Coltrane, Alice Pere Ubu Campo Di Marte Cantrell Jerry Colaiuta, Vinnie Argus 3 James Gang Gov't Mule Glass Harp

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

U2 - The Joshua Tree

U2 / The Joshua Tree (1987)

Martin H | 5 stars | 22.06.2018

Irští U2 na své cestě od novovlnné kapely z počátku osmdesátých let po stadionovou hvězdu první velikosti zanechali za sebou několik albových milníků, z nichž jedním z nejcennějších je deska s tajuplným názvem The Joshua Tree. Deska, k níž se již tři desítky let úspěšně vracím, abych při jejím poslechu objevil vždy něco nového, a kterou poté zavrhuji, vždy podle toho, jak mi sednou či nesednou mesiášské sklony zpěváka Bono Voxe.

Celá deska by se dala jednoduše nazvat „Jak Irové objevili Ameriku a co ona jim dala“. I když to druhé víme, neboť dvě ceny Grammy mluví za vše. Možná si pánové řekli, že už se nebudou nechávat svazovat pocitem, že Irsko je příliš malá země na to, aby zde mohlo vzniknout něco výjimečného a zároveň celosvětově srozumitelného. A když inspirace, tak rovnou v zemi, z jejíhož hudebního odkazu rocková hudba vlastně čerpá dodnes. K tomu přidejme pocit z nekonečného prostoru, který se sám o sobě stává jakousi metaforou osobní volnosti a svobody, a hned je jasné, že album, jemuž dala název juka krátkolistá (anglicky Joshua Tree) musí znít tak, že mám chuť sednout na motorku (tedy kdybych nějakou měl) a vydat se za oceán směrem na západ načerpat novou životní energii.

Těch jedenáct písní obsažených na desce je natolik silných, že je velice těžké vybírat nějakého osobního favorita. Hned první trojice reprezentovaná naléhavou Where the Streets Have No Name, přes rozvernou I Still Haven´t Found What I´m Looking For po jedno z nejkrásnějších a nejdojemnějších milostných vyznání With or Without You by obstála samostatně, taková je to hudební síla a krása. Ovšem i ty zbývající skladby tu nejsou pouze do počtu, jen bohužel stojí v ohromném stínu oné svaté trojice, se kterou je spojují jako dva úhelné stavební kameny rozevlátý, a přitom velice jistý Bonův zpěv a invenční hra kytaristy The Edge. Osobně mám momentálně raději ty klidnější, pomalejší skladby, z nichž mám pocit, že skupina už ani dál na své cestě ke kořenům zajít nemohla. Jakoby ty vlivy irské a severoamerické hudby se spojily a vytvořily něco nového, přitom však důvěrně známého. A o tom pro mě je krásně zvonivá píseň Red Hill Mining Town a především závěrečný žalozpěv Mothers of the Disappeared.

Album The Joshua Tree mě provází již dlouho. Sice nepovažuji veškeré počiny těchto Irčanů za excelentní, ale tohle se jim skutečně povedlo. Doufám, že mě toto vydařené dílko bude těšit co nejdéle.

» ostatní recenze alba U2 - The Joshua Tree
» popis a diskografie skupiny U2

Lunatic Soul - Under the Fragmented Sky

Lunatic Soul / Under the Fragmented Sky (2018)

horyna | 4 stars | 22.06.2018

Ve slušně nadité krabici s nahromaděnými cd od společnosti Music Records za poslední měsíc jsem před pár dny kromě mnoha sedmdesátkových archiválií a dvou novinek Arena a Spock´s Beard obdržel ještě jednu interesantní záležitost. Tou je nové album bočního projektu Mariusze Dudy Lunatic Soul.

90% alespoň částečně znalých nadšenců z oblasti progresivo dobře ví, z jaké líhně tento zručný skladatel a instrumentalista pochází. Samozřejmě jde o leadera polských (dnes už ikon žánru) Riverside, který se svým druhým dítkem během velice krátké doby, jež uplynula od loňské nahrávky Fractured, vydává další zajímavou "písňovou" kolekci. Ta se od svých předchůdců mírně odlišuje, ale v celkovém přístupu i atmosféře na ně zcela ladně navazuje. Vlastně jde o jakýsi rozvoj původních nápadů Mariuszova vědomí, které tento autor s každou novou kolekcí postupně transformuje do vlastního světa iluzí a pocitů.

Předešlou věc Fractured jsem svého času ohodnotil za čtyři a dnes bych půl bodík nebo možná i víc přidal. Novinka není lepší ani horší - je jiná a trošku mě mrzí, že je z drtivé většiny převážně instrumentální (pouhé dvě skladby obsahují klasický text). I když pasáže, které Duda vymyslel a na desku nahrál, jsou veskrze natolik originální a nápadité, že vokální tvář takřka nepotřebují. Opět můžeme poslouchat meziplanetární shluky zvuků, atmosférické, blíže neidentifikovatelné hudební "patvary", ezoterické vsuvky, emocionálně průchodné oblasti, do kterých se noří jejich autor svým vnitřním já, svou duší, svým osobitým přístupem v oblasti vnímání lidské psychiky. Jde o pohled do nitra člověka, skrze jeho vlastní zrcadlo pocitů.

Mariusz ze sebe vypotil další minimalisticky překrásnou laskominu, kterou udělal radost určitě nejen mně.

» ostatní recenze alba Lunatic Soul - Under the Fragmented Sky
» popis a diskografie skupiny Lunatic Soul

All Them Witches - Sleeping Through the War

All Them Witches / Sleeping Through the War (2017)

Voytus | 5 stars | 21.06.2018

Někdy začátkem 70. let se ve studiu potkali Jim Morrison, John Bonham, David Gilmour a Rick Wright, aby v naprostém utajení natočili album, které díky jistým smluvním závazkům spatřilo světlo světa až v roce 2017. Nevěříte? Tak si to album pusťte. No, nebudu Vás vodit za nos, taková deska opravdu neexistuje. Jistě by to byl zajímavý počin a možná by zněl jako alespoň některé pasáže na čtvrté řadovce nashvillských psychedeličníků All Them Witches. Oproti předcházejícím třem albům zní velmi odlišně, bluesové vlivy jsou dost potlačené, za to se ke slovu dostává práce s všelijakými efekty. Zdá se, že hlavně kytarista investoval do nových krabiček.

