Vauxdvihl Greta Van Fleet Mastermind Southern Empire Sassi, Yossi Virus I And Thou Oldřich Veselý & E-band Fire On Dawson Rohmer

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Kaipa - Notes from the past

Kaipa / Notes from the past (2002)

EasyRocker | 5 stars | 13.11.2018

Další recenzi jsem se rozhodl napsat "postaru", tedy formou spíše meditace a lehkého vstupu do bohatého světa hudebních emocí. Skvěle už tak učinil mr. Brano.

Už fantastický obal tohoto díla je vedlejším chodem k hlavní hudební hostině - dominují po květinovém vzoru motivy bujné zeleně, kontemplace a vnitřního klidu. Nádherné barvy pastel hrají do duhova. A tak prozařuje i hudba - podstatou křehká, bujná a výživná jako jarní mlází. Klaní se s největší důstojností ikonám žánru už zpěvným úvodem, a ovšem závěrem; na osmdesátiminutové pouti samozřejmě putujeme vývraty, staletými hudebními kmety i rychle zurčícími vodopády. Obě hlavní postavy se vydaly z nejlepších sil - album je tak působivým duetem mezi Stoltovou silnou kytarou a bujnými klávesovými duchnami páně Lundina. Zcela do jiných sfér odnese Mirrors of Yesterday, vrcholově se vytesal do análů květinový veterán Jonas Reingold v multi-našlehané Leaving the Horizon. Ostřejší kontury má Folke´s Final Decision a neprostupná Morganism, obě protipóly košaté a vážné The Name Belongs to You. Spojuje se láska, duševní propojení a léčivá moc hudby. Vynikajícím způsobem podaly A Road in My Mind dámy Lundinovy - cesta s potoky slz. Mimořádnou, až filmově ubíhající zvukovou masu ukuchtili čarodějové z procesí kolem letitého dua Stolt/Lundin, zdobícího svými zástavami formaci už od počátků v 70. letech. Ostatní ale zapadli do skládanky bez jakékoli chyby - Lundström vyšlehuje do nebes vpravdě po fröbergovsku. Přijměte i vy pozvání do téhle královské obrazárny - ne, není to pro každého. Jako Louvre nebo Ermitáž...

» ostatní recenze alba Kaipa - Notes from the past
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Grateful Dead - Aoxomoxoa

Grateful Dead / Aoxomoxoa (1969)

terka | 3 stars | 13.11.2018

Pojem Grateful Dead se mně dlouho pletl s podobným Grand Funk Railroad. V obou případech jde o americké skupiny, jejichž kořeny sahají ke konci šedesátých let. Prvně jmenovaní jsou dokonce ještě starší a svou tvorbou zapadají do hipiesácké doby. Rodáci ze San Francisca se podíleli na utváření tamní psychedelické scény a dle dostupných informací, patřili k jejich čelním představitelům. Je možné, že jsme doma měli několik desek Grateful Dead, ale cédéčko se pro mě zachovalo jenom tohle. Takže nemůžu porovnávat, ale to mi vůbec nevadí. Kapelu stejně neřadím do nějaké první ligy a myslím si, že nejsem sama, kdo ji na stejnou úroveň vedle Deep Purple, nebo Led Zeppelin postavit nedokáže.

Do první skladby St. Stephen prosakují vlivy Beatles a Moody Blues. V dalších písních je květinová atmosféra ještě silnější. Taková Rosemary je psychedelií dost cítit. Mě se líbí čtvrtá Doin´ That Rag s pěknou melodickou linkou a krásně smutná a tak trochu strašidelná Mountains Of The Moon. Hravou a stařecky působící China Cat Sunflower vystřídá LSD úlet What´s Become Of The Baby, který je strašně nudný a nezajímavý. Cosmic Charlie už toho moc zachránit nedokáže.

Album s nevyslovitelným názvem se od evropské hard rockové produkce dost liší. Žádné hřmotné songy, nebo procítěné balady tady nenajdete. Hudba je zcela podřízena obětí lásky, plyne v poklidné rovině, nad kterou se vznáší silný psychedelický opar hnutí květin. Instrumentálně je to bohaté a zajímavé, ale spíš pro květináře a květinářky, než pro rockem kované šílence.

» ostatní recenze alba Grateful Dead - Aoxomoxoa
» popis a diskografie skupiny Grateful Dead

VARIOUS ARTISTS - Tarzan

VARIOUS ARTISTS / Tarzan (1972)

Snake | 3 stars | 13.11.2018

CD btf.it ‎– VMCD120 /2007/

Podle obálky by to člověk šacoval na filmovej soundtrack, ale chyba lávky. Je to kompilace nahrávek starejch italskejch kapel a s tím atletem z pralesa to nemá (téměř) nic společného. Album vyšlo v roce 1972 u firmy Bla Bla Records, která tak chtěla zviditelnit svoje "stájové koně". Původní vydání obsahovalo jedenáct skladeb od čtyř kapel, ovšem rozšířená reedice na CD nabízí ještě dalších šest kousků navrch.

Label Bla Bla Rec. založil (v roce 1970) Pino Massara a zprvu byla jeho produkce zaměřená na vydávání melodických singlů. Ovšem od roku 1972 s ním začal spolupracovat Franco Battiato, který se rozhodl produkovat i umělce z avantgardních a progressive rockových kruhů. V rychlém sledu tak vyšla dodnes ceněná alba "Fetus" a "Polution" právě od Battiata, "Arrow Head" od hard rockových Osage Tribe, nebo "Appunti per un'idea fissa" skupiny Capsicum Red. Poslední velkou deskou, kterou společnost vydala byla "Feedback" (Batiatto) v roce 1976 a tady její stopa končí...

Album Tarzan obsahuje nahrávky z let 1971 - 72 a většina z nich nemá s progresivním rockem nic společného. Je to takovej docela archaickej a melodickej beat, kterej jako kdyby vypadl odněkud z konce šedesátých let. Zajímavé je, že vesměs v angličtině. Jsou to vlastně takové mini profily čtyř kapel a nejpočetněji zastoupená je Capsicum Red, která tu má dva kompletní singly - Tarzan/Shangrj-là a Ocean/She´s a Stranger. Osobně se mi líbí především ten druhej - jednak je daleko hitovější a druhak obsahuje i pěkné klávesy, flétnu a písnička She´s a Stranger aj pozoruhodnou basovou linku. Skupina Capsicum Red si budovala image kapely s domovem mimo Itálii a je fakt, že zní naprosto "neitalsky"...

