Články
Neakademický úvod do progresívneho rocku
Písať o škatuľkách (schválne nepíšem o „škatuľách“, chlipníci!) v rockovej hudbe je ošemetné. Hranice nie sú na mapách, subjektivita objektivistov ich rozlepuje, strihá, člení a spája, ako sa jej zachce, nuž, nedá sa vyhovieť každému. No a čo.Hneď z „fleku“ si ujasnime, že reč bude o rockovej hudbe, takže pokusy o dokazovanie, akáže to progresívna hudba bola v praveku, staroveku, stredoveku i časti novoveku, nemajú šancu.... » celý článek
(5 komentářů)
Ako pridávať profily na Progboard
Pre všetkých, ktorí to myslia vážne s pridávaním profilov na progboard, tu je jednoduchý návod, ako na to:Skôr, ako začneme nahadzovať profil, je potrebné zhromaždiť nasledujúce informácie:
- názov skupiny/meno interpreta,
- krajina pôvodu
- zoznam oficiálnej diskografie,
- obaly albumov,
- zoznamy skladieb,
- zostavy,
- biografické údaje a fakty z histórie skupiny.
Prvou voľbou je internet.... » celý článek
(0 komentářů)
Naposledy přidané recenze
Uriah Heep / Return To Fantasy
| 27.01.2012
Sedmdesátý čtvrtý nebyl pro kapelu moc úspěšný, navíc ztratila opravdu špičkového hráče na basu, takže nejistota fandů byla na místě. Podaří se oživit skomírající sound a nadto rozchodit personální výměnu? Jistý si nebyl nikdo, ale doufali jsme všichni ... A vyšlo to! Říká se-špatný rok, dobrý rok... a ten s označením 1975 nebyl jen dobrý, byl přímo skvělý! Není účelem této recenze blíže ho rozebírat, snad by stačilo jmenovat alba, jako třeba Physical Graffiti, Sabotage, nebo Hair of the Dog ... Prostě úrodná sezóna, a týkalo se to naštěstí i Uriášů.
Na jaře narukovali do nového studia v Londýně k pokusu o vlastní rehabilitaci a v rodícím se létě byla na světě tahle kolekce.
RETURN TO FANTASY – energické intro se známými hammondkami, premiérovým kovově bublavým zvukem nového basisty, Mickovým standardním kytarovým beglajtem a nad tím vším se pozvolně rozjíždějícím syntezátorem se po cvíli rozjede typicky cválavou rytmikouv úvodní song alba, které se pokusí zahnat chmury fandů z loňského nepříliš vydařeného bavorského tripu. A to už nastupuje frontman jako poznávací značka kapely ... (ano, tohle jsou ti praví Uriáši v typickém outfitu, jen ta džiska (syntíky) je nová). Skvělý úvod alba, přehledné harmonie, mírná inovace nahrávacího procesu (občasný hal a echo v Davidově vokálu) na rozdíl od předchozího alba výborný zvuk. Jen to tajemné předivo pavučin z dob démonů a čarodějů odvál nový, poměrně silný vítr změn...
SHADY LADY – album nebude na jedno brdo ... na nic si nehrající rokec pořád umíme, jako by říkala skladba, pstavená na dialogu dvou kytar. Ken nemusí jen sedět u kláves, slide kytaru ovládá stejně brilantně. Pozdější otvírák koncertních playlistů skvěle šlape! Přestože jsem milovníkem hammondek, tady je ani nějak nepostrádám...
DEVIL’S DAUGHTER – Mickův metalický riff, návrat Leslie soundu a odkrytý střed pro výraznější představení stylu Wettonovy hry. Snímek je unášen ve středním tempu k nečekanému vstupu syntezátoru, jehož sólo, kopírované Mickovou kytarou, rozvíjí téměř orientální melodiku. Dost dobré! V další části se předvádí ve vyjímečném světle zejména Mickova kytara.
BEAUTIFUL DREAM – fade in činelů a obligátních hammondek, přidává se syntezátor, rozjíždí se rytmika ... inovovaný sound, předvedený v titulní skladbě, tvoří páteř i tohoto, dle mého názoru druhého vrcholu alba. Davidův hlas osciluje od komorního projevu k expresivnímu, v křičených polohách je prostě skvělý. Nijak vyjímečné kostře skladby dodávají lesk velmi zdařilé aranže jednotlivých nástrojů, ovšem prim v ní hraje především Lord David Byron, zde opravdu „at his best“.
PRIMA DONNA – sympatické odlehčení po progresivnějšímm nářezu z první strany LP. Neberu to ještě jako „popovatění soundu“, vnímám to spíš jako signál kapely „nebereme se zase až tak vážně“. Rock’n’roll jak vyšitý, snímek prvotřídně šlape a ten saxík proplétající se Davidovým expresivním projevem tam „pasuje“ jako prdel na hrnec, jakkoli se zdá použití tohoto nástroje v hudbě Uriah Heep výstřelkem. Bohaté, i když zde „neuriášovské“ vokální harmonie (tipl bych si, že zde režíroval Mr. Wetton).
YOUR TURN TO REMEMBER – ani tahle „odbočka z hlavní trasy“ nebourá vyznění celého alba. Přestože už jde jednoznačně o (jak to decentně nazvat) FM poprock, skladba je rytmicky velmi dobře usazená, kytarové beglajty se nikam netlačí, David to jistí a host na steel kytaru (B.J. Cole) přidává třešničku na dort.
SHOWDOWN – velmi svižná, typická „uriášovská“ jízda, postavená stejně jako Shady Lady na dialogu dvou kytar. Zde ovšem ve svižnějším tempu. Výrazná je především Kenova slide exhibice s bottleneckem (pravý kanál), ale i Mick (vlevo) si přijde na své a střihne si své typické rychlé běhy po hmatníku nahoru dolů. Ty doprovodné „ruchy“ v soundu při šoupání prstů po strunách prostě miluju ...
WHY DID YOU GO – balada s dominujícím Davidem, opět okořeněná v rámci soundu kapely trochu netypicky steel kytarou. Z dnešního pohledu tuctový cajdák, ale Byronův vroucí hlas vše přebíjí a dodává další rozměr. Jen bych trochu ubral orchestrace... Oblíbený ploužák tehdejších mejdanů.
A YEAR OR A DAY – co se nepovedlo na předchozím albu, to tady klaplo dokonale. Závěrečný kousek definitivně potvrzuje kvalitu alba trochu zasněnou, nicméně energickou, šlapající skladbou se sebejistým Davidem, věrohodným i v expresivních, křičených polohách ve druhé polovině snímku. Basa s kytarou se bezezbytku pořizují celku, Ken ubral syntezátorového novátorství a nasadil osvědčený kalibr B3/Leslie na zahuštění soundu. Klasické uriášovské background vokály v průběhu celé skladby a zejména v pohodovém fade-outu jsou zde samozřejmostí, podtrhující jednoznačné zařazení snímku ke klasice stylu. Stejně jako u předchozí desky říkám škoda ... ale tentokrát škoda, že už album končí ...
Remastery z obou vydání obsahují kromě upravených verzí albových snímků také dvě B-strany singlů. Musím napsat, že v případě Byronovských Uriášů jsem jako Smrt- beru všechno. Takže i tyto skladby se dají ... nicméně původní setlist LP na mě (zřejmě i vlivem x-násobných poslechů, zejména v období „vtiskávání“, tj. v roce vydání alba) působí natolik sevřeně a kompaktně, že bych tyto skladby do původní kolekce necpal. Je to v tomto případě bonus NAVÍC, poslouchám je odděleně, a při vyvolávání duchů starých časů pouštím z CD pouze původní „LP“ sestavu.
SHOUT IT OUT – přitvrzený, jakoby opět „francouzský“ (Sweet Freedom) sound, hammond sólo. Solidní kousek.
THE TIME WILL COME – další věc ve středním tempu, stylově jakoby opět ohlédnutí zpět, nicméně šlape slušně. Ten mírně zatěžkaný sound s Mickovým kvákadlem a mohutnou hradbou hammondek dělá z obou bonusů vděčný sběratelský artikl pro fandy.
Zvuk je oproti Wonderworld podstatně lepší, promítla se zde i pohoda z nahrávání v domácím prostředí, prostě tentokrát to vyšlo bezezbytku. Nebo skoro ...
V roce oném (1975) jsem ještě nebyl tolik v zajetí progresivních kapel, takže přestože jsem Johna Wettona už znal ze Starless a Red, nebyl to pro mě ještě takový machr jako později (zejména jeho angažnmá v U.K. hodnotím jako famózní). Takže lehký stín absence fenomenálního basáka z Nového Zélandu na tomto albu jsem vnímal už tehdy a zůstal v mém srdci dodnes ... God Bless You, Gary ...
Co na závěr ... útlum a určité rozčarování z předchozího alba se podařilo bezezbytku překonat, kapela je opět v sedle. Jak jsem četl v jednom z článků v Melody Makeru z toho roku „Heep Are In Full Flight Again“ a takové články se jako potvrzení vlastních pocitů z muziky sakra dobře čtou ...
Hodnocení: 4,2 – takže jasná čtyřka. Musím přece jen brát ohled na Démony, Kouzelníky a Sladkou svobodu, jejichž fluidum už odvál čas ...
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Return To Fantasy
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Led Zeppelin / Presence
| 27.01.2012
Nuz musim sa priznat recenzia a ako aj nasledne pripomienky ci nazory ma vzali...Led Zep je moj hudobny vrchol..zhmotnena dokonalost.Povravalo a meditovalo sa nad tym,ze Page upisal dusu diablovi,napokon to odniesol Bonham...asi to nie je daleko od pravdy lebo take skvosty dat do hromady a v takej miere posunut skalu vyvoja svetovej hudby sa snad nepodarilo nikomu.Mam ich v takej ucte,ze kompletnu discografiu vlastnim aj na vinyloch ako aj na CD..plus mnozstvo piratskych DVD koncertov vydanych a zakupenych u bratov v Moskve.
Aj ked nedokazem delit kvalitu medzi jednotlivymi albami, tiez sa priklanam k nazoru ''tiena'' v nastartovanej discografii.Snad len na mergo:Mnozstvo materialu nazbieraneho na Physical Graffiti dalo aj priestor na samotny Presence..snad preto ten zaves.Boli si tak isti silou svojej tvorby,ze prve vydanie nemalo uvedene nazov skupiny na albume..svoje miesto dostalo az reediciach.Snad aj preto opovrhovali televiziou a reklamou.Necitili potrebu..Genialny tah Petra Granta.
Neda mi menej ako 5 hviezd.Nie je to len ucta...
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Presence
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Mišík, Vladimír & ETC... / Nůž na hrdle
| 27.01.2012
Album Nůž na hrdle jsem v dané době očekával s velkým napětím. Na koncerty Etc… jsem chodíval dvakrát někdy i třikrát do roka a tak jsem měl jejich repertoár docela dobře naposlouchaný. Myslím, že Vláďa popadl novou porci energie za správný konec.
V Etc… došlo k personálním změnám (odešel bubeník Tomáš Krček a baskytarový mág Guma Kulhánek). Do kapely se po letech vrátilo další staronové baskytarové a aranžérské eso – Jiří Veselý, který s sebou přivedl snad nejvytíženějšího pražského bubeníka Jiřího Zelenku. Parta, která tohle album nahrávala alespoň podle hudebního výsledku držela hodně pohromadě a na albu samotném je to znát.
Musím pochválit i výtvarný design obalu, ale především umělecky vypravený booklet. Texty, montáže, koláže a výtečně sejmutý zvuk.
