Sassi, Yossi Idol, Billy Dane, Warrel Loomis, Jeff Verve, The Vangelis Honduras Libregrupo Opeth Elias Hulk FM

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Small Faces - Small Faces

Small Faces / Small Faces (1966)

vmagistr | 3 stars | 20.09.2018

Polovina 60. let se pro ostrovní kapely hrající rhythm'n'blues stala jakýmsi "prubířským kamenem". Najednou přestávala stačit snaha přiblížit se stylem a výrazem svým bluesovým idolům z druhé strany Atlantiku, v kurzu začal být ještě více než dřív autorský materiál. Samozřejmě ne všechny tehdejší skupiny měly ve svém středu autory schopné na povel dojit zlatonosné partitury, takže různí nájemní skladatelé o práci ani tehdy nepřišli, ale originalita nastupující psychedelické vlny už byla ve vzduchu.

Za této situace se ke své první profesionální smlouvě propracovala mladá londýnská kapela Small Faces s charismatickým Stevem Marriottem za mikrofonem. Jejich vykutálený manažer Don Arden (Ozzy Osbourne ví své) se skupinu snažil "procpat" na vrchní místa hitparádového žebříčku stůj co stůj, pročež neváhal fixlovat s prodejními čísly jejich singlů, svého ale dosáhl a Small Faces se v éteru stali relativně známou značkou. A v té chvíli již bylo komerčně rentabilní dát jim do kupy jejich debutové album.

Ačkoli měla svého materiálu kapela dostatek, vešly se na album i nějaké ty skladby od externího skladatele Kennyho Lynche - a dobře tomu tak. Průlomový singl a zároveň největší šleha na albu Sha-La-La-La-Lee pochází právně z jeho dílny (modulovaný akord ze začátku skladby se kapele nejspíš tak líbil, že si ho půjčila ještě do několika vlastních skladeb na desce), stejně jako další povedené vlaštovky You'd Better Believe It a Sorry She's Mine. Namísto popových hitíků skládali ale samotní členové kapely daleko "černější" a ostřejší materiál, třeba instrumentálka Own Up Time má až překvapivou šťávu a říz. Small Faces se zkrátka do svých nástrojů neváhali pořádně opřít, škoda že vlastní skladby jim ještě občas melodicky a aranžérsky pokulhávaly. První singl Whatcha Gonna Do About It nebo dupárna Come on Children ještě nebyly skladbami, které by posluchačům v hlavě dokázaly udělat ten správný "vítr". Ale naopak takové plíživé temno E Too D už tehdy znělo perfektně. Je škoda, že se na desce neobjevil druhý (a nepříliš úspěšný) singl I've Got Mine - podle mě lepší skladba, než cokoli autorského, co se na debutu objevilo.

Abych to shrnul - Small Faces se v šestašedesátém ukázali být jednou z těch kapel, které po vzoru The Who nastoupily cestu k hlasitější a nápaditější rockové muzice. Na svém debutu se ale ještě úplně nevymanili z klasické rhythm'n'bluesové šablony, která pro mě nemá přílišného půvabu. Bude to za takové ty tři hvězdičky, co nejsou nic víc ani nic míň - prostě tři.

» ostatní recenze alba Small Faces - Small Faces
» popis a diskografie skupiny Small Faces

Osbourne, Ozzy - Ozzmosis

Osbourne, Ozzy / Ozzmosis (1995)

terka | 5 stars | 20.09.2018

Tohle album má jeden velký problém. Už jsem se o tom zmínila při povídání o Soundgarden a jejich Superunknown. Ten problém se týká produkce. Člověk, který točil knoflíky, se jmenuje Michael Beinhorn a pár měsíců před Ozzmosis brilantně zapracoval pro partu okolo Chrise Cornella a jejich velkolepé nahrávce významně pomohl na rockový (nebo grungeový?) piedestal. Ozzy tohle dobře veděl a proto oslovil stejného člověka. Jenomže co platí včera, nemusí platit dnes. Ozzmosis si zachoval temnou stránku podobnou dílu Superunknovn, výsledek je ještě tvrdší, mohutnější, plnější a dynamičtější. Jenomže kámen úrazu je v přeřvanosti a nepříjemném řezavém zvuku. Ten sice do devadesátých let patří, jenže jde udělat i sofistikovanější formou.

Ovšem po muzikantské stránce je album dokonalé. A každá strana desky je jiná. V úvodu se Ozzy vytasí s písní Perry Mason a smete nás jako vichřice. Během noci se z ní vyloupne druhý největší zpěvákův hit. Trojice I Just Want You, Ghost Behind My Eyes a See You On The Other Side si je v lecčem podobná. Kostru písní tvoří melancholické Zakkovy akustiky a střídání jemných poloh a úderných refrénů.

Druhá půlka je pestřejší a neoposlouchá se tak snadno. Tomorrow, Denial, nebo "vaiovka" My Little Man mě hodně baví. Jsou melancholické a zajímavé. Takhle Osbourne dřív nikdy nezněl, ale právě Beinhornova produkce posouvá desku do neprozkoumaných sfér. Vzdušná tečka Old L.A. Tonight utvoří pěkný závěr. Deska má ale ještě dvě malé proporční vady. Skladby Thunder Underground ("sabbatovější" než samotní Sabbath) a hlavně příšernou My Jekyll Doesn´t Hide. Ty kdyby Ozzy vystřihnul, získalo by album ucelenější charakter. Z hráčů bych vysekla největší kompliment jednoznačně Zakkovi.