A co že nám tentokrát čarodějníci nabízejí? Tak trochu se posunuli v čase a znějí více „současně“, což dávám do uvozovek záměrně, protože co je vlastně současné? No, dobře, kromě přirovnání k velikánům 60. a 70. let v úvodu, jsou na albu velmi silné vlivy grunge, ať už v Don’t Bring Me Coffee nebo hned v následující Bruce Lee. Obě dost vybočují z dosavadní tvorby ATW. Zejména druhá jmenovaná, ženoucí si to kupředu v nezvykle rychlém tempu. Neztratila by se například i na nějakém albu Queens of the Stone Age, a specifický zvuk varhan jí navíc dodává onen příznačný odér šedesátek.

Přitom úvod alba obstará pomalá věc Bulls s ženskými doprovodnými vokály, která oproti dlouhému rozjezdu překvapí i nezvyklým rozlámaným beatem ke konci. Am I Going Up je protkaná gilmourovským delayem a divnými klávesovými pazvuky.

Kytarový delay je důležitým prvkem v alespoň jedné povinně hypnotické písni Alabaster, kterou neváhám vyhlásit nejlepší skladbou celého alba. Máme tu až jazzově odlehčené bicí, podobně jazzové předivo fender piana, baskytaru, která úsporně drží drone, stále sílící artilerii perkusí i naprosto free flétnu. A nad tím vším Charles Michael Parks morrisonovsky deklamuje a vrší na sebe zvláštní text a s každou slokou stupňuje napětí:

„I grew up in a town
Dancin on the alabaster
Some days I'd burn it down
If I could buy the gasoline
The streets are filled day in and out with little monsters
That's life I guess and every day is Halloween
I've seen the darkness' real face
And I've seen the preacher's real face
I've seen the shining light rally through the alabaster
And walk back over the mountain“

V Cowboy Kirk asi nejvíce na celé desce proletuje Olověná vzducholoď. Však Robby Steabler nasadí bonhamovské doprovody – včetně řádné dávky hromotluctví. Tady skvěle řádí kytarista, ať už formou zajímavě vedených dvojhlasů, či čirou psychedelií. Oproti albům předchozím tu není žádný rozsáhlý jam, skupina ale důmyslně protkala jamováním většinu z písní, v tom vidím největší plus, navíc se s nimi takto dá zajímavě pracovat naživo.

Blues nejvíce dýchá z písně 3-5-7 a závěrečné desetiminutovky Internet, kde se ozve i krásně nařvaná foukací harmonika. Witches možná zatím nesložili svou Since I’ve Been Loving You, ale za to v těchto bluesových písních znějí osobitě a tradiční bluesová schémata tu rozvíjejí po svém.

I na této desce zajímavě pracují s atmosférou a náladami, album zní velice sevřeně a jednolitě – ale ne jednotvárně. Oživení v podobě efektů a ženských sborů tu má dost zásadní podíl na novém zvuku skupiny – důležité je, že skupina pod nánosem těchto vychytávek nezapomněla napsat dobré písně. Pravděpodobně mi tohle album zabralo trochu víc času, než desky předešlé, ale ono je tu také výrazně víc různých vrstev, které je třeba odkrýt. Hravě u mě překonává album předchozí a dost se blíží i mému nejoblíbenějšímu Lightning at the Door. Tedy dávám rovných pět (když jsem byl posledně tak přísný).

» ostatní recenze alba All Them Witches - Sleeping Through the War
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Sieges Even - Paramount

Sieges Even / Paramount (2007)

jirka 7200 | 4 stars | 21.06.2018

Fenomenální album The Art of Navigating by the Stars přepsalo mapu neo prog rockové scény a katapultovalo Sieges Even na čelní místa žebříčků spřízněných rockových webů. Proto celé zástupy fandů s napětím očekávalo na následovníka. Dočkaly se po dvou letech, kdy se na trhu v roce 2007 zjevilo album s názvem Paramount. Kapela, i když ve stejném složení, nikdy nestála na místě. Proto vyměnili producenta Uweho Lullise za Kristiana Kohlmannslehnera a v jeho studiu Black Solaris dali společně dohromady deset nových písní. Jak to dopadlo? Záleží na úhlu pohledu. Pro mě, kterého na předešlém albu uchvátila ta neuvěřitelně barevná a křehká krása volně prýštící energie, je toto album trochu zklamáním.

Úvodní skladba When Alpha And Omega Collide a částečně druhá Tidal sice plně navazují na předchozí desku a lze tam najít shodné prvky (brilantní technické podání muzikantů, známé dramatické vybrnkávání a kytarové záseky i ono koření oparu Rush), ovšem další Eyes Wide Open je již pro mne baladou, která by se spíše hodila pro nějakou glam sleaze metalovou kapelu typu Bon Jovi či Poison. To navazující pomalá Iconic, jež nadšeně oslavuje víru v Boha, je po hudební stránce velmi emotivní záležitostí.

Po této písni jako by Sieges Even došly síly. Skladby jsou všechny v podobně pomalém až ospalém tempu, hudebníci jako by hráli na půl plynu. Ta technická zručnost a rozmanitost tu a tam na pár sekund vykoukne, ale jak rychle se objeví, tak zase zmizí. Částečná vzpruha přijde až se skvělou instrumentálkou Mounting Castles In The Blood Red Sky, pod kterou je domixován slavný projev Martina Luthera Kinga I have a Dream, který volal po rovnosti ras a konci diskriminace. Tak o tom už vůbec nevím, co si myslet. Závěrečná Paramount toto rozporuplné album důstojně ukončila a já přemýšlím, jak toto dílo ohodnotit.

Tato poslední deska Paramout je plná paradoxů, ač je plná písní ve středním tempu, tak přibylo metalických kytar. Ač jsou hudebníci světová extra třída a zde odvedli výbornou práci, oproti předchozímu albu hodně krotili své vášně. Pokud bych neměl možnost srovnání s předchozím albem, označil bych tento počin jako brilantně nahrané melodické prog rockové album s hutnými kytarami a s texty, které skrývají tu více či méně jasné poselství křesťanské víry. Pokud však porovnám obě desky, slyším jasný propad v kvalitě materiálu. Je znát, že na The Art of Navigating... střádali hudebníci nápady osm let a použili jen to nejlepší, v tomto případě byly možnosti mnohem více omezené. Nejvíce povedené skladby When Alpha And Omega Collide, Tidal a pomalá Iconic. Tři a půl hvězdy.

P.S.: Po tomto albu se kapela rozštěpila. Zpěvák Arno a kytarista Markus založili Subsignal, kde lze jejich tvorbu nadále sledovat. Alex Holzwarth učí hru na bicí a předvádí rychlost (ne um) v Rhapsody Reunion a brácha Oliver jezdil s Tarjou Turunen a občas zahraje s Rhapsody of Fire.

