Články
Informace
Vážení návštěvníci a příznivci Progboardu,při pokusech o přidání 'nových skupin' na stránky Progboardu došlo v poslední době k opakovaným nedorozuměním.
Pro zdar příští aktivní spolupráce v tomto směru třeba akceptovat tři následující poznámky:
- uvést základní informace o skupině, tj. název, zemi původu, odkaz na webovou stránku a její popis (biografii/profil/životopis), obsahující alespoň základní... » celý článek
(13 komentářů)
Úpravy
Vážení návštěvníci a příznivci Progboardu,zhruba 10 týdnů po odchodu J. Merhauta z tohoto webu se zdá být příhodným časem pro dílčí bilancování, zda je možno Progboard ještě pořád považovat za 'slušnej oddíl'.
Podkladem budiž jednoduché počty, resp. součty nových příspěvků (od 13. 7. 2008), potažmo jejich kvalita.
V případě nechtěného opomenutí čehokoli se omlouvám, příp. doplním.
nově... » celý článek
(78 komentářů)
Naposledy přidané recenze
Iron Maiden / The Final Frontier
| 2010-09-02
Je mi 14 let a jsem fanouškem Maidnů 5 let, slyšel jsem všechny alba a písničky, skělá skupina.
Ale to je teď jedno.
Nové album mě v každém případě překvapilo ale spíše v tom horším smyslu první polovina skladeb nic moc, ale posluchatelná
Satellite 15... The final Frontier-jako singl to je posluchatelné, ale nic zásadního.
El Doroda- skladba do které jsem vkládal velkou naději, je spíše průměrné dílo.
Mother of Mercy-to už je o něco lepší
Coming Home- posluchatelné
The Alchemist-trochu mi to připomýna Dickinsonovu solovou kariéru
Isle of Avalon-mě osobně moc nevzala ale dá jse to přežít stejně tak jak celé album
Starblind-Také to snesu, ale že bych byl s této skladby nadšený, to ani náhodou.
The Talisman-dlouhá ale první skladba která se mi líbala poměrně hodně, začátky mi připomínají pomalé začátky The legacy.
The Man Who Would Be King- na první dojem dobrá snesitelná skladba ale to kytarové solo ji schazuje k zemi
When The wild Wind Blows-taktež posluchatelná, ale nic světoborného.
Potrženo a sečteno, je album The Final Frontier spíše průměr, který se spíše blíží podprůměru.
Ale dá se to pochopit zkuste skládat písně po 58 letech, já sám skládám písně a to v angličtině a ani si nedokážete představit jak je to těžké.
Albun je nejspíše na tři hvězdičky, ale berte to tak že každý má svůj názor, a toto je můj názor na toto album.
PS: Ach kde jsou ty časy Aces High, The Trooper, The Wicker Man atd.atd.atd...
