Články
Som encyklopedista, nekecám alebo ako na Progboarde netvoriť multiplicity
Pri tvorbe profilov na progboarde sa, ako už tradične, každý aktivista (zázrak, že ešte sú) snaží vychádzať zo svojich zvykov. Vo výsledku je to chaos, nie, že by ohrozoval život, mravy alebo hoci duševné zdravie, ale neškodilo by, keby sa dbalo aspoň na nejaké elementárne systémové prvky. To, že jeden neuznáva koncertné albumy a nepridá ich ani za nič, druhý by mal rád všetky albumy jedného interpreta pekne pokope, nech už sa kapely, v ktorých pôsobil, volali... » celý článek(24 komentářů)
Neakademický úvod do progresívneho rocku
Písať o škatuľkách (schválne nepíšem o „škatuľách“, chlipníci!) v rockovej hudbe je ošemetné. Hranice nie sú na mapách, subjektivita objektivistov ich rozlepuje, strihá, člení a spája, ako sa jej zachce, nuž, nedá sa vyhovieť každému. No a čo.Hneď z „fleku“ si ujasnime, že reč bude o rockovej hudbe, takže pokusy o dokazovanie, akáže to progresívna hudba bola v praveku, staroveku, stredoveku i časti novoveku, nemajú šancu.... » celý článek
(10 komentářů)
Naposledy přidané recenze
Yes / Relayer
| 16.05.2012
Album Relayer vyšlo tak trochu ve stínu předchozích studiových nahrávek. Skvostné Close to the Edge fanoušky řádně namlsalo, jenže pak mistři artrocku vydali asi nejrozporuplnější desku v diskografii Yes - Tales From Topographic Oceans. V té době album kritici i posluchači nepřijali úplně nadšeně a tak se čekalo, s čím dalším kapela vyrukuje. Mně se předchozí deska líbila, takže po personální výměně za hradbou kláves jsem přijímal Relayer s velkými obavami. Jak naivní jsem byl, když jsem si myslel, že substituce pro mě do té doby modly Ricka Wakemana za Patricka Moraze se na albu výrazně podepíše. Podepsala, ale v tom nejlepším slova smyslu a dvě yesácká alba z konce sedmdesátých let budiž tím nejlepším důkazem.. Moraz (mimochodem i autor filmové hudby, například v béčkovém thrilleru Otčím z roku 1987 - tam mě vážně zaujala, jinak bych si ten film nepamatoval) se své role zhostil se ctí, odehrál pravděpodobně přesně to, co od něj zbytek členů očekával. Někdy je zkrátka méně více..
The Gates Of Delirium - jedna z nejkrásnějších skladeb v historii artrockové hudby. Mohla by sloužit jako výukový materiál. Stavit se cestou do studia na vrakovišti a souběžně s demolicí dvou aut vykonstruovat něco tak nádherné, ukrutné, naprosto se vymykající chápání hudby.. Vše dokonale ladí, pasuje, každý kousek zvuku má jasně dané místo a čas. Takže přesně podle plánu přichází pasáž Soon a teď budu hodně troufalý, když napíšu: Možná nejhranější kousek při rozloučení se světem všech těch nejoddanějších fanoušků Yes..
Sound Chaser - a přichází další "chaos" podávaný v ještě propracovanější podobě než během úvodního opusu. Zase jen zdánlivý, protože souhra nástrojů je až mrazivá. Větší prostor dostává Howe, jeho typické kudrlinky, mazlení s kytarou a následně se k němu s "mazlením" přidají všichni.. Velmi nabitá skladba!
To Be Over - vyvrcholení alba v podobě krásných "překvapivě" melodicky uspořádaných tónů. Nejvíc opět perlí kytary. Moraz je nádherně podbarvuje, chybí pro Yes často typické soupeření Howea s Wakemanem, vše je krom jednoho úseku (omlouvám se, ale poslouchám LP, takže čas neurčím) podřízeno pouze vokálům a strunám. A že se povedlo.. O tom svědčí dokonale vystupňovaný závěr skladby. Mimochodem pro mě asi nejkrásnější, jaký jsem dosud slyšel.
Album je skutečně na první poslech málo stravitelné. Přiléhavě to níže popsal Antony. Rovněž si dokáži představit fanoušky, kteří si v roce 1974 přinesli domů vinyl, pustili první stranu, zasedli do křesla a pak asi nevěřícně lapali po dechu, načež přemýšleli, co s tou deskou dál.. Vynikající dílo! I podle mě již nepřekonané. Proto bych dal více hvězd a těch pět si ponechám na další jejich počiny. Yes jsou naštěstí neuvěřitelně přizpůsobivá kapela..
Všech pět možných hvězd a doporučení každému bedlivě poslechnout.
» ostatní recenze alba Yes - Relayer
» popis a diskografie skupiny Yes
KISS / Unmasked
| 16.05.2012
V roce 1980 vyrazili KISS na trh s novým albem nazvaným Unmasked. Tuto desku jsem delší dobu přehlížel. Ani vlatně nevím přesně proč. Nedávno jsem si ji pustil a jenom jsem si broukal v rytmu těchto fajn písniček. Fakt je, že album trochu pokulhává za posledně vydanými deskami jako Destroyer nebo Love Gun. Kromě jedné písničky se na ní žádný mega hit nenachází. To však rozhodně neznamená, že se jedná o špatnou desku. Prvním songem je chytlavá Is That You, která vše dobře načíná. Obzvláště si libuju při "pištivé" pasáži před refrénem. Ta je opravdu skělá. Za úvodní písní následuje to nejlepší, co tato deska nabízí. Krásná balada Shandi z dílny Paula Stanleyho. Výborná pomalá písnička, kterou naprosto zbožňuju. Další písní, kterou bych vyzdvyhl je Freyleho Talk To Me. Osobně opět příliš neposlouchám, ale uznávám, že to v sobě něco má. Poslední kus z toho nejlepšího je dle mého názoru skladba Easy As It Seems, velmi melodická písnička s jednoduchým refrénem.
Unmasked se nese v duchu, které nastolilo Dynasty. Album je velmi melodické a více měkčí. KISS se v této době nenacházeli příliš v optimání pohodě. Peter Criss už byl v podstatě jednou nohou pryč z kapely a záznam na desku musel odehrát studiový bubeník. Od názvu alba jde odvodit, že možná už v této době skupina přemýšlela o odložení svých černo-bílých masek. Jakoby nevěděla, co dál. Vypráví se, že Paul ani Gene tuto desku nemají moc v oblibě a písničky pro koncerty z ní prakticky nevybírají. Možná je to všechno zapříčiněno tímto špatným obdobím, které KISS na začátku 80. let zasáhlo.
» ostatní recenze alba KISS - Unmasked
» popis a diskografie skupiny KISS
Who, The / Tommy
| 16.05.2012
Projekt Tommy od britských The Who patří mezi nejvýznamnější koncepční projekty šedesátých let a podle mého soudu se jedná o jejich vrcholné dílo jejich poměrně bohaté albové produkce. Není možné ho v plejádě hudebních žní své doby na britské scéně minout, protože si zaslouží opravdu mimořádnou pozornost.
Z pohledu historie se jedná o druhý projekt, který byl s mírnou nadsázkou označen jako „rocková opera“. Prvenství má skupina Pretty Things s jejich S.F. Sorrow (1968). Tento počin ale bohužel nedoznal takového věhlasu a uznání jako Tommy, třebaže autor Pete Townshend inspiraci od Pretty Things přiznává.
Na Tommy jsem poprvé narazil v Divadle hudby, kde v r. 1971 byl projekt představen poslechově orientovaným nadšencům zahraniční rockové hudby a musím přiznat, že jsem jím byl od prvního okamžiku zcela ohromen. Samozřejmě, že jsem na album nedosáhl hned a tak mi trvalo řadu let, než album dorazilo do mé sbírky.
Bude to možná trochu „plnotučnější“ recenze, ale 24 skladeb na albu nemohu minout zjednodušenými pohledy, ale i tak se budu snažit být „stručný“…..
OVERTURE – hymnický úvod jako při operních postupech s patřičným patosem a výrazným rytmickým podílem, včetně fanfárových dechů a klavíru. Melodická koncepce je velmi dobře vymyšlená a staví na hutnosti základního kamene téhle virtuální stavby. A už přicházejí i snivé vokály a zase zde máme rytmické proměny s přehledným a čitelným harmonickým vrstvením a také hammondky, které spojují rytmy a melodiku a nechybí zde i lesní roh (!), který vyvolává dojem lovecké štvanice. Úžasně lehká a elastická pravá ruka pro kytarové doprovody na akustický nástroj a do tématu vstupuje hlas zpěváka Rogera Daltreyho. Akustické proměny kytary jsou famózní v rychlých rozlamovaných akordech, tak jako v odstřelovaných doprovodech – kytarista Pete Townshend je prostě formát!