P.P.S.: Čekám na další reunion.

» ostatní recenze alba Sieges Even - Paramount
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Premiata Forneria Marconi - Storia Di Un Minuto

Premiata Forneria Marconi / Storia Di Un Minuto (1972)

pinkman | 5 stars | 21.06.2018

Neskutečně pohodová a příjemná muzika pro navození té pravé, bezstarostné nálady. Rozmanitá hudba plná křehké atmosféry a vyspělé hráčské erudice. Na debut jde o hodně promakaný kus, který bych označil za nejlepší album Premiaty. Možná je můj soud přehnaný, možná odvážný, ale já to tak slyším. Jejich přednes je komplexní každým coulem, klávesové barvy jsou podány v širokém spektru a občas zabloudí k jazzovým hranicím. Vokál je příjemný, ořezaný od patosu podobně hrajících francouzů Mona Lisa, což působí daleko věrohodněji a divák nemá pocit klamu.

Italové jsou specialisté ve vykreslování instrumentální scenérie, která se opírá o různé druhy nástrojů, především z dechové sekce. Ani Storia di un minuto není žádná vyjímka. PFM kdysi bývala načechraná agilní jednotka, složená ze samých mistrů svého oboru. Neříká se jim náhodou multiinstrumentalisté?

Momentální TOP skladba: Impressioni di Settembre

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Storia Di Un Minuto
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi

Beck, Jeff - Beck Bogert & Appice

Beck, Jeff / Beck Bogert & Appice (1973)

terka | 4 stars | 20.06.2018

Z tak často citované kytarové trojky Page – Clapton – Beck nejraději poslouchám hru posledně jmenovaného pána. Page znám z Led Zeppelin a vlastně vůbec netuším, jestli vydával také sólovky, ale předpokládám, že ano. Clapton jde z 90% mimo mě, ale zase - kdybychom doma nějaké jeho desky měli, možná by mě oslovil stejně jako Beck. Jeff Beck je pro mě mezi kytaristy působící na vlastní dráze jednička. Asi proto, že na každé desce přináší jiný model. Každá zní jinak a kdybych nevěděla, že Truth, Rough, Blow a třeba tahle nesou jméno Jeffa Becka, předpokládala bych, že každou napsal (neplést s nahrál) úplně jiný kytarista.

Pár společných míst ale objevit můžeme. Jeff byl s jazzem spojený odjakživa a i když je projekt o kterém píši hodně rockový, vespod křepčí fusion a spojuje se s dalšími styly. U spousty kapel mi vadí, když jejich písně nejsou společné a pocházejí od jiných autorů. Ne tak u Becka. Ten ty předělávky obléká ve svém šatníku a někdy ani nepoznáte, že je nenapsal on. Skladby určitě dobře fungovaly také naživo. Vzájemná chemie jde poznat i z cédéčka, ale vidět Appiceho, jak do toho buší live - to by byl zážitek.

Pátrala jsem na internetu, kdo v těch skladbách vlastně zpívá, protože jeden člověk to rozhodně není. Tady máte špatně uvedené jméno Danny Hutton, což byl podle všeho pouze sborový vokalista. Jeff nazpíval úvodní skladbu, Tim Bogert skladby 4, 6 a 7 a Carmine Appice ten zbytek – skladby 2, 3, 5, 8 a 9. Pokud to chce nějaký moderátor opravit, může.

Taky bych tohle album neoznačovala názvem super-group. Jde o normální Beckovu desku, při které znovu obměnil sestavu. Ta je tentokrát jenom tříčlenná. Jednotlivé skladby parádně šlapou, najdeme tady pomalé kusy Oh to Love You, Sweet Sweet Surrender (obě náramně vyzpívá Appice) a jako protipól energické vzpruhy Black Cat Moan a Superstition. Nejvyšší známkou ocením najazzované Lady, Lose Myself With You a Livin' Alone. Rozloučení se děje se skvělou I'm So Proud.

Bodově přistanu u čtyřky, jelikož tady mám desky, které si od Jeffa pouštím častěji.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Beck Bogert & Appice
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff

Judas Priest - Turbo

Judas Priest / Turbo (1986)

vmagistr | 3 stars | 19.06.2018

Zdá se mi zajímavé sledovat, jak rozdílné osudy potkaly v druhé polovině osmdesátých let hudební směřování dvou ikon NWOBHM - Iron Maiden a Judas Priest. Zatímco první zmíněná kapela začala na přelomu pětiletek vystrkovat progresivní růžky, její služebně o něco starší souputníky to (jakoby v opozici) táhlo k USA-friendly metalovým formám. Ono se to ale vlastně docela nabízelo - Judas Priest svou hudbu vždy brali docela s nadhledem, tudíž (obzvláště od konce sedmdesátých let, kdy zhutnili zvuk a práskli do koní) nabubřelost by jejich nahrávkám mohl tehdy těžko kdo vyčítat. O desce Turbo, na které se kapela za vědomí upadající popularity NWOBHM pokusila vykročit novým směrem, to platí dvojnásob.

Co na desce posluchače praští do uší jako první? Ano, ty mnohokrát proklínané syntezátory. Žiletkové ostří z nich sice neukujete, Tipton s Downingem ale jejich charakter do zvuku kapely začlenili vcelku organicky, aniž by rezignovali na moc a sílu kytarového zkreslení. Přehlednost kompozic obecně kapelu zdobila už od zanechání progresivních koketerií z prvních dvou desek, přece jenom tu ale k určitému dalšímu zjednodušení směrem ke stadionovým melodiím došlo. Třeba v takových Rock You All Around The World nebo Wild Nights, Hot & Crazy Days se kapela dost "vyprodává". Za povedené reprezentanty mejdanového metal'n'rollu naopak považuji skladby Hot For Love, Parental Guidance nebo Locked In. Titulní Turbo Lover se daří na obměnách repetitivního motivu vybudovat vcelku slušnou atmosféru, "párty" atmosféru alba vyvažuje také povedeně gradující polobalada Out In The Cold. Kdo by hledal něco alespoň trošku podobného kytarovým stíhačkám z předchozích desek, možná nalezne zalíbení ve fortelné (a bezsynťákové) rockeřině Reckless.

