Algiers Boyer, Dustin Lanegan, Mark Arabs in Aspic Janison Edge Ben Octopus Taxi Weather Report U.D.O.

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Marillion - Script for a Jester's Tear

Marillion / Script for a Jester's Tear (1983)

Martin H | 5 stars | 09.07.2020

Jméno Marillion jsem poprvé uslyšel v létě roku 1989. Do té doby jsem vůbec netušil, že uskupení podobného jména existuje, takže nabídka lístků na brněnský říjnový koncert v Mariánském údolí mě nechávala chladným. Jak víme, ona to stejně byla bouda a samotní Marillion ani netušili, že by měli v nějakém Brně hrát. Každopádně semínko nedůvěry bylo zaseto a kapelu jsem neprozíravě odsunul do škatulky nezajímavých.

Uplynuly tři desítky let, během nichž se doba, a především můj posluchačský vkus změnily. Poučen poslechem skupin Yes a Genesis jsem se odhodlal vyzkoušet i jejich následovníky. A jelikož se s tvorbou hudebních uskupení rád seznamuji chronologicky, pro začátek jsem si pořídil první dvě alba z období, kdy za mikrofonem stál charismatický zpěvák Fish. Musím se přiznat, že se jednalo o přímý zásah a obě alba mě postupně uchvátila.

Prvotina Script for a Jester's Tear vyšla roku 1983. Británie té doby byla ve znamení rozmachu heavy metalových skupin, silně o sobě dávali vědět novovlnní romantici a irští U2 se pomalu chystali k cestě za celosvětovou slávou. Do té doby víceméně neznámá skupina přichází s debutem, který jako by zdánlivě zaspal dobu a ustrnul někde v sedmdesátých letech v gabrielovských teatrálnostech. Jednotlivé skladby jsou dostatečně košaté a svou strukturou lehce připomínají rozsáhlé kompozice tolik typické pro tvorbu progresivních uskupení ze sedmdesátých let. Avšak podezírat hudebníky z pouhého kopírování Genesis by bylo příliš zjednodušující. Kompozice, které nám skupina na albu předkládá, jsou sice možná mladšími příbuznými písní z desek Nursery Cryme a Foxtrot, zároveň nepostrádají větší rockový drajv a tah na branku. Také délka jednotlivých kompozic se zkrátila, pryč jsou rozsáhlé dvacetiminutové suity, s jejichž vstřebáním by mohli mít někteří posluchači doby postpunkové určité problémy.

Marillion se nám představují jako dokonale sehraný stroj na vyvolávání emocí. Od úvodní kompozice Script for a Jester's Tears až po závěrečný opus Forgotten Sons jsem vtažen do jiného světa plného kouzelných melodií a nečekaných zvratů. Při každém poslechu objevuji něco nového, co jsem do té doby svým ubohým sluchem nerozeznal. To je zvláště patrné u nejdelší skladby na této podmanivé desce, u písně The Web. Vždy mě zaujme něčím novým, překvapujícím. Pokaždé si také náležitě vychutnám nádhernou Rotheryho kytaru v uhrančivé Chelsea Monday. Za to sólo by se nemusel stydět ani sám David Gilmour. A při závěrečné náloži skrývající se pod jménem Forgotten Sons jsem již plně jménu Marillion oddán a omlouvám se hudebníkům, že jsem snad někdy o jejich schopnostech pochyboval.

Deska Script for a Jester's Tears je jedním z mých pozdních objevů. Mohlo to přijít dřív, ale jak se věkem mění vkus, tak se snažím vracet ke skupinám, o nichž sice vím, ale z různých důvodů jsem se jejich tvorbou nezabýval. Nyní se to snažím napravit a tato recenze budiž malou splátkou dluhu, který k tvorbě Marillion stále mám.

» ostatní recenze alba Marillion - Script for a Jester's Tear
» popis a diskografie skupiny Marillion

Dead Can Dance - Spleen And Ideal

Dead Can Dance / Spleen And Ideal (1985)

jirka 7200 | 4 stars | 08.07.2020

Při čtení nedávné recenze EasyRockera na album Dead Can Dance - Within .... jsem, nahlédnuvší do hodnocení její ostatní produkce z hrůzou zjistil, že na Progboardu u některých zásadních alb není ani čárka. K několika posledním jsem tu recenze zavěsil, nyní tedy nastal čas k ohlédnutí se hluboko do minulosti, až k opusu Spleen and Ideal. Zpočátku mne nenapadlo, jak obtížný úkol to bude. Přes třicet let, co tuto desku znám, se mé vědomí po poslechu několika minut muziky vždy uvedlo do jakéhosi stavu alfa a já se od okolního světa téměř odpojil. Nyní jsem se musel soustředit na obsah, což se mi povedlo až na několikátý pokus a já pár řádků ze sebe přece jen vysoukal...

O deskách Dead Can Dance toho bylo napsáno mnohé, i to že Spleen and Ideal vytyčil jedinečný směr a zvuk kapely, který se stal po několik dekád jakýmsi trademarkem tohoto souboru. Nebylo by tedy od věci určit prvky, které jejich styl defilovaly.

Ač původně z Austrálie, kam emigrovali jejich rodiče, vrátili se oba hlavní protagonisté DCD do Anglie po uši zamilovaní do etnické hudby, kterou nasáli v tamních arabských a libanonských restauracích. V roce 1985, kdy se počali prosazovat v londýnském rockovém undergroundu , nazráli k rozhodnutí ve své muzice více pootevřít dvířka cizokrajným kulturám ale i evropské vážné hudbě, kterou v té době vstřebávali v londýnských knihovnách. To byl jeden díl skládačky.

S tím úzce souvisel jejich způsob projevu a zpěvu, role byly jasně rozděleny. Lisa s visáží gotické královny s vysoko natupírovanými vlasy začala používat zpěv ovlivněný glosolálií (tedy spojování slabik do neexistujících slov) a zastupovala spíše princip východních kultur, Brendan okouzloval všechny kolem zjevem rozervaného bohéma a jeho projev byl více evropský...

