King Gizzard & The Lizard Wizard Landmarq Hansen, Beck Apoteosi Edensong Miriodor Sacred Mushroom, The Et Cetera System of a Down Banco del Mutuo Soccorso

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Jethro Tull - Catfish Rising

Jethro Tull / Catfish Rising (1991)

steve | 2 stars | 26.05.2017

Catfish Rising je špatné a slabé album Jethro Tull, vůbec bych se nezlobil, kdyby nikdy nevyšlo. Nebojím se mu přilepit nálepku jednoho z nejslabší počinů Andersonovi party. Rozhodně bych neřekl že nahrávce chybí nápady, nebo pestrost. Spíš je to prapodivná kaše, nevalné chuti, připečená, trochu smrdutá a připálená. Anderson míchá blues s jazzem, pop s country a vždycky z toho vyleze kočkopes.

Rockový otvírák This Is Not Love má s J.T. hodně málo společného, ale budiž. Dvojka Occasional Demons patří k nejlepším na desce, pocit starých Tull se přelévá z ucha do ucha a Barre je skvělej. A dál, už toho moc nezbude, za zmínku stojí snad výpravná záležitost Rocks On The Road a blues staré školy Still Loving You Tonight. Věci jako Sparrow On The Schoolyard Wall, Thinking Round Corners, nebo Doctor To My Disease nejsou vůbec důstojné znčky J.T. a působí jako pěst na oko. Poslouchat je častěj, dostanu nejspíš žaludeční potíže.

Když dokázali Tull usmažit "tohle", museli být buď v rauši, totálním rozkladu, nebo se jim protáčela lebka jako sekundovka na budíku ze všech těch klima změn okolo. Bon Jovi zničehonic zamrzla voda v chladiči po odjezdu z New Jersey a mimina se začala drápat za dolarovkama uprostřed bazénů.

Okolí, se kterým se Jethro Tull za ručičky nikdy nedrželi, bylo mega-dekadentní a tempo už zkrátka neudrželi, vlastně ho ztratili někdy po Broadsword.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Catfish Rising
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Curved Air - Phantasmagoria

Curved Air / Phantasmagoria (1972)

horyna | 5 stars | 26.05.2017

Popsat nezasvěcenému teoretikovi hudbu kapely Curved Air, asi těžko bych hledal nějaký příměr, nebo osnovu, podle které by se dala tato pětice zaškatulkovat. Ale stačí se podívat na dobu vzniku prvních alb a představenou nástrojovou rozmanitost a všem musí být jasno, že slovo progres je v záhlaví skupiny použito správně. Kapela se ovšem pohybuje po zpevněném ledě klasik rocku i jazz rocku a z každého si uzme pořádný kusanec, promíchá, procedí, pročistí, až vypadne kristalicky čistá substance, kterou k nebi poponáší malebně svěží, překrásný hlásek Sonji Kristiny.

Je tu pár experimentálnějších, méně melodičtějších a méně přistupných věcí, ale představená, rockově klasická formule, patří do kategorie- uchvatné zboží. Snad nejimpozantněji boduje první trojice skladeb, v čele s historickou freskou Marie Antoinette (v níž vystihnutá atmosféry konce 18. století nemohla vyjít velkolepěji). Houslovým spektáklem proložená romantika Melinda (More or Less) a dechově bohatá, hravá Not Quite the Same. Na piedestalu "umění sedmé dekády" stojí rovněž skladba titulní, s precizně sezpívanými sbory i trošku dekadentní hříčka Once a Ghost, Always a Ghost.

Desku Phantasmagoria považuji za výstavní zboží v krámu Curved Air a jednu z nejzajímavějších nahrávek, rozkvetu hudení periody oněch sedmdesátých let.

» ostatní recenze alba Curved Air - Phantasmagoria
» popis a diskografie skupiny Curved Air

Threshold - Dead Reckoning

Threshold / Dead Reckoning (2007)

john l | 5 stars | 26.05.2017

Okolo Anglie šplouchá moře (nebo je tam oceán) plné art rockových a neoprogresivních kapel, ale o vyloženě progresivní metalové spolky z této krajiny člověk často nezavadí. Když kytarista Karl Groom a klávesák Richard West na konci osmdesátek zakládali mateřské Threshold, chtěli se za každkou cenu vymanit a vydat jinou cestou. Oba dva mají blízko k tvrdší a hrubší hudbě a tak do kolíbky svému děťátku přidali sudbu metalovou, ale nezapomněli na výraznou, typicky ostrovní melodiku, kombinovanou s výbornou Westovou klávesovou hrou.

Na své poslední desce se zpěvákem Andrew McDermottem, dokázali obsáhnout všechny typické znaky Threshold, které poskládali natolik bravurně, že i když uctíváte především melodie na úkor riffů, stejně vás na opakovaný poslech položí tato deska na lopatky.

Spousty geniálních a výrazný melodií, strhující tempo, žánrová pospolitost, kompaktnost a prokombinování různých elementů, zazdalo na jednu z nejlepších desek v podobném oboru. Devítka nebušených skladeb si svojí nápaditostí říká o obdiv.

