Survivor Giersbergen, Anneke van Epica After Forever Seventh Key Sinkadus Plant, Robert Citizen Cain Bowie, David Vanden Plas

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Kaipa - Children of the Sounds

Kaipa / Children of the Sounds (2017)

jirka 7200 | 3 stars | 25.09.2017

Na úvod necháme promluvit čísla. Po třech letech se setkáváme s třináctým albem švédské prog rockové Kaipy. Zároveň je to pátá deska v uplynulých deseti letech, na které se setkává stejná sestava. Překvapí Kaipa touto deskou? Na albu nalezneme jen pět kompozic, tři z nich přesahují svou délkou deset minut, čtvrté do tohoto limitu pár sekund chybí. Dokáže kapela využít takto velkého prostoru, aniž by nudila? Jaké myšlenky nám vlastně kapela předkládá? Začněme malou ukázkou textu titulní skladby Children of the Sounds:

Děti zvuků
v nehmotném vesmíru
Jsme dcery a synové
jsme potomky zvukového mraku

Nalézáme některé skryté zprávy
a zpracováváme je v našich srdcích
Tvoříme a napravujeme
A vybarvujeme je všemi barvami z hvězd v našich očích

Jsme univerzální vojáci umění
ptáci zpívají naše písně
z cest naší duší
prostřednictvím rozkvetlých azurových květů

V podobném myšlenkovém směru se odvíjí i zbytek alba. Obdobné nálady lze však vystopovat i na předchozích deskách, není to tedy náhoda. Lundin uvádí, že inspirací ke skládání hudby a textů mu byla krásná švédská příroda, uvažuje pravděpodobně v určitém duchovním rozpoložení, blízkému hnutí New Age. Hudba vycházející z tohoto myšlenkového směru je na internetu definována těmito slovy: Je to muzika typicky optimistická, s vizí lepší budoucnosti, zaměřená na pozitivní hodnoty (krása, dobro), které má u posluchače vyvolávat. Tento krátký popis plně odpovídá recenzovanému obsahu textovému i hudebnímu. Někdy mám ale pocit, že prvotním posláním písní je sdělit to textové poselství.

Toto album je poklidnější než ta předešlá, místy až v takové poloakustické podobě, jen kytarista Nilsson dodává skladbám rockový náboj svými ozdobnými výšivkami, kterých je tam na můj vkus až moc. Pokud se ale propracuje k samostatnému sólu, tak z jeho emotivnosti až mrazí – namátkou song Like a Serpentine, čas od 4:07. Důvod je podle mého ten, že jsou skladby moc rozmáchlé, u těch delších by klidně stopáž mohla být poloviční. Naopak chválím větší využití letité spolupracovnice kapely – ze světa klasické hudby vytržené krásné houslistky Elin Rubinsztein, které se povedlo ozvláštnit aranžmá zakomponováním prvků tohoto stylu.

Kdo zná předchozí tvorbu kapely (cca posledních pět desek), zaujme jedno z těchto stanovisek – buď se mu budou zdát motivy, harmonie, způsob vokálních linek, kytarových sól a melodií lehce zaměnitelné a velmi podobné, vzhledem k neúměrné délce skladeb oproti minulým deskám lehce obsahem naředěné, nebo tyto zápory naopak může vyzdvihnout jako pozitiva a mluvit o kontinuitě tvorby. Já patřím do té první skupiny.

» ostatní recenze alba Kaipa - Children of the Sounds
» popis a diskografie skupiny Kaipa

Clepsydra - Fears

Clepsydra / Fears (1997)

horyna | 5 stars | 24.09.2017

Pokud máte rádi progresivní melodický rock a na své hudební cestě narazíte na kapelu Clepsydra, je velmi pravděpodobné, že zakrátko pocítíte velkou touhu zabývat se sběrem alb právě této skupiny. Posluchač, který zrovna čeká na přípoj na dopravním uzlu uprostřed dědiny nazvané Neoprog a okolo něj projíždí spoje do lokalit Rush, Saga, Pendragon, či IQ, avšak on stále neví na který šestikolák má vlastně nasednout, neudělá chybu, když naskočí do káry s nápisem Clepsydra. Ta brázdí vnitřek státu švýcarského a její melodická složka přesahuje veškeré obvykle naměřené hodnoty.

Stačí si u řidiče koupit lístek do zastávky Fears a s pevným usazením do polstrovaného sedadla, které bude v mírných nerovnostech nadskakovat jako černobílé klapky Philipa Huberta, vyčkáte na tu pravou chvíli, kdy šofer náhle zmáčkne tlačítko play na svém buso-přehrávači a vám se budou do uší linout slaďučké tóny úvodní písně Soaked.

Sotva vyjedete a mračna zprudka zabouří, okolo vás se mihne průvod věřících vycházející z místního kostelíku s klášterním chorálem na rtech. Máte pocit že prší, ale je to jen abstrakce, přelud, za sklem totiž pozvolna dopadají citlivě mířené akustické kapky kytaristy Marca Cerulliho. S druhou písní The Missing Spark se dostáváte do blízkosti rozlehlých údolí, zurčících potůčků a v dálce vidíte skalnaté horské masivy země helvétského kříže. Vokál Aluisia Magginiho je vaším nejlepším průvodcem, rozumíte mu každé slovíčko, má vybranou dikci a velice příjemnou sametovou barvu. Jeho vznešený přednes vás konejší během roztomilé třetí skladby Into My Cartoon a pokud jste neztratili zájem doposud, tu hodinku už docestujete velice rádi.

