Rustichelli & Bordini Three Monks Vega Madrugada Lyd, The Zior Nightwish Nicholls, Billy Nugent, Ted Ainigma

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

P.P.S. Inštruktážne video od gunslingera:
Ako pridávať profily na Progboard (youtube)

... » celý článek

(22 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Collegium Musicum - Collegium Musicum

Collegium Musicum / Collegium Musicum (1970)

Snake | 4 stars | 01.08.2015

CD Opus /2007/ 91 2771-2

Na podzim roku 1970 už toho měli chlapci z Collegia docela dost za sebou. Vítězství v beatové části Jazzuniverziády, vystoupení na festivalu Jazz Jamboree ve Varšavě a v neposlední řadě první malou desku. Když tedy přišla nabídka k natočení regulérního alba, nedělali drahoty a dostatečně vyhraní z častého koncertování sfoukli to za tři dny, 26.- 28. října 1970.

Na svůj dlouhohrající debut kapela zaznamenala velmi ambiciozní materiál. Sice "jen" tři kousky, ale pěkně natažené tak, jak se na správný art rock sluší a patří. Ve skladbách If You Want To Fall a Strange Theme se vedle Collegia blýskne dechová sekce - tehdy to tak prostě frčelo - a ve skvělých variacích na motivy Haydnova Concerta in D pro změnu komorní orchestr. Collegium Musicum se v té době prezentovalo spíš tvorbou instrumentální a angažmá sólového zpěváka by tedy postrádalo smyslu. Skladby If You Want To Fall a Strange Theme však zpěv vyžadovaly a postarat se o to musel basista Frešo. Byť se do toho zrovna dvakrát nehrnul. Podle mého však výsledek dopadl dobře, za uši mě to netahá a vzpomenu - li si na debuty podobně zaměřených Triumvirat, nebo Wallenstein, ani tam to se zpěvem nebyla žádná hitparáda.

A teď pár poznámek k jednotlivým skladbám : Na třináctiminutové If You Want To Fall líbí se mi její úvod a závěr. Melodie i zpěv jsou fajn a díky dechařům je to takové slavnostní a trochu pompézní. Zamlouvá se mi i bluesem šmrnclé kytarové sólo, ale pak přijde trochu chaotická instrumentální část. Vargova hra je na mě trochu moc disonantní a baskytarové sólo dlouhé.

Strange Theme má třináct a půl minuty a je postavena na podobném vzorečku, jako skladba předchozí. Tedy s trochou zpěvu v úvodu a závěru písně a s živější instrumentální pasáží uprostřed. První sólo má Marián Varga a tentokrát je k posluchačům daleko "přívětivější", než v předchozím případě. Druhé sólo - a znovu bluesové a výborné - střihne si Rastislav Vacho.

Vrcholem desky je pro mě jednoznačně závěrečné Concerto in D. Momenty, kdy jsou slyšet jen varhany s orchestrem jsou kouzelné, ale když to obě tělesa rozbalí full forte, jde o naprosto jedinečný zážitek. Originální předlohu neznám a je mi docela šumák, co si Varga vypůjčil od Haydna a co třeba od Mozarta, ale jako rockerovi mi tahle adaptace přijde hóóódně povedená. Ovšem nebyl by to Marián, aby ani sem neimplantoval trochu toho kvílení a disharmonie, ale pořád drží se to v mezích, které jsem ochotný akceptovat.

Hodnocení bych viděl zhruba mezi tři a čtyři, ale protože kapelám z československých luhů a hájů občas malinko nadržuji, přivřu obě oči a lupnu tam čtyřku.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Collegium Musicum
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum

AC/DC - Powerage

AC/DC / Powerage (1978)

vmagistr | 4 stars | 30.07.2015

Kdykoli poslední dobou točím v přehrávači některé z alb australských rockerů AC/DC, říkám si - co je na téhle kapele tak výjimečného? Vždyť vlastně hrají nekomplikovanou, člověk by řekl až primitivní hudbu, a přece (vždycky doufám, že ne právě proto) to k nim spoustu kovaných rockerů táhne. Naštěstí už si dovedu odpovědět, a je to vlastně prosté. Za prvé: "It's only rock'n'roll." Uskupení okolo bratří Youngů se vzdalo možnosti dělat "umění" (skladatelské a hráčské schopnosti by na to určitě měli), aby mohlo hrát to, co je baví. Za druhé: AC/DC cítí blues. Ač je to více patrné v jejich tvorbě ze 70. let, bluesový naturel (většinou zakopaný hluboko pod vrstvou špinavého elektrického rock'n'rollu) tam pořád někde dřímá, občas se ze spánku převalí a výrazněji do nějaké skladby tu a tam otiskne. Tato pravidla, ze kterých AC/DC během své více než čtyřicetileté kariéry nikdy neslevili, jsou jasně patrná i na jejich páté studiové desce Powerage z roku 1978.

Přímočaré rockové riffy, nekomplikovaná rytmika, ale na druhou stranu dosti chytlavé melodie a expresivní hlasový projev zpěváka Bona Scotta se táhnou celou deskou a přesvědčivě popírají pomluvu, že AC/DC hrají čtyřicet let pořád jednu a tu samou ošklivou písničku. Pokud jsou si kytarové základní kameny jednotlivých skladeb něčím podobné, tak pouze svou jednoduchostí - bratrům Youngovým stačí jen pár tónů, aby na nich vystavěli životaschopný podklad. Ať už jde o šlapavé fláky jako Gimme a Bullet, Rock'n'roll Damnation či Sin City, rock'n'rollové petelice (Riff Raff, Up To My Neck In You), potemnělé riffové řezničiny (What´s Next to the Moon) či odlehčenou rockovou jednohubku (Gone Shootin'), pořád je tam to signifikantní umění "zahrát málo, vyjádřit mnoho" cítit na míle daleko. Na závěr jsem si nechal dva mé nejvíce oblíbené kousky - v Kicked in the Teeth Angus vydatně větrá sólovou kytaru a přidává místy až jižanský feeling, u Down Payment Blues mě zase oslovují výživné basové linky nového člena kapely Cliffa Williamse.

Powerage je výživný kousek rockové muziky, jakých v 2. polovině 70. let nevzniklo zas tak mnoho. Čtyři hvězdičky můžu udělit bez mrknutí oka.

» ostatní recenze alba AC/DC - Powerage
» popis a diskografie skupiny AC/DC

Black Sabbath - Technical Ecstasy

Black Sabbath / Technical Ecstasy (1976)

Martin H | 3 stars | 29.07.2015

Sedmé album Sabbathů vnímám s určitými rozpaky. V té době již alkoholem a drogami zdevastovaná skupina začala opouštět hřbitovní tematiku. Už bylo také jasné, že tím největším problémem pro zdárné fungování Black Sabbath je zpěvák Ozzy Osbourne. Problémy s ním se naplno projevily při nahrávání dalšího alba Never Say Die!, což nakonec vyústilo v Ozzyho odchod ze skupiny.