IT´S A BOY – volně se přechází do další skladby – naříkavý hlas Daltreyho doprovází patetický sbor a skladbě volně přechází v další….
1921 – hlas zní naléhavě, skoro naříkavě a je podepřen zajímavými akordickými a melodickými kombinacemi. Ve hře je klavír, kytara, důrazná baskytara a kreativní bicí. Ve vokálních partech se prolíná Daltrey a Townshend s ostatními. V mezihře je doprovod umírněný a nevýbojný a velmi stylový…
AMAZING JOURNEY – výtečně pojednaný vokální part a prolínaní hudebních prvků má v sobě názvuky psychedelických obrazců. Bubeník Keith Moon potvrzuje svoje mimořádné hráčské schopnosti. Brzy se vypracoval v šedesátých letech mezi špičku a jeho kulometné přechody a přesné úhozy ho charakterizovaly už tehdy a navíc jako jeden z prvních používal v Británii na velké bubny (kopáky), což v té době nebylo úplně běžné…Muzikantské pojetí jako spojnice v tématu je velmi dobře připraveno a není zde nic ponecháno náhodě a komplexně drží cela struktura pohromadě….
SPARKS – tak tady jsme se dostali na psychedelickou půdu, do které útočí razantní melodicko rytmická složka. Townshend nepoužívá kytaru k sólistickým exhibicím jako Clapton, Lee, Beck nebo Page, přesto je jeho styl unikátní a inspirující svou proměnlivostí a využívání všech možností kytarového pojetí. Do hudby vstupuje výrazný dramatický okamžik, který je stupňovaný v dynamických odstínech a akcentacích jednotlivých nástrojů. Vyjádřit napětí v hudbě se dá různými způsoby, i tenhle recept je velmi účinný
EYESIGHT TO THE BLIND (THE HAWKER) – autorem této skladby je legendární bluesman Sonny Boy Williamson. The Who skladbu totálně přearanžovali. Výtečné prokreslování dramatického postupu téměř podle symfonického postupu – nechybějí sbory a výtečný průrazný hlas Daltreyho a důrazné rytmické proměny. Baskytara Johna Entwistla patřila na britských ostrovech mezi nejzajímavější a skutečný hudebník dokázal objevit jedinečné kvality tohoto černovlasého vousáče. Bude nás o tom ostatně přesvědčovat na celém dvojalbu. Ale to už přecházíme do další skladby….
CHRISTMAS – výrazná melodická struktura a hudební pojetí, které se přibližuje k rapsódii. Dá se říci, že takoví Queen možná právě zde hledali inspiraci, jak se vyrovnat s podobný m typem kompozice a začlenit toto pojetí do své hudby. Jako v divadelním dramatu se postupuje i v tomhle hudebním pojetí a máme tu pověstný vokální útvar: See me, feel me… který je pro The Who tak nezaměnitelně typický. Interpretace a hudební doprovod výrazně graduje a máme tu velmi výrazný skladebný útvar s velmi silným zázemím….
COUSIN KEVIN – The Who jsou v hudebním pojetí svrchovaně britští bez jakéhokoliv amerického nánosu, tady se přesto nemohu vyhnout mínění, že ve sborech přicházela mírná inspirace od amerických Beach Boys, kteří tehdy byli vícehlasou vokální normou. Někdo zde možná ještě ucítí Association, ale nechce se do toho zamotávat (aby o mě ještě i dnes Townshend nerozbil svou kytaru!). Skladba je ovšem výsostná po všech stránkách, podporovaná důležitými harmonickými a dynamickými postupy. Vokálně jedna z nejnáročnějších skladeb na dvojalbu. Napsal ji John Enwistle….
THE ACID QUEEN – razance melodického nástupu a kulometných přechodů bicích a jemné odstíny interpretace jsou opravdu famózní. Vylíčit „kyselinovou královnu“ se zde děje opravdu velmi přesvědčivě. Pamatuji si, že tuhle skladbu nazpívala i Tina Turner a vůbec ne špatně. Vedle kytarového potenciálu a rytmiky, zde vnímám i drobný podíl elektrického piana, které si podává melodické proměny s kytarou za gradujícího napětí, které strhává jako proud široké řeky. Strhující je ovšem i rocková přímočarost hned v prvním plánu….
UNDERTURE – nádherné akustické kytary (myslím, že jedna bude dvanáctistrunná) a výtečná basová struktura s šustěním činelů přináší další dramatické téma, které je podmiňováno údery do tympánů, orchestrace ve velkém formátu a nejsou k ní zapotřebí ani smyčce ani dechové sekce. Dramatické, pulsující nadupané neuvěřitelným dynamickým nábojem a vyjadřovacími prostředky. Když vstoupí opětně symfonické prvky do rocku, vypadá to asi následovně. Opravdu famózní téma po všech stránkách. Cítím silné vnitřní vibrace od začátku až do konce. Smysl pro detail i komplexní sevřenost interpretace. Myslím, že tohle zní hodně nadčasově a ani po třiačtyřiceti letech nemám pocit, že by zde něco vyčpělo a zarchaičtělo. Desetiminutová kompozice je nejdelším příspěvkem na projektu. Prostě paráda a předzvěst artrocku, jehož pojmenování přišlo až se sedmdesátými léty….
DO YOU THINK IT´S ALRIGHT? – po hutné instrumentální kompozici přichází rozezpívané téma výtečných sborů.
FIDDLE ABOUT – Entwistle používá u baskytary fuze, což má originální zvuk přibližující se trombonu. Tady je ovšem aranžmá sborů ryze anglické – chrámové podle dávných tradic a nemá s hochy z pláží west-coastu nic společného. Velmi osobité a velmi přesně nazpívané s ohledem na rytmické postupy.
PINBALL WIZARD – přiznám se bez mučení, že tuhle skladbu mám na albu velmi rád a obecně od kapely ji považuji za jednu z nejtypičtějších pro The Who – taková minivlajková loď kapely…. Fantastická akustická kytara s jedinečnými rytmickým potenciálem, podporované elektrickým backgroundem a strhující vokál. A máme tady vymyšlený opět jedinečný riff. Dramatický sestup harmonie a její náhlý vzestup je prostě nenapodobitelně famózní. Prolínání Dalteryho a Townshenda ve zpívaných postupech a doplněno sbory je opravdu velmi strhujícím okamžikem. Napětí mnou probíhá snad v každém nervu mého těla. Zásah do černého…
THERE´S A DOCTOR – v téhle skladbě se vracejí v postupech tak trochu zpět k předešlým pojetím na albech před Tommy – sdělné v duchu šedesátých let…..
GO TO THE MIRROR! – Motiv See me, feel me…. se nám sem opět vrací do další vystavěné silné písně s důrazným rytmickým podílem a je zde zpět klavír a komplexní hudební doprovod za aktivní podpory zpívané složky. Prolínání zoufalství a naděje a výborné hudební postupy dělají z téhle skladby další velmi typickou a známou skladbu kapely obecně. Tohle už není jenom „nová další píseň“... Tohle je prostě styl!
TOMMY CAN YOU HEAR ME? – legátové akordy akustické kytary a uvolněný elastický zpěv a k tomu dobře preparované tóny baskytary, zatímco bicí lehce šustí… tohle je aranžmá spojovacího článku mezi skladbami. Bez hudebního dramatu, i když přísně intimním dramatem pro chlapce Tommyho, který přestal komunikovat….
SMASH THE MIRROR – zrychlená část další skladby, s dravějším základem nemá dlouhý formát a přesto je důležitým okamžikem na albu. Rozbíjení zrcadla má další mnohovýznamový smysl pro chlapce Tommyho a jeho neustále útočící okolí. Téma je výmluvně zakončeno řinkotem skla rozbíjeného zrcadla s tajemným dozvukem v prostoru…
SENSATION – další melodická skladba, ve které mě zaujaly zajímavé rozklady akordů kytarové hry, kdy se střídají akustické a elektrické tóny v zajímavě rozlamovaných akordických proměnách. Rytmika opět šlape jako přesně seřízený stroj pod instrumentací a vokální stavbou. Celé ztvárnění je v podstatě postaveno na opačných emocionálních vyzněních. Zatímco obsah textu písně je varovný s dramatickým podtónem, interpretace naproti tomu zní jako optimistická melodie, třebaže se v různých obrazech dějí psychologicky řečeno téměř hrůzné věci
MIRACLE CURE – tento krátký motiv jakoby opět v pozdějších letech inspiroval Queen. The Who byli první a Queen druzí…. Ovšem kdo se seznámil nejprve s Mercuryho partou, těžko uvěří, že by „nějací“ The Who mohli být už pár let před nimi na totožné vokální platformě…..
