Capitolo 6 Astra Aragon Sonic Youth Blues Pills Lynch Mob Television Beardfish Episode Six Screaming Trees

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Uriah Heep - Wake The Sleeper

Uriah Heep / Wake The Sleeper (2008)

| 4 stars | 30.04.2017

Bernie Shaw + Wake the Sleeper, spojení, určující směr znovunastartovaných Uriah Heep. Nad energií titulního songu vždycky pozvednu obočí, kde se tenhle příval entusiasmu v kapele tak najednou nabral? Vysvětlením může být dlouhá studiová absence, změna hudebního podnebí, nebo snad snaha ukázat světu staříky, kteří se necítí na odpis. Počínaje druhou skladbou Owerload se už ozývá Barnie a téhle skladbě, stejně jako většině dalších, nechybí tah na bránu, nosné myšlenky převrtané do zajímavých kytarových linek a solidní aranžmá. Lee Kerslake byl technicky nadaný hráč a do své hry často zapojoval mozek. Russell Gilbrook je rychloruký ďábel a kapelu svou neutuchající energií pumpuje nadoraz. Je klidně možné, že si uprostřed desky párkrát zívnete, ale její počáteční duel a strhující finiš, stojí na vlastních nohou.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Wake The Sleeper
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Cure, The - Three Imaginary Boys

Cure, The / Three Imaginary Boys (1979)

tykeww | 3 stars | 30.04.2017

Debut The Cure nese některé typické debutové nedostatky. S výsledkem nebyl ani náhodou spokojený ani Robert Smith - pravda je, že na následující desce Seventeen Seconds už to bylo takříkajíc jiné kafe, kde měl Robert produkci v plnější režii a kdy přesněji věděl, co vlastně chce. Ohyzdný už je i obal, kde jsou členové skupiny vyobrazeni jako domácí spotřebiče. Snad každého napadne jediná otázka - PROČ???

Co se ale týče samotné hudby, ta je poměrně podařená a o to tu přeci jde. Tedy kdyby se více zapracovalo na zvuku, mohlo by to dát desce ještě trochu jiný rozměr, ale to už se halt u debutů stává (nebo spíše nestává). Písničky jsou krátké a jedou tak trochu v punkrockovém duchu. Barvou se ale blíží skutečnému gotickému rocku, a dokonce bych se nebál říct, že Three Imaginary Boys jsou jedním z jeho stavebních kamenů. The Cure vykreslují, jak se cítí statisíce mladých lidí po celém světě - ať už v sedmdesátkách nebo dnes.

Ony teda některé písně vzbuzují dojem jisté vaty (kupříkladu Another Day moc rád nemám), to se ale dá říct o naprosté menšině. Zbytek skladeb jede v příjemném tempu a zajímavých harmoniích. Občas je sice slyšet, že si Robert ještě není pěvecky úplně jistý, minimálně hráčsky a skladatelsky ale prokazuje nápaditost a invenci.

Na tři hvězdy je to moc dobré, na čtyři to ale asi nedosahuje. Tak dáme tři.

» ostatní recenze alba Cure, The - Three Imaginary Boys
» popis a diskografie skupiny Cure, The

Big Big Train - Grimspound

Big Big Train / Grimspound (2017)

Antony | 1 stars | 29.04.2017

BIG BIG TRAIN jsou tady docela dlouho, mají za sebou velice symbolickou historii. Symbolická je ve smyslu vývojové hyperboly osudu, trochu tím připomínají Habsburky. Pomalý vzestup do relativního vrcholu a pak rychlý pád do naprostého zmaru. Mám dobře na paměti jejich nenápadné počátky na úrovni druholigového neoprogu, sympatickém tím, že se aspoň snažili, ačkoli slyšitelná absence talentu tuto snaživost stahovala do divizních rovin daného žánru. Nakonec jsem je přestal sledovat, zlomil nad nimi hůl, jako nad beznadějnými nešťastníky. Když vyšlo English Electric (Part One), bylo evidentní, že přece jen našli svoji tvář postavenou na vnějším efektu gabrielovsky zlomeného hlasu (ovšem Gabriel měl výrazovou škálu tisíckrát pestřejší) obklopeného nekonfliktními melodiemi jako z červené knihovny. Druhý díl to už jen rozmělnil, dvojalbum je rozvleklé k nedoposlouchání. Následující titul pak ukázal, že se BIG BIG TRAIN osvědčeného receptu sveřepě drží, vývoj stylu jest pro ně ukončen, už se bude vyždímaný progpopový hadřík jen ještě více lisovat. Letošní album je důvod, proč lámu hůl podruhé, definitivně.

