Alcatrazz Mercyful Fate Něžná noc Forcefield Huis RPWL IQ Sahara (Subject Esq.) Liquid Tension Experiment Cantrell, Jerry

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Satriani, Joe - Surfing With The Alien

Satriani, Joe / Surfing With The Alien (1987)

horyna | 4 stars | 25.02.2020

Druhou Satchovu nahrávku Surfing with the Alien jsem dlouho obcházel a nijak urputně netoužil po tom, ji za každou cenu vlastnit. Za a) se tu v některých písních vyskytuje můj soukromý problém - automatický bubeník, za b) mi vždy vadil k Satrianimu ne příliš dobře udělaný zvuk nahrávky a za c) jsem tak nějak automaticky předpokládal, že to pravé umělecké krédo se u mistra dostavilo až s famózní Flying in a Blue Dream. A tak Surfing odpočívala stranou zájmu až do chvíle, kdy jsem jí pod vlivem pravidelného poslechu ostatních děl začal pomalu dávat prostřednictvím YT šance, abych postupně zjistil, že to žádná bída rozhodně není.

Už první finální poslech kompletní nahrávky prostřednictvím cd, které má jen tak mimochodem parádní zvukové parametry, mi dokonale vyrazil dech. Oproštěn od automatu a lehce zastřeného osmdesátkového zvuku, jsem valil bulvy na to, jak silně hitovou desku se Satrianimu podařilo napsat hned na počátku své kariéry. Ano nezastírám, že některá místa znějí malinko učebnicově a v porovnání s pozdější tvorbou až naivně a jednoduše, ale právě v tom tkví ta největší síla tohoto díla. To na mě dýchá velkou upřímností a uveřitelností. Satriani si na nic nehraje. Svět ho ještě nestačil objevit a nemá ho za kytarového všeuměla a poloboha. Ten zde usilovně nepřemýšlí nad každým dobře vsazeným tónem, ale místo toho nechává promlouvat mládí i nezkušenost, dravost a chuť. Cituje mnohé z dávno vymyšlených rockových struktur a postupů. Vše ovšem obalí výrazným apetitem něco dokázat i nebojácností k lehkým experimentům.

Osobně považuji za nejzdařilejší kusy skladby Ice 9 (to prohrábnutí akustických strun je parádní), dále výbornými sóly modulovanou Crushing Day, samozřejmě klasickou modlu živých vystoupení Satch Boogie, vlídnou Circles a nejvýš bych položil závěrečnou Echo.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Surfing With The Alien
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe

Pearl Jam - Binaural

Pearl Jam / Binaural (2000)

EasyRocker | 4 stars | 24.02.2020

Po rozpustilém duetu famózních, stylově rozmanitých koktejlů No Code a Yield nastal pro tehdy poslední ze seattleské Velké 4, vydat se hudebně dále. Více než posíleni novým tlučmistrem Mattem Cameronem po rozpadu Soundgarden, nezklamali ani tentokrát.

Breakerfall a God´s Dice s jiskřícím vedderovským úsměvem i řádným tahem na branku jako by chtěly dohnat petardy jako Hail Hail, či Brain of J. Poklona božstvům v čele s AC/DC nebo The Who i prvá ochutnávka mistrovství Matta Camerona. To Evacuation by se mohla klidně mezi perly na No Code zapustit, málem by to nikdo nepoznal ... Osudový melodický střet dvojky Gossard/McCready a první vzepětí andělských hlasivek nad nebeské klenby - toť Light Years. Akustiky spustí hloubavé dobrodružství zvané Nothing As It Seems - Amentův smysl pro emocionalitu a možná nejlepší Eddieho vzepětí na albu. Folkové cítění, zejména letitou fascinaci Neilem Youngem, zhmotnili do vzdušné Thin Air. Typicky hořko-sladká parodie na pomíjivost věcí, Insignificance, má s Cameronem božskou nadstavbu - jen si řádění zpoza baterie užijte. Of The Girl se vznáší v bezčasí, jemno se pojí s drsnem. Kytarový hlomoz obstaral tentokrát Stone Gossard. Po průniku hardrockové surovosti a melodického vlnění, Grievance, přichází Rival a vězte, že se autor Stone Gossard nebojí ani sirnatého blues. Sleight of Hand je nezbytná, hladivá balada z pera dua Ament/Vedder. Zejména bez hrdelní magie ji přímo vdechla živou vodu. V Soon Forget se Eddie skvěle zhostil ukulele. Jako tečka přichází ve vážném hábitu Parting Ways - motivem je, jak název napovídá, je trauma rozchodu. Do osudové gradace se parádně zapojily mj. hostující April Cameron na violu a Justine Foy na cello.

Vedderovci neopustili indie-rocková území, byť se za ono směřování nevyhnuli kritice. Bylo se tak potřeba více otevřít rockové klasice. Vše, co od značky PJ čekáme, tu je - punkové i metalické hromy, balady i lyricky závažná dramata. Vedder znovu dodal výjimečné texty a diktuje a mění nálady jako zamlada. Vzhledem k mé kultovní oblibě předchozí dvojice dávám extra silnou čtyřku.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Binaural
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam

Pendragon - Love Over Fear

Pendragon / Love Over Fear (2020)

john l | 3 stars | 24.02.2020

Nerad píšu nelichotivé recenze. Obzvlášť u kapel, které patří řadu let k mým nejoblíbenějším. Dokonce si teď připadám, že v papírovém obalu nových Pendragon mám vložené úplně jiné cd, než které slyšeli čtyři hodnotící, co dali shodně této desce nejvyšší ocenění. A to se ještě další do party chvástá, že slyšel nejlepší nahrávku letošního roku v daném žánru. Nevím jestli se tomu mám smát nebo brečet. Asi spíš to druhé, protože zklamání z nových Pendragon je u mě obrovské. Pár dnů před vypuštěním nahrávky ji zahraniční portály komentovali pozitivně a všude zavládlo všeobecné nadšení nad návratem kapely ke starým pořádkům. Zřejmě jsem všem těm bláhovostem a někdy taky blábolům podlehl natolik, že jsem automaticky čekal desku na úrovni Not of This World, nebo The Window of Life. A těšil jsem se hlavně proto, že mě předchůdce Men Who Climb Mountains úplně nevoní.

