Lars Hollmer Muenzner, Christian Textures Cloudkicker Smile Banco del Mutuo Soccorso ExCubus Afro Celt Sound System Wilde Flowers, The Fuzzy Duck

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

P.P.S. Inštruktážne video od gunslingera:
Ako pridávať profily na Progboard (youtube)

... » celý článek

(21 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Smile - Ghost Of A Smile

Smile / Ghost Of A Smile (1997)

nowhere_man | 3 stars | 30.08.2014

Ako fanúšik skupiny Queen som sa zaujímal aj o to ako znela jej predchodkyňa, teda skupina Smile. Album Ghost Of A Smile v roku 1997 ponúkol remastrované piesne skupiny Smile. Je ich len šesť, ale stoja sa vypočutie. Album zrejme nezohnať, ale dá a prostredníctvom internetu k hudbe dostať.

Hudba samotná je zaujímavá. Pekne po rade:

Earth - táto skladbaje v pomalšom tempe a nesie sa v šesťdesiatkovom duchu. V podstate sa v nej nič nedeje, ale má príjemnú melódiu. Skladba bola použitá ako súčasť suity Nova Solis na rovnomennom albume skupiny Morgan (1972), ale nepočul som to. Inak gitara Briana Maya v sóle je jednoznačne poznať podľa zvuku jeho Red Specialu.

Step On Me - v šesťdesiatkovom duchu sa nesie aj táto skočná optimistická skladba so zapamätateľnou melódiou. Vokálne zbory začínajú pripomínať Queen.

Doin' All Right - tak túto skladbu poznajú všetci fanúšikovia Queen z ich debutového albumu. Verzia Smile je jemnejšia oproti tej queenovskej a Tim Staffell ju spieva veľmi dobre, nie je to síce Freddie Mercury, ale naozaj má pekný hlas. Zbory sú už jasne queenovské a pokiaľ ma sluch neklame, tak sa mi zdá, že si tu sólovo zaspieval aj Roger Taylor. Rocková pasáž skladby nie je taká tvrdá ako tá vo verzii Queen a j bicie nástroje sú v tejto verzii skladby menej využité.

April Lady - neautorská skladba Smile. Má queenovský refrén čo do vokálov a je tu cítiť snaha o progresívnejšie aranžmány skladby oproti predchádzajúcim trom skladbám, ktoré boli aranžované viac do popu (ale popu šesťdesiatych rokov).

Blag - veľmi vydarená skladba, z ktorej neskôr vznikla časť skladby od Queen Bringhton Rock. Roger Taylor tu bubnuje ozaj od podlahy a zaznejú aj viachlasné vokály, opäť evokujúce Queen. Hlavné slovo tu však má Brian May so svojou gitarou a ukazuje tu, že už v roku 1969 bol veľmi schopný gitarista. V minúte ako keby sme naozaj počuli sólo zo skladby Brighton Rock, vrátane bicích nástrojov.

Polar Bear - poslednú skladbu si zaspieval Brian May. Konečne tu výraznejšie počuť aj basgitaru. Skladba sa nesie v duchu ranných Queen a zo všetkých šiestich skladieb Smile je zrejme najambicióznejšia.

Bonusové skladby nehodnotím, nemajú so Smile nič spoločné. Ich pôvod je vysvetlený v profile kapely a zrejme sú na CD kvôli zaplneniu miesta. Radšej mohli vydať len skladby Smile ako EP.

Takže hodnotenie - 3,5 hviezdy, zaokrúľujem nadol, predsa len ide o šesť skladieb a je to v podstate EP a nie plnohodnotný album. Rozhodne odporúčam fanúšikom najmä ranných Queen ako zaujímavosť, že sound Queen začal vznikať už v kapele Smile. Na svoje by si mohli prísť aj milovníci zabudnutej hudby zo šesťdesiatych rokov.

» ostatní recenze alba Smile - Ghost Of A Smile
» popis a diskografie skupiny Smile

Zappa, Frank - Absolutely Free

Zappa, Frank / Absolutely Free (1967)

Le Fantak | 5 stars | 30.08.2014

Na druhé album Franka Zappy jsem narazil poměrně nedávno, okamžitě mě však uchvátilo. Určitě patří k největším hudebním pokladům vůbec. Těžce ironický text se naprosto shoduje s náladou hudby. Všechny prvky se opakují a utvářejí tak jedinečné a velice komplexní dílo.
Do děje nás uvádí song Plastic People, tak nějak říká, o čem bude celá deska. Pak přichází na řadu má vůbec nejoblíbenější pasáž. "Hrabě švestek" je hrozně super. Nápodobně i Call any vegetable. Ale deska je boží i dál. Obzvlášť zdařilí song je i Brown shoes don't make it. Nemá smysl se o albu rozepisovat víc, vše už bylo řečeno. Prostě je boží.