Hudba na ploše 67 minut je nenápaditá, jednotvárná a utahaná. Vše se odehrává v jedné nezajímavé plytké poloze, kterou si zřejmě definovali jako žádoucí. Takový "One Trick Pony", co čeká na aplaus. Všudypřítomné klavírní, housličkové a flétničkové bezcílné preludování bez špetky originality to nezachrání, je to jen laciná přeslazená poleva na nepodařené bábovce. Vrstev zvukového balastu je na nahrávce požehnaně. Možná to někoho ohromí, avšak na mne to působí jen jako vyčpělý efekt, značně vybledlý a neúčinný, v konečném důsledku únavný, nudný a prázdný. Jediný zajímavý moment - první skladba, osmá minuta, tohle udělali před léty např. tuzemští KAZACHSTÁN, akorát daleko lépe a působivěji. Tady je to zvětralá limonáda.

Tuctový kýč mne nikdy nebral, nejinak je tomu i zde. Toto akustické pozérství mi připomíná jeden report ze staré Melodie, kde se žurnalista pozastavoval nad MODERN TALKING, jak zaujal jejich koncert pořadatele z řad důchodců, až konstatovali "však sú to také pekné pjesničky". Jo, tak nějak je to i tady, nakašírované papundeklové písničky bez ducha, nápadu, náladové dynamiky, vývoje, příběhu. Zato univerzální pro posluchače, co chce muzak s přízviskem rock.

Výprodejová lacinost čiší z každé noty bez koulí, z každé hodňoučké melodie, z každého vtíravě slakobolného tónu. Pustíte-li kteroukoli skladbu v libovolném místě, stále stejný děj, zpěv, poloha, tempo, harmonie. Beztvaré blátíčko, ze kterého originální skulpturu nevysocháš. Dramatu a progresivity se tam nachází asi tolik, jako ve venezuelském seriálu. Je to stejně dlouhé i nesnesitelné. A stejně populární, tedy hodně, neboť konzumentů jsou masy. Děkuji nechci.

Za co ta jedna hvězda? Grimspound je "pouze" nudné album, které se otravně vleče, ale není mi z něj špatně. Nejsou na něm všechny možné trendy ošklivosti, jako na 90% současné produkce, je to jen prázdný kýč. Existují ještě horší obludnosti, jejichž poslech skutečně vyvolává nevolnost, DISPERSE, BAROCK PROJECT, H-MARILLION, abych jmenoval konkrétně z poslední doby. Pro takovéto mám vyhrazenou nulu, což neznamená "nehodnoceno, nýbrž "odpad", mám-li použít terminologii hodnotící škály na csfd.cz

Ano, sú to také pekné pjesničky. To je málo, žalostně málo. Univerzální euro-kýčo-pop-rock.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Grimspound
» popis a diskografie skupiny Big Big Train

Opeth - Sorceress

Opeth / Sorceress (2016)

horyna | 5 stars | 29.04.2017

V posledních týdnech se přehrabuji z valné většiny pouze v muzice figurující mezi letopočty 1967-1977. Někdy ale všeho moc škodí a tak se tento víkend věnuji i tvorbě novější. Jedním z alb vybraným k poslechu, je i připomínka posledního výtvoru Opeth, na nějž jsem v mezičase úplně zapomněl. Rozhodně jsem neměl v úmyslu psát recenzi na dané téma, ale jeho náplň mě natolik ovlivnila a pozitivně "sebrala s sebou", že jsem neodolal, přidat alespoň několik krátkých vět k tomuto, pro některé hodně kontroverznímu dílu.

Zhruba půl roku stará nahrávka, mě během loňského podzimu často doprovázela na cestách formou mp3 převodu a zcela nezapomenutelné jsou zážitky, kdy u především tempově povedené a dunící písně titulní, pařil náš malý synček. Několik motivů si zpětně jasně vybavuji, při nich se srdce intenzivně rozbušilo a pocit štěstí byl tu. Hodně fragmentů z této nahrávky je ovšem ukryto kdesi hluboko a pro jejich čitelnější připomínku, jsem některé skladby potřeboval znásobit. Právě při nich, při těcho ne-prvoplánových a opět dosti strukturovaných písních (které jsou poznávacím znamením Opeth), dominantních vyhrávkách, tempových zvratech, kde funkci prvůdce i kastelána, plní něžný Mikaelův vokál, jsem si znovu uvědomil sílu hudby Opeth a této kolekce rovněž. Kapela, která vždy budovala image a ke svému vyjádření využila kouzla atmosféry, nezklamala ani na tomto místě. Nádech tajemna, mystiky a propasti smutku, jsou všudy okolo. Dnes tedy žádné rozebírání, pro mne rozhodně zajímavé a precizní jedenáctky. Pouze konstatování o působivosti celku, jako jedné z možných cest mírného odklonu a nastavení jiných měřítek, pro dosažení požadované úrovně a patřičné hloubky jejich muziky.

