Union of Sinners and Saints, The Inner City Unit Living Loud Cranberries, The Kola dokola Chase Unruly Child Pride and Glory Springsteen, Bruce Anubis

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

McLaughlin, John - Where Fortune Smiles

McLaughlin, John / Where Fortune Smiles (1970)

stargazer | 3 stars | 23.06.2019

Whhere Fortune Smiles vlastně není McLaughlinova solovka, i když cédečko se tak tváří. Je to projekt pěti hudebníků, nahraný v N.Y.C. v roce 1969. Vinyl má úplně jiný obal než cd. Hudebně se deska dá přiřadit do kategorie takového free jazzu. Paleta zvuků vibrafonu, saxofonových úletů, kvílejících a uvolněných kytar, rytmických setů. Na poslech je to trochu těžší album, pro milovníky disharmonických melodií jako dělané, až na ten vibrafon mi deska vzdáleně připomíná album od Jacka Bruce Things We Like. Autorsky McLaughlin má tři kousky, zbylé dva patří saxofonistovi Johnu Surmanovi. Dávám tři hvězdy.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Where Fortune Smiles
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Mahavishnu Orchestra - Apocalypse

Mahavishnu Orchestra / Apocalypse (1974)

stargazer | 4 stars | 23.06.2019

Apocalypse je album, které se mi moc líbí. Musím vyzdvihnout vynikající zvuk - vše je naprosto čisté a čitelné, každý nástroj. Co se týče koncepce alba, musel to být pro fanoušky Mahavishnu naprostý šok, co jim McLaughlin a nová parta uvařili. Album se neprodávalo zrovna nejlíp, což svědčí o odlivu posluchačů, nicméně mně deska přijde zajímavá. Bicí, housle a kytara jsou fantastik, jako dřív. Trochu ubylo klávesové virtuozity (to mi chybí), ale přibyly nové elementy, jako texty a zpěv Gayle Moran a klasické kombo dodávající albu nový rozměr. Dost lidí to asi nestrávilo - já osobně jsem s tím taky trochu bojoval, ale nakonec jsem to celé pochopil a je to bomba. Mám Apocalypse ještě jako živák z Montreaux, a to je taky jízda. Dávám čtyři hvězdy.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Apocalypse
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra

Presto Ballet - The Lost Art Of Time Travel

Presto Ballet / The Lost Art Of Time Travel (2008)

horyna | 5 stars | 23.06.2019

Tak tohle je má nejoblíbenější deska od Presto Ballet. Netvrdím, že musí být nutně jejich vlajkovou lodí, ale já ji slyšel už kdysi jako první a tak nějak nejvíc mě přirostla k srdci. Vrcholným dílem mnoha jejich fans bude nejspíš už navždy kotouč Relic Of The Modern World, vybroušený k naprosté dokonalosti, jenže... Právě na The Lost... pěje můj favorit Scott Albright v top formě a jednotlivé kompozice jsou naprosto brilantně aranžované. Obvyklý časový rozvrh co skladba, to optimálně okolo deseti minut délky je přitomen i tady, a analogová "obsese" v nahrávání desek P. B. Kurdta Vanderhoofa, vnáší do písní velmi přívětivý, hřejivý element, díky němuž je zvuk jednotlivých nástrojů separovaný a jasně čitelný. Sedmero kompozice je nápady doslova nadupáno a tempo a nálady se mění tak často, jak to jen struktura písně umožňuje. Určitá svázanost hudebních témat brání rozstříštěnosti desky, čímž i hodinová nahrávka drží pěkně pospolu a uteče, ani nevíte jak. Španělky a akustiky často střídají své elektrické protějšky, ke slovu se dostávají také klávesy a mellotron, čímž je dynamika nahrávky roztažená na velkém prostoru a o lahodné atmosférické momenty není nouze-viz poslední perla Haze.


Vzpomínám si jako by to bylo včera, co jsme se s kolegou Pegase před koncertem Stevena Wilsona v Bratislavě o této skupině spolu bavili. Jestli se nemýlím, i on má tuhle kapelu velmi rád a na čele pelotonu pro změnu vnímá desku následující-Invisible Places. Ve vzájemné konfrontaci o Presto Ballet jsme se podivovali faktu, že tato patnáct let a se šesticí nahrávek fungující kapela, v jejímž středu je navíc osoba v hudebních kruzích takřka kultovní, zůstává pro našince stále jaksi stranou zájmu, možná dokonce velkou neznámou. A překvapivé je vše o to víc, když svou tvorbou reprodukuje muziku velmi podobnou (ne plagiátorskou!) souborům v našem okolí oblíbeným, uznávaným a ceněným. Ano, kořeny Presto Ballet vedou od souborů jako jsou Styx (k těm mají zřejmě nejblíže), Magnum, maličko Kansas a hlavně Yes. Právě od Squireho družiny si kluci oblékají kabátce složené ze spletitých rytmů, melodií a vyhrávek, na které roubují vzdušné, ne pro-Yesovsky složité klávesové ornamenty po vzoru Styx. A nad vší tou epikou, melancholií a skladatelsko-hráčským štukatérstvím drží tep života emočně působivý hlas Scotta Albrighta. Navrch si přičtěte zajímavý název alba, fantastický cover desky a Vanderhoofovu kytarovou ekvilibristiku a rázem dostanete skutečně zajímavé moderní progresivní dílo ctící kořeny i vývoj žánru samotného.

» ostatní recenze alba Presto Ballet - The Lost Art Of Time Travel
» popis a diskografie skupiny Presto Ballet

Satellite - Evening Games

Satellite / Evening Games (2004)

EasyRocker | 5 stars | 22.06.2019

Nejen personálně, ale i hudebně, jsou polští Satellite pokračovateli jedinečných Collage. Zatímco Riverside, Collage, Believe nebo Moonrise znám celkem slušně, byla pro mě až donedávna tvorba Satellite neznámou. Marně přemýšlím, kdy jsem udělal větší přešlap.