Švýcarsko nemá jen Krokus, Gotthard, Shakru a třeba Satrox. Švýcarsko má (bohužel tedy spíš mělo) ve svém středu i vynikající progresivní kapelu Clepsydra. Těm, kteří je neznají a hudba zmíněných kapel jim není cizí, je mohu vřele doporučit. Času na objevování není nikdy dost, navíc když jdou všechna jejich cd sehnat v remasterovaném balení.

Album Fears si dýchá dokonalou harmonickou krásou, beroucí si svůj předobraz v Michelangelově díle umístěném na stropu Sixtinské kaple.

» ostatní recenze alba Clepsydra - Fears
» popis a diskografie skupiny Clepsydra

Soulmen - EP deska edice Mikrofóra: The Soulmen

Soulmen / EP deska edice Mikrofóra: The Soulmen (1968)

Zaphirus | 5 stars | 24.09.2017

Keď som túto skladbu počul prvý krát ako podmaz k jednej scéne vo filme Pelíšky, povedal som si.. Dokelu celkom dobra bigbítova skupina, zrejme nejakí angličania. Dal som si tú námahu a zistil o koho ide.

Skupina The Soulmen, ktorú založil Dežo Ursiny. Skupina, ktorá v roku 1967 vyhrala 1. bítový československý festival v Prahe. Je neuveriteľné ako v bývalom Československu dokázalo obdobie konca 60-rokov priať tomuto žánru. Ako sa za relatívne krátky čas po prepuknutej Beatlemánii a objavovania kapiel ako The Shadows, The Kinks a mnohí iní dokázalo vyprofilovať toľko big beatových kapiel z ktorých práve The Soulmen možno radiť až do svetovej úrovne. Stačí sa len započúvať skladby I Wish I Were a úplne civilnej a uveriteľnej angličtiny Deža Ursinyho. The Soulmen, The Matadors, The Beatmen, Prúdy, The Rebels a veľa ďaľších.. kde to všetko dnes už je?!

Niekto tu naznačil istú melancholickosť hudby, ja v tom osobne vidím skôr veľmi jemný a inteligentný prístup k melódiám a výrazovosti poplatnej svojej dobe. Bolo by veľmi zaujímave sledovať ako by mohlo dopadnúť hypotetické porovnanie ak si odmyslíme železnú oponu, so zahraničnými kapelami na festivale medzinárodnej úrovni. Osobne si myslím, že The Soulmen, The Matadors, Mefisto a veľa iných kapiel, by hanbu vo svete neurobili.

Toto malé EP je taký malý slovenský zázrak. Čosi podobné sa snáď neskôr za normalizácie podarilo Prúdom a Collegiu Musicu a Modrému efektu v Českej republike. Zložiť niečo takej kvality, že by to obstálo i na medzinárodnej úrovni. Taká malá hudobná renesancia. Osobne sa nazdávam, že toto EP takým počinom je.

Narodil som sa rok pred rokom 89 a predsa mám pocit, že hudba 60 rokov má stále čo ponúknuť a dokáže osloviť i mladšie generácie. Či už v rámci slovenskej alebo českej scény, je čo počúvať, čo objavovať a hlavne, je čo si vážiť.

Ako čítam, piatimi hviezdičkami by sme mali hodnotiť len výnimočné albumy. Myslím, že toto EP by ich znieslo i viac, než len päť.

» ostatní recenze alba Soulmen - EP deska edice Mikrofóra: The Soulmen
» popis a diskografie skupiny Soulmen

Dream Theater - Octavarium

Dream Theater / Octavarium (2005)

steve | 5 stars | 23.09.2017

Nedejte na planá slova. Octavarium je skutečné, je monstrózní a je taky poslední konkurenčně schopné album z diskografie US divadelníků. Po zvláštním metallikovsky laděném kytarovém albu Train Of Thought jsem tak velkou prog porci vůbec nečekal.

Nemůžu zapomenout, jak mi v roce vydání desky hned po jejím prvním poslechu náležitě spadla sanice až na zem. A to startovní pozice obsazená skladbou The Root Of All Evil za moc nestojí. Taky druhá The Answer Lies Within mi přijde neschopná a banální. Jenže světe div se, od trojky se dějí věci a deska mě pokaždé vtahuje do sebe. V These Walls zní brilantně Petrucciho akustická kytara, jak napsat velký hit ukazuje I Walk Beside You a démonické progresivní monstrum vycení tesáky zpoza Panic Attack. To je masakr jak vepř. V Never Enough ulítávám na LaBrieho zmutovaném zpěvu a dokonale opajcnuté atmosféře. Sacrificed Sons si pohraje s náladami a kapela mě ve svých kreacích vůbec nešetří. V poslední dlouhatánské floydovské báji Octavarium leží celý progresivní svět Dream Theater. Kluci prostřídají všechny jim dostupné prostředky a finty, aby si s námi dokázali pořádně pohrát.

Jak tvrdím na začátku - Octavarium je jejich poslední velkou a progresivně schopnou nahrávkou. Počítám, že tak tomu zůstane už napořád.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Octavarium
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Threshold - Legends Of The Shires

Threshold / Legends Of The Shires (2017)

DAVEe0731 | 4 stars | 22.09.2017

THRESHOLD. Jedna z najviac nedocenených formácií momentálneho hudobného sveta sa k nám opäť prihovára, a to formou nového, koncepčného dvojalbumu Legends Of The Shires. Nebýva úplným pravidlom, aby som aspoň zľahka načrtol udalosti, ktoré celému materiálu predchádzali, ale tu sa toho stalo naozaj pomerne veľa, takže, aspoň krátky súhrn mi určite odpustíte.