» ostatní recenze alba Iron Maiden - The Final Frontier
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
Vanden Plas / Christ.0
| 2010-09-01 Myslím, že snáď každý pozná slávny román Alexandra Dumasa Gróf monte Christo, či už v jeho knižnej alebo filmovej/televíznej podobe. A práve tento román sa stal tiež predlohou pre nemeckých progmetalistov Vanden Plas produkujúcich hudbu v štýle americko-kanadských Dream theater. Tiež spevák a líder skupiny Andy Kuntz sa často štylizuje do polohy Jamesa LaBrie-ho. Najvypuklejšie je to najmä na predošlom albume Beyond daylight. Andyho hlas, napriek jeho snahe, však nie je natoľko zamatový ako LaBrieho a celkovo je drsnejší a rockovejší. Ani inštrumentálne výkony, schopnosti a virtuozita nemeckých muzikantov nie sú na takej úrovni, akú predvádzajú ich kolegovia zo snového divadla. Jedno sa však týmto pánom nedá uprieť. A to sú dobré nápady a duša, ktorú plne vkladajú do svojej hudby, dramatickej a strhujúcej zároveň. Umne narábajú s pocitmi a emóciami, ktoré efektne dávkujú počas celého albumu. Osobne sa vždy teším najmä na štvrtú skladbu Silently, ktorá mi priam dáva krídla a tiež za vrchol považujem desaťminútovku January sun. Ako perličku na záver pridali páni aj bonus v podobe cover verzie skladby Gethsemane zo slávnej rockovej opery Jesus Christ superstar. Andyho stvárnenie je síce zaujímavé a precítené, ale nedosahuje hĺbku vokálneho majstrovstva s akou túto vec naspieval v 73-ťom Ian Gillan. Andymu Kuntzovi a spol. sa však nadanie nedá uprieť. Je to práve talentovanosť a húževnatosť, ktorú Andy dokázal aj ako tvorca rockovej opery Abydos, ktorú pred pár rokmi venoval svojmu nebohému otcovi. Som presvedčený o tom, že Vanden Plas týmto vydareným albumom ešte nepovedali posledné slovo a v budúcnosti nás ešte všeličím prekvapia. Je to totiž skupina, ktorá sa dokáže postupným vývojom neustále zlepšovať a nemalo by jej hroziť ustrnutie ako sa to stalo práve v prípade už spomínaného snového divadla. Ak chcete mať doma kvalitný progmetalový album, tak odporúčam práve tento.
» ostatní recenze alba Vanden Plas - Christ.0
» popis a diskografie skupiny Vanden Plas
Spirit / The very best of Spirit 100% proof
| 2010-08-31
Tak som to zasa raz nevydržal a podľahol pocitu, že sa musím vyjadriť aj k ďalšiemu progboardovskému prírastku.
Spirit je skupina, ktorú má môj otec dosť rád. Ja nie. Prekáža mi hlavne Randy California a jeho označenie gitarista. Neviem prečo, ale jeho hra mi absolútne nesedí, technicky ani výrazovo. Poznám predovšetkým prvé albumy (a nejaké videá, napr. z Rockpalastu), ale nevlastním ich, a tak si netrúfam k nim čokoľvek zasvätené vynášať. Doma mám akurát tento výber (mapuje roky 1968-1977), ktorému venujem nasledujúce slová.
Všeobecne - sound skupiny je zvláštne vzdušný, príjemne sa do neho ponára. Inštrumentálne ma neohurujú, a to ani bubeník, ktorý dosť stavia na imidži (svojom aj bicej zostavy, kto videl nejakú ich nahrávku, vie, o čom hovorím) Ostatní hľadajte na youtube.
Konkrétne – Plusom sú atmosférická Fresh garbage alebo nadupané rockovice I got a line on you, Dark eyed woman, či 1984. Beatlesovka Day tripper je zahraná značne od podlahy a to mi vyhovuje. Vôbec, početné covery tu stoja za bádanie, za všetky spomeniem nesmrteľnú Like a rolling stone, psychedelickými dialógmi ozvláštnenú All along the watchtower alebo ďalšiu „hendrixovku“ Hey Joe, ktorá je nahalená a echovitá a zdvojene gitarová a tak ďalej, slovom, je výborná.
Osobitne sa zmienim o svižnom country rocku Joker on the run, nemal by sa, ale strašne dobre sa mi počúva, nuž chválim.
Za zmienku stoja niektoré pasáže Uncle Jack (mimo sixtýsovskej vokálnej polevy) a Mr. Skin (v podstate tvrďácky spodok v slohách a v nepodstate ešte tvrďáckejšie „bridže“, na druhú stranu, ten gýčový saxík si mohli fakt odpustiť) a pár ďalších, tak to chodí.