Titulní úvod je přenesením se v časoprostoru do středu satelitních her. Burácející bouře, klid a pak plně rozpoutaná progrocková vichřice s Palczewského nájezdy i komorními zákoutími. Amirian je podle mě nejlepším vokalistou v Polsku a jeho výkon nemá žádných měřítek, šéf Szadkowski má také TOP parametry. Never Never je toho dalším důkazem - hřmící úvod střídá skvostné, do výšin stoupající Amirianovo hrdlo. A jsou-li Genesis jakýmisi křestními praotci většiny polských kapel, lepší poctu už nabídnout nemohou. Svoje rockové kořeny pak obnaží naplno v Rush - drsné pumelici, ozdobené jako většina skladeb citlivou elektronikou, s elitním klávesovým sólem. Do baladických zákoutí nás bez zaváhání přenášejí měkké Palczewského koberce na všechny způsoby . Pokora, jemnost, něha v trvání sedmi minut - Love is Around You.
Why vytáhne bankso-wakemanovský nádech, na který vkusně jako stavebnici nastaví bohatá zvuková aranžmá - je to divoký i barevný rockový příboj a Satelit tu nezná na oběžné dráze slitování. Na devíti minutách vystavěná přímočará Beautiful World je skoro jako zjevení z paralelních světů. Hádáte jakých? Název napoví a dílo dokončí především mistři Sarhan a Palczewski. Evening Overture nabídne dramatický filmový úvod, to, co následuje pak, sotva lze popsat běžnou mluvou. Ničivé nájezdy kytar, orgie kláves, ale to, co tu dokázal mr. Amirian - návaly jasu, energie, adrenalinu, extáze. Těch 10 minut bych mohl slyšet rok. Take It As It Is završuje klasickou verzi subtilní, křehkou klavírní hrou, propojenou s teatrálními tónovými explozemi. I´ll Follow the Rain je pak další nepopsatelnou rajskou partií, která uspokojí ty, kdo si vedle Genesis rochní třeba v Hackettových či Phillipsových deskách. You Know and I Know končí tuhle velkolepou přehlídku, jde o silnou, procítěnou, intimní zpověď, mrazící až do morku kostí.

Smekám hluboko nejen před touhle partou, ale i před Mayakem, Branem, horynou, Palem a dalšími matadory, kteří tu vytrvale polskou scénu podporují. Jen zírám se zatajeným dechem, v jaké kvalitě a proporcích se to valí od našich severních hranic. Nestává se až tak často, aby mě něco semlelo a smetlo na první dobrou. Uf.

» ostatní recenze alba Satellite - Evening Games
» popis a diskografie skupiny Satellite

Watch, The - Twilight - The Night Watch

Watch, The / Twilight - The Night Watch (1997)

horyna | 4 stars | 22.06.2019

Ještě před tím, než se na Apeninském poloostrově zrodil jeden z nejvěrnějších následovníků odkazu velkých Genesis, kapela The Watch, účinkoval její zakladatel a zpěvák Simone Rossetti v kapele podobného jména a totožného hudebního zaměření. Tato pětice si říkala The Night Watch. Jejich nahrávka Twilight by se dala s přimhouřením oka označit za nultou desku The Watch, i když se sestava až na Rossettiho změnila, právě on je tou nejdůležitější personou v dějinách obou kapel. Je jakýmsi uměleckým šéfem těchto epigonů Gabrielovských Genesis. Právě on napsal všechny texty tohoto alba, zatímco hudbu složil kytarista Francesco Zago.

Na tomto místě musím poděkovat kolegovi Braňovi, jež mne zhruba pře rokem na existenci před-Watch upozornil. Jejich první tři nejlepší desky (pro některé to pořadí může být individuálně jiné), to jsou Genesis jak vyšití, prakticky krom modernějšího zvukového koloritu nepoznáte rozdíl (tak dobře, Hackett byl určitě osobitějším kytaristou s detajlnějším citem na melodice, a nejspíš i Banks dokázal vyšít kreativnější klávesové gobelíny). Night Watch, respektive Watch jsou však těmi nejlepšími možnými následovníky.

Jediná deska noční hlídky se jmenuje soumrak a tady je její tracklist.
My Ivory Soul – je mocný opener ve stylu těch největších opusů Genesis. Rossetti artikuluje přesně ve stopách Gabriela, skladba nepostrádá sílu, napětí, velké melodie a drobné dochucovadla v kytarové i klávesové oblasti. Druhá věc The Theme je kraťoučká kytarová vložka svou snivou náladou připomínající začátek Blood on a Rooftops. V dramatické The Fisherman si své party vyměňují akustická kytara a klávesy. Místy znějí její tóny až dokonale Hackettovsky, jako by se samotní Genesis dívali do zrcadla. Čtvrtá Tomorrow Happened má mnoho podob, symfonických, lyrických a také romanticky působivých, právě tady se se zavřenými kukadli touláte světem za oním imaginárním Genesis-ovským zrcadlem nejčastěji. Asi nejzajímavějším kusem je pátá The Black Cage. Je tajemná i hravá zároveň, atmoséricky precizně vystavěná suita, vykazuje s tvorbou Gabrielový boys, spolu s brilatní a drsnou instrumentální erupcí po vzoru King Crimson A Game With Shifting Mirrors, nejméně vztyčných prvků. Jako rozlučku nám chlapci přichystali píseň Flower Of Innocence, ve které se zpoza pohádkových hudebních obrazců ozývají a prolínají desítky dětských hlásků zároveň. Poetický dojem umocněný do absolutna.