Desku točím každý den od doby, co vyšla a pořád čekám, že se něco stane. Jenže se neděje vůbec nic. Není to ani horší, ani lepší. Je to pořád ta stejná nezáživná nuda. Ten stejný stereotyp. Podle mě se žádný návrat nekoná, i když souhlasím, že kapela pověsila tvrdé kytary na hřebík a vrátila se nazpátek k tomu, co jí šlo nejlíp a to jsou pověstné Pink Floydovské melodie. Ty tam skutečně slyším, jenže..... a to je kamenem úrazu. To, co bylo tehdy originální a nápadité, je dnes strašně utahané a vyčpělé. Nick Barrett zestárnul a je zbytečně sentimentální. Stejně jako John Mitchell si odehraje to svoje co jeho kapela potřebuje, aby dokázala přežít a něco vydat. Napíše pár okoukaných melodií, které i když nemají tu cukrovou chuť osmdesátých roků, na vyrobení takového polotovaru bohatě stačí a myslí si, že mu to všichni zbaští. Rád bych se teď mýlil, ale nemůžu si pomoct, tohle je nuda jak blázen. Cd jsem málem zavařil, skladby znám už nazpaměť, ale že bych mezi nimi našel nějaký skutečný klenot, nebo posun, nějakou hodnotu která by tu uvadající smutnou desku nějak zkrášlila, tak to se mě pořád nedaří. Kladné známky uděluji skladbám 360 Degrees a Soul And The Sea za použití juchajda houslové melodie v prvním případě a naopak depresivní v tom druhém. Pak ještě povedený úvod Everything a jedinou záležitost ve které se kapela trochu odváže a to je Who Really Are We? Zbytek je dost stereotypní a veskrz smrdí průměrností. Nechápu, jak nudu typu Starfish And The Moon mohla kapela dát hned na druhou příčku, deska se pak úplně stopne a posluchač neví kam se vrtnout. Naproti tomu Truth And Lies kopíruje některé fragmenty z minulosti, tuším z desky Believe. Jak je první strana nástrojově pestrá, zakopává v bludném kruhu ztráty atmosféry. Ta je naopak hmatatelnější na béčku, ale většina z kompozic je rozvleklých, dlouho trvá než se v nich začne něco dít a jsou si dost podobné. Je mě to moc líto, ale pro mě jsou letošní Pendragon velkým zklamáním a s kvalitou loňských Iq bych je vůbec nesrovnával. To už je poslední Arena zajímavější.
Jestli to tak půjde dál, nevím kdo z těch starých dinosaurů kteří doteď hrdě nesli progresivní korouhev přežije. Sorry Nicku tohle se ti krutě nepovedlo.

» ostatní recenze alba Pendragon - Love Over Fear
» popis a diskografie skupiny Pendragon

Gravy Train - Staircase to the day

Gravy Train / Staircase to the day (1974)

horyna | 4 stars | 24.02.2020

Ze čtyř desek které po sobě angličtí Gravy Train zanechali, mě to nejvíce táhne k té poslední, Staircase To The Day. Je nejmelodičtější a nepřístupnější ze všech. Tím nechci tvrdit, že předešlá trojice je nutně horší, jen jako vyznavač melodiky nad technikou logicky tíhnu i u Gravy Train tímto směrem. Sofistikovanější názor je tu vypiplán do naprosté dokonalosti a erudovanější pohled na věc se odráží jak v aranžérsky maximálně prokomponovaných kompozicích, tak v dobrém poměru energie-vitalita-nápaditost-rozvaha.

Po úvodní, čistě rockové pumelici Starbright Starlight, nabízí hned druhá záležitost Bring My Life On Back To Me daleko softovější pohled na věc. Skladba má výbornou melodiku, krásný tón španělek a decentně sezpívané sbory. Ráznější trojka Never Wanted You mi strašně připomíná nějaký song od daleko slavnější kapely. Mám dojem, že se tempem podobá na uriášovskou klasiku....hm.... kterou to..., až budu mít chuť, začnu porovnávat. Ale je to jen částečný fragment, ostatní harmonie, foukačka a ječící sbory jsou origo. Tajemný úvod vyprovází další – titulní Staircase To The Day. Kytara vybrnkává a klávesy něžně hladí jak kdybychom poslouchali tu nejlepší artovou partu z británie. Bohatá instrumentace odkazuje jak k Yes, tak v tom znovu slyším kus uriášů. Že by podobný Byron-ovský akcent v hrdle Normana Barratta? Zbytek desky se odvíjí v obdobných proporcích, jen taková The Last Day mi až na flétnovou melodii silně připomíná Blue Öyster Cult.

Nahrávku zastřešil abstraktní fantasy obal z dílny Rogera Deana. Dle mého jde o nápaditou a velice barevnou kolekci (hitů), absorbující v sobě jak těžká Zeppelin-ovská tempa, tak křehce rozevlátou Yes-ovsko epickou melodiku. 4,5*

» ostatní recenze alba Gravy Train - Staircase to the day
» popis a diskografie skupiny Gravy Train

Hammill, Peter - Incoherence

Hammill, Peter / Incoherence (2004)

Ryback | 5 stars | 22.02.2020

„A když myšlenky přicházejí zcela beze slov, jejich čistota není ryzí.“


Dva roky mi kdysi trvalo, než jsem se probořil – pronikl opakovanými poslechy tou slupkou a hudba, která zde je, i když na první poslech jí ve smyslu melodií možná moc není, se mi ukázala v celé své nádheře. Tady ještě hudba je, v porovnání třeba s albem All that might have been… Dnes si tak toto CD „už jen“ labužnicky vychutnávám – neobjevuji ho.

Album v podstatě obsahuje jednu jedinou kompozici, trvající 42 minut, rozsekanou do menších, na sebe navazujících částí – čtrnácti skladeb. Podle časové délky by se možná více hodilo nehudební označení čtrnáct kousků.
Album je bez bicích, ty ale nechybí. Uslyšíme na něm kromě kláves a kytary Petera Hammilla dva jeho staré dobré známé – již zesnulého Stuarta Gordona se svými houslemi a vandergráfa Davida Jacksona, obsluhujícího samozřejmě saxofon a flétnu. Stuart Gordon (který mimochodem spolupracoval i s Porcupine Tree nebo s Peterem Gabrielem) vzpomínal, že jeho houslový výkon v emocionálně vypjaté instrumentálce Converse je jeden z jeho nejšílenějších, které kdy podal. „Je to ta nejpodivnější melodie, jakou jsem kdy musel hrát“.
Záměrně podivně nervózní, neveselá atmosféra prostupuje celé album, ale na druhou stranu, jak napsal jeden literárně nadaný recenzent: „Jeho hosté mu pomáhají efektivně budovat tuto úžasnou tapisérii zářících barev, jemných nuancí a dynamických orchestrací s rozmanitými dotyky saxofonu a houslí.“
Máme zde (na jednom albu) vandergraafovsky nervně šílenou Cretans always lie a zároveň klidnou, typicky hammillovskou baladu - Gone ahead. Po které mimochodem následuje melancholický doják Powef of speech, jehož melodie opravdu není pro nevyrovnané povahy nebo člověka se skleslou náladou. V této skladbě – Power of speech, odvádí obzvlášť skvělou práci David Jackson. Jeho zkrocený, poddajný saxofon násobí sílu a umocňuje, zvýrazňuje barvu skladby.

Kdyby texty tohoto CD slyšel Roger Waters, musel by zajásat, přemoci své ego a objektivně smeknout klobouk – tématem tohoto koncepčního alba jsou problémy s komunikací, jejího zkreslování, konflikty v komunikaci, z komunikace apod. Nicméně Peter se noří do mnohem hlubších vod…
Hammill používá vynikající, neotřelé, někdy těžko srozumitelné metafory, ostatně jako téměř vždy. Už název úvodní skladby je skvělý: When language corrodes. O textu samotném nemluvě.
Dotkneme se Babylónské věže, ve skladbě Babel zazní mimo jiné i slovní spojení „Slova za slovy/beletrie, hloupost a bajka/každá těhotná pauza mrtvého prozradí“… Babylónská věž, známá tím, že Bůh kvůli ní rozmělnil jeden lidský jazyk v řadu jiných, se tematicky přímo vybízela… Dostaneme se k řecké filozofii, jež je tématem jedné skladby: „Všechny mé myšlenky se tvořily zcela beze slov/ beze slova, dostanete obrázek?“ Tohle je obzvlášť úžasné a nutí to k zamyšlení. Atd. atd. atd. A ono to všechno s hudbou drží pohromadě.

