Tibet Time Spontaneous Combustion (Time) Taste Hemlock Morrison, Van Chadima, Mikoláš Sherinian, Derek Aghora Slash

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

P.P.S. Inštruktážne video od gunslingera:
Ako pridávať profily na Progboard (youtube)

... » celý článek

(21 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Grateful Dead - The Grateful Dead

Grateful Dead / The Grateful Dead (1967)

gunslinger | 4 stars | 24.04.2014

Grateful Dead, skupina mnohých hudobných tvárí s ktorých, sa priznám, drvivú väčšinu nepoznám, svojim debutovým albumom predviedla to ako má taký psychedelický album s roku 1967 znieť. Je to v skutku pekná vzorka-model rockovej hudobnej povojnovej generácie. Nejedná sa o nič agresívne je tu trocha skresleného zvuku ako sa patrí, sem tam nejaký jemný folkový nádych ktorý u poctivých hippisákov nemôže chýbať avšak folkom či psych-folkom by som to určite nenazval. Tento špeciálny subžáner nemám na počúvaný a veľmi ma nebaví, veci ktoré som mal možnosť počuť boli zvyčajne nahrávky veľmi slabej zvukovej kvality. Tento debut na svoje pomeri zvukovo obstojí. Tak isto na moje prekvapenie sa tu nekonajú žiadne šialené zvukové „tripovanie“ do vnútra ľudskej mysle pod vplyvom LSD, marihuany či meskalínu. Zaradil by som to do krvnej skupiny Quicksilver Messenger Service. Debut obidvoch skupín by si niekto mohol v pohode v niekoľkých bodoch zameniť.

Bod.1 Zvuk: Zvuk bicích nástrojov a gitár akoby jedna mať mala. Tón a aparatúra gitár musela byť veľmi podobná, ak nie tá istá, u obidvoch debutových albumov.
Bod.2. štýl hry: plné akordy cez všetky struny, vybrnkávanie a celkový dojem s hry je znova veľmi podobný. Nechcem zaťažovať riadky všemožnými filozofickými tézami ktoré by narážali na kopírovanie a podsúvanie, respektíve tvrdenie, nepravdivých skutočností keďže nedisponujem takými vedomosťami a všetku hudbu s tých čias nemám napočúvanú proste mi padlo do očí že Grateful Dead svoj debut vydali v roku 1967 a Quicksliver 1968, aj keď zase viem že Quicksilver už v roku 1967 hrali veci ktoré vydali neskôr v roku 1968 (o skoršom dátume neviem). Je to hudba až priveľmi podobná.

V období keď som sa stále častejšie a častejšie vracal k zabudnutej hudbe dôb dávno minulých mi v skladbách vždy prekážali klávesy. Odrádzalo ma to napríklad od Deep Purple. Dneska sa nad tým smejem ale u skladby Speed King som to nedokázal zniesť. Časy sa odvtedy zmenili a na klávesy, hlavne hammond orgán a mellotron, nedám dopustiť. Tu mi to vyslovene chýbalo, netvrdím že tu klávesy neboli, to by som bol považovaný za hluchého, ale bolo tu toho málo môj chtíč si to vyslovene pýtal. Je to ten štýl hudby kde sa to vyslovene hodí. Klávesy spolu zo všetkým tu boli pomerne nevýbojné. Nie je tu možné začuť žiadne hlasné zaškrípanie nástrojov ktoré nedokážu ustrážiť prichádzajúcu spätnú väzbu.. Tým chcem povedať že to nie je Blue Cheer ani nič podobné. Hoci sú niektoré bluesom napustené sóla celkom hlasné je to stále v norme.

Za zdarený nepovažujem obal albumu. Vizuál zobrazuje partiu hudobníkov relatívne mimo skutočnej reality. Aranžmá u názvu kapely a nadpis sú nádherné ale tá spodná strana, to je niečo hrozné. Zopár zostrihaných a pozliepaných obrázkov ma o nejakom hlbšom zmysle, nebodaj o umeleckej hodnote nepresvedčili. Keby tá gýčovitá časť zostala iba čierna celkový dojem by bol oveľa lepší, ale to by sa to podobalo obalu debutu Quicksilver Messenger Service.

**** hviezdičky za podarenú avšak svojim spôsobom štandardnú psychedlickú porciu pravej nefalšovanej poctivej muziky presne vystihujú moje pocity s tejto nahrávky.

