Sadist A Perfect Circle Lifesigns The Kooks Innerspace Marino, Frank Kestrel Davis, Miles Socrates Drank The Conium Mr. Bungle

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Orphaned Land - Unsung Prophets and Dead Messiahs

Orphaned Land / Unsung Prophets and Dead Messiahs (2018)

Mr.Black | 5 stars | 16.01.2018

Už dlouho jsem se těšil na novou desku těchto izraelských prog-folk-metalistů a ejhle, album je tu a v plné parádě, תודה לאל (díky Bohu).

První věc, která mne zaujala je obal desky. I tentokrát je plný symbolů, tentokrát mocenských (připomíná koláž z bankovek). Sám zpěvák o něm říká toto: "The cover speaks for itself and it was made as tribute to the way governments design their money."

Hned potom mě překvapily změny v obsazení: z původní kapely zůstal už jen Kobi Farhi a Uri Zelcha. Ovšem v seznamu hostujících hudebníků se objevují veličiny jako Steve Hackett (!!!) či zpěvák Blind Guardian, Hansi Kürsch.

Album se částečně vrací k agresivnější formě projevu a narozdíl od minulého alba tu uslyšíte i deathmetalový growlingový Kobiho vokál. Co se, bohužel, téměř vytratilo, je vokál ženský. Jmenovitě, Shlomit Levi. Škoda.

Co ovšem nechybí, jsou mohutné sbory, výborná rytmika..., ale především charismatické orientální melodie a celková ORIGINALITA!!!

Hned od úvodu Orphaned Land působí přesvědčivě: THE CAVE má vše, o čem tahle kapela je. Má potřebnou dávku agrese, hutnou konstrukci, působivé melodie, sbory... Skvělý začátek. Následuje melodicky-deathmetalový nářez WE DO NOT RESIST a pak se bouřlivé vody na okamžik uklidní v orientálně-prog-metalové věci IN PROPAGANDA, navazující na ještě klidnější ALL KNOWING EYE. Když zavřete oči, odnese vás následující - ryze orientální počin, YEDIDI - daleko na východ až do země Davidovy. První polovina desky končí vygradovanou skladbou CHAINS..., kde vypomáhal kytarový virtuoz Steve Hackett (na jehož novém albu hostuje Kobi Farhi). A opět mohutné chorály, melodie, orient... krása!

V LIKE ORPHEUS hostuje zpěvák Hansi Kürsch. Opět se jedná o monumentální hudební hradbu melodií, rytmů a orientálních motivů. Příliv následuje odliv v klidné POETS..., aby ze opět pomyslné vlny zvedly a burácely v následnujících LEFT BEHIND, MY BROTHER'S KEPPERS a TAKE MY HAND. Předposlední nářez ONLY THE DEAD... představuje posledního hosta, Tomase Lindgrena (At the Gates), který s Kobim soupeří v drsnosti deathmetalového vokálního projevu. Plnohodnotným epilogem alba je THE MANIFEST, který v melodramatickém závěru varuje před tím, že lidstvo svým počínáním neodvratně směřuje do záhuby.

"We feel that this album takes our feelings to a new level of anger, protest and tragedy." Kobi Farhi

Co dodat? Snad jen to, že hodnotím plným počtem a těším se, až tyhle vyzrálé muzikanty zas někdy uvidím naživo.

» ostatní recenze alba Orphaned Land - Unsung Prophets and Dead Messiahs
» popis a diskografie skupiny Orphaned Land

Traffic - When The Eagle Flies

Traffic / When The Eagle Flies (1974)

horyna | 4 stars | 16.01.2018

Je toliko kapel které si přeje posluchač-milovník výrazněji zviditelnit a tak málo času v životě recenzenta, že je prakticky nemožné takové množství vůbec obsáhnout. Další z těch ke kterým cítím dluh z minula, jsou britští experimentátoři na poli progresivního rocku Traffic. Ti všeobecně patří mezi často opomíjené soubory a vedle svých souputníků a teritoriálně blízkých bandů ze sousedství jako jsou graafové, crimsoni, či Family, vyplňují prázdnou elitářskou skulinku.

Byť na svých ranných nahrávkách ze sklonku šedesátých let čerpají z psychedelie, nejpozdější famózní výtvor John Barleycorn Must Die už jasně míří na artrockový piedestal. Kapela pokračuje ve vývoji a nastolený standard drží až do svého skonu v polovině sedmdesátých let. Jejich muzika je postavena na rockých zákldech, pohrává si s jazzem a z povzdálí je patrný i jemný folkový závan.

