Maiden uniteD Venom Inc. Antonius Rex Hellhammer Saint Vitus Passport Back Door Didier Lockwood Group No-Man Aerosmith

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Dire Straits - Brothers In Arms

Dire Straits / Brothers In Arms (1985)

Martin H | 4 stars | 22.08.2017

Nikdo mi nevymluví, že většina z nás si svůj hudební vkus tříbí mezi 10. a 20. rokem věku. V té době začíná mladý člověk být schopný vymanit se z hudby, která je mu podsouvána jinými, a začíná, tu dříve, tu později, pátrat v nepřeberných hudebních možnostech po tom, co bude jeho oušku posluchačsky vyhovovat. A jelikož si svůj posluchačský úsudek teprve utváří, tak mnoho hudby, kterou je v té době schopen akceptovat a vnímat jako to nejlepší, se pro něj v pozdějším věku stává záhadou a začne si říkat, proč vlastně všechny ty Madonny a Jacksony vůbec někdy pustil přes práh svého pokoje.

Avšak to, co z tohoto hledačského období přetrvá u posluchače v oblibě, stojí skutečně za to. A nevadí, že se k některým skupinám z té doby vracím takříkajíc jednou za uherský rok. O to víc si potom jejich hudební poselství vychutnávám. To je i případ partičky sdružené kolem kytaristy Marka Knopflera, britské skupiny Dire Straits. Tu jsem prostřednictvím alba Brothers In Arms náhodou objevil asi v mých patnácti letech a do dnešní doby na ni nedám dopustit.

Na desce nám skupina předkládá svůj inteligentní rock vycházející místy z blues a country a opentlený nádhernou Knopflerovou kytarou. Někdo může podotknout, že písně Money for Nothing a především Walk of Life trošku zavánějí popovým odérem, ale zbytek alba tento pocit dokáže úspěšně zažehnat. Od čtvrté skladby Your Latest Trick ozdobené nádherným saxofonovým sólem až po závěrečný opus Brothers in Arms se jedná o přehlídku náladotvorného kytarového kouzlení plného tak jemných tónů a odstínů, že se z té krásy až tají dech.

Dnes z tvorby skupiny Dire Straits preferuji spíše desku Love Over Gold, ano, především kvůli přenádherné Telegraph Road, ale na její o tři roky mladší sestřičku také nedám dopustit. Pokud má nějaká hudba z osmdesátých let přežít, tak o tehdejší tvorbu Marka Knopflera si starosti nedělám.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Brothers In Arms
» popis a diskografie skupiny Dire Straits

Tangent - A Place On The Shelf

Tangent / A Place On The Shelf (2009)

Pegas | 4 stars | 21.08.2017

Toto CD, vydané vlastním nákladem v omezeném množství, bylo určené jako poděkování fanouškům za předobjednávky pátého alba, kterými bylo částečně řešeno jeho financování. Jedná se o kolekci nevydaných skladeb zřejmě ve fázi demoverzí, které se nedostaly na řadová alba, ať už z důvodů jejich námětu, autorských práv či jiných důvodů. Pozdější druhá edice CD je zkrácena o několik skladeb, ale i tak obsahuje skoro hodinu velice zajímavé muziky, která by mohla zaujmout všechny, kteří si The Tangent oblíbili. Nevím jak původní vydání, ale to druhé, které vlastním, je sice potištěné a s obalem, ale pořád jenom vypálené, což považuji za největší zápor, protože mám obavy o jeho životnost. Ale stále funguje, tak zatím není důvod si stěžovat. Musím se přiznat, že to nemám moc naposlouchané, a když jsem si to dnes pustil, tak se divím, proč tomu tak je, že jsem na to skoro zapomněl. Z pěti skladeb je tu jenom jediná, kterou jsem znal, a to Everyman's Forgotten Monday. Jiná verze byla zařazena jako bonus právě na Down And Out..., ale hodnotím je tak nastejno a ani jedna nepatří mezi mé favority. Tato se mi zdá trochu rychlejší a nejsou bez klávesových ploch na pozadí, stále však dost připomíná Pink Floyd.
Live On Air je více než 20 minut dlouhá skladba, ze které mám docela guláš, protože se tam toho odehrává tolik různého, že si vybavuji pouze jeden motiv, který se sem tam vyloupne na povrch. Tématem jsou bombové útoky v londýnském metru, ale také kritika médií, kteří z těchto tragických událostí těží. Sám Tillison v bookletu píše, že skladba je příliš kontroverzní, aby byla zařazena na plnohodnotnou desku.
I Wanna Be A Chick byla nahrána pro desku Down And Out... a je to líbivá svižná instrumentálka, která by ale na desku moc nezapadla.
Velká část CD, patří Le Massacre Du Printemps, která by měla být reinterpretací Stravinského Svěcení jara. Právě toto bylo zamýšleno pro řadovou desku, ale bylo odloženo kvůli autorským právům. Jelikož klasickou hudbu moc neposlouchám a neznám původní verzi, nedokáži říct, jaká část je tu obsažená, ani jak pevně se drží originálu. Zde se nachází dvě části (na začátku a na konci CD), první je instrumentální, druhá je doplněna i zpěvem. Každopádně to je provedeno podobným způsobem, jako např. předělávky klasiky od ELP. A dokonce to trochu ELP i připomíná, tak nějak by mohli totiž znít v období Works, kdyby se věnovali podobné tvorbě jako na počátku kariéry. Ale je to trochu náročnější na poslech.
Hodně překvapí kvalita materiálu obsaženého na CD, nejen po hudební stránce, protože se v žádném případě nejedná o nějaké ne moc zajímavé přebytky, které tvoří obvyklou náplň různých reedicí a bonusů. Ale i kvalita nahrávek a zvuku. Zvlášť jestli to opravdu nejsou finální verze. Bohužel chybí informace o tom, kdo jednotlivé skladby nahrál, pouze u Everyman's Forgotten Monday je uvedena stejná sestava jako na Donw And Out...
Pokud máte The Tangent hodně rádi a budete mít šanci tohle CD sehnat, tipuji, že bude pro většinu vítaným přírůstkem do sbírky.