Peter Hammill stvořil další výborné album (pět hvězdiček z pěti možných uděluji bez váhání), plné velké poezie, ale stále také především hudby. Silné hudby. I po těch letech jsem stále lehce znepokojenej těmi šimravými útoky na emoce, jakými jeho hudba na tomto albu umí překvapit.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Incoherence
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Antonius Rex - Neque Semper Arcum Tendit Rex

Antonius Rex / Neque Semper Arcum Tendit Rex (1974)

Snake | 4 stars | 22.02.2020

CD Black Widow Records ‎– BWRCD 066-2 /2002/

Ohněm a sírou páchnoucí mazec s atmosférou hustou tak, že by se dala krájet. Živná půda pro fóbie, démony a podobnou, lidskou duši sžírající havěť. Křišťálově čistá produkce, údery tympánů a kytara zkeslená tak, že snad ani nemůže pocházet z tohoto světa. Vzorec, ze kterého by mohla čerpat celá black metalová scéna s Master´s Hammer v čele. A tohle, že má být z roku 1974 ?

Jsem velkým fanouškem Antonius Rex, jenomže čím víc se o nich snažím zjistit, tím větší v tom mám zmatek. Je to jedna z nejzáhadnějších kapel italské rockové scény a okolnosti kolem vzniku neoficiálního debutu Neque semper arcum tendit rex provází množství zcela protichůdných informací. Nakonec tak člověku nezbyde nic jiného, než si udělat vlastní názor...

Skupina Antonius Rex je přímým pokračovatelem podobně záhadného projektu Jacula (1968-72). Rodinnej podnik, za kterým stojí kytarista a skladatel Antonio Bartoccetti se svou životní partnerkou Doris Norton. Oba spojila nejenom vzájemná náklonnost, ale aj společné zájmy z oblasti hudby, filozofie, esoteriky a spiritualismu.

První krůčky Antonius Rex provázela řada obtíží. Bartoccetti měl sice nápadů na rozdávání, ale k jejich realizaci mu chyběly prostředky a tak mu osud připravil zkoušku v podobě setkání s poněkud excentrickým okultistou Albertem Goodmanem. Relativně zámožnej Goodman byl majitelem několika panství, včetně středověkého hradu vybaveného malým nahrávacím studiem. Hudbě se věnoval jenom amatérsky (jako bubeník), ale vlastnil i nezávislé hudební vydavatelství Darkness Record. Práce a plány páru Bartoccetti - Norton se mu líbily a tak jim nabídl finanční prostředky, vliv a konexe. Oni jemu, na oplátku, místo v kapele...

Materiál na debutové album se nahrával v Mondial Sound Studios v Miláně (1974) pod dohledem zvukového inženýra Colina Coldweise a produkce se ujal sám Albert Goodman. Práce ve studiu se protáhly na 38 dní a mastering se dělal v Londýně, což je věc v té době ne tak úplně obvyklá, ale vyplatilo se. Špičkovej, čisťoulinkej a přitom i dostatečně průraznej zvuk obstojí i po letech. Goodman slíbil zajistit vydání alba - včetně promotion - u Vertigo Records, ale se zlou se potázal. Ti, sotva pochopili význam textu ve skladbě Devil Letter požadovali její odstranění, včetně změny obalu desky. To ješitnej Bartoccetti odmítl a tak šel celej projekt k ledu. Goodman chtěl album vydat aspoň prostřednictvím labelu Darkness Record, ale nakonec bylo vylisováno pouhých 400 promo kopií (DRK 40-18). Prvním, oficiálně vydaným titulem Antonius Rex se tak stalo teprve album Zora z roku 1977.

Pásky s nahrávkou Neque semper arcum tendit rex zůstaly v šuplíku a do širší distribuce se dostaly až teprve díky italskému nezávislému vydavatelství Black Widow Rec. v roce 2002, které je poslalo do světa ve dvou verzích. Tu první jako LP limitku (400 ručně číslovanejch kopií), druhou na klasickém CD. To hraje fantasticky, až...

...až se mi nechce věřit tomu, že jde opravdu o matroš z roku 1974. Údaje v bookletu sice hovoří o 28 bit remasteru, ale mám za to, že v tomhle případě půjde spíš o remix, nebo - dokonce - remake. Jsem ochotnej připustit, že některé stopy zůstaly původní (varhany, monology, Devil Letter), ale kytary a hlavně perkusní nástroje zní hodně současně. V rozhovoru s Augusto Crocem to Bartoccetti vysvětluje tím, že Goodmana naučili pracovat s páskami a smyčkami (tedy jakýmsi předchůdcem automatického bubeníka ?), proto ta rytmická dokonalost. V jiném interview - tentokrát s Francescem Fabbrim - popisuje, jak při přípravě reedice pracovali s původním masterem a podle jeho slov si pohráli jen s vyrovnáním zvuku, kompresí, dynamikou a redukcí šumu. Těžko soudit, ale je docela zajímavé sledovat názorovou rozpolcenost mezi fanoušky na různých internetových fórech. Ať už je to jak chce, po obsahové stránce jde o výjimečnej produkt a nakonec je docela jedno, jestli z roku 1974, nebo 2002.

Bartoccetti sice přiznává svou inspiraci u Iommiho Black Sabbath, ale hudba Antonius Rex je mnohem, mnohem temnější. Učiněná symfonie hrůzy, jejíž dopad umocňuje skutečnost, že neobsahuje žádnej zpěv. Jen sugestivní přednes v italštině a není to - jak by se mohlo na první pohled zdát - žádná duchařina. Bartoccetti se ve svých textech zabývá tehdy (a vlastně i dnes) aktuálními tématy. Válkami, drancováním přírodního bohatství, hromaděním majetku, touhou po moci, drogovou závislostí nebo manipulováním lidí prostřednictvím televizní obrazovky (Pactus).

Hudbu na albu charakterizuje masivní sound klasickejch varhan a vstupy brutálně zkreslené kytary. Rytmiku nahrazují různé perkuse typu basového bubnu, tympánů, nebo gongu a vokály již výše zmíněné mluvené slovo. Výjimkami jsou až nečekaně uvolněná a načechraná skladba Pactus, s pěknými sóly na kytaru, nebo minimoog a neurotická podivnost Devil Letter, která vypadá spíš jako výstřižek z nějakého gothic hororového bijáku. Hukot větrné bouře je v tomhle případě nezbytnej, z krypty doléhající zvuk varhan jakbysmet. Pak tam někdo s něčím bouchá, běhá sem a tam, vrže dveřmi a chrastí řetězy. Nakonec Goodman přečte údajnej "ďábelskej" dopis z roku 1624 a tím to hasne. K tracku samotnému se váže několik "zaručenejch" historek, ale mě nezajímaj báchorky, ani podprahová sdělení, ale hudba. A tak je to z mého pohledu spíš zbytečnost.

Podobně, jako album Tardo pede in magiam versus (1972) projektu Jacula, tak ani Neque semper arcum tendit rex nebude pro každého. Spíš jen pro užší okruh fanoušků s kořeny v extrémnějších hudebních žánrech a s kladným vztahem ke strašidelnejm povídačkám, nebo filmům. Mě podobná hudba vyhovuje, ale je problematické zkoušet ji doporučit někomu dalšímu. Bude lepší, když si ji najde každej sám.