Třešničkou na dortu a posledním kouskem se staly i jejich texty ovlivněné symbolismem, jako uměleckým směrem, především básněmi Charlese Baudelaira. Brandon uvedl : „Naše písně byly o pravdě a klamu, podmíněnosti a svobodě, pochybnostech a víře a jejich kombinacích. Hledání dokonalosti, dosažení ideálu ..."
Posledním dílkem puzzle se stala vydávající firma 4AD, která dala jim prostor i podobně laděným a výrazným spolkům , například Cocteau Twins, X Mal Deutschland nebo This Mortal Coil.

Spleen and Ideal posunulo Dead Can Dance umělecky o nutný kus kupředu. Z ponurého gotického rocku prolnutého post punkovými prvky se rodila nová koncepce avizovaná již na předchozím EP Garden of The Arcane Delights. DCD se obklopili muzikanty ovládající hru na tympány, cella a housle a trombony, čím dosáhli potemnělého bombastického orchestrálního zvuku. Lisa doplnila písně hrou na čínskou obdobu cimbálu zvaný jangqin, na který hraje dodnes. Deska vzbudila velkou pozornost a dostala se na druhé místo v kategorii nezávislé muziky.

Na desce najdeme pět písní s rockovou rytmikou - The Cardinal Sin, Masmerism,Advent , Avatar a Indoctrination (A Design for Living). Každá z nich obsahuje rytmický vzorec, ve kterém se hypnoticky opakují monotónní figury basy a bicích. V temnějších, majestátních, gotickým rockem nasáklých skladbách se oba hlavní protagonisté o zpěv podělili. Každý do skladeb vnesl svým hlasem jinou náladu – Brendan jakoby svým barytonem konejšil, Lisa spíše zneklidňovala.
Například v Cardinal Sin repetitivní rockovou rytmiku doplnily dva trombony a Brendan mohl v klidu svým zpěvem vybudovat krásnou melodii. Podobným způsobem svým chladným hlasem Lisa okrášlila skladu Mesmerism, kterou obohatila decentní hrou na jangqin. Vedle trombonu byly použity i housle.

Zbývající čtyři sladby De Profundis (Out of the Depths of Sorrow), Ascension, Circumradiant Dawn a Enigma of the Absolute byly od rockové rytmiky oproštěny. Tyto malé, symfonicky laděné klenoty spíše připomínaly doprovod tajemných církevních slavností.
V prvních dvou (Acension je instrumentálka) excelovala Lisa, v houpavé Enigma of the Absolute rytmizované mohutnými údery na tympány zazářil Brendan…

Závěrem : na prvních třech albech a EP lze krásně sledovat vývoj této kapely. Od post punku a gotického rocku do oblasti pojmenované různými přívlastky : darkwave, modern classical, neo classical či ethereal wave. Album Spleen and Ideal mám hodně rád a v podstatě mu nemám co vytknout. Vzhledem k celé diskografii souboru však dávám čtyřku.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Spleen And Ideal
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other

Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave To Each Other (1970)

Kritik Vláďa | 5 stars | 05.07.2020

Peter Hammill je pro mě Mozart druhé poloviny 20. století. Když poslouchám kompozice jako např. Man-Erg, White Hammer, After The Flood, Emperor In His War-Room, House With No Door, a mnoho dalších… tak jen nevěřícně kroutím hlavou, třesou se mi kolena, a kladu si otázku: Kdo jiný by něco takového dokázal složit ? Hudebně i textově. Ať přemýšlím, jak přemýšlím… nikdo mě nenapadá. V ostatních prog rockových kapelách (Yes, Genesis…) většinou skládali kompozice všichni společně dohromady, a taktéž výsledky byly famózní. Ale Peter Hammill si skládá všechno sám. Klidně bych jeho fotografii zarámoval a vyvěsil na všech hudebních školách a konzervatořích jako významného hudebního skladatele, o kterém by se mělo učit. Tak, to bylo moje krátké vyznání, a pojďme k desce.

Jak známo, za desku H To He Who Am The Only One jsem v muzeu hudby v Táboře dal 5000 korun, ale deska The Least We Can Do… mě nestála nic. Dostal jsem jí k narozeninám od mé milované sestřenky (společně tenkrát ještě s In The Wake Of Poseidon), a vzpomínám si, že jsem tu desku „hobloval“ asi tak několik týdnů nepřetržitě, a nemohl jsem se jí nabažit. Je to fakt neskutečný nářez, a myslím, že každý pravý hudební nadšenec a znalec by měl mít tuto desku ve sbírce povinně.

V druhé polovině roku 1969 přichází do kapely saxofonista David Jackson, a právě on ovlivnil jejich celkový zvuk. Vytvořila se ona proslulá sestava, a v tomto složení už kráčejí do studia, aby nahráli svůj monument zvaný The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Tímto albem Generátoři začali psát svoji nejvýznamnější éru. Je téměř k neuvěření, že kapela měla desku nahranou za pouhé čtyři dny. Produkce se ujal John Anthony. Ještě bych mohl uvést perličku, že ačkoliv se jedná o druhé album této skupiny, tak ve skutečnosti je to jejich první album, které vyšlo ve Velké Británii. Může za to trošku kostrbatá smlouva s americkou společností Mercury Records, u které vyšlo předešlé album The Aerosol Grey Machine (Aerosol… bylo původně zamýšleno jako sólový projekt Petera Hammilla.) Ale nakonec se našel schopný manažer, který skupině pomohl se vymanit z této smlouvy, a album The Least We Can Do… vyšlo u právě nově založené společnosti Charisma Records. Název tohoto alba je vlastně výtažek z jedné citace anglického malíře Johna Mintona. Celá citace zní: „We’re All Awash In A Sea Of Blood, And The Least We Can Do Is Wave To Each Other“.