Další zastoupenou kapelou je Well´s Fargo (původně I Migrants, ale s novým zpěvákem a s texty v angličtině) se singlem Run Billy Run/Come Around. Obě skladby mají jednoduchej rytmickej doprovod a velmi střídmé nástrojové obsazení působící opravdu obstaróžním dojmem. Na rok 1971 určitě. Dojem tak zachraňuje aspoň chytlavej refrén v písničce Come Around.

Určitě nejznámějšími ze všech zúčastněných jsou Osage Tribe, kteří přispěli třemi písničkami. Jednoduchou, pop rockovou skladbou Prehistoric Sound, která předcházela daleko ostřejšímu velkému albu "Arrow Head" a právě z něj pocházejícími kusy Crazy Horse a Hajenhanhowa. První jmenovaná je přepracovaná a kratší verze pecky "Soffici bianchi veli" a konečně pořádnej - inštrumentální - nářez. Hajenhanhowa je pak pětiminutovým výňatkem z dvakrát tak dlouhého stejnojmenného tracku a aj v tomhle případě je to pořádnej virvál. A jedinej v italštině.

Posledními zástupci jsou Black Sunday Flowers se singlem Hot Rock/Madness a co jsem tak vyčetl, byla to jen taková zástěrka pro cenzurou pronásledovaného zpěváka Ghiga Agostiho. První skladba je předělávkou vlastní písně z roku 1965 a je zcela nezajímavá, ovšem štramandě Madness nemůžu upřít jistou přitažlivost.

A tady původní album končí, ovšem CD reedice nabízí ještě dalších šest kousků navíc, z nichž minimálně tři stojí za to. Líbí se mi především hutnej hardrock Walk On My Way skupiny Ixo a pak taky instrumentální singl Colonnello Musch/Cacao partičky Colonnello Musch. Tenhle epizodní projekt sestavil sám zakladatel Bla Bla Rec. Pino Massara a nezbylo po něm nic, krom výše uvedeného singlu. Jeho obálku zdobí zažloutlá fotografie zápasníka připomínajícího našeho Gustava Frištenského a retro futrálku odpovídá aj obsah. Skladba Colonnello Musch je chytlavou, cirkusově - estrádní melodií s výbornými klávesami, tubou a akordeonem a Cacao ? Prostě kakao. Pohoda, klídek pod palmami a maňana...

Asfaltovej výlisek existuje jen v původním vydání a postupem času se stal jednou z nejvzácnějších a nejdražších položek Bla Bla Rec. Na CD se to prvně objevilo v roce 1992 (Artis Records) a pak až v roce 2007 zásluhou BTF. Tradičně pěkně vyvedená gatefold cardboard sleeve má pěknou obálku s Tarzanem vpředu, tracklistem vzadu a miniaturami všech singlů uvnitř rozevřené obálky. Osmistránkovej booklet obsahuje historii Bla Bla Rec. v italštině aj anglině a katalog labelem vydaných elpíček.

Je to takovej pelmel melodických písniček a různých stylů ve slušné zvukové kvalitě a kdybych dal jen na pocity, vysolím čtyřku. Ale trojka bude stačit.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Tarzan
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Sylvan, Nad - The Bride Said No

Sylvan, Nad / The Bride Said No (2017)

horyna | 4 stars | 13.11.2018

Nad Sylvan - jméno donedávna prakticky neznámé. O jeho zpopularizování se zasloužil především kytarista Steve Hackett, když se rozhodl jmenovaného zpěváka obsadit do hlavní role pro své Genesis Revisited Tour pořádané před pár lety. Nad se s postem sólového pěvce Gabrielovského materiálu i výrazu vypořádal se ctí a díky dlouhé šňůře a velkému množství koncertů po celém světě, posléze i k této příležitosti vydanému cd, jej spoznal takřka každý milovník původních Genesis.

Krátce na to zareagoval Nad i sólově a to v podobě velice slušné, totálně Genesisovské kolekce Courting the Widow vydané roku 2015. Tu jsem si pořídil jako přirozenou reakci na spokojený zážitek z onoho koncertu, ale celkem dlouho mi trvalo, než jsem hudbu na tomto nosiči patřičně docenil. Když za dva roky Nad nahrál album další, s jeho nákupem jsem nespěchal. Nechával jsem si chuť na něj uzrát a čekal na příhodnou dobu, kdy budu mít potřebu jej vlastnit. (Výhoda hned nekupovaných nosičů je cenová, za pouhý rok klesá hodnota některých produktu někdy i o polovinu :-) cožpak je to auto?

Na své poslední desce vsadil Nad Sylvan vše na dvě karty. Tak jako minule se znovu obklopil zvučnými hosty z branže. Ale jelikož si materiál psal sám, je účast hráčů natolik profesionální, že vás vůbec nenapadne, srovnávat tento matroš s písněmi z původních působišť hvězdných instrumentalistů.

Tou druhu kartou je velice vydatná účast sólových i sborových vokálů patřících něžnému pohlaví. Právě jejich nadpozemské hlásky nesoucí v sobě ozvěny vodních nymf a sirén, dodávají desce punc originality a posouvá muzikální stránku alba i do jiných sfér, než těch Hackett-ovsko Genesis-ovských. Nahrávce povětšinou vévodí klávesy, až v druhé půli se o slovo znatelněji hlásí i kytary trojice Stolt/Govan/Hackett. Oproti předchozí desce je nálada intimnější. Ubylo patetismu a teatrálnosti, těch má Nad v hrdle pořád dost, ale netlačí je tolik i do muziky. Vše je volnější a plynulejší, přechody mezi tématy jsou zaranžovány nenuceně a velice přirozeně.

Jak už to s prvními poslechy bývá, písně při nich částečně splývají a do obrátek vás dostane až energičtější druhá polovina. Postupně se handicap A-strany stírá a až si překrásné klávesové motivy a zpěvákovi nápěvy z úvodu desky zmapujete, naráz zjistíte, že posloucháte překrásně vyzdobené progresiivní dílo. Dílo, které se touží vymanit z okovů původních Genesis, ale tak úplně se mu to stejně nedaří a vy vlastně ani nechcete, aby tomu u Sylvana bylo jinak. Tahle poloha je pro něj jak dělaná.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Bride Said No
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

Iluvatar - Children

Iluvatar / Children (1995)

horyna | 5 stars | 11.11.2018

Znáte ten pocit zadostiučinění, když po něčem obrovsky toužíte a ono si to k vám po strašně dlouhatánské době nakonec najde cestičku? Ten pocit se dá samozřejmě aplikovat i na muziku, konkrétně na moment, ve kterém držíte nějaký hudební produkt, po které jsme dlouho dychtili a který vám tak dlouho unikal, až jste vůbec nepočítali s tím, že ho nakonec dostanete. Ten opojný pocit spojený s raritním cd, které se naráz nachází ve vaší domácí fonotéce, mám rád a stojí za to.