» ostatní recenze alba Tangent - A Place On The Shelf
» popis a diskografie skupiny Tangent

IQ - Tales from the Lush Attic

IQ / Tales from the Lush Attic (1983)

horyna | 3 stars | 21.08.2017

Se zájmem jsem na těchto stránkách před několika týdny sledoval trumfovací turnaj, který se udál mezi pisateli Jiřím a Johnem. Šlo o to a říkám to s velkou rezervou a nadsázkou, kdo z této dvojice, v co nejkratším možném termínu, vyplodí ze svého brka větší počet recenzí na kapelu IQ. Tihle dva "kohouti", se v pravidelných intervalech střídali jako včeličky na právě rozkvetlé kytici a pokaždé přidali někdy lepší, někdy klasickou recenzi, z albových produktů zmíněné kapely. Právě v době recenzního varu Holmesovi party, jsem se podruhé začal zaobírat myšlenkou pořízení debutní desky Tales from the Lush Attic do své sbírky.

Poprvé mě podobná myšlenka přepadla v době, kdy jsme se s IQ lehce seznamoval. Tehdy jsem tuhle pionýrskou nahrávku progresivního roku let osmdesátých (chcete li druhé vlny), pro velmi špatnou zvukovou kvalitu okamžitě zavrhl a nikterak podrobně po ní už nepátral.

Zřejmě uzrál její čas a rovněž je od roku 2013 (tedy k jejímu 30. letému výročí), na světě bohouský remaster, jehož zvuk je vskutku neuvěřitelně kompaktní a dokonalý. Exkluzivnímu balení, kde je k běžnému albu přibaleno navíc i dvd, na kterém kapela v roce 2011 přehrává album komplet a obsahuje bohatý bonusový materiál, nešlo za příjemný peníz odolat.

Tahle nahrávka je pro mne dnes důkazem toho, jak může lehká řevnivost ve virtuálním světě, posloužit pořekadlu o trojici, ve které se dva perou a třetí se směje.

K albu samotnému:
Co tu vlastně máme? Klasické Iq, silné v kramflecích, melodické v pompě, vlnící se v bocích, něžné, útlocitné, plačtivé, ale i bohaté, nápadité a fatální. Přesto trochu neohrabané a zdlouhavé. Postrádám v nich větší zastoupení silnějších, zapamatovatelnějších momentů a pestřejší aranžmá. Atributy, které mě na následovníku The Wake tolik přitahují, se tu zatím nenápadě přikrčují opodál.

Jde o debut který debutem v pravém slova smyslu není, jelikož už v roce 1982 stihla kapela vydat svou prvotinu Seven Stories Into Eight na kazetě. U zrodu stál tandem Mike Holmes a Martin Orford, který kapelu v roce 1981 uvedl v život. IQ byli mezi prvními kapelami v osmdesátých letech, kteří obnovili upadající slávu Genesis, Yes, Camel a dalších. Rozhodně se nejedná o obyčejný klon Genesis, s vokálem alá Gabriel. Iq si vyšlapávají vlastní cestu, stejně jako původní Marillion. A stejně jako jejich velký vzor, vytváří pocitové zvukové obrazce, které proporčně začleňují do svých hladových kompozic.


» ostatní recenze alba IQ - Tales from the Lush Attic
» popis a diskografie skupiny IQ

Styx - Big Bang Theory

Styx / Big Bang Theory (2005)

jirka 7200 | 2 stars | 21.08.2017

Všeobecně nechápu smysl vydávání alb s převzatými songy. Ještě dokážu přijmout, když umělci z odlišných žánrů přetvoří díla k obrazu svému, potom může vzniknout zajímavý počin. Napadá mě namátkou pár nahrávek vážné hudby či jazzových projektů, kterými byla zpracována rocková klasika, nebo projekt Maiden United s Damianem Wilsonem a Anneke van Giersbergen či geniální covery Laibach.

Ale pokud rockeři nahrají songy svých kolegů v přibližně stejném duchu jako je originál předloha, to mi přijde jako mlácení prázdné slámy. V případě Styx je to o to problematičtější, že kapela v nahrávkách nezanechala nějaký svůj výraznější otisk.

