Nitzinger Food Brain Mr. Albert Show Creepy John Thomas Kamchatka Colosseum II Arena Sam Apple Pie Marshall Tucker Band Deluge Grander

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

P.P.S. Inštruktážne video od gunslingera:
Ako pridávať profily na Progboard (youtube)

... » celý článek

(22 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Banco del Mutuo Soccorso - Canto di Primavera

Banco del Mutuo Soccorso / Canto di Primavera (1979)

Snake | 3 stars | 06.03.2015

Jednoduchá obálka a "datum narození" nevěstí nic dobrého, ale opak je pravdou. Je to výborné album a já ho považuji za nejlepší možné rozloučení se sedmdesátými lety.

Na prog rockové stálice byl v té době vyvíjen enormní tlak a každá se se ztrátou popularity a odlivem publika vyrovnávala po svém. Le Orme natočili akustické album, PFM pop rockovou a nevalně hodnocenou desku Suonare, suonare a tak se z tzv. "velké trojky" italského art rocku s nastalou situací nejlépe popasovali právě Banco del Mutuo Soccorso. Album Canto di primavera nabízí hudební porci velmi sofistikovanou , s vlivy prog rocku, jazzu, ale i italské lidové hudby. Zvuk je jemnější a velmi detailní, podobně jako v případě desky Come in un'ultima cena. Je však také pěkně rozkošatělý, s řadou hojně využívaných akustických a dechových nástrojů.

Album je orámováno instrumentálními skladbami Ciclo a Circobanda. Jsou velmi chytlavé, založené na motivu hraném basovým syntezátorem, na který se "nabalují" další a další instrumenty. Díky trubce, soprán saxofonu a lesnímu rohu může to lehce připomínat některou z forem populárního jazzu. Nejprogrockovějším kouskem na desce je nepochybně pecka Sono la bestia, která s těmi nepravidelně těkajícími bicími a výbušným refrénem jako by vypadla z již výše uvedené desky Come in un´ultima cena. Největším šlágrem je titulní píseň Canto di primavera. Kořeny má nespíš v lidové hudbě a Francesco di Giacomo podává tu skvělý výkon. Písnička svou rozjásanou melodií připomíná jiný obrovský hit, Non mi rompete z placky Io sono nato libero.

Pochopitelně nechybí ani uvolněné a velmi jemné balady. Niente uzavírá první stranu původní LP, naopak E mi viene da Pensare otevírá tu druhou a obě se můžou pochlubit krásnými refrény. Jejich přednes nedokážu si představit v rockové aréně, ale velmi dobře hodily by se do jazzového klubu. Stejně jako dva další emotivní kousky, Interno Citta a Lungo il Margine...

O prvotřídním instrumentálním mistrovství snad není třeba pochybovat, stejně tak o bravurním přednesu jednoho z největších hlasů v historii rockové hudby. Banco natočili velmi silné album, bohužel poslední opravdu dobré. Následující deska Urgentissimo už nestojí za nic a o mnoho lepší nebylo to ani po reunionu v devadesátých letech. Za zmínku pak stojí jen několik velmi dobře hodnocených live nahrávek. Francesco di Giacomo už nám bohužel nic nezaspívá, ale duch BMS žije. Skupina i přes ztrátu svého frontmana nezemřela a klávesista Vittorio Nocenzi pořád hraje a komponuje. Držme mu palce.

3,5 *



» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Canto di Primavera
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso

Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night

Hammill, Peter / Chameleon In The Shadow Of The Night (1973)

Gattolino | 5 stars | 05.03.2015

VDGG a Peter Hammill jsou pro mne ukázkou zvláštního hudebního fenoménu. Peterovy převážně vášnivé, poetické a expresionistické, nespoutané i lyrické skladby mají mnohdy velmi typické melodie, nezaměnitelné a nepodobné ničemu jinému, přesto však nezapřou své blízké sourozenectví, ač v žádném případě nechci říci, že by se nějak odvozovaly jedna od druhé. Je neuvěřitelné, že v době, kdy už tři tóny často poukazují na něco již natočeného, dokáže umělec najít svou naprosto svébytnou líheň skvostných a tolik osobitých melodických postupů.
Toto album je svou převážně akustickou podobou a úspornou aranží snad přístupnější na poslech než ta následující (kromě méně bouřlivého, ale překrásného Over), nicméně si myslím svůj čas pro naposlouchání vyžádá. Těžko se mi hodnotí jinak než oněch prvních deset alb - po Sitting Targets - která mám vice či méně relativně v uchu. Těžko jim nedat pět hvězd, jde o poctivá, nevykalkulovaná, srdcem i duší stvořená, inspirovaná, náročná poetická díla. Ne vždy mám sílu dát si dvě alba za sebou.
Z Chameleona mám nejradši asi In the End (živé provedení z roku 1973 na Youtube u křídla je taky úchvatné)a Easy to Slip Away, ale vynikající je pochopitelně i vše ostatní. Třeba exaltovaná úvodní German Overalls nebo odpíchnutější Rock and Role. Strašidelná a mrazivá Black Room jako by už předznamenávala temné polohy v pozdějších skladbách Gog nebo The Lie.
Zajímavá informace padla v jakémsi interwiev, kde se reportér ptal, zda po odchodu Petera Gabriela od Genesis nabídl Tony Banks Hammillovi uprázdněný post frontmana. Peter Hammill to s úsměvem dementoval - asi by to fakt nefungovalo, Genesis skládali hudbu více kolektivně, jako i Yes, kdežto Peter, řekl bych, spíše zhudebňoval svou poezii, čímž by se blížil, byť vzdáleně, spíše Dylanovi. Asi by ani nechtěl zpívat cizí hudbu a texty někoho jiného. Rozhodně, jeho postavení na hudební scéně je velmi ojedinělé a obdivuhodné.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Mr. Albert Show - Warm motor