V rámci celé diskografie Judas Priest se Turbo do té (pro mě) povedenější poloviny nevejde. Ne, že by hitové ambice kapele neslušely, ale tady se jim jde naproti až moc. Fajn písničkové album, na kterém se Judas Priest vcelku se ctí popasovali s dobovými trendy, nicméně po předchozích šesti nadupaných studiovkách jde o poznání méně výrazný zářez. Tři hvězdičky se mi pro příjemné, ale nikterak zásadní album zdají tentokrát akorát.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Turbo
» popis a diskografie skupiny Judas Priest

All Them Witches - Dying Surfer Meets His Maker

All Them Witches / Dying Surfer Meets His Maker (2015)

Voytus | 3 stars | 19.06.2018

Když se hudebníci rozhodnou natočit album mimo klasické studio, dočkáme se zajímavého výsledku. Ať už to byli Led Zeppelin, kteří svou třetí desku natáčeli na chatě ve Walesu, nebo Rainbow, s oblibou vyhledávající středověké hrady, nebo z novodobých skupin skvělá folková parta Fleet Foxes, pokaždé z těchto desek dýchalo určité uvolnění – a někdy i rozvolnění tvorby, zvláště pokud se nahrávalo opravdu někde v lesích. Najednou dostaly více prostoru akustické nástroje a jemnější či zadumanější polohy hudby (neplatí samozřejmě u Rainbow).

Podobnou cestu zvolili na svém třetím počinu i All Them Witches a celé album natočili kdesi v lesích. Zřejmě právě ono prostředí dalo vzniknout písním s až meditativní náladou, které jsou ve znamení akustických kytar. V úvodní náladovce Call Me Star si i zpěvák dává na čas a mezi jednotlivými slovy nechává dlouhé pauzy. Album není pouze akustické, takže následuje dlouhý jam El Centro s hromovými bicími, valivým riffem a pro Witches typickým zvukem fender piana. Ovšem zde narážím na první slabé místo alba – skladba je na mě až příliš dlouhá a nic moc se v ní neděje. Takový jam může fungovat na koncertech, ale na albu zabírá až příliš mnoho stopáže. Singlovka Dirt Preachers, to už je jiná! Na poměry čarodějníků začíná až v překvapivě rychlém tempu, zvláštně zahuhlané nástroje vytvářejí onu tajemnou atmosféru, pro niž jsem si tuto skupinu tolik oblíbil. Společně s morrisonovským mluvozpěvem a poměrně nejasnými texty: „Everything I see is sacred / Five point zero holds a spoil / Mother Mary, rearrange me / Help to go through southern soil“. V druhé části následuje výrazné zpomalení a kytarista spustí kvílivé sólo v duchu Elk.Blood.Heart z debutu. Výborné! This Is Where It Falls Apart je další připomínkou předchozích dvou alb. Mimořádně pomalé blues s foukací harmonikou, naschvál upozaděným vokálem a naechovanými bicími. I když ani zde se nemůžu ubránit pocitu jistého natahování.

Obracíme desku a vracíme se do akustické polohy ze samého začátku. Instrumentálka Mellowing je kytarovým rozjímáním folkového ražení. Zajímavě řazené rozkládané akordy někomu můžou připomenout i akustické náladovky Jimmyho Page. Open Passages navazuje zcela přirozeně, že klidně mohly být obě písně propojené. Opět akusticky laděná – ovšem s řádně hlasitou bicí soupravou - konečně se ozvou i housle a já tu slyším i jisté inspirace keltskou hudbou. Welcome to the Caveman Future začne sice akusticky, ale postupně narůstá do elektrického funkujícího jamu. I předposlední Talisman vyzní zpočátku folkově. Zamyšlenou píseň táhne jakési otevřené ladění, díky němuž harmonický sled akordů odkazuje snad až k Indii. Závěrečnou dvojskladbu Blood & Sand/Milk & Endless Waters nejdříve táhne výrazná kytarová melodie, v druhé části se dočkáme i houslí. Po úplně nových inspiracích je to návrat k typickému zvuku skupiny a poměrně dost střídá nálady, ač je podporována neměnným bicím doprovodem s hypnotickým účinkem – něco podobného vyvolává i rozostřená deklamace zpěváka. Pánové tady zase čarují a kupodivu mi tu určité natahování nevadí.

Oceňuji na tomto albu právě to nové, zejména v druhé části alba. Zamlouvá se mi téměř nepřetržitý tok hudby, který druhá strana představuje. Celé album je opět zajímavě vystavěné a střídá nálady zatím ze všech alb nejvíce. Ovšem poprvé se nemůžu ubránit tomu, že se místy u své oblíbené skupiny nudím. Laťka nastavená zejména předchozím albem je v mých uších prostě až moc vysoko. Ale jak už víme z desky následující, čarodějníci jdou pořád dál a na své psychedelické blues nalepují další žánry. Nicméně v hodnocení tohoto alba budu nemilosrdný a udělím pouhé tři hvězdy. Což samozřejmě neznamená, že jde o špatné album. Jen to není deska, kterou bych doporučil jako vhodnou pro seznámení se s touto partou.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Dying Surfer Meets His Maker
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Sieges Even - The Art Of Navigating By The Star

Sieges Even / The Art Of Navigating By The Star (2005)

jirka 7200 | 5 stars | 19.06.2018

Pokud mě někdy nějaká kapela překvapila a dostala, tak to jsou němečtí Sieges Even Na trh kdysi v začátcích vychrlili komplikované techno thrashové album, aby se s každou další desku neustále hráčsky zdokonalovali a svou neuvěřitelně květnatou muziku převlékali do nových a stále slušivějších kabátků – ovšem při zachování svých hlavních poznávacích rysů. Jen ta metalovější poloha předchozích desek Sofisticated a Uneven mně osobně až tolik nesedla, nicméně i tyto počiny byly ve své oblasti jasně nadprůměrným činem.

Když jsem se dozvěděl, že se do kapely navrátil kytarista Markus Steffen, cítil jsem lehké mrazení a říkal si: „Sakra, to je ta sestava, co vyplodila mou velmi oblíbenou desku A Sense of Change. Snad se nechystají o návrat k jemnějšímu prog rockovému zvuku a aranžím?" Velmi jsem se na nahrávku těšil, a tak jsem se rozhodl si ji poslechnout. No – mám, co jsem chtěl! Stal jsem se na ní přímo závislý a přehrávám si ji asi po dvacáté za sebou – v autě, v práci na menší aparatuře, v mp3 přehrávači venku, u PC i na dospělé hlavní sestavě v obýváku.