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Absolutely Free
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank

Nazareth - 2XS

Nazareth / 2XS (1982)

b.wolf | 5 stars | 29.08.2014

Absolutní klasika rocku, deska 2xS starých dobrých Nazareth. Balada Dream On dodnes zní ve všech možných rádiích, skvělá je i úvodní Love lead to madness. Pro mě je ovšem absolutním vrcholem Nazareth skladba Games-už si ani nepamatuju, kolikrát jsem ji přehrál... famózní úvod, akustická kytara a pak Dannyho hlas, nečekaně jemný přecházející do jeho klasické chraplákové brusky-skvělá věc, nikdy neoposlouchatelná ... nelze jinak, 5/5

» ostatní recenze alba Nazareth - 2XS
» popis a diskografie skupiny Nazareth

Waters, Muddy - At Newport

Waters, Muddy / At Newport (1960)

Le Fantak | 5 stars | 28.08.2014

Poprvé jsem narazil na Waterse jeho albem Hard Again. Nijak moc mě nezaujalo, přišlo mi spíš průměrné, než něco víc. Pak jsem ale náhodou objevil živou nahrávku songu Got My Mojo Working a naprosto mě dostala. Z jeho hudby najednou sálalo tolik energie. Tak jsem si nemohl odpustit hledání jiných živých verzí této skladby na youtube. Když jsem narazil na tento Newportský živák, navždy mě už uhranul. Pokud by mě někdo viděl, když jsem poprvé slyšel právě už zmiňovaný song ve verzi z tohoto alba, nejspíš by logicky vyhodnotil, že mě posedl ďábel. A jaký ďábel! Muddy je prostě boží.
Když jsem si stáhl celou desku, nijak mě nepřekvapilo, že právě Got My Mojo Working je jejím vrcholem. Ale vezměme to popořadě.
I Got My Brand On You - deska se rozjíždí celkem svižně, poměrně jednoduchá hudba je však doprovázena velice výrazným zpěvem. Největší bluesová klasika od Willieho Dixona (teď jsem jí slyšel na koncertě Blues Eternity a z mého pohledu šlo opět o vrchol večer) je v podání Waterse ještě lepší, než v originále. Ze skladby srší tolik energie, jako z žádné jiné (no dobře Time Is a Child In Time pořád vedou).
Další songy se nesou v podobném duchu. A pak to přijde. Boží text, boží zpěv, boží kytara, boží všechno. Lidi jsou tak nadšení, že jí vezme ještě jednou. A Muddy taky. Chytne nejbližšího černocha a začne tančit. Po tomhle super mega hustolesácky ukltimativním výkonu se už s publikem jenom rozloučí. No, a potom si přirozeně pustíte Got My Mojo Working ještě jednou.
Poznámka nakonec, všichni se tu rozplývají nad verzí Bllue Effectů na singlu Sluneční hrob. Je dobrá, na Waterse však ani náhodou nemá.

» ostatní recenze alba Waters, Muddy - At Newport
» popis a diskografie skupiny Waters, Muddy

Santana - Abraxas

Santana / Abraxas (1970)

Akana | 5 stars | 28.08.2014

Na prahu sedmdesátých let se má dospívající rock čile k světu a navazuje další a další známosti. Některé jen epizodní, jiné podstatně perspektivnější. Nadbíhá jazzu, klasice, country i avantgardě a cizí mu nejsou ani exotičtější avantýry, které se ale omezují většinou jen na hippícké poblouznění indickými rágami. Mexický rodák Carlos Santana mu dohodil bujnou latinskoamerickou roštěnku a v podání jeho kapely se z tohoto setkání stala láska žhavá a trvalá, i když s dalšími léty poněkud zabředávající do duchovního mesiášství. Druhé album Abraxas ale ještě smyslnost a mystiku míchá v ideálním poměru a patří k vrcholům Santanovy diskografie.

Slévají se na něm pramínky jak rockové a latinskoamerické, tak i jazzové. Všechny tři složky se nejtransparentněji promítají do instrumentální skladby Incident at Neshabur, která plavně přeskakuje z rockových riffů do šťavnatých latinských rytmů i do jazzové lyriky. Bluesovou píseň Black Magic Woman původně z repertoáru Fleetwood Mac kapela rovněž provoněla jižním sluncem a rozvlnila elastickými perkusemi. Ty tvoří s klasickými bicími na albu nerozlučný tandem a propašovávají latinský taneční puls i tam, kde jinak nabírají vrchu rockové vlivy. To je případ písní Mother's Daughter nebo ještě o něco říznější Hope You're Feeling Better. Na druhém pólu stojí skladby primárně hispánské, v nichž rockové laufy kytary nechybí, ale jsou v nich spíš hosty (brilantní Oye Como Va od klasika Tita Puenteho, Se a Cabo, El Nicoya).

