Huis Skoumal, Petr Blues Amplified Union of Sinners and Saints, The Inner City Unit Venom Inc. Bronco Hine, Rupert Coryell, Larry Players

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Fripp, Robert - Bewitched (with Andy Summers)

Fripp, Robert / Bewitched (with Andy Summers) (1984)

jirka 7200 | 2 stars | 19.08.2019

Neplánovaně se mi na pracovním stole v komínku CD objevilo CD dvou kytaristů Andyho Summersae z Police a Roberta Frippa z King Krimson. Že by žert kamaráda, co mi vracel nějaké půjčené disky ?

Vůbec jsem si nedovedl představit, co by z kooperace těchto dvou muzikantů mohlo vzejít za druh hudby. Nedalo mi to a CD jsem si několikrát přehrál.

Výsledek je asi hodně poplatný době, ale ani s odstupem 35 let mi to celé nějak nesedí.


Hned úvodní Parade je mix synth popu a novovlné Summersovy kytary. Automatický bubeník fádně odklepává rytmus – skladba jako vyšitá do programu Cvičme v rytme, na který jsem se v mládí velmi rád díval. Další, jedenáctiminutová What Kind Of Man Reads Playboy je přesně ten styl muzak na eskalátory obchodních domů. Komplikovanější stavba kytarového sóla Begin the Day zadržela můj prst před stisknutím tlačítka Stop na přehrávači. Čtverka Train se směle řadí do zástupu těch neposlouchatelných. Autorství titulní Bewitched je připsáno Summersovi a opravdu je jeho „policejní“ rukopis rozeznat. To samé platí o další Tribe, kde probleskuje inspirace Frippových domovských KK. Společně složená Maquillage je melancholická jednohubka, působí však rozpracovaným dojmem demo snímku. Závěrečné tři songy jsou ryze meditativního charakteru a na dokreslení večerního rozjímání klidně použitelné.

Závěr : celkově velmi rozporuplné album dvou kámošů, co se znají od školních let. Natočili spolu již jednu nízkorozpočtovou záležitost, která se jmenovala Advance Masked a je údajně mnohem lepší, to ale nemám zatím sílu zjišťovat. Toto CD jsem vrátil, kolegovi by chybělo do kompletace Frippových sólovek.

» ostatní recenze alba Fripp, Robert - Bewitched (with Andy Summers)
» popis a diskografie skupiny Fripp, Robert

Manfred Mann's Earth Band - Watch

Manfred Mann's Earth Band / Watch (1978)

horyna | 5 stars | 18.08.2019

Milovníkům vrcholných Yes, Pink Floyd, kapely Greenslade, nebo projektu Alana Parsona, by mohla učarovat i hudba tvořená klávesovým profesorem Manfredem Mannem. Desku Watch sestavenou v tandemu opět se zpěvákem Chrisem Thompsonem, řadím mezi nejlepší art-rocková díla jak jeho kapely, tak příslušné sedmé dekády do níž věrně zapadá.

První Circles je díky ladným klávesovým Mannovým přelivům reprezentativní kus, zastávající funkci openera alba. Z podobně křehkého těsta je i druhá Drowning On Dry Land/Fish Soup, ve které Thompsonova artikulace a znásobené sbory vytváří ty pravé artrockové divy. Před půlí přijde ukázkové přemostění nápaditými akustikami, změnou tempa, nálady i nástrojového obsazení. Skladba roztáhne křídla a svými ladnými motivy nad vámi přelétá jako nějaká obrovská okřídlená vážka. Třetí Chicago Institute si natáhne náladu z Lawtonových Uriah Heep, a čtvrtá California patří do ranku smyslných balad aristokratického typu. Koncertní úvod načíná pátou rock n roll-ovou Davy's On The Road Again a krom závěrečného Dylanovského coveru Mighty Queen, nás čeká ještě Mannem dokonale ovládaná pecka Martha's Madman.

Tvorbu klávesového guru Manfreda Manna už dávno pokryl prach zapomnění. Pokud na něj a jeho nahrávky někde narazíte dejte jim šanci, svou vitalitou a schopností nenudit si o to řeknou sami.

» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - Watch
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band

Di Meola, Al - Scenario

Di Meola, Al / Scenario (1983)

stargazer | 3 stars | 18.08.2019

Když jsem se začínal zajímat o tvorbu Al Di Meoly /bylo to pár let po roce 2000/, na tohle album jsem nikde nemohl narazit. Nikde nebylo k sehnání, ani v obchodě, ani po cd bazarech. Měl jsem všechny jeho cd, jen v tomto případě byla díra. Nakonec jsem ho sehnal v zahraničí a těšil se co to bude zač. Už podle hudebníků jsem si říkal, že půjde o super album. Hammer, Collins, Bruford, Levin, samí moji oblíbenci. No, super album se nekonalo, krom Hammera ostatní hráli jen okrajově. Až na dva tituly, celé je to o tandemu Di Meola - Hammer.

Scenario je syntezátorová deska, některé songy by mohly hrát i komerční rádia. Ve dvou případech si Al zahrál i akusticky. Scenario je obbrazem své doby, půlky osmdesátých let, je oproti jeho pozdějším pracem celkem dobře stravitelná pro širší masy. Toto dílo není podprůměr, ani výborné, natož exelentní. Dávám tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Scenario
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Iluvatar - Ilúvatar

Iluvatar / Ilúvatar (1993)

horyna | 5 stars | 17.08.2019

Recenze mimo plán.