Po úmrtí výnimočného speváka Andrewa ´´Maca´´ McDermotta, ktorý dával Thresholdu tak výnimočný hlas a silu, si zrejme málokto dokázal predstaviť, že táto progmetalová mašina dá ešte niečo špeciálne dokopy, čo by malo v sebe rovnakú charizmu, ako klenoty Hypothetical, Critical Mass, Subsurface..A čuduj sa svetu, do kapely sa vracia staronový, charizmatický Damian Wilson (Mac z kapely odišiel po vydaní Dead Reckoning) a Briti vydávajú perfektný March Of Progress, ktorý výborne ukázal neskutočnú tvorivú silu celého zoskupenia, ktorá bola taká silná, že pokračovala ďalej o dva roky, vydaním vo svojej podstate rovnakého materiálu vo forme For The Journey. Obidva albumy sú výborné, s mierne pochmúrne-pozitívnou náladou, čo robí celú kapelu tak unikátnou a presne toto fludium robí Thresholďákov nenapodobniteľnými.

V princípe ideálny stav, rozbehlo sa turné, nezabudli ani na Bratislavu a odohrali tu výnimočný koncert, takže nič nebránilo vzniku nového materiálu, ktorý aj bol ohlásený, dokonca, koncepčný dvojalbum. Následne ale prišla prvá rana, a to odchod Pete-a Mortena, ktorý dával skladbám ten zaujímavý, melancholicko-schizofrenický sound. Ďalšou, v podstate málo predstaviteľnou ranou bol nútený odchod charizmatického Damiana Wilsona, dokonca, po dokončení všetkých speváckych partov na novom albume. Opätovné angažovanie staronového Glynn-a Morgana už netreba, zrejme, nikomu pripomínať. Je jasné, že táto zmena rozdelila fanúšikov na dva nezlúčiteľné tábory. Aký, teda, je ten nový matroš?

Neexistuje jednoznačná odpoveď. Je to starý dobrý THRESHOLD? Aj áno, aj nie. V prvom rade je jasné, že najväčšia zmena, ktorú zaregistrujeme hneď od začiatku je pozícia speváka. Nemôžem si pomôcť, charizmatický, emotívny a hlavne veľmi variabilne hlasovo znejúci hlas Wilsona je preč. Namiesto toho sa nám do uší dostáva priamočiary, dravejší hlas, ktorý ale zďaleka nereaguje tak presvedčivo na hudobnú líniu a miestami je naozaj, priam, sterilný. Môžem ale povedať, že do niektorých pasáží, kde je jasne definovaná basová linka celej skladby, doprevádzaná tak tradičným gitarovým riffom, sa pomerne hodí.

Ako bolo spomenuté, album je koncepčný, dotýkajúci sa minulosti, tým pádom je jasné prepojenie jednotlivých skladieb a ich nosné melódie sa nesú celým materiálom, pozornému poslucháčovi to určite neujde – v princípe je to nepísané pravidlo koncepčných albumov, a to platí vo všeobecnosti. Album je pomerne náročný, a to nielen z hľadiska trvania celého príbehu, ale predovšetkým zo stopáže jednotlivých skladieb. Tie sú pomerne slušne vyskladané, tvrdšie pasáže sú vhodne striedané jemnými, melodickými časťami, avšak, niektoré miesta a časti už naozaj unavujú, sú zbytočne ťahané nezmyselnými, nasilu nabúchanými sólami, ktoré miestami nedržia skoro žiadny ´synchrón´ s celkovou náladou a vyznením skladby. Určitý odklon od posledných dvoch materiálov je ale viac ako počuteľný – návrat k spomínaným dielam "Critical Mass", "Hypothetical" je zreteľný, avšak, je mierne zmodernizovaný, možno k mierne ´radio-friendly´ pričuchnutý, ale jednoznačné, už veľmi dávno odskúšané postupy a melódie, tie sa tu nezaprú. Pozitívnym je určite pomerne veľké množstvo použitých dobových aranžmánov, mix je na vysokej úrovni, na čo sme ale už pomerne dlhú dobu zvyknutí. Na druhej strane, na albume naozaj chýba práve tá, temná, pochmúrna, atmosféra, ktorú nám títo majstri svojho remesla ponúkali na posledných albumoch a práve toto prepojenie, striedanie nálad, na miestach, kde by sme to nikdy nečakali, to bolo to ´pravé orechové´.

Dlhoročného fanúšika tejto Legendy, v podstate, album Legends Of The Shires nemá čím sklamať. Nájdeme na ňom naozaj výborné, časom preverené melódie, výborné muzikantské výkony, pomerne ľahko zapamätateľné a chytľavé melódie, prepojenie nálad tak typickým spôsobom pre túto kapelu. Na druhej strane, pokiaľ patríte k fanúšikom, ktorí si priam užívali tú progmetalovú schizofréniu a kontrasty, prepojené s emotívnym vokálnym prejavom, či už Andrew-a alebo Damiana, možno, ale naozaj len možno,ostanete mierne zaskočení, kde sa to všetko stratilo. Na túto otázku vedia odpoveď už len borci, ktorí tento podarený materiál dávali dokopy. Či je toto nová cesta, nová etapa, kedy sa Threshold posúva mierne hudobne prijateľnejšou cestou pre širšiu poslucháčsku základňu, to nám ukáže len čas. V princípe – veľmi slušne odvedená práca, ktorá nesklame, poteší, ale určite mierne rozdelí tých verných. Ale, však, práve o tom by to malo byť, či nie?!

