Windmill Elefante, John Cale, JJ Elegy Conception Magic Pie Holden, Randy Triumph Silhouette Yoso

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Iako Bei - Pursuits in 1ife

Iako Bei / Pursuits in 1ife (2018)

alienshore | 5 stars | 18.03.2019

Veľa ľudí chce robiť muziku. Niektorí si pod tým predstavujú slávu, médiá a prachy. Iní zase poctivú cestu sebazdokonaľovania, či hľadania svojho vlastného ja prostredníctvom hudby. Oba tieto prípady sa v určitých momentoch schádzajú a rozchádzajú. Tvoriť poslucháčsky atraktívnu hudbu a zároveň aj umenie je totiž výzva. Tak nejak by som videl aj projekt Iako Bei, za ktorým stojí slovenský muzikant Roman Jakobej. Toto meno vám iste nič nepovie, pretože na Slovensku je normálne o talentovaných mladých hudobníkoch nič nevedieť a nič nepísať ...

Debutový počin s názvom Pursuits in 1ife je veľmi špecifický album. Nebolo by nič prekvapivým skĺbiť melodický a progresívny rock do jedného kompaktného celku. Prekvapivým je však fakt, že táto kolekcia skladieb sa zaobišla bez gitár a namiesto nich je tu saxofón a klávesy, ktoré preberajú vedúcu úlohu. Iste budete namietať, že albumov či projektov kde je saxofón je hromada. Nepochybne. To, čo mňa osobne prekvapilo je spôsob uchopenia muziky a začlenenie hudobných nástrojov k vytvoreniu pôsobivej atmosféry, a skvelých inštrumentálnych momentov. A najlepšie na tom je, že aj bez gitár je to stále ROCK.

Roman si na svoj prvý album pozval vskutku vynikajúcich hráčov. Obzvlášť sympatický mi je bubeník Tibor Rusnák, ktorý má už v mladom veku profesionálny štýl a prístup. Všetci vlastne hrajú veľmi disciplinovane a na profi úrovni. Je cítiť v pozadí náklonnosť týchto muzikantov k jazzu či fusion, ale nahrávka samotná jazzová rozhodne nie je.

Úvodný song We're Building Our Own Monument má hitovejší náboj. Na Romanov spev si budete možno trochu zvykať, ale dlho to trvať nebude, pretože si vás získajú perfektne premyslené aranžmány a kvalitne napísané melódie. Hneď druhá lastovička A Way To Oppose obsahuje luxusnú inštrumentálnu pasáž s Romanovou zbustrovanou basou. Energická trojka s názvom Living In Fear má krásne zložené verzie a refrény, ktoré podporujú aj klavírne aranžmány. Pilgrim In Doubt má orientálny nádych a naliehavý hudobný podtext. Opäť brilantne zložená inštrumentálna časť. Môj osobný favorit je však osem-minútová skladba Missing Colours, ktorá mi svojou atmosférou dosť pripomína melodickejšiu podobu Devina Townsenda. Roman si pre tento kúsok zvolil krásny basový efekt a jeho sólo je vskutku orgazmickým zážitkom. K srdcu mi prirástla aj temnejšia, ale výsostne melodická prog-rocková laskonka Fake (The New Kind of Beauty). Inštrumentálna precíznosť sa tradične vyníma nad optimisticky ladenou Don't Give Up That Dream. Koniec zaobstaráva dlhometrážna kompozícia Cortex Labyrinthus. Roman nenechal nič na náhode a opäť vytvoril pozoruhodné hudobné dielo plné silných nosných motívov. Po tejto progovej epopeji mi zostáva na duši mimoriadne pozitívny pocit z plnohodnotného muzikantského umenia, ktoré Roman so svojim ansámblom zanechal na ploche celého albumu. Rozhodne sa nejedná o nejaké hokusy-pokusy, či amatérsky demáč a taktiež to nie je nič v duchu zkostnatelého a nezaujímavého prog-rocku, či nebodaj ešte horšej avantgardy. Hudba v Romanovom podaní má svoju hĺbku a dušu. Je to jeho vízia, ktorá sa zhmotnila do konkrétnej podoby a ohromné úsilie všetkých zúčastnených je cítiť na každom kroku.

Prečo tak vysoké hodnotenie z mojej strany? Úprimne, ešte som nepočul takýto typ muziky v tomto nástrojovom obsadení. Aj Roman síce vychádza myšlienkovo z určitých zdrojov, ktoré ho ovplyvnili. Cení sa však inovatívny prístup a chuť objavovať nie celkom prebádané územie. Asi nie každý bude mať pochopenie pre tento počin. Jedno je však isté. Na slovenské pomery sa jedná o unikátny album, ktorý budete mať problém prirovnať k nejakému slovenskému muzikantovi alebo kapele. Pre mňa jednoznačne debut roka (na rok 2018) a to nie v regionálnom merítku, ale priamo vo svetovom. A ten pekný obal, vlastne celý digipack ...

» ostatní recenze alba Iako Bei - Pursuits in 1ife
» popis a diskografie skupiny Iako Bei

Gilbert, Paul - Stone Pushing Uphill Man

Gilbert, Paul / Stone Pushing Uphill Man (2014)

horyna | 4 stars | 17.03.2019

Poslouchat neustále jenom prog, musel by se člověk časem asi zbláznit. I když tato hudební odnož skýtá mnoho odvětví a stovky barev, i na něj se dá aplikovat pořekadlo – všeho moc škodí. Posluchač se zkrátka dokáže tu rychleji, tu pomaleji přesytit, a volba jiného mudebního směru je zcela logickým vyústěním, hledajícím zábavu i naplnění v odlišném teritoriu. Osobně používám pro podobné "útěky" asi nejčastěji škatuli hard-rock, ve které se cítím jako ryba ve vodě. V rocku, či říkejme hard-rocku, se dá divákově pozornosti, na rozdíl od silnějších progresivních směrů, snáze povolit uzda. Koncentrace nemusí být někdy tak urputná a zažít se zde dají obdobně silné okamžiky, jako v kterékoliv jiné muzice, pro něž fanouškovo srdce oddaně bije.

V tomto hudebním odvětví se už dlouhá léta pohybuje kytarový všeuměl Paul Gilbert. Jeho jméno je neochvějně spjato s rockovým kolosem špičkových hudebníků velkých jmen-Mr. Big. Tento posel dobrých nálad a složitých kytarových struktur, však dlouhá léta bojuje i na vlastním bitevním poli a od let devadesátých vydává desky sólové. Na nich se povětšinou prezentuje ve vlastních skladbách a jeho záběr osciluje mezi rockem/fusion/jazzem i blues.

Jedna z jeho posledních desek pojmenovaná Stone Pushing Uphill Man, však skýtá materiál převážně převzatý. Z jedenáctky skladeb jsou pouhé tři jeho, zbytek je doplněn výběrem z nepřeberného množství hudby všeho druhu. A tak tu vedle sebe stojí písně od Beatles, Aerosmith, Eltona Johna, Jamese Browna, či třeba Police. Tato pestrá směska je zastřešena Paulovým bravurním a někdy až magicky energickým kytarovým cítěním, díky němuž skladby ožívají i bez potřeby textu.