Právě tento svost poslouchám a nemohu se ubránit nehodit na papír alespoň pár vět o něm. Není to první, ale ani dvacátý poslech. Desku znám relativně krátce, ale dost fragmentů je už na mozkovém hard discu pevně uloženo. Proč tuto krátkou recenzi vlastně píši, když tu nedávno kolega b.wolf něco podobného předložil? Protože musím. Musím tu této GENIÁLNÍ americké kapele udělat další reklamu. ONI patří mezi soubory, které si to upřímně zaslouží! Je to má malá, zato upřímná poklona, při které se zbytky mé kdysi bujaré kštice dotýkám matičky země. Děkuji Iluvatar za to, co během společných tvůrčích let dokázali. Během dvou desetiletí dali světu pouhé čtyři dlouhohrající nahrávky, ale jaké! Se zatajeným dechem vnímám každý, přesně umístěný a melodickou polevou obalený tón vycházející z kytary Dennise Mullina a kláves Jima Rezeka. No a pak je tu ještě další nástroj, vokál Glenna McLaughlina, jež v sobě absorbuje obrovitánské množství citu a něhy. Jeho barva mě mezi miliardou zpěváků které za ta léta poslouchajíc muziku znám, imponuje a ohromuje v takové míře, že si jej dovolím umístit na čelo celého rockového pelotonu, kde jej mohou o pár centimetrů přespurtovat snad jen ti největší z největších, reprezentující stáje Byron, Plant, Anderson...

První strana desky je povedená, dokonce velmi povedená, na Progboard-ovské stupnici by určitě vyfasovala čtyři stars. Ale to emočně nejvypjatější se zbudovalo pro stanu B. Počínaje pátou písní Exodus přepínají Iluvatar na svůj nejvyšší melancholicko emotivní stupeň a ládují skrze diváka jeden požitkářský aspekt za druhým. Vzrušující písně plné vášně a iracionálních pocitů, reprodukují zážitky v progresivní muzice tolika vzácné a tak často vyhledávané. Je to snůška toho nejsladšího nektaru, jaký si může přát našinec ochutnat. I vy si dejte žejdlík a možná vám zachutí natolik, že budete za chvíli žadonit o další nášup.

» ostatní recenze alba Iluvatar - Ilúvatar
» popis a diskografie skupiny Iluvatar

Huis - Abandoned

Huis / Abandoned (2019)

horyna | 5 stars | 17.08.2019

Dámy a pánové, je mi ctí přivítat na stránkách Progboardu kanadskou skupinu Huis. Věřím, že ti kdo tuto partu už dobře znají budou příjemně potěšeni a ostatní, milovníci progresivního rocku, neoprogu a příznivci krajanů Mystery, si k nim třeba najdou cestu podobně jako nedávno já sám.

Huis vydali 1. května 2019 své třetí studiové album Abandoned – volně přeloženo jako opuštěný. Jde o koncepční nahrávku, která dle svého názvu hovoří o ztrátě, opuštění a odcizení. Písně pojednávají o smutku, odloučení, ale také o znovuzrození, odolnosti a naději. Je to logické pokračování prvních dvou alb Despite Guardian Angels a Neither in Heaven. Zachovává si typický zvuk kapely a zkoumá nové hudební přístupy a oblasti. Do tvůrčího procesu a aranžmá se zapojili všichni členové. Desku produkoval baskytarista a skladatel Michel Joncas, ve spolupráci s kytaristou a skladatelem Michelem St-Père. Huis tvoří pětice talentovaných hudebníků se zvláštně zabarveným hlasem zpěvák Sylvaina Descôteauxe v jejich čele.

Je to melodramaticky vytvořené album plné uklidňujících melodií s neděliteným melancholickým podtextem. Spousta momentů doznává grandiózního pojetí v silně epickém rozměru. Ač by se mohlo zdát, že z důvodu účasti Michela St-Père bude muzika Huis znít podobně jako je tomu u krajanů Mystery, není to tak zcela pravda. Osobně zde vidím spíše paralelu k holandským souborům jako jsou Knight Area, či Leap Day. Hudba se orientuje na melodie právě podle vzoru těchto kapel, ale ony linky nejsou tak medově táhlé a snově zadumané, jako se to děje u Mystery. Spíše konstruktivní a pracující pro celek. Díky tématickému kontextu vyznívá Abandoned melancholicky bolestně a smutně. Dle jeho strukturované melodiky, harmonií, jež vám svou krásou promlouvají přímo k srdci a slušnému množství zkušeností, nedhledu i určité vnitřní pospolitosti, jde o dílo mnoha rozměrů, které vám dokáže zpříjemnit osamělé večery bez toho, aniž by jste museli propadat v nekonečnou beznaděj a trpkou apatičnost. Ač se to na první pohled možná nezdá, Abandoned v sobě absorbuje mnoho tradičních odstínů, ale i hudebních krás dnešního progresivního světa.

Jde o hudbu pro nenapravitelné melancholiky a agilní introverty. Estetická krása zabalena do notového zápisu. Bravo kluci. 4,5*

» ostatní recenze alba Huis - Abandoned
» popis a diskografie skupiny Huis

Alice Cooper - Love It to Death

Alice Cooper / Love It to Death (1971)

Martin H | 4 stars | 16.08.2019

Když se mi dostala do ruky deska Love It to Death, hned mne zaujal její černobílý obal, z něhož na mě civělo pět prapodivně vyhastrošených týpků. Říkal jsem si, že to by mohlo být to pravé ořechové. Do té doby jsem z tvorby pana Furniera znal pouze album Trash a ze starší tvorby desku School's Out. Přiznám se, že ani jedna z nich mě úplně nepřesvědčila o kvalitách předloženého materiálu. První byla na můj vkus příliš vyšperkovaná, no a ta druhá mě až na pár skladeb nějak nedokázala zaujmout.