» ostatní recenze alba Threshold - Legends Of The Shires
» popis a diskografie skupiny Threshold

Rovescio Della Medaglia, Il - La Bibbia

Rovescio Della Medaglia, Il / La Bibbia (1971)

Snake | 3 stars | 20.09.2017

CD RCA Italiana - 88697343622, Sony BMG Music Entertainment - 88697343622 /2008/

Pravěkej underground, animální a primitivní nářez s odpovídajícím zvukem. Výplach. Komplet celé album trvá necelých 33 minut, ale když si odečteme jeho úvod a závěr - které vyplňují jen nějaké dobové speciální efekty (rozuměj pazvuky) - zbyde nám sotva pětadvacetiminutová fašírka. Zpěvu tady moc není, ale stojí za to. Je expresivní a dramatickej přesně tak, jak to mám rád a tak, jak to uměj jenom talijáni. Baskytara je v instrumentálních pasážích brutálně vytažená a člověk se tak nemůže zbavit dojmu, že oba kytaráci bojují o to, kterej z nich bude mít navrch. Slyšet je tu stopové množství flétny, ale pozor ! Vůbec žádné klávesy. A to je věc ne zas tak úplně obvyklá...

Koncepční hardrockové album (inspirované Biblí a Starým zákonem) se stopami progresivního rocku se sice nahrávalo ve studiu, ale pěkně naživo a ten zvuk podle toho taky tak vypadá. Moc se s tím nemazali. Nejambicózněji se tváří víc jak deset minut dlouhá Il giudizio, ale já si cením i přímočaré instrumentální palby Sodoma e Gomorra.

Z italské scény mě napadá jediné album, ke kterému bych to mohl přirovnat. "Sirio 2222" (1970) podobně divokých Il Balleto di Bronzo. A i to je - proti téhle patálii - ještě celkem uhlazené...

Reedice z roku 2008 má výbavičku, chudou jak kostelní myšičku. "Booklet" je jen dvoulistem papíru a neobsahuje nic, než názvy písní a sestavu. Ovšem i přes všechny výtky jsem rád, že ji mám.

Lepší trojka.

» ostatní recenze alba Rovescio Della Medaglia, Il - La Bibbia
» popis a diskografie skupiny Rovescio Della Medaglia, Il

Mr. Big - Defying Gravity

Mr. Big / Defying Gravity (2017)

john l | 5 stars | 20.09.2017

Jeden den čtu na netu zprávu, že Mr. Big v brzku vydají novou desku a neuplynou ani dva týdny a už si cédo točím pěkně doma ve svým přehrávači. Buď je to vinou informačního šumu, nebo zprávu o vydání Defying Gravity vypouští kapela s velkým zpožděním. Tohle všechno už je teď jedno. Aspoň příznivci kapaly nemuseli čekat tři měsíce, než se vylisuje dostatečná zásoba vinylů a cd disků a dostane se na pulty prodejen.

Mám před sebou ještě dostatečně voňavou novinku PÁNŮ MUZIKANTŮ a hurá na ni. Byl jsem hodně zvědavý s čím kapela po minulé, místy utahané a baladami nacpané (tři je moc) třináctiskladbovce The Stories We Could Tell vyrukuje. Hm, hm, spokojeně si bručím pod vousem. Klukům se to letos povedlo seskládat fakticky skvěle.

Je to dynamická (otvírák Open Your Eyes), jako břitva nabroušená nahrávka (Mean to Me). Místy chutná ostře jako čili papričky (1992), z toho pohladí (Damn Im In Love Again), vzplane se do vysoka (Nothing At All), pochuduje jako armáda skřetů (Everybody Needs a Little Trouble), nebo si jen tak spokojeně výská tu svoji "velkou" melodii (Defying Gravity).

Kapela prostě šlape jako nikdy dřív. Gilbert hobluje, sóluje a riffuje jak vzteklý hafan a Sheehan si kutá to svoje hutný černý uhlí kdesi vespod a z gruntu tvrdí muziku. Pak je tu ještě velký zpěvák pana velkého, the great boy Eric Martin. Tomu s lety strávenými na scéně přibývají vrásky, zkušenosti a svůj hlas přebrušuje k větší a větší dokonalosti.

Letos už mám několik želízek v ohni a Mr. Big jsou jedním z nich. Parádní fošna. Milovníci poctivého big beatu neváhejte.

» ostatní recenze alba Mr. Big - Defying Gravity
» popis a diskografie skupiny Mr. Big

Threshold - Wounded Land

Threshold / Wounded Land (1993)

jirka 7200 | 4 stars | 20.09.2017

Co napsat zpětně o prvotině prog metalových velikánů Threshold, kteří ji vydali u labelu Giant Electric Pea Michaela Homese z IQ? Předcházelo tomu vydání dvou demo snímků - Mother Earth se šesti songy a osmitrackového Cult of the Immortal, ještě bez Westa a Wilsona.

Základy kapely byly totiž stavěny již v období působení kapely Landmarq, se kterou byli Threshold propojeni několika pevnými vazbami – v Landmarq si tehdy jejich studiový inženýr Karl Groom vyhlédl Damiana Wilsona a požádal jej o nazpívání vokálů ve své vlastní skupině.