V bodování mám jasno. Navíc je to poslední Ozzyho deska, která opravdu za něco stojí a pět bodů unese jako mravenec mouchu.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Ozzmosis
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy

Petr Novák & George and Beatovens - Kráska a zvíře

Petr Novák & George and Beatovens / Kráska a zvíře (1975)

tykeww | 5 stars | 19.09.2018

Krásku a zvíře považuji za životní dílo Petra Nováka a stejně tak za jednu z nejlepších nahrávek, co tu v sedmdesátých letech vznikly. V mé (zatím ještě poněkud skromné) sbírce vinylů má čestné místo. Jednou u mě v mobilu kámoš (jinak také progresor) tuhle desku zahlédl a silně se podivil, že tam mám zrovna Nováka. Není divu, je jasné, že ho má většina lidí zafixovaného spíše jako jednoho z mnohých představitelů tehdejšího mainstreamu. Tahle deska ovšem musí dokázat snad všem, že Petr Novák nebyl jen jedním z mnohých.

Hudebně bych Krásku a zvíře označil nejspíše za hodně zajímavou a promyšlenou syntézu progu, popu (to není míněno nikterak pejorativně), fusion a zemitého hard rocku. Instrumentální výkony jsou znamenité a i posluchač zhýčkaný klasickým anglickým progem si zde často přijde opravdu na své. To vše je ještě skvělejší v kombinaci s koncepcí moderního pojetí tohoto starého příběhu. Texty se do křečí či klišé dostávají jen zcela výjimečně, což je u českých textů opravdu solidní výkon.

No a pak tu máme samotného Petra Nováka, zpěváka s příjemným hlasem a skvělým frázováním, kterému svědčí jemnější polohy stejně jako ty vyostřenější, kdy se do toho nebojí takříkajíc opravdu opřít. Věra Mazánková mu byla rovnocennou partnerkou, která desku posouvá ještě o pár stupňů výše. Nesmíme zapomenout ani na C&K Vocal, který se sice objevuje jen v několika skladbách, ovšem album by bez něj bylo o cosi nepopsatelného chudší. Zejména ve skladbě Proč nejdeš ven báječně pracuje s dynamikou a refrén je těžké dostat z hlavy.

Co říci závěrem? Snad jen že tuhle placku stavím v české progresivní tvorbě opravdu vysoko a málokdy ji "zvládnu" nedoposlouchat až do konce.

» ostatní recenze alba Petr Novák & George and Beatovens - Kráska a zvíře
» popis a diskografie skupiny Petr Novák & George and Beatovens

Allman Brothers Band, The - The Allman Brothers Band At Fillmore East

Allman Brothers Band, The / The Allman Brothers Band At Fillmore East (1971)

northman | 5 stars | 19.09.2018

Allman Brothers Band byli a jsou jedinou skupinou hrající tak zvaný jižanský rock, kterou poslouchám již nejméně čtyřicet pět let. Jako první jsem slyšel a měl nahranou právě tuhle desku, zkoušel jsem i jiné skupiny hrající jižanský rock, ale všechny tam mají na můj vkus příliš country, to je nešvar všech amerických skupin, esenci country postrádají americké kapely typu Swans a Sonic Youth, a možná ani tohle nebude pravda. První fáze Allman Brothers Band by se dala charakterizovat jako čistý blues rock, po smrti Duana Allmana se začala ta esence country zvětšovat a pak už to nebylo to co se mi na téhle skupině líbilo.

Koncertů skupiny v newyorkském sále s názvem Fillmore East proběhlo tehdy v červnu roku 1971 více. Z těchto koncertů byla sestříhaná tahle deska, Po smrti Duana Allmana vyšla část koncertů zvláště Mountain Jam na desce Eat The Peach. První desku a možná i úvod koncertu tvoří převážně převzaté bluesové standardy hrané jejich stylem s výbornou kytarou Duana Allmana a dvojicí bicích. Na druhé desce zazní jako zástupce druhé studiové desky Idlewild South skladba In Memory Of Elizabeth Reed, trochu natažená, ale to není na škodu. Tuhle skladbu miluji, jedná se o instrumentálku na rozdíl od ostatních zpívaných. Desku ukončuje slavná píseň z prvního studiového alba, na dvacet tři minut natažený Whipping Post, který hrával i Frank Zappa.

Neznám lepší koncert, snad mimo živáků Franka Zappy, hodnocení, tahle deska by si zasloužila mnohem více hvězd, než pět.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - The Allman Brothers Band At Fillmore East
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The

Clarke, Stanley - Stanley Clarke

Clarke, Stanley / Stanley Clarke (1974)

steve | 5 stars | 19.09.2018

Kdo se už alespoň částečně otřel o hudbu kapely Return to Forever a šťoural se v discografiích jednotlivých členů, zákonitě musel narazit na osobu baskytaristy Stanleyho Clarka. Ten má na svém soukromém kontě několik albových záseků a desku z roku 1974 lze označit za jeho nejpovedenější. Směle tak může konkurovat o dost slavnějším nahrávkám pocházejícím z mateřské kapely, aniž by je v nějakém měřítku nadstavovala nebo snad kopírovala.