Dlouho jsem měl tohleto album za jejich slabší článek, ale postupně jsem si ho tolik zamiloval, že dnes jsem Dead Reckoning pozitivní.

Asi to není na čistou pětikouli, ale v rámci jejich tvorby jde o povedené dílko.

» ostatní recenze alba Threshold - Dead Reckoning
» popis a diskografie skupiny Threshold

Landmarq - The Vision Pit

Landmarq / The Vision Pit (1995)

jirka 7200 | 5 stars | 25.05.2017

Po promo turné k desce Infinity Parade se ocitají Landmarq v nezáviděníhodné situaci – odchod ohlašuje Damian Wilson, aby se mohl v USA společně s Neilem Murrayem (Whitesnake), Davidem Palmerem (Jethro Tull) a Guy Fletcherem (Dire Straits) věnovat projektu La Salle. Karl Groom ho rovněž zlanařil do kapely Threshold, aby nazpíval jejich prvotinu Wounded Land.

Mezitím Landmarq nalezli náhradu v Ianovi Gouldovi, s kterým živě vystupují na mnoha koncertech s předními kapelami prog rock žánru. Blíží se čas natáčení nového materiálu, Gould se však z důvodu rozdílného náhledu na další hudební vývoj kapely poroučí. Kapela opět oslovuje v nouzi Damiana Wilsona a ten nabídku přijímá, neboť projekt La Salle byl uložen k ledu. Landmarq jsou v původní ,silné sestavě a nahrávají třetí desku s názvem Vision Pit, která vychází v roce 1995. A bez rozpaků prohlašuji, že je mou nejoblíbenější!

Všechny negativa, která jsem na předchozím Infinity Parade nacházel, jsou zde zdárně odstraněna! Zvuk je naprosto luxusní, je slyšet jakési rockové zhutnění - to je přesně to, co jsem na "dvojce" částečně postrádal. I na zvuku bicích nástrojů je znát, že jsou výborně nazvučené. I ostatní nastroje jsou krásně čitelné, dynamika nahrávky se jeví vynikající. Všechny tyto aspekty by ale byly k ničemu, pokud by repertoár samotný nebyl kvalitní. Naštěstí tomu v tomto případě tak je.

Cutting Room se postarala o řízný úvod, dramatické linky syntenzátorů jsou zručně zaplétány s přitvrzenou zkreslenou kytarou, všemu vévodí Wilsonův vokál plný napětí, jež po chvíli přechází do konejšivého refrénu. V Pinewood Avenue tempo zvolňuje, slyšíme (ne naposled) opět zvonivou kytaru, často využitou již na "jedničce". Pětidílný epos Infinity Parade plyne v proměnách spektra nálad - od té poklidné až po tu velmi expresivní - a nedá vydechnout necelých 9 minut. Oddechu a poklidné melodické linky se dočkáme až v Game Over. Další skladby drží laťku, která je nastavena hodně vysoko – zmíním již jen namátkou například píseň Handblechia, která je zhudebněným indiánským rituálem o hledání smyslu života. Popěvek je bez textu a zní tu hlasy Clive Nolana a Tracy Hitchings.
Narovlya je rozdělena do šesti částí. Jedná se zhudebněný dopis místní učitelky z tamější mateřské školky, jež popisuje průběh událostí po černobylské jaderné katastrofě v roce 1985. Mnoho jí svěřených dětí přišlo o otce, kteří likvidovali bez jakékoliv ochrany následky neštěstí. Deska je pak zakončena malou, temně znějící symfonií To Do or Die.

Minule jsem zaokrouhloval z 3,5 hvězd směrem dolů. V tomto případě je to naopak – hodnotil bych 4 a půl hvězdami, ale vzhledem ke kvalitě desky jako celku zaokrouhluji nyní směrem nahoru na maximum zde možných přidělených bodů.

Epilog: Vydávající firma SI Music se v roce 1996 dostala do finančních potíží a byla nucena ukončit činnost. Landmarq se ocitli opět v problémech – bez smlouvy a bez vydávající společnosti. V této neradostné době odchází již navždy zpěvák Damian Wilson. Přišlo nečekané rozhodnutí: Landmarq přijali do svých řad původní parťačku z dob Quasar – již výše zmiňovanou Tracy Hitchings, která se mezitím svou spoluprací s jinými, význačnými hudebníky stala netitulovanou královnou prog rocku.
Jejím příchodem a zapojením do tvorby repertoáru se silně změnilo hudební směrování skupiny, i proto zůstávají první tři desky Landmarq nezpochybnitelnou vzpomínkou a pomníkem výborné kapely neo prog rockového žánru

» ostatní recenze alba Landmarq - The Vision Pit
» popis a diskografie skupiny Landmarq

Deep Purple - Infinite

Deep Purple / Infinite (2017)

alienshore | 5 stars | 25.05.2017

The Rock Album Of The Year – kričí na mňa nálepka na CD. Ale prečo nie!!! Po prekvapivom Now What?! sa Deep Purple rozhodli rozlúčiť so svojimi fanúšikmi najlepšie ako sa len dá. Nahrali dôstojného nástupcu, ktorý je opäť trochu iný. Znie tentoraz viac klasickejšie, i keď progresívnejšie postupy si ponechali a zosobňuje najsilnejšie stránky kapely ako napr. valivý rytmický ťah, všadeprítomné hammondy a schopnosť tvoriť pôsobivé hard-rockové aranžmány.