Na desce Technical Ecstasy je opět porce parádní muziky plná skvělých Iommiho kytarových riffů, rytmika správně duní a Ozzyho mečivý projev je stejně parádní jako na předchozích počinech. Jednotlivé skladby jsou až na pár výjimek opět vynikající, ale celá deska jakoby postrádala soudržnost svých předchůdců.

Úvodní kousek Back Street Kids je typická sabbathovská skladba troch připomínající slavný hit Paranoid. Pak přijde pomalá píseň You Won't Change Me, kterou svými klávesami zdařile podbarvuje hostující Gerald Woodruff. Iommi zde předvádí své kytarové mistrovství. Mám ale dojem, že skladba svou náladou až příliš připomíná album Sabbath Bloody Sabbath. Bubeníkem Billem Wardem zpívaná It's Alright je sice příjemná skladbička, ale na desku se absolutně nehodí. Nebýt Iommiho kytary, asi by mě tato píseň začala velmi brzy nudit. Naštěstí další skvělý kousek z dílny Black Sabbath, píseň Gypsy, opět pořádně přitopí pod kotlem. Pátá skladba All Moving Parts (Stand Still) sice ničím neupoutá, ale aspoň ucho posluchačovo neurazí. To samé platí i o písni Rock 'N' Roll Doctor. A pak přijdou dvě skladby, kvůli kterým je nutné toto album slyšet. Balada She's Gone je jedna z nejkrásnějších písní, které Ozzy Osbourne za celou svou kariéru nazpíval. Navíc originál nepůsobí tak pateticky jako česká verze Lásko, voníš deštěm. Poslední skladba Dirty Women je parádní tečkou na závěr. Wardovy bicí zde předvádějí bouři hromů, Ozzy báječně „mečí“ a Iommi vystřihne jedno z nejparádnějších sól, jaké do té doby nahrál.

To, co následovalo v dalších letech, přineslo skupině jenom problémy. Ozzyho prohlubující se závislost na omamných látkách a nepovedené album Never Say Die! znamenaly jediné – pokud má skupina Black Sabbath dál fungovat, něco se musí změnit.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Technical Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Ursa Major - Ursa Major

Ursa Major / Ursa Major (1972)

Jardo | 5 stars | 29.07.2015

Nemôžem nezačať inak, ako konštatovaním, že sa jedná o jeden z mojich najobľúbenejších albumov vôbec. Opísať túto skvelú hudbu nie je jednoduché, ale táto kapela si zaslúži, aby sa o nej viac vedelo, nuž o niečo sa pokúsim...

Album otvára Sinner, čo je pieseň tvrdá, ako žula (najmä spočiatku). Tiež je dramatická, strhujúca a trochu aj temná. Je to taký most medzi hardrockom a heavymetalom. Naozaj, keby som nevedel, z akého roku nahrávka pochádza, tipoval by som o jej rok vzniku niekedy okolo rokov 1979-1980 a možno ešte neskôr. Muzikanti z Ursa Major evidentne predbehli dobu. Úplným opakom Hriešnika sa javí akustické krásno v podobe podmanivej In my darkest hour. Ten spev, atmosféra a vôbec celá skladba je neopísateľná. Silver spoon vracia trochu tvrdosti späť a znie, akoby bola z nejakého poriadneho koncertu, kde o ulievaní nemôže byť ani reč. Skvelý riff je ozdobu piesne, ktorá si miestami zaglamuje, čo v tomto prípade nie je vôbec na škodu. Hardrockovo pompézna je Stage door queen. Back to the land má v sebe kus romantiky i epickosti, no miestami aj pritvrdí, čo jej pristane. Lay me down si hovie v prívetivej rockujúcej pohode – až jej to závidím. Liberty and justice je spolu s prvými dvomi skladbami mojou najobľúbenejšou na albume. Vyznačuje sa prenádherným spevom Dicka Wagnera (predovšetkým vo verziách) a je to baladická akustická fantázia – niečo čarovné.

Celá nahrávka pôsobí neuveriteľne kompaktným dojmom. Jej počúvanie plynie jedna radosť. Ponúka silné motívy, skvelé nápady a krásne melódie. Vo viacerých piesňach robia skvelú atmosféru sláky, tak chválim ich začlenenie do skladieb. Možno tu nájsť prvotriedne aranžmány. Muzikanti vedeli, čo robiť a ako to robiť a celé to tak aj znie. Úžasné!

P. S. Vôbec sa nečudujem, že viacerí slávni umelci prizvali k spolupráci Dicka Wagnera – je to pán hudobník. Jeho spoluhráči tu však tiež odviedli výbornú robotu.

» ostatní recenze alba Ursa Major - Ursa Major
» popis a diskografie skupiny Ursa Major

Collegium Musicum - Hommage à J. S. Bach / Ulica plná plášťov do dažďa

Collegium Musicum / Hommage à J. S. Bach / Ulica plná plášťov do dažďa (1970)

Snake | 5 stars | 26.07.2015

CD Opus /2007/ 91 2771-2

Collegium Musicum = "Hommage à J. S. Bach". Nebo Hommage à J. S. Bach = Collegium Musicum. Zkrátka a dobře, byť se i na dalších deskách CM objevilo několik dnes už legendárních skladeb, ta největší pecka vyšla už na úplně prvním EP skupiny v roce 1970. Přesně jak napsal Petr Gratias o recenzi níže, ta skladba nabídne tak výrazný varhanní motiv, že kdo jej jednou slyšel, už na něj do smrti smrťoucí nezapomene a nedivím se tomu, že byl použitý jako "jingle" mnoha televizních a rozhlasových pořadů. To Ulica plná plášťov do dažďa už je daleko "propracovanější", komornější a introvertnější, ovšem o nic horší. "Hommage" je víceméně exhibicí Mariána Vargy, ale v "Ulici...." dostane daleko více prostoru i zbytek kapely a rytmika Frešo - Hájek šlape, pulsuje a tepe jak dobře namazaný stroj. Prolínání paralelních světů, komorních a fortelněji zahraných pasáží je tady jedinečné...

