Living Loud Cranberries, The Kola dokola Deliverance Simpson, Richard James Giant Seventh Wonder Lied des Teufels Antonius Rex Out Of Focus

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Metaphor - The Pearl

Metaphor / The Pearl (2019)

Mayak | 5 stars | 26.05.2019

Materiál albumu, o ktorom sa neformálne vravelo už na prelome rokov 2015 -2016 kapela definitívne nahrala a technicky upravila bez nejakej mediálnej publicity v priebehu leta a jesene roku 2018 a na svetlo sveta sa oficiálny nosič dostal symbolicky počas prvého týždňa roku 2019.
Teda práve 12 rokov po štúdiovej trojke „The Sparrow“ a rovných 20 rokov po kultovom debute „Starfooted“.

„The Pearl“ je opäť album koncepčný, tentokrát jeho libreto nie je sci-fi tématika, ale skôr príbeh z kategórie fantasy a celkom v réžii speváka Johna Mabryho. Hlavnou dejovou líniou je príbeh mladého muža, ktorý sa vydáva na cestu do sveta v mene svojho ľudu, aby získal vzácnu perlu z pazúrov hrozného draka. Ale ako postupne zistí, drak je najmenší z jeho problémov ...

Podotknem, že textová stránka je v celej histórii vlastnej tvorby u METAPHOR veľmi významná. John Mabry presvedčivo dokazuje skĺbiť vo svojich textoch epickosť Petera Gabriela z éry Genesis a filozofickú a intelektuálnu hĺbavosť Neila Pearta z Rush.

METAPHOR sú hudobne formálne považovaný za neo-progovú kapelu, ale tento termín je v ich prípade hodne ošemetný. Štruktúra ich kompozícií, množstvo motívov, muzikantských nápadov, zmien tempa a nosných línií je bežne taký bohatý a častý, že i pri viacnásobnom posluchu ich albumov si toho príliž veľa nemusíte zapamätať a stále máte možnosť niečo nové, predtým ukryté - objavovať. Oproti majorite neo-progových spolkov je toto beh na dlhú trať a ich produkciu možno skôr zaradiť medzi hudobné telesá z kategórie „Eclectic Prog“.

Inštrumentálne v skupine dominujú gitarista Malcolm Smith, v hre ktorého sa spája predovšetkým invenčnosť a nápaditosť Steve Hacketta, nervnosť a razancia riffov Roberta Frippa, ale aj nevyspytateľnosť a istá prekvapivosť, akú bolo možné počuť u Gary Greena (Gentle Giant) a nesmierne variabilný ale aj univerzálny klávesista Marc Spooner (mimo METAPHOR pôsobí paralelne aj v ďalších rôznorodých rockových zoskupeniach v Californii). Skvelý textár John Mabry má skutočne príjemnú farbu hlasu, skvele intonuje i frázuje, v niektorých recenziách (skôr fanúšikov, ako oficiálnych profesionálnych recenzentov) som však postrehol výhrady voči akejsi jedno-rozmernosti (t.j. malej dramatičnosti) jeho vokálneho prejavu, vzhľadom na bohatstvo a popisnosť textovej zložky k hudbe METAPHOR (inak spolu s bubeníkom Gregom Millerom sú členmi aj ďalšej progrockovej skupiny z Californie – MIND FURNITURE).

Album „The Pearl“ na ploche takmer 62 minút prináša deväť kompozícií, pričom osem z nich sa pohybuje v časovom intervale od 6 po necelých 10 minút, teda žiadny klasický progrockový opus sa tu nenachádza – koncept tematického albumu je riešený v stredne dlhých uzavretých songoch.

Tentokrát nebudem popisovať jednotlivé parciálne skladby, vnímam to ako pomerne zavádzajúce pre bohatstvo motívov, melodických riffov, častých zmien tempa a aranžérskych zvratov. Tých je tu aj po mnohých počutiach skutočne viac, ako dosť.

Budem sa opakovať, ale je to principiálne stále základná filozofia hudby legendy Genesis (veď boli v rannej ére ich cover bandom) z obdobia pôsobenia Steve Hacketta v nej, s markantnými prímesami skladateľských štruktúr Gentle Giant a občasnou razanciou a zriedkavejšie i zmysluplne riadenými disharmonickými plochami King Crimson. Samozrejme najpodstatnejšou zložkou hudby METAPHOR je ich vlastný, skutočne originálny a nenapodobiteľný špecifický prínos, čo je najvýznamnejšou pridanou hodnotou celkového výsledného efektu tak tohto albumu, ako aj ich troch predošlých.
Aj keď album „The Pearl“ vyšiel, ako jeden z úplne prvých v tomto kalendárnom roku (čo je istým spôsobom jeho handicap), pre mňa bude v jeho konečnom účtovaní celkom nepochybne v okruhu favoritov na to najlepšie, čo v tomto období do sveta progresívneho rocku pribudlo.

Resumé:
Progresívne rocková scéna v USA je v súčasnej dobe nesmierne bohatá a detailne ju mapovať je pomerne obtiažne, lebo v dobe po miléniu vznikajú nové kapely a projekty, ako huby po daždi.

Tak, ako v 70. rokoch tu bol (takmer) úplný deficit art rockových skupín (v porovnaní s globálnou situáciou v celej Európe), súčasná produktívna generácia rockových muzikantov si to kompenzuje naozaj masívne.

Za posledných 20 rokov, čo túto scénu sledujem, môžem povedať, že päť skupín z tejto krajiny ma hudobne ovplyvnilo i formovalo celkom zásadne (jasné, môžete namietať, že aj Spock's Beard, ale títo majú v krajine i vo svete tak špecifický štatút, asi ako Marillion v Euroregióne popri zvyšnej progrockovej scéne).