Skladby sú natoľko chytľavé a chutné, že rocker len ťažko odolá ich energii a vyžarovaniu. Bob Ezrin vzal produkciu za ten správny koniec nielen pri Now What?!, ale aj pri Infinite. Práve s ním našli Deep Purple pevnú pôdu pod nohami a zároveň samých seba. Proti aranžmánom nemôžem ani len pípnuť. Čistá profi práca, na ktorú si kadejakí progeri ani len necvrknú. Akurát Ian Gillan sa na staré kolená rozhodol, že bude za "sprosťáka", keďže texty obsahujú občas nejaké tie vulgarizmy, ale aj to patrí k rockovej hudbe.

Hardrockovo progresívny kúsok na úvod v podobe Time For Bedlam znie výborne. Bavia ma však veľmi aj Hip Boots a parádna One Night In Vegas, ktoré majú ten nádherný purpleovský groove. Steve Morse a Don Airey dokonale vypĺňajú priestor sólami a motívmi. Navyše sú dosť vynaliezaví, čo prospieva skladbám, aby nestáli len na jednom mieste. Steve Morse poteší neraz sólom s feelingom blízko ku klasike. Za naj skladbu považujem The Surprising, ktorá obsahuje pokojné aj tvrdé hard-rockové pasáže, no neustále je cítiť napätie a gradáciu. Áno, takto presne hrajú a tvoria legendy. Posledný autorský a treba povedať, že výborný príspevok Birds Of Prey nadväzuje na progresívnejšiu tvár kapely. Po nej už znie cover Roadhouse Blues od The Doors, ktorej výber je pre mňa tak trochu prekvapením.

Tak ako ma dojal Now What?!, tak presne to isté pociťujem aj pri Infinite. Považujem ich za najlepšie a najpresvedčivejšie albumy Deep Purple s gitaristom Steveom Morseom. Presne to chcem počuť od klasikov žánru – energiu, radosť z hudby, vynaliezavosť. Bohužiaľ, viac ich už asi nebude. Legendy dohrávajú posledné albumy, koncerty a zberajú sa na zaslúžený odpočinok. Čas nikto nezastaví, je neúprosný a klope na dvere aj hudobníkom. Rozlúčku akú predviedli Deep Purple by si mali fanúšikovia pripomínať a spomínať aj pri Infinite na to, ako kedysi objavovali tvorbu tejto zásadnej kapely, ktorá dala význam slovu rock.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Deep Purple - Now What?!

Deep Purple / Now What?! (2013)

alienshore | 5 stars | 25.05.2017

Písať recenzie na rockové legendy je niekedy pre mňa asi tak zaujímavé ako ísť na predvolebný guláš, či predvolebnú šišku a počúvať ako nám bude dobre. Aby som teda nebol nespravodlivý, tak skutočne tú potrebu niekedy cítim a v prípade Deep Purple ju urobím aj vcelku rád. Časy, keď som počúval In Rock, Machine Head či Burn sú už dávno preč. Nová zostava s gitarovým mágom Steveom Morseom má však tiež niečo do seba, čo dosť výrazne dokazuje Now What s otáznikom aj výkričníkom.

Po prvýkrát je veľa veci priemerných a podobne to bolo aj u mňa s týmto počinom. Ďalšie vypočutia ponúkli čosi vskutku zaujímavé. Deep Purple natočili dosku, ktorá nespomína na minulosť, ale naopak pozerá hrdo vpred! Navyše aj pritvrdili a využili progresívnejší koncept. Je to muzika, ktorú by som od starých pánov nečakal, pretože vymýšľať novoty na staré kolená nie je žiadna sranda. Myslím si však, že za touto novou tvárou stojí predovšetkým svetom ošľahaný Don Airey, toť náhrada za Jona Lorda.

Kebyže som v alkoholickom opojení, tak poviem, že A Simple Song je skladba Iron Maiden, aspoň teda čo sa týka toho úvodu. No ale keďže nie som, tak musím uznať, že tá podobnosť nie je vôbec škodlivá. Ba práve naopak, je priam osviežujúca. Nové myšlienky a zvuky ponúkajú aj ďalšie veci. Dôležité sú však hlavné motívy, refrény a aranžmány, ktoré sú absolútne presvedčivé, nech už sa pohnú kamkoľvek. Typický purpleovský groove rytmus obsahuje napr. Out Of Hand alebo Bodyline. Bez Paiceho bubeníckeho vkladu by som si Deep Purple snáď asi ani nevedel predstaviť. Progresivitou zaváňa Above And Beyond a predovšetkým vrcholná Uncommon Man. Klávesový motív z hlavy Dona Aireyho je priam neodolateľný. K tomu všetkému božská gitarová práca Stevea Morsea na celej ploche albumu, ktorá dostala náležitý priestor aj zvukovú ostrosť. V podstate tu žiadnu špatu nevidím a ani nepočujem, čo je zásadná črta tohto diela.