Mr. Albert Show / Warm motor (1971)

Jardo | 5 stars | 05.03.2015

Debutový album Holanďanov Mr. Albert Show ma veľmi zaujal a očaril, tak som bol zvedavý, ako to dopadne s jeho nasledovníkom, ktorý vyšiel rok po eponymnom debute.
Did you really find somebody? – tak sa volá prvá pieseň, dlhá takmer desať minút. Hudobne „nadväzuje“ na predošlý album, čiže je to poriadny koktejl pozostávajúci ako z džezu, tak i zo šťavnatého rocku. A už tu je „starý známy“ z debutu – saxofón, ktorý sóluje na výbornú. A taká je i prvá polovica piesne. Potom sa tempo spomalí, pieseň prejde do kľudnejšej polohy a musím povedať, že aj to jej veľmi svedčí. Posledná časť skladby sa nesie v štýle jej začiatku, teda dôrazný rock tú celú parádu uzatvára.

I´m not more than a sign – oproti debutu sa vytratilo džezovanie, no rockovanie našťastie nie. Inak je to hravá, spevná pieseň, ktorá sa ľahko vryje do uší, čomu pomáha i veselá flauta.

Electronic baby – máme tu ťažký hardrockový rif, na ktorý by bol pyšný snáď i Tony Iommi. S takýmto hard (alebo až stoner/doom) rockom ma kapela veľmi milo prekvapila. Gitara, bicie a basa naozaj (pri)tvrdia muziku. Svoje tu tiež robí aj striedanie tvrdých pasáží s takými tajomno-atmosféricko-melancholickými, kde spevák spieva tak dramaticky a naliehavo, že v spojení s tou atmosférou (basa je brutálna) až naskakujú zimomriavky. Pieseň potom ozvláštni aj „zborový“ spev a treba pochváliť aj tie „heavy“ bicie. To je fakt sila - ani sa mi nechce veriť, že uplynulo takmer sedem minút.

Let it all hang out – fantastický džezrock, ako sme na to u týchto Holanďanov zvyknutí. Bombastická kapela, ktorú som si veľmi obľúbil. Prečo sa výraznejšie nepresadili, zostáva tak záhadou (ja viem, tej kvalitnej muziky bolo v tom čase kvantum – ale aj tak...).

Bantal je melodická nádhera, kde môžeme počuť bluesharp.

Woman - posledná a najdlhšia (vyše 11 min.) ponúka džezom dýchajúci progresívny rock so skvelými hudobnými motívmi, nápadmi a sólami. Sú to machri...

Bonusy: I can´t help it – rytmická so skvelými (ako inak) saxofónmi a výborným spevom.
Show me your tongue – pohodový rokenrol, zaostávajúci za produkciou skupiny.
Can´t find my way home – poriadny rock s poriadnym spevom, pri ktorom sa spevák vôbec nešetril, ale dal do toho všetko – tak to má byť!
Hooked on you – melodický rock, ktorý vás dostane do varu.
Picking up your page – brassrock vystrkujúci džezovo-bluesové rožky ukončil tento album, s ktorým mi bolo tak dobre.

Debut Mr. Albert Show si ma získal ihneď a tento album som vnímal ako jeho slabšieho pokračovateľa. Po mnohých počúvaniach som názor zmenil. Jednotku považujem stále za vynikajúcu, avšak „dvojku“ vnímam tiež ako dosť vydarený album, hoci oproti debutu trochu (ale nie o veľa) slabší. Veľmi, veľmi silný album. Oproti debutu pribudlo viac experimentovania (napr. Electronic baby je neskutočná). Ubudol ženský spev. Škoda, že sa výraznejší úspech nedostavil, veď potenciálu na to bolo.

» ostatní recenze alba Mr. Albert Show - Warm motor
» popis a diskografie skupiny Mr. Albert Show

Hendrix, Jimi - Hendrix in the West (1972)

Hendrix, Jimi / Hendrix in the West (1972) (2011)

jiří schwarz | 5 stars | 05.03.2015

No, zase srdeční záležitost. Nahrál jsem si krátce po vzniku. Blues nádherný (pravda, pro mě jsou všecky verze Jimiho blues nádherný, takže to nebylo pro mě nové zjištění). Co mě zaujalo, bylo jeho pojetí klasických rokenrolů - ten jakoby odfláknutý, nevzrušený zpěv (Johnny B. Goode), a přesto to bylo nadupaný energií. Takže srdcem zas 5 hvězd - za původní LP (CD nemám, teprv tady jsem zjistil, že bylo vydaný, takže teprv pořídím).

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Hendrix in the West (1972)
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi

Hendrix, Jimi - Electric Ladyland

Hendrix, Jimi / Electric Ladyland (1968)

hejkal | 4 stars | 04.03.2015

Jimi Hendrix toho po sebe za života nezanechal ani zďaleka tak veľa, ako niektoré súčasné továrenské rockové veličiny, napriek tomu ho z historických kníh nikto nevymaže (nie, posmrtné stohy diel s akože jeho tvorbou naozaj nerátam). Pretože nie je podstatné kvantum, ale kvalita. A tej sa mu podarilo narvať na štyri albumy v miere vysoko prevyšujúcej ľubovoľnú ročnú produkciu populárnej hudby za uplynulých tridsať-štyridsať rokov. Electric Ladyland má tú česť byť dvojalbumom, nuž sa mohol vyšantiť dosýta.

Dnes si album prakticky každý, i ten najneznalejší hudobný fanúšik, spojí s All along the watchtower, "dylanovkou" s azda najúžasnejším "fílingom", aký kedy kto narval do gitarového sóla. Vlažní rockoví fanúšikovia isto prihodia videoklipom dotvorený hit Crosstown traffic, gitarovo-orientovaní poslucháči spoznajú azda najpreberanejší Hendrixov kúsok Voodoo chile (slight return), bestofisti doplnia baladu Burning of the midnight lamp a... To veru nie je ani zďaleka všetko, čo sa na dvoch platniach nachádza.