Jazzové názvuky se prosazují především prostřednictvím hojně užívaných kláves Gregga Rolieho, který rovněž obstarává většinu zpěvů, ale tím, co sound charakterizuje nejvíc, je samozřejmě kapelníkova kytara. Právě v její hře se organicky snoubí rockový důraz s latinsky vzdušnou dynamikou. Santana vedle sebe sází zatěžkané riffy i žhavá sóla a zvláštní oblibu nachází v dlouhých, klouzavých tónech, které hudbě kapely přidávají romantické odstíny. Skvělou ukázkou je čítankový oplodňovák Samba pa Ti, který od té doby figuroval na stovkách účelových "lovesongs" kompilacích a přece neztratil nic ze svého kouzla. Ostatně stejně jako celé album, kterým Santana skvěle navázal na woodstocký triumf a opět dokázal, že rock si s latinou může rozumět stejně dobře, jako už léta jazz.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Santana - Abraxas
» popis a diskografie skupiny Santana

Zappa, Frank - Uncle Meat

Zappa, Frank / Uncle Meat (1969)

Akana | 4 stars | 28.08.2014

Dvojalbum Uncle Meat patří k posluchačsky nejnáročnějším Zappovým výtvorům. Jde vlastně o poslední část tetralogie No Commercial Potential započaté předchozími alby Mothers of Invention a zároveň o soundtrack k nerealizovanému filmu stejného jména. To se na podobě nahrávky zřetelně odráží. Tvoří jí spletitá houština rocku, vážné hudby, jazzu, zvukových experimentů, mluveného slova a živých vstupů prostoupená typickým jízlivým humorem i instrumentálním perfekcionismem.

Pod Zappovou taktovkou se tu Mothers of Invention stávají bizarním mimozemským stvořením (však taky film měl nést - jistě hodně nekonvenčně aplikovanou - žánrovou nálepku sci-fi) s nespočtem údů a chapadel, jejichž pohyby jsou zdánlivě nevypočitatelné a přitom přesně dané. Písňovou formu tu má jen několik položek (Dog Breath, in the Year of the Plague, Electric Aunt Jemima, Mr. Green Genes a The Air), většina hudby je instrumentální a pokud přijde ke slovu zpěv, je často deformovaný do pisklavých "šmoulích" frekvencí. Jedinou delší stylově soudržnější plochou je šestidílný King Kong zabírající celou D-stranu a reflektující po svém rodící se jazzrockovou fúzi.

Jinak jsou to hlavně ostré střihy, kolážovitost, odvážné i sofistikované tónové změti, a to všechno testuje míru nekritičnosti u fanatických obdivovatelů a ukazuje, že Zappa rozhodně nehodlá zmechovatět v jimi vykolíkovaných prostorách, ale jen a pouze v mezích své vlastní fantazie. Ta je na Uncle Meat ještě nespoutanější, než dřív a hladí posluchače proti srsti ještě drsněji. Komerční hlediska jsou jí k smíchu, přesto si album v žebříčcích nevedlo nijak zle. Zappa coby osina v zadku amerického sebeuspokojení se zadírá stále hloub a používá k tomu stále rafinovanější metody.

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Uncle Meat
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank

Gabriel, Peter - New Blood

Gabriel, Peter / New Blood (2011)

diesbies | 5 stars | 28.08.2014

Na album Petera Gabriela se symfonickým orchestrem jsem byl opravdu hodně zvědavý. A musím konstatovat, že jsem byl příjemně překvapen. Jak to tak u projektů tohoto typu bývá, materiál alba sestává z osvědčených „best of“ písní napříč celou kariérou protagonisty. Ovšem na rozdíl od drtivé většiny případů, kdy orchestr tvoří jen křoví a jakousi efektní nástavbu tradičně, v plném obsazení zahranému repertoáru, je zde zrealizován opravdu důsledný přístup. Tedy žádná rocková rytmika basa + bicí, žádné kytary a syntezátory- opravdu jen akustický symfonický orchestr (The New Blood Orchestra řídí Ben Foster) doplněný klavírem. A samozřejmě Gabrielův zpěv, místy obohacený o vokály Ane Brun a jeho dcery Melanie.