Album začíná fantastickou ponurou skladbou Darkness (11/11). Temná vichřice, tajemné sborové hlasy, úderné ponuré tóny klavíru a basy, a ucho posluchačovo se najednou ocitá na 7 minut v úplně jiné dimenzi a mrazí ho. Skvělý úvod desky. Další skladba přejde na jinou notu. Jedná se o překrásnou a dojemnou baladu zvanou Refugees. Tahle skladba patří k mým nejoblíbenějším od Generátorů, a je pro mě důkazem, že Peter Hammill neskládá chladně mozkem, ale skládá hlavně citlivě srdcem. Píseň evidentně pojednává o jeho bývalých spolubydlících Mikeovi McLeanovi a Susie Penhaligonové, a teď nejspíše Peter smutní, že už není s nimi v kontaktu. „West Is Mike And Susie, West Is Where I Love, West Is Refugees‘ Home“. No prostě nádhera, která mě vždycky dostane.
V tu ránu přichází další jedinečný majstrštyk, který nese jméno White Hammer. Skladba má vynikající text, který pojednává o kladivu na čarodějnice. „Malleus Maleficarum.“ Po hudební a melodické stránce se tu též dějí věci, při kterých nedýchám, no a ten závěr… masakr ! Když nad tím přemýšlím, tak kam se hrabou nějací Black Sabbath se svou titulní písní k debutovému albu.

Druhá strana začíná songem Whatever Would Robert Have Said. Skladba má parádní harmonický riff, a je vlastně takovou poctou Robertovi J. Van De Graaffovi – člověku, který vynalezl onen přístroj na vyrábění statické elektřiny. Out Of My Book je asi „nejslabší“ písnička na albu. Je to moc milá, pěkná a něžná balada, ale její melodie mi po úplně prvním poslechu připadala jaksi neuspořádaná. Až pak jsem objevil její vnitřní krásu. No a máme tu závěr v podobě After The Flood. Monumentální pecka, při které vám bude tuhnout krev v žilách. „Toto je konec začátku, toto je začátek konce. Svět zaplaví voda, všechno je mrtvé a nikdo nežije“. Prostě apokalypsa ztělesněná v textu a zejména v hudbě. I když skladba má taktéž parádní a výtečné melodie, občas to sjede do těžké disharmonie. A když Peter začne zpívat „And When The Water Falls Again, All Is Dead And Nobody Lives“, tak to je pro mě něco jako hymna. Pompézní ceremonie. Uf, už nemám slov.

Desku The Least We Can Do… řadím v mém osobním žebříčku opravdu hodně vysoko. Pokud by se uděloval titul „Deska roku 1970“, tak bez váhání bych tenhle titul udělil právě téhle desce. Ano, následující H To He je objektivně lepší, ale mám-li hodnotit podle mého srdce, tak jednoznačně říkám: The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Pro mě je vážně tahle deska opravdový milník, který nemá v hudebním světě obdoby.
Plný počet hvězdiček bez mrknutí oka !

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Haken - Virus

Haken / Virus (2020)

alienshore | 3 stars | 04.07.2020

Pokiaľ som Haken minule označil za anti-melodikov, tak je to jednoznačne kvôli predošlému albumu Vector. Haken totiž stvorili dielo, ktoré sa vymyká logike. Albumy ako The Mountain a Affinity boli prísľubom toho, že Haken nahradia na prog-metalovom tróne Dream Theater. Vector to ale dokonale zahrabal pod čiernu zem. Vyzerá to tak, že na podobnej nôte sa vezie aj jeho braček s názvom Virus.

Haken a jeho hlavný skladateľ Richard Henshall v minulosti udivili hudobný svet skladbami typu Cockroach King, Earthrise či 1985. Na albume Virus nič podobné nenájdete. Čiže ďalší album bez hitu a bez skladieb, ktoré by to nejakým smerom ťahali a ponúkli aj poslucháčovi možnosť vrátiť sa k ich hudbe bez bolesti. Virus tak ako aj Vector vyklepáva hudobné rezne veľkým kladivom. Tvrdosť, rôzne zmeny tempa a temná aura bez patričnej hlavnej myšlienky. V podstate nič, pričom by zaplesalo srdce poslucháča odchovaného na prog 70-tých rokov a zároveň na klasikov prog-metalového žánru typu Dream Theater či Fates Warning. Bez poriadnych melódií sa veľká muzika robiť nedá, nech už je akokoľvek progresívna.

Progresivita je práve o zakomponovaní melódií do inovatívnych aranžmánov, stačí sa porozhliadnuť na tvorbu kapiel, ktoré tieto veci formulovali už v dobách minulých. Haken do toho začnú poriadne rúbať už s úvodným songom Prosthetic. Zaručene by ste ten začiatok nerozoznali od stovky iných prog-metalových kapiel. To je ten veľký rozdiel oproti nenávideným a kritizovaným Dream Theater, tých spoznáte hneď. Skladby sú neprehľadné a ťažké na počúvanie. V podstate je problém sa v nich zorientovať. Jedinou prívetivou lastovičkou je Canary Yellow. Tá ale tiež nemá veľmi pozitívnu atmosféru. Rozsiahla Messiah Complex je rozdelená do niekoľkých častí a v podstate len potvrdzuje momentálny stav Haken a ten je trochu zmetený v rámci ich hudobnej evolúcie.

Virus ťažko môžem nazvať originálnym a výnimočným dielom. Haken však majú na viac a to už aj dokázali. Tentokrát sú to samé sekané riffy, polyrytmy a neprívetivá hudobná produkcia. Vyzerá to, ako keby z neba mali padať sekery a ostré kudly. V realite je ale normálne, že občas je búrka a občas svieti aj slnko. Virus je skôr muzika pre vírusy, baktérie, parazity a určite si pri nej radi zatrsajú aj africké komáre. Nadšenci, ktorí ale majú radi gruntovné nepravidelné tempá si asi tiež radi zamaškrtia ...