Už slyším, jak někdo v tomto případě rád pronese: no jo Horyna, ten je znám tím, že známkuje často vysoko. Je to pravda, ale Horyna vystřízlivěl a dnes rozlišuje rozhodně více, než před rokem, má to svá opodstatnění a dal za pravdu svému okolí.
Horyna známkuje srdcem (a s pětkou tu není osmocen), v tomto případě nehraje roli žádný sentiment, či vzpomínky. Nahrávka je ještě horká a přiblížila se do míst, kde přelétávají stroje značek Heritage a Pale Communion. A nebude si přec lhát do kapsy.

» ostatní recenze alba Opeth - Sorceress
» popis a diskografie skupiny Opeth

Capitolo 6 - Frutti per Kagua

Capitolo 6 / Frutti per Kagua (1972)

Snake | 4 stars | 29.04.2017


CD M.P. Records - MPRCD 009, M.P. Records - ZSLT 70014
Packaged in a CD sized cardboard cover, with insert: a replica of the gatefold cover.

Skupina Capitolo 6 vznikla v roce 1969 a během necelých tří let na hudební scéně natočila jeden singl, dvě písničky pro jugoslávskou televizi (právě z onoho singlu) a v roce 1972 i první, ovšem zároveň aj poslední studiové album "Frutti per Kagua".

Hudba na desce přesně odpovídá době svého vzniku - je to takový mix tvrdého a progresivního rocku, ve kterém se zrcadlí tvorba skupin Jethro Tull, Osanna, Eneide a díky (místy) nevšednímu vokálu i Jumbo.

Vrchol a těžiště alba slyším - a to zcela jednoznačně - v titulní, téměř devatenáct minut dlouhé suitě zabírající celou první stranu původního asfaltového kotouče. Nechť laskavý čtenář promine, ale dovolil bych si malou odbočku : Hudba je mým denním chlebem a mnohokrát ji konzumuji i jako pouhopouhou kulisu ke sportu, cestám do zaměstnání, nebo k běžným domácím pracem. Ne snad, že bych si jí nevážil, ale jednoduše proto, že na soustředěný poslech a vysedávání před stereem mi vychází jen velmi málo volného času. Ovšem u skladby Frutti per Kagua neodolám, nechám všechno ležet a na přitažlivé cestě hudební historií výborně se bavím -

- první třetina skladby, to jsou Jethro Tull jak vyšití a zemitá kytara spolu s úsečně "riffující" flétnou mě dokážou naládovat energíí a dobrou náladou. Ovšem jakmile se připojí ságo, už to nejsou Tull, ale Osanna a to není všechno. Přichází zklidnění, zvolnění tempa a najednou odkudsi vystrkují růžky Pink Floyd z období "Atom Heart Mother". A než dostanu chuť na pravej anglickej čaj a sušenky, je tu další obrat. Monotóní tlukot bicích, bludné tóny varhan a podivně zhulená atmosféra, co mi to jen připomíná ? The Doors ? V samotném závěru se skladba vrací tam, kde začínala a z vedlejšího studia jako kdyby si k mikrofonu odskočil písničkář Alvaro Fella od hudebně spřízněných souputníků Jumbo...

Z titulní skladby jsem opravdu nadšený, ale narovinu přiznám, že druhá polovina desky je o něco slabší. Tři a půl minutky dlouhá balada s velmi expresivním zpěvem Grande spirito je docela všední, ale fajn. "Tullovka" Il tramonto di un popolo těží z kontrastu klidných pasáží a energických laufů, dokonce se tady objevují náznaky klasické hudby a folku. Je to zajímavá položka na seznamu, i když na mě působí trochu rozháraně a násilně. Album končí bezmála dvanáct minut dlouhou a jaksepatří členitou skladbou L'ultima notte. Některé okamžiky jsou vynikající, jiné tak trochu spíchnuté horkou jehlou - jako celek tedy dobré, nikoliv zásadní.

Asi by se slušelo dodat, že klávesových nástrojů je tady velmi málo a hlavní pemzum práce odvádějí kytary, flétna a bicí. Album je tak opravdu "hard". Zvuk je trochu nevyrovnanej (každá skladba hraje jinak), ale dobrej. Na Itálii a rok 1972 určitě.

Cedlo od MP Records je jednoduchou mini vinyl replikou, jakou znáte třeba z produkce Repertoire. Obálka z lesklého papíru obsahuje do futrálku balený kotouček, dvojstránku s texty písní a reklamní letáček MP Rec.