» ostatní recenze alba Grateful Dead - The Grateful Dead
» popis a diskografie skupiny Grateful Dead

Pocket Orchestra - Knebnagäuje

Pocket Orchestra / Knebnagäuje (2005)

zdenek2512 | 5 stars | 24.04.2014

O téhle desce a kapele jsem neměl do loňského roku ani tušení. Upozornil mě na ní jeden kamarád, který prodává alba z italského vydavatelství AltrOck Records. Se slovy, že tohle musím mít a že má jen poslední kousek jsem si desku objednal a do týdne dostal. Vůbec jsem neměl tušení, o co se jedná, následně jsem si přečetl jejich profil na progarchives a první poslechy mě přesvědčily, že tahle kapela by měla být na těchto stránkách. Jak už píši v profilu, kapela nahrála formou dema tohle album v roce 1979, a studiové album vyšlo v roce 2005. Obě jejich díla jak studiovou tak koncertní desku vydala formou dvojalba právě firma AltrOck Records v roce 2011.

Ústřední postavou skupiny, která si později dala název Pocket Orchestra, byl kytarista Tim Parr, který před vydáním desek zemřel. Studiové album obsahuje osm delších skladeb, které by vydaly na regulérní vinylové dvojalbum. V těchto skladbách se skupina a její hráči prezentují jako velice vyzrálí muzikanti a skladatelé. Ve skladbách mi chybí vokál, ale ten plně vyvažují instrumentální výkony jednotlivců. Styl hudby, kterou se skupina prezentuje je dokonalá směs rocku Franka Zappy z období desek Grand Wazoo, Waka /Jawaka a skupin z hnutí Rock In Opposition jako Henry Cow a Universe Zero. V některých skladbách jsou krásná až free jazzová sóla. Ve skladbách jsou špičkovéě provedené změny rytmů, temp i nálad. Už ta spřízněnost s tvorbou Franka Zappy je mi hodně sympatická. Na to abyste pronikli do všech zákoutí této desky, potřebujete hodně poslechů a dát si odstup, rozhodně to není deska na první poslech.

Myslím, že mi kamarád říkal, že dotisk alba nebude, takže se svým způsobem jedná o raritu. Doporučil bych ji všem, komu se líbí dílo Franka Zappy, skupin z okruhu Rock In Opposition a taky posluchačům jazzrocku. Pro tohle album, které se mi čím dál více líbí nemám jiné hodnocení , než maximum.

» ostatní recenze alba Pocket Orchestra - Knebnagäuje
» popis a diskografie skupiny Pocket Orchestra

Blue Cheer - Vincebus Eruptum

Blue Cheer / Vincebus Eruptum (1968)

zdenek2512 | 3 stars | 24.04.2014

Když jsem si v roce 1971 koupil vlastní kotoučový magnetofon B400 a požádal jsem staršího a zkušenějšího kamaráda, aby mi něco nahrál, donesl mi za týden pásek nahraný na čtyřku a na něm byla krom jiných desek nahraná i tahle deska, již tehdy mi učarovala svou hrubostí a syrovostí. Zvláště jejich úprava skladby Summertime Blues byla tehdy pro mě to pravé. Kdo nezná tak nahrávka na pásku na nižší rychlost nemá tu správnou dynamiku i šum je vyšší a když je ta nahrávka ještě z pásku na pásek tak taková nahrávka slouží pouze jako informace. Nahrávky od kamaráda jsem vymazal, opravdu se to nedalo poslouchat. Později se mi dostaly do rukou časopisy Pop Music Expres, kde ve dvoudílném článku Psychedelické ozvěny psal tuším Petr Dorůžka taky o této skupině. Popisoval ji tam jako Hells Angels s kytarami, že hrají v hendrixovském obsazení a hendrixovským způsobem, sice to není nic zvláštního, ale když si otevřete okno a pustíte si tuhle desku na maximální hlasitost tak je to ten pravý požitek. Jen na okraj skupina se pojmenovala podle čistícího prostředku.