Parta výtečných muzikantů, které tady nebudu jednotlivě jmenovat, sehrála bravurní představení prvotně určené všem labužníkům z oblasti fusion. Při poslechu desky vám nebude činit žádný problém zaposlouchat se do baskytarového umění hlavního představitele a vychutnat si i ty nejjemnější nuance jeho nástroje. Stanley byl velká třída. Jeden z vyvolených ve svém oboru, osobnost, prvotřídní technik a svérázný umělec. A že chcete malinkatý vzorek na ukázku? Ze všech skladeb, ve kterých hovoří jeho baskytara nadnárodním jazykem, bude píseň Lopsy Lu pro vás tou pravou. To je chuťovčička, co vám otevře nové poslechové dimenze.

Pro všechny milovníky RtF je tahle deska holou povinností. A že ji doma ještě nemáte? Bijte se v prsa a opakujte si, jsem já to ale voleček vdoleček.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Stanley Clarke
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Traffic - Mr. Fantasy

Traffic / Mr. Fantasy (1967)

vmagistr | 5 stars | 18.09.2018

Druhá polovina šedesátých let přichystala na britských ostrovech startovní dráhu pro množství kapel, které se "po svém" popasovávaly s vlivy blues, psychedelie či jazzu. Small Faces, Spooky Tooth, Trinity, Family - anebo třeba Traffic. Tyhle (a samozřejmě i mnohé jiné) kapely se sice nestaly popkulturními ikonami, ale jejich hudba v sobě dodnes skrývá nenapodobitelné hledačství doby, kdy se žánrový vývoj počítal ne po letech, ale spíše po měsících či často i týdnech.

V kapele Traffic se v polovině roku 1967 sešla po společném jamu zajímavá čtyřka muzikantů. Kytarista a hráč na různé další (zejména indické) strunné nástroje Nick Mason, dechař Steve Wood, bubeník Jim Capaldi a (v té chvíli postava s jednoznačně nejvyšším hudebním "kreditem") Steve Winwood, klávesák (ale vlastně spíš multiinstrumentalista), který krátce předtím odešel z populární skupiny Spencer Davis Group. Brzy se ukázalo, že k sobě muzikantsky tíhne spíše trojice Winwood/Wood/Capaldi, zatímco Mason se lidsky i autorsky profiloval jako samostatný kytarový solitér. Neshody vyšly najevo hlavně při nahrávání debutové desky Mr. Fantasy, kde musel Mason proti své vůli nahrát několik basových partů.

Konkrétně se jednalo o skladby Mr. Fantasy a Dealer - a ač si to Mason možná dodnes nemyslí, vyšly obě na výbornou. Plnokrevný kytarový blues rock s jemnými psychedelickými clonami má šťávu a rozhodně nenudí. Psychedelie doslova stříká z úvodní Heaven Is in Your Mind, která mě dostává spojením dvou kontrastních melodických motivů a hravým pianem. Nejinak na mě působí i hutně podložená melodie skladby Coloured Rain, ve které Woodův saxofon řádí jako černá ruka. Pak tu máme dva pomalejší kousky - do zatěžkanější podoby gradující Hope I Never Find Me There a naprosto oduševnělou nádheru No Face, No Name, No Number. Trošku "stranou" zbytku materiálu na desce stojí vesele vyhlížející klavírní kousek Berkshire Poppies, a také Masonova orientální psychedelie Utterly Simple. No a pak je tu ještě závěrečný r'n'b jam Giving to You, kterým všechna ta melodická nálož vygraduje do chaotické vokální koláže.

Psychedelické melodice Traffic není těžké podlehnout. Nápadité aranže, výrazný zpěv a melodická suverenita v podstatě všech skladeb staví tenhle debut v mých očích zatraceně vysoko - i v rámci roku 1967, který nahrávkám tohoto druhu přál ze všech letopočtů snad nejvíce. Po menším váhání dám Mr. Fantasy za ten gejzír kreativity plný počet.

» ostatní recenze alba Traffic - Mr. Fantasy
» popis a diskografie skupiny Traffic

Journey - Arrival

Journey / Arrival (2001)

horyna | 5 stars | 17.09.2018

Říkají vám něco jména kapel Tyketto nebo Tall Stories? Neříkají? Vezměte tedy zavděk mým pozváním do Ameriky devadesátých let, do doby, která se s melodickou hudbou začínala pomalu loučit. Obě zmíněné party patřily k početné a stále se rodící (i když spíš poslední) enklávě melodické hard rockové a A. O. R. školy. Ti první "spadli" ihned do první ligy, ti druzí v nejlepším případě do té druhé. Známější a slavnější Tyketto bodovali napoprvé skvělým debutem Don´t Come Easy, to byl u mikrofonu ještě Danny Vaughn. Až na třetím albu se objevil někdejší zpěvák právě Tall Stories, Steve Augeri. A byl to právě Steve, kterého si Neal Schon vyhlédl na uvolněný post po rozhádaném Stevu Perrym. Svou roli hrála jak neuvěřitelná hlasová podobnost obou protagonistů, tak především to, že Augeri byl opravdu skvělým (a povahově klidným) zpěvákem, ve službách zastrčených Tall Stories a nevyužitým na albu Shine Vaughanových Tyketto.

Společně pak Augeri a Journey vydali dvě výborná alba. "Debutem" byla nahrávka z roku 2001 Arrival a druhým pokračováním deska z roku 2005 Generations.
Já osobně se na desku Arrival dívám tak trochu skrz prsty. Přes sedmdesát minut hudby a patnáctka skladeb je skutečně velká kláda. Náplň desky navíc tvoří ze dvou třetin balady. Tento druh skladeb je u Journey napevno zafixován, sedí jim a vždy tvořil podstatnou část jejich know how. Některé jsou skvostné, některé kapku vtíravé a některé dnes skoro neposlouchatelné. Holt doba osmdesátek si žádala své oběti a Journey byli jejími oddanými sluhy. V roce 2001 se však hraje naštěstí jinak a většina z balad nepůsobí trapně či vnitřně projímavě, ale vkusně a s romantickou stuhou.