V prvom rade sa Jimi vydal priďaleko do ríše psychedélie, na úvodný zvukový výplach And the gods made love radšej rýchlo zabudnúť. Typický "hendrixovsky" rozkúskovaný slaďák Have you ever been (to Electric Ladyland nedosahuje prívetivosti iných jeho skladieb podobného razenia. Ba čo viac, nikdy mi tam nesedeli tie cukrové vokály. Naopak, dlhočizný bluesový bahnitý kúsok Voodoo chile nemá chybu, v tom by sa utopil nejeden sviatočný poslucháč. Vrchol albumu. Ako by znel Hendrix čoby dobový popík, ukazuje syxtýsovka Little Miss Strange. Gitara je však šťavnatá ako vždy. Zaujímavejšia je spevná veselica Long hot Summer night a typicky "po hendrixovsky" rozkolísaná Come on (part 1). Nekorunovanou perlou albumu je nekompromisná pecka Gypsy eyes, čudujem sa, že ju neradili na početné výbery. Saxofónová(!) blusová improvizácia Rainy day dream away nie, že by bola zlá, ale pôsobí na mňa ako niečo, čo má len zaistiť dostatočnú minutáž. Mohutná balada 1983... (a merman I should turn to be) je ďalším drahokamom na albume. Berie dych, čo je pri takmer štvrťhodinovej minutáži pomerne nebezpečné. Ale nech, stojí to za to! Dozvuk zvukov Moon, turn the tides... gently gently away nerátam. Papuľnaté našliapnuté blues Still raining, still dreaming je mňamka pre mlsné jazýčky. Gitara sa háda s klávesmi, celé je to dravé ako niektoré úseky povodia Amazonky, kde je zakázané kúpať sa. A ešte som nespomenul House burning down, čo je klasická ukážka toho, ako si Hendrix predstavuje hard rock.

Bez ohľadu na historické súvislosti je toto môj najmenej obľúbený Hendrixov album, nuž ho počúvam zriedka. Má v sebe však viac ako dosť neopakovateľných momentov, a preto ho neradno podceňovať!

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Electric Ladyland
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi

Doors, The - Absolutely Live

Doors, The / Absolutely Live (1970)

Akana | 4 stars | 04.03.2015

Koncerty The Doors jsou legendou, kterou bohužel našincům - i těm pamětnickým - nikdy nebylo dopřáno porovnat s realitou. Nejlepší obrázek si můžeme udělat z dostupných filmových záznamů, kterých je naštěstí docela dost, méně směrodatná už jsou živá alba, z nichž Absolutely Live je první v řadě. Není příliš radno z něho usuzovat na skutečnou podobu koncertů kapely, které vzhledem k Jimově živelnosti a drogovým i alkoholickým úletům nebyly vždycky zrovna profesionální (zato se pokaždé "něco dělo"), protože výsledná nahrávka byla doslova poslepovaná z mnoha různých vystoupení, takže Absolutely Live je spíš takovou idealizovanou projekcí producenta Paula Rothchilda.


I když vydaný až po studiovém albu Morrison Hotel neobsahuje z něj tento živák žádnou píseň, zato nás seznamuje s množstvím materiálu, který z řadovek neznáme. Jde především o coververze Willieho Dixona (vedle Back Door Man ještě Love Hides a Close to You) a Bo Diddleyho (Who Do You Love?), k nimž stylově pasuje i Morrisonova vlastní Build Me a Woman. Je známo, že Jim blues a jeho klasické interprety obdivoval a snažil se jim přiblížit, uvedené písně jsou ale pro mě důkazem, že v tomhle směru vždycky poněkud tápal a zůstával na efektním povrchu. Nejbluesovější je nakonec paradoxně Close to You, kde hlavní vokál zpívá Ray Manzarek. Přesvědčivější jsou The Doors určitě ve vlastních skladbách When the Music's Over (i když tady trochu zamrzí, že se od studiové verze příliš neliší), Universal Mind, Break on Through nebo Soul Kitchen.


Asi největším lákadlem je přítomnost hudebně básnické performance Celebration of the Lizard, která měla původně vyjít na A-straně desky Waiting for the Sun, ale v ucelené podobě se objevila až tady. Složená ze sedmi částí je chvíli autorským čtením, chvíli divadlem, chvíli rockovou písní a Morrison v ní plně uplatňuje svoje dramatické vlohy. Už kvůli této lahůdce stojí za to dvojalbum vlastnit. Ani zbytek nahrávky si nezaslouží vyloženě příkrá slova, ale stejně si The Doors napoprvé zasloužili lepší koncertní vizitku. Možná se měli smířit s kiksy a vykašlat se na stříhání a akurátnost.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Doors, The - Absolutely Live
» popis a diskografie skupiny Doors, The

Young, Neil - After The Gold Rush

Young, Neil / After The Gold Rush (1970)

Akana | 5 stars | 04.03.2015

Neil Young se rychle učí, jak na sólové dráze se svými písničkami nakládat. Každá z předchozích lekcí - s Buffalo Springfield, Crazy Horse a nejčerstvěji s trojicí Crosby, Stills & Nash - mu něco dala, a on už mnohem lépe ví, jak do sebe jednotlivé rockové, folkové i jiné pramínky zaplést a svoje písničky tak obdařit tím nejdůležitějším - přirozeností. A že měl v případě After the Gold Rush mimořádně lehkou a jistou skladatelskou ruku. Větší množství tak jasnozřivých melodií, které se okamžitě staly folkrockovou klasikou, bychom na jiném jeho albu jen těžko hledali. Pro všechny potenciální učedníky písničkářského řemesla je tohle vysoká škola.

