Huis Skoumal, Petr Blues Amplified Union of Sinners and Saints, The Inner City Unit Swanö, Dan Dario Mollo / Tony Martin Tempest Out Of Focus Ocean Avenue

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

IQ - The Wake

IQ / The Wake (1985)

EasyRocker | 5 stars | 13.09.2019

Druhé album přední ostrovní neoprogové party, soustředěné kolem charismatického zpěváka Petera Nichollse a klávesového nestora Martina Orforda. V této době mohutně vyrašily výrazné pomníky scény, jako The Jewel, Art and Illusion, The Sentinel nebo Misplaced Childhood.


Outer Limits, jeden z vůbec TOP úvodů osmdesátkového neoprogu, postupně graduje v klávesovém sekaném marši. Do plné polní vstupují sebejistý Nicholls a ultraintenzívní palby Paula Cooka. Titulní skladba se rozepne skvělými, elastickými rytmickými přemety, aby se opět dostala pod diktát Nichollsova hrdla a mr. Orforda. Že je jakousi obdobou mr. Nolana či Kellyho? Neváhejte ani mžik. A svůj formát utvrdí v The Magic Roundabout - menu jímavém a nápaditém na doraz. Klávesy jsou studené a dobově zkreslené, ale podobně jako u Camel to neproměnilo umělecký grunt kapely, zvlášť, korunují-li ho božské Holmesovy akustiky. To, co koná s mým centrálním nervovým systémem příjem perly Corners, rovná se intoxikaci životodárných hormonů. Orford lehce projde marillionovským teritoriem, budujíc postupně skladatelský piedestal. Šestero nesmrtelných minut. Zbožňujete Camel tak jako já? Pak vězte, že za devítiminutový megalit Widow´s Peak by se nestyděl ani fenomén Andy Latimer. Dokonalé klávesové kaskády, podpořené dělostřeleckým duelem Cook-Esau, bubeník pak dokonává zmar osudovými údery. Asi nejvíce v duchu doby odpálí The Thousand Days adrenalinově vpřed, je ale dochucena vokálně, akusticky a ledovým finále k dokonalé plnotučnosti. Headlong uzavírá řadové album v zázračně křehkém duchu, typickém pro celý tento albový skvost. Bez zaváhání a skrupulí tu koexistují chemické rytmické vychytávky s jemnou progovou akusticko-klávesovou sítí. Dokonalý, naléhavý závěr díla mistrů. Remaster představí vedle dvou živáků i velmi zajímavý přídavek Dans Le Parc Du Chateau Noir, který nastolenou kvalitu podtrhuje. Neveselá záležitost je geniálním dovětkem Martina Orforda a Mika Holmese.

Totálně našlapané album, podle mého - i přes výborný debut - první skutečný mistrovský zásek IQ. Jeden v podstatě hitový zářez střídá druhý, je tu tempo, až slzavá dojemnost i ekvilibristika. Ač osmdesátky, není nad čím váhat - čistých 5.

» ostatní recenze alba IQ - The Wake
» popis a diskografie skupiny IQ

Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 2 (1978)

horyna | 4 stars | 13.09.2019

Pokud bych si pustil tuhle druhou Gabrielovu desku jako novinku v roce kdy právě vyšla a do té doby poslouchal jen první alba Genesis, Yes, Pink Floyd, King Crimson a první desky jeho kolegy Steva Hacketta, musel bych být dokonale zděšen. To co na ní Peter předvedl, je totální přetrhnutí všech mateřských pout s jeho původním působištěm, které jej doteď svazovalo a nastolení zcela nového a nekompromisního směru. Směru silně, ale opravdu silně inovativního a veskrze progresivního.

Už první o rok starší deska jasně naznačila, kudy se zpěvák hodlá vydat. A dvojka jen potvrdila zvolenou cestu za tu správnou, která velkou oklikou míjí všechny hudební klišé a jde si tvrdě za svým cílem. Gabrielovi je absolutně cizí nějaká podbízivost a zaprodanost. Napsal a složil nehitové, mnohdy bizarní, enormně hravé, osobní a zvukově i nástrojově překrásně laděné album. Jeho barevnost a vnitřní sepětí mne dostalo hned při prvním poslechu a i když to zpočátku nevypadalo na 100%, dnes po důkladném proposlouchání jej neváhám označit za další zpěvákovo mistrovské dílo.