» ostatní recenze alba Haken - Virus
» popis a diskografie skupiny Haken

Black Star Riders - Heavy Fire

Black Star Riders / Heavy Fire (2017)

jirka 7200 | 2 stars | 02.07.2020

Vítejte v dalším pokračování volného vyprávění o americké rockové kapele Black Star Riders. Hudebníci po vydání The Killer Instinct nelenili a během mnoha povedených koncertů, kde v setlistech neustále ubývalo procento zastoupeních songů Thin Lizzy, psali postupně nový materiál na třetí desku. Ta vyšla v roce 2017, stejně jako předešlé kotoučky u Nuclear Blast pod názvem Heavy Fire. Rovněž v sestavě ani na producentské stolici nedošlo k žádným změnám, proto jsem nemusel přemýšlet o vnějších vlivech a po hlavě se vrhl do kotle s muzikou.

S úvodní Heavy Fire se kapele povedl vybrat dobrej flák, kterej mixuje jednoduchou údernost Motorhead s hrozivě drnčící basou s melodickou kostrou Thin Lizzy ozvláštněnou jižanským kořením.
When the Night Comes Down – úvodní riff v relaci AC/DC nakopl druhou skladbu, to vybudované napětí však opadlo v melodickém refrénu. Hard rockový základ skladby se zakalil melodickým punkem, podobným, jako produkovali třeba Green Day, doprovodné sbory mi silně připomněly Pink Floyd, asi moje deformace :-) Pop rockový feeling Dancing with the Wrong Girl rozvolnil atmosféru a já se při poslechu moc nebavil.

Následná Who Rides the Tiger dala upomenout na domovskou kapelu Ricka Warwicka - Almighty, ty ozvěny alternativního metalu a grunge jsou tam cítit. Z letargie mě kupodivu vytrhla povedená rocková balada Cold War Love.

Na další prosluněnou pop rockovou Testify or Say Goodbye navázal ostřejší rock v podobě Thinking About You Could Get Me Killed, kterej mě moc nezaujal. Podobně na tom byla i následné balada True Blue Kid. Pookřál jsem až u bluesem načichlé Ticket to Rise. Předposlední Letting Go Of Me opět vystavil na odiv vlivy melodickým punku a desku uzavřel ploužák Fade Away, skvělá pecka na závěr koncertního setu – přímo vidím ty mávající ruce s rozsvícenými mobily nad hlavou.

Závěrem : Black Star Riders dozráli. Zbavili se věčného stínu Thin Lizzy, které dnes lze najít v několika skladbách jen v náznacích. Skladatelské duo Warwick /Johnson se přestalo stylizovat do role nositelů tradice ostrovních hard rockových mistrů.Tím se jim uvolnily ruce a na albu tak mohli rafinovaně pomrkávat na Warwickovy druhdy alternativně metalové Almighty, použít i trochu punkového a pop rockového koření a vše zkombinovat s melodičtějšími postupy páně Johnsona. První deska Nlack Star Riders byla oslavou sedmdesátek, současná tvorba je takovou upomínkou let devadesátých.

Dramaturgicky dobře sestavené album, ovšem cílová skupina jsou pravděpodobně mladší rockeři plus mínus, kterým se dle prodejů deska líbí a neřeší takové blbosti, jako je třeba neustále nižší kvalita zvuku. Na mě menežeři nezamířili, proto mám asi logicky k tomuto albu poněkud vlažnější vztah.

Co změnili Black Star Riders na zatím posledním albu Another State of Grace prozradím až příště.

» ostatní recenze alba Black Star Riders - Heavy Fire
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders

Algiers - The Underside of Power

Algiers / The Underside of Power (2017)

Konnie | 5 stars | 29.06.2020

Muzikanti ze skupiny Algiers pro mne byli od počátku absolutním zjevením. Spojení soulu, punku, elektroniky a kdoví čeho ještě, naroubované na kořeny gospelu a blues jsem si nedokázala do té doby představit. Ale tato skupina je důkazem, že to možné je a nezní to vůbec kostrbatě.

Nelze přeslechnout, že hlavním tahounem celého projektu je frontman Franklin J. Fisher. S jeho pěveckým výkonem tak nějak vše stojí i padá a já si na jeho místě neumím představit, a tím se nechci nikoho dotknout, zpěváka bílé pleti. A teď nenarážím na obsahovou složku skladeb. Tu jsem z počátku vůbec neřešila. Při prvních posleších jsem si prostě jen užívala neotřelého skloubení hudebních žánrů a syrové, živočišné energie, která z alba přímo sálá. Obsah a forma se tak nějak propojily, až když jsem začala blíže zkoumat texty a videa, která některé písně doprovází. A propojily se adekvátně. Konfrontace posluchače s nepopulárními tématy, kterými se ve svých skladbách Algiers zabývají, prostě vyžaduje poněkud ráznější, drsnější hudební formu… Zatímco debutová deska fungovala spíš jako konstatování pochmurné reality a zamýšlení se nad její možnou změnou, na tomto albu skupina přitvrdila a dala plný průchod vzteku, netrpělivosti až na…štvanosti.

Z toho všeho logicky vyplývá, že se nejedná o lehce skousnutelnou, předžvýkanou a už vůbec ne dietní pastvu pro posluchačské uši. Pokud nechcete hned na začátku schytat “pár na solar”, vyhněte se úvodní punkově uřvané Walk like a Panther nebo podobně drsné Animals. Můžete začít třeba s titulní The Underside of Power, která se svým nakažlivým melodickým refrénem, zabalená do lehce retro kabátku, mírně vymyká ostatním písním. Už podle názvů úzkostné, rytmické Cry of the Martyrs či až beznaděj evokující Death March poznáte, že vám nic veselého nepřinesou. Podobně funguje i skladba Cleveland se zádumčivým gospelovým podkresem. Milovníky nostalgie a blues by mohla uspokojit Mme Rieux. Industriální instrumentální skladba Plague Years působí trochu jako úvod k následující Hymn for an Average Man, jedné z nejtajemnějších skladeb alba. Repetetivní údery kláves, prolínající se s různými efekty v pozadí a vemlouvavým Fisherovým vokálem jako by nás vtahovaly do starého woodoo obřadu. A podobně i další skřípavá instrumentálka Bury Me Standing plynule přechází do poslední skladby The Cycle/The Spiral…, která je se svým rychlým, téměř ragtimeovým tempem celkem výstižným, i když ne zcela pozitivním završením celého alba.