Hluboko ve vzpomínkách mám uložené toto: Když mi bylo zhruba sedmnáct, osmnáct a občas jsem navštívil nějaký ten kamenný obchod s muzikou v Brně, v jednom z nich jsem dlouhý čas vídával cd s překrásně ilustrovaným obalem, o kterém jsem věděl jen to, že se jedná o nějakou progrockovou kapelu. V té době jsem podobný styl snad krom Dream T., Shadow G. a Fates W. neposlouchal a tak jsem ani neměl tendence toto dílo prozkoumávat. Ten famózní dalíovský surrealistický výjev jsem si do mozku vyfotil tak precizně, že ve mně vzpomínka na něj přetrvala a při každém setkání s ním (třeba i po patnácti či dvaceti letech) jsem si skutečnosti navázané k době mládí okamžitě vybavil.

Teprve nedávno jsem díky Pegasově odkazu na stránky
- >> odkaz - na tuto kapelu znovu narazil. Pečlivě si přečetl její profil a znovu se zadíval na ten božský výjev. Pak už stačilo jenom desku otestovat na YT a obrátit se na Discogs. Zmiňované album vlastnil a nabízel dokonce jeden čehůn a jelikož nerad nakupuji osamocené kulaťáky, vyhlídl jsem si k němu i "brášku" od Clepsydry More Grains of Sand. Byl to kauf za milión. Nejen že mě švýcarská kapela dostala i svou druhou nahrávkou (trojka a čtverka jsou prog-rockové poklady první kategorie), ale hlavně moji toužebně očekávaní Iluvatar nezklamali.
Po tolika letech decentní známosti mám tuhle nahrávku konečně také doma.

Jejich muzika je ohromující progresivní kombinací výtečné melodiky, nečekaných změn temp, brilantních aranžmá a mnoha odstínů rozličných hudebních forem. Pocházejí z Baltimoru v USA a navazují na odkaz Genesis, Marilion a třeba Styx. Toto jejich nejuznávanější a nejspíš také nejlepší album nejen zvukově spadá do období znovu-rozpuku progresivní muziky v devadesátých letech. Jejich progresivní formule v sobě nese i stopy jazzu a klasiky. I přes prvotní nepřístupnost to není hudba přehnaně těžká, či nestravitelná. Vzdáleného příbuzného lze hledat například v kapel Spock´s Beard, spadající do stejné časové etypy v geograficky podobné zámořské provenienci.

Ozdobou desky je pak hlas zpěváka Glenna McLaughlina absolutně nepodobný nikomu, kdo v podobné muzice roky působí, a přesto tak charismatickému a vznešenému. Každá skladba je nádherně zaranžovaná a protnuta množstvím jemných akustických pavučin a dojemných kytarovo-klávesových melodií. Nápaditost je v případě Iluvatar skutečně rozsáhlá a když k tomu přidám i atmosférickou složku, dostáváme brilantní prog-rockové album svou důležitostí daleko převyšující celá devadesátá léta. Pro zapálené fandy Pendragon, Iq, Pallas, Jadis, Spock´s Beard, Arena a Marillion jsou Iluvatar jasnou povinností a skutečnou ozdobou domácí fonotéky.

PS: dost by mne zajímalo, jestli tuhle kapelu tu někdo skutečně zná. Pište, chlubte se, tipl bych si možná Braňa, možná Mayaka, hm...?

» ostatní recenze alba Iluvatar - Children
» popis a diskografie skupiny Iluvatar

Suede - Night Thoughts

Suede / Night Thoughts (2016)

horyna | 5 stars | 10.11.2018

Kapelu Suede jsem objevil hned se počátkem jejich kariéry v divokých devadesátých letech, kdy příchozí obrozenecká doba maximálně přála nově se rodícím alternativním spolkům. Tehdy jsem opouštěl metalové kořeny a prozkoumával vše, co vonělo něčím úplně jiným. Indie rock a grunge jako směry a spousta neznámých alternativních kapel mě na nějakou dobu hodně stmelily. Po dlouhých letech bloudění v neznámých teritoriích jsem si našel konečně to pravé a tím je progresivní muzika ve své podstatě. K některým spolkům z mého mládí jsem se vrátil, některé úplně zavrhl. Do první kategorie spadají i britští "semišáci" Suede.

Úvodní nepřekonatelná dvojice prvních nahrávek má pro mne dnes i po více jak dvaceti letech stále tutéž příjemnou aromatickou příchuť. Po odchodu jedné poloviny stěžejního skladatelského dua, kytaristy Bernarda Butlera, vydává kapele ještě tři desky, které už kvalit ze začátků souboru zdaleka nedosahují. Přichází brzký rozpad a po jedné dekádě nový start.

Deska Night Thoughts je druhou z této éry a já si jí všiml až nedávno, to když jsem hledal nějakou alternativu k mým stále oblíbenějším krajanům Pineapple Thief. Už nevím jak, ale vzpomněl jsem si právě na Suede. Veděl jsem, že se dali znovu dohromady a jejich smyslný indie rock s drobnou příměsí alternativy i svojského progresivního rocku nového tisíciletí, by mohl skýtat podobné blaho, jako poslech P. T. Nemýlil jsem se.

Suede si vcelku překvapivě drží tutéž sestavu, jako ve svých začátcích. Jen Butlera už v devadesátkách vystřídal neméně schopný Richard Oakes. Jejich hudební výraz bych popsal slovy rozbujelý, necudný, vyzývavý a uhrančivý (to především díky hlasu Brett Anderson) nezávislý (pop) rock. Chlapci ve svých hudebních obrazech občas zabrousí k moderním Manic S. P., melancholií mají blízko ke zmiňovaným Pineapple Thief (kteří by mohli být jejich nevlastními dětmi) a odzbrojující atmosférou strčí do kapsy všechny ty novodobé britské mega-stars.