Zvukově dotažené parády D.I.Y., Animal Magica Exposure, vystřídají bizarní Gabrielovi chutě v On The Air, nebo A Wonderful Day In A One-Way World. Ale nejkrásnější věci jsou ty emočně tikající rozbušky jako Mother Of Violence, White Shadow, Indigo, Flotsam And Jetsam a závěrečná Home Sweet Home. Ty patří do zlatého zpěvákova portfolia.

A pokud vám ta kvalita stále uniká, mrkněte na jméno producenta desky, to vám leccos napoví. Není jím nikdo jiný než veliký věrozvěst všeho nového a pokrokového, pan Robert Fripp. A právě jeho novátorský pohled se zasadil za to, jak deska zní a jak ji dnes vnímá její okolí.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Anderson, Laurie - Mister Heartbreak

Anderson, Laurie / Mister Heartbreak (1984)

jirka 7200 | 5 stars | 12.09.2019

Jedno ze skvělých alb progresivní muziky osmdesátých let tu nemá ještě recenzi ? Třeba napravit.

Laurie Anderson přišla na tu dobu s velmi poutavou nahrávkou , kdy klasickým art rockovým veteránům docházel dech . Firma Warner Bros. v představě závratných zisků po velkém úspěchu singlu O, Superman z předchozí desky uvolnila velké peníze na produkci a natáčení následné desky pojmenované Mister Heartbreak. Ten se později také dostavil.

Laurie se při nahrávání obklopila řadou podobně nekonvenčně hudebně přemýšlejících muzikantů, kteří hledali v té době nové neobjevené cestičky a nechtěli směřovat vstříc mainstreamu. Takový byl tehdy jistě kytarista King Crimson Andrian Belew, basista Bill Laswell (H.Hancock) a slavná persona - Peter Gabriel, který tu nejen v některých písních zapěl, ale přispěl i hrou na synclavier (specifický druh syntenzátoru).

Sharkey's Day má zvláštní poklidnou atmosféru, jsou tu použity různé africké perkuse, dechové nástroje, vše podmalovávají dlouhé tóny syntenzátoru, do které vstupuje Andrian Belew se svou rozkřípanou kytarou. Do toho svým specifickým a melodickým hlasem deklamuje text Laurie.

Ve druhé Langue d'Amour slyšíme jen těkající zvuk elektroniky, které se prolíná s vokoderem zkresleným hlasem Laurie a šeptáním Petera Gabriela na pozadí. V následující Gravity Angel naopak rytmická stránka dominuje. Bicí zde nahrál perkusionista David Van Tieghem, známý svými kolaboracemi s B.Enem, S.Reichem nebo Pink Floyd. Složitá spleť klasických bicích s těmi elektrickými je efektní, ve skulinách mezi jednotlivými údery kličkuje Laurie s Peterem v dech beroucím duetu. Zvuky syntenzátoru jsou zde použity střídmě a invenčně, okouzlení jejich možnostmi nestrhne muzikanty k samoúčelnému předvádění. Kokoku je moderní impresionistickou malbou zpěvačky s dámským sborem.

Nejprofláknutějším songem je Excellent Birds – další, společně napsaný duet s Peterem Gabrielem. Ten tuto skladbu umístil na své album So s jiným mixem. V porovnání obou verzí lze jasně vysledovat směrování Gabriela směrem k mainstreamovému popu. Verze Laurie s mnohem komplikovanější rytmickou a rockovější strukturou se mi osobně líbí daleko více.

Předposlední elektronická Blue Lagoon poněkud ztrácí na působivosti bez velmi důležité vizuální stránky. Závěr desky obstarává Sharkey's Night s naspamplovaným hlasem beatnika William S. Burroughse, který tu přednáší svůj text. Kytarista Belew tu opět září.

Závěrem : výtečné album, pro posluchače neznalého a chytrých textů a vizuální stránky z koncertních pódií to nemusí být až tak poutavé. Skvěle klame tělem, je celkem přístupné, takže se dostalo i poměrně vysoko do všemožných hitparád. V době vydání mnozí ocenili ultramoderně a invenčně využitý sound elektronických nástrojů. Pro posluchače, pro které je také důležitý kvalitně nahraný zvuk, je toto album naprostou lahůdkou, jedno z nejlépe technicky nahraných avantgardně rockových alb. Světovou extra třídu Boba Ludwiga a Mike Krawiaka představovat jistě nemusím.

