Xibalba Sadler, Michael Crimson Glory Last In Line Periphery Glitter, Gary McDonald & Giles Escovedo, Alejandro David Barrett Trio SBB

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings

Dream Theater / Black Clouds & Silver Linings (2009)

john l | 4 stars | 27.08.2016

Mizerný hodnocení střídají ty celkem slušný, aneb tva tábory, příznivců a odpůrců velkých drýmů se budou už navždy setkávat a vzájemně osočovat.

U mě zrovinka tímto albem začíná postupný ústup z pozic a kapela se jaksi mírně opakuje a společně s Train of T. metalikuje, tím myslím že si Hetfieldovce bere za svůj vzor zbytečně ve velkým. Pamatuju si, že když deska roku 2009 vykoukla na svět velké zklamání se u mě nedalo zakrýt. Temnotou zahalených pouhých 6 písní, na který jsem si za ta léta už hodně zvykl a jednu dobu jsem ji dokonce protáčel vcelku často, vesměs s ní teda problém nemám. Metalem natlakovaná A Nightmare to Remember s vytříbenou progresivní vložkou, střídá mě velice líbivá, energií kopající A Rite of Passage a poté senzibilní pomaloučká Wither. Druhá půlka už je větším oříškem, sice závan geniality Awake prosakuje skrz uzavírající návykovou kapitolu The Shattered Fortress, ale The Best of Times je místy abnormálně utahaná a prodírat se v ní mě někdy moc nebaví. Vše se snaží zachránit motiv jak přes kopírku Pull me Under na začátku finálního velkolepýho uzávěru The Count of Tuscany kde slyším i "vzpomínky z minulosti".

Album jsem poslouchal při dnešní dopolední jízdě autem, když teď vsunu origoš cédo do přehrávače a nasadím sluchátka, vše zní mnohem líp, mnohem dokonalej a pozornej posluchač rázem hvězu přidává:)
Jo a zvuk teda ostrej jak břitva!

» ostatní recenze alba Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Toto - XIV

Toto / XIV (2015)

kamila | 5 stars | 27.08.2016

Pokaždé, když staří psi začínající v 70 letech, nebo na začátku 80 vydají novou, další desku, mám z toho velkou radost. Většina z nich pořád dokáže produkovat velmi dobrý, vyrovnaný, ne však nijak revoluční (kdo by to taky od nich žádal) materiál. Je jich už jen hrstka, některé kapely se rozpadly, někteří členové jsou na pravdě boží a pár z nich karikaturují sebe sama. Nebudu jmenovat, každý si tam dosadí podle svého:)

A pak jsou tu Toto, na jejeichž nové dílo čekala obrovská fanouškovská základna rozeseta po celém světě víc než desetiletí. A já myslím že se povedlo, ještě jsem neslyšela názor, který by desku zatracoval, nebo snad nějak očerňoval.
Vyprodukovaný materiál běžící napříč styly a stále si zachovávající pečeť kapely, se snadno stane prudce návykovým, jako za starých časů.
A jestli jmenovat pár reprezentativních vzorků pro vás, kdo snad o kapelu, nebo desku ještě nezavadili, tady jsou: strhující rozjezd velkých melodií Running Out Of Time, stín Asie prosvítá skrze Holy War, Lukatherem procítěná 21st Century Blues, doslova orgastická bouře Orphan (hit jak blázen), Paichův mocný vokál v Chinatown a třeba hodně progresivním přístupem brázděná Great Expectations.

Toto jsou zkrátka Toto a Lukather je kytarový bůh. Neznají průměr a nepodlézají kvalitě, oni vždy byly art i když mnohokrát stravitelně zabalenej. Toto jsou zkrátka Toto a jejich velikost mě imponuje. 4,5

» ostatní recenze alba Toto - XIV
» popis a diskografie skupiny Toto

Blue Öyster Cult - Spectres

Blue Öyster Cult / Spectres (1977)

horyna | 5 stars | 27.08.2016

Spectres patří spolu s předchozí albovou kolekci v mé sbírce na čestné místo reprezentující 70-tá léta této suverenní kapely z východního pobřeží států amerických a tvoří jakousi pomyslnou dvojici alba, které si ve valné většině vychutnávám co se týče poslechu v jednom šiku.

S hudebně solidní, textově a interpretačně však příšernou singlovou skladbou Godzilla, se velmi rychle dostávám k nahrávce číslo dva Golden Age of Leather- tradicionalisticko a volnomyšlenkářsky se pohybující píseň, kterážto nápady kolem sebe jen hýří. Choulostivá klavírní melodie se spolu s Albertovým hlasem proplétá tempově svěží Death Valley Nights- a jistě patří k nejpříjemnějším momentům na desce zastoupeným. Klavírní a basový tep určují chod kreativnem prostoupenou (mou velice oblíbenou) skladbou Searchin' for Celine. Dalším zástupcem v níž čeří hladiny akustická kytara, je zpěvná, melodikou odkazující plně do doby svého vzniku, skladba Fireworks. Pánové si chtějí koncerty náležitě užít a odvázat se, pro tyto účely stvořili píseň R.U. Ready 2 Rock- kterou si spolu s nimi mohlo publikum vcelku bez problému vyřvávat. Celestial the Queen- si píská klávesovou melodii, voní jako právě rozkvetlá kytička a vydobitý úsměv ve tváři vyvolává i prostřednictvím lahodného zpěvu, jež si pro tentokrát vzal na svá bedra Joe Bouchard. Melodie v Goin' Through the Motions- mi stále něco připomíná, vzpomenout si co to ale je:-), jinak bezchybná a příjemná píseň plně v intencích kapely. I Love the Night- bohaté aranžmá romantické písně, patřící ke špičkovým položkám B.O.C., ve mě dokáže vyvolat jen ty nejpříjemnější pocity a když tohle můžu říci o některé písni, jasně to znamená jak vysoko si u mne stojí. Nosferatu- to nejlepší příchází v závěru, říká klasické pořekadlo a tady platí dvojnásob, především atmosféra, je to oč tu běží a že je strašidelně bytostná, budovaná bez patřičného klávesového balastu moderní doby, s minimem prostředků, je více než úchvatné, bravo pánové, velká kvalita.