Now What?! rok čo rok potvrdzuje svoju silu a nadčasovosť. Sú muzikanti, ktorí budú až do konca svojej kariéry robiť skvelú muziku. Táto partička toho už dokázala dosť. No som nesmierne rád, že v ich diskografii sú aj novšie počiny, ktoré si zaslúžia najvyššie uznanie. Deep Purple totiž práve tu dali svojim fanúšikom to, čo sa od veľkej kapely skutočne očakáva, napriek tomu, že to dokazovať už nemuseli.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Now What?!
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Kraftwerk - Ralf & Florian

Kraftwerk / Ralf & Florian (1973)

Ryback | 5 stars | 25.05.2017

Tohle je to přelomové album ve tvorbě Kraftwerk! Před tímto albem byla hudba Kraftwerk opravdu hodně náročná, pro řadu lidí těžce poslouchatelná a až příliš experimentální (první album, vydané ještě pod názvem skupiny Organisation, Tone Float z roku 1969, dokonce připomíná psychedelické Pink Floyd). Úplně zapomeňte na pojem rocková písnička. Na následujících albech Kraftwerk hudbu postupně zjednodušovali do jakéhosi melodického, romantického elektropopu (ale stále velice kvalitního, mám rád všechna alba této skupiny, která se prostě posouvala a vyvíjela). Ale tohle album má v sobě 60% toho nejlepšího z předcházejícího období a 40 % toho nejlepšího z období budoucího.
Tohle je to album, na které pěl ódy David Bowie a jeho berlínská alba (instrumentálky) jsou jasně ovlivněná právě touto deskou.

Je zajímavé, jak každá z velkých německých skupin ve své době zněla jinak. V tomto za Anglií tedy nezaostávaly. Sólovky Klause Schulzeho neznějí jako jeho mateřská kapela Tangerine Dream, Kraftwerk znějí už úplně jinak, Can nebo Amon Düül II přece jen neopouštěli základní pevnou rockovou půdu, zejména tedy ti druzí jmenovaní. Eloy (čerpající z britského hardrocku, pak z Pink Floyd a nakonec z Kraftwerk a ještě navíc zpěv, barva hlasu jejich zpěváka připomínala Iana Andersona z Jethro Tull) na to šli také úplně jinak… A dalo by pokračovat dál… Zajímavé… Každé takové seskupení bylo nezaměnitelné s jiným.

Už úvodní Electric Roulette má v sobě něco, co by se dalo nazvat pevnou melodií. Krátká skladba Mountain of Sound (samozřejmě opět instrumentální) je obohacena dokonce nádhernou pastorální flétnou. Crystal nezapře psychedelické ovlivnění, ale velice dobře se poslouchá, klávesy zde znějí skoro jako artrocková improvizace… Album plyne, až přichází závěrečná čtrnáctiminutová Ananasová symfonie, nesymfonická progresivní elektronika, rozličné klávesy (z nichž některé znějí trochu jako Gilmourova kytara) vytvářejí možná až relaxační variace na improvizovaně znějící hlavní hudební motiv; velice zajímavé!

A já si jen říkám, proč je album tak krátké! 38 minut. Slabou útěchou budiž mi fakt, že třeba alba italských progrockových legend jsou často ještě kratší.

» ostatní recenze alba Kraftwerk - Ralf & Florian
» popis a diskografie skupiny Kraftwerk

U2 - The Unforgettable Fire

U2 / The Unforgettable Fire (1984)

EasyRocker | 5 stars | 24.05.2017

Že mě tvorba tohoto irského hudebního fenoménu pohltila beznadějně už od první nesmělé schůzky, mám už po léta jasno. Jsem rád ve společnosti jejich výjimečné hudby, která dovedla překlenout všechno, od jiskrných melodií po smuteční tůně a jezírka. Čiší z nich čistota a tajemnost irských jezírek, útesů a hradů. Ne nadarmo jsou doma za národní hrdiny.


Slunná melodie úvodní A Sort of Homecoming přichází svěží a čirá jako nekonečný oceán, doprovázená Bonovým laskavým zpěvem, mířícímu ale vypjatě až k výšinám. Příchod této kapely pro mě vždy znamená ohromný příval energie, i když jejich témata byla hlavně v rané éře velmi vážná.

Rytmická preciznost, až pochodovost ruku v ruce přináší Pride (In the Name of Love), památný hit, u mě osobně jednu z nejvyhledávanějších skladeb. Vždycky, když se spojí rytmika, Edgeovy hladivé tóny a Bonovo silácké hrdlo, jdou na mě doslova zimomřivky. I teď jsem podlehl, a vůbec se za to nestydím, slzy jsou na krajíčku.