V některých skladbách opět slyšíme kumpány z Crazy Horse, s nimiž Young nahrávání alba započal. Větší část repertoáru s ním ale dokončil pouze Ralph Molina za bicími, zato se přidali jiní staří známí: Stephen Stills a Greg Reeves z CSN&Y a na piano Jack Nitzsche, který se podílel už na Youngově sólovém debutu. Svoje první významnější angažmá si tu odkroutil také mladičký Nils Lofgren, pozdější druhý kytarista Crazy Horse a ještě pozdější opora Springsteenova E Street Bandu. Je tak docela logické, že zvuk desky těží z obou předchozích spoluprací, i když se výrazně kloní na jemnější folkovou stranu.

Z čistě akustických pozic také album startuje. Skvostnými vícehlasy vyzdobená Tell Me Why si vystačí s kytarou, naléhavě odzpívaná After the Gold Rush s pianem a malebnou vsuvkou lesního rohu, teprve v Only Love Can Break Your Heart se přidá i rytmika. Nejvíc se kapela rozjíždí v rozhořčené filipice Southern Man, která si bere na mušku jižanský rasismus, a jejíž šťavnatý sound korunuje Neilovo kytarové sólo. Po oddechové miniatuře Till the Morning Comes a notně zpomalené předělávce countryové klasiky Oh Lonesome Me (známe jako Ptačí nářečí) přichází na řadu další vyšší mocí políbená melodie v podobě Don't Let It Bring You Down následovaná velebnou Birds a další říznější skladbou When You Dance I Can Really Love, v níž mimo jiné zaujmou napínavá klavírní ostináta. Všechno klasika. Zbývá už jen něžné vyznání I Believe in You, odlehčený dovětek v podobě Cripple Creek Ferry a jediný další logický krok: projít si tenhle písničkářský růženec znovu od začátku.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Young, Neil - After The Gold Rush
» popis a diskografie skupiny Young, Neil

Hendrix, Jimi - Smash hits

Hendrix, Jimi / Smash hits (1968)

hejkal | 5 stars | 04.03.2015

K Jimimu Hendrixovi ma viaže detská spomienka, prvý raz som jeho hudbu počul vďaka platni Smash hits, ktorú mal otec nahratú na magnetofónovej páske. Ide o jediný best of, ktorý mu vyšiel za života, pravda, ako to v tej dobe bolo zvykom, britská a neskoršia americká verzia sa odlišujú. V podstate šlo o vyzbierané single, aj pre kompletistov diskografií však táto kompilácia núkala hneď niekoľko raritiek.

Britské vydanie obsahovalo dvanásť skladieb, dominovali hitovice ako Purple haze, Fire, The wind cries Mary, Hey Joe, Foxy lady či Manic depression. Nechýba dokonca rázna hardrocková klasika Can you see me. To, čo kompilácia núkala navyše, boli predovšetkým béčka pôvodných singlov á la pecková metelica Highway chile. Najmä však v albumovej podobe prezentovala potemnenú skladbu 51st Anniversary, brutálnu nakladačku Stone free, poprípade psychedelické čudo The stars that play with laughing Sam's dice, čo je skladba obsahujúca azda najbrutálnejšie znejúce Hendrixove sólo. Vôbec by som sa nečudoval, keby sa celá americká rachotiaca odnož hardrocku inšpirovala práve ňou. Plus tu zaznela náladovka Burning of the midnight lamp, ktorá sa neskôr zjavila i na Electric Ladyland.

Kto túži poznať, ako znel počiatok bluesového psychedelického hard rocku, určite sa týmto výberom nespletie. Aj keď ide prakticky o singlovú kompiláciu z obdobia jediného albumu - debutu. Keď sa začali predávať japonské mini-LP-repliky za normálne ceny (znalí tušia, čo tým myslím, japonské nosiče sú obvykle nehorázne predražené), kúpil som si ho aj napriek tomu, že je vlastne celý obsiahnutý v rámci bonusov na Are you experienced. Prečo? Pretože mám k tomuto dielu naviazané prvotné spomienky (i keď som Hendrixovi dlho na chuť neprišiel) a myslím si, že komplet diskografia Jimiho Hendrixa nie je zasa až tak náročná na priestor na poličke.

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Smash hits
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi

Abrahams, Mick - A Musical Evening With The Mick Abrahams Band

Abrahams, Mick / A Musical Evening With The Mick Abrahams Band (1971)

hejkal | 4 stars | 04.03.2015

Potom, čo sa Mick Abrahams kvôli hudobnému smerovaniu i neochote cestovať na veľké turné odčlenil od Jethro Tull, založil skupinu Blodwyn Pig, s ktorou nahral dva albumy a dostalo sa mu nemilej skúsenosti byť vyhodený z vlastnej skupiny. Nejednu slabšiu povahu by to nalomilo, Abrahams sa však nevzdal a dal sa na sólovú dráhu. Zostavil svoj Band, v ktorom hrali Ritchie Dharma (bicie), Bob Sargeant (klávesy, spev) a Walt Monaghan (basa, spev). Album, ktorý uzrel svetlo sveta v Londýne v roku 1971 a produkoval ho Chris Thomas, má nejasný názov. Na obale sa Abrahams opiera o stenu pokrytú rôznymi plagátmi, pričom v ľavom hornom rohu je uvedené jeho meno. Zo zahnednutých plagátov však jeden žlto-oranžový vystupuje do popredia a tam je uvedené toto: „A musical evening with The Mick Abrahams Band“. Nech je to akokoľvek, podstatná je hudba. A tá je vtelená do siedmych skladieb, ktorých autorom je Abrahams (iba dve spolutvoril Sargeant).