Poslední nahrávkou z tohoto období je kolekce pojmenovaná When The Eagle Flies, kterou zdobí povedená kresba kapely na pozadí přírodní scenérie s přelétajícím orlem nad jejich hlavami. Vedoucí persona Steve Winwood disponuje charismaticky plastickým vokálním projevem, hraje na kytaru i klávesy. Je hlavním skladatelským tahounem a otcem Traffic. Do svých kompozic vtěluje hravost i naléhavost, vytříbený smysl pro melodie i složitější instrumentální vzorce. Nikam se bezhlavě nežene, písně mají svůj řád a pevně danou strukturu. Nerozlučným parťákem mu je Chris Wood, skvělý hráč na flétnu a saxofon. Jeho decentní sólování uvnitř skladeb propůjčuje kapele punc originality a patří k jejich tvorbě stejně jako ke graafům patří David Jackson. Na starších nahrávkách vyniká umění ghanského perkusionisty slyšícího na jméno Rebop Kwaku Baah. Zde si zahostoval pouze ve dvou skladbách, kterým však dodal výrazný černošský ekvivalent.

Ačkoli deska postrádá nějaký výraznější zápis který by ji dokázal svéhlavěji prosadit, poslouchá se prakticky výborně.



A na závěr dotaz pro všechny:
Celkem by mne zajímalo, kdo se z přítomných pánů Progboardistů ke kapele Traffic aktivně hlásí a v rozlehlém moři výborné muziky ze svého archivu občas vyloví některou z jejich nahrávek.

» ostatní recenze alba Traffic - When The Eagle Flies
» popis a diskografie skupiny Traffic

Family - Family Entertainment

Family / Family Entertainment (1969)

horyna | 5 stars | 15.01.2018

Stačilo mi poslechově zaznamenat první skladbu The Weaver's Answer a věděl jsem, že v případě Family půjde o vysoce zajímavou a konstatní záležitost. A vlastně také návykovou. Album Family Entertainment bylo první které jsem si od kapely obstaral a zkomponovaná hudba na něm kápla přesně do mé noty. Obsahuje všechny poznávací znamení muziky sedmdesátých let která vyhledávám. Je vysoce novátorská, kreativní ve smyslu pro výborné melodie, nápaditá a v jejím středu raší bohatý nástrojový kvas.

Je mi obzvlášť sympatické, když je kapela schopna do svých skladeb napasovat více než jeden vůdčí vokální typ. Pokud jich ve svém středu má víc a ti disponují rozdílnou hlasovou barvou a polohou, jenom tím jejich výsledná práce získává. Větší variabilita a zajímavější odstíny které jednotlivým skladbám pěvecké osobnosti propůjčí, jsou ve výsledném hodnocení na kladné straně.

Roger Chapman svým nakřáplým, raubířsky mužným postojem skladby obrušuje až na dřeň. Naopak civilnější přednes basáka Ricka Grecha stojí v jeho protikladu a písně ve kterých se představuje, kloní album na jemnější stranu. Poměrem 6:3 samozřejmě vede Chapman (je velmi suverénní, občas až extaticky výbušný), ale i on dokáže zavelet k melodice a jeho mocný nástroj se v písních From Past Archives, Dim a Processions rázem promění v něžně sametové představení s opuletní dávkou nostalgie.

Tolik tedy k vokálním divům, které mám s tímto albem spojeny. Další kapitolou je samotný, velice kvalitní písňový základ, na který hoši roubují dokonalá aranžmá saxofonu, foukací harmoniky, piána nebo houslí. Instrumentální ornamentalitou se tak blíží ke skupenství kapel jako King Crimson, či Gentle Giant. Ne, nejsou jim zvlášť podobní a zdaleka nevytváří jejich plagiát, jen dokáží stejně obratně aranžovat a být silně originální.

U Family, potažmo tohoto alba jde i o atmosféru. Často mě svou opravdovostí dokázali odzbrojit a sentiment se kterým tak bohabojně pracují, jako mávnutím kouzelného proutku navrací člověka do dětských let.

Family jsou kapelou určenou milovníkům sedmdesátek, pokud vám jejich diskografie doma ještě chybí, vězte, že máte co doplňovat.

» ostatní recenze alba Family - Family Entertainment
» popis a diskografie skupiny Family

Ocean - Precambrian

Ocean / Precambrian (2007)

Petr87 | 5 stars | 14.01.2018

Upozornění:
Kdo nemá rád v hudbě growling (hrdelní vokál) a všelijaký instrumentální bordel, tak at' se této desce vyhýbá jako syfilis penicilínu...

Němečtí THE OCEAN - no, v současné době už vlastně spíše mezinárodní soubor - jsou v dnešním metalovém světě už nějakou dobu zavedená, prověřená jednotka, která se nebojí ve své hudbě kombinovat směs různých stylů - od bublavého, špinavého sludge metalu s kořeny v hardcorovém chaosu, post-metalu, doom metalu, death metalu, thrash metalu; a bacha, ted' to přijde! - i jazzu, koketování s klasickou hudbou, art rocku...
A to dává dohromady zajímavý progresivní až avantgardní mix, který v jejich podání - i když se to nemusí zdát - drží opravdu pohromadě...; nic nepřebývá, nic nekolísá, vše je v parádním souladu.

Po prvních dvou plnohodnotných deskách "Fluxion" a "Aeolian" - na první se zabývali tématem moří a oceánů (no jak jinak!) a druhá byla věnována přírodním živlům - se na této třetí vrhli do samotné prehistorie naší Země. Však již samotný název "Precambrian" mluví sám za sebe.

