vyspělých, aby dokázali předvést něco podobného jako Proto-Kaw? Těším se na vaše tipy.

» ostatní recenze alba Proto-Kaw - Before Became After
» popis a diskografie skupiny Proto-Kaw

Art Zoyd - Berlin

Art Zoyd / Berlin (1987)

jirka 7200 | 4 stars | 12.12.2018

Francouzští Art Zoyd jako jedni z hlavních představitelů hnutí či stylu RIO nejsou oddychovou záležitostí, kterou si pustíte po náročném dni plném shonu a pracovních stresů. Na tuto zvláštní směs soudobé vážné hudby, industriálního rocku, minimalismu a free jazzu je třeba mít náladu. Za dobu své existence toto uskupení natočilo přes dvacet alb, které koncertně představilo po celém světě. Jedním z nich je i sedmidílná suita Berlin, ve které jsou použity úryvky textů z Shakespearova dramatu Macbeth.

Na albu najdeme dvě stěžejní skladby Epithalame a A Drum, a Drum, jejichž stopáž přesahuje dvacet minut. První je více ovlivněna minimalismem, skladba jako by dokreslovala děj nějakého válečného filmu - tišší pasáže, kde cvrliká syntenzátor v souhře s různými dechovými nástroji se střídají s údernějšími částmi s varhanami a mohutně znějícími perkusemi - přímo hmatatelně je cítit vzrůstající napětí. Ta druhá, která se skládá z pěti různorodě znějících úseků, má rockovější základ, je zde použito více elektronických nástrojů a repetitivní prvky a zpěv ve skladbě dají upomenout na slovinské Laibach. V podobném duchu zní i druhá skladba Baboon's Blood.

Tři části Petit Messe à l'Usage des Pharmaciens jsou jen takovými impresionistickými malbami, spíše zvukovými předěly mezi hlavními skladbami. Závěrečná Unsex Me Here je nejstravitelnější skladbou z desky, kdy do minimalistického podkresu varhan a smyčců zní melodický zpěv. Dokázal bych si tuto část představit v mnohem více rozvité podobě. Záležitost, která jistě nadchne i příznivce melodičtějších progresivních stylů.

Album po patřičně dlouhém vstřebání jistě dokáže zaujmout náročnější posluchače a je přístupnější než některé desky podobně laděných Univers Zero.

Unsex Me Here můžete ochutnat zde:
>> odkaz

» ostatní recenze alba Art Zoyd - Berlin
» popis a diskografie skupiny Art Zoyd

Clepsydra - More Grains of Sand

Clepsydra / More Grains of Sand (1994)

horyna | 4 stars | 12.12.2018

Ješte nedávno by mě vůbec nenapadlo, že budu někdy vlastnit toto cd a psát na něj dokonce recenzi. Ale náhoda tomu chtěla právě tak a prodejce z Discogs, od kterého jsem nedávno pořizoval druhé Iluvatar, měl v nabídce právě tuto nahrávku a jelikož nerad nakupuji po jednom kuse, Clepsydra se přibalila jaksi automaticky.

V jejich případě jde o klasický devadesátkový progresivní rock, který hledá svou inspiraci jak v letech sedmdesátých u Yes či Genesis, tak o desetiletí později u fishovských Marillion, IQ nebo Pendragon. Pomalu začínám těmto "novým" kapelám z devátého desetiletí 20. století přicházet na chuť. Dnes více než kdy dřív doceňuji první nahrávky skupin jako jsou Arena, Threshold, Jadis, Enchant, Echolyn, Anekdoten nebo Citizen Cain. Tedy všech spolků, které zažehly svůj plamen pod bičem tehdy mega-populárního grunge a alternativy.

Prosadit se v této trendově nelehké době nebylo snadné. Kapely hrály pro pár stovek (někdy dokonce jen pár desítek) fans a cesta k jejich deskám, které vydávaly malé labely (některé už dávno neexistující, například specialisté SI Music) nebyla snadná. Dnes v době přemoderní a přetechnické je vše daleko jednodušší a sehnat desku běžně nesehnatelnou lze právě například díky Discogs.

Švýcaři Clepsydra hrají velmi podmanivou a oduševnělou muziku. Příjemnou na poslech díky krásným nevtíravým kytarovým melodiím a velice úsporným klávesovým rejstříkům. Ty pod prsty Philipa Huberta kolikrát jen tak ledabyle cinkají, vyzvání a velmi dojemně dokreslují celkovou atmosféru. Kytarová sóla, vyhrávky a hlavně ústřední melodie většiny skladeb veslaře Lale Hofmanna si nic nezadají s jeho velkými protivníky operujícími za Lamanšským průlivem. Přesto nejzřetelnějším symbolem celých Clepsydra je hlas zpěváka Aluisia Magginiho. Jeho barva a odstín jsou identifikovatelné mezi stovkou jiných. Pokud vám nevadí operně patetický akcent se silně uhrančivou vizí, která je v něm pořádně nakumulovaná, pak jeho kouzlu propadnete také.