Malá deska s práchobyčejným a jednoduchým obalem, za dvacet korun československých, dnes ceněná relikvie mnoha domácích sbírek. Na Slovensku vybuchla supernova a já její prvotinku hodnotím jako zásadní a mistrovskou.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Hommage à J. S. Bach / Ulica plná plášťov do dažďa
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum

Steppenwolf - Gold

Steppenwolf / Gold (2005)

hejkal | 3 stars | 24.07.2015

Steppenwolf si dnešná omladina spája so skladbou Born to be wild. Teda, z reklám a sloganov si rozpomenie, že takáto skladba existuje, kapelu si už dnes pamätajú zväčša iba pamätníci. Nič nie je neférovejšie, ako stotožňovať túto naturalizovanú kanadskú formáciu čoby jednohitovku. V dobách, kedy šiesta dekáda prehrávala svoj boj so siedmou, chrlila táto skupina dva až tri albumy ročne, veď povážte, v rozpätí troch rokov (1968-1970) jej vyšlo 7 albumov! A tým sa to neskončilo... Hoci ide o svetovú kapelu s takým predajným obratom, že by jej závideli aj ropní magnáti, v našich končinách sa k nej hlási málokto. A to je škoda. Nadá sa nič robiť, treba ju občas pripomenúť.

Osobne som si k nej vybudoval vzťah takmer od detstva, otec ju má veľmi rád a ešte aj po poslednom sťahovaní som našiel nejaký singel (For ladies only) v kôpke platní, ktoré mi je ľúto vyhodiť, hoci nemám gramec. Jej jemne psychedelickému hardrocku sa v našej domácnosti vžilo pomenovanie – parný valec. A naozaj, táto melodická, ale rázne sa šinúca muzika nehľadí naľavo, ani napravo, jednoducho si vytvára vlastnú cestu a nič ju nezastaví.

V priebehu rokov som mal možnosť počuť viacero jej výberov, všetky trpia tým istým neduhom. Buď je tam len pár skladieb a vždy sa sústredia najmä na debutový album (1CD), alebo je tam opäť fixácia na prvý album doplnená o veľmi úzky náhľad do ďalších albumov, avšak iba do rozpadu kapely. Reunionové albumy z polovice 70. rokov a koncertné albumy sú prakticky znegované. Maximálne sa pri niektorých výberovkách nájdu skladby zo sóloviek Kaya a nejaké nahrávky historickej predchodkyne kapely, a síce The Sparrows. Ako je na tom dvojcédečkový výber Gold z roku 2005?

Na obale sa skvie nálepka – Definitive Collection. Skladby vybral sám veľký Kay a prešli vcelku podareným remasteringom. Avšak! Rozdiely oproti predošlým dvojdiskovým výberom sú mikroskopické, takže sa nič extra nedeje. Skôr je to produkt z kategórie – minuli sa kompilácie, dajme do obchodov ďalšiu sadu. Poteší, že sú jednotlivé albumové ukážky radené chronologicky (i keď sa nedodržuje postupnosť z albumov). Aj preto tu na úvod nájdeme hneď osem z jedenástich debutových skladieb. Nechýba Born to be wild, absencia Hoocie coochie man však zamrzí. Sookie Sookie a The pusher (krásna ukážka toho, ako kapela dokázala v pomalších posadených tempách budovať hutnú atmosféru, v tomto azda nemala a nemá konkurenciu, možno niektoré veci od Ten Years After sa tomuto môžu rovnať), etalónové hardrockové kúsky, nechýbajú a to je fajn. Podobne melancholická tvrdošijná balada Desperation nemôže byť opomenutá. Z druhého albumu sa tu nachádzajú tri parádne skladby, niet čo kritizovať, vybrali ako nesmrteľný hit (Magic carpet ride), tak najlepšiu hardrockovú skladbu kapely (Don’t step on the grass, Sam) a nechýba ani skočný bluesový kúsok Tighten up your wig. Album Early Steppenwolf z roku 1969 (nahrávka The Sparrow z roku 1967) absentuje úplne, čo je škoda. Taká dvadsať aj čosi minútová záležitosť The Pusher by kompiláciu vymanila z priemeru. At the birthday party je odbitá tromi skladbami s It’s never too late v čele. Pozornejší poslucháči si isto všimnú, že výberovka cieli na singlové skladby, a teda z albumov vyberá veci, ktoré sa zjavovali v rebríčkoch. Prvý disk uzatvára titulná monštruózna skladba Monster/Suicide/America z albumu, ako inak, Monster. Vážne, ľudia, ak ste z rôznych príčin Steppenwolf odkladali na neskôr, horšie časy, do koša... Dajte jej šancu! Mix hardrocku, blues a hippies psychedélie je v tejto skladbe servírovaný tak jedinečne, až sa súčasné retro, stoner a iné skupiny môžu hanbiť, ako im to nejde (a že im to často ide veľmi dobre).

Druhý disk otvárajú ďalšie dve podarené skladby z uvedeného albumu, isto Vás neprekvapí, že nasledujúci živák Live (1970) absentuje úplne. Škoda. Hey lawdy mama, prvý nealbumový singel prítomný na výbere, je klasika. Dostávame sa k pomerne veľkej porcii albumu 7. Pätica kúskov má v sebe dosť jemnejších polôh, veľká škoda, že neobetovali jednu z nich v prospech absolútneho hardrockového masakru Ball crusher. To je skladba, ktorá priaznivcov hrubozrnnej americkej produkcie postupne ovládne ako vojna Ukrajinu. Aspoň tu máme parádne metelice Renegade a Foggy mental breakdown. Na letné sparná je ako stvorené! Fešný bluesrockový singel Screaming night hog a trojica skladieb z albumu For ladies only (titulná skladba je najzaujímavejšia z nich) uzatvárajú prvé obdobie skupiny.

Nasleduje trojica skladieb z dvoch sólových albumov speváka Kaya. Priznávam, že boli pre mňa neznámym územím, avšak všetky tri sú veľmi dobré, takže niekedy by som sa mal dielam Forgotten songs and unsung heroes (1972) a My sportin' life (1973) pozrieť na zúbok. Osobne ma prekvapila skladba I’m moving on Hanka Snowa, ktorú mám zafixovanú od Gallaghera a jeho kapely Taste. Tu máme posadenú a zároveň naliehavo zaonačenú verziu, ktorá aj drevo môjho formátu núti vlniť sa v rytme.

Obdobie po roku 1974 je totálne odignorované, nuž záver druhého disku odpinká všetko, čo sa s kapelou dialo potom, jedinou priamočiaroou skladbou Straight shooting woman z albumu Slow flux (1974). Iste, už to nie je to, čo na počiatku kariéry (dychy tomu nepridávajú), ale aj tak, reprezentatívny výber by mohol ponúknuť viac.

