David Crowder Band Carpe Diem Seventh Century Pride Of Lions Yuka & Chronoship Sahara (Subject Esq.) Teoremi, I Wizzard Mandel, Harvey Weather Report

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Uriah Heep - Firefly

Uriah Heep / Firefly (1977)

| 5 stars | 25.02.2017

První Lawtonův prubířský kámen nebo-li album Firefly je z dlouhodobého hlediska hodnoceno jako jedno z vůbec nejlepší alb v historii Uriah Heep. A není se vůbec čemu divit. Vyprázdněné pozice po Davidovi se John zhostil velmi osobitě, s chutí a naprosto srdcařsky. Jeho koncertní repertoár si přizpůsobil na tělo a do nových skladeb vtiskl vlastní impulzivní interpretaci, sytý a emotivní projev, ale i velké kouzlo které se opět táhne celým albem, jako by spatřilo světlo roku 1972. Jestli mohli posluchačům některé písně na deskách Wonderworld, nabo Return to Fantasy připadat"zvláštní", tady se vyvěsil čistý a naleštěný štít, bez náznaků sebemenší oprýskané rzi. Ale i na Firefly se nachází dvě mírně řečeno netypické skladby repertoáru kapely. Jedná se o Elvisovský rockec-model skladeb Who Needs me a Do You Know, ale jejich živočišné podání okamžitě dokáže zahnat veškeré chmury přicházející s prvním poslechem do hlavy. Zbytek už sjednocuje esenci toho nejlepšího co z především Kenova pera kdy vypadlo a jestli se vám budou s poslechem cd nebo lp nosiče často klepat kolena (je klidně možné že skoro neustále) s prvními dvěmi a posledními třemi položkami pak rozhodně a dunivě příjemně, vězte že přesně takhle to kapela zamýšlela. Jejich muzika má za úkol především bavit a Firefly tento aspekt splňuje dokonale.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Firefly
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

VARIOUS ARTISTS  - Jesus Christ Superstar (original version)

VARIOUS ARTISTS / Jesus Christ Superstar (original version) (1970)

Martin H | 5 stars | 24.02.2017

Měl jsem štěstí, že jsem se dostal k rockové opeře Jesus Christ Superstar poměrně brzy. Byla 80. léta minulého století, mně bylo čtrnáct let a právě jsem začínal koketovat s hudbou. Doma se naštěstí nacházelo několik kazet s nahrávkami Beatles a především dvě kazety s tajemným názvem Jesus Christ Superstar. Dlouho jsem si říkal, co se na nich asi skrývá. Nakonec jsem neodolal, vlastně zvítězila zvědavost, a vložil jsem jednu z nich do našeho rodinného pokladu, silně šumícího kazeťáku značky Panasonic. A to jsem neměl dělat. Okamžitě jsem byl lapen a biblický příběh posledních sedmi dnů Ježíše Nazaretského valící se z reproduktoru mě doslova uchvátil.

Nyní již samozřejmě vím, že hudba, která mi doslova učarovala tak, že jsem ji musel poslouchat pořád dokola, je z pera skladatele Andrew Lloyd Webbera a jedná se o dílo mimořádných kvalit. Časem jsem si pořídil tuto původní verzi z roku 1970, kterou považuji oproti verzi filmové za trochu syrovější a také z hlediska pěveckých výkonů zdařilejší.

Především představitelé obou hlavních postav, tedy Ian Gillan v roli Ježíše Krista a Murray Head, jenž nazpíval part Jidáše Iškariotského, zde předvedli úžasné výkony. Stačí si poslechnout Jidášovu úvodní píseň Heaven on Their Minds a je jasné, že máme co do činění s hudebním dílem vpravdě kultovním. Ian Gillan, který byl čerstvou posilou skupiny Deep Purple, patřil v té době k těm nejzajímavějším pěvcům na rockové scéně a vtiskl své postavě tu patřičnou dávku uvěřitelnosti a rockové živočišnosti, čímž story stará téměř dva tisíce let získala nový netušený rozměr. Jeho výkon v písni Gethsemane (I Only Want to Say) je z těch, u nichž mi vždy spadne čelist a já si jenom nevěřícně říkám, že víc snad už není ani možné.