První část desky "Hadean/Archaean" nás zavede do nejvzdálenějšího období naší planety, do doby před mnoha miliardami let, kdy byla čerstvě zrozená Země poseta vybuchujícími sopkami, proudy žhavého magmatu, zkrátka bojem různých agresivních živlů, takže klima, kde by nikdo neměl šanci na přežití...
Mno, takže je jasné, že v takovém případě nemůžete očekávat nějakou nebeskou obláčkovou hudbu, ale chaotický bordel se zabahněnými kytarami a ještě zabahněnějšími vokály... Ano, zpěváci - kterých se na tomto albu vystřídá hned několik - v této první části opravdu nezůstávají svým hlasivkám nic dlužni, a výborně doplňují instrumentální složku, kde se míchá sludge s thrash/death metalem, post-metalem a pochopitelně i různými progresivními vyhrávkami...

Chaotická, zabordelená první část se svou ani ne půlhodinovou stopáží ale uteče jako voda, a my se přesuneme do druhé etapy "Proterozoic", kde se již planeta začíná pomalu a jistě ochlazovat, všechno se pomalu ustáluje, zraje, jsou zde první oceány a to znamená, že i první živočichové...
Mno, takže z toho plyne, že i hudba je tady daleko klidnější, přemýšlivější, a i zpěváci občas vyplivnou z huby to bahno, uleví svým hlasivkám a počastují nás čistým zpěvem.
Ano, jsou zde stále nějaké ty náhlé výboje, ovšem není jich už tolik, opravdu ne...
Najdeme zde i výborně propracované, atmosférické vyhrávky - které dají některým možná vzpomenout i na takové švédské maestros OPETH - které jsou velmi často podbarvené klavírem a smyčci; opravdu dokonalý hudební doprovod k rodící se Zemi jak ji známe dnes.

Hmm, když tak nad tím přemýšlím, tak když někteří přeskočíte první ze řetězu utrženou část - která opravdu není pro každé ucho - tak věřím, že ve druhé by jste si mohli i něco najít, co by vás zaujalo...; platí spíše pro posluchače, kteří zrovna moc nemusí tvrdší hudbu, ale například s takovými už výše zmíněnými OPETH nemají větší problémy... a věřím, že se vás pár najde.

Dávám pět hvězd, protože tohle dílo mne opravdu hodně oslovilo.

» ostatní recenze alba Ocean - Precambrian
» popis a diskografie skupiny Ocean

Sadist - Crust

Sadist / Crust (1997)

EasyRocker | 5 stars | 13.01.2018

Tohle památné album bylo u mě prvním kontaktem se Sadist a je tomu už mnoho let. Byla to čelní srážka, na kterou jsem nebyl úplně připraven, a dlouho nechápal, co se na těchto 37 minutách vlastně odehrává. Tyhle hody vyžadovaly mnoho a mnoho poslechů.

Pořádnou ráno do vazu zasazují pánové hned v nekompromisní řežbě Pervesion Lust Orgasm - drsná disharmonie, skřípějící kovová mašinérie, děsivě drsný vokál a ultratemná klávesová linie hlavního principála Tommase. Parní válec, který nezná překážek.

The Path je u mě erbovním zářezem, ilustrujícím dokonale děsivé, ale i geniální Sadist. Nekompromisní kovový vstup, pak ale přichází industriálně zabarvené představení s neskutečnými návaly nástrojů a refrénem, hučícím z pekel. Zhudebněná genialita, úzkost a strach.

Fools and Dolts je divokou tříminutovou jízdou - čelní srážka s elektronikou, chladným technem a industrálním peklem, ke kterému celé tohle album inklinuje více než málo. Neznám desku, dokonaleji spojující krásu a děs.

V první instrumetálce Holy... máte Sadist jako dospělou, vyzrálou progovou kapelu, vychutnávající si s děsivou jistotou svou dominanci nad našimi dušemi. Chladivá, lahodná, ale i bolestivá nálada, inspirovaná fúzí.

Ovariotomy ztělesňuje pekelné choutky této ďábelské desky už názvem. Rozlámané kytarové riffy a parádní hlomoz Andyho bezpražcové basy a dílo zkázy dokonává Trevorův štěrkově drsný vokál, jemné jazzové vsuvky ve druhé půli.

Instinct začínají živočišné, ovšem i živelné Pesovy bicí, zmutované klávesy. Nastupuje temnota, nesená nervní melodií a industriálními stíny. Přechod do famózního refrénu s drtícími vokály je už vyryt v análech kovu.

Album se valí jakoby bez zastavení, bez prostoru pro odpor a poráží vše živé. Neslituje se nad vámi ani Obsession-Compulsion - to, co vytváří zběsilé duo basy a bicích, je snad nemožné. Melodie, vetknutá v ďábelských nájezdech nástrojů, má vynikající a opět jazzem poučenou strukturu.