SALLY SIMPSON – zatímco u některých skladeb na albu můžeme mít dojem, že se hudební struktura dostává na „závažnější“ komponistickou platformu, u některých naopak máme dojem, že se jedná o tradiční pojetí přehledné melodické písničky. Tohle platí třeba pro tuto skladbu – Townshend zde navíc dohrál zajímavé klavírní party, které píseň osvěžují. The Who a to je velmi sympatické, zjevně neměli umělecký záměr vytvořit nějaké avantgardní hudební dílo v instrumentaci a nijak nezastírají, že tradiční písňová forma jim nezůstane cizí…
I´M FREE – výraznější rytmická skladba opět klasická svým model pojetí pro The Who. Výtečná melodická linka, kde se kytara spojuje s klavírem a přesně seřízená rytmika jede v kontrapunktu k melodii. Také harmonická struktura je bohatší. Townshendova akustická kytara má výtečný zcela nerockový sound a přesto se do skladby výtečně hodí. Vokální stavba s vícehlasem odpovídá šedesátým letům. Krátký motiv nám připomene famózní Pinball Wizard a za chvíli jsme u konce….
WELCOME – krásně rozbrnkaná dvanáctistrunná kytara s šestistrunnou a jemný Daltreyho hlas má v sobě harmonickou rozevřenou a přesto jakýsi pocit smutku, který se nedá přeslechnout. Skladba zní téměř folkově a nebýt tlumené rytmiky v pozadí, asi bychom tomu totálně uvěřili. Cválavý rytmus přináší i nový hudební podnět, kde se do instrumentace dostává i foukací harmonika. Ve skladbě je ale stále hodně kreativních proměn, než abychom snad ustrnuli na nějakém opakovaném motivu melancholie. Hudební doprovod střídá rytmus a nálady, až je ukončen mocným zrychleným doprovodem kytary a klavíru a tento motiv se opakuje…
TOMMY´S HOLIDAY CAMP – předposlední skladbu si napsal Keith Moon. Ve hře jsou hammondky a varhany Farfisa, které zde vytvářejí téměř dokonalý obraz venkovské pouti s rozvernou instrumentální vložkou. Opět lze tento příspěvek vnímat jako náladotvornou hudební skicu…
WE´RE NOT GONNA TAKE IT – závěr celého projektu je v rytmicky bohatším modelu a melodicky rozšířeném pojetí, kde se potkávají výtečné vokály s kulometnými bubenickými přechody a zajímavými akcenty. Nosným pilířem je ovšem refrén, který s úderným refrénem přinášejí další klasický model podle receptu skupiny na úspěch. Ve finále nechybí už potřetí See me, feel me… Epilog celého díla ovšem má svoje vyvrcholení, které se ujímá vlády nad celou skladbou a tvoří tak zásadní motiv. Opakované téma výborné vokální struktury a gradující hudební téma se zvýrazněnými hammondkami. Podle dobových zvyklostí se téma opakuje a opakuje až do fade-outu, aby bylo docíleno co nejhlubšího účinku. Krásná tečka za celým dvojalbem!
Byl to velký skok po předešlých dvou studiových albech k takovému hudebnímu útvaru, jako je Tommy. Skupina The Who začínala jako rebelantská hudební parta Teddy boys, která vstřebávala rock and roll, blues a psychedelické vlny a pracovala do té doby s krátkými písňovými formáty – o to větší překvapení skupina připravila svým příznivcům širokým tematickým projektem závažného obsahu.
Hodně dlouho platilo, že The Who jsou „nejlepší koncertní skupinou“ na britských ostrovech. Jejich energetický náboj, smysl pro výrazné melodické skladby, navíc výtečně proaranžované a zahrané, zkrátka neměly chybu. Album je pro mě zásadním hudebním sdělením rockové historie a nelze mu dát jiný počet hvězdiček než pět!
» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The
Lucifer's Friend / Sneak Me In
| 16.05.2012
Držím v ruce původní LP kapely,jmenující se Sneak Me In.Obrat o 360 stupňů a ještě kousek.Tady je to už téměř disco-pop-hard-rock.Všech osm kousků melodické tancovatelné věci-hity.Rychlejší,pomalejší.Ale album je poskládáno jako od člověka znalého tehdejších diskoték,dá se pustit celé najednou,aniž by se jednotlivé skladby tloukly.Má šmrnc a švih.Je kvalitně nazvučeno-odsejpá.
Změna na postu zpěváka-Mike Starrs (Colosseum II)tomu nijak nevadí.
Tancovat na Lucifer's Friend? Ano,tehdy ano.
Zvlášť,když jede Foxy Lady!
» ostatní recenze alba Lucifer's Friend - Sneak Me In
» popis a diskografie skupiny Lucifer's Friend
Lucifer's Friend / Mind Exploding
| 16.05.2012
Album,kde kapela končí s jazzrockovým obdobím.Napříště to bude pop-hard rock a vůbec ne špatný.Na burze se na mě usmálo štěstí v r.80,kupuji novou,zapečeťenou a voňavou desku,společně i Sneak Me In.Za 500 Kčs.
Pocitové album.
Spousty hostujících muzikantů.
Skladba první-cítím naléhavost věcí příštích...
Sladba druhá-slyším James Last-a.
Skladba třetí-doteky středně rychlého cajdáku.
Skladba čtvrtá-není to jen beztvaré melodické bloumání,pěkná basa,kus hard-rocku.
Skladba pátá-Lawton perlí,hudba se ztrácí ve stereotypu.
Skladba šestá-šťavnatý jazzrock,nádherná práce.
Skladba sedmá-jak žena před očekáváním,vyhrávky a dechberoucí refrén s Lawtonem ve vrcholné formě...
» ostatní recenze alba Lucifer's Friend - Mind Exploding
» popis a diskografie skupiny Lucifer's Friend
Frampton, Peter / Frampton's Camel
| 15.05.2012
Uplynulo necelých devět měsíců od vydání debutu, když v červnu 1973 vypustil Peter Frampton do světa svou druhou sólovou desku. Ke spolupráci si kromě osvědčených souputníků Carilla s Willsem přizval také klávesistu Micka Gallaghera (ex-The Animals, později spolupracoval např. s Clash), bubeník Kellie se po neshodách s Framptonem rozhodl vrátit ke Spooky Tooth a jeho místo zaujal John Siomos.
Úvod Frampton´s Camel obstarává parádní hitovka I Got My Eyes on You. Gallagherovy klávesy krásně obohatily výsledný zvuk, tady se nedá téměř nic vytknout. All Night Long je typická framptonovka - ze sladce melancholických slok se tu vyloupne zpěvný, na elektrické kytaře vystavěný refrén. Vzdušné okamžiky z předchozí desky dává vzpomenout křehká skladba Lines On My Face s kralujícím Gallagherovým elektrickým pianem. V následné pomalejší písni Which Way the Wind Blows už toho cukrování ale začíná být příliš, takže jako další kus Frampton háže do placu o poznání živější materiál. I Believe sem pasuje výborně a vůbec nevadí, že se jedná o jedinou neautorskou věc na desce (Frampton si ji vypůjčil z repertoáru Stevie Wondera). Pan šéf svou verzi oproti Wonderovu ploužáku poněkud vytvrdil a na konci si i řádně protáhl prsty při výbušném kytarovém sólu. White Sugar má také ten správný rock´n´rollový tah na bránu, tak se mi Frampton líbí. Další dvě střednětempé skladby Don't Fade Away a Just The Time Of Year už bohužel na nejlepší kousky alba svou kvalitou ztrácejí - zvláště ve druhé jmenované se Frampton pohybuje mírou patosu dost na hraně. Závěr desky je ovšem famózní - v kompozici Do You Feel Like We Do Frampton získal skladbu, s níž od vydání Frampton´s Camel pravidelně gradují jeho koncerty, a také svůj první sólový hit (ač tuto skladbu opravdu proslavilo až využití talking boxu právě v koncertní verzi na Frampton Comes Alive!).