Ovšem ani jeho protivníci Pilát Pontský v podání Barryho Dennena a velekněz Kaifáš Victora Broxe tu nejsou jenom do počtu. Dennenovi se podařilo do své postavy vtisknout dilema člověka, který je, asi proti své vůli, vtažen do špinavé politické hry, v níž nakonec musí rozhodnout ve prospěch těch, kdo jej do ní dohnali. Brox jako nejvyšší velekněz sice pochopitelně hájí jen své zájmy a zájmy židovského náboženství, zároveň však svým basem vzbuzuje vskutku ďábelské představy, což svým vysokým, chvílemi až nepříjemným hlasem navíc potvrzuje postava kněze Annáše v podání Briana Keithe. Stačí si poslechnout árii Damned for All Time/Blood Money, v níž oba dva přesvědčují Jidáše ke zradě. Není divu, že ten tak soustředěnému nátlaku nakonec podlehne.

A zapomenout také nesmím na zpěvačku Yvonne Ellimanovou, která své Máří Magdaleně vtiskla neskutečnou něhu, o čemž svědčí nádherná píseň I Don't Know How to Love Him. Zpočátku jsem měl snad problém s výstupem krále Heroda, který mi přišel jako příliš kabaretní a biblické téma trošku znevažující, ale postupem času jsem pochopil, že takové odlehčení celému dílu spíše prospívá.

Rocková opera Jesus Christ Superstar mě provází podstatnou částí mého života a doufám, že ještě dlouho bude. A nebudu daleko od pravdy, když napíši, že svým významem se může rovnat operám Mozartovým a Janáčkovým, případně Gershwinovu dílu Porgy and Bess nebo Bernsteinově West Side story.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Jesus Christ Superstar (original version)
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Oldfield, Mike - Return To Ommadawn

Oldfield, Mike / Return To Ommadawn (2017)

| 4 stars | 23.02.2017

Tři velikáni kytarového kumštu okupující světová hudební pódia vydali během posledních třech let trojici výborných albových záznamů svých skladatelských a instrumentálních dovedností. David Gilmour navázal ucelenou kolekcí Rattle That Lock na dominantní On an Island. Carlos Santana se vycajchnoval a navrátil do své minulosti komplexním albem IV. A Mike Oldfield potěšil asi nejvíc hlavě proto, že od něj tak výrazné vzepětí sil už málokdo očekával.

Cesta časem k původním Ommadawn je cesta vzrušující a příjemná. Složitý kompoziční postup, při němž Mike vrství, spojuje, protíná, navazuje a prokládá různé dějové linie a motivy v myšlenkový proud plný rozvíjejících se témat a pasáží, vyznívá stejně brilantně, jak tomu bylo v počátcích jeho dráhy. Několik málo topornějších míst spolehlivě zažehne symbolika motivů a čistota autorových nápadů, protínajících dvojici zdejších monolitických skladeb. Stačí zavřít oči a nechat se pohltit proudem jeho kytarových tužeb.

Return to Ommadawn je hozenou rukavicí všem ospalcům, zatuhlým v šedesátých a sedmdesátých letech. Probuďte se a podívejte také do současnosti, i v ní vychází řada inspirativních děl.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Return To Ommadawn
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike

Yes - Magnification

Yes / Magnification (2001)

| 4 stars | 23.02.2017

Mohla to být rozlučka ve velkém stylu s čtveřicí starých bardů, kterým za zády dominuje velký symfoňák, kdyby... Kdyby mamon a vůně doláčů nezahnala Yesáky na scestí. Stůj co stůj zřejmě potřebovali zaplatit měsíční směnky a nestačilo použít značku vlastního jména, raději obětovali Jona.

Nebýt všeho, co po Magnification přijde, tečka by to byla náramná. Deska hraje dobře, kapela se snaží, orchestr válí a Jon, pchá, může ten snad zklamat? První trojka je velkolepá, pak následuje standard (na poměry Yes pořád hodně solidní) a dvě desetiminutovky na konci ukážou, jak má kapela komponovat, opírajíce se o velký orchestr.