Bluesovo skočná skladba Greyhound bus prekvapí zdvojenými spevmi, Abrahams si živelne zasóluje, radosť počúvať, a už je tu pokojné prebúdzanie s názvom Awake. Svižné okamihy striedajú ospalé reminiscencie, je to príjemné. Meditatívne polohy skupine jednoducho pristanú. Akustické plochy otvárajú Winds of change, vyžaruje z toho neuveriteľná pohoda. Barové svižné blues Why do you do me this way má v sebe nielen povinné klavírne sólo, ale aj živú gitaru, ktorá tu vyhráva melodický motív, tam si schuti popúšťa struny na sólovanie. Rozkolísané blues Big Queen má správne zdvojené spevy, človek má chuť si do toho popiskovať nosnú melodickú linku. Americká prériová skladba Not to rearrange nevybočuje zo zástupu príjemných vecí, v podstate je iba prípravou na svižnú dlhočiznú kompozíciu Seasons. Ide o vrchol albumu a nie je to len preto, že v nej má gitarista samostatný predvádzací výstup. Úvodná sviežosť je vystriedaná až hard rockovým ťažkým rifom, nasleduje zmienené sólo pre Abrahamsa. To nie je samoúčelnou exhibíciou, naopak, ide o sled gradovaných motívov, tu vybrnkávaných, tam rifových. Tiež dôjde na mohutné klávesy, dlhočizné gitarové sólo, zopakovanie spevných slôh a tým sa končí celý album, ktorý ponúka množstvo príjemnej hudby vychádzajúcej z blues a prostej samoúčelnosti. A to nie je málo.

V septembri 1992, pri prvom vydaní na CD, napísal Mick Abrahams ku skladbám krátke komentáre. Dozvieme sa tam napríklad to, že Greyhound bus je o potrebe rýchlej prepravy vyslúženého bežeckého psa, Awake zložil v spánku, Winds of Change je o manažmente zasielania špinavej bielizne do čistiarne a tak ďalej, rozhodne je to zábava.

Pôvodne uverejnené v Rock Plus 4/2011.

» ostatní recenze alba Abrahams, Mick - A Musical Evening With The Mick Abrahams Band
» popis a diskografie skupiny Abrahams, Mick

Hollies, The - Butterfly

Hollies, The / Butterfly (1967)

vmagistr | 4 stars | 03.03.2015

ředstavte si stroj času, do něhož nastoupili The Beatles někdy začátkem roku 1964, a který je přenesl o tři roky napřed v čase. Jak by asi dravá písničkářská tvorba z jejich prvních desek zněla při ovlivnění psychedelickým oparem roku 1967? Jistě, tato otázka z jistého úhlu pohledu postrádá logiku - právě Beatles totiž svou tvorbou na přelomu let 1965/1966 psychedelii pomohli definovat. Pokud ale přijmeme hru a budeme se tázat na nezodpověditelné, můžeme jednu z možných odpovědí hledat v tvorbě jejich manchesterských beatových souputníků The Hollies, konkrétněji například na albu Butterfly z podzimu 1967.

Zatímco Beatles se už roku 1967 plně ponořili do studiových hrátek a začali experimentovat s komplexnějšími hudebními celky, Hollies psychedelické prvky do své tvorby zapracovávali spíše na úrovni jednotlivých skladeb. Skladeb, jimž stále většinově vévodil čistý zvuk dvojice akustických kytar a které zdobily výtečně sezpívané vícehlasy trojice Clarke-Nash-Hicks. Velkým zastáncem progrese a příklonu k "náročnější" tvorbě byl u Hollies kytarista a zpěvák Graham Nash, který ale právě kvůli těmto názorovým odlišnostem kapelu na podzim roku 1968 opustil a ve slunné Kalifornii spojil síly s podobně smýšlejícími hudebníky Davidem Crosbym a Stephenem Stilltsem v rámci projektu Crosby, Stills & Nash (CSN).

Zatím se ale s deskou Butterfly nacházíme stále v roce 1967. Dvanáct obsažených skladeb překypuje překvapivými melodickými nápady a místy také obratným balancováním na hraně mezi progresí a kýčem. V dobré polovině nahraného materiálu jistí kapele záda les smyčců či dechů, dočkáme se ale i užití dalších zajímavých nástrojů jako sitár (Maker) nebo harfa (Pegasus). Za nejlepší skladby považuji zpěvné kytarovky Away Away Away a Step Inside, ale i "vypravěčské" kusy jako Would You Believe či Postcard se mi zdají velmi nápadité. Zasněnější atmosféru pak nabízí třeba titulní Butterfly či závěrečným zvukovým experimentováním "postižená" vybrnkávačka Elevated Observation. Za slabší kousky skládačky považuji skladby Wishyouawish a Charlie and Fred - ale jen v kontextu velmi kvalitního materiálu na zbytku desky, rozhodně nejde o žádné kýčovité úlitby čemukoliv.

Sólový zpěv si na Butterfly poměrně rovnoměrně rozdělili Allan Clarke a Graham Nash, pouze v jedné skladbě se samostatně objevuje Tony Hicks. Hlasové zabarvení všech tří jmenovaných mám velmi rád, Nash podle mého ale ještě více rozkvetl u CSN, popř. CSNY. Pochválit musím i rytmiku - ta je zde díky většinové absenci elektrických kytar velmi dobře sledovatelná a tlačí vyznění desky do rockovějších podob. Suma sumárum je u mě Butterfly silné album plné psychedelického mersey beatu, kterým si čas od času rád čistím hlavu. Pět hvězdiček by bylo moc, čtyři tak akorát.