Zpěvákův charismatický hlas se vznáší nad mohutnými kytarovými stěnami a jemné klávesové nitky se ve skladbách pohupují jako pírka unášené větrem. Uhrančivý úvod v podobě orchestrálního propletence When You Are Young, vystřídá v pravdě hitová pecka Outsiders. Tohle přesně jsou ti omamně působící Suede nového věku, kteří si do své výbavy půjčili charakteristické črty z prvních desek, aby dokázali potěšit a zároveň vydráždit své oddané posluchače. Ve čtvrté Pale Snow se Andersonův dominantní vokál vznáší nad vším tím zmarem a chaosem našeho věku. Je vám úplně jedno co hraje vespod, síla jeho osobnosti a extatický silný vokální výrazový prostředek dokáží stejně zbořit všechno okolo. V polovině deska nabírá kulminační charakter, tracky počínaje šestou What I'm Trying to Tell You přes líbeznou ukolébavku Tightrope, intimní Learning to Be a rádiovku Like Kids až k závěrečné sugestivní trojici I Can't Give Her What She Wants, When You Were Young a The Fur and the Feathers slyšíme Suede v jejich vrcholné interpretační formě.

Dílo, jehož hlavním tématem jsou stavy odcizení či nepochopení, balancuje nad hranou dnešní společnosti. Užírá se krásou i hnusem, radostí i bolestí, láskou i osaměním. Témata neradostná jen co je pravda, ale ta hudba, ta působí jako lék.

» ostatní recenze alba Suede - Night Thoughts
» popis a diskografie skupiny Suede

TNT - All the Way to the Sun

TNT / All the Way to the Sun (2005)

horyna | 5 stars | 09.11.2018

Norští hard´n´heavy melodici TNT jsou po seusedech Europe mojí nejoblíbenější severskou úderkou hrající melodickou rockovou muziku. Sleduji je už dlouho a v jeden čas i bedlivě. Želbohu jejich poslední alba bez účasti pěveckého giganta Tony Harnella klesají na kvalitě jako vykojené poprsí matky po x dětech. To rok 2005 a jejich druhá comebacková deska je jiné kafčo.

Tolik sršící energie z každého kytarového tónu vedoucího guru Ronni Le Tekrø a vysoko položeného hlasu T. Harnella na žádné jiné desce TNT nenajdete. Kapela se se svou skladatelskou invencí pořádně pochlapila a naservírovala pořádně ostré songy. Jako malý kluk jdu pokaždé do kolen při písních A Fix, Too Late, All The Way To The Sun, The Letter, Black Butterfly a Ready to Fly. Když k tomu přidám Armstrongův něžný cover What A Wonderful World, tak ostatní jenom "dobré" písně poslouchám v klidovém stavu. Při těch výše jmenovaných se ze mě stává divoká běsnící bestie toužící ulovit nějaký snadno dostupný skalp.

All The Way To The Sun je deska, kterou naprosto miluju a kterou si pokaždé, když hraje, dokážu totálně užít. Adrenalin vyletí vzhůru a v mozku usazené náramně zpěvné refrény mě katapultují mimo realitu. Vznešené melodie, nakažlivé gradace skladeb, hymnické refrény, nad Everestem položený Harnell a především TO NASAZENÍ, které z ní cítím na míle daleko, mě pokaždé uzemní jako obrovitánské Thorovo kladivo. Srdeční srdcovka.

» ostatní recenze alba TNT - All the Way to the Sun
» popis a diskografie skupiny TNT

Vektor - Terminal Redux

Vektor / Terminal Redux (2016)

jirka 7200 | 5 stars | 08.11.2018

Odstup pěti let od posledního alba Vektor Outer Isolation se blahodárné projevil. Neduh v nulové inovaci a jeho o kapánek menší atraktivitě byl odstraněn jak po stránce zvukové, tak hlavně v preciznějším a důmyslnějším pletivu nápadů a motivů jednotlivých písní. Zcela šokující je stopáž alba, která útočí na kapacitu samotného CD nosiče. Stačila jedna mezihra a sedmdesáti osmi minutové mety by bylo hravě dosaženo.

Album sice neuhýbá z vytyčeného směru technicky nadupaného thrash metalu (k přiznaným vzorům přibyli i Slayer), kde je souhra obou kytaristů dechberoucí. Technické vyhrávky a melodické vsuvky dokáží náležitě ocenit pravděpodobně jen hudebníci věnující se podobnému stylu. Přesto překvapilo několik nových prvků. Naprosto šokuje zapojení ženského soulového sboru v úvodní Charging the Void, akustický song Mountains Above The Sun nebo prog rocková skladba Collapse, kde zpěvák David DiSanto poprvé ukazuje, že dokáže zazpívat i čistě. Rovněž závěrečná, třináctiminutová Recharging the Void s mnoha změnami stylů i temp a s důmyslným zapojením ženského hlasu je malou symfonií. Ve zdařilé mezihře připomene Pink Floyd.

Technicky brilantní muziku doplňuje neméně temná a složitá sci-fi epopej osamělého kosmonauta, který putuje nekonečným vesmírem a je zmítán svými pochybami a depresemi. Na palubě má uskladněnou molekulu, která dokáže prodloužit lidský život. Příběh je plný podobenství a metafor o pokračující destrukci života na Zemi pod vládou smyšleného tyranského režimu Cygnus, kterou pomůže náš hrdina svrhnout. Autor DiSanto zde vystavěl neobyčejně poutavý a mnohovýznamný příběh, kde dokazuje, jak moc je touto tematikou pohlcen a dlouhá léta se o ni zajímá (viz různé perské a arabské astronomické názvy).

V žánru sci-fi thrash metalu před mnoha lety nastavil laťku kanadský Voivod. V této kategorii, kde se spolky Vexovoid, Reminiscencia, Quasaborn, Graviton, Dimesland nebo Virus snaží napodobit osobitou hru Piggyho je jasně vidět, jak obtížné je se jen přiblížit na dosah. Vektor, ač si jde svou vlastní cestou, je jasným vítězem.

Pokud by tato kapela oslovila producenta mimo žánr, který by dokázal zachovat jejich dravost a vyzdvihl jejich nesporné nápady za současného zmírnění dominantního thrashového feelingu a vydoloval více poloh ze zde poněkud jednostranného projevu zpěváka, vznikla by mimořádná deska. Že se lze vymanit ze škatulek žánru dokazuje třeba poslední deska Voivod s názvem The Wake, která sdílí podobné kořeny, ale dnes kraluje na prog rock - metalovém poli. Takto jsou komplikované skladby stále obehnány vysokými a pevnými betonovými zdmi trashových riffů, posádka pochoduje ve zběsilém rytmu válečných úderů bicích pod taktovkou zuřivého, místy až black metalově znějícího velitele. Tuto pevnost fanoušek progresivního metalu či kapel typu Threshold a Dream Theater asi nikdy nezdolá, což mi přijde trochu škoda, protože potenciál rozhodně Vektor nechybí.