Wire přináší dramatickou Edgeovu linku, pak Adam Clayton poněkud zamění svůj čtyřstrunný nástroj za kulomet a rozhodne se s námi v záklonu rázně skoncovat. Divoká rytmika i bouřící Bono ještě zřetelně evokují starou éru - bez problému by se vyjímala na třech prvních albech. Je to pop?

Také titulní skladba se nezapomenutelně zapsala do jejich diskografie, nechybí skoro na žádném koncertě, ani na všemožných bestofkách... Perlivé Edgeovy tóny vlní vzduch jako šustící podzimní listí, rytmika pomalu zesiluje napětí a sílu. Irská melancholie s přesnou a citlivou dávkou rockové síly a důrazu. Sfoukne vás to nakonec jako pírko a o výkonu Bona nemá pražádného smyslu mluvit.

Dvouapůlminutová vložka Promenade je skvostnou ukázkou skladby, proudící jako chladný, křišťálově čistý potok prudkými irskými útesy. Dotýká se božskosti a nepředvídatelně brnká o struny našich citů a smyslů...

4th of July, závažné téma amerického svátku, shodou okolností nedlouho po Soundgarden, je další oázou klidu a zapomnění v bouřlivém chvatu života. Citlivá instrumentálka s novovlnným stínem - Eno a Lanois v akci.

Jedním z největších skvostů kapely je jistojistě Bad. Dramatické vedení melodií Edgeovy kytary v až neuvěřitelně dokonalým propojením s živoucím Bonem, který se tu vydal až do posledního dechu. Nálada není nijak veselá, je to temná zpověď, ale přesto mě nabíjí zvláštními pocity odhodlání a síly, skoro k čemukoli.

Indian Summer Sky je rockovým odvazem, kde se zaskvělo rytmické drsné duo Mullen/Clayton. Bono ale dalším mimořádným představením vnáší do vichřice osobní, skvostné melodie a vytříbený prožitek.

Jemné údery bicí baterie a neznatelný otisk Enových a Lanoisových elektronik přináší až keltsky folkovou litanii Elvis Presley and America. Skladba dokonale pracuje s aranžemi a dokonalým propojením rytmů a žalostného zpěvu. Melodie a harmonie jsou nádherné a snad od nikoho jiného je ani nelze slyšet.

MLK, závěr věnovaný Martinu Lutheru Kingovi, je mrazivým, těžko popsatelným završením téhle nadlidské hudební přehlídky. Vždy, když tohle prochází mýma ušima a tělem, sedím přimrazen a ani nedutám. Zase jste se mě bezohledně zmocnili. Není to fér, ale vzdávám se.

Jemná, melodicky průzračná, posmutnělá i jasná deska za jasnozřivých pět hvězd. Už tímhle na sebe U2 pořádně upozornili, i když krůček k titánskému světovému průlomu s další deskou ještě čekal. Vzhledem k tomu, co všechno v kariéře vyzkoušeli a očichali, je jejich vsazení do škatule popu zjednodušující a urážející jejich talent.

» ostatní recenze alba U2 - The Unforgettable Fire
» popis a diskografie skupiny U2

Transatlantic - Kaleidoscope

Transatlantic / Kaleidoscope (2014)

Adam6 | 3 stars | 24.05.2017

Predošlé tri albumy od tejto skvelej skupiny, v ktorej sa zišli moji obľúbení hudobníci, boli vynikajúce a radím ich medzi to najlepšie čo vzniklo po roku 2000. Z tohto albumu už taký nadšený veru nie som. A medzi fanúšikmi nie som jediný.

Po prvé: Nie som si istý, či vzor z albumu
Bridge Across Forever v podobe dvoch dlhokánskych skladieb, bolo najšťastnejšie riešenie. Nie sú síce zlé (Into The Blue je lepšia), ale po toľkých vynikajúcich eposoch, ktoré vytvorili, aj vo svojich domovských kapelách prosto Into The Blue a Kaleidoscope nemôžu prekvapiť. Mohli z nich povyberať najlepšie časti a rozdeliť ich na niekoľko kratších skladieb.

Po druhé: Celkom nechápem zaradenie skladby
Beyond The Sun, opäť musím povedať tak podobnej Bridge Across Forever. Jedna balada na albume už predsa je, takže Beyond The Sun je dobrá len na to, že je to predohra pred titulnou skladbou.

A tak mi neostáva nič iné, ako si vychutnávať Nealovú baldu Shine, ktorá sa naozaj podarila a Roinovú rockovú Black As The Sky, ktorú považujem za najlepšiu na albume.

Kaleidoscope rozhodne nie je zlý album a nepočúva sa zle, ale aj tak zaostáva za jeho predchodcami. Aj napriek tomu, že som veľký fanúšik kapely, nemôžem dať viac ako 3.