Pokud by album Neque semper arcum tendit rex vyšlo v roce 1974 v podobě, jaké ho známe dnes, byla by to bomba. Antonius Rex by předběhli celou metalovou scénu (Saint Vitus, Venom) o dobrejch deset let a dneska by byli považováni za jedny z průkopníků heavy metalu spolu s Deep Purple, nebo Black Sabbath. Leč, nestalo se tak a následující, oficiálně vydané placky Zora (1977) a Ralefun (1979) byly o něco slabší. Přiblížit se k původní tvorbě se páru Bartoccetti / Norton znovu podařilo až deskou Praeternatural, vydanou ve striktně limitované edici v roce 1980. A o té až někdy jindy.

Cedlo od Black Widow je klasicky v plastu a jak už jsem uvedl vejš, hraje bohovsky. Booklet má dvanáct stran a obsahuje biografii kapely v angličtině (Steve Crombell), kredity k albu a celou řadu stylových fotografií.


» ostatní recenze alba Antonius Rex - Neque Semper Arcum Tendit Rex
» popis a diskografie skupiny Antonius Rex

Dylan, Bob - Highway 61 Revisited

Dylan, Bob / Highway 61 Revisited (1965)

EasyRocker | 5 stars | 21.02.2020

Šedesátky - naděje, svoboda, drogové opojení, volná lásky, ale i rozbuška násilné extáze. Armáda s hvězdami a pruhy právě vkročila do Vietnamu. Obdařen výtečným intelektem, vypustil šokující, dosud zapovězené pouto mezi big beatem a ´angažovaným´ písničkářstvím...

Start v podobě gigantického hitu Like a Rolling Stone - Divá harmonika, plnokrevně rockové varhany a klopotné, neškolené lyrické obraty. Byly středobodem děje - hudba tvořila v zásadě kulisu. Napodobitele, lupiče radši nepočítat. Co dál? Tombstone Blues. Slyšte ta poselství - hravá, obskurní, skočná, sureální, neúnavně tepající establishment a veškeré konvence. It Takes a Lot to Laugh, It Takes a Train to Cry - nostalgie blues s mistrovou vášnivou harmoniku. From a Buick 6 má volnější tempo, prokvétá harmonikou, hammondy a pestrou rytmikou. Jako po záchvatu epilepsie kloktá Mistrovo hrdlo v nelidských smyčkách a obratech. Ballad of a Thin Man činí čest jménu - opilá, baladická nálada, zpěv varhan a piána. I hlavní mozek jako by byl spokojen a ani moc nevyčnívá. Queen Jane Approximately je jednou z nejlepších Dylanových záseků. Dokonale americký spirit, až se duše zajíká. Hitovým zářezem je titulní výprask - mistrova beatová tvář a pokud jste zaváhali, skutečně se ocitnete opodál. Opile kvílející siréna vstoupila do historie a bušící rytmika kakofonii završí. Po "povinné" bluesovce Just Like Tom Thumb's Blues tu máme finále - Desolation Row. Přes 11 minut v nekončícího monologu - mistr stále měl cosi na srdci, jako by ho nešlo utišit. A že to poselství přesahuje celé generace. Monotónní proud akustiky a harmoniky jsou třešničkami na bohaté hostině.


Součást hudební historie přes 60 let. Stejně jako Tommy, Revolver, Are You Experienced?, Bitches Brew, Foxtrot, Disraeli Gears... každý ať dosadí svého koně. Vliv Dylanův byl, a stále je nepředstavitelný - Beatles počínaje, opačným hudebním pólem konče. Lyriku pro mnohovýznamovost a rozsah dodnes studují znalci. Ale mnoho by tu nebylo, nebýt téhle desky. 5/5

» ostatní recenze alba Dylan, Bob - Highway 61 Revisited
» popis a diskografie skupiny Dylan, Bob

Osbourne, Ozzy - Ordinary Man

Osbourne, Ozzy / Ordinary Man (2020)

jirka 7200 | 3 stars | 21.02.2020

Vznik nového alba Ozzyho Osbourna se stal vděčným námětem na reportáž o zdánlivém sledu náhod a okamžitých rozhodnutí, to bychom však nesměli znát Sharon :-)

Jako katalyzátor děje můžeme označit amerického
hitmakera, muzikanta a producenta v jedné osobě - Andrewa Watta. V mnoha rozhovorech se zmínil o své duši rockera, koneckonců právě on se stal v roce 2013 členem superskupiny s Glenem Hughesem a Jasonem Bonhamem. V posledních letech se však spíše prosadil spoluprací s top pop idoly, za produkci desky raperky Cardi B získal vloni cenu Grammy.

Při psaní hitu pro rapera Post Maloneho dostal nápad vytvořit tuto píseň jako duet s Ozzym. Znal jeho dceru Kelly, ta to zprostředkovala a píseň Take What You Want se stala obrovským hitem.Po nějaké době přišla od managementu Ozzyho nabídka k vytvoření a vyprodukování jeho nové desky. Vyšokovaný Andrew chtěl nejdříve odmítnout, potom se ale spojil s Chadem Smithem (RHCHP) a Duffem McKaganem (GNR) a během šesti dnů složili písně na celé album. Ozzymu se materiál líbil, dopsaly se texty podle jeho skutečných zážitků a během tří týdnů bylo vymalováno. Netočily se desítky verzí, údajně bylo použito mnoho prvních nahrávek a jen pár druhých verzí. Domluvil se duet s Eltonem Johnem a nahrávka proběhla finálním mixem. Toliko legenda.

A co deska samotná ?
To je věc diskuze a úhlu pohledu. Pokud bych si měl trochu zavěštit, tak si myslím, že deska zaujme a výměna nudného producenta a skladatele Kevina Churka (co na předchozích dvou deskách mnoho nepředvedl) za ambiciozního hitmakera Andrewa Watta byla trefa do černého. Takto to pravděpodobně bude vnímat mainstreamový posluchač, který není ukotven v rocku, ale ujíždí na rozhlasových hitech a youtube klipech všech žánrů – popu, rapu a někdy i melodického rocku s ostřejší kytarou. Watt neponechal nic náhodě a zaútočil na všechny taktikou, kterou dnes využívá umělá inteligence zabudovaná v softwaru vyhledávacích gigantů – rešeršoval a vyhodnotil a poté použil to, co lidé nejvíce vyhledávají a chtějí. Proto nové písně zní tak lákavě, jako by jste je dávno měli kdesi v podvědomí!

Když se tak deskou probírám, tak zjišťuji, že pro každého se tu něco najde. Pro nejstarší skupinu posluchačů je přichystána balada Ordinary Man s jímavým textem, kde nechybí nic - ženské sbory, les smyčců a pár Eltonových úderů do piána i vzletné Slashovo sólo. Chlapi asi chtěli vyprodukovat něco podobného jako November Rain od GNR. I další ploužáky Today is the End a Holy for Tonight jsou fakt děsivě utahaný a nudný. Pro postarší máničky je namíchán sabbatovský Goodbye s odkazem na Iron Mana. Pro rockery mladší je tu kapánek naostřenější a živější Scary Little Green Men s Tommym Morellem z Rage Against The Machine a pro ty úplně nejmenší jsou zařazeny It's A Raid a Take What You Want s raperem Post Malonem a Travisem Scottem. Jako celek jsou všechny skladby smíchány hodně nerockovým způsobem, je znát radio friendly zaměření producenta. Pokud bych si musel něco vybrat i já, tak skladbu All My Life s pěkným Wattovým sólíčkem, které jako by obšlehl od Slashe a tu o zelených mužíčcích, kde je kytara nejhutnější a Duff tam nechá pěkně probublat basu….