Sú to Echolyn, Discipline, Iluvatar, Advent a METAPHOR. Všetky tieto kapely sú na scéne plus-mínus 30 rokov (Metaphor najmenej – 26).

Mimo štandardne produktívnych Echolyn všetky ostatné kapely vydali za dobu svojej existencie oficiálnych plnohodnotných štúdiových albumov, ako šafránu (Discipline, Iluvatar a Metaphor po štyri, Advent iba tri).

... a každý z týchto albumov je v mojom ponímaní progresívnej rockovej hudby vlastne jedna ... perla (The Pearl) ...



» ostatní recenze alba Metaphor - The Pearl
» popis a diskografie skupiny Metaphor

Cranberries, The - No Need To Argue

Cranberries, The / No Need To Argue (1994)

EasyRocker | 5 stars | 25.05.2019

Tenhle irský démant lesklým symbolem mých milovaných devadesátek. Z jejich mocných a naditých prsů jsem se nakojil natolik do sytosti, že žasnu, kolik bombastických alb na jejich počátku zkrátka zazářilo na hudebním nebi.

Haló! Haló! Ode to my Familý, ale vždyť to šicí známe, paní učitelkó!!! Jsme na to taky včera vydatně kalili! Alou a písemku, třído neposlušná, vždyť to zná beztak každý-a o tom druhém jsem vědět nemusela. Přímočará I Can´t Be With You - jste kusem skály, nezasáhlo-li vás do černého terčíku. Překrásné, irsky srdečné vyznání Dolores v Twenty One - a já myslím na loňské léto, kdy jsme míjeli všechny ty hrady, louky, zeleň a moře vody. Zombie je památná. Grunge jí ukázal, jak spojit konejšivé sloky a metalové burácení, a zbytek je historií. Skvostně akusticky je vystavěna Empty, zelený ostrov opět fučí všemi průduchy a ano, ten Hlas už neuslyšíme. Everything I Said je něco tak niterného, posmutnělého, že přemýšlím, přišlo-li to vůbec z našeho světa. Snad někde z pomezí - napoví i kapela, vyvedená v souhře s irskou duhou. The Icicle Melts a Disappointment jsou prosté písně - první hravá, druhá osudová jako maršálská hůl. Ridiculous Thoughts - pastorální varhany Dolores střídá energická. Potisící se přiznávám bez okolků, že Irsko mě dostane vždycky; tady máte stěžejní důkaz! Oproti tomu je Dreaming My Dreams baladickým, klidným sněním. Yeat´s Grave přináší opět všechnu tu nepozemskou rozkoš - tady si echtovní irský melancholický grunt musíte zamilovat. A to si ještě Brusinky nechaly nejtěžší kalibr do závěru Daffodil Lament = Irsko, to platí jako máloco jiného. Melancholie, beznaděj, setkání, osvobození, vzlety a pády - šest minut pravdy, a ten závěr...uf!. Titulka odplyne do závěru klidně, až ambientně, v doprovodu skvostné Dolores - ne, žádný argument už netřeba.

Tady nemá smysl dávat nějaké hodnocení. Stejný pomník, pilíř, prazáklad doby, jako The Holy Bible, OK Computer, Nevermind, Out of Time, Purple, Dirt, Siamese Dream nebo Badmotorfinger. Přesto na to jdou Hoganovci jinak, po svém, tak irsky, jak to jen jde. Až z toho mrazí.

» ostatní recenze alba Cranberries, The - No Need To Argue
» popis a diskografie skupiny Cranberries, The

Living Loud - Living Loud

Living Loud / Living Loud (2004)

horyna | 5 stars | 25.05.2019

Dnes bych všem fandům poctivého big beatu a tvrdé rockové hudby rád představil all-stars projekt složený ze zkušených harcovníků rockové scény, které spolu svedla láska k muzice i spoluúčinkování na prvních dvou deskách Ozzy Osbourna. Dotyčnými osobami jsou basák Bob Daisley a bubeník Lee Kerslake, které si kdysi madmen vybral k nahrávání svých prvních dvou sólových desek - Blizzard of Ozz, respektive Diary of a Madman.

Právě z těchto dvou nahrávek se na debut Living Loud použilo šest písní, u nichž byli oba muzikanti spoluautory a kterým prý Ozzy jen tak mimochodem léta nepřiznával tantiémy. U zbývající pětice songů už patří autorství celé kapele, s vyjímkou Dona Aireyeho, který platil pouze za nájemného studiového hráče. Kytaru obsluhuje čarostřelec a velký sympaťák Steve Morse, za mikrofon si stoupnul Australan s dynamitem v hrdle Jimmy Barnes.

Celá deska je pak plejádou prvotřídního hardrockového řemesla. Ať už to jsou Ozzyho energicky vystavěné předěly, či skladby vlastní, všechny poskytnou posluchači top kvalitu a to správné rockové "žrádlo".

