Zauber Chickenfoot Cult, The Hogarth Steve IOEarth Megadeth Velvett Fogg Cuby & the Blizzards Taj Mahal Black Label Society

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Mystery - The World Is a Game

Mystery / The World Is a Game (2012)

horyna | 5 stars | 05.05.2016

Mám značný problém plně se ponořit do hudby jakou produkují kanadští Mystery, jak na desce Beneath the Veil... tak i na této, přitom samozřejmě vím že se jedná o dosti ojedinělou a nevšední kapelu / tvorbu. Nejspíš za to může celkově klidnější vyznění alba, jako bych se neměl čeho zachytit, o co opřít, něco jež by mne vyvedlo z celkového albového konceptu a tak podobně jako jim stylově spříznění (přesto celkem odlišní) Enchant, vyznívají ve vyýsledku pro mne značně podobně. Na kapelu jsem narazil díky pěvci Davidovi Benoitovi, který pomohl v Yes nahradil Johna Andersona a vydal s nimi (pro mne) pořád ještě celkem přitažlivou nahrávku Fly from Here.

Už úvodní (po předehře) Pride je slušná píseň, ovšem se Superstar (osobní favorit alba) - se chce člověku opravdu brečet, dopady akustických kytar do našich srdcí a velmi emotivní nálada písně podtržena vnímavým Davidovým projevem a houpavou melodií (jež je součástí i kytarového sóla) z ní činí skutečnou lahůdku a trefný zásah na city. S titulní The World is a Game- se ke slovu přihlásí další melodický motiv, začátek mají na svých bedrech klasické kytary a písničkovější tvář skladby se v půli přelomí do svižnějších nuancí. A máme tu píseň Dear Someone- obsahuje subtilní flétnové vstupy precizně dotvářející onu posmutnělou náladu, kytary ve všech podobách kolem nás poletují a nutí se do dané písně pořádně ponořit. V Time Goes By- nástrojová i vokální zložka v jedné shodě přímo naříká, pocit nádherně umocňuje klavír i zvláštní klávesový zvuk. Nejdelší a závěrečná skoro 20 minutová epopej Another Day- uzavírá a bilancuje celé album, artově promyšleně vystavěná kompozice se silnými momenty.

Je to velmi smyslná, oduševnělá a emocemi přetékající hudba, plná melodických kytarových vyhrávek, změn temp a senzibilního hlasového projevu. Převážná většina skladatelské práce leží na kapelníkovi a majiteli značky Micheli St-Perem, který za mimořádný hudební zážitek zaslouží naši velkou poklonu.

Hodnocení je tedy celkem oříšek: 4-5*, tak kolik teda? Na jednu stranu si říkám, přihodit dvě šlapající písně se solidním nábojem je vystaráno, na duhou stranu, vždyť by tím také mohl být narušen celkový koncept, tvář a nálada alba, hlavně však jeho jedinečnost. Navíc, nebojím se říci,že například za rok dosáhne album ještě výše než dnes a tak tomu půjdu naproti a vytáhnu známku nejvyšší.

» ostatní recenze alba Mystery - The World Is a Game
» popis a diskografie skupiny Mystery

Ten Years After - Cricklewood Green

Ten Years After / Cricklewood Green (1970)

EasyRocker | 4 stars | 05.05.2016

Společně s živákem Undead, který víceméně zklamal má očekávání, jsem si pořídil od TYA i tohle album, hodnocené jako jeden z nejlepších počinů. Mám z něj přece jen znatelně lepší pocity než z živáku, který mi uposlouchat dalo v některých fázích už celkem fušku, a to se mi tedy rozhodně často nestává.

A je tady monumentální rozjezd Sugar the Road - Leeho masívní riff krásně podkreslený varhany, podmanivý hlas, byť se prostě u TYA nemůžu zbavit pocitu, že zpěv není právě zásadní záležitostí, která by mě poslala do kolen. Je to ale poctivá hardrocková práce v klasickém valivém tempu. Working on the Road je dá se řící obdobně stavěná - střední, valící se mašina, kde hraje prim Lee a do jeho strun pevně vetkané tóny varhan, dobře se napojují i Leeovy sólové ornamenty. Druhá skladba je živější a celá sestava se přece jen k závěru společně odvazuje, včetně bubeníka Rica Lee. 50.000 Miles Beneath My Brain začíná krásně uklidňující kytarovou ukolébavkou, do které se zapojuje civilní, klidný zpěv a varhanní melodie. Model, který se přece jen u kapely moc nevyskytuje, celé to ale nenápadně roste do hardrockového kolosu, ve druhé půli napětí sílí a Lee rozetne vše v okolí razantním, precizním sólem. Tohle hoši vymysleli a zahráli výborně - určitě jedna z nejlepších věcí na albu. Year 3.000 Blues je krásně akusticky pojednaná, stylově načichlá skladba - velmi příjemný model, který se u této kapely přece jen moc nevyskytuje. Zvonivé strunné aranže je opravdu radost poslouchat, krásná pohoda. Velmi dobře se vydařil i jazz/bluesový konglomerát Me and My Baby, v jehož úvodním houpavém riffu se vždycky pořádně rozhýbu a rozpumpuju. Krása, kde je jakoby se TYA střetli s legendárním Colosseem. Ďábelský kousek! Pak už ale přijde jeden ze zásadních historických riffů Love Like a Man, který si v ničem nezadá se Smoke on the Water, ale jak by mu zase slušela větší razance - jsem to ale notorický stěžovatel! Jinak hymna je to zásadní - pomalu se zapojující varhany a vypjatý refrén. Přes několik meziher to celé pak instrumentálně sílí až do pomalého odeznění... Circles je další křehká akustická kráska s až folkovým otiskem, kde kapela jasně ukazuje, že má i jinou než burácivou podobu - jako bych se ocitl na zeppelinovské trojce, a to se mi více než zamlouvá... As the Sun Still Burns Away je ovšem na závěr poctivým hardrockovým nákladem se vším všudy. Riff Alvina Lee proráží vše jako skalpel, podoba s Love Like a Man není náhodná, tempo je ale těžší a nálada temnější a ponuřejší, Lee vypouští démony a běsy divokými sóly... důstojný závěr alba. Na bonusové verzi máme ještě Warm Sun, temně laděnou drsnou riffovku a umírněnější, rytmicky bohatější To No One.

