Shadowland Enslaved Ulver Sky King Gizzard & The Lizard Wizard Neutrons Alaska Scorpions Fried Ace One Shot

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Threshold - For The Journey

Threshold / For The Journey (2014)

john l | 4 stars | 23.06.2017

Poslední deska Threshold, to ve své době schytala ze všech stran. Dokonce i Progboard a Progarchives ji ignoruje a tak to hold musím napravit. Zase první, ach jo.. Nakloněno jí zůstalo snad jen Německo, kde mají kluci silné postavení jaksi automaticky a z části i Francie. Ale na ostrovech a třeba v Polsku z For The Journey dodnes odvázaní nejsou. Navázat na silného předchůdce jakým March of Progress je, nebylo lehké, avšak očekávané. Před vznikem desky, se ještě Karl Groom s Richardem Westem holedbali, jaká že uvolněná atmosféra ve studiu panovala a jak byl skladatelský postup hračkoidní.

Osobně s tím nemám problém souhlasit, desku skutečně pumpuje uvolněná atmosféra a zmiňovaná pohoda se na zákazníka přesune hned s první hitovkou Watchtower On The Moon a ještě lepší Unforgiven to zpečetí. Ale co dál? Několik základních riffů, sól a pěkných melodií díru do světa neudělá a v tomto případě taky neudělalo.

Vezmu to ale pěkně popořadě. Máme tu další skvělý cover, stejnou sestavu z minula, stejnou produkci a taky nudný hudební model. Samozřejmě že nejde o velkou katastrofu... Do začátku vsadila kapela líbivost a podstatnější progresivní motor, se rozeběhne až v druhé půlce. Ta mě konkrétně dělá větší radost a od pěkné balady Lost In Your Memory, je to hlavně poslední čtyřlístek od Autumn Red, po bonus bicmana Johanne Jamese I Wish I Could(který tu není uvedený). Najednou cítím zase staré Threshold, dusné a temné, technicky zmáknuté, snad až invenční.

Desku uvolňuje kratší stopáž, jedinou dlouhou je tentokrát trojka The Box a střídmější aranžmá, která mají uhodit do naší fantazie v kratší periodě.

Po třech dlouhých letech si For The Journey pořád dokážu užívat, sice to není taková lambáda jako okolo Hypothetical, ale abych poslal kapelu do kytek kvůli jednomu ehm 65% albu jako ostatní, to zas ne.


» ostatní recenze alba Threshold - For The Journey
» popis a diskografie skupiny Threshold

Fish - A Feast Of Consequences

Fish / A Feast Of Consequences (2013)

horyna | 5 stars | 23.06.2017

Předešlou Fishovu desku 13th Star jsem tu nedávno popsal vcelku podrobně a tak si v případě následníka A Feast Of Consequences dovolím být naopak velice stručný. Ne snad proto, že bych tentokrát nebyl podobně ohromen, ale nechci a nemusím vyvýjet úsilí na slohovou práci, abych dostatečně popsal tak nádhernou muziku, jakou v posledních létech vytváří tento vzrostlý skotský bard.

A Feast... je úplně jiná než předešlý, moderně znějící Fishův výtvor. Jde spíše proti proudu času, avšak neopakuje a neomílá. Vstříc větší muzikálnosti, se prostřednictvím nové jedenáctky skladeb nalézáme v krajině příze hedvábné, kde se tká nitěmi pozlacenými a různobarevných stuh jsou tu plné koše. V krajině vznešené i cnostné zároveň. Průrazná hudební složka a nepřeberné množství skvělých (progresivních) nápadů tu neberou konce a rčení o zrání dobrého vína se k tvorbě tohoto vokalisty dá přivázat a sepnout už dlouhé roky. Pokud by tohle měl být Fishův testament, těžko si představit silnější.

Výrazné a emočně opět vzepjaté album, vyhřezlé z útrob mistrovi geniality. Bravo pane Dick, vaše muzika mě nepřestává bavit a ohromovat.

» ostatní recenze alba Fish - A Feast Of Consequences
» popis a diskografie skupiny Fish

Testament - Low

Testament / Low (1994)

EasyRocker | 4 stars | 22.06.2017

Když roku 1994 došly zprávy o výrazné kytarové obměně v řadách těchto thrashových nestorů zpoza oceánu, byla metalová veřejnost pořádně nervózní. Alex Skolnick je totiž stěží nahraditelný génius, na jehož až do jazzu sahajícího talentu stálo celé kytarové pojetí kapely. Ovšem génius byl i ten, kdo ho nahradil - extrémně metalový světoběžník James Murphy.