Josef Vlček v osmdesátých letech v Melodii označil tuhle desku za první metalovou desku a kapelu za zakladatele tohoto stylu. Vždy jsem toužil si tohle album nahrát kvalitně, za totality se mi to nepodařilo a po revoluci byla tahle deska pořád hodně drahá. Povedlo se mi pořídit si tohle album až v nedávné době. Na debutovém albu je pouze polovina autorských skladeb, zbylé tři skladby jsou coververze, ale zahrané jejich svérázným stylem. Celá nahrávka působí, jako by jí pořídili naživo ve studiu a nikdo se potom nemazal nějakým čištěním a přehráváním pasáží, které se jim nepovedli. Úvodní skladba Summertime Blues je naprosto bombastická, ta energie a syrovost co z toho čiší, takhle se tuhle skladbu nepovedlo nahrát ani jiným klasikům The Who na jejich slavném živáku Live At Leeds. Skvěle zpracovaná je i skladba od B.B. Kinga Rock Me Baby. Skladbu Parchman Farm hrál už John Mayall, a na své první album zařadili tuhle skladbu i Cactus. Mně se od nich líbí skladba Doctor Please, v tomhle případě se jedná o autorskou skladbu. Z celého alba čiší obrovská energie a nasazení, chtěl bych být na jejich koncertě, to musela být smršť. Je to hard rocková, heavy metalová prostě tvrdě rocková deska jak má být. Album se mi líbí, ale z té doby na mě daleko více zapůsobila alba jako Strictly Personal od Captain Beefhearta nebo White Light/ White Heat od Velvet Underground.

Tahle deska je dobrá, není to žádná zvuková nebo hluková revoluce, pro mě má hodnotu tři a půl hvězdy zaokrouhlené dolů. Mám ji rád, rád si ji pouštím, ale zásadní deska na pět hvězdiček to není.

» ostatní recenze alba Blue Cheer - Vincebus Eruptum
» popis a diskografie skupiny Blue Cheer

Siouxsie & The Banshees - Juju

Siouxsie & The Banshees / Juju (1981)

vdeck | 5 stars | 24.04.2014

Níže zveřejněná recenze od zdenek2512 je další vyzobaná rozinka z mojí postpunkové bábovky...

Proto, namísto regulérní recenze, uvádím jen pár doplňujících poznámek a postřehů... John McGeoch svoji kytarovou hrou na tomto albu vlastně vytvořil úplně nový přístup k hraní.

To, co John předvádí např. ve skladbě "Spellbound", ovlivnilo novou generaci britských kytaristů.

Mým osobním favoritem je ale na tomto albu song "Into The Light", nikoliv v albové verzi. Mým favoritem se stala verze "Into The Light", kterou The Banshes natočili pro Johna Peela. BBC verze je syrovější a kytarově se na ní více kouzlí.

Robert Smith s obrovskou pokorou přiznal, že hrát živě McGeochovy kytarové party bylo nesmírně náročné. No..., musel se s tím ale popasovat. V době, kdy dostal "lano" k The Banshees, byl bez kapely a protože měl stejný management, jako The Banshees, tak byl Robík první, a vlastně jedinou možnou, volbou, pro nahrazení McGeocha.

Ačkoliv se snažím šetřit a alba na Prog?boardu neznámkuji "plnou palbou", tak v tomto případě neodolám!

» ostatní recenze alba Siouxsie & The Banshees - Juju
» popis a diskografie skupiny Siouxsie & The Banshees

Siouxsie & The Banshees - Juju

Siouxsie & The Banshees / Juju (1981)

zdenek2512 | 5 stars | 24.04.2014

Když jsem si počátkem osmdesátých let nahrál první dvě desky Scream a Join Hands, tak jsem si skupinu, a hlavně zpěvačku, se zajímavou přezdívkou hodně oblíbil a chtěl jsem si sehnat i další desky. Shodou okolností tehdy vyšel sloupek o téhle kapele v Mladém světě a velký článek v Melodii od Josefa Vlčka, který tam tehdy přispíval pod pseudonymem. Hlavně tenhle článek byl pro mě vodítkem v diskografii této kultovní kapely.

Desku Ju Ju z roku 1981 nahrála zakládající dvojice Siouxsie a Severin s bubeníkem Peterem Clarkem a bývalým kytaristou punkových Pink Floyd skupiny Magazine Johnem McGeochem. Nevím, jestli už při nahrávání téhle desky, ale Siouxsie a Peter Clark jsou manželé. Na desce je devět kvalitativně vyrovnaných skladeb, John McGeoch měná styl hry na kytaru, v každé skladbě hraje jinak, ale vždy skvěle. Peter Clark alias Budgie patřil v té době k nejlepším bubeníkům ve Velké Británii. Zpěv Siouxsie mi v těch letech doslova učaroval, pověstné byly jejich koncerty, na kterých udivovala svými převleky a make upem. Už úvodní skladba Spellbound se strhujícím rytmem a skvělým vokálem nemá konkurenci. Mně se líbí skladby jako Halloween, Sin In My Heart a nejvíce závěrečná temná, chmurná Voodoo Dolly, užasný zpěv Siouxsie a nejrůznější zvuky a pazvuky, které vyrábí John McGeoch na kytaru. Celá deska je vrcholnou ukázkou gotického rocku jak provedením, tak tématy jednotlivých skladeb. Skladbou Voodoo Dolly vrcholí album Nocturne živý záznam koncertu, kde s nimi na kytaru hraje Robert Smith leader spřátelené skupiny The Cure.