K této desce, která je v rockové hudbě už považována za klasiku, se na rozdíl od živáku určitě rád vrátím. Na závěr je tu ale zase jedno velké ale - produkce. TYA jsou spojováni s pojmem syrového rocku, já mám ale opačný dojem - prostě téhle parádě by rozhodne neuškodila mnohem syrovější produkce. Ale když sleduju sestavu, zase se mi potvrzuje, že tenhle občasný pocit měkkosti mám u všech těch varhanních kapel, Uriáši počínaje, přes hlavně Párply MKII až třeba po TYA. Nic moc mi neříká třeba ani zde opěvovaný debut Vanilla Fudge, a to z úplně stejných důvodů, a co je platné, že byli první. Hendrix, LedZep a dobové desky Mayalla nebo i Johnny Winter mě melou, tohle je přece jen takové decentní vybuzení smyslů. To vše ale jen můj problém. Tady musím dát čtyři, oproti živáku zcela jiná radost z poslechu...

» ostatní recenze alba Ten Years After - Cricklewood Green
» popis a diskografie skupiny Ten Years After

Ten Years After - Undead

Ten Years After / Undead (1968)

EasyRocker | 3 stars | 05.05.2016

Tohle album má živé provedení, vyšlo po řadě peripetií a vlastně na nátlak oddaných fanoušků téhle kapely. Na základě nadšených recenzí jsem od TYA čekal opravdu mnoho, ale jejich produkce mi k mému vlastnímu zklamání asi nesedla, jak jsem čekal...

Rock Your Mama je naživo pořádně odpíchnutá verze, Alvin Lee tady vyšívá své klasické kulometně odsekávané akordy, jeho hlas má patřičnou drsnost a stylovou zahulenost, ale přece jen mi tak nesedí jako Plant, Rodgers, Coverdale - tam cítím relativně slabinu. Klasický šlapající model ostrovního blues-rocku té doby, pěkně tu vyplouvá Lyonsova basa. A máme tady syrový riff Spoonful, standardu, známého také z prvního alba Cream, a když obě verze porovnáte, asi zjistíte, proč se mi nejen verze, ale i hudba prvně jmenovaných líbí o chlup více - kapela tohoto formátu s takovým kytaristou, jako byl Alvin Lee, by potřebovala prostě lepší rytmický park. Basa moc netvrdí, spíš občas vyplouvá a bohužel zase nadlouho zapluje, bicí Rica Lee ne že by proboha byly špatné, ale zrovna tenhle model hudby by asi potřeboval výraznější razanci. Takže - je to trochu ospalejší verze té creamovské, i když oba "struníci" jsou stejné kvality. I May Be Wrong, But I Won´t Be Wrong Always - opět rychlopalná práce pana Lee a opět - bicí tam sice hezky dusají, jenže to vyznívá celé tak s polovinou šťávy, jakou bych si osobně přál. Churchill tady příjemně dokresluje atmosféru varhany, hlavně v závěru, jinak je tempo svižné a pěkně swingující. Co mě ale tady nesedí, je desetiminutová délka, na kterou asi skladba (ovšem pro mě) nesahá. Summertime/Shantung Cabbage začíná bicí eskapádou Rica Lee, na kterou Alvin Lee precizně nabaluje kytarové tóny, pak se rozjede klasická těžká bluesrocková jízda a pak se tu Ric Lee odvazuje asi maximálně, je to taková bicí jízda ve stylu Moby Dicka, v závěru slyšte jeho divé hrátky s činely. Je trochu škoda, že podobná razance zezadu nezaznívá i v dalších skladbách. Spider in my Web je krásný dobový zahulený bluesrock s ornamentální Leeovou kytarou a důsledně drženým stylovým rytmem a pěkným varhanním názvukem, celý tenhle model je důslednou přehlídkou jeho kytarového mistrovství a tvorby nálady - určitě jedna ze skladeb, které mě tady oslovily nejvíc. Woodchopper´s Ball je rychlý model ve stylu úvodní nebo třetí skladby - ale zase, je to hlavně Alvinova dělová strunná přehlídka, jsou tu zase plnotučné varhany, rytmika je ale plochá, nevýrazná, basové bublání sice slyším, ale opravdu jen slyším, aniž by to se mnou nějak hnulo, což u tohoto stylu rocku ovšem čekám a přímo žádám. Tohle pak poslouchat skoro 8 minut je už na mě i moc, abych se přiznal, trochu odvaz je až v závěru. Standing at the Crossroads je rychlejší stylovou verzí téhož, opět, mnou citované "vady zboží" jsou tu zase, ale je tu živější rytmika, nástroje spolu více komunikují, takže nemám sklon k ospalosti jako u předchozí skladby, Alvin vypálí v půli i klasické rychlopalné sólo. I Can´t Keep from Crying, Sometimes je koncertní rozšířenou verzí, který se tu natáhl na úctyhodných sedmnáct minut. Začátek je pozvolný, procítěný model bluesrocku s precizním sázením kytarových tónů a správně laděným ospalým hlasem hlavního principála, pak se skladba změní přesně v to, co mi vadí i na zbytku alba - okatou a okázalou kytarovou přehlídku Leeho se solidním varhanním podílem Churchilla, ale zase nic, co by mě, až na malé úseky, vtáhlo, zaujalo, pohltilo či rozbilo na prach, jako je to u desek jejich dobových souputníků. Prostě - je tady toho určitě dost, ale mohlo by být ještě mnohem více. Píše-li se v souvislosti s TYA o "syrovém rockovém zvuku", jsem asi hluchý, ale já to tady neslyším, jen ve velmi mírné a uhlazené podobě. Za této situace je pak 17 minut v téměř instrumentální, tempově dost vadnoucí podobě čirou monstrozitou - omlouvám se. I´m Going Home dojem napravuje, spolu s prvními dvěma skladbami se mi asi líbí nejvíc, Lee je rychlopalný a přesný, ale je tady odvázaná, energická nálada, která podle mě chybí jinde. Jinak ovšem resumé, které bych u TYA nikdy nemyslel že řeknu: když už tohle NIKDY neuslyším, nic závratného se nestane, i když Alvin je samozřejmě top.