Titulní skladba zahřmí hned ocelově chladnými, jako hurikán se valícími riffy, podporovanými Tempestovou demoliční jízdou - první nováček v akci. Je tu patentní, natlakovaný Chuck Billy. Úvod v duchu běsů a temných démonů se spalujícími mezihrami, dočkáme se i sólíčka strunného novice.

Legions (In Hiding) je technickou riffovou hitparádou - rozpoutaný boj riffmistra Petersona a čerstvě zavánějících Murphyho ornamentů. Vše skvostně zasazeno do rytmicky orámovaného kovového hukotu.

Hail Mary je melodickým, typicky testamentovsky vedeným příbojem s neodolatelným refrénovým řevem Chucka Billyho. Ten chlapík by probudil i celý stadion, kdyby to šlo. Těžká houpačka, líznutá moderními proudy té doby.

Jednou z nejpůsobivějších balad nejen Testament, ale určitě i celého žánru, je Trail of Tears. Magická atmosféra dávno zapomenutých časů a skvostné představení krystalických tónů obou kytarových es. Chladivá, étericky vzduchem plující sóla se zaryla natrvalo do srdcí, ale i do kánonu žánru.

Shades of War je apokalyptickou řežbou, na pozadí Chuckova hromového řevu ale poznáváme melodické kytarové ornamenty. Thrashový kánon.

P.C. je další nekompromisní thrashovou sekanicí, jako by se v moderním hávu zjevila památná The Legacy, sedmero let předtím...

Dog Faced Gods pokračuje v těžkém thrashovém středu alba. Matematicky přesná intenzívní strojovna, poodhalující tajuplná zákoutí tvorby pozdějších šílenců jako SYL, Meshuggah, ale i Korn. Tlak a děsivá síla.

All I Could Bleed je taky kusem, kde si zrovna nezrelaxujete při večeři v rodinném kruhu. Technicky vedená exhibice s hřmotným Chuckovým hrdlem.

Instrumentálka Urutsukidoji je magickou, bizarní přehlídkou, ne náhodou čerpající názvem japonské inspirace. Dokonale se tu vyřádí za čtyřmi dráty Greg Christian, jsou tu zapojeny obskurní samply a úchylné hlasové ústřižky, ale i industriálně chladivá sóla.

Chasing Fear je moderně skákající metalovým hřmotem, skládajícím poklonu bližším a vzdálenějším sousedům metalovým - Machine Head, Panteře nebo Slayer. Opět skvělá Christianova basová střelba, jeho rytmický kolega Tempesta demoluje vše v dohledu. Nakonec velebné sólo.

Přichází Ride, suchopárné a děsivé riffové bičování, rozostřený, apokalyptický zvukový příboj a děsivá rytmická palba.

Po plnokrevné hostině musí přijít krásně melodicky vyvedená a oběma kytaristy skvostně otesaná, posmutnělá instrumentálka Last Call, mířící do závěru.

Album je Wagenerem posunuto do tenčího, šťavnatějšího zvuku, který popřál prostoru oběma personám za kytarovými monstry. Thrash byl ale vypuštěn řádsky a album vkusně reagovalo i na moderní trendy, které se valily všude kolem. Hrdá a čestná čtyřka.

» ostatní recenze alba Testament - Low
» popis a diskografie skupiny Testament

Vanilla Fudge - Vanilla Fudge

Vanilla Fudge / Vanilla Fudge (1967)

Martin H | 5 stars | 22.06.2017

Hammondy drtící svým zvukem vše, co jim stojí v cestě. Tak tohle mě napadlo, když jsem konečně slyšel první desku Američanů Vanilla Fudge. Do té doby jsem znal pouze jejich předělávku hitu vokální dívčí skupiny Supremes You Keep Me Hangin' On, silně zpomalenou oproti originálu. A hlavně informace, že bez této partičky by hard rock vzoru Deep Purple či Uriah Heep vypadal a zněl asi jinak, mě nenechávala chladnou. Nehledě na to, že pánové Kluka a Váně ze skupiny Progres je neustále uvádějí jako jeden z hlavních inspiračních zdrojů.

Těch sedm kompozic obsažených na této eponymní desce je nahráno podle následujícího hesla: „Když je něco rychlé a svižné, tak to zpomalme, jakmile je něco už pomalé, tak to zpomalme ještě víc, možná až na únosnou mez.“ Navíc se jedná o coververze velice známých hitů, ale mnohdy překopaných k nepoznání. Zvláště s poslední skladbou Eleanor Rigby jsem měl trošičku problém, protože jsem zpočátku nemohl původní melodii v tom masivním varhanním oparu nalézt. Přímočarost originálu je ta tam, totéž se děje i druhému zástupci z tvorby Beatles, písni Ticket to Ride. Skladba People Get Ready je ozdobena až kostelně znějícími vícehlasy, které jen podtrhují naléhavost v hlase zpěváka a klávesáka Marka Steina. Dlouho jsem si myslel, že ten chlápek má černou pleť, tak je jeho hlas výrazný. Když k tomu připočteme přesnou a výbušnou rytmiku pánů Bogerta a Appice a místy až hardrockově ostrou kytaru Vince Martella, máme pohromadě předchůdce všech těch opusů z rodu July Morning a Child in Time.