Titulní skladba je vynikající, zbytek dost dobrý a přírůstek do sbírky je to velmi pěkný. 3,5

» ostatní recenze alba Capitolo 6 - Frutti per Kagua
» popis a diskografie skupiny Capitolo 6

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

john l | 5 stars | 29.04.2017

V úvodu mé recenze uvedu svůj aktuální vztah k jmenované ledové krasavici, který jsem právě nové párplovské desce přidělil. Nahrávka Infinite je totiž přesně taková, jakou jsem si ji přál a vysnil. Zkamarádili jsme se hned při prvním poslechu a během dalších dnů dozrávala z pevné čtverky na absolutní pětku. Ta deska je totiž neskutečně dobrá. Otevírá se postupně, je velice vyzrálá, variabilní a čerstvá. Tohle album nenahráli žádní mátonožící se staří fotříci, ale velice energická jednotka zkušených, ošlehaných a hlavně poctivích big beatových harcovníků, kterým rocková kev koluje v žilách už od narození. Jestli to někdo neslyší, jeho smůla.

Nepopírám, že D.P. léta obdivuji a vzhlížím k nim. Každá nově vydávaná kolekce, je pro mě vždy takovým malým svátkem, možná až rituálem a od dob nástupu Steva Morse, mě ještě nikdy nezklamali. Proto nechápu okolní remcaly (i na tomto fóru), kteří svým někdejším!! modlám vytýkají spousty věcí a každý!! nový materiál, často označují za průměrný. Pořád se odrážejí od In Rock a nejsou schopni zohlednit nová fakta ve vývoji kapely, stylu, doby, obsazení a nedokáží přihlédnout také k tomu, že jsou to (jenom) lidé, které žene kupředu!! společná činorodá chuť (jen se podívejte na bonusové video a možná se vám rozsvítí).

Na jejich novinku jsem úspěšně aplikoval metodu, při které cd první týden poslouchám velice intenzivně, pak je dám na několik dnů úplně stranou a po čase se k němu vrátím, abych si potvrdil, nebo vyvrátil všechny doměnky. Ta doba právě uplynula a následoval zmiňovaný návrat. Myšlenky jsou tedy sesumírované a klávesnice může praskat pod náporem kmitajících prstů, které ještě brní spokojeností a slastným pocitem.

Úvodní skladba uchvátí nahromaděnou energií, je zdravě nabuzená, zní zatraceně groove a zvukově vás sejme, stejně jako celá nahrávka. Takový masivní vstup jsem si dlouho přál. Do zvláštního transu se rozezpívá moje tělo s příjemnými, až něžnými kytarovými tóny v úvodu All I've Got Is You. Don Airey boduje ve vyhrávkách a především v další skladbě One Night in Vegas, do které vsadil několik jazzových motivů. Prog formule, daleko zřetelnější než u unavených Yes, je zakomponována v nejpromakanější skladbě posledních let D.P. s názvem The Surprising a další originální motivy provází devítku Birds of Prey. Písně Johnny's Band a On Top of the World jsou nenápadní dříči celku, odvádí špinavou práci a pokud člověk nevnímá pozorně, nedocení je. Poslední Roadhouse Blues bych viděl spíš jako bonusovku, ale budiž. Že by Gillan ještě utáhl foukací harmoniku v takovém laufu?

Infinite si zaslouží známku nejvyšší, nejen z úcty k věku hráčů, ale i z úcty ke kapele samotné !!!!!
Je to spanilá a velká krasojízda na ledovém oválu a tam se přece známkuje až do šesti. Stejnou číslici bych rád vytasil i tady.
Pětice pánů Paice, Glover, Gillan, Morse a Airey, má můj hluboký obdiv, smekám před vámi až k matičce zemi !!!!!!



» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Barclay James Harvest - Everyone Is Everybody Else

Barclay James Harvest / Everyone Is Everybody Else (1974)

horyna | 5 stars | 28.04.2017

Můj první kontakt s kapelou Barclay James Harvest proběhl prostřednictvím právě tohoto alba, Everyone Is Everybody Else. Objevil jsem je naprosto náhodně, v jakémsi článku o The Moody Blues, kde právě k nim byla tato skupina přirovnávaná. A přesto, že Moody nejsou tak stěžejním artiklem jako například Yes, nebo Floyd, zpozornět bylo zapotřebí. Po krátkém seznámení se s jejich malebnou muzikou, bylo jasně rozhodnuto, kdo že to rozroste domácí fonotéku. Prvních sedm až deset studiovek patří do zlatého fondu art rockové armády (napadá mě společný jmenovatel s Gentle Giant, ti to sice po jedenácté řadovce zabalili, ale dvě třetiny jejich produkce, jsou podobně stěžejní jako u BJH) sedmdesátých let, kdy kapela (podobně jako její souputníci) chrlila jednu desku za druhou. Dílem osobních sympatií padla volba na desku, na níž je kapela sama vyobrazena, tedy album Everyone Is Everybody Else. A hned po několika sekundách rotování cd v přehrávači, se mi do těla vlila potřebná spokojenost, spojena s něžným vyobrazením a aristokratickým přednesem jejich hudby.