» ostatní recenze alba Yes - Magnification
» popis a diskografie skupiny Yes

Alan Parsons Project, The - Tales of Mystery and Imagination - Edgar Allan Poe

Alan Parsons Project, The / Tales of Mystery and Imagination - Edgar Allan Poe (1976)

horyna | 5 stars | 23.02.2017

Dodnes přesně nevím, z jakého důvodu jsem si nejlepší desku parsonovského projektu Tales of Mystery and Imagination nechával tak dlouho unikat. Pravdou zůstává, že jejich následující díla, ať už Robot, nebo třeba Turn Friedly... jsou stejně tak kvalitní a na záznamový poslech o něco stravitelnější, i v nich tkví skutečná síla těchto mimořádně nadaných komponistů, ale opus magnum jejich tvorby a průsečík originality se nachází na začátku jejich slibné kariéry.

Už samo zpracování excelentních Poeových povídek zasluhuje obdiv, jeho tvůrci se s ní utkali velice bodře a ve společnosti symfonického orchestru předkládají svůj pohled na tuto látku. Po úvodní Wellesově citaci nás atmosféricky hraný motiv uvede do příběhu. Modulovaný vokál, typický pro onu dobu, v písni The Raven po čase ustoupí melodickému hlasu L. Whitinga. Smyslný a tolik odlišný part Arthura Browa v ostré rockové jízdě The Tell-Tale Heart, která časem přejde v symfonickou lahodnou mezihru, stejně jako zvláštní nástroj Johna Milese ve čtvrté The Cask of Amontillado, jsou tolik odlišné od vokálu například Lenny Zakateka, další velké pěvecké star tohoto bandu, že právě ony svým nezaměnitelným způsoben dotvářejí auru tohoto jedinečného díla. Stranu druhou už tvoří pět částí suity The Fall of the House of Usher ve které si snad každý progres fanda, ale vlastně každý posluchač, naladěný do podobné subkultury, přijde na své. Instrumentálně precizní prácička.

Tales of Mystery and Imagination je dílo odlišné, příběhem, atmosférou i tokem hudebních myšlenek, které ho spoluutváří a věřím, že je velkou inspirací i pro dobu dnešní.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Tales of Mystery and Imagination - Edgar Allan Poe
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The

Carpe Diem - Cueille le jour

Carpe Diem / Cueille le jour (1977)

Snake | 5 stars | 22.02.2017

CD Musea - FGBG 4127.AR

Hudba velmi podobná tomu, co se odehrávalo na o rok starším debutovém albu. Při poslechu "Cueille le jour" mě napadají přirovnání jako space rock, nebo symphonic prog s lehkým dotekem jazzu a canterbury. První polovinu CD zabírá téměř 22 minut dlouhá suita "Couleurs", tu druhou pak tvoří 5 kratších skladeb. Zajímavé je to, že na původním vinylovém vydání to bylo přesně naopak.

Do pěti strof rozepsaná Couleurs se rozjíždí velmi zvolna, ale postupně roste a mohutní, jako malej a línej potok měnící se v řeku. Stačí zavřít oči a nechat se unášet na vlnách půvabných melodií a zvukomalebných kouzel. Někdo v tom slyší Oldfielda, jinej zase Camel, nebo Caravan. Já spíš ty Caravan a tuto opravdu působivou "veleskladbu" nebál bych se přirovnat k jejich slavné "Nine Feet Underground".

Podobně pohádkovou atmosféru nabídne instrumentálka Naissance, po níž následuje pěkná, byť poněkud srdcervoucí balada Le miracle de la Saint-Gaston. V textu se zpívá něco o milování v dešti, tedy o docela příjemných věcech, ovšem Christian Truchi u toho naříká jak v posledním tažení. Poslední tři skladby už jsou opět instrumentální. Akordy akustické kytary a flétnová melodie ve svižné Laura mi připomíná písničku z filmu "Ať žijí duchové", neméně energická Tramontane mohla by figurovat na některém z alb raných Caravan a Divertimento je etudou pro piano a saxofon.

A ještě tu máme jeden bonus, do angličtiny otextovaný výňatek ze suity "Couleurs"...

Cedlo je sice v obyčejné plastové krabce, ale chválím zvuk i obsáhlý a informacemi našlapaný booklet se spoustou fotografií a profilem kapely. Takhle nějak by to mělo vždycky vypadat.

4,5

» ostatní recenze alba Carpe Diem - Cueille le jour
» popis a diskografie skupiny Carpe Diem

Van Halen - A Different Kind of Truth

Van Halen / A Different Kind of Truth (2012)

| 4 stars | 22.02.2017

A Different Kind of Truth je comeback, který se vydařil tak z poloviny. Úmysl byl dobrý, staří kohouti David a Eddie se usmířili, prohrabali archívy, naplánovali pár jam session, něco napsali, něco proškrtali, zkusili i živá vystoupení, přibrali synátora Wolfganga (jakpakto, že se zapomnělo na Anthonyho?) a zaskočili do studia.