Krátce shrnu předchozí vývoj. V devadesátých letech bratry Holzwarthovy počal oslovovat metal, což se odrazilo na předchozích dvou deskách Sieges Even, proto se nechali po stagnaci kapely po roce 1997 okamžitě zlanařit do věhlasných kovových spolků – namátkou Blind Guardian, Rhapsody či Angry, s nimiž natočili mnoho úspěšných desek. Koncept natočení prog rockového materiálu v nich však neustále dřímal. Od roku 2003 se dali dohromady s holandským zpěvákem Arno Mensesem, oslovili původního kytaristu Markuse a počali práci na novém materiálu. Podepsali smlouvu s labelem Inside Out a v roce 2005 světlo světa spatřil dlouho očekávaný nosič s názvem The Art Of Navigating By The Stars.

Tato deska obsahuje jen jednu píseň, která je rozdělena na ploše 63 minut do osmi kompozičních částí plus intro. Jedná se hudebně o sevřený útvar v neo prog rockových mantinelech s několika drobnými odchylkami od standardů zaběhaných v tomto druhu muziky. Nebyly použity klávesy (což absolutně nevadí) a zpěvák si vrstvením svého hlasu sám sobě naaranžoval doprovodné sbory s tak neobvykle melodickými liniemi, až jsem se sám sebe při prvních posleších ptal, zda je to pro mne únosné. Při několikátém opakování mi to docvaklo – ano, ty sbory přesně zapadají a vytváří neskutečný kontrast k živočišné muzice produkované zbytkem kapely.

V této jedné písni se ústřední motiv několikrát opakuje s malinko pozměněným textem a posouvá děj kupředu. Na albu jsem nalezl vše, co od hudby jako takové žádám. Neskutečnou energii, vášeň, emoce, dravost, výborně napsané a zaranžované písně, komplikovanost i melodii. To se Sieges Even povedlo na 100%. Nemohu se nabažit té souhry muzikantů, toho kontrastu metalicky řezavé kytary (která je tu používaná jen jako vítané koření) s nádherně melodickými písničkami, ze kterých každým tónem přímo prýští emoce. Ta spřízněnost se starou tvorbou Rush, která občas dýchla z podobně stylově znějící desky Sieges Even tu je, ovšem projevuje se spíše jen v podobně precizním přístupu jednotlivých hráčů. Kdo desku neslyšel, tak ať si představí kombinací Rush z osmdesátých let, melancholičtějších pasáží Pink Floyd, King Crimson a nejlepších okamžiků třeba Riverside.

V textové rovině se jedná o až filozoficky mnohovýznamný temnější příběh o lidském životě – soužití s jiným člověkem, se svým svědomím či touhami. Střídá se v nich beznaděj z jisté předurčenosti, například v písni Pro ty, co selhali (To The Ones Who Have Failed):

Někde v pustině na železničním mostě zmítající se ve větru/ se zoufalá dívka dívá dolů na všechno, co zanechala za sebou/Někde v podchodu je nečitelné jméno u neznámé tváře/další každodenní potupa v stereotypu života.

Hvězdy na obloze nevidí ti, kteří selhali/nikdy se nikam neposunuli/Život není laskavý k těm, co selhali/kteří se nikdy nevzlétli ze svého domova.

Obloha bez hvězd
Hvězdy bez oblohy


Hlavní postava v ději bojuje s osudovostí, zároveň nabízí i jistou naději k osvobození a touhu z vymanění se z těchto bezvýchodných vzorců chování , třeba v textu závěrečné Styx:

Ať vody odplaví vše kolem mne/a dovolte mi znovu snít o něčem pěkném/Dovolte mi snít o chráněných místech vzácných okamžiků/a z dlouho ztracených výrazů pravdivých slov, které nakonec dávají nějaký smysl.

Rozložte přede mnou ty mapy/dovolte mi znovu vytyčit hranice země a moře/Zaplavte bazény a pobřeží/nechci být více na milost vlnám, nechte mě nadechnout/Nechte mě stát a koupat se v léčebném světle/A jen ještě jednou mi prostě dovolte řídit se podle hvězd


Pro mě jedna z ultimativních desek neo prog rocku za posledních dvacet let. Koncentrát nejvyšší kvality co se týče melodií, filozofického konceptu celého alba, ale i virtuózního instrumentálního podání v provedení Sieges Even. Nebojte – nezrodili se noví Genesis či Yes. Nicméně alespoň podle mě Sieges Even tímto albumem razantně předčili 90% všech neo prog rockových desek za posledních dvacet let. Takže pozor, v jakém pořadí budete během dne poslouchat své oblíbené desky. Nedávno tu někdo zmiňoval, že z Německa, co se týče muziky, nevzešlo nic dobrého. Tento výrok nemůže být popřen více, než existencí tohoto skvostu.

Šest hvězd.

P.S.: Ačkoliv to nedělám, protože vím, že má každý své práce dost, přesto nyní požádám o vyjádření k této desce hlavně Mayaka, Brana, Paloma, Horynu, oře a všechny další příznivce neo prog rocku o krátké vyjádření k této desce. Chtěl bych si ujasnit, zda jsem se zbláznil sám, či tato deska oslovila i někoho jiného….

P.P.S.: pokud bych hledal synonymum pro sousloví "nedoceněná deska", tak zní: The Art Of Navigating By The Star.

» ostatní recenze alba Sieges Even - The Art Of Navigating By The Star
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Genesis - Selling England By The Pound

Genesis / Selling England By The Pound (1973)

Petr87 | 5 stars | 19.06.2018

Kolikrát si kladu otázku, co je kruci se mnou špatně, že jsem nikdy nedovedl u GENESIS plně ocenit takzvanou klasickou éru s Gabrielem, kterou kvanta fanoušků považují za jednoznačně nejlepší. Ne, že bych se jim divil. Není to v instrumentálních výkonech a fantasticky propracovaných a nápaditých kompozicích, které velkou měrou pomáhaly psát dějiny progresivního rocku, to ne! Mám zde problém s jednou jedinou věcí - a tou je Gabrielův hlasový projev, který z mého pohledu spoustu jinak většinou naprosto dokonalých skladeb jednoduše trochu snižuje.

Je zajímavé, že na albech "Trespass" a "Nursery Cryme" (poslední jmenovanou osobně považuji z gabrielovské éry za svou jednoznačně nejoblíbenější) mi jeho projev takřka vůbec nevadí a do hudby mi dokonale pasuje. Ovšem od desky "Foxtrot" mi někdy až vyloženě vadí, a třeba v takové monumentální "Supper's Ready" mi místy jeho kňourání a skřípání vyloženě dere kůži. Je mi jasné, že jsem si tímto zřejmě u některých skalních fanoušků podepsal pomyslný virtuální ortel smrti, ale promiňte mi, já to tak slyším. Velice si vážím jeho skladatelského a lyrického přínosu, ale hlasově - zlatý Phil! A klidně si mne zlynčujte - nejspíš si to fakt zasloužím.