Co se samotných skladeb týče, budu souhlasit s kolegou Braněm, že nejsilnější jsou ty časově nejdelší. Jak Moonshine On Heights, tak No Place For Flowers, The River In Your Eyes i The Prisoner's Victory patří do bohaté pokladnice progresivní muziky našeho věku. Plus si za sebe dosadím ještě svižnou, fantastickými kytarovými sóly poháněnou perlu číslo 8 - Fly Man. Avšak síla tohoto alba tkví v jeho nezměrné melodické duši a vnitřní semknuté auře, která nemůže nechat žádného milovníka stylu (neo)prog/art netečným.

Kapela Clepsydra nikdy nebyla světově uznávaným artiklem, který by šel na dračku, ale to jim na kvalitě nijak neubírá a právě takovéto soubory jsou po mnoha letech jedny z nejcennějších. 4-5*

» ostatní recenze alba Clepsydra - More Grains of Sand
» popis a diskografie skupiny Clepsydra

Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 4 (1982)

jirka 7200 | 4 stars | 10.12.2018

K napsání recenze na tuto desku jsem se dostal docela velkou oklikou. Již dlouhou dobu jsem měl totiž rozpracovanou recenzi na skvělou desku Laurie Anderson – Mister Heartbreak. Ozvláštněním tohoto alba je mimo jiné i vokální linka Petera Gabriela ve dvou skladbách, další s názvem Excellent Birds dokonce natočil a vyprodukoval. Nikdy jsem nebyl velkým příznivcem Gabrielovy tvorby, znám jen první čtyři desky, ale neměl jsem je nijak důkladně naposlouchané. To se však nyní při přípravě recenze elpíčka Laurie zlomilo, ohníček zájmu byl rozdmýchán a to mě přimělo již poněkolikáté se ke Gabrielovým čtyřem bezejmenným deskám vrátit a zpříjemnit si s nimi chvíle odpočinku a zaslouženého relaxu.

Přehrával jsem si je chronologicky za sebou a při postupném poslechu jsem jako mnozí jiní sledoval, jak si Peter postupně buduje svůj specifický styl i zvuk. Nejvíce mne zaujalo ono čtvrté, bezejmenné album podivně přezdívané „Security“. Peter tu umocnil prvky, které jsou mi celkově v muzice sympatické - komplikované rytmy různých perkusí ve stylu world music a rockovým způsobem použité zvuky syntenzátorů (někdy i vzdáleně připomínají novoromantiky). Na těchto základech vyrostlo několik velmi zajímavých a temnějších skladeb.

Slyšet je tu i Gabrielův perfekcionismus (skladby jsou natočeny v několika verzích a dokonce i komplet v němčině) v hledání nových zvuků a v použití různých industriálních ruchů, jako třeba zvuky tříštěného skla či tajemného probublávání odpadu. Proto album není progresivní jen hudebně, ale i zvukově díky nezměrnému hledačství Petera , který si jako první v Anglii pořídil tehdy naprostý technologický Hi-tech zázrak - syntenzátor a sampler Fairlight CMI. Co by to však bylo za kreativního muzikanta, který by se spokojil s připravenou databází zvuků? Peter tedy vše vymazal a nahrál si s pomocí zvukového inženýra Davida Lorda zvuky vlastní. Asi i díky této vášni pro barvy zvuků zní album dodnes naprosto osobitě a současně.

Desku otevírá hodně temná The Rhytm Of The Heat. V struktuře písně se objevuje více elektroniky, více alternativního pojetí a více prvků world music v podobě laviny perkusí. I druhá, pomalejší San Jacinto s (možná?) japonským motivem je skvělá. I Have the Touch moc nevyhledávám, je pro mě příliš soft rocková a určena k zviditelnění u běžného posluchače. Náladu mi však hned zvedá následující The Family and the Fishing Net s pozpátku nasamplovanou smyčkou bicího automatu, nad kterou se Peter zalyká etnickými prvky ovlivněnou melodií.