Ako každý správny výber, aj tu sa nachádza množstvo skladieb, ktoré počúvam rovnako rád ako cirkulárku – menovite zdutá akože pohoda Holy man, um-ta náladovka Mechanical world, hrôzostrašná medovina Animal ZOO a ďalšie cukrovinky, na ich obranu dodám, že chápem ich príjemné plynutie a ľúbivosť (taká Nature’s way je vo svojej podstate veľmi pekná).
Dávam tri obyčajné a zároveň príjemné hviezdičky. Poznám dosť ľudí, ktorým sa Spirit páči, stojí za vypočutie a pár skladieb poteší aj takého kategorického odsudzovača „ melodickej komercie“ ako som ja. Viac sa mi však nežiada.
» ostatní recenze alba Spirit - The very best of Spirit 100% proof
» popis a diskografie skupiny Spirit
Haggard / Awaking the Centuries
| 2010-08-30
Pokud bych chtěl někoho seznámit s hudbou Haggard, pustil bych mu právě toto koncepční album, zejména titulní skladbu "Awaking the Centuries":
V téměř deseti minutách tu kapela shrnuje vše, co je pro ni typické - smyčcové a dechové nástoje, ke kterým se přidávají bubny a elektrická kytara, posléze ženský operní vokál, klavír... a deathový jeskynní chropot. Skladbu půlí akustické intermezzo se středověkým nádechem. Ve finále zazní také varhany. Text je anglický a německý (v jiných skladbách zazní také latina a francouzština).
Album je rozčleněno do pěti kapitol, které vyprávějí o životě Nostradama, jeho vize budoucnosti, včetně předpovědi morových ran, světových válek atd.
Nenapadá mě žádné srovnání, jiné kapely takhle prostě nehrají. Často jsem slyšel názor, že tu fantastickou hudbu hrozně shazuje deathové "zvracení". Je pravda, že poslouchat chropot pana Nasseriho vyžaduje notnou dávku odvahy, neboť někdy z toho až mrazí.
Na závěr musím ještě zmínit sbory, které jsou opravdu přesvědčivé. Úvodní a zavěrečný chorál dokonce obstaral Moskevský rozhlasový sbor...
Geniální.
» ostatní recenze alba Haggard - Awaking the Centuries
» popis a diskografie skupiny Haggard
Orphaned Land / EL NORRA ALILA
| 2010-08-30
Oproti prvnímu death-doomovému albu "Sahara" dochází k markantní změně stylu na "orientální metal". Jeskynní chropot Kobi Farhiho je částečně nahrazen čistým zpěvem, zlepšil a obohatil se zvuk (především o tradiční nástroje). Líbí se mi také agresivní bubny a hlavně výborné KYTAROVÉ RIFFY, kterých je tu bezpočet.
Texty, stejně jako názvy skladeb, jsou částečně anglické, částečně hebrejské. Ty hebrejské nabízejí velmi originální pojetí lidových popěvků na akustickém i elektrickém podloží. Vyzdvihl bych především "El Meod Na'ala", se zajímavým sborem a silnou kytarou.
Je tu také několik krátkých instrumentálek, které tvoří přechod mezi pomalejšími a rychlejšími skladbami. Některé skladby plynule přecházejí v jiné ("The Path Ahead"/"The Never Ending Way") a dohromady tvoří velmi konzistentní celek.
Deska nabízí tolik originálních nápadů a proměn, že skoro není šance se u ní začít nudit. Ne každému asi sednou stále ještě vcelku hojné death-metalové pasáže, ale ty k desce prostě patří také díky nim vše drží pohromadě.
Nebýt ještě vybroušenějšího klenotu v podobě následujícího alba "Mabool" (2004), hodnotil bych plným počtem.
P.S.: favorité: "Find Yourself, Discover God", "Like Fire to Water", "The Evil Urge" a "A Neverending Way".