Impozantní je samotný start nahrávky skladbou Higher Place. Schon servíruje silné melodie, kterým podkuřuje tesknou akustikou. Ve skladbě se rozrůstá stín bicí hradby Deana Castronova a Steve Augeri nechává krátce po otevření úst na svého předchůdce lehce zapomenout. Ale už první balada, věc číslo dva All The Way, není nic převratného. Naštěstí hned v závěsu přijíždí příjemný soft-rockový kus Signs Of Life a vzápětí na poměry Journey drsná věc All The Things. Další baladou je Loved By You a za mne opět říkám-nic moc.

To šestá Livin' To Do (opět balada) je z úplně jiného těsta. Je to klasický doják plný posmutnělých vizí zahraný ve značně potemnělé tónině. Symbolika Schonových funkčních sól, střídmé rytmiky a klasických kytarových akordů nádherně kooperuje s Augeriho hlasivkami. Skladba má neuvěřitelný feeling a naléhavost. Jde o typ balady, která vás chytí za hercnu, mocně s vámi lomcuje a vy brečíte jako malý chlapec. A je tu World Gone Wild, ta udeří nečekaně, srdnatě a nekompromisně. Pravá rocková pecka kalibru Journey se všemi melodickými proprietami. Stačí se zaposlouchat do Stevova vokálu a bohatých aranží a pokud máte rádi Journey, nebo A.O.R. všeobecně, budete chrochtat blahem. I Got A Reason je typickou rádiovkou s nápaditou Nealovou šestistrunkou. Ach ty balady, máme tady další - With Your Love, ve které je té marmelády (na mne) už trošku moc. I následující, v pořadí desátá stať je z řad oplodňováků, jmenuje se Lifetime Of Dreams a svým silně na city působícím refrénem není nikterak marná.

A teď pozor, přichází třetí vrchol alba (tím prvním byla úvodovka, druhým skladba číslo šest a teď tedy jedenáctka) Live And Breathe – což je opět balada (já říkal, že jich tu bude jako máku :-), jenomže tohle je baladice s velkým B. Epicky energická krasotinka s nedostižným Augerim a překrásně se táhnoucí Valoryho basovou linkou. Ta vás omotává jako ladné ruce líbezňoučké panny, až vás doslova a do písmene uhrane. V refrénu Augeri exploduje a vy znovu zamačkáváte smuteční slzinu. A když ještě Schon vystřihne sólo z kategorie snů, papáte to Journey i s navijákem.

Ale co se to děje, Neal a spol nezapomněli, že jsou především rocková kapela a skladbou Nothin' Comes Close otáčí kormidlo k ostřejším břehům. Já volám: "Konečně!" I následující To Be Alive Again upaluje na vyšší rychlosti, až se vám po těch srdceryvných okamžicích začíná stýskat. Všeho do času, protože pod číslovkou 14. je ukryt největší drahokam této sbírky. Skladba Kiss Me Softly (balada, jak jinak) je tím NEJ, co si můžete z portfolia Journey v roce 2001 vybrat. Jde o velice smyslnou klavírní baladu s překrásnými vstupy baskytary, klasické kytary a především tím famózním nástrojem Journey, charismatickým hlasem Steva Augeriho. Ten tady válí v úchvatném spektru a citově je schopný vás sedřít na kost. Kapele věříte každou notu, každé slovo a naprosto svévolně se v její společnosti tetelíte blahem. Tečkou je pak píseň ve středním tempu We Will Meet Again, která nic nepokazí, ale po předchozím afektovaném výplachu už (ne)funguje jako dosluhující agregát.

Arrival je produkční majstrštyk Kevina Shirleyho a zároveň vokální pomník Steva Augeriho. Ten zde podává svůj jednoznačně nejlepší a dokonale strhující výkon. Přestože tu znovu žehrám na přespříliš početné zastoupení v baladickém poměru, je pro mne tato deska jednou z nejlepších produkcí oblíbených Journey. 4,5 bodu strhavá pan Steve Augeri na rovných 5. Viva melodické hudbě!

» ostatní recenze alba Journey - Arrival
» popis a diskografie skupiny Journey

Uriah Heep - Living The Dream

Uriah Heep / Living The Dream (2018)

jirka 7200 | 5 stars | 15.09.2018

Pokud vysekneme z téměř padesátileté existence souboru jen poslední desetiletku, objevíme vcelku ortodoxní hard rockovou kapelu pevně zakotvenou v tomto hudebním stylu, která po předchozích neslaných nemastných počinech chytila druhý dech. V čele souboru stojí poslední mohykán a leader pamatující vznik Uriah Heep - Mick Box. Brázdí koncertní pódia se svou podřízenou družinou, která se za výše zmíněné období nijak nezměnila. Jen místo basisty přenechal v roce 2012 pamětník Trevor Border ze zdravotních důvodů po 35 odsloužených letech Davey Rimmerovi. Další členové – zpěvák Bernie Shaw, bubeník Russell Gilbrook a klávesák Phil Lanzon patří k letitým oporám.