Co s texty ? Ozzy po loňských zdravotních patáliích sám dobře ví, jak na tom je. Proto je textová náplň z velké části odlišná od těch z předchozích bouřlivých časů. Zpěvák hodně bilancuje, lituje svých závislostí a vyznává se ze svých hříchů, což působí dost pochmurným dojmem, jako by uzavíral knihu svého života. Vyjímku tvoří v podstatě jen sci fi Scary Little Green Men a Eat Me (Madmana chtěl sníst fanda) .
Pozitivní zprávu nemohu přinést ani při hodnocení technické kvality zvuku. Andrew není žádnej začátečník, při mnohaleté práci s hip hopery již ví, jak muziku správně zdeformovat komprimací, praská to i při poslechu na mém telefonu. Hodnoty DR3 – DR4 hovoří za vše. Při poslechu přes sluchátka to je fakt tortura – zkreslení je příšerné, hlas Ozzyho vyžehlili Auto-Tune pluginem do fáze, že občas není poznat, zda zpívá skutečně on, kytary zní jak z umakartu – prostě digitální šrot.

Jestli se neprodá alespoň dva miliony kusů, tak sním tu Ozzyho beranici z obalu :-)

Shrnuto : I přes neustále se zhoršující zdravotní stav (zrušení letošního turné nevěstí nic dobrého) se Ozzy po deseti letech znovu hrdinně postavil za mikrofon, za což má můj obdiv. Pod producentskou taktovkou A. Watta zaznamenal jedenáct na první poslech chytlavých a snadno zapamatovatelných kousků, které jsou jakoby sestříhány a poslepovány z úryvků Ozzyho a sabatí tvorby s odérem GNR. Tento podivný guláš je doplněn spoluprácí s rapery.

Bohužel, mix jednotlivých nástrojů, jež jinak šikovný producent do té doby úspěšně používal u ostatních pop hvězd a vyžehlení zpěvákova hlasu do sterilní podoby (o naprosto katastrofální kvalitě celkového záznamu ani nemluvě) na mne nepůsobí přesvědčivým dojmem. Deep Purple, Uriah Heep či R.Plant na svých posledních albech rovněž nic nového nepřinesli, ale v opravdovosti projevu se Ozzymu vzdálili daleko za obzor. Trojku dávám Ozzymu jen za snahu.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Ordinary Man
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy

Traffic - Mr. Fantasy

Traffic / Mr. Fantasy (1967)

horyna | 5 stars | 21.02.2020

Britské Traffic vnímám jako jednu z nejvíce inovativních skupin přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Jejich hudební pojetí křížící v sobě jemnou dávku psychedelie a řízného rocku, podbarveného množstvím různorodých dechových i strunných nástrojů, vykazuje vysoký kredit originality a neustálého hledačství.

Jak píše kolega Jarda, není to zrovna jednoduchá hudba na poslech a TO, co je ukryto uvnitř, se doluje těžko a pomalu. Osobně Traffic poslouchám už řadu let, ale cestu k nim si klestím pozvolna a prostřednictvím jednotlivých lp v intervalu cca jednoho roku. Jako první seznámení mi posloužilo jedno z jejich alb posledních a to jen proto, že bylo v té době lehce dostupné a za směšný peníz. Trvalo to nekonečně dlouho, než jsem docenil jeho kvality a začal se pozvolna zajímat i o nahrávky další. Tu první debutní, tu nedávno brilantně představil kolega vmagistr a já si ji konečně pořídil také. Byl a stále mám z této kolekce příjemný šok. Jsou to první Traffic, kteří se mi líbí od prvního poslechového okamžiku co se naše dráhy střetli, laicky řečeno od první dobré. Vůbec jsem nečekal, že budu tento debut hodnotit tak kladně a jako jeden z vůbec nejlepších, které znám.

Raná tvorba Traffic je zdá se malinko jiná než ta, co následovala od desky John Barleycorn Must Die, respektive The Low Spark of High Heeled Boys. Je daleko více hledačská, barvitější, impulzivnější i stylově daleko různorodější. Když tuto desku poslouchám mám podobnou radost a cítím podobné vibrace, jako při poslechu některé z prvních kolekcí milovaných Family. První Traffic jdou po shodné, nesmírně klikaté cestě, začouzené jemnou chutí psychedelie s nespornou dávkou prosakujícího talentu. Slyším tu hned několik asociací na revoluční počiny Beatles, na desky Revolver a seržanta pepře. A to přesto, že doba vydání obou jmenovaných je tatáž. Je tu celá řada famózních originálních kompozic, ve kterých slyšíme jak Winwoodovo piáno (ulítlá Berkshire Poppies), Woodův saxofon (jedinečná Family-ovka House for Everyone), flétnu v ráznější Dealer, tak překrásně smutný Stevův projev prosakující skrze baladickou No Face, No Name, No Number. Jedním ze zlatých hřebů je rovněž nástrojově čarovná Hope I Never Find Me There.

První Traffic sice nejsou tak dokonalí jako osmí Beatles a nikdy ani nebudou, ale kdysi dávno dokázali vytvářet podobně hodnotnou muziku, jejíž pocity umí v jedinci vyvolávat identicky pestré asociace.

» ostatní recenze alba Traffic - Mr. Fantasy
» popis a diskografie skupiny Traffic

Southern Empire - Southern Empire

Southern Empire / Southern Empire (2016)

horyna | 4 stars | 20.02.2020

Debutní produkt Timmsova projektu/kapely Southern Empire, jsem měl to potěšení slyšet až jako druhý v pořadí, po desce Civilization. A hned zkraje musím konstatovat, že tak, jako u mne pokus číslo dva zabodoval okamžitě, byla první společná práce tohoto souboru jejím pravým opakem. Nevím jestli je na tomto místě adekvátní použít termín – zklamání, ale jelikož se bavíme o hudbě, umění vjemově čistě abstraktním, proč ne. Dodnes, s odstupem několika měsíců po "společném prvním rande" se stále domnívám, že tento debut ještě není tak oslnivý a tak kompozičně dopilovaný jako bráška Civilization. Alespoň v přímém srovnání se svým nástupcem, tento stydlín malinko bledne.

Deska je dle prog-rockových měřítek sestavena správně. Kytary a klávesy společně svádí spousty zajímavých soubojů na teritoriu zvaném melodie, rytmická sekce se za svůj výkon rovněž hanbit nemusí, a zpěvák Danny Lopresto má v hrdle dar od pána boha. Ptáte se tedy co dle recenzenta desce chybí? Chybí jí barvitější a nosnější podíl v oblasti nápadů. Ta pestrost a jedinečnost jednotlivých témat není ještě tak zajímavá a bohatá jako ta, se kterou kapela přichází na o dva roky mladším nástupci. Přesto. Soubor v závěru desky přehrává 30!!! minut dlouhou kompozici tvořenou z devíti částic, které v sobě solidní tvůrčí schopnosti, energické pnutí i brilantní skladatelský potenciál nezapřou. Bez těchto vlastností by se ona The Bridge That Binds rozsypala jako domek z karet. To se ovšem naštěstí neděje a ne vždy si dokáže kapela tvořena z výborných muzikantů s takto monstrózním útvarem poradit. Southern Empire se to podařilo a tato píseň fungovat i zapůsobit dokáže.