» ostatní recenze alba Orphaned Land - EL NORRA ALILA
» popis a diskografie skupiny Orphaned Land
Royal Hunt / X
| 2010-08-29
Myslím,že niekde na hraniciach Dánska a Holandska žije akýsi progrockový bosorák.Má otvorenú hudobnú školu,kde vyučuje kompozíciu.Medzi premiantov určite patrí André Andersen a Arjen Lucassen.Tí mu upísali dušu.Prečo?Lebo ináč nie je možné aby mali toľko invencie,hudobných nápadov,vedomostí a zručností.
No k doske.Už na predchádzajúcom albume Collision Course spieval matador Mark Boals(Malmsteen,Ring Of Fire,vlastný projekt).Nahradiť Johna Westa určite nebolo ľahké,ale ako obyčajne,RH mal pri personálnej výmene šťastnú ruku.Zdá sa mi,že zvuk kapely je trochu tvrdší,čo sa mi ale celkom pozdáva.Všetky atirbúty typické pre RH:stavba skladieb,aranžmány,inštrumentácia,vokály sú opäť na vysokej úrovni.Je zaujímavé,že pri rovnakých ingredienciách vznikne u RH vždy iný výsledok.Doska sa mi páči,dávam štyri hviezdy.
» ostatní recenze alba Royal Hunt - X
» popis a diskografie skupiny Royal Hunt
Pink Floyd / The Final Cut
| 2010-08-29
Abych řekl pravdu, ze všech desek od Pink Floyd jsem si tuhle oblíbil po nejdelším čase, u ní stráveném. Možná právě proto ji mám tak rád a patří mezi mé nejoblíbenější. Watersovy texty zde působí opravdu hodně emotivně, snad ještě více než na Wall. Jeho témata jako osobní frustrace a válka jsou dosti k zamyšlení a to, že hudební stránka není majestátní rozhodně nevadí, neboť se k textům perfektně hodí a pomáhá nastolit onu emotivnost a temný nádech alba. Osobně jsem právě díky tomuto měl vždy Waterse radši než kohokoliv jiného v Pink Floyd.
Už úvodní The Post War Dream je skvělá skladba, přímo naříkající zpěv způsobuje, že při poslechu a začne mrazit v zádech. V Your Possible Pasts lze nejvíc vidět ony velké rozdíly v hlasitosti, které na desce jsou. Nicméně i tak je to perfektní skladba. One of the Few a The Hero's Return jsou taky skvělé skladby, ačkoliv mě trvalo nejdelší dobu se do nich dostat. Dále od The Gunner's Dream album vystoupá na vrchol a ten opustí až v samotném závěru. Všechny skladby tady jsou neuvěřitelně emotivní a texty jsou opravdu hodně povedené.
Album hodnotím maximem hvězdiček, neboť jej mám v celé tvorbě Pink Floyd společně s některýma dalšíma nejradši.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Final Cut
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Eloy / Ocean
| 2010-08-27 Ak by som chcel stručne charakterizovať túto hudbu, dalo by sa zjednodušene označiť Eloy za nemecký Pink floyd. Tým však nechcem povedať, že by Eloy iba slepo kopírovali svojich slávnejších space rockerov z britských ostrovov. Mám túto grúpu rád napriek mizernému vokálnemu prejavu Franka Bornemanna, napriek jeho príšernej angličtine so šialeným dychvyrážajúcim nemeckým prízvukom. Prečo? Jednoznačne pre úžasnú atmosféru, ktorú títo páni dokážu vytvoriť a pre ich cit verne zobraziť rozmery popisovaného priestoru. Ocean je toho jasným dôkazom. Tajomne majestátny podmorský svet, bájna Atlantída, ktorá čaká na objavenie, boh mora Poseidon- mohutný bielovlasý bradatý starec v ruke zvierajúci trojzubec. Toto všetko sa mi predstavuje v mysli pri počúvaní tejto platne. Akoby som počúval veľkolepý fantazijný film. Keď človek zavrie oči tak sú bájne obrazy priam dokonalé. Občas naskakujú nefalšované zimomriavky, napríklad v Atlantis agony. Keď rozprávač dokončí svoje intro a ozve sa zvuk kláves. Tento moment je emocionálne veľmi silný. Práve vďaka Eloy som objavil nové dimenzie pre mňa dovtedy neznámeho priestoru a času. Netreba sa pozerať na obrazovku, stačí iba zapojiť svoju fantáziu a minimálnu predstavivosť. Nielen vesmír je nekonečný, ale aj oceán.