» ostatní recenze alba Hollies, The - Butterfly
» popis a diskografie skupiny Hollies, The

Redemption - Redemption

Redemption / Redemption (2002)

b.wolf | 5 stars | 03.03.2015

Po roce 2000 jsem si do sbírky progmetalových kapel pořídil i debutové album amerických Redemption a postupně jsem jejich DGF doplnil. Tvorba Redemption má od debutu setrvalou kvalitu, jenom o kousek níž než skvělí Shadow Gallery nebo Symphony X, jejichž bubeník na debutu Redemption hrál.
Album otevírá první část Desperation a končí předlouhou suitou Something wicked..., vše ve výborném provedení, na debut prostě skvělé album. Jenom škoda, že za těch 13 let je jich jenom pět...

» ostatní recenze alba Redemption - Redemption
» popis a diskografie skupiny Redemption

Ashbury - Endless Skies

Ashbury / Endless Skies (1983)

hejkal | 5 stars | 03.03.2015

Ashbury sa mi dostalo do povedomia potulkami po internete, vtedy jediný album Endless skies z roku 1983 ma odrádzal práve rokom vydania, čo na tom, že ho často ospevovali archeológovia hardrockovej muziky! Album som držal v ruke v nemenovanom bratislavskom obchode a po chvíľke váhania som sa ho definitívne zriekol. Avšak, nikdy nehovor nikdy, učí nás ľudská podstata podkopávajúca akúkoľvek zásadovosť, a tak aj bolo. Po čase sa zrazu na progboarde zjavil profil i recenzia a jej autor, Borek, má na svedomí to, že som sa do obchodu vrátil a dielo zakúpil. Obavy pred prvým počúvaním sa s prvými tónmi dosky okamžite vytratili za niekým iným, takže môžem bez obáv toto dielko po čase pripomenúť.

Gitarový melodický hardrock doplnený relatívne striedmou rytmikou a nie príliš výrazným spevom (hoci k dielu pasuje lepšie ako socha ľubovoľného komunistického pohlavára k jeho rodisku) je hlavnou náplňou deviatich skladieb muzikantskej rockovej svätej trojice (bicie, basa, gitara). Väčšina skladieb sa neponáhľa, ale ani nezaostáva, už úvodná pecka The warning dáva na obdiv živočíšnu radosť z hrania, mierne posmutnená nálada je korunovaná priam "jethrotullovskou" mini-vsuvkou bez rytmiky. Zvuk nahrávky je pomerne vzdušný, uberá to na drsnosti, zato pridáva na akejsi zamatovej atmosfére, ktorá prestupuje celé dielo. Dokonca aj vo chvíľach, kedy tempo naberie na obrátkach a trieli kamsi k svetlým zajtrajškom na včerajších cintorínoch, ako je tomu v prípade skladby Take your love away. Keď je potrebné vytiahnuť dajakú akustickú melancholickú gitarovku, chalani z Ashbury neváhajú ani sekundu a vypustia do éteru skladbu ako Twilight. Tá tvorí akýsi úvod k absolútne nedostihnuteľnej bombe Vengeance. Ide o posadený hard rock, kde gitarové vyhrávky znejú ako niečo, čo snúbi rozum so srdcom a výsledkom nie je rádioaktivitou poznačený mutant, ale synergia umenia a šťastia. Aspoň ja som šťastný ako blcha v kožuchu nedotknutom ochrancami zvierat. A tento stav pretrváva ako v Madmanovi, tak v Hard fight. Sólová gitara v jednom kuse dobiedza s vervou oscarového tragéda farebnej pleti, na rozdiel od neho však dokáže osloviť aj po ďalšom ročníku. Ono celý album znie ako jedna skladba, takže i najkratší príspevok na albume, inštrumentálka No mourning, vsádza na to, že poslucháč sa dokáže utopiť v gitarových cukrových polevách bez obavy z diabetes. Ako sa album blíži ku koncu, nasadzuje do boja melodramatický kúsok Mystery man a najmä titulný song Endless skies. Sprvoti sa tvári ako snová dumka pre gitaru, ale napokon sa cez baladické lkanie dopracuje až k čistej hardrockovej lavíne. Po jej odznení poslucháč nehľadá preživšie obete živlu, naopak, uteká za strácajúcim sa pocitom extázy, ktorý, ako sa píše v Borkovej recenzii, navracia stisnutie tlačidla "repeat".

Priznávam, bál som sa roku vydania, ale vždy existuje výnimka potvrdzujúca pravidlo a Endless skies je výborná hudba, ktorú si vždy rád vypočujem. A viete čo? Nasolím tomu plný počet nič nehovoriacich hviezd, aby bolo jasné, že tento album je jednoducho nádherný. Krehký a nepoddajný zároveň, málokedy sa táto kombinácia nachádza v dokonalejšej harmónii.

» ostatní recenze alba Ashbury - Endless Skies
» popis a diskografie skupiny Ashbury

Wilson, Steven - Hand. Cannot. Erase.

Wilson, Steven / Hand. Cannot. Erase. (2015)

alienshore | 3 stars | 02.03.2015

Nasledujúca recenzia nebude asi veľmi príjemná, tak odporúčam si k nej zobrať aspoň sladkú sušienku a colu. Steven Wilson nás teda opäť obšťastnil novým albumom a všetci netrpezlivo čakali čo z toho vylezie. Niektorí dostali geniálnu hudbu a iní zase geniálny plagiát. Patrím bohužiaľ k tej druhej skupine, pretože toľko inšpiračných zdrojov som ešte od Wilsona nepočul. Predtým to aspoň vedel zakryť výbornými aranžmánmi a temnou atmosférou. To najlepšie čo stvoril nieslo názov Grace For Drowning, no už hneď nasledujúci The Raven That Refused To Sing bol pre mňa trochu problematický, avšak bol ešte stále kvalitným a prepracovaným výtvorom. Hand. Cannot. Erase predkladá komerčnejšie ladený art-rock, ktorý má zaujať širšie publikum. Mne osobne táto poloha nevadí, pretože ju už skúsila drvivá väčšina legiend progresívneho rocku. Vadí mi skôr ako Wilson rezignoval na detailnejšiu prácu s melódiami a aranžmánmi. Utiahol sa do istoty, z ktorej si môže poistiť svoje teplé miestečko na hudobnom poli, ktoré si samozrejme poctivo vybudoval od úplného undergroundu.