Obdivuhodnou práci odvedl John Metcalfe, kterému se podařilo velice citlivě, s úžasnou empatií a vtipem zaranžovat púvodně rockové písně do symfonického hávu, aniž by rezignoval na maximální využítí celé pestré zvukové palety, kterou orchestr nabízí. Včetně využití dynamiky. Některé pasáže, v původní verzi postaveny téměř výhradně na (poly)rytmickém podkladu tu najednou dostávají úplně jiný rozměr. Místy až téměř alternativní. Hodně by mě zajímala reakce na toto album od rockového posluchače, pro něhož by toto bylo opravdu první setkání s Peterem Gabrielem.
Těžko vyzdvihnout nějakou jednotlivou píseň, snad úvodní „The Rhythm Of The Heat“, potom taky „San Jacinto“, „Intruder“, „Mercy Street“, „Red Rain“, „Digging In The Dirt“...
Na albu mi trochu vadí jen tři věci (zdůrazňuji slovo „trochu“): Zpěv Ane Brun v „Don´t Give Up“- mám od téhle sympatické norské písničkářky několik jejích alb a věřte nebo ne, normálně má vcelku příjemný hlas. V téhle písni ne. Možná to měl být kontrast k nadpozemskému hlasu Kate Bush, jak ho známe z původního provedení?
Dále mě moc nebere new-age instrumentálka "The Nest That Sailed the Sky". Tady mám pocit, že už se dost tlačí na pilu. Zbytečně.
A těch závěrečných několik minut zvuků přírody bych také s klidem oželel (teda nic proti přírodě).

Ale to jsou jen nepatrné vady na kráse, které tak vnímám možná jen já. Gabrielovi to po šedesátce pořád zpívá jako zamlada, ty písně jsou ve své podstatě, jak po stránce hudební, tak i textové v naprosté většině skvělé, mám je naposlouchané už hodně let a pořád se mi líbí a líbí se mi i v tomto provedení. A v neposlední řadě, jak jsem již zmiňoval, aranže a sofistikované využití orchestru jsou přímo lahůdkové. Nemohu nedat pět hvězd.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - New Blood
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter

Trifle - First meeting

Trifle / First meeting (1971)

hejkal | 3 stars | 28.08.2014

Album First meeting anglickej skupiny Trifle zapadá do prekvapivo dlhého radu brassrockových telies z prelomu 60. a 70. rokov. Za všetky možno spomenúť Satisfaction, Heaven, Walrus alebo hoci Rob Young Band.

Deväť skladieb znie tak, ako sa na správnu dychavičnú kapelu patrí. Úsečná gitara si vymieňa šteky s dychmi za pohodového tempa, skladbe Alibi Annie však kraľuje veľmi zaujímavé klávesové sólo. Home again je pokojná záležitosť, znie miestami až priveľmi džezovo. Úžasne chytľavá dychová melódia (neskôr do nemoty nanákaná vokalistami) kraľuje skladbe One way glass, kiežby takéto skladby zneli v dnešných rádiách. Každý, kto sa trošku orientuje v rockových kapelách s dychovou sekciou, vie, že okrem mohutného hlasu za mikrofónom táto muzika tiahne k pomalším a pokojnejším skladbám, ako je napríklad But I might die tonight. Zaujímavá je inštrumentálna náladovka Is it loud?, ktorá ani náhodou nie je hlasná, skôr meditatívne ospalá. Old fashion prayer meeting má pomerne veselý nádych, nečudo, že sa zjavila aj ako singel. New religion stavia na bluesovom gitarovom rife, sťaby sa na nás vrhli Cream s dychmi. Asi netreba dodávať, že ide o najlepšiu skladbu albumu. Devil comin’ je podobne skvelá vec. Akurát buduje temnú atmosféru za pomoci akustiky a perkusií, paráda! Album finišuje kratučkou akustickou dohrou Candle light, čo k nej dodať.

Azda iba toľko, že na CD od Esoteric Recordings album viac ako slušne dopĺňa parádna skladba Dirty old town spolu s inou verziou hitovo zaonačenej Old fashioned prayer meeting, ktorá je oproti albumovej verzii trošku temnejšia.

Vo výsledku tu máme ďalšiu dobrú dosku, ktorú si občas rád pustím.

» ostatní recenze alba Trifle - First meeting
» popis a diskografie skupiny Trifle

Mayall, John - A special life

Mayall, John / A special life (2014)

hejkal | 3 stars | 28.08.2014

V roku 2009 vydal veterán bluesovej scény John Mayall fenomenálny album Tough, nuž očakávania ohľadom ďalšej radovky, novinky A special life, boli obrovské. Dokáže si udržať zostavu? Nasadenie? Šťavu?