Hned první pecka Working For the Weekend od Kanadských Loverboy vás bezpečně vtáhne do děje, a pumpuje a šroubuje potřebný adrenalin v dávkách pro rockera pořádně výživných. Smiťácká Back in the Saddle je úchvatná i bez Taylerova ječení. V novém zvukovém kabátě a s potřebným entuziasmem z ní Gilbert vysekne výstavní kusanec. Největším odvazem je zaručeně Brownův funky hřeb I Got the Feelin – při něm musí pařit snad i hluchý. No a taková Eltonovská dnes už klasika Goodbye Yellow Brick Road, snad ani žádný další komentář nepotřebuje. První pětku uzatvárá Beatlesácký cover Why Don't We Do It In the Road, ve kterém zvolání názvu skladby slyším bezpečně i bez McCartneyho hlasu. ...tak a končím, tohle měla být krátká, dvou-odstavcová recenze, jenže... poslech desky mě tak nabudil, že jsem psal a psal, poslouchal a poslouchal, až z toho vylezlo tohle.

Long Live Rock and Roll!

» ostatní recenze alba Gilbert, Paul - Stone Pushing Uphill Man
» popis a diskografie skupiny Gilbert, Paul

Gazpacho - Molok

Gazpacho / Molok (2015)

horyna | 5 stars | 16.03.2019

Norská šestice Gazpacho se v roce 2015 připomněla svým devátým albem nazvaným Molok. Dle informací na internetu je jeho textový koncept promítán do dvacátých let dvacátého století a vypráví příběh o muži, jež zkonstruoval stroj na výpočet minulosti i budoucnosti. Nahrávka Molok (pojem vyňatý z bible) je dalším neobyčejně podmanivým dílem, jež nese typický rukopis těchto borců z Osla. Stejně jako v případě jeho předchůdců jde znovu o nesmírně propracovanou nahrávku zasazenou do rozvláčných rytmů a opojně sugestivní atmosféry.

V tomto případě je nesmírně důležitý pozorný a často opakovaný poslech. Spoustu jemných nuancí, drobných melodií nebo atmosféricky podmanivých témat nemá posluchač šanci napoprvé vůbec postřehnout. Ale právě shluky těchto drobných pospojovaných částic vzápětí utvoří to pověstné gró samotného songu. Album obsahuje několik takových vychytávek. Jako příklad lze uvést slastný kostelní chór uprostřed úvodní Park Bench a v začátku druhé The Master's Voice. severským folklórem "nakaženou" trojku Bela Kiss, křehký vokální doprovod vytažený ze samotného lůna starostlivé matky v páté Choir of Ancestors nebo bouři podmanivých rytmů během sedmé Algorithm. Všechny zmiňované aspekty jsou pro budování jednotlivých songů nesmírně důležité, připraveného posluchače nepozorovaně vtahují do děje a nutí ho o muzice přemýšlet a naplno ji prožívat. Uvnitř hudby, jež Gazpacho tvoří, je nesmírně důležitým elementem také hlas Jana Henrika Ohmeho. Jeho naléhavost, hravost, sugestivní výraz i schopnost s tématem doslova prorůstat, dokáže takto zádumčivou složku ještě povýšit.

Minimalisticky křehoučká, podmanivě melancholická hudba ozdobená samply, smyčcovými vsuvkami a ambientními prvky, to je stručná charakteristika jedné z předních progresivních kapel současnosti - Gazpacho. Molok je zprvu dalším nepoddajným a složitým albem s vnitřní silou i zajímavým příběhem. Přesto, pokud si chcete s těmito seveřany potykat, doporučil bych vám k seznámení právě tohle album. Dnes jej v domácí fonotéce hrdě pasuji po bok takových nahrávek, jakými jsou desky Anoraknophobia (Marillion), Signify (Porcupine Tree), Dissolution (Pineapple Thief) či Distant Sattelites (Anathema).

» ostatní recenze alba Gazpacho - Molok
» popis a diskografie skupiny Gazpacho

AC/DC - For Those About To Rock

AC/DC / For Those About To Rock (1981)

Zaphirus | 4 stars | 15.03.2019

Jeden môj známy vedie o AC/DC tézu, že je jedno, čo nahrajú - znie to všetko narovnako. V istom slova zmysle by sa aj dalo súhlasiť. Táto nahrávka má ale pre mňa istú nostalgickú pridanú hodnotu a možno preto je v mojich očiach o čosi vyššie. Dostal som sa k nej na strednej škole (2007). V čase, kedy už notoricky známe hity ako Highway to Hell lebo Back in Black boli dekádami preverenými klenotmi. Tento album sme istého času intenzívne počúvali o prestávkach alebo na praxi v dielni. Skvelé spomienky.

Iste, dá sa namietať, že album má svoje silnejšie a slabšie momenty. Nad tým všetkým ale kraľuje titulná skladba, ktorú považujem od Highway to Hell po Thunderstruck za jednu z najlepších skladieb tejto bandy. Pozdáva sa mi aj zvuk, hoci na niektorých fórach sa dočítate z radov skalných, že je jedným z najslabších. Ja osobne si to až tak nemyslím. Keď sa akosi predýcham heavy metalovej sily a progresívnej kombinatoriky, siahnem vždy po tomto titule. Raz za čas surová hard rocková infúzia nezaškodí.

» ostatní recenze alba AC/DC - For Those About To Rock
» popis a diskografie skupiny AC/DC

Iron Maiden - The X Faktor

Iron Maiden / The X Faktor (1995)

Zaphirus | 5 stars | 15.03.2019

Sú ľudia, ktorí na obdobie s Bruceom Dickinsonom nedajú dopustiť. Dickinson je bezpochyby výborný spevák, avšak jeho odchod umožnil vznik albumu, ktorý by podľa mňa s jeho prítomnosťou znel úplne inak. Asi to tak malo byť tak, ako sa to stalo. Blaze Bayley možno nedosahuje takého rozsahu, možno takej kvality alebo technickej zdatnosti, má však jednu veľkú výhodu. Svojskú uveriteľnosť a civilnosť prejavu. Jeho zádumčivejší hlas relatívne nízkej polohy dodáva tomuto albumu ťažobnú a melancholickú atmosféru ale s patričným rockovým drajvom.

Album otvára epická Sign of The Cross. Skladba, ktorá akoby na úvod chcela povedať: "Áno, máme iného speváka, ale inak nám to hrá stále dobre." Jemný úvod, silný stred, mierne intermezzo a opäť úder na solar v podobe krásnej vyhrávky a citlivá dohra. Príjemne rezavá Lord of The Flies rozhodne neurazí. Album odsýpa a zatiaľ niet dôvodu na nespokojnosť. Man on The Edge - tu nám páni trocha zrýchlili. Skvelé verzie a výborný refrén. Jedna z mojich top skladieb tohto albumu. Fortunes of War je prešpikovaná typickým maidenovským rukopisom, kde niet dôvodu na pochybnosť, a nemenej zdarilá je i následná Look for the Truth.