NIŽBOR – my, co jsme z Moravy, nemusíme vědět (a mnohdy to ani nevíme), kde leží Nižbor. Já jsem na to náhodou přišel, když jsme byli na dovolené kolem Berouna, Karlštejna a Srbska…. Moc příjemné prostředí lesů, skal. Nafukovací člun se krade po vodní ploše, pleskání vesel, bzučení much (hezký stereofonní efekt) s přicházející letní bouřkou. Na Etc… velmi netypický začátek alba, není-liž pravda!?
RELATIVISTICKÝ ZÁDRHEL – dusavě šlapavé bicí nástroje a zpěvné kytarové intro a už jede plnotučná baskytary Jiřího Veselého a vyšívá přesně jako šicí stroj se Zelenkovou baterií. Vláďa Mišík zpívá ve velké pohodě a srozumitelnost zpěvu je zde velmi vyprecizovaná. Sborové zpěvy jsou v Etc.. dost nezvyklé. V mezihře vloží dravé sólo se stupňující se harmonií Standa „Klásek“ Kubeš, nejrockovější pól Etc… Skladba je formálně jednouchá, je však výtečně proaranžovaná a má chytlavý a nosný základ a drží pěkně pohromadě. Kvalitní začátek!
V KARVINÉ – tak tohle je ten správný mišíkovský městský folklór. Hospodská atmosféra je umocněna akordeonem Jiřího Veselého, a Olin Nejezchleba na elektrické violoncello hraje podmanivé bručivě bzučivé dlouhé tóny. Kytarista Pavel Skála prošpikuje skladbu svižným sólem na akustickou kytaru. Jako host se v kapele objeví bývalý člen Honza Hrubý, který sem vloží klasické rozevláté sólo na housle. Proletářská hudba s ironickým nádechem a nezpochybnitelnou legitimitou….
NOC – krásná balada s akustickými nástroji. Vláďova autentická podoba jeho osobitého uměleckého vyjádření. Akustická kytara Pavla Skály s playbackovanými elektrickými tóny, doprovázena na tlumené klávesy a výrazně prokreslovaná violou Honzy Hrubého. Vlˇaďa se výtečně pokládá do textu s kterého mám radost – vlastně hodně osobní.
Proč? Protože autora jsem znal osobně. Bohužel musím psát v minulém čísle. Básník Jiří Veselský, možná bych napsal prokletý básník československého prostředí normalizačních časů byl můj dlouholetý kolega v tiskárně a redakci a jako korektor se mnou sdílel jednu kancelář spolu s dalším normalizačním vyděděncem doktorem přírodních věd-entomologem. Tohle intelektuální prostředí mě velmi nabuzovalo. Třebaže mi kolega Veselský nabídl tykání, patřil mezi brněnskou bohému a stýkal se i s máničkami mého typu, měl jsem k němu tolik úcty, že jsem mu říkal Mistře a respektoval jsem jeho lidskou ulítlost a společenskou nezařaditelnost. Vedle básníků Mikuláška, Skácela a Bochořáka patřil i on. Byl doslova pochodující encyklopedií kultury, politiky…. klasicky nepraktický člověk, někdy náladový, se vztahem k alkoholu, který mu ale nezatemňoval mysl. Psal krásné básně a byla to univerzita života sdílet s ním víc než šest let společný prostor….. Velmi mě potěšilo, že Vláďa objevil jeho poezii. Kdo se o ni zajímáte, anebo máte schopnost vnímat vibrace při poslechu téhle balady, budete vědět, o čem mluvím.
HONDURAS – od poezie se ale odpoutáme směrem k bigbítu, který si napsal rozevlátý Olin Nejezchleba a taky si píseň nazpíval doplněn textem Jiřího Dědečka. Skála i Kubeš drtí elektrické kytary – Standa Kubeš ještě navíc banjo (!). První bigbítový kytarista, který hraje (a nestydí se za to) na banjo jako kotlíkář a tyhle aspekty jsme docela zajímavě osobně probírali naživo v rádiu, kam přijal pozvání a osobně dokořenil svou přítomností. Skladba má jasnou melodickou kostru. Základní akordy, ale výtečné aranžmá a vypilování detailů. Standa svůj rozvichřený sound kytary mocně rozvibrovává a ukáže nám, že je opravdu třída.
UŽ ANI SLOVO DÁL – dusavý rytmus boogie. Tepající bicí a kreativní baskytara drží grunty téhle zcela jasné skladby, která by mohla být klidně v repertoáru takových Lynyrd Skynyrd v té dravější části – zatímco v mezihře se celá koncepce rozvolní – aby se potom zase vrátila zpátky. Pavel Skála perlí na elektrickou kytaru a lap steel kytaru a bottleneck dělá svou práci, zatímco Olin Nejezchleba zde hraje na mandolu a máme zde výtečně udělaný přímočarý bigbít podle nejlepších pravidel a svědomí.
POKLAD NA OSTROVĚ – hostující Honza Hrubý na housle a dobře vystavěné akustické kytary Pavla Skály a stručná a výstižná rytmika. Vláďa zpívá s lehkou nostalgií o lidských pocitech a přesvědčuje, že i normální nekomplikovaná písnička může mít svou neoddiskutovatelnou výpovědní hodnotu.
AŽ ZA MILOU PŮJDEŠ – elektrické violoncello a zvláštně znějící elektrické kytary trochu ve stylu Petera Greena s hallem, kdy se ani tak citlivý kytarový filigránista Skála nezdráhá zapojit wah wa pedal, který by v jeho direstraitovsko-caleovském kytarovém předivu sotvakdo očekával. Také Standa Kubeš se dokázal se skladbou velmi dobře vyrovnat na elektrické a akustické kytary. Nádherná souhra obou kytaristů přímo v ukázkovém stylu. Osobitě působí i Vládův jazzový scat, který mu docela sluší v téhle zajímavé skladbě.
SOBOTNÍ REJ – ryze městský epický text Vládi Mišíka opatřil hudbou a také zpěvem Standa Kubeš, jehož zastřený a obroušený hlas nemůžete přeslechnout. Tohle je bigbít prvního plánu, kde si nikdo na nic nehraje a rockový doprovod je střídmý, razantní a správně odpíchnutý od podlahy. Text přesně reflektuje život v panelákové kultuře, jak jsme ho znali a možná dodnes známe. Všechno má svůj řád a tady to platí bezezbytku a je to hodně věrohodné. Standa Kubeš nahrál do mezihry výtečné kytarové sólo se suverénním pojetím, ale bez nadměrného exhibování. Jiří Veselý a Olin Nejezchleba propojili baskytaru a mandolu a vytvořili velmi účinné soustrojí. Skladba, která se stane ozdobou koncertů kapely.
TO BYL ZAS DEN – další balada. Zezačátku subtilně, ale poslezé získává dtravější podobu. Musím pochválit výtečné kytary Pavla Skály. Hraje velmi dobře na elektrické i akustické kytary. Má velký výraz a smysl pro citlivé a přesné hraní. Jako host se zde objeví opět houslista Honza Hrubý. Sladba ovšem stojí na souhře akustických kytar, elektrické kytary a houslí v jednom tvaru. Kdo má rád zeppelinovské nálady na Trojce, řekl bych že tyhle námluvy elektrické a akustické bude vnímat docela pozitivně. Zajímavá záležitost.
BYL JSEM DOBREJ – Olin Nejezchleba se autorsky opět přihlásí, ale u mikrofonu stojí Vláďa. Kdybych za každou cenu chtěl hledat na albu nějaký „hit“, pravděpodobně bych se zastavil u téhle skladby. Je chytlavá (nikoliv podbízivá), základní harmonická struktura a dobře vystavěné aranžmá – stejně jako úderný refrén. Tady se Vláďův hlas spojuje s Olinovým a Standovým. Klasický bigbítový model.
VĚCI KOLEM – Olin Nejezchleba dodá další skladbu a tentokrát si ji i sám zazpívá. Opatřil ji i textem. Jsou to osobní reflexe a tenhle text není vůbec špatný. Myslím, že se v něm citlivý posluchač najde i bez nějakého „návodu“ jak tuhle skladbu vnímat. Hostující Jan Kolář do skladby nahrál nádhernou mezihru na hoboj. Je to výtečný instrumentalista a škoda, že není stálým členem kapely. Nejezchleba si nahrál i party na housle a vilu a kytarové vyšívají jako ve správném keltském rocku, který se tady podařilo vytvořit na první pokus. Nádherné harmonizování a výtečná melodická struktura. Prostě paráda.
MELANCHOLIE – skoro beefheartovsky kytarový úvod (samozřejmě bez další agresivity podání) a do toho výrazně šlapající bicí nástroje a monumentální sound baskytary a dokonce i hostující varhany Michala Sibery. Text napsal opravdový moderní básník Jiří Dědeček. To jsou opravdové kreativní obrazy lidské duše a její obnažení a položení na dlaň. Tohle dokáže v ryzí podobě opravdu málokdo. Vláďa a Ddeček to dotáhli v téhle skladbě do dokonalosti. Pavel Skála lehce vyhrává proměnlivé kytarové tóny až do závěru tlumených varhan. Velmi dobrá skladba.
MADONA DECIBELLA – pokud hledáte opravdu úderný a syrový rock, tak jste ho právě našli. Asi nejrazantnější skladba na albu. Formálně poměrně složitá a náročná na precizní souhru, kterou kapelník Jiří Veselý jako filigránský hudebník vyžadoval superpřesnou do posledního drnknutí… Znám ji ještě ze sedmdesátých let. Napsal ji Vláďa Merta. Má úžasně nadčasový text, který mě vždycky jímal. Skladba patřila k vrcholným okamžikům koncertů starých Etc… Jsem rád, že si na ni Vláďa vzpomněl a že ji konečně natočil na album – třebaže s novou sestavou. Myslím, že je to muzikantský vrchol projektu po obecné stránce. Krásně vystavěné kytarové party a Skála a Kubeš zde opravdu „řádí“. Nesmí chybět ani Honza Hrubý na housle a ve spojení s vynikající rytmikou se opravdu podařilo přenést na nosič to, při čemž lidé bouřili tak, že nebylo Vláďovi slyšet zpívaná slova….Teď už je slyšíme a Vláďa Merta napsal velmi nadčasový text, který platil jak za bolševika, tak i teď až mě to zaráží. Jsem z ní dokonale fascinován. Škoda, že ji nehrají v rádiích… zasloužila by si to!
HODINY STARÉHO LENOCHA – krásné zklidnění od Pavla Skály. Jeho hlas je hlasem civilního vypravěče. Poetický text je rámován nádhernou akustickou kytarou, slide-kytarou a šuměním pádel ve vodě, které obstaral společně s hudebním producentem Pavlem Karlíkem. Tohle je skladbička, která vás melancholicky naladí a ukáže vám život v civilní podobě s melancholickým závojem, který občas do života potřebujeme…
Album Nůž na hrdle je pro mě vynikajícím příkladem, že kapela Etc… po řadě proměn dokáže po tolika letech existence (a vynucené neexistence) vytvořit tak silné, propracované, podnětné a stylotvorné album. Necítím na něm žádnou uměleckou šmíru, únavu, nebo nějaká klišé. Je tady spousta energie, ale i poezie, rockové dravosti, nementorského vnímání světa bez příkras. Prostě Vláďa Mišík je opravdová hudební legenda, která nemusí dokazovat sama sobě a okolnímu světu co umí. On to prostě na album dostane s lehkou graciézností a elegancí a jeho styl a přístup mi maximálně vyhovuje. Je to prostě ryzí bigbíťák a přitom i ryzí a citlivý člověk. Vážím si ho a mám ho rád takového jaký je. Trochu se známe a před nebo po koncertech si občas povídáme a je prostě stále svůj…..