Zostava je nezmenená, to je rozhodne dobrá správa. Athas, Rzab a Davenport sú presvedčiví borci, ktorým netreba nič vyčítať. A to ostatné? Úvodné neunáhlené blues Why did you go last night je spestrené ťahacou harmonikou a zdvojeným spevom, Mayallovi dofarbuje prejav hosťujúci C. J. Chenier. Oproti minulému albumu je to však až priveľmi pokojné. Speak of the devil naberie na otáčkach, Athas sa vracia k „vaughanovskému“ prejavu, čo je super, kopa gitár nie je nikdy na škodu. Harmoniková „rašpľovka“ That’s all right má nefalšovaný americký cit, úžasné, ako to Mayallovi svedčí. Podobne ako jeho vlastná temnejšia dumka World gone crazy. Posadené blues Floodin’ in California si udržuje ťah a z kapely sála pohoda, ktorú by jej závideli mnohí pódioví trémisti. Big town playboy si nevzrušene klusá v ústrety pozitívnym náladám. Muzikoterapia by si z nej mohla brať inšpiráciu. Titulná skladba A special life má úžasné tempo, akoby sa lenivo šinula, pritom o nejakom slaďáku, tobôž uspávanke, nie je ani reči! I just got to know je priam mohutná skladba, na pomery albumu. Heartache je pokojná balada na ospalé posedenie nadránom kdesi v zapadnutom podniku. Klavír pripomína pád kvapiek na obločnú rímsu (ako je to klišé, tak je to výstižné), gitara je niečo ako budíček, Athas na driemanie neberie ohľad. Ďalšie mohutné blues Like a fool si vypomáha nielen razantnou gitarou, ale i staromilskými klávesmi, Hammondky, žiaden „syntyzvuk“ neprekoná. Poslednou (a zároveň najdlhšou) skladbou na albume je Just a memory, typické ultra-pomalé bluesové stekanie do nenávratna. Zo skladby cítiť osudovosť, čo je esenciálna vlastnosť bluesovej muziky. Je jasné, že o nejaké novátorstvo na albume nezavadíte. Všetko je povedomé, známe, priateľské. Mayall hojne ťuká do klavíru, dúcha do harmoniky a v neposlednom rade spieva tak, ako nik iný na svete. Je zaujímavé, že až šesť skladieb pochádza z pera samotných hráčov, čím sa celý album javí na Mayallove pomery ako autorský. Nie, že by na tom záležalo, ale je to potešiteľné.

Aj keď toto dielo nedosahuje kvalít svojho predchodcu, je to ďalší presvedčivý zárez do Mayallovej vrchovato orezanej pažby. Kto by nechcel byť takto životaschopný aj po osemdesiatke?

» ostatní recenze alba Mayall, John - A special life
» popis a diskografie skupiny Mayall, John

Nine Days’ Wonder - We never lost control

Nine Days’ Wonder / We never lost control (1973)

hejkal | 4 stars | 28.08.2014

Nine Days’ Wonder patrí k tým zaujímavejším nemeckým zoskupeniam 70. rokov, takže by som ho rád pripomenul aspoň pár slovami k albumu We never lost control.

Ťažká rocková nálada sa rozhodným krokom vteperí do éteru, Days in bright light poteší najmä hardrockového fanúšika, mne by sa páčilo, keby kapela najala lepšieho speváka. Vo všeobecnosti sa hudba mierne „znormálnila“, skladby sú prevažne v rádio-friendly dĺžke, ale do rádia by ich nepustili ani v čase vzniku, nieto ešte dnes. Schválne strojený vokálny prejav kontrastuje aj s inak pokojnou baladou Fisherman’s dream. Niečo medzi stretnutím džungľových šamanov, džezových dýchavičných „dujcov“ a partie vlasatých dobrovoľníkov testujúcich účinky LSD sa snúbi v huriavku Andromeda nomads. The great game je naozaj veľkolepá hardrocková sekaná, na odľahčenie je tu hravá skladba Angels due to arrive, navrátili sa aj niektoré „od veci“ vsuvky známe z debutu. Najdlhšie si poslucháčovu pozornosť uzurpuje We grasp the naked meat, deväť minút dovoľuje skladať koláž kadečoho, od jemných pasáží až po totálny mišmaš, džezové uvoľnenie sa miestami spolčuje s psychedelickými útokmi, slovom, krautrock ako vyšitý. Záverečný kúsok Armaranda spočiatku naberie na obrátkach, nech sa poslucháč dostane do záverečného tranzu a tu zrazu – pád. Práca s kontrastnými plochami kapele vcelku ide, takže sa jej logicky neštíti až do konca.

Nemecká ťažkotonážna parta Nine Days’ Wonder sa s tým nepára ani na druhom albume, akurát ubrala na úletoch a to ja môžem.

» ostatní recenze alba Nine Days’ Wonder - We never lost control
» popis a diskografie skupiny Nine Days’ Wonder

Far Cry, The - The Far Cry

Far Cry, The / The Far Cry (1968)

hejkal | 4 stars | 27.08.2014

Náhodným prehrabávaním sa v obchode s cédečkami mi do ruky padol jediný album kapely Far cry z roku 1968. Na zadnej strane biele na modrom stálo – porovnateľné s Captainom Beefheartom a Blood, Sweat & Tears. Práve som nebol v nálade na podobné prejavy, nuž som nosič vrátil do regálu. Ale nedalo mi to. Starinky z USA sú pre mňa niečo ako súkno pre býka, Beatles pre masy... Takže som sa napokon (po medzihre na progboarde) do obchodu vrátil a album The Far Cry uzurpoval pre svoju nesúčasnú zbierku.