Za mierne slabšiu chvíľku považujem Aftermath, o čosi lepšie je na tom následná Judgement of Heaven. Zlatý klinec albumu ale prichádza zo skladbou Blood on the worlds hands. Zaujímavý basový úvod a adekvátne sa rozbiehajúce sa verzie eskalujú do majestátneho refrénu podporeného totožnou melodickou gitarovou líniou. Za zmienku stojí i nástojčivý text. Zvyšok albumu ešte doťahuje baladická 2.AM, ktorá je v podstate jednoduchá čo do stavby a melodiky, ale práve Bayleho hlas z nej robí pomerne citlivú záležitosť.

Pre mnohých fanušikov je opus magnum Powerslave, hoci podľa mňa obsahuje tri silné skladby a zvyšok je stále dobrý priemer. The X Faktor je ale akosi zvláštne kvalitne koncepčný čo do tématiky, atmosféry a skladateľskej vynaliezavosti. Nohy mu z môjho pohľadu kriticky podráža skutočnosť, že ho nenaspieval Dickinson, ale niekto s úplne iným hlasovým fondom a výrazovým citom. Niekto, kto za každú cenu netlačí na pílu, niekto, kto vie vniesť silnú emóciu aj inak. Samozrejme ak budeme zrovnávať Bayleho výkon na turné, kde sa zákonite nemohol vyhnúť skladbám z Dickinsonovej éry a budeme ho považovať za nedostatočný, tak ho budeme vnímať ako speváka nedosahujúceho dostatočných kvalít. Tento album ale ukázal, že Bayley spievať vie, má cit, má charizmu a má to myšlienku.

The X factor znie správne temne, správne ťaživo a melancholicky. Znie tak, ako si to asi Harris a spol. predstavovali. A dovolím si tvrdiť (napriek k úcte ku Bruceovi Dickinsonovi) že bez Bayleho by znel diametrálne inak. Neprávom podceňovaný a zatracovaný, z môjho pohľadu jasne najlepší Iron Maiden.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - The X Faktor
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Sunchild - Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time

Sunchild / Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time (2018)

horyna | 5 stars | 15.03.2019

Před pár týdny jsem zde sliboval, že pokud nenastane žádný problém, zveřejním odkaz na mnou právě objevený zahraniční eshop s moderní progresivní muzikou. Svůj slib plním prostřednictvím této recenze, kterou mohu připojit po poslechu díla, jež mi bylo ve formě stříbrného kotouče doručeno prostřednictvím právě tohoto obchodního portálu, o který se s vámi hodlám podělit. Je docela možné, že ho bude řada z vás znát i používat, ale možná se najdou i tací, kteří o něm doposud tak jako já neměli potuchy a jeho služby jim budou v budoucnu k užitku.

Jen pár dnů před tím, než zde kolega Jirka zavěsil první recenzi na jednu ze dvou hlavních akvizic ukrajinského multiinstrumentalisty Antonyho Kalugina, jsem i já začal objevovat svět tohoto nadaného hudebníka z východního bloku. Prvotní informaci o tom, že nějaký Antony Kalugin vůbec existuje, jsem zaznamenal díky poslechovému vláknu, v němž mu nestor-objevitel Braňo věnoval několikanásobnou pozornost. Nikdy mě "borci z východu" příliš nezajímali a v moři "západní" muziky jsem neměl ani důvod se jejich tvorbou prodírat. Ale zkusil jsem a dnes rozhodně nelituji. Na rozdíl od Jiřího jsem se místo cestou ke Karfagen vydal pěšinkou vedoucí směr "sluneční dítě". I když je muzika obou těchto Antonyho poupátek stvořena jedním a tím samým majitelem, hudba Sunchild mi sedla o malinko víc. Ty rozdíly v tom málu, co jsem zaznamenal, nejsou příliš závratné a přiznám se, že v tom poprvé hrál nemalou roli i vizuální kontakt. Ten takřka okamžitě upoutala překrásně vyvedená malba desky Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time, ztvárněná výtvarníkem slyšícím na jméno Igor Sokolskiy. Pohádkově impresionisticky dýchající výjev mě prostě dostal.

Při průzkumu internetových stránek tohoto umělce a po přepnutí na odkaz vedoucí ke Karfagen (ale i k Sunchild) jsem narazil na onen hudebninový portál – CAERLLYSI MUSIC - >> odkaz , který s Kaluginem úzce spolupracuje a vydává nemalou řádku aktuálních, ale i několik starších progresivně rockových titulů. Co mě na tomto eshopu zaujalo byla rychlá a vstřícná komunikace s touto (jak mi bylo řečeno) neziskovou organizací, jednoduchý objednávkový servis, který nepotřebuje ani registraci (ne že by na tom tolik záleželo), solidní plejáda aktuální prog muziky, a hlavně nadmíru slušné ceny, které při porovnávání s jinými zahraničními portály, ale i cenami CD přímo od kapel vychází zhruba o tři eura/libry levněji - většinou kolem devíti liber za kus. S klasickým poštovným to dělá útratu mnohdy daleko příjemnější, než jaká se vyloupne z našich hudebninových obchoďáků. Téměř zpětně po objednání dostanete informaci, kdy se váš balíček odešle (do tří dnů) a za další tři ho máte pod střechou. Zaplatíte kartou nebo přes PayPal a pak se už můžete jen a jen těšit. Tolik tedy reklama na výborný portál s muzikou a teď i k samotné desce Antonyho Kalugina.

Hned úvodní skladba Searching Diamonds je postavena na velice pěkné melodické stopě, ve které se vzájemně prolínají klávesy s kytarou. Vše zní nadýchaně a vzdušně. Instrumentálně filigránsky zbudovaná skladba má až prázdninově uvolněnou atmosféru, dýchá optimismem a pozitivní energií. Když Antony přihodí navíc klavírní najazzlou stopu, dostavuje se v člověku pocit naplnění nad dobře odvedenou prací. V podobném tónu je sestaveno celé album. Jeho poslech se stává pro prog-rockera zábavou i relaxem. Divák hned zkraje získá pocit nenucenosti a pozitivní duch desky jej neopouští ani u rozměrného, dvacet minut trvajícího opusu Victory Voyager, ve které Antonymu vokálně zdatně sekunduje dámská část osazenstva. Z celkového počtu osmi skladeb jsou tři instrumentální (taktéž velice působivé) a pětice je opatřena příjemným Antonyho zpěvem, občas doplňovaným trojicí sboristek. Zvuk je čistý a průzračný, všechny nástroje dobře slyšitelné, je zkrátka poznat, kdo si s nahrávkou dal tu práci.