Hodně mě mrzí, že jsem zmiňovanou čtveřici nezažila naživo. O jejich existenci jsem se dozvěděla až dva dny poté, co odehráli svůj zatím poslední kocert v pražském Lucerna Music baru. Jejich živá vystoupení prý rozhodně stojí za to a to nejen kvůli originálnímu, poněkud destruktivnímu přístupu v používání hudebních nástrojů. Rozhodně bych ráda někdy na vlastní uši zažila to skloubení chladné industriální elektroniky, všemožných akustických doprovodných udělátek a emotivního soulově-gospelového zpěvu. Budu se trochu opakovat, když napíšu, že to není prvoplánově schůdná kombinace, ale možná právě to, že tito muzikanti dělají hudbu tak, jak to cítí a nekalkulují se snahou prachsprostě se zalíbit publiku, je pro mne výraznou přidanou hodnotou jejich tvorby.

» ostatní recenze alba Algiers - The Underside of Power
» popis a diskografie skupiny Algiers

Johnson, Eric - (& Alien Love Child) - Live and Beyond

Johnson, Eric / (& Alien Love Child) - Live and Beyond (2000)

stargazer | 4 stars | 28.06.2020

Především tohle album není pod hlavičkou Eric Johnson, i když se tak tváří. Jedná se krátkodobý projekt jménem Alien Love Child, který existuje pouze v koncertním provedení. Eric Johnson / člen uskupení ALCh / zde zajištˇuje jakousi obchodní značku a jméno, propagující tento projekt. Proto ten divný název Eric Johnson - Alien Love Child - Live And Beyond.

Album je zachyceno živě v lednu roku 2000 v americkém Texasu.
Zenland je otvírák jako prase. Rozjíždí se pomalu a klidně, pak přechází v opravdovou kytarovou divočinu, Eric zde kombinuje zvuky kytar, zní to jako kdyby vedle něj hráli další dva borci.
Druhý track, Last House On The Block je zpívaný blues song v texas stylu, ale uprostřed tohoto tracku Eric opouští zavedené blues stupnice a vydává se se svojí kytarou na úžasný jazzový výlet. Potom opět návrat do zavedené šablony Last House... Album se dál nese v duchu jižanského bluesového pojetí hry a těší na srdci i na poslechu.
V pátém songu se představí host koncertu, zpěvák Maldorf Milligan. Jeho hlas mi připomíná Joe Cockera, ale jen velmi vzdáleně. Tenhe doják na pátém postu desky se jmenuje Once A Part Of Me, je to top song na albu.
Skladba č.7 je taky zajímavá. Začíná blues tributem John Lee Hookerovi a končí fantastickou kytarovou exhibicí.
Jdeme do finále!
Koncert uzavírá rokenrol jménem Shape I'm In zpívaný Ericem Johnsonem. Zapoměl jsem dodat, že tohle album je v trio obsazení: basa, bicí a kytara.

Hendrix ... Nirvana ... Cream ....Johnson and many many more.

Na závěr alba nám Eric uvařil studiovku jako z partesu. World Of Trouble.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - (& Alien Love Child) - Live and Beyond
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

Dead Can Dance - Within The Realm Of A Dying Sun

Dead Can Dance / Within The Realm Of A Dying Sun (1987)

EasyRocker | 5 stars | 27.06.2020

Rok 2000, 5Oskarový trhák Gladiátor. Ač se historií jen zlehka inspiroval - poutavá, energická show (nejen) Russella Crowea mě omámily, a zůstal jsem věren. Dojem by dokonalý, ano tušíte, bez hypnotické hudební fresky z pera čaroděje Hanse Zimmera a - Lisy Gerrard. To vše má ale kořeny dávno v 80tkách, a u Protinožců.

Bezvýchodná rytmické volání po cestě ke Světlu, Anywhere Out of the World. Tradičně v DCD-slohu mistrně provázaný vokální duet. "A snad je lepší se se z života stáhnout, odejít se vším tím utrpením a bídným, nízkým lhaním". Mrazivé geniáln je makabrózní, a přec dokonalá Windfall. Ve In the Wake of Adversity se hlasově zablyští mr. Perry. Klapky a tympány Petera Ulricha tvoří unikátní nadstavbu. Pastorálně minimalistická legenda o Xavierovi je top číslem z dílen Tanců mrtvých - asi nejen pro mě. Tužba najít vodu a světlo pro lidi, vězící v hříchu, hlavní hrdina upoután ke skále jako Prométheus... Vokální Dawn of the Iconoclast - z dálav se sune mrazivý Lisin recitativ a erupce rytmu. A Proximo, Maximus i proradný Commodus jako v deja-vu odhazují své meče a štíty... Přírodně tepající Cantara je čistým, neposkvrněným hrdelním výlevem - od samotného Boha. Co dodat k poslední zpívané, nesmrtelné nakažlivé Summoning of the Muse? Kdyby na Dead Can Dance existovala nějaká obchodní značka, ty hrdelní kreace jen zabalit a zapečetit... Nejrozsáhlejší, antikou ověnčená Persephone (the Gathering of Flowers). Tady deprese a stín bohyně Podsvětí dosahují až očistného bodu. Po všech stěnách, sloupech i oltářích chrámů kanou jezera slz. Je nad lidské chápání, kolik se dá vejít na pouhých 39 minut.


Tohle album a dvě následující má u mě u DCD elitní postavení. Aranžérsky geniální, spirituální vyznání, kantáty, nápěvy, chóry s tématy dávnověkých legend (Xavier). Ani zúčastnění netuší, jak masívně musela tvorba DCD zasáhnout celé okované kohorty. Ač je tu jen duo lyricky pojatých kusů, absolutorium - 5/5.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Within The Realm Of A Dying Sun
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance

Black Star Riders - The Killer Instinct

Black Star Riders / The Killer Instinct (2015)

jirka 7200 | 3 stars | 27.06.2020

Při poslechu druhé desky Black Star Riders, která vyšla v roce 2015 pod názvem The Killer Instinct si všimnete několika drobných změn. Tou nejzanedbatelnější je změna na postu baskytaristy, které uvolnil Nick Mendosa muzikantovi z Ratt, Robbie Cranemu. Tou významnější je jméno nového producenta, kterou obsadil Nick Raskulinecz, velkej fanda Rush (taky s nimi dvě desky natočil) a chlápek co pracoval na deskách s Alice in Chains, Foo Fighters či Ghost. Jeho moderněji pojatý a ostřeji formulovaný zvuk Jezdce černé hvězdy vytáhnul ze škatule retro souboru, který čerpá jen z odkazu Thin Lizzy. I Warwick zmírnil snahu o přesnou nápodobu Lynottova projevu. Deset nových písní je sice postaveno na podobném modelu, ale už je znát určitý příklon k současným, americky znějícím hard rockovým spolkům. To pro někoho může být kladem, pro mě je to mínus.

Sex, Guns & Gasoline zbyl dle slov kytaristy Gorhama z nahrávání debutu, ale já mám celkově pocit, že těch písní bylo vyřazeno více. Nejméně u poloviny alba mám dojem přelouhovaného čaje, který nabízí jen slabší odvar All Hell Breaks Loose. Nechci tím říci, že jsou ty songy vyloženě slabé, ale již nemají tu sílu.

Zaujala mě až čtvrtá Soldiertown s keltskými motivy a vyřvávaným refrénem, je to taková sestra Kingdom of the Lost z prvního alba. Na ní hned navazuje uvolněná a pohodově znějící rocková pecka Charlie I Gotta Go. Jízda pokračuje – poloakustická a nádherně vygradovaná Blindsided nemá chybu. Jasná parafráze Boys Are Back In Town nelze přeslechnout v titulní The Killer Instinct.

V DeLuxe verzi na druhém CD najdeme pět věcí v akustickém provedení a nezveřejněnou Reckoning Day, která se jinam nevešla. Akustických desek mám doma nepočítáně a mám toto provedení rád, tyto verze však nepřinášejí nic zajímavého, žádnou změnu v aranžích či tempu – naprosto zbytečné.

Shrnuto : Black Star Riders se dostali do nelehké situace. Mají být stále revivalem Thin Lizzy, který občas zahraje své songy, nebo se oprostit od zatím dominantního vzoru a jít si svou vlastní cestou? Na to snad odpoví další deska.

» ostatní recenze alba Black Star Riders - The Killer Instinct
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders

Davis, Miles - Agharta

Davis, Miles / Agharta (1975)

adam | 5 stars | 26.06.2020

Tento album je neskutocna sleha. Trvalo mi vela rokov, potreboval som dospiet, narazit, spadnut, vstat, ale napokon som ho obsiahol. Osobne oto povazujem za vrchol ktory Miles nemohol prekonat. Taka improvizacia, ktora vsak drzi pokope a strhne cloveka do meditacie napriek tomu ze je tvrda jak len moze byt kombinacia jazzu, funku, soulu, hardrocku ambientu a experimentalnej tradicie, tu este nebola. Napriek tomu ze to je velmi dlha retaz tonov co si treba vypocut, clovek cez to preplava a cas odplava. Pete Cosey na gitare je jeden nedoceneny genius. To copredvadza je o level vyssie ako ktokolvek v tej dobe. Napriek tomu pred a ani po Milesovi nic nenahral. Proste hral koncerty a zdokonaloval gitarove majstrovstvo. Handerson sa potom preslavil ako soulovy a funkovy az popovy spevak. Tu predvadza na basgitare ekvilibristiku co je naslapana a drzi kapelu pokope. Bicie a perkusie donuju tento album zvukmi z dzungle a do toho idu dychy a elektronika. WOW.

» ostatní recenze alba Davis, Miles - Agharta
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles

Black Star Riders - All Hell Breaks Loose

Black Star Riders / All Hell Breaks Loose (2013)

jirka 7200 | 4 stars | 26.06.2020

Skupiny, v jejímž středu se zrodila charismatická persona to po jejím odchodu neměly jednoduché. Své o tom ví Queen, Iron Maiden či Judas Priest, které po odchodu frontmana marně hledaly rovnocennou náhradu. V případě Thin Lizzy byla situace ještě komplikovanější. Zesnulý Phil Lynott nebyl jen zakládajícím členem, zpěvákem a baskytaristou, ale rovněž skladatelem většiny skladeb na dvanácti vydaných albech a to nemluvím o jeho nezaměnitelné vizáži a osobnosti.

Po jeho smrti skupina Thin Lizzy fungovala s občasnými pauzami a v různém složení přehrávala hity z Lynottova období, žádné nové skladby nikdy nebyly napsány. Zpěvu se ujal kytarista John Sykes a v takovém stavu to jelo až do roku 2009.

Po Sykesově odchodu prošla kapela novou inkarnací. Ústřední postavou a poslední mohykánem Tenké Lízy z Lynottova období se stal Scott Gorham, kytarista co vytvořil rozpoznatelný kytarový dvojzápřah a význačný spoluautor skladeb. Důležitou a invenční personou byl i kytarista Damon Johnson, člověk s velkým žánrovým rozptylem, který neměl problém zahrát country, střihnout si jižanský rock, nebo hrábnout ostřeji do strun u Alice Coopera. Dalším protřelým hráčem na poli hard rocku, který se zapojil, nebyl nikdo jiný, než basák Marco Mendosa, známý z předešlého hraní v TL, nebo svou svou kooperací s Whitesnake, Johnem Sykesem či Teden Nugentem. Nesmím zapomenout na neméně známého a hudebně kreativního šoumena Jimmyho DeGrassa, jehož hru bylo do té doby možno poslechnout u Megadeth, Dokken či u Lity Ford. Jediným neameričanem se překvapivě stal irský rodák Ricky Warwick, šéf druhdy populárních Almighty a bývalý manžel půvabné moderátorky z MTV, jež uváděla pořad Headbangers Ball. Ten vyplnil prázdnou pozici zpěváka.

Tato sestava si hudebně porozuměla a na turné začal vznikat nový repertoár. Skládání se ujal Johnson a Warwick, u poloviny skladeb asistoval veterán Gorham. Po ukončení cestování padl návrh studiově zaznamenat vzniklý materiál. Scott Gorham po natáčení uvedl, že se z pietních důvodů a zachování Philova odkazu kapela přejmenovala na Black Star Riders. Ono to ani jinak nešlo, autorská práva na původní repertoár TL vlastnila manželka Phila – Caroline a tímto krokem se předešlo případným právním sporům.

Na rozdíl od jiných uskupení, v tomto případě jsem tušil, co se na desce objeví. Repertoár vznikal původně pod hlavičkou Thin Lizzy a jednalo se o novou nahrávku kapely po 27 letech. Muzikanti si tedy jistě nechtěli uříznout ostudu či znechutit fandy nějakým, naprosto odlišným stylem. Za ta léta hraní se jim konec konců musela usadit každá notička pod kůži, některá možná pozměnila i DNA.

Čekal jsem retro, ale že to bude až takové retro, to mne nenapadlo. Sedmdesátkovej melodickej hard rock, tak jak to Lynott hrnul ve svém nejlepším období. Warwick se za léta působení v Thin Lizzy dokonale naučil Philovu artikulaci a zpěv, dokonce i s jeho typickými nádechem a frázováním. Gorham s Johnsonem se pěkně doplnili, jejich nástroje jsou v nahrávce krásně odděleny, takže si lze vychutnat každý úder do strun. Zvukově to prostě není slité, jak většina dnešní hard and heavy produkce.

Zásluhu na tom měl hvězdný producent Kevin Shirley, který navlékl Black Star Riders jednotící hutnější rockový kabát, ovšem v dobovém duchu, aby podtrhl určitou paralelu se starými deskami TL. Legenda masteringu, Bob Ludwig podtrhla vyrovnaný zvuk. Pro větší autencititu kapela nahrála písně živě ve studiu s minimem dodatečných zásahů do nahrávek.

V aluminiovým obalu z trupu letadla s vyznačenými 21 nálety jsem našel gramofonovou desku, která obsahuje 11 písní se sympatickou stopáží 46 minut. Po několika posleších pomalu vylezly na povrch silné kousky – odpichová a pozitivní Bound to Glory, irská odrhovačka s originál partem na dudy hostujícího Patricka D'Arcyho v Kingdom of the Lost s pomalu až zpěvně punkovou náladou nebo Hey Judas s pěkně namixovanou akustickou kytarou. To jsou takové krásky, které padly hned do ucha. Při delším poslechu svou krásu obnažily i mnohé další songy, které ani trochu nezaostávají. Třeba netypicky pomalá a temná Blues Ain't So Bad nebo funky Hoodoo Voodoo.

Závěrem : kacířsky zde prohlašuji, že je docela škoda, že tato deska nevyšla pod hlavičkou Thin Lizzy.
Tvrdím, že by ostudu předešlým albům neudělala, ba mnohé by nechala za sebou. Jako pocta Philovi Lynottovi a vzpomínka na skvělou kapelu je to fajn. Buhužel, asi mělo zůstat u jednoho alba, protože tak vysoko nastavenou laťku až Black Star Riders žádným následujícím albem nepřekonali…


» ostatní recenze alba Black Star Riders - All Hell Breaks Loose
» popis a diskografie skupiny Black Star Riders

Novalis - Sommerabend

Novalis / Sommerabend (1976)

legolas | 4 stars | 24.06.2020

Němčinu jako vyjadřovací jazyk v hudbě zrovna nevyhledávám. Tady ale udělám rád vyjímku, protože ve spojitosti s dokonale hojivou náplastí značky Pink Floyd, působí repertoár Novalis úžasně. Většinou se nese v instrumentální poloze. Prim hrají keyboardy a klasická kytara. Nějakých prudce elektrických výpadů je tady jen málo. Vše zní pokojně a konejšivě. Romantika slouží jako základní model. Do něho čtveřice Němců přilévá medové plásty tvořené nekonečnou kytarovou linkou. Ovšem velice efektivně a s nesmírným nadhledem. Klávesy dělají podkres. Občas citelnější, občas jen k dotvoření děje a nálady. Kdyby zpěvák Detlef Job použil angličtinu jako většina jeho kolegů, mohl být výsledek možná ještě lepší. Dokonce lepší než u krajanů Eloy. S nimi má hudba Novalis hodně společného. Na albu Sommerabend jsou všeho všudy jen tři skladby. Stopáž držící se na třiceti minutách uteče jako voda a tak není důvod, ponořit se do Novalis ještě jednou.

» ostatní recenze alba Novalis - Sommerabend
» popis a diskografie skupiny Novalis

King Diamond - The Spider's Lullabye

King Diamond / The Spider's Lullabye (1995)

martin.b | 4 stars | 22.06.2020

Tohoto dánského černokněžníka jsem nikdy nebral úplně vážně a moje první setkání s jeho tvorbou před mnoha lety v podobě alb Abigail a Them mě nechalo poněkud chladným. V té době jsem sledoval trošku jiné hudební směry a pro Kinga Diamonda už nezbývalo místo.
S následujícími alby Conspiracy a The Eye to bylo skoro stejné. Dobré, ale nikoli tak zásadní, abych si alba pořídil do sbírky a poslouchal častěji.
Tím pádem bylo vymalováno. Tedy až do roku 1995, kdy jsem poprvé slyšel comebackovou nahrávku The Spider's Lullabye. Toto album mě bez varování zasáhlo a tento zásah si sebou nesu dodnes.