Singl Tattoo se náramně povedl a zažehnutá energie znovu pálila, jako by se psal rok 1978. Nejlépe vyšly energické věci, ve kterých hraje prim Van Halenova rychlá ruka, Alexovy attacky kopáků a ze řetězu utržený Roth. Nejspokojeněji se budete tvářit ve společnosti She's the Woman (její riff je doslova zdrcující), spíďárny China Town či As Is, která začne jako těžkotonážní hard rock a v jeden moment se zlomí ve zničující uragán. Zajímavá je Honeybabysweetiedoll a jižanské blues Stay Frosty, ne nepodobné Ice Cream Man z debutu. Konec vyznívá do prázdna a některé skladby mají vyplňovací fukci. Tihle Van Halen jedou na 65%.

» ostatní recenze alba Van Halen - A Different Kind of Truth
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Iron Maiden - No Prayer for the Dying

Iron Maiden / No Prayer for the Dying (1990)

| 4 stars | 22.02.2017

Kolik jen hnoje bylo na tohle album především v devadesátých letech nakydáno. Většinu z těchto fabulací vytvářeli věčně nespokojení fanoušci, kteří se s Bayleyho érou ještě rádi vrátili k Modlitbám pro mrtvé.

Jednoduchá dedukce, kladoucí důraz na prvotní setkání posluchač+album, musí obsáhnout u vstupních bran hudebního komplexu myšlenku či pocit alespoň částečného naplnění podstaty záměru jeho autorů a přiměřenou odezvou rozvibrovat pocity v tom, komu je určeno. Jestliže se nepodaří u druhé osoby vyvolat patřičně kladný dojem už kvalitním vstupem, zbytek materiálu má o to těžší úkol.

A právě tady leží kámen úrazu tohoto maidenovského alba. Kvalita a síla dvou úvodních písní je velice vlažná až zanedbatelná, v porovnání s minulostí souboru zaostává v každém směru. Ovšem po překlenutí nešťastného úvodu se od třetí titulní skladby vše jako mávnutím kouzelného proutku mění a kapela šlape v intencích starých časů. Skladby zachycují soutěživý charakter a pocit, že jedna se snaží trumfnout předešlou. Kytarové syntezátory zůstaly uzamčeny ve futrálech svých nástrojů a snaha naší pětice vydolovat ze sebe mladistvou syrovost ulice dávných začátků slavila úspěch. Kdybych měl vyhodnotit pouze jednu píseň jako reprezentativní, zvítězila by fenomenální The Assassin.

I.M. měli vždy velice konzervativní fanoušky a tak si nedělám iluze o tom, že valná většina z nich se mnou bude v tomto případě souhlasit.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - No Prayer for the Dying
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Uriah Heep - Fallen Angel

Uriah Heep / Fallen Angel (1978)

| 5 stars | 21.02.2017

Pro někoho symbolizuje Padlý anděl kýčovité odumírající chapadlo mátořících se Uriah Heep, pro mě je to recept na vytvoření parádního (líbivého) pop rockového alba, na kterém rocková složka ohleduplně převládá. Tohle album za svým předchůdcem mírně, ale skutečně mírně pokulhává a nemůže se pyšnit tolik vyrovnaným materiálem, ale skvostných melodií tady není jako šafránu.

Woman Of The Night plní fukci krevního rozprouďovače, Falling In Love si skvělě zarockuje a One More Night napodobuje elvisovský model rock'n'rollu padesátých a šedesátých let. S každou další minutou se pocit kvalitní uriášovské nahrávky umocňuje a od Come Back To Me už deska přede v intencích Byronovy éry. Euforické zakončení poslední trojicí patří k nejlepším v uriášovských dějinách. S Lawtonem nám kapela předhazuje další z výborných kousků své bohaté éry.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Fallen Angel
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Carpe Diem - En regardant passer le temps

Carpe Diem / En regardant passer le temps (1976)