Á propos, pro milovníky předešlého Timmsova působiště Unitopia, je na desce nachystáno jedno překvapení, kterým je píseň How Long – neboli upravená a pozměněná verze jedné ze skladeb tohoto na mrtvou kolej odstaveného (nedostižného) prog-rockového dinosaura.

» ostatní recenze alba Southern Empire - Southern Empire
» popis a diskografie skupiny Southern Empire

Savatage - Fight For The Rock

Savatage / Fight For The Rock (1986)

horyna | 3 stars | 19.02.2020

Před zánikem jedné strany nám (skoro) všichni tehdejší myslitelé rvali do hlav, že totalitní komunistický režim je ten jediný správný. Po pádu železné opony mnozí redaktoři hudebních periodik, jež konečně u nás mohli spatřit světlo světa zase názor, že tahle deska je tou nejhorší, kterou kdy Savatage vydali. Nechci teď nějak srovnávat tyto dva (první rozhodně) velké omyli lidstva :-), ani je nějak bagatelizovat, jen jsem si ve spojitosti s touto deskou dost zásadně rozpomenul na to, jaké dle mého dogma dokáže někdy vládnout i ve světě hudby.

Když jsem jako náctiletý přišel do styku s floridskými Savatage, bylo to pro mne jako bych spatřil svatozář. Tím prvním bylo hned jejich (dle valné většiny Sava obce) nejlepší dílo Edge of Thorns, se kterým jsem měl tu čet se seznámit. Dnes, po více jak pětadvaceti letech chovám k němu i k některým dalším nahrávkám z portfólia Savatage obrovitánskou úctu. Kapela byla v devadesátých letech (i krátce před nimi) neuvěřitelně v kurzu a vydávala nahrávky top kvality. Prvním takovým velkým a pro scénu významným albem byla fošna Gutter Ballet, na které prudce narostla chlapcům křídla a skladatelský kumšt je vydrápal mezi elitu. Z obyčejné heavy/power metalové bandy se najednou vyloupli metaličtí následovníci Queen, kteří se vyžívali v orchestrálních aranžmá, do skladeb přisypávali symfonické koření, pohrávali si se sbory a různě kombinovali a proplétali vícehlasy. Piáno rázem postavili do jedné úrovně s kytarami a jejich hlavní leader, kytarista Criss Oliva byl nejednou často skloňovanou personou na kytarovém poli, jež dokáže kombinovat a pospojovat řadu, pro heavy metal netypických stylů v jeden mocný uhrančivý konglomerát. Není divu když po tak prudkém nárůstu popularity na konci let osmdesátých a přelomu devadesátých, psali o skupině všechny přední hudební periodika světa. (Pametám si na jednu z předvánočních návštěv s mou tehdejší milou ve Vídni z konce pětadevadesátého, kde se ve všech trafikách z předních stran tamních Metal Hammerů a Rock Hardů skvěla fotografie právě vycházejícího veledíla Dead Winter Dead, které se věnovalo nedávným válečným konfliktům v bývalé Jugoslávii). A právě v nich (a možná i přímo na popiscích a štítcích cd obíhajících naše půjčovny) se pořád dokola omílal názor, že deska Fight for the Rock je slabá/jiná/divná/rocková/vyměklá/netypická...

Už tehdy, v dobách metalu (a grungi) zcela oddán jsem tenhle názor příliš nezdílel a dnes, ve světě který z 95% omývá břehy art/prog/hard/jazz/soft/folk rock, už jej nebaštím vůbec. Víc než kdy jindy totiž dovedu ocenit ono pro metal ne příliš typické netlačení na pilu, důraznější přítlak v melodice, rafinovanější odstínění té které písně i tu trochu smrdutou prvoplánovou komerční hitovost. To vše totiž má tato deska v sobě a některé z vyjmenovaných znaků pro tvorbu Sava příliš typické opravdu nejsou.

Úvodní stejnojmenný song Fight For The Rock skutečně vedle například později prezentovaných 24 Hours Ago , nebo Of Rage And War, může působit jako nepříliš škodný čajíček. Ovšem hned druhá Out On The Streets dá náramně vyniknout jak krásné a citlivé hře na španělku Crisse Olivy, tak duchaplnému přednesu jeho bráchy Johna. Píseň má povedenou strukturu, a působivé melodie. To vnitřní kouzlo z ní plynule vystupuje skrze vás. Začátek Crying For Love je atmosféricky šťavnatý a vzápětí napojená temná hra na kytaru i aura písně samotné působí na mne co by hard rockera skutečně mocně. Day After Day je první ze dvou coverů na desce. Ono už zařazení dvou a pro kapelu tolik netypických předělávek zvedlo hodně tehdejších fans ze židle a ti kapelu rychle odepsali. Píseň je od anglických Badfinger a jde o pohodovou pop/rockovou letní věc, které já osobně tleskám. Ale zpět do hájemství Savatage s nejtvrdším, postapokalyptickým songem desky - The Edge Of Midnight. Začátek obstará několik klasicistně znějících tónů na klávesy a poté se už rozehraje pořádné heavy představení. John více talčí na pilu a démoničnost songu tvrdí přidané klávesové party. Z podobného šuplete je na světlo boží vytažena i šestka - Hyde. Díky tomuto jadrnému středu alba to vůbec není tak bezbřehá slátanina, za jakou ji mnozí považují. Myslím si. Lady In Disguise už předznamenává příští směřování Sava. Do skladby je implantován klavír a pateticky melodický podtón je značně šmakózní. Jak napovídá název další písně - She's Only Rock 'N Roll, jde především o zábavu a přesně takový je i zřejmě nejslabší kus této desky. Wishing Well to jsou Free, což mnozí jistě hned poznali. Free dunivější, tvrdší, dynamičtější, ostřejší a rozhodně ne horší. Závěr patří hutnější Red Light Paradise.

Na tomto albu dal o sobě poprvé znatelněji vědět v brzké budoucnosti jeden z největších talentů celé zaoceánské tvrdě rock/metalové scény Criss Oliva. Jeho skladatelský i hráčský růst bude na dalších albech postupně kulminovat a nezadržitelně se vyvíjet kupředu. Však je také jeho nečekaná smrt (v 93-tím na následky autonehody) hodnocena jako jedna z největších ztrát v kytarovém světě. Jeho bratr John zde využil daleko více melodických rejstříků než kdy dřív i později, což se také stalo trnem v oku mnohým zaslepeným.

Okem bodovacím jsou to u mne krásné tři a chlup hvězdičky.


» ostatní recenze alba Savatage - Fight For The Rock
» popis a diskografie skupiny Savatage

Landmarq - The Vision Pit

Landmarq / The Vision Pit (1995)

Myšák | 5 stars | 18.02.2020

Čím častěj na Progboard chodím, tím zřetelnějc sleduju, že se mám ještě hodně co učit a že objevovat se bude dát donekonečna. V posledním týdnu jsem tady vyštrachal taková kvanta muziky, že vůbec netuším, jak a hlavně kde najdu čas se jim věnovat.