Myslím, že album Nůž na hrdle mohu zařadit na stejnou úroveň jako první dvě famózní alba (1976) a (1980), třebaže čas pokročil. Pět hvězdiček zcela zaslouženě!
» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Nůž na hrdle
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...
Led Zeppelin / Presence
| 27.01.2012
Uplynul nejaký čas a som späť s ďalšou recenziou na milovanú legendárnu ikonickú a nedotknuteľnú skupinu Led Zeppelin. Presence, prečo to nepriznať, som dlho v zbierke nemal, ešte menej som ho napočúvaval, nuž sa len sotva dá hovoriť o nejakom bližšom vzťahu medzi nami.
Prekliatie naozaj svetových skupín tkvie v tom, že keď sa zadarí a kvalita sa stretne s masovým úspechom, očakávania sa už iba stupňujú a zákonito prichádza sklamanie. V rámci neho si často málokto všimne, že na klesajúcej krivke sa vyskytujú aj dôstojné diela, ktoré, pravda, nedosahujú minulé vrcholy, ale to ani nebol ich cieľ. Až dávno po doznení hystérie si poslucháč uvedomí, že dobrá hudba nemusí byť vždy iba tá geniálna. Plant, Page, Jones a Bonham „chradli“ presvedčivo. Napríklad tak, ako sa prezentovali na albume Presence:
Rinčiaca desaťminútová rockovica Achilles last stand je fajn. Zaujímavé je, že ju viacerí fanúšikovia radia do progresívneho, či dokonca artového rocku. Túžba dokazovať umelecké kvality je tak rozšírená, až sa čudujem, akoby to Zeppelíni potrebovali. Skladba má pomerne zložitú štruktúru, ale aj tak je to hard rock ako remeň! Keby to nebolo rúhanie, nazval by som ju „Rushovkou“. For your life pripomenie klasické obdobie skupiny, sekaná rytmika, bluesové zafarbenie, tak to mám rád. Neprekáža ani pomerne zdĺhavá minutáž. Podobne sekaný, ale s nádychom funky, je aj nasledujúci kúsok Royal Orleans. Zmienený nádych skladbe priveľmi neublížil, samého ma to prekvapuje. Pripomienka Black dog nesie názov Nobody's fault but mine, bluesový fíling dopĺňa živelné harmonikové sólo. Skvelé! A na blues rockovej vlne surfuje aj ďalšia skladba Candy store rock. Kapela, zdá sa, už nedokázala prísť s plynulým rytmom, aj tu sa Bonzo zasekáva ako doškriabaná platňa (to nie je kritika). Lalákaná Hots on for nowhere má až rádiovú náladu, prečo sa to funky rytmizovanie medzi rockermi tak rozmohlo nechápem, ale budiš. Pre mňa najslabšia skladba albumu. Na záver je tu príjemné dlhočizné blues Tea for one. Začína síce rockovo, ale rýchlo ukáže svoju pomalú tvár a tej sa drží ako politik masky ľudomila. Na rozdiel od neho sa Zeppelínom dá veriť.
Presence udeľujem štyri hviezdičky na nič nehovoriacej škále a to preto, že hoci ide v porovnaní s prvými albumami predsa len iba o dobré dielo, páči sa mi viac ako Physical graffity. A to aj navzdory tomu, že neobsahuje ani jednu skladbu, ktorá by vyčnievala (možno úvodná pecka), o formáte Kashmiru nevraviac.
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Presence
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Porcupine Tree / In Absentia
| 27.01.2012
Jak člověk začíná počítat svoje rocková léta, tak se jen těžko smiřuje s tím, že už neudrží přehled o nové hudbě, kterou nám servíruje ta část hudební rockové scény, která je schopná zaujmout. Tohle je i můj případ. První roky mě tato okolnost dokonce štvala, ale pak jsem pochopil, že udržet přehled o nových skupinách, stylech a hudebních proměnách prostě v té šílené plejádě hudby není možné a tak jsem to zvolna vzdal a než tápat, zaměřil jsem se většinově na moje šedesátá a sedmdesátá léta.
Přesto se ale stalo, že po doporučení britské skupiny Porcupine Tree od mého bývalého kolegy z Rádia Hey 96,B FM – Martina Kudličky a mého syna Romana, jsem zůstal téměř zmrazen v tom pozitivním slova smyslu ze skupiny Porcupine Tree, která mě doslova nadchla a album In Absentia se tak stalo součástí mé sbírky. Otevřelo mi dveře do světa vzrušujícího hudebního dobrodružství a o svoje pocity se teď s vámi rozdělím….
BLACKEST EYES – velmi zajímavý začátek…..kytarová meditace s chvějivým elektronicky preparovaným signálem, pak už ovšem přichází důrazná směs bubenických breaků a poctivě vystavěná rocková struktura riffů. Hned nato ovšem naváže zvonění akustických kytar a dobře odpíchnuté rytmiky. Moho zaznamenat hned několik postřehů, kterým se neubráním. Trochu zde cítím moderní odkaz Pink Floyd, ale i zeppelinovské názvuky sejmuté rytmiky a kytarové práce, pak se ale hudba vrhne úplně jiným téměř písničkovým směrem v melancholické podobě. Tady se vrství hned několik hudebních témat dohromady. Zcela evidentně mě čeká barvitý výlet do světa fantazie, rocku, experimentálních postupů a neustálých proměn. Hlasy jsou britsky naříkavé, ale v žádném případě unylé. Cítím spoustu uvolněné energie a správně načasované invence. Very good!
TRAINS – krásně pojednaná akustická kytara v úvodu a posmutnělý hlas nad kterým se line elektronická zvuková clona. Možná ve stylu britských kytarových skupin devadesátých let? Myslím,že tohle platit dlouho nebude. Dlouhý tón synthesizeru Richarda Barbirriho nás odvádí do světa derivátu art rocku nové doby. Ten odér Pink Floyd cítím, ale je zde totálně odlišná rytmika a větší švih. Nálady a vokální stavba jsou opravdu famózní. Teď se dokonce nezdráhají použít i takový nástroj, který bych zde neočekával: banjo! Rytmika je precizní, i když nijak nekomplikovaná. Náladotvorné kouzlení elektrické kytary s percussion je zajímavé. Máme tu zase akustickou kytaru a zpozadí astrální tón a opět plnotučné rockové téma. Gavin Harrison na bicí nástroje je velmi kreativní bubeník. Žádný jazzrockový ďábel, ale technicky přesný a důrazný….
LIPS OF ASHES – tak tohle mě dostává už od prvních tónů. Nádherné akustické kytary. Ten sférický sound! Roy Harper by žasnul…. Hledám vhodná slova pro vyjádření. Tady všechna selhávají, je tady cítit jakoby pocit odloučenosti, osamělosti a hledání sebe sama v astrálním nekonečnu. Konejšivé, hladivé, snové…. A do toho krásné hlasy, čisté, mámivé a podmanivé. Elektronika vstupuje velmi decentním přesto účinným způsobem mezi akustcikou podobu a rovněž i uzpůsobené kvílení elektrické kytary, které se s dlouhými basy dostává do prostoru nám nastolí nádhernou atmosféru jakesi vnitřní neidentifikovatelné estetické krásy a uvolnění. Velmi silný emocionální zážitek.
THE SOUND OF MUZAK – tak tohle už je trochu sound nového tisíciletí. Rytmika má zcela odlišný princip pojetí. Zdůrazňuje se tady třetí doba v zrychleném paradiddlu a je osobitě natočen jejich zvuk. Ve vokální stavbě cítím inspiraci šedesátými léty, ale v trochu jiném způsobu zpracování. Zvonění kytar mírně poodsuné do pozadí výtečně vystavěné kytarové sólo Stevena Wilsona. Má dravost a ostré hrany, ale nepřebíjí atmosféru, do které vstoupily i lehce varhany a všudypřítomné akustické kytary zde přinášejí stále onen svěží závan zvuku. Polyfonní synthesizer nahradil mellotron a tak nám předvádí svoje uměřené hudební barevnost.
GRAVITY EYELIDS – polyfonní synthesizer zůstává ve hře a simuluje vzdálený vokál ve vesmírné nekonečnosti. Zvláštně zvukově preparované kytarové předivo. Celkový dojem zní jako návštěva nějaké industriální krajiny s podivnými továrnami budoucnosti. Hlas zpěváka je čistý a melancholicky zabarvený. Dlouhé harmonické tóny synthesizeru jsou ledově pochmurné a k tomu pracuje velmi stručná rytmika – baskytara nefunkuje, ale hraje zvláštní tónové výměny a bicí úderné základní principy. Harmonie se rozrůstá do prostorového vnímání…. Pak se ale ozvou zvláštní elektronické zvuky bloudivých tónů a jako elektrické výboje přicházejí drsné rockové riffy poučené Led Zeppelin, do kterých vstupují mírně crimsonovské elektronické postupy. Všechno je ovšem pod kontrolou a neuchyluje se k nějakému samoúčelnému exhibování. Ten sound je velmi působivý. Má v sobě dravost a neústupnost a vytváří iluzi proplouvání na neviditelném korábu fantaskní krajinou hlubokých propastí zahalených do oparu kobaltové modře. V sedmdesátých letech ještě nebyla technika na takové úrovni jako nyní, ale nápady ano. Tady se to ovšem dovedlo na novou komplexní úroveň.
WEDDING NAILS – nekompromisní rockový nástup. Wilsonova elektrická kytara hraje v divokém tempu a sází dravé tóny a v divokých proměnách servíruje ďábelský riff, který nás nenechá na pochybách, že Porcupine Tree vedle svého experimentování s náladami a zvuky dokáží nabídnout i pořádnou porci syrového rocku balancujícího mmezi hard rockem a nějakou odnoží metalu. Znovu zdůrazňuji. Úplně odlišná rytmická struktura, ale ten energetický potenciál je v téhle instrumentální skladbě opravdu úctyhodný – tedy alespoň pro člověka jako jsem já, který se v nové hudbě nějak neorientuje. Jsou tady ovšem najednou i tajemné tóny nekonečného prostoru, které asociují u každého posluchače asi něco jiného. „Svatební nehty“ – je ovšem hodně bizarní název skladby.
PRODIGAL – Wilsonův hlas opět upamatovává na staré dobré Pink Floyd na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a sborový zpěv tuhle mou teorie zdařile podporuje, stejně jako klouzavé kytarové tóny. Bicí jsou nahrány velmi důrazně, velmi ústrojně se propojují se zvonivými akustickými kytarami a podílem elektrických kytar. Dobré a účinné kombinace. Do hudebního terénu vstupuje harmonické vrstvy, které se vzájemně doplňují a nevytěsňují. Je ovšem pravda…. Že tento princip hry na bicí nástroje už mi připadá přece jenom místy stejný, je ovšem prokreslován řadou breaků a tak se rytmický složka neutápí na nějakých ustálených principech. Kompoziční stavba skladba je pevná a nosná jako u pořádné budovy….
.3 – elektronické vlny se přelévají z kanálu do kanálu a do nich se vkliňuje úporné basové téma, které čeří hladinu vlnění zvuku. Důraz na třetí dobu na bicích už vnímám jako symptomatickou záležitost. (V osmdesátých letech byl důraz na druhou dobu a navíc byl elektronicky upravován). Asi bych zvolil jiné rytmické postupy, ale já mám přece to starobylé uvažování. Tohle se ovšem pohybuje v téměř ambientní poloze. Ale už tady máme krásné zvonivé akustické kytary a elektrickou kytaru preparovanou přes elektronické vibráto. Vokální stavba se v Pink Floyd opravdu shlédla, ale nevadí mě to. Elektrciké smyčce se přelévají a jsou důrazně protínání rockovým náletem elektronických zvuků a tetelivých tónů s dunivými basovými kreacemi. Robert Fripp a Brian Eno by zde nalezli podobné asociace, ale v uměřenější podobě….