Navazující Shock the Monkey je energická taneční záležitost, která se prodírala do tehdejší TOP 40, mě nijak blíže neoslovuje a vůbec by na albu nemusela být. Pomalá, v elektronickém hávu skrytá s důrazem na rytmickou spleť dvou bubeníků v závěru - to je krásná Lay Your Hands on Me. V úvodu Peter doplňuje melodii mluvou na způsob Laurie Anderson. Zajímavě působí nasamplovaný zvuk nasnímané odtokové trubky. Náladu klidní pomalá (ne však patetická) balada Wallflower – opět velmi působivé. Výrazně rytmická Kiss of Life se rovněž hodně přibližuje tvorbě Laurie Anderson, s kterou Peter v tomto období spolupracoval, ta zvonivá kytara jakoby však odkazovala na tehdy módní Police a album i uzavírá.

O předchozích třech deskách, které mě až tak nezaujaly, se krátce zmíním někdy v následujících dnech. Novější alba jsou již určena pro jiné posluchače než jsem já. To mi ale nebrání si tuto konkrétní desku pořádně užít, neboť i po technické stránce je to neskutečně povedená záležitost.

P.S.: Nedalo mi to a poslechl jsem si i tu německy zpívanou verzi, kde jsou skladby uvedeny v trochu jiném pořadí. Ten německý Gabrielův zpěv je hodně zvláštní a barvou mi připomíná Blixu Bargelda z Einstuerzende Neubauten. Nakonec to i částečně koreluje s tvorbou, kterou onen německý umělec vypouští do světa o 25 let později. Ta germánština mě trochu rozhodila, raději zůstávám u originálu.

Tak, tato recenze je dopsána, na rozdíl od té na album Laurie Anderson, která stále leží v šuplíku nedokončena.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Gillan, Ian - Double Trouble [Gillan]

Gillan, Ian / Double Trouble [Gillan] (1981)

horyna | 4 stars | 10.12.2018

Deep Purple jsou neoddiskutovatelný kult. Neznám mnoho rockových fans, kteří by je nemilovali nebo alespoň nevnímali pozitivně. Led Zeppelin nesednou každému, Rolling Stones také, to stejné platí o Jethro Tull, Beatles nebo Rush. Ale D. P. jsou povětšinou přijímáni kladně a to i v dobách, ve kterých už nepatřili mezi tahouny na rockové scéně.

Příměry podobné těm, jaké jsem uvedl pro kapelu jako celek, by se daly implantovat i na jejich vůdce a zpěváka Iana Gillana. Pokud vyloženě neječí a nešplhá do těch svých zatracených výšek, je to mistr svého oboru a obrovský profesionál každým coulem. Jeho magický a silný hlas, famózní frázovací technika (no kolik naschvál znáte s ním lehce zaměnitelných pěvců), jedinečná a velice svůdná barva nebo celkové kouzlo a charisma jeho osoby ho s přehledem pasuje mezi těch top ten vyvolených rytířů v hudební branži.

Ale Ian Gillan není jenom Deep Purple. Žel bohu na druhé (i když určitě ne odstavné) koleji se nacházejí i alba spadající do jeho sólového sektoru. První a poslední dělí rozdíl třiceti tří let a podle různých etap zpěvákova naturelu se dají rozdělit do několika kategorií. Tu prvotní načichlou jazzem a fusion střídá na konci sedmdesátých let návrat k poctivému a zemitějšímu hard-rocku, kde je nám předloženo (jestli dobře počítám) šest studiových alb. Osobně nedám dopustit na poslední dvě, ale ani ta předešlá nejsou žádným odpadním materiálem.

Po rozpuštění první jazzově laděné sestavy pod názvem Ian Gillan Band se zpěvák pod záštitou kapely Gillan obklopuje lidmi novými (zůstává jen klávesák Colin Towns) a v obsazení Mick Underwood - bicí, John McCoy - basa a Bernieho Tormé zde střídající budoucí kytarák Iron Maiden Janick Gers vydává v přestávce domovských Purple jednu desku za druhou.

Pokud tedy máte rádi rock (a věřím, že takových nás tu je většina) nebo přesněji řečeno dobrý rock, energický, intenzivní, melodicky působivý, s výbornými individuálními výkony, neotřelými nápady a navíc obdivujete zpěvákovu domovskou kapelu a Gillan vám jako shouter imponuje, pak věřím, že vlastníte i něco z jeho vlastního soudku. A pokud ne, je čas to napravit. Jako malou pozvánku berte tuto recenzi jeho šťavnatého hudebního díla Double Trouble. To sice zdobí totálně kýčovitý a dobový obal navázaný na název alba, ale také špičková produkce a s bonusem devíti výkonově znamenitých kusů.