Psychedelie a hardrocková břitkost zde vytvořila hudební koktejl, bez něhož by možná některé kapely zněly jinak. Vanilla Fudge ukázali cestu a rocková hudba jim vděčí za mnohé. A nyní také chápu, kde vzal Joe Cocker za pár měsíců inspiraci.

» ostatní recenze alba Vanilla Fudge - Vanilla Fudge
» popis a diskografie skupiny Vanilla Fudge

Mute Gods, The  - Tardigrades Will Inherit The Earth

Mute Gods, The / Tardigrades Will Inherit The Earth (2017)

Tomáš Rojt | 4 stars | 22.06.2017

Progrocková „supergroup“ se po svém vzniku v roce 2015 prezentuje druhým albem necelý rok po svém debutu. To může znamenat jediné – šuplíky hudebních nápadů Nicka Beggse jsou plné a spolu se zbývajícími členy Marco Minnemannem a Rogerem Kingem mají chuť tvořit a hrát dohromady i nadále. Už od počátku je cítit rychlejší tempo a poměrně hutný sound, který je tvořen především Beggsovými kytarami a rytmus udávajícími bicími Marco Minnemanna. Roger King se zpočátku drží spíše v pozadí, ale i tak si jeho klávesové vyhrávky vychutnáte. Na první poslech jsou určitě příjemným osvěžením v mírnějším tempu nahraná a skvěle zaranžovaná „Early Warning“, vícevrstevná „The Singing Fish of Batticaloa“ a instrumentálky „Lament“ a „The Andromeda Strain“. Nepřehlédnutelná je sugestivní „Window onto the Sun“ s výraznou melodií. Typickým znakem se stává téměř poprocková balada na závěr. Tentokrát tuto roli obstarává skladbička „Stranger than Fiction“. Mimochodem, všechny tři členy pojí dohromady koncertování se Stevem Wilsonem a Stevem Hackettem, což se zdá být výhodou z hlediska společného hudebního cítění a inspirace. Nebylo ale určitě jednoduché vyhranit se oproti domovským koncertním formacím, neboť uši hudebních kritiků i fanoušků jsou bystré a každou notu, která sklouzne k plagiátorství, tvrdě trestají. Originalita a kvalita byly tedy asi hlavními faktory při tvorbě tohoto alba. A budiž řečeno, že tato snaha vyzněla velmi sympaticky.

» ostatní recenze alba Mute Gods, The - Tardigrades Will Inherit The Earth
» popis a diskografie skupiny Mute Gods, The

Puhdys - Wilder Frieden

Puhdys / Wilder Frieden (1999)

jirka 7200 | 3 stars | 21.06.2017

Puhdys byli a jsou mistři toho, jak na sebe upoutat pozornost. Jejich marketingovou zručnost překonali snad jen Kiss.

Před vydáním desky Wilden Frieden si tři členové kapely stačili zahrát ve filmu Comeback für Freddy Baker s hvězdou stříbrného plátna Mariem Adorfem, (ten si s nimi na oplátku živě střihnul song Gigolo a my máme možnost ji v tomto provedení na CD poslechnout), složili píseň Was gut ist setzt sich durch do reklamy na Berliner Pisner a song Was braucht man pro reklamu telekomunikační firmy EWE a Berlínskému fotbalovému klubu 1. FC Union napsali skvělou hymnu s názvem Eisern Union 2000.

To nejlepší na konec. Pro spolupráci na singlu Wut will nicht sterben ve stylu Rammstein nepřizvali nikoho jiného, než samotného leadra tohoto spolku - Tilla Lindemanna k velké nelibosti jeho managementu. Byla to však forma vyjádření respektu a vzájemné podpory dvou skupin z NDR.

Na YTB najdete desítky variací této písně, většina fandů jej tam mylně vkládá a označuje jako výtvor Rammstein, tak silně song evokuje jejich tvorbu. Je fakt výborný a úplně stačí, když Tille zarecituje refrén, tak člověka až mrazí, jak Puhdys dokázali skladatelsky vyhmátnout gró této německé kovové úderky.

V podobném duchu zní i titulní skladba Wilden Frieden. Za povšimnutí stojí i Dieser Tag gehört dir v duchu nejlepších tradic melodických linií Puhdys a šílená, ale zajímavá Hipp Hipp Hurra, připomíná mi to třikrát zrychlený dávný hit TV Show s infarktovým, pěkně nasamplovaným metalickým riffem v refrénu. Výše zmiňovaný duet Gigolo uzavírá to zajímavé a podstatné na albu, ostatní písně plynou v proudu německého radio popu.