Z původních členů tu zůstává totiž jen Tommy Shaw a James Young a ti s ostatními (byť technicky velmi zdatnými) spoluhráči žádný specifický zvuk Styx neprodukují ani nahrávky nijak neozvláštňují.

Jedinou zajímavostí je přepracovaná skladba z vlastního repertoáru – dávný megahit Blue Collar Man v unplugged verzi. Tato verze se dá poslouchat, ale že by předčila originál, jak jsem četl v nějakých recenzích, tak to ani náhodou.

Zbytečná deska.

» ostatní recenze alba Styx - Big Bang Theory
» popis a diskografie skupiny Styx

Myrrors, The - Hasta La Victoria

Myrrors, The / Hasta La Victoria (2017)

northman | 4 stars | 21.08.2017

Objevil jsem tady profil výborné americké skupiny, která dokazuje, že zajímavá hudba vzniká i v těchto letech. Při poslechu nejnovějšího alba se vracíte na konec šedesátých let, kdy hudebnímu světu vládla psychedelie a skupiny jako 13th Floor Elevators, Grateful Dead a na druhé straně Atlantiku Pink Floyd. Sound kapely je obohacen nástroji, jako flétna, saxofon a bouzouki. Pro mě je tato deska příjemným návratem do doby mládí a za tento pocit ji dávám tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Myrrors, The - Hasta La Victoria
» popis a diskografie skupiny Myrrors, The

Tangent - COMM

Tangent / COMM (2011)

Pegas | 5 stars | 20.08.2017

Po oblíbeném Down And Out In Paris And London bylo COMM album, na které jsem se opravdu těšil. A moje očekávání nezklamalo a dost se mi zalíbilo, v té době jsem ještě běhal s mp3 přehrávačem a COMM jsem díky tomu slyšel opravdu mnohokrát. Tradiční atributy tvorby The Tangent zůstaly zachovány, fanoušci sedmdesátkových kláves budou nejspíš potěšeni zvukem, i když je tu znát i trochu modernější přístup a více kytary od nové posily v týmu, kterou se stal Luke Machin (tehdy z kapely Concrete Lake, později Maschine). Ke změně došlo ještě na postu bubeníka, na desce hraje Nick Rickwood, ale už v době jejího vydání se stal členem kapely Tony Latham. U baskytary zůstal Jonathan Barrett, který se touto nahrávkou stal definitivně jedním z mých nejoblíbenějších basáků. Pochopitelně nechybí Theo Travis, jehož saxofony a flétny muziku výrazně obohacují. Nosným tématem desky, jak už název napovídá, je komunikace, internet, sociální sítě a současná společnost. Po textové stránce se tedy dá mluvit o koncepčním albu, ale jednotlivé skladby jsou jinak samostatné a hudebně spolu nemají souvislost. Hned na rozjezd je zařazena dvacetiminutovka The Wiki Man, kde je dostatek prostoru pro představení hudby The Tangent v plné parádě, a přestože mě baví, trochu zkrátit by jí asi neuškodilo. The Mind's Eye je další parádní kousek, trochu naléhavější, ale zpočátku mě vyděsil poněkud přidušený zpěv, než jsem si na to zvyknul, je to jak z nějakého dema. Nejdelší cestu jsem si hledal k Barretově skladbě Shoot Them Down, která mi k The Tangent Moc nepasuje, hlavně začátek zní také jak nedodělaný a umělý rytmus a pomalé tempo rovněž nejsou moc přitažlivé. Beru ji jako takovou mezihru před druhou půlkou desky a ačkoliv není moc výrazná, stačí se zaposlouchat a po instrumentální stránce odhalí svoje kvality. Tech Support Guy je klasickou ukázkou toho, že v progrocku lze i na malém prostoru odehrát hodně muziky a není nutné vše roztahovat do dlouhých skladeb. Ale než se člověk naděje, už je její konec a přichází vrchol desky a pro mě i jedna z nejlepších věcí, co The Tangent kdy nahráli. Velkolepá (přes 16 minut dlouhá) kompozice Titanic Calls Carpathia, která přechází od klidného atmosférického intra po zvukomalebnou jízdu s mnoha hudebními motivy a bez jediného hluchého místa. Atmosférou a orchestrálními prvky částečně připomíná filmovou hudbu a za geniální považuji hravé basové linky. Dokonce i Tillisonův zpěv mi tady vyloženě sedí. Už jenom kvůli téhle perle stojí COMM za poslech.
Nemůžu nezmínit dva bonusy, které je třeba brát odděleně a spíše pro zajímavost. První je demo The Spirit Of The Net, která nejen svým názvem připomíná Rush a je jenom dobře, že od toho opustili a deska zní jinak, protože tohle by byla opravdu vykrádačka. Ale jinak není špatná, ale zvukově je to slabota. Poslední je cover Watcher Of The Skies, zvukově asi schválně mizerný až to zní celkem věrohodně jako archivní nahrávka společného vystoupení Genesis a Yes. Se zpěvem v této skladbě pomohli členové SEYES (Yes tribute).