Dovolil bych si tuhle kapelu (obě její části) přirovant k německým Kingdom Come. Ti kdysi bývali také milováni i nenáviděni a častokrát rovněž nařčeni z určitého plagiátorství Led Zeppelin. ,
Něco podobného dnes můžeme říci i o The Watch/Nigh Watch a jejich úzkém vztahu k Genesis.

Ale jelikož dnes máme hen tu svobodu, je na každém jedinci jestli bude fňukat, láteřit, vzdorovat, nebo mu bohatě stačí nad podobnými malichernostmi mávnout rukou a užít si desku, která by klidně mohla být nástupkyní díla Wind And Wuthering.

» ostatní recenze alba Watch, The - Twilight - The Night Watch
» popis a diskografie skupiny Watch, The

Accept - Eat The Heat

Accept / Eat The Heat (1989)

Bejvalej poloblb | 5 stars | 22.06.2019

Přílišné změny hudebního stylu to měly u dlouholetých fanoušků vždy velmi obtížné. Nejinak tomu bylo i u německých Accept. Party mladých nadšenců, která na odkazu Judas Priest vystavěla svůj osobitý, strojově šlapající styl a za přispění celé generace fans se nechala pasovat do role nových heavy metalových bohů.

Detaily a důvody odchodu jejich zpěváka se nebudeme zabývat. Připomenu jen, že šlo o velice bolestnou ztrátu, kdy kapela ztratila značnou část svého poznávacího znamení. Navíc umocněna velice slušnou přízní a úspěchem debutového alba Animal House již nově pod hlavičkou U.D.O.

Nový zpěvák bez předchozích albových zkušeností nese jméno David Reece a kapela ho přivezla až ze zámoří. V Kolíně nad Rýnem se zavírají na pět měsíců do studia Dietera Dierkse. Pána který stál jako producent za největšími alby Scorpions. Zde na Progboardu by měl být veleben za svojí výraznou práci pro pionýry německé kosmické scény jako Tangerine Dream, Ash Ra Tempel a spoustu dalších. Na mastering bylo album odesláno do New Yorku ke slovutnému Bobu Ludwigovi. Zvukově se nejedná o žádnou vyleštěnou a vyváženou referenci na které byste testovali audio sestavu. Nahrávka trpí nedostatkem výšek a basy by mohly být lehce výraznější. Finální zvuk působí syrovějším dojmem, což se ke kapele celkem hodí. A hlavně se povedl vyrobit nestárnoucí sound. Deska zní i dnes hodně svěže a aktuálně.

Album vyšlo ve dvou verzích. Pro Evropu a US trh. Jedná se o rozdílně sestavený tracklist a jiný obal. Naštěstí moje deska má vzadu napsáno Printed in USA a řekl bych, že tato verze je povedenější. Černobílá fotka kapely vsazena na pozadí lávy nebo ohně je mnohem decentnější řešení, než barevná fotka kapely přes celou přední stranu. Dvanáctistránkový booklet se všemi texty a technikáliemi je naprosto dostačující. Firma Epic.

Desku otevírá strojově šlapající rocková pecka, ukrytá pod slovní hříčkou X-T-C. Reece je technicky mnohem lepší zpěvák a naplno ukazuje všechny svoje rejstříky. Za zmínku stojí, že na celé desce jsou velmi stroze pojaté bicí nástroje, žádné divoké rytmické vyhrávky a přechody. Čistě se jede jen rytmus. Kolikrát jsem si říkal, zda to není automat.
Myslím, že nejpozději u druhé Prisoner a její melodické kytarové vyhrávky si skalní fans uvědomili hořkou realitu. Že Accept hodili minulost za hlavu a s novým zpěvákem se rozhodli dobýt americký trh. Povedená skladba s klávesovým zátiším, která nemá vrchol v refrénu, ale v překrásném sólu v druhé půlce skladby.
Následuje plíživý začátek Love Sensation a v refrénu se skladba překlopí do bohatě vyřvávaného refrénu. Reece odvádí skvělou práci a v závěru skladby ho podpoří i ženské vokály. Jak troufalé!
Hošani se toho nebojí a s Chain Reaction přichází další stadiónová vydupávačka podpořena bluesovým sólem. Čtyři skladby a jedna lepší než druhá. Velice nápadité a osobité, žádné popůjčované postupy od amerických kolegů. Takhle kvalitní rozjezd desky se časo neslyší.
Pětka D-Train dává vzpomenout na heavy metalovou minulost. Ostré riffy, syrový zpěv a nekompromisní tempo. Dlouholetí fans musí mít radost. Pokud ještě poslouchají.
Baltesova basová figura uvádi v život pochodovou klipovku Generation Clash. Skladba má zajímavou atmosféru, jakoby ze scifi filmu. Zajímavé sólo jak od Jeffa Becka.
Turn The Wheel je první skladba na albu u které ztrácím lehce soustředěnost. Nic na tom nemění ani skvělé Hoffmannovo sólo.
Tuhle božskou baladu vzali na milost i největší odpůrci alba. Ano, řeč je o Mistreated. Dokonalost sama. Objevila se i na Metal Ballads vol.3. Odtud jí znám dřív než z desky.
Stand 4 What U R je nejměkčí skladba v dějinách bandu. Pravděpodobně. Vstřebává v sobě vlivy takových stylů jako melodický rock či AOR. Až tak!
Hellhammer má stejnou krevní skupinu jako D-Train. Rychlý rytmus, těžké riffy, úderný jednoduchý refrén a vypjatý zpěv. Dokonce chvilkami slyším dvojšlapku.
Bonusová Break The Ice vůbec nezapadá do koncepce alba a zní jak přebytek z doby s Udem. Ani Reece z ní nevykouzlí nic zázračného. Zbytečnost. Anebo dokonalá ukázka, jak unyle by kapela zněla, kdyby natočila svůj klasický materiál. Jen s jiným zpěvákem.