Vím, že kapela tehdy zabírala hlavně naživo a byla opravdu velkou koncertní atrakcí nejen doma, ale i za oceánem (Woodstock), protože obdobné stylové kapely patří mezi moje nejoblíbenější, čekal jsem možná až moc. Abych to nějak rozumně zkrátil do jedné věty - Alvin Lee byl rychlý kytarový fenomén, a zasloužil by si o třídu kvalitnější doprovod. Herně tady vyčnívá až moc, ale zbytek osazenstva mě ne a ne nějak dramaticky vtáhnout do děje. Čekal jsem produkci ve stylu Hendrixe, Cream nebo Mayalla, neřkuli budoucí tornádo LedZep, jejichž desky mě zcela pohlcují. Na základě recenzí hejkala či P. Gratiase jsem prostě čekal větší syrovost a energii. Tři hvězdy s lítostí...

» ostatní recenze alba Ten Years After - Undead
» popis a diskografie skupiny Ten Years After

Art Bears - The World As It Is Today

Art Bears / The World As It Is Today (1980)

bubak | 5 stars | 04.05.2016

Josef Vlček tehdy v komentáři na otázku, co se stalo s britskou avantgardní scénou po přechodu Pink Floyd do poklidného hudebního proudu uvedl, že britská scéna rozhodně neusnula a jako příklad za všechny uvedl skupinu Henry Cow, která již od roku 1973 vydávala u společnosti Virgin desky. Tahle skupina tehdy byla součástí tak zvanmé canterburské scény, ale hudbu hrála trochu odlišnou od toho, co tvořily skupiny Caravan,Soft Machine, Matching Mole a další. Skupinu Henry Cow tehdy tvořil kytarista Fred Frith, bubeník Chris Cutler, klávesista Tim Hodgkinson, baskytarista John Greaves, saxofonista Geoff Leigh, později skupinu rozšířila fagotistka Lindsay Cooper a německé duo Slapp Happy tvořené Dagmar Krause Anthony Moorem a Peterem Blegvadem. V této největší sestavě vydala skupina album In Praise Of Learning a koncert Western Culture. Jejich desky se moc neprodávaly, a tak Chris Cutler založil společnost Recommended Records, kde začal vydávat a distribuovat dílo podobných kapel.

Skupina Henry Cow skončila a na její místo nastoupilo trio v podobě Chris Cutler, Fred Frith a Dagmar Krause s názvem Art Bears. Jako první album jim vyšla deska Hope And Fears, na které ještě hrají členové Henry Cow, další album Winter Songs, které je inspirováno reliéfy z katedrály v Amiens už nahrálo trio v základní sestavě. Po vydání těchto dvou desek zahrála skupina na VIII.pražských jazzových dnech, kde uvedla komplet první dvě desky za přispění hostů v podobě Marca Hollandera a Petera Blegvada.