» ostatní recenze alba Tangent - COMM
» popis a diskografie skupiny Tangent

Maiden uniteD - Mind the Acoustic Pieces

Maiden uniteD / Mind the Acoustic Pieces (2010)

jirka 7200 | 5 stars | 19.08.2017

Jednou jsem prohlížel stránky fanouška Iron Maiden, který sbíral všechny tribute CD Iron Maiden. Měl jich neuvěřitelných 45 kusů. Thrash kapely hrály Mejdny, elektro kapely hrály Mejdny, dívčí kapely hrály Mejdny, metalisti ze Skandinávie hráli Mejdny, hard rockeři z Anglie hráli Mejdny..... Uf !

Některé tyto počiny přistály pro zajímavost v mém přehrávači, ale většinou stačil jeden poslech. Byla z nich slyšet úporná snaha zahrát song tak, aby se podobaly co nejvíce původní předloze. To se i víceméně těm zručnějším povedlo, elektro spolky alespoň pobavily, ale krom oživení songů Železné Panny mě tyto cover alba více neoslovily.

Vcelku se mi jeden čas líbilo album amerického dirigenta a famózního pianisty Scotta Lavendera ‎– The Piano Tribute To Iron Maiden z roku 2005. Dokázal vytáhnout to hlavní ze skladeb I.M. – většinou to byla linka zpěvu a hlavní melodie. V klavírní úpravě zněly skladby zajímavě, bohužel také předvídatelně.

U britsko – holandského seskupení Maiden uniteD, které dal do kupy velký příznivec repertoáru Železné Panny Joey Bruers a člen tribute spolku Up the Irons to dopadlo poněkud jinak. Na základě ohlasu na akustický set písní I.M. oslovil člena Within Temptation, Ruuda Jolie, zda by s ním nechtěl přearanžovat pár songů této legendy. Slovo dalo slovo a poté již vybírali vhodné skladby a vymýšleli, jak je vhodně přetransformovat do akustické podoby.

Zpracováno bylo více skladeb a při výběru před nahráváním hudebníci s překvapením zjistili, že do celkového konceptu alba se jim nejvíce hodí písně z alba Piece of Mind.

Do studia byli přizván bubeník Mike Coolen (Within Temptation, Cloudmachine), klávesista Marko Kuypers z Cloudmachine a hlavně pěvecké eso Damian Wilson, jež byl pro mě hlavním magnetem a motivací k poslechu této desky.

V roce 2010 konečně došlo k vydání této kolekce písní pod názvem Mind The Acoustic Pieces. K poslechu jsem po předešlých zkušenostech s tribute alby přistupoval trochu s despektem, ale vážení přátelé, po aktu samotném mi spadla brada !
Od té doby proběhlo mnohé opakování poslechu a vždy s podobně kladným výsledkem.

Hudebníci si totiž s velkým citem pohráli nejen s aranžmá, ale oni přímo rozbili tempo i strukturu skladeb samotných ! To znamená, že některé písně jsem zpočátku rozeznával jen podle textu, další podle refrénu. Vzniklo neobyčejně lahodné pásmo songů vystavěných na akustických kytarách, baskytaře a klavíru, které pořádně dokáže zamávat s emocemi posluchače.

Obrovskou zásluhu takto povedeného celku je skloubení několika faktorů – neobyčejně procítěný pěvecký výkon Damiana Wilsona, odvážné a hravé „překopání“ původní předlohy, bravurní instrumentální výkony ostatních zúčastněných a posledním, neméně důležitým faktorem je naprosto brilantní, plně dynamický zvuk. Nahrávka má obrovský prostor a rozlišení, cítím mj. chvění Damianových hlasivek a slyším každý nepatrný dotyk na hmatníku kytary.

Spojení těchto prvků nabízí až intimně artový zážitek, což bych u poslechu písní Iron Maiden nečekal.
Cestu k nahrávce si dle mého může najít široké spektrum posluchačů – fandové Mejdnů, příznivci akustické muziky nebo obdivovatelé zpěvu Damiana Wilsona. Pokud jsou nějakého člověka naplněny všechny tři body, tím lépe, nicméně dovedu si představit i to, že se písně mohou líbit i někomu, kdo original nezná, není to totiž podmínkou.

Pikantní třešničkou na dortu je, že s Damianem původně počítal Steve Harris po odchodu Bruce Dickinsona s jako možnou alternativou na uvolněném pěveckém postu. Nakonec to nevyšlo, ale na této a následujících dvou pokračováních máme možnost částečně posoudit, jak by tato spolupráce dopadla.

Nesmí se zapomenout na holandskou květinu – Anekke Van Giersbergen, která je pro mne svou žánrovou nezařaditelností a talentem ženskou reinkarnací Damiana. Oba si střihli krásný duet To Tame a Land.

Za mě poctivá pětka !