Přes všechnu chválu, kterou jsem tu obsah desky zahrnul, zůstal Framptonův debut dle mého názoru svým následovníkem nepřekonán. Jemné melancholické náladovky, na kterých bylo vystavěno Wind Of Change, zde již nepůsobí takovou silou. Naopak spojení Framptona s elektrickou kytarou funguje stále na výbornou, i když možná právě na této desce lze objevit první náznaky Framptonova pokukování po hitových žebříčcích. Album hodnotím velmi dobrými třemi hvězdičkami, v mistrově diskografii jej mám zařazené jako lehký nadprůměr.
» ostatní recenze alba Frampton, Peter - Frampton's Camel
» popis a diskografie skupiny Frampton, Peter
Golden Earring / On The Double
| 15.05.2012
O 2LP On The Double (budoucích) významých hardrockerů mohu směle mluvit jako o typickém přerodovém albu. A to v tom smyslu, že ukazuje kapelu jakoby na konci jedné cesty, která se větví do několika dalších, ale muzikanti se ještě úplně nerozhodli, kterým směrem se dát. Možná i proto zde zkouší více možností, ale rock nakonec přece jen vítězí (zvláště na příštích deskách).
A tak jsou na tomto dost rozamnitém albu slyšet ponejvíce svižné beatové dozvuky končících let šedesátých: "Goodbye Mama", "Just A Little Bit Of Peace In My Heart" (trochu pompy se smyčci a výraznými žesti), "The Sad Story Of Sam Stone" (s foukací harmonikou), "Time Is A Book", "I'm A Running", "Mitch Mover".
Dále tu najdeme akustické klidné kousky "The Grand Piano", "Judy", "High In The Sky" i dylanovsky pojatou "Murdock 9-6182". Je tu i čistě popová "I Sing My Song" nebo bublegumová "Pam Pam Poope Poope Loux".
No a vedle nich se vybarvuje už dozrávající rockové ovoce, které Golden Earring zdobilo v první polovině další dekády: "Hurry, Hurry, Hurry", "Backbiting Baby", "God Bless The Day", balady "Angelina" a "Remember My Friend", a především původní verze výborné "Song Of A Devil's Servant" (mladší verze této písně je na následujícím LP Eight Miles High).
On The Double svou cílenou pestrostí (která rozhodně neukazuje na nějaké přešlapování na místě), odkazuje na o rok starší Bílé album od The Beatles. Najdeme zde řadu opravdu dobrých skladeb, a protože rovné tři hvězdy je z mého pohledu málo, přidám ve svém hodnocení ještě půl a zaokrouhlím nahoru.
» ostatní recenze alba Golden Earring - On The Double
» popis a diskografie skupiny Golden Earring
Gong / Gazeuse (Pierre Moerlen's Gong)
| 15.05.2012
Poté, co jsem si jako správný gurmán "zgustl" na lahůdce jménem SHAMAL, musel jsem se plný dojmů zákonitě vrhnout na album následující. Nepředpokládal jsem sice, že by mě deska GAZEUSE chytla hned na první poslech (tak jako její předchůdkyně), ale rozhodně jsem očekával mistrovskou fusion. A přesně té se mi také dostalo.
Výše zmiňovaná alba se opravdu dost podobají a rozdíly bych těžko hledal, což je jen dobře.
Jak už jsem psal minule, přesně tahle poloha mi sedí. Výborné instrumentální výkony, nápaditost a ohromná energie, která prýští z každého songu, mě při každém poslechu přikovají do křesla. Holt fusion… :)
Mezi mé nejoblíbenější skladby patří hned úvodní EXPRESSO a potom ráznější ESNURIA. Hlavně druhá jmenovaná stojí za to (zase ten saxík :) ).
Jsem rád, že jsem se dostal k této kapele a mohu jí tak dále objevovat. Pět hvězd je naprosto jasných!
» ostatní recenze alba Gong - Gazeuse (Pierre Moerlen's Gong)
» popis a diskografie skupiny Gong
Blood, Sweat & Tears / New City
| 15.05.2012
Album New City od amerických Blood Sweat And Tears jsem poprvé objevil u svého tchána – jazzového trumpetisty, který třebaže vyrůstal na swingu a big-bandech obecně, téhle americké kapele hodně fandil a v době když byl v zahraničním angažmá, tak si desku koupil ve Švédsku.
Protože jsem dobře znal první čtyři alba Blood Sweat And Tears a pak jsem se díky záplavě jiné hudby od nich nějak odpojil, nebyl pro mě problém se na ně zase nějak napojit – samozřejmě se zvědavostí, jak hrají a znějí v polovině sedmdesátých let. Album se mě tehdy velmi zalíbilo, ale pak jsem ho ztratilo ze zřetele a nikdo v mé okolí ho nevlastnil. Teď po letech – díky kamarádovi – se pro mě opět objevilo a znovu si vychutnávám jeho obsah a budu se snažit pohlednout pod pokličku virtuálního hrnce, v němž se vaří skladby pro album New City…
Už jen letmým pohledem jsem zjistil, že v kapele nezůstala hlava na hlavě a že zde vlastně zbyl jenom bubeník Bobby Colomby a vynikající zpěvák David Clayton-Thomas, který se po krátké sólové dráze zase vrátil do řad pořádně přestavěné kapely. Ano, byl zde ještě Dave Bargeron, kterého si pamatuji ze čtvrtého alba a saxofonista Bill Tillman. Mezi dalšími jmény mě zaujal Tony Klatka – který působil v Tower Of Power….
RIDE CAPTAIN RIDE – řízný úvod v řádně odpíchnuté skladbě, kde dusá pořádná rytmika Bobbyho Colombyho a zajímavá baskytara Rona McClura, dechy šlapou na plný plyn a taky zde vnímán kytarový podíl švédského hráče Georga Wadeniuse. Elektrická kytara v Blood Swseat And Tears nehrála nikdy až tak zásadní roli, ale tady ji slyším zcela zřetelně. Samozřejmě je tady vynikající David Clayton-Thomas. Zpívá s velkým nasazením a dravostí jako např. Chris Farlowe. Larry Willis hraje výtečné jazzové sólo na elektrické piano Fender-Rhodes a zůstává zachován rockový drive, třebaže nevystupuje do popředí a Joe Georgianni sem vkládá řádné trumpetové švihy. Je to blue-eyed-soul po americku se vším všudy s říznou interpretací. Skladbu nazpívala stejně přesvědčivě i královna britského blues a soulu – Maggie Bell. Nedělá mi problém si představit, že by si tihle dva střihli společný duet – určitě by jim to spolu slušelo!
LIFE – další skladba je easy listening funk. Pulsující rytmika drží základy skladby, do které vstupují dechy, ale také talk-box a jemný wah wah pedál a z pozadí slyším i clavinet. Zůstávají zachovány i nástupy a chorus saxofonů, trubky, trombonu a jsou doplněné sborovým zpěvem, který se spojuje s frontmanem Claytonem-Thomasem. Možná ty dechy nemají takový říz a nápor jako Chicago, ale pořád je zde ten základní poznávací znak Blood Sweat And Tears zachován….
NO SHOW – třetí skladba zní melancholicky dlouhými tóny saxofonu, flétny a třebaže má skladba výtečné aranžmá. Rytmika je zde hodně krotký, stejně jako basové tóny se mi nějak v jinak čitelné instrumentaci ztrácí. Wadenius přichází s kytarovým vstupem a pojednou skladba získá dravější podobu. Vypilovaný riff předešlé líné atmosféře dodá pořádnou porci vitaminové bomby a hudba zní najednou sevřeněji a energičtěji. Prolínání jazzových a rockových témat má svou míru a tak neklouzáme do nějakého akademismu, ale stále se zde odehrávají těkající a živelné hráčské proměny. Elektrciká kytara si střihne se saxofonem unisono a už zde zůstane zakotvena. Bicí nástroje se sice nepouští do divokých běsnění, ale breaky jsou sice krátké, ale strhující.
I WAS A WITNESS TO A WAR – David Clayton-Thomas dostane příležitost v následující jazzové baladě. Jeho hlas má sice dravost, ale tady můžeme posoudit, že i on je schopen zpívat písňovou produkci, kterou rozjemňují v pozadí smyčce. Wadenius vloží pár kytarových ornamentu a Willis perlí na elektrické piano. Tohle je americká podoba umírněné hudby s jazzovým názvukem, ale třebaže má jak říká už samotný název závažné téma, přesto by mohla být nasazena do širokých vln amerických rádií pro většinové publikum. Ale jako standardní pop-music bych tuto skladbu neoznačil. Není podbízivá, šlágrová a prvoplánová. Má v sobě jakési nepojmenovatelné mystérium, které buď posluchač ucítí nebo ne. Taková podvečerní atmosféra nad pina colada a dlouhé západy slunce… by mohly tvořit background atmosféře písně…..