Členové skupiny jsou levicově orientováni, a proto se věnují politickým tématům, důkazem toho je poslední album Art Bears s názvem The World As It Is Today. Písničky s politickými texty zaměřenými proti kapitalistickému zřízení. Již úvodní skladba o imperialismu „Píseň o kapitálu investovaném do zámoří“ hovoří za vše. Kouzelné jsou i jiné názvy „Svoboda (ozbrojený) mír“, „Píseň monopolisty“, „Právo“, „Demokracie“. Deska končí písní „Albione probuď se“. Jedná se o velice krátkou půlhodinovou desku. Ve své podstatě se jedná o písničkové folkové album, ale jde tu o takové jiné písničky. Tuhle hudbu jsme v době vzniku ani nedokázali poslouchat, ale zapracoval čas a tvorba nejen téhle skupiny se poslouchat dá a našla si své obdivovatele. Je pravda, že to není hudba pro všechny. Už jen pro výbornou zpěvačku Dagmar Krause tuhle skupinu obdivuji, její jekot ve skladbě „Svoboda (ozbrojený) mír“ je nezapomenutelný.

Všechny desky Art Bears jsou základní kameny rockové hudby a pro mě mají hodnotu pěti hvězdiček.

» ostatní recenze alba Art Bears - The World As It Is Today
» popis a diskografie skupiny Art Bears

Prúdy - Pokoj vám

Prúdy / Pokoj vám (1969)

matulko | 5 stars | 04.05.2016

Tak toto je dokonale utajený skvost /nielen/slovenskej hudby.Skvelá hudbá,ktorá sa Vám nezunuje ani po viacnásobnom vypočutí.A texty?Nádherné slovné hračky,skvelá dvojzmyselnosť textov/však preto aj album skončil okamžite v trezore/Pavol Hammel podáva na tomto albume/podľa mňa/ svoj životný výkon.Špičkové výkony inštrumentalistov spolu s textami vytvárajú zvláštny pocit,že všetko do seba krásne zapadá a vytvára dokonalý celok.Aj keď je z celého albumu cítiť ťažobu okupácie a začiatku normalizácie je z neho napriek tomu cítiť radosť z hudby a života.
U mňa jednoznačne 5 hviezd!

» ostatní recenze alba Prúdy - Pokoj vám
» popis a diskografie skupiny Prúdy

Gotthard - Domino Effect

Gotthard / Domino Effect (2007)

b.wolf | 4 stars | 04.05.2016

Dneska jsem si pustil výbornou vzpomínku na S. Leeho, bohužel již nežijícího frontmana uskupení Gotthard. A vybral jsem dobře, Domino effect je parádní hard rocková pecka, vrcholící v mojí nejoblíbenější baladě Tomorrow's Just Begun, která tuhle desku tlačí k velmi, ale velmi silnému hodnocení. Nový frontman není špatný, ale Lee, stejně jako např. Bulsara, byl jenom jeden a v tomto případě neplatí, že každý je nahraditelný-S. Lee není. Silné 4/5

» ostatní recenze alba Gotthard - Domino Effect
» popis a diskografie skupiny Gotthard

Plastic People Of The Universe, The - Muž bez uší

Plastic People Of The Universe, The / Muž bez uší (2002)

bubak | 5 stars | 04.05.2016

Příběh skupiny, která se stala legendou jen na základě svých koncertů, protože desku jim komunistická mašinerie nedovolila vydat. Každý, kdo se tehdy zajímal o rockovou hudbu tuhle skupinu znal, ale málokdo je viděl a slyšel. Jejich první album vyšlo v roce 1977 ve Francii na labelu Boží mlýn. Ta deska se jmenovala Egon Bondy Happy Hearts Club Banned a nahrávala se v improvizovaných podmínkách na hradě Houska, ale výsledné album je skvost nejen obsahem, ale i provedením obalu s rozsáhlou textovou přílohou v angličtině doplněné výstřižky z tuzemského tisku k případu Magor. Po revoluci se hodně změnilo a tvorba skupiny se objevila na různých nosičích, nejprve firma Globus vydala boxy 8LP a 8CD, následně vycházely desky na CD a počátkem 21. století vyšel dřevěný box v počtu 100 kusů s 15 CD. V současné době je v podstatě celé dílo této jedinečné skupiny nedostupné mimo desek co nahrála skupina bez Milana Hlavsy a vydala firma Guerilla Records.

Deska Muž bez uší obsahuje nejstarší nahrávky skupiny od roku 1969. Jedno z prvních vystoupení skupiny Plastic People Of The Universe se uskutečnilo v rámci II.českého beatového festivalu v roce 1969. To ale na této desce nenajdete, co tu ale z tohoto období je úvodní blok skladeb z kterého ční úvodní suita The Universe Symphony And Melody About Plastic Doctor ve dvou částech, přičemž první část má téměř dvanáct minut a druhá půl minuty. Mezi tyto dvě části je vložena titulní skladba s parádním textem. Tyto skladby zpívá bývalý zpěvák The Primitives Group Michal Jernek česko anglicky. Vsuvka v prvním díle, kde skupina postupně zahraje úryvky skladeb od Beatles, Kinks, Rolling Stones, které odmítne jako „for Plastic People nothing“ a po zahrání úryvku Motherly Love prohlásí „Frank Zappa to je ono“. Poslední blok z koncertu v hale ČKD polovodiče zpívá Paul Robert Wilson a skladby jako Indian Hay, The Tyger jsou neuvěřitelné tvrdé a hrané s ohromným nasazením. Tahle část je díky Paulu Wilsonovi zpívaná pouze anglicky. Mezi jednotlivými bloky hovoří Martin Jirous a skvěle dotváří atmosféru té pro skupinu nelehké doby. Celá deska trpí špatným zvukem, ale kdyby to někdo vyčistil a zkulturnil, tak by to ztratilo na autentičnosti. Skupina se těmito koncerty, jak už jsem napsal českou undergroundovou legendou, je docela zajímavé, že skupina režimu vadila a trpěla perzekucemi, ale když Milan Hlavsa na konci osmdesátých let založil skupinu Půlnoc, tak mu dovolila odjet turné v USA. Mimochodem tohle turné bylo poměrně úspěšné a o skupině se psalo i v americkém tisku.