Bohužel, sestava Vektor se po vydání alba zcela rozklížila a zatím není po nějakých aktivitách souboru ani slechu. Můžeme si je alespoň připomenout tímto albem, které je po všech stránkách pro mě tím nejlepším, co se na poli ekvilibristického a progresivního thrash metalu za posledních 10 let urodilo. Zde vládne Vektor léta pevnou rukou a zatím mu (právem) patří vladařův trůn.

» ostatní recenze alba Vektor - Terminal Redux
» popis a diskografie skupiny Vektor

Antonius Rex - Zora

Antonius Rex / Zora (1977)

Snake | 3 stars | 07.11.2018

CD "32th Anniversary Edition", Black Widow Records BWRCD 118-2 /2009/

Lidé jsou různí a tenhle Antonio Bartoccetti je opravdu "svůj". Většina lidí by ho měla za extravagantního blázna, ale já bych byl trochu smířlivější. Řekněme, že je poněkud výstřední...

Narodil se 18. prosince 1946 a už od mládí ho zajímala filozofie, ezoterika a s ní související mystéria a záhady. V roce 1968 založil hudební projekt Jacula, se kterým o rok později natočil experimentální album "In cauda semper stat venenum". Rozhodně to není hudba pro každého, což uznal aj sám Bartoccetti a tak nechal vyrobit jen pár stovek kusů, které rozdával zájemcům o ezoteriku a různým církevním spolkům. Tenhle neúspěch ho však nezlomil, znovu se zavřel do studia a v roce 1972 vydal oficiální debut - a labutí píseň v jednom - "Tardo pede in magiam versus". Bartoccetti musel na vojnu a s Jaculou byl amen.

Během základní vojenské služby už Bartoccetti přemýšlel o novém projektu a v roce 1974 sestavil - spolu se svou životní partnerkou Doris Norton - kapelu Antonius Rex. Svoje první album nahráli pro label Vertigo, ale ten ho odmítl s tím, že je příliš temné. LP "Zora" z roku 1977 je tak vůbec první ofiko vydanou nahrávkou Antonius Rex. Album se natáčelo v domácím studiu, v šíleném kvaltu a jenom kvůli penězům, které mladá rodina nutně potřebovala a na výsledku je to znát. Dnes se o něm Antonio vyjadřuje s pohrdáním a despektem, ale zase taková katastrofa to není...

První náklad, s komiksově laděnou "rajcovní obálkou" vnadné dirigentky řídící zpráchnivělej orchestr, obsahoval jen čtyři skladby. O rok později následoval dolis (již v jednoduchém, černém obalu) s jednou skladbou - Gnome - navíc. Byla zařazena na začátek alba a přesně tak začíná aj moje cédéčko od Black Widow. Je to chytlavá elektro-pop-rocková skladba v takřka diskotékovém rytmu, s trochou nesmělého zpěvu ve špatné angličtině a pěknými vstupy akustických kytar. Líbí se mi a připomíná mi tvorbu podobně zaměřenejch krajanů Goblin. Nástup instrumentálky Necromancer předznamená monolog v italštině a když se vzápětí ozve ten nejprimitivnější rytmus bicích, jaký si dokážete vůbec představit (Goodmanovi sice nechybělo nadšení, ale jinak byl ryzím amatérem), jdu do kolen. Ruku v ruce se zahuhlaným zvukem to zní jak demo kapely z Horní Dolní, ale pozor ! Jakmile se připojí jazzový klavír Doris Norton, celé se to pročistí a skladba najednou dostane úplně nový - a vůbec ne špatný - feeling.

Za nejnudnější položku na desce považuji následující Spiritualist Seance. Název skladby přesně vystihuje její obsah a prakticky celou plochu deset minut dlouhé seance vyplňují liturgické varhany. Vyvolávání duše zemřelého v jejím závěru mi nepřijde ani zajímavé a už vůbec ne strašidelné, ale kapánek otravné. Lepšímu prožitku navíc brání i hodně špatnej zvuk. Naštěstí jde o výjimku a hned následující skladba Zora je velmi pěkná. Zpěvu je v ní znovu jen tolik, aby se neřeklo a v uvolněné instrumentální části dojde na ukázkovou spolupráci kytary a kláves. Pěkné jsou aj bicí a tak si říkám, že buď se Goodman naučil tak rychle bubnovat, nebo to za něj nahrál někdo jinej.

Historie skladby Morte al potere je spjata ještě se skupinou Jacula. Pod názvem "U.F.D.E.M." vyšla na albu "Tardo pede in magiam versus" (1972) a to není všechno. Pod jiným názvem - "1999 Mundi Finis" - se už o rok dřív objevila na singlu dalšího a ne tolik významného projektu páru Bartoccetti - Norton "Invisible Force". Tohle je tedy její třetí podoba a je vskutku děsivá. Sugestivní varhany a především nervydrásající vokál Doris Norton z ní dělají těžko rozlousknutelnej oříšek...

Tady původní vinyl končí, ovšem moje "32th Anniversary Edition" nabízí navíc ještě takřka deset minut dlouhou pecku Monastery. Pochází z roku 1980 a je to sakra znát, protože jak po stránce kompoziční, tak zvukové se zbytku alba úplně vymyká a naznačuje, kudy se bude ubírat další cesta Antonius Rex. Celá klávesová instrumentálka se točí kolem velmi pěkného klavírního motivu, podporovaného "beglajty" pořádně zkreslené kytary. Vpřed ji ženou naprogramované bicí a je to velmi, velmi chytlavé. Dokonce tak, že bych si dokázal dost dobře představit aj její taneční remix.

Na obalu vypsané obsazení je poněkud zjednodušené a omezuje se na sestavu Bartoccetti (kytary), Norton (klapky) a Goodman (bicí). Ovšem aj při letmém poslechu je slyšet baskytara, flétna, nebo vokály. Tož jsem trochu zapátral a Augusto Croce na svých stránkách uvádí ještě jména dvou spolupracujících hudebníků navíc. Měli by jimi být Franco Mussita a Angelo "India" Serighelli z kapely Il Raminghi, ovšem proč nejsou nikde uvedeni netuším.