Poslední desku Sunchild můžu jen a jen doporučit. 4,5*

» ostatní recenze alba Sunchild - Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time
» popis a diskografie skupiny Sunchild

Last In Line - II

Last In Line / II (2019)

jirka 7200 | 3 stars | 12.03.2019

Se svým druhým počinem se přihlásila americká čtyřka Last In Line. K poslechu jejich prvního alba jsem se vrátil po dvou letech, abych si připomněl bravurní souhru bývalých členů legendárního souboru Dio. Na youtube se objevily i vcelku vydařené video bootlegy Last in Line z Kodaně a z Las Vegas - ten druhý je obzvláště zajímavý, neboť byl nahrán blízko odposlechu Viviana Campbela, takže si kytaristé zajímající se o jeho hru jistě přijdou na své.

Zapátral jsem tedy trochu, jak to s kapelou má v současné době. Od vydání jejich prvotiny došlo bohužel v jejích řadách k výměně na postu baskytaristy, když po zesnulém Jimmym Bainovi sestavu doplnil jeho dávný osobní přítel Phil Soussan. Tento hráč (kromě velké fyzické podoby s Jimmym) také výtečně ovládá svůj nástroj. Prokázal to na jedné z nejlepších desek Ozzyho Osbourna The Ultimate Sin či namátkou jako výborný koncertní hráč u Ritchieho Kotzena, Toto nebo Billy Idola.

Koncem února 2019 si fandové Last in Line mohli radostně poskočit. Druhé album, které se konečně objevilo na pultech prodejen zásluhou italské firmy Frontiers Music, bylo nahráno pod produkční taktovkou Jeffa Pilsona. Kapela složila nyní repertoár na novou desku s lakonickým názvem „II“ společně ve zkušebně - žádné posílání rozpracovaných stop po síti, jak je to dnes běžnou praxi u mnoha skupin. Najdeme na ní jedenáct songů a intro na ploše necelých padesáti tří minut. A jak to celé dopadlo?

Industriální intro plynule přechází do úvodní Black Out the Sun – zatěžkaný hard rock navozuje atmosféru alb Dia z osmdesátek. Campbell vedle masivního riffu přidává i melodická sóla, Andrew Freeman sice Pana Zpěváka nahradit nemůže, ale snaží se. Na úvod velmi povedený kousek, toto je vskutku TVRDÝ rock archaického střihu jak vyšitý. S druhou skladbou, singlovkou Landslide s hitovými parametry, se na albu setkáme ještě později v akustickém hávu. Bublající hutná basa v písni připomíná, kdo ji obsluhuje. Opět skvělý hard rockový kousek. Zpozorňuji u další Gods and Tyrants. Zdá se, že se Last In Line snaží vykročit poněkud jiným směrem, než jí vytyčuje status cover bandu Dia. Jako by se do pevně stanového vzorce někdo snažil vpašovat postupy grunge a alternativy. Zvláštní skloubení těchto prvků je působivé, dojde i na mnoho změn tempa a skvělá kytarová sóla.

Year of the Gun je poctivý kvapík, připadá mi však trochu nevýrazný. Další Give up The Ghost, The Unknown a Sword of the Stone jsou opět kombinací hard rocku a v grunge stylu frázujícího zpěváka. Cítím vliv Soundgarden nebo Pearl Jam. Electrified a Love and War je metal moderního střihu s kapkou alternativy, nijak se neohlížející do minulosti. To následující False Flag se ohlédla pořádně – temně znějící song je dalším hitem alba, vyniká tu Vinnie Appice s mnoha náročnými přechody. Průměrná Light a již dříve zmíněná odlehčená Lanslide ukončuje toto dílo.

Závěr: Oceňuji, že kapela, která živě prezentuje především písně z časů největší popularity DIA, neustrnula ve vývoji a snaží se hledat svojí vlastní cestu. Mě osobně až tak neoslovila - více než polovina skladeb i po několikerém poslechu působí průměrným dojmem. Jejich kombinace hard and heavy s prvky grunge, kapky alternativního rocku a moderního metalu má však ve Státech solidní ohlas a pro Last In Line je to pravděpodobně jediná cesta, jak nespadnout do kategorie živoucích hard rockových fosílií.

» ostatní recenze alba Last In Line - II
» popis a diskografie skupiny Last In Line

Windmill - Tribus

Windmill / Tribus (2018)

horyna | 5 stars | 12.03.2019

Někdy může být indikátor kvality opravdu různorodý. O jednom našem kolegovi z progboardu vím, že současnou hudbu příliš neposlouchá, ani nekupuje. Když tu v poslechovém vlákně před koncem minulého roku několikrát uvedl norské Windmill jako žhavé želízko v současném progresivním ohni, trošku jsem zpozorněl a řekl si, že to nemůže být tak špatné, pokud tomu zrovna tento člověk věnuje tolik pozornosti. Když pak v bilanční fázi onen nejmenovaný (pokud recenzi číst bude, sám se jistě pozná) za ročník 2018 spolu s Mystery a Spock´s Beard uvedl znovu právě Windmill jako jedinou trojici, kterou si v uplynulém období pořídil, tušil jsem, že to dobré být zkrátka musí. Postupně se na tuto kapelu nalepili další zdejší dopisovatelé a Windmill obestoupil kult nového progresivního zázraku na mapě se soudobou muzikou.

Aniž bych znal jejich díla předešlá, napoprvé jsem otestoval právě aktuální nahrávku Tribus a už při nástřelu na internetu se mi ušní cesty samou radostí rozeskotačily. Třetí norský zástupce v krátké době (po Wobbler a Gazpacho) mi znovu udělal nebývalou radost. Abych byl upřímný, dokonalost této nahrávky mě úplně ohromila. Neměl jsem o nich žádnou představu, přečetl jsem pár velmi dobrých hodnocení, recenzí a vzápětí je objednal. Jejich styl hudby lze charakterizovat jako moderní verzi sedmdesátkového art-rocku s aktuálním zvukem a kompozičními postupy odpovídajícími tomu nejlepšímu, co bylo v oné době zkomponováno. I přes svou složitost je to muzika velmi chytlavá, melodicky přístupná, poslechově velice přívětivá a aranžérsky takřka dokonalá. Čiší z ní pohoda, přehled a jasná koncepce.

Hned první kompozice - dvacet čtyři minut trvající věc The Tree - je zároveň nejsilnější položkou alba. Obsahuje hned několik nosných melodických linek a působivou, místy tajemnou atmosféru, ve které obzvlášť vynikají překrásné pasáže příčné flétny a decentní klávesové doplňky. Vůbec celá sehranost kapely a vzájemná nástrojová prokomponovanost je na velmi vysoké úrovni. Zpěv Erika Borgena mi svou barvou a hřejivou teplotou připomíná Briana de Graeveho z holandských Silhoutte. Kapela je nejsilnější ve středních tempech; nic není nucené ani překotně překombinované. Morten Clason proloží píseň dojemným saxofonovým sólem, které vzápětí vystřídá až ležérní barovo-jazzová vsuvka. Další sólo je pro změnu na flétnu a pasáž následující má charakter muzikálu i severského folklóru zároveň. Kytara do písně neustále servíruje výborné melodie, a člověk nemá potřebu vyřknout ze sebe ono nepříjemné-tohle jsem už někde slyšel.