Procentuální hodnocení 90 %

» ostatní recenze alba Accept - Eat The Heat
» popis a diskografie skupiny Accept

Rush - 2112

Rush / 2112 (1976)

Pegas | 5 stars | 21.06.2019

Rush se nenechali odradit komerčním neúspěchem desky Caress Of Steel a na své čtvrté album opět zařadili jednu dlouhou skladbu 2112 roztaženou na první stranu desky. Tu druhou pak doplnila pěticí krátkých písniček. Úspěch se dostavil a deska se stala až kultovní záležitostí. Pro mě to sice takový kult není, „pouze“ hodně dobrá deska.
Z dvacetiminutové skladby 2112 mám tentokrát dojem kompaktního celku, který je sice složen z různorodých částí, ale velmi dobře na sebe navazují. Střídají se hardrockové i akustické části, Geddy Lee přechází z ostrého ječáku do přirozenější polohy, o vysoké instrumentální úrovni tria není třeba diskutovat, ta je na jedničku. Musím přiznat, že nejprve jsem měl ke skladbě nějaké výhrady a k plnému docenění mi hodně pomohla až znalost textů, resp. příběhu a také postav, které v něm vystupují, takže mi to celé dávalo větší smysl. Z různých výběrů jsou nejznámější první dvě tvrdší části Overture a The Temples Of Syrinx, ale určitě se vyplatí poslouchat to jako celek.
I když pro desku je stěžejní především ta první polovina, pozornost si zaslouží i další skladby. I když to nejsou takové hity, hodně jsem si je oblíbil. Čtyři z nich pokračují v rushovském (hard)rocku, přesto je každá trochu jiná. Za největší, bohužel opomíjený, klenot z nich však považuji netypickou Tears. Ta vůbec nezní jako Rush, ani jako cokoliv jiného na albu. Je to nádherná akustická balada, navíc s melancholickou atmosférou navíc umocněnou mellotronem, což je na první období Rush nezvyklé, neboť klávesové nástroje a syntezátory začali používat až později. Když jsem si 2112 koupil na CD téměř naslepo, právě tohle byla věc, která mě kromě úvodu titulní skladby zaujala nejvíce.
Za zmínku stojí obal od Hugha Symea, který se od té doby (oprava, byl autorem obalu už na Caress Of Steel) stal dvorním výtvarníkem Rush, něco jako Roger Dean pro Yes, či Derek Riggs pro Iron Maiden. Právě on také hraje klávesy v Tears a syntezátor v úvodu 2112.

» ostatní recenze alba Rush - 2112
» popis a diskografie skupiny Rush

Rush - Caress of Steel

Rush / Caress of Steel (1975)

Pegas | 2 stars | 21.06.2019

Když jsem si před několika lety doplňoval starší desky Rush do sbírky, myslel jsem, že každá je sázkou na jistotu a bude se mi líbit. Caress Of Steel mě však zklamala a stále na ní nenacházím nic úžasného. Úvodní vypalovačka Bastille Day naznačuje, že by to mohlo být podobné předchozí desce, kam by krásně zapadla svou hardrockovou energií. Jako otvírák skvělá věc a pro mě rozhodně nejlepší z celého alba. Ale ouha, tím pro mě to zajímavější končí a zbytek desky směřuje úplně jinam. Už druhá skladba I Think I’m Going Bald ubírá plyn a je to spíše takový ne moc zajímavý rockový průměr. Lakeside Park zvolní ještě více, ale je zase o trochu zajímavější a celkem příjemná. Zbytek desky patří dvojici dlouhých skladeb, které jenom dokazují, že délka není zárukou kvality, o čemž jsou evidentně mnozí progrockoví fanoušci přesvědčeni. The Necromancer má více než dvanáct minut a skládá se ze tří částí, první je pomalá balada, druhá je rocková a v závěru ještě intenzivnější (něco ve stylu instrumentální části 21st Century Schizoid Man od King Crimson, ale ne zase tak divoká), třetí potom uvolněná pohodovka. Jenže každá část je uvozena otravným mluveným slovem, spíše mumláním, a přestože ta hudba není úplně blbá, tak to jako celek moc nefunguje a moc mě to nebaví. Poslechnu si to, ale asi tomu nerozumím. Podobné to je s ještě rozsáhlejší The Fountain Of Lamneth. Ta na původní vinylu zabírala celou druhou stranu a trvá dvacet minut. Jenže to podstatné se odehraje zhruba během prvních čtyř minut, kdy je představen i jakýsi hlavní hardrockový motiv, který se později ještě zopakuje, ale v závěru už spíše otravuje a působí jako násilné natahování skladby. Jinak se skladba nese spíše v poklidnější náladě, zazní tu i pár hezkých melodií, jenže stejně jako u The Necromancer to nedrží pohromadě. Mám z toho spíše takový pocit sebraných nápadů ze zkoušek poslepovaných do dlouhých skladeb. Na demo by to bylo dobré, ale rozhodně by prospělo některé nápady dopracovat do samostatných kratších písní, něco vyházet, nebo to celé překopat a dopracovat v něco smysluplnějšího.

