Kvartetten Som Sprängde Cathedral Gojira Coil Zaza, Neil Death Cab for Cutie Flied Egg Tears For Fears Deep Purple

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Amazing Blondel - Fantasia Lindum

Amazing Blondel / Fantasia Lindum (1971)

horyna | 3 stars | 20.07.2017

Historizující podobenství staré anglické hudby, které kdysi reprodukovala trojice Amazing Blondel, je natolik nevšední a v dnešních dnech absolutně zapomenuté, tudíž pro generaci pod 40 dozajista nicneříkající, že jsem neodolal, abych je alespoň malinko nezviditelnil. Vědomostní bedna Petr Gratias v recenzi předešlé dopodrobna vylíčil historii vzniku kapely, i přechod jejího ostazenstva do čistě akustických vod, nacházející inspiraci v renesanční hudbě a tématech oné doby. Proto krátce k muzice:

Je tu šest skladeb a u dvou z nich, se jedná o instrumentální kousky. Jedním je dvojice renesančních tanců a druhý se nese v pochodovém rytmu. Titulní kus Fantasia Lindum, je dvacetiminutová členěná suita, která historií rezonuje naprosto dokonale. V její přítomnosti stačí zavřít oči a v momentě se nacházíte na nádvoří vznešeného středověkého hradu, či uprostřed komnaty překrásného, honosného zámečku. Zbylá trojice kratších a nutno podotknout že zapamatovatelnějších písní (v Safety In God Alone, dokonce cítím skrze vokální Anglické tradice, přítomnost Beatles), je zřejmě tím nejlepším na této desce. Loutnami, kytarami a flétnami se to tu doslova hmeží a jejich mistrné aranžérské propojení, v sobě velebí historizující pocit, plný nevšedních a hlubokých prožitků. Tím nejkrásnější na hudbě Amazing Blondel, jsou krásně posazevé hlasy, na jedničku sezpívané sborové vokály, potažmo sólové výstupy jejich členů, čerpající z dobových Anglických předobrazů.

Pokud máte rádi vážnou hudbu a svůj apetit občas proložíte odkazy k renesanční a barokní době, bude tohle trio tím pravým šálkem kávy právě pro vás.

» ostatní recenze alba Amazing Blondel - Fantasia Lindum
» popis a diskografie skupiny Amazing Blondel

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

Martin H | 4 stars | 20.07.2017

Loď Infinite prodírající se nekonečnou ledovou tříští a hledající nějaký záchytný bod veze posádku pěti zkušených polárníků. Je to jejich čtvrtá společná výprava, avšak každému z nich je jasné, že to může být zároveň výprava poslední. Posádka je však natolik zkušená, a tak si nikdo případné ztroskotání nepřipouští.

Ta pětice hrdinů už má sice něco za sebou, ale to neznamená, že by nějak podcenila přípravu celé výpravy. To v žádném případě. Dobře ví, že v drsných arktických krajinách jim nebude nic odpuštěno. Halí se do teplých kožešin a v teple udržují také své, pro polární badatele tak důležité přístroje. A i když svůj dávný mladický zápal a nasazení většinou nahrazují léty nabytými zkušenostmi, přece jenom mohou překvapit.

Z jejich zvrásněných tváří ošlehaných mrazivými větry a vodami ledového oceánu můžeme číst neskutečné odhodlání ke splnění vytčeného úkolu. To oni jsou těmi objeviteli, kteří naleznou několik diamantů, jimiž se ještě pokusí ozdobit svou úctyhodnou sbírku. Ne všechny z nalezených drahokamů jsou té nejvyšší ryzosti, ale to není tím hlavním. Tím je radost a pocit z nového, společně prožitého dobrodružství. Ale nám, obdivovatelům vystavených pokladů, je jasné, že těmi nejzářivějšími diamanty jsou ty s názvy All I've Got Is You, Birds of Prey a především démant nejjasnější a největší, The Surprising.

Nezbývá než doufat, že se tato odvážná pětka ještě někdy odhodlá k nové objevitelské výpravě a svou sbírku rozšíří o další zajímavé poklady. Bravo, hrdinové, jen tak dál.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want? (2017)

Rovant69 | 4 stars | 19.07.2017

"Je tohle to album, na které jste dvacet pět let čekali?" I takto by mohl znít podtitulek novinky Rogera Waterse, na niž museli fanoušci čekat celé čtvrtstoletí. Zatímco se za tu dobu svět kolem nás rapidně změnil, autorský rukopis interpreta zůstal. Znovu se ale zeptejme: Stálo to čekání za to?