Už při letmém pohledu do playlistu je člověku mapujícímu Ozzyho tvorbu jasné, kde se bere u mistra a kde naopak z vlastních zásob. Předělávky originálů z počátku let osmdesátých komentovat nebudu, osobně mám rád jak originály, stejně tak tyto verze úpravené. Avšak kdybych vybírat opravdu musel, prst by ukázal směrem k Over the Mountain-která je v podání Living Loud jízda o kategorii energičtější, mířící do samotných horoucích pekel. Kdo moc nemusí Ozzyho zpěv (autor recenze osobně) může konstatovat, že tyto starodávné perly konečně dostali kvalitní vokální náplň. Pozastavím se tudíž hlavně nad vlastní tvorbou Living Loud. Z předkložené pětky mi mezi stěžejní rockové drahokamy vypluli skladby Every Moment A Lifetime (vzletná nadýchaná polo-akustická pecka s nedostižnou Morseho technikou), orientem načichlá a velice, velice muzikální In the Name of God, a k novodobému soundu Deep Purple jemně se klonící Pushed Me Too Hard. Zbývají nám tedy ještě dvě skldby. První je tepavá úvodovka Last Chance a tou poslední pak božská Walk Away – energií nacucaná šlupka tvrdá jako žula, ve které decentní orchestrální aranžmány spolu s riffující kytarou, vytváří v protikladu k maximálně nabroušenému Barnesovu vokálu neuvěřitelně smyslné pnutí. Zkrátka rock jak řemen.

Vlastně celá tato deska je jeden velký rockový kolos, který byl skut z těch nejlepších, léty prověřených rockových ingrediencí, doplněný šťavnatými skladbami dneška.
No a kdo Ozzyho jako zpěváka zkrátka nemusí, třeba ho podobná sonda dokáže nakonec velmi mile překvapit, právě tak jako mne.

» ostatní recenze alba Living Loud - Living Loud
» popis a diskografie skupiny Living Loud

Panzerpappa - Koralrevens Klagesang

Panzerpappa / Koralrevens Klagesang (2006)

jirka 7200 | 5 stars | 24.05.2019

Dumáte li spolu se mnou, co vlastně očekávat od alba s názvem Nářek korálových útesů (můžete zapátrat po norském anagramu), na jehož obalu je vyobrazena zmutovaná liška se žraločí ploutvičkou, dovádějící v akváriu ? Popusťte uzdu své představivosti, odhoďte předsudky a pohodlně se usaďte do vypolstrovaného křesla a na dálkovém ovladači stiskněte tlačítko Play….

Křídlovka s tubou omotané různými zvuky cinkátek vás svými tesknými tóny hudebně uvede do první části trilogie Koralrevens Klagesang. Uf, krásně smutná, ale poněkud pohřební atmosféra na úvod ! Druhý díl je jednou z mála avantgardních, rockových songů na albu. Repetitivní, postupně budované jedovaté kytarové sólo je zapuštěno do mellotronového podloží a rytmiky s RIO nádechem s náznaky jazzu. Opakované poslechy v této skladbě odhalí stále nové vrstvy.

Třetí, bezmála desetiminutová Kantonesick Kanotur je snovým jazz rockovým opusem s překrásnou flétnou a uklidňujícím vibrafonem. Hypnotická atmosféra nás neopustí ani u další skladby Apraxia.Opět jazzový kousek s překrásnou melodickou linkou křídlovky. Pokud hledáte synonym pro slovo melancholie, vydechněte potichu : A-p-r-a-x-i-a! Podobné pocity dokáže vyvolat německá partička Bohren und der Club of Gore svým ultra pomalu zahraným jazzem.
Pátá Snill Sang Pa Band vás trochu rozhýbe poťouchlou a veselou melodií, která se plynule překlopí do jazzové improvizace. Bravo !
Navazující Etyde si vyžádá vaše plné soustředění. Je to uragán a spleť nápadů a propojených hudebních stylů, která by jiné kapele stačila k vytvoření celé desky.

Sedmá v pořadí s názvem Vintervake vám vyrazí dech! Obsahuje i zpívanou část – nádherně melodickou linku na swingovém podkladu si tu střihnul zajímavý host - Richard Sinclair, kterého si jistě pamatujete z Caravan, Camel nebo Hatfield and the North.

Nejdelší, svou délkou atakující čtvrt hodiny Frenetisk Frenologi je opět melodickou sprškou klasických, ale i free jazz rockových pasáží s občas až psychedelickým nádechem.
Závěrečný, třetí díl Korallrevens Klagesang III dokončuje v první části rozpracovanou tesklivou melodii a nezbývá nic jiného než desku pustit znovu...

Závěrem : asi nejbarevnější a z mého pohledu možná i nejpřístupnější album kapely, kde jsou oproti jiným deskám potlačeny prvky RIO, naopak jsou více obnaženy jazz rockové kořeny různých odstínů propletené s avantgardním rockem a prvky vážné muziky. Ne desce se blýskne také mnoho špičkových norských jazzových hudebníků, kteří v nahrávce zanechávají svůj zřetelný otisk.
Kapela se nebojí jednodušeji pojatých partů s výraznými melodiemi, které dokáže skloubit s náročnějšími částmi free jazzových postupů tak bezelstným a přirozeným způsobem, že se mi jen velice těžko v paměti hledá podobně zdatné těleso.

Ukázka : >> odkaz

» ostatní recenze alba Panzerpappa - Koralrevens Klagesang
» popis a diskografie skupiny Panzerpappa

Anyone's Daughter - Anyone's Daughter

Anyone's Daughter / Anyone's Daughter (1980)

horyna | 4 stars | 24.05.2019

Na německé Anyone´s Daughter jsem narazil totální náhodou na svých toulkách po Discogs. Prostě jsem jen tak bloumal a hledal něco k doplnění balíčku v němž mělo být posíláno jedno jediné cd (už netuším jaké to bylo). Potřeboval jsem zkrátka bráchu, a do oka mi padl obal právě tohoto alba. Omrknul jsem situaci, přečetl, poslechl a bylo vymalováno.