Urozený klavírní akord, v sousedství sentimentálního úvodu písně Child Of The Universe, je překrásný, podmanivý a omamný zároveň. Negative Earth pomaloučku a přirozeně vykvétá ve smutných vodách šerosvitu a mě je okamžitě jasné, jak velká hvězda sílila podblíž artových gigantů celosvětového významu. Trojka Paper Wings, se s pěkně napěchovaným množstvím emocí, vkrádá směrem k posluchačově choulostivým záhybům ještě blíž. Klasická kytara otevře píseň The Great 1974 Mining Disaster, opět hloubavý klavír, citlivý akustický vstup a hebounké klávesy, které rozhodně nemíní zápolit s přirozeně krásným projevem Johna Leese. Poor Boy Blues má zvláštně naříkavý country náboj a For No One, prezentuje onu slovutně urozenou stránku jejich produkce.

Barclay James Harvest je kapelou, která si do erbu vměstnala alegorický obrazec, plíživě se sunoucí káry venkovským romantickým prostředím, tak, jak jej zachycovali na svých plátnech holandští krajináři 17. století.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Everyone Is Everybody Else
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest

UFO - Sharks

UFO / Sharks (2002)

jirka 7200 | 3 stars | 27.04.2017

Pořád si říkám, v čem je zakopaný pes, neboť desku Sharks stále nemohu vstřebat. Složení kapely zůstalo kupodivu od předešlé desky nachlup stejné, studio také.

UFO odletělo sice před nahráváním alba Covenant od Shrapnel k firmě Steamhammer, nicméně dlouholetý kolega Mike Varney, který jim produkoval několik předchozích desek, pomohl i nyní.

Novým elementem v týmu se stala posila z USA - věhlasný Steve Fontano (M.Friedman, Tony MacAlpine, G.Hughes), který vše doladil, zmixoval, postaral se o režii a výsledný mastering nahrávky. Aby toho nebylo málo, je zapsán jako spoluautor tří písní na tomto CD.

Výsledný dojem je pro mne však neslaný, nemastný. Jeden čas jsem si pohrával v úvahách s teorií, že za vše může Fontano, abych očistil kapelu, potom jsem to zavrhl jako úplnou blbost a v současné době zastávám teorii tu nejjednodušší. Materiál na desce prostě není patřičně silný, chybí nápady a ani Schenker se nijak nesnaží svou hrou skladby nakopnout.

Solidní a výjimečné songy jsou to dle mého názoru jen tři – naostřená balada Serenity, hitová Shadow Dancer a hard rockové boogie Fighting Man, což je dost málo.

Standart drží ještě Sea Of Faith a Crossing Over, v kterých slyším kolegy Deep Purple. Ostatní písně lze bez problémů poslouchat (krom instrumentálky Hawaii) ale nijak neosloví.

Dle mého ještě o něco slabší, jak Covenant. Ohodnotil bych to tak na trojku.

» ostatní recenze alba UFO - Sharks
» popis a diskografie skupiny UFO

Procol Harum - Home

Procol Harum / Home (1970)

horyna | 5 stars | 27.04.2017

Procol Harum - nová to akvizice v mé hýčkané, soukromé hudební sbírce. Společně se Spooky Tooth a Ten Year After je tohle další, třetí silný kůň, kterého jsem objevil teprve nedávno a se kterým se postupně seznamuji. A jestliže šlo v případě S. T. o jasnou volbu s albem číslo dva, tady nebyl výběr "poprvé" vůbec jednoduchý. Vycházel jsem z dostupných recenzí a samozřejmě také potřebného vlastno-ušního vjemu. Nakonec a po několika obměnách, padla volba na desku Home, aniž bych předem tušil jak dobře jsem nakonec vybral.

Whisky Train- zahajuje desku perfektním kytarovým riffem, masivní a pěkně úderná věc hned na začátek. Balady jsou silnou zbraní kapely a na tomto díle je jich neurekom, klavírní a Brookerovo naléhání během ponuré The Dead Man's Dream, melancholická kráska Nothing That I Didn't Know (s krásným akordeonovým závěrem), nebo šestá Barnyard Story. Vlastně sudé tracky jsou pomalé, baladické písně, které když mají zajímavou melodii, potřebné charisma i dostatek citu, dokáží silně bodovat. Zrovna taková je i Whaling Stories, v ní si Procol Harum na ploše sedmi minut pohrávají s divákovou psychikou, prostřednictvím vypjaté atmosféry se spoustou nemelodických postupů, navršených na jednu hromadu, směřujících k postupnému finále na konci druhé třetiny. Ze Still There'll Be More vyzařuje hravost Beatles i jazzová ležérnost, brouky mě připomíná i roztomilá hříčka Piggy Pig Pig. A třeba taková About to Die- dokáže pěkně hypnotizovat, kytarová melodie uprostřed klavírní linky působí opravdu zajímavě.