Druhá a titulní instrumentálka je u mě jen další z řady neuvěřitelných položek na tomhle albu. Chladné klávesové tóny z bezbřehých vesmírných dálav, prázdnota, úzkost, beznaděj se špetkou nejisté naděje na konci.

I Rape You - razantní metalový návrat, slitina hutných melodií kláves a razantní a drsné kytarové podstaty. Opět mistrně a silově vytesaný refrén, za kterým následuje zlom v duchu jazzu s basovými hody a učebnicovým sólem. Zase - vzpomínáte na Spheres?

Vše nejlepší ze svého výborného umění investovali hoši do závěrečného postulátu Christmas Beat. Jemný Tommasův klávesový koberec s pavučinami famózního bezpražce, vokální i kytarové nájezdy až na doraz. Opět báječný nápad na závěr, úvodní motiv "mizí" za dechberoucího progového představení na pozadí do závěru...


Co vlastně ještě dodávat? Čelní srážka jazzových struktur, industriálního zápachu, drtivé matematické brutality a temných atmosfér, šílenství a chaos, které se rodí jednou za léta. Nejlepší důkaz životaschopnosti metalového spektra. Šest čestných bodíků.

» ostatní recenze alba Sadist - Crust
» popis a diskografie skupiny Sadist

Sadist - Tribe

Sadist / Tribe (1996)

EasyRocker | 5 stars | 13.01.2018

Tahle technicko-metalová parta z Itálie mě svým experimentálním kouzlením na kovové základně pokořila už při prvním kontaktu s jejich hudbou prostřednictvím famózní desky Crust. Druhé řadové album patří ke korunovačním klenotům progového žánru.

Exotické rytmické údery a temné Talamancovy klávesové štětce přináší husté metalové entrée v podobě Escogido - názvy i motivy skladeb jsou věnovány kulturám celého světa. Z matematických riffů ale skvěle vyplouvají basové údery a fantastická, fusionově učebnicová sóla.

India, to jsou rytmické hody opět s ovlivněním jazzu, protkané tíživými náladami. Ty jako temný alchymista tvoří Tommaso Talamanca svými klaviaturami. Skloubení extrémního nářezu s orientálním duchovnem.

From Bellatrix to Betelgeuse, jediný vesmírný výlet, patří k mým nej- "sadistickým" skladbám. Temná, chladně mizející instrumentálka, prezentovaná často i na koncertech, má jedinečný melodický a atmosférický tvar.

Překvapivě vikingsky inspirovaná Den Siste Kamp uvozují temné Talamancovy klavírní nájezdy. Tvrdost, ale i osudovost tématu je neodvratná jako příslib Ragnaröku...

Titulní skladba, vzdávající bezděky hold všem kulturám, je opět ukázkou jedinečného Tommasova skladatelského talentu. Propojení temných otisků kláves s parádní prací Chiccovy basy a Pesovy kanonády. Po intimnějším úvodu důkladný, ale ne standardní metalový výplach.

Spiral of Winter Ghosts začíná skutečně hustými riffovými propletenci, pomalu v duchu bratranců z Atheist, Tommasovy klávesy vás ale záhy pozvou do sadistické společnosti. Opět zřetelné vlivy fusion.

The Ninth Wave začíná děsivými nájezdy Tommyho kláves, temnota a neklid se dají krájet, jako blesk přichází Chicco a zběsilý fusionový nájezd. Obdivujete-li šílené atmosféry alba Spheres od Pestilence, jsme tu na
podobné lodi.

Přichází závěr v podobě The Reign of Asmat. Čistě rytmický úvod, temné klávesové krajinomalby a efekty, Zannův drtivý vokál jsou dokonalou technickou esencí této jedinečné kapely. Před půlí melodický zlom s báječnou basou a motiv, který v závěru "zopakují" klávesy a ve fantastickém podání s mořem sól nesou do finále...

Na bonusovém vydání od Beyond Prod. zaujme svébytná verze Wrathchild od Iron Maiden a živý klenot Bellatrix.

Chcete-li okusit zákoutí progresívního metalu a obdivujete-li produkci takových Death, Pestilence, Atheist a Cynic, zkuste objevit tuhle italskou skvadru, poctivě šlapající v jejich stopách. Vynikající skloubení tribální rytmiky, jazzu a metalu prvotřídní kvality. U nás se do podobných končin dostali třeba Pessimist, VUVR nebo Scenery. Plný počet.

» ostatní recenze alba Sadist - Tribe
» popis a diskografie skupiny Sadist

Planet X - MoonBabies

Planet X / MoonBabies (2002)

horyna | 3 stars | 13.01.2018

Jazzové představení Dereka Sheriniana na Dream Theater-ovské desce Falling Into Infinity bylo pro mne impulzem, poslechnout si také produkci jeho kapely Planet X. Především to pak byly bubenické kreace Virgila Donatiho, které jsem měl možnost poprvné zhlédnout při konkurzu na uvolněný post M. Portoye při malinko komediálním výběru nového bubeníka D. T., jež mě vydláždili cestu k planetě x napřímo. Když si vzpomenu co tenkrát Marco Minneman a právě mistr Donati předváděli, lze jen spekulovat, jak by dnes tento stroj na dolary zněl s jejich podporou a třeba i se Sherinianem v zádech.