Druhá deska A. D. se přesně trefila do mých chuťových pohárku, v poslední době otočených vstříc sedmdesátým létům víc než kdy jindy. I když tato nahrávka onu hranici dekády atakuje a vyšla už v kulatém osmdesátém, hudebně je to prastarinka se vším všudy.

K jednotlivým skladbám nemám nejmejší výtku. Vše zní pohádkově výpravně, art-rockově aristokraticky, vznešeně, nadýchaně, místy pompézně, ale pořád cítíte ten poctivý starý rock. Už první příspěvek Swedish Nights je pastav pro sluchy. Krávesy předou všude okolo vás, kytara melodiemi hladí a trochu německy znějící akcent hlasu Harald Baretha dokáže divy. Při druhé Thursday vás napadnou Eloy z počátku osmdesátých, a u třetí Sundance Of The Haute Provence chrochtáte blahem při krásném úhozu Matthiasových keyboard. Největší hit a zároveň koncertní šlupka je skladba čtvrtá - Moria. To je art-rockový nářez jako hrom, navíc rozpumpvaný do těch největšíchh obrátek. Výpravná sedma Another Day Like Superman nabízí několik variací alá Yes a vše uzavře malebná Between The Rooms.

Věrtel rocku mixnutého spacem, artem a mírnou dávkou pompy-to jsou Anyone´s Daughter. Další to z utajených kapel kdysi působící za naší západní hranicí.

» ostatní recenze alba Anyone's Daughter - Anyone's Daughter
» popis a diskografie skupiny Anyone's Daughter

Suede - The Blue Hour

Suede / The Blue Hour (2018)

horyna | 5 stars | 23.05.2019

OD WILSONA K SUEDE. NEBO OD SUEDE K WILSONOVI?

Obdivuji tvorbu Stevena Wilsona. Ať už se jedná o jeho mateřskou jednotku Porcupine Tree (tu naprosto nebetyčně), projekt Blackfield, nebo tvorbu sólovou. Právě na ní se tento věrozvěst progresivních postupů dneška, stále častěji obrací směrem k popu a britské melancholické rockové hudbě, kterou tu léta prezentují například Manic Street Preachers, nebo právě Suede. A Suede i mr. Wilson dnes k sobě mají daleko blíž, než se na první pohled může zdát. Obě jednotky jdou svou tvorbou daleko pod povrch prvotní myšlenky, a své filosofické záměry přetvářejí do zdánlivě obyčejných, až jednoduchých písní, kterým ovšem uvnitř tepe vlastní, daleko složitější život.

Umění napsat melodickou píseň, která se vám v srdci usadí tak silně, že si ji toužíte po čase připomínat znovu a znovu, není vůbec jednoduché. Ne dnes, kde na stejné bázi přemýšlí tisíce podobných kapel z celého světa. Dar jednoduchosti nejde s darem líbivosti vždy spojovat. Jenže Suede, stejně jako mistr Wilson mají daleko výraznější ambice, a jejich intelekt jim nedovoluje oslovovat pouze povrchně a s prchajícím účinkem. V jejich tvorbě jde o atmosféru a především emoce. Ty staví nad běžný hudební model a rámují ho právě oněmi zapamatovatelnými a pro ucho diváka poutavými melodiemi.

Texty pro nové album Suede jsou psány z pohledu dítěte. Muzikanti se dívají na svět skrze nevinné dítko, které bude konfrontováno s nesmírnou krásou i hnusem, radostí i bolestí, láskou i osaměním.
Brett našel inspiraci ve svém synovi a v tématech o strastech dětství. Místem děje jsou pak zanedbaná zákoutí, lokality, která neukazujete návštěvám a kterými se vůbec raději moc nechlubíte. V rozhovorech Anderson upozorňoval, že poslech The Blue Hour není moc příjemná záležitost. Tohle není bezpohlavní pop pro komerční rádia.

Suede se tedy z temného města vydali na ještě temnější předměstí a pak dál, snad až do hlubokých lesů a na vřesoviště zahalená mlhou. Hudba je velkolepá, obklopí posluchače ze všech stran. Vyvolá bázeň i ohromení, třeba jako v Chalk Circles, kde zní až chrámový sbor. Zpěvákův charismatický hlas se vznáší nad mohutnými kytarovými stěnami a v nadpoloviční většině písní jej obalují bohaté smyčcové aranže - zde registrujeme výraznou českou stopu zanechanou pražskými filharmoniky. Ta se nejvýrazněji dá ilustrovat na skladbě All The Wild Places. Při poslechu téhle nádhery má jeden chuť zahřát někomu blízkému prokřehlé ruce.

The Blue Hour tedy není příjemná deska ve smyslu bezstarostnosti a sametově hladivého klidu. Od posluchače něco chce, zatáhne ho do namodralého příšeří a rozjitří rány. Přesto je přitažlivě okouzlující, viz tuze smutná milostná píseň Mistress, nebo dramaticky rostoucí Tides. Jsou tu i hity: paprsky naděje se derou skrze mraky v nebesky klenutém refrénu Life Is Golden (klip k písni se natáčel v ukrajinském městě duchů Pripjať). V Cold Hands úderný kytarový riff vystřelí posluchače až do stratosféry. Překrásná je i hitová Wastelands.

Anderson je na novince úchvatný, jedinečný, pro jeho hlas jako kdyby neexistovala žádná omezení a mantinely. Často je to on, kdo udává tón skladeb, je hlavním sochařem melodických linek, kterými skupina rozhodně nešetří. A jako ve svých nejšťastnějších časech se nespokojí jen s nimi.