Druhá skladba Storm je desetiminutový instrumentální klenot, ve kterém si hlavní karty mezi sebou rozdají nádherná flétnová mezihra a vyhrávky na klasickou i elektrickou kytaru. Píseň má silně povznášející náladu s výborně šlapající basovou i bicí stopou. Základem jsou opět melodie, "nové", silné, působivé a neokoukané. Třetí a časově nenáročná Dendrophenia vyznívá až hard-rockově. Na chytlavém riffu balancuje Erikův vokál jako sličná akrobatka procházející se po provaze nataženém přes celé šapitó. Skladba nepostrádá tah a energii. Následuje Make Me Feel. Ta se zprvu nejeví natolik silně, ale při pátém a dalším poslechu už člověk podlehne. Stačí zavřít oči a nechat se unášet zajímavě modulovanými klávesy, nezbytnou flétnovou melodikou a slušnou zásobou kytarových prvků. Závěr tvoří píseň Play with Fire. Díky flétnové lidově skočné melodii ji lze přirovnat k tvorbě Jethro Tull, avšak zpěvákův akcent ji především v refrénu posouvá do úplně jiné hudební dimenze.

V dnešním hudebním světě přesyceném podobnými spolky, které dobře hrát skutečně dovedou, avšak kompozičně často pokulhávají, kde se ono déjà vu slyšeného opakuje a nápaditost se rapidně vytrácí, je neskutečně těžké přijít s něčím, co by vás plně zaujalo a navíc oslovilo také posluchačův srdeční sval. Myslím, že nejsem zdaleka sám, koho svým talentem Windmill dostali do kolen. Deska Tribus patří mezi nejlepší nahrávky, které uplynulý rok 2018 přinesl!

» ostatní recenze alba Windmill - Tribus
» popis a diskografie skupiny Windmill

Revolution Saints - Light In The Dark

Revolution Saints / Light In The Dark (2017)

alienshore | 4 stars | 11.03.2019

Deen Castronovo patrí v súčasnosti medzi najlepších spevákov melodického rocku a AOR. Asi len v tom najdivokejšom sne by mi napadlo, že bubeník shrapnelovských albumov z konca 80-tých rokov sa stane nefalšovaným nástupcom Stevea Perryho. V skutočnosti to ale nie je až tak úplne klon. Je veľa spevákov, ktorí sa zámerne snažia znieť ako Steve. Deen to ale nemusí, to cítenie je totiž v ňom. Dokazuje to každým nádychom, z ktorého následne trieskajú emócie a dokonalá farba hlasu.

Druhý album Revolution Saints si vo viacerých smeroch polepšil. V prvom rade sa tu viac prejavil skladateľský rukopis Douga Aldricha a aj Deena Castronovu. Pomerne významný je však stále podiel “štvrtého člena“ Alessandra Del Vecchia, ktorý aj tu výdatne podporil kapelu v skladaní piesní a v produkcii. Light In The Dark je o čosi viac heavy, než debut. Stále si však zachováva vysokú mieru melodickej kvality, ktorá je príznačná pre tvorbu amerických Journey, čo je v podstate východiskový bod Revolution Saints.

Hutný zvuk odštartuje titulný duet Light In The Dark medzi Deenom a Jackom Bladesom, ktorý dáva jasne na známosť, že pozitívna energia kapely je stále zachovaná. Freedom je parádny hard-rock melodického strihu a keď Deen spieva “freedom, sweet freedom“, tak si pri nej spomeniem na istú skupinu. Zameriam sa ale viac na highlighty. Tým prvým je určite love-song I Wouldn't Change A Thing, čo však nie je autorský song. Nie je ale vo svete známy a tak sa vlastne Revolution Saints pričinili o jeho popularitu, z čoho môže ťažiť aj jeho autor Richard Page. Krásne sa v nej prejavil gitarista Doug Aldrich a jeho sólo patrí medzi vrcholy albumu. Skvelé sú aj ostrejšie melodické erupcie Don't Surrender, The Storm Inside, Running On The Edge a Another Chance. Za druhý vrchol považujem journeyovskú Falling Apart, ktorá je natoľko dobrá, žeby mohla byť aj v katalógu samotných Journey.

Deen Castronovo zúžitkoval svoje pôsobenie v zmienených Journey na výbornú. Myslím, že by sa o ňom a Revolution Saints mohlo písať aj viac. Kapiel, ktoré naozaj vedia robiť tento typ muziky je ako šafranu. Väčšina z nich totiž nestojí za nič. Deen ma osobité čaro, ktoré som už dávno nepočul v chlapskom speve. Roky 80-té sú však už fuč a tak neostáva nič iné ako propagovať svoje nové idoly “recenziami“. Ja dúfam, že Revolution Saints si svoju úroveň udržia a prinesú ďalšie novodobé perly rockovej hudby.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Revolution Saints - Light In The Dark
» popis a diskografie skupiny Revolution Saints

Fates Warning - Parallels

Fates Warning / Parallels (1991)

horyna | 5 stars | 11.03.2019

Starého psa novým kouskům nenaučíš. Aneb, když něco (hudebního) milujete, bývá z toho láska na celý život. Album Parallels jsem objevil a zamiloval si ještě dříve, než mi bylo dvacet. Ve třiceti jsem si ho užíval stejně jako modernější desky, které vydávala kapela v průběhu nadcházejícího období. No a ve čtyřiceti je můj pohled na něj snad ještě více neměnný a každý poslech mě utvrzuje v názoru, že jde o jedno z nejvelkolepějších progrockových alb v dějinách tohoto stylu. Aplikoval bych na něj zhruba tyto slogany: Nejdokonalejší nahrávka Fates Warning. (nesouhlasit mohou pouze ti, kdož použijí podobný příměr v případě nahrávky A Pleasant Shade of Grey). Jedna z (kolik dáme? Pět, nebo deset?) deseti nejúžasnějších progrockových nahrávek devadesátých let (a tady se budu klidně hádat).

Parallels je prostě "rushovským" producentem Terry Brownem (chcete větší záruku nahrávací kvality?) mistrně vybroušený diamant moderní inteligentní muziky. Nahrávka obklopená tajemně symbolizující obálkou i podobně laděným soundem. Nahrávka, na které vás sejme každá maximálně propracovaná skladba, každá změna tempa, poryv emocí Adlerova hlasu, titěrně vypiplané přechody, hra na činely mistra Marka Zondera a v neposlední řadě také aranžérská propracovanost a lpění na perfekcionismu (svém i jeho kolegů) kytarového mohykána Jima Matheose. Co píseň, to skutečný progrockový hit s jasně definovanou melodikou a neustálými přechody mezi elektrickými a akustickými sekvencemi.