Tahle deska je pro mě artefakt toho co dokázala parta kamarádů a když si ji pouštím tak jen proklínám tehdejší režim, který nejen mně zabránil poslechnout si Plastic People naživo a nejen tuhle kapelu. Pro mě je tohle album za pět hvězd.

» ostatní recenze alba Plastic People Of The Universe, The - Muž bez uší
» popis a diskografie skupiny Plastic People Of The Universe, The

Crippled Black Phoenix - A Love Of Shared Disasters

Crippled Black Phoenix / A Love Of Shared Disasters (2007)

b.wolf | 4 stars | 04.05.2016

Přiznám se, že první dílko od téhle skupiny bylo poslední album, které mě docela zklamalo. Chápu, že dostat se na takovou úroveň, jako jsou giganti Pink Floyd, je v dnešní době více než obtížné, ale nějak mě to nevzalo. Leč červík pořád vrtal, tak jsem si pořídil zatím jenom debutové album a po několika důkladných posleších platí, že zmýlená neplatí. Zajímavý úvod, skvělá desetiminutovka Long Cold Summer, to jsou jen vybrané skvosty této desky. Rozhodně je to velmi chutný začátek a stejně tak rozhodně budu doplňovat další alba. Původně jsem chtěl konečně poslechnout pár desek Kansas, ale CBP mě zkrátka zaujali víc. 4/5

» ostatní recenze alba Crippled Black Phoenix - A Love Of Shared Disasters
» popis a diskografie skupiny Crippled Black Phoenix

Chickenfoot - III

Chickenfoot / III (2011)

b.wolf | 4 stars | 04.05.2016

Nějak se sem dvojka Chickenfoot připletla 2x, leč nevadí. Vždycky jsem měl S. Hagara ve Van Halen raději než D. Lee Rotha, takže jsem si honem sehnal všechny obě desky. Výborný hardrockový počin, jak debut, tak III. Při účasti takové star, jako je Joe Satriani, to prostě jinak dopadnout nemohlo. Kousíček chybí, ale obě alba jsou za velmi silné 4/5.

» ostatní recenze alba Chickenfoot - III
» popis a diskografie skupiny Chickenfoot

Satriani, Joe - Black Swans & Wormhole Wizards

Satriani, Joe / Black Swans & Wormhole Wizards (2010)

horyna | 5 stars | 04.05.2016

Obzváště tato deska má u mne velkou zásluhu na tom, že jsem objevil a začal se zajímat o hudbu tohoto jedinečného kytarového boha. Po Crystal Planet, kterou jsem vlastnil myslím jako první to společně s The Extremist byla roku 2010 právě vycházející černá labuť, která mne postupně zpracovávala a přesvědčovala o jedinečném umu pana kytaristy. Nemohl jsem se od ní odtrhnout a tehdy nějak začala má láska k jeho hudbě jež trvá nepřetržitě do dnešních dnů.

Efektními zvuky startující Premonition- s prvním sólovým kytarovým vstupem dává tušit velkou spokojenost, tentokrát Joe otevírá album slušným výkopem a od počátku je jasné že zde kapela nebude plnit pouze doplňkovou službu. Basovou linkou sevřená Dream Song- létá na křídlech vzdušných sólových brejků a učebnicových rytmických kytar. S prvotřídním šestistrunným sólem nastupujícím v 1:37 ve třetí Pyrrhic Victoria- stoupám do oblak naplněn pocity štěstí a nastolené emoce podtrhává parádně šlapající kapela s neoddiskutovatelným vkladem Mikea Keneallyho. Light Years Away- válí v ostřejších rytmech a albem stále prostupuje spojující a jednotící nit. Whitmanova basová figura se pne a pulzuje ozvláštňující tento pozoruhodně energický song. Nelze nemilovat těch pár smutných tónů naplňujících kratičkou perlu Solitud. Národně vlastenecký podtón vyplouvající na povrch v Littleworth Lane- značně zklidňuje posluchačovu pozornost a vyloženě ho svou melodií uhoupává. Východními rytmy protknuta The Golden Room- přináší značné novum a osvěžení do kytaristova repertoáru, vklad perkusí a kláves jen podtrhuje "cizí" aroma písně. Po jazzově svobodné Two Sides To Every Story, s Mikeovými sólovými vstupy přichází na řadu absolutní pumelice Wormhole Wizards- rusky chladný úvod, trďácky rázné Jeffovi údery, parádně šlapající basa, do toho přijíždí sóla z kategorie nadpozemských, ó jaká to spokojenost a když přispěchá Keneally s minimalistickým jazzovým úryvkem na klapky, pocit štěstí je dokonán. Rozbouřené vlny se sklidňují s jemnými doteky akustických kytar v předposlední Wind in the Trees- jež za zvuků mistrně vyvážené baskytary, klavirního impresionistického espritu a blouznivých kytarových eskapád přináší divákovi tolik potřebné uvolnění napětí. Jak bůh pláče (nebo spíše nástroj v rukou mistra) uslyšíme v závěrečné nápaditě pojaté riffo-jízdě God is Crying- která nám završuje tuto pozoruhodnou a dle mého názoru i velmi povedenou sbírku, autorem předložených skladatelských schopností a využitého nadhledu.