Britský tisk se tehdy - v devadesátých letech nemýlil. Suede měli a dodnes mají obrovský potenciál, který znovu dokáží beze zbytku využít. V případě novinky můžeme dokonce mluvit o nejsilnějším albu skupiny, nebo alespoň stejně silném, jako byla kdysi nahrávka Dog Man Star. Chcete snad ještě lepší vizitku?



» ostatní recenze alba Suede - The Blue Hour
» popis a diskografie skupiny Suede

Metaphor - The Sparrow

Metaphor / The Sparrow (2007)

Brano | 5 stars | 22.05.2019

Mám rád koncepčné albumy.The Sparrow je jedným z tých,ktoré so mnou zatriasli ako víchor so suchým,lykožrútom rozožratým smrekom.Album vznikol na základe sci-fi filozofického románu The Sparrow(vrabec),ktorý v roku 1996 napísala spisovateľka Mary Doria Russel,rodáčka z Chicaga.Za toto literárne dielo získala množstvo prestížnych medzinárodných ocenení.Išpiroval ju citát z Evanjelia podľa Matúša 10:29-31:"...že ani vrabec nepadá na zem bez toho,aby to Boh poznal".

Dej románu začína tým,že skupina jezuitských kňazov zachytí zvláštne rozhlasové vysielanie z planéty Rakhat.Kňazi nakoniec planétu navštívia,kde sú konfrontovaní s mimoriadne vyspelou,ale zároveň aj krutou mimozemskou civilizáciou.Z planéty Rakhat sa na Zem vráti len otec Emilio Sandos,ktorý je po zvyšok svojho života telesne aj mentálne poznačený.

Toľko dej...a aká je hudba?Ťažko hľadať slová,to treba počuť!Skupina zo San José uchopila túto tému veľmi zodpovedne a profesionálne.Treba však povedať,že inšpirácia velikánmi art/prog rocku z rokov 70-tych ako sú Genesis,King Crimson,Gentle Giant či Happy The Man je nepopierateľná a každému jasná.Hudobný materiál,ktorý nahral tento neo-retro progresívny kvintet je vlastne sci-fi opera plná nápadov,originálnych kompozičných a skladateľských postupov,nečakaných zvratov a zložitých inštrumentálnych štruktúr.Album sa skladá zo 14 skladieb,ktoré majú od 2 až do 12 minút.Nájdete tu viacvrstvové finty typické pre Gentle Giant,veľa mellotronových plôch,ale tiež aj krásne organové vyhrávky a hackettovské gitarové sóla.Inštrumentálne výkony sú fakt uchvacujúce a spevák John Mabry mi miestami silne pripomína vokálny prejav Erica Naylora z kresťanskej prog-rockovej skupiny AKACIA a to najmä farbou hlasu,celkovou intonáciou a frázovaním.Album je veľmi emotívny a zároveň inteligentne a vkusne spracovaný...avšak pre poslucháča je na prvé počutie dosť ťažko prístupný a opona sa roztvorí až po viacnásobných sústredených posluchoch,čo si vyžaduje určitú dávku trpezlivosti.Záver albumu je famózny!Ohromujúce finále vo forme zborového spevu v predposlednej skladbe God Will Break Your Heart,kde mi naskakujú zimomriavky podobne ako pri piatej skladbe Death In Eden a nasledujúcej Challallah Khaeri.Metaphor-The Sparrow vrelo odporúčam všetkým progrockerom!

» ostatní recenze alba Metaphor - The Sparrow
» popis a diskografie skupiny Metaphor

Rush - Permanent Waves

Rush / Permanent Waves (1980)

steve | 5 stars | 21.05.2019

Vstoupit do osmé dekády bez známek vlastního opotřebení se každému nepovedlo. Rush si lepší album než Permanent Waves přát nemohli. Nejenže na něm zachovali všechny své předešlé atributy, ale navíc se posunuli směrem k otevřenějšímu soundu, který od teď dokázali akceptovat také rozhlasové stanice. A právě pro ně byl napsaný singlový hit Spirit of the radio. Ten vypadá vedle nepoddajných Hemispheres jako skladba od cizí kapely. Freewill naopak zastupuje tu techničtější stránku alba, která vykristalizuje na kytarově nedostižném Jacob's ladder. Entre nous je podobná na Freewill a atmosférickou korunkou je syntéza Different strings, napěchovaná na poměry Rush až nezvyklou krásou. Přírodovědná studie Natural science uzavře jedno z nejpozoruhodnějších alb Rush jejich kariéry.
Poklonu zaslouží Terry Brown za sebejistý a maximálně vycizelovaný zvuk nahrávky.

» ostatní recenze alba Rush - Permanent Waves
» popis a diskografie skupiny Rush

Hawkwind - In Your Area

Hawkwind / In Your Area (1999)

Mrs.TeaTime | 3 stars | 20.05.2019

Z pozdější tvorby našich drahých Hawkwind je to dle mého názoru jedno z těch povedenějších alb. Osobně miluju především to prapodivné In Your Area uprostřed Brainstorm, je ohromná škoda, že to nikdy nevydali jako samostatnou nahrávku na nějakém albu. Můžu říct, že je to totiž jedna z mých úplně nejoblíbenějších Hawkwindích písní, protože ono je to prostě tak… Jiné! Brainstorm jakožto klasická píseň je taky super, tady se mi možná líbí i víc, než na Space Ritualu (ale na originál studiovku nemá nic!)
Ostatní písničky jsou fajn, Hawkwind ve své klasické pozdnější podobě, tak nějak se ale slívají dohromady, mě osobně přijde, že po Levitation je to až na drobné výjimky pořád to samé…

» ostatní recenze alba Hawkwind - In Your Area
» popis a diskografie skupiny Hawkwind

Journey - Journey

Journey / Journey (1975)

horyna | 4 stars | 20.05.2019

Něco málo dnes utrousím ještě k právě hrajícím prvním Journey, tolik odlišným od těch klasických Journey, které v celosvětovém měřítku se změnou stylu a s obrovskými hitovkami – Lights, Wheel In The Sky, Don't Stop Believin', nebo Separate Ways, proslavil nový muž za mikrofonem - Steve Perry.