Pro mě patří prvních pět alb a živý záznam Nocturne k tomu nejlepšímu co v té době vzniklo ve Velké Británii a tuhle desku, kterou mám snad nejradši nemůžu hodnotit méně než pěti hvězdičkami.

» ostatní recenze alba Siouxsie & The Banshees - Juju
» popis a diskografie skupiny Siouxsie & The Banshees

Winter, Johnny - The Progressive Blues Experiment

Winter, Johnny / The Progressive Blues Experiment (1968)

Jardo | 5 stars | 23.04.2014

Tento hudobník bol pre mňa dlhšiu dobu neznámou. Meno som samozrejme poznal, ale jeho tvorbu nie. Jedného dňa som sa to rozhodol napraviť práve jeho debutom.

Johnny Winter na nás vysype živelný bluesrock. Takúto hudbu môžem a nielenže môžem, ale proste milujem. Jeho gitara je ostrá, spieva, zavýja a to ma skutočne dostáva do varu. To by pre charakteristiku albumu aj stačilo a každému, kto má rád vyššie spomenuté, tiež. Ešte pridám, že počúvať jeho gitarové sóla je lahôdka.

Minutáž albumu je (pomerne) dlhá, ale hudbe to neškodí ani náhodou. Je to jasný dôkaz úrovne muzikantských výkonov, ktoré tu môžeme počuť. Že blues(rock) vedia hrať (autenticky a presvedčivo) len černosi? Na to zabudnite! Dokáže to aj tento biely blonďák (ich presný opak po stránke vizuálnej – heh, paradox). Willieho Dixona aj Howlin´a Wolfa počúvam rád, ale tu jednoducho žasnem. Málo debutov na mňa zapôsobilo tak, ako tento a počet albumov z rokov šesťdesiatych, ktoré by toto dielo prekonali, je tiež málo (kľudne by som to umiestnil do naj desiatky debutov a do naj desiatky albumov danej dekády). Aj celkovo mám tento album veľmi rád - jeho hudba mi prirástla k srdcu.


Johnny Winter ponúka hudbu do koča i do voza – na svoje si tu prídu milovníci blues, ale aj rockeri (spadám do obidvoch kategórií). Stojí však za pozornosť každému fanúšikovi kvalitnej a poctivej muziky.

» ostatní recenze alba Winter, Johnny - The Progressive Blues Experiment
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny

Collegium Musicum - Konvergencie

Collegium Musicum / Konvergencie (1971)

rudka | 5 stars | 22.04.2014

Mam doma original vinyloveho LP dvojalba i s podpisy vsech clenu jeste z let 80-tych,kdy jsem pravidelne chodil na jejich koncerty.Jejich hudbu povazuji ve svem zanru jednoznacne za svetovou spicku a dle mne je vrcholne album EL&P Picture At Exhibition az za touto deskou (to mam mimochodem take na vinylu. Maros hold doplatil na to,ze zil za ostnatymi draty. Kdyby tvoril ve svobodne zemi,jeho popularita a popularita kapely Collegium Musicum by byla nekde uplne jinde.
U mne doma by nebyli Vanoce bez poslouchani nadherne skladby PF72 prave z teto desky.
Cela deska je pro me skutecny poklad a jeji poslouchani je vzdycky svatek,posvatna chvile.
Klobouk dolu a respekt na cele care!
Buh ochranuj Mariana Vargu!

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Konvergencie
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum

Rolling Stones, The - Aftermath [US]

Rolling Stones, The / Aftermath [US] (1966)

Akana | 5 stars | 22.04.2014

Definitivní završení přerodu z rhythm'n'bluesových učedníků ve svébytnou rockovou mašinu, která naopak ovlivnila stovky dalších. Poprvé nevidíme v kreditech jiná jména než Mick Jagger a Keith Richards, ale stále nám rozdíly v britském a americkém vydání poněkud ztěžují orientaci. Zaměříme-li se na dnes dostupnější americkou verzi, dostaneme sice o tři položky kratší tracklist, ale zase nepřijdeme o jeden z největších hitů kapely Paint It Black, který album otevírá. A už ten je neklamným důkazem, že Rolling Stones opravdu dospěli. Skvělé využití sitáru a naznačené indické melodiky potvrzuje, že kapela se pohybuje souhlasně s dobovým trendem směrem k větší aranžérské zdobnosti a používání nerockových nástrojů, kterých se na desce chápe především Brian Jones.