Procol Harum jistě patří do zlatého rockového fondu přelomu šedesátých a sedmdesátých let a mě dokázali, že na novou/starou hudbu, je v muzikou zasaženém srdci, stále dost místa.


» ostatní recenze alba Procol Harum - Home
» popis a diskografie skupiny Procol Harum

Uriah Heep - High And Mighty

Uriah Heep / High And Mighty (1976)

| 5 stars | 26.04.2017

Deska High And Mighty má dvě velké nevýhody. Jednak byla vydána po dominantní nahrávce Return to Fantasy a podobně silnou hymnickou skladbu jako je titulní flák z pětasedmdesátého už nepřinesla. Za další, patří k nejprogresivnějším věcem z U.H.katalogu a většinou věrných U.H.fanoušků zůstala dodnes nepochopena. V roce 1976 byl trh s nahrávkami kapely přesycen a fanoušci jí nedali dostatečný prostor na to, aby se dokázala prosadit a přesvědčit je, navíc konzervativnější část nehodlala na kompromisy přistoupit a o žádné novum nestála. V době renesance kapely byla už High And Mighty doceněna podstatně víc, pořád na ni ale hodně lidí kouká přes prsty. Je to velká škoda, protože jde o vysoce kvalitní muziku v intencích kapely a touha posunout svůj výraz dál, je přehledná a patrná. Dovolit si výkop prostřednictvím Wettona u mikrofonu, je husarský kousek, ten vyšel přinejmenším zajímavě. Následující trojice skladeb už patří u uriášů k těm nejlepším. Je tu ale i hodně upřímného rocku a dalších vlivů, jako například reggae a klasický rock n roll.
Bohužel jde také o Byronovu labutí píseň, naplněnou citem a velmi laskavým, příjemným hlasovým vystupování, které nenašlo v art/hard rockové oblasti v sedmdesátých letech srovnání. Byron byl úžasný fenomén a žádný jemu podobně modulovaný vokál se už nezrodil.



» ostatní recenze alba Uriah Heep - High And Mighty
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Porcupine Tree - Lightbulb Sun

Porcupine Tree / Lightbulb Sun (2000)

EasyRocker | 5 stars | 26.04.2017

Tuhle tradičně skvělou desku z výjimečné hudební společnosti kolem Stevena Wilsona jsem si pořídil teprve nedávno. Jedná se o završení melancholičtější, klidnější první etapy před razantním kovovým přitvrzením, přivanutým jinak ovšem skvostným dílem In Absentia.