Mám za to, že i páté řadové album s patřičně okultním cover se podařilo dotáhnout na výbornou, kolekce svěžích a nápady překypujících písní v osobitém stylu s jasně čitelnými aranžmá, prezentuje kapelu na výsluní zájmu, podpořenou nejen čtyřmi vzešlými singly a hitparádovým umístěním.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Spectres
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult

Led Zeppelin - III

Led Zeppelin / III (1970)

Balů | 5 stars | 27.08.2016

Led Zeppelin vol.III - magický název pro magickou desku.
Album vyšlo v říjnu 1970 a já se s ním seznámil po vánocích téhož roku, protože desku dostal spolužák pod stromek.

Ten příval emocí při prvním poslechu si dodnes vybavuji. S touto deskou jsem vstoupil na nové hudební území ve znaku Vzducholodi.

Do té doby jsem znal nejtvrdší skladbu od Beatles, a to Revolution (singl).
A teď se přede mnou otevřela stavidla velmi tvrdé ale také propracované rockové smršti, jejíž nezanedbatelnou součástí je velmi přitvrzené blues.
Album zahajuje píseň Immigrant song, která je zrcadlem dobyvačných nájezdů Vikingů na britské ostrovy: ...přicházíme ze země ledu a sněhu...zpívá se v písni. Zeppelini se stylizují do těchto nájezdníku při dobývání (koncertního)trhu v USA.
Náladu první skladby drží i další dvě propojené písně Friends a Celebration day. Po tomto silovém úvodu přichází první vrchol alba pomalé blues Since I've been loving you-zde jsou úžasné interakce mezi elektrickou kytarou, hammondkami, Plantovým vokálem a Bonhamovými bubny. Po této sedmiminutové lahůdce přichází další opus Gallows pole (šibenice), což je upravený traditionál ve kterém zazní dokonce i banjo.
Druhá strana LP začíná písní Tangerine a přináší výrazně akustickou polohu této i dalších písní. Zde se zhmotnila romantická stránka tvorby těchto hardrockových proroků.
Vyvrcholení alba je v písni Hats off to (Roy) Harper.
Zde celá kapela vytvořila poctu tomuto britskému písničkáři, se kterým v budoucnu nahraje J.Page několik skvělých desek.
Na prvních deskách se hudba LZ vyvíjela velmi dynamicky.
LedZepp I je výrazně bluesrocková
LedZepp II- zde skupina ještě přitvrdila a vytvořila prototyp hardrockového alba
LedZepp III jde ve vývoji dál zpracováním folkových a keltských odkazů.
LedZepp IV je shrnutí všech předchozích inspirací v ještě dokonalejším provedení, což se projevilo obrovským prodejním úspěchem alba.
První 4 alba vyšla v rozmezí 4 let a každé má svou nezaměnitelnou hudební tvář.

LZ jsou má první a stále trvající hudební láska.

Hodnocení 10/10 *

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - III
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

Talk Talk - The Colour Of Spring

Talk Talk / The Colour Of Spring (1986)

alienshore | 5 stars | 26.08.2016

Mark Hollis patrí medzi najlepších a najinovatívnejších skladateľov 80-tých rokov. Jeho kapela Talk Talk je príkladom toho, že stáť na jednom mieste nemôže naplniť skutočne tvorivých skladateľov a muzikantov, ktorí chcú objavovať nové zajtrajšky v hudbe. Táto skupina bola zaujímavá už hneď na prvom albume The Party's Over a výborne dopadla aj veľmi úspešná štúdiovka It's My Life. Tematicky vychádzajú z new wave, popu, rocku a aj jazzu. Zmes vskutku netradičná, ale o to originálnejšia a určite hodná skúmania.

The Colour Of Spring je priesečníkom medzi popovým a art-rockovo experimentálnym obdobím Talk Talk. Zosobňuje jedno aj druhé v tej najatraktívnejšej forme, kde sa snúbi melodická harmónia a zmysel pre umelecky poňaté aranžmány. Album ukazuje aj to, ako sa posunula produkcia z obdobia 70-tých rokov do rokov 80-tých. Je to jednoznačný technologický progres a pokrok. Zvuky sú naozaj pestrofarebné, aj rockové a aj elektronické. Všetko zmiešané s neobyčajným vkusom pre detail. Skladby však majú aj silný emocionálny záber, keďže Hollisov spevácky prejav sa pohybuje vo veľmi sugestívnych polohách. Ak teda už spomíname melódie, tak práve tu sa podarilo zložiť aj najkvalitnejšie hity.

Album samotný však nie je nejaký "mcdonald kfc kebab happy fast food" ako by si to človek predstavoval, keďže sa jedná o nahrávku z 80-tých rokov. Naopak, toto je vyložene muzikantská záležitosť a veľavravný bol aj jeden, pre mňa osobne, vtipný výrok istého vodiča – "nemáte tam něco veselejšího, tohle je strašně depresivní". Nuž, subjektivita má naozaj rôzne formy a podoby. Aj preto sa treba pripraviť na to, že album sa musí pochopiť do hĺbky, ale odmena je o to sladšia a chutí ako nektár z jarných kvetov.

Skladateľské duo Hollis/Friese-Greene dalo dokopy osmičku výborných skladieb, ktoré fungujú aj ako celok, no zároveň sa tu dajú vypichnúť aj výrazné songy/hity, ktoré prežijú bez problémov aj ako samostatné subjekty. Takými sú napr. I Don't Believe In You, Life's What You Make It alebo Living In Another World. V prípade posledných dvoch sa jedná o skutočné klenoty modernej hudby. Nachádza sa tu kopec klávesových, klavírnych a organových zvukov, ktoré majú zásadný vplyv na celkové vyznenie. Občas vstupuje do hry akustická alebo elektrická gitara. Svojou pohodovou a jednoduchšou myšlienkou ma oslovuje aj Give It Up. Posledná Time It's Time je pocitovo naozaj ťažký kúsok. V posledných minútach však Talk Talk uvoľňujú ventil a ponúkajú nádherný motív, s ktorým sa poslucháč dokonale stotožní a prichádza uspokojenie. Za zmienku určite stojí aj hosťovanie slávneho klávesového čarodejníka britskej scény Stevea Winwooda v niektorých skladbách.

Takých kapiel ako Talk Talk je na svete ako šafranu. Keď sa už ale objavia na scéne, tak o to viac poteší fakt, že sila ľudského potenciálu je nevyčerpateľná. Hudba je len jedna, ale má tisíc podôb. Pohľad, ktorý priniesli Talk Talk je jeden z mnohých, no história na nich vôbec nezabudla. Práveže po mnohých rokoch od ich odchodu z hudobného priemyslu sa ich význam ešte viac znásobil. The Colour Of Spring je najúspešnejší a asi aj najobľúbenejší album v ich diskografii, a občas sa naozaj stáva, že kvalita a úspech nájdu spoločnú reč.

» ostatní recenze alba Talk Talk - The Colour Of Spring
» popis a diskografie skupiny Talk Talk

Europe - The Final Countdown

Europe / The Final Countdown (1986)

alienshore | 5 stars | 25.08.2016

V klipoch z 80-tých rokov sa to len hemžilo chlapmi s natupírovanými vlasmi, make-upom a frajerskými gestami. Glam-metal, hair-metal či pop-metal sú názvy, ktoré charakterizujú rockových hrdinov tejto dekády. Samozrejme nezaobišlo sa to bez sarkastických poznámok, vtipov alebo aj urážok od kritikov, či rigidných rockerov. Nuž, to sú tie roky 80-té, kontroverzné a zaujímavé zároveň. Vymenovanie kapiel by zabralo príliš veľa miesta, no niektoré boli aj veľmi talentované. Jedna z nich je aj Europe z krajiny troch koruniek.

Švédsko preslávila najmä Abba a tá je z určitého hľadiska neprekonateľná v oblasti popovej hudby. Europe sú nesporne ďalšou významnou skupinou, ktorá rovnako propagovala túto krajinu smerom von do sveta. Švédsko sa stalo neskôr metalovou veľmocou, no o Europe sa vyjadrujú s úctou aj samotní metalisti, keďže boli hudobnými idolmi v období ich dospievania. Jedným z dôvodov je aj album The Final Countdown, ktorý v roku 1986 rozbil rebríčky predajnosti a stal sa doslova, a do písmena symbolom 80-tých rokov.

Je to rock, metal alebo pop? V skutočnosti sú tieto tri hudobné žánre spojené do jedného kompaktného celku. Z produkčného hľadiska je to dokonalá práca Kevina Elsona, ktorý dal albumu nezameniteľnú osemdesiatkovú príchuť. Bolo pravidlom, že na albume musia byť aj hity. Joey Tempest ako hlavný skladateľ však nenapísal jeden, dva, tri hity. Napísal ich rovno desať! Prevládajú pompézne a zvukovo rafinované klávesy, no ich ťah na bránku je stále dostatočne heavy. Jediný kto sa staval na zadné bol John Norum a keďže jeho vplyv na album ako taký bol malý, tak si po vydaní The Final Countdown zbalil svoje fidlátka a odišiel. To, čo ale spravil najmä v gitarových sólach je na nezaplatenie. Tempest zložil geniálne skladby, no Norum im dal ešte ďalší rozmer a to tým, že každé jedno sólo postavil na myšlienke a zároveň aj melodike.

O titulnej skladbe The Final Countdown si môže myslieť každý čo chce, no je to generačná hymna vtedajšej éry. Vždy som obdivoval aj silu balady Carrie, skvele napísaný emocionálny song. Čo iné by mali chlapi robiť, než spievať ženám aké sú krásne. Aj toto je jeden zo zmyslov rockovej hudby. V skladbách ako Rock The Night, Danger On The Track alebo Ninja sa zvíjajú tvrdšie gitary a divokejšie klávesové party. Moja najobľúbenejšia je perfektne šľapajúca On The Loose, ktorá je krásnym príkladom tvrdosti a melodiky. Či už je to prvá alebo druhá strana vinylu, tak je to v podstate jedno. Obe sú nabité obrovským nasadením a charizmou.

Europe je skvelá kapela a vždy ňou aj bola. Joey Tempest je veľký hlas, úžasný frontman a vysoko nadpriemerný skladateľ so zmyslom pre kvalitnú melódiu. Jeho kolega a klávesák Mic Michaeli bol nepochybne prínosom v skladateľskom procese a osvedčil sa aj v ich druhej tvorivej fáze. No a John Norum to je zase gitarista v najlepšej tradícii Garyho Moorea a Johna Sykesa. The Final Countdown sa stal neprekonateľným monumentom, ktorý sa Europe nepodarilo doteraz prekonať. Bol zaujímavý a kontroverzný vtedy, a zároveň rovnako aktuálny je aj teraz. Nepochybne bude zaujímať aj ďalšie mladé generácie poslucháčov, ktorí určite radi prepadnú čaru skutočne pôsobivých melódií a bombastických aranžmánov.

» ostatní recenze alba Europe - The Final Countdown
» popis a diskografie skupiny Europe

Flower Kings, The - Back In The World Of Adventures

Flower Kings, The / Back In The World Of Adventures (1995)

Adam6 | 5 stars | 25.08.2016

Zdravím všetkých fanúšikov tejto skvelej stránky.
Ja som Adam, som tu úplný nováčik a rozhodol som sa tiež prispieť
svojimi dojmami a pocitmi z niektorých kapiel.

Keďže najradšej počúvam progresívný rock a metal, rozhodol som sa,
že moju prvú recenziu napíšem o kapele tohto štýlu.

Možno sa pýtate prečo prvá recenzia na: The Flower Kings ?
Samozrejme, že moje obľúbené skupiny sú: Rush, Yes, Pink Floyd... ale
tie si nechávam na neskôr. Toto beriem ako takú prípravu.

K The Flower Kings som sa dostal cca. pred dvoma týždňami
(ja viem, na recenziu je možno ešte skoro) úplnou náhodou.
Bol som už takpovediac „pre-počúvaný“ z už zmienených kapiel
a rozhodol som sa, že si skúsim vypočuť niečo nové. Tak som zapol
progboard a prvá recenzia na ktorú som natrafil bola Banks Of Eden.
V recenzii ma zaujali hlavne časti ako, „mistři melancholie i techniky zároveň“,
„dlouhominutové eposy“, „kilogramy kytarových sól“, tak som si povedal
prečo to neskúsiť.

Najskôr som si o kapele niečo našiel. Pri jednom zistení, a tým bolo, že skupina je zo Švédska
ma to hneď spojilo s druhou kapelou, ktorej národnosť je tiež švédska - Opeth, moji veľkí
obľúbenci. Ďalej to bolo zistenie, že zakladateľ skupiny, Ronnie Stolt, mal
v dobe vydania albumu už tridsaťosem rokov. Gitarový veterán, ktorý už má niečo za sebou.
Tak som teda naťukal do youtube The Flower Kings a pustil sa do počúvania.

Už po prvej skladbe World Of Adventure, ktorá ma mimoriadne nadchla som bol rozhodnutý.
Vypočujem si aj iné cédečka a uvidím... neoľutoval som. Po vypočutí celého albumu (asi
päťkrát) som prišiel na zistenie, že na ňom, „aj keby som sa postavil na hlavu“, nenachádzam slabšie miesto.
Je to niečo nové, sú to výborní muzikanti a Ronnie je dobrý spevák. Nechcem hodnotiť
jednotlivé skladby, album na mňa urobil dojem ako celok, no ak by som mal vypísať
moje najobľúbenejšie, tak by to boli: World Of Adventure, Atomic Prince/Kaleidoscope,
Train To Nowhere a Big Puzzle. Tým sa pre mňa začala nová etapa v hudbe.

To je asi všetko, čo by som k tomu dodal, hodnotenie je teda jasné.

P.S.: Nemám ešte napočúvanú celú ich tvorbu (zatiaľ som pri Unfold The Future),
no v budúcnosti plánujem pridať aj ďalšie recenzie.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Back In The World Of Adventures
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Rush - Snakes And Arrows

Rush / Snakes And Arrows (2007)

horyna | 5 stars | 25.08.2016

Posilněn včerejším parádním cyklovýletem ve společnosti Hemisfér, jakobych ještě ráno cítil nějaké jeho promile kolovat v krvi. Beru do rukou mp3-ku a z hd-éčka tam liju album s jasnou vizí, hady a šípy, doufaje ve stejně mocný, ne-li ještě silnější prožitek.
Je krásný den, slunce svítí, ale ještě ne příliš, pocit chladných podzimních rán se protlačuje srpnovým dopolenem a já na dětskou sedačku připoutávám naše malý zlatíčko a pomalu mířím vstříc přírodě, dobrodružství a hlavně romantické cyklovyjížďce ve společnosti milovaného synátora a milovaných Rush. Volba alba trvala jen chvíli, že to budou opět Rush, se po včerejšku vlastně nutilo samo a proč zrovinka tahle deska? Za prvé jsem ji dlouho neslyšel, za druhé ji zbožňuji a za třetí jsem chtěl ochutnat plod z druhé strany jejich kariéry.

Dlouhých pět let jsme museli čekat na toto "návratové" album, jež vysunulo kanaďany opět na špici progresivního Olympu a trůn velikášství (míněno v dobrém). Zklamání z Vapor Trails bylo v době vydání obrovské, za ta léta se můj posudek na něj přeci obrousil a častým posloucháním jsem ho nakonec přijal pod svá bedra a až na pár pasáží ho nejen že akceptuji, ale vlastně i obdivuji. Všichni, kdo se o Rush trochu zajímají, vědí, v jakém stavu se tenkrát kapela nacházela a především Neil zažíval v soukromém životě hodně krušné chvíle. Ale to sem teď nepatří, věnovat se chci tomuto arcidílu, v jehož společnosti jsem dnes zažil opravdu krásnou hodinku.

Vynikající prog rockový útok písní Far Cry- se povedl dokonale, našlapaná pecka s několika stopamy Alexových kytar a zvláštním chorusovým tajemnem, okamžitě ukazuje kam Rush točí stylové kormidlo. Špičkový song.
Následující písně Armor And Sword (opět vynikající především aranžérsky-kytarová práce), Workin' Them Angels, tisíce kytar v The Larger Bowl (A Pantoum), nebo dusná pátá Spindrift (že to ale Geddymu pořád zpívá na jedničku), všechny čerpají sílu a progresivního ducha let minulých, třeba zrovinka alba Counterparts, melodie Roll the Bones i muzikálnost Moving Pictures. Opravdu, pánové za sebou nechávají syrové a melancholicky rozervané vzpomínky Vapor... i (popovější) přístupnější melodiku Test... a ze své minulosti si berou to nejlepší, opatřují to současným zvukem, novými postupy i neutuchající dravou energií.

Zvláštní kapitolou jsou pak 3! instrumentální skladby dodané na toto album. Už z minulosti mám moc rád instru čísla na Roll, Counterparts, nebo Moving. Ovšem tam byla vždy nevokální píseň jedna, tady pánové vytasili silný kalibr, tři mimořádně povedené skladby dokonalé instrumentace a originálního záběru.
První z nich je položka číslo šest- The Main Monkey Business a i když v ní vyniká celé osazenstvo, vnitřeně nějak cítím že je to především Neilova bubenická exhibice, dostávající skladbu do vysokých obrátek a vydolovávající z jejího nitra prudké emocionální pnutí. Doprovázejí ji fantastické sóla a geniální basový tep, prostě skvost a hluboká poklona všem!!!
Historicky oděna, je z kraje bluesová záležitost The Way The Wind Blows- se skvělými riffy i španělkovými přerody, takhle zní pravé a moderní progresivní dílo.
Country dotyk s jižanskou vůní, pro někoho možná drsný kanadský venkov, přiváží Alexova instrumentální věc Hope.
Laťka dolů nepadá ani náhodou, silné melodie a čistá aranžérská dokonalost ve Faithless, či Bravest Face (Leifeson to tu táhne napříč styly) pokračuje. Nebes se poté dotýká dvanáctá Good News First- mystická eskapáda akustických akordů, kompozičně prodchnuta artovým duchem léty vytvářeného profesionálního nadhledu.
A že si polívčičku v instrumentální akrobacii přihřeje i Geddy, je zřejmé z jeho dechberoucí techniky doprovázející píseň Malignant Narcissism- mou velice oblíbenou, kde pan bassman opět nechává za zády naprostou většinu svých konkurentů.
Rozlučka We Hold On- představuje kapelu v maximálně kreativním rozpoložení spojeném s celým tímto albem, prostě jízda jak se patří.


A proto díky pánové, díky vám za stvoření tohoto mimořádného díla, které dokáže do mého srdce propašovat tolik lásky a vřelých intenzivních pocitů. Miluji Rush!!!

» ostatní recenze alba Rush - Snakes And Arrows
» popis a diskografie skupiny Rush

Roxy Music - Avalon

Roxy Music / Avalon (1982)

alienshore | 5 stars | 24.08.2016

Tvorba Roxy Music zo 70-tých rokov ma nejako nezasahuje. Na môj vkus bola priveľmi expresívna a nie celkom atraktívna pre moje ucho. Alternatívnejšie zameraní poslucháči, ale museli byť určite spokojní s kvalitou niektorých ich klasických albumov. Mňa oslovil predovšetkým posledný Avalon (plus ešte vydarený Flesh + Blood z roku 1980). V podstate je to asi jeden z najkrajších albumov 80-tých rokov a jeho mimoriadnu estetiku ocenilo množstvo fanúšikov, čím sa stal aj predajne najúspešnejším počinom Roxy Music.

Bryan Ferry je hlavným skladateľským ťahúňom, v podstate celá táto doska je postavená na jeho charizme a schopnosti zložiť pôsobivý song. Každý kto ho už počul spievať si ho nemôže s nikým pomýliť, je to ďalší zástupca tzv. originálnych interpretov rockovej hudby. Chladnokrvný rebelský aristokrat s dušou poeta. Ferry nespieva verzie a refrény, on rozpráva príbehy plné vášne, romantiky a zmyselnosti. Skladby samotné sú bohaté na obrazotvornosť a všetko akosi plynie veľmi prirodzene bez kŕčovitosti a expresivity. Roxy Music sa zbavili soundu, ktorý mali v rokoch 70-tých a tentoraz značne zjemnili svoj výraz. Treba povedať, že k prospechu veci.

Avalon je pop-rockovým dielom, no s jeho charakteristikou to nie je tak úplne jednoduché. Dôležitou ingredienciou je v tej dobe aj módny new-wave s nápaditou space atmosférou. More Than This je jasný hit, posledné minúty sú čistou katarziou pre uši. V podobne nastavenom zvuku pokračujú aj ďalšie skladby a každá z nich je nielen melodickou, ale aj aranžérskou pochutinou. Jediným naozaj výrazným prvkom je vlastne hlas Bryana Ferryho. Ostatné nástroje hrajú v prospech skladby a klávesy svojou farebnou škálou dodávajú ďalšie emócie. Občas dostane priestor gitara alebo saxofón - presne tam, kde je treba. Ničím sa tu nepreháňa ani neplytvá. Jednoznačne vyhráva nápad, jednoduchosť, výrazná rytmika a emocionalita. Tým sú celé 80-té roky známe. Avalon je ďalšia skladba, ktorá zasiahla rebríčky a kvalitou sa jej úplne vyrovná aj Take A Chance With Me s prekvapivo zlovestným úvodom. Geniálne spracovaná je aj priam božsky ukľudňujúca True To Life. Tu jednoducho nenájdete zlú skladbu, to sú všetko také malé do detailu vypiplané dielka.

Avalon je krátky album s veľkou výpovednou hodnotou. Roxy Music sa na konci kariéry nakopli k výkonu hodný velikánov. Potvrdili, že sú legendou a v pravý čas odišli na večnosť, aby sa na nich spomínalo s úctou. Britská hudobná scéna je proste nevyčerpateľnou studnicou rozmanitých hudobných štýlov a svojských rockových hlasov. Večná vďaka za to.

» ostatní recenze alba Roxy Music - Avalon
» popis a diskografie skupiny Roxy Music

Orange Wedge - No one left but me

Orange Wedge / No one left but me (1974)

Luboš | 5 stars | 24.08.2016

Tahle skupina není moc známá, ale když jsem jí poprvé slyšel, tak přede mnou vyvstaly takové legendy jako Led Zeppelin, Cream, nebo Who. Skupina vydala pouze dvě vzácná alba, z nichž to druhé se mi líbí více.

Celé album je velice zajímavá ukázka americké formy tvrdé rockové hudby ovlivněné blues a psychedelií. Nejlepší skladbou na desce je hodně syrové blues Whisky And Gin. Výborná je najazzlá skladba People, která je na CD uvedena ještě v singlové podobě. Nejdelší skladba The Gate se mění jako dubnové počasí, skladba přechází od tvrdých riffů do akustických pasáží a já slyším Rogera Daltreye ve skladbě Were Gonna Také It z opery Tommy. Vynikající písničky, skvělý rockový zpěvák.

Pro mě představuje album No One Left But Me jednu z nejzajímavějších hard rockových desek počátku sedmdesátých let, které dávám pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Orange Wedge - No one left but me
» popis a diskografie skupiny Orange Wedge

Nazareth - Play 'N' The Game

Nazareth / Play 'N' The Game (1976)

romanpilar | 2 stars | 24.08.2016

Po dlouhé době zdravím všechny milovníky hudby jako takové, bez škatulek a zbytečných dohadů. Předem varuji všechny totální a absolutní příznivce Nazareth, dopustím se zřejmě velké svatokrádeže... Nazareth od začátku do No Mean City +- "miluji" a dost často poslouchám........Až na tuto fošnu. Nikdy jsem jí nepřišel na chuť, před nedávnem jsem se na sebe strašně naštval a řekl si, že není možné aby mezi klenoty byla taková černá labuť. Koupil jsem černou fošnu z NSR z onoho roku, umlel kafe od žida, posílil sušenkou, chlast nesmím......a položil jehlu! Ani nechci číst ty reakce ale byl já připraven na to, že se mi to bude líbit a že hrátky vezmu za své. Tedy ještě jednou se omlouvám, já se nudil ale tak strašně jsem se nudil, nevypnul až do konce nevypnul ale až na krátké zvednutí obočí u Flying, pokus o blues v první polovině druhé strany a svižných, veselých ale nic nového nepředvádějících holek z města andělů, jsem se prostě nudil. Dávám 1,5 hvězdy za značku kapely a malý náznak muziky. Někdo hodnotí Play 'N' The Game na roveň "Close", to já nechápu, tuto předchozí a následující "Expect" hodnotím na 4,5. Bohužel pro mě je tato LP nejhorší do ´80.let, nudná a neposlouchatelná, dostala očistu, nový vnitřní kabátek a je zastrčena hluboko mezi skvosty od Nazareth, které na vinylu mám. Ještě jednou se všem omlouvám, je to pouze můj subjektivní názor, který nechci nikomu nutit, k prvnímu poslechu této kapely bych ale nedoporučil ani jeden pokus o muziku na této desce. Hlavu vzhůru, je opravdu z čeho vybírat! :)

» ostatní recenze alba Nazareth - Play 'N' The Game
» popis a diskografie skupiny Nazareth

Genesis - Invisible Touch

Genesis / Invisible Touch (1986)

alienshore | 5 stars | 23.08.2016

Ak vás ľudia nenávidia, tak ako Phila Collinsa, tak to znamená mať svoj vlastný názor na vec. V roku 1976 sa stal ústrednou postavou v Genesis a pretvoril ich neskôr na pop-rockový monolit, ktorý dnes patrí zhodou náhod medzi najpredávanejšie art-rockové kapely všetkých čias. V tomto smere patrí vďaka predovšetkým Collinsovi, napriek tomu, že Peter Gabriel bol fenomenálny a vždy aj bude. V Genesis hrali a spievali len hudobne kompetentné osoby a takmer každý z nich zanechal na hudobnej mape výraznú stopu. Genesis 70-tých rokov – to je art-rock, Genesis 80-tých rokov – to je pop-rock. Zmenu si vyžiadala doba a tá zmena bola správna, pretože v art-rocku bolo vyrieknuté už všetko podstatné.

Invisible Touch beriem ako najkonzistentnejší album Genesis z 80-tých rokov a je to dané aj špičkovou produkciou Hugha Padghama. Ich hudba bola vždy niečím zaujímavá, kontroverzná a zároveň progresívna, a to aj v tomto období. Na všetkých skladbách sa podpísala trojica Banks, Collins, Rutherford a spoločne v štúdiu aj naozaj tvorili. Iniciatíva pohnúť sa smerom vpred nevychádzala len z Collinsa, ale aj z Rutherforda a Banksa. Stačí si napr. vypočuť Rutherfodovu sólovku Smallcreep's Day (1980) alebo aj Banksov prvý sólový počin A Curious Feeling (1979) a je jasné, že to nebolo nič silené. Záujem všetkých troch mal totiž spoločný cieľ.

Tony Banks je aranžérsky génius a vlastne on je ten, kto sofistikovaným spôsobom udržuje umeleckú (lepšie povedané art-popovú) líniu jednotlivých skladieb. Stačí si pozorne všímať jeho niekedy až bizarne znejúce klávesové harmónie, ktoré ale perfektne zapadajú do veľkých hitových melódií. Invisible Touch je celosvetovo známy song, ktorý kedysi často rotoval aj v rádiách. Tá melódia za celý ten čas, ale vôbec nezostarla. Temnejšiu náladovku Tonight Tonight Tonight charakterizuje impulzívnosť a dynamika. Výborné zvuky syntetizátorov a Collinsove úderne bicie vytvárajú to správne napätie, ktoré sa tiahne po dobu ôsmych minút. Pri Land Of Confusion si každý môže z plných pľúc zahulákať "oh superman where are you now" alebo "this is the world we live in, oooooh". Tie synťáky sú opäť geniálne prepracované. Tak vkusná balada ako je In Too Deep snáď nemôže nikoho nahnevať ..., no dobre, tak aspoň dámy budú určite spokojné s Collinsovým vrúcnym vyznaním.

Anything She Does, to je tanečný song s energickým bubnovaním a ďalšími klávesovými erupciami. Dvojdielna Domino sa oprávnene považuje za naj skladbu tohto počinu a spoločne s Home By The Sea z rovnomenného albumu z roku 1983 patrí medzi najlepšie dlhometrážne skladby pop-rockove éry Genesis. Nasleduje čarovná hitovka Throwing It All Away a zakončuje to pomerne zvláštne znejúca inštrumentálka The Brazilian. V podstate každá pieseň je iná a aj originálna svojim podaním či aranžmánmi.

Genesis hrali v 80-tých rokoch veľkú hru a podarilo sa im doslova rozbiť bank. Stali sa z nich legendy, ktoré sú milované a nenávidené zároveň, a o ktorých sa bude hovoriť vždy v rôznych intenciách. Presne také majú byť jedinečné skupiny. Vždy lepšie ako keby si nik nepamätal vaše meno a nevedel vás ani nikam zaradiť. Pri vyslovení mena Collins by padali nadávky, pri Banksovi by to bolo niečo v štýle – to je ten čo kedysi tak skvele hral na klávesách a Rutherford by obstál len o trochu lepšie než Collins, veď to všetci asi dobre poznáte. Nuž, čísla ale nepustia. Pop-rocková éra Genesis patrí medzi významne artefakty populárnej hudby a priniesla nový, a nie uniformný pohľad do tohto špecifického umenia. Počnúc albumami ako Abacab, Genesis, Invisible Touch a končiac We Can't Dance, tak všetky štyri si zaslúžia veľký aplauz za odvahu a kvalitu, ktorú poslucháčom počas tohto obdobia dali.

» ostatní recenze alba Genesis - Invisible Touch
» popis a diskografie skupiny Genesis

Rush - 2112

Rush / 2112 (1976)

john l | 5 stars | 23.08.2016

Tak oproti Caress..., tohle je prostě vyšší liga, materiál vypiplaný až k dokonalosti, mnohem větší zapojení klasických kytar se tu velmi dobře vyjímá a úvodní dlouhatánská suita 2112 mě přijde dostatečně vystavěna a víc propracovaná, co se týče jednotící linie i melodiky, možná na úkor předešlé přetechnizované akrobacie, zato v dostatečně monumentálním balení. Její jednotlivé části jsou pevně odděleny a kompozičně je vše v naprostým pořádku, prostě je cítit, že kapele šlo o její bytí a i snaha o atmosférickou doménu působí na jedničku.

Co se týče skladeb ostatních, tak Bangkok a Bogotá mi přišla pokaždý z alba nejslabší. Zato The twilight zone počítám k nejkrásnějším melodickým písničkám Rush, Lifeson na kytaru přesvědčuje každým akordem a i Lee dokáže svým hláskem pohladit, moc pěkné. V podobném duchu pokračuje i Lessons, španělky tu i tam, bublající basa v rukou mistra Geddyho přede jako dobře naladěná kočka a skladba nepostrádá vzepětí. Myslím, že Rush ve své kariéře stvořili dvě!! naprosto dokonale emocionální skladby, jedna se jmenuje Different strings a nachází se na albu z roku 1980, ta druhá je právě slzavá Tears. Mračna smutných i vstřícných pocitů napěchovaných v něco málo přes tři minuty, s minimem instrumentální složky, to je nezkutečný zážitek. Kytarová a vokální dojímavost s minimalistickou orchestrální pomocí pluje slzavým údolím skrz zírající nevěřící, bomba, nezkutečná!! Something for nothing plní důstojnou tečku za albem, které pro mě představuje nejlepší vzorek sedmé dekády kanadských progresivních ikon.

» ostatní recenze alba Rush - 2112
» popis a diskografie skupiny Rush

Keaggy, Phil - Inseparable

Keaggy, Phil / Inseparable (2000)

luk63 | 4 stars | 23.08.2016

Dílo Phila Keaggyho, významného křesťanského kytaristy a zpěváka, jsem v profilu rozdělil podle několika základních obecných rovin. Tato deska z roku 2000 je charakterizována především tím, že si na ní (krom dvou partů bicích) nahrál všechno její autor zcela sám. Stylově se jedná o soft rock. Obojím se toto CD vymyká z Philovy tvorby, protože když hraje rock, tak s různými spoluhráči a většinou všichni přitlačí na pilu, a zcela sólo nahrává pouze svá akustická alba.

Inseparable je kolekce podmanivých písní, které možná nezaujmou mnohé posluchače hned napoprvé. Zato s každým dalším přehráním nabízejí těm, kteří to s nimi na začátku nevzdají, řadu nápaditých a překvapivých momentů.

Naprostá většina písní je z vlastní dílny, pouze dvě jsou převzaté: ´Motor of Love´ je z McCartneyho alba Flowers in the Dirt a ´Blesssed Are´ napsal Ted Sandquist. Ta první je dokladem Philova celoživotního zaujetí tvorbou sira Paula. Oba covery však zaostávají za songy, které nesou podpis Philův.

Jak z předešlé věty plyne, zaujaly mne více vlastní Keaggovy písně. Většina se vyznačuje příjemnými tklivými melodiemi, plynou v pomalejších (ne jednotvárných) tempech a vykazují řadu sotisfikovaných skladatelských, instrumentálních i aranžerských maličkostí, které vyniknou při pozorném poslechu.

Nejvíce zaujímavé jsou: výrazná titulní skladba - zde patří k těm rockovějším; moc se mi líbí také křehké ´Carry Me Back´ a ´Contemplate the Moon´ (i když jaksi přirozeně křehce působí celé cédé a jistě to byl záměr); tvrdší kytara zazní v ´The Seeing Eye´ a ´Whose Heavy Heart´ (obě s bicími Steve Crossmana).

Tolik neúplný výčet písní, ale k tomu, aby si vnímavý čtenář udělal svůj úsudek, považuji výše napsané za dostačující. Těm, kdo se odhodlají si desku pustit, přeju příjemný a klidný poslech. Ohvězdičkuji čtyřmi i proto, že znám ještě zajímavější alba Phila Keaggyho.

» ostatní recenze alba Keaggy, Phil - Inseparable
» popis a diskografie skupiny Keaggy, Phil

Hendrix, Jimi - Hendrix in the West (1972)

Hendrix, Jimi / Hendrix in the West (1972) (2011)

bullb | 5 stars | 23.08.2016

Jimi Hendrix. Čítajúc biografie a rozhovory s gitaristami som registroval vetu: Hendrix bol a je pre mňa vzorom. Pravdepodobne nebudem ďaleko od pravdy, keď to platí pre veľkú väčšinu hráčov na gitaru. Prečo ? Jedinečný, priekopnícky, neopakovateľný už od debutu v roku 1967. Tých prívlastkov by sa dalo napísať mnoho. Obávam sa, že by som len opakoval frázy z rôznych článkov, recenzií, biografií (monografií).

Počas Jimiho raketovej kariéry hrajú významnú úlohu kompilácie vystúpení na festivaloch a štúdiových sessions. Recenzovaná platňa Hendrix In The West patrí v diskografii medzi „oficiálne“, čo sa odráža aj na kvalite záznamu. No a samozrejme mám k nej aj osobný vzťah, keďže získať takéto skvosty v sedemdesiatych rokoch minulého storočia nebolo až také jednoduché. Zaujímavosťou je, že v sprievodnej skupine na poste basgitaristu sa v nahrávkach striedal Noel Redding a Billy Cox. Posledne menovaný s bubeníkom Buddy Milesom tvoril Band Of Gypsys, ďalšiu formáciu, ktorá hrala s Jimim až do jeho smrti.

Je všeobecne známe, že „live“ nahrávky ukážu kvalitu interpreta. Niekedy až v prekvapivo horšom svetle. Toto o Hendrixovi neplatí. Gitara bola Jimiho súčasťou. No a samozrejme o kvalitách sprevádzajúcich hráčov niet pochýb. Na nahrávkach sa Hendrix prezentoval láskou k rock` n`rolu. Chucka Berryho a jeho Johny B. Goode spoznáte hneď, ale Blue Suede Shoes od Pekinsa sú „prerobené“ na Jimiho obraz. To platí aj o kvílivej verzii britskej hymny a plynulého prechodu úvodných taktov seržanta Peppera. Absolútnymi skvostami sú Little Wing a Voodoo Child, ktoré mám radšej ako štúdiovú verzie. No a Red House nenechá nikoho na pochybách, že Jimi Hendrix patrí medzi legendy. Blues surové, že až prestanete dýchať.

Snažil som sa vyhýbať superlatívom, ale v prípade Jimiho Hendrixa to je nemožné. Akokoľvek kriticky počúvate, nemôžete ostať nezasiahnutý silou jeho hudby.

pozn. recenzia sa týka originál verzie, ktorá vyšla na značke Polydor v roku 1972.

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Hendrix in the West (1972)
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Dream Theater / Black Clouds & Silver Linings

kamila
Ach jo, copak drímíci, ten pohled bude vždycky dvojí, třeba mě vcelku jejich přednes...

Rush / Test for Echo

luk63
Souhlasím s recenzí, album je hodně mizerné po všech stránkách. Ve svém hodnocení jsem...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

10649 recenzí
2007 skupin
146184 příspěvků ve fóru
2404 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000