» ostatní recenze alba Maiden uniteD - Mind the Acoustic Pieces
» popis a diskografie skupiny Maiden uniteD

McCartney, Paul - Band on the run

McCartney, Paul / Band on the run (1973)

horyna | 5 stars | 19.08.2017

S kapelou Beatles mě seznámil můj otec, někdy v šesté, sedmé třídě ZŠ, řekněme okolo dvanáctého roku mého života. Nepamatuji si onen letopočet naprosto přesně, ale vím, že to bylo prostřednictvím červeného dvojalba hitů z let 62-66. Tehdy jsem tento skvělý výběr, mapující první období kapely, dostal k vánocům a hned druhý den jsme si ho šli společně poslechnout. Některé skladby jsem samozřejmě znal z rádia, některé byli úplnými novinkami. Jejich hudba mě přirostla k srdci doslova okamžitě. Dobře si vzpomínám, jak jsem z těch písniček byl nadšený a každý další opakovaný poslech, mne bavil víc a víc. Beatles byli mou vstupní branou do světa hudby. Do té doby jsem znal možná tak Abbu a Boney M, jejich hity, ale ta "pravá rocková muzika" začala právě s The Beatles.

Liverpoolská čtyřka de facto odstartovala moji (vím, že jsem jedním z mnoha, kterému tito kluci otevřeli hudební oči a byli jeho první kapelou) amatérskou hudební pouť. Beatles byli a navždy zůstanou kapelou number one, jejichž písně přežili nástrahy všech hudebních cyklů a epoch, které se tu vystřídali. Odolali době, zdomácněli a přetrvali. Žijí a budou žít navždy v srdcích svých fanoušků. Jsou jedni z mála, u kterých mladší hudební nadšenci, přebírají štafetu od svých otců a starších sourozenců. Beatles obdivuje a dodnes zbožňuje i ženské pokolení, samozřejmě, že zdaleka ne tak intenzivně a slepecky jako v letech šedesátých, ale svůj vysoký kredit si kapela stále zachovává. Beatles jsou zkrátka součástí našich životů ať chceme nebo ne, jelikož oni byli ti první a největší!

Po mnoho let byl pro mne nejsilnějším magnetem v jejich řadách především John Lennon, jehož sólovou tvorbu jsem jako jediného z beatlů prozkoumal. Až nedávná recenze kolegy POsibra ve mne zažehla zvědavost, poohlédnout se i po deskách jeho kolegů. Jako druhý přišel na řadu tedy Paul a první velký oběv v mé fonotéce, se týká alba Band on the Run. Ó, jak hluboce se dnes kaji a lituji, že jsem zkoušku ohněm s tímto famózním skladatelem a hudebníkem nepodnikl daleko dřív. Jelikož omamná síla jeho hudby na mne prostřednictvím této nahrávky zaúčinkovala okamžitě a silou težce vyslovitelnou. Takřka ihned jsem se ocitl nazpět v letech 65-66, v dobách alb Rubber Soul, či Revolver.

Tohle album je totiž mimořádné, skvělé a překrásné. Obrovská variabilita provázející tvorbu jeho bývalých domovských chlebodárců, se stejně vzepjatě přenáší i na tuto Paulovu sólovou práci a s velkých přehledem dokumentuje jeho mimořádnou skladatelskou potenci. Garantuji vám dva, tři poslechy a budete ji milovat stejně jako teď já. Jednak deska disponuje velkým hitovým potenciálem, prvních pět skladeb, plus devátá, by mohli stát na jakémkoliv z alb velkých Beatles s dnes by je znal celý svět a jistě by pravidelně rotovali v mnoha rozhlasových vysíláních. A za druhé, každá skladba je silná a svébytná sama o sobě a zkouška časem se na nich prakticky nepodepsala.

Chlapci, kteří recenzovali tento klenot přede mnou, už každičkou píseň do detailu rozcupovali, takže následný rozbor vynechávám a za sebe snad jen poznamenám, že ono pověstné příjemné mrazení po těle, se mi dostavuje v hojné míře a takřka po celou hrací dobu nahrávky. Tento blahodárný pocitový vjem, který jistě mnoho posluchačů dobře zná, vynáší onu nahrávku v mém hodnocení do závratných výšin a nějaká "připitomnělá" bodovací stupnice ji může ztěží ohodnotit.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Band on the run
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Nightwish - Once

Nightwish / Once (2004)

alienshore | 5 stars | 18.08.2017

Fínski Nightwish sú lídrami tzv. "female fronted metalu" a to aj preto, lebo kedysi mali vo svojich radoch najlepšiu metalovú (metalovú?) speváčku všetkých čias, Tarju Turunen. Vnímal som ich a aj stále vnímam s rešpektom, i keď nie všetko sa mi od nich páči. Najlepším počinom z celej ich diskografie je jednoznačne mega-úspešný Once. Zároveň však je aj kontroverzný v niektorých veciach. Jedna z nich je určite to, že z kedysi symphonic-metalovej skupiny sa regulárne stala symphonic-metalovo-popová a nie každý to samozrejme zobral s nadšením ...