Snake | 4 stars | 20.02.2017

CD Musea - FGBG 4122.AR

Repress of the 1994 CD reissue of the 1976 album

Nedávno jsem testoval několik francouzských kapel a zaujali mě především Mona Lisa a jejich méně slavní souputníci Carpe Diem. Prvně jmenované jsem pro až příliš okázalou teátrálnost nakonec vzdal, ale Carpe Diem drapli mě natolik, že jsem si koupil jejich první dvě alba ze sedmdesátých let. A tady je - ve zkratce - debut :

Pouhé čtyři skladby, 37 minut symphonic rocku říznutého canterbury. Jazzově neposedná a nepokojná rytmika (v těch "natlakovaných" pasážích mi to připomíná aj holanďany Supersister), velmi málo zpěvu - tady ve fránině - instrumentální kejkle, pěkné a chytlavé melodie. Ve skladbě "Jeux du siécle" cítím podobnost s Caravan, ale Carpe Diem liší se daleko větším využitím dechových nástrojů, především saxofonu. Booklet je napěchovaný fotografiemi a rozsáhlou biografií kapely, zvuk fantastickej. Takovej muzeální kousek z Musea rec. si nechám líbit...

Za čtyři.

» ostatní recenze alba Carpe Diem - En regardant passer le temps
» popis a diskografie skupiny Carpe Diem

Yes - Anderson Bruford Wakeman Howe

Yes / Anderson Bruford Wakeman Howe (1989)

| 4 stars | 20.02.2017

Že to jde i bez Chise Squirea, jsme se přesvědčili v revolučním roce 1989. Čtyři pětiny původní sestavy, odpovědné za to "nejlepší", co z kapely v dobách dinosauřích vzešlo, daly znovu hlavy dohromady (i když ne tak úplně, ve spojitosti s albem se mluví o oddělených nahrávacích sekvencích) a bez nejmenších bolestí povily dítko s krvavě vytetovaným nápisem na zádech ART.

Už jen pohled na Deanovský přebal dokázal vrátit čas někam na pomezí desky Drama a hudební náplň směřovala ještě hlouběji, zhruba do období před desku Going for the One. Členitost a maximální aranžérská provázanost s podstatným podílem původní Yes atmosféry, to byly jedny z hlavních atributů, se kterými seděli pánové nad notovými zápisy při tvorbě opusu, který měl za úkol navrátit kompoziční schémata před Rabinovské časy.

Dvě kaňky se přesto dají vystopovat. Jednak je to příliš syntetický výsledný sound, především v perkusivní oblasti, a viditelně odpudivá, kubánsky plážová záležitost Teakbois. Valná většina nahrávky jsou ti "praví" Yes s výhonky geniality, klíčícími především v průběhu songů Brother of Mine, Birthright a Quartet.

Přesto plný souhlas nahrávce neudělím. Zvláštní křečovitost a pokřivená neupřímnost mě při poslechu několikrát zaplavuje a i když se to ve spojitosti se jménem Steva Howea nehodí, s rabinovským konceptem té doby vycházím zásadně snáz.

» ostatní recenze alba Yes - Anderson Bruford Wakeman Howe
» popis a diskografie skupiny Yes

Jethro Tull - Minstrel In The Gallery

Jethro Tull / Minstrel In The Gallery (1975)

| 5 stars | 19.02.2017

Album Minstrel in the Gallery je další z řady velkolepých prací, honosících se nálepkou prvotřídní kvalita. Jedná se o desku, na které Jethro Tull posouvají svůj výraz směrem k písničkovější formě posazené na historické atmosféře, s důrazem na umělecké pojetí a s patřičně vysokým instrumentálním zaujetím.

Nepopiratelná špičková kvalita nahrávky je cítit nejen prostřednictvím vrozeného Andersonova citu pro melodie skloubené s irskou lidovou písní, ale i v nezaměnitelné Barreho intenzivní a inspirativní kytarové hře. Tento počin je skutečně dost dobrý na to, aby obstál ve férovém srovnávání se svými slavnějšími kolegy, jako jsou desky Aqualung, Benefit nebo Stand Up. Oproti zvláštní nahrávce War Child totiž můžeme mluvit o koloběhu nové krve v žilách v té době přešlapující kapely.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Minstrel In The Gallery
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Warrant - Rockaholic

Warrant / Rockaholic (2011)

| 3 stars | 19.02.2017

Recept, jak se vyškrábat z blátivé kobky zpátky na denní světlo, znají muzikanti kapely Warrant velice dobře. Po patnáct bezútěšných let jejich hudba narážela na nezájem publika a alkoholové avantýry dlouholetého výborného zpěváka Jani Laneho natolik obtěžovaly zbylé členy v kapele, až ona trpělivost přetekla a ti mu dali konečně vale.