Keby ste náhodou verili reklame, odporúčam si pustiť tento album. Prirovnanie k dvom zmieneným interpretom/kapelám pokrivkáva na obe nohy. Sedem skladieb však preto vôbec neznie zle. Naopak. Temnota, že popri nej Mordor vyzerá ako Florida počas letného dňa, sa prelieva celým albumom. Gitara škrípe ako zbor zubných protéz fanúšikov futbalového mužstva, ktoré práve dostalo gól, zvyšok nástrojov by mohol demontovať nepotrebné cestné komunikácie, no a spev... Takto, pokiaľ máte pocit, že spevák by mal dokazovať, že sme sa vyvinuli z opíc, najlepšie paviánov alebo vrešťanov, asi oceníte umelecký zámer. Podľa môjho názoru ten chlapík jednoducho nevie spievať, tak reve a ziape bez ohľadu na tóninu, len aby to znelo strašne závažne. Pokiaľ poznáte taliansku skupinu Jumbo a album DNA, dostanete krásny kontrast, o čo sa tento kazisvet snaží. Márne. V svižnej skladbe Shapes si tejto úplnej absencie akejkoľvek schopnosti spievať užijete nadostač, takže pomalá hutná záležitosť Midnight juice ponúkne pomerne dosť inštrumentálnych pasáží. Ale nebojte sa, demolátor hlasiviek sa tiež odbaví dosýta. Bluesové bahno rozrýva neurotický saxofón, vrcholom je však siahodlhá gitarovo-klávesová onánia, milujem ten špinavý zvuk, ktorý sa už na dnešných nahrávkach nevyskytuje, ešte aj imitátori majú smolu, dnešná technika síce napodobuje verne, ale je rozdiel ufúľať sa vonku v prírodnom prostredí a v riadených laboratórnych podmienkach. Psychedelické vraždenie bezmocných nemluvniat nikdy neznelo presvedčivejšie. Brutálna meditačka Dream? by zahnala na útek vyhladovaného grizlyho, spevák nasadzuje priam hrobový hlasisko, k hardrockovým vsuvkám sa hodí. Predstavte si, že vás pred operáciou nedostatočne uspia a vy si uvedomujete celý zákrok, akurát sa nemôžete ani pohnúť. Zhruba také pocity vyvoláva sadistické gitarové sólo. Aby toho nebolo málo, bubeník si tiež vymláti súpravu v sóle, ktoré má dobový punc daný Gingerom „Toadom“ Bakerom. Hellhound je blues skočného tempa, taká „creamovka“ s ochrnutými hlasivkami a dokonca s harmonikou. Earlight sa vydáva do ríše džezrocku, keďže je to inštrumentálka s výhradným zastúpením saxofónu, predstavuje pravdepodobne „najnormálnejšiu“ skladbu na albume. Ťažkotonážne blues á la Colosseum počúva na meno Sweet little Angel a je to najlepšia skladba na albume. Na krk jej dýcha aj záverečná pokojnejšia „schíza“ Listen to the walls, hymna všetkých odpočúvačov. Spevák sa snaží šepkať, čo mu prospelo.

Extrémne ťaživé bluesovo zaonačené psychedélie mi občas sadnú a tu to platí dvojnásobne. Škoda, že kapela našla niekoho, kto aspoň trošku vie spievať a krik dokáže zvládnuť s prehľadom, nie ako výsledok neschopnosti.

» ostatní recenze alba Far Cry, The - The Far Cry
» popis a diskografie skupiny Far Cry, The

Taj Mahal - The real thing

Taj Mahal / The real thing (1971)

