Diagonal Siddhartha Nemrud Gevende Califfi, I Guns N’ Roses Kazachstán Chariot Bloodrock Čok, Vilém

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

P.P.S. Inštruktážne video od gunslingera:
Ako pridávať profily na Progboard (youtube)

... » celý článek

(21 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Motörhead - Overkill

Motörhead / Overkill (1979)

EasyRocker | 5 stars | 15.09.2014

Motörhead, dnes již vpravdě legendární kapela tvrdě rockového světa, má dnes v mé sbírce své neoddiskutovatelné místo. Jejich hudbu jsem poznal relativně brzy v pubertě, ale než jsem se dostal k soustavnému nákupu jejich diskografie, přece jen to nějaký ten rok trvalo. Z desítky alb, které mám ve sbírce, jsou úplně nejvýše právě Overkill, Ace of Spades a většinou fanoušků zatracovaný Rock´n´Roll (1987).

Už úvodní smršť si ve všech ohledech bere to nejlepší z hardrocku, klasického rock´n´rollu a punku a jeho zničující energetický potenciál nijak nevyčpěl ani po více než třiceti letech. Parádní hutný basové Lemmyho přejezdy, dnes vzorová už divoká sóla Eddieho "Fast" Clarka a několikrát natahovaný závěr jsou už klasikou. Šrapnel je odjištěn hned na začátku a ke konci to nebude lepší. Stay Clean je další jednoznačným melodickým riffem vedenou skladbou a nemůžeme přeslechnout ještě lehkou psychedelickou patinu, kterou si Lemmy přinesl ještě z dob Hawkwind a která podle mě alba motorové hlavy závěru 70. let pozitivně poznamenala. Parádní, jednoduchá záležitost, i když přece jen rychlostně více uměřená než titulka. (I Won´t) Pay Your Price - tohle jde ovšem Lemmyho družině dokonale - lehce, elegantně vyvedený, kovovou polevou vylepšený vysokooktanový rock´n´roll, který by probudil i mrtvého. I´ll be Your Sister je dalším stručným zápalným rockovým poselstvím - jednoduchý melodický riff a přímočará rytmika. Capricorn se strukturou i vyzněním více vrací k psychedelickému hardrocku, připomenou jej i "tripově" znějící kytarová sóla, která přebírají vládu v závěru. Jedna z nejsilnějších skladeb na albu... No Class - tohle umí přesně jen Motörhead a nikdo jiný - zemitý heavy riff, který vlastně celou skladbu nese, a vyřvaný refrén má sílu tornáda a celá skladba mě odrovná spolehlivě při každém poslechu. Energie doslova prýští všude kolem a tehdy to skutečně musel být rock nového desetiletí, který předběhl dobu... Damage Case hodně slevuje z rychlosti, ale podle kytarového motivu poznáte MH okamžitě. Noha vám bezděčně začne podupávat do rytmu... opět dotek rock´n´rollu s lehkým psycho-závanem. Tear Ya Down je zběsilé, pokroucené rock´n´rollové boogie, které neslevuje z nasazení a nátlakové hry od začátku do konce... K psychedelii se plně vrací hymna Metropolis, spolu s úvodní skladbou pro mě jasný vrchol alba a jedna z nejsilnějších skladeb kapely vůbec. Dramatický, na poměry kapely neobvyklý rozjezd, nádherně psychedelií načichlá, kytarová hra včetně jedovatých sól a parádně Lemmym vyzpívaná sloka s refrénem a až potemnělá nálada. Pro mě zcela zásadní skladba. Limb from Limb je více než plnotučným zakončením tohoto rockového monolitu - poctivý hardrockový riff, impozantní zrychlení a pak rockové orgie až do finále...

Deset skladeb na ploše necelých 35 minut hovoří jasnou řečí. Ačkoli byla kapela označována všelijak, zejména jako heavy metalový průkopník, hudebně se podle mě trefila dokonale mezi nastupující kovovou zatěžkanost a punkovou primární energii. I Lemmyho chraplák jako by byl někde na půli cesty - je jedinečný. To všechno vytvořilo spolu s lehkými psychedelickými pozůstatky skutečně explozívní směs a propojilo punkové a metalové publikum do jednoho tábora. Kdykoli si tenhle klenot pustím, necítím ani závan nudy...

» ostatní recenze alba Motörhead - Overkill
» popis a diskografie skupiny Motörhead

Chase - Pure music

Chase / Pure music (1974)

hejkal | 3 stars | 15.09.2014

Pure music – názov veštiaci veľké veci. Alebo nie?

Čo je nového? Zmenil sa sound. Klávesové sterilno vyšľahalo okolité nástroje ako šibač na Veľkonočný pondelok. Aj preto sa skladba Weird song #1 norí do vĺn fusion, nechávajúc brassrockovú platformu napospas osudu. Problém s hráčskou podstatou spočíva v tom, že i keď muzikanti, napr. džezoví, vybočujú k populárnym trendom, napokon sa vracajú k tomu, čo je ich srdcu blízke. Aj preto ma neprekvapuje, že sa kapelník Chase napokon vracia k tomu, čo miluje. Run back to mama má nechutný funky nádych, refrén je vhodný do tančiarní. Ospalý džez „nachlemtaných“ trvaliek na pódiu zapľuvanej knajpy (alebo soundrack k nevkusnej romantickej scéne filmu z 80. rokov) nesie názov Twinkles a tomu ja veru neholdujem. Nasleduje meditatívna, ale nie ospalá skladba Bochawa. Občas sa jej darí priamočiaro rockovať, predsa len je však v popredí džezové vytrubovanie. Peckový je klávesový sólový vstup a záverečné inferno, ktoré usvedčuje Danteho z nedostatku fantázie. Love is on the way si v pokoji buduje pozíciu na nástup mohutného spevného partu, škoda, že je spev na albume dosť v úzadí. Džezíček na záver núka Close up tight. Funky priaznivci sa potešia. Nástroje doslova ronia krvavé slzy, ako sa na správne inštrumentálne besnenie patrí.