Debutní CD se natáčela ve stejném studiu jako desky Landmarq – v anglickém Thin Ice. Za mastering desek obou kapel byl odpovědný shodný odborník a mistr svého řemesla – Holanďan Peter Brussée. Konec konců, jejich první studiová nahrávka Intervention, která se objevuje jako bonus track na obou prvních albech, původně vyšla na sampleru prog rockových kapel holandské firmy SI, u které rovněž vydávala desky Landmarq. Kapelu jsem objevil právě v okamžiku, kdy vydali desku Extinct Istinct a k prvním deskám jsem se dostal až poměrně nedávno. Nyní vidím, jaká to byla chyba.

Toto CD čerpá z heavy metalových základů, kytaristé zatím nepoužívají drtivé riffy nasáklé v thrash metalovém palivu, spíše tu cítím vliv zaoceánských prog metalových souputníků Fates Warning či Queensryche. Výrazným plusem je použití mrazivých stěn Westových kláves. Basa je v nahrávkách jasně zřetelná, pěkně v pozadí bublá. Jediné, co mi ve zvuku plně nesedí, je zvuk a styl hraní bubeníka. V určitých chvílích to zní, jako by tyto party byly nahrazovány automatem. Této domněnce nahrává fakt, že po Tony Grinhamovi se po první desce slehla zem a to nejen v této kapele, ale celkově. Pravděpodobně ze svých výkonů vyvodil osobní odpovědnost nebo leží zalitej betonem pod podlahou studia.

Kapela se nám představuje v rychlejších polohách (Consume to Live, Paradox), jinde je pomalejší a depresivnější (Days of Dearth, Mother Earth, Siege Of Baghdad (The New Crusade)), některé tracky na větší ploše mnohokrát mění rytmus i náladu (Sanity ´s End, Surface to Air). Za malinko slabší považuji ploužák Keep in With Mine a bonus Intervention, to je takové malé přemostění mezi tvorbou Threshold a Landmarq.

Co se týče kvality zvuku, tak nejlépe zní první vydání od Giant Electric Pea. Další reedice a remastery od Inside Out a Nuclear Blast pouze přidávají na hlasitosti a ač si zvuk drží oproti mnoha jiným kapelám solidní úroveň, přesto v některých okamžicích ke clippingu dochází.

Jinak skvělé entrée, pro mě jedna z nejlepších desek Threshold.

» ostatní recenze alba Threshold - Wounded Land
» popis a diskografie skupiny Threshold

Pineapple Thief - Magnolia

Pineapple Thief / Magnolia (2014)

horyna | 5 stars | 20.09.2017

Až nedávný velkolepý koncert britských Pineapple Thief na půdě brněnské Melodky ve mě strhal veškeré obavy z kvality předchozích děl kapely a pár minut po jeho konci jsem běžel ke stánku obloženému jejich zbožím a nakupoval a nakupoval. A že bylo z čeho vybírat. Kapelou, která má na kontě jedenáct studiových alb, jsem patřičně rozšířil domací fonotéku a jedním ze zakoupených děl bylo i album Magnolia.

Svůj melancholický přetlak dává na odiv ve dvanácti hodně zdařilých kompozicích, z nichž přinejmenším tři čtvrtiny aspirují na to nejlepší, s čím doposud kluci z hrabství Somerset přišli. Časy začátků kapely, kdy se usazovala na nezávislé britské scéně, jsou dávno pryč a veskrze zapomenuty. Nový směr si říká progresivní rock a vyvěrá z pocitů a zážitků, představ a imaginací. Tady se nehraje na žádná pompézní progresivní aranžmá, ani na velkolepou přehlídku hráčské techniky. Progres P. T. se nachází uvnitř, v nitru každého účastníka této nahrávky, v jeho momentálních stavech i pohledech ven na okolní svět.

Nasekat na jednu desku velký počet melodických vyhrávek není nemožné, ale aby se vám pořádně rozprostřely v mozkovně a s každým dalším poslechem se míra závislosti na nich prohlubovala a vám přecházel po těle pocit ukojení, to chce už dostatek kumštu. Zpěvák, kytarita, hlavní skladatel a neúnavný tahoun Bruce Soord si vás svým líbezným hláskem postupně omotává okolo prstu a otevírá vaše zhrzená srdce.

První dvojice skladeb Simple As That a Alone At Sea útočí takřka ihned a emočně velkolepě. Ale to nejkrásnější čaro hudby Pineappple Thief je skryto v rozmezí písní 3-7 a dále 11 a 12. Cit, s nímž je v těchto skladbách operováno prostřednictvím symfonických vzorců, které tu tvoří silná smyčcová sekce, je andělsky nadpozemský. V těchto místech našlapujete jen polehoučku, napůl spíte, napůl bdíte a váš tep se enormně zklidňuje. Máte pocit stavu beztíže a vaše víčka se pomalu zavírají. Usnout uprostřed té nádhery by ale byla velká chyba, sami by jste se připravili o vzácné okamžiky štěstí.

Dnes mě velice mrzí, že jsem desce následující udělil pouhé 4*. Magnolii vtisknu hvězd pět a kdyby šla bodová stupnice ještě posunout, dostala by dnes Your Wilderness šestku.

» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Magnolia
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief

Maiden uniteD - Remembrance

Maiden uniteD / Remembrance (2015)

jirka 7200 | 3 stars | 18.09.2017

K mému překvapení vydal projekt Maiden uniteD v roce 2015 další, již třetí desku. Po pravdě řečeno, obával jsem se stagnace či recyklace podobných postupů či aranžmá, konec konců možnosti kmenových muzikantů tohoto projektu a předlohou nejsou neomezené. Nebyl jsem si také jist, zda bude zachována ta komorní nálada, jaká vyzařovala z první desky, kde byly aranže dotaženy do těch nejmenších detailů.