Když se Neal Schon trhnul od Carlose Snatany narychlo založil nový spolek který pojmenoval Journey. V pětasedmdesátém ještě nějaký A.O.R. prakticky neexistoval a Neal začal kráčet ve stopách, které pochytil od mistra Santany. Nebylo to latino, ale spíš jazz-rock a fusion rock. Ke klávesám i zpěvu přizval svého parťáka Gregga Rolieho (který se u Santany předvedl nejen jako exkluzivní hráč na klapky, ale také jako charismatický zpěvák), zbytek doplnila trojice Tickner, Valory (hrající s Nealem dodnes) a tlučmistr Aynsley Dunbar-s bohatými skušenostmi od Zappy i Mayalla.

Sedmička rockem začouzených skladeb, má k blyštivému repertoáru budoucích Journey zatraceně daleko. Tato první etapy kapely mne ještě nepřipadá natolik oslnivá, jako ta následující.... I když mám podobný hudební styl velmi rád, zdejší písně mi zní místy těžkopádně a upachtěně, trošku lacině a bez větší jiskry. Jakoby chtěl Nela stůj co stůj něco nahrát na vlastní triko a trochu zapomněl na kvalitu jednotlivých skladeb.

Začátek s Of A Lifetime se klukům moc povedl. Už od prvních tónů si nelze nevzpomenout na Santanu. Rolieho napínající se hlas má v sobě, něhu, sílu i patřičné emoce. Schon decentně drnká i hladí, ústřední melodie je zapamatovatelná a skladbu spolu s lechtavým fusion oparem táhne. Píseň č. dva, ani instrumentální schizo věc nepřekládaná do češtiny jako přítel kura domácícho nejsou nic extra. O úletu To Play Some Music ani nemluvě. K Santanovým břehům mě zpátky zavede až relaxační a skutečně velmi povedená věc Topaz. Možná právě tady bral kdysi inspiraci pro svou hru Mark Knopfler. Šestou In My Lonely Feeling/Conversations, řadím subjektivně k nejvyspělejším zástupcům této kolekce, kterou uzavře dle mého nudná Mystery Mountain.

Známkoval bych někde mezi 3-4 hvězdami, ale s přihlédnutím k budoucnosti a také stále větší oblíbenosti Perryho Journey, dávám s oběma odřenými sluchovody za 4.

» ostatní recenze alba Journey - Journey
» popis a diskografie skupiny Journey

Steeleye Span - Below The Salt

Steeleye Span / Below The Salt (1972)

horyna | 5 stars | 20.05.2019

K určitému druhu hudby musí člověk postupem let dorůst. Tedy vlastně nemusí, ale pokud chce a má v sobě zarutilost a touhu prahnoucí po vedění, je pravděpodobné, že se mu na jeho nastolené cestě povede dokráčet ke zdárnému konci.

Před dvěma lety jsem zde recenzoval desku All Around My Hat staroanglických folkařů Steeleye Span. Už tehdy se mi její obsah líbil, ale rozhodně ne natolik, abych ji udělil známku vyšší, než-li je trojka. Za uplynulou dobu jsem si tento disk nepouštěl nijak zvlášť často, spíš v určité klasické periodě, jako spousty jiných nahrávek. Ale moje náklonost k němu začala postupně zesilovat, až jsem jej nedávno docenil v širším měřitku, a doznal v sobě určitý pocit naplnění a souznění s takto koncipovanou muzikou.
A přesně v této době nastal ten pravý čas, poohlédnout se také po jiném výtvoru z dílny Maddy Prior a jejich kumpánů. Po testu vícero desek padla volba na dle mého klenot jejich diskografie, desku Below The Salt.

Ve spojitosti s ní jsem byl nejprv uchvácen obalem a posléze i vlastní náplní. Below mi sedla o poznání víc a o mnoho rychleji než All Around. Vcelky bystře jsem přišel na to, proč tomu tak je.
Steeleye Span nevyužívali na svých prvních pěti studiovkách služeb klasického bubeníka. Jejich kompozice se bez něj obešli, rytmus často suplovala zesílená baskytara a ony písně získali bez obvyklé rytmické sekce silnější nádech historična a větší autenticity. Zpětně nemohu tvrdit, že mne účast Niguela Pegruma na bicí stoličkce nějakým způsobem irituje, ale jako milovník historie se vším všudy, tedy i té hudební, jsem spokojenější, kdyš rockový spodek u takto typizované muziky neslyším.

Bellow the Salt v sobě nese obrovský kus anglické historie. Všech devět skladeb je naplěno renesančním duchem, prostoupeno vírou, tradičním pojetím polyfonie, ozvěnami ostrovního folku, s širokým využitím typických historických nástrojů. Na úplné špici stojí sedmá skladba Gaudete, složená z církevního latinského sboru, v jejímž čele kráčí nepřehlédnutelná pěvkyně Maddy Prior.
Ta podává na celé nahrávce ohromně variabilní výkon, a svým ušlechtile znělým hlasem pasuje desku mezi to nejlepší v obdobné kategorii. Je to neskutečná a všeobjímající nádhera. Jinak vcelku dominantně zde znějí také housle a mandolína obsluhované Peterem Knightem, kdy i ony napomáhají vytvářet to neopakovatelné historické kouzlo obsažené na Below the Salt.