Na novinku Rogera Waterse "Is This The Life We Realy Want?", která vznikala v letech 2010-2017 a obsahuje dvanáct nových tracků, lze nahlížet z několika úhlů pohledu. V jednom z nich se nelze ubránit srovnávání s tvorbou Pink Floyd, což je samozřejmě logické. A neubránil se tomu ani autor této recenze. Je čestné a sportovní připustit, že stejné pocity se dostavují i u alb Davida Gilmoura, jenž byl pomyslným druhým pilířem oné ikonické kapely. V druhém vhledu je třeba tuto nahrávku vnímat jako interpretovo sólové album, v čemž si posluchač může užít trochu oné schizofrenie a rozervanosti a pokládat si otázku, kdo z obou zmíněných muzikantů je vlastně Pink? A tady je odpověď poměrně těžká.

Podíváme-li se blíže na všech dvanáct kompozic, dostává se nám uceleného kritického pohledu interpreta na soudobý svět, politiku, včetně té trumpovské, čemuž se nevyhnuly ani závažné otázky týkající se migrace ("The Last Refugee") či pranýřování snahy fotit si vše, všude a za každých okolností. Roger Waters byl vždy bojovníkem proti politickému establishmentu, válce a odcizení jednotlivců a žádné téma mu nikdy nebylo cizí. V roce 1983 se ani nebál obout do tehdejší ministerské předsedkyně Margaret Thatcher.

Hudebně jsou všechna tato sžíravá témata umně zabalena do slušivého hudebního doprovodu, který je uzpůsoben tak, aby vyniklo, podobně jako je tomu u Nicka Cavea, sdělení jednotlivých písní. Ve srovnání s předchozí Watersovou tvorbou je toto album, pro někoho možná překvapivě, asi nejvíce floydovské. Lze na něm vystopovat vlivy a motivy "Animals", mírně "The Wall" a ve větší míře "The Final Cut", a to hlavně v závěru celé desky, kterou tvoří de facto trojice skladeb spojených v jednu kompozici. Tentokráte se autor vyhnul kouskování jedné skladby se stejným motivem na části. Samozřejmě, v závěru zazní repríza úvodního ruchu a tu a tam se objeví prvky z jednotlivých písní, ale posluchač není mořen neustálým opakováním stejného tématu, což přispívá k plynulosti poslechu.

Celek, jenž drží velmi dobře pohromadě, byť jej můžeme rozdělit na dvě kompoziční části, má několik vrcholů a silných míst. Jedná se zejména o písně, které připomínají již zmíněnou éru roku 1977, kdy vznikala nahrávka "Animals". Ty stojí na rockovém podkladu, často jen za doprovodu táhlých a zkreslených klávesových či kytarových tonů, basy a bicích. Nechybí jim gradace, moment překvapení, napětí a aranže jsou opravdu vyvedené. Jedná se zejména o "Bird In A Gale", "Pictures That" a nebo již dříve uvedená "Smell The Roses". Naopak tam, kde se Waters vrací k podobným skladbám typu "Mother", v nichž filosofuje a spílá všem, kdo za to můžou, už nemá čím posluchače ohromit a tak trochu se vkrádá šeď, resp. se může nechtěně dostavit pocit již slyšeného. Bohužel. Čestnou výjimku tvoří nádherná balada "The Most Beautiful Girl In The World".

Technicky nelze novince nic vytknout. Nahrávka má brilantní zvuk všech nástrojů, které jsou pěkně prostorově vyskládané a opakovanými poslechy lze nacházet nové a nové vrstvy. Ostatně to je u tohoto interpreta standard. Snad jen zvuk bicích je trochu nezvyklý, plochý a neživý, nehledě na opakování jedné a té samé figury. Posluchač samozřejmě není ochuzen o žádné vychytávky, které zdobily jeho tvorbu již v mateřské kapele a i posléze. Takže o různé přírodní zvuky, telefony, tikot hodin, bušení srdce, rádiové hlasy, přepínání televizních kanálů či výbuchy není nouze a tyto ruchové stěny přispívají k dramatizaci jednotlivých kompozic, vytvářejí atmosféru a dokreslují kousavost a sarkasmus Watersových textů. Stojí za to vypíchnout také interpretův hlasový projev, který nebyl vždy nejjistější. Zde je jeho zpěv skvělý a předvádí všechny své rejstříky. Co však zamrzí, je téměř absence rockové kytary. Vyskytuje se zde jenom úsporně, nejvýrazněji ve zmíněné "Smell The Roses". V ostatních skladbách je spíše modifikována v jakousi zvukovou stěnu. Těžko jen domýšlet, proč tomu tak je, byť si některé okamžiky o to kytarové zaburácení či zasólování přímo říkají. Prim hrají klávesy, klavír, španělka a neodmyslitelné smyčce.