THE CREATOR HAS A MASTERTAPE – zase trochu jiný pohled na hudební sféru. Elektronicky preparovaná elektrická kytara moduluje strašidelné destruktivní zvuky a hlas přes filtr jsou hodně emoční. Do toho pracuje jako o život rytmika. Bicí nástroje jedou vpřed jakom,o život a baskytara se v neurotických obrazech jako had plíží pod jejich základy. Syrový elektrický tón vás na chvíli oslepí svými zvuky a pak se do téhle zběsilé jízdy vkrádají další zneklidňující aspekty varovných signálů elektrické destrukce. Spousta energie a muzikantsky vybičovaného napětí v tom nejpozitivnějším slova smyslu až se konečně ztrácí tahle neuvěřitelně pojednaná skladba v astrální nekonečnu černé díry vesmíru…
HEARTATTACK IN A LAYBY – můžeme hovořit o baladě? Snad ano. Klavírní téma je zcela nečekané. Nádherně vedený hlas se rozléhá v prostoru za podpory krásných akustických tónů kytary a dlouhých kosmických tónů bicí spíš tikají… činely a dlouhý basový tón je fitrován prostorem. Krásná skladba, která má velmi mysteriózní obsah a cítím po těle řadu vibrací. Moderní pastorále, které má jakoby dávnou tradici sborového zpěvu. Skvělý hudební podkres, který je velmi citlivě zaranžován do finální podoby s mírnou ozvěnou v závěru….. Výtečné!
STRIP THE SOUL – baskytarové intro Colina Edwina nasazuje zrychlenou výměnu tónů v opakujícím se předivu. Bicí stručně opakují svoje schéma a syrově pojednaná kytara má onen frippovský dozvuk. Nad tím krouží hlas vypravěče a vypilované syrové rockové téma. Naříkavé hlasy nad tím shlukem instrumentace znějí jakoby bezradně. Některé aspekty jakoby pocházely od Terryho Bozzia a Tonyho Levina…. Ale nevadí mi to. Pořád zde cítím řadu nových nápadů a emocí a smysl pro propojování akustických i elektrických nástrojů ve velkém a tvůrčím stylu. Wilson se nebojí použít ani wah wah pedál, ale i další krabičky, které Porcupine Tree dodávají společně se synthesizery a studiovou elektronikou ten patřičný mocný a homogenní sound, servírující elektrickou operu budoucnosti.
COLLAPSE THE LIGHT INTO EARTH – závěrečné intro na klavír působí smířlivě (téměř mccartneyovsky). Vokální téma je velmi smutné. Také se nezpívá o nějakých moc veselých věcech už podle samotného názvu…. V pozadí synthesizer dotváří ortelnou nevyhnutelnost a vzniká nám sound velebného skoro až duchovního charakteru
Z alba In Absentia jsem jednoznačně nadšen. Zosobňuje pro mě veliké množství podnětů k přemýšlení a poskytlo mi výlet do nevšedních destinací. Cítím velký autorský potenciál kapely, schopnost důstojným způsobem potlačovat svoje muzikantské ego a vzájemně se podporovat v kolektivním pojetí tak náročného hudebního útvaru. Pokud by příští progrocková hudba měla být koncipována ve stylu Porcupine Tree… myslím, že o ni potom nemusíme mít obavy. Frontman kapely Steven Wilson je opravdový hudební věrozvěst.
Na tomhle formátu se odehrává tolik hudební epizod, které podpírá virtuální strom živený životodárnou mízou. Jsem nadšen a chci se příležitostně dále prosekávat džunglí jménem Porcupine Tree a zjistit, jestli právě tohle album je jejich vlajková loď. Alespoň já si to v téhle chvíli myslím.
Plný počet hvězdiček!
» ostatní recenze alba Porcupine Tree - In Absentia
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree
Mayall, John / Crusade
| 26.01.2012
Další album Mayallových Bluesbreakers (v pořadí čtvrté řadové) se vezlo na vlně britského rhythm and blues. Jestliže na předešlém albu byli hráči na dechy přizváni jako hosté, na albu Crusade už získali legitimní post členů kapely. Mayall se vyhříval na výsluní slávy a jeho Bluesbreakers platili jako jedna z nejdůležitějších kapel šedesátých let v Británii. Kapela ovšem prodělala další personální změny.
Na post sólového kytaristy byl přizván mladý a nepříliš známý Mick Taylor. Neměl sice pověst Claptona nebo Greena, ale instrumentální platil za velmi kreativního hráče s budoucností. Na bicí nástroje nahradil Aynsleyho Dunbara nástupce Ringo Starra v Rory Storm And The Hurricanes, jenž prošel bohatou hudební praxí, Keef Hartley….
OH, PRETTY WOMAN – výrazný rhythmandbluesový riff je příležitostí pro kytaru Micka Taylora, jehož ostře hranatý tón s prodlouženým vyzněním je velmi přesvědčivý. Mayall sedí za hammondkami a před mikrofonem a v mezihře dopřává prostor i přiznávkám tenorsaxofonisty Chrise Mercera a barytonsaxofonisty Ripa Kanta. Taylorovo sólo má claptonovskou dravost a dobře se ve skladbě uhnízdilo….
STAND BACK, BABY – výraznější rytmický podíl bubeníka Keefa Hartleyho a baskytaristy Johna McVie, který jako jediný zůstal ze staré sestavy. Dlouho se ovšem neohřeje, protože po odchodu Boba Brunninga nastoupí do Fleetwood Mac… Sound hammondek má v pozadí velmi důležitý podíl spojovacího můstku s předsunutou instrumentací. Foukací harmonika se zarývá do harmonie, stejně jako klouzavé tóny za pomocí bottlenecku….
MY TIME AFTER A WHILE – krásně vypreparované blues. Mayallův expresivní vokál ve výškách se dobře snoubí s hammondkami, srozumitelnými dechy a kreativně prokreslenou Taylorovou kytarou. Mayall ve snaze dokázat, že naše za Greena adekvátní náhradu, poskytuje mu zde výrazný prostor a třebaže že kapelník je tu On, Taylor se v kapele ohřeje přece jenom déle než jeho předchůdci (i když to asi v daném okamžiku asi nevěděl). Modelový příklad britského rhythm and blues ve vší kráse, když tahle hudba byla králem na pódiích a v hudebních klubech….
SNOWY WOOD – výtečná McVieho baskytara a Hartleyho stylotvorné bicí poskytují výtečné základy pro dobře zaranžovanou instrumentální skladbu. Prostor zde získávají v unionech saxofony a hammondky a Taylorova kytara kvílí se správně rozvibrovaným tónem. Jeho výraz je suverénní a stále si zachováva muzikantskou neotřelost, třebaže neběhá po pražcích rychlostí Alvina Leeho. Všechno je správně namícháno v uměřených poměrech… Taylor má spolu s Mayallem na skladbě autorský podíl, což v případě hudebního nováčka v kapele nebylo tak úplně obvyklé.....
MAN OF STONE – jazzově znějící rytmický podíl šustících bicích a swingující rytmika podle amerického modelu dodává písní správnou porci energii. Mayall vedle zpěvu se chápe i foukací harmoniky a výtečné sólo Chrise Mercera na saxofon si teď podává s Mayallem a jeho harmonikou. Skladba působí dojmem dobře kontrolovaného session
TEARS IN MY EYES – krásně pomalé blues. Vystihuje atmosféru samotného názvu skladby. (Uriah Heep nebyli první se svou vynikající skladbou na třetím albu). Mayall se pokládá do obsahu skladby a vyjadřuje svoje depresivní pocity vyzpívaným bluesovým feelingem. Hudební doprovod je potlačen a a spíš dokresluje atmosféru, než že by agresivně vstupoval do tématu. Taylorovo sólo je ovšem skvostným příkladem toho, jak hrát bělošským způsobem blues. Z předvedených skladeb pravděpodobně zde předvádí úplně tu nejsuverénnější práci, za doprovodu dlouhých tónů saxofonů a bzučení hammondek
DRIVING SIDEWAYS – tady se ovšem opět rytmicky swinguje jako o život. McVie a Hartley ctí styl a tak dravost přináší Taylorova kytara a frázující saxofony, zatímco Mayall trochu upozadněn se připomíná údernými, ale méně čitelnými akordy na klavír. Skladbu Mayall převzal z repertoáru oblíbeného Freddie Kinga a Sonnyho Thompsona a společně s Bluesbreakers vytvořili velmi zdařilo coververzi. V další mezihře si Mayall získá prostor a na klavíér to rozjede v majestátním klavírním stylu se smyslem pro proporce. Opakující se schéma v závěru nepostrádá tah na branku a správný švih….
DEATH OF J. B. LENOIR – zpívat o smrti je vážná věc a proto přichází zvážnění a větší interpretační procítěnost hudebního doprovodu. Legátový doprovod instrumentace se houpe jako na vlnách a klavírní party, foukací harmonika mají prostor pro vyjádření s mírně zeslabenými dechy. Taylorova kytara hraje kytarové rozklady a ve skladbě je méně čitelná. Rip Kant na barytonsaxofon zahraje místrovsky vypilované sólo, v němž je melancholie a emoční náboj, který až dosud téměř skrýval
I CAN´T QUIT YOU, BABY – zeppelinovští rockeři tuhle skladbu poznají z jejich památného prvního alba se vzducholodí. Budou si ale na ni muset ještě dva roky počkat. Mayall nelenil a legendární song Willieho Dixona zaranžoval pro Bluesbreakers. Emoční vibrace jsou na vysoké úrovní, třebaže Plantova dravá rocková razance stojí přece jenom na jiném podstavci. Mayall si pohrává s jemnými detaily v interpretaci a Taylor vibruje s natahovanými tóny v mezihře s valivě klouzavými dechy a lehce úderným klavírem. Při Taylorových postupech se mi vybaví jeho vystavěný kytarový part ve skladbě Roberta Johnsona Love In Vain – kterou tak skvěle prezentuje na živém albu Rolling Stones – Get Yer Ya, Ya´s Out! Skladba získává stavební pevnost a dynamickou hustotu jak má být….
STREAMLINE – zrychlené odlehčení přichází s dalším modelem rhythm and blues. Hammondky znějí velmi libě, když do nich vyťuká Mayall melodii, stejně jako při bloudivých tremolech (radost poslouchat), Mercer a Kant výtečně odpovídají a perfektní práci odvádí i baskytara McVie. Taylor je ve skladbě poněkud v pozadí a přihlásí se krátce v závěrečném finále….
ME AND MY WOMAN – další coververze je od Gene Barge. Velmi procítěné a interpretované. Mayall si opravdu s interpretaci hraje téměř hodinářským způsobem. Také Taylor v mezihře nic neupírá dané atmosféře, která je ve skladbě velmi důležitá. Daří se ji uchovat v bytostně přesvědčivé výpovědi. Výtečná lahůdka na tohle rhythmandbluesové album!
CHECKING ON MY BABY – závěrečná skladba pochází opět z pera Sonnyho Boy Williamsona – Mayallova velkého oblíbence. Veden úspěchem jeho skladeb na albu s Claptonem (1966), rozhodl se zařadit další skladbu. Dravé saxofony a správně dusající rytmika a hvízdající foukací harmonika jsou výtečným receptem na úspěch. Taylor si pohrává s tématem v unionech a v gradujících okamžicích v přibližujícím se závěru alba i on dává o sobě výrazněji vědět.