Úvodní a titulní skladba je uvolněně akustická a od prvních taktů nepokrytě hitová skladba, navozující smířlivou a nostalgickou náladu v těch nejtypičtějších esencích PT. Klavírní a strunné tóny působí jako kapky deště a krásně tu basuje Colin Edwin. Dikobrazové se ale i krásně rockově odvážou... How is Your Life Today? je tříminutovou ponurou klavírní miniaturou - Wilsoův smutek za klaviaturami i v hrdle, lehký otisk moderních zvuků. I na krátké ploše se dá vybrousit hudební poklad... Four Chords That Made a Million začíná nekompromisním, drsným tempem, je tu znovu značný moderní nádech v rytmech i celkovém vyznění. Wilsonův hlas přináší melodie a povznáší se někam do oblak. Rocková, pořádně odvázaná "verze" PT. Čisté a velebné akustické tóny s jemnými klávesovými linkami propojuje Shesmovedon, smutná, přesto v refrénu odvázaná, skoro až hitová skladba. Podobné vyznění, i když v drsnějším hávu, už známe z dalšího alba... Wilson si název skladby vokálně skutečně vychutnal v mnoha podobách, vystřihl tu i krásné, chemicky zkreslené sólo... Last Chance to Exit Planet Earth - už název vyvolává úzkostné nálady. Nebo naději? Přehlídka nejlépe provedených, nadýchaných porcupineovských akustik a skvostného Wilsonova hlasového představení. Mistrně využity jsou změny v hlasitosti a střídání mnoha klávesových nástrojů... závěr patří nádhernému klavírnímu klopotu, prýštícímu jako drsná horská bystřina. Co dodat ke kráse The Rest Will Flow? Hit v nejlepším smyslu slova, napjatý ve třech minutách melancholií, avšak i ohromným rezervoárem pozitivní energie a nálady. Přehrada, která se vždy beznadějně protrhne a zaplaví mou hlavou uragánem emocí. Ten okamžik, kdy se u hudby PT neovládám. Hatesong začíná Edwinovou precizní přehlídkou figur na tlustých drátech, nabírá moderní, drsný a chladný odstín, který už ji nepustí. Také Wilsonův hlas už zní jako ze světa za řekou Styx... Bitevní pole temných emocí a černých běsů, kropených demoličními salvami bicích a kovově skřípajícími riffy. Tady si Wilson zašel pro inspiraci až daleko za hranice metalového teritoria - k doomu, nu metalu nebo snad Tool. Osm minut jen pro nejodolnější. Krásně křehká je Where We Would Be, další temný hit začíná ptačím cvrklikotem. Jednoduché, úchvatné, stejně jako akustická kytara a ztemnělé hrdlo hlavního principála. Kde se v něm ty božské nápady berou v takových dávkách, je mi záhadou. Třináctiminutový epos Russia on Ice začíná ledovými bariérami klaviatur, přichází basa a kytara, pohupující se v temném melodickém oparu. Wilsonovu hrdlu už se málem nechce, zní jako v posledním tažení, nakonec se ale rozvine přenádherná hudební řeka se všemi patentními znaky a pečetěmi dikobrazího stromu. Edwinova basa je pak ponechána o samotě, způsob, jakým se celá skladba znovu "navrací", je famózní, a přelije se do metalového a zvukově moderního běsnění. Závěr patří bicím a samplům s chrámovými zvony... Závěr patří dokonalé temné hitovce Feel So Low, jejíž název neponechává žádných pochybností ani nadějí - závěr je osudový. Z ticha se vyloupnou křišťálové struny, které v pevném spojení s hrdlem vytváří dokonalou symfonii smutné, něžné melancholie. Ne neskutečné, že i přes vyznění mě naplňuje vždy zvláštní energií a silou... až do konce.

Skvostně vyvedená deska, které nemohu dát jiný než plný počet. Porcupine Tree, spolu třeba s Pain of Salvation, Spock´s Beard nebo květinovými králi, stojí u mě na samotném čele novodobého progového pelotonu. Zhudebněná křehkost, smutek a melancholie, ale i řada jasných hitů. Pustit si tohle za procházky podzimními sady je přímo nebezpečné.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Lightbulb Sun
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

b.wolf | 3 stars | 25.04.2017

Pokud jsem v něco věřil, tak v to, že jedni z posledních dinosaurů hard rocku po výborném albu Now what?! ještě alespoň jedno stvoří. Takže pánové věku důchodců nezklamali, už jenom to je důvod k oslavě. Výsledný dojem? Sázka na jistotu, to je jasné, I. Gillan určitě nebude tahat výšky jako v časech In Rock... Úvodní song začíná pro DP velmi netypicky a je to úvod parádní. Jak celek je InFinite solidní album, to je fakt, ale já, pokud už dávám Parply, tak nejraději sáhnu po Come Taste the Band, po Perfect Strangers už mně DP nezaujali, vyjma zmíněného Now What?!. Obdivuhodné, že tito bardi stále hraji, to bez diskuse, ale po mnoha soustředěných poslešich to na víc, jak silné 3/5 nevidím.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Caravan - For Girls Who Grow Plump in the Night

Caravan / For Girls Who Grow Plump in the Night (1973)

horyna | 5 stars | 25.04.2017

Vždy jsem automaticky (i když na Progarchives vyhrála jen o prsa) pokládal za nejlepší a nepřekonané album Caravan, desku In the Land of Grey and Pink. Pro určitou skupinu, bude právě tahle deska zřejmě vůdčí a velice ceněna, ale postupným bádáním jsem přišel na skutečnost, že si tato kapela zaslouží mnohem pečlivější studium, než aby skončilo pouze u předkrmu In the... S nákupem několika dalších alb se tak hudebníci z okolí Canterbury, definitivně zařadili po bok jiným oblíbeným velikánům, jako jsou Yes, Camel, nebo Genesis.

Memory Lain, Hugh/Headloss- nám hned z kraje rozehraje velice překrásné instrumentální hody. Mám rád uvolněnou a hravou Hoedown s parádním violovým sólem a podobně bezstarostná je i pomalejší a jemnější věc Surprise, Surprise a opět ta perfektní viola. Čtvrtá C'thulu Thulu- přinese změnu a napětí, jako by najednou hrála úplně jiná kapela, ale naštěstí se obě polohy vzájemně nebijí a nezápolí spolu. Deska je díky nim barvitější a poutavější. Ve sborovém zpěvu jsou pánové mistry, předvedou nám to během skladby The Dog, the Dog, He's at It Again. Poslední dvojice přináší jistý patos, dravost, smyslnost a pevnější a rytmičtější podstatu hudby Caravan, instrumentalní bravura i famózní sólové party elektrické violy, kterou na této nahrávce bezmezně obdivuji.