Desku doslova odstartuje raketová I'll Rip Your Spine Out s pořádně nabroušeným Gillanem ječícím do mikrofonu. V druhé Restless jde o střední tempa, dobrou melodiku a dokonale nadýchaný refrén. Teskný úvod na španělku a je tady Men Of War. Ta se postupně rozjede do skladby se solidním hitovým potenciálem. Sunbeam i Nightmare patři mezi mé nejoblíbenější skladby. Po cválající Hadely Bop Pop a jediné tuctové Born Life Goes On rozčísne tajemný klávesový úvod desetiminutový skvost Born To Kill, epický vrchol desky. Tu poté uzavře blackmoreovská jízda Spanish Guitar.

Osamocený Gillan nikdy netáhl tolik, co "jeho" Deep Purple. Je to logické a stejné jako u dalších, na "vedlejšáky" rozběhnutých kolegů. Jeho sólové věci jsou spíš utajeným tipem pro ty, kterým nestačí zaopatřit se pouze hlavní zpěvákovou kapelou.

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Double Trouble [Gillan]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian

Metallica - Reload

Metallica / Reload (1997)

Hanry | 4 stars | 09.12.2018

Toto album se mi dostalo do ruky tento týden (a do hlavy), snad teprve podruhé v životě po takřka 12 letech od prvního poslechu, proto to prakticky beru jako prvotní detailnější poslech, protože z tehdejší doby si pamatuji jen na skladbu Fuel.

Load/Reload mají z mého pohledu téměř totožný zvuk jako Garage Inc, tato alba tedy byla takovou předzvěstí toho, jakou produkční cestou se bude Metallica v následujících letech ubírat. Také lze na těchto albech poprvé vnímat jev, který mi u Hetfielda jde bohužel značně na nervy a nehodí se k němu. Tím myslím to, když zdvojuje ve zpěvu samohlásky - to jeho "je-éé". Tento způsob zpěvu Hetfield nikdy předtím nepoužíval, až právě od roku 1996 s nástupem L/R alb a pokračoval s tím i u Death Magnetic a dále.

Vraťme se ale k samotnému Reloadu. Na albu mi vadí hlavně špatný zvuk, konkrétně to, že Hetfieldův hlas je na desce nejhlasitějším elementem a ostatní nástroje včetně bicích jsou velmi utlumené a upozaděné na stejné úrovni. V porovnání s Black albem je tento rozdíl velice slyšet. Myslím si, že produkce tak dlouho experimentovala (kdoví na čí nátlak), až vznikl tento výsledný nepovedený zvuk. Možná také hraje nějakou roli fakt, že Kirk Hammett (pddle Wikipedie) poprvé hraje na studiové desce i doprovodnou kytaru.

Jediné, co bych vytkl samotným písním, je méně agresivní tempo, přijde mi ještě pomalejší než na Black albu. Některé písně jsou takové utahané, což je škoda. Dále je tu také rozdíl od předešlých let v tom, že kapela upustila od politicky motivovaných textů nebo zpěvu o sociálních problémech (schizofrenie, vnitřní boje atd.). Například v několika písních zpívá James o své matce - nikoli stylem výčitek k rodičům kvůli zkaženému dětství (problém víry a výchovy) jako na And Justice for all (v písni Dyers Eve), ale prostě jen do textu vkládá jakýsi odkaz své matce.

Top písně jsou Fuel - výborný otvírák, The Unforgiven II se mi hodně líbí, ale neporovnávám s jedničkou, jen to prostě beru jako novou melodii, která si na nic nesmí hrát. Hodně bych vyzdvihl také například Where The Wild Things Are, která má hodně zajímavý refrén a přechody. Better Than you, je přesně ten případ, kdy jsem psal, že postrádám rychlejší agresivnější tempo, jinak výborná melodie a Hetfieldův hlas se mi zde hodně líbí.

Celkové hodnocení vidím na 3.5, protože samotný materiál mi přijde hodně kvalitní, bohužel na první poslechy, jak jsme byli u kapely zvyklí, se hned neprojeví i díky špatnému zvuku, na který si člověk musí zvyknout a překousnout ho. Možná by nebylo od věci zkusit nějaký remaster R/L alb, ale Metallica nikdy remastery nedělala na rozdíl od její "pokrevní sestry", skupiny Megadeth, což je škoda.

» ostatní recenze alba Metallica - Reload
» popis a diskografie skupiny Metallica

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Art Zoyd / Faust

Mayak
... a zase skvelé, Jirko, verím že prídu na rad aj Univers Zero a Present ...

Stolt, Roine / The Flower King: Manifesto Of An Alchemist

Mayak
... isteže až taká super-kvalita/bomba, ako placky TFK z prelomu milénia to nie je, ale stejne...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12502 recenzí
2180 skupin
171684 příspěvků ve fóru
2602 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000