» ostatní recenze alba Transatlantic - Kaleidoscope
» popis a diskografie skupiny Transatlantic

U2 - Zooropa

U2 / Zooropa (1993)

Martin H | 3 stars | 24.05.2017

V roce 1991 irská skupina U2 překvapila svět nahrávkou Achtung Baby. Sice chvíli trvalo, než jsem ji vstřebal a pochopil, ale nakonec se zařadila po bok majstrštyků The Unforgettable Fire a The Joshua Tree a stala se mou třetí nejoblíbenější deskou těchto Irčanů.

Dva roky poté vychází další studiový počin pod názvem Zooropa. Parta kolem charismatického zpěváka Bono Voxe, který čím dál víc v té době podléhá mesiášským sklonům, se rozhodla pokračovat v hudební cestě vyznačené předcházející nahrávkou. A tady je kámen úrazu. Deska se sice opět hemží podivnými zvuky evokujícími tehdejší výboje na taneční scéně, ale oproti jejímu předchůdci jí chybí to nejdůležitější – silné nosné melodie, bez nichž se dosud nahrávky U2 neobešly. Chvílemi dokonce mám pocit jistého zmaru a přešlapování na jednom místě za cenu vyrábění dalších a pro rockovou kapelu nezvyklých zvuků.

Přitom deska začne celkem slibně. Z počáteční zvukové mlhy se vynoří titulní píseň Zooropa postavená na silném kytarovém riffu a ozdobená skvělým vokálem. Jenomže hned následující kousek Babyface svou vtíravostí a kolovrátkovitostí srazí mé nadšení na zem a já se začínám bát, co ještě přijde. Kytarista The Edge si zazpíval, vlastně spíše zarecitoval kousek Numb. Nad poměrně ostrým kytarovým podkladem a jednotvárnou recitací poletuje Bonův hlas připomínající místy známého barokního kastráta Farinelliho. Skladba Lemon konečně disponuje jakžtakž silnou melodií, ale i zde se nemohu zbavit pocitu jistého zbytečného natahování hlavního motivu, což může vést až ke ztrátě pozornosti. Méně je někdy více.

Nejvíc se mi asi líbí následující Stay (Faraway, So Close !), která má sice ohromný popový náboj, ale je zde ke slyšení konečně kytara tolik typická pro dřívější U2. Bohužel hned se skladbou Daddy´s Gonna Pay for Your Crashed Car spadneme na úplné dno, vlastně na taneční párty někde na ostrově Ibiza. Hůř už být nemůže. Pomalu se škrábeme vzhůru pomocí skladby Some Days Are Better Than Others vystavěné na silné basové lince. Kytara zde místy příjemně zvoní, ale celé je to bohužel obaleno dalším hlukovým balastem. Písně The First Time a Dirty Day patří do kategorie uspávač hadů. Bono se snaží, především ve druhé jmenované se mi jeho hlas líbí, ale ve výsledku cítím opakování již použitých postupů. Ze židle mě trošku zvedne až poslední kousek The Wanderer, ale to spíš pro pěveckou účast country legendy Johnyho Cashe.

Deskou Zooropa pro mě přestala kapela U2 být zajímavou. Netvrdím, že je to úplně špatná nahrávka, pár světlých momentů se tu najde, ale výsledek moc přesvědčivý není. Půměrná deska, průměrné hodnocení – 2,5*.

» ostatní recenze alba U2 - Zooropa
» popis a diskografie skupiny U2

Strawbs - Deadlines

Strawbs / Deadlines (1978)

horyna | 3 stars | 24.05.2017

Deadlines byli mými druhými Strawbs a spíše, než z důvody muzikální dokonalosti tohoto alba, jsem je pořídil díky snadné dostupnosti i zvědavosti poznat jinou, modernější tvář této kapely. Toho starého, folk/historického stylu, toho postupem let v dalším repertoáru kapely příliš nezůstalo. Jemné kytarové předivo, akustickou vzletnost a historizující atmosféru, nahrazuje patos, mohutnější sound, zemitější aranžmá, rockovější spodek i koncentrace na přichycení k měnící se době. Hudba doznala velkých změn, prakticky jde o jinou kapelu, výraz se posouvá podobně jako u alba Drama (kolegů Yes), lyrickou zpěvnost nahradil temnější přístup a fatálnější klávesové barvy. I vokál Dave Cousinse už neputuje cestou mezi malíři, skladately a mecenáši z před pěti staletími. Přizpůsobení se, nebo zánik, vlastně obojí najednou.

Desku lze rozdělit na dvě hudební pole, přesně tak, jak je pro lp formát navržena. Ta první se pohybuje ve frivolnějším, muzikálnějším a žel bohu i komerčnějším duchu, viz "zkažený" popěvek Joey And Me. Ale není to tak, že by snad nebylo co poslouchat. Sluchovody lze nakrmit překrásnou klavírní notovinou Sealed With A Traitor's Kiss, nebo muzikální I Don't Want To Talk About It. Vlastně staří Strawbs, jen v mnohem modernějším kabátě, oškubaní od renesančních nití.