ONE ROOM COUNTRY SHACK – tak tohle je přesně blues podle mých představ. Ryzí, syrově přesvědčivé a černošské – třebaže ho zpívá běloch. Skladba je od Ala Koopera a slide-kytara je jako od Micka Taylora. Krásně líné a ležérní s pokuřujícím samotářským interpretem, který sedí na zápraží svého dřevěného domu někde v Louisianě a dívá se na holé kukuřičné pole a v hlavě má smutek a samotu. Výtečný model hudby, třebaže zcela neočekávaný!
APPLAUSE – smyčce a klavírní téma a Clayton-Thomas zpívá opět v melancholickém rozpoložení ducha. Giorgianni hraje téma téměř bachovské a pak se skrze intrády a klasické trumpetové téma mění téma s nejasného začátku do zrychleného tématu, kde si podává ruku rhythm and blues, jazz a soul. Trumpetové party jsou velice pečlivě zahrány a zaranžovány a konečně více švihu. Elektrická kytara je poháněna talk-boxem a vytváří odvážné zvukové téma, které se drásavě vkládá do tématu. Tohle je ovšem sólo jak má být. Podpírané dechovou sekcí a klavírem a zdivočelé rytmiky. Proměna zcela nečekaná. Hraje se zde s nasazením a jsem trochu zklamán, že do hry vstupují smyčce a mění celou strukturu do tématu nějakého soundtracku. Hudba zmizí a najednou je tu sám Clayton-Thomas a zpívá vroucně, se zaujetím, ale zároveň s porcí smutku, který je odezvou zpěváka, který ztratil úspěch a uznání publika a bojuje s pocitem marnosti. Další proměna a hudební doprovod ožije do téměř rozverného tvaru, kdy si člověk představí good time dvacátých let, kdy chlapi chodili v bílém a ženské měli na hlavě čelenku s peřím…..
YESTERDAY´S MUSIC – další skladba má v sobě opět soulovou přesvědčivost, třebaže produkce je více písničková. Skladba má silný melodický základ, na kterém se dá stavět a jeho téma se dá zdobit sólovými vstupy nástrojů, včetně prostoru pro strhující projev. Také tuto skladbu nazpívala Maggie Bell a dokázala ji vkusně interpretovat. Clayton-Thomas to ovšem (přestože je původem Kanaďan) dělá s americkou erudicí a sebejistotou projevu. Takhle se dělá hudba podle amerického způsobu. Je strhující a přesvědčivá…..
NAKED MAN – mozartovský úvod Eine Kleine Nacht Music nemůžete nepoznat. Tohle je ovšem parodie a dá se to rozeznat ve způsobu podání a aranžmá. Je tam ten vídeňský sound dechovkového typu, ale tako cembalo, bicí jsou stylově pochodové, stejně jako připojené sbory. Dostat na album New City humor bylo záměrem, který se zdařil. Zpívané pasáže mají nadsázku a rozvernost jako z jarmarků a pouliční hudby, která se střídá s dvorskou hudbou na zámcích. Myslím, že američtí hudebníci tady docela zdařile navázali na evropské tradice a ještě se při tom můžeme smát…..
GOT TO GET YOU INTO MY LIFE – tohle je skladba od Beatles, kterou Blood Sweat And Tears přepracovali a nutno podotknout, že tahle coververze je velmi zdařilá. Rockový základ zde zůstává, stejně jako atmosféra dechového tíomatu a pulsující rytmiky. David Clayton-Thomas zpívá velmi lehce a přitom s výrazným rockovým timbrem. Akcenty rytmiky jsou dravé, stejně jako vstupy elektrické kytary, úderného klavíru a jazzové baskytary a posléze swingujících bicích. Sbory dodávají soulovou prohloubenost a Clayton-Thomas výtečně pracuje s hlasem ve frázích. Opravdu výtečné….
TAKIN´ IN HOME – závěrečné shrnutí představuje skladba, kde můžeme zaregistrovat dravý Bargeronův saxofon a Tillmanův baryton saxofon. Instrumentální podíl skladby je vynikající, třebaže rytmický doprovod mi zde přijde málo sevřený a hutný. Necelé dvě minuty je ale málo na nějaké další rozbory….
Jak už jsem napsal – Blood Sweat And Tears zůstali čitelní, především díky strhujícímu výkonu Davida Claytona-Thomase, ale samotné instrumentace se mi na albu zdají s odstupem let přece jenom vlažnější a málo řízné a odhodlané. Neplatí to plošně pro celé album, ale takové momenty jsem na albu přece jenom zaznamenal. Nevím, jestli je to jenom změnami na hráčských postech, anebo tím, že kapela se zvolna vyčerpává. Z toho důvodu nemohu nabídnout plný počet hvězdiček, ale čtyři dát mohu i po letech (kvůli respektu ke slavné značce), jinak bych bez skrupulí nebyl daleko od toho udělit jim tři.
» ostatní recenze alba Blood, Sweat & Tears - New City
» popis a diskografie skupiny Blood, Sweat & Tears
Soft Machine / Third
| 14.05.2012
Uf, tak tohle album mi ale dalo zabrat...
Mohu říct, že jsem se k jeho pochopení propracovával opravdu hodně dlouho a to jsem dost otrlý jedinec :)
Souhlasím, že je to velice odvážný počin na špičkové muzikantské úrovni, ne všechny polohy mi ale sedí. Třeba úvodní varhanní "pazvuky" v jinak perfektní skladbě FACELIFT mi moc neříkají a při prvním poslechu jsem byl trochu rozpačitý. Ani například první (zpěvná) polovina třetí skladby MOON IN JUNE mě bůhvíjak nenadchla a to zmiňuji pouze ty (pro mě) nejméně povedené momenty.
Je to škoda, protože když do toho kapela šlápla, tak šlo o skvělé instrumentální výkony a je radost je poslouchat. Především časté orgie na dechové nástroje mě dostávají do varu.
Celkově tedy díky těm hluchým momentům (škoda jich) a nízké zvukové kvalitě nahrávek nemohu dát více než čtyři hvězdy (které si ale album plně zaslouží).
» ostatní recenze alba Soft Machine - Third
» popis a diskografie skupiny Soft Machine
Metallica / Ride The Lightning
| 14.05.2012
Ride the Lightning - podle mě nejlepší thrash metalové album a nejlepší album Metalliky. Celé album je krásné a obsahuje rozmanitou strukturu:
Balady - Fade to Black, začátek Fight Fire With Fire
Melodické thrashovky - 2. část Fade to Black, Escape, For Whom The Bell Tolls
Vyplaovačky - Fight Fire With Fire, Trapped Under Ice
Instrumentálku - The Call of Ktulu
Normální trashovka - Ride the Lightning, Creeping Death
No prostě naprosto úžasné album. Také je dobře, že na albu hraje ještě CLIFF BURTON protože poté co si poslechnete For Whom The Bell Tolls nebo The Call of Ktulu pochopíte jak užasný basák to je!
Hodnocení písní:
FIGHT FIRE WITH FIRE - Začíná to velmi melodickým intrem hraným na akustickou kytaru, které se změní v pořádný thrash metal.
RIDE THE LIGHTNING - Úžasná skladba, se skvělým riffem, ale hlavně druhým nejlepším sólem na tomto albu (1. je Fade to Black).
FOR WHOM THE BELL TOLLS - Pro mě nejlepší skladba od Metalliky. Basové intro je naprosto úžasné, fakt boží. Poté začne můj nejoblíbenější metalový riff a ještě úžasný zpěv Jamese Hetfielda. Končí to něčím jako kytarovým sólem doprovázeným Larsovým boucháním.
FADE TO BLACK - Úžasná balada, s nejkrásnějším sólem na světě. Už pouze to intro je opravdu krásné.
TRAPPED UNDER ICE - Skvělá a rychlá skladba s úžasnými riffy a vším.
ESCAPE - Melodičtější skladba, s výborným refrénem a vůbec vším.
CREEPING DEATH - Co říct. Takhle má vypadat thrash metal. Naprosto skvělé. Má to i skvělé sólo. A pokud si poslechnete verzi ze Seattlu (1989) okolo 6. minuty tam fakt výborně Jason zpívá.
THE CALL OF KTULU - Úžasný záver. Naprosto skvělá instrumentálka s výborným basovým výkonem.