Ač tato kapela kdysi vzešla z metalového podhoubí, postupnou pílí se vypracovala až do progresivně rockových vod, a i když v letech posledních znovu nabrala ostřejší kurz, její kvalitativně nejproduktivnější období devadesátých let jí už nikdo nikdy neodpáře. No a pokud ode mne bude někdo chtít slyšet nejoblíbenější skladbu, ani sám pro sebe na žádnou takovou ukázat nedovedu. Tohle je totiž deska nabitá těmi nejlepšími songy až po strop.

Ppodobně jako Louvre obsahuje několik skutečně mistrovských děl, i progresivní muzika v sobě absorbuje některé skutečně působivé skvosty. Deska Parallels je jedním z nich!

» ostatní recenze alba Fates Warning - Parallels
» popis a diskografie skupiny Fates Warning

Aerosmith - Get a Grip

Aerosmith / Get a Grip (1993)

chimp.charlie | 5 stars | 10.03.2019

Když jsme před časem měli sraz se spolužáky z gymplu, dali jsme s kamarádem řeč na téma, co právě posloucháme. A když jsem se zmínil, že Aerosmith, opovržlivě si odfrkl: „Komerce…!“ Přiznám se, že jsem sklopil uši a nesměle namítl, že zrovna teď poslouchám hlavně 70. léta, Toys In The Attic a tak, což byla i pravda. Cestou domů jsem pak dumal o dvou záhadách: Jak to, že se mi v blízkosti mé první lásky stále ještě rozbuší srdce, a jak to, že tolik rockových fandů automaticky ohrnuje nos nad vším, co je melodické a líbivé? Mám totiž silné podezření, že můj kamarád měl na mysli Aerosmith reprezentované právě albem Get a Grip. Řečenému albu se zájem zdejších recenzentů zatím vyhýbá, nanejvýš se o něm sem tam někdo – a málokdy pochvalně – zmíní v diskusi k jiné desce; na to jsou vlastně ty čtyři hvězdy od čtyř vzácně se shodujících uživatelů docela dobré skóre. Nuže, ujmu se toho, zatáhnu za ten struk a pokusím se dokázat, že mléko z něj nadojené je opravdu plnotučné.

Album jako takové asi netřeba detailněji představovat: po krátkém intru s reminiscencí na Walk This Way začne spanilá jízda jednoho hitu za druhým, jak je notoricky známe z MTV a mnoha dalších televizních a rozhlasových stanic včetně těch, které jinak s rockem nemají nic společného. Což je, řekl bych, asi tím největším prohřeškem, jímž se kapela v uších pravověrných rockerů provinila. Pokud jde o mě, přiznám se, že nevím, kde u borců tohoto kalibru hranici mezi komercí a nekomercí hledat: nedokážu si prostě představit, že by Steven nad flaškou Jacka Daniela jen tak prohodil: „Ty, Joe, nějak teď nejdou kšefty, co pro změnu natočit něco prodejnějšího?“ Ne, že by to nešlo, ale i kalkulace úspěchu má své meze, jak dějiny šoubyznysu nejednou ukázaly. Jenže Get A Grip rozhodně nebyl sezónní bublinou, o které za půl roku nikdo nevěděl, a každý poctivý skladatel taky potvrdí, že napsat dobrý melodický popěvek (který by se navíc co nejméně podobal něčemu, co už napsal někdo před ním) je asi nejtěžší ze všeho. A udělat takovou skoro celou desku je už malý zázrak.

Kdykoli Letecké Kováře slyším, vždycky si říkám, jak pěkně tu všechno do sebe zapadá. Třeba jejich transatlantičtí vzdušní spojenci z Olověné Vzducholodi taky odevzdávali to nejlepší ve prospěch celku, přesto ale zůstávali silnými muzikantskými individualitami a z jejich hudby je to cítit – můžete si vybrat libovolnou nástrojovou linku a užívat si ji téměř samu o sobě. V Aerosmith ale hraje každý přesně to, co je třeba, aniž by nějak zvlášť vyčníval – nakonec ani Joe Perry není kytarovým Bohem typu Jimmyho Page, jeho sóla nepovznášejí do nebes invencí ani nesrážejí k zemi virtuozitou, do celkového pojetí ale pasují jak gluteus maximus na hrnec.

Suma sumárum: Jiří Černý v knize Hvězdy tehdejších hitparád v kapitole věnované Rolling Stones moudře napsal, že „…světová pop music nežije jen samými výboji, ale taky základními jistotami“. A Aerosmith pro mě jednou z takových základních jistot jsou. A album Get a Grip se jim podle mého soudu povedlo na plný počet.

A teď kameny do ruky!

» ostatní recenze alba Aerosmith - Get a Grip
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

J.E.T. - Fede speranza carità

J.E.T. / Fede speranza carità (1972)

Snake | 4 stars | 09.03.2019

CD Vinyl Magic - VM057 /1995/

Při zběžném pohledu na discogs to vypadá na další italskou jednohubku, po které nezbylo nic než jedna deska a několik singlů. Ovšem při podrobnějším ohledání už to není tak jednoznačné...

J.E.T. (často psáno i jako Jet) pocházej z Janova a vznikli z trosek stejnojmenné kapely, ve které působili - a teď se podržte - i pozdější členové popové superstar Ricchi e Poveri. Obnovená sestava debutovala v roce 1971 singlem Vivere in te, se kterým se zůčastnila rozhlasové soutěže Un disco per l'estate. Ten, i následující singly Non la posso perdonare a Il segno della pace z roku 1972 byly ještě melodickými písničkami s hitparádovými ambicemi, ovšem její první velké album Fede, speranza, carità znamenalo radikální obrat v hudebním směřování a je typickým produktem rychle se vzdouvající progressive rockové scény. Ovšem už o dva roky později přišel další veletoč, když si tři ze čtyř původních členů změnili jméno na Matia Bazar a nastartovali dlouhou a úspěšnou kariéru na poli pop music.

J.E.T. tedy zabodovali na obou stranách barikády. Jejich jediné album je dodnes vyhledávanou a bigbíťáky velebenou progress rockovou raritou a jako Matia Bazar je milují posluchači středního proudu...

Koncepční album Fede, speranza, carità vyšlo v roce 1972 a mohlo by posloužit jako učebnicovej příklad reprezentující subžánr "rock progressivo italiano". Chcete po mě jeho nejcharakterističtější (brr, to je slovo) rysy ? Tedy dobrá : energie, důraz, vášeň a cit, s koňskou dávkou přívětivejch melodií navrch. A pochopitelně v italštině. První strana původní vinylové desky obsahovala dvě delší skladby o délce kolem jedenácti minut, druhá pak tři kratší - což v konečném součtu hodilo na italské poměry nadstandartních čtyřicet minut. A nadstandartní je nejenom celková stopáž, ale aj obsah, kterej bych popsal jako energickej heavy prog, s prvky symphonic rocku a - ehm - popu. Jiskřivé kytary s doprovodem zkreslených varhan odkazují na britskou školu, ale melodie a falzetem zpívané vokály jsou čistě italské. Oni maj tu kantilénu v krvi a místy je to pěknej tyjátr, ale to já rád...