Diametrálně odlišné dílo od poslední Professor Satchafunkilus..., angažování Allena Whitemana a hlavně Mike Keneallyho desce neuvěřitelně prospělo a obohatilo.
Mám pro onu placku velkou slabost, jak jsem uvedl v prvních větách, stála na počátku mé objevitelské cesty Satrianiho tvorbou a nejen díky ní jsem poznal i další klenoty jeho tvorby, avšak nejen proto, obzvláště pro její barevnost a široký stylový záběr je bodování nadmíru jasné.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Black Swans & Wormhole Wizards
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe

Alan Parsons Project, The - I Robot

Alan Parsons Project, The / I Robot (1977)

horyna | 5 stars | 04.05.2016

Jestli je některé album tohoto projektu maximálně zvukově objevitelské dotažené ad absurdum, tak myslím že právě tohle. Na jiných deskách možná více září hostující pěvci, zde se klade především důraz na instrumentální stránku věci.

Už úvodní vesmírný výlet je originální prací všech zůčastněných instrumentalistů, včetně použitého netradičního cimbálu. Zakatekova druhá I Wouldn't Want To Be Like Yot- potěší každé art rockové ucho, parádní stavba a velice citlivý skladatelský přístup dá vyniknout její oduševnělé působivosti. Překrásná balada Some Other Time- s flétnou a mlhavým hlasem kdesi z dáli, doprovodnými dechy, přispívajícím orchestrem a kytarovým sólem, činí ze skladby jasný vrchol. Breakdown- změny temp, bublající baskytara, parádní Clarkův hlas, to vše a ještě víc utváří ambice písni, jež se může stát vaší oblíbenou. Další baladická Don't Let It Show s kostelními varhany nás přenáší na starodávný anglický venkov do právě probíhajíci bohoslužby. Druhá půle obashuje větší počet instrumnetálních čísel ,to ovšem vůbec ne na škodu věci, jsou to soukolí prapodivných meziplanetárních zvuků, je na posluchači, aby se zorientoval a nechal se jimi unášet. Vokální Day After Day- nepatří náhodou na nějakém floydovském albu?

Trudná je cesta objevitelská, stojí ale za tu námahu.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - I Robot
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The

Flower Kings, The - Retropolis

Flower Kings, The / Retropolis (1996)

horyna | 5 stars | 04.05.2016

Výborně, výborně, říkám si po poslechu alba Retropolis, deska zrovna dohrála a srdcem se rozlil pocit maximální spokojenosti a štěstí (vždyť tak to má přeci být), ovšem po prvních několika minutách to má tato "květinová" věcička (snad pokaždé) jaksi složitější. I dnes jsem si v nějaké 10-15 minutě říkal, není to moc slavné, určitě ten pocit znáte, ale pokaždé se to průběžně zlepší a nakonec z toho komplikovaného retra vyleze vkusně reprezentativní deska.
Historii F. K. dělím (spíše pro svoje účely a přehlednost) do několika podružných etap. První dvě alba logicky spadají do té prvotní a jelikož mám za to, že ta skutečně progresivní vychřice přišla až od desky třetí, zmíněná Retropilis pro mne představuje spíše klidnější a mírnější, obsahově střídmější, přesto už plně vyzrálou uměleckou tvář souboru.

Valná většina alb těchto švédů, představuje a prezentuje své umělecké záměry také na poli instrumentálním a nejinak je to i na zmiňované desce. Z tohoto spekta je nutno zmínit především suverenní jedenácti minutovou titulovku kde se to změnami a obraty temp, nálad a děje jen hemží, Bodinův oduševnělý klavírní kousek Romancing The City, hned navazující šestou, saxofonově rafinovanou The Melting Pot a třeba skladbu Flora Majora- v níž se nejen bicí a perkuse vyřádí nad rámec svých možností.

Z vokálních čísel upoutá prchavá nálada Rhythm of the Sea, až vlídný Fröbergův vokál v There Is More To This World- jinak členité porci artového skupenství mnoha změn a jímavých okamžiků. Tajemnými nuancemi opředena a Stoltem vokálně mistrně vyvedena, rytmicky svěží, do fantastické tempové bouře odpichnuta Silent Sorrow. V obřadním duchu výpravná a patřičným patetickým odérem načichlá The Judas Kiss a zcela po právu také poslední The Road Back Home- plující na prchavém oparu snění klasických kytar, jedinečné vokální složky, saxového sóla a křehkého klávesového přediva. S přibývajícími minutami píseň sílí, dostavuje se pocit určitého dramatična, ovšem loučení je opět daleko niternější a pomalu mizí do ztracena.