Appalačský dulcimer výrazně poznamenal zvuk dalšího obrovského hitu Lady Jane a skladby I Am Waiting, marimba dodává písni Under My Thumb nečekaně moderní groove. K tomu připočtěme piano, varhany, saxofon nebo harmoniku a dostáváme opravdu pestrou zvukovou škálu, která je ale využívaná účelně a nepřekrývá silné rhythm'n'bluesové kořeny. Ty se nejvíc obnaží v Doncha Bother Me, zatímco High and Dry zahajuje tradici countryových odboček, které pak zdobily většinu stounovských alb. Ale i méně nápadné songy jako Stupid Girl, Think nebo Flight 505 jsou výborně zvládnuté, dotažené a stylově jasně vyprofilované. Snad jen závěrečné jamování v Going Home vyznívá poněkud vynuceně.

Album skvěle vyvažuje syrovost bluesových kořenů a aranžérské experimentování. Jaggerův zpěv se neustále zlepšuje, Richardsovy charakteristické vyhrávky už mají pevné místo ve zvukovém erbu kapely, vklad Briana Jonese je díky instrumentální všestrannosti rovněž nezastupitelný a rytmika Watts-Wyman s barbarskou elegancí neochvějně drží kurz. Po třech letech průkopnického ohledávání terénu našli Rolling Stones svou pravou tvář právě včas, aby se v rockovém šílenství druhé poloviny 60. let neztratili a naopak se stali jeho vůdčím fenoménem.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Aftermath [US]
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Dylan, Bob - Blonde on Blonde

Dylan, Bob / Blonde on Blonde (1966)

Akana | 5 stars | 22.04.2014

V rychlém sledu zplodil Bob Dylan další hudební monument, neméně oslňující jako Highway 61 Revisited, ještě opulentnější svým rozsahem (jde o dvojalbum) a ještě unikavější ohledně možných interpretací. Na Blonde on Blonde také dochází k jednomu zásadnímu setkání, když si autor k nahrávání pořídil nové doprovodné kombo z kanadských muzikantů, kteří později vešli ve známost jako The Band a s Dylanem toho v následujících letech něco najezdili i nanatáčeli. Z nich zejména kytarista Robbie Robertson se na zvuku alba významně podepsal a Mika Bloomfielda z předchozí desky nahradil víc než plnohodnotně. Instrumentální hrdina písně Like a Rolling Stone Al Kooper se ale nikým vytěsnit nenechal a jeho hammondky propůjčují opět velké části písní ten typický dylanovský '65-'66 sound.

Stejně jako minule se tu vlivy bílé i černé muziky ojedinělým způsobem střídají, mísí a doplňují. Úvodní neworleánský funébrmarš Rainy Day Women ♯12 & 35 s dvojznačným textem trochu klame tělem (Dylan se neustále snaží "nebýt tím, čím se zdá být"), pak už jsou stylové karty rozdány celkem přehledně, ale vždy s nějakým přesahem, instrumentálním, kompozičním nebo textařským. Jinak řečeno, když Dylan hraje blues, je to v první řadě Dylan a až potom blues, jakkoliv autentické a obtěžkané citacemi klasiků žánru.

V písních, kde převažuje folkový kořen, je ještě originálnější a přestože zatvrzele (a víc než v minulosti) bojkotuje melodie svou přibližnou, vypravěčskou intonací, jejich sílu nemůže úplně zakrýt. O tom nás přesvědčuje třeba One of Us Must Know (Sooner or Later), I Want You, Just Like a Woman, 4th Time Around, svérázná odpověď na Lennonovu Norwegian Wood nebo jedenáctiminutové baladické finále Sad Eyed Lady of the Lowlands, vyznání Bobově čerstvé manželce Saře Lownds.

Ze svižných bluesových kousků se sluší připomenout Most Likely You Go Your Way and I'll Go Mine, Obviously 5 Believers nebo skvělým Robertsonovým sólem ozdobenou Leopard-Skin Pill-Box Hat. Ta má jako jedna z mála relativně srozumitelný ironický text, jinak je většina rozsáhlých slovních fresek úchvatným bludištěm těžko dešifrovatelných myšlenek, postav a situací jako stvořených pro literární rozbory. Zdánlivě přístupné milostné písně jako I Want You nebo Just Like a Woman nevyjímaje. Vybroušená forma i obsah a Dylanův nezaměnitelný přednes dělají z Blonde on Blonde monumentální završení jedné éry a zaslouženou, těžko překonatelnou klasiku.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Dylan, Bob - Blonde on Blonde
» popis a diskografie skupiny Dylan, Bob

Spontaneous Combustion (Time) - Time

Spontaneous Combustion (Time) / Time (1975)

hejkal | 4 stars | 22.04.2014

Eponymný album Time možno na CD počúvať od roku 2012 i keď vznikol v roku 1975. Nič to, vyplatilo sa počkať.