Nightwish však vedie geniálny skladateľ Tuomas Holopainen a ten skrížil metal, filmovú hudbu a pop spôsobom akým to robia len skutoční majstri. Dosiahol tak vytúžený vrchol, slávu a peniaze. Doteraz vlastne celý Nightwish ťaží z odkazu Once a pochybujem, že ho v kvalite niekedy prekonajú. Produkcia stála ťažké prachy, ale výsledok je cítiť. Zvuk je v každom ohľade absolútne presvedčivý a je to jedna z najlepších ukážok skĺbenia metalu a symfonického orchestra. Imponuje mi hlavne ostrá, takmer až thrashová gitara, ktorá dostala primeraný priestor. Pracuje sa tu s niekoľkými štýlmi a nechýbajú ani elementy progresívneho metalu. Alfou a omegou je však výpravná, epická povaha celého albumu. Tá vťahuje a už viac nepustí. Ste odkázaní len na to, čo v danom momente Nightwish naservírujú a chutná to skoro vždy priam božsky.

Kapela zhadzuje svoju prvú nálož Dark Chest Of Wonders a už hneď na aranžmánoch je poznať, že každá jedna nota sedí na tom správnom mieste. Nasledujú skvostné hitovky Wish I Had An Angel a Nemo, ktoré rozbíjajú predpojaté ilúzie o tom, že pop a metal nemôže byť dobrá muzika – môže. Pritvrdí sa ráznou Planet Hell, kde sa Tarja delí o spev s Marcom Hietalom, výborná kombinácia. Jedným z vrcholov je nepochybne nádherná Creek Mary's Blood. Aranžmány symfonického orchestra podporujú progresívnejší koncept celej skladby a vrcholí to aj vďaka správnemu gradovaniu. Studenou sprchou sú pre mňa na konci indiánske kvákaniny, ktoré trvajú až minútu a pol. Najkontroverznejší moment na tomto albume.

Zvláštnou chuťou oplýva The Siren, no jej metalovo-orientálna aura má čosi do seba. Mojimi top favoritmi sú najtvrdšie pecky Dead Gardens a Romanticide. Tie vynaliezavé gitary mi robia neskutočnú radosť a všetko korunuje svojim znamenitým vokálom Tarja Turunen – doslova metalová eufória. Ghost Love Score je len ďalší "magnum opus" tvorby Nightwish. Nádherná atmosféra a dokonalé rozloženie jemnejších a vypätých pasáží vytvára priam až soundtrackový kontrast. Je to ako keby ste boli uprostred nejakého fantasy filmu. Za kontroverznú považujem aj Kuolema Tekee Taiteilijan, ktorá je štýlovo akosi úplne mimo celého albumu aj kvôli inému jazyku. Je však krásna vďaka Tarji a jej vokálnym kvalitám. Koniec patrí solídnej Higher Than Hope, ktorá sa mi najviac páči v tých rozprávkovo čarovných verziách.

Once je veľmi rozmanitý album po melodickej aj aranžérskej stránke. V konzervatívnom metale to rozhodne nie je bežná vec. Myslím si, že ponúkol maximum toho, čo tento žáner dokázal vyprodukovať. Zatiaľ som nič lepšie a inovatívnejšie nepočul v tzv. "ženskom symfonickom metale". Následky sú také, že to inšpirovalo kopec nových kapiel, kde uprostred stojí žena-speváčka, ale o ich kvalite si môže človek myslieť svoje. Kopírovať Tarju je totiž nemožné. Keď spieva pop, tak to znie ako pop. Keď sú to árie, tak je to skutočne operná hudba. Keď pritlačí na pílu, tak v tom momente má metal úplne iný rozmer. Once patrí, podľa môjho skromného názoru, medzi najlepšie metalové albumy všetkých čias. Jeho kvalita je nadčasová. Napriek istým výčitkám, ktoré mám nie som ochotný spustiť z hodnotenia, pretože v tomto štýle nič lepšie ako Once jednoducho nie je.

» ostatní recenze alba Nightwish - Once
» popis a diskografie skupiny Nightwish

Tuber - Out Of The Blue

Tuber / Out Of The Blue (2017)

jirka 7200 | 3 stars | 17.08.2017

Řečtí Tuber skutečně dle popisku hrají jakousi směs post rocku se stoner metalem, ozvláštněnou tu více, tu méně použitým cvrlikáním syntenzátorů.


Ke změnám tempa ve skladbách občas dojde, rytmus mě přijde však dost strojový a nenápaditý, jako by byl použit automatický bubeník. Písně samotné obsahují většinou jeden motiv, který potom hudebníci rozvíjí, jakoby v kruzích a v různých obměnách.


Při poslechu těchto songů se dobře řídí auto, naživo bych si dovedl představit, že tato hudba zafunguje, pokud by byla doplněna o nějakou poutavou videoprojekci, či laserovou show.


Na domácí, soustředěný poslech je to však málo. Pokud na této desce podali Tuber nejlepší výkon, jak je zmiňováno, tak jejich další alba shánět nebudu.