Předchozí deska Frei wie die Geier byla vydána u malé německé firmy Dakota, což byl label velkého fandy Puhdys, Huberta Bayera. Hudebníci z vlastních zdrojů i Bayer investovali velkou sumu do drahého studia a ač se na desce nacházely solidní písně a deska měla nadupaný a vymazlený zvuk, nijaký zásadní průlom nezpůsobila. Nicméně zájem o kapelu byl, proto s nimi podepsala smlouvu mamutí BMG. Tím měla kapela zajištěnou celosvětovou distribuci a masivní reklamní kampaň.

Nicméně vždy je něco za něco. Orientace firmy na výkon (resp.na prodej) byla velká, což se ne vždy projeví pozitivně na repertoáru. Rovněž zvuk ve studiu dle diktátu doby dynamicky ořezali, ale to není chyba hudebníků, nýbrž bolest celé dnešní doby.....

» ostatní recenze alba Puhdys - Wilder Frieden
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Apoteosi - Apoteosi

Apoteosi / Apoteosi (1975)

Snake | 5 stars | 21.06.2017

AMS – AMS244CD, Said Record – AMS244CD /2015/
Papersleeve, Gatefold, Comes with OBI

Apoteosi je další jednoalbumovou perličkou ze zdánlivě nevyčerpatelné pokladnice hudby sedmdesátých let. Kapela pochází z italské Kalábrie a její jádro tvořili sourozenci Silvana, Massimo a Federico Idà. Jediná placka jim vyšla v roce 1975 u (na italskou lidovou hudbu specializované) firmičky "Said Record", kterou vlastnil jejich otec a s trochou nadsázky by se tak dalo poznamenat, že to vypadá na malej rodinnej podnik ve stylu Kelly Family. Ta hudba je naštěstí o něčem docela jiném...

Sotva 35 minut dlouhé album nabízí vysoce melodický a především klávesově orientovaný prog rock, zcela srovnatelný s major labely podporovanými velikány Le Orme, Banco, P.F.M, nebo New Trolls. Na zatím poslední reedici od AMS Rec. (2015) se nachází osm do sebe všelijak pospojovaných skladeb a orientace v track listu je tak trochu nesnadná.

Úvod je víc, než slibný. Embrion je sice jenom dvě a půl minuty dlouhou instrumentální introdukcí, ale už tady si vychutnávám hřejivý a ve vlnách se přelévající zvuk klávesových nástrojů provázených pregnantní baskytarou. Páteří alba jsou skladby s pořadovým číslem dvě a tři, tedy Prima Realtà a Frammentaria Rivolta. Dohromady tvoří bezmála patnáct minut dlouhou suitu a pro mě i první z vrcholů alba. V instrumentální předehře defilují motivy jeden chytlavější než druhý a když se poprvé ozve hlásek mladičké Silvany Idà, jdu definitivně do kolen. Ovšem následující minuty jsou již zcela vyhrazeny instrumentálním eskapádám a tak tiše obdivuji umění "zázračného dítěte", tehdy teprve čtrnáctiletého klávesisty Massima Idà. Podotýkám, že se to všechno odehrává ve svižném tempu a basa spolu s členitými bicími (jsme v letech sedmdesátých, tady žádné bum čvacht skutečně nehrozí) tvrdí muziku. V samotném závěru skladby se ještě na okamžik ozve éterický zpěv Silvany Idà, ale to už první polovina alba pomalu končí...

Druhý vrchol tvoří tracky 4, 5 a 6 a znovu je to taková (mini)suita - Il Grande Disumano / Oratorio (Chorale) / Attesa. Il Grande Disumano je opět pěkně od podlahy, rychlá a téměř instrumentální, vždyť trocha zpěvu - a tentokrát je to mužský hlas, kytarista Franco Vinci - je ke slyšení až v jejím úplném závěru. Dojímavě krásná Chorale, s dětsky vysokým hláskem Silvany Idà tvoří přemostění do energické instrumentálky Attesa, která celou (mini)suitu uzavírá. Ještě následující písnička Dimensione Da Sogno je přesně v duchu předcházejících skladeb, ovšem s nástupem poslední Apoteosi přichází výrazná změna. Basa s bicími udávají hypnoticky monotóní a takřka neměnný rytmus, klávesy vyluzují strašidelné zvuky a nálada skladby je výrazně psychedelická. Poněkud tíživá tečka za velmi melodickým a pozitivními emocemi doslova přetékajícím albem...