» ostatní recenze alba Eloy - Ocean
» popis a diskografie skupiny Eloy
Accept / Blood Of The Nations
| 2010-08-26 Stará dobrá heavy metalová nálož se vrátila s plnou parádou! Na nové fošně vůbec není znát Udova nepřítomnost - Accept jede jako skvěle namazaná mašina. Otvírák Beat the bastards jak hrom, totéž Teutonic terror, parádní Blood of the nations... no, nebudu nosit dřevo do lesa - famózní návrat. Všechny poznávačky Accept zůstaly zachovány, takže s hodnocením neváhám.
» ostatní recenze alba Accept - Blood Of The Nations
» popis a diskografie skupiny Accept
King Crimson / THRAK
| 2010-08-26
Nějak se nám tady ta hudební energie, za léta nastřádaná v jednotlivých muzikantech až nepěkně zkoncentrovala a vystresovala. Fripp se konečně po cca 20 letech konečně rozhodnul, co ho láká víc - jestli byznys a snahou něco si dokázat, nebo komponování muziky, která tohot zaměření stojíc relativně na okraji zájmu samozřejmě moc nevydělává. O to větší radost však dělá nám - úzké skupině posluchačů. To byl také vždy důvod obou ukončení činností skupiny v letech 1974 a 1984, Frippa léta lákaly prostě jiné věci, což mě třeba osobně mrzí. V roce 1974 nabízel EG Records, že skupinu opustí a povede ji Ian McDonald, za tím účelem velmi rychle "znovupřijatý" člen na letní turné. Manažeři EG ho s tím však vyhodili... Tak začal blemtat a vytrubovat do světa, že existence KC začíná pozbývat smyslu kvůli situaci v hudební branži, atp. a kapelu ukončil. No prostě hrozný. Však také jeho spoluhráči byly v té době době z jeho chování šokovaní a mysleli až na duševní choroby. V 84 zase šel zase do Kalifornie učit na školu, opět v době největšího rozkvětu kapely, jako v 74-tém - fuff, tohle nechápu, ale musím to respektovat, protože dle mého názoru, muzikant, pokud má co říct, by měl hlavně tvořit, pokud ovšem chce.
Ale zpět k albu - snaha zde je, Nicméně:
- nástroje jsou už příliš přetechnizované a nemají ten starý dobrý zvuk
-syntetický zvuk celého alba
-Frippova technika na kytaru, vždy osobitá a jasně čitelná se zde trochu ztrácí, čím to je, nevím
- bicí ač Bruford - slabší
- málo nápadů, vykrádání sama sebe, časté opakování motivů, monotónnost a jednotvárnost
-přes citelnou snahu o tvorbu dynamiky a napětí prostě kapele slabé pasáže nejdou - pár taktů mellotronu a devices, kdy se chci nadechnout a zvolat paráda, a zase se jede naplno ve stejné rytmice bez dynamiky = FUJ!
-zvláštní, deformovaná zkreslená rytmika, jako když kolísá páska na magnetofonu, je to patrně záměr, ale nevím, jestli zdařilý, když se opakuje na 70% plochy alba. (K tomu patrně záměr - záměr to asi je, ale někdy člověk při výtvorech některých zvukařů a snímací techniky opravdu neví)
Vystupují jen některé opravdové perly a lahůdky:
One Time, Walking on Air, People a Sex sleep eat drink dream, a to je vše. Zbytek je opravdu slabota. Škoda, ne zcela vydařený pokus o návrat.