Albu dávám čtyři zasloužené hvězdičky. Kontinuita úspěchu se podařila zachovat, stejně jako stylotvornou a Mayall přesvědčil, že na trůně krále bílého blues sedí oprávněný legitimní dědic bílého britského rhythm and blues.
» ostatní recenze alba Mayall, John - Crusade
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Pretty Things / Parachute
| 26.01.2012
Britská skupina Pretty Things patří mezi legendy psychedelického rocku šedesátých let. Bohužel, čas se k nim zachoval poměrně nemilosrdně a s odstupem času se dá říci, že se na ně poněkud neprávem téměř zapomnělo. Jinými slovy, nedočkali se takového uznání, jaké by si zasloužili. V začátcích byli orazítkování jako „drsnější Rolling Stones“, ale jejich vývojová linie šla směrem hledačským progresivnějším směrem.
Jejich album Parachute patří mezi jejich výstavní zboží dodnes a tak se rád rozdělím o svoje pocity nad poslechem tohoto zajímavého projektu…
SCENE ONE – tajemný psychedelický nástup strašidelného soundu, který se přibližuje do popředí….
THE GOOD MR. SQUARE – prostor pro úderné akustické kytary a ďábelské bubenické breaky. Vokální stavba skladby patří ještě do šedesátých let, ale hudební struktura otevírá zvolna dveře novému desetiletí. Nástrojová instrumentace stojí na písňové platformě. Vedle kytarového podílu, zde vnímáme elektrické piano, cembalo, tlumené varhany, klavír Johna Poveye a poměrně výraznou baskytaru Wallyho Allena. Phil May vévodí svým sólovým vokálem za zdařilé asistence ostatní členů kapely
SHE WAS TALL, SHE WAS HIGH – melodická linka je stále velmi výrazná a hudba přidá na větší drsnosti a dynamičnosti, přesto jsou všechny pokus pracovat s harmoniemi a melodickou linkou pod přísnou kontrolou. Sbory jdou napříč přes Beatles, Who, Procol Harum a Moody Blues a jsou skoro až sošně krásné….
IN THE SQUARE – nádherné zvonění akustický kytar, preparovaných zpozadí cembalem a dokonce i sitárem a hudební instrumentace zní jako harfa. Opravdu velmi zvláštní a podmanivé. Myslím, že ranní Genesis tady mohli nacházet živnou půdu pro svoje první skladby. Atmosféra mírně zhoustne a z pozadí přichází těžký sound tónového generátoru….
THE LETTER – také další skladba má charakter spíše písničkového formátu, je ovšem výtečně proaranžovaná dalšími přídavnými instrumenty a cítím zde schopnost, vkládat do skladeb zvláštní atmosférické nálady. Určitě překonávají i pokusy Small Faces vyrovnat se s psychedelickým odérem
RAIN – údernost akustických kytar je zachována a pochválit je třeba melodickou baskytarovou linku a pak už přicházejí zásadní drsné ostré kytarové riffy. Bubenické nástupy Skipa Allana jsou velmi útočné, ale struktura skladby zůstává stále přehledná a inspirující.
Závěr tvoří konkrétní aplikace bušícího deště. Formálně nemáme co dělat s nějakými rafinovanými postupy, ale aranžérská práce je na velmi vysoké úrovni…
MISS FAY REGRETS – pravděpodobně doposud nejrychlejší a nejdrsnějším skladba. Zemitost rockového podání je jako smršť a nemilosrdně si razí cestu vpřed napříč hudebním terénem. U málokteré kapely té doby zaregistrujete takovou vnitřní muzikantskou pospolitost a snahu nepříliš vyčnívat a dělat kompromisy. Výtečně vystavěné kytarové sólo a velmi dobře vypilovaná unisona baskytary a kytary vás udeří do uší zcela nepochybně…
CRIES FROM THE MIDNIGHT CIRCUS – hypnoticky se opakující hudební figura je doprovázena drsným hlasem Phila Maye, který doprovázejí tajuplné psychedelické zvuky ze záhrobí a podivné perkusivní zvuky. V jistém slova smyslu tahle skladba navazuje na beatlesovské období kolem jejich Magical Mystery Tour. Elektronicky deformovaný hlas, úderné klavírní akordy a přiostřená kytara dokreslují atmosféru s mírně potlačenou foukací harmonikou. Pretty Things vycházejí z rhythm and blues, ale dokázali se zbavit různých klišé, která tento styl přinášel a hledačským způsobem jejich hudbu kořenit. Zejména v téhle skladbě bych tento podíl označil za pionýrský. Skladba má svou hutnost a poctivé muzikantské základy a myslím, že zrovna tady si sáhli na vrchol.
GRASS – krásně preparovaný klavír s nahallovaným soundem a kytarové akcenty přinášejí další melodickou skladbu. Po předešlé skladbě přichází jisté uvolnění atmosféry a důraz na tajuplnou bezprostřednost. V mezihře si můžeme vychutnat klouzavou jakoby bloudivou elektrickou kytaru, které je jistým způsobem utlumena, aby nevybočovala s daného konceptu. Krásné rozvolněné mollové akordy a zvuk mellotronu v pozadí přináší rozšíření harmonické struktury, která stojí na kytarových postupech
SICKLE CLOWNS – úvodní nástup jakoby posouval atmosféru mírně k jazzu, i když rytmika je dravě rocková a baskytara správně dusavá. Ta mírná koketerie s jazzem vyplývá s instrumentace klavíru, mellotronu a kytary v přiznávkách. Rytmická složka je posílena získává ještě větší hutnost a komplexnost podání. Phil May zpívá dravě a drsně (místy jako Jim Morrison). Výtečné kytarové sólo má zdravě drzou strukturu a protlačuje se do mezihry jako určující element. Výtečná skladba po všech stránkách – teď překvapí rytmická eskapáda na bicí nástroje a percussion (ani tak ne v santanovském duchu, jako spíš ozvěna afrických obřadních bubnů). Tremolo varhan se mírně protlačilo do popředí, střídá je však kytarová jízda. Dalš…
SHE´S A LOVER – rytmické principy Prettty Things už pro vás zůstanou víceméně čitelné. Co je tady spousta kořeněných vůní psychedelických časů. Vokály ve stylu kalifornských skupin mísených s britskou tradicí a instrumentace doplňovaná varhanami, akustikcými kytara a teď i ve stereu výtečně pojednaným kytarovým dvojsklem. Velmi dobře se tenhle pinkponk poslouchá s čeřenými akordy cembala…
WHAT´S THE USE – pochmurný klavírní nástup přináší pozitivistické tendence. Krásně zvonivá elektrická dvanáctistrunná kytara, percussion a sborové vokální party se opět nadechuje k psychedelickému proklamování jejich hudební formy. Uvědomuji si, jak se místy tahle hudba dotýká takových Byrds, Beatles, ale přesto má svoji vlastní hudební filozofii osobitého hledání. Kdo umíte snít, myslím, že doceníte tyhle hudební vibrace…
PARACHUTE – velmi umírněná a uvolněná skladba s poměrně složitě aranžovanou vokální harmonií. Tenhle způsob natáčení sborových hlasů se v sedmdesátých letech vytratil. Takoví Yes se zmocnili nového dravějšího modelu, stejně jako jinak cítící Genesis. Uvědomuji si, jak mi tenhle typ hudby na muzikální aréně chybí. Instrumentálně je krásně prokreslována klavírem, dravou baskytarou a tremolem hammondek s astrálním soundem vzestupné harmonické struktury, vznášející se v nekonečnu…
Pretty Things, skupina zachmuřených drsných mániček. Pro britský vývoj stejně významná parta jako Yardbirds. Jsou tady vibrace jako od Rolling Stones, ale také od Donovana, Grateful Dead… ale spíš jako inspirační zdroje sami, než že by vstupovali do své hudby s cizími berličkami. Psychedelie, blues, hardrockové modulace jsou zcela evidentním materiálem. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let už byli válcováni novými kapelami, ale přesto si uchovali i mezi konkurencí výrazný respekt. Mezi jejich přátele patřil mj. i Jimmy Page, který se snažil v polovině sedmdesátých let uchystat jejich comeback, což se ovšem bohužel nezdařilo. Dnes na ně vzpomínají hlavně pamětníci, ale doba je převálcovala. Přesto je v jejich hudbě výrazný umělecký a pocitově vibrující náboj, který dokáže oslovit, jako hlas z temnot… Jejich velkým obdivovatelem byl kapelník legendárních pražských Matadors – baskytarista Otto Bezloja.
Mám slabost pro podobné hudební ambice a tak jim udělím plný počet hvězdiček.
» ostatní recenze alba Pretty Things - Parachute
» popis a diskografie skupiny Pretty Things
Uriah Heep / Wonderworld
| 25.01.2012
Tohle album vnímá drtivá většina fandů kapely když ne rovnou jako odpad, tedy aspoň jako hodně nepovedené. Já si to nemyslím, i když připouštím, že předchozí alba, a zejména ty z let 72-73 jsou mnohem zdařilejší. Svou roli v tom hraje i určitá míra nostalgie. V dobách, kdy si zanícený posluchač zahraničního rocku musel vystačit s podstatně menší a hůře dostupnou nabídkou, byla každá novinka známé kapely událostí.
U mě tomu tak bylo i v případě téhle desky, kterou jsem slyšel nejprve někdy v létě 74 u kamaráda v mono verzi z magneťáku B4. Následně jsem si někde půjčil LP (mimochodem, obal považuji za poměrně zdařilý, nápad s mramorovými solitéry a na zadní straně skutečnými hudebníky mi přijde neotřelý a určitým způsobem korespondující s obsahem alba). Půjčený vinyl jsem pak obřadně přehrával na svůj tehdy poměrně ceněný B43a Stereo na kotouč Agfa PE46 průměr 15cm (někdo se možná směje, mnozí mladší neví, o čem je řeč, ale moje vzpomínky na ty doby jsou stále živé, a když u někoho naleznu v reprodukční sestavě funkční gramofon a kotoučový„magič“, jsem dojat :)).
Zdálo se mi, že celkový zvuk je jaksi bez výšek a dokonce si vzpomínám, že jsme tehdy s dalším kámošem řešili zapůjčení jeho přenosky na můj gramec jako pokus, zda nedojde ke zlepšení zvuku, ale výsledek byl stejný ... nebylo to vinylem, ani následným magnetickým záznamem. Původní master byl techniky v Musiclandu zprasen, takže album znělo opravdu dosti zahuhlaně a bez výšek. Tak dopadl i první CD výlisek a až u remasterů z let 96 a 03 došlo ke zlepšení.
Wonderworld – na úvod monumentální zvuková hradba kytary, grand piana s podbarvením typických Kenových hammondek B3 a Garyho typické melodické basové linky dá vzpomenout na předchozí album, pak se vše stáhne jen do kláves a rozjíždí se téměř kantilénová melodie s čistým, vroucím Davidovým hlasem. Refrén je zaranžován maličko pompézněji, než by bylo nutné, ale jinak se jedná o velmi zdařilý začátek alba. Hudebně stojí snímek zejména na opravdu skvěle zahraném Garyho basovém partu.