» ostatní recenze alba Metallica - Ride The Lightning
» popis a diskografie skupiny Metallica
Guru Guru / Dance Of The Flames
| 14.05.2012
Už polovině sedmdesátých let jsem zaregistroval řadu západoněmeckých skupin (ty východoněmecké kapely jako Die Puhdys, Karat… se mi jevily spíš jako hrůzné), které se poměrně výrazně prodraly na evropskou scénu a mnohé z nich byly i zdatnou konkurencí baště britského progresivního rocku….
Ať už jmenují Tangerine Dream, Ash Ra Tempel, Amon Duul 2, Nektar, Atlantis, Eloy, Klaus Doldinger´s Passport, Cluster, Kraan, Can a díky příznivým okolnostem jsem tak narazil i na Guru Guru. Ten název mě tehdy zněl jaksi africky – etnicky, ale byl jsem upozorněn, že tohle je pořadně drsné rockové trio…
Mani Neumeier – zakladatel a bubeník kapely, také tvůrce různých manifestačních textů byl hlavní frontman a kapela během let měnila sestavu, takže album Dance Of The Flames zastihuje Guru Guru v jiném obsazení, než na počátku své dráhy. A album samotné? Dostalo se do mé sbírky darem jako vzorek jejich tvorby a už v ní zůstalo…
DAGOBERT DUCK´S 100th BIRTHDAY – prapodivně „kokrhání“ v úvodu otevírá prostor syrovému rockovému nástupu. Kvákající elektrická kytara, melodická baskytara a kreativní bubenické postupy se nesou v dravém, ale nikoliv ohlušujícím soundu a do toho vstupuje napůl deklamovaný a napůl zpívaný hlas, který zase naopak nezní příliš drsně, ale v mezí normality, což je ve výrazném protipólu k hudbě. Jinak musím konstatovat, že první co mě napadá, je přítomnost Jimi Hendrix Experience. Bicí Maniho Neumeiera nemají zase až tak příliš daleko k Mitchi Mitchellovi, i když baskytara spíš ve svém vedení funkového modelu je bližší spíš Billy Coxovi a ne Noelu Reddingovi. Instrumentální mezihra je relativně dlouhá a poskytne příležitost ke kytarovému vyjádření Houschangu Nejadepourovi (hodně divné jméno, není-liž pravda!). Rytmika je dobře vybroušená a musím konstatovat, že drží velmi pevně pohromadě. Divoké breaky, kulometné přechody a důrazné údery s kreativními basovými nástupy v rychlém sledu a klesání harmonické struktury do konečného závěru. Úvod zcela podle mého gusta….
THE GIRL FROM HIRSCHHORN – druhá skladba má meditativní charakter v úvodu. Cinkají zde akustické kytary, zpívají ptáčci… ale postupně skladba nabírá na dynamické prokreslenosti. Bicí mají šlapavý rytmus a perkusivní dozvuky, baskytara zde nehraje nějak zvlášť komplikovanou linku a jednoduše tvrdí muziku – může to být ale i elektrický kontrabas (?). A pak už máme co do činění s důrazným rockovým nástupem, kde Nejadepourova kytara společně s wah wah pedálem kouzlí v rychlých tónových výměnách. Guru Guru si potrpí na výraznou instrumentální pozici a protože jejich souhra a muzikantský potenciál to dovolují, neustále stupňují napětí a dokáží držet dlouhou dobu pozornost posluchače (Když na konci r. 1972 začínal pražský Energit, zněl v některých okamžicích hodně podobně, jak dokumentují dobové nahrávky skupiny – Andršt+Padrůněk+Šedivý+Khunt). Rytmická figura zůstává svou hypnotickou přesností neměnná, zato Nejadepour vymění elektrickou kytaru za akustický nástroj a servíruje nám zde vybrnkávané téma, které zní zajímavě a už jsou zde i zpěvy a vrací se elektrická kytara, která se prolíná s akustickýmii tóny a závěr má důrazně patetický tón ve zdůrazňování dynamiky….
THE DAY OF TIMESTOP – pořádně zrychlený rockový riff. Tady se Guru Guru už přibližují jinému hudebnímu pojetí, které bych nazval fusion music po německu. Tady je jazzrocková minulost Neumeiera zcela evidentní a Nejadepour se snaží hrát ve stylu Johna McLaughlina. Technicky dobře vypilované velmi rychlé téma s rychlými kytarovými hady a opakovanými motivy, zdůrazňujícími napětí a stupňování harmonie je také dost mahavishnovské, třebaže cobhamovské rytmy znějí více jazzově a ne rockově. Klobouk dolů před Nejadepourem. Dostal zde příležitost zcela sám rozběhnout kytarová přediva a po krátkém breaku je ve hře elektrický bass Hanse Hartmanna. Ovšem střídání barev a plného kulatého tónů má rockovou dravost a po dalším breaku si zařádí i Neumeier na svou bicí baterii. Technicky vyzrálý hráč, který dociluje nejen kulometnými přechody, ale u perkusivními zvuky téměř dokonalosti. Závěr už ovšem patří cvrlikajícím ptáčkům. Ano, nezdráhám se nazvat tuhle kompozici nářezem!
DANCE OF THE FLAMES – ve fusion asi zůstaneme. Hartmann vymyslel velmi sugestivní basové téma a Neumeier čeří sound strašidelnými zvuky podporovanými elektronikou. „Tanec plamenů“ jako název skladby se mi zdá velmi přiléhavý. Když poslouchám Nejadepourovu kytarovou hru, mám pocit, že přilévá hořlaviny do ohně a jeho kytarové tóny plápolají, žhnou, pálí a ničí…. Šustivé bubenické dozvuky sem vkládají další neklid, ale jinak je skladba v režie baskytary a kytary. Psychdelické zvuky ve zkreslovaných ozvěnách, tajemný šepot a přeznívání neidentifikovatelných zvuků je spojnicí mezi instrumentací až do závěru. Opravdu strhující….
SAMBA DAS ROSAS – Guru Guru ale dokáží překvapit a najednou jsme někde v Latinské Americe. Neumeierovy percussion dusají v rytmu samby a Nejadepour nahrál úderné a svižné party na akustické kytary a elektrický kontrabas doplňuje tohle náladotvorné živočišné muzikantství. Vyzývá k tanci a k uvolnění. Ale není to žádný santanovský model, spíš k brazilskému pojetí elektrického jazzu vynikající zpěvačky Flory Purim. A pak že chladní a studení Němci nejsou schopni vytvářet tak plnokrevně nadupanou a nahuštěnou hudbu plnou emocí a hlasového scatu. Slyším zde i marimbu a wood blocky a všechno je podřízeno těkajícím a zrychleným rytmickým strukturám. Alespoň podle mého cítění – paráda!
RALLULLI – experimentování se rozbíhá. Tady se deklarovaný německý kraut-rock proměňuje spíš v něco, co lze zaslechnout ve world-music, jakoby zde řádil Trilók Gurtu, John McLaughlin a Stanley Clarke. Ale jsme vedle. Tohle jsou hoši z bavorského Mnichova a vstřebali meditační hudbu, kde slyšíme arabské, indické a africké odkazy. Percussion jdou opravdu výtečné a ovládnou zcela pole působnosti. Nikoliv jako Armando Peraza, ale spíš jako Nana Vasconcelos – ale takhle řádí Mani Neumeier. Teď mám zcela jasný pocit, že slyším flétnu, která ovšem není v nástrojovém obsazení zaznamenána, ale bytostně do skladby patří. Kreativní, barevné, pulsující a strhující od začátku do konce….
AT THE JUNCTURE OF LIGHT AND DARK - alternativní prvky hudby sem přinášejí pro změnu zase flamenco. Výtečný zvuk akustických kytar v playbacku. Zajímavé harmonické proměny a plné a jasné tóny v robustním a strhujícím provedení. Mohu prohlásit, že tady se prolíná všechno kvalitní co na akustickou kytaru kdy zaznělo: Page, McLaughlin, DiMeola, De Lucia… Nejadepour je opravdu příkladem eklektického kytarového hráče, který lehce přechází ze stylu do stylu a pořád to má svou tvář. Nezbyvá mi než chválit a obdivovat….
GOD´S ENDLESS LOVE FOR MEN – tady je vliv Mahavishnu Orchestra hodně cítit (kdo by to také z progresivních hudebníků mezi rockem a jazzem takto necítil?!) Neobvyklé stupnice, šíleně divoká jízda na bicí baterii se zapojením všech technických spoností, korunovaná zvukem gongu. Nejadepour zkouší mclaughlinovské postupy a daří se mu, rozlamované akordické proměny v doprovodech a rychlé běhy sice nejsou zcela na roveň McLaughlinovi, ale okamžitě ten vliv poznáte a procítíte. Pro kytaristu je to ovšem těžká noční můra. Rytmika je vypilovaná a stále důrazná a jako nosná zeď bez vibrací drží celou tu kytarovou architekturu vystavěnou hodně vysoko…. Kompoziční strukturu se v závěru zklidňuje, ale nijak neslevuje ze svých nároků…. Par excellence!