» ostatní recenze alba King Crimson - THRAK
» popis a diskografie skupiny King Crimson
Uriah Heep / Electrically Driven
| 2010-08-25
„Two Sides Of Uriah Heep“, tak sa volá kolekcia, ktorú som si kúpil. Uriah Heep ju vydali v rámci osláv 30. výročia svojho vzniku. „Acoustically Driven“ a „Electrically Driven“, dve tváre jednej kapely, sú, spolu s ďalšími titulmi, veľmi dôstojnou oslavou vtedajšieho jubilea tejto žijúcej legendy. K prvému nosiču som sa už vyjadril, dnes svoju pozornosť obrátim na elektrickú stranu.
Veľmi oceňujem skutočnosť, že kolekciou týchto dvoch koncertov má poslucháč možnosť vychutnať si historický prierez skupiny, od počiatkov, až po vtedy posledný štúdiový zárez „Sonic Origami“. Čo je zvlášť chvályhodné, obsah záznamov je úplne odlišný. Výnimku tvoria iba skladby 'Circus' a 'Blind Eye', kde, podobne ako na akustike, vypomohol svojou zázračnou flautou Ian Anderson z Jethro Tull. Zvyšok vystúpenia si kapela vystačí v pätici. A že si títo rockeri vystačia sami a vedia, to je snáď zbytočné pripomínať. Čo ma na tejto kapele stále priťahovalo a priťahuje, to sú zborové vokály. Hoci sú už v rokoch, stále to tam je, cítim to. Preto mi nedá, aby som nespomenul bubeníka. S týmto názorom som sa už stretol, Lee Kerslake bol v tom čase najlepší spevák z doprovodnej štvorice. Skrátka, spieva mu to. Koncert otvára 'Return To Fantasy', ktorá nás prenesie do fantastických hard rockových sedemdesiatych a navodí správnu atmosféru na javisku i v publiku. Potešilo zaradenie troch ochutnávok z novšej produkcie - 'Universal Wheels', 'Between Two Worlds' a 'I Hear Voices'. Najväčšie prekvapenie je ukryté pod poradovým číslom 7. – smutná balada 'Come Away Melinda', nádherne a precítene zahraná i zaspievaná. Po dvoch osviežujúcich andersonovských vsuvkách nasleduje typický, uriašovsky vygradovaný záver. Klasické čísla 'Sunrise', 'Gypsy', 'July Morning' a 'Easy Livin'' sú dôstojným vyvrcholením celého večera v londýnskej Astorii.
Osobne beriem hudobný život tak, ako prichádza, plynie. Chápem aj ostatných, že im prejav Bernieho Shawa nehrá do noty. Jasné, nie je to David Byron. Ja som prijal každého speváka tejto skupiny, pretože mám Uriah Heep rád. Môžeme polemizovať, čo by bolo, keby v kapele nebol Bernie, ale to je bezpredmetné. Možno by vôbec neboli Uriah Heep, preto som rád, že to zatiaľ funguje. Štúdiovka „Wake The Sleeper“ ma napĺňa optimizmom.
V poslednej dobe je tých živých záznamov priveľa, nielen od Uriah Heep. Neviem, čím to je? Možno je to dnešnou zvukovou technológiou lacnejšie a ľahšie realizovateľné. Nie je to výčitka, iba si myslím, že menej je niekedy viac. Táto skeptická úvaha sa však nevzťahuje na anglický koncert z marca 2001. Považujem ho za veľmi vydarený, aj keď som dodnes nepochopil jeho podtitul, „The Official Bootleg“. Hodnotím a cením si ho o trochu menej než „Acoustically Driven“, ten je výnimočný, také sa rodia iba raz za kariéru. Kolekcia „Two Sides Of Uriah Heep“ je pre fanúšikov skupiny jasná voľba. Jej druhá časť, „Elektrický pohon“, odo mňa dostáva 4 hviezdičky.