Jinak tohle album se mi poměrně nedávnou podařilo sehnat na CD v jeho prvním (!) britském vydání, které ještě nebylo nahrávané digitálně (CASCD 1074), což byla skutečně úžasná koupě. Co chvíli mám sto chutí si cédéčko nechat zatavit a uložit do sejfu... pardon, musel jsem se pochlubit.

A ted' k desce: Kolikrát si říkám, zda má vůbec cenu ještě psát recenze na špičková progresivní díla, o kterých bylo řečeno a napsáno snad už úplně vše. Co ještě napsat o úvodním opusu "Dancing With The Moonlit Knight", který má místy takřka pastorální atmosféru, ať už ji vytváří unikátní kytarové exhibice geniálního Steve Hacketta či klávesové kouzlení Tonyho Bankse. A ty mellotronové sbory na konci, no neuvěřitelné!

Je třeba ještě něco zmiňovat o fantasticky vystavěné "Firth Of Filth", kde ale musím Petera opravdu pochválit, protože tady jeho hlas opravdu skvěle ladí a doplňuje Tonyho mistrovské preludování a zajímavé linie Rutherfordovy baskytary. Rozhodně nezapomínám na fantasticky přesné bicí Collinse a Hackettovy hypnotizující kytarové vyhrávky. Úžasné, úžasné!

A co roztomilá akustická jednohubka "More Fool Me", kde si Phil vystřihl v rámci kapely svoje teprve druhé sólo jako zpěvák? Klidně bych ho nechal nazpívat celou desku! Jó dobře, už držím hubu. A co taková epická a z mého pohledu lehce nedoceněná "The Battle Of Epping Forest", která mě velmi zaujala svou často až skákavou instrumentální složkou, která i trochu kontrastuje s poměrně smutným textem.

A co další "After The Ordeal", kde Steve jen dokazuje svoji neuvěřitelnou instrumentální zručnost a umění vybudovat naprosto neopakovatelná kytarová zákoutí? To tklivé sólo na konci mi až vhání slzy do očí. A bombastická "The Cinema Show", kde se čaruje s dvanáctistrunnými kytarami a kde se neuvěřitelně zručně proplétají Tonyho nápadité klávesové melodie s hravou pulzující Mikeovou baskytarou a s jako vždy přesnými bubenickými exhibicemi Phila Collinse? Další klenot.

A závěrečná krátká "Aisle Of Plenty", kde se krásně rozvíjí úvodní motiv z "Dancing With The Moonlit Knight", už je jen taková třešnička na velice chutném zmrzlinovém poháru, který ovšem lehce kazí zatoulaný kuchařův mastný vlas v podobě protivné rozjuchané "I Know What I Like (In Your Wardrobe)", která se mi zajídala už při prvním poslechu. Chápu smysl pro nadsázku a potřebu souboru na desku hodit nějaký ten "hit", ale tohle si mohli odpustit. Klidně mi vyhrožujte zabitím, ale to můj názor nezmění. Hrozně trapná záležitost, která se na tuto desku, jinak plnou bravurních kompozic, hodí asi tolik, jako Arnold Schwarzenegger do role Hamleta.

Ale i s tímto "malým kazem" je to na jednoznačných pět hvězd. Milovanou "Nursery Cryme" to sice v mých uších nepřekonalo, ale i tak se jedná o neoddiskutovatelně fantastické dílo!

Díky, GENESIS, díky!

» ostatní recenze alba Genesis - Selling England By The Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis

Spock's Beard - Noise Floor

Spock's Beard / Noise Floor (2018)

horyna | 5 stars | 19.06.2018

Se žačátkem letošního léta byla milovníkům a sběratelům progresivní rockové muziky nadělena nová alba dvěma uznávanými veličinami tohoto žánru - kapelami Arena a Spock's Beard. Novinky obou vyšly takřka současně a až konec roku a rekapitulace v hlavách jejich příznivců či odpůrců ukáže, jak velký dopad měla jejich náplň na konečné pořadí žebříčků onoho roku. U mě osobně byl vítěz jasný velice rychle, a to zhruba po druhém či třetím poslechu. Zatímco britští Arena (přesto, že jsou na mém pomyslném žebříku oblíbenosti v patrech nejvyšších, sousedících až s panem velkomožným) hrubě zklamali, děti Neala Morse opět příjemně potěšily.

Svou třináctou deskou v pořadí a třetí společnou se třetím zpěvákem Tedem Leonardem SB znovu potvrdili své výsadní postavení v mezinárodní progrockové škatuli. I když ruku na srdce, letos ta káva není tak silná jako v letech 2013 a 2015. Pořád se ovšem jedná o vysoký nadstandard. Podstatný rozdíl vidím v tom, že tentokrát se klukům nepodařilo složit natolik hitový a s několika poslechy snadno identifikovatelný materiál jako v letech předešlých. Instrumentálně neuvěřitelně nabušená deska sází více na individuální výkony než na přehledné písničky v první řadě. Komplikovanost nám tak trochu vytlačuje zpěvného ducha. Spoustou pasáží se musíte postupně prokousávat, aby vám alespoň část z nich uvízla v hlavě.

Jako příklad může posloužit track číslo šest. Skvěle sejmutý zvuk posouvá do popředí Merosovu basu a Okumotovy klávesy. Těm je dán slušný manévrovací prostor a Ryo svými finesami dokáže i po tolika letech a s takovým množstvím nahrávek v zádech nacházet další vyjadřovací prostředky k tomu, aby diváka zaujal a pobavil.

Deska je rozdělena na dvě části, přičemž disk B je složen ze tří písní pomalých a jedné instrumentálky. Zpočátku vám budou připadat příliš nenápadné a bez nosných momentů, ale časem nebude tak těžké je rozklíčovat. Jak v případě Bulletproof, tak Vault stojí za to dát jim šanci. Já si je včera na půl ucha pouštěl stále dokola z mp3 při fotbalovém utkání Anglie s Tuniskem, dokud jsem jim nepřišel na kloub.

Disk A pojmenovaný Noise Floor je však takřka dokonalou lahůdkovou záležitostí. U zprvu nudně se tvářící úvodní záležitost To Breathe Another Day budete s opakovanými poslechy cítit nutkání si ji vyzpěvovat také, díky čemuž se z ní zakrátko vyklube nenápadný hitík. What’s Become of Me - to už jsou Spock's se vším všudy. Instrumentálně "namachrovaná" čtveřice, pro kterou už po několik let píší převážnou většinu materiálu lidé zvenčí, do toho buší vší silou a vytváří ten správný prog-rockový uragán. Podobně je tomu také v písních následujících, přičemž ve čtvrté Have We All Gone Crazy Yet se tlačí na pilu značky progres ještě víc. V páté So This Is Life cítím atmosférický odraz Johna Lennona, sedmá Box of Spiders je zajímavá instrumentálka z pera Ryo Okumota a poslední členitou Beginnings si nejsem schopný zapamatovat doteď.