» ostatní recenze alba Rush - Caress of Steel
» popis a diskografie skupiny Rush

Rush - Fly by Night

Rush / Fly by Night (1975)

Pegas | 4 stars | 21.06.2019

I když Fly By Night vyšlo rok po debutu, překvapil mě znatelný posun stylu/zvuku kapely. Pryč jsou stopy po blues, teď převažuje ryzí hardrock s bohatým aranžmá, skvělými melodiemi a motivy. Především prvních pět skladeb je pořádný hitový nářez, kdy kapela zvolní jenom na chvíli v druhé části By-Tor & The Snow Dog, což je zároveň nejdelší skladba na desce. Geddy Lee tlačí ještě více na pilu (hlasivky), ale hlavně do Rush nastoupil bubeník Neil Peart, takže se zkompletovalo legendární trio, které se nezapomenutelně zapsalo do hudební historie a vydrželo spolu po celou zbývající kariéru Rush. Na několik let se také na postu producenta usadil Terry Brown. Také se na postu producenta na několik let usadil Terry Brown. První pětice písní se tedy nese v podobném rockovém stylu a patří mezi klasiku, další tři nejsou tak známé a rovněž jsou dost odlišné, což na jednu stranu vede k větší pestrosti, ale deska také trochu ztrácí dech. Vůbec to nejsou špatné skladby, ale k tomu začátku se moc nehodí. Making Memories je odlehčená akustickou kytarou a uvolněnou náladou. Poněkud mimo je tu především křehoučká akustická balada Rivendell, pěkná písnička, Rush bych v tom ani nehledal, ale zkrátka sem nepasuje a také se mi zdá moc dlouhá. Akusticky a volně se rozjíždí také závěrečná In The End, která si pomalé tempo udrží až do konce, ale to už za zvuku elektrické kytary (která v sólu chvíli zní jako housle) a naléhavého zpěvu. Při její délce se v ní zase tolik neděje, ale při poslechu mě napadá, jestli se v tom hlavním motivu neinspiroval Tom Petty při psaní Free Fallin’. Ale jak už jsem uvedl, výtky nemám k těm posledním skladbám jako takovým, ale k jejich ne úplně vhodnému zařazení. V tomto ohledu debut vede, tam všechno výborně zapadalo.

» ostatní recenze alba Rush - Fly by Night
» popis a diskografie skupiny Rush

Rush - Fly by Night

Rush / Fly by Night (1975)

jirka 7200 | 4 stars | 21.06.2019

Rush z Toronta se po vydání prvního alba doma rychle stali velkou atrakcí, což z důvodu malé konkurence na kanadském území nebylo zas tak obtížné. Aby se mohli posunout na vyšší metu, tak již v roce 1974 uskutečňovali jednotlivé výpady do USA, kde si jako předkapela zahráli třeba s Uriah Heep, Kiss či Blue Oyster Cult.

Věhlas kapely stoupal, přibývalo koncertů v čím dál tím vzdálenějších destinacích USA. To přestal zvládat bubeník John Rutsey, který měl cukrovku. Nebyla to však jen nemoc, která vedla k jeho odchodu. Hudebně směroval spíše ke klasickému pojetí hard rocku, kdežto Lee a Lifeson byli okouzleni komplikovanější hudební strukturou skladeb Yes a Genesis.

Proto byl na základě konkurzu vybrán Neil Peart, který doposud hrál v místní barové kapele Hush.
To byla obrovská trefa do černého, neboť tímto krokem získali Rush nejen jednoho z nejlepších rockových bubeníků, ale také i skvělého textaře i skladatele, o lidské spřízněnosti s ostatními členy ani nemluvě. Na rozkoukávání nebylo mnoho času, za 14 dní již Neil seděl za novu bicí soupravou před 11 000 lidmi na koncertě, kde Rush otvírali show pro Uriah Heep.

Po spršce koncertů vedly cesty hudebníků do studia, kde již s novým produkčním týmem počali pracovat na druhém albu kapely. Ve studiu se také objevila velmi důležitá persona, která ovlivnila zvuk, aranže i celkové směrování kapely do budoucnosti – dalo by se říci další člen kapely. Nebyl to nikdo jiný, než producent a studiový inženýr Terry Brown, který se od tohoto alba stal důležitým členem týmu po celé invenční období souboru (do alba Signals).

Všichni muzikanti přiložili ruku k dílu a materiál na Fly By Night jasně ukázal, kam se bude další tvorba skupiny ubírat. Geddy Lee se stal svou nápaditou basou a nezaměnitelným ječákem trademarkem Rush. Lifesonova kytara získala jasně kovový, mírně nahalovaný a zkreslený zvuk, který je jasně rozpoznatelným mezi ostatními hard rockovými kytaristy té doby. Rovněž členitá hra nováčka Pearta byla zjevením. Neil se rovněž blýsknul svou textařskou schopností. Na rozdíl od prvního alba, kde se texty ubíraly směrem „Oh děvče, jsem na útěku, potřebuji lásku“ nebo „Hej bejby, líbí se mi jak se směješ, asi jsem se do tebe zbláznil“ se na tomto albu objevily filozofické texty o smyslu života, o touze začít nový život, o lidských hodnotách. Peart poukázal na ovlivnění filozofkou Ayn Randovou, která nastínila nový filozofický systém – objektivismus. (Anthem). Jinde poeticky popisoval vývoj USA (Beneath, Between and Behind) nebo se čerpal z Tolkienovy tvorby (Riverdell).

Po hudební stránce Rush zatím zůstali v hard rockovém hájemství, i když struktura jejich songů byla naprosto odlišná od většiny jejich konkurentů – komplikovanější a rozmanitější. Management mířil na žebříčky, nechal pořídit klip k titulní písni alba, který zapadl do tehdejší radiové produkce. Vyjímkou na albu je první nadupaná prog rocková vlašťovka v podobě čtyřdílné skladby By-Tor and the Snow Dog, ve které barvitě a až s určitým filozofickým přesahem hudebníci popisují souboj manažerových psů. Pro náročnějšího posluchače jistě vrchol alba, mě osobně trochu vadí jen nastíněný souboj pomocí zkreslené baskytary s kytarou. V té, psychedelií ovlivněnou dobou však normální záležitost :-)

Oceňuji, že kapela nezařadila žádný ploužák, dvě akustické a něžné skladby mi náladu alba nikterak nezkazily (Making Memories a Rivendell)

Kapela Rush na podporu této desky objela 70 měst v USA a v Kanadě získala prestižní ocenění Juno Award v kategorii Největší objev roku.

Při poslechu tohoto alba uslyšíte, jak se klepe na brány rockového Olympu.