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Electrically Driven
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Electromagnets / Electromagnets
| 2010-08-25 Krásný čistý jazzrock hraný v klasickém rockovém obsazení, tedy kytara, basa, bicí a klávesy. Svěží muzika v podání čtyř opravdu výborných muzikantů. Všichni čtyři makají, všichni čtyři opravdu umí, všichni se hudbou skvěle baví a posluchač s nimi! Jak je v dobrém progresívním jazzrocku zvykem, mění se nápady, nálady, tempa a klidné sofistikované pasáže střídá opravdové jazzrockové burácení. K slyšení je výborná spolupráce všech instrumentů a pro nudu zde není místo. Všechny skladby kromě Salem jsou instrumentální. Toto album směle řadím vedle nejlepších desek takových Mahavishnu Orchestra, Return To Forever, Colosseum II a dalších skupin této stáje.
» ostatní recenze alba Electromagnets - Electromagnets
» popis a diskografie skupiny Electromagnets
Spirit / Spirit
| 2010-08-25
Potemnělý psychedelický debut, obsahující pecky jako "Fresh Garbage", "Mechanical World", "Uncle Jack" a "Elijah" spojuje vynikající kytara, vokály a zvuk. Z desky jsou cítit nejrůznější vlivy - prog rock, pop, folk, jazz, klasická i indická hudba.
Snad nejzajímavější skladbou je instrumentálka "Taurus", při jejímž poslechu je vám okamžitě jasné, že LED ZEPPELIN si úvodní vybrnkávačku ke "Stairway To Heaven" jaksi poněkud převzali, spíše než vymysleli. Krásná atmosférická věc...
Trošku mě mrzí, že deska není zas tak úplně konzistentní, je to spíš kolekce písniček, než album. Ale zatraceně dobrá kolekce.
» ostatní recenze alba Spirit - Spirit
» popis a diskografie skupiny Spirit
Hensley, Ken / The Wizard's Diary
| 2010-08-24
Milujem hudbu Kena Hensleyho, zbožňujem nezameniteľný skladateľský rukopis tohto umelca pre Uriah Heep, rád počúvam jeho sólové nahrávky. Tým som vlastne povedal všetko a mohol skončiť...
Výberovky, najväčšie hity, kompilácie. Množstvo názvov, obsah zväčša totožný. Čo je za tým? Túžba nahrávacích spoločností a hudobníkov po peniazoch? Skutočná snaha priblížiť hudbu dotyčného interpreta neznalým záujemcom? Tieto otázky sa stále preberajú a budú preberať, výberovky stále vychádzajú a budú vychádzať. Čo s touto kolekciou hitov „uriašovského“ kráľa? Má to opodstatnenie, význam? Je to iba fanúšikovská vášeň, ktorá nás núti mať všetko, čo vydajú tí naši favoriti? Oplatí sa zainvestovať? Pre mňa áno. Tento hudobník mi svojou tvorbou a spevom prirástol k srdcu v momente, keď som mal tú česť prvýkrát v živote počuť skupinu Uriah Heep. Sú to jeho pesničky, jeho tvorba, preto má výsostné právo nakladať so svojím duchovným bohatstvom podľa vlastného uváženia. Fanúšikovia to buď prijmú, alebo nie. Ja to beriem. Beriem jeho spevácky prejav, beriem nové podanie klasických čísiel, milujem 'The Wizard', vychutnávam nádheru 'Illusion', krásu 'Circle Of Hands', prežívam výnimočnosť osobného favorita menom 'Rain'.... Takto by som mohol pokračovať až do konca. Niektoré skladby sú takmer vernou kópiou svojich originálov, iné obohatené a vkusne natiahnuté majstrovstvom autora a jeho hostí. Mikrofón je pevne v rukách Kena, spieva výborne. A tie jeho hammondky, nádhera! Vzdávam hold a úctu všetkým „hammondkárom“ v rockovej hudbe, Jon Lord, Keith Emerson, Mark Stein a ďalší, máte môj neskonalý obdiv a rešpekt! Prvý však u mňa vždy bol, bude a navždy zostane Ken Hensley. Nie je lepší skladateľ, hudobník či spevák, iba natrvalo zaujal miesto na najvyššom stupni v mojom rockovom srdci.