Shady lady v momente prináša rozkúskovaný hard rock, ktorý od tvorby Spontaneous Combustion odlišuje najmä rozjačaný spevák. Gitary skvelo šramotia a rytmika by asi nezahrala tri takty bum-čvachu, ani keby jej za to platili. Niektoré vsuvky kombinujú psychedéliu a artrockové blbnutie v takom rýchlom slede, až je to z letmého načúvania nepostrehnuteľné. Myslím si, že kapela mala celkom rada Yes, skladba Turn around je toho dôkazom. Tie vokály sú miestami na nerozoznanie. Svižná rezničina Violence ukazuje, ako by znela zmienená veličina Yes, keby vedela rockovať, čo sa jej, pri všetkej úcte, nikdy presvedčivo nedarilo (nie, že by to prekážalo). Jasné, nemusím furt dookola pripomínať, že nálady sa menia od – „zdochýňajúceho slimáka“ po „Hulk smash“, takže nečakajte nejakú jednotvárnu polohu. O Yesterday, today, tomorrow to platí dvojnásobne, takto by znela porcia sekanej, keby ju zhudobnil dajaký klasicistický skladateľ. Aj Dragonfly ma presviedča o tom, že v prípade Time ide o vydarenejšiu verziu skupiny Druid. Obzvlášť, keď v inštrumentálnych pasážach kapela chytá kŕč, ktorý jej bráni skončiť vo vymýšľaní. Liar má jasný rukopis ďalšej pompéznej kapely, a síce Queen. Hideout je len taká miniatúra, ale aj tak má vo svojom prejave niečo majstrovské. No a na záver spomeniem ešte aj skladbu Steel away, ktorá má v sebe podmazové úlety á la King Crimson, v diaľke znejú zvony, vpredu spieva „Anderson“, ako zavŕšenie encyklopédie art rockových tendencií prvej polovice 70. rokov v skratke to funguje na jednotku.

Kapela Time nám tu po sebe zanechala jediný album s ôsmimi skladbami a niekedy to nie je málo. Hľadači niečoho netuctového a „art“ si prídu na svoje. Dobové inšpirácie dokázala pretaviť do fungujúceho a najmä živelného tvaru, čo viac si priať.

» ostatní recenze alba Spontaneous Combustion (Time) - Time
» popis a diskografie skupiny Spontaneous Combustion (Time)

Creedence Clearwater Revival - Mardi Gras

Creedence Clearwater Revival / Mardi Gras (1972)

Mohyla | 3 stars | 22.04.2014

Creedence Clearwater Revival - Mardi Gras /1972,1989/
CD Fantasy, Universal Music Group International 0025218451826

Labutia pieseň skupiny, jasný ústup z pozícií. Nikdy by som neveril, že odchod sprievodného gitaristu, ktorý ani nebol nejak autorsky činný, Toma Fogertyho dokáže takto zamávať s Creedencami, spôsobiť zemetrasenie a následne zánik skupiny! No sú veci medzi nebom a zemou...... Tom bol zrejme ten nenápadný v pozadí, opora a tmel, ktorý to celé držal pokope a dával zoskupeniu ten správny smer. Myslel som si, že jasný dominátor je John, ktorý písal, hral, spieval, produkoval, no po bráškovom odchode mu nejako vyhaslo pod kotlom! Aby som bol správne pochopený, CCR sú moje kone, album ako celok nie je úplne zlý, len nedosahuje parametre predošlých dosiek. Vytratila sa jedinečnosť zvuku, plnokrvnosť, správny pomer folku, rocku, country a blues, pre nich charakteristická.
Album otvára Fogertyho, i ním spievaná 01) Lookin' for a Reason , vcelku priemerná skladba oblečená do country hávu.
02) Take It Like a Friend , autor a spev Stu Cook, rocková skladba, gitary ešte idú, ale ucho sa bráni spevu.
03) Need Someone to Hold a 04) Tearin' Up the Country , hore spomenutý problém, čisté country spievané Cliffordom
05) Someday Never Comes , autor, spev John Fogerty, je to hneď počuť, tu chytili sadze pod kotlom a máme tu CCR v plnej kráse
06) What Are You Gonna Do? , autor, spev Doug Clifford sa trafil do CCR soundu, vydarená odpichovka.
07) Sail Away, autor Stu Cook, skladba patrí k tomu lepšiemu, čo napísal.
08) Hello Mary Lou , cover skladby Gene Pitneyho, ako je u CCR zvykom vydarený, kto by tomu odolal!
09) Door to Door , opäť Stu Cook, dá sa !
10) Sweet Hitch-Hiker (John Fogerty), jasná jednička albumu, CCR ako v dobách najväčšej slávy!
Ako som už písal predtým, CCR sú moje kone, ale musím kriticky uznať, že táto rozlúčka s činnosťou nie je úplne najvydarenejšia. Trpí autorskou, aj interpretačnou roztrieštenosťou. Charakteristická pre skupinu je s odranými ušami polovica skladieb, pri všetkej úcte Stu Cook a Doug Clifford skladateľsky a spevácky na Johna nemajú a na albume je to cítiť, s protekciou dávam tri hviezdy!