Tito pardálové od roku 2008 natočili čtyři desky, které byly vydány (mimo Wake the Sleeper) u italské firmy Frontiers. Na nich se hudebníkům podařilo vrátit s poctivým materiálem, který si udržuje vysokou úroveň a nijak neuhýbá z jasně nalajnované cesty melodického hard rocku navazujícího na tradice toho nejlepšího z původních UH. Desky obsahují silné i slabší skladby, skladatelský tandem Box/Lanzon se nesnaží vymýšlet nic nového a tvoří písničky, tak, jak je umí jen oni dva. A fandové na to dle ohlasů a prodejů slyší. Jediné, co alba mírně odlišuje, je přístup producenta a výsledný mix. Předchozí tři alba počínaje Wake the Sleeper měl na starosti precizní, ale přece jen poněkud konzervativní Mike Paxman (Asia, Status Quo), horkou novinku Living the Dream pak Kanaďan Jay Ruston, který spolupracoval dříve se Stone Sour, Anthrax či Steel Panther.

Jaké jsou první postřehy po poslechu této desky, která je již pětadvacátým studiovým počinem kapely? Dle zmíněného producenta je patrno, že Uriah Heep zvolili podobnou cestu, jako Jidáši na posledním albu – sáhli po mladé producentské krvi, aby pozměnili a zmodernizovali svůj výsledný sound. A výsledek opravdu stojí za to. Nebojte, UH se neproměnili v power metalové věrozvěsty, nýbrž Jay Ruston podtrhl zemitý hard rock kapely, zhutnil sound, rozšířil prostor v nahrávce samotné a hlavně dodal všem písním šťavnatost a energii. V kytarové hře Micka Boxe ostatní nástroje nijak nezanikají. Naopak velmi temný a až jedovatě zlověstný zvuk dostaly hammondky Phila Lanzona. Okupují pomalu stejný prostor jako kytara a jejich typické souhry a souboje jsem si užíval v každé skladbě. Ten archivní feeling je až hmatatelný, odkazy na staré songy se to jen hemží.

Desítka skladeb na mě působí uceleným dojmem, ostatně jako předešlé tři desky. Střídají se tu povedené a komplikovaněji vystavěné kousky s těmi jednoduššími – méně zapůsobily Goodbye To Innocence nebo závěrečný ploužák Dreams Of Yesteryear. Jinak v podstatě musím jen chválit. Již v úvodní singlovce Grazed By Heaven se Uriáši nešetří – skladba má na úvod obrovskej odpich a drive. Následuje titulní Living The Dream ve středním tempu, která je vyšperkovaná skvěle nahalovaným zpěvem Bernie Shawa a tetelivým zvukem Lanzonových hammondek, které tu mají sílu skutečných varhan. Hardrockeři budou pomlaskávat blahem. Takto bych mohl pokračovat.

Zlatý hřeb desky je po několika posleších jasně stanoven. Nejrozsáhlejší střednětempá, prog rockem kořeněná Rock in The Road se někde v jedné třetině mění po dostizích kláves a kytar do několikaminutové baladické mezihry, která pokračuje pevným dusotem basy, k ní se přidávají další nástroje, tak jako v 7th Son of 7th Son od Železné Panny – pamatujete? Minuty přibývají, napětí stoupá, hypnotická jízda však nemá konce – to nejde popsat, musí se vyslechnout! Pro kolegy Slováky: Zimomriavky som mal všade. Napětí pomáhá rozvolnit hned následující balada Waters Flowin'. Navazuje další perla - It's All Been Said s několika změnami nálad i rytmů i krásným sóly na varhany i kytaru. Celkem mě zaujala i přímočará Falling Under Your Spell se sbory odkazujícími do minulosti.

Kapela Uriah Heep svoji pátou desetiletku zakončila parádně. Album Living The Dream navazuje na předchozí tři díla a přidává navíc obrovskou porci energie navíc. Kapela jako politá živou vodou rozšiřuje množinu veteránů, kteří na stará kolena přichází s nahrávkou snů a to tak podmanivou že snadno odpustím drobné déjà vu s tvorbou kolegů z Deep Purple či méně dynamický zvuk na CD.

Závěrem: poslední čtyři desky Uriah Heep vrátily do hry a Living The Dream je pomyslnou třešničkou na dortě. Takový závěr jsem od sebe, starého Byronovce nečekal. Vy, kteří hýčkáte jen první alba, zkuste Living The Dream!

Ukázka: >> odkaz

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Living The Dream
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Quella Vecchia Locanda - Il tempo della gioia

Quella Vecchia Locanda / Il tempo della gioia (1974)

horyna | 5 stars | 15.09.2018

Quella Vecchia Locanda podruhé a za mne tentokrát krátce a stroze. Deska Il Tempo Della Gioia navazuje přesně tam, kde končí skvělý, o dva roky starší nedostižný debut. Žádných výrazných změn se posluchač obávat nemusí. Jednotlivé kompozice jsou vypilovanější, stavebně úhlednější a progresivně pestřejší. To všechno se děje na úkor menší autenticity, ale v míře opravdu zanedbatelné. Mám pocit, že tentokrát kapela přiřkla sólovým houslím malinko menší úlohu, přestože taková A Forma Di tíhne ke klasice tíhne opravdu silně a na albu působí osvěžujícím dojmem. Ostatní písně se pohybují v art rockových intencích stejně sveřepě, jako kterákoliv jiná italská nahrávka té doby. Takže tu máme opět rozbujelé, košatě vystavěné (mírně najazzlé) kompozice s vytříbeným smyslem pro melodiku a s přidaným houslovým doprovodem (i geniálním klarinetovým sólem v Un Giorno, un Amico), to vše v balení a originálním střihu Quella...