» ostatní recenze alba Rush - Fly by Night
» popis a diskografie skupiny Rush

Whitesnake - Whitesnake

Whitesnake / Whitesnake (1987)

horyna | 5 stars | 21.06.2019

Pod dojmem dobře odvedeného pražského koncertu a hlavně pozitivně nabuzen novinkovou deskou, jal jsem se po nekonečných odkladech konečně dooběvovat a probírat diskografií Coverdaleho bílého hada. Ještě jako malý špunt jsem tuhle desku vidával v tehdejším oddělení hudebnin v brněnské pobočce obchodního domu Prior. Mezi vším tím hudebním balastem z počátku devadesátých let, se jako drahokam vyjímalo toto elpíčko svým zlatavým znakem a hady svítícími na kamenném podkladu.

Tehdy jsem v sobě začínal probouzet hudební touhy a ukotvoval své já mezi metalovou komunitou. Nějaká 87-čka mě absolutně nezajímala a o pár let na MTV rotující viděné klipy natupírovaných šašků, na celkovém dojmu také nepřidaly. K poslechu desky jsem se dostal až o mnoho let později, ale její silně komerční šmrnc nebyl tím pravým, co jsem v hudbě hledal. Teprve před pár dny jsem začal realisticky přemýšlet o tom, že by nebylo tak špatné tuhle desku do fonotéky nadobro přiřadit. Po světě dnes běhá množství jejich remastrů k různým desetiletkám kulatých oslav. V tomto případě jsem chtěl pouze originál. Ten dnes sehnat nový je logicky nemožné, dávno rozebrané zboží nahradili právě ony remastery. Já si jej obědnal přes Discogs právě takový, jaký jsem vídával před necelými třiceti léty, pouze ne jako lp, ale logicky na cd.

Tahle deska má pro mne svou magii a příběh. Že zní komerčně už naštěstí dávno neřeším. Síla těch skladeb je omamná i přesto, že řada z nich za ta léta pořádně ohrála všemožná rádia a televizní kanály. Nejméně polovina z jedenácti kusů evropské verze jsou hity. Vše startuje členitá Still of the Night (také tam slyšíte Led Zeppelin) s parádní atmosférickou mezihrou. Pokračuje výbornými vyhrávkami prošpikovaná rázná Bad Boys, na kterou naváže dvojice nádherných pohodovek Give Me All Your Love a Looking for Love. Z desky Saints & Sinners je tu upravená Crying in the Rain, kterou následuje největší hit kapely vůbec, monster balada Is This Love s tolik známým klipem s Davidovou sexy přítelkyní Tawny Kitaen. Epochální to skladba s nádhernou Sykesovou akustickou hrou jak z čítanky, a řádně přitlačeným Davidovým vokálem na tu správnou, naléhavě emotivní stranu. Jak už to u podobných desek z tohoto desetiletí často bývalo, i tady je nějaká ta výplň-Straight for the Heart je jednou z nich. Bývalý kytarista Thin Lizzy John Sykes se vyznamenal v zajímavé Don't Turn Away. Children of the Night znovu není žádný zázrak, za to další propůjčenec Here I Go Again zateplí i zalepí nejedno dívčí srdéčko. Desku uzavře dravá You're Gonna Break My Heart Again.

Produkci má stejně jako v přépadě Journey-ovských Frontiers na svědomí dvojice Stone/Olsen. A ještě pár, u takto významných desek nezbytných čísel. 8x platina v USA, další platiny a zlata ve zbytku světa, plus pětice singlů navrch. To se museli zlaťáky pěkně sypat.

Kapela k této předem dobře naplánované stylové změně spěla pomalu už na svých dvou předchůdcích. Blues už dávno nebyl v kurzu a David si uměl dobře propočítat, jakým způsobem je třeba udeřit. Naplno se mu to podařilo právě zde na bezejmenné desce 1987. Že se z něj stal egocentrik a diktátor, a on vyházel komplet doprovodnou kapelu, aby se na desce příští dokázal obklopit jménami ještě většími, je věc druhá.

TATO DESKA PRÁVEM PATŘÍ DO ZLATÉHO FONDU ROCKOVÉ MUZIKY, AŤ SE TO NĚKOMU LÍBÍ, NEBO NE.

 

» ostatní recenze alba Whitesnake - Whitesnake
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Journey - Frontiers

Journey / Frontiers (1983)

horyna | 4 stars | 20.06.2019

Jak člověk stárne a někam se posunuje, průběžně mění i některé ze svých návyků. A jelikož jsme na portále hudebním, bude dobře neodbíhat do jiných odvětví, ale zůstat v oblasti muzikologie. Já sám jsem za poslední léta značně přehodnotil svůj vztah k pompézní melodické hudbě, chcete li A.O.R. Tenhle proud mě vždy něčím přitahoval, ale dlouho jsem si vystačil s pár nahrávkami a to většinou z období, kdy se onomu subžánru už příliš nedařilo, a ten byl drsnějšími styly v průběhu let devadesátých vyhnán až na okraj samotného zájmu.

Náklonost k zaoceánským Journey u mne trvala už dlouho, avšak až k jejich pozdější etapě. Když tu před dvěma roky vyvěsil kolega EasyRocker svůj "traktát" k Frontiers, příliš lichotivě jsem se k němu nevyjádřil. Vadil mi především tuctově osmdesátkový čvachtavý zvuk nahrávky a cukrkandlově přebujelá melodičnost. S druhým jevem dnes už problémy nemám prakticky vůbec a první zádrhel jsem napodruhé vyřešil pořízením remasterované edice, kdy jsem sic za určitou ztrátu dynamiky v ořezech DR dostal daleko energičtější, syrovější a méně zateplenou verzi této desky.

A jelikož mi právě teď duní Frontiers z reprobeden, vyjádřím se také velmi rád k jeho obsahu. Kdysi jsem si desku pořídil především kvůli melodické hitové bombě Separate Ways (Worlds Apart), ke které často běžel klip v televizi. Kapela užívajíc si své dávno nabité slávy v něm trdlíkuje před nějakým hangárem a v kýčovitých postrojích a kýčovitých gestech "jede" společně do rytmu. Na oko žádná the best podívaná, ale melodickému uchu tahle bomba typu Final Countdown padnout musí. Už to není žádné fusion jako na albech zpívaných Roliem, ani tolik soft jako třeba Evolution, spíš plnokrevný hard/pomp/melodic/A.O.R. rock.
Na dalším kvalitativním stupni je nádherná balada Send Her My Love, následovaná energickou Chain Reaction. Snovější After The Fall vystřídá pro mne příšerná měchuřina Faithfully-kterou vnímám jako marmeládový ústupek hitparádám a cestu k ní si už asi nikdy nenajdu.
Naštěstí stranu B startuje energické Schonova vyhrávka zpoza Edge Of The Blade. Je to přesně ten typ skladby, které u Journey vyhledávám a miluju. Výrazná melodie, dostatek nápadů, navrstvené klávesové opary, cválající rytmika a nad tím vším staví své snové chrámy klenutě vznešený a plnokrevný hlas Steva Perryho. Nádhera. Z podobně procítěného těsta je i sedmá Troubled Child. Okolo posluchače drnkají razantní španělky, zurčí bublající melodie a Perry vás svým emotivním nábojem v hrdle svléká až do negližé. Po spíše rytmické a průměrné Back Talk vystoupáme ke skladatelskému vrcholku Journey ještě dvakrát. Nejprve je to prostřednictvím rozverně mihotavé Frontiers a jako tečka se představí výpravná Rubicon.

Bonusy poslouchám tak v jednom případě z deseti. Tady jsem disk nechal ze zvědavosti hrát a k mému překvapení dostal čtveřici solidních soundtrackových skladeb.

Produkci tenkrát zaštítila zavedená dvojice a pro podobný druh hudby často vyhledávaná jména Mike Stone/Kevin Elson. Deska dostala tradiční a době odpovídající zvukový zábal poloviny let osmdesátých. Díky skladatelským schopnostem kapely i často rotující čtveřici singlů zbořila hitparády na obou stranách Atlantiku, kde se v americké top 200 umístila na druhém místě. Několikrát znásobená platina za šest miliónů prodaných nosičů hovoří jasně. Tuhle desku měla v Americe skoro každá, hitparádově posedlá domácnost :-)

» ostatní recenze alba Journey - Frontiers
» popis a diskografie skupiny Journey

Uriah Heep - Conquest

Uriah Heep / Conquest (1980)

vmagistr | 3 stars | 19.06.2019

Rok 1980 a Uriah Heep jakoby vůbec nepatřili k sobě. Kapela sedmdesátkových "dinosaurů" (odhlédněme nyní od toho, že ze zakládající sestavy už zbyli pouze dva členové z pěti) ve druhé polovině dekády spíše paběrkovala a vezla se na trendech, které už vytvářeli jiní. Odchod frontmana Lawtona a krátce po něm i bubeníka Kerslakeho vyústil ve snahu o jakýsi "restart". Nové síly, zpěvák John Sloman a bicista Chris Slade, se zapojily do nahrávání desky Conquest, která se ale velkému šéfovi Kenovi Hensleymu pořádně vymkla z rukou.

Conquest se nepodobá ničemu, co Uriah Heep do té doby vytvořili. Pokud už od desky High and Mighty a následně pak během Lawtonova působení docházelo ke "zcivilňování" dříve klíčové fantasy atmosféry, tady se do toho kapela pustila ještě výrazněji. Co je ale zásadní: skladby daleko méně sklouzávají do popové trapnosti, s níž se kapela v posledních letech dost často potýkala. Ano, mainstreamové prvky tu jsou (a místy dost výrazné), ale aranže drží desku v pro mě přijatelných mezích.

Od úvodní No Return jsou rozdíly jasně slyšitelné. Žádné tajemno a žádná podbízivost, ale "dospělý" středněproudý rock, který mě baví poslouchat. Aranži tu úžasně pozvedlo piáno - nástroj, který u Uriah Heep nikdy zcela nezdomácněl. Na tajemnu se naopak snaží stavět Imagination - a nezní to příliš dobře. Skladba se snaží "podobat" na věci z první poloviny sedmdesátých let, ale "tu" atmosféru už kapela vytvořit nedokázala, ať se snažila sebevíc. To vytvrzený popový kousek (a potenciální stadionový hit) Feelings už se zase drží v poloze, která tehdejším Uriah Heep svědčila daleko více. Z tohohle už osmdesátky koukají za každým rohem. Fools zkouší zahrát na baladickou notičku a příliš mě neoslovuje - v téhle poloze mi Uriah Heep zní až příliš "vypočítavě".

Druhou stranu otvírá další hit na první dobrou, skladba Carry On. On by Hensley asi dokázal být i popový hitmaker, kdyby o tuhle cestu měl zájem. V téhle poloze by kapela mohla v USA klidně prorazit (což se jí do té doby přes veškerou snahu nedařilo) a v osmdesátých letech si tam zajistit slušné živobytí. Won´t Have to Wait Too Long je na desce také zástupcem té "popové" části, zdá se mi ale méně výrazná než její předchůdkyně. Ani druhá pomalá věc a desce Out on the Street není žádný zázrak a šestiminutová délka se mi zdá dost přepálená. Na závěr tu pak máme příjemnou kompozici It Ain´t Easy, v níž předvídatelný ústřední motiv táhnou nahoru nápadité harmonické obraty ve zbytku skladby.

Hojně kritizovaný výkon zpěváka Slomana sám vnímám jako vcelku akceptovatelný. Sloman je "přežvýkavec" (teď prosím opravdu narážím jen na způsob tvorby tónu a na nic jiného) a do výšek jej jeho hlas nepustí tak jako jeho předchůdce, do jednotlivých skladeb mi ale sedí. Deska samotná bohužel není vyrovnaná - vedle tří či čtyř výrazných a chytlavých skladeb tu vnímám stejné množství zapomenutelného materiálu. Kolem a dokola to vychází na slabé tři hvězdičky za podprůměrné album a labutí píseň před krátkodobým rozpadem kapely.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Conquest
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Crosby, Stills, Nash & Young - Déjà Vu

Crosby, Stills, Nash & Young / Déjà Vu (1970)

horyna | 5 stars | 19.06.2019

Na desku Déjà Vu od čtveřice Crosby, Stills, Nash & Young jsem odevšad slýchával jen a jen chválu. Jenže přece já rocker tělem i duší, nebudu poslouchat nějaký "senilní folk". Dlouho jsem tomuto stylu, nebo řekněme odvětví odolával a k desce se dostal až po proposlouchání se soubory jako jsou Clannad, Fairport Convention, nebo Pentangle. Jednou si tak říkám člověče, když máš rád ostrovní folk-rock, proč nezkusit i ten zaoceánský a může být lepšího alba z této oblasti než je Déjá Vu? Asi těžko.

Už první soustředěný poslech mě udělal obrovskou radost a já veděl, že tady uhodilo na tu správnou hlavičku. Vždyť už jako malému dítěti se mi líbili Plavci/pardón Rangers, nebo nějaké songy od Michala Tučného. Celou desku poslouchám takřka se zatejeným dechem. Její atmosféra, folková křehkost a líbezné melodie se už nedají dostat z hlavy. Co si ale užívám úplně nejvíc, je možnost slyšet každého z těch velkých zpěváků v jiné poloze, v jiné skladbě. Právě ta skutečnost, že každou skladbu zpívá někdo jiný, mi přijde jako dokonalý mistrovský tah.

Nádherný obal, sugestivní zvuk a sladěnost hlavní hráčsko-pěvecké čtveřice v jedno, dělá z tohoto alba naprosto dokonalý dobový artefakt a zároveň jedno z předních folk-rockových děl v historii moderní hudby.

Skláním se před ním, před jeho muzikálností, nápaditostí a vnitřním kouzlem. Pro mne už bude navždy patřit k těm vůbec nejdokonalejším dílům, které kdy hudební svět porodil.

» ostatní recenze alba Crosby, Stills, Nash & Young - Déjà Vu
» popis a diskografie skupiny Crosby, Stills, Nash & Young

Uriah Heep - Fallen Angel

Uriah Heep / Fallen Angel (1978)

vmagistr | 2 stars | 18.06.2019

Rok 1978 nebyl a není pro rockovou muziku zrovna časem, na který by pamětníci se slzou v oku vzpomínali jako na "tu" dobu, a z níž by služebně mladší rockuchtivci mohli lovit nepřeberné množství stylotvorných či alespoň "styluvěrných" desek. Rainbow, AC/DC, UFO a Judas Priest se vydali cestou hutného zvuku, který zanedlouho vyústí v "novou vlnu, tentokrát britského heavy metalu". Zcela opačnou cestou pak šly kapely jako Status Quo či Climax Blues Band, které si už nějakou dobu užívaly záře hitparád a ochotně svůj zvuk otevíraly například vlivům tehdy módního diska. A kde se mezi těmito "dvěma rockovými světy" nacházeli matadoři Uriah Heep, kterým roku 1978 vyšla studiovka Fallen Angel?

Pročištěný prostor s dominujícími klávesami, ale s (jistě pečlivě kontrolovanou) snahou o jakous takous ostrost, to je úvodní Woman of the Night, ve které zarazí úvodní figura pocházející ze starší skladby Circus na desce Sweet Freedom. Šlapající rockový spodek (jakoby kapela rozjížděla "párplovskou" Higway Star) se ve Falling In Love dobře snoubí s popově vzdušnou melodií, kterou navíc Hensley zdařile navazuje na melodiku byronovského období. Za mě jasný hit a spolu s předchozí skladbou dva nejlepší kousky na albu. Poslouchatelnou se mi zdá být i závěrečná dvojice I'm Alive/Fallen Angel. I'm Alive je dynamická a gradující věc, titulka zase staví na snivé atmosféře - obě na mě ale působí lehce nedotaženě. No a pak už je to zlé. Popový prostředek desky jde z bláta do louže, respektive od zoufale prázdných rock'n'rollů One More Night a Save It přes "vyprávěcí" cajdák Come Back to Me až ke krotkým rockovým pokusům Love Or Nothing a Put Your Lovin' On Me či k diskofilní příšernosti Whad'ya Say. I bonusové singlovky Cheater a A Right to Love by se přes svůj silný popový nádech na desku hodily více.

Obrázek rockové kapely, kterou kolotoč deska-turné, naslouchání dobovým trendům a autorská vyčerpanost dovedly na okraj propasti, album Fallen Angel prokresluje do detailu. Uriah Heep podruhé v sedmdesátkách klesají ke dnu a tentokrát už je nespasí ani další personální obměny. Fallen Angel se s Return to Fantasy dle mého názoru dělí o pozici nejhoršího alba, které Uriah Heep v sedmdesátých letech vydali. Dvě a půl hvězdičky zaokrouhluji dolů.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Fallen Angel
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 1

Mayak
Trochu som sa zase hrabal v "starých veciach" a spomenul som to aj v jednej svojej recenzii na...

Anima Mundi / The Way

b.wolf
Pánové, vřelé díky za tuto skupinu ... musím říct, že už ale hodně dlouho se mně...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12771 recenzí
2193 skupin
176351 příspěvků ve fóru
2643 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000