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Mardi Gras
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival

Siouxsie & The Banshees - The Scream

Siouxsie & The Banshees / The Scream (1978)

zdenek2512 | 5 stars | 22.04.2014

Skupina, která vznikla z takzvaného Bromleyského kontingentu, což byla skupina obdivovatelů Sex Pistols a těm vévodila zmalovaná Suzanne Dallion. Tato, tehdy slečna si začala říkat Siouxsie Sioux (sjúzi sjú) a svou skupinu, kterou založila se Stevem Severinem, pojmenovala podle víl z britských mokřadů, které lákaly oběti nářkem do bažin The Banshees. Pro nahrání prvotiny najali kytaristu Johna McKaye a bubeníka Kenny Morrise. Debutové album pojmenovali Scream (křik), možná podle Zuzčina zpěvu, který v určitém směru připomíná Patti Smith.

Deska vydaná v roce 1978 obsahuje deset skladeb. Úvodní Pure začíná táhlými, temnými tóny na baskytaru, do toho se přidá tahavá kytara a kvílení Siouxsie, tahle skladba plynule přejde do skladby Jigsaw Feeling. Jigsaw Feeling je rychlá skladba s hypnotickým rytmem a expresivním zpěvem. Overground se zvolna převaluje za zvuků kytary a jak jinak než skvělého Zuzčina zpěvu. Carcass je rychlá skladba, která rozhodně nepřipomíná zdechlinu. Skladbu Helter Skelter od Beatles hrají Banshees mnohem tvrději, rychleji a úderněji. Metal Postcard (Mittageisen) se mi na desce líbí snad nejvíce, písnička je hraná v e zvláštním rytmu s parádním a unikátním Zuzčiným zpěvem. Závěrečná Switch, je ve stylu, který rozvinuli na dalším albu s názvem Join Hands. Tahle deska patřila k prvním, které jsem od této kapely slyšel a hned jsem si skupinu i zpěvačku oblíbil. První čtyři desky včetně takového shrnutí na koncertním albu Nocturne patří k tomu nejlepšímu, co ve vlně post punku vzniklo. Skupina se stala kultem a po revoluci vystoupila několikrát v Praze.

Skupina Siouxsie & The Banshees patří spolu s The Cure a Joy Division k tomu nejlepšímu co přinesla post punková vlna. Siouxsie & The Banshees patří k spoluzakladatelům gothic rocku. Tahle deska je pro mě za pět hvězdiček a vždycky si ji rád poslechnu.

» ostatní recenze alba Siouxsie & The Banshees - The Scream
» popis a diskografie skupiny Siouxsie & The Banshees

Spontaneous Combustion (Time) - Triad

Spontaneous Combustion (Time) / Triad (1972)

hejkal | 4 stars | 22.04.2014

V rovnakom roku ako debut (1972) vyšiel aj album Triad kapely Spontaneous Combustion, ktorá sa dejín hudby zapísala ako reklama na epileptické záchvaty.