» ostatní recenze alba Anderson, Laurie - Mister Heartbreak
» popis a diskografie skupiny Anderson, Laurie

Dream Theater - Distance Over Time

Dream Theater / Distance Over Time (2019)

steve | 1 stars | 12.09.2019

Report na poslední výtvor dávných bořičů progresivních norem Dream Theater jsem dlouho odkládal. První poslechy alba Distance Over Time na mě dvakrát nezapůsobili, ale pořád jsem tajně doufal, že se to začne po čase obracet. Dnes musím zklamaně konstatovat, že nic takového se nedělo, ba naopak, výsledný dojem byl včera a předevčírem ještě horší než na začátku.

Tahle stále ještě nová kolekce devíti skladeb je věru mizerná. Stejně bezduchá jako předchozí The Astonishing. Ale oproti němu je tady aspoň pár záchytných bodů, které za poslech rozhodně stojí. Bohužel to nic nemění na faktu, že hudba Dream Theater posledních let neskutečně nudí. Je znovu sestříhaná podle stejné šablony, jakou muzikanti používají z dob Systematic Chaos. Jenže ten tehdy voněl novotou a řadou nevyzkoušených procedur. Ty po dvanácti letech působí trapně a omšele. Opakují se pořád dokola a nepřináší zhola nic zajímavého. Mike Mangini zahraje v hodinové stopáži dvě zajímavé figury, tak to se z nich zřejmě máme posadit na zadek. A to je jako všechno? Když se zamyslím, kolik takových a o dost kreativnějších dovedl zpracovat jeho předchůdce, chce se mě z dnešního stavu Dream Theater brečet.

Distance Over Time je tristně slabá deska. Ale nejhorší na ní je, že je extrémně nudná. Prosta zajímavých momentů a překvapivých chvil. Co na tom, že ji naše periodika vynesou do nebe(klasickým příkladem je Spark, tam snad vyhráli všechny jejich alba). A ty nabubřelé komentáře samotné kapely která si nevidí na vlastní špičku nosu, jak se jim KONEČNĚ podařilo nahrát NEJLEPŠÍ desku v kariéře, jsou směšné až běda. Příště to budou tvrdit zase.

Na Dream Theater bych si dnes nevsadil ani zlámanou grešli. Osobně už jim nevěřím a nevěřím ani tomu, že ještě někdy dokážou přijít s konkurenčně schopnou deskou. Bez skladatelských hodnot Mikea Portnoy určitě ne a možná ani s ním.

Dát jednu hvězdu milované a kdysi tak dobré kapele mě připadá trapné, ale oni si víc fakt nezaslouží.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Distance Over Time
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Eloy - Colours

Eloy / Colours (1980)

horyna | 5 stars | 12.09.2019

Eloy-ovský (alespoň dle horyny) majstrštyk Silent Cries and Mighty Echos patří mezi mé nejoblíbenější desky. Po vstřebání tohoto a předešlých děl německé space-rockové družiny jsem byl pochopitelně zvědav, jakým směrem myšlenky jejich lídra Franka Bornemnna pokračovali. Dle otestovaných nahrávek mi vyšlo, že především dvojice alb Colours a Planets budou uspokojovat mé nároky na kvalitu a nezaměnitelnost výsledného soundu kapely. To, co přichází v letech osmdesátých už příliš nekoresponduje s tím, co bych od Eloy osobně rád slyšel a myslím, že až deska The Tides Return Forever napravuje pošramocenou pověst kapely z desetiletí předešlého.


Zpět ale k nahrávce Colours.
Zmáčknete tlačítko play a rázem si připadáte, že posloucháte některou z produkcí Alana Parsona. Začátek alba obstarává velice dojemná hra dětských hlasů proplétajících se skladbou Horizon. Ty navozují překrásně tajemnou atmosféru a trochu té syntetiky Eloy rádi odpustíte. Poté přichází nejslabší položka nahrávky, skladba Illuminations, kterou s předešlou produkcí kapely dokážu jen těžko pospojovat. Naštěstí děsivé vjemy na začátku třetí Giant i celkový charakter této skladby veškeré polemiky rychle vyvrací. Tady jsou už Eloy snáze identifikovatelní a také daleko vynalézavější. Na chvíli zavřete oči a v ten moment se vidíte, jak nenuceně proplouváte vesmírem okolo tisíců zářících hvězd, nachově zahuštěnou mlhovinou a před vámi se otevírají nedozírné dálavy té těžko popsatelné okolní velkoleposti. Ve čtvrté Impressions jste už zcela v područí Eloy a při tónech akustiky kterou bryskně doplňuje flétnová melodie, se vám po těle rozhostí nekonečný pocit blaha. Gobelíny vyšívané vesmírným barevným prachem rozvěšují Eloy v souladu s vaší cestovatelskou misí všude okolo a po celou svou hrací dobu. Nehrozí, že by jste se snad chvíli měli nudit, nebo že by vám kapela něčím nepříjemným nekápla do noty.