Hodnocení je v tomto případě těžké. Roger Waters nechal fanoušky čekat dlouhých pětadvacet let. Naservíroval jim chutnou nahrávku, která jistě bude mít čestné místo v jeho diskografii. Posluchači se dostane vše, na co byl jak u Pink Floyd, tak na jeho sólových projektech zvyklý. Interpret vytáhl všechny čekané i nečekané trumfy. Nicméně zde chybí onen prvek či skladatelský přínos někoho jiného, který tu celou Rogerovu myšlenku učeše nebo naopak rozčísne.

Pink do studia asi nepřišel a pravděpodobně ani nepřijde.

3,7 zaokrouhleno na 4

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want? (2017)

Paradox | 5 stars | 19.07.2017

Dámy a pánové, tak tohle je opravdu nádherné poslechové album. Nádherný moderní zvuk a současně v tom slyším prvky nejkrásnějších alb Pink Floyd 70tých let. Je to mnohem méně Rockové, méně elektrických kytar a více akustických kytar, pián, smyčců a elektronických nástrojů. Celé album jede prakticky bez přestávky. Naprosto famózní efekty, kdy končí jedna skladba a přichází druhá. Myslím si, že Rogerův smysl a talent pro atmosféru a přechody mezi skladbami by mu mohl závidět kdekaký mladý DJ. Čekal jsem, že se mi album bude líbit ale že mě takhle pohltí, to jsem nečekal. Rogerovo poslední album " Amused to Death" je fakt parádní album ale tohle je prostě ŘACHA! Když si poslechnete poslední album od Pink Floyd - The Endless River a tohle nové album od Rogera, pochopíte, proč ani Floydi, ani Roger už nikdy po rozchodu nevytvořili album podobné jako "The Dark Side of the Moon". Protože tam vždycky u všech alb chyběl určitý článek, aby to byla ta přesná Floydovská chemie. Ale můžu vám říci, že novodobé The Dark Side je po střípkách ukrité právě v těchto dvou albech. Když si je poslechnete a zasníte se, dokážete si představit, jak grandiozně by znělo opravdu společné album. Když Floydi začínali, vytvořili dvojalbum složené s prvního a druhého alba pod názvem "A Nice Pair ( krásný pár)". Pro mě je "The Endless River & Is This the Life we Really Want?opravdu krásným hudebním (bohužel rozlučkovým a smutným) párem. Floydi jsou klasická Rocková kapela a Roger umí opravdu excelentně vtáhnout do děje atmosférou a efekty. Takže můžu opravdu vřele doporučit tohle album, pokud máte rádi tmu, zavřené oči a obrazutvornou poslechovou muziku a uceléná alba, která mají i nějakou výpovědní hodnotu. Rozhodně ale kvalitní sluchátka, nebo v lepším případě kvalitní aparaturu!!! Milí Rogere, dostal jsi mě!!! Gratuluji!!!

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Bush, Kate - The Whole Story

Bush, Kate / The Whole Story (1986)

Balů | 4 stars | 18.07.2017

Éterická Kačka s andělským hlasem nám zde předkládá kompilaci ze svých nejsilnějśích alb.
Přiznám se, že toto album mám hlavně pro úplnost diskografie.
Většinou poslouchám řadovky, ale dnes jsem šel do tohoto výběru
a hle, úplně mne omráčila atmosféra takto poskládaných písní.

Deska má čarovnou atmosféru a vytváří velmi bezprostřední náladu hudebního celku.
Dám 4,5 *

» ostatní recenze alba Bush, Kate - The Whole Story
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate

Plant, Robert - Band Of Joy

Plant, Robert / Band Of Joy (2010)

Martin H | 4 stars | 17.07.2017

Sólová tvorba Roberta Planta je dosti zajímavá a začíná mě bavit se s ní seznamovat. Je to skoro dobrodružství a chvíle velkého napětí, když před prvním poslechem desky si představuji, jaká asi bude a čím mě zpěvák překvapí. Pravda, u pěvce takového jména bychom spíše očekávali, že jeho tvorba bude vycházet více ze zažitých postupů a stane se pouhým skanzenem domovské skupiny a pravidelným oprašováním zašlé slávy. To by ovšem nemohl být Plant se svým invenčním přístupem k nové tvorbě a „neúctou“ ke své dřívější produkci. Zároveň si ale uvědomuje své kořeny, a proto v roce 2010 oprášil název skupiny, v níž působil před svým nástupem do Led Zeppelin, a pod hlavičkou Band of Joy vydal svou další sólovku.