S deskou Rockaholic stojí kapela na dalším novém startu, posilněna bývalým zpěvákem Lynch Mob Robertem Masonem (mimochodem taky výborným) a vyzbrojena silným rockovým arzenálem jde opět zkoušet matku štěstěnu. Čtrnáct energií sršících a bodajících sršňů (nějaká ta přítulnější sršnice se ráda najde) je připraveno vás svými hroty pořádně potrápit a jestli nejste rockově imunní, je možné, že na takový nálet budete ještě dlouho vzpomínat.

» ostatní recenze alba Warrant - Rockaholic
» popis a diskografie skupiny Warrant

Hackett, Steve - Spectral Mornings

Hackett, Steve / Spectral Mornings (1979)

EasyRocker | 5 stars | 19.02.2017

Tvorba mistrného a stylotvorného kytaristy, který v 70. letech dodal Genesis tvář zasněných a romantických zákoutí, kde rock koketoval s folkem a klasikou. Tyhle vlivy si pak Steve logicky vzal i na sólovou dráhu, obklopil se více než schopnými muzikanty včetně bratra Johna na flétny a stvořil první trojici opusů, které pro mě dodnes mají nebeský nádech dokonalého hledačství a jakéhosi nekonkrétního absolutna. K horynově dubnové recenzi vlastně není co dodat, ale nabudila mě včerejší hodinka sledování jeho vystoupení Access all Areas z roku 1990, kde mimochodem zazní i kousky z tohoto alba.

Every Day je křehkým a krásným entrée a ukazuje svým lehounkým hitovým potenciálem, kam se Steve za tři roky na sólové dráze vyvinul - zůstal oběma nohama na progresívní půdě, ale vydal se jemně a důstojně vstříc i posluchači. Za křehkou a krásnou melodii a proaranžované hlasy, stejně jako klávesy a syntezátory (Nick Magnus) by se určitě nestyděli ani tehdejší Genesis či Camel. Základní, hřejivý hlas s názvem skladby prosvětlují okolí mírem, světlem a teplem, i když dusající bicí nezapřou rockový grunt a Steveovo sólo dokonalé. Krásný začátek.

Podobně jako na většině svých alb se druhou věcí, zde The Virgin and the Gypsy, mistr vydá na svou typickou cestu akustických zákoutí, které jako čerstvé studánky svými bujnými prameny osvěžují naše tělo a duši, ale dávají prostor i k hlubokému zamýšlení, někdy až meditaci. Tohle je jedním slovem nádhera - Steve stoprocentní, dojemný, křehký, ale mistrný v podání a spoluhráči, božskou flétnu Johnovu a "vesmírné" klávesy nevyjímaje, vědí, jak mají tento královský koktejl barev a chutí vylepšit do absolutna.

The Red Flower of Tachai Blooms Everywhere - exotický název dalekého Japonska a nástrojové obsazení a podání tomu odpovídají. Tón udává Steveho krásná hra na klasické struny, koto - japonský 13strunný nástroj a jedinečné aranžmá a atmosféra dálek. Přelití do chladné a synťákové studené Clock - The Angel of Mons je pro mnohé až násilný budíček, i já to tak v mnoha chvílích vnímám, ale Steve je prostě hračička a právě na svých sólových albech si tyto obskurní výlety rád dopřává. Tady je dusné a mlhavé teritorium mr. Magnuse a Shearerovy drsné bicí a jak tak nad tím přemýšlím, moc drsnějších kousků asi ve Steveově šuplících nenajdu...

The Ballad of the Decomposing Man je další hrátka, kde můžete nad Steveho kreativitou zaplesat, nebo mu pohrozit jako nazlobený tatík, kterého už tyhle odlehčené vtípky štvou a na deskách svého miláčka by rád slyšel prostě jiné věci. Vyvolte si dle chuti. A pokud jste v rozpoložení dobrém, hoďte si třeba dupáčka. On vám to také hned plně vynahradí, protože Lost Time in Cordoba je čtyřminutová poloakustická kráska a moje nálady opět vystřelují do nebes. Krásně proaranžované struny, harmonie a nezničitelná nostalgická nálada a důstojná, velebná nádhera síní Mezquity či Alhazaru a dávno zapomenutých časů, kdy odtud emírové vládli uměním, moudrostí, ale i zbraněmi.