Oproti předchozí desce zkrátili Eloy stopáž a malinko ubrali na složitosti. Skladby jsou přehlednější, nadýchanější a opar Pink Floyd se začíná zase vzdalovat. Deska nepůsobí tak velkolepě jako Ocean, fatálně jako Dawn a není ani rozprostřena do tolika světových stran jako Silent... Tyhle fakta ale nenaznačují nic o úbytku invence, nebo ztrátě vlastní identity. Eloy v roce 1980 představují další ze svých atmosférických monolitů, který je radost poslouchat.

Neodpustím si malou výtku k remasterovanému cd, které ztratilo přes svou ořezanou dynamiku kus vlastní duše. Tady se oplatí původní vydání a nebojte se jej pořídit z druhé ruky. Ten krásný analogový space zvuk právě u Eloy stojí za to. Právě ten jejich muziku „dělá“.

» ostatní recenze alba Eloy - Colours
» popis a diskografie skupiny Eloy

Mahavishnu Orchestra - The Inner Mounting Flame

Mahavishnu Orchestra / The Inner Mounting Flame (1971)

EasyRocker | 5 stars | 11.09.2019

To, co předvedli Mahavishnu zejména na pódiích, posunulo obecně hranu možného v instrumentaci, ale i ohromující nasazení. Zřejmě jeden z nejdůležitějších debutů vůbec.


Drtící McLaughlinovy riffové overtury, sóla rozbíjející prostor, a Cobhamova ničivá přehlídka. Je to čistokrevná laboratoř fusion, kde jede celá pětice od začátku na plný plyn - Goodmanovy housle zuří jako pradávná božstva a také Jan Hammer si bere v mezihrách patřičné doprovodné slovo. Zkrátka mimořádné setkání Duší. Dawn uvádí jemná kytara a basa, pak si bere s dominantní melodií slovo Jerry Goodman. Jeho souhra s nekonečně dopadajícími sólovými výpady McLauglina je fantaskní. Neskutečný energetický kytarový vichr startuje The Noonward Race. Sledujeme ovšem s otevřenými ústy hlavně bicí s drobným vkladem houslí. Tenhle neurvalý útok hordy pralidí ale ovládá duo Cobham/McLaughlin. Balada A Lotus on Irish Streams, snad Lairdova vzpomínka na rodnou hroudu. Krásné klavírní partie si zahrál Hammer, magicky se doplňující s ohnivými nájezdy akustik a houslí. Vital Transformation ukazuje divoké, ale jen zdánlivě chaotické tváře fúze. Cobham-McLaughlin tady asi 1:0, vzájemné pobízení a reakce jsou telepatické. Mayský tanec má naléhavou, temnou podobu, ale pětice ukazuje, že nemusí jen tlačit na hranu možného. I tak je výsledek působivý, dramatický. Nikdo se nenechal obrat o prostor. You Know You Know je jemný a něžný kousek, kde čistou kytaru prostupují Hammer a spíše perkusivní hra Cobhama. Awakening - duchovní očista a přiblížení se Bohu ve stylu učení Sri Chinmoye . Tři a půl minuty jsou opět řízeny McLaughlinem a Cobhamovými kulometnými dávkami.

Orchestr se rozjel a další reklamu už nepotřeboval - každý koncert byl zážitkem sám o sobě. Bylo to jako zjevení, nirvána, kterou řídili především kytarista s bubeníkem. Rozdělení kapelních rolí způsobilo spory a rozchod první sestavy, to už je ale jiná kapitola.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - The Inner Mounting Flame
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Morphine - The Night

Morphine / The Night (2000)

jirka 7200 | 5 stars | 11.09.2019

Album „The Night" je temnota sama a jako by svou atmosférou předurčovala chmury, které mezi fanoušky kapely zavládly po vydání alba. V té době byla totiž hlavní persona souboru, dvorní skladatel textů a muziky, zpěvák a basák Mark Sandman přibližně šest měsíců na pravdě Boží.