Pokud hledáte nejpřitažlivější nahrávku Steeleye Span, právě jste na ni narazili.

» ostatní recenze alba Steeleye Span - Below The Salt
» popis a diskografie skupiny Steeleye Span

Hardline - Leaving The End Open

Hardline / Leaving The End Open (2009)

horyna | 4 stars | 19.05.2019

Ohledně této nahrávky a vůbec celé Slavovi recenze na desku Leaving The End Open melodiků Hardline, musím stůj co stůj souhlasit s každým jeho vyřčeným slovem. Osobně mám velmi rád i předešlou II-ku, ale co se událo v kapele tehdy, se tak často nestává. Po sedmi leté studiové pouze se podařilo Johnny Gioelimu, tentokát už bez svého brtra u kytary Joeye, avšak stále s působivým a melodikou prorostlým Joshem Ramosem stvořit dílo takřka geniální.

Tato zaoceánská mašina na originální melodie, klenuté refrény a především nápadité skladby, působí na svém třetím albu jako polita svěcenou vodu. Tolik entusiasmu, odhodlání to nezabalit a skladatelského fištrónu jsem od nich v roce 2009 absolutně nečekl.

Album doslova nabité hity jako za časů, kdy podobně zdobné A.O.R. produkci přáli doba, místo a fans, nabízí jedenáctku svižných a hlavně silných songů.
Vše rozjíždí rázná Voices s vytříbeným citem především v refrénu. Pokračuje výborná Falling Free, avšak další dvě skladby mají mdlejší charakter a velí k ústupu z pozic. Všeho však dočasu, protože podobně jako u desky č. II, nabízí i Leaving to nejlepší ve své druhé půli. Už pátá Bittersweet je takovým druhým startem. Jde o mimořádně povedenou baladu, s božským Giolim nejen v refrénu a povedenými něžnými vyhrávkami okolo. Nastavenou laťku podrží i velmi tvrdá, přesto melodická pecka She Sleeps In Madness. Po spíše průměrné baldadě In This Moment, přichází finální a nejslastnější část desky. Číslo osm a je tu Give In To This Love. Nevysychající nergií pumpující skladba s riffy jak ze železa, při níž se Gioli v refrénu prstem/hlasivkami dotýká boha. Before This je fantastická A.O.R. věc, se vzdušnými proudy a podmanivou chutí. Zřejmě vrcholem je pak další pumelice Hole In My Head, při které zažívám jen těžko popsatelné pocity eufórie a naplnění. Titulní Leaving The End Open desku uzavře v těch nejlepších intancích stylu A.O.R.

Tohle je jedna z mých srdci blízkých hard-rockových desek. Dávám skoro plnou nejen z úcty k historii Hardline (další desky už stojí za starou belu), ale hlavně za tu nezměrnou energii a nápaditost, které pomohli sestrojit tak působivý celek. 4,5*

» ostatní recenze alba Hardline - Leaving The End Open
» popis a diskografie skupiny Hardline

Whitesnake - Flesh & Blood

Whitesnake / Flesh & Blood (2019)

yngwie3 | 4 stars | 18.05.2019

Čo nového očakávať od legendy melodického hardrocku, ktorej frontmanovi ťahá na sedemdesiatku a zjavne sa nechystá vydať cestou Roberta Planta ale kráča tou svojou, pred veľa rokmi predurčenou prijatím do Deeps ?

No, ja som čakal len melodický hardrock ... a ten sa dostavil v plnej kráse ... lebo rap, techno, sladký popík alebo nebodaj RIO to nebude ...

Hlasivky nemožno vymeniť ako struny na gitare a tak je jasné, že Burn sa už nedostaví, ale tá farba a energia tam bude až po drevený futrál.
Po odchode Douga Aldricha som sa skutočne obával, či sa nájde gitarista ktorý by ho dokázal rovnocenne zastúpiť, ale moje obavy s príchodom Joela Hoekstru zmizli ako para nad hrncom ... Btw, gitary boli vždy silnou zbraňou hada farby útesov Doverských.

Skvelý opus, ktorý potešil moje hardrockové srdce ... a keby bol náhodou posledným hadím zasyčaním, tak je to derniéra s oprávnene vztýčenou hlavou za neutíchajúceho standing ovation ...

» ostatní recenze alba Whitesnake - Flesh & Blood
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Whitesnake - Flesh & Blood

Whitesnake / Flesh & Blood (2019)

| 4 stars | 16.05.2019

Některé služebně obstarožní kapely dokáží ještě občas pořádně překvapit. Na úsvitu své kariéry se něco podobného povedlo Coverdalově partě Whitesnake. Popravdě jsem podobný tah moc nečekal. Všude se pořád dokola skloňuje jak špatně je na tom David s hlasivkami, jak nedokáže utáhnout turné a že starší skladby znějí s jeho handicapem žalostně špatně.

Ale něco jiného je tour a něco jiného studiová deska. Ta se nedělá na jeden zátah a tak míst k vydýchání se a nabrání sil je spousty. Letos stejně jako na Purple album starého Coverdala od mladého nepoznáte. Se studiovými úpravami mu to jde výborně a jeho plný hlas silný jako uragán, řádí na celém lp se stejnou intenzitou.