Nicméně koncertně jsou Maiden uniteD žádaným zpestřením různých festivalů, kde si s nimi rádo střihne nějakou klasiku od Iron Maiden mnoho věhlasných interpretů. Nejinak je tomu i na této desce, která je doslova prošpikována hostujícími hudebníky, což však může posluchači trochu ubrat na koncentraci. Repertoár je však třeba obměňovat, tak byly secvičeny další kousky. Tentokrát byly nejvíce semlety songy z debutního alba Mejdnů, které byly doplněny několika jednohubkami z dalších alb.

Bohužel musím po mnoha posleších potvrdit mé některé obavy, o kterých jsem se zmínil výše. Nebyly však naplněny zcela, naštěstí tu jsou skladby, které album drží nad pomyslnou vodní hladinou. Vezmu to trochu neobvykle od těch pro mě nejméně povedených štychů.

Až obyčejně na mě působí oba příspěvky bývalých frontmanů Železné Panny – Futureal i Prowler. Bayley i DiAnno tu podali svůj obvyklý standardní výkon, o nějakém větším překvapení se nedá hovořit. Songy zní pomalu jako originál, jen jsou ostré kytary nahrazeny těmi akustickými. Prowler dokonce zazněl v citlivější úpravě na předchozí desce. To DiAnno nechtěl zapět nějakou méně typickou odrhovačku? Dále je tu zařazena skladba Still Life, která již zazněla na prvním albu – je znát že byla jen malinko přemíchána a obohacena o houslový part Marcely Bovio. Důvod pro zařazení této skladby mi také uniká. První dvojice skladeb Strange World a Charlotte the Harlot není špatná, jen tam jsou zakomponovány moc výrazné rockové bicí, díky nimž mají nahrávky sice drive, ale ten protiklad hřmotného originálu a křehké coververze se trochu vytratil.

Tak - teď to pomalu vypadá, že jsem strhal skoro celou desku, ale není tomu tak. Zbývá čtveřice malých klenotů, kvůli kterým stojí za to desku slyšet. Je to komorní, až intimní (!) Killers zapěná Damianem Wilsonem, vyloženě pohodová, progrockovým aroma navoněná Aces High, zde přednesená zpěvákem Ayeron Wudstikem, kterému zdatně sekunduje Marcela Bovio ze Stream of Passion. Velmi mě potěšila rozverná, skoro až country rocková singlovka Burning Ambition, kterou si střihnul Huub van Loon z Dearworld. Pomyslným vrcholem alba se však stává emotivní Remember Tomorrow, opět plně v režii Damiana Wilsona, při které až mrazí – dokonalá souhra piana, perkusí, hammondek a akustických kytar ve skvěle upravené klasické skladbě od I. M.

» ostatní recenze alba Maiden uniteD - Remembrance
» popis a diskografie skupiny Maiden uniteD

VARIOUS ARTISTS  - Music from Free Creek

VARIOUS ARTISTS / Music from Free Creek (1973)

vmagistr | 3 stars | 17.09.2017

Eric Clapton, Jeff Beck, Keith Emerson, Dr. John, Mitch Mitchell, Harvey Mandel... plejáda zářivých rockových hvězd zmíněná na obalu desky Music from Free Creek dává tušit zajímavý muzikální zážitek a neméně interestantní kapitolu rockové historie. O co vlastně šlo? Na jaře roku 1969 přišli kytarista Todd Rundgren a producent Earle Doud s nápadem nahrát a vydat na desce jamy tehdejších největších rockových hvězd. Newyorské nahrávací studio Record Plant poskytlo zdarma (!) nahrávací frekvence, ale Rundgren z projektu z finančních důvodů nakonec vycouval, takže pozice hudebního vedoucího připadla mladému pianistovi Moogymu Klingmanovi.

Earle Doud se očividně snažil, takže se v červenci roku 1969 na první nahrávací frekvenci sešli Keith Emerson (The Nice), kytarista Buzzy Fetein (Paul Butterfield Blues Band) a Mitch Mitchell (The Jimi Hendrix Experience). Spolu s Klingmanem během dvou dnů nahráli pětici jazzem ovanutých kousků, z nichž asi nejvíce baštím hutný Freedom Jazz Dance a rozpustilost On the Rebound.

Tahákem druhé seance se stal Jeff Beck, kterému se během turné v USA zrovna rozpadla jeho vlastní kapela. V kvartetu s Klingmanem, basákem Stu Woodem (Klingmanův kamarád) a bubeníkem Royem Markowiczem (Janis Joplin Band) se z intezivního jamování postupně vylouply čtyři bluesrockové skladby. Instrumentální divočiny Cissy Strut, Cherry Picker a Working in the Coal Mine jsou od prvního poslechu mými favority. Beckovi se prý účastníci jamu zamlouvali natolik, že je požádal o trvalou spolupráci. Následujícího dne ale do studia na pokračování nahrávání vůbec nepřišel, takže na křehounké Lay Lady Lay už s kytarou kouzlí narychlo sehnaný Doug Rodriguez - inu, Beck byl zkrátka krapet cáklá palice.

Spolu s Ericem Claptonem se jednoho červencového večera dostavili do studia i Delaney Bramlett a Dr. John - členové jeho předkapel na koncertě v Madison Square Garden. Všechny tři skladby z téhle session mám na albu možná vůbec nejraději - jak Road Song, tak Getting Back To Molly a No One Knows jsou pohodová bluesrocková čísla, na nichž obzvlášť Clapton s Dr. Johnem hrají zvlášť chutně.

Kytarista Harvey Mandel si na frekvenci přivedl vlastní rytmickou sekci - basáka Laryho Taylora a bubeníka Fita de la Paru, tehdejší jádro kapely Canned Heat. Covery stoneovské Sympathy for the Devil a latino-jazzového hitu The Girl from Ipanema zní rozhodně zajímavě. Vlastní kapelu si do studia vzals i zpěvačka Linda Ronstadt a její dvě countryové skladby He Darked the Sun a Living Like a Fool desku příjemně oživují.

Takový jamový mišmaš, jaký se na albu nachází, má přirozeně i své stinné stránky. Vokály a dechové doprovody se dohrávaly dodatečně, někde zpěv chybí úplně a i na skladbách samotných je cítit, že často vznikaly až přímo při nahrávání. Na druhou stranu - účinkující hudebníci tu hrají víceméně pro radost (tehdy to ještě asi netušili, ale z prodejních tržeb prý nikdo ze zúčastněných neviděl ani dolar) a celé to vyznívá docela pohodově, tak proč se nezaposlouchat. Nic zásadního to není, ale tři hvězdičky budou pro Music from the Free Creek tak akorát.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Music from Free Creek
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Credo - Rhetoric

Credo / Rhetoric (2005)

horyna | 4 stars | 17.09.2017

Britská kapela Credo není v naší zeměpisné šírce příliš známým pojmem. A přitom je album Rhetoric výbornou alternativou pro ty, kteří mají v oblibě Fish-ovské Marillion, či první alba kapely Arena. Dokonce bych jej označil jako mezistupeň desek Pride a Visitor, což je myslím pozitivní ocenění. K zařazení mezi toto soukolí se perfektnně hodí i vokál Marka Coltona, který panu Wrightsonovi z oka, vlastně ucha vypadl. Příznivcům kapely Shadowland bude jistě povědomé jméno klávesáka Mikea Vartyho, který se objevil na jejich posledním albu Mad as a Hatter a hostoval u nich i dříve.

Emotivní muzika, melodicky pilná jako včelka, plná laskavosti a příjemné medové chuti, to je album Rhetoric. Znalcům tohoto díla stačí připomenout, jak dokáže kytara v rukou Tima Birrella akusticky sladce klouzat a že Markův vokál dojemně pohladí popraskané romantické duše a často zavoní svým jemně afektovaným akcentem. Stran zvuku musím dát příteli Braňovi za pravdu, skutečně jde o vyváženou, dynamicky vzpupnou nahrávku, kterou je radost poslouchat.

Třetí skladba From The Cradle voní Marillionovským Scrip-tem, o následující To The Grave se otřel kytarou Nick Barrett kouzlem Pendragon a The Letter pošilhává do území patřící Pink Floyd. Takto vynaložená slova mají posloužit pouze jako vodítko pro ty, kteří touží muziku kapely Credo blíže zařadit a specifikovat. Ta má však dostatek invence i zkušeností a nemá zapotřebí spouštět tlačítko start na kopírovacím stroji značky Prog-olta.

Svým způsobem jde o hudbu pro staromilce, kteří stále vzpomínají na svoji oblíbenou hudební epochu, jež vyhřezla na povrch velikány Genesis, jako nejpůsobivější variantu pro jedince, toužícímu po romantice, smyslnosti a velké dávce muzikálního umu.
4,5*

» ostatní recenze alba Credo - Rhetoric
» popis a diskografie skupiny Credo

Deep Purple - Made in Japan

Deep Purple / Made in Japan (1972)

Martin H | 5 stars | 17.09.2017

Zašel jsem k lékaři. Důvod? Nic mě nebavilo, netěšilo, cítil jsem se zbytečným a naprosto prázdným. Lékař mě vyslechl, změřil mi tlak, odebral tělní tekutiny a řekl, abych si přišel za dva dny pro výsledky. Odcházel jsem s pocitem, že to jsem si příliš nepomohl a že jsem tam vůbec neměl chodit. Ale za dva dny jsem přesto opět stepoval před ordinací a čekal, až si budu moci vyslechnout svůj ortel. Pan doktor dlouho nic neříkal, hleděl do papírů a občas divně zakroutil hlavou. Pak něco napsal na papírek a ten mi podal se slovy, že jsem zdravý.

Vypotácel jsem se z ordinace, mlhu před očima, a papírek zastrčil do kapsy. K pocitu naprosté zbytečnosti ještě přibyla představa toho, jak mě nikdo nemá rád a nikomu na mě nezáleží. Doma jsem seděl a hleděl do zdi. Večer jsem si naštěstí vzpomněl, že mi lékař něco napsal. Začal jsem hledat po kapsách, až jsem konečně ten papírek našel. Byl lehce pokrčený, tak jsem ho dlaní ruky uhladil a začal číst. Nevěřil jsem svým očím, neboť tam bylo napsáno následující:

Jste naprosto zdráv. Přestaňte myslet na hlouposti a poslechněte si od Deep Purple jejich desku Made in Japan. Pomůže vám to.

Jako by ten dobrý muž tušil, že se tato nahrávka nachází v mé sbírce. Okamžitě jsem ji našel a cédéčko vložil do přehrávače. A potom?

Potom už mi nic nechybělo.

A teď vážně. Že je záznam japonských koncertů ze srpna 1972 považován za jeden z nejlepších živáků všech dob, tak to mi bylo vždy jasné. Ale že ta hudba má i léčivou sílu a dokáže zlepšovat náladu, to jsem pochopil až po té příhodě s lékařem. Ta energie valící se z reproduktorů dokáže posluchače doslova nabít pozitivnem a novou chutí k životu. Je fajn, že existují nahrávky, které tyhle divy dokáží.

P. S. Nutno užívat střídmě, hrozí těžká závislost.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Made in Japan
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Flower Kings, The - Paradox Hotel

Flower Kings, The / Paradox Hotel (2006)

| 5 stars | 17.09.2017

Album Paradox Hotel mělo posunout hudbu The Flower Kings jiným, písničkovým a malinko přístupnějším směrem. Jeho dopad na diváka je stejně monstrózní jako v předešlých případech a o ústupu z progresivní linie nemůže být řeč. Přesto se pár rozdílů najde.

Jazzovou hravost tu vystřídalo svévolné písničkaření. Kapela necpe do každé skladby milion not, ale svou vyzrálost a stav nad věcí, dokumentuje odlehčenějším přístupem. Z nahrávky sálá teplo domova a cítíme teplo plápolajícího ohně v roztopeném krbu. Přitom je toporný začátek s dlouhometrážní písní Monsters & Men, jedním z nejnudnějších natáhlých kusů z celého repertoáru F.K. Ovšem hned v následující písni Jealousy se změní podtón alba a jeho nálada vám připomene bezstarostnost a hravost dětských let. Album vám postupně otevírá oči, například v povedené instrumentálce Pioneers Of Aviation. Smutek na vás dýchne v Lucy Had a Dream a strachu se dotknete se slovy A. Hitlera v tajúplné skladbě Bavarian Skies. Flower Kings kouzlí s náladou ve velkém. Skladba Mommy Leave The Light On vás semele emočně a titulní Paradox Hotel je nejtvrdší rockárnou, kterou kdy tihle maníci napsali. Celá druhá strana je yesovatější naž samotní Yes, klidnější a rozvážnější. Pokud se na poslech důkladně nesoustředíte, můžete tuhle kapelu niky pochopit.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Paradox Hotel
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Wakeman, Rick - Journey to the Centre of the Earth

Wakeman, Rick / Journey to the Centre of the Earth (1974)

EasyRocker | 4 stars | 16.09.2017

Když jsem objevoval progresivně rocková hájemství, ocitl se klávesista Yes mezi prvními interprety, kterými jsem ještě nesměle obohatil svou sbírku. První trojice desek ze sedmdesátek už u mě tvoří jakýsi klasický trojúhelník, i když každý má jiný námět, zpracování, ale i vyznění.

The Journey/Recollection začíná po živém orchestrálním vstupu klasickým smyčcovým lesem. Přichází velebný hlas Garryho Pickforda-Hopkinse a slyšíme kapelu, oscilující kdesi na pomezí jazzu a klasiky. Otisk filmu a dobrodružného hledačství je ale přítomen od prvních kontaktů. Tlumené drama doprovází dramatické titulky Davida Hemmingse oznamující se zápalem, čeho výprava na cestě dosáhla. Přichází jasnozřivé yesovské otisky, melodie pomalu zaplouvá do hlubiny, přesně jako výprava pod zemskou kůru, a prostor dostane ostrá rocková poloha s nažhavenou kytarou Mike Egana a krásnými otisky londýnského chrámového sboru. Návrat ústředního motivu je překrásný a nečekaný, téma se postupně promění do závěrečné hladivé extáze...

Z ruchu zvuků nám vyplouvá druhá polovina expedice stíhané úspěchy i nehodami - The Battle/The Forest. David Hemmings suše a chraplavě oznamuje další zážitky, bitvu dvou vodních příšer nevyjímaje. Opět nám vyplouvá kompletní kapela, kouzlící kdesi v hudebním zákulisí Rickovy domovské formace, a dokonce se ocitáme v prudkém rockovém vichru. Hlas se propojuje s mistrným laděním sboristek a klávesovými spirálami, chvat a spěch výpravy jako by se odrážel u nástrojů, klávesy těžce zápolí s kytarou a rytmickými přemety. V temné linii je jediným prvkem Hemmingsův přednes, v momentě zmaru se pak objevuje křišťálově čistá melodie s podporou sboru, centrální prvek druhé části alba. O tom, že výprava kope hluboko v nitru, svědčí rytmické vsuvky, vyplouvají nová jména a země, které se objevují před našimi zraky. Po citaci Edvarda Griega, vede nás známý motiv do závěru s chvátající expedicí. Tentokrát ho Rick okořenil pompou, ale i vřelostí a lidskostí. Každý, kdo došel až sem, je vítězem.

Zatímco prvotina šla ve znamení mistrně klavírně ověšených kompozic na téma žen proslulého panovníka Anglie, kde byl ještě jasně zřetelný otisk domovské kapely, už na dvojce se Rick Wakeman vydal na odvážné monumentální pole, spojující kapelu s orchestrem. Tématem není nic menšího než klasika Julese Verna o cestě do středu země, odvážného to lidského snu. Za skvostné čtyři, o něco více mě zaujal následovník, kterého jsem si až dětsky zamiloval.

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - Journey to the Centre of the Earth
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Kaipa / Children of the Sounds

Mayak
Fajn recenzia a myslím aj hodne výstižná, Jirko ... a aký priepastný rozdiel v hodnotení...

Clepsydra / Fears

Mayak
Clepsydra je grécky termín pre "vodné hodiny", teda mechanizmus, pomocou ktorého sa dá merať...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11686 recenzí
2127 skupin
159237 příspěvků ve fóru
2515 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000