Jednou z nich je progresivní klenot Landmarq. Zatím jsem nakous tohle třetí album které mě katapultovalo někam do stratosféry. Jde o jedinečné propojení sedmdesátkového emočního rocku vzor Genesis s modernějším kytarovým zvukem a tvrdšími riffy jaké hrají třeba Iq.

Na desce hodnotím kladně tyto aspekty.
a) excelentní zvuk spojující archaičnost s modernou, každý nástroj má svůj vlastní prostor
b) výborný melodický riffy a vyhrávky
c) hromada nádherných melodií tu zdobí takové pecky Infinity Parade (Part 1 to 5), Narovlya (Part 1 to 6) , Bed Of Nails
d) přítomnost hitu s velkým H nese jméno Hanblechia (the Vision Quest)
e) za mikrofonem stojí skutečně velký zpěvák

» ostatní recenze alba Landmarq - The Vision Pit
» popis a diskografie skupiny Landmarq

Moore, Gary - Dark days in Paradise

Moore, Gary / Dark days in Paradise (1997)

horyna | 5 stars | 18.02.2020

Velká jména to v hudebním průmyslu měla vždy v určitém aspektu složitější. Léty vybudovanou značku si hájila repertoárem vycházejícím z obdobných principů, který posluchačská obec jaksi automaticky požadovala. Běda ale tomu, kdo si dovolil během své kariéry přijít s něčím odlišným. Většinou se jeho inovační pokusy setkali s nepřízní a vlažným, nebo také žádným ohlasem.

Něco podobného zažil i jeden z nejpřednějších bluesmanů této planety, Gary Moore. Ten si zřejmě po sériích bluesových, rockových a znovu bluesových desek řekl v půli let devadesátých stop a vydal se do pro něj neprobádaných teritorií a neprozkoumaných míst. Ovlivněn dobovými trendy vsadil dvě ze svých karet (alb) do moderny a čekal, jestli se obecenstvo přizpůsobí, v lepším případě nadchne, nebo jej odsoudí jako kacíře. Dopadlo to špatně a s deskou Back to the Blues už za čtyři roky obracel kormidlo nazpět, dle samotného názvu asi není potřeba psát kam.

Z dvojice interpretačně i skladatelsky "nových" alb, mi o dost podmanivější přijde kolekce první Dark Days in Paradise. Zde nebyl Gary v zajetí mašinek tak silně a mnohé z pozůstatků své vlastní DNA nechal samočinně proplouvat mezi kompozicemi. Vznikl tak jedinečný útvar plný skvostné muziky.

Začátek desky je šokující. Stopy blues i hard-rocku totálně přikryl moderní sound s těmi všemi dobovými programingi, sampli a smyčkami, navíc podbarvený Garyho zkreslovaným zpěvem. Druhá Cold Wind Blows od začátku sviští na mašinkách a pokud někdo desku zavrhl nejpozději tady, nemůžeme se mu vůbec divit. Tohle má s Moorem společného jedno velké NIC.
Jenže, jenže pak přijde něco nevídaného! Neskutečně mocný, moderně bluesovo rockový kus I Have Found My Love in You – nebo-li jedna z nejpodmanivějších Garyho písní vůbec. Ta je vystavěna na srdceryvné melodii a hlavně dojemně romantické náladě, ve které pohvizdují smyčce i nějaký ten velice decentní přikrášlující samplík. Na pregnantní Pratově basové figuře (kde já ji jen už slyšel) je vystavěna další velice silná píseň One Fine Day. Nazpět do vod romantických zavelí další v gaigantů této desky, lehce oplodňující, velice smyslná a množstvím drobných aranžérských kudrlinek vyzdobená věc Like Angels. Tolik krásy až se nestačím divit.

Druhou stranu odstartuje opět trochu (ale jenom trochu) modernější What Are We Here For? V ní má však důležitou úlohu Mooreova kytara, seč úsečná, pohybující se kdesi na rozhraní skutečna a iluze. Ale nepřebíjí ji žádný z dosazených moderních hudebních prvků. U sedmé Always There for You už je skutečnost zase nakloněna spíš na druhou stranu, ale přítomnost jemného pohlaví za mikrofonem a lehce impresionistická atmosféra dělá skutečné divy. Podobně silný je ještě poslední kus Business As Usual, ve které se snoubí to nejlepší ze starého i nového Moorea.

Mám rád nevšední alba a tohle je jedno z nejnevšednějších, jaké se v bluesové muzice dá objevit. I proto, ale hlavně pro Garyho cit na poutavé melodie a krásné okamžiky, uděluji jemně oprýskaných 5 hvězd.


» ostatní recenze alba Moore, Gary - Dark days in Paradise
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary

System of a Down - Toxicity

System of a Down / Toxicity (2001)

Martin H | 4 stars | 17.02.2020

„Pane učiteli, a znáte SOAD?“ Tento dotaz jsem obdržel někdy v roce 2005. Tazatelem byl žák osmé třídy, jemuž jsem odpověděl, že jmenované uskupení neznám, ale rád si rozšířím své hudební obzory. Hned druhý den mi ťukal na dveře kabinetu a předával mi cédéčko s tím, že je to fakt síla. Doma jsem vložil do přehrávače, nastavil hlasitost a nestačil se divit. V té směsi zvuků, skřeků, agresivních riffů a velebných melodií jsem se nedokázal nějak orientovat. Sice jsem si desku stáhl na minidisc, ale to jenom proto, že jsem to dělal s každým CD. Nepředpokládal jsem, že se o skupinu System of a Down někdy začnu zajímat, nedej bože že se mi to bude snad i líbit.

Ale znáte to. Posluchačský vkus se mění a při hledání nových hudebních podnětů jsem se před nedávnem nečekaně vrátil i k této americko – arménské úderce. Přiznám se, že jsem od alba Toxicity nic zvláštního neočekával, přece jenom jsem jej měl zařazeno ve škatulce neposlouchatelných podivností. Ale něco se stalo, přeskočila nějaká jiskra a já jsem si hned u úvodního nekompromisního nářezu Prison Song začal podupávat do rytmu, bavit se střídáním jednotlivých hlasů, přičemž mi vůbec nevadil onen hrdelní chropot, který mě před lety asi tak vyděsil. Ono střídání zběsilých poloh s jemnými, místy až andělsky něžnými mě připoutalo a nutilo poslouchat až do konce skladby Needles. A pak už to šlo samo, byl jsem chycen a pohlcen. Nevím, k čemu to přirovnat, ale mám dojem, že za mých mladých let se něčemu takovému říkalo crossover.

Relativní zvolnění přijde s šestou skladbou, velice hitovou záležitostí Chop Suey!. Ten refrén, tedy pokud je to refrén, je prostě kouzelný. Po něm se však posluchač propadá do sonického pekla, aby z něj nakonec vyšel melodicky posílen a očištěn. Teď už následuje jedna hudební perla za druhou, přičemž se jedná o sled velice tvrdých riffů a chytlavých vyhrávek v podání pana Darona Malakiana. Jeho kytara se potkává s dalším šílencem na scéně, zpěvákem Serjem Tankianem. Společně vytváří šílený kvapík Forest. Nádherná ATWA je tím tolik očekávaným sluchovým balzámem, i když i zde si chlapci to řvaní neodpustili.