Texty jsou (údajně) jakousi křesťanskou agitkou, ale italsky neumím ani zbla a tak je neřeším. Užívám si hudbu a ta je jednoduše skvělá. Prolínání agresivních a melodramatických ploch je ukázkové a díky četným změnám nálady, rytmu a tempa to pěkně odsejpá. Vypíchnul bych aspoň titulní pecku Fede, speranza, carità, která nabídne jak hutnej hard rock, tak to melodrama a pak ještě její veličenstvo Sinfonia per un re. To je vznešenost sama. Chválím i velmi dobrej, nabasovanej a přesto pěkně čitelnej oldscholovej zvuk v široširém stereu, protože to u italských alb nebývá zrovna pravidlem. Někde jsem zachytil informaci, že se to natočilo během šesti dnů na čtyřstopej magnetofon a jestli je to pravda, tak klobouk dolů, protože to hraje opravdu dobře.

J.E.T. ukázali směr a prošlapali cestu kapelám Alphataurus, Museo Rosenbach, Semiramis, nebo Biglietto per l'inferno. Byli možná ještě trochu "dřevní" a ne tak dokonalí, ale první. Nebo skoro první...

Původní album vyšlo na značce Durium a mělo celkem unikátní rozevírací obal, s výřezem v přední straně a uvnitř vlepenou imitací broušeného poháru. Grafici se na něm docela vyřádili. Nejnovější reedice na LP je z roku 2010 a měla by být ještě relativně snadno k sehnání. S cédéčky už je to však trochu horší. Poslední vydání z roku 2005 (BMG Japan) je vyprodané, ale splašit z druhé ruky - byť ne úplně lacino - se dá. Moje reedice od Vinyl Magic (1995) neobsahuje nic, než umolousanej čtyřstránkovej booklet s několika černobílými fotografiemi, ale jsem šťastnej, že ji mám.

» ostatní recenze alba J.E.T. - Fede speranza carità
» popis a diskografie skupiny J.E.T.

Grateful Dead - Terrapin Station

Grateful Dead / Terrapin Station (1977)

vmagistr | 4 stars | 06.03.2019

Grateful Dead jsou takoví američtí hudební chameleoni. Od blues-rockových začátků v polovině šedesátých let se přes psychedelické experimenty propracovali k countryovým inspiracím a po svém se popasovali i s funkovými a jazzovými impulsy. Čtyřčlenné jádro Garcia-Weir-Lesh-Kreutzmann (pátý zakládající člen Ron "Pigpen" McKernan z kapely ze zdravotních důvodů odešel v létě roku 1972, aby se o devět měsíců později stal dalším členem "klubu 27") společně vydrželo po celých třicet let existence kapely - soudržnost v populární hudbě ne často vídaná. Na desce Terrapin Station, která vyšla po (na poměry Grateful Dead spíše delší) půldruharoční studiové pauze, tuto sestavu doplňoval další dlouholetý člen kapely, bubeník a perkusionista Mickey Hart a manželské duo Keith (klávesy) a Donna (zpěv) Godchauxovi.

Nepravidelný houpavý rytmus, kytarové figury ve funkovém stylu a zvláštní zasněná atmosféra s kontrastním refrénem - to je ve zkratce úvodní skladba Estimated Prophet. Kytarista Bob Weir v ní s kamennou tváří glosuje chování některých fanoušků kapely (takzvaných "Deadheads"), kteří texty Grateful Dead často brali až přespříliš vážně a vnímali je jako mystická poselství. Obrat o 180° přináší druhá skladba, šedesátková popová klasika Dancin´ in the Streets. Funkový nádech z úvodu desky zůstal, atmosféra je tu ale (jak jinak při písni s takovým názvem) roztančená. Grateful Dead často a rádi vtiskávali převzatým skladbám vlastní tvář ("chuckberryovské" covery by mohly vyprávět), ale v případě tohoto kousku znám i daleko nadupanější verze.

Třetí skladba Passenger staví na pevných rock'n'rollových základech, slide kytaře Jerryho Garcii a dvojhlasu Weira a Donny Godchaux. I takovéto instrumentálně méně nápadné kousky je v podání Grateful Dead radost poslouchat - o co méně agresivity kapela do skladby vkládá, o to více vynikne muzikálnost všech zúčastněných a jejich soudržný projev. Vyprávění s biblickým motivem přináší píseň Samson and Delilah, opět zde nechybí náznaky funkových rytmů a tentokrát (bohužel) i preparovaných bicích stop. Vrchol první strany přichází v magicky baladické křehkosti Sunrise. Přidané orchestrální stopy jsou dílem producenta Keitha Olsena, kterému prý následně kvůli tomuto nevyžádanému "vylepšení" kapela dlouho nemohla "přijít na jméno". Mně ale do celku ty smyčcové vstupy pasují a vnímám je jako integrální součást zvuku skladby.

To, kvůli čemu by zvídavý posluchač neměl desku Terrapin Station minout bez povšimnutí, se skrývá na její druhé straně. Čtvrthodinová suita Terrapin Part 1 má všechno, co Grateful Dead charakterizuje - netuctové melodie, střízlivou a přitom propracovanou instrumentaci i experimentální jamové mezihry, navrch ale přihodí ještě pro kapelu netypickou kontrastní dynamiku. V první části si bere slovo Jerry Garcia, poté už se pracuje spíše na instrumentální bázi. I zde kapelu často podporuje les smyčců a dechů, který podle mě studiové verzi této suity neškodí. Samozřejmě je znát, že kapela svou dřívější aranžérskou rozevlátost a zálibu v jamech částečně "zkrotila" ve prospěch sevřenějšího celku, typické prvky jejich tvorby ale nadále zůstávají přítomné.

Napadá mě možnost určitého srovnání s dobovou tvorbou kapely Emerson, Lake & Palmer - ti o rok a půl později vydali podobně koncipované LP Love Beach (s první stranou zaplněnou kratšími skladbami kontrastovala propracovaná suita na straně druhé). Zatímco ale u ELP šlo o poslední "předsmrtnou křeč", Grateful Dead se s Terrapin Station nadechli k další tvořivé etapě. V hodnocení jsem rozkročený mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami a tentokrát půjdu se zaokrouhlením nahoru, hlavně kvůli povedené "želví suitě".

» ostatní recenze alba Grateful Dead - Terrapin Station
» popis a diskografie skupiny Grateful Dead

Gazpacho - Soyuz

Gazpacho / Soyuz (2018)

horyna | 5 stars | 06.03.2019

Norští Gazpacho patří mezi pokračovatele Hogartovských Marillion, a jsou zároveň jedním z nejvíce unikátních subjektů pokrokové rockové muziky. V jejich pojetí najdeme odkazy na tvorbu Porcupine Tree, Pineapple Thief nebo No-Man, ale co dělá tuto kapelu odlišnou je její schopnost rychlé regenerace (pravidelný interval vysoce kvalitních nahrávek v řadě za sebou) a vysoká míra experimentu se zvukovými scénami, náladami, tématy a okolními ruchy. Jejich podmanivý hudební svět se odvíjí už dvacet roků nazpátek, ale až svým čtvrtým albem Night z roku 2007 dokázali plně definovat své myšlenky, svůj postoj a nalezený sound. Právě po tomto albu se Gazpacho propracovali mezi nejužší špičku v progresivně-rockové oblasti.