Deska mě zaskočila i zvukem a aranžemi. Tempo skladeb se zklidnilo, Mark texty deklamuje pološeptem, přibylo hlubokých basů a noirové atmosféry – mix kotrabasu, baryton saxofonu a speciální baskytary vytvořil mohutný monolit, který řádně prověří repro na spodním okraji zvukového spektra. (The Night, Slow Numbers, nebo hypnotizující Like a Mirror).

V souhrnu oproti předchozím deskám však zvuku saxofonu, jako hlavního nástroje nesoucího melodii ubylo. Album je však zato mnohem pestřejší v aranžích – v několika skladbách uslyšíme varhany, ženské sbory nebo exotický nástroj oud. Překvapení ukryté v najazzlé So Many Ways skýtá do té doby u kapely neslyšený zkreslený zvuk kytary v kouzelné kombinaci s hammondkami.

Spolu s bubínky je třeba ve skladbě Rope of Fire vytvořena atmosféra marockého trhu, něco v duchu world music experimentu Wah Wah Jimmyho Page. Mimořádný zážitek ! V The Way We Met si vystačí kapela jen s různými perkusemi. V závěrečné skladbě Take Me With You kombinace violy a kontrabasu navodí „velvetovskou“ atmosféru.

Toto posmrtně vydané album je důkazem, že Mark Sandman neustrnul na místě, jak se mi po prvních třech albech trochu zdálo, ale rozvíjel svou hudbu novými směry. Dospělé a nadčasové album jdoucí až k samým kořenům rockové muziky vyšlo v okamžiku, kdy se kapela nacházela jako celek na svém uměleckém vrcholu. Každá skladba má trochu jinou náladu i aranže – inspirace vycházejí z jazzu, rock n rollu, world music či alternativy.

Tato deska je naplněna po okraj nadžánrovou progresivní muzikou, které bohužel nikdy neměla následovníka.Poslední kapitola Morphine byla touto deskou dopsána, jejich hudba tu však s námi naštěstí zůstala...

>> odkaz

» ostatní recenze alba Morphine - The Night
» popis a diskografie skupiny Morphine

Kaipa - In The Wake Of Evolution

Kaipa / In The Wake Of Evolution (2010)

horyna | 5 stars | 11.09.2019

Podobně příjemné vibrace jaké ve mně vyvolalo album Notes From the Past, jsem zažil i s deskou In the Wake of Evolution. Sice jsem ještě neslyšel předchozí nahrávku Angling Feelings – první s novým mužem na kytaře Per Nilssonem, ale deska recenzovaná na mne působí, jako by se jejím prostřednictvím švédská Kaipa znovu probudila k životu, a podobně jako na Notes ze sebe toužila vymáčknout to nejlepší možné.

Nejen že mi Roine Stolt u souboru vůbec nechybí, Per ho nahradil víc než bravurně, ale zdá se mi, že bez jeho podílu a identifikovatelně typické hry, mohl soubor daleko víc roztáhnout křídla a vyzkoušet si i postupy dříve neslýchané. Najednou má Kaipa větší spád, čerpá více ze severského folku, melodie jsou jiné a zní nově a neokoukaně. Z desky cítím větší hravost i chuť pokořit další mety. Vokál Aleeny Gibson krapet zdrsnil, zní zemitěji a ještě vyzývavěji než na minulých deskách. Hans Lundin sype z rukávu další soustavné porce zajímavých nápadů a s Perem se skvěle doplňují. Mám pocit, že i hlas Patrika Lundströma prochází vývojovou fází a dnes si ve svém výrazu dovolí zajít daleko dál, než před pár lety. Velice kvituji vstupy a hru na zobcovou flétnu, která do tvorby Kaipa výborně zapadla, stejně jako chladivé party houslového doprovodu.

Z jednotlivých skladeb musím upozornit na hitovou náladovku In the Heart of Her Own Magic Field (takový nenápadný lamač srdcí s nedostižnou Aleenou Gibson). Nejdelší, sedmnáctiminutový kus Electric Power Water Notes, ve kterém to bravurními nápady a keltskou atmosférou doslova praská. Dynamickou pocitovku The Words Are Like Leaves, Flower-Kingovského jha totálně zbavenou Arcs of Sound, nebo severským folklórem dosti šmrncnutou The Seven Oceans of Our Mind.

Kaipa se s odchodem Roine Stolta převlékla do nového a ještě slušivějšího kabátce, který jí sedne jako ulitý a posluchač má (alespoň na této nahrávce) jistější pocit, že neposlouchá x tou variaci (i když nesmírně povedenou) na bratry Flower Kings. Za sebe volám hurá.