První vydání z roku 1977 (Tickle TLPS 5013) vyšlo v nákladu 3 000 kusů. Sehnat se dá, ale je to drahé. Druhý náklad, s jiným obalem a jednou skladbou navíc už byl vyšší - rovných 5 000 kopií. Na cédéčku se to prvně objevilo v roce 1994 prostřednictvím Mellow Rec. a pak v roce 2009 díky vydavatelství Black Widow. Jejich rozkládací (triple gatefold) digipak je luxusní a byl by ozdobou jakékoliv sbírky. Ta obálka je parádní a naditý booklet obsahuje spoustu raritních (a také stylizovaných) fotografií.

"Zora" je takovou Popelkou diskografie Antonius Rex a Bartoccetti se k ní nehlásí, ale mě se líbí. Musím však přiznat, že mě hodně ovlivnilo zařazení skladeb "The Gnome" a "Monastery". Původnímu vydání bych dal dvojku, tady za tři a vyšší hodnocení si nechám propříště...

32th Anniversary Edition :

01. The Gnome (6:12)
02. Necromancer (6:28)
03. Spiritualist Seance (10:03)
04. Zora (7:42)
05. Morte al potere (6:18)
06. Monastery (9:39)

» ostatní recenze alba Antonius Rex - Zora
» popis a diskografie skupiny Antonius Rex

Black Crowes, The - Amorica

Black Crowes, The / Amorica (1994)

horyna | 5 stars | 06.11.2018

Kapelu Black Crowes jsem zaregistroval v devadesátých letech u příležitosti vydání desky Amorica. Její šokující obal se mně navždy vryl do paměti, ale jakou kapela hrála muziku jsem dlouhá léta vůbec netušil. Ještě krátce k obalu: obléci dámský klín (pipku) do americké vlajky tak, aby z horní části kalhotek trčelo černé ochlupení, tomu říkám bizarní nápad. Jelikož kapela startovala v době právě probíhající grungeové horečky, automaticky jsem ji zaškatulkoval mezi ostatní trendaře a víc po nich neprahl.

Byly to až EasyRockerovy a Balůovy recenze, které podnítily moji zvědavost, a posléze zjištěný fakt, že se o žádný grunge nejedná, ale že kapela představuje dokonalou esenci jižansko-rockového naturelu. Vlastně stačil krátký nástřel a bylo vymalováno. Moderně znějící verze Lynyrd Skynyrd byla vítána s otevřenou náručí a "trenýrková" deska zakrátko putovala směr Plzeň-Jižní Morava.

(Ještě maličkost k jejímu vydání: dle stránek firmy se mělo jednat o remasterovanou verzi s nižším DR, což jsem malinko obrblal, ale za cenu v pravdě směšnou. Přece jen jsem nechtěl pětkrát dražší originál z druhé ruky. Jaké pak bylo moje překvapení, když poštou nakonec doputoval původní výlisek.)

Se začátkem devadesátých let nebylo úplně běžnou věcí, aby člověk narazil na kapelu, která jako svoje vzory uvádí právě Lynyrd Skynyrd nebo Allman Brothers Band. Dvojice bratrů Robinsonů, kteří kapele s koncem osmdesátek vdechli život, má v sobě southern rock pevně zakořeněný a dovede ho přehrát se vší parádou a autenticitou. Třetí desku Amorica zdobí malinko modernější produkce i zdravěji vyhlížející a razantnější feeling. Možný vrchol jejich kariéry ozdobil ještě invenčnější skladatelský přístup než na předchozí The Southern Harmony And Musical Companion. Kapele nejsou cizí experimenty vně i mimo svůj country prostor. Právě díky neotřelému a až mega-souther rockovému feelingu vyznívá deska nebývale svěže a mnozí Američané berou její nákup v době vydání jako vlasteneckou povinnost z hrdosti. Další dobře poskládaná nahrávka vynáší Black Crowes na vrchol popularity v době, kdy grunge a alternativa "ničí" vše původní okolo sebe. Zvláštní, že?

Nahrávka se dá rozčlenit do několika pater. Začátek zmáknou hitovky Gone a Conspiracy. Zpomalí trojice High Head Blues, Cursed Diamond a Nonfiction. Vše se poslouchá moc pěkně, ještě lepší je druhá půle. Tu otevře klasická She Gave Good Sunflowers a na ni naváže foukací harmonikou opepřena energická jízda P.25 London. Nejhezčí místa desky přijdou v lahodné baladičce Ballad in Urgency a podobně intenzivní Wiser Time, které vystřídá country-texas Downtown Money Waster a "lynyrdovina" Descending.

Deska Amorica v sobě nese kus amerických národních tradic. Její nezkrotný jižanský feeling vás vrátí na začátek sedmdesátých let, do doby, kdy Kansas, Lynyrd a Allman patřili k tomu nejlepšímu, co nabubřelá americká kvočna strýčka Sama dokázala vysedět. Mám rád takové návraty a kapely, které mě svou atmosférou dokáží vcucnout o desítky let nazpět.

» ostatní recenze alba Black Crowes, The - Amorica
» popis a diskografie skupiny Black Crowes, The

Vektor - Outer Isolation

Vektor / Outer Isolation (2011)

jirka 7200 | 3 stars | 05.11.2018

V přímém porovnání s debutem Black Future, který byl vydán před dvěma roky, se u této skupiny na desce Outer Isolation nic moc nezměnilo. Ten moment slastného překvapení, který se dostavil u předchozího alba, byl ten tam. Pocit určité předvídatelnosti měl reálný důvod – polovina materiálu byla napsána již dlouhou dobu, některé songy byly staré i deset let! Sice se o chlup zlepšila produkce Byrona Filsona, který je za produkci, nahrávání i mastering všech tří alb Vektor zodpovědný, ale písně zněly hodně podobně, tak jako na debutu.

Kapela nadrtila opět svou třaskavou směsku ultra technického kyber thrashe s někdy až black metalovými vokálními šlehy kytaristy a hlavního mozku Davida DiSanta. Příkladem za všechny budiž kvapík Tetrastructural Minds, který je horskou jízdou ostrých riffů, kulometu bicích, ale i melodických vyhrávek obou kytaristů. To neustálé přirovnávání k Voivod je záležitostí spíše ideovou, obě kapely čerpají textově ze sci-fi prostředí. Hudebně si kráčí každá kapela vlastní cestou, snad částečné technicky psychedelické postupy kytarových linek mohou vyvolávat určitou podobnost.