Reedice od AMS je - jak už je jejich dobrým zvykem - pěkná, v podobě rozkládací mini vinyl repliky. Vnitřek obalu obsahuje texty písní a archivní fotografie, čtyřstránkový booklet biografii kapely od Matthiase Schellera. Zvuk je průrazný, velmi detailní a je doslova balzámem pro každá prog rocková ouška, který doporučují čtyři z pěti ušních lékařů (ten pátý nedá dopustit na The Division Bell).

Skvělá deska.

» ostatní recenze alba Apoteosi - Apoteosi
» popis a diskografie skupiny Apoteosi

IQ - Frequency

IQ / Frequency (2009)

john l | 5 stars | 20.06.2017

Předpokládám že v Čechách(nevím jak na Slovensku), neexistuje podobný hudební web, které by se zabýval progresivní hudbou a na kterém, bych mohl tak skvělé kapele, jakou Iq pro mnoho lidí jsou, vyseknout aspoň maličkatou reklamu, formou melé recenze.

Kdyby se totiž vyhlašovala soutěž ve skromnosti, Holmes a spol. by obsadili první příčky. Tahleta kapela, stejně jako jejich hudba, na mě působí jako afrodiziakum. Při poslechu jejich alb se mi vyrovná a uklidní emoční hladina v krvi, srovnají pocity a zarovnají nervové kostrbaté výčnělky, vytvarované lidskou lstivostí, krutostí, egocentrismem, arogancí a slaboduchostí. Muzika Iq je prosta hudební komerce a podbízivosti. Svým pozitivním přístupem brojí proti otupělosti, malicherným prožitkům a urážlivému autoritářství.

Iq jsou věrozvěsti dobrých nálad, stejně jako byli v sedmdesátých letech Genesis.

Po necelých třiceti letech to v kapel zabalil jeden z předních ostrovních klávesáků Martin Orford. Jeho nástupce Mark Westworth, je snad ještě lepším hráčem (a to už je co říct), ale škoda, že si s kapelou nesedl, tak jak všichni předpokládali a na další nahrávce už nefiguruje. Myslím si, že díky němu je Frequency cítit nevšedním nádechem scifi.

Kdyby jste mě o půlnoci vzbudili a chtěli rychle slyšet, která nahrávka Petera Nichollase a jeho Iq je nejlepší, tak vám zamumlám něco ve stylu, já nevím, asi všechny. Možná ale nakonec řeknu, že je to Frequency, ta je totiž hodně specifická a technicky bere maximum. Nepostrádá všechny stylotvorné prvky pro opravdu velkou, neoprogovou záležitost. Jen netuším, odkud si Mike Holmes nechává pořád dovážet ty náklaďáky nových melodií.


» ostatní recenze alba IQ - Frequency
» popis a diskografie skupiny IQ

Anathema - The Optimist

Anathema / The Optimist (2017)

horyna | 4 stars | 20.06.2017

Už tomu bude pětadvacet let, kdy kapela Anathema poprvé vystrčila svůj nosánek ze zatuchlých síní doom metalu, v anglickém hrabství Lancashire. V jejich začátcích ji uctívali především gotikou posedlí metalisté, pro něž byla devadesátá léta jakousi obrodou a "nový hudební styl" živnou půdou na neprozkoumaném územím. Charakterizovali jej pomalinku se táhnoucí, těžké kytarové stěny, šité po vzoru Black Sabbath a Candlemass.

Díky těmto obhroublým začátkům má kapela dodnes stylizační smůlu, jelikož ji nezanedbatelná část hudebně smýšlející populace, bude už navždy řadit mezi zaprodance, přeběhlíky a trendaře (na rozdíl od obloukem se navrátivších kopírovaček P. L. a M. D. B.) Cavanaghovci toho času, během pouhých čtyř let, prodělají obrovskou změnu a už na třetím albu Eternity, zcela mění svůj hudební model. Raketový vývoj se výrazně podepíše na stále se zlepšující produkci Alternative 4 a Judgement (ke kterým se dodnes spousty jedinců stále obrací jako k ikonickým) a přitáhne hordy nových fans i uznání soudobou kritikou. Po experimentálnějších a spíše rockových nahrávkách A Fine... a Natural... přichází sedmiletý odpočinek. Tento tvůrčí půst byl ukončen nově nastartovanou a částečně přesbrojenou kapelou, v čele s famózní nahrávkou We’re Here Because We’re Here.

Od té doby nám naši Liverpoolané servíruje nová alba opět v pravidelných intervalech a na každém z nich se snaží posunout svoji vyšlechtěnou, osobitou a prchavým emočním kouzlem provoněnou muziku kupředu. Postupují po drobných krůčcích, aniž by jakkoliv stagnovali, klopítali, nebo se, nedej bože opakovali.
A tak jsou mezi námi ti, kteří je následují s chutí a uši bedlivě nastražují, aby jim neunikl ani jediný tón z malebného hlásku, dnes už výrazně dominantnější zpěvačky Lee Douglas, která pomaloučku přebírá hlavní pěvecké otěže a Vincentův vokál nepatrně vytěsňuje.
A samozřejmě i ti, jež budou kapelu už navždy osočovat s plagiátorství sebe samých, elektronické nudy, zaslepeného egocentrismu, či úpadku do alternativního mainstreamu.

Před vydáním alba kapela avízovala zprávu, o tématické návaznosti na desku A Fine... Po textové stránce snad, ovšem po té hudební se o žádný "návrat" rozhodně nejedná. Optimist pokračuje přesně v místech, kam už předchozí Satellity nedosahovali, nebo se s nimi z půli překrývají. Porce melancholie je ještě roztahanější a některé skladby budí dojem zbytečně uspávací. Občasná monotónnost je ke škodě věci, ale pokud má člověk ve chvíli, kdy mačká tlačítko play svou náladu vyšponovanou do ezoteričtějších pater, nic nebrání, ani by se s nahrávkou bezpečně pomazlil.

K jednotlivým skladbám se prozatím vyjadřovat nebudu, nahrávku nemám prostudovanou natolik, abych dokázal vypichnout její silné momenty. Po prvních seznamovacích dotecích, je splývající efekt stále hodně hmatatelný.

Z (nové) muziky kapely Anathema, z polohy, ve které se dnes nachází, není těžké vycítit, jak moc jí pánové a dáma věří a spokojeně se v ní koupou. Za sebe bych těmi očistnými přípravky trochu šetřil, menší porce bublinek a zředěnosti, by pokožku vycídila o poznání důkladněji.

Kdysi nášivkami zarostlý rejpal opět pronese opakující se úpadkářskou formulku a do budoucna hledící rocker pozitivec zajásá, nad dalším rozkvetlým pupencem v sadu jménem Anathema.

Osobně se přikloním k té druhé kategorii, ovšem s připomínkou k přecitlivělé hudební vláčnosti, která místy budí dojem až přehnaného sentimentu a jisté akademické setrvačnosti.



» ostatní recenze alba Anathema - The Optimist
» popis a diskografie skupiny Anathema

Gentle Giant - Free Hand

Gentle Giant / Free Hand (1975)

| 5 stars | 19.06.2017

Album Free Hand řadím mezi nejdokonalejší nahrávky bratrů Schulmanů a jejich party. Obsahuje všechno, kvůli čemu má posluchač tuto kapelu tak rád. Rozsáhlá kompoziční variabilita, která je předložena na smysluplné progresivní linii, může těžko nechat dlouholetého sběratele díla G. G. bez odezvy.

Slyším velký přitlak k jazzu ve skladbě Just The Same, staroanglické kánonové vokální tradice v On Reflection, prog-rock a fusion první ligy v titulní Free Hand a Time To Kill. Návrat do renesanční doby se děje prostřednictvím chrámových ozvěn v His Last Voyage a instrumentální dvorní etikety Talybont. Zúčtování v příkladném stylu Gentle Giant má název Mobile. Luxusní muzika pro luxusní chvíle.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Free Hand
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Edensong - Years In The Garden Of Years

Edensong / Years In The Garden Of Years (2016)

horyna | 5 stars | 19.06.2017

Chtě nechtě, v prvé řadě musím poděkovat Saigonovi za skvělý tip. To on mi tuto kapelu představil a posléze mě i nasměroval k jejich loňskému albu - jemu tedy patří první díky.

Skutečně jde o nevšední a originální zážitek s muzikou, která je s progem spjata stejně nedělitelně, jako je pomocí točité šňůry spojeno (dnes už historické) sluchátko telefonního přístroje se svou mateřskou základnou. Navíc je hudba Edensong aranžérsky precizně tvarovaná jako nějaká krásně prorostlá, načančaná bonsaj. Ovšem nejde zde o pastvu pro oči, nýbrž pro uši.

V případě desky "roky v zahradě let" (vskutku originální název, stejně jako interesantní obal i design uvnitř bookletu), se jedná o vysoce flexibilní instrumentální představení. Už z úvodních minut jde pocítit občerstvující odér něčeho, co tu v podobné poloze neslýcháme běžně a postupně je nám vnuknuta myšlenka, že to není jen bohapustý klam, ale že se chlapci z Edensong svým bohatým pojetím skutečně snaží ozdravit jedno z chapadel moderní progresivní hudby.

Zřejmým odlišovacím faktorem je využití sólové flétny, postavené do nástrojové roviny po vzoru Jethro Tull, stejně jako přidaná komorní aranžmá pro violoncello(a), dodávající hudbě této party velice svojský a svobodný rozhled. Občas se atmosféra rockově přihustí, prosáknou temnější prvky, díky čemuž vyniknou jemné pastorální stíny s folkovými kořeny, jež se za pomocí symfonického výraziva transformují do strhující progresivní bitvy. Jasnou doménou Edensong jsou velice časté změny temp a nálad, což opět naznačuje různorodost a všestrannost jejich muziky. Zvuk je doslova eňo ňuňo, krásně čitelný, plný a vyzrálý s nuantními dynamickými přechody, vzrušující i melancholický zároveň.

Na desce najdeme dvě instrumentální představení, které se s narůstající minutáží dokáží transformovat do zničující prog rockové mašinérie. Nejsou to žádná umělohmotná vylamovátka, ale precizně zaranžované záležitosti, praskající pod náporem intenzity hudebního talentu instrumentálně velice šikovných profíků.

Pokud bych měl hledat kapely, ke kterým by se dala jejich hudba přirovnat, slyším tu částečně Echolyn (z dob jejich stejnojmenného dvojalba), trochu Discipline a díky flétně samozřejmě ráznější a méně folkově přečtené Jethro Tull. Španělky občas zabrousí k akustickým Opeth a klavírní chodbičky proklestil free jazz a fusion.

Edensong se snaží oslovit muzikou maximálně vyzrálou, která je určena pro progrockové abonenty všech věkových kategorií, zde pak pro lidi jako Mayak, Brano, PaloM a určitě spoustu dalších. Naschvál ji ochutnejte a třeba se na udici, políčenou v této vznešené zahradě pocitů, chytnete stejně "naivně", jako vousatý sumec Horyna.

>> odkaz

» ostatní recenze alba Edensong - Years In The Garden Of Years
» popis a diskografie skupiny Edensong

Wishbone Ash - Argus

Wishbone Ash / Argus (1972)

Martin H | 5 stars | 18.06.2017

Tajemná postava bojovníka na obalu desky Argus nutí k otázkám. Kdo to je? Je to onen bájný pastýř, stooký obr Argus, nebo se jedná o starořeckého bojovníka, hoplítu, čekajícího na svou falangu. A co hudba ukrytá uvnitř, bude také podobně tajuplná? Nezbývá, než se konečně do této zvláštní desky zaposlouchat.

Skupina Wishbone Ash zde předkládá sedm kompozic, které vyvolávají představu dávných hrdinských časů, z nichž je slyšet řinčení bronzových a železných mečů o pevné štíty a svištění šípů prorážejících vzduch nad válečnou plání. Oba kytaroví hrdinové, tedy Andy Powell a Ted Turner, zde předvádějí nádherné šarvátky, ze kterých vycházejí vítězně oba dva, a elegantně si předávají jednotlivé sólové party. Navíc si společně s baskytaristou Martinem Turnerem rozdělili jednotlivé pěvecké výstupy, což vyvolává místy představu vokálního kouzlení v éře hippies. Pouze skladba Leaf and Stream je ozdobena jediným hlasem, a to právě Martinovým.

Hudba zde předkládaná také vzbuzuje různé otázky. Je to skutečně hard rock? Pomalejší pasáže místa připomínají poblouznění folk rockem, jindy dokonalé prolínání dvou sólových kytar vyvolává představu jisté progrese v rámci žánru (je vidět, kde ti různí Judas Priest a Iron Maiden brali později inspiraci). Nebudu zde pitvat jednotlivé skladby, natolik je deska tematicky a hudebně sevřená a soudržná. Pouze vyzdvihnu úvodní opus Time Was, který se z počátečního folkového kouzlení mávnutím meče stane velice dravou štikou v této zajímavé rockové řece. V následující Sometime World se blýskne basovým sólem Martin Turner, přičemž obě kytary obalují tuto výraznou basovou linku ozdobnými ornamenty a kudrlinkami. A takto bych mohl pokračovat dále. Hrdinské představy ve mně nejvíc vyvolává předposlední kompozice Warrior zvolna přecházející do nádherné skladby Throw Down The Sword ozdobené vynikajícím sólem Andyho Powella.

Přiznám se, že album jsem neznal, ale pod vlivem kladných ohlasů zde na progboardu jsem si desku pořídil a nelituji. Skvost. A v tom je hudba nádherná, neboť je pořád co objevovat.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Argus
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Olympic - Prázdniny na Zemi

Olympic / Prázdniny na Zemi (1980)

lover-of-music | 5 stars | 17.06.2017

Po dlouhé době jsem si opět pustil tenhle monotematický majstrštyk a nestačil jsem žasnout. Sedm ekologických témat (voda, země, strom, vzduch atd.) zpracovaných do skvělého konceptu.