Á propós, jsem tuze rád, že se alespoň za bubenickou stoličku vrátil Nick D’Virgilio. Jeho pestrý a hravý styl mně k této kapele seděl o krapet víc než malinko odměřená a chladná škola jeho nástupce Jimmy Keegana. Vlastně i živočišně rockové desky z období, kdy byl tento dnes už světoběžník za mikrofonem, mám od Spock´s Beard nejraději. Jenže oni mají tak silně vyrovnanou diskografii, že nalézt v jejích útrobách alba označené na prog-stupnici níže jak 4-5* je alespoň pro mne velice těžké. Bodově to dnes není za celých pět. Ale jelikož v případě kolegů Arena jsem malinko ubral, tady naopak rád přisadím. S dobrou vírou, že za měsíc či za rok se nahrávce může podařit husarský kousek a dosouká se třeba hned vedle fenomenální The Oblivion Particle.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Noise Floor
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard

Arena - Double Vision

Arena / Double Vision (2018)

horyna | 3 stars | 18.06.2018

Kapele Arena patří v mé sbírce čestné místo a už několik let zaujímá prostor mezi naprostou elitou. Na britských ostrovech má po celoživotní lásce zvané Marillion (a samozřejme Beatles) zcela neochvějnou druhou pozici mezi neoprogovou smetánkou. První dvě alba mám vskutku rád, avšak trojlístek The Visitor – Immortal? – Contagion je pro mě něco jako svátost. Pokud se rozhoduji pustit si některou z těchto desek, obřadní proces se vytváří zcela samočinně.

Když v roce 2005 vyšel Pepper's Ghost, byl jsem malinko v rozpacích, jakou to cestou se kapela vydala. Ale po chvíli jsem jejich "power" úsilí respektoval a do alba se s chutí zakousl. Dlouhých šest let se čekalo na jeho nástupce. Zde a s výměnou na postu zpěváka dochází k určité stagnaci a strnulosti soundu Arena. Ten však má pořád neuvěřitelný drive a koule a přestože se nejedná o nic objevného, častým naposloucháváním jsem si jej zakrátko oblíbil. Následující deska The Unquiet Sky už však padá nejméně o další stupeň dolů. Arena zde ničím nepřekvapuje a o nějaké revoluci či obměně soundu si můžeme nechat leda zdát.

Tak a je tu novinka. Ta přichází po tříleté odmlce (je zajímavé, že kapela na stará kolena intervaly vydávání desek zkracuje) a po týdnu pečlivého proposlouchávání se dílem doma, v autě, v mp3 a ve sluchátkách hledám vhodný výraz, jak fázi, ve které se kapela posledních zhruba deset let (a tři desky) nalézá, vhodně charakterizovat. Hibernace? Asi ano! Arena se zkrátka zapouzdřila ve své nedobytné ulitě, ve které je jí zjevně dobře, nic ji neschází a komponování "zrcadlového" materiálu nedá klukům velkou námahu. Nepotřebuje nikomu (bohužel ani sama sobě) nic dokazovat a plácá si ty svoje (prog) symfo bábovičky, pořád z toho stejného polosuchého písku. A jelikož z takového materiálu se těžko staví něco, co by vydrželo a mělo trvalejší hodnotu, nemůže mít trvalejší hodnotu ani jejich nový materiál.

Pokud členové kapely tvoří pospolu, tak jako je tomu v kratších písních, vzniká několik zajímavých momentů. Nikoli překvapivých, ale alespoň poutavě poslouchatelných. Pokud se vesla chopí pouze Clive Nolan jako persona una - viz obludná poslední skladba, vznikne beztvarý obhroublý patvar trvající 22 minut bez špetky nápaditosti, muzikantské invence a vlastní sebereflexe. Typický, až příliš nepropustný zvuk, který kapela v posledních letech praktikuje, v sobě stírá rytmickou přehlednost a ani atmosféra, která ještě minule díky jeho schopnostem jakžtakž fungovala, dnes nemůže díváka omráčit. Ani dominantní shouter Paul Manzi nepředvádí se svými hlasivkami takové kreace jako krátce po svém nástupu do kapely. Předvídatelnost a šablonovitá ztuhlost se projevují především v refrénech. Ty jsou si často příliš podobné a kapela se snaží si s přispěním "nějaké" melodie vystačit, aniž by dokázala podstatněji zaujmout.

V mnoha ohledech tedy jde o průměrný materiál, který lehce nad rámec vytáhne několik povedených figur na akustickou kytaru, několik nevtíravých melodií a zajímavých zvuků a nálad z Nolanova klapkostroje. I když se srovnávat nedoporučuje a každá z velkých a zavedených ostrovních kapel žánru prog/neoprog je stále agilní, tak mým, kdysi milovaným Arena, zalechtám pod žebro ještě jednou. A to když jejich tvorbu dnes postavím do přímé linie k těm "ostatním", abych se přehledněji dopátral, kam která z nich za x let na scéně doputovala.

Začít musím s nudnými a na setrvačník dojíždějícími Threshold. Ti u mne svou novinkou obsadili pozici naprosto poslední a koupě jejich alba byl jeden velký omyl, z jehož zklamání jsem se vykoupil až prodejem cd. Oni ani Jadis nejsou evolučně ohromující, ale mají dar nevtíravé melodiky a jejich zasněná tvář mě nepřestává bavit objevovat. Pallas zabodovali posledním Wearewhoweare, který je vrátil zpět do hry a kterým světu dokázali, že je potřeba s nimi ještě počítat. Na opačné straně a se symbolem kvality dnes ještě stále stojí kapely jako Pendragon, IQ, či Big Big Train. U nich pořád cítím značný potenciál a chuť přijít s něčím zajímavým.

Kapela Arena už tento svůj kdysi výrazný potenciál začala postupně ztrácet, až jej dnes pozbyla úplně. JE MI TO MOC LÍTO.