Virgilův styl je totiž jedinečný, těžko napodobitelný a technicky naprosto precizní. Jeho údery se na vás řítí ze všech stran, dokáže svými figurami často překvapit a každou píseň posunout na vyšší level. Alespoň na této desce tomu tak je. Člověk ho poslouchá rád a rád se nechá jeho hrou strhnout i bavit. Navíc je hlavním skladatelem, vždyť dobrá polovina materiálu pochází právě z jeho pera.

I Tony MacAlpine se blízkne výbornými rytmickými obraty, přidá několik futuristických sól a zajímavých vyhrávek. Občas zní jeho kytara zatraceně tvrdě, ale když už je té hutnosti příliš, dokáže vystřelit nejeden zručný kytarový ornament a hned je zase co poslouchat.
Ale je to především Derek Sherinian kdo určuje vesmírný tok a spaceový náboj vtělený do nitra měsíčního dítěte. Jeho nápaditost a fusion záběr nezná hranic, tempa se mění tak často jak je to jen možné a atmosférické podhoubí se rozpíná napříč celým vesmírem. Není velké množství nahrávek s podobnou atmosférou.

První trojice skladeb vytváří famózní stratovní představení. Kapela se do vás zahryzne jako vyceněné zuby vzteklého buldoka, fusion se rozjíží postupně a Tony rozvěšuje svá sóla na požádání. Virgil i Derek se sotva ukloní a už spouští své ohnivé čáry máry. Druhá The Noble Savage je zajeta v jazzových kolejích asi nejvíce a patří k těm nejlepším. Třetí Ataraxia vykukuje někde zpoza Saturnu a krouží okolo vás jako by si právě střihla několik koleček v blízkosti jeho prstence. První sekundy písně Micronesia diváka opentlí romantickou stužkou, ovšem následuje rychlý rytmický zlom a naše trojka si to pádí na opačnou stranu. Derek lechtá klaviaturu a Virgil obměňuje tempa jako lascivní žena své spodní prádlo. Ať posloucháte Ground Zero, nebo Midnight Bell, stále máte pocit, že okolní svět ovládají pouze počítače nikoli lidé. Vedle tyčících se mrakodrapů jste jako mravenečci a genetické inženýrství odřízlo lidské plémě mimo realitu.

Planet X zní hudbou 22. století, bude tohle jednou skutečnost, nebo je tomu tak už dnes?



» ostatní recenze alba Planet X - MoonBabies
» popis a diskografie skupiny Planet X

Motörhead - Iron Fist

Motörhead / Iron Fist (1982)

jirka 7200 | 5 stars | 12.01.2018


Další z kapel, s kterou bude mít klasický prog rocker problém. Ten, koho děsí sekané riffy a obhroublý zpěv Bona Scotta z AC/DC by se měl anglické trojce Motorhead navždy vyhnout.

Mnohý může namítnout, že je to hudba ještě primitivnější než australští kolegové. Ano a o tom to je. Není to hudba na večerní rozjímání s dvojkou bílého vína.

Je to hudba do klubu a na motorkářská srazy, pivo, cigára a nějakej ten frťan.
Střepy, krev a řádný dělo od nametenýho týpka, kterýmu se vůbec nelíbíš, protože máš triko Yes. Zrychlené boggie, rock ´n roll, hard rock a řádná dávka punk rockového feelingu. To byli Motorhead do alba Ocelová pěst.

V klasická sestavě, dlouhán Lemmy se svým Rickenbackerem, rozčepířenej Phil Taylor a drsňák Eddie Clarke se svou burácející kytarou.

Iron Fist je posledním albem této sestavy Motorhead.
Titulní song, Heart of Stone či I´m the Doctor nebo Sex and Outrage - ať vyberete jakoukoliv, vždy vás smetou špinavé kytarové riffy a drnčící basa podepřená vzteklým bubeníkem. Do toho ochraptělý hlas Lemmyho zapěje :

Temná noc, není nic vidět,
neviditelná ruka přede mnou,
vyděšený k smrti, že je někdo blízko,
vyděšený k pohybu, ale tady zůstat nemůžeš

znáš mě, oko zla,
znáš mě, připrav se na smrt,
znáš mě, polibek uštknutím,
ďáblův stisk, železná pěst !

Ze zběsilého tempa sleví jen hard rockový song Amerika a Loser.

Dne 11.1.2018 byl oznámen skon posledního člena této klasické sestavy.
Lemmy a Phil již svou pozemskou pouť završili, Eddie se k nim nyní připojil.

Kniha Motorhead se uzavřela.

» ostatní recenze alba Motörhead - Iron Fist
» popis a diskografie skupiny Motörhead

Styx - Equinox

Styx / Equinox (1975)

pinkman | 5 stars | 11.01.2018

Pokud mám mladému neználkovi doporučit nějakou desku od Styx, jako první bude nejvěrohodnější vybrat album Equinox. Na dalších nahrávkách, abych byl přesnější v některých skladbách, se Styx opaří komerční omáčkou. Ta se jim na Equinox ještě nestihla navařit a předešlé desky jsou, abych použil znovu kuchařskou terminologii takové nedopečené.
Pětasedmdesátková kolekce je výrazně vyrovnaná. Od houpavé Light up, přes komerční trhák Lorelei, až po inspirativní Mother Dear, ve které si vokální souboje dělí John Curulewski s Dennisem DeYoungem. Sebevědomě silná kapela se vehementně tlačí mezi prog-rockovými mantinely, ale když vystřelí další perlu Lonely Child je jasné, že přesně zaškatulkovat Styx už není možné.
Kapele se daří prozkoumávat celé rozsáhlé spektrum rockových a progových vlivů. Equinox je silné filozofické album, jak stylově, tak lyricky.
Momentální TOP skladba: Born for Adventure

» ostatní recenze alba Styx - Equinox
» popis a diskografie skupiny Styx

Blue Öyster Cult - Curse Of The Hidden Mirror

Blue Öyster Cult / Curse Of The Hidden Mirror (2001)

horyna | 5 stars | 11.01.2018

Americkou kapelu Blue Öyster Cult budu všemožně prosazovat i kdyby na chleba nebylo.
Tuhle památnou větu kdysi pronesl jeden můj známý, který nedal na ústřičky dopustit a byl takovým mým mentorem při seznamování s jejich tvorbou. Syrové začátky souboru pro mne nejsou ničím zvláštní, ale s albem Agents of Fortune je začínám plně akceptovat i já a až na nějaké vyjímky v osmdesátých letech je veskrze zbožňuji. Po Kansas jsou právě BÖC mou druhou nejoblíbenější věkově nejdéle sloužící zaoceánskou partičkou. Ani Styx, či Boston jim nesahají po kotníky.

Originalita si vždy razila cestu jejich muzikou zpříma a barevný kolorit napajcovaný v mnoha skladbách většiny alb je tou nejlepší vizitkou. Jejich bohužel už asi navždy poslední studiový počin Curse Of The Hidden Mirror je dnes více jak dekádu a půl starý a pořekadlo o zkušenosti a kvalitě vyspělých kmetů tu padne jako odrostlejší mimino na nočník.

Všech jedenáct kompozic je slastným hard rockovým balzámem pro otrávené slechy přebujelé moderní hudbou současnosti. BÖC tu ctí své kořeny v plném rozsahu. Rozstřelují jednu lepší melodii vedle druhé, často mění tempa, střídají nálady a podle druhu a atmosféry písně přizpůsobují vokální složku. Jemnější odstín do třetiny skladeb přimíchá Donald Roeser, se zbytkem se popere dominantnější Eric Bloom. Oba jsou úžasní a barevně zcela odlišní. Oba tvoří to gró hudby BÖC. Dnes nebudu posazovat žádnou skladbu nad ty ostatní, své favority bych sice našel, ale zrovna tahle deska je mi milá kompletně tak, jak ji americká pětice ukovala.

Každý máme ve sbírce své oblíbené černé koně. Jedním z hřebců ustájených v té mojí jsou právě Blue Öyster Cult. Sláva jejich jménu.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Curse Of The Hidden Mirror
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult

All Them Witches - Lightning at the Door

All Them Witches / Lightning at the Door (2013)

Voytus | 5 stars | 10.01.2018

"God bless our mother the mountain"

Psychedeličtí bluesrockeři z Nashville se dali dohromady v roce 2012. O jejich debutu Our Mother Electricity jsem již psal, druhé album Lightning at the Door je po všech stránkách ještě lepší (z dosud vydaných čtyř řadových desek pro mě představuje dokonce to nejlepší).

Však se na něj podívejme trochu podrobněji: Úvod alba obstarají zkreslené tóny baskytary a po pár taktech se o slovo přihlásí celá skupina. Písni vévodí pomalý bluesový rytmus, všudypřítomné cákance abstraktního malíře v podobě kytaristy a jemné předivo kláves Fender Rhodes, toliko nástroje zejména jazzrockového. A již je tu kazatel, pronášející smuteční řeč za mrtvého opilého opeřence (Funeral For a Great Drunken Bird). Právě onen kazatelský tón nás bude provázet po většinu alba společně s tajuplnou atmosférou osobitého zvuku skupiny.

Ve druhé skladbě When God Comes Back zpěvák cituje z Miltonova Ztraceného ráje a do frází osamělého vokálu pravidelně vstupuje instrumentální vyhrávka v nejlepších tradicích blues rocku od dob Led Zeppelin.

Marriage of the Coyote Woman se líně převaluje v ospalém rytmu, do něhož zpěvák deklamuje snad nejvydařenější slova celého alba: „I never met a salesman like you before/Lions of the world just ripping us apart“. A pak, že každé správné blues musí začít slovy: „I woke up this morning“, po nichž zpravidla následuje série nejrůznějších tragédií, jaké můžou potkat snad jen bluesmana.