Druhá strana je dominantnější a hudebně zachutí výryzněji. Time And Life- má sílu i vzdor, New Beginnings- tak křehká a krásná, stačí zavřít oči a lenošně snít, toť velká chvíle této nahrávky. Ostatně jako její finiš, Deadly Nightshade zní velkolepě a uhrančivě, tady modernější střih kapele vyloženě sluší. Jde především o atmosféru a ta je místy pěkně strašidelná, samočině se přeleje i do poslední tajemné skladby, nazvané Words Of Wisdom.

Tohle je poslední nahrávka Strawbs před skoro deseti lety ticha a mám takový pocit, že kdyby kapela vydávala své nahrávky i během osmdesátých let, šlo by dost možná o hodně kýčovité zboží. Každopádně kapela je činna dodnes, koncertně i studiově a podle netového nástřelu nemusí být desky The Broken Hearted Bride, nebo Prognostic vůbec špatné. Ale jelikož má v sedmdesátých letech hodně žhnoucích želísek v ohni, bude jistější ubírat se tímto směrem.

» ostatní recenze alba Strawbs - Deadlines
» popis a diskografie skupiny Strawbs

Hansen, Beck - Odelay

Hansen, Beck / Odelay (1996)

tykeww | 4 stars | 24.05.2017

Jedno z prvních regulérních alb Becka Hansena dostalo krásné jméno Odelay, ať už znamená cokoliv.

Začíná pěkně zostra hitem Devils Haircut, ve kterém nám Beck se vší parádou představuje vše, na co jsme u něj zvyklí. Na pozadí ostrých a vynalézavých bicích mísí žánry a střídá nálady, přestože se hlasově drží v obvyklé (tak trochu beckovsky klidné až uvolněné) rovině.

Nápadité aranže a používání rozličných zvuků a hudebních nástrojů jsou pro Becka více než typické. Ze všech možných barev a stylů si vytvořil takový vlastní beckovský lo-fi žánr. Rock, folk, hip-hop, od všeho trochu. Cítit to je hned v následující písničce Hotwax, kdy přichází ďábelsky vytahované struny ze středozápadu a americana v moderním pojetí jak se patří. V písni veselejšího tónu si Beck hraje jak s elektronickými barvami, tak i s klasickou foukací harmonikou.

V tomto duchu se nese celá deska (a koneckonců - v různých podobách - celá Beckova tvorba). Nemá smysl rozebírat jednotlivé písně zvlášť, o všech by se dalo napsat nemlich to samé. Tím ale rozhodně nechci říct, že by se Beck opakoval, ba právě naopak - rozhodně nestojí na místě a do osobitého zvuku halí svůj výjimečný melodický talent.

Rozhodně solidní album a dost možná dobrý úvod do Beckovy tvorby pro ty, co jej neznají.

» ostatní recenze alba Hansen, Beck - Odelay
» popis a diskografie skupiny Hansen, Beck

Landmarq - Infinity Parade

Landmarq / Infinity Parade (1993)

jirka 7200 | 3 stars | 24.05.2017

Úvodní a výborná Solitary Witness představuje jasnou spojnici mezi první a druhou deskou Landmarq, a to nejen podle názvu – ten zvonivý zvuk kytary již známe.

Album působí barevně, nachází se tu pomalé a i v textech poetické balady Embrace (ač v popovějším hávu, je to skvělá píseň) a Tailspin. Jak z rockového muzikálu Clive Nolana na mne působí The More You Seek The More You Lose či Gaia Waltz (skutečně dle názvu v 3/4 taktu). Instrumentálka klávesisty Leighta, pojmenovaná Landslide, má odpich a určitý vnitřní vývoj, mě však moc neoslovila.

Vrcholem alba je nepochybně výpravná skladba o pěti částech, bezmála sedmnáctiminutová Ta'Jiang neboli Řeka zlatých písků – barvitý a podrobně podaný příběh o čínské řece, na které byla postavena v hornaté části největší vodní elektrárna světa – Tři soutěsky. Kvůli této stavbě přišly o domov skoro dva miliony místních obyvatel – text nabízí mnoho otázek. Poklidně rocková, ve středním tempu a bonusová Borroved Mind důstojně zakončuje toto dílo.

Mně osobně se tento materiál líbí o něco méně než Solitary Witness. Ubylo dravosti a dramatických momentů, přibylo (na můj vkus) více prvoplánových melodií. Část výhrad mám i k výslednému zvuku. Ten je na stejné aparatuře oproti debutu zastřenější. Bicí nástroje mi přijdou moc syntetické, jako by byly naprogramovány na PC.

Výkon hodnotím na tři hvězdy celé a jednu půlím. Zaokrouhluji směrem dolu.