Nový kytarista Joel Hoekstra je správným mužem na svém místě a pozici po Dougu Aldrichovi zaceli na 100%.
Hadí obálka moc nového nepřináší, což naštěstí neplatí o muzice. Když bych měl novinku srovnávat s deskami Good To Be Bad a Forevermore, protože s jinými díly Whitesnake to pro jejich komerčnější, ale také bluesovější nádech nejde, dostávám letos nejživější a nejrobustnější nahrávku za posledních patnáct let. V případě Whitesnake se snad nemá cenu bavit o zvuku, ten je znovu precizně vycizelován a přináší posluchači plno vzrušujících rockových vybrací.

V mezinárodním éteru nejčastěji duní první skladba Good To See You Again, pro svůj typicky Whitesnakovský rockový odpich. Za sebe bych mezi nejreprezentativnější vzory vybral písně: šťavnatou Shut Up & Kiss Me, dynamickou Hey You (You Make Me Rock), výbornou titulku, stadiónovou Well i Never a hymnickou Sands Of Time. Z pohodovek bílého hada pak Always & Forever a After All.

Věřím tomu, že se letošní Whitesnake zařadí spolu s Lawtonovými Lucifer´s Friend k tomu nejlepšímu hudebnímu zboží. A že naši důchodci těm mladým namistrovaným rádoby umělcům zase pořádně natrhnou ......

» ostatní recenze alba Whitesnake - Flesh & Blood
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

Mystery - Destiny?

Mystery / Destiny? (1998)

horyna | 4 stars | 16.05.2019

Kanadští Mystery jsou jednou z mých velkých hudebních lásek. Objevil jsem je vcelku pozdě, během propagace tehdy aktuálního a pro mě dodnes vrcholného díla The World Is a Game. Stejně velkolepý zážitek jsem dostal s následující deskou Delusion Rain (kvalitou s The World Is a Game naprosto srovnatelnou) a ve stejné periodě poslouchal i další mistrovská díla s Davidem Benoîtem u mikrofonu: Beneath The Veil Of Winter's Face a nakonec i obtížněji sehnatelné One Among The Living (oba rovněž mimořádné počiny v oblasti výsostně melodického art-rocku). Do výčtu oblíbených děl těchto uhrančivých melodiků jsem po počátečním váhání zařadil nakonec i desku poslední - Lies and Butterflies. No a když jste hudebním fandou a některou kapelu opravdu milujete, je pochopitelné, že toužíte poznat její diskografii kompletně. V konečném výčtu tedy zbyl trochu jalový debut Theatre Of The Mind a deska číslo dva, Destiny?

Na těchto dvou nahrávkách stojí za mikrofonem jiný muž. Je to Gary Savoie a nedá se říct, že by jeho barva vokálu i technika s jeho nástupci nekooperovala. Zřejmě si leader Michel St-Père k sobě hledá typově velice podobné zpěváky, na které má až podezřelé štěstí. V případě Mystery a jejich výměn na pěveckém postu se zcela jasně nabízí paralela k jiné progové veličině, a sice k ostrovanům Arena. Ti střídají zpěváky také jak obnošené trencle (pravda, mají o jeden kus náskok), ale stejně jako u Arena nebyl ten první (John Carson) ještě tím pravým (i když velice ucházejícím). Podobné je to i u Mystery. Gary je takovým "mladším bráškou" Davida i momentálního shoutera Jeana Pageau. I v jeho hrdle se ukrývá odzbrojující něha, jemný patetický odlesk, emoční tah, smutek i melancholie. Občas však trochu zaškobrtne, je tu pár přepjatých pasáží a trocha impulzivních výkřiků, ne úplně se k Mystery hodících. Prostě to není David.

Desku startuje instrumentální Legend a zahřívací Destiny? Pak se však otočí kormidlo tím správným směrem a následuje jedna zaznamenáníhodná skladba za druhou. Třetí věc Slave To Liberty lze zahrnout těmi největšími superlativy a po právu zařadit mezi to nejlepší, co Mystery respektive Michel St-Père kdy napsali. Právě v této písni je kouzlo jejich hudby nejhmatatelnější. Jsou tu perlivě odzbrojující melodie, táhnoucí se romanticky něžná sóla, všudypřítomné akustické "imprese", zapamatovatelná vokální linka a výborný chorus. Skladba s atmosférou, silnou melancholií, nástrojově precizně zvládnutá a vlastně i hitová. V podobném kolejišti se pohybuje i další Before The Dawn a člověk naráz zjišťuje, že i počáteční etapa Mystery má svoje kouzlo a účinek. Stačí několik pozorných poslechů a rázem vytušíte, jak snadné je podlehnout. Zbylá volná místa mezi stars si už dosaďte sami, já tam šupnu rozšafnou The Mourning Man a samozřejmě mohutnou atmosférickou suitu Shadow Of The Lake.

Michel St-Père byl a pro mě stále je géniem. Nepředpokládám, že jeho nové desky (pokud tedy nějaké ještě přijdou) překonají laťku nastavenou mezi roky 2007-2015. Ale i kdyby ne, prostřednictvím Mystery nám po sobě zanechal mračna originální a kvalitní muziky. Svůj šestistrunný nástroj ovládá na jedničku a téměř vždy dokáže vaši duši pohladit jako málokdo jiný.

» ostatní recenze alba Mystery - Destiny?
» popis a diskografie skupiny Mystery

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Metaphor / The Pearl

Brano
Tiež v týchto dňoch počúvam novinku od Metaphor.Mne to trvá trošku dlhšie než sa do toho...

Living Loud / Living Loud

pinkman
Kvůli hokeji jsem přesunul poslech na dnešek. Moc jsem si ho užil. Jak Ozzyho éru, tak skladby...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12725 recenzí
2191 skupin
175810 příspěvků ve fóru
2642 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000