Koncept dosky je založený podľa skutočnej udalosti. Je o mladej žene, ktorá jedného dňa zomrie vo svojej izbe a tri roky sa o ňu nik nezaujíma, napriek tomu že mala priateľov aj rodinu. Záhadnosť príbehu aj emocionalitu sa síce Wilson snaží zachytiť vo svojej podstate a aj mu to ide celkom dobre, len problém je v tom že realita ktorá sa stala je oveľa krutejšia. Hudba teda prináša pocit a Wilsonov pohľad na danú udalosť. Texty sú krásne napísané a majú hĺbku. Aj aranžmány sú prepracované a obsahujú rôzne zaujímavé efekty či orchestrálne prvky. Problém je v tom, že všetky tieto veci vo mne nevyvolávajú skutočné emócie. A aký je dôvod???

Nepočujem totižto svojbytnú osobnosť, skladateľa, producenta, muzikanta Stevena Wilsona ale skôr Rush, Camel, Pink Floyd, Genesis. To ma dokonale odrádza od celého umenia, ktoré je na doske zachytené a skôr ma presviedča k tvrdeniu, že Wilson vyčerpal svoj zdroj a prezentuje viac svoje skúsenosti a štúdiové čary-mary. Chýba mi jeho alternatívna tvár a taktiež komplikovanejšia štruktúra, ktorá by nútila k hlbšiemu bádaniu. Toto je príliš predvídateľná muzika na môj vkus, ale bude vyhovovať určite tým, ktorí majú radi jeho štýlovosť a spôsob spevu. Z aranžérskeho hľadiska počujem už po niekoľkýkrát vyvarené rytmy a motívy, ktoré použil vo svojich predošlých dielach alebo aj v Porcupine Tree. Chcieť od Wilsona, aby nebol Wilsonom by nebolo iste inteligentné, ale ako poslucháč a fanúšik art-rocku vyžadujem viac originality od takého formátu akým Steven Wilson je.

Poďme sa teda pozrieť na to, čo nám Steven ukuchtil. Predohra First Regret je pekná a po nej nasleduje 10-minútová skladba 3 Years Older. Je to ako keby som mal déjà-vu a počul Rush či dokonca Camel spred zhruba 35-tich rokov. To najkrajšie čo ma chytilo za srdce je určite titulná vec Hand Cannot Erase, ale aj tu je vplyv Rush citeľný. Problém s pochopením albumu začínam mať od songu Perfect Life. Pomaly sa to všetko rozlieva do pomalých rytmov a ambientno-orchestrálnych zvukov. Samozrejme k takémuto konceptu sa to aj logicky hodí. Podobne to pokračuje aj pri Routine, ktorá má clivé melódie a obsahuje ženský spev. Home Invasion otvára ostrá metalová gitara a objavujú sa v nej aj nejaké tie jazz/fusion variácie na danú tému. Nadväzuje to pomaly na inštrumentálny trip s názvom Regret #9. Všetko je pekne naleštené a zvukovo presvedčivé, lenže inštrumentálne plochy prechádzajú cezo mňa bez účinku.

Nadýchnutie v podobe klávesovo-akustickej Transcience je milým príspevkom, no po nej nasleduje dlhá a zbytočne natiahnutá Ancestral. Zádumčivá smutná atmosféra prechádza neskôr do paľby riffov a mne to príde trochu mimo misu. Od spomínanej Perfect Life až po Ancestral je to desivá nuda, ktorú som od Wilsona v takejto hustej koncentrácii ešte nezažil. Nahrávka má však aj svoje dobré miesta, ktoré za niečo stoja. Za to najlepšie považujem 3 Years Older, Hand Cannot Erase a nádhernú Happy Returns, ktorá priam až geniálnym spôsobom dostala album do stavu rovnováhy. Výsledok je však veľmi rozpačitý a sterilita hudobného materiálu núti skôr k zamysleniu než k oslavám.

Zo Stevena Wilsona sa stal pán profesor. Odvádza chladnokrvne dokonalú prácu. Zabúda však na to, čo robí rockera rockerom a to je živelnosť, nespútanosť a dokonca aj moment prekvapenia. Na Hand. Cannot. Erase nič také nenájdete. Pod pokrievkou akože umenia drieme aristokratická dekadencia, ktorá pomaly a isto rozožiera aj posledné záblesky umeleckého osvietenia. Album ako taký bude opäť chválený a predajne úspešný. Bohužiaľ vo Wilsonovej diskografii je toto priemerné dielo, ktoré sa jednak okato snaží zapáčiť a pritom čerpá veľké množstvo toho, čo už bolo vymyslené v minulosti. Tento fakt nepovažujem za veľmi pokrokový ak ho teda aplikujem na umelca, ktorý patrí medzi špičku v novodobom art-rocku. Momentálne mi je skôr ľúto kapiel, ktoré prichádzajú s naozaj krásnymi dielami a ostanú za dverami uznania a slávy. Steven Wilson si naopak polepší a pripíše si ďalší bod k dobru ...

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - Hand. Cannot. Erase.
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven

Led Zeppelin - In Through the Out Door

Led Zeppelin / In Through the Out Door (1979)

EasyRocker | 4 stars | 28.02.2015

Když hodnotím poslední studiovou desku mých milovaných Led Zeppelin, vlastně se zde musím připojit k recenzím kolegů zdola - Cossackovi, Zdeňkovi a dalším. Mám spoustu důvodů tohle velmi speciální album vychválit vlastně do absolutna, a vysvětlím, proč to absolutní hodnocení nakonec nebude...