Známka je nad slunce jasná, za kvalitu a originalitu jasná pětice.

» ostatní recenze alba Quella Vecchia Locanda - Il tempo della gioia
» popis a diskografie skupiny Quella Vecchia Locanda

Allman Brothers Band, The - Beginnings

Allman Brothers Band, The / Beginnings (1973)

northman | 5 stars | 15.09.2018

Kombinaci rocku, blues a country hrály skupiny z jihu USA, a proto se tomuto stylu začalo říkat jižanský rock (southern rock). Jednou z prvních skupin, která tento styl hrála, byla skupina založená v roce 1969 bratry Duannem a Gregem Allmanovými v Georgii. Skupinu Allman Brothers Band jsem poznal v roce 1973 prostřednictvím živého alba At The Fillmore East z roku 1971 - to už byli hlavní skladatel a kytarista Duan Allman i basista Berry Oakley po smrti, oba se zabili tragicky na motocyklu.

Na hudbě produkované skupinou mi zpočátku vadila ta příměs country, ale časem jsem si zvykl a jejich počáteční desky jsem si oblíbil. Na zmíněné desce se živým záznamem koncertů v hale Fillmore East jsou všechny jejich největší hity. Ta vystoupení musela být něco úžasného, dokonce zaujala Franka Zappu, který určitě navštívil jejich koncert a od té dobý hrával na svých koncertech jejich píseň Whipping Post.

Album Beginnings vyšlo v roce 1973 a obsahuje první dvě studiová alba skupiny - eponymně pojmenované debutové album a Idlewild South. Když posloucháte tuhle kompilaci, tak zjistíte, že Duanne Allman byl jako skladatel a kytarista nenahraditelný. Pro nic za nic by si jej nevybral Eric Clapton, aby s ním nahrál nesmrtelné album Layla and Other Assorted Love Songs pod hlavičkou Derek and The Dominos. První desky obsahují hity, které byly obsaženy rovněž na albu At Fillmore East: skladby Whipping Post, Black Hearted Woman, In Memory Of Elizabeth Reed a mohl bych vyjmenovat klidně všechny - jsou to základní pilíře stylu zvaného southern rock. Na první album umístila kapela cover Trouble No More od Muddy Waterse a na druhé (I'm Your) Hoochie Coochie Man od Willie Dixona, od kterého si rád půjčoval Jimmy Page. O hudbě na prvních deskách Allman Brothers Band nemá cenu psát ani číst, ty se musí poslouchat.

Koupil jsem si tuhle kompilaci, abych si později koupil jednotlivá alba. Ostatní skupiny, které hrají southern rock, neposlouchám, protože jejich hudba vychází z prvních desek této skupiny. I když debutové album je mírně lepší a druhé trochu slabší, tak jako celek si zaslouží deset hvězd, tady to dát nemůžu, tak dávám zdejší maximum.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Beginnings
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The

Steely Dan - Can't Buy a Thrill

Steely Dan / Can't Buy a Thrill (1972)

horyna | 5 stars | 14.09.2018

Kapela Steely Dan je krásným příkladem toho, jak ladně jde propojit sofistikovaně dokonalou jazzovou muziku s lidsky líbivou melodickou tváří. Jde o kapelu, jejíž hudba uspokojí jak vysoké nároky jazzově orientovaného posluchače, tak melodika rockera (popaře). Svou vzájemně precizní souhrou obou tak rozličných složek vytváří neskutečně opojné hudební obrazce, u kterých posluchač pohybující se ve zmiňovaných kategoriích chrochtá blahem.

Druhé album je možná záživnější a jazzově lákavější. Častějí utíká k funku a jeho pestrost by se dala poměřovat s těmi nejlepšími fusion alby od nejlepších fusion kapel. Já jsem si ale nejprve oblíbil jejich debut. Už na něm je jasně patrná skladatelská invence, hráčská vyhraněnost, kreativita i slušné aranžérské dovednosti. To, co jej od ostatní produkce kapely malinko odlišuje, je určitá rocková dušička, která v něm bobtná a bojuje.

Mezi mé neoblíbenější skladby patří hned úvodní brilantní definice celých Steely Dan - Do it Again. Pravá fusion nádhera. Hned v závěsu druhá smutnější Dirty Work s čarokrásnými klávesami, španělkami a saxofonem. Čerstvější a svižnější (ale jen malinko) Kings má až jazzově-soulovou příchuť. Čtvrtá Midnight Cruiser je také výborná, tu jako jedinou na desce zpívá bubeník Jim Hodder. Velký nadhled a pohoda čiší z celé nahrávky, proto nemá cenu rozebírat další kusy, stačí se zaposlouchat a věřte, přijde to samo.

Steely Dan jsou dnes už trošku zapomenutou fusion-rockovou legendou. Vydávali jen samá dobrá nebo výborná alba. Průzkum jejich diskografie se proto vyplatí. Vy, co je neznáte - vyzkoušejte a nebudete litovat. To vám garantuje přítel horyna.

Á propos - výtvarná stránka drtivé většiny nahrávek Steely Dan má nepřehlédnutelné kvality. Každá z nich v sobě nese originální pečeť a zajímavý námět. Ale to podstatné se odehrává skrze uši v mozku a srdci. Tam dokáží Steely Dan uhodit nejintenzivněji.

» ostatní recenze alba Steely Dan - Can't Buy a Thrill
» popis a diskografie skupiny Steely Dan

Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band

Beatles, The / Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band (1967)

viteslaf | 4 stars | 13.09.2018

Tak je to tady, pět hvězd to není, popravíte mě hned, časopise Rolling Stone?