Mezi dvanácti písněmi, které zde Plant se svými kumpány předkládá k poslechu, je pouze Central Two-O-Nine podepsaná jménem fenomenálního zpěváka společně s jeho tehdejším kytaristou Buddy Millerem. Zbytek jsou coververze jiných autorů a úpravy dvou tradicionálů. A právě ty mi připadají nejzajímavější, ať už se jedná o rozvernou Cindy, I'll Marry You One Day, v níž mu pěvecky vypomáhá Patty Griffin, a především o tklivou, až bolestně naléhavou píseň Satan Your Kingdom Must Come Down. Z dalšího materiálu mě zaujal hned úvodní kousek Angel Dance, původně z dílny skupiny Los Lobos. Za zmínku ještě stojí pomalá Silver Rider a svižná You Can't Buy My Love. To ovšem neznamená, že by ostatní písně byly neposlouchatelné, to určitě ne. Jenom se na mě z reproduktorů line taková pohoda, že si říkám, jestli to není chvíli až moc. Všudypřítomná bendža a mandolíny jsou lehce přiostřovány zvukem elektrické kytary, dokonce mám dojem, že nahrávka snad vznikla o několik desetiletí dříve. A možná to byl záměr. Pouze závěrečná píseň Even This Shall Pass Away svým aranžmá lehce upomíná na Planta nasávajícího do svého projevu i moderní trendy.

Podobný model si Plant vyzkoušel již o osm let dříve na albu Dreamland. Tam se ale jednalo o úpravy mnohem více profláklého materiálu. Jinak tuhle desku vnímám podobně s albem Raising Sand jako příjemné odbočení z Plantovy hudební cesty zahájené deskou Mighty ReArranger a pokračující na nahrávce Lullaby... and the Ceaseless Roar. Za mě velmi silné 3,5 hvězdy.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Band Of Joy
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert

Stratovarius - Visions

Stratovarius / Visions (1997)

Snake | 4 stars | 17.07.2017

CD T&T - TT 0031-2 /1997/

Finská heavy metalová skupina Stratovarius se začala formovat už v polovině osmdesátých let, ale svoji budoucí podobu začala získávat teprvé poté, co se k ní připojil kytarový virtuos Timo Tolkki. Debutovala v roce 1989 (albem "Fright Night"), ovšem já jsem jako první slyšel až relativně úspěšnou placku "Dreamspace" z roku 1994.

V domácí sbírce mám (zatím) jen album Visions, vydané 28.04.1997 a deska je to vskutku parádní. Tenhle rychlý, neoklasický a patřičně symfonický heavy metal inspirovaný Rainbow, nebo Malmsteenovými Rising force mám opravdu rád a navíc se tu sešla vynikající sestava. Kytara Tolkki, zpěv Timo Kotipelto, buben Jörg Michael (působil v kapelách Avenger, Axel Rudi Pell, Drave Digger, Mekong Delta, Saxon, Running Wild, nebo Rage) a klávesy Jens Johansson (Dio, Rainbow, Yngwie Malmsteen).

Střední tempo na úvod - zabijácká nakládačka The Kiss Of Judas - a Jörg do toho mlátí jako když kope kůň, ale už od druhé Black Diamond se to láme do pořádného kvapíku. Fofr je to neskutečnej, přitom velmi melodickej a souboj kytary a kláves mi připomíná legendární duely Malmsteen - Johansson z druhé poloviny osmdesátých let. Z nasazeného tempa a dvoukopákových ataků sleví teprve vypjatá balada Before the Winter, ovšem hned od následující Legions je to opět kompresor Etelka. Symphonic speed metal prošpikovaný dechberoucími sóly kytary a kláves.

U razantní dělostřelby The Abyss of Your Eyes mi plandaj nohavice u tesilek a po ní následuje přehlídka virtuozity hlavních protagonistů - instrumentální machrovačka Holy Light. Nad Paradise by zaplesal každý fanoušek Helloween z období "Keeper of the Seven Keys" a po druhé (a poslední) baladě Coming Home je tu závěr v podobě epické a pořádně rozmáchlé Visions (Southern Cross). Lepší tečku za albem bych si ani neuměl představit.

Dneska to s Timem vypadá všelijak, čas od času probleskne zpráva o jeho boji s duševní chorobou, ale tenkát byl ve výborné formě a z rukávu sypal hit za hitem. Já už tomu metálu moc nedám a recenzí jsem překvapil sám sebe, ovšem docela by mě zajímalo, jak by si tohle album vedlo u fanoušků na progarchives. Světe div se, profil Stratovarius tam chybí a tak jsem musel vzít zavděk stránkami metalmusicarchives. Visions patří tu k vůbec nejlépe hodnoceným deskám jejich diskografie a já jenom dodám, že zcela poprávu. 4,5

» ostatní recenze alba Stratovarius - Visions
» popis a diskografie skupiny Stratovarius

Aerosmith - Permanent Vacation

Aerosmith / Permanent Vacation (1987)

horyna | 5 stars | 16.07.2017

Velkolepý výsledný sound nahrávek Permanent Vacation a Pump, je spolu stejně nerozlučně spjat, jako toxická dvojčata Tyler/Perry. Jen málokdo řekne, že jedna z nich je výrazně slabší, či za svou sesterkyní jakkoliv pokulhává. S Aerosmith mám léty vypiplaný návyk, který vyžaduje po poslechnu jednoho z alb, neprodleně otestovat i to druhé.

Produkční tým Farbain, Fraser, Rock, Lomas, dokázala z prachmizerného teplého zvuku osmdesátých let, vymačkat daleko víc šťávy a testosteronu, než jejich hvězdnější a pracovně vytíženější kolegové. Nejen Farbaianova záliba v žesťové sekci je kořením tohoto vynikajícího alba. Předně jsou to do puntíku dotažené, energické flákoty, útočící na první signální, jež se prakticky okamžitě uchytili jako singly a album mohlo zabodovat do hitparád.

Permanent Vacation není žádná umělohmotně nafouknutá, glamová (šminkoidní) bublina, typu Motley Crue, Kiss, nebo, nedej bože Ratt. Jedná se k sbírku neuvadajících rozkvetlých růží, ze kterých vás nejvíce popíchají trny hitovek Magic Touch, Rag Doll, překrásné Simoriah, v žebříčcích bodující Dude, nebo riffostroje Hearts Done Time a skladby titulní.

Aerosmith potkalo na jejich rockové pouti několik tvořivě významných období. Konec osmdesátých let patří společně s polovinou sedmdesátých k těm nejlepším a hudebně nejtvořivějším.

» ostatní recenze alba Aerosmith - Permanent Vacation
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

Bathory - Under The Sign Of The Black Mark

Bathory / Under The Sign Of The Black Mark (1987)

EasyRocker | 5 stars | 16.07.2017

Další milník extrémního metalu, kterým ve druhé polovině osmdesátek Quorthon vztyčeným ukazovákem ukázal směr všem oddaným černokněžníkům, kultovní pravzor severské černoty devadesátých let.

Nucturnal Obeisance - klasické, znepokojující černokozelnické intro...

Massacre - hned nástup svém názvu odpovídá se zničující dokonalostí. Pod rozostřeným, plechovým zvukem tiká hromobití, ve kterém se v závratném tempu spojily ocelové žíly motorové hlavy a venomovská nálada a texty.

Woman of Dark Desires se už vydává výrazně jiným směrem. Má sice patentní černý riff a zvuk je apokalypticky pohřben pohřebním dusotem bicích, ale refrén nabere melodickou, parádně řvanou podobu, je to jako rána bičem z ledových severských plání, dochucená klávesovým sirnatým prachem a jedovým sólem...

Call from the Grave je uvozena už proslaveným intrem, přímo organicky vytaženým jak z černé mše. Pak se přivalí mocný ocelový marš, ta riffová hradba by zbořila i stěny jerišské. Quorthonův řev spaluje svým děsivým žárem vše na prach a popel. Tohle je zásah do černých srdcí a to sólo...

Něco málo přes tři minuty zaujímá černý výplach Equimanthorn, sypající se po klidném úvodu s nepředstavitelnou intenzitou a drakonickým obsahem. Quorthonovy refrénové deklamace jsou už historické.

Malebné akustické kytary a rozostřené chladné riffy volají nesmrtelný černý hymnus Enter the Eternal Fire, u mě osobně snad nejposvátnější černou hymnu všech dob. Rozbíhá se nezastavitelný pochod, Gjallarhorn duní na Bifröstu v očekávání konce světa, kde se hrdinové střetnou s obry, zimou a ledem. Takové jsou moje pocity u tohoto skvostu. Nádherná melodie, ledový chlad, akustické mezihry a přiškrcené hrdlo vyšlehly z dalekého severu jako ledový bič...

Chariots of Fire je návratem k apokalyptické, drtivé černé smršti, k pravověrnému severskému extrému. Nesvatý povel tisícům ochotných vykonavatelů.

13 Candles začíná chladivým klávesovým intrem a samplem se šepotem, než se jako parní válec spustí černá lavina, dusající po všem jako buldozer. Spojení rytmické pochodovosti a ničivosti.

Of Doom..., dárek všem věrným příznivcům kapely, je jakýmsi poděkováním za jejich koncertní řádění, a to přesto, že Bathory toho naživo moc neodehráli. Na závěr nikým neřízené rychlopalné orgie s děsivým sólem...

Nezbytné outro na rozdupaných troskách v minutové stopáži.

Ani nelze popsat, kolik formací tohle dílo vkusně, ale i tragicky a směšně vykrádala, někdy v podstatě tón po tónu, skladbu od skladby. 36 minut nekompromisní černé očisty. Legendární je i obal, kde se vyjímá v převleku sám mistr Quorthon během přestávky stockholmské opery!

» ostatní recenze alba Bathory - Under The Sign Of The Black Mark
» popis a diskografie skupiny Bathory

Kansas - Freaks of Nature

Kansas / Freaks of Nature (1995)

horyna | 5 stars | 16.07.2017

Kansas. Stát v jižní části severní Ameriky, ale rovněž první úspěšná art rocková kapela, pocházející z oblasti, vlastně města, podle něhož si dala své jméno. Svou kariéru nastartovali Walshovci velice rychle a hned jejich prvotina ( v USA Gold), čerpající z odkazu Lynyrd Skynyrd, byla velmi úspěšná. Rovněž ve staré Evropě mají Kansas dávno kultovní postavení, i díky nepříliš častým koncertním návštěvám.

Jako zcela klíčových lze označit prvních pět alb. Čtvrté Leftoverture získá pětinásobnou platinu a song Carry on... zaboduje doplna. Mám velice rád jejich alba napříč neuvěřitelnými pěti desetiletími, ve kterých kapela působila a dnes je opět s novým výtvorem znovuzrozena a plně akceschopna. Je tu ale jedna nahrávka, která je mi o malinko bližší, než ty ostatní. Její vitalita, energické kouzlo a živelný přednes, kde vzájemná komunikace všech nástrojů vytváří pestrou škálu hudebních variací, jež dokáží svou brilantní instrumentací zvednout ze židle, je zkrátka obdivuhodná.

Ty nejlepší nahrávky vytvořila kapela pod producentským dohledem vyhledávaného mistra zvuku Jeffa Glixmana a po dlouhých letech se s ním ještě jednou a naposledy spojila, aby bylo dosaženo kouzla mocného, jako v letech sedmdesátých. A tak se Kansas skutečně podařilo znovu vztoupit do téže řeky a zplodit dominantní, devíti-skladbovou kolekci.

Stran sestavy. Zdravé jádro Ehart, Walsh, Williams, je doplněno prověřeným Greerem na basu, novicem Gregem Robertem na klávesy a Steinhardtovi housle svírá neméně muzikální David Ragsdale. Člověk jež má na nahrávku určující vliv a jehož muzikantský talent a šarm do jejich žil pumpuje solidní množství "organického THC". Ano, bohužel stále chybí vůdčí kytarová a především skladatelská osobnost Kerry Livgrena, ale narozdíl od invenčně pokulhávajícího alba Power, zbytek ansámblu jeho služby zde zastoupí brilantně.

Tuto desku mám rád komplet celou, proto z ní nebudu vyoperovávat žádnou její část. Jde o společenství devíti orgánů, kde jeden má funkci dýchací, druhý oběhovou, třetí vylučovací a tak dále.

Nenápadný comeback Kansas v devadesátých letech, přinesl další brilantní nahrávku, v té době už odepsané kapely, žijící pouze ze staré slávy.

Mám za to, že takto na nápady potentní sbírku, už kapela nepřekonala ani s Livgrenem na famózní a mysticky výpravné nahrávce, silné Somewhere to Elsewhere. Souhlasíte?

» ostatní recenze alba Kansas - Freaks of Nature
» popis a diskografie skupiny Kansas

Hart, Beth - 37 Days

Hart, Beth / 37 Days (2007)

minirock | 5 stars | 15.07.2017

Od dob mých milovaných Dire Straits se mi nestalo abych nějakou desku poslouchal několik měsíců pořád dokola téměř každý den a nemohl se jí nabažit. Až tohle nenápadné album americké rockerky Beth Hart mě doslova uhranulo. Už při první skladbě Good As it Gets si mimoděk začnete podupávat do taktu a to budete dělat až do konce desky. U druhé písně Jealousy zjistíte, že Beth není jen výborná zpěvačka ale hraje také dobře na piano. One-eyed chicken, Over You, rychlejší Sick nebo pomalá balada Forever Young a nádherná Soul Shine jsou skladby které po několika posleších nedostanete z hlavy a budete si je broukat pořád dokola. Ve Face Forward Son a Water Falls se mi líbí kulometová bicí Todda Wolfa. Easy a Missing you jsou další malé klenoty tohoto alba. Navíc téměř všechny skladby si Beth napsala sama. Jsem moc rád že jsem toto 10 let staré album objevil, je skvělé a Beth se díky němu stala mou velkou oblíbenkyní. Navíc jsem si pořídil i stejnojmenné DVD, stejně parádní. S nejvyšším hodnocením vůbec neváhám.

» ostatní recenze alba Hart, Beth - 37 Days
» popis a diskografie skupiny Hart, Beth

Hackett, Steve - Please Don't Touch

Hackett, Steve / Please Don't Touch (1978)

horyna | 5 stars | 14.07.2017

A pak že zmílená neplatí. Chtěl jsem začít slovy o tom, jak dobře si vybavuji nedávnou, precizní a dokonale detailní EasyRockerovu recenzí na tuhle desku. Právě ale zjišťuji, že z jeho pera nešlo o práci věnující se této nahrávce, nýbrž o jejího nástupce, Spectral Mornings.

Zasloužilý kolega, profesor s přezdívkou Mayak, si zde dva dny nazpátek povzdechl nad zbytečností x-tých variací na sprofanovaná alb hudební historie. Steve Hackett je persona dosti známá a tak je jasné, že Mayakově prosbě tímto krokem příjemný šrám do srdce neudělám. Přesto je poslední připomínka onoho alba 10!! let stará. A tak se logicky ptám proč? Proč má člověk "sloužící" v přední art rockové kapele světa, dokonce v její nejslavnější etapě, tak malou armádu věrných.

Nepochybuji o tom, že z houfu Progboardovských odpadlíků, i těch, kteří tu zůstali věrni, zná kytaristovu původní tvorbu naprostá většina. Ale v momentě, kdy se začne mluvit o sólových deskách (a to neplatí jen pro případ Hackett), jdou širší hudební znalosti stranou.


Please Don't Touch v mnoha aspektech pokračuje v linii alb Selling England by the Pound, či Wind And Wuthering. Určité momenty dokonce listují v knize nejmenších, Nursery Cryme. Hackettova druhá soukromá práce je ale detailnější, variabilnější a také experimentálnější. Svému dřívějšímu mateřskému zaměstnavateli se vzdaluje v kytarové dominanci, která tu převládá především v instrumentálních věcech. Stejně dokonale ovšem působí i písně, pro které je dalším nástrojem hlasový fond.

Miláček kapely Kansas Steve Walsh, promlouvá skrze výpravnou pohádku Narnia, výborná je závěrečná perla Icarus Ascending s neopakovatelným hlasovým kouzlem Ritchie Havense, ale number one u mne zaujímá rozkvetlá kráska Hoping Love Will Last- kde nadživotní výkon podává andělská Randy Crawford. Jde o jednu z vůbec nejlepších Hackettových skladeb v jeho bohaté historii.

Krásná a žánrově pestrá muzika kapely Genesis nekončí albem Wind and Wuthering, ale pokračuje dál na sólových pracech jejich kytaristy Steva Hacketta. Jeho první tři, možná čtyři alba, sledují podobnou dramaturgii a tónovou barevností protahují art rockovou éru k osmé desetiletce.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Please Don't Touch
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve

Uriah Heep - Innocent Victim

Uriah Heep / Innocent Victim (1977)

horyna | 4 stars | 13.07.2017

Za jednu z nejkrásnějších skladeb tohoto alba a myslím že i kompletní diskografie U. H., lze označit píseň Illusion. V její barvité instrumentaci a dokonalé aranžérské technice, se odráží celý progresivně moderní přístup hudby sedmdesátých let, minulého století. Zde vítězí emoce nad technikou. Atmosféra nad notovým zápisem a značně uvolněná free nálada, nad trendovou podlézavostí, tolik příznačnou pro alba osmdesátých let.

Ken Hensley je dokonalým čarodějem klávesových rejstříků a jedním z mých pěti nejoblíbenějších skladatelů epochy, ve které byl jeho přínos podle mne opravdu revoluční.
A John Lawton? Může ten vůbec zazpívat špatně? Uriáši nemohli po kalibru typu Byrona vybrat kvalitněji.

A že zní deska popově? Ano, ale pořád je dost nápaditá a melodický vzrušující. Styl kapely je stále hodně pestrý a rozpoznatelný. Jde o melodičtější variace původních U. H. a vzájemnou korespondenci s druhou půlí seventies, doby která už mohutnosti a délce skladeb typu July Morning nepřála.
Cožpak to ale byla vina samotných kapel?

Ohlasy na toto album, jsou alespoň zde hodně kontroverzní. Rozteč od pěti po jednu hvězdu často znamená buď lásku, nebo nenávist. To ať už si určí každý sám.
4,5* pro mou velmi, velmi oblíbenou kapelu.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Innocent Victim
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Happy The Man - Crafty Hands

Happy The Man / Crafty Hands (1978)

Snake | 4 stars | 12.07.2017

CD Musea - FGBG 4314.AR /2000/

Diskografie americké art rockové skupiny Happy The Man je trochu nepřehledná, historie zašmodrchaná a tak bych ji pro větší přehlednost rozdělil na dvě etapy. Ta první - podstatnější - zahrnuje tvorbu ze sedmdesátých let minulého století a druhá od reunionu v roce 2000 do současnosti.

Kapela se rozešla v roce 1979 a do té doby stihla natočit a vydat dvě oficiální studiová alba. Crafty Hands je druhým v pořadí a vyšlo 21.09.1978. Od debutu ho dělí sotva rok a porovnáme - li sestavu zjistíme, že zůstala téměř stejná, jen bubeníka Mikea Becka nahradil Ron Riddle. Ani hudebně nedochází k nějakým závratným změnám a obě placky se od sebe moc neliší. Pořád se jedná o víceméně instrumentální, vzdušný a přitom propracovaný a do detailu vypiplaný art rock.

Debut nabídl dvě "písničky", Crafty Hands jednu, sedm minut dlouhou Wind Up Doll Day Wind. Zbytek materiálu je zcela instrumentální a hlavní rozdíl mezi oběma kotouči slyším v jejich celkovém vyznění. Podstatně ubylo jazzových prvků i takových těch rytmických zvratů ála Gentle Giant. Album je tak o dost posluchačsky vděčnější a přívětivější svého předchůdce a prakticky jedinými skladbami s poněkud komplikovanější rytmickou stavbou jsou čtvrtá Steaming Pipes a sedmá I Forgot To Push It. Naopak první dvě, Service with a Smile a Morning Sun, nebo poslední The Moon, I Sing (Nossuri) jsou až nečekaně melodické, uvolněné a přímo vybízející ke snění a relaxaci.

Nic naplat, ale ani příklon k melodičtějšímu pojetí nepřinesl nějaký výraznější komerční úspěch. Ono se není čemu divit, "urozenému" rocku zvonil umíráček a o album nebyl zájem. Kapela sice začala pracovat na novém materiálu, ale do roka se (dnes už víme, že nikoliv definitivně) rozpadla.

Absence zpěvu mi nevadí, ale je fakt, že není to úplně obvyklé a pro někoho by to mohl být oříšek. V porovnání s debutem přístupnější a melodičtější obsah alba mi ovšem vyhovuje a ručičku vah tak překlápí na stranu "Crafty Hands". Debut jsem hodnotil čtyřkou, tady čtyři a půl. Vynikající přírůstek do každé (art rockové) sbírky.

» ostatní recenze alba Happy The Man - Crafty Hands
» popis a diskografie skupiny Happy The Man

Deep Purple - Machine Head

Deep Purple / Machine Head (1972)

horyna | 5 stars | 12.07.2017

Asi nemá cenu tuhle desku nějak dlouze představovat, nebo po x té přepisovat cestu jejího vzniku. Přejdu tedy rovnou k samotným superskladbám a přesto, že dnes už pro mne nemá většina z nich cenu zlata a neobsadí pole position tak jako kdysi, jejich sílu, generační šmrnc a vliv skrze desetiletí, zpochybnit nehodlám.

Smoke... je z důvodu rádiové fluktuace a oblíbené pozice na listu starých disko/rockoték tak zkažená, že si ji už několik let vůbec nepouštím. Bez Highway a Space si dobrý koncert legendy také nelze představit a Lazy mě k srdci nepřirostla nikdy.

Zbytek alba je mi tím nejlepším, co od D. P. znám. Maybe I'm A Leo, Pictures Of Home, Never Before a When A Blind Man Cries, jsou těmi nejžhavějšími favoritkami na dvoře králů hard rocku.

Další mocensky schopné a velké rody Evropy, jako Hohenzollernové, nebo Bourboni, tedy mám na mysli Led Zeppelin, Queen či UFO, musí do ohně přikládat řádně velká polena, aby dokázala udržet tempo a žár sálající z Blackmorovi party.

Stáří Deep Purple jsou sázka na jistotu. Pestrost a entuziasmus obsažený v jejich muzice je stále přitažlivý, dokonce i pro nové generace.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Deep Purple / Infinite

POsibr
Z albumu teda zatiaľ vlažné pocity, určite to ešte chce ďalší posluch. Čo ma ale teší...

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want?

catcher
Věci z nového alba skvěle zapadnou mezi klasiku sedmdesátkových PF na letošní Rogerově...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11549 recenzí
2089 skupin
157237 příspěvků ve fóru
2498 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000