» ostatní recenze alba Tuber - Out Of The Blue
» popis a diskografie skupiny Tuber

Haken - The Mountain

Haken / The Mountain (2013)

| 5 stars | 17.08.2017

Jednou to přijít muselo. Čím dál víc narcisní Dream Theater si tak dlouho sami podřezávali svůj neochvějný progmetalový trůn, až z něho konečně sletěli. Každá novější deska je slabší než ta předchozí a kde jsou dneska? V pěkné prcině, protože i jejich následovníci a žáčci se jim jen smějí. Byli velice rychle nahrazení jiným výborným spolkem, který se na svých prvních nosičích opatrně rozkoukával po progresivní krajině, až v roce 2013 naplno udeřil a obry D.T. konečně poslal k zemi. Tvrdou a intenzivní muzikou naplněná třetí deska The Mountain rozmetá všechny úslužníky a jasně zakřičí, kdo že to teď vládne progresivnímu metalu.

Haken jsou dnes ve věku, ve kterém kdysi právě D.T. tvořili svoje nejlepší díla. Bylo to v devadesátých letech, tehdá bylo kapele mezi třicítkou a čtyřicítkou a stejně jako Haken teď, chtěli posouvat hranice a složit něco nezapomenutelného. Dobrých deset, patnáct let už LaBrie a spol pospávají na vavřínech a žezlo dávno přebrali mladší. Je to vlastně správně, jen si to ti fotříci pořád nějak nedokáží uvědomit.

Haken to je progová revolta. Šestka velezkušených a nadaných hudebníků, si s vámi pohrává jako tornádo s hubenou větévkou. Tempo se u nich mění tak často, jak si jen dovedete představit, zvuk je špička, atmosféra neradostná, bicí a basa unikátní a klávesy stejně tak. Do ucha vás cvrnkne vymakaná kytarová fuška Charlese Griffithse a svéhlavý vokální záběr Rosse Jenningse. Kapela se nebojí ničeho. Postaví vedle sebe metalovou úderku In Memoriam(jediná nejnudnější položka) a lyricky zpěvnou laň, Because Its There. Pořád experimuntuje, takových pasáží je tu skutečně hodně. Učí se od Gentle Giant v písni Cockroach King a okolní spolky hravě přečůrá s Falling Back to Earth.

Haken na desce The Mountain udělali správný krok směrem k moderní progresivní hudbě. Zní jako mocný náraz hromu při strašlivé bouřce, silový a smrtící.

» ostatní recenze alba Haken - The Mountain
» popis a diskografie skupiny Haken

Tangent - Down And Out In Paris And London

Tangent / Down And Out In Paris And London (2009)

Pegas | 5 stars | 16.08.2017

Jestli si to dobře pamatuji, tak pátá deska The Tangent měla být spojením Andyho Tillisona a kapely Beardfish. Jenže okolnosti tomu nepřály, myslím, že tenkrát byla nějaká krize v hudebním průmyslu, a tak z toho sešlo. Už tu nejsou ani muzikanti z rodiny The Flower Kings a mám dojem, že deska celkově vznikala ve skromnějších podmínkách. Tenkrát jsem od ní ani moc neočekával. V kapele se objevila nová rytmika - baskytarista Jonathan Barrett (dříve hrál s Tillisonem v Po90) a bubeník Paul Burgesse (pro mě neznámý, hrál s 10cc, Camel nebo Jethro Tull)- z dřívější éry kapely Guy Manning (akustická kytara, doprovodné vokály) a Theo Travis (flétna, saxofon). Velkým překvapením pro mě byla absence kytaristy nebo spíše to, že kytaru nahrál sám Tillison (jenom v jedné skladbě hostuje Jakko M. Jakszyk). Použití rozmazané fotografie na obálku nečiní desku přitažlivou ani po vizuální stránce. Prostě jsem měl tenkrát z nahrávky dojem lacinějšího produktu, který byl vydaný, aby něco vyšlo a přineslo nějaký zisk. Ať už to tak bylo nebo ne, po hudební stránce je to pro mě lahůdka (dnes už prověřená časem) a patří mezi moje nejoblíbenější desky The Tangent, která se mi líbí od začátku do konce, i když jsem se k tomu musel postupně proposlouchat. Opět tu máme na klávesách hodně postavený progrock hodně říznutý jazzrockem a asi i nějakou tou improvizací, ale zní to přeci jen trochu jinak. Nejde o zásadní změnu, která by snad dosavadní fanoušky mohla odradit, ale jiné to je. Třeba pomohlo i to, že to není pojaté tak velkolepě jako v minulosti, přesto skladby nepůsobí nijak ochuzeně a možná ještě víc vynikají instrumentální kvality všech muzikantů. Jakmile mě u nějaké desky začne bavit zvuková stránka, resp. poslouchání jasně čitelných jednotlivých nástrojů, je to pro mě vždycky plus a přesně tohle je právě případ takové nahrávky. Jak mi bylo líto, že už tu není Jonas Reingold, tak Barrettovu baskytaru jsem si také velice oblíbil. S bubeníkem se výborně doplňují a nakonec ani ta kytara není špatná, ačkoliv tu není tím hlavním. Samozřejmě převládají klávesy, kde je Tillison přeci jen jistější. Zpěv nemá cenu moc řešit, takový prostě k The Tangent patří, ale tady ho i docela beru. Ale hlavně všechno dohromady zní úžasně, pestře, i dlouhé skladby dávají smysl, rozdílné pasáže na sebe přirozeně navazují a není tu nic zbytečného. Dobře, trochu slabší se může zdát Everyman's Frogotten Monday, ale to je bonus navíc (chybí asi jenom na US verzi alba), i když v tracklistu zařazený jako předposlední. Skladba je poctou Richardovi Wrightovi z Pink Floyd. Ani po osmi letech od vydání se mi tato deska nelíbí o nic méně a je prostě výborná. Doporučuji k vyzkoušení i těm, které třeba jiné nahrávky kapely moc nechytly.