Famózní a nadčasové texty Zdeňka Rytíře, ze kterých mám občas dokonce i husí kůži. (Tak silné to je - a vůbec Rytíře považuji za opravdového Pana Textaře). Potom samozřejmě i skvělé melodické nápady. Všechno je to zarámované do návštěvy mimozemšťanů.

Vždycky mě fascinoval závěr desky, kde se opakuje stále stejná, opravdu nádherná melodie, která poté zničehonic skončí. Nevěděl jsem nejdřív, co to mělo znamenat, až později jsem zjistil, že to signalizuje, že mimozemšťané už jsou tak daleko, že přestalo fungovat spojení.

Já nemám nic, co bych tomuhle opusu vytknul. Samozřejmě, že existuje plno "chytrolínů", kteří říkají, že Prázdniny Na Zemi je čisté kopírování pro mě naprosto ubohého Planetária a docela povedeného Dialogu S Vesmírem. Je to lež jako věž. Prázdniny Na Zemi jsou naprosto originální album s originálním konceptem a já jsem před tímto albem měl, mám a budu mít velký respekt.

Dvojce Janda-Rytíř (to, co předvedli na albu Jedeme, Jedeme, se dá těžko vyprávět) tímto albem dokázala, že má stále obrovskou sílu dělat mimořádné projekty.

» ostatní recenze alba Olympic - Prázdniny na Zemi
» popis a diskografie skupiny Olympic

Deep Purple - The Battle Rages on...

Deep Purple / The Battle Rages on... (1993)

kamila | 4 stars | 17.06.2017

Dřív jsem tuhle desku moc často neposlouchala. Je sice mnohem drsnější než tři předchozí, které mám taky ráda, ale až časem se to nějak obrátilo a dnes je pro mě Battle Rages On reprezentativní kus Gillanovy party. Vynechám pozadí nahrávky, které je známé a podle mě se na ní stejně nepodepsalo, a jdu rovnou na poslech.

The Battle Rages On je perfektní start, tahle pětka do nás pumpuje energii, Ritchie válí jeho obvyklým způsobem, vyšívá i krátkou orientální melodii a Gillan hučí jako střapatý bůžek. Lick It Up naopak stojí za prd, tuctová, prázdná melodie, která nemá šťávu, ani sílu a přeju si aby co nejrychleji skončila. To Anya už je moc pěkná a může se v klidu popasovat s o 20 let staršími mega skladbami D. P. Talk About Love si přinese pěkně nabroušené riffy. Uvolněnou atmosféru v Time To Kill mám společně s geniální Ramshackle Man a metalovou A Twist In The Tale nejraděj. Famózní je ještě dupárna Solitaire.

Pět dát nemůžu, ani se to nehodí, protože Purpendicular by musel dostat aspoň sedm, ale dát méně jako 3,5* může jen neznaboh nebo nepřítel státu D. P.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The Battle Rages on...
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Proto-Kaw - Early Recordings from Kansas 1971–1973

Proto-Kaw / Early Recordings from Kansas 1971–1973 (2002)

b.wolf | 5 stars | 17.06.2017

Čím dál častěji se vracím a vyhledávám hudbu 60. a 70. let minulého století, jelikož z nových kapel už toho moc k poslechu není. Výjimky se najdou, zbytek jsou jenom trapné kopírky 100x slyšeného.

Tak se stalo, že jsem při poslechu debutního alba Kansas narazil na vypalovačku Belexes a pátraje dál, zjistil jsem, že existuje banda, která se zove Proto-Kaw a po roce 2000 vydala čtyři "prý" super fošny, jak mi bylo sděleno. I jal jsem se shánět ony desky a maje zatím pouze první a poslední, hned jsem se dal do poslechu.

Už první skladba Hegemonium je skvostným vstupem a kdyby jenom ta. Vynikající Nactolos 21, vzpomínaná Belexes, i závěrečné live Cyclopy a Skont, to je zkrátka excelentní hudební extáze. Rozhodně musím pořídit i zbylé dvě desky. Hodnocení jednoznačné, počet * zde nestačí. 100/100

» ostatní recenze alba Proto-Kaw - Early Recordings from Kansas 1971–1973
» popis a diskografie skupiny Proto-Kaw

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Threshold / For The Journey

EasyRocker
Další oblíbenci, další deska, ke které jsem se nedopracoval. Ale díky johnovi za pohled,...

Fish / A Feast Of Consequences

john l
Nečekal jsem, že se Fish ještě někdy vrátí a on se vytasil s takhle bravurní nahrávkou....

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11485 recenzí
2069 skupin
156410 příspěvků ve fóru
2490 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000