Děláte mi radost pánové, už hezkých pár let.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Retropolis
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Cult, The - Beyond Good and Evil

Cult, The / Beyond Good and Evil (2001)

horyna | 5 stars | 04.05.2016

Beyond Good and Evil- ojedinělý počin v kariéře "kaltů", nahrávka, kterou se nepodaří zopakovat či napodobit, žádný kalkul, muzika deroucí se na povrch jako ničící láva z právě vybuchující sopky.
Na toto album si musel fanoušek počkat dlouhých sedm let, přestávka a rozpad kapely nevěstil nic dobrého, o to větší šok se dostavil s následným poslechem nové fošny.
Největší rozdíl oproti minulosti a to co člověka okamžitě po spuštění play udeří na solar, je neskutečně tvrdý a temný zvuk této kolekce. Už minulá sbírka nesla jakousi pečeť větší zvukově výrazové pružnosti, ovšem co se koná tady je neopakovatelné (v budoucnu už takto pochmurná věc nepřijde). Další prvek vztahující se a plně doplňující nový sound, je zvuk bicích a pojetí (uchopení) hry na tento nástroj, lidově řečeno- Matt Sorum do toho řeže s obrovskou chutí a nasazením. Třetím faktorem je poté intenzita skladeb samotných, jejich koncepčně neurvalý soud a myšlenkové pochody a chutě, s jakými býli napsány.

War (The Process)- temný akustický začátek, nakopávací riff, kytarový efekt a Astburyho naléhavý vokál nás tlačí pěkně do kouta, bicí rozjíždí kulometnou palbu, válečná vřava a tryskající krev z našich těl je všudypřítomna. "Světec"- nálada další písně jen umocňuje posluchačovy pocity a myšlenky jež nastolil úvodní song. Jemně zkreslený vokál to táhne pěkně nahoru a originální instrumentální Duffyho práce drží emoce na pochodu. Metodicky přesná masáž rozpíná svá křídla ve třetí Rise- nekompromisní rána z které se dá jen těžko vzpamatovat, Sorum buší do škopků s buldočí vytrvalostí, mistrný riff a echo rozdělují přívaly energie po hektolitrech. Destrukce pokračuje i v Take the Power- Astbury se prezentuje v roli kazatele a já už už mám prolémy to vydržet. Určité zpomalení vykazuje Breathe- přesto se hlava pořád točí pod přívalem neutuchající zloby. Konečně zklidnění, je tu Nico- ušlechtilejší píseň s pořadovým číslem šest přišla v poslední chvíli. Řízná kytara a "špinavá basa" odstartují další originální palbu American Gothic- ptří k nejlepším na albu, její nálada vykazuje sílu vychřice a nejen Astburyho hlas smete vše bezezbytku. I další položky na nás pálí pánové v podobném duchu a s pořádným nasazením, naštěstí přijde ještě jedno zpomalení a odpočinkková True Believers je pravým balzámem na duši.

Těžko se vždy z této rány vzpamatovávám, tlak na posluchačovo vědomí dosahuje mnohem účinější síly než dokáže zprostředkovat většina drsnějších part běhajících po této hudební zeměkouli.

» ostatní recenze alba Cult, The - Beyond Good and Evil
» popis a diskografie skupiny Cult, The

May Blitz - The 2nd of May

May Blitz / The 2nd of May (1971)

bubak | 4 stars | 04.05.2016

May Blitz nebyli moc známé seskupení už v době vzniku. Zůstali po nich dvě desky eponymně pojmenovaný debut a album s názvem The 2nd of May. Jednalo se v podstatě o undergroundovou kapelu hrající tvrdou rockovou hudbu, nepíšu hard rock, protože to, co skupina hraje na obou deskách není to, co si mnozí představují pod heslem hard rock typu Led Zeppelin, nebo Deep Purple.

Tohle album začíná skladbou s příznačným názvem „Pouze pro šílence“, rychlejší skladbou, se sympatickým civilním zpěvem a skřípáním kytary. V rychlém tempu album pokračuje až do skladby High Beech, ve které dojde k zvolnění tempa a zařazení akustické kytary a skupina začne připomínat Led Zeppelin v období třetího alba. Zatím co debutové album je plné nekompromisní tvrdé hudby, tak tohle album je mnohem pestřejší a přístupnější. Kdyby se měla tahle kapela s někým známějším srovnávat, tak bych volil Cream, ale bez instrumentální virtuozity, kterou mají jejich slavnější kolegové.

Pro mě tahle skupina i obě jejich alba patří k zapomenutým klenotům, které je dobré čas od času připomenout. Co se týká hodnocení tak mezi třemi a čtyřmi blíže té čtyřce.

» ostatní recenze alba May Blitz - The 2nd of May
» popis a diskografie skupiny May Blitz

Bathory - Blood On Ice

Bathory / Blood On Ice (1996)

EasyRocker | 5 stars | 04.05.2016

Tvorbě tohoto metalového severského fenoménu jsem beznadějně propadl už někdy na střední škole. Jak tvrdě metalovou, tak pohanskou fázi jeho tvorby považuju pro metal za zcela zásadní, jehož vliv na tisíce dalších souborů je dodnes patrný.