Swallowed By the Sea zpočátku nevybočuje z nastoleného modelu, ovšem při osmiminutové stopáži se může stát cokoli, a tak po chvíli nastoupí hypnotický rytmus, nad kterým celá skupina skutečně čaruje.

V Charles William se dá vystopovat i jednoduchá country linka, je ale důmyslně schována pod hustou psychedelickou mlhou. Mnohokrát opakované „Jesus was my dad/never laid a hand“ se okamžitě zaryje do paměti.

V první polovině alba jsme měli svatbu kojotí ženy, v druhé půli následuje její smrt. Death of Coyote Woman začíná na první poslech lehce zmateným basovým riffem a zpočátku se tváří jako další jam, jenže onen basový motiv je po chvíli přehrán znovu, výrazně pomaleji a tvoří celou kostru této podmanivé skladby, vystavěné sice velmi minimalisticky, ale určitě ne nezajímavě.

Svižná folkařina Romany Dagger je pohanskou slavností, divokým tancem s houslemi (má je na starost klávesista Alan Van Cleave), majícím hudebně blízko spíše k Balkánu, či oblasti Blízkého Východu, než třeba k Apalačským horám.

Závěrečná óda na Matku Horu, Mountain, jen podtrhuje onen mystický odér, prostupující celým albem. Na reedici z roku 2016 nalezneme ještě dvě další skladby: Romany Dagger Remended, která rozvíjí motiv z již zmíněné instrumentálky a jam Surface To Air Whistle.

All Them Witches se na Lightning at the Door pomalu, ale jistě vzdalují svým bluesovým kořenům a vydávají se prozkoumat nová teritoria, jak uslyšíme na dalších deskách.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Lightning at the Door
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Galahad - Seas of Change

Galahad / Seas of Change (2018)

Sajgon3 | 5 stars | 10.01.2018

Včera mi došiel povianočný balíček z Nemecka a v ňom zopár lesklých tanierikov, ktoré poznáme ako CD. No a medzi nimi aj nový GALAHAD. Než prejdem k hodnoteniu, musím poznamenať, že to bude z mojej strany tak trošku prvotina. Predchádzajúci počin - akustické " tichobúrky " ma sprvoti nebrali ale neskôr som bol nimi nadšený a som pevne rozhodnutý mať tento titul v zbierke. No ale ešte ho nemám a predbehla ho táto novinka. Je to možno prvýkrát za posledné 2 roky, čo som si album objednal bez akéhokolvek predošlého vypočutia ( okrem titulov mojich najväčších obľúbencov, ktorých berem automaticky ). No a keď už som jednu novinku urobil, urobím hneď aj druhú - album zhodnotím hneď po prvom vypočutí, čo som tu na PB nikdy neurobil -) Tak poďme na to :CD tvorí jediná skladba( titulná ) rozdelená do viacerých častí a dva bonusy, čo sú dve časti titulnej ódy , povedal by som v "živelnejšom" prevedení. Prvý dojem - som príjemne prekvapený a tak to má byť. Chlapci neprichádzajú s ničím novým - je to klasický "pevne usadený" GALAHAD na svojom bitevnom poli a počína si skvelo. Hlavne - album je kompaktný ako celok , v čom má u mňa navrch oproti "BATTLE SCARS" ale HLAVNE ( a z toho mám vždy u tejto partičky najväčšie obavy ) - samplové vsuvky nie sú príliš časté ( dôvod, ktorý som už viackrát spomínal, prečo nemám v zbierke "EUPHORIU"- kde je toho na mňa veľa ). Album vzniká po 6 ročnej pauze od posledného klasického štúdiového počinu a ako hovorím - chlapci sa nikam neposunuli , pretože oni sa ani nepotrebujú niekam posúvať - v svojej sfére sú zocelení ako komunista po 65tich rokoch praxe -)Takže rok sa začína a z môjho pohľadu to bude prvé hodnotenie za 4,5 , teda zaokrúhlene 5. Kto má GALAHAD rád - verím, že nebude sklamaný, lebo ja určite nie som. Teším sa čo prinesú ďaľšie počiny v tomto roku a Vám ( nám ) všetkým želám, aby ich bolo čo najviac -) Slavo ( Sajgon )

» ostatní recenze alba Galahad - Seas of Change
» popis a diskografie skupiny Galahad

Brand X - Unorthodox Behaviour

Brand X / Unorthodox Behaviour (1976)

john l | 5 stars | 10.01.2018

Horyna sem napsal recenzi, Brano mě druhou ještě popostrčil a Mohyla nabídl odkaz odkud bych šli ty desky objednat. O čem že to mluvím? O nové fusion kapele Brand x. Ona teda nová vůbec není, je stará jako Metuzalém a dávno neexistuje, ale pro mě nová je. Její náplň je tisíckrát novější než všechny nejnovější kapely a retro kapely dneška.