» ostatní recenze alba Kaipa - In The Wake Of Evolution
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Galahad - Battle Scars

Galahad / Battle Scars (2012)

john l | 4 stars | 11.09.2019

Před týdnem jsem si pořídil do sbírky další album od Galahad. Měl jsem ho už natestované z YT společně s Beyond The Realms Of Euphoria. To však tak povedené není. Že by drobky z nahrávání Battle Scars? Jednička je výborná. Kluci se s tím moc nepářou, celek zní vyváženě a živelně. Jde o moderní progmetalovou desku s výraznou melodikou a libozvučnými refrény.

Titulka je celkem oby, ale skladby Singularity, Bitter And Twisted, Suspended Animation a přesvědčivá Beyond The Barbed Wire se povedli. Nejlepší je instrumentální Reach For The Sun, která jakoby pomalu pootevírá okna do temného neprobádaného vesmíru. Zpěvák Stuart Nicholson na albu podává naprosto strhující výkon. Jeho styl frázování a vyumělkované melodické refrény desku drží pohromadě.

Při poslechu desky jsem přemýšlel, kam Galahad zařadit. Nejblíž určitě k Threshold. Podobně nabroušené kytary, podobně velkolepé refrény...........Threshold.

» ostatní recenze alba Galahad - Battle Scars
» popis a diskografie skupiny Galahad

Pink Floyd - The Endless River

Pink Floyd / The Endless River (2014)

verjan2 | 1 stars | 10.09.2019

Jak ohodnotit album, které vzniklo jaksi z potřeby ukojit touhu fanoušků a vydělat přitom balík peněz? Velmi těžko, pokud bych chtěl vyzdvihnout jeho kvalitu, velmi lehko, pokud bych ho chtěl odsoudit. Bohužel, u tohoto počinu to bude spíš ta druhá část. Nemůžu se zbavit dojmu, že kvantita zde poráží kvalitu na plné čáře. Endless River je vlastně odpad vzniklý při sessions k albu The Division Bell. Zřejmě to nebyl materiál vhodný ani k výplni desky a patrně se s ním nepočítalo ani do budoucna, jelikož dny PF se pomalu ale jistě sčítaly. Přesto byl ale uložen do šuplíku, co kdyby. O 20 let později byl šuplík otevřen, obsah oprášen a doplněn o další artefakty, protože se blížilo výročí. Pokud by to zamýšleli jako bonusový disk k super edici The Division Bell, proč ne, byl by to téměř dokonalý doprovodný materiál, ale jako samostatné řadové album ani omylem. Pokud to bylo vše jen kvůli penězům, tak se to znovu nepovedlo. A pokud bylo hlavní cílem ukojit touhy fanoušků, klidně to mohli vydat v rámci výše zmíněné edice. Jako řadovka to prostě nefunguje.
Mám Floydy rád, ale tohle se fakt nepovedlo.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Endless River
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Moore, Gary - Blues for greeny

Moore, Gary / Blues for greeny (1995)

horyna | 3 stars | 10.09.2019

Tak tohle album se mi doma válí jen z toho důvodu, že bylo zařazeno v kompletu pěti Moorových nahrávek, který jsem si kdysi dávno pořizoval především z důvodu velmi příznivé ceny. Soubor obsahuje dvě desky rockové (trochu nesmyslně vynechává tu prostřední (ale jelikož je na Wild Frontier použit automatický bubeník kteréhož nesnáším, vůbec mi to nevadí), dvě desky bluesové (z naprosto vrcholného Garyho období 90-92) a právě tuto fošnu předělů jeho dávných vzorů Fleetwood Mac.

Stovky let jsem jí nemohl přijít na chuť. V pravidelných periodách tato rotovala v mém přehrávači a pokaždé se stejným výsledkem. Fůůůůj. Nuda! Opruz. Uspávárna. Přebluesovatělá bluesárna zahrabaná v minulosti, která nemá se s vrcholnými živočišnými deskami Garyho, či Joe Bonamassy nemůže absolutně poměřovat. Přesně takové přívlastky jsem na ni pokaždé imaginárně nalepil a jelikož patřila ke kompletu mou obdivovaných Mooreho desek, její zneškodnění/prodej/vyhazov jsem řešit nepotřeboval.