Pro mě jsou tohle zřejmě ty nejlepší a nejoblíbenější Caravan. Jde o famózní kapelu, na kterou se dnes hodně pozapomíná, tak bych rád svou recenzí na její přínos opět upozornil a pobídnul nové a mladší prog fandy, k jejímu studiu, nebudou litovat.

» ostatní recenze alba Caravan - For Girls Who Grow Plump in the Night
» popis a diskografie skupiny Caravan

UFO - Covenant

UFO / Covenant (2000)

jirka 7200 | 3 stars | 25.04.2017

Pilíře kapely Mogga a Waye doplnil na nahrávání desky Covenant starej známej Aynsley Dunbar na postu bicích a světe div se i veličenstvo guitar boss Michael Schenker. Vždy, když se tento hudební fluktuant objeví v sestavě UFO, působí to magicky i na ostatní členy, kteří se vybičují k nadstandartním výkonům, což je slyšet hlavně na první polovině desky. Jako host na klávesy je uveden Kevin Carlson. Jeho nástroj velmi střídmě podmalovává pozadí písní, ale toto drobné koření použitých rejstříků hammondek dodává výslednému zvuku to pravé „vintage“ koření.

Po předchozích dvou CD Mogg/Way se nyní zvuk zklidnil, kytara je sice příjemně nabroušená, ale jen v hard and heavy intencích, žádný zvuk ala Pantera se již nekoná.

Deska se nese v příjemném duchu staromódního hard rocku á la UFO a prvních pět písní se dá zařadit do zlatého fondu skupiny. Zvláště hutná a valivá Unraveled či houpavá Miss The Lights, kde melodickou linku doplňuje jakýsi hoboj. Midnight Train uhání vpřed jak mezinárodní rychlík. Nejvíce klame tělem Fool's Gold, kdy máte pocit, že posloucháte baladu, která se však po 90 sekundách transformuje do nejrychlejší vypalovačky na disku.

Potom jako by do motoru někdo pomalu začal sypat písek, In The Middle Of Madness je ještě celkem příjemná záležitost ve středním tempu, The Smell Of Money a Rise Again jsou stěží poživatelnou záležitostí. Deska naposledy ožívá při poloakustické Serenade, potom je třeba přetrpět Cowboy Joe a The World And His Dog, nebo aparaturu předčasně vypnout.

Schenker si z předchozích projektů přivedl US producenta Ralpha Patlana (MEGADETH, WHITE WIZZARD, MICHAEL SCHENKER) , který se postaral o skvělý zvuk, který je čitelný, ostrý a v rámci možností doby i dynamický.

Ohodnotil bych to tak na 3,5 a nahoru se mi to zaokrouhlovat nechce.

» ostatní recenze alba UFO - Covenant
» popis a diskografie skupiny UFO

Gong - You

Gong / You (1974)

steve | 4 stars | 25.04.2017

Na kapelu Gong jsem kápnul tu, na Progboardu a hned jsem veděl, že podobnou "uchylárnu" chci vyzkoušet. Jen jsem neměl představu, kam se v začátku objevování skupiny v její douhé diskografii vrtnout. Přednost dostali ti pravý Gong, čajovo-drogovo-extravagantní Gong a uspokojení padlo s deskou You.

Ta je správňáckým psychem slušně nabita, jazz rovněž dostává hodně prostoru a časté změny rytmu a brilantní muzikantské výkony jsou tady doma. Je to ale taky čurina, člověk je musí brát s nadhledem a mít podobných cd dvě stovky, asi se zblázním. A tak, když mám zrovna podobně stříklou náladu, jakou měli Gong na začátku sedmdesátých, rád si tohle space-dobrodružství připomenu.

Jedno se kapele upřít rozhodně nedá: jejich hudba je dost kreativní na to, aby o ni projevila zájem (aspoň malinká)část progresivní obce a našla v ní i svoje pocity. Jako skladbu number one, hodnotím vesmírnou cestu The Isle of Everywhere, s geniální basovou stopou.

» ostatní recenze alba Gong - You
» popis a diskografie skupiny Gong

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Big Big Train / Grimspound


Jestli to chápu dobře, tak Antonymu hráli depešáci a on psal do kolonky Big Big Train. Potom...

Cure, The / Three Imaginary Boys

tykeww
Vojto, díky za reakci a za pohled na věc. Myslím, že v hledání hudebního výrazu hodně...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11345 recenzí
2059 skupin
154886 příspěvků ve fóru
2481 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000