Album Dance Of The Flames od Guru Guru mohu jenom doporučit milovníkům fusion music, progrocku a vůbec těm, kteří hledají v hudbě kvalitu, sdělení a instrumentální mistrovství a samozřejmě i hudebníkům, kteří mají vyšší ambice posunout se do horních podlaží toho virtuálního mrakodrapu, kterému se říká hudba…..
Pět hvězdiček!
» ostatní recenze alba Guru Guru - Dance Of The Flames
» popis a diskografie skupiny Guru Guru
Rolling Stones, The / Some Girls
| 13.05.2012
V roce 1977 se v Rolling Stones dělo hodně Mick Jagger rozváděl.s Biancou a Keitha Richardse v Torontu obvinili za převážení drog kde byl trest až na 20 let natvrdo. Naštěstí ho nezavřeli a Rolling Stones odletěli do Paříže kde ve studiích Pathé Marconi nahráli album Some Girls Na toto albu sem narazil nedávno a uchvátilo mě svou punkovou syrovostí přestože typický zvuk RS zůstal.
Album otevírá Miss You další z řady nesmrtelných hitů a která na koncertech rozhodně nesmí chybět. Jagger v tu dobu rád chodil do Studia 54 klubu kam chodili světové celebrity té doby a tam chytil rytmus.Musím tady vyzdvihnou rytmickou sekci Charlieho Wattse a basovou linku Billa Wymana Už když jsem si tu skladbu poprvé poslechl hned se mi vybavily 3 věci New York, disko a noční život Další song When The Whip Comes Down kde Jagger vypráví zpustlé homosexuální fantazie (Yeah, mama and papa told me I was crazy to stay I was gay in New York Which is a fag in L.A.) je nářez se vším všudy kde postupně dochází k závěrečné gradaci . V jednoduchosti je síla a tady na tomto albu se tímto heslem řídily. Just My Imagination (Running Away with Me) je další cover od Tempations který si vytvořily k obrazu svému. Co se týče hudební složky troufám si tvrdit že je to dvojče k předchozí písničce: stejný sled akordů., gradace a závěrečné ukončení ano toto mají Comes Down a Imagination společné. Some Girls jak už název napovídá je o ženských. S touhle skladbou měli stouni problémy kvuli obsahu textu (Black girls just wanna get fucked all night I just don't have that much jam). Zajímavostí je že Keith Richards který sází na přírodní zvuk kytar bez efektu, tady použil kytarový efekt pedál MXR a získal tím nový zvuk. Po další rychlé skladbě Lies přichází Far Away Eyes pomalá country skladba se Ronnie Wood chopil slide kytary a Mick kláves. I když tu Mick nezpívá ale přímo vypráví příběh, musím říct že mezi Wild Horses a Dead Flowers se určitě neztratí. Respectable další svižný rock n roll kde se nic zvláštního nestane . Ted přichází na řadu Mr. Keith Richards se svoji Before They Make Me Run kde v textu vypráví svoje životní eskapády (drogy zatýkání apod). Sám Richards tvrdí že nahrát tuto skladbu bylo náročné. Další neméně úspěšný singl po Miss You balada Beast of Burden
Kde uslyšíte prolínání dvou kytar typický zvuk RS tady musím vyzdvihnout solo Ronnieho Wooda i když je mírně utlumeno vyniká do ztracena a vynikající basovou linkou Billa Wymana . Album končí písní Shattered o životním styl v New Yorku v 70 letech. tato skladba naživo vyznívá mnohem lépe hlavně Jaggerovi prezentace.
Some Girls vyšlo v červnu 1978 a v době punkového hnutí mělo obrovský úspěch hlavně v USA kde absolvovali menší ale zato velmi úspěšné turné. Minulý rok vyšlo na DVD živák Some Girls Live In Texas 1978 kterou musím vřele doporučit.
Je vidět že se v diskografii Rolling Stones věnuje více pozornosti alba od Beggars Banquet až po Exile. Nemyslím to špatně ale Some Girls i když je to punková deska je právě po Exile další nejlepší nahrávkou v diskografii RS a myslím si že si taky zaslouží pozornost a proto mu dávám 5 hvězdiček
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Some Girls
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Gun / Gun
| 13.05.2012
Britskou skupinu Gun jsem poznal pravděpodobně jako všichni ostatní prostřednictvím veleúspěšného singlu Race With The Devil. Přesto se zdráhám tuhle kapelu označit jako „skupinu jednoho hitu“, jak jí to občas předhazují hudební historici, protože po nich zůstala jenom dvě alba.
Pravděpodobně podle vzoru věhlasných Jimi Hendrix Experience a Cream se rozhodli bratři Adrian a Paul Gurvitzovi společně s Louisem Farrellem postavit kapelu, ze které byl tuším předtím odejit klávesový hráč a aby to bylo stylovější, tak si jméno Gurvitz (které znělo moc hebrejsky) změnili na efektnější Curtis. Předobraz Gun byla skupina The Knacks - nemýlím-li se...
Pamatuji si, jak se nějaký čas vedly spory, jestli opravdu jméno Curtis a Gurvitz je identické a jestli se nejedná o chybu v textu, případně o nějaká jiná jména. Dnes už jsou tyto pochybnosti narovnány.
Protože zde byla dostatečná míra talentu, pracovitosti, odhodlání a samozřejmě i nezbytného štěstí, skupina v Londýně odstartovala svou kariéru.
Byla to doba, kdy se v hudbě hojně prolínala psychedelie, blues a rock začal být stále tvrdší a tvrdší a právě do těchto ingrediencí se Gun dokázali strefit….
Protože většinu legendárních „návratů“ mám rád, proto také padla volba obstarat si album do své sbírky.
RACE WITH THE DEVIL – patetický úvod jako při nějaké avantgardní opeře a pak už tu máme správně dusající bicí Louise Farrella a dunivou pulsující baskytaru Paula Curtise a svižnou přiostřenou elektrickou kytaru jeho bratra Adriana Curtise. Výjimečně dobře vypilovaný rockový riff, který má dravost, strhuje jako horský vodopád do bezedné hlubiny. V mezihře se ovšem ozývá šílený chechot „ďábla“ a je sem přimixována i orchestrace, která naplňuje dobou představu homogenního hudebního útvaru. Adrian Curtis se nenaučil jenom opakující se schéma, ze kterého skladba vychází, ale dokáže výtečně propálit i další téma rychlými kytarovými běhy. Prostě rock jako zvon!
THE SAD SAGA OF THE BOY AND THE BEE – patosu se nezbavíme. Mocné dechy a dunivý sound rozvířených bicích a baskytarové potemnělé tóny se přitlumenými sbory z backgroundu přinášejí mocné téma. O to větší překvapení nastává, když se další téma promění v podstatě v melodickou písničku s rytmizovanou rozverností, doplněné dokonce i smyčci, kterou opět mocné tutti mění na monstrózní hybrid. Závěr opět patří mocnému tématu z prologu. Celé to na mě působí mírně muzikálovým dojmem, kdy se povyšuje prosté srozumitelné melodické zpívání na „umělecký tvar“. Nechci samozřejmě ironizovat, ale je to pokus vyrovnat se s prvky nějakého vyššího poslání. Smyčcové „symfonické“ svištění a violoncellové přiznávky znějí bytelně a hymnicky, závěr ovšem patří kytarovému fadeoutu…
RUPERT´S TRAVELS – orchestrace se na album dostala jako součást plánu. Další skladba je instrumentální. Kytarista Adrian Curtis se vyrovnává s aranžmá smyčců v duchu přibližující názvuky španělského flamenka. Celý dojem budí představu nějakého soundtracku pro velké téma na plátně. Třeba do westernu anebo do nějakého dramatu od Juana Antonia Bardema. Napětí dané nejen harmoniemi, ale i akustickými kytarami má ovšem svou přitažlivost, vyvolává různé kontemplace a to bylo pravděpodobně cíleným záměrem….