Když mi bylo asi 16, projížděl jsem si nejlepší alba podle časopisu Rolling Stone. Na prvním místě jsem našel tohle album, trvalo však pár let, než jsem si ho poslechl. Lucy jsem už znal a měl jsem naposlouchané nějaké kompilace Beatles. Skladba se mi opravdu zalíbila, poslouchal jsem zrovna v té době Piper at the Gates of Dawn a tahle psychedelie "šedesátýhosedmýho" mě bavila svojí barevností - stejně jako zmíněná Lucy in the Sky with Diamonds. Při poslechu celého alba jsem byl však poněkud zklamaný - tohle že je nejlepší album všech dob? Hah, to snad ne!

Postupem času jsem si zamiloval Abbey Road a velmi oblíbil Rubber Soul a Revolver, Seržantovi jsem se ale dlouho vyhýbal. Po onom časovém úseku "dlouho" jsem se odhodlal - pustím si to znova. Výborně, co přijde? Nebudu tady popisovat každou skladbu, to ne, na to nemam. Prásknu jsem však svoje dojmy 2.0.

Album je dobré (dobré je za tři, ne?), opravdu povedené. Koncept obalu desky je originální, týká se navíc vnitřku alba, což se mnoha dalším kapelám nedaří (nebo to nechtějí). Pro mě jsou na desce tři vrcholy - tři skladby, které jsou opravdu skvělé:
1) Lucy in the Sky with Diamonds - jak jsem už zmínil, šedesátková psychedelie hudbou i textem.
2) Within you Without you - skladba, která vás zavede naprosto pryč. Sitáry bzučí a Harrison se jimi nechává unášet a unáší nás na svém hippie textu.
3) A Day in the Life - někde jsem četl, že je to snad nejlepší píseň všech dob - nesouhlasím. Píseň je skvělá, krásná melodie, klavír skladbu příjemně dobarvuje s orchestrem (asi je to orchestr). Je tu však jedno velké ALE. S touhle písní mám trochu problém, nemůžu se zbavit pocitu takové "umělé psychedelie". Samozřejmě, každá psychedelie je umělá, ale cítím z toho jakousi vyumělkovanost, pózu. Pokud porovnám celkovou psychedelii s Piperem od Pink Floyd, jsou Pink Floyd pro mě svou přirozenou psychedelií o stupeň (minimálně) výše.

Dále bych rád jmenoval písně, které mne zaujaly a jsou mé oblíbené: Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, Lovely Rita a Getting Better. Možná ještě Being For The Benefit Of Mr. Kite. Ostatní písně jsou pro mě beatlesovky vyplňující místo. Co mi však vadí je When I'm Sixty Four. Opravdu? Opravdu je napadlo dát tuhle "odrhovačku" za indickou hippie jízdu Within you without you? Pro mě je tohle opravdu jen zbytečná písnička kazící dojem skvělé skladby před ní.

Co bych řekl na konec? Seržant si u mě každopádně zvedl svou reputaci. Když pominu When I'm Sixty Four, působí na mě album celistvě, Sgt. a Sgt. Reprise fungují skvěle jako rámcové skladby a A Day in the Life je úctyhodné zakončení alba, které je pro některé albem alb, pro mě však JEN dobré album. Dobré je za čtyři.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band
» popis a diskografie skupiny Beatles, The

Nice, The - Ars Longa Vita Brevis

Nice, The / Ars Longa Vita Brevis (1968)

vmagistr | 3 stars | 13.09.2018

Do toho, co si na debutové desce The Nice jen lehce oťukli, svým druhým albem Ars Longa Vita Brevis šlápli s pořádným rozběhem. Odchod kytaristy a redukce na trio popustily otěže Emersonovým klapkovým vizím a kapela na roveň své písničkové tvorbě ovanuté pozdní psychedelií postavila "vysoké umění" classical-rockového střihu.

Trojici kratších útvarů na první straně desky mám hodně rád. Praštěnost Daddy, Where Did I Come From?, jazzové názvuky v lehce vanoucí Little Arabela a klenutý melodický oblouk Happy Freuds, všechno nápadité skladby plné veselé atmosféry a instrumentace podřízené skromnějšímu písničkovému cíli. Zbývající dvě třetiny desky se už ale netají daleko vyššími ambicemi. Devítiminutová adaptace Jeana Sibelia Intermezzo from the Karelia Suite na mě ale působí spíše rozbředlým dojmem a ani šestivětou titulní suitu Ars Longa Vita Brevis nevnímám jako úplnou trefu do černého. Vadí mi hlavně sólo na bicí v první části, které úplně zabrzdí slibný začátek. Až když zhruba v polovině zazní bachovská výpůjčka, začne mě ta hudba doopravdy pohlcovat. Z bonusů pak více než další adaptaci (tentokrát jde o skladbu America Leonarda Bernsteina) baštím autorskou psychedelickou šlehu Diamond-Hard Blue Apples of the Moon.

Přijde mi, že na poli classical-rockových aspirací si The Nice roku 1968 ukousli větší krajíc, než byli schopní pozřít. "Písničková tvorba" je tu výborná, "vysoké umění" ale výrazně pokulhává a rozhoduje o tom, že s Ars Longa Vita Brevis The Nice svou prvotinu alespoň u mě nepřekonali. Tři a půl zaokrouhlím tentokrát dolů.