» ostatní recenze alba Tangent - Down And Out In Paris And London
» popis a diskografie skupiny Tangent

Julian's Treatment -  Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin)

Julian's Treatment / Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin) (1973)

horyna | 4 stars | 16.08.2017

Pokud patříte mezi ty šťastlivce, jež vlastní Julianovo první dílo A time before this a líbí se vám, dá se lehce očekávat, že za krátký čas zatoužíte rozšířit svoji sbírku dílem druhým, Waiters on the dance. Pokud máte obavy, že s odchodem děsivého i překrásného hlásku Cathy Pruden odešlo i část kouzla této kapely, nemusíte být vůbec na pochybách. Její nástupkyně, o malinko výrazovo klidnější a decentnější Lady Jo Meek, se ujala svých partů s patřičnou grácií a magické kouzlo tajemné Julianovi muziky, působí podobně intenzivně a stejně uhrančivě, jako na debutu.

Zvuk Savarinových klapek vás bude provázet a opájet celým tímto pozoruhodným dílem a když se vedle něj postaví ještě andělský hlas Jo Meek, teprve se začnou dít věci. Tyto dva nesoupeřící "nástroje", spolu budují vznešené katedrály, plnící se atmosférou zatemnělých časů, vzniklých na základech bájných scifi vizí, Julianovi fantasie. Ve vypjaté dvojce Stranger a poslední Soldiers Of Time, si díky expresivnějším polohám Jo Meek, zavzpomínám na album předešlé a jako vrchol se mi jeví svižná, bublající skladba číslo pět, Cycles.

Julianovo první dítko tenhle dorostenec zřejmě nikdy nepřekoná, možná proto, že byl právě až tím druhým, ale stejně jako v případě A Time..., se i zde, jedná o velice originální, myšlenkovo-hudební propojku.

» ostatní recenze alba Julian's Treatment - Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin)
» popis a diskografie skupiny Julian's Treatment

Kotzen, Richie - Cannibals

Kotzen, Richie / Cannibals (2015)

horyna | 5 stars | 16.08.2017

V poslední době jsem se zabýval sběrem Kotzenových sólovek a mám z nich a z jeho hudby neskutečnou radost. Richiemu to stále hraje výborně, dá se konstatovat, že se každou deskou zlepšuje, roste a vyvýjí se. Tahle je černá jako ten nejčernější černoch z New Orleans, jako obal sám a Kotzen do svého výrazu a fealingu stále více přidává začmoudlý esprit Louisiany a Memphisu. V jeho hlase visí cosi velmi příjemného a eroticky smyslného, nezaměnitelná barva doznává ve sborech podpořených dámskou přítomností, zajímavý (Kravitzovský) odstín. Další a další nadějné poslechové cyklys touto nahrávkou, ve mně zanechávají stále příjemnější pocity a tak její postupné vštěpování do centra mozku, stává se blahodárným a vlastně i povinným.

Každá skladba se povedla na výbornou. Skvělý je titulní, výrazně melodický a hitový flák, špetka funky je přítomna ve skladbě č.2 a soulové kořeny prorůstají skladbou Shake It Off. Na pohodovou strunu brnkne Come On Free a do duetu s D. Pinnickem nás vtlačí funky kus I'm All In. Na konci deska opět zpomalí a za distingovaného klavírního úhozu ze sebe Ritchie vysype snůžku pocitů a přání, které se převalí i do písně poslední, Time for the Payment.

S Ritchiem se krásně sní, dovede člověka uvolnit a nahodit onu speciální atmosféru, jako málo který kytarový mág a umělec.

» ostatní recenze alba Kotzen, Richie - Cannibals
» popis a diskografie skupiny Kotzen, Richie

Pink Floyd - Ummagumma

Pink Floyd / Ummagumma (1969)

viteslaf | 5 stars | 15.08.2017

Živá část alba, pokud máte ještě vinyl, je přímo skvostná! Studiová je již těžší pro posluchače a musím říct, že bez Rogerovo malých zvířátek v jeskyni a bez části Nickovo zahrady bych se obešel. Ale! Zbytek má rozhodně své místo a tohle experimentátorství raných Floydů zbožňuji. Takže i přes malé výtky dávám 5*.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Ummagumma
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Tangent / A Place On The Shelf

PaloM
...a kto nekúpi v obchode, "kúpi" v ruskom supermarkete...aj plnú verziu 8 skladieb

Tangent / A Place On The Shelf

PaloM
Keď máš obavu o životnosť CD, stiahni si CD na hardisk, odlož si ho vo formáte wav alebo...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11618 recenzí
2111 skupin
158121 příspěvků ve fóru
2507 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000