Ako vstup do sveta jedinečnej a parádnej hardrockovej muziky Steppenwolf je tento výber vhodný prinajmenšom rovnako, ako každý iný. Mne sa páči, že je tu trojica skladieb z Kayových sóloviek, ktoré som doteraz nepoznal. A na skrátenie času v práci je to fakt perfektná muzička. Absencia niektorých albumov a mnou preferovaných skladieb mu však vynáša hodnotenie – dobrá kompilácia. Nič viac, ale ani nič menej!

Ak by si nejaká kapela zaslúžila poriadny boxset, tak Steppenwolf.

» ostatní recenze alba Steppenwolf - Gold
» popis a diskografie skupiny Steppenwolf

Morse, Neal - The Grand Experiment (As The Neal Morse Band)

Morse, Neal / The Grand Experiment (As The Neal Morse Band) (2015)

Petr87 | 2 stars | 21.07.2015

Tak se nám Neal Morse rozhodl zajít si zase jednou místo do kostela do nahrávacího studia s cílem, usmažit všem svým dychtivým fanouškům novou hudební placku.
Už samotný název desky "The Grand Experiment" a i přejmenování na THE NEAL MORSE BAND slibovalo mnohé a věřím tomu, že nejen já jsem doufal v alespoň lehké odbočení ze zaběhnutých kolejí - takový "nový začátek".
A dovolil jsem si dokonce zajít až tak daleko, že jsem úplně poprvé v životě objednal album v předprodeji a ještě k tomu na LP za cenu, za kterou bych pomalu koupil i menší stánek s hamburgery!
Měl jsem totiž v plánu tzv. koupi "na slepo", žádný kontrolní MP3 předposlech, jako to dělám vždy než si nějakou tu desku koupím... Ó jaký jsem to byl ale naivní vůl!
Mno - nakonec z tohoto plánu díky mojí vrozené zvědavosti, zkombinované se silně vyvinutou slabou vůlí, sešlo... No ještě že tak!
Je to jednoduché... po prvním zkušebním MP3 poslechu jsem byl totiž opravdu zklamán a cítil se podveden - takže jsem předobjednávku šmahem zrušil. Než je vypláznout za tuto desku, tak ty prachy raději vnutím prvnímu bezdomovci, aby si za ně mohl minimálně na rok předplatit třeba časopis Bydlení.
Hudbu na tomto albu není ani potřeba nějak popisovat, protože už tady všechno bylo.
Neal se vykrádá snad ještě více než kdy předtím... Stále ty stejné postupy, harmonie - pro mne už opravdu všeobjímající nuda.
Jsem toho názoru, že si po posledním albu s názvem "Momentum" (když nebudu počítat jednohubku "Cover 2 Cover" a oddechovku "Songs From November"), které osobně považuji za vrchol jeho tvorby, měl uložit svou sólovou kariéru tak na pět let k ledu.
Ano, je pěkný, když je člověk tvořivý a sype z rukávů stále nové nápady... ale pokud je sype z rukávů pořád té stejné, už značně obnošené košile, tak to už fakt není dobrý - tot' skromný názor letitého fanouška.

Uff, je pro mne jako pro člověka, který díky jeho hudbě objevil moderní prog rock opravdu těžké sestřelit jedno z jeho alb - ale už mne nebaví nadhodnocovat...

Dvě a půl hvězdy, zaokrouhleno dolů.

» ostatní recenze alba Morse, Neal - The Grand Experiment (As The Neal Morse Band)
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal

Sisterhood Of Klangpedal  - Sisterhood Of Klangpedal

Sisterhood Of Klangpedal / Sisterhood Of Klangpedal (2015)

alienshore | 4 stars | 20.07.2015

Slovenská nezávislá scéna si aj naďalej buduje svoje pevné základy a objavujú sa ďalšie nové skupiny, ktoré prichádzajú s pozoruhodnými dielami. Podivuhodný názov nitrianskej kapely Sisterhood Of Klangpedal si nepomýlite asi s nikým a ničím. Je natoľko špecifický, že sa dá dokonca aj zapamätať. Dôležitým krokom k propagácii ich tvorby a mena je vydanie prvého albumu, ktorý vznikal niekoľko rokov. Materiál sa postupne skladal a dolaďoval, čo sa nakoniec odrazilo na jeho vyznení. Výsledok však stojí za to a poteší priaznivcov art-rocku a jazz-rocku. Aby sme však nehovorili len o slovenských pomeroch, tak je dobré poukázať na fakt, že tento počin je naozaj konkurencieschopný aj v zahraničí. Svedčí o tom kvalitné spracovanie skladieb aj výsledný zvuk.

Hlavný mozog kapely Mateja Mikloša a bubeníka Jána Štena si progmetalisti pamätajú vďaka tomu, že obaja sú členmi Persona Grata, ktorá sa zaradila medzi najlepšie slovenské formácie v tomto štýle. Hudobne ich však nemôžem prirovnať k nim a ani sa nesnažia vytĺcť z toho nejaký kapitál, čo je veľmi sympatické. Prikláňajú sa k nekomerčnému vyzneniu a dĺžka skladieb hovorí jasnou rečou komu je album určený. Poslucháči, ktorí sa vyžívajú v komplikovanejších hudobných postupoch sa môžu tešiť na hráčske umenie všetkých troch zúčastnených. Našťastie sa však nejedná o exhibičný turnaj v rýchlosti prstokladu, ale o detailne premyslené kompozície. Keďže sa hudba zaobišla úplne bez gitary, tak oceňujem Miklošove striedanie klavíru a rôznych klávesových registrov. Prispieva to k väčšej atraktivite samotnej hudby, no práve kryštálovo čistý klavír zachádza najviac do emocionálnej hĺbky.

Roztopašné klavírne linky otvárajú kompozíciu Cyril a oslovuje ma hlavne jej druhá polovica, ktorá veľmi pekne graduje. Pokračuje sa ďalšou výbornou vecou s názvom Metod, spojitosť medzi týmito dvoma skladbami v aranžérskej línii však nie je. Basák Mário Polónyi si občas zahrá aj nejaké tie sóla a musím uznať, že sú veľmi podarené. Skladbami sa tiahnu väčšinou výrazné melodické linky a moc sa tu ani neimprovizuje. Aj vďaka tomu je ich hudba viac art-rocková než jazz-rocková, avšak niečo z jazzových postupov tu rozhodne je a nie je toho málo. Kapela inklinuje teda k art-rockovému vyzneniu, čo jasne dokumentujú zmeny tempa, živelná rytmika a expresívnejšie klávesové registre. Vo vtipne pomenovanej kompozícii BJDSLSP je napr. to prelínanie oboch štýlov veľmi plynulé. Asi najdôležitejšou skladbou je posledná a najdlhšia Funebrak Party III. Zosobňuje to, čo Sisterhood Of Klangpedal vo svojej podstate je - spolok slobodne zmýšľajúcich muzikantov. Nadupaný a pomerne aj ostrý začiatok sa presunie do jemných polôh, kde si Polónyi opäť zalaškuje so svojou basou. Nepravidelné tempá a klávesové prelúdiá však tvoria hlavnú myšlienku a v tomto duchu to aj celé nakoniec končí.