» ostatní recenze alba Arena - Double Vision
» popis a diskografie skupiny Arena

Sieges Even - Sophisticated

Sieges Even / Sophisticated (1995)

jirka 7200 | 4 stars | 17.06.2018

Fandové kapely Sieges Even si na další stříbrný kotouč museli dlouhé čtyři roky počkat. Mezitím skupina musela vyřešit odchod muzikálového herce a zpěváka Jogi Kaisera, který za sebou zanechal nesmazatelnou vzpomínku na skvělý a originální výkon na předchozím albu kapely. Odešel rovněž geniální kytarista Markus Steffen. Rány byly zaceleny neznámým Gregem Kellerem, který do té doby pěl jen v německých prog metalových Metrical Charms, a na místo kytaristy byl přijat Wolfgang Zenk, který hru na tento nástroj v Mnichově vyučuje. Ač jádro a rytmický stroj v podobě bratrů Holzwarthových zůstalo zachováno, na další hudební projev kapely měly tyto změny celkem zásadní vliv. Styl kapely se zahustil až někam do prog metalových hájemství Dream Theather či Fates Warning, které však po instrumentální stránce jasně předčil.

Ve studiu Kaie Hansena v Hamburku s hostujícím klávesistou Saschou Paethem tak vznikl během dvou měsíců nový soubor jedenácti prog metalových songů, které jsou však nabité mnoha přechody a okořeněné virtuozitou jednotlivých členů. I když nejsem příznivcem výše uvedeného stylu, musím uznat, že se jedná o výborný a vyrovnaný materiál, který kombinuje dříve nastolenou náročnou prog rockovou produkci s metalovými postupy. Tím vzniklo dílo, které by obdivovatelé instrumentálně košatého metalu měli podrobně prozkoumat. Desku vydal label Under Siege, který po pár letech zanikl, takže je album problém sehnat. To by však fandy nemělo odradit a desku si poslechnout třeba z netu. Podivný obal s panďulákem se jen tak nepřehlédne :-)

Malá ukázka zde: >> odkaz

» ostatní recenze alba Sieges Even - Sophisticated
» popis a diskografie skupiny Sieges Even

Van Halen - A Different Kind of Truth

Van Halen / A Different Kind of Truth (2012)

pinkman | 5 stars | 17.06.2018

Sen mnoha tisíců příznivců kapely z celého světa se stal skutečností a věčně extravagantní boy David Lee Roth, se udobřil s bratry Van Halenovými a vrátil se zpět ke své kojné. Ke kapele, která z něj takřka přes noc učinila hvězdu první velikosti. K jedné z předních stálic na rockovém nebi, souboru, který pomáhal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let definovat šou, jako součást hudebního výrazu.

Na tuto událost čekal celý hudební svět takřka třicet let. I když ke spojení těchto hudebníků došlo krátce po albu Balance, studiová připomínka zůstával na dlouho mimo realitu. V roce 2012 spatřilo svět nové album pojmenované A Different Kind of Truth. Jenže hudební klima bylo tomu původně Rothovskému už natolik vzdáleno, že reakce zůstali vesměs chladné a zdrženlivé. Ani já, ani lidé z mého okolí, nevnímali tuto nahrávku jako převratnou. Rozporuplné pocity se nesly napříč celým rockovým spektrem, které si od nových Van Halen slibovalo přesvědčivější porci muzikantského řemesla.

Čas je ovšem mocný kouzelník. Je skutečně zajímavé, jak se s přibývajícím intervalem dokáže v člověku jasně vymezený názor na konkrétní dílo transformovat. Po šesti letech, které uběhly jako voda, nejsem k tomuto střípku ani z třetiny tak kritický, jako kdysi. Ba naopak. Dnes bych ho zhodnotil jako nadprůměrný comeback, hodný značky Van Halen.

Stylově a šíří záběru jde o ambiciózní dílo, které v sobě vstřebává oba Van Halen-ovské světy.
Najdeme tu jak rychlé vypalovačky, tak baladické polohy. Největší sila alba tkví ve středních, drtících tempech a bleskurychlých Eddieho sólech. Roth se předvádí, křičí, ječí i pokorně artikuluje a opět dokazuje, jak výborným je zpěvákem a famózním showmanem.

Ať sáhneme po výborném singlu Tattoo, spurtující She's the Woman, další rychlovce China Town, muskulaturních As Is a Honeybabysweetiedoll, nebo southovce Stay Frosty, pokaždé nás bude pálit ruka, hrdlo i uši.

A Different Kind of Truth dnes dostane 5 hvězd a poděkování k tomu.
Momentální TOP skladba: She's the Woman


» ostatní recenze alba Van Halen - A Different Kind of Truth
» popis a diskografie skupiny Van Halen

Jethro Tull - Stand Up

Jethro Tull / Stand Up (1969)

lover-of-music | 5 stars | 17.06.2018

Stand Up - myslím, že patří mezi nejvýznamnější alba roku 1969, protože Jetrho Tull tady objevili svůj nový styl a ukázali, že jsou něco mnohem víc, než jen obyčejná blues-rocková skupina s foukací harmonikou (jak se prezentovali na předchozím albu This Was, které mě moc nezaujalo), kterých v tomto období bylo na hudební scéně mraky.

A New Day Yesterday sice ještě má tu náladu z předešlého alba, ale na rozdíl od jiných blues-rockových skladeb té doby, se dá krásně vydržet. Ovšem následující Jeffery Goes To Leicester Square už je úplná bomba. Jedná se o výbornou folkovou a zpěvnou záležitost, při které vždy dávám tzv. "volume right". A stejně výborný už je i zbytek alba. Klasika Boureé, rockově melodická Back To The Family, krásná balada Look Into The Sun, pravý folklór Fat Man.

Pak je tu We Used To Know. Je to výborně vystavěná skladba a já jsem přesvědčený, že ti nýmandi Eagles ukradli z této písně akordový postup pro svou odrhovačku Hotel California. Kdyby v hudbě vládla spravedlnost, tak by We Used To Know levou zadní přeprala Hotel California. Pak je tu píseň Reasons For Waiting. Za sebe prohlašuji, že se jedná o nejkrásnější píseň Jethro Tull. Ta příčná flétna a smyčce, prostě nádhera.

Jak říkám, Stand Up patří bez debat mezi majstrštyky Jethro Tull. Jsem rád, že tuto bandu znám, protože přinesla do mého hudebního světa výrazné světlo, které jsem víc než 2 roky hledal.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stand Up
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

U2 / The Joshua Tree

northman
U2 jsou určitě výborná kapela, kterou vůbec neposlouchám. Kdysi se mi jejich desky celkem...

U2 / The Joshua Tree

EasyRocker
Naprosto dokonalé album.

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12231 recenzí
2159 skupin
166592 příspěvků ve fóru
2567 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000