Nelze však vyčkávat, žene se dál v ohromném tempu. Science vše drtí a láme, zároveň dává vzpomenout, odkudže to členové skupiny vzešli. Ta orientální pasáž mě bere za srdce jako nic jiného na desce. Dalším vrcholem je titulní vypalovačka Toxicity. Vybrnkávaný úvod může zmást, nepůjde o žádnou procházku růžovým sadem. Postupně začínám mít pocit, že mě někdo zavřel do plechové krabice, na níž sem tam pro radost zběsile bubnuje a rachotí. Ušní bubínky pomalu praskají, začínám si připadat jako v blázinci. Z toho mě naštěstí vyvede skladba Psycho, neboť jemné motivy zde začnou převažovat nad řvanou agresí. Malakian zde předvádí krásné a velice účelné sólo. Posledním vrcholným číslem je překrásná píseň Aerials. S tou se nedá nekompromisní začátek desky vůbec poměřovat. Drtivou agresi konečně vystřídala všeobjímající melodičnost. Tu podtrhne závěrečná dohra, v níž jako by se evropský východ setkával s šamany původních amerických kultur. Nádherná tečka.

Nevím, jak dlouho mě tahle hudba bude zajímat. Osobně v desce Toxicity nespatřuji něco nadčasového, přece jenom už asi nejsem ta správná cílová skupina. Zatím mě její poslech i přes příliš agresivní začátek baví, což je vlastně hlavní poslání hudby. Ať už je jakákoli. Nezbývá, než onomu žákovi na dálku poděkovat.

» ostatní recenze alba System of a Down - Toxicity
» popis a diskografie skupiny System of a Down

Latte e Miele - Papillon

Latte e Miele / Papillon (1973)

Snake | 5 stars | 17.02.2020

Box Set Universal Music Italia s.r.l. – 0602527319346 /2010/

Klávesově orientovanej symphonic prog, s prvky klasické hudby a jazzu. Při pohledu na tříčlennou sestavu a obsazení klapky, kytara a buben člověka napadnou jisté asociace s Emerson, Lake & Palmer a taky že jo. Jejich vliv je nepřeslechnutelnej a z italské scény mi to připomíná např. Le Orme, Triade, nebo The Trip.

Album Papillon kráčí směrem vytyčeným už předcházejícím Passio Secundum Mattheum, ale je po všech stránkách lepší a dokonalejší. Nebo mi to tak aspoň - narozdíl od valné většiny recenzentů na progarchives - připadá. Natáčelo se v září 1973, vyšlo koncem téhož roku a takřka celou první stranu původní LP zabrala titulní, dvacet minut dlouhá skládanka rozdělená do osmi strof, kterou doplnila ještě krátká instrumentálka Divertimento. Na druhé straně je to podobné a třídílnou suitu Patetica doprovází instrumentální, jazzem křísnutá skladba Strutture.

Stejně jako v případě debutu, tak i tady se Latte e Miele pokusili zhudebnit koncepční příběh, ovšem tentokrát s pohádkovým námětem. Vypráví o dřevěné loutce, která se na městském tržišti zamiluje do lidské dívky, které svou neopatrností nechtěně ublíží a je za to odsouzena k trestu smrti. Během výkonu rozsudku se loutka promění v malého chlapce a ten se ztratí uprostřed jásajícího davu. Příběh je to jednoduchý a kapela se při jeho psaní inspirovala osudy pohádkovejch postaviček Pinocchia, nebo Petruschky.

Je radost poslouchat, jak se to pohádkové téma podařilo otisknout do atmosféry a vokálních harmonií. Když se po úvodní, Emersonem inspirované palbě Overture ozvou sametově hebké tóny dechových nástrojů, ke kterým se přidá Dellacasův, chlapecky vysoký hlásek se svým "Girando in baraccone, Papillon, grandi occhi neri e da Pierrot...", rozbuší se mi srdce a tep vylítne někam do červenejch čísel. Vokály tvoří jen krátké předěly, aby se v tom příběhu posluchač dokonale neztratil, jinak je to jízda téměř instrumentální. Energická, technicky dokonalá, s fantastickou produkcí a křišťálově čistým zvukem.

První výraznější změna přichází až s pompézní a symfonickým orchestrem podepřenou kapitolou L'incontro (Setkání). Úžasnej moment, připomínající alba Contaminazione (Il Rovescio della Medaglia), nebo Milano Calibro 9 (Osanna). Ovšem Papillonovo štěstí netrvá dlouho a následuje jeho zatčení, L'arresto. Hudba dostává úplně nový rozměr a díky těkajícímu rytmu a nervydrásajícímu zvuku houslí se stává daleko agresivnější, než tomu bylo doposud. Netrvá to však dlouho a nespravedlivě odsouzený Papillon čeká na vykonání rozsudku. Smutek prýští z každé noty a klavír připomíná zvuk padajících slz, ale postupně gradující bolerko La trasformazione už má opět symfonickej šmrnc a v jeho závěru zazní i něco, jako chlapecký pěvecký sbor. Dvě minutky dlouhá, jazzem křísnutá instrumentálka Divertimento k suitě Papillon nepatří, ale je pěknou tečkou za první polovinou alba a připomíná mi něco od ELP...

Máte rádi classical rock ? Já jo a třídílná kompozice Patetica je tím nejesenciálnějším classical rockem, jakej si dokážu vůbec představit. O tzv. vážnou hudbu jsem se přitom nikdy nijak zvlášť nezajímal, ovšem odjakživa se mi líbily její, do rock´n´rollu implantované prvky. V metálu třeba u Great Kat, nebo Mekong Delta a později jsem si oblíbil to, co dělali ELP, Ekseption, Beggar´s Opera, Egg, nebo Collegium Musicum. V Patetica slyším docela jasně fragment z Vivaldiho "Čtvera ročních období", ale těch odkazů je tam - podle dostupných zdrojů - víc a nejčastěji skloňovanými jmény jsou Čajkovskij a Beethoven. Ovšem pořád je to ještě především rock a v Parte seconda nechybí ani pořádné sólo na bicí. Vlastně téměř celá druhá strana desky je instrumentální (trocha zpěvu je pouze v Parte terza) a potvrzuje to i závěrečnej jazz Strutture.

Je to prvotřídní art rock, ke kterému se rád vracím a desku řadím k tomu nejlepšímu za italskej rok 1973. Původní album bylo vylisováno v dostatečném množství a ještě dnes se dá sehnat relativně snadno, ovšem levné není. Reedic vyšla celá řada, ale většina je jich už staršího data a s jejich dostupností v obchodech to může být všelijaké. Moje CD je součástí box setu "Progressive Italia Gli Anni '70 Vol. 4", hraje parádně a jsem moc rád, že ho mám.

» ostatní recenze alba Latte e Miele - Papillon
» popis a diskografie skupiny Latte e Miele

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Dylan, Bob / Highway 61 Revisited

Voytus
Petr_70: Hlásím se coby sám sebou uznaný "Dylanofil". Ve zkratce: Dylana mám rád od...

Pendragon / Love Over Fear

Progjar
John I. Ak máš voči doske toľké výhrady, proste mi to príde divné. To je celé.

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13145 recenzí
2200 skupin
181343 příspěvků ve fóru
2696 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000