Ale v muzice se nemá nikdy říkat nikdy. Tak dobře někdy ano. Třeba v případech, o kterých posluchač na tuty ví, že podobnou muziku už nechce v životě nikdy slyšet. Těžko se nechá čtyřicátník znovu strhnout k tomu, aby po dvaceti letech zase objevil kouzlo- pchá, tak to je značně nadnesené, řekněme raději znovupodlehl něčemu, co jej kdysi bavilo. V životě už nebudu a nechci slyšet nějaký thrash metal, death, black, nu-metal, nebo moderní ohavnosti typu řekněme Fear Factory, či Korn (nic proti nikomu). Tohle prostě NE!!! Z muziky ve které se místo zpěvu řve, bleje, chrochtá a vzývá zlo, se mi dělá šoufl. Způsob hry bubeníků kulometčíků, kteří do toho padesát minut řežou ve stejném tempu jako když se zasekne samopal, mi dnes připadá směšný a absurdní. To není muzika, to je hluk, říkavali o takové ne-hudbě naši otcové a já dnes jako odrostlej fotřík jim musím dát zapravdu.

Ale to jsem malinko odbočil, chtěl jsem říci, že není hudba jako hudba. Že i ta, která se vám deset let nelíbí, vám může jednoho dne učarovat. Ale musí to být hudba melodická, poslouchatelná a měla by dokázat něco emočně zdělit. A právě v této oblasti byl Gary Moore král. Způsobem hry na svůj nástroj a svým niterným přednesem dokázal diváka velmi přesvědčivě obohatit a přenést do jeho srdce zážitky nemalých hodnot. V pětadevadesátém vzdal hold Peterovi Greenovi a přepracoval jedenáctku jeho skladeb. A i když ne všechny se mi dnes ještě stále nezamlouvají tak, jak bych si představoval, kouzlo této desky jsem zdá se konečně objevil. Nepůjdu položku po položce, to už tu svědomitě a nenapodobitelně vytvořil Petr. Pro mne je důležité, že si tuto desku dokáži konečně pustit bez toho, abych měl zkřivený úsměv ve tváři z něčeho, co mě pořád tak strašně nebaví. A to se zatraceně počítá.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - Blues for greeny
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary

Focus - Moving Waves

Focus / Moving Waves (1971)

EasyRocker | 5 stars | 09.09.2019

Nevěřím, že by nějaký matador právě na Progboardu tuhle partu neznal. Druhé album z roku 1971 je už klasikou inteligentní hudby. Roubuje se tu převážně instrumentální rock s hudbou renesanční, moderní klasikou, a taky špetkou jazzu a vše korunuje vokální šílenství.

Pokud pochybujete, že pod těmi nadýchanými obaly pánům kamsi zmizel rázný rock, z omylu vás vyvede hned úvodní Hocus Pocus. Hardrockový adrenalinový úprk s nezaměnitelnými hrdelními a varhanními orgiemi Thijse van Leera, Jan Akkerman pak v závěsu nažhaví strunné uhle. Le Clochard (Bread) - akustická klasická studie. Genialita může tryskat i z dvou minut, to mi věřte. Janis je opět v režii vrchního kapelníka mr. Leera - spojení jeho mellotronu, varhan a dechových nástrojů přivolává ducha přímo hackettovského. No dá se nepodlehnout? Titulní skladba pokračuje v křehkých odstínech a atmosférách. Mistrně se propojují Akkermanovy akustiky s pianem, varhany a naléhavým hlasem. Dalším kouskem, který ducha Genesis jasně přivolá, je předposlední čtyřminutovka Focus 2. Van Leer je komplexní varhaník nebývalého formátu, jeho řádění tu a tam jemně přizvukují strunné doteky. Ze šestnácti dílů tohle rembrandtovsko-rubensovské plátno dovrší Eruption. Emersonovské orgie, kytarou dokreslené lahodné linky, masité hammondové nájezdy, útočící z elitně sehrané rytmiky. Emerson u mě zrovna neboduje, tady je ale příklad, kdy se zkrotilo nástrojové běsnění ve prospěch báječných melodických momentů. Důkazem je finále po 15. minutě, zahájené dechy a stupňované do chaotického běsu pomalu jak Eufónia a křehkou overturou. A pak že mi hammondovka nemůže sednout.

Pokud holdujete varhannímu art rocku staré školy s dokonalou nadstavbou a suverénním podáním, nemůžou vás Focus zklamat. Naopak, jejich šíp míří rovnou na střed. Fošna, na kterou může být země tulipánů právem hrdá. A není od těchto pánů jediná.