A najednou držím v ruce desku, jejíž název zavání morbidností a šílenstvím. Samozřejmě jsem již znal asi ten největší hit, který tato fošna nabízí, tedy doslova návykovou skladbu I'm Eighteen, ale musím otevřeně přiznat, že i zbývajících osm kompozic na albu obsažených stojí za to. Hned první píseň Caught in a Dream mě okamžitě chytne a nepustí. Především ten refrén je doslova návykový. Když jako následující zazní výše zmíněná hitovka, tak jsem již dokonale lapen. Hudebníci spolu s producentem Ezrinem na to však šli chytře. Než by posluchače zahltili svižnými kvapíky, tak od čtvrté skladby začnou pracovat s trochu jinými ingrediencemi, než jsou tvrdost a rychlost. Nasazují tajemno, úzkost a děs. Skladba Black Juju toto naplňuje měrou vrchovatou. To už není hard rock, ale psychedelie v tom pravém slova smyslu. To zklidnění v polovině skladby před Cooperovým jekotem je perfektně načasované. I když jsem měl zpočátku s touhle šíleností problém, nakonec jsem si ji doslova zamiloval.

Opět to chce něco pěkně řízného, což splňuje pecka Is It My Body. V následující skladbě Hallowed Be My Name cítím opět to děsivé tajemno. Možná je to díky Ezrinovým klávesám, nevím. Ale určitě vím, že tím nejlepším na desce je dvojblok navzájem propojených Cooperových skladeb Second Coming a Ballad of Dwight Fry. Především ten klavírní přechod z jedné do druhé je vynikající. A tady už se opravdu propadám až k samé hranici šílenství, Cooperův hlas se mi tu sladce a vemlouvavě, jindy ostře jako zubní vrtačka zavrtává do mé ubohé hlavy. Pomalu si říkám, že není úniku, a pravdou je, že vlastně ani uniknout možná nechci. Vysvobození nakonec přijde díky závěrečné skladbičce Sun Arise. Vrtačka v mé hlavě přestává pracovat a vše se radostně a jásavě snad vrací do normálu.

Někdo asi namítne, že album Love It to Death není tím nejlepším, co Alice kdy vytvořil. Jistě, biliony a noční můry teprve přijdou. Pro mne však tato deska zůstane velice důležitá, protože bez ní bych se k těm Cooperovým majstrštykům asi nedostal.

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Love It to Death
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper

Cosmograf - Mind Over Depth

Cosmograf / Mind Over Depth (2019)

horyna | 4 stars | 16.08.2019

Vidím, že do recenze nového alba Cosmograf se tu nikomu jaksi nechcem, tož to teda vezmu zase jednou na sebe. I když..., kapela zde několik věrných určitě má, osobně vím alespoň o pěti, šesti lidech kteří ji poslouchají. Je to tak Progjar, Miro, Braňo, Petře, Slavo :-) a snad i někteří další. Jenže, někteří se léty vytratili, jeden sem chodí občas, druhému se nechce, třetí nemá čas, čtvrtý chuť a pátý.... neberte to pořádí prosím osobně, jen jsem trošičku špásoval.


Tak napřed snad nějaká ta fakta:

Cosmograf je dlouhodobý projekt anglického multiinstrumentalisty Robina Armstronga. Ten si na svých albech nahrává většinu nástrojů sám, ale často přijímá i hosty zvučných jmen. Vydal 7. alb, to poslední se jmenuje Mind Over Depth, vyšlo letos a hostuje na něm Colina Edwina z Porcupine Tree na basu a Kyle Fenton na bicí. Texty se zabývají hloubkou a sílou lidského ducha ve snaze překonávat určité překážky způsobené neodvratitelnými životními cykly. Je tu pět, okolo deseti munut soustředěných skladeb, v rozumné délce 45. min.

Jde o klasické album Cosmograf s několika menšími odchylkami v jejich zavedeném stylovém rozptylu. Osobně mi připadá deska hutnější, kytarovější a malinko tvrdší než alba předešlá. Není tu tolik atmosférických ploch, klávesy malinko ustoupili do pozadí, a výsledný dojem nepůsobí tak fatálně a neodvratně. I přesto, se v té hudbě zrcadlí stále onen pesimismus, ale návyková složka má malinko menší dopad. Deska zní zemitěji, zdá se jednodušší a strohá, což bude záměrem i v poměru k celkovému jejímu konceptu. Nenajdeme tolik vrstev, které by člověk odkrýval postupně jako kdysi. Chybí mi tu ten spletenec pavučinových nuancí a častější akustická a melancholická zastevení, kterými byla hudbu Cosmograf decentně pročišťována. Co zůstalo, jsou různé počítačové sekvence lidských hlasů, podtrhavajíce jak je u Robina zvykem osudovost nahrávky.

V hodnocení jednu hvězdu sundám, jelikož Armstrongovi předchozí desky jsou pro mne zajímavější a propracovanější.

» ostatní recenze alba Cosmograf - Mind Over Depth
» popis a diskografie skupiny Cosmograf

Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath

Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath (1973)

horyna | 5 stars | 16.08.2019

Po kladném přijetí prvních dvou desek Osbourneových Black Sabbath, jsem toužebně očekával pokračování v doplňování jejich discografie do domácí fonotéky, které mělo probíhat zcela systematicky. Jenže tady padla kosa na kámen poprvé, a jak velmi slabá deska Master of Reality, tak stejně i následující Vol. 4 ,mé očekávané nadšení ani v nejmenším nenaplnili. Časem jim dám určitě čtvrtou, pátou, klidně i desátou šanci, ale momentálně mě jejich obsah připadá vyčpělý, přebytečně zatěžkaný a nezajímavý. Částečné zklamání z rozdrobování jejich diskografie, mi dokonale napravil testovací poslech desky recenzované. Tak znatelný obrat, řekl bych až veskrze na Iommiho netypický progresivní přistup, mi dokonale vyrazil dech. Angažmá Ricka Wakemana se ukázalo pro vývoj hudby Sabbath v tomto období velmi důležitým a především velmi osvěžujícím. Už to nebyl jen hutný, pekelnými riffy namazaný těžkostroj, ale hudba kapely zde poprvé dokázala doširoka roztáhnout svá křídla, získala na vzdušnosti, znatelnější propracovanosti a kostra mnoha skladeb už nebyla jen sloka - refrén. Všechny tyto klady by výrazně dostali na frak, kdyby kapela ubrala na dynamice, přišla o svou osobitost, či ztrátu vlastní identity. Nic takové se tady neděje. Skupina semknuta v jedno si věří a má neskutečnou odvahu experimentovat.


Drtivý úvodní Tonyho riff v Sabbath Bloody Sabbath znám už léta, takže na úvod žádné velké překvapení, ale s křehoulinkým zhoupnutím skladby v refrénu do něžně předoucích akustik jsem jaksi nepočítal. O to větší překvapení mě při prvním poslechu potkalo a vyneslo tuto skladbu na piedestal tvorby Sabbath. Okamžitě jsem píseň zařadil mezi jejich smetánku, kterou pro mne tvoří řada skladeb z Martinových desek přelomu osmé a deváté dekády.
Druhá A National Acrobat není vyloženě slabá, jen je zřejmě potřeba se jí zřetelněji proposlouchat, pro začátek jsou z ní mé pocity rozpačité.
Fluff je instrumentální perla z drahokamu značky SBS. Úžasně atmosférická věc plná něhy, na které je krásně vidět, jak kapela vyzrála a že touha po posunu dál je opravdu veliká.
Sabbra Cadabra je svižná, přitom stále drtivá věc v lehce tanečním tempu. Iommiho točité kytarové laufy tu splňují svou funkci a Osbourne vkládá zajímavou pěvckou linku. No a pak je tu samozřejmě se svou najazzlou vložkou Rick Wakeman, jehož vliv a hra má na nádech této skladby nepopiratelný vliv.
Killing Yourself to Live začíná dost typicky, ale za malou chvíli se z Tonyho kytary začnou vyluzovat zvlášní melodicko kouzavé tóny, které pusunují skladbu do zřetelně originálnějších vod. Obměňují se tempa a za průzkum stojí i zdejší guitar sólo. Podle podobného mustru bude za dvacet let hrát řada grungeových kapel ze Seatlu.
Šestá Who are You? jde ve své podstatě ještě dál. Klávesy zde tvoří nedílnou součást hned od prvních tónů, píseň je takovým průsečíkem Sabbath s Uriah Heep. V půli přechází do zlomu a připaví divákovi další ze svých překvapení. Romanticko pochodovou pasáž s klavírem a vířením bubnů. Prostě úžasné.
V Looking for Today se pere melodická Iommiho hra na elektriku, s akustikami a dokonce flétnou naroubovanou do refrénu. Nejpozději v tomto místě si musím přiznat, že jsem Iommiho nikdy nezařazoval mezi kytarovou extratřídu, ale teď vím, že slyšet tuto desku o mnoho let dřív, svůj názor bych měl dávno opačný.
Ani poslední zářez Spiral Architect nepopustí své progresivní otěže z rukou, a společně s kapelou a Ozzym tu naříká celý smyčci naplněný svět.


Jestliže Jethro Tul mají svůj Aqualung, Yes svůj Close to the Edge a kupříkladu Rush svůj Moving Pictures, pak u Black Sabbath lze právem považovat za jejich vrchol desku Sabbath Bloody Sabbath.


» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Flower Kings, The - Retropolis

Flower Kings, The / Retropolis (1996)

EasyRocker | 5 stars | 15.08.2019

Květinová společnost byla zrozená veteránem Roine Stoltem (Kaipa) v půli 90. let. Stáli by asi nejvýše, kdyby se mě zeptali, kdo z moderního progu mě uchvátil nejvíce. Ať vezmu alba jedno po druhé, vše dokonale tesané hudební příběhy.

Bruniussonův perkuzívní rytmus života uvede první skvostné Květinové dobrodružství - 11 minut titulní skladby, kde se město promění v chaotické hybridy mezi minulostí a budoucností. Dramatické vedení dává pod Stoltovými ostrými sólovými výpady a floydovskými relaxacemi nahmatat Salazarovy silové přechody. Ze samplů se vzedme průzračná hackettovsko-phillipsovská síť a jeden z nejlepších Fröbergových vokálních představení. Symbolicky i hudebně je totiž Rhythm of the Sea ekvivalentem neovladatelného moře, zosobněného lomcujícími riffovými vlnami. Rytmické dunění a je tu jedna z nejlepších položek, desetiminutovka More to This World. Začátku kraluje skvělý Tomas Bodin, pak zapojuje Roine Stolt vedle druhých kláves i typické kytarové omalovánky, i tady ale hoši rozjedou hudební orgie za masívní rytmické podpory. Akustický zlom za půlí je nepopsatelný, stejně jako mistr Fröberg. Po Bodinově působivé vsuvce Romancing the City dostává klávesový nestor příležitost vyřádit se v The Melting Pot - jeho nálety a přejezdy kralují jako chaotické roje robotů v ulicích Města. Zvony nás přenesou do Silent Sorrow, kde pracuje rockový grunt Květinových králů a nade vším opět kralují perkuse Bruniussona a pan Bodin. Skvostné varhany uvedou nářez The Judas Kiss. Tempo je přerývané, těkavé, atmosféra je neklidná - na pozadí jsou samplovány deklamace a psí štěkot. Pralesní bušení tu koexistuje s klávesami, z nichž jsou rvány útroby. Důkaz, že i Stoltovci to umí roztopit. Nervní, chaotická nálada pokračuje i v Bodinově "chemické", úchylné dělostřelbě Retropolis by Night. Flora Majora přináší po náročných minutách dlouho čekané zklidnění. Jednoduchá linka, jemný fusionový nádech, vynikající střídání více rytmických sad a hromové basové úhozy. Závěrečné kusy z dílny TFK jsou vždy něčím mimořádným. Nad tím, co je posluchačům zprostředkováno v The Road Back Home, dochází slova, nápady, myšlenky. Na devět minut našlehaná vroucná modlitba za Návrat domů; jejím křestním otcem není nic jiného´než památná Poslední večeře z pera Gabrielova souboru. Vstupní brána do nebe. Po rockové mezihře přichází po šesté minutě vyvrcholení za asistence dechů. Jeho vrchol a doznívání je nepopsatelné a zázračné.

Ačkoli Retropolis, s interesantní vizí bláznivého města, spadá do tvůrčích počátků TFK, už léta naprosto srdeční, slunečná, ale i mystická záležitost. Poskládání témat a vystupňování do orgastického vrcholu je mimo lidské chápání.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Retropolis
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Scorpions - Face The Heat

Scorpions / Face The Heat (1993)

horyna | 5 stars | 13.08.2019

Jméno Bruce Fairbairn je v producentských kruzích známým a uzávaným pojmem. Přestože velice brzy zahynul, napomohl nejednomu interpretovi/kapele svou brilantní produkční prací k velké slávě a mnoha platinovým oceněním. Osobně jej díky neutuchajícímu úsilí, zkušenostem a dovednostem, řadím k vůbec největším producentům našeho věku. Čeho si na něm ale cením nejvíce je, že svými schopnostmi a čichem pro věci příští, dokázal znovunastartovat uvadající kariéru mnoha souborům. Platí to právě pro (tyto) Scorpions, pro desku The Ladder potápějících se Yes, a trojnásobně pak pro v drogách se zmýtající, a k vlastní karikatuře spějící Aerosmith. Fairbairnem trojice produkovaných desek Permanent Vacation, Pump a Get a Grip, přinesli Tylerovcům navždy nesmrtelnost, hity tisíciletí, masivně moderní zvuk, ale je hlavně onen chlápek dokázal neuvěřitelně podržet a pozvednout lidsky i profesionálně.
Fantasticky stimulujícím zvukem opatřil i mistrovskou nahrávku Balance k druhému Olympu v té době mířích Van Halen.


A jak že to bylo se Scorpions? Těm pro změnu pomohl mistr zvuku ladně přejít z etapy 80-át do doby nové, modernější. Spojit charakteristické poznávací znaky souboru (působivou melodiku, cit na zapamatovatelných refrénech), s nastupující drsnou dobou grunge a znovunalezeného syrového rocku. Face the Heat získalo díky Fairbainovu nespornému produkčnímu vkladu a vlivu ostří i daleko razantněší porci energie. Oproti unylému předchůdci Crazy World to byl pořádný kopanec do zadku. Ten dostává posluchač hned s první ostrou střelbou Alien Nation. Kytary tvoří hutnou masu, basa tvrdí muziku (s novicem R. Rieckermannem, který zaujal místo po Francisi Buchholzovi služícímu u souboru téměř dvacet let) jako nikdy a bicí pálí okolo sebe střely ráže... Dvojice kytaristů Schenker/Jabs servírují naparáděný riff ostrý jako břitva a Meineho hlas taktéž pořádně přidal na výrazu. Skladba přes všechnu svou tvrdost nepostrádá chytlavého ducha a v refrénu vystřeluje nepřipraveného posluchače do stavu bez tíže. Dvojka No Pain, No Gain výrazně zpomalí a zůstává ve svých středních tempech jedním z nejtvrdších a nejtemnějších songů v dějinách kapely. Someone to Touch je melodická hitovka made in Scorpions s pořáně napulírovaným refrénem. Čtverka je balada, tu přeskočíme, jelikž oplodňováky si nechávám až do závěru. Pozice číslo pět tady patří mé oblíbené Unholy Alliance s pěknými nájezdy kytar. Skladba číslo šest - to je můj osobní favorit alba, ale jelikož je to znovu balada, tak o té až poté. Pak tu máme Hate to Be Nice a na řádně vystrčené basové figuře postavenou Taxman Woman. Nevědět že ji hrají Scorpions, myslím si, že je to skladba Iron Maiden (až na ten zpěv pochopitelně). Nejslabší položkou je dle mého jedině Ship of Fools. Dále se pokračuje s pěkně odsýpací Nightmare Avenue. Desku zakončí baladická Lonely Nights. A teď tedy k oněm sentimentálním písním pomalým.

Ty jsou sami o sobě obrovskou zbraní kapely odjakživa. Na Face jde o tyto tři kusy.
Under the Same Sun – je spíš klasickým srdceryvným typem po vzoru svých předchůdkyň.
Woman – jedna z mých nejoblíbenějších skladeb Scorpions vůbec. Balada s velkým B. Okouzlující věc s nadpozemskou amosférou, zajímavým textem, citlivými aranžmány a až plačtivě stupňujícím se refrénem.
Lonely Nights – další z velkolepých mementů této kolekce. Meineho interpretace je tolika vroucná, až diváka zabolí hercna. Famózní refrén, okouzlující akustika, dojemné smyčce, procítěná atmoška.....nemám slov, chce se mi smát i plakat saoučasně.

A pro ty, kdož mají doma evropskou verzi alba (takových nás bude asi většina), dostáváme návdavkem ještě další dvě, dle mého vůbec nejlepší, něhou přetékající písně Scoriopns – Fráninou protkanou Destin (slyšte tu náramně bublající basu a něžný akordeon) a potoky slz ronící Daddy's Girl, která přesně vystihuje pravidlo síly v jednoduchosti.
Její text jsem si k písni dnes pobrukoval až se mi dojetím úplně podlamovala kolena:

Sladké dítě
Nevíš nic,
o studeném světě venku
Jsi příliš mladá, aby sis uvědomovala
Co od tebe tento večer chce

Ubohé děvče
Neexistuje nikdo,
komu můžeš věřit v tomto světě.
V temnotě, v noci,
co dělá je zločin

Tvá matka popírá,
že existuje nějaký problém
Ona hledá dál
nechce tě slyšet plakat
modlí se
Pak je to víc než na chvíli

Sladké dítě
Nevíš nic,
o studeném světě venku
Jsi příliš mladá, aby sis uvědomovala,
co od tebe tento večer chce

Oceán ticha
utápí tvé srdce,
co by nikdy nemělo být
Zůstane ve tmě

Ubohé děvče
Neexistuje nikdo,
komu můžeš věřit v tomto světě.
V temnotě, v noci,
co dělá je zločin

Ona je tátova holčička
tátova holčička
tátova holčička
tátova holčička


Scorpions jsem schopen konzumovat jen někdy a velmi omezeném počtu. Spolu s vybranými chody ze sedmdesátých let, je to právě Face the Heat, co mi od němčourů šmakuje nejvíce. PĚT!!!


» ostatní recenze alba Scorpions - Face The Heat
» popis a diskografie skupiny Scorpions

Tangerine Dream - Rubycon

Tangerine Dream / Rubycon (1975)

Gattolino | 5 stars | 12.08.2019

Tangerine Dream mne jako skalního posluchače Yes, Genesis, Strawbs Led Zeppelin nebo Pink Floyd dříve trochu míjeli, neboť jsem se obával odcizenosti a studenosti umělých zvuků bez vřelosti strun a citu lidského zpěvu. Bál jsem se najít chladnou nudu.
Postupně jsem si ale celkem rád poslechl prvních sedm alb (nepočítaje to úplně první), a začal jsem svůj přístup přehodnocovat, s každým dalším poslechem. Přelomovým se ovšem stalo právě toto album, které mne přinutilo k jeho mnohonásobnému opakovanému poslechu, a pak dokonce k zakoupení originálního CD.
Obě skladby jakoby při poslechu přehodily přes posluchače bezčasý plášť, nesoucí něco jako "scénickou hudbu" k "přírodním, vesmírným a duchovním dějům". Občas mi dokáží navodit podobně "vznášecí rozpoložení" jako některé skladby starších Flojdů, instrumentálních alb Anthonyho Phillipse nebo některých zadumaných ploch Stephana Micuse. Nebo i Briana Ena. A také moderní vážná hudba, Glass, občas Ravel, Peteris Vasks, Ligeti,apod. Podobnou náladu "prapůvodní všehudby, v níž je vše latentně obsaženo" mi kupodivu přinesla i žánrově zcela vzdálená muzika mladé židovské jazzrockové kapely Shalosh, minulý rok koncertující v Praze. Člověk při tom poslouchá a vůbec o ničem nepřemýšlí. Je do hudby zcela vtažen.
Některé snové pasáže mají moc navodit s odstupem již obtížně znovuoživitelné rozpoložení někdejších zážitků, kdy člověk jako dítě sledoval pohádky typu Kráska a zvíře nebo četl bez dechu sci-fi romány (John Carter na Barsoomu).
Ale tato hudba má na rozdíl od jiné muziky jednu zvláštní vlastnost - mohu ji poslouchat, aniž bych ji poslouchal "vědomě". Neruší, přesto ovlivňuje a nalaďuje (myslím že většinou pozitivně, i když depkózní a strašidelné pasáže zde také zazní), a tak se u toho dá dobře i soustředěně pracovat (třeba něco psát nebo projektovat, apod ...). A vůbec nejlépe se u Tangerine Dream, jak jsem vyzkoušel, cvičí jóga :-)
Jak někde psali u jiných alb TD ostatní recenzenti, kapela nahrála víc desek než sám Zappa, a že asi ta pozdější už nic nového nepřinášejí. Nevím, zda si některá pustím. Ale nyní vím že po Encore všechno opravdu za poslech stojí, a Rubycon je naprosto fantastické dílo.

» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Rubycon
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream

Cure, The - Faith

Cure, The / Faith (1981)

EasyRocker | 5 stars | 12.08.2019

Otřískaná zákoutí anglického předměstí raných osmdesátek, postmoderna, městské anonymní peklo, otázky po Bohu a smyslu existence v opuštěné, rozbité svatyni, pak poklek v nejhlubším depresívním pekle. V rozpukaných, nateklých žilách tuny drog a svinstev nejhrubšího zrna.

´Klečím a čekám sám v tichu´. Gallupova drsná basa přináší úvodní zkázu a zmar, zvoucí se The Holy Hour. Nejen ve Svaté hodině, ale na celé ploše se jemně rozvíjí nejjednodušší motivy, zvuky, ozvěny, emoce a hudba jsou oholeny na samotný prazáklad.

Drtící kakofonie Primary naopak ušní bubínky klopotně míjí, aby je spláchla do nejbližší žumpy. ´Nevinnost spících dětí oděných v bílém´ - jenže tohle zápasí s fatálním sdělením, že se nic z šedi nemění...

´Šeptám tvé jméno v prázdné místnosti... vzdálené hluky, svaté hlasy´. K Other Voices nemám co dodat, čtyři a půl minuty Apokalypsy.

´Nikdy jsem si nemyslel, že bych našel sebe v posteli mezi balvany, ty sloupy - všechno lidi, kteří se snaží mě rozdrtit. Hladina temných jezer pluje jako beztvará a žádné prapory mě nevítají doma´. Ani pět a půl minuty očistce All Cats Are Grey není pro každého, to přísahám.

A jestli přežijete naprostou ránu bičem The Funeral Party, už to do konce nějak doklepete. ´Vždyť památka na dětské sny leží bez života a mizí, ruku v ruce se strachem a stíny pláču na pohřební oslavě´.

Doubt se nese v duchu Primary - upaluje a temných vizí a stínů prosvítá když ne naděje, aspoň odhodlaná agrese a vzdor.

´Shlíží ze dvanácti stop na potopu, hledí sama skrz vodu, samota roste a pomalu naplňuje její zmrzlé tělo, sunoucí se pomalu dolů´. Pětiminutová mantra The Drowning Man patří k nejpůsobivějším nejen na tomhle albu.

Sedm minut titulní Víry je snad nepatrným závanem touhy lidí po naději a světle, nebo ji odfoukne nekonečná temnota?. ´Nikdo z nich nezvedne ruce a nikdo ani oči, párty, kterou ovládla prázdná slova, se rozjíždí líp a líp. Jdu dál sám; s ničím jiným než Vírou´.

Ačkoli The Cure převážnou část své kariéry patřili do škatulky popu, není to zase tak jednoduché. S počátkem 80. let ovšem přišla trojice alb 17 Seconds, Faith a Pornography, zrcadlící dobu temna a drogami rozbitý psychický stav členů. Takhle vtělit destrukci do 36 minut, se snad nikomu nepodařilo. Nezapomenutelné.

» ostatní recenze alba Cure, The - Faith
» popis a diskografie skupiny Cure, The

Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 1)

Helloween / Keeper of the Seven Keys (Part 1) (1987)

horyna | 5 stars | 12.08.2019

Tak co dámy (ty tady žel bohu zřejmě žádné nebudou) a pánové, najde se mezi vámi ještě někdo, kdo nemá problémy přiznat se, že jako patnáctiletý (a možná i mladší) puboš, načínal své první hudební krůčky ve společnosti metalu?

Já se s podobnými výroky dnes sic už příliš nechlubím, ale nezkušenost a krásu mládí vám nikdo nikdy neodpáře, takže... a u většiny z nás to byla jistě léta krásná, léta nesmělá, doba, ve které bylo dost věcí "poprvé".

Helloween-ský dlouhohrající debut Walls of Jericho, patřil mezi mou první trojici zahraničních průvodkyň/nahrávek, jež jsem měl možnost už v nějakých třinácti letech spoznat. Ta muzika si mne totálně podmanila a získala na strašně dlouhou dobu. Zdi Jericha jsem točil pravidelně a pořád dokola. Zakrátko byl doma i strážce, a i když jsme byli úplní mladící cítili jsme, jak a o kolik se ta kapela rázem zvedla. Přišel zkušený zpěvák, jehož podmanivě vysoký hlásek tenkrát odrovnal každého. Výrazně se zlepšil zvuk, i stavba jednotlivých kompozic. Kapela nabrala čerstvý vítr do plachet. Definovala celý nový hudební styl, kterému se posléze začalo říkat Speed Metal. Z dnešního pohledu se dá tvrdit, že byla kapela určitým způsobem velmi novátorská, tudíž progresivní. V oboru, kterému jako první vtiskla jasně definované poznávací znaky rozhodně.

Soubor tenkrát tvořila pětice hudebníků s třemi výraznými osobnostmi v čele:
Michael Kiske – roztomilý mladíček a premiant, s nadpozemsky čistým hlasem, často operující ve vysokých patrech.
Kai Hansen - zpěvák z Jericha, tentokrát přešel pouze ke kytaře což byl krok více než záslužný. Kapela se jeho malým rozsahem a nepříliš vzhlednou barvou cítila velice rychle limitována, což mělo za následek právě takovýto přesun a konkurz na nového shoutera. Kai zde napsal naprostou většinu zásadních kompozic.
Michael Weikath – šéf, kytarista a skladatel s hvězdými manýry, držící dodnes kapelu u chodu.


Oku příjemný tajemný obal přinesl osmero kompozic, s jednou předehrou-Initiation , outrem-Follow the Sign v závěru, Weikathovým baladickým hitem A Tale That Wasn't Right a nejvěší hymnou kapely dodnes, skladbou Future World.
Zbylé čtyři položky zabírají léty ověření tahouni alba. Písně I'm Alive, A Little Time, Twilight of the Gods (osobní favorit recenzenta) a třináctiminutový (Queensrycheovský) epos Halloween, osobně (a určitě nejsem sám) řadím na přední příčky v jejich písňovém katalogu.

Jedničká Keeper, jak každý desce říkával, změnila spoustě mladých teenagerů život. Po Helloween přišlo spousty kapel hrajících spídek. Ale žádná další se jim v melodice nevyrovnala a hlavně, nebyla už první. Pět * za kvalitu, mládí a úžasné vzpomínky. To je hold ten sentiment.

» ostatní recenze alba Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 1)
» popis a diskografie skupiny Helloween

McLaughlin, John - Black Light

McLaughlin, John / Black Light (2015)

stargazer | 5 stars | 11.08.2019

V době vzniku alba Black Light bylo McLaughlinovi 73 let. Je neuvěřitelné, co člověk v tomto věku dokáže natočit. BL je deska nabitá energií, kde se prolínají styly jazzrocku, indie, funky, flamenca, a trochu blues a celé je to smícháno do luxusního koktejlu. John v některých skladbách vzpomíná na své, již zesnulé přátele a spoluhráče, kteří ho v jeho tvorbě inspirovali a hudebně s ním spolupracovali. Co se týče obalu alba, stojí za zmínku vnitřní obal CD, kde je vyfocen krk kytary Paul Reed Smith, kde je vyobrazeno po celé délce mezi pražci panorama Manhattanu, včetně dvojčat. BL je deska, kterou byh doporučil každému, kdo se zajímá o fusion a moderní jazz. Pro mě je to jízda do čtvrté dimenze. Musím dá 5 hvězdiček, nemůžu jinak.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Black Light
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

McCartney, Paul - Ram

McCartney, Paul / Ram (1971)

horyna | 5 stars | 11.08.2019

V hudebním světě je spousta muziky, která vám takřka okamžitě a po pár vteřinách poslechu, zcela automaticky spadne do určité stylové škatule. A i když jste často na pochybách, pro snazší přehlednost si ji časem "někam" stejně přiřadíte.

Nahrávky Sira Paula McCartneye, potažmo jeho Beatles, žádné podobně nesmyslné omezení dle hudební produkce nepotřebují.
Tady není potřeba řešit, jestli kde o rock, pop, komerci, či naopak progres. Za skladby, které tento génius zkomponoval mluví řečí nejjasnější jejich obsah. Jsou to PÍSNĚ s obrovským charisma a neskutečně překrásnými melodiemi. Pokud je podobně jako u tohoto alba zdárně dotažena i činnost aranžérská a nechybí nápady, charakter a nálada nahrávky vzbuzuje vzrušení a emoce, máme co dočinění se skutečným hudebním skvostem.

Paulova druhá sólová deska po rozpadu Beatles nesoucí název Ram, jej okamžitě katapultovala mezi bohy i na vlastní skladatelské dráze. Po rozpačitém debutu přináší Ram Paulovi konečně očekáváné vavříny v době, kdy jeho bývalí kolegové už bodují svými vlastními projekty. Společně s manželkou Lindou připravil kolekci dvanácti nesmrtelných songů, které svou jedinečnou barevností nemají v portfoliu zpěváka obdoby.

Desku odstartuje podmanivý rozbřesk Too many people, s pozoruhodně zbloudilým, atmosféricko-akustickým vybrnkáváním. Ležérní 3 legs je spíš předehrou před
mandolínou ověnčenou sugescí Ram on. Po vzoru Beatles je utkána čtvrtá Dear boy a pohladit po duši umí dokonale deštěm i hromy naplněná Uncle Albert/Admiral Halsey.
Po boogie-ovce Smile away, tu máme dvojici v závěsu jdoucích vrcholných čísel alba, prázdninovou písničku Heart of the country, respektive drsňácky vyexponovanou energickou pecku Monkberry moon delikt (osobní favorit alba). Následuje Eat at home a Lindou skvěle doprovázená Long haired lady. Návrat na začátek s fragmentem Ram on a poslední skladbou je, opět k broukům mířící skvost, The back seat of my car.

McCartneyho alba vydávaná v průběhu sedmdesátých let (tedy ne úplně všechna), nesou vysokou známku originality a autorova tvůrčího pnutí. Ani Wings Wild Life, ani Red Rose Speedway se velikosti nahrávky Ram nepřiblížila, ale počínaje deskou Band on the Run (a jejími následovníky) se křivka kvality opět vychyluje výrazně vzhůru.
Ram je jednou z nejlepších nahrávek "Beatles".

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Ram
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Flower Kings, The / Retropolis

EasyRocker
Tak jejich hudba je založena na pozitivních, zřetelně duchovních vibracích. Tím se Stolt...

Flower Kings, The / Retropolis

bullb
Priznávam, Flower Kings sú pre mňa pompézni a akosi z nich cítim kalkul. (Toto by malo zabrať...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12864 recenzí
2196 skupin
177234 příspěvků ve fóru
2657 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000