Nicméně v USA se z Vektor stává pojem. Kapela křižuje státy v Americe v nejrůznějších koncertních sestavách spřízněných kapel. Šok ve skupině způsobuje fakt, že se Voivod sami ozývají s nabídkou společného turné. Jelikož je to vzhledem k nasmlouvaným akcím nemožné, Voivod dokonce sami posouvají své turné a slaďují termíny! Pomalu nastává čas příprav k natočení nového materiálu, to je však jiný příběh.

» ostatní recenze alba Vektor - Outer Isolation
» popis a diskografie skupiny Vektor

King Gizzard & The Lizard Wizard - Murder of the Universe

King Gizzard & The Lizard Wizard / Murder of the Universe (2017)

viteslaf | 5 stars | 05.11.2018

Název kapely je stejně šílený jako jejich hudba. Myslím si, že tahle kapela si zaslouží rozhodně více pozornosti, než je jí nyní dopřáváno, ale s postupem času se to určitě změní. Murder of the universe - už podle obalu můžeme poznat, že se bude jednat o jejich nejtvrdší desku; setkáme se zde i s prvky metalu. Samozřejmě album není ochuzeno o gizzardovský psychedelicko-garážový sound.

Album otevírá stupňující se temný riff a chladný ženský hlas vypravěčky, která nás uvádí do první kapitoly alba. Příběh pojednává o člověku, jenž se proměňuje na nestvůru napůl člověk - napůl medvěd. Většina skladeb je spojena podobným motivem, což neubírá na kvalitě, ale spíše přidává celistvost celého partu. Druhou částí je nejvíce zastřený příběh (vypravěččin hlas do hudby již tolik nezasahuje) o pánovi blesků a stvůře jménem Balrog. V této části se nachází asi nejvíce melodická píseň The Lord of Lightning, která je z jednou z nejlepších částí alba.

Ve třetí části se setkáváme s kyborgem jménem Han-Tyumi, což je anagramem slova humanity. Jedná se o nejvíce temnou část část alba s metalovými riffy. Píseň Digital Black působí i svým textem velmi naléhavě - lidé měnící se na počítače jako svoji vlastní (zne)uživatelé. A v tomto světě blízké budoucnosti žije zmatený Han-Tyumi toužící po dvou věcech, které jako kyborg nemůže - zemřít a zvracet. Han-Tyumi tedy postaví stroj na zvracení, se kterým se spojí a následuje katastrofický scénář, kdy se začne nezastavitelně zvětšovat pod tlakem zvratek. Jeho tělo pohltí galaxie a vesmír, načež se zhroutí svou vlastní gravitací a následuje tato vražda vesmíru (murder of the universe). Ano, zní to opravdu zvráceně, zároveň je zde však možná paralela kyborga k lidstvu a pokud ano, má Murder of the Universe opravdu varovné poselství.

Abych vše shrnul, Murder of the Universe je konceptuální album, hudebně i textově vyspělé. Troufám si říci, že King gizzard jsou noví průkopníci progresivního rocku. Za Viteslafa 5*.

» ostatní recenze alba King Gizzard & The Lizard Wizard - Murder of the Universe
» popis a diskografie skupiny King Gizzard & The Lizard Wizard

Judas Priest - Painkiller

Judas Priest / Painkiller (1990)

horyna | 5 stars | 05.11.2018

AŤ ŽIJÍ DISCOGS! Tyhle stránky jsou pro naprostou většinu fajnšmekrů a hnidopichů pachtících se po něčem za normálních okolností nesehnatelném božským vnuknutím a požehnáním shůry. V dnešním šíleném světě, kdy můžete nahrávku své oblíbené kapely slyšet ještě dřív, než skutečně vyjde, a ještě k tomu zadarmo; v době, kdy se jen malá hrstka z nás sběratelů skutečně zajímá o originální nosiče, je obrovským přínosem portál Discogs, kde můžete sehnat prakticky cokoli, po čem toužíte, a třeba z druhé strany zeměkoule. Moc rád zde bloumám, a pokud zatoužím po nějaké pořádné raritce, s velkou pravděpodobností si ji také objednám. Ale jsou tu rovněž nosiče, které v běžných shopech sice koupit můžeme, ale pouze v remasterované podobě. Mračna starých alb už takovým procesem dávno prošla i několikrát, ale ne vždy se nový zvuk zdařilo vyladit tak, aby zněl lépe než ten původní. Posluchač si takové cd koupí v domnění, že dostává něco nového a vylepšeného, ale žel bohu opak je někdy pravdou. Přesně takový případ se týká i slavné desky Judas Priest – Painkiller.

Tu jsem poznal krátce po tom, co se objevila na trhu, a svou intenzitou mě úplně uchvátila. Po Painkiller byl svět jinačí a na heavy metalovém trůnu povstal nový král. Nerozuměl jsem starším kolegům, kteří donekonečna opakovali něco o tom, že pro ně jsou J. P. British Steel a že tohle Priest nejsou a blá, blá. Osmdesátkovou produkci jsem jako sedmnáctiletý teenager absolutně neposlouchal, glamová alba z konce oné doby jsem zavrhl totálně a desky ze sedmdesátek docenil až daleko, daleko později. Painkiller byl a podle mě stále je absolutně nepřekonatelný. Nejen, že je tím největším trumfem této kapely, ale i celého heavy hnutí dohromady. Dnes bych připustil pouze polemiku ve srovnání s takovým Seventh Son of a Seventh Son od I. M. a černočerným albem tenkrát velkých Metallica. Ale to je vše. V desce Painkiller cítím celé zhmotnění heavy metalu. Když se vysloví název tohoto stylu, všude okolo slyším tuhle desku, která je vykována z jeho příměsí a vyzvednuta na povrch zemský z jeho útrob jako nějaký svatý grál.

Titulní píseň vnímám jako hymnus doby a stylu, který v dalším desetiletí absolutně pozbyl své vážnosti a dodnes vysoustružil jen hrstku alb alespoň trochu kvalitou navazujících na onen monolit. Na albu se nalézá desítka nabroušených a nespoutanou energií sršících songů zahraných s takovou chutí a entusiasmem, které po odumírajících nahrávkách Turbo a Ram it Down od kapely vůbec nikdo nečekal. Za hlavní "viníky" tohoto tvůrčího vzestupu můžeme označit osoby:

Scotta Travise - nová hnací mašina kapely, která na všechny své předchůdce nechává totálně zapomenout a svým nezkrotným temperamentem demoluje vše okolo sebe. Chrise Tsangaridese - jemuž se podařilo vykovat skutečně nadpozemský zvuk a pro daný styl v oné době i ten nejlepší možný. Roba Halforda - který do svého přednesu dal nejenom koule a velkou dávku nadhledu, ale především těžko osedlatelnou energii, která se valí nahrávkou jako černá smrt středověkem. A samozřejmě dvojici Tipton/Downing, jimž se podařilo složit materiál desetkrát kvalitnější, než byl na některých předešlých deskách.