Suicidal Man je soundu předchozí desky ještě blíž, odpalované akordy Mickova Gibsona SG se staccaty Kenových B3 s výrazným Leslie efektem upomínají na tvrdý, až uhlíkově řežavý sound, typický pro snímky ze studia Chateau D’Herouville z léta 1973. Tam vznikla i skladba Sunshine (B-strana singlu Stealin‘, bonus na reedicích CD Sweet Freedom), která je této dosti podobná. Mám (ovšem ničím nepodložený) pocit, že Suicidal Man je ze stejného šuplíku, naplněného ve Francii, ovšem vytažený na světlo až v Bavorsku. Opět solidní, procítěný výkon na pěveckém partu, znovu nadstandardní výkon basy, v závěru typický byronovský ječák. Tohle beru.
The Shadow and the Wind je už ovšem záležitost dosti vybledlá, nejen časem, ale především v kontextu dosavadní tvorby kapely. Ono postavit nosný motiv jen na dvou akordech a vyřešit to jen opentlením aranžemi, je buď přehnaná sebedůvěra, nebo určitá forma zoufalství. Bohaté vícehlasé vokály, pro kapelu typické, zde kapelu odváději z rockových vod někam jinam... Určitým druhem satisfakce pro tvůrce tohoto snímku budiž fakt, že dosti podobné vokální aranžmá zvolili o rok později i mnohem populárnější Queen (The Prophet’s Song, album A Night at the Opera) Že by inspirace Briana Maye u Uriášů ? :)
So Tired nepůsobí Tak unaveně, jde o standardní rock’n’rollové číslo ve stylu Love Machine. Solidní aranže, svižný Davidův zpěv. Je to už jinde, než skladatelský styl předchozích progresivnějších alb, ale poslouchat se dá. Na závěr skladby typická Davidova srandička, trylkování v dialogu s Mickovou kytarou.
The Easy Road je sladkobolná Kenova balada. Kdyby aranžmá omezil jen na své klávesy, dopadla by podstatně lépe. Zbytečnou přeslazenost ji bohužel dodávají najaté smyčce. Kostra skladby je přitom docela hezká, trochu slabší verze úspěšné Rain. Podobně, naštěstí ne tak přeslazeně zpracoval Ken Through the Eyes of a Child na své druhé sólovce v následujícím roce.
Something or Nothing - druhá strana (nemohu si pomoci, u starých titulů se mi automaticky vybavuje řazení skladeb podle stran vinylu) začíná variací na veleúspěšnou Easy Livin‘. Pádivý rytmus bicích podpořený Mickovou kytarou (s nepříliš inspirovaným sólem uprostřed snímku) žene skladbu o poměrně krátké stopáži neúprosně vpřed. Davidův hlas je zde poněkud méně dynamický, basa si tentokrát nic „nevymýšlí“, jede jen do rytmu. Škarohlídi mají důvod k poukazu na vykrádání kapely sebou samotnou, my skalní víme že nic není zadarmo a bereme i tohle. Svižná věc, Lee předvedl, co v něm je.
I Won’t Mind – opět maximální melodická úspornost, standardní rytmická kostra s výraznými basovými ostináty opentlena dvěma rozsáhlými kytarovými sóly s wah-wah (na koncertech si David dal tu práci vždy představit které kdo bude hrát, prvni Mr. Box, druhé Mr. Hensley, ke zrakově postiženým návštěvníkům to bylo skutečně ohleduplné :)), refrén opět David trochu v útlumu, ale ještě v normě. Nezdá se mi, že by studiová verze byla bez šťávy, jen ta energie předchozích alb trochu chybí ...
We Got We spousta recenzentů hodně shazuje, mě se naopak z B strany líbí nejvíc. Ve slokách jsou hezké vícehlasy, refrény sólo David opět trochu v útlumu (Mnichov je město piva). Ve skladbě vystupují víc z pozadí Kenovy hammondky, opět výtečná Garyho basa, táhlé Mickovy kytarové tóny následované „uriášovskými“ vokály ... Jedna z posledních věcí s možností užít si „dřevní“ uriášovský sound s nesmrtelnými Hammond B3. Na následujícím albu už převaha (sice hezkých, ale přece jen) syntíků ...
Dreams na závěr bohužel dosti vyšeptalý pokus o „koncepční“ skladbu, v tématu textu navazující na titulní otvírák alba. Nedostatečně nápadité aranže už nezachrání ani tradičně výtečná Garyho basa a vysvobozením s nekonečně natahovaného závěru je až Davidova citace skladeb Sweet Freedom a Dreamer z předchozího, mnohem úspěšnějšího alba. Škoda ... zasloužilo by si to lepší tečku.
Remaster z r.1996 obsahuje jako bonus B-stranu singlu - velmi zdařilou What Can I Do, což je sice odlehčený popěvek bez progresivnějších ambicí, ovšm zahraný s chutí, ve středním tempu s hezkými stoptimy plného zvuku B3/Leslie, svižných bicí a „tancující“ Garyho basy.
Na CD remasteru z 2003 se objevila mimo obigátních předělávek a live verzí šuplíková Stone’s Throw, nikterak přehnaně ambiciózní, ale poměrně svěží snímek s akustickými kytarami. Myslím, že v setlistu původního alba by to téhle věcičce, stejně jako předchozímu bonusu docela slušelo, vnímám ji podobně jako Circus na předchozím albu ...
Co k tomu dodat ... přes nesporný propad úrovně se jedná stále o snesitelnou desku nejen pro skalní fandy, pořád je zde nezapomenutelný David, navíc jde stále o „vintage“ sound bez všech těch pozdějších „sračiček“ zejména co se týče kláves. Nelze opomenout, že navázat na takovou kládu, jakým album Sweet Freedom bez debat je, bylo zatraceně těžké. Výsledek je takový, jaký je, nicméně přes moji poměrně obsáhlou sbírku rockových alb nepovažuji tento titul za zbytečný přívažek diskografie kapely a i s ohledem na určitou nostalgii bych se bez této desky cítil v čemsi ochuzen a přestože ji pouštím sporadicky, jsem jejím vlastníkem rád (mám původní vinyl, první vydání na CD a remaster 1996). We Freely Speak of Dreams, Mr. Wonderworld ...
Hodnocení v návaznosti na ostatní alba Uriášů : 2,5 a tentokrát zaokrohlím nahoru.
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Wonderworld
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Pink Floyd / The Wall
| 25.01.2012
Zvažoval jsem uvést tento text jako reakci do předchozí recenze The Wall od Petra Gratiase (dále v textu PG), ale myslím, že tato forma bude „transparentnější“.
Musím předeslat, že můj postoj k tomuto albu prošel za ta léta určitým posunem, ovlivněným ať už sledováním vývoje hudby v této oblasti, tak (a to s ohledem na poselství tohoto alba především) vnímáním vývoje euroatlantické společnosti a postupným seznamováním se s fakty mimo mainstream, týkající se vývoje světa ve 20. století.
Vzpomínám si na pocity z prvních poslechů alba v zimě 79/80, kdy jsem vinyl sehnal na burze v Brně. Byla to jakási směs překvapení a určitého zklamání z hudební formy. Muzikantsky a aranžérsky vycizelované skladby kratší stopáže s téměř „nehudebními“ vsuvkami (Is There Anybody Out There) a množstvím ruchů a dialogů na pozadí a mezi skladbami mi absolutně nekorespondovaly s očekáváním „nástupce“ grandiózního alba Animals, obsahujícího dlouhé plochy zahuštěného, prvotřídního artrocku. Jako celek bylo album The Wall bomba (i když trochu jiné razance, než jsem předpokládal), a to se bavíme jen o muzice. Texty jsem jako anglofil-začátečník vnímal zcela okrajově, vpodstatě pro mě byly součástí zpěvu jako sólového „nástroje“.
Celkové resumé tehdy bylo „dobré, místy výborné, ale mít možnost do toho mluvit, přál bych si něco jiného“, možná jakýsi hybrid mezi Wish You Were Here a Animals. A prostříhat ty „rušivé části“ alba, přesně jak píše PG. A vyhodit tu diskotékovou Another Brick pt.2, a ještě tu operetní Bring the Boys Back Home, a ještě tu divnou Veru Lynn,a ještě ten pomézně zvrácený The Trial … a co ještě ?
Je to jako s tím fotbalem … při zápase je každý trenérem a po něm kritikem. Jak by to asi dopadlo s muzikou, kdyby měl každý možnost určovat podobu následujícího alba ? Jako v těch TV seriálech s variantami děje na přání diváků ? Buďme rádi, že tady držel Roger otěže pevně v rukou a vytvořil něco, co dalece přesahuje hranice žánru, a v tomto případě i hudby jako takové. Dnes už vnímám toto album komplexností výpovědi o životě a době jako něco zcela se vymykajícího ustáleným zvyklostem tvorby hudby, jakkoli artificiální. Podstatu věci z mého úhlu pohledu přesně vystihuje PaloM („všetko tvorí jeden kompaktný celok“). Tato deska je jako jeden velký puzzle přes celý stůl … pokud chybí některé části celku (politicko-ekonomické fakta konce 70.let, sociálně-kritický pohled na kapitalistickou společnost a válečnou mašinérii, zcela závislou na vůli mocných tohoto světa, trosky mezilidských vztahů, destruovaných systémem, násilné „vychovávání“, přesněji řečeno vymývání mozků dětí) a z nich vycházející komentáře v textech, a návaznost na hudební („neartrockový“) styl jednotlivých skladeb (geniálně použité „pochodové“ motivy, „disko“ v písni o školní mládeži), ten nemůže obraz vytvořený Mr. Watersem vidět celý, tudíž se doví jen část sdělované informace (jak velkou, to už záleží na míře jeho vnímání). A podle toho sype hvězdičky .
Jak jste si jistě všimli, v záhlaví této recenze není zvýrazněna ani jedna hvězdička. Není to omyl, ani provokativní záměr, podle mého názoru se The Wall natolik liší od „standardních děl“ rockové hudby, že zde „hvězdičkovat“ prostě nelze. Anebo když už, tak „jako v mléčné dráze“. Neberte to z mé strany jako „zbožštění“ tohoto alba, musím říct, že s ohledem na rozsah toho co jsem měl možnost slyšet (nedokážu odhadnout, ale bylo toho od začátku 70’s opravdu hodně) je spousta (čistě hudebně vzato) lepších alb (jen od PF se mi „hudebně“ víc líbí Zvířata). Ovšem podle mého názoru žádné s tak komplexním poselstvím, v tak ucelené podobě, nadto podpořené filmem a pódiovou prezentací.
Ale dobře, kdybych nevěděl „vo co go“, neuměl anglicky, a tudíž hodnotil pouze „zvukovou stopu“, dal bych 3,5 (těch 1,5 dolů z neznalosti, proč je to tak rozkouskované a co mají znamenat ty žánrové „úlety“ artrockových mistrů). Takže jak vidíte, špatně. Hodnotit se takto nedá, alespoň v tomto případě zcela jistě ne.