» ostatní recenze alba Nice, The - Ars Longa Vita Brevis
» popis a diskografie skupiny Nice, The

Pearl Jam - Lightning Bolt

Pearl Jam / Lightning Bolt (2013)

terka | 5 stars | 13.09.2018

Pět let už nevydali Pearl Jam novou desku. To je zatím nejdelší studiová pauza v jejich kariéře. Během ní několikrát vyjeli na turné, nedávno dokonce poněkolikáté potěšili Prahu, ale do studia se klukům zřejmě pořád nechce. Nedávno jsem zaznamenala jednu zprávu, že se snad něco takového chystá, ale kdo ví.

Prozatím zůstává jejich poslední deskou stále album Lightning Bolt. Měli jsme ho doma hnedle, když vyšlo, a spolu s ním se na internetu vyrojily desítky recenzí opakujících dvě rozdílné verze. Jedni desce spílali za to, že už Pearl Jam nepřináší světu dávno nic nového a další deskou jenom recyklují svůj styl, aby i nadále zůstali rozhoupaní na své bytelné větvi, kterou si řezem vedle nechtějí podlomit. Jiní naopak desku vynášeli k nebesům za to, jakým obloukem se podařilo kapele opsat elipsu a vrátit se tam, kde jejich drasticky přechvalovaný debut Ten skončil. Ani jedna z těch dedukcí mi není blízká. První tábor lže, protože nemá kapelu rád a ponížil by ji, i kdyby přijela na zlatém teleti. Ten druhý zůstal stát v roce 1991 a nezná nic jiného než Ten, Ten a zase jenom Ten. Nedokážu odhadnout, nakolik budu objektivní já (to musí posoudit jiní), protože Pearl Jam poslouchám řadu let, ale zkusím se k poslední desce přiblížit s určitým odstupem.

Při porovnávání s většinou svých předchůdců přicházejí Pearl Jam na Lightning Bolt s malinko energičtější a zemitější nahrávkou. Dravější a v prvním i druhém plánu hitovější skladby vystavěli s velkým citem a hlavně inteligencí. Nepálí se do neznáma jako na No Code, neakceptuje se punk jako jediné východisko pro rychlé skladby jako na Vitalogy. Příkladem jsou skladby Getaway, energická jízda Mind Your Manners a miloučká My Father's Son. Lepší, nebo stejně dobrou úvodní trojici složili PJ pouze pro album Ten. Čtvrtá Sirens je jeden z dalších velkých hitů desky. Neokoukané melodie vepsali kytaristé do titulní Lightning Bolt. Tempový experiment Infallible, schopnost ponořit se do atmosféry v Pendulum, romantika Swallowed Whole nebo taneční Let the Records Play tvoří genius loci alba. Ale to není všechno. To nejlepší z Eddieho Veddera vytryskne v Sleeping By Myself a Future Days, při kterých si vzpomenete na krásný film Into the Wild.

Vývoj Pearl Jam na mě působí přirozeně. Na nic si nehrají a nepotřebují nikomu nic dokazovat. V jejich muzice nevidím kalkul ani falešné emoce. Pro mě je Lightning Bolt společně s Ten nejvyspělejší nahrávkou této kapely ze Seattlu. A jestli se mýlím, kdo dokáže být objektivní?

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Lightning Bolt
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Uriah Heep - Outsider

Uriah Heep / Outsider (2014)

jirka 7200 | 4 stars | 12.09.2018

Tři roky od předešlé studiovky utekly jako voda. Novinkou je angažmá levorukého a charismatického basáka Steve Rimmera (ex Zodiac Mindwarp). Jinak co se týče realizačního týmu, vydávající firmy či producenta, zde se u Uriah Heep od desky Into the Wild pranic nezměnilo. Nová deska Outsider v jedenácti skladbách tedy logicky pokračuje ve stopách předešlého alba. Skladatelský tandem Box/Landon servíruje obdobně archaický melody-hard rock s hammondkami, který potěší nejednoho starého kozáka. Z mého pohledu došlo jen k nepatrné změně v dramaturgii rozmístění skladeb. Na Into the Wild byly rychlejší a výraznější kousky umístěny na začátku alba, Outsiderovi naproti tomu chvíli trvá, než se stroj UH rozjede.

Úvodní Speed of Sound opatrně startuje se studeným motorem na nižší rychlostní stupeň, potěší zde živá Rimmerova basová linka. Další One Minute a Rock The Foundation jakoby čerpaly boogie palivo u spřízněných Status Quo. Ty mě moc nesedly. Do náročnějšího terénu vjíždí album s hutně hard rockovou The Law s pěknou mezihrou a typickými UH sbory. V podobném duchu je i Is Anybody Gonna Help Me? - tyto dvě věci považuji za vrchol alba. Na dálnici s pedálem na podlaze uhání titulní The Outsider (skvělé Boxovo sólo), Looking At You a částečně i Kiss The Rainbow. Klobouky přidržet! Zbývající tři písně pohybují písty jakoby v rytmu Deep Purple, to je ale způsobeno podobným vysokooktanovým palivem, které je v Anglii používáno.

Obdivovatelům a fandům starých veteránů nabízím jízdu!

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Outsider
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Hart, Beth / 37 Days

yngwie3
Ak by sochár tesal do kameňa súsošie v štýle Rubensových Troch Grácií s názvom Tri silné...

Osbourne, Ozzy / Ozzmosis

VaclavV
Má nejoblíbenější deska se Zakkem. Zabijácký Geezer!

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12382 recenzí
2172 skupin
169206 příspěvků ve fóru
2581 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000