Le Fantak | 5 stars | 26.08.2014

Studiová alba Taj Mahala nejsou špatná, ale neřekl bych, že jsou vyloženě skvělá. Obecně se mi líbí víc bluesové živáky, než studiovky (až na výjimky). A tenhle koncert patří mezi ty vůbec nejlepší. Z hudby přímo čiší radost, štěstí a jak to jen nazvat...smíření, pochopení života, nebo snad láska k němu. Atmosféra této nahrávky je prostě neopakovatelná.
Od prvního songu, Fishin' Blues, je patrný zcela odlišný zvuk oproti soudobým bluesmnům. Jakýsi podtón reggae. Většinou platí, slovy Savoy Brown, "blues is the saddest feeling", ale u této desky je tomu právě naopak. V tom je její výjimečnost. Druhý song, Ain't Gwine to Whistle Dixie Any Mo', je vůbec tím nejlepším, co od Taj Mahala znám. Zapomeňte na všechno, co víte o blues, tenhle song mu dává naprosto jinou podobu. Tak jednoduchý hudební motiv (ne, opravdu netuším, co je hudební motiv, nevím však, jak to jinak nazvat), rozvíjený do různých podob a tvarů, dokáže víc, než kdejaké virtuózní výkony Erica Claptona a Stevie Ray Vaughana.
Pak začne hudba zvolna zpět získávat klasický bluesový náboj. Velmi zajímavá je 5. skladba. Velmi lyrická hudba doplněná o specifický zpěv opět přerůstá klasický blues. Trochu podobný song je pak i John, Ain't It Hard. Tom And Sally Drake si naopak hraje, pro černošský blues naprosto netypicky, s country. Jak tomu má být, i tento živák se postupně uvolňuje a ke konci se skupina pouští do odvázanějších kompozicí. Vynikající je Diving Duck Blues i She Caught Katy And Left Me A Mule To Ride.
Poslední, bez mála dvacetiminutová, skladba trochu připomíná 2. song alba, ale už není tak skvělá. Dohromady však deska skvělá je. Když do blues nebudu počítat Cream a Beefhearta, mohu prohlásit, že neznám lepší bluesovou nahrávku, než právě tuto.

» ostatní recenze alba Taj Mahal - The real thing
» popis a diskografie skupiny Taj Mahal

Camel - Stationary Traveller

Camel / Stationary Traveller (1984)

EasyRocker | 5 stars | 26.08.2014

Camel jsou, přiznám se, moje srdeční záležitost a jako u jedné z mála progresívních kapel mě oslovila i jejich tvorba v 80. letech, protože si i přes nezbytný klávesovější zvuk podržela nápaditost, klasickou uvolněnou melancholii a unikátní atmosféru.

Pressure Points jsou typicky osmdesátkovým klávesovým úvodem podpořeným sólovým výjezdem Latimera... Refugee je klasický, přímočarý, okamžitě působící hit, poněkud může upomenout tvorbu tehdejších stylových souputníků, např. Marillion. Vopos začíná dramatickými, smutnými tóny všudypřítomných kláves a následně se z ní vyklube asi nejvíce ´80´s´ skladba na albu - jednoduché propletení klávesové a basové linie má maximální účinek. V podobném duchu pokračuje The Cloak and Dagger Man s drásavými klávesami, divokými kytarovými výjezdy a úsečnými sborovými refrény. Pak už ale následuje jeden z vrcholů alba - instrumentální titulní kus, kde osmdesátky skoro nepoznáváte, komorní souznění křehké akustické kytary a kláves... nádhera, jako bych slyšel dalšího z mých vrcholných oblíbenců Stevea Hacketta. Skutečný poklad z tvorby Camel, kde zpěv ani není zapotřebí... West Berlin se přiklání znovu více ke klávesám, které diktují tempo, Latimer ale diktuje tempo - tak, jako skoro na celém albu, nahrál zde kytary i basu a podává tu jeden z nejlepších hlasových výkonů. Klávesová sóla mají v sobě hmatatelnou melancholii a éteričnost. Pokud bych měl jmenovat svůj absolutní vrchol, byla by spolu to s titulní skladbou Fingertips, která má skutečně geniálně melancholickou, ospalou melodickou linku a naprosto famózní zpěv. Jako kdyby se Camel vydali někam mezi své klasické teritorium a tvorbu takových U2... pro mě nepopsatelná záležitost, jejíž genialita spočívá ale vlastně v jednoduchosti základního motivu... Poté následují dvě instrumentálky - Missing má živou klávesovou linku i tempo a zajímavé klávesové a pak i akustické kudrlinky. Další malebný poklad, založený na několika jednoduchých motivech a Latimerem vybroušený. After Words je subtilní klavírní, hříčka, uvolňující melancholii před závěrečným náporem energie. Zakončení Long Goodbyes je monumentální a nostalgické zároveň, plně odpovídá svému názvu. Klávesové stěny se prostřídávají s akustikami, krásně do děje vplouvá basa a pak skladba plyne jako těžký příboj až do finále s melancholickým sólem hlavního protagonisty... další vynikající album, za které by měli Latimerovi postavit pomník. První část je více přímočará a klávesová a asi bych jí na hvězdě ubral, ale hlavně druhá mě naprosto pohltila a rád zaokrouhlím hodnocení směrem vzhůru.

Camel si na rozdíl od řady kolegů ze 70. let udrželi i přes zvukové proměny uměleckou integritu a stále jejich tvorbu lze označit jako progresívní a objevnou. Jak už bylo zmíněno, v tomto případě se jedná o neveselý koncept ze života tehdejšího Berlína.

» ostatní recenze alba Camel - Stationary Traveller
» popis a diskografie skupiny Camel

Petřina, Ota - Veteráni studené války [Juračka, Růžek, Petřina]

Petřina, Ota / Veteráni studené války [Juračka, Růžek, Petřina] (1998)

vdeck | 3 stars | 25.08.2014

VETERÁNI STUDENÉ VÁLKY - 1998

Juračka-Růžek-Petřina si na tenhle krátkodechý projekt vyšetřili pár zajímavých hitůvek.