Hneď v úvode je jasné, že kapela pritvrdila. Spaceship si to rázne šinie Mliečnou dráhou, nechýbajú stopky, rôzne pozlepované pasáže, ale celé je to podstatne priamočiarejšie ako debut. Záverečné prehratie skladby na vyšších otáčkach je priam absurdné. A vo vesmíre ostávame aj v úvode skladby Brainstorm. Pazvuky, psycho, občasné perkusie, pokiaľ sa to v mozgu odohráva takto, nechcel by som stretnúť jeho majiteľa o polnoci v úzkej neosvetlenej uličke. Napokon je to Lego verzia ráznej hardrockovice aj s malým pripomenutím klasík. Tu sa natíska Led Zeppelin, tam sa tlačí The Who a dalo by sa pokračovať. Ako päsť na oko pôsobí kontrastný klavírny slaďák Child life. Normále neprerušovaná skladba, kto by to bol povedal... Rázna, ale opäť príjemne nerozbitá skladba Love and laughter sa vytešuje z mäkučkých vokálov, ale poďme radšej k najlepšej skladbe albumu s krátkym, ale o to pohanskejším názvom Pan. Ostrá ako britva, úsečná ako úloha z geometrie, takéto kúsky ma veru bavia kráľovsky. A to ani nevravím o tom počte kadejakých motívov, ktoré vrcholia počas sólovania. Rainy day je neprekvapivo pokojná záležitosť, klišé o slaďáku s dažďom v nadpise sa máloktorej formácii podarilo nedodržať. Záver albumu si vyhradila trojdielna skladba Monolith. Hu, hu hu! Poriadne nabrúsené sekáčiky naporcujú úvodné momenty, zasa sa tu raz striedajú pasáže ako na sérii koláží moderného výtvarníka. Občas sa nájdu aj pokojné pasáže, ktoré priam swingujú, ale to nič nemení na tom, že je to hardrocková pekelnosť najvyššej kvality.

CD obsahuje aj trojicu bonusov, nealbumové single prevažne stoja za pozornosť. Gay time night je presne taká melodická rádiovka jemných chúťok, ako sa dá odhadnúť z názvu, ale potom je tu komplet singel Sabre dance. Skladba je plus-mínus rovnaká ako verzia od Love Sculpture, pekne odsýpa, ale zaujímavejšia je časť bé, a síce And now for something completely different! – Sabre dance, kde sa s motívom hrajú trošku inak.

Celkovo mám tento album radšej ako debut, takže, ak na mňa dáte, toto je výborná vykopávka, ktorú neradno opomínať!

» ostatní recenze alba Spontaneous Combustion (Time) - Triad
» popis a diskografie skupiny Spontaneous Combustion (Time)

Spontaneous Combustion (Time) - Spontaneous Combustion

Spontaneous Combustion (Time) / Spontaneous Combustion (1972)

hejkal | 4 stars | 22.04.2014

K Spontaneous Combustion (inak tiež „samovznietenie“) ma priviedlo vydavateľstvo Esoteric Recordings v roku 2012 a ja mu za to ďakujem.

Speed of light sa nesie na vlne nevtieravého hard rocku, ktorému niekto začal dávať elektrošoky mimo klasické zosilovače, takže sa každú chvíľu zasekne, uletí do sfér tu džezíku, tam akýchsi artrockových vyhrávok. Tento pocit ostáva aj po celý zvyšok dosky, nuž by si ho mohli zamilovať aj jedinci, ktorým sa inak všetko prirodzené bridí. Balada Listen to the wind sa snaží budiť dojem uspávanky s akýmsi matným posolstvom, dlho jej to však nevydrží, po vzore minulej skladby sa začnú striedať rôzne rýchle motívy s vervou aprílového počasia z dôb, kedy ešte ročné obdobia fungovali ako mali. Zaujímavé je mentálne retardované gitarové sólo, ktoré znie ako prerušovaná malá potreba. Takto je to zaujímavé, keď to drží gitaristu, inak to bude pre niektorých poslucháčov asi dosť otrava. Aj Leaving spočiatku vybrnkáva, následne bubeník skúša novú súpravu, bum-bác ako sa mu zachce, atmosféra navôkol graduje, gitarista začne kvíliť ako Michael Jackson v Thrilleri, keď mu v štúdiu priškripli gule (krásne to vidieť v tom filme o filme) a zrazu je koniec. Pripomienka Beatles sa ozve v sixtýsovom spevnom úvode skladby 200 lives. Nebojte sa, rytmika z toho hneď spraví variáciu na pád škatúľ z nákladného priestoru na mólo. Následne sa skladba rozbehne, akoby chcela po vzore slovenských policajtov naháňať študentov po diaľnici a rozstrieľať ich na cucky. Najtvrdšia záležitosť na albume sa volá Down with the moon. Priaznivci Black Sabbath si prídu na svoje. Iste, aj tu je prítomných