Když za pár let poté udeřila grungeová horečka, pod její tíhou jsem spoustu metalových originálů prodal a některé z nich znovu koupil až mnohem později. Tato deska šla sehnat právě jako remaster, ale když jsem ji nedávno poslouchal, zážitek z ní byl spíš utrpením. Obludná remasterovaná koule se valila se ztrátou všech detailů a po patnácti minutách mě z toho začala bolet hlava. Řečí čísel je to originál DR 11, remaster DR 7, což není na pohled taková tragédie, ale na poslech obrovská. Chtěl jsem slyšet ten svůj zvuk Painkillera; ten, který jsem měl uložený přes dvacet let v hlavě, a ne ošizené a ořezané dynamické špičky, převtělené do nic neříkající bzučivě vzteklé vosy.

Právě díky Discogs jsem si od podobných lidiček jako jsem my tady, mohl znovu sehnat tuto desku v originálním balení a včera s velkou chutí i poslechnout. A proto ta recenze a proto to zvolání – díky za stránky Discogs a jejich fanoušky.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Painkiller
» popis a diskografie skupiny Judas Priest

Vektor - Black Future

Vektor / Black Future (2009)

jirka 7200 | 4 stars | 03.11.2018

Tato americká banda oživuje thrashing německé školy z druhé poloviny osmdesátek. Komu přirostly v té době k srdci kapely typu Deathrow, Kreator nebo Destruction, tomu prvotina Vektor roztáhne koutky do širokého úsměvu, donutí rozpustit culík prošedivělých vlasů a pořádně několikrát zatřepat hlavou do rytmu až do zablokování krční páteře :-)

V rámci žánru thrash metalu nápaditá záležitost technicky nadaných muzikantů, jejichž um jim tehdejší esa z předešlých dekád jistě musí trochu závidět. Je slyšet, že za více jak dvacet let se (nejen v tomto žánru) zdatnost muzikantů hodně posunula díky pokročilým technickým možnostem a lepšímu vybavení k vyšším metám. Zvláště je to znát u těchto týpků, kteří nechtějí jen závodit s šíleným tempem bubeníka, ale i v tomto stylu předvést patřičnou hudební virtuozitu a cit pro melodické postupy, ač se tento výrok může zdát mnohým v kontextu zmíněného stylu poněkud úsměvný.

Dle loga kapely, názvů skladeb Destroying The Cosmos, Asteroid či Black Future nebo některých sci-fi inter lze usuzovat, že se hoši nechali inspirovat kanadskou úderkou Voivod. Paradoxně ale v jejich hudbě tuto inspiraci nijak nezaznamenávám. Hudebníci se na ploše 68 minut nevyhýbají rozsáhlejším kompozicím, několik skladeb přesahuje deset minut a u nejdelší Accelerating Universe, která je rozdělena dlouhým elektronickým předělem, se časomíra zastavila na úctyhodném čísle 13:31. Ani zde jsem se nenudil,i ostatní skladby různě mění tempo i nálady a lze je jistě označit za progresivní.

Závěr: V rámci žánru thrash metal se jistě jedná o vysoce nadprůměrnou záležitost technicky zdatných umělců, kteří se nebojí časově rozlehlejších skladeb, a i ty dokáží naplnit zajímavým obsahem.

» ostatní recenze alba Vektor - Black Future
» popis a diskografie skupiny Vektor

Hammill, Peter - What , Now?

Hammill, Peter / What , Now? (2001)

Ryback | 5 stars | 01.11.2018

Po experimentování s Rogerem Enem, přepracované opeře vzdávající hold Edgaru Allanu Poeovi a albu melancholických balad None of the above zde máme pro změnu (opět příjemnou změnu) čistokrevný progrock. Dramatické, vitální, hudebně bohaté album. Byť prapodivný obal alba – rozmazaný Hammill à la rapující hiphoper? – tomu vůbec nenasvědčuje. Beru to tak, že sranda musí občas být ;-) .

Jedna skladba je lepší než druhá, nálady se střídají, hudební nápady jsou silné. Hned úvodní Here Come the Talkies, téměř van der graafovsky nervní kompozice je plná kontrastních nálad (klavírní introspekce/hendrixovská kytara – přirovnání k Hendrixovi je od Guye Evanse) a změn temp. Peter je zde jako skladatel i zpěvák v plné síle jako za starých časů.

Hudebně hodně temná a trýznivá skladba Fed to the Wolves se zabývá neveselým tématem zneužívání ze stran duchovních (inteligentně napsaný text je o to víc děsivý), skladba je navíc skvěle dobarvena přízračně spacerockovými tóny houslí Stuarta Gordona… Zasněná Far-flung (across the Sky) a nádherná Wendy & The Lost Boy jsou naopak skladby představující nám známou baladickou, romantickou, křehkou tvář Petera Hammilla. Saxofon Davida Jacksona na albu sice atakově neběsní jako za časů Van der Graaf Generator, ale dodává skladbám, ve kterých se objevuje, mnohem větší hloubku a násobí tak emocionální účinek na posluchače (The American Girl).

Závěrečná, chórově znějící Enough reflektuje Hammillovo rozjímání nad životem a smrtí. Text je docela originálním oříškem, ale od své druhé půle osekaně poeticky podivný: „ne to, ale tohle /ó proč, ó jak? / co kdyby, co pak? / ne brzy, ne teď…“ Ale nějaké pevné, jednoznačné významové zakotvení u Hammilla někdy záměrně chybí. V roce 1977 prohlásil, že všechno má hodnotu, pokud je v tom nejistota, pokud něco někam směřuje, ale nikam nedochází. I to je jedna z tváří Petera Hammilla.

Plnohvězdičkovým hodnocením neplýtvám, ale tady nemohu jinak – plný počet mi vychází jak při subjektivním, tak při objektivním zhodnocení.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - What , Now?
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Grateful Dead / Aoxomoxoa

EasyRocker
Asi rok zpátky jsem koukal na dva-tři jejich živáky z přelomu 60.-70. let, opravdu...

Grateful Dead / Aoxomoxoa

yngwie3
Niekedy v osemdesiatych rokoch som bol so švagrom na burze platní niekde v okolí Strážnice,...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12452 recenzí
2176 skupin
170820 příspěvků ve fóru
2592 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000