Prvý album Sisterhood Of Klangpedal je teda vskutku vydarený a bolo by dobré pokračovať v ďalšej tvorbe. Takéto kapely na slovenskej scéne naozaj chýbajú a vydavateľstvo Hevhetia je opäť jedným z tých, ktoré tlačia dopredu nekomerčnú a umelecky hodnotnú hudbu. Po kapelách Fermáta a Collegium Musicum prišiel rad na ďalšiu generáciu hudobníkov, ktorí budú rozvíjať art-rock a jazz-rock v tej najlepšej tradícii. Sisterhood Of Klangpedal nezaprie svoje slovenské korene, ale zároveň sa pozerá vpred a je to možno prísľub do budúcnosti aj pre nich samotných. Cesta sa teda môže začať ...

» ostatní recenze alba Sisterhood Of Klangpedal - Sisterhood Of Klangpedal
» popis a diskografie skupiny Sisterhood Of Klangpedal

Opeth - Orchid

Opeth / Orchid (1995)

Petr87 | 5 stars | 20.07.2015

Když jsem ještě chodíval na noční směny, tak jsem se po každé šichtě, jako každý normální pracující člověk, chtěl vždy alespon tak pět hodin vyspat - jenže to bych nesměl mít za souseda vydlabaného hlavonožce s IQ odumřelé plavuně, s pravděpodobně nejhorším hudebním vkusem ve sluneční soustavě...
Kdysi jsem na internetu četl takový zajímavý článek, kde autor zmiňoval, že spousta chlapů, co poslouchají tento pahudební styl, patří k jedné čtyřprocentní menšině, co chodí ráda v růžové, s pěstěnými nehty a prapodivnými účesy...
No, nechci z toho vyvozovat nějaké závěry, ale přece jen od té doby vždy, když jej potkám na chodbě, se přitisknu zadkem ke zdi... prevence je holt prevence.
No, takže když jsem se konečně po každé noční šichtě svalil do náruče soudruha Morfea, tak jsem ovšem býval častokrát velmi brzy vzbuzen podivným, disharmonickým zvukem, jako by se někdo snažil motorovou pilou přeřezat trubku z kalené oceli... a nebylo sebemenšího pochybu o tom, že se to line ze sousedova kotce...
No a jelikož moje citlivá a empatická duše bývá nerada svědkem jakéhokoliv násilí na jednotlivci či skupině obyvatel a snaží si držet karmu v pozitivních číslech, tak jsem se mu vždy, když jsem zazvonil na jeho zasviněný, nečitelný zvonek, snažil inteligentně a naléhavě domluvit...
Vždy to pomohlo, ale jen na chvíli... Pak tento genetický omyl stejně po pár dnech, zase hned po ránu, naplno popustil uzdu svému, už tak stěží dvoucifernému ÝKVÉ a opět mi začal nabourávat spánek.
Pravda, od té doby, co jsem se naučil v práci krást špunty do uší, se to pak už celkem dalo zvládnout - ale i tak jsem stále čekal, až přijde vhodná doba na pomstu.
A ta dorazila velmi brzy a ani se nestihla vyzout, jak mi rychle vstoupila do hlavy.
Když jsem v tehdejší práci skončil a našel si novou, už pouze s ranní a odpolední směnou, tak jsem se od tajných zdrojů dozvěděl, že si soused před časem také našel nové místo a to práci nočního hlídače v prasečáku (krásný džob, skvěle odpovídající jeho vražednému yntelechtu).
V tu chvíli ve mne začalo po malých krůčcích vítězit zlé já... hodina trestu udeřila!
Přestal jsem s jógou, meditacemi a dal se na stranu zla...
A od té doby jsem si začal s gustem a d'ábelským šklebem v xichtě každé ráno, když mám odpolední a soused vyspává noční bdění mezi rochátky, odpalovat bubínky nějakou deskou od OPETH!
A jelikož je soused o pět let mladší, o hlavu menší a mentálně nejspíše na úrovni desetiletého chovance v klecovém lůžku, tak ani neprotestuje...
Pomsta je sladká!

Orchid - tak tady to všechno začalo!
Tato první fošna od švédských prog metalových/rockových maestros je tak krásně syrová, neučesaná a atmosférická, že už snad ani víc být nemůže...
Naprosto souhlasím s předchozí recenzí, kde kolega Petrucci tvrdí, že takovou atmosféru, jakou OPETH vytvořili na tomto albu se jim už nikdy nepodařilo zopáknout... Jo, ty pocity jsou vzájemný...
Především Mikaelův přiškrcený, záhrobní chraplák je zde naprosto úchvatný... Sice už tady se snaží svůj smrtící dech kombinovat s čistým zpěvem, ovšem zatím jen tak nesměle, opatrně.
Je těžké tuto desku někam stylově zařadit... Kombinuje se tady atmosférický black/death metal - sem tam slyším i nějaké ty doomové prvky a samozřejmě i progrockové názvuky... Ano, i ty už tu pochopitelně jsou, i když nepřevažují - ale přesto dokonale dotvářejí mrazivě krásnou atmosféru.
Opět je pro mne hrozně těžký vysadit nějakou tu skladbu, protože všechny jsou opravdu skvělé, výborně vyvážené, melancholické, tajemné a do posledního šroubku propracované...
Ale když už by to tedy muselo být, tak bych vylovil hned druhou kompozici "Under The Weeping Moon".
Je pro mne opravdu těžké tuto skladbu k něčemu přirovnat...
Pokaždé, když ji poslouchám a zavřu oči, tak se cítím, jako bych skutečně seděl na nějaké velké lesní mýtině, z lesa by vycházelo spoustu tajemných zvuků a nade mnou by celou tu scenérii ozařoval veliký úplněk... Hlavně ta prostřední akustická, psychedelií nasycená část je tady fantastická.
Přiznám se, že jsem se dlouho této první opet'ácké desce vyhýbal, protože v té době jsem už byl rozmlsaný díly jako třeba "Deliverance", "Blackwater Park" a nebo "Ghost Reveries".
No, byla to obrovská chyba, protože tohle je opravdu fantastická fošna. Čím víc pozorných poslechů tomu věnuji, tím víc pro mne roste kvalita a výjimečnost tohoto díla.