Určitý subjektivní vliv na hodnocení kapely/interpreta mají jistě i osobní sympatie/antipatie k celé kapele, nebo některému jejímu členu. Cítím to i z řádků PG. Zde musím napsat, že jsem zpočátku sdílel jeho antipatie k Rogeru Watersovi, zdálo se mi tehdy, že s kapelou „zametl“, je panovačný nadutec, který tlačí sound do jakési pesimistické apokalypsy, jen s občasným paprskem slunce z Davidovy kytary. Toho jsem měl v 70’s nejraději, přišel mi i lidsky nejsympatičtější (měl jsem moc rád i Ricka, ale ten byl takový až moc „hodný“, David pro mě měl trochu navíc i náboj jakéhosi umírněného bouřliváka). Z přestávky mezi Animals a The Wall mám ve velké oblibě obě sólová alba zmíněných. Dokonce jsem si metodou postupných změn v pořadí skladeb vytvořil „svoje“ album jako mix David Gilmour 1978 a Wet Dreams. Perfektně to do sebe zapadá. Ale musím konstatovat, že je to styl Pink Floyd mezi Meddle a Obscured by Clouds. Následující alba (nesmrtelný trojlístek) už jsou směřovámy především Rogerem (a tu zásluhu, zejména o atmosféru nahrávek, mu nikdo neupře) ke Zdi. Není náhodou, že předchůdce The Wall je přímo inspirován románem George Orwella. Tenkrát, před vydáním Zdi, se to asi nedalo tušit, ale Roger pokračoval v nastoupené cestě, jsa Orwellem silně inspirován a vytvořil geniální „multisložkový“ obraz doby s reminiscencemi na historii, jaký podle mne nemá na hudebních nosičích obdoby. Jestliže vnímám vizionářství Petera Hammilla a podobných, je třeba zde uvést, že v tomto případě Roger posunul hranice takovým způsobem, že se mu dnes (a kdoví jestli kdy) někdo přiblíží jen stěží.
A to navzdory atmosféře při vzniku desky, kdy si musel svůj názor ještě probojovat uvnitř kapely. Pokud by se tlaky v kapele vyrovnaly, čekala by nás sice hudebně asi skvělá, ale přece jen jiná hudba. Nevím, jestli chtěl vyrazit z kapely i Davida, možná to je jen informační šum (jeho „chyby“ při hraní jsou podle mne tím pravým kořením, Snowy White na mě působí dosti sterilně), ale kapela jako taková přispěla v době vydání k přijetí alba podstatnou měrou. Jako sólovka Rogera Waterse by se asi The Wall na trhu prosazoval mnohem obtížněji. David pro mě zůstává jedním z nejbrilantnějších rockových kytaristů (to co předvádí např. v Hammersmith Odeon 2007 v závěru skladby Fat Old Sun na otřískaném Telecasteru je něco naprosto famózního), nicméně jeho postpinkfloydovská tvorba napovídá, že má rád svůj klid v plovoucím nahrávacím studiu na Temži. Roger se v mých očích od prvotních antipatií vyvolaných prezentací třenic uvnitř kapely a soudů o značku Pink Floyd postupně plně rehabilitoval do (původně nevnímané) podoby geniálního vizionáře (z hráčského hlediska si o něm nedělám žádné zvláštní iluze, je to standardní basák, žádný brilantní technik) a tvůrce nadčasových SDĚLENÍ (nemohu napsat pouze HUDBY, protože ta v celém kontextu představuje tak polovinu). V poslední době se na rozdíl od svých rockových vrstevníků „rentiérů“ angažuje v různých částech světa (zejména v Jižní Americe a nejvíce v Chile) v otázkách , otevřených tak brilantním způsobem právě na albu The Wall.
Velkým paradoxem byl nástup desky do čela hitparád v UK i USA, což musela být pro Rogera ohromná satisfakce, protože hudebník jeho formátu musel vnímat už tehdy, že hudebnímu trhu nejde až tak o obsah alba jako mnohem spíše o jeho originalitu v kontextu tehdejší tvorby a bombastičnost soundu. V průběhu následujících let se zřejmě smířil s tím, že se zhlediska skutečného poselství alba jednalo jen o plivnutí do vody a (téměř) každý posluchač album bere jen jako muziku. Proto se dívám shovívavě na jeho The Wall 1990 Live In Berlin, což jsem zprvu vnímal jako nevkusnou estrádu. Pódiové prezentace Zdi z poslední doby jsou už o něčem jiném, jakoby chtěl vykřiknout do světa své poselství ještě jednou, v době mnohem zjitřenější, než konec 70‘s, takže doufejme, že to ještě nezabalil …
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Metallica / Kill ´em All
| 24.01.2012 Onehdá ke mě na burze přišel človíček (r.84?)a povídá jestli znám Metallicu.Byla to neznámá kapela,ale koupil jsem.Sakra to byl kup!Tehdy Iron Maiden,Saxon,Judas Priest ap.kapely co "jeli",říkám si a mažu domů.Mlasknu to na gramec-A TO jsem ještě neslyšel!Nasazení jako kráva,fofr,melodie,nasranost a to tehdy u muzikantů mladších než já.TOHLE je jedna z NEJ placek co mám rád.Dvojka je taky prima ale není to vono,a jak ubírali plyn,tak se mi vzdalovali víc a víc.Nebudu popisovat jednotlivé skladby,páč to jede jako celek ale nejradši mám Whiplash a Metal Militia.Kupodivu se ten človíček ke mě přihlásil když vydali Helloween "Jericho" a čuměl jsem znova...Nicméně je to PECKA!
» ostatní recenze alba Metallica - Kill ´em All
» popis a diskografie skupiny Metallica
Savoy Brown / Jack The Toad
| 24.01.2012
Jack the toad je desiaty radový album klasickej bluesovej skupiny Savoy Brown. Okolo gitaristu Simmondsa sa zostavy menili častejšie, než vlády na Slovensku, čo je už čo povedať. Významnú rolu prevzal spevák Jackie Lynton, ktorý zložil aj niekoľko skladieb na albume, napríklad hneď prvú Coming down your way. A má mierne funky šmrncovný nádych. A tomu napomáhajú aj dievčenské vokály. Podobne harmonikový blues Ride on babe má v sebe niečo tanečné. Pomalé blues Hold your fire je fajn, avšak nič extraordinárne sa nekoná. To silno funkoidná If I want to je aspoň zaujímavá, pretože spevák sa do toho oprie. Celkom vydarená vec je priamočiarejšia Endless sleep. Na opačnej strane spektra je nablblá atmoška skladby Casting my spell, našťastie za ňou nasleduje Just cos' you got the blues don't mean you gotta sing. Ako názov napovedá, ide spočiatku o veeeľmi pomalé klavírne blues, čím sa stáva najlepším kúskom celého albumu. Obzvlášť, keď sa v trošku svižnejšom tempe dostaví príjemné gitarové sólo. Graduje aj spev (koniec je opäť ako žuvačka), táto skladba akoby na album zablúdila omylom. Svižná, ale pomerne nafunkovaná záležitosť Some People by sa vynímala na nejakej retro tancovačke, titulná i finálna vec Jack The Toad to potom ponúka v pomalšom prevedení ešte raz. Nedá sa jej však uprieť svieži rytmický tik, ženské vokály tiež sedia tam, kde vo všetkej počestnosti sedieť majú.
Aj toto dielo je zaradené do zástupu priemerných (a ako predchádzajúci počin, aj tento má desivo nechutný obal), ale občas dobre padne vypočuť si aj niečo bez ambícií. Dve a pol hviezdy zaokrúhlim nahor.
» ostatní recenze alba Savoy Brown - Jack The Toad
» popis a diskografie skupiny Savoy Brown
Pink Floyd / The Wall
| 24.01.2012
Dlouho se mě do recenze monstrózního dvojalbového projektu The Wall nechtělo. Jak už jsem napsal jinde Pink Floyd jsou moje krevní skupina, nicméně u tohohle alba jsem přece jenom objektivně řečeno v rozpacích. Těch důvodů je víc. Začal bych třeba tím, že velikášství, nadutost a umělecká panovačnost Rogera Waterse nabyla koncem sedmdesátých let takových rozměrů. Že se to vymklo kontrole a tak se zpětnou platností vytýkám Davidu Gilmourovi a Nicku Masonovi, že vůbec mohli dopustit, aby Waters vyštval z kapely Richarda Wrighta, nedílnou součást tohohle legendárního kvartetu. Waters nenávidí války, generály, diktátory a sám se diktátorem stal…. Jak britsky typické. O Watersových mimořádných autorských schopnostech nijak nepochybuji a to že se stal hlavním tahounem kapely také nechci zpochybňovat, přesto se mě zdá divné, že nazval Gilmoura, Masona a zejména Wrighta lenochy a pohrozil, že když Wright neodejde, tak vydá The Wall jako sólový projekt…..
Zcela nechutně Waters pak na tiskové konferenci poznamenal, že chtěl vyměnit i Davida Gilmoura za Snowyho Whitea – protože na rozdíl od Gilmoura, „nehraje s chybami, je naladěn a přestal mít o hudbu zájem“. Tohle velkohubé britské chvástání mě odpudilo….
Vzrušující a tematicky podmanivé téma obžaloby britského školského systému se mi dodnes zdá jako velmi silný argument a základ k tomu, vytvořit silný nosný projekt. Možná Yes, Genesis a Emerson Lake And Palmer (i když ti už skončili o rok dříve) čekali na nosné téma a Waters ho odvážně nastolil.
Při poslechu dvojalba zjišťuji, že je zde spousta zajímavé a podnětně zahrané, zazpívané a zaranžované hudby, ale vliv Boba Ezrina na albu se výrazně vtlačuje do konceptu alba a tak některé skladby znějí hodně popově a podbízivě a můj pohled mi říká, že mělo vzniknout jedno album, zbavené diskotékových vycpávek a rytmických pochodových záležitostí, které pinkfloydovské téma zbytečně rozmělnily. Na albu postrádám hledačství Atom Heart Mother, Meddle, výrazný umělecký koncept nedostižného The Dark Side Of The Moon, stejně jako Wish You Were Here a společenské satiry Animals. Sborové zpěvy ve spojení s členskou základnou mi připadá místy ne operní (jako na The Dark Side Of The Moon), ale bohužel operetní. Opakování motivu Another Brick In The Wall je místy nesnesitelné, stejně jako patetičnost, která je nezdravě prodchnutá celým albem v jakémsi velikášsky nezdravém pojetí.
Samozřejmě, že zde byla snaha hrát jinak a vymyslet něco netypického, ale někdy míň znamená víc a třebaže na albu bylo odvedené hodně náročné a nekonečně dlouhé práce, přesto se s polovinou alba dodnes nedovedu vyrovnat. Záměr parodizovat, zesměšňovat a ironizovat školský systém a popichovat Margareth Thatcherovou (to byla Watersova specialita) je zdravě provokativní, ale to pojetí se podle mého názoru vymklo kontrole a dodnes se přistihuji u toho, že se nemohu dočkat, až některé skladby budou za mnou. Kdyby Watersovi, Gilmourovi, Wrightovi a Masonovi kolem Ummagummy a Atom Heart Mother někdo nabídl ke zpracování podobná hudební koncept, jako představitelé londýnského undergroundu by se asi ušklíbli…..
Hey You, Confortambly Numb, Run Like Hell, Mother, Goodbye Blue Sky, One Of My Turns, Goodbye Cruel World, In The Flesh?, The Thin Ice, Another Brick In The Wall, Part 1… považuji za silné a kvalitní skladby, ale zbytek je pro mě méně stravitelný na pokraji popu.
Také jsem považoval za krajně nezdravé, že hodně lidí si objevilo Pink Floyd prostřednictvím skladby Another Brick In The Wall, Part 2 a ještě před nedávnem poslouchali ABBU, Boney M, Glorii Gaynorovou…. a najednou zpinkfloydovatěli, hmm – i když Gilmourovo sólo ve skladbě je velmi procítěné.
Mason začal hrát rytmické postupy jako pro pochodky a některé skladby mě dodnes znějí jako podkres pod spartakiády, kterých jsme si za bolševika užili víc než dost.
Pracuje se tady s různými náladami a emocemi, ale ten klasický sound Pink Floyd je zde místy zaměňován za divadelní postupy (netvrdím že všude!).
Vytratila se zde převaha melancholie, záhad, hledání a zesílila společenská nasranost, vztek, agresivita.... Nikdo to musel zahájit, ale proč právě Pink Floyd!?