Úvod je neskrývané napětí, orientální nálada a Plantova jednoznačná deklamace... nastupuje úvodní riff a hned si oproti minulým dílům povšimneme změny, kdy část obvyklé kytarové hmoty zastupují klávesy, které John Paul Jones na desce ovládl ve velkém stylu. Plant nám hned na počátku předvede velmi pestrou škálu hlasových variací a nakonec se ke slovu dostane přece jen i Jimmy Page se syrově působícím kytarovým sólem a atmosférická, klávesami vystlaná pasáž... South Bound Saurez kloubí rock´n´rollovou odvázanost s hardrockovou tíží a opět vnímáme posun, kdy sem Jones vkládá klavír a klávesové tóny nejrůznějšího formátu... I tady ale bojuje Page se svým sólem s jinak příjemně novým zvukovým trendem. Příjemná změna je ovšem latinsky rozjuchaná Fool in the Rain a tady přesně záleží na tom, jestli to zapšklý staromilec ještě skousne, anebo zda to naopak progresívněji naladěný jedinec náležitě ocení. "Píšťala" a hotová jihoamerická smršť... milujte, anebo nenáviďte, Jones, ale i Bonham se tady ale opravdu vyřádili nadoraz. Stejně tak v následujícím barovém rocku non plus ultra, Hot Dog, pokud tohle někdy hráli naživo (ale asi ne), musela to být opravdu jízda... Vlastně to chce stejný neortodoxní přístup jako u předchozí věci... Ovšem absolutním klenotem alba i celé diskografie je u mě Carouselambra, a to nejen pro svou nejdelší stopáž. Parádní klávesové běhy a aranže Jonese zde mají prim, Pageova kytara je spíše v pozadí, a celá skladba nabírá až nezvykle dramatický nádech, který se pořád neurčitě stupňuje. Tohle je zvukový a emocionální útok úplně nové zvukové generace, předznamenávající dekádu příští, ale stále v naprosto originálním a tvořivém rámci LZ, kde se vkusně prolíná atmosférická i "tanečnější" složka hudby. Syntezátorový souboj v závěru je prostě z jiného světa... Z nervózního neklidu vás vytrhne All my Love, baladická skladba až komorního ladění, opět s nezanedbatelným Jonesovým klávesovým vkladem. Tahle poloha dokonale sedí i Plantovi a upomene už jeho sólová alba z 80. let. Nekomplikovaná, ale exponovaná záležitost, která vlastně na albu do tohoto okamžiku chyběla. Tečku pak obstarává I´m Gonna Crawl - líná, plíživá skladba, lehce vibrující bluesovým nádechem, který jinak na albu vlastně chybí a také Plant se tady pořádně odvazuje i v samotném závěru. Pageova kytara vyplouvá jen občas do atmosférických sól, jinak opět dominuje Jones se svou klávesovou stěnou. Velké vypětí na závěr. Jsem rád, že už před léty jsem se ustálil na závěru, že po dohrání je nutno znovu stisknout "play"...

Protože jsem si svého času pořídil diskografii v podstatě najednou v rozmezí nějakého měsíce, stala se pro mě jejich hudba jakýmsi nepřekonatelným monolitem, ze kterého pro mě nic nijak výrazně nevyčnívá, ale ani nezapadá. Ani poslední studiový počin nehodnotím nějak otráveně ani zklamaně, právě naopak, podle mě kapela udělala vlastně to, co vždy předtím, a přistoupila k nahrávání a prezentaci hudby zase jinak. Formálně nemám co vytknout, čtyřku pálím s vědomím mé svaté čtveřice III+IV+Houses of the Holy+Presence.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - In Through the Out Door
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin

Beggars Opera - Act  One

Beggars Opera / Act One (1970)

Snake | 5 stars | 28.02.2015

Dneska už si ani nedokážu vybavit, kde já k téhle desce vlastně přišel. Nejspíš ji někdo zmínil v diskuzi pod jinou kapelou, ale jestli bylo to tady na progboardu, nebo někde jinde, vážně netuším. Každopádně při poznámce o classical rocku jsem zbystřil, pustil si nějaké vzorky a album Act One okamžitě objednal. Navíc v krásné rozkládací mini vinyl replice od Repertoire.

Je to přesně tak, jak píše hejkal ve své recenzi o kousek níž. Classical rock hodně se tu mísí s hard rockem, stačí si poslechnout třeba dvojku Passacaglia, a improvizace Raimond´s Road a Light Cavalry jsou prostě úžasné. Zvlášť tu prvně jmenovanou jsem si soukromě přejmenoval na "letem světem vážné hudby". Bicí připomínají zvuk po schodech se sypajících brambor a Alan Park tam na Hammond organ sází jeden známý motiv za druhým. A nechybí ani dlouhé a hlučné kytarové sólo.

Act One skotských Beggar´s Opera jsem si zamiloval. Zpěv Martina Griffithse sem padne jako pr..l na hrnec, zvuk je dunivý a hřmotný a obal řádně ulítlý. Pro milovníky raných sedmdesátek a příznivce classical rocku zvlášť, je tohle album naprostou nezbytností.


» ostatní recenze alba Beggars Opera - Act One
» popis a diskografie skupiny Beggars Opera

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Nová videa

Kde to vře

Rumplestiltskin / Rumplestiltskin

Jardo
Pridávam sa k Piťovi - vďakou (hejkalova recenzia ma zoznámila s týmto albumom) aj chválou...

Doors, The / Absolutely Live

Jarda P
Po singlu People Are Strange/Moonlight Drive bylo Absolutely Live mým prvním seznámením s...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

10119 recenzí
1985 skupin
120619 příspěvků ve fóru
2213 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000