Album bych jednoznačně doporučil i posluchačům, kteří s OPETH začali třeba až od veleúspěšného "Still Life" a nebo snad ještě později - ano i těm, co se začali o kapelu zajímat třeba až po vydání "Heritage".
Není to stravitelné na první poslech, to bych kecal - ale jakmile do toho proniknete, tak odměnou vám bude skutečně kvalitní, atmosférická, extrémní prog metalová hudba...

Věřte tomu, že vám v těchto současných pařácích tato mrazivá nálož přijde více než vhod. :-)
Chtěl jsem tomu původně nalouskat silné čtyři hvězdy, ale po dalším soustředěném poslechu musím dát prostě pět!

» ostatní recenze alba Opeth - Orchid
» popis a diskografie skupiny Opeth

Head Machine - Orgasm

Head Machine / Orgasm (1970)

hejkal | 4 stars | 20.07.2015

Ako človek starne, postupne sa jeho dlhoročné návyky premieňajú na posadnutosť. Preto napríklad fanúšik skupiny Uriah Heep s obsesiou na encyklopedické krátenie voľného času postupne adoruje všetky tie formácie typu Gods, Toe Fat, Weed alebo hoci... (chvíľka napätia) Machine Head.

Pri počúvaní albumu Orgasm (dátum výroby 1969, dátum spotreby 1970) sa človek neubráni myšlienkam na to, ako a prečo sa tieto štúdiové kalkulácie dostávajú na svetlo dňa. Nemyslím teraz to, že jednotlivé skladby majú evokovať rôzne fázy sexuálnej aktivity ľudí, ktorých zatiaľ neznechutili manželské stereotypy. O tom sa dá čo-to prečítať napríklad v booklete CD od Aurory z roku 2013. Skôr mám na mysli také tie špekulácie, čo sa rodia v príbehoch fanúšikov, keď realita neprináša dostatok životopisných faktov.

Napríklad.

Jedného dňa, keď slnko bolo pod mrakom, aby dodalo okamihu na závažnosti, prikvitol do skúšobne kapely The Gods a po vzore sexuálneho devianta sa okamžite odhalil. Reku, vážení, predaje vašej náboženskej muziky stoja za starú belu, kuknite do Ameriky, tam fičí promiskuitný komunitný spôsob života. Musíme ísť s dobou a spoliehať sa na prirodzenú ľudskú prasačinku! Poďme zbúchať album pod dajakým vyfabrikovaným názvom, čo ja viem, Head Machine a dajme mladým to, po čom starí, ak si ešte pamätajú, prahnú. Musí to byť niečo priam rovné extáze. Už viem! Orgasm! A tak bolo (alebo aj nie, všakže).

Gitarový hardrock bol koncom roku 1969 v kurze, nuž aj prvá skladba Climax/You tried to take it all vsadila na overené tvrdé postupy. Rytmika sa nepredvádza, klávesy sú skôr v pozadí (ale nie v zadku), v popredí je naopak príjemná spevová melodická linka. Ken Hensley sa nezaprie, nech už si história uvádza, čo len chce. Čo by to bolo za hardrock bez štipky blues, nečudujte sa preto, že sa v polovici skladby hneď dvakrát zmení nálada, najprv svižne, na záver pomalšie. Make the feeling last má v sebe hojne beatovej sladkosti, našťastie netrvá dlho. You must come with me je najtvrdšia záležitosť albumu. Gitara ostro rifuje, sóluje a zvyšok nástrojov tvrdí muziku, ako sa len dá. Opäť tu máme správne melodický spev. Iste, je to jednoduché tak, že aj istá Mária by mohla začať premýšľať (hm, silné slovo), či nie je až moc komplikovaná. Ale o to to pôsobí údernejšie! The girl who loved, the girl who loved je komótna „sixtýsovina“, vôbec sa zdá, že jemné skladby kapele moc nešli. Poteší aspoň nesmelé gitarové trilkovanie v pozadí. A je to tu! Vyvrcholenie, extáza, Orgasm! Úvodné kvílenie utne chripľavá úsečná gitara, motívy sa postupne nabaľujú, skladba má takmer deväť minút, takže si môže dovoliť ten luxus v posadenom tempe plynúť, akoby „schramstla“ večnosť na raňajky a teraz má celý deň na to, aby vytrávila. Krásne to badať na zrýchľujúcom sa gitarovom onanovaní, okolostojaci muzikanti vzdychajú do mikrofónu, aby bolo jasné, že tu sa nič mravné nekoná! Stopka necháva všetkých vydýchnuť a nastupuje klávesová maškrtka The first time so záverečným bezslovným spevom, aby bolo jasné, že Uriah Heep je na ceste. Ďalšia rockovica s melodickou polevou hodnou kráľovskej torty sa nazýva Scattering seeds a azda nič nepokazím, keď jej priamočiarosť vyzdvihnem čoby klad. Zároveň tvorí bodku za celým predstavením.

Jasné, nie je to žiadna zásadná doska, ktorá by borila zavedené konvencie, určovala smer, tobôž, aby prepisoval dejiny. Ale ako kuriozita, jednorazovka na ceste k budúcim veličinám, je až prekvapivo dobrá. Ba dokonca vynikajúca.

» ostatní recenze alba Head Machine - Orgasm
» popis a diskografie skupiny Head Machine

Rustichelli & Bordini - Opera Prima

Rustichelli & Bordini / Opera Prima (1973)

Snake | 3 stars | 19.07.2015

CD Sony Music /2014/ 88875000802

Kariéra italského dua Rustichelli & Bordini byla poměrně krátká. Vlastně se omezila sotva na pár koncertů a jedno jediné, v současnosti velmi ceněné album z roku 1973.

Paolo Rustichelli byl - a vlastně pořád ještě je - klávesový mág a uznávaný skladatel, zatímco Carlo Bordini otloukal škopky. Poprvé se spolu sešli v celkem neúspěšné skupině Camello Buck, ale na radu manažera zkusili prorazit jako duo po vzoru britských Hardin & York.

Hudbu na albu bych zařadil do tyglíku s klávesově orientovaným symfonickým progem. Sestava klávesisty s bubeníkem by snad mohla svádět k doměnce, že tady půjde o nějaké bubenické orgie, ale Bordini údery šetří, hraje celkem úsporně a veškerou pozornost tak na sebe poutá Paolo Rustichelli. Jeho nástrojové vybavení bylo i na tehdejší dobu nadstandartní a s jeho pomocí se mu podařilo vytvořit mohutný symfonický sound, dodnes řazený mezi nejvýznamější základní stavební kameny italského klávesového rocku. Nezbytné piano doplňují varhany Hammond C3, mellotron, analogový syntezátor VCS 3 a především ARP 2600. Rustichelli byl velkým propagátorem a průkopníkem hry na tohoto přímého konkurenta nástrojů Moog Modular System, který je dnes mnohými odborníky hodnocen jako jeden z nejlepších analogových syntezátorů všech dob.