» ostatní recenze alba Focus - Moving Waves
» popis a diskografie skupiny Focus

Fear Factory - Soul of a New Machine

Fear Factory / Soul of a New Machine (1992)

jirka 7200 | 2 stars | 09.09.2019

Ne tomto albu Fear Factory teprve hledají svou tvář. V některých skladbách je již rozpoznatelný budoucí a charakteristický vzorec jejich písní. Zde je však jejich verze death metalu silně infikována industriálně metalovými Godflesh, nebo tehdy deathgrindovými Napalm Death.

Album jsem nikdy nevlastnil, nicméně i po náhodném poslechu u mne zůstala v chřípí předtucha velkých věcí následných .. Na nahrávkách z roku 2002 s názvem Concrete, které je vlastně nultá deska Fear Factory, na tomto albu a na následujícím Demanufacture je krásně slyšet, jak neuvěřitelným způsobem se během pěti let kapela ve svém výrazu posunula. Jistě i za velkého přičinění producenta Colina Richardsona.

» ostatní recenze alba Fear Factory - Soul of a New Machine
» popis a diskografie skupiny Fear Factory

Canned Heat - Hallelujah

Canned Heat / Hallelujah (1969)

horyna | 4 stars | 09.09.2019

Petr Gratias v místním profilu Canned Heat přirovnává kapelu k těm největším ikonám americké psychedelické a post-psychedelické scény, jakými byli Doors, Iron Butterfly nebo Grateful Dead. I když mám osobně s C. H. jen malé zkušenosti a vlastním pouze zlomek jejich studiové produkce, dle kvalit především této kolekce musím souhlasit a směle ji vedle těch největších ikon žánrů zařadit.

Konglomerát boogie, blues a psychedelie s jakým Canned Heat na scénu vyrukovali, se jim pečlivě podařilo zúročit na svém majstrštyku Hallelujah.

Místní skladby mají šťávu a slušný energetický odpich. Drsný šmirglák Boba Hitea v protikladu k dívčímu, vysoko položenému zpěvu Alana Wilsona dávají písním vysoký punc originality. Často slyšíte brnkat piáno, bzučet harmoniku, nebo směle drnčet kytary. Ve výsledku jde o velice poctivou a od srdce hranou muziku. Malá výjimka a naprostá ujetina je skladba číslo čtyři-Sic 'em Pigs, ve které vřeštivé prasečí zvuky a kvílivě skřípající kytara vytvářejí skutečně bizarní zvukový lomoz.

Pro milovníky Doors, Ten Years After a vůbec všechny bluesmany a oblíbence boogie, jsou Canned Heat s jejich Hallelujah výbornou alternativou k doplnění domácí sbírky cd či lp.

» ostatní recenze alba Canned Heat - Hallelujah
» popis a diskografie skupiny Canned Heat

McLaughlin, John - Floating Point

McLaughlin, John / Floating Point (2008)

stargazer | 5 stars | 08.09.2019

Albem Floating Point John McLaughlin nastartoval období tzv. 4té Dimenze. Až na malá odbočení s Chickem Coreou a Carlosem Santanou a pár hostování, se jeho tvorba pohybuje od roku 2007 v konstantním duchu. Toto album bylo nahráno v Indii. A vliv této země se promítl na nahrávku. FP je dynamická fusion jazzu, rocku a indických prvků. Bicí Ranjita Barota /mistr na polyrytmy/ je doplněna perkusemi, celé to má obrovskou štávu, bassman Hadrien Feraut /hrál s Johnem na předešlém albu Industrial Zen/ je mladý talent z Francie, který to vše drží pokupě. John hraje střídavě na el. kytaru a kytarový syntetyzer, který zní jako kdyby mistr hrál na klávesy. Na desce hraje několik hostů, převážně z Indie. Elektrický sitar, soprano sax, bamboo flétna, slide kytara, mandolina a vokál, to vše jednotlivě dochucuje toto album.

Floating Point byl nahrán v roce 2007 a i dnes tato deska zní neskutečně dobře. Pro mě se jedná o nadčasové dílo a proto dávám pět ježatejch.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Floating Point
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Dream Theater / Distance Over Time

john l
Tu stagnaci Dream Theater pozoruju přesně deset let. Začalo to ještě s Portnoyem a jeho odchod...

Eloy / Colours

john l
Dobře. Díky za info. Začnu se pohybovat kolem let 1976.

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12910 recenzí
2196 skupin
177705 příspěvků ve fóru
2665 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000