Album otvírá "Modlitba za nepřítele", což je kandidát na "stadiónovou halekačku" a slogan "Lajka si kousá kšíry" je výborný.

Velice rád poslouchám "Dráty doutnaj", což je jakýsi mix refrénu využívající jasnopákovský sbor holek/ječivek (na Chmelnici se na ně občas řvalo "trika taky dolu!") a vložených pasáží, které zpívá Ota Petřina za doprovodu svých typických vrstvených kytar. Závěr Drátů mi připomíná jednu ze skladeb na albu "The Yes Album".

Šlapavá a chytlavá "Miláčku" je jasný tip na singl a na druhou stranu bych klidně dal kytarovou baladu "Přístavy".

Na koncertech určitě musely skvěle fungovat "Krystalickej klid". "Zběsilost", "Sovy" nebo vzpomínka na Aleše Drvotu "Alibaba".

Závěrečná "Veteráni studené války" je jakýmsi zúčtováním s tou bolšánskou dobou. Růžkovo "je to fajn, je to fajn" je správně ironické a mrazivé...

Sice bych si raději poslechl třetí sólové album Oty Petřiny, ale i tahle "náhrada" mě baví.

vdeck škála 65/100

» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Veteráni studené války [Juračka, Růžek, Petřina]
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota

Premiata Forneria Marconi - L'isola di niente

Premiata Forneria Marconi / L'isola di niente (1974)

Snake | 4 stars | 24.08.2014

Pokud někdy řeč stočí se na Premiata Forneria Marconi, skloňují se - a zcela po zásluze - hlavně první dvě alba, Storia di un minuto a Per un amico. Následující L'isola di niente je tak trochu schované v jejich stínu, ale rovněž výborné. Art rock prvotřídní kvality.

L'isola di niente - mrazivé intro v podobě chorálu Accademia Paolina di Milano dává tušit, že dít se tady budou věci nevšední, následuje razantní nástup kapely a já jsem ohromený dunivými mohutnými basy a dusotem bicích. Zhruba po čtyřech minutách je tu prostor pro zvukomalebné instrumentální kouzlení, které vám může připomenout výše uvedená první dvě alba, ale po druhém vstupu pěveckého sboru skladba vrací se k původní dynamické poloze. Závěr už patří jen a pouze atmosférickému kytarovému sólu.

Is My Face On Straight - jediná píseň v angličtině, s textem Petera Sinfielda. Tady už se to té tradiční poloze PFM hodně vzdaluje, začátek je opravdu "divný" a cítím tu přiblížení vzorům z britských ostrovů, nechybí sólo na flétnu, ale je to trochu "king crimsonovsky" kostrbaté. I tak skladbě nemohu upřít jisté kouzlo, kterým mě přitahuje. Po dvou a půl minutách se to celé pročistí, projasní a je tu docela pěkná melodie. Na konci je slyšet dokonce něco jako akordeon s odněkud z dálky přicházejícím recitativem, zní to zajímavě.

La luna nuova - můj osobní favorit, neobyčejně kouzelná a neodolatelně melodická skladba, která si přímo říká o symfonické aranžmá. Což se také na nejnovějším albu PFM in Classic skutečně stalo. To je prostě italská renesance se vším všudy.

A podobnou atmosféru můžeme si vychutnat ještě jednou, v baladě Dolcissima Maria. Nic zvláštního se na ploše čtyř minut neděje, člověk může na chvilku vypnout, nechat se unášet pěknou melodií a tichým přednesem Franca Mussidy. A nesmí chybět další opravdu pěkná instrumentální pasáž.

Via Lumiere - sedm a půl minuty dlouhá instrumentální palba na závěr. Tady se PFM pořádně odvázali, mnozí posluchači tady slyší záblesky King Crimson, nebo Mahavishnu Orchestra a nezbývá, než souhlasit. Není to sice úplně můj šálek, ale poslední dvě minuty už jsou - zaplaťpánbu - opět neodolatelně melodické.

Co dodat ? Tahle deska by neměla chybět ve sbírce fanoušků PFM a pro ty ostatní by to mohl být zajímavý tip. Dávám čtyři hvězdičky.


» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - L'isola di niente
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio

Kde to vře

Rudy Horvat Group / Composition 4

alienshore
Keďže som nedávno opäť šmejdil po pražskom Bontonlande, tak som tam natrafil práve na tento...

Ursiny, Dežo / Tisíc izieb

nowhere_man
adam: V artfore to majú alebo ti to tam objednajú? Za akú cenu?

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

9844 recenzí
1860 skupin
127572 příspěvků ve fóru
2164 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000