Intro, nádherně ilustrující daleký sever - kozy, ovce, blížící se hřmot bojových vozů a napětí, jehož příchod je zcela zřetelný jako u bouře. Blood on Ice se rozbíhá tak, jak to uměl jen tento předčasně zesnulý génius - zastřená, nádherná kytarová melodie, kovově cinkající, rázné plechové bicí a podmanivý hlavní mistrův hlas, doplněný v pozadí dalšími zpěvy a chóry, dotvářející atmosféru temného napětí. To stupňují ještě klidná zákoutí a na konci podprahově působící sólo. Akustická kytara propracovaná do posledního úhozu prstu a odevzdaný, syrový, smutný zpěv - nic jiného není třeba pro geniální podání a vyznění - to je moje věčná láska Man of Iron - ukázka, co lze udělat s pár akordy. Dech severu! Rychle se střídající motivy syrových kytar a pak až heavy metalové odpálení celé nástrojové hradby směrem jen kupředu za podpory klopotných bicích - melodie, schované pod ledovými krunýři kytar, jsou ale znovu nádherné - je tu One Eyed Old Man. Napětí udržují mezihry s mluveným slovem a akustikou, dotvářející atmosféru vyprávění z dávno zašlých časů severu, aby se znovu rozvířila sněhová bouře se vší silou a nebrala zajatce. Quorthon řve a ječí... Rytmicky těžké kytary a dusající bicí a pak už další temná melodie zakletá do šesti strun - The Sword přichází s temnější a méně rozjuchanou nótou. Riffy jsou hymnické, přesto tvrdé, Quorthonův zpěv umírněný, ale nenapodobitelný, i když v refrénu se odvazuje. The Stallion přichází s příbojem syrových kytar a tradiční plechový bicí přechod přivane zásadní melodický, krásně se pohupující motiv, jako vlny severského moře, kterému odvážně čelí drakkary. Rytmika drží parádně napětí na doraz, jinak zcela nesmrtelný vichřičný hymnus a podmanivým ledovým sólem, končící náhle. Krásně zvonivé akustiky, rychle přecházející v další famózní riff a Quorthonem, vydávajícím se z posledních sil - to je další nádhera The Woodwoman - není název, který by lépe vystihoval to, co zde mistr hudebně vytvořil. Napětí, zmar, nostalgie, zoufalství s kouzlícími podkresy akustik... rozostřený závěr. Atmosférický předěl, další jemné akustické vyšívání a pak už hradby ledově chladných kytar a nástup jedné z mých nejoblíbenějších kovových skladeb všech dob - The Lake. Spolu s předchozí je to opravdu nadpozemsky krásná dvojice, kde ledová atmosféra zmaru, smrti a apokalypsy se silovými chorály dosahuje vrcholu. Schopnost Mistra vykouzlit prakticky z ničeho tohle asi nebude nikým překonána. Gods of Thunder of Wind and of Rain - samply dusajících koní, kytarové tóny, pak se ale přiřítí kovová apokalypsa, která je jakousi severskou odpovědí na Manowar - s tím rozdílem, že u mě o level výše než tvorba již dávno vyčichlé US "legendy" metalu. Svižné melodické kytary, silově vedený hlas, dupající bicí, dokonalá atmosféra samého středu řinčící bitevní vřavy. Není co dodat... The Ravens je skvostnou minutovou akustickou miniaturou, tvořící oázu klidu a míru před závěrečným apokalyptickým Ragnarökem... Ten začíná plynulým navázáním na druhou skladbu - ledově chladné kytary s bicími a výrazným chorálem, střídaným rozervaným, bojovým řevem Quorthona - melodie se v ohni bitvy přelévají, vyplouvají tóny ohnivých sólových doteků. Dokonalé vykreslení zkázonosného závěrečného boje všech proti všem, je tu odhodlání, vztek, energie, ale i zmar a zoufalství, to vše vyčtete z neškoleného hlasu Mistrova, nesmrtelně tepajícího rytmu a přívalu strunné oceli. Po uklidnění se samplovanými zvuky a basovými syrovými přejezdy přichází závěrečný riffový příval, pal plynule unášející všechny Ódiny, Loki, Thory, Freye, valkýry, einherje a ledové obry vstříc konečnému zúčtování...

V rozsáhlém bookletu, který je připojen k verzi z roku 1996, se uvádí, že album vzniklo dokonce ještě před Hammerheart na přelomu let 1988-89. V té době bylo samozřejmě zvykem data vzniku některých alb antedatovat, aby se umocnila jejich kultovnost a význam. I kdyby tomu ale tak nebylo, tento temný severský bojový skvost je u mě zcela na stejné úrovni jako Hammerheart + Twilight..., ba dokonce mohu říci, že ho možná mám ještě o chlup raději. Ta dokonale zastřená, zašlá, nádherná atmosféra sněhu a mrazu, ledové i ohnivé dotyky tónů a melodií nelze ničím vyvážit. Škoda, že tu není šestka...

» ostatní recenze alba Bathory - Blood On Ice
» popis a diskografie skupiny Bathory

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Flower Kings, The / Retropolis

Jarda P
Už teď se těším, až si Retropolis znovu poslechnu, až někdy za půl roku přijde na Flower...

Plastic People Of The Universe, The / Muž bez uší

Jarda P
Že by měl jeden dříve zde přispívající popleta pravdu, že jsou PPU nejlepší...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

10311 recenzí
1986 skupin
142446 příspěvků ve fóru
2368 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000