Hudební paleta (zatím posledního) desátého ambiciózního díla Soyuz pokračuje v omezování dramatičtějších rytmických přechodů a ubírá se maximálně vláčným, hloubavě melancholickým tempem. Její obsah poskytuje ohromné rockové momenty, velké množství invenčních nápadů, kaskády melancholií, emocí i dramat. Gazpacho si pohrávají v silně ambietním spektru plném melodramatických změn nálad. Nechybí atmosféru modelující nástroje jako klavír a housle, nemalý prostor dostávají rovněž akustické kytary.

Album začíná písní Soyuz One, pojednávající o osudu kapitána Vladimíra Komarova, jež našel smrt při přistávacím manévru sondy Soyuz. Druhá Hypomania je jediným snáze přístupným/hitovým adeptem na desce a nese odkaz britské post-rockové školy. Třetí Exit Suite otevírají děsivě zatemnělé chorální zpěvy a jednoduchý (přesto nádherný) klavírní motiv od Thomase Andersena, nad kterým se pohybuje uhrančivě hypnotický rytmus zvuků, ruchů, ale i ztišená houslová melodie. Těžko uchopitelná věc plná smutku, melancholie, osudovosti i neskutečné emoční naléhavosti. Vlastně takové je celé album Soyuz (produkce Gazpacho), které kulminuje skladbou číslo čtyři. Emperor Bespoke a dosažený kvalitativní stupeň si udrží až do samého závěru. Ten obstará netradiční, opět silně posmutnělá píseň Rappaccini, v níž je použita nahrávka francouzské písně A Clair de la Lune z roku 1860, která je považována za nejstarší píseň se záznamem lidského hlasu.

Při poslechu hudby Gazpacho jde v prvé řadě o posluchačovu hudební empatii a o schopnost a ochotu se do příběhu a hudby vcítit. Jde o emočně pohlcující muziku se silně melancholickou podmanivou atmosférou.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Soyuz
» popis a diskografie skupiny Gazpacho

Sting - Brand New Day

Sting / Brand New Day (1999)

Danny | 3 stars | 05.03.2019

Sting natočil mnohem lepší album než předchozí Mercury Falling. A řadu věcí ve svém hudebním pojetí změnil. To podstatné a slyšitelné je dáno novou postavou producenta; pokud tuto roli do minulého alba plnil hvězdný Hugh Padgham, tady se objevuje Kipper. A proto přibylo mašinek, sekvenceru a programovaných pasáží včetně bicích. Nic nebylo ponecháno náhodě a vznikla ohromující kolekce, trpící ale zřetelným neduhem: je přeprodukovaná. O starších Stingových albech jsme říkali, že jsou pestrá, pro toto mě napadá jiné označení - slepenec. Různé vlivy jsou naplácané na sebe, aniž by se je tvůrci snažili na některých místech smysluplně propojit a prolnout. Nejbizarnější je z tohoto hlediska píseň Fill Her Up, zpočátku další nevýrazný country popěvek ve Stingově repertoáru se steel kytarou a hostujícím Jamesem Taylorem. Nevýrazná melodie a celkově jalová skladba po dvou minutách totálně změní hudební kulisy a do sterilního šera přináší podstatně víc světla - country nejdříve vystřídá výborný gospelový pěvecký sbor, zpočátku zdrženlivý a subtilní, který se později nechá strhnout svižnou instrumentální jízdou, aby nakonec ustoupil ostinátnímu jazzovému finále, velmi soustředěnému a příhodnému. Kéž by v tomto duchu bylo celé album.

Album asi nejvíce proslavila skladba Desert Rose, ve které hostuje zpěvák Cheb Mami, a vůbec to není špatná věc. Její dvoutónová melodie mohla být ale mnohem členitější, pak by šlo o naprostou bombu, ale není tomu tak a Stingův fígl, kdy pod stále stejnou melodií mění harmonickou základnu, už tady moc nefunguje, to už použil u velkých pecek The Police: u So Lonely; Roxanne i u Can't Stand Losing You. Stejným neduhem trpí i úvodní A Thousand Years, její dvoutónová melodie je tady navíc konfrontována s bezmála šestiminutovou plochou a subtilní popěvek tohoto typu tady nemá šanci uspět. Producentský rámec etno ambientu v souvislosti se Stingem nedává dost dobře smysl. Přitom stačilo melodii více rozvinout a najít s instrumentací více styčných ploch, Sting tohle umí.

Stingova tvorba tady navíc naráží na mantinely sebe sama, tedy toho, co už sám Sting použil. Koncept skladby Big Lie Small World už se na minulých albech několikrát objevil, není to ale špatná skladba. A navíc se tu zásadně prosazuje trumpetista Chris Botti, který nahrávku ze šedi zvedá do vyšších pater. A není to zdaleka naposled, jeho přínos je tu zcela zásadní. Stingova rozpolcenost, zda hit, nebo plnokrevnou skladbu, naplno ukazuje After The Rain Has Fallen. Ve slokách je to velmi zajímavá a promyšlená skladba, v refrénech zbytečně vstřícná hudební plocha bez napětí a prvku překvapení.

Divnou jízdou je i Perfect Love... Gone Wrong a ani tady nejde o veskrze špatnou věc. Skvělý je tu opět Chris Botti a na něm hudební konstrukce stojí. Jazz a k němu přilepený francouzský rap je tu opět divným slepencem, tohle Sting ale ustál. Tomorrow We'll See je už ale moc šablonovitá a ve svém neustálém opakování hlavního tématu ztrácí sílu. Těsně před finále se nám zjevuje Ghost Story, melodie ohlodaná až na kost podobně jako Valparaiso, což byla skladba z předchozího alba. A paradoxně nemá její sílu, je ale zpracovaná lépe a úplně během své expozice rozkvete, přestože tady Stingovy hrátky s rytmem a metrem nedávají úplně smysl a píseň rozbíjejí. Na konci nás čeká titulní píseň, Stevie Wonder s harmonikou a vlastně dobrá skladba, plná zajímavých míst, přestože nemá sílu starších věcí.

Je mi jasné, že už je Sting z prvních alb dávnou minulostí, tohle album ale není vůbec špatné.

» ostatní recenze alba Sting - Brand New Day
» popis a diskografie skupiny Sting

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Iron Maiden / The X Faktor

Pegas
Jirka: Když jsi to napsal tahle o těch 25 letech, tak mi teprve došlo, jak je ta deska už...

Windmill / Tribus

bullb
Už som ako ten "Plha se hlásí". Po pár nástreloch: príjemná vecička. Úžasne mi...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12637 recenzí
2186 skupin
173914 příspěvků ve fóru
2620 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000