» ostatní recenze alba Landmarq - Infinity Parade
» popis a diskografie skupiny Landmarq

King Gizzard & The Lizard Wizard - Nonagon Infinity

King Gizzard & The Lizard Wizard / Nonagon Infinity (2016)

angus16 | 5 stars | 23.05.2017

Nonagon Infinity, Open The Doors! Těmito slovy začíná album Nonagon Infinity. Kapelu King Gizzard and The Lizzard Wizzard mi představil kamarád před několika dny videoklipem k písni Robot Stop z tohoto alba. Klip byl šokující a hypnotizující. Co mě ale zaujalo více, byla samozřejmě muzika těchto australských jinochů.

Album jsem si ještě tentýž večer po seznámení s kapelou pustil. Po prvním poslechu jsem byl unesen a motivován si poslechnout album ještě jednou. Něco se mi však nezdálo. Album končilo melodií, kterou album otevíralo a konec byl ustřižený. Po chvíli jsem se dopátral, že toto album má větší umělecký přesah a význam. Název Nonagon Infinity (nekonečný) není náhodný. Zpěvák prohlásil, že album má fungovat jako nekonečné album. Je to jedna velká nekonečná smyčka. Zapnul jsem si tedy automatické znovupřehrávání a hle!!! Konec alba navazuje na začátek a jedete celou tvrdou psycho/garážovou jízdu znovu. Je to prostě skvělé! Úchvatné a s originálním nápadem, který jsem u žádné kapely neviděl. "Nekonečné album". První čtyři písně máte pocit, že hraje stále ta samá skladba. To jste ale na omylu, jelikož skladby na sebe nádherně navazují a prolínají se navzájem.

K muzice samotné žádné výhrady nemám. Je to rychlé, svižné, tvrdé, nápadité a s originální myšlenkou. Skladby Robot Stop a Big Fig Wasp jsou jasnými favority z celého alba. Přesně něco takového jsem hledal už velmi dlouho. Za mě pět nekonečných hvězd. Album jsem dnes poslouchal ve smyčce celé 4 hodiny a nemohl jsem se nabažit. Nakonec vám sem ještě hodím speciální stránku kde nekonečné album hraje nonstop a vy si ho můžete poslechnout zdarma. >> odkaz

» ostatní recenze alba King Gizzard & The Lizard Wizard - Nonagon Infinity
» popis a diskografie skupiny King Gizzard & The Lizard Wizard

Arena - The Seventh Degree Of Separation

Arena / The Seventh Degree Of Separation (2011)

john l | 5 stars | 23.05.2017

Pro některá hudební tělesa je cesta na vlastní vrchol náročná a spletitá. Pohrobci Marillion (v případě bubeníka Micka Pointera) - kapela Arena - se na ten svůj imaginární špičák vyšplhali docela svižně, hnedle po trojročním okupování ostrovní scény, a to s albem (pro mnohé nepřekonaným) The Visitor. Zuby nehty se od devadesátého osmého snaží udržet v nejužší špičce a jejich intenzivní muzika je do této kategorie předurčuje sama.

Mezi stěžejní majstrštyky směřuje (a dost možná trůní úplně nahoře) předposlední kolekce, pojmenovaná The Seventh Degree Of Separation. A to i přesto, že se nepodařilo v kapele udržet tak kvalitního pěvce, jakým Rob Sowden bezpochyby byl. Novým členem se stal člověk, slyšící na jméno Paul Manzi, který si se svým předchůdcem může spokojeně notovat. Kapela vždy vybírá nového "singera" podle stejného mustru a prozatím měla vždycky z pekla štěstí na samé osvědčené persony.

Arena tady předvádí celou plejádu výborných nápadů, řada písní zápolí v hymnickém souboji Nolanových kláves a Mitchellovy melodiky. Pak je tu ale také Paul, který svou hlasovou suverenitou táhne desku ještě o stupeň hore. Fůru písní charakterizuje masivní pojetí, dominantní je práce s temnou atmosférou, ta na albu dostává mimořádný prostor. Variabilita a nápaditost zdejších songů tak vyvyšuje tuto nahrávku nad běžný rámec prog produkce posledních let. Srovnávat můžeme možná s Contagion, tomu se T.S.D.o.S. lepí pekelně na paty.

Do preparace jednotlivých skladeb se dnes pouštět nebudu, třináctka těch zde přítomných by mi určitě neodpustila, kdybych si některou z nich dovolil vynechat.

P.S.: Vedle včera přidaných Landmarq působí nová Arena o poznání dominantnějším, ucelenějším a hlavně velkolepějším dojmem. Produkce se za těch patnáct let hnula kupředu, ale hudební výraz jednotlivých star je podstatně odlišný. Někdy je lepší nesrovnávat.

» ostatní recenze alba Arena - The Seventh Degree Of Separation
» popis a diskografie skupiny Arena

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Jethro Tull / Catfish Rising

Tomáš Rojt
Ahoj Steve, trochu Ti nerozumím , na předchozí recenzi Kamily jsi vloni reagoval velmi...

Jethro Tull / Catfish Rising

horyna
Vlastním verzi se 14-ti skladbami a konec desky mě už absolutně nebaví. Podíval jsem se na...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

11413 recenzí
2065 skupin
155579 příspěvků ve fóru
2483 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000