Úvodní skladba From The Other Side nakopává takovým způsobem, že mě melodie refrénu vyskočí ihned, jakmile si na toto album vzpomenu. Cítím tam obrovské možství energie a radosti z hudby. Také jsem si poprvé uvědomil, jaký je Andy LaRoque vlastně nedocenený kytarista i když kdo sleduje jeho kariéru tak už dávno věděl, s kým má tu čest. Připomenu jen jeho učinkování ve skupině Death na albu Individual Though Patterns v roce 93.

Výjmečné toto album bylo už jen tím, že poprvé a jestli se nepletu tak zatím naposledy, nesleduje monotematický příběh od začátku až do konce. Do šesté skladby se vlastně jedná o "normální" písničkové album. Což byla do té doby u Kinga neznámá situace a možná i právě proto nebylo v době vydání album bráno tak úplně vážně, ale jen jako očekávání věcí příštích.
Od sedmičky The Spider's Lullabye začíná to podstatné a podle mě i to nejlepší, co deska nabízí. Příběh bezelstného venkovana Harryho, který má velký problém.
Bojí se pavouků. Rozhodne se vyhledat doktora Eastmanna a už to jede...až k ne moc slavnému konci. Tedy pro Harryho. Celý příběh se tentokrát smrsknul "jen" do čtyř skladeb a vcelku jednoduchého, přímočarého ale zároveň dostatečně strašidelného příběhu.
Hudebně ale kapela na tomto albu nabízí plnou hrst laskomin a já neodolám, když mám chuť a náladu.

I když jsem si všechna následující alba Kinga Diamonda vždy pečlivě vyslechl a mnohdy i vysoko ocenil, The Graveyard a třeba i Voodoo jsou podle mě velmi kvalitní alba, tak nejsilnější stopu ve mě zanechalo právě toto trápení Harryho s pavouky. Označil bych se tedy v případě Kinga Diamonda za velkého příznivce jednoho alba.

» ostatní recenze alba King Diamond - The Spider's Lullabye
» popis a diskografie skupiny King Diamond

Di Meola, Al - Across The Universe

Di Meola, Al / Across The Universe (2020)

stargazer | 3 stars | 21.06.2020

Jestli pocta The Beatles ve fussion music a ke všemu od mistra Di Meolu, tak asi takhe se mi to líbí. Tahle deska je nabitá energií. Je skvěle proaranžovaná, jak symfonickým kombem, přes el. a akustic. kytary, spousty perkusí, akordeonu, lidského hlasu a jiných sound vychytávek. A najednou si to přifrčí skladba Yesterday jen v podání dvou akustických kytar a nic víc. Prostě oddech v pravou chvíli.
Pak se album opět pomalu rozjíždí do aranžersky propracovaných momentů.
Závěr alba sklidní song Here, There, And Erverythere, hraný na nylon strunou kytaru a úplně nakonec si zaspívá dětský hlásek z Di Meolova rodinného klanu ve skladbě Octopus's Garden.

V porovnání s Alovou první poctou kapele The Beatles / deska All Your Life /, musím konstatovat to, že album Across The Universe je mnohem barvitější, přístupnější a podmanivější. A to díky bohaté produkci, které album All Your Life chybí.
Ale tohle je pouze můj názor, nic víc.

Album hodnotím třemi a půl hvězdami.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Across The Universe
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Marillion - Anoraknophobia

Marillion / Anoraknophobia (2001)

EasyRocker | 4 stars | 15.06.2020

Jedna z pětice z hogarthovské éry Marillion, které nedávno rozhojnily mou CD sbírku. Pětice v čele s kormidelníkem Stevem Rotherym vykročila odvážně, ve snaze svou léty zajetou škatulku rozvinout a obohatit. A u prahu Milénia nemohli opomenout ani modernu.

Po spurtující, do posledního detailu vypulírované hitovce Between You And Me přichází s Quartz prvá mistrovská ochutnávka. Mosley s Trewavasem staví na funkových figurách, na které nanáší Rothery sólové i atmosférické libůstky. A je tu Hogarth - jemný i štěrkově šmirglující. Pro co jeho hrdlo vykvetlo, v extatickém stylu obnaží Map Of The World. V pěti minutách je vše - hitovost i artová velebnost. Mosley odbíjí střední tempo a na jedné z nejlahodnějších Rotheryho melodií plyne When I Meet God. Devatero minut rozkoše. The Fruit Of The Wild Rose ten funkový vstup mi nějak nevoní, refrén a mezihry ale ovládají Rothery s Hogarthem stylově dokonale. Lehké rozpaky cítím i u Separated Out - lehce nedotažený rádiový počátek, se přelije v emocionálně našponovaný závěr. Celou genialitu si ale pánové This Is The 21st Century. Rothery i Mark Kelly tu ze své minulosti dali k dobru jen to nej. Mrazící koberce, můstky, mašinky, samply... Kdo že schází? Hogarth, Hogarth... těch jedenáct minut je jeho, není pochyb. Lehce funky je i závěr If My Heart Were A Ball It Would Roll Uphill. Celá pětice se nedala zahanbit a ač to rozjela to na plné koule, zvítězila křehkost a melodičnost.

Těžká volba s bodíky. Protože mě o chlup víc coby střely Amorovy zasáhly Afraid of Sunlight a hlavně Marbles (a This Strange... stále naposlouchávám). Skvělá hudba, ale stylové přemety u mě působí zbrkle. Některé části jako by nebyly napojeny v organický celek. Alba zmíněná drží u mě zkrátka víc pohromadě. Ale to je věc gusta. 4/5.

» ostatní recenze alba Marillion - Anoraknophobia
» popis a diskografie skupiny Marillion

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Return To Forever / No Mystery

legolas
Jedinou její vadou je, že stojí ve stínu těch známějších. Jinak je to znovu bezvadná...

Dead Can Dance / Spleen And Ideal

jirka 7200
to Tomáš Rojt : jsem rád, že se tu najdou příznivci DCD, co uznávají i jejich současná...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13335 recenzí
2220 skupin
184458 příspěvků ve fóru
2728 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000