Brand x vydali několik desek, ale první trojka je naprosto jedinečná. Už vůbec neřeším jestli tam hraje Collins nebo ne. O toho ani tak nejde. Kapela dokázala ve své době načrtnout ty nejlepší skladby jaké si fanouš tohoto stylu může představit. Prozatím poslouchám stále jenom debutní fošnu a netuším, jestli ji Morrocan Roll, nebo Masques přečůrají. Ale docela se těším jak to dopadne.

Špičková hráčská parta si pro první přírůstek zvolila zajímavé pojmenování a názvy instrumentálních skladeb jako Nuclear Burn, Euthanasia Waltz, Born Ugly, nebo Smacks of Euphoric Hysteria hovoří za vše. Brand x hyří vtipem a to se mě na nich líbí. I když to album poslouchám pořád dokola, pamatuju si jenom hrstku určitých epizod. Každá skladba obsahuje několik vymazlených doušků, vzdušných mostů plných funkující rytmiky, kterou podporuje něžná klávesová hra.

Vzdáleně někomu můžou Brand x připomínat ranější Weather Report. To neříkám proto, že bych je chtěl hanlivě ocejchovat, spíš naopak.

» ostatní recenze alba Brand X - Unorthodox Behaviour
» popis a diskografie skupiny Brand X

Young, Neil - American Stars N Bars

Young, Neil / American Stars N Bars (1977)

makrelaman | 5 stars | 10.01.2018

Trochu podceňovaná klasika od Neila Younga ktorej fanúšik Neila Younga (a to ja veru som) nemôže nič vytknúť. Okrem dvoch skladieb tu účinkuje kapelka s ktorou mám Neila najradšej - CRAZY HORSE. Na prvý pohľad lepšie povedané posluch sa môže zdať, že je príliš nesúrodá a nedrží po kope ale ja ju beriem ako esenciu všetkých štýlov ktoré nám Neil predvádza. Sú tu country pecky, krásna balada "Will To Love" a nesmrtelná "Like A Hurricane". Nemôžem si pomôcť ale mám slabosť pre tento krásny album preto dávam za päť!

» ostatní recenze alba Young, Neil - American Stars N Bars
» popis a diskografie skupiny Young, Neil

Citizen Cain - Serpents In Camouflage

Citizen Cain / Serpents In Camouflage (1993)

horyna | 4 stars | 10.01.2018

Na stopu občana Kanea mne přivedli Braňo s Mayakem, ale matně si vzpomínám, že jsem některou z kreseb zdobící první alba kapely už kdysi zahlédl. Mohlo to být v době uvedení desky na trh, tedy zhruba okolo roku 1993/4. Ale pochybuji o tom, že by se kdy vyskytla v nějaké z tehdejších sítí prodejců s hudbou, je tedy možné, že se má vzpomínka váže k recenzi v nějakém z historických čísel časopisu Spark. Tehdy mi byla nejspíš úplně ukradená, jelikož jsem kopie, ba ani originály nějakých Genesis nevyhledával.

Rok se sešl s rokem, vlasy trochu prořídly a místo burácejících kovotepců mi už pěknou řádku let v souromých anketách vítězí právě sorta z okruhu Genesis, Yes, Barclay J. H. a mnoha dalších.


Chlapci vylíčili hudbu Citizen Cain v těch nejgenesisovských a nejmarillionovských barvách až jsem měl strach, jestli nepůjde o nezdravé kopírovací manévry. První poslech byl trochu zmatečný a vyzníval do ztracena, to je však u náročné muziky zcela běžné. Další ochutnávky už začínali šmakovat o poznání lahodněji. Citizen Cain mají ve své DNA naroubován bumerangovský efekt a tak když je poslechnete podruhé, potřetí, jen těžko se s nimi na delší čas loučíte, protože právě ona komplexnost vás nepřestává šimrat na zátylku. Je to podobné jako u Genesis, jenže ty se mezi kladívko, kovadlinku a třmínek přivádí jaksi automaticky. Když už je něčeho příliš, pošlete Gabrielovce podobně jako natěsno připoutanou manželku/milenku na pár dnů z domu. Vyrazíte do přírody hloubat, meditovat a čerstvý vítr do plachet vám znenadání fouknou zrovinka Citizen Cain.

Ano, lze uznat že nejde o žádné novum a je zázrakem, že v tak těžkých letech jaká byla pro progresivní rock ty devadesátá, podobná hudba vůbec vystrčila růžky. Ale strukturální složitost, nápaditost a velká melodická síla vycházející ze svých dávných vzorů progrockery nepřestane nikdy bavit poslouchat.
A o to přec jde, muzika nás má zabávať.

» ostatní recenze alba Citizen Cain - Serpents In Camouflage
» popis a diskografie skupiny Citizen Cain

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Traffic / When The Eagle Flies

Brano
Tento album som mal ešte koncom 90-tych rokov v zbierke,ešte prvé pôvodné neremastrované...

Traffic / When The Eagle Flies

Jarda P
Traffic mi padli do uší v prvním ročníku na gymplu, kdy kamarád dostal jejich desku Shoot Out...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11891 recenzí
2139 skupin
162186 příspěvků ve fóru
2535 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000