YELLOW CAB MAN – bicí s baskytarovou vzbuzují dojem šlapajícího parního stroje závratnou rychlostí, nad kterou se vznáší lidský hlas a kvílívá proměnlivě rychlá elektrická kytara, která vyšívá klikaté obrazce. Skladba má zajímavé aranžmá a je zde kladen důraz na kompoziční propracovanost. Jakoby si trio ovědomovalo, že i přes svoje nesporné kvality a invenci je limitováno svými možnostmi a proto přizvalo na album smyčce a místy i dechy, aby se docílilo sevřeného rockového útvaru s vyššími uměleckými ambicemi. Píseň v podstatě pojednává o taxikářovi, což umocňuje pulsující instrumentace. Otázkou zůstává, jak asi tyto skladby mohly vypadat na koncertním pódiu zbavené přimixovaných aranžmá, hrané s syrovém triu. Přestože Adrian Curtis není ani Jimi Hendrix a Eric Clapton, hraje zcela jinak, přesto jeho výrazný hráčský podíl nijak nepopírám
IT WON´T BE LONG (HEARTBEAT) – třebaže název tomu napovídá, s The Beatles skladba nemá nic společného. Divoké běsnění na bicí nástroje v jednom hutném tvaru s s baskytarou a elektrickou kytarou, s přerušovaným signálem přivolává dravé téma. Bicí dusají a kytara objíždí střednědobé téma, za kterým se ozývají lidské hlasy a a psychedelická ozvěna ve sborech. Kupodivu se píseň nějak výrazněji nepřiostřuje, do vzrušeného oddychování vstupují opět smyčce, které hrají unisono s rockovým základem. V něčem si je skladba podobná s tvorbou Arthura Browna, třebaže zde nejsou démonické hammondky. Zato zde duní rytmika jako o život – pracující jako bušení lidského srdce do výrazného zpomalení a konečného zamumlání….
SUNSHINE – orchestrace je opět v akci a nad ní se vznáší Curtisova elektrická kytara. Paul a Adrian zpívají společně, také sbory a objevuje se zde i kánon a nezní to vůbec špatně. Nějaký instrumentální průlom se pořad ale nekoná a možná se témata začínají mírně připomínat. Je to ale stále pořád velmi poslouchatelný materiál. Oslava slunce získává hymnický charakter a Adrian Curtis nás opět zahrne kytarovou exhibicí se stejnou barvou zkreslení. Nepoužívá ani wah wah pedál, ani feed back, ale stále je zde pořádné porce rocku, která má svou podmanivost. Zpozadí zmíněná orchestrace a smyčcové těleso nás přivádějí někam do hájemství slavného muzikálu Hair a to nejen názvem, ale i pojetím…
RAT RACE – teď ovšem přichází změna. Máme zde klavír, těžký sborový background a smyčcové stěny. Zpívaný hlas má baladickou naříkavost a hutně znějící violoncella přinášejí další těžké a velké téma, kde se rocková podstata tria ztrácí. Není to špatné, ale mám pocit, že tuhle skladbu by mohlo nahrát i více jiných skupin než jenom Gun. Je to napůl výtky a napůl konstatování. Máme zde další „běh“ (tentokrát krysí běh), ale doprovod zní v rytmech zpomaleně a nebýt občasných důrazných akcentů, tak i těžkopádně a vlny smyčců s klavírem se vzájemně přelévají jako na mořském břehu…
TAKE OFF – zvláštní snůška důrazných slov v úvodu a pak přichází něco jako hudební horror. Kvílivá kytara a drsný rytmický nástup v rychlém dunění bicích a baskytary s připojenými psychedelicky znějícími hlasy a sbory, které se přelévají ve stereu zprava doleva a naopak. Ve sborech The Gun znějí jako Moody Blues, ale hudba je pochopitelně někde jinde. Jsme zase na ryčné rockové platformě, kdy šumí činely, duní basy a plápolají kytarové plameny. Gun se zde vyrovnávají s psychedelií velmi slušně (místy až raně pinkfloydovsky), rytmika je ovšem zběsilejší a útočnější. Vidím modrou páru, blikající světla a promítané černobílé diapozitivy a všichni se chtějí vznést někam výš, výš, výš a ještě výš…… Farrell nám předvede, že i on patří do kategorie sólující bubeníků a svými breaky a vířivými činely v ducha Gingera Bakera, Mitche Mitchella a Keithe Moona zaďáblí, zatímco už do hry vstupují kytarové imprese Adriana Curtise a basové dunění jeho bratra Paula. Sborové zpěvy se hlásí o svoje slovo jako při tajemném rituálu a agresivní rockové výpady střídá vzestupné harmonizování smyčců všechno se děje v neustále rychlém a v závěru i orchestrálně patetickém duchu nekonečného závěru vrcholícím fortissimo a psychedelickým přezníváním kytary….
Mám pocit, že na skupinu Gun se nějak obecně zapomnělo. Třebaže jejich alba vyšla v reedici, připomínají se jenom pamětníkům a další generace, pokud nejsou orientovány na historii britské rockové scény o téhle kapele nebudou mít ponětí. Myslím, že je to škoda…
Jenom doufám, že satanisté neměli a nemají „zájem“ vtáhnout kvůli jediné skladbě do svého ranku i Gun –bylo by to směšné… (třebaže pestrý výtvarný motiv na obalu od startujícího Rogera Deana tomu napovídá…)stejně tak jako Al DiMeola se svou skladbou Race With The Devil On The Spanish Highway by mezi nimi vypadal asi nepatřičně, tohle už je ale trochu jiný level…
Možná bych mohl připomenout, že i u nás výtečný hit Race With The Devil dráždil a lákal některé naše kytaristy jak z amatérské, tak i z profesionální scény.
Kytarista ostravské skupiny Flamingo (Marie Rottrová) Jan Hasník, tuhle skladbu jako instrumentálku nahrál a viděl jsem ho kdysi dávno v televizi, jak to předváděl. Také kytarista Jiří Mareš z pražské undergroundové skupiny Extempore (Jeroným Neduha a Mikoláš Chadima…) tuhle skladbu dokázal výtečně zahrát na koncertech.
O tom se pravděpodobně Gun asi nikdy nedozvěděli (!?). Svědčí to ovšem o tom, že se tady podařilo natočit výtečný melodický riff, který si získal patřičnou inspirativní pozornost. Já myslím, že i ostatní hudební materiál na albu není špatný a místy i zajímavý a tak ty čtyři hvězdičky albu udělím.
» ostatní recenze alba Gun - Gun
» popis a diskografie skupiny Gun
Golden Earring / Eight Miles High
| 13.05.2012
Keďže k tvorbe skupiny Golden Earring som sa dostal kedysi veľmi dávno a kúpa vybraných titulov prebehla nedávno, je pre mňa ešte stále každý jeden album predmetom bádania. Eight miles high je z roku 1969 a hlbšie do minulosti som sa zatiaľ v prípade tejto holandskej kapely neodvážil. Nič to, tuhľa je päť skladieb:
Desivá atmosféra obostiera úvodný kúsok albumu, ktorým je dobovo kyselinová skladba Landing. Flauta si ticho zafučí v intre k Song of a devil's servant, čo je ďalšia psychedelicky nepokojná záležitosť orientovaná na akustický prejav. Pravda iba do polovice, kedy sa blues rockovo rozbehne. Gitarový hard rock sa prevtelil do One huge road. Že sme stále v 60. rokoch, dokazuje prespievaný refrén. Najstrašidelnejšie pôsobí skladba Everyday's torture. Viem si predstaviť, že som zavretý niekde v katakombách bližšie neurčenej cirkvi, ktorá v mene lásky využíva celú škálu bohumilých nástrojov na postupnú demontáž ľudského tela. Je to však predovšetkým balada o láske, pravda, ak má doom metal takýto termín vo svojej príručke. Áno, toto je skladba, ktorá sa môže hrdo zaradiť po bok Black Sabbath na štartovaciu čiaru štýlu, ktorý časom kazil 80. rokom snahu o úplné vymytie mozgov svetovej populácie. Iste, boli aj „zaostalé“ regióny, kde civilizačné stierky nedorazili, nuž tam aspoň dorazili armády a miestnym odstránili mozgy z hlavy takpovediac doslova, ale azda chápete, čo sa snažím naznačiť.
Celú jednu stranu platne si vyhradila titulná cover verzia skladby Eight miles high. Jej dĺžku zabezpečuje hlavne rozvláčne psychedelické onanovanie, nechýba bicie sólo, nikto nie je omilostený od basového sóla, ktoré by pokojne mohlo slúžiť ako playback pre zbíjačku, a celé je to pre mňa niečo ako nekončiaci mejdan. Ale koniec sa samozrejme napokon dostaví.
Veľmi dobrá rocková záležitosť, odporúčam všetkým milovníkom hororovej atmosféry.
» ostatní recenze alba Golden Earring - Eight Miles High
» popis a diskografie skupiny Golden Earring