Nepochybne kvalitná inštrumentálna vložka zachádza na môj vkus až priveľmi na džezovo-funkové scestie a aj spevu mohlo byť na tomto, mierne cez polhodinku trvajúcom, albume viac. Aj preto ho vo svojich preferenciách radím do zástupov a nie na piedestál. Avšak verím, že pre fanúšikov fusion polôh môže byť tým pravým.

» ostatní recenze alba Chase - Pure music
» popis a diskografie skupiny Chase

Chase - Ennea

Chase / Ennea (1972)

hejkal | 4 stars | 15.09.2014

Chase po druhé.

Album Ennea otvára skladba Swanee river a od debutu je na nerozoznanie. Skladba za skladbou prináša očakávanú dávku Blood, Sweat & Tears, nič nevybočuje z nalinkovanej trasy a to je super. Toľko zaujímavej muziky pochovala túžba po chimérach, že ma kapely natoľko vyspelé, aby sa vyhli bludičkám v močiari nenaplnených ambícií, priťahujú ako mory svetlo. Vyzdvihnem aspoň hardrockovú metelicu Night, smrtiacu smršť Woman of the dark (niektoré názvy jednoducho nesklamú) a záverečnú experimentálnu partu gréckych bohov (rímski plagiátori sú uvádzaní v zátvorkách), ktorých je päť (Afrodita je na dve časti, chlipníci jedni!).

Aj druhý album kapely Chase je rovnako skvelý ako debut, kto má rád zadychčané prejavy, nešliapne vedľa.

» ostatní recenze alba Chase - Ennea
» popis a diskografie skupiny Chase

Chase - Chase

Chase / Chase (1971)

hejkal | 4 stars | 15.09.2014

Chase som dlho poznal len z encyklopédií, dvojcédečko s tromi albumami od BGO som v obchode čas od času poťažkal v rukách, ale ku kúpe došlo až nedávno. Keďže k dychovým nástrojom necítim lásku odmalička, skôr som si k nim našiel cestu cez opatrné uznanie, že v rockovej hudbe predsa len neznejú nepatrične (vďaka Dick Heckstall-Smithovi), vyvíjam v tomto smere takzvanú zvyškovú akvizičnú činnosť, a teda nakupujem, keď aktuálne nie je na pultoch nič srdcové. Napriek tomuto postupu som si mnohé dychové zoskupenia obľúbil až za hranice bežného zbožňovania. A debut Chase nie je výnimkou.

Milostný akt veľrýb namiesto intra? Zosobnený trúbkami? Prečo nie. Inštrumentálka Open up wide je však poctou velikánom brass rocku Blood, Sweat & Tears. Čo kapelu Chase odlišuje, je dychová sekcia tvorená trúbkami. Tie sú ostré ako nenávistní anonymní diskutéri, ktorí s chuťou trepocú dve na tri o veciach, ktorým ani za mak nerozumejú. Livin’ in heat na známu štruktúru naskrutkovala spev. Aj ten je v zmysle zaužívaných klišé adekvátne basový, chrapľavý a mohutný sťa prekŕmený šéfkuchár z dôb, kedy sa z týchto ľudí ešte nestávali nastajlované televízne celebrity. Hold, Clayton-Thomas asi ani netušil, že sa stane etalónom. Hello groceries nepoľavuje v predvádzaní nabudenej muziky, nuž si na prvú pokojnejšiu skladbu musíme počkať až do príchodu Handbags and gladrags. Skočná hitovica Get it on má miestami priam hardrockový kabát, inokedy zasa skĺzava k džezovým kabaretom, tak sa to v tých časoch v podobnej muzike zvyklo. Boys and girls together si viem predstaviť v rádiách hrajúcich kvalitnú muziku, má priamy ťah a vytvára náladu kombinujúcu vážnu tvár sudcu a nostalgickú momentku spomínajúceho hrdinu, ktorý nezabránil bezpráviu. Záver albumu obstaráva päťdielna záležitosť Invitation to a river. Tá sa miestami približuje k džezovým vodám viac ako Titanic k ľadovcom, našťastie sa v tom neutápa, ale balansuje s istotou povrazolezca bez sklonov k alkoholizmu. Milujem pasáž, ktorú tajuplne obhospodaruje basa a následne sa psychedelicky rozjačia trúbky. Ono, takýchto sólo vstupov majú nástroje niekoľko. Hudobníci sa radi predvádzajú, dokonca aj tí, ktorých muziku definujú predaje, akurát to musia tajiť. V prípade Chase našťastie nebolo treba robiť podobné kompromisy. A má to ešte jednu výhodu, rýchlo sa upchá jedna strana platne a album je nahraný „cobydup“.

Dýchavičný rock snažiaci sa schúliť džezu pod sukne ma, keď mám na podobné rodinné drámy náladu, baví. Chase navyše disponujú jednou z najjedovatejších dychových sekcií, aké som kedy počul, klobúk dolu. Priaznivci brassrocku si prídu na svoje.

» ostatní recenze alba Chase - Chase
» popis a diskografie skupiny Chase

Diagonal - Diagonal

Diagonal / Diagonal (2008)

Mayak | 4 stars | 14.09.2014

Canterbury (canterburská scéna) je jednou z významných odnoží artrockovej hudby 70. rokov, ktorá je pomenovaná podľa britského regiónu, kde kapely s týmto zameraním vznikli. Jej hlavní predstavitelia sú známi v celej svojej škále: Od pôvodne ťažkých, jazzovo orientovaných Soft Machine cez psychedelických Gong, klasikov subžánru Hetfield & North, National Health a Khan, až po melodicky najstraviteľnejších Caravan.

Canterbury má (resp. malo) svojich zastáncov aj v iných krajinách sveta: taliansky Picchio Dal Pozzo, japonský Six North, belgický Pazop, švajčiarsky (jednoalbový, ale kultový) Island, americké kapely However a Volaré sú toho celkom jasným dôkazom. Aj progrockoví hrdinovia dnešnej doby, britsko-švédsky súbor Tangent vychádza vo svojej produkcii z canterbury, ako jedného z elementárnych zdrojov svojej hudobnej inšpirácie. Všeobecne je však príliv nových kapiel vychádzajúcich z canterburskej scény veľmi zriedkavý. Jednou z tých ktoré sa objavili nedávno, ako blesk z čistého neba (a stejne je zložená z muzikantov už "v najlepších rokoch") s hodne silným albumom sú Diagonal z Brightonu. Je to sedemčlenná kapela, ktorej hudba so svojim, archaickým, analógovo pôsobiacim zvukom vracia staromilcov do ranných 70. rokov. Aj minutáž albumu je konzervatívna - vinylová (album vlastne súbežne na vinyle aj vychádza). Za výrazné individuality súboru považujem sólového speváka a klávesáka Alexa Crispina a hráča na altsaxofón, klarinet a flautu Nicholasa Whittakera, ktorí mierou vrchovatou prispievajú ku tej správnej atmosfére albumu, dávajúcemu realistický pocit, že vyšiel takmer o 40 rokov skôr ako je realita...

Semi Permeable Men-Brain - (10:54) je typický canterburský náter - dynamicky sa ženúca skladba s naliehavým spevom Alexa Crispina, pri plnom zvuku nástrojovej inštrumentácie s výbornou gradáciou.

Child Of The Thunder-Cloud - (8:49) sa rozbieha od pomalého tandemu piano - altsaxofón do silne melancholickej pasáže a cez bubenícku vsuvku do jazzového finále s vokálom, skresleným vocoderom.

Deathwatch (7:18) - chvejivo plačlivý hlas à la Richard Sinclair (Caravan) v opare krásne smutnej atmosféry prechádza do prostrednej, a capella spievanej časti a končí motívom skreslenej gitary za postupného sa pridávania dychových nástrojov a syntetizátorov. Harmonická výstavba skladby je skutočne parádna.

Cannon Misfire (5:32) - je inštrumentálny jazzrock/fusion à la Soft Machine v ich naslepšom období, výrazná rytmika (dominujú basgitara a bicie), saxofón a skreslený zvuk silne podladenej gitary. Tiež skvelý kúsok.

Pact (14:00) - archaické Hammondky, podladená gitara, základný bluesový motív, Alex Crispin spieva, akoby chcel vypustiť dušu na dlaň, aranžérsky typický zvuk opusov canterburskej scény, skutočne ako spred 35 - 40 rokov. Krásna mellotronová pasáž uprostred vás prenesie do mystických krajín zo štetcov a obrazov Rogera Deana a finále dvoch gitár na organovom podklade, dôstojné termínu "canterbury" vás pomaly vynáša späť do dennej reality z exkurzie po ranných 70. rokoch...

Verím, páni z Brightonu, že toto nie je vaše prvé a súčasne aj posledné slovo, bola by to skutočne nesmierna škoda... Hodnotenie: 4,5

8. 3. 2009

» ostatní recenze alba Diagonal - Diagonal
» popis a diskografie skupiny Diagonal

Procol Harum - All this and more... A 4-disc compendium

Procol Harum / All this and more... A 4-disc compendium (2009)

hejkal | 4 stars | 14.09.2014

Procol Harum patrí medzi ti zaujímavejšie skupiny, ktoré v 60. rokoch zrodila košatá britská scéna. Tri cédečka a jedno DVD zdužené pod názvom All this and more... a 4-disc compendium ponúkajú príjemnú dekoráciu poličky (tvrdý rozkladací obal, knižka na dlhé nudné večery k tomu) a ešte aj množstvo podmanivej melodickej muziky na počúvanie i pozeranie. To celé bez obligátnych prvoplánových komerčných „syxtýs-štandardov“.

Žiadna reprezentatívna kompilácia zo 60. rokov nemôže opomenúť skladbu skladieb, úžasne posmutnenú klávesovú baladu A whiter shade of pale, nuž tento singel otvára aj prvý disk boxu. Kto vie, ten nemusí hľadať pozornosť bulváru na extrémnych koncoch hudobného spektra, aby zaujal inak ako muzikou. Lime street blues je prekvapivo skočný bluesový kúsok. Ďalšia vážna skladba, hnaná tentoraz klavírom, je Homburg. Singlové veci uzatvára In the wee small hours of sixpence. Je to o chlp svižnejšia záležitosť, cítiť z nej 60. roky, ale v tvare, ktorý mi je blízky. Debutový album Procol Harum zastupujú tri skladby, všetky príjemne chmúrne, posadené a špinené bluesovou gitarou Robina Trowera. Cerdes (outside the gates of), Salad days (are here again) a Repent Walpurgis predstavujú to najlepšie zo 60. rokov. Toto je rocková muzika bez náznaku dobového davového šialenstva a to mi imponuje. Album Shine of brightly jednoducho musí reprezentovať titulná skladba. Má v sebe klasickú anglickú atmosféru, ide takmer o rádiovku, ale opäť je v nej niečo, čo ju vyčleňuje z davu. Sedemnásť minút vtelených do piatich častí ponúka jedna z prvých artrockových megaskladieb In held 'twas in I. Koláž dobovej pop-psychedélie, orientálnych prvkov, vaudeville, blues i rocku si právom zaslúži pozornosť progresívne orientovaných fanúšikov. Niekoľko násilných pasáží má očakávaný účinok, poslucháč sa strhne. Ale hlavný klad skupiny tkvie v úžasných melancholických kolážach, smútok i clivota nikdy nezneli tak romanticky. A salty dog je klasika, album je zastúpený trojicou skladieb (vrátane titulnej), ktoré sú zväčša pokojné. Béčko singlu Lone gone geek znenazdajky vrhne kapelu v ústrety hard rocku. Hutná gitarová smršť nemá chybu. A sme v roku 1970, trojica rockových kúskov z albumu Home začína ukazovať, že Trower postupne utláča klávesy a o chvíľu z neho bude sólista. Na druhú stranu, gitarový hard rock kapele svedčí, vypočujte si podmanivú pecku About to die.

Druhý disk začína skladbou z albumu Home zvanou Your own choice. Ide o pokojnejšiu náladovku s harmonikou. Broken barricades je zároveň skladba i album, ako jediná reprezentuje posledný Trowerov zárez s Procol Harum. Je to vcelku pokojná „keltská“ balada, gitara je v pozadí. Vôbec sa upokojenie premietlo do albumov Grand hotel, Exotic birds and fruit a Procol’s night, ktoré si uzurpujú hneď desať skladieb (tri, tri a štyri). Počúvajú sa príjemne, stále v nich ihrá iskierka mágie, ktorú má kapela prirodzene v krvi. Občas prebleskne náznak temnoty (The thin end of the wedge, Pandora’s box), ale prím hrá nenáhlivá majestátna poloha, s ktorou by kapela síce nevyhrala prvé miesto v Kámasútre, avšak majstra robí špecializácia, nie všehochuť. Kapela to občas poriadne rozpumpuje (Fool’s gold), prípadne si strihne čosi ako blues (Taking the time), dokonca riadnu hardrockovicu (The unquiet zone), aby sa poslucháč nezačal nudiť. Skok v čase nás dovedie na počiatok 90. rokov, veci z albumov The prodigal strangers (1991) sú tu tri, z toho dve z koncertu z Utrechtu. The well’s on fire (2003) núka dve skladby z poslednej štúdiovky. Z nálady cédečka nevybočujú. Na záver je tu klasika. Blue Danube vracia kapelu do polovice 70. rokov a poteší najmä takzvané „classical“ v nás.

O tom, že kapela nestratila nič na svojom prejave ani na pódiách, nás presvedčí tretí disk obsahujúci štrnásť skladieb z rokov 1969, 1970, 1971, 1973, 1974, 1975, 1993 a 2007. Dostávame tak dokonalý prehľad o tom, ako sa rôzne zostavy prezentovali fanúšikom bez skresľujúcej štúdiovej omáčky. Niektoré skladby doteraz oficiálne nevyšli, celkovo ide o materiál, ktorý dopĺňa predchádzajúce disky a presvedčí aj neveriacich Tomášov, že rocková melodika nemá s vyprahnutým popom nič spoločné. Stačí si pustiť hoci mrazivú bluesovú baladu Crucifiction lane a kto má uši, počuje. A to ani nevravím, že poriadny bluesrock znie najlepšie naživo. Rambling on by mohla rozprávať... Asi nikoho neprekvapí, že obe zmienené skladby sú z roku 1969 a gitaru týra Trower. Orchester svojho času patril k povinnej výbave každej kapely, ktorá chcela dokazovať svoju serióznosť, nuž ani Procol Harum nezaostávala a dôkaz si vypočujete hoci v TV Ceasar/Rule Britannia. A viete, čo žeriem najviac? Whiskey train, svižný gitarový bluesrock, ktorý pre mňa osobne bude vždy srdcovkou (bubenícke sólo je samozrejmosťou).

DVD núka pohľad na niekoľko koncertov, z dánskej televízie v roku 1974, z Kodani z roku 2001, z Union Chapel z roku 2003, z Isle of Wight z roku 2006 a v neposlednej rade z toho istého roku aj so symfonickým orchestrom z Ledreborgu. A práve toto vystúpenie je vrcholom DVD. Už dávno sa mi nestalo, že ma chytilo nejaké hudobné video, ale malebné zámocké lúky s dokonalou hudbou by som veru rád absolvoval. Zamiloval som sa do vskutku premakaných orchestrálnych aranžmánov, speváckych zborov, dokonca kovadliny... A v čele stojí dirigent, ktorý si to užíva azda najviac, postupne z neho vznikne Joe Cocker metajúci sa čoby vizuálny dablér ľubovoľného sólistu. Toto jednoducho treba vidieť! Inak, dve skladby na DVD sú z albumu Something magic (titulná kompozícia s orchestrom je božská) z roku 1977, ktorý na predchádzajúcich cédečkách nie je zastúpený vôbec.

Procol Harum dokázali skĺbiť dvoch klávesových hráčov a gitaristu spôsobom, ktorý berie dych ešte aj o polstoročie neskôr. A na staré kolená je to rovnako veľkolepá šou ako zamladi. Kto sa chce zoznámiť s velikánmi, týmto boxom chybu nespraví.

Inak, je zaujímavé, že koncertný disk i DVD ponúkajú (až na vzácnu výnimku) iné skladby ako štúdiové disky, takže na nejakú repetíciu zabudnite. Dokopy ide o vydarenú antológiu, ktorú jednoducho treba nasávať vcelku. Vzácny to jav.

» ostatní recenze alba Procol Harum - All this and more... A 4-disc compendium
» popis a diskografie skupiny Procol Harum

Lanegan, Mark - Blues Funeral

Lanegan, Mark / Blues Funeral (2012)

kali | 5 stars | 12.09.2014

Ahoj Marku, tak jak je? Co nám povíš o této desce a o sobě?

„Prostě se mi po těch letech chtělo něco natočit. Cítil jsem se velmi dobře. Užíval jsem si všechny ostatní věci, co jsem udělal mezi „Bubblegum“ a tímto albem. Bral jsem to jako skvělou příležitost pomoci s hudební vizí někomu jinému, nebo spolupracovat s někým zajímavým.

Během psaní a nahrávání jsem poslouchal hodně krautrock. To pro mě není žádná novinka. Kapely jako Kraftwerk,Cluster,Neu! a Harmonia – něco z toho jsem už použil na „Bubblegum“, ale teď jsem se snažil, aby to znělo o něco radostněji.

A taky jsem si koupil bicí automat a syntezátor. Hodně času jsem si s tím pohrával, občas z toho něco zajímavého vypadlo, tak jsem to na desce použil. I když většina písní byla napsána jen s kytarou. Myslím, že se ta kombinace celkem povedla, alespoň mě se líbí. Namíchal jsem dohromady rock, blues, country, gospel, dokonce synth. Přitom jsem nechtěl, aby to posluchače nějak rušilo. Naopak, hledal jsem nějaký spojovací prvek.

Ve studiu jsem měl své staré dobré přátele a oblíbené spolupracovníky - Alaina Johannese, Jacka Ironse, Grega Dulliho, Josh Homma a další. Je na 100% spolehnutí a všichni si umíme vyjít vstříc.

Textově – hm, tak víte, čím jsem v životě prošel. Byl jsem narkoman, skeptik, tulák, zatracená duše, takže zpívám v metaforických obrazech o pocitu zoufalství, konfliktech, smutku, lásce, naději a o lidské statečnosti.

V drtivé většině jsme dnes zaplavováni snadno zapamatovatelným popem. Moje vize je, aby si tuhle desku hráli lidé ještě za mnoho let, až já budu šest stop pod zemí.“

Celá řada muzikantů si svoji slávu užije v v mládí, případně ve středním věku. To ovšem Mark Lanegan, který se v hudebním světě pohybuje více než 25 let, zraje jak víno a zasloužených poct si užívá těsně před padesátkou. Dlouhé roky se léčil z heroinové závislosti a z depresí. Ale není to žádný lenoch. „BLUES FUNERAL“ je sedmé studiové album vydané pod jeho jménem.

Vybraní muzikanti předvádějí naprosto perfektní výkony, ale nad tím vším se vznáší nádherný, charismatický, zakouřený, smrtelně strašidelný, zadumaný baryton, který vnímám jako „žalozpěv smrti“.

1. album startuje svižná „The Gravedigger´s Song“ působivá basa, kvílející kytary a úderné bicí, „s piraními zuby sním o tobě a chuť tvé lásky je tak sladká“.

2. hypnotický, pohřební, atmosférický marš, roztřesená kytara, roztřesené klávesy, to je jeden z vrcholů alba, šestiminutová „Bleeding Muddy Water".

3. chytlavý kytarový rozjezd s nádechem krautrocku a máme tu „Gray Goes Black“, která začíná veršem „prosím nevypínejte moje rádio, na provaze se ještě nehoupám“.

4. vynikající bluesovka za pomoci zpívajícího Grega Dulliho to je „St. Louis Elegy“, neboť „ty slzy jsou likér a nemocný jsem ho vypil“.

5. bezvadná vypalovačka s těžkými kytarovými riffy (Josh Homme) „Riot In My House“, další vrchol alba. Špinavé nádobí poskakuje po kuchyňské lince.

6.„Ode To Sad Disco“ trochu vzpomínka na éru Joy Division a New Order. Mark o ní říká „..mdlá meditace o prázdnotě klubové kultury“.

7.„Phantasmagoria Blues“, Markova klasika.

8. další výborná vypalovačka, psychedelický rachot „Quiver Syndrome“.

9.„Harborview Hospital“ neslyšíte v úvodu trochu kytaru U2 v dobách největší slávy? Zasněný a uhrančivý zpěv, nádhera! „Šel jsem do nemocnice Harborview, slyšel jsem Agnus Dei, oh milosrdná sestro, příliš dlouho jsem byl pryč…“

10. „Leviathan“, temně a pomalu se valící deprese.

11. akustická kytara na úvod pomalé, tesknivé „Deep Black Vanishing Train“. Boj s démony závislosti nebyl snadný. „ Žlutý měsíc svítí, copak nikdy nesestoupí, roztrhané novinové stránky, rozházené po celé zemi..“

12. bluesový a pohřební průvod se blíží ke konci, vlastně shrnutí celých 55 minut v jedné skladbě, neklidná, drum machine podpořená „Tiny Grain Of Truth“ .
„Co se stalo, to se stalo, stalo se teď“…. A krev je krev, je krev teď…“

Vynikající album. 5 hvězdiček.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Lanegan, Mark - Blues Funeral
» popis a diskografie skupiny Lanegan, Mark

KISS - Hotter Than Hell

KISS / Hotter Than Hell (1974)

Rudano | 3 stars | 12.09.2014

Ještě téhož roku, co bylo vydáno debutové album, se KISS vracejí zpátky do studia, aby nahráli další album, které by jim mělo pomoci více prorazit.

Cover

V porovnání s předchozím albem zde figuruje daleko více barev, což je patrně první věc, která nás na něm zaujme. Mimo členů kapely a názvu alba na coveru můžeme vidět spoustu japonských znaků: Jména jednotlivých členů v japonštině, symbol v pravém horním rohu jigoku no sakebi, který by se dal přeložit jako "křik pekla," a určitě taky nesmím zapomenout na znak chikara dole uprostřed, který znamená "energie." Myslím, že tento cover neurazí. Myslím si, že tento cover neurazí, ale mezi mé oblíbené nepatří.

Hodnocení skladeb

Pojďme se podívat na jednotlivé písničky. Desku načíná Got To Choose, což je takový pohodový song. Žádné výhrady k němu nemám, prostě ok písnička. Pokračujeme Paradise, kterou úplně zrovna nemusím. Kytary jsou zde však hodně dobré. Třetí písničkou je Goin' Blind, což je historický první balada KISS. Tuhle písničku mám hodně rád a řadím ji k tomu nejlepšímu na albu. Následuje skladba po níž nese název celá placka, tudíž Hotter Than Hell, které není co vytýkat. Jednoduše pohodový song a jedna z nejlepších písniček celé desky. Hned v závěsu je Let Me Go Rock and Roll, koncertní klasika, opět jeden z nejlepších kousků druhého počinu KISS.

All The Way není příliš podle mého gusta a tuhle písničku nemusím. Watchin' You má své fanoušky, a že jich není málo, ale mě tahle písnička nikdy moc neřekla. Od Gena mám raději jinačí skladby. Mainline v podání Petera Crisse je rozhodně písnička, která neurazí. Pro Crissův sametový chrpalák mám slabost a písničky v jeho podání mám hodně rád. Mainline však podle mého názoru patří k jeho slabším. Předposlední sladbu Comin' Home mám strašně rád. Pro mě je to pravděpodobně nejoblíbenější písnička z tohoto alba. Moc se mi líbí unplugged verze a tuhle písničku nejraději poslouchám, když jezdím každý týden z koleje zpátky domů. Vždycky mi ještě více umocní tu pohodu, že se vracím dom. Posledním kouskem do party je Strange Ways, opět zpívaná Peterem Crissem. Když porovnám obě Catmanovi písničky, tak se mi daleko víc líbí Mainline. Strage Ways u mě ničím nezabodovala.

Při celkovém hodnocení Hotter Than Hell není možné se vyhnout srovnání s první deskou KISS. Obě alba od sebe dělí jen velmi malý časový rozestup a proto se nabízí otázka, které z nich je lepší. Za sebe můžu říct, že u mě vítězí první album KISS. Nachází se na něm více písniček, které častěji a radši poslouchám. To však ale neznamená, že Hotter Than Hell by bylo jen průměrným albem. Jsou tací, kteří jej hodnotí jako jejich nejoblíbenější. A já se jim nedivím. Skladby na Hotter Than Hell jsou zkrátka klasika, která přetrváva dodnes.

» ostatní recenze alba KISS - Hotter Than Hell
» popis a diskografie skupiny KISS

Free - Heartbreaker

Free / Heartbreaker (1973)

vmagistr | 5 stars | 11.09.2014

S kapelou Free jsem se (nejspíš jako spousta jiných posluchačů) seznámil prostřednictvím skladby All Right Now. Tu jsem objevil na jednom napáleném výběru rockových hitů, který jsem měl zapůjčený od kamaráda. Později jsem se začal seznamovat i s albovou produkcí této formace - nejprve samozřejmě s deskou Fire and Water, na které se nacházel můj oblíbený hit. Postupem času mě ale nejvíce zaujalo poslední studiové album Heartbreaker, které jsem si pořídil i na originálním nosiči.

Heartbreaker je podle mě prvotřídní ukázkou toho, jak může vypadat "dospělý" hard rock s hitovým potenciálem, ale zároveň i s uměleckými ambicemi. Oproti předchozím deskám je tu více potlačená bluesová složka, ale skladby zase získaly na výpravnosti. Důležitým členem kapely se stal hráč na klávesové nástroje John "Rabbit" Bundrick, jehož piano a hammondky dodaly aranžím mohutnost a vyplnily prostor, který se otevíral při občasné neúčasti kytaristy Paula Kossoffa během nahrávání.

Skladby na albu nezní nijak vesele - ten tam je kamarádsky ležerní styl All Right Now, ale jsou hutné a tvoří kompaktní celek, z něhož náladou a aranžemi vykukuje snad jediná pozitivně laděná píseň desky, americkým country rockem ovanutá kytarovka Travellin' In Style. Kossoff dostal v Bundrickovi solidního partnera k sólovým eskapádám, které jsou tu ale podřízeny propracované kompozici a tvorbě atmosféry. Výrazná stopa, kterou zanechali ve skladbách Heartbreaker a Common Mortal Man, se nedá opomenout. Rodgers zpívá jako o život - tu je dylanovsky žalujícím kazatelem (Seven Angels), tu zase uvolněně vypráví příběh (Muddy Water), aby o chvíli později přihodil vypjatou deklamaci. Rytmika nikde nevyčnívá, což znamená, že Yamauchi s Kirkem splnili svůj úkol na jedničku a stali se organickou součástí nahrávaných skladeb. Ten "těžký zadek", který se Kirkeho bubnování někdy připisuje, tu má své náladotvorné opodstatnění. Tady opravdu hraje kapela - nikoli soubor individualit, z nichž by se každá snažila prosadit maximum svých nápadů a schopností.

Heartbreaker považuji za nejlepší desku Free a i v širším měřítku ostrovního rocku je to dle mého album výrazně nadprůměrné. Lepší epitaf si kapela snad sepsat ani nemohla.

» ostatní recenze alba Free - Heartbreaker
» popis a diskografie skupiny Free

Collegium Musicum - Konvergencie

Collegium Musicum / Konvergencie (1971)

Streamer | 5 stars | 11.09.2014

Konvergencie sa ku mne dostali ako reedícia. Ale to vôbec nevadí pretože tak či tak. prvý posluch bol ako facka bez prípravy. Ono to celé začalo keď som raz pozeral na stvčke akýsi archívny big bítový dokument kde som fúto kapelu prvykrát registroval. Boli tam však len také útržky a presnú predstavu o tej hudbe som akosi nezískal.

Zvedavosť však bola väčšia a tak som si zadovážil práve Konvergencie v spomínanej reedícii.

Pre mojích spolužiakov to bola priveľmi zložitá hudba ale ja som práve čosi také hľadal.. mal som už čo to pod kožou vryté čosi z Lordových hammondov od Purple.. ale toto bolo čosi celkom iné.

Besné a vzápätí nežné.. rýchle a následne pomalé.. navonok chaotická a miestami disharmonická štruktúra každým posluchom začala dávať zmysel.

Mal som pocit, že toto táto kapela nemá šancu po sebe na koncerte zahrať. Miešajú sa ;tu neskutočné nápady a bolo veľmi cítiť že Marián je v hudobnej sfére absolútne neviazaný.

Absolútnym vrcholom bol pre mňa kíncert Speak memory kde tieto skladby zneli presne tak výborne a sviežo ako práve v tých sedemdesiatých rokoch..

Pre mňa je toto špička slovenskej rockovej alebo progres či art rockovej scény.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Konvergencie
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum

Battiato, Franco - Pollution

Battiato, Franco / Pollution (1972)

Snake | 4 stars | 11.09.2014

Se jménem Battiato jsem se prvně seznámil prostřednictvím tributního box setu Zarathustra´s Revenge. Franco Masoni ( člen skupiny Germinale ) tady nahrál medley, obsahující části několika Battiatových skladeb : Areknames/ Fenomenologia/ Plancton/ Tao a Meccanica. Řeknu vám, ty melodie jsem z hlavy nedokázal vypudit hodně dlouho a když jsem u Dáši našel část diskografie za přijatelné ceny, koupil jsem si - po kratší úvaze a testování - první dvě alba. Debut zhodnotil jsem posledně, dnes pokusím se vám přiblížit následovníka.

Stejně jako prvotinka je i Pollution deskou koncepční. Styl by se dal stále ještě definovat jako mix psychedelického rocku a experimentální elektronické hudby, toho syntezátorového hvízdání však ubylo a deska je tak i pro normálního smrtelníka stravitelná bez toho, že by se mu pak v noci zdálo o strašidlech.

Ples v opeře. Slyšíme melodii připomínající Straussův valčík, šum bavících se hostů, mluvené slovo v italštině, krátkou a intenzivní hlukovou explozi, majestátní sound varhan a máme za sebou první dva tracky, I silenzio del rumore a 31 dicembre 1999 - ore 9. Přichází jeden z největších Battiatových šlágrů, mystická a sugestivní skladba Areknames. V hlavní roli syntezátor VCS3 a zpěv. Skutečně nádherná harmonie a velmi podmanivá vokální linka s velice krkolomým textem, který Franco zpívá pozpátku. "Zahuštění" zvuku, zrychlení a bicí v závěrečné třetině nemají chybu. Beta tváří se zpočátku velmi experimentálně, je tu něco pazvuků a recitativ v italštině, ale najednou přidají se bicí, piano, parádní basová linka a máme tu space rock jak vyšitý, jediným zvláštním prvkem jsou tu použité vokály beze slov. Nejednomu by to připomělo hudbu raných Pink Floyd. A v samotném závěru potěší důvěrně známá melodie, Vltava. Plancton nabídne bzučení synthesizeru, zvonivé tóny akustické kytary a citlivý zpěv a tak je nejavantgardnějším kouskem na albu titulní flák Pollution. Tady mísí se zvláštní elektronické zvuky s bubláním vody, hukotem, akustickou kytarou a jednoduchou, až kolovrátkovou melodií. Závěr v podobě skladby Ti sei mai chiesto quale funcione hai? už je jen takovým smutným requiem. Neslyšíme nic jiného, než klasickou hudbu a pláč zlomeného muže.

Já jsem ve své podstatě posluchač velice konzervativní a alternativní hudbě se vyhýbám obloukem, ale tuhle desku opravdu můžu. Ve své době byla i docela úspěšná a dodnes je řazena mezi nejlepší italská progressive rocková alba sedmdesátých let. Debutu jsem nadělil tři, téhle nahrávce by slušely tři a půl. Doporučuji fandům muziky experimentálnějšího ražení a prvních desek Pink Floyd.



» ostatní recenze alba Battiato, Franco - Pollution
» popis a diskografie skupiny Battiato, Franco

Battiato, Franco - Pollution

Battiato, Franco / Pollution (1972)

hejkal | 3 stars | 11.09.2014

Na poslednej ceste do Florencie som obiehal miestne obchody s cédečkami, reku, čo si tak vezmem na pamiatku. Žiaľ, taliansky progresívny rock bol dajako vybrakovaný, nuž sa pýtam predavača, čo by mi tak odporučil. To i hento som už mal, nuž mu neostalo iné, než vytasiť Franca Battiatta, reku, prvé albumy sú základným kameňom talianskej progresívnej, dokonca avantgardnej muziky. Dosiaľ som o ňom iba čítal, tak som sa rozhodol skúsiť šťastie.

Už úvodná koláž kadejakých husličiek, orchestra a pod. dáva tušiť, že album Pollution bude trošku uletený. Keď do toho začne Battiato recitovať, je vymaľované. Ostrý sek a nástup gitarovo-zvukovej tvrďárny katapultuje skladbu Il silenzio del rumore kamsi k spacerocku. Battiato dosť stavia na repetícii, pričom jeho na všetko odhodlané klávesy nemožno prepočuť. Krátka hluková erupcia 31 dicembre 1999 – ore 9 nemá s muzikou nič spoločné, našťastie, pár sekúnd uplynie v okamihu a prichádza vrcholná skladba albumu, klasikou načuchnutá melodická záležitosť Arkenames nemá chybu. Troška orientu, troška schízy, podobnú muziku neskôr produkoval Steve Hillage, akurát tu dominujú klávesy. Zvuky z vesmírnej rakety v dobovom sci-fi filme vybľakujú v skladbe Beta, zdatne im sekunduje trhovník s ambíciou kázať v svätostánku ľubovoľnej cirkvi. Napokon sa to zvrhne na celkom pokojnú meditačku, akési žieňa sa učí rozprávať, ale ostane pri „aákaní“. A v pohode pokračuje i Plancton. Nie, že by som takéto dumky bez dua basa-bicie musel počúvať každý deň, ale občas sa aj elektronika dá zniesť. Šum vĺn otvára titulnú skladbu Pollution, ide o ďalší z nezastaviteľných „spejs džemov“. Minimalizmus z toho pučí ako burina v záhrade, našťastie sa to nezredukovalo na jeden tón na hodinu. Najsilnejším momentom skladby tak ostáva spev, ktorý má v sebe niečo naliehavé a postupne ho dopĺňajú mrazivé klávesové víchry vrátane klasickej rytmiky. Vo výsledku tu máme druhý vrchol albumu. Nechýba aj rýchla sólová pasáž ako vystrihnutá z dajakého hardrocku. Mňam. Ešte aj tá žblnkajúca elektronika ma neodrádza. Záverečná chvíľka nepokoja v zvukovej koláži Ti sei chiesto quale funzione hai? na tom nič nezmení, hoci podobné experimenty ma neoslovujú.

Toto je typ hudby, na ktorý si musím zvykať a v tomto prípade sa to podarilo, čo nie je ani zďaleka pravidlom. Aj preto toto dielko hodnotím ako zaujímavý prírastok do mojej zbierky určený na chvíle nezvyklých nálad. Rozhodne neodporúčam protivníkom elektroniky, byť ide o ročník 72.

» ostatní recenze alba Battiato, Franco - Pollution
» popis a diskografie skupiny Battiato, Franco

Zior - Zior

Zior / Zior (1971)

hejkal | 4 stars | 11.09.2014

Debut britskej kapely Zior z roku 1971 obsahuje dvanásť skladieb, ktoré máju spoločné to, že ide o:
a) gitarový blues-hardrock s kyselinou prežratými sólami,
b) škrípavý spev korenený sem-tam viachlasými refrénmi,
c) klávesový ošiaľ redukovaný na úroveň hutných sprievodných Hammondiek.

Ba čo viac:
d) všetky skladby sú jednoduché a nepárajú sa s tým,
e) žiadna siahodlhá onánia nemá na albume miesto skladby sú typické „trojminútovky“.

Z uvedeného je jasné, že kapela by sa nestratila ani na druhom brehu Atlantiku. Hneď na začiatku musím vyzdvihnúť náladu celej dosky. Vždy ma pozitívne nabudí, dobre sa mi pri nej relaxuje. Na prelome 60. a 70. rokov mi imponuje gitarový zvuk, tie sóla by spôsobili samovoľné vypadávanie zubov, tak sú driapajúce. Počet melodramatických balád je úspešne redukovaný na počet dva. A to do toho rátam aj pomalšiu skladbu New land. Keď už som ju zmienil, ani tej to nevydrží, bluesrocková formulka s flautou v popredí rozčesne túto skladbu ako drôtená kefa zažranú špinu od riadu. Ono to blues nemožno vyhnať zo žiadnej podobnej muziky, nech už si uháňa ako sa jej zachce. Aj preto sa dostávam do extázy pri skladbách ako Now I’m sad (nechýba harmonika) alebo hoci Give me love. Najambicióznejšou skladbou albumu je rozkúskovaná psychedelická klávesovka Quabala. Hold, drogy a vesmírne inžinierstvo šli počiatkom 70. rokov ruka v ruke s umením. Inak, skladba Before my eyes go blind akoby vypadla z albumu Atomic Rooster s Farloweom v čele, až na to, že tento jav sa na platne dostal až v období rokov 1972-1973. Nič z toho nevyvodzujem, ale je to fajn, že takáto muzika vznikala nezávisle na sebe.

Gitarový priamočiary hardrock so zachripeným spevákom zvládam počúvať v akomkoľvek množstve, nuž mi album Zior uteká ako zajac vlkovi v No počkaj! Chuťovka.

P.S. Aby som nezabudol, na cédečku mám aj jeden bonus Cat’s eyes, dojem z dosky nenarúša.

» ostatní recenze alba Zior - Zior
» popis a diskografie skupiny Zior

Depeche Mode - Black Celebration

Depeche Mode / Black Celebration (1986)

Streamer | 5 stars | 11.09.2014

Klasika, ktorá ovplyvnila v niekdajšom Českoslvoensku početné masy ľudí. Back Celebration je zásadová záležitosť.

Dokonca si osobne myslím že najlepšia.. dokonca ani Violator a ani Music for the Masses podla mňaa nedosahujú méty tohoto počinu.

Black Celebration je svojrázna jazda špecifickou hudbou niedke na pomädzí synthpopu a rocku.. titulná Black Celebration, A Question of Lust, famózna Stripped. Dressed in Black.. tu je to proste natrieskané zlatými klincami.

Tento album má svoju tvár, svoju dušu a v kontexte doby v ktorej vyšla išlo v podstate o revolučnú záležitosť

no u mňa päť.

» ostatní recenze alba Depeche Mode - Black Celebration
» popis a diskografie skupiny Depeche Mode

U2 - War

U2 / War (1983)

Streamer | 5 stars | 11.09.2014

Čím začať úvodnú recenziu, než na album ktorý ma svojho času najviac oslovil a má pre mňa čosi nstalgicky špecifické.

Pre niekoho je vrcholom tvorby týchto írov Joshua Tree. Pre mňa je to War.

Snáď pre svoju nástojčivosť, ešte tú akúsi zotrvačnú dravosť ktorá bola veľmi prítomná na prvých albumoch s prímesou čohoi, čo sa ešte len tak nejasne formovalo v diaľke, vo vidinách toho, kam sa U2 budú časom uberať.

Rozmenené na drobné

Sunday,Bloody Sunday je skladba ktorá sa na začiatok albumu extrémne hodí. Rázny nástup, v podstate štadiónový refrén a výborná gitara v pozadí.

Druhá Seconds sa trocha nesie v duchu otváracieho kúsku a čo sa týka atmosféry apoň u mňa o niečo zaostáva.

Prichádza veľký skvost čo do hudobnej tak i textovej stránky. New Years Day je jedna zo skladieb ktorá naplno ukázala skladateský potenciál tejto kapely. Ide o pomerne dynamickú skladbu ktorá je ale zároveň až nástojčivo dramatická a melancholická. Tu proste všetko pasuje ako má a výborne Edgovo sólo hoci možno nie je z kategórie virtuóznych, bičuje v tomto prípade emócie na maximum.

Like a song je taká pesničkárska odychovka, ktorá veľmi nedojme ale ani neurazí.. často som túto skladbu preskakoval ale časom som jej prišiel na chuť, za čo môže i fakt že na jednom koncerte v živom prevedení vyznela o dosť uveritelnejšie.

Krásna citová záležitosť a opäť výborný text. Drowning man.

The Refugee opäť trochu pridá plyn a ide v podstate o príjemné oživenie albumu.

Two Hearts a Red light ukazujú U2 v tej romantickej podobe a hudobne trochu priemernej sfére ale záverečná Surrender a hlavne 40 to zahraňujú..

Tento album mi prírástol k srdcu, svojho času ma intezívne sprevádzal životom a tak mu nemôžem dať inak ako päť hviezd a myslím že je to v poriadku pretože i z hľadiska hudobného ide v podstate o kus dobrej a poctivej muziky..



» ostatní recenze alba U2 - War
» popis a diskografie skupiny U2

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio

Kde to vře

Procol Harum / All this and more... A 4-disc compendium

hejkal
To ti verím, že nebanuješ. :)

Procol Harum / All this and more... A 4-disc compendium

Jarda P
Procol Harum patří mezi kapely, u kterých mi nestačí výběr. Před nedávnem jsem si doplnil...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

9880 recenzí
1878 skupin
129084 příspěvků ve fóru
2173 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000