Na albu Opera Prima najdeme šest skladeb. Dvě z nich ( první a poslední ) jsou vynikajícími instrumentálkami, v ostatních Paolo Rustichelli i zpívá a právě v jeho vokálu vidím jediný, ovšem o to podstatnější kámen úrazu. Jeho hlas je poměrně hluboký, neškolený a hrubý a s přechodem do vyšších poloh má očividné trable. Ve výškách zpívá falešně, velmi u toho trpí a já trpím s ním. Zvlášť markantní je to ve skladbě Icaro.

Z mého pohledu by albu nejlépe slušelo hodnocení za tři a půl. To však na Progboardu nelze a tak právě s ohledem na zpěv sundám ten půlbodík dolů.


» ostatní recenze alba Rustichelli & Bordini - Opera Prima
» popis a diskografie skupiny Rustichelli & Bordini

Denny, Sandy - The North Star Grassman and The Ravens

Denny, Sandy / The North Star Grassman and The Ravens (1971)

vmagistr | 4 stars | 18.07.2015

Hodně rockerů zná její hlas, méně jich už k němu dokáže přiřadit to správné jméno. Tajemně okouzlující duet s Robertem Plantem ve skladbě The Battle of Evermore ze zeppelinovské Čtyřky je ale jen jedním z mnoha magických záblesků, které za svou krátkou, ale o to intenzivnější kariéru zanechala otištěné na nahrávacích páscích. Sandy Denny, výrazná postava britského elektrického folku přelomu 60. a 70. let, výborná skladatelka a interpretka, "malá paní s velkým hlasem".

V době nahrávání The Battle of Evermore už za sebou Denny měla angažmá u Fairport Convention a turné na podporu debutového alba své nové kapely Fotheringay. Několik měsíců poté byli ale Fotheringay minulostí a Sandy začala pracovat na svém sólovém debutu, nazvaném The North Star Grassman and The Ravens. Ze své bývalé kapely si přizvala rytmickou sekci Pat Donaldson - Gerry Conway, kytarové party z větší části obstaral její bývalý spoluhráč z Fairport Convention Richard Thompson (jen v několika skladbách se objevili kolegové z Fotheringay Trevor Lucas a Jerry Donahue) a na klavír zde zahrál Ian Whiteman.

Osobitý skladatelský rukopis Sandy Denny je pěkně čitelný už v úvodní skladbě Late November. Tato posmutnělá elegie (námětem textu skladby je tragická smrt bubeníka Fairport Convention Martina Lambla při autonehodě), v níž autorčin zpěv a klavírní doprovod dobarvují zvukové ornamenty nástrojů všech tří zúčastněných kytaristů, pochází ještě z "fotheringayovského" období.
Další kompozici, tradicionál Blackwaterside, ozvláštňuje kromě Dennyina nádherného zpěvu i akordeon v rukou Richarda Thompsona, díky němuž získala skladba jakési "iroskotské" zabarvení. Romantickému kousku The Sea Captain dominuje akustická kytara a zajímavé vícehlasy, které zde nazpívala sama autorka. Oživení po klidném začátku desky přináší rock'n'rollově odpíchnutá dylanovka Down In The Flood, kde si s Denny střihl pěvěcký duet pro změnu kytarista Thompson - a má to místy až airplanovskou šťávu. A v určité pompéznosti a rozmáchlosti bychom styčné plochy s tehdejšími Jeffersony mohli najít i v epické skladbě John The Gun, v níž vynikají především housle Barryho Dransfielda - další styčný bod s kalifornskými psychedelickými věrozvěsty.

Druhou polovinu desky zahajuje slabší skladba Next Time Around, ve které mi nesedí hlavně ty smyčcové doprovody - dovedu si tuhle písničku představit zahranou mnohem působivěji, třeba jen s klavírem a kytarou. V The Optimist se dočkáme až countryových meziher, kterým ale nechybí rocková dravost, což je rozhodně fajn. Přichází můj oblíbený kousek desky - našlápnutý cover Let's Jump The Broomstick, který už dříve proslavila třeba "Mrs Dynamite" Brenda Lee. Sekaná kytarová kila, hravé piano, hutný basový spodek a Sandy Denny s hlasem jako zvon, tuhle kombinaci můžu. Do Wretched Wilbur už orchestrální křoví pasuje víc, i když za zvonivou akustickou kytarou působí zvláštně. Titulní skladba The North Star Grassman and The Ravens je z celého alba možná vůbec nejlepší věcí - skloubení netuctové, ale snadno zapamatovatelné melodie, Dennyina tu konejšivého, tu vypjatého vokálu a nástrojových aranží se povedlo na jedničku. V závěrečné Crazy Lady Blues pak vynikne hlavně vydatně sólující havajská kytara hostujícího Buddyho Emmonse. Z bonusů na verzi z roku 2005 stojí za zmínku ještě šlapající rock'n'rolly Walking The Floor Over You a Losing Game - je ale podle mě dobře, že se Denny na desce rozhodla ukázat hlavně svou písničkářskou tvář, čímž lépe vynikly její autorské a pěvecké kvality.

Desku The North Star Grassman and The Ravens vnímám jako velmi zdařilý sólový debut. Sandy Denny potvrdila svou pověst talentované hudebnice a spolu se svými doprovazeči se jí povedlo vytvořit posluchačsky přístupnou, ale přitom nápaditou a emotivní nahrávku, která ve srovnání s tehdejšími deskami zavedených kapel v rámci žánru (Fairport Convention, Steeleye Span, Pentangle atd.) dodnes bez problémů obstojí. Čtyři hvězdičky zde budou naprosto zasloužené.