Pozoruji, že jsem se velmi přiblížil mínění Jaromirose, Beriqa a zejména Majkla rock.bloguje.cz (kam chlapi chodíte na ty příšerné přezdívky?) – aniž bych „opisoval“….
Proto jsem rozkročen mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Protože The Final Cut vnímám podobně stále váhám, jak to s tím hvězdičkováním udělat. Asi to budou tři (a půl).
Velký projekt, grandiózní produkce, ale…. Sorry, chlapi.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Savoy Brown / Lion´s Share
| 24.01.2012
Savoy Brown, ako správna blues rocková skupina, si svoj vrchol odbila na prelome 60. a 70. rokov, nuž bez potreby niečo si i niekomu dokazovať, sa vrhla na rutinnú produkciu znamenajúcu stabilitu. A takouto rutinou je aj jej deviaty radový album Lion's share.
Pomerne známa tvorivá dvojica Young a Vanda (schválne nepoviem, ktorá britská trestanecká kolónia ju zrodila) zabezpečila pomerne odľahčený úvod v podobe Shot in the head. Slajdové gitarky znejú milo. To svižnejší bluesik Second try je iné kafe. Má správny ťah. Pomalšie blues The saddest feeling príjemne dokresľuje klavír, harmonika sa tejto role chopila v ďalšej pohodičke I can't find you. Najlepšia skladba na albume je Howling for my darling, skúsenejší bluesofilovia určite nebudú mať problém spoznať, od koho to skupina prerobila. Každopádne má tá skladba gule. A ešte drsnejšia záležitosť je So tired, zo Simmondsových vecí je tu rozhodne najlepšia. Stounovsky poňatá vec Denim demon neurazí, podobne ako pomalší lepákový kúsok Love me please. Posledná skladba nesie emočne silný názov I hate to see you go. A pekne odsýpa. Opäť sa nájdu aj takí, čo spoznajú, že Savoy Brown načrela po inšpiráciu do klasiky, albumu to rozhodne prospelo.
Dobrý pohodový bluesový album môžem pokojne odporučiť hociktorému klasickému poslucháčovi - bluesmanovi.
» ostatní recenze alba Savoy Brown - Lion´s Share
» popis a diskografie skupiny Savoy Brown
Colosseum / Bread And Circuses
| 24.01.2012
Návrat Colossea ̶ legendární britské jazzrockové skupiny první generace byl pro mě velkým překvapením, čímž byla bičována moje zvědavost, zda se skupina sešla jenom k nějakém reunionu, anebo zda se bude jednat o trvalejší comeback. Klasická sestava byla velkým příslibem do budoucna v devadesátých letech, kdy člověk mohl docela vážně pomýšlet na to, že by tahle slavná hudební parta mohla zavítat i do naší republiky. Můj zájem byl velký a když už jsem je nemohl vidět v r. 1969, kdy u nás vystoupili v rámci Mezinárodního jazzového festivalu, tak tenhle „dluh“ budu mít splacen…
Album Bread And Circuses jsem zakoupil do své sbírky. Do jisté míry mě fascinoval už samotný název – Chléb a hry – což mělo propojovací nit s oním antickým Koloseem v Římě, který jsem viděl na vlastní oči a také jsem si ho s velkým respektem prohlédl….. A moje zvědavost se zaměřila na album samotné.
WATCHING YOUR EVERY MOVE – tak tomu říkám řádný nástup. Dravé kytarové intro, dobře seřízená rytmika a výtečný chraplavý vokál Chrise Farlowa. Od prvního tónu je jasné, že máme co dělat s jedinečnou muzikantskou hudební partou, která nám nezestárla a je opět plná energie a dalších hráčských zkušeností pohromadě. Clem Clempson jako kytarista správně zapadá do celkového formátu, stejně jako famózní hráč na saxofon Dick Heckstall-Smith. Bubeník Jon Hiseman a baskytarista Mark Clarke hrají s velký zaujetím a nasazením. Břitké, syrové a nesmlouvavé…. Parádní!
BREAD AND CIRCUSES – liché rytmy na bicí a baskytaru. Velmi účinná kombinace a a bučení synthesizeru Davea Greensladea, který hru kombinuje na neodmyslitelné hammondky a clavinet. Dlouhé tóny saxofonu a sytý vokální projev- propojení dechů a synthesizerů vyvolává mírně odér arabské hudby, ale jinak jsme na nekompromisní rockové půdě kořeněné jazzem. Další parádní záležitost…..
WHEREVER I GO – dumavý úvod na hammondky (trochu ve stylu Czeslawa Niemena), ale Dave Greensladea je suverénní vlastním podáním a Farlowe zpívá s velkým procítěním a každý tón je prodchnutý velkou emocí. Clempson do skladby vloží kytarové sólo. Má roli spojovacího můstku, ale vzápětí získá ostřejší tón a osobitý drive. Střední tempo napovídá, že máme co do činění s baladickým tvarem s výrazným soulovým pojetím za doprovodu saxofonu a mírně kvílivé kytary. Hisemanovy bicí hrají uměřeně, přesto technicky jedinečně a probarvují rytmické základy skladby.
HIGH TIME – větší energetický nápřah úvodem v mírně hendrixovském duchu, ale další schéma se promění spíše ve funkovou polohu. Výtečné rytmické postupy vybroušené do maximální přesnosti a propojené s dravým vokálem a dlouhými tóny hammondek. Kytarový riff je velmi dobře vystavěn a napojují se na něj baskytara a hammondky a náhle přejde skladba do swingujícího jazzu. Má to švih a energie, žádné unylé tóny, ale nměkolik breaků vrací skladbu do původního tématu. Nemohu jinak než chválit tuhle strhující hru a muzikantskou propojenost
BIG DEAL – pokud vám na albu tak trochu pořád chybělo blues, tak teď jste se dočkali. Velmi citlivě a s velkou emocionalitou projevu ve spojených vokálních partech Farlowa a Clarkea, ale Farlowe samozřejmě dominuje. Ostatní nástroje mají roli výtečných doprovazečů a nijak se vzájemně nezahlcují instrumentálním běsněním – všechno krásně vyvážené. Heckstall-Smith dostane příležitost k jedinečnému saxofonovému projevu, zatímco Greenslade hraje zatěžkané akordy na klavír a Clempson jemně čeří přechody akordických proměn a tlumená tónová přediva. Líné, mírně zpomalené, ale přesto vám nedovolí zvolená instrumentace usnout….
THE PLAYGROUND – hezké akordové rozklady a zpěvu se ujímá Mark Clarke (ex-Uriah Heep!). Má jemnější uvolněnější projev jako zpěvák, jako kytarista dokáže svůj tón podle potřeby řádně přibrousit v dlouhých tónech, které doprovázejí mocné hammondky, jež dostanou svou příležitost zahrát krásnou mezihru střídanou výtečným soundem saxofonu. Tónové zabarvení přivolá na chvilku postpsychedelickou atmosféru, ale jinak se rytmické postupy pohybuje spíš v latinskoamerických figurách. Výtečně vypreparované a zahrané. Skladba má impresivní atmosféru v uvolněné harmonii a cinkání akustické kytary, flétny a synthesizeru se děje ve výtečné shodě. Další muzikantská lahůdka….
NO PLEASIN´– rytmika šlape v přesném sledu a akcentované riffy instrumentace jsou dalším propojovaným můstkem mezi další fází skladby. Hráno s úžasnou lehkostí a přehledem a přesto s řadou zajímavých jemných finesů v rytmických breacích a kytarových nájezdech. Tohle je vybroušené do posledního detailu a můj obdiv míří k Hisemanově technice a jeho výtečnému cítění. Je motorem nejen celé skladby, ale i celé skupiny. Vždycky jím byl a zůstává nadále. Propojení rocku, soulu a jazzu v jedinečném formátu.
I COULD TELL YOU TALES – výtečný Farlowův projev za střednědobou doprovodu kapely, která se opírá o dobře vystavěnou melodickou linku, ale i vnitřní napětí, které skladba obsahuje. Hammondky to podmiňují, stejně jako saxofon a výtečně preparované basy. Formálně poměrně složitá harmonická struktura, přesto je skladba čitelná v melodických postupech, ale jednotlivé nástrojové sestupy a vzestupy od mollů do durů mají dramatické proměny a Heckstall-Smith opětně dokazuje svoje hráčské mistrovství, posouvající skladbu více k moderní jazzové formě. Rozjímavé a přitom důrazně nesmlouvavé… zkrátka můj šálek čaje.
STORMS BEHIND THE BREEZE – máme tady další blues. Možná ještě čitelnější než to předešlé. Naléhavý zvuk tremola hammondek je famózní a vokální projev Farlowa se hodně přibližuje ke Kanaďanovi Davidu Claytonovi-Thomasovi z Blood Sweat And Tears a tahle skladba to jednoznačně potvrzuje. Oba jsou Páni Zpěváci s velkými iniciálkami. Kontemplativní saxofonové sólo se skvěle propojuje s hammondkami a tikající, přesto důraznou rytmikou, do které Clempson vsouvá svoje kytarové party, procítěné, přesto neutahané, ale plné drsné chlapské výpovědi…
THE ONE THAT GOT AWAY (instr.) – Colosseum se v předposlední skladbě rozhodlo vložit instrumentální kompozice a trochu si „zahrát“ a dravý boogie rytmus bicích a baskytary rozehrává prostorné dravé nástupy hammondek, saxofonu. Elektrická kytara trochu zabloudí k santanovskému odéru, ale nijak to neuráží, protože vzápětí se hudba rozezní dravější směsicí rocku, jazzu, soulu. Popustila se uzda muzikantské dravosti a zcela oprávněně zde máme hudbu klasiků svého oboru, na které nijak nezahlodal zub času.
THE OTHER SIDE OF THE SKY – poslední skladba má mírně patetický nástup ve zpívaném projevu a zpomalený doprovod se zvolna rozbíhá vpřed. Je tady cílená snaha pohrát si s jednotlivými detaily a měnit vzájemné napětí mezi slokami s mocnými úderným soundem a sborovými vokály, posouvajícími skladbu na pokraj jazzové opery. Závěr patří důraznému finálnímu zdůraznění pomalu odeznívajících tympánů a varhan…..
Z alba jsem nadšen. Instrumentálně velmi precizní, přesto se zde nezabíhá do nějakých bezbřehých improvizací, k čemuž zajisté mělo Colosseum blízko na koncertech, ale tady je přidáno a ubráno všeho s mírou. Při poslechu Hisemanových bicích si znovu uvědomuji, že Jaroslav Erno Šedivý, v dané době asi nejlepší bubeník v Čechách, z něho tahal podstatné hráčské jemnůstky a techniku úhozu a breaků. Tak tohle je pro mě studiový comeback jaksepatří ve všech úhlech pohledu!
Bravo, Colosseum! Máte ode mě plný počet – pět hvězdiček!
» ostatní recenze alba Colosseum - Bread And Circuses
» popis a diskografie skupiny Colosseum
Lucifer's Friend / Lucifer's Friend
| 24.01.2012
Pouze doplňuju kapely (klony)Luciferś Friend. ASTERIX (1 LP)ELECTRIC FOOD (2 LP) PINK MICE (2 LP) BROTHER T.AND FAMILY (1 LP)Vesměs to pak vyústilo v tuto nádhernou placku.Nepočítám ale těch pět bonusů,mimochodem mám CD kde jsou pouze dva,Horla a Luciferś Friend (vyšlo na SP).
» ostatní recenze alba Lucifer's Friend - Lucifer's Friend
» popis a diskografie skupiny Lucifer's Friend