Tigermoth zahajuje šílená basová jízda Dika Cadburyho, černočerné asfaltové klávesy se beznadějně rozlévají do prostoru a člověk si říká, co se bude dít dál, je tohle konec? Kdepak, pomalu a nenápadně nám mistři přeladí do monumentální bicí jízdou neseného kusu, po polovině se vlamuje Steve s až hospodskou halekačkou a vy si ťukáte na čelo, jestli jsou všichni zcela v pořádku. Ale ano, závěr je hackettovsky hravý a neposedný se zdvojenými hlasy a my vzpomínáme na všechny jeho podobné hříčky ještě v časech Genesis, závěr je až božsky krásný.

Završení přináší Spectral Mornings a pokud jste měli při poslechu nějaké pochybnosti či dohady, kam že to Steve všude vztáhl ruku, vše vynahradí a srovná vaši tvář do slunečného, jasného úsměvu. Monumentálně nesený hudební proud s nezničitelným proudem melodií - vzpomínám si na jeho včerejší božské bezchybné podání i na onom koncertě z roku 1990 (nebo zkuste Montreux Jazz 1980). Šest a půl minuty duševní očisty a oslava dokonalé aranžérské práce, kytary tu dokonale pracují s Magnusem, který tu vůbec odvedl velký kus práce. Celkově ale dokonalé představení práce této elitní hudební společnosti.

Na bonusové verzi je mezi živáky zajímavý památný akustický set s mistrně podanými kousky z doby Genesis (Blood on the Rooftops, Horizons aj.), ale také etuda v A moll. Tady máme Steveho v jeho vážné, klasické podobě. A vždy nadšené a bouřící publikum. Není divu.

Podobně jako Anthony Phillips má Steve Hackett moc mě přenést daleko časoprostorem, do dávno zapomenutých krajin, kde se našel a kde i posluchač má pocit, že ty tóny mají řád a smysl. Moc jeho hudby nade mnou je taková, že mu zkrátka odpustím i těch několik drobných místeček, která mi třeba úplně nesedí. Album u mě nemá takový absolutní status jako debut, ale jeho pětka je masívní a věčná, jako památná řeka těchto čtyřiceti minut...

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Spectral Mornings
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Van Der Graaf Generator - Godbluff

Van Der Graaf Generator / Godbluff (1975)

kamila | 5 stars | 18.02.2017

Těžko by mě ještě před půl rokem napadlo, že desce Godbluff někdy dám relativně vyšší hodnocení. Vždycky mi hudba graafů připadala nesmírně těžka a hlavně depresivní. V poslední době se to nějak otáčí, možná na tom má zásluhu i to, že jsem je začala poslouchat na sluchátkách a ne v klasických reprácích, přeci jen je u takové hudby intimita důležitá, možná dokonce prvořadá. Z druhého období mě hodně bere Still Life a v posledeních dnech už i tahle placatice.

Mám pocit, že kytary se tady úplně vytrácí, hlavní slovo mají klapky a dechy - Jackson se vyřádí do úmoru. Každá skladba hodně graduje, jazzový místa se krásně propojují s rockem a nejzábavnější pasáž se nachází v poslední skladbě. Jakési zvláštní kabaretní číslo, které nemůžu popsat slovy, ale vždycky, když ho slyším, rozhostí se mi po těle příjemný pocit.

Těžko oposlouchatelná muzika, která mě dokáže stále šokovat ale i přitahovat. Mám tu desku ráda, stejně jako úvodní minuty Undercover man, takže hodně.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Godbluff
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

VARIOUS ARTISTS / Jesus Christ Superstar (original version)

jiří schwarz
Ano, vynikající dílo, ale i vynikající recenze. Radost vidět, jak se "rodinné stříbro"...

Uriah Heep / Firefly

b.wolf
Uriah Heep má pouze jediné synonymum, a tím je zaručeně a pouze David Byron. Pak už je to...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11148 recenzí
2048 skupin
152824 příspěvků ve fóru
2466 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000