» ostatní recenze alba Denny, Sandy - The North Star Grassman and The Ravens
» popis a diskografie skupiny Denny, Sandy

Hammill, Peter - Unsung

Hammill, Peter / Unsung (2001)

Ryback | 4 stars | 17.07.2015

Čtrnáct instrumentálních krátkých skladeb. Nahraných jejich autorem Peterem Hammillem mezi lety 1999-2000. Zcela se ocitáme mimo rock, jsme na poli elektronické experimentální hudby trochu připomínající třeba… No, nikdo mě nenapadá. Tohle je opravdu těžko zařaditelná a těžko přirovnatelná záležitost.
Řada instrumentálek jsou naštěstí instrumentálkami nesoucími v sobě jakous takous melodii/hudební motiv (úvodní klávesová zasněná náladovka Gated, klávesovo/kytarová Gateless), vyloženého zvukově experimentálního výhřezu je zde poskrovnu (na bicích postavená Exeunt).
Když jsem album slyšel poprvé, nemohl jsem se upřímně řečeno zbavit nepříjemného pocitu, že Hammill použil „odpadky“ nápadů, věci, které mu zbyly, nikam se nevešly, slabší nápady – a tak z takových zbytků udělal album. Tak to samozřejmě vůbec není, ale – možná se budu opakovat – chce to jednoduše několik poslechů… aby se krása hudby mohla vylíhnout z neopeřeného podvyživeného mláděte v nádherného sebevědomého ptáka.
Většina skladeb skutečně počala svůj původ jako potencionální součást písní (jak píše Peter Hammill v CD brožurce), ale staly se z nich nakonec fragmentární instrumentálky, které se sešly na tomto albu. Jak sám Hammill podotýká, nejsou určené pro nic, ani nejsou o něčem (ve smyslu příběhového pohonu).
Malou zajímavostí je skladba Eyebrows, jejímž autorem výjimečně není Peter Hammill, ale jeho dcera Holly. Je to kytarová kompozice, za jejíž prostřední část by se nemusel stydět ani Robert Fripp…
Na všechny skladby se hodí komentář samotného Petera Hammilla: „… evokují naprosto jinou kulturu…“ a já jen doplním, že jsou hodně zajímavé, mají své kouzlo a jsou… horko těžko broukatelné ;-).

Pro fandy hudby vybočující ze standardů, pro fandy např. progresivní elektroniky jednoznačně doporučuji. Fanouškům takových Yes by naopak hudba z alba Unsung mohla způsobit duševní újmu ;-).

Objektivně za 3 body, subjektivně za 4; tentokrát zaokrouhluji nahoru.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Unsung
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Hammill, Peter - None Of The Above

Hammill, Peter / None Of The Above (2000)

Ryback | 4 stars | 17.07.2015

Album None of the above je kolekce plná překrásných balad, jaké snad umí napsat jen Peter Hammill. CD bylo nahrané v období leden 1999 až únor 2000.
Album se tak celé nese v (na Hammilla neobvyklém) poklidném duchu včetně Hammillova hlasu a způsobu zpěvu. Divoký rock ani žádnou kakofonickou avantgardu nečekejte. Uslyšíme Hammillův hlas včetně místy jeho typicky chórového zpracování, Peterovy kytary, melancholicky znějící klávesy; ve třech skladbách uslyšíme také přizvaného Stuarta Gordona, jehož hra na violu a housle je více než citlivým vkladem a jednoznačným obohacením daných skladeb. Bicí Hammillova tehdejšího spolupracovníka Mannyho Eliase uslyšíme v jediné skladbě Like Veronika, písni asi nejvíc rockově znějící. V opravdu nádherné nahrávce Naming the rose a závěrečné Astart dostaly také prostor předvést svůj sopránový hlas Hammillovy dcery Holly a Beatrice.
Po instrumentálním experimentálním albu natočeném s Rogerem Enem (bratrem slavnějšího Briana) The appointed hour a znovunatočené opeře (dá-li se slovo opera použít) The fall of the house of Usher nám Hammill nabízí album chuťově zase z úplně, ale úplně jiného soudku. I tohle je jeden z důvodů, proč Petera Hammilla stále rád poslouchám.
Absence „divokého Hammilla“ vůbec neznamená, že by se album nějak táhlo nebo bylo dokonce nudné. Těžko nějakou skladbu vyzdvihnout nad ostatní, všechny mají svou sílu, kterou si já tím, že album mám již naposlouchané, každým dalším poslechem s radostí vychutnávám.
Jestliže jsou alba skupiny Renaissance často hodnocena použitím přívlastku „krásný“ – tak to samé lze vztáhnout i na toto album, None of the above.
Objektivně za čtyři body, subjektivně by to bylo za maximálních pět.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - None Of The Above
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Leaf Hound - Growers Of Mushroom

Leaf Hound / Growers Of Mushroom (1971)

Jardo | 4 stars | 16.07.2015

Leaf Hound patrí medzi najospevovanejšie z kategórie vykopávok, čiže niet divu, že sme si k sebe našli cestu.

Hneď na úvod tu máme vypaľovačku, ktorá nikoho nenechá na pochybách, že to je hardrock, ako remeň. Freelance friend je tak ostrá a žeravá, že nemôžem nebyť spokojný. Navyše Pete French je nielen poriadny krikľúň, aký sa k tejto hudbe hodí, ako, ale aj fakt zdatný spevák, čo je veľké plus. Koniec-koncov jeho neskoršie pôsobenie v Atomic Rooster a Cactus hovorí za všetko. Sad road to the sea už nie je tak zdrvujúca, tvári sa vážnejšie, ale aj táto poloha chlapcom veľmi sedí. Hardrockový randál je späť, čo ma na svedomí rázna Drowned my life in fear. Najviac ambícií odkrýva najdlhšia Work my body, ktorá strieda jemnejšie a tvrdšie pasáže. Azda vrchol albumu. Stray je ďalšia fajnová rezačka, po ktorej prichádza melodicky rocková With a minute to go. French je fantastický a tak nečudo, kam nasledovali jeho kroky. Niečo cez dve minúty má najkratší kus na albume. Zvláštnu titulnú pieseň som si však rýchlo obľúbil. Po nej nasleduje razantná, výbušná a ostrá Stagnant pool. Gitara seká riffy, ako divá a French je za mikrofónom neuveriteľný. Približne v polovici sa pieseň ukľudní, no potom opäť nastane hardrockové inferno. Tento rámus je môj obľúbený kúsok, čo sa však nedá povedať o Sawdust Caesar, ktorú považujem za priemernú rockovicu.

Aj keď mám medzi hardrockovými starinkami iných favoritov, nahrávka sa u mňa teší obľube. Zmes ťažkej rytmiky, rezavých riffov a kvalitného spevu/kriku má neprestáva baviť.

» ostatní recenze alba Leaf Hound - Growers Of Mushroom
» popis a diskografie skupiny Leaf Hound

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Nová videa

Kde to vře

A Foot In Coldwater / A foot in coldwater

vmagistr
Příjemný a nápaditý hard rock s rozumně vyváženými porcemi hitovějších a tvrdších...

Collegium Musicum / Collegium Musicum

PaloM
Snake, výborne, potešil som sa pri čítaní. Tu je autorstvo predlohy Haydnovi priznané,...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

9944 recenzí
1909 skupin
130976 příspěvků ve fóru
2276 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000