Všetka česť Kenovi, skláňam sa pred majstrovstvom hudobníkov z Ruska! Svoju prácu odviedli na výbornú. Preto, z úcty k originálnym nahrávkam a pôvodným muzikantom, hodnotím kolekciu The Wizard's Diary Volume One „iba“ 4 hviezdičkami. Jediné, čo mi nedá spať, je tá „nešťastná“ jednotka v názve albumu. Bude, nebude to mať pokračovanie? Dočkám sa niekedy dvojky?
...a takmer by som zabudol. Ken, ďakujem Ti za nádherné chvíle pri Tvojej hudbe! Toto je môj skromný darček k Tvojím dnešným narodeninám.
» ostatní recenze alba Hensley, Ken - The Wizard's Diary
» popis a diskografie skupiny Hensley, Ken
Johnson, Eric / Mariani - Perpetuum mobile
| 2010-08-24
Pozerám, že na progboard zavítala ikona gitarovej hry, ale jej najpodstatnejší štart kariéry nie je zmienený ani slovkom. Ono to z viacerých dostupných zdrojov zaváňa tým, že Mariani síce existovala, ale o jej nahrávkach väčšina z nemenovaných prameňov cudne mlčí. Nuž, práve som to napravil.
A dodávam aj trošku faktov:
Vince Mariani uviedol mladého Erica Johnsona do hudobnej brandže. Ba čo viac, šestnásťročný (!) Eric Johnson s ním pôsobil v zabudnutej skupine Mariani a spoločne spáchali jej jediný album – Perpetuum mobile.
Perpetuum mobile je album poplatný dobe vzniku a záľube mladého gitaristu v Hendrixovi. Inými slovami, je to pecka. Tvrďácky skreslená gitara rifuje (prípadne kváka) ako o život, basa duní ako príboj na útesoch a bubeník prídavné meno „úsporné“ nikdy v živote nespojil s podstatným menom „hranie“. Psychedelický opar vlastný iba magickému obdobiu prelomu 60. a 70. rokov je všadeprítomný a navyše v miere, ktorá je presne dávkovaná pre narkomana môjho kalibru. A to som ešte nespomenul blues, ktorý sa ako poleva rozlieva kade-tade. Na albume sa nachádza iba jedenásť perfektných tvrďární z celkového počtu jedenástich skladieb (vrátane troch kratších, ale bombových medzihier), čo, uznáte, vôbec nie je málo. Bisťu, vlastne je to akurát.
Nemôžem nespomenúť, že v skladbe Re-birth day je niekde v polovici totálne verne zahratá skladba Wino, ktorú v podobnom čase stvorila budúca legenda Lynyrd Skynyrd. Vzhľadom na geografickú blízkosť si netrúfam vylúčiť, že môže ísť o viac ako náhodu. :)
Čo dodať? Toto je presne ten typ hudby, aký zbožňujem. Perfektní inštrumentalisti hrajú na plné gule, to mi strašne imponuje, dnes sa už aj amatérski hudobníci snažia hrozne dbať na akúsi formálnu dokonalosť a nespútanosť prejavu sa stráca pod vrstvou kolektívneho kontrolovania. A pritom do rocku treba vhupnúť po hlave a bez škrupúľ.
A Eric Johnson?
Chápem, prečo je cenený a oslavovaný ako gitarový virtuóz, ale úprimne, ani jedno z jeho sólových diel neznie v mojich ušiach ani spolovice tak dobre ako osamelý klenot skupiny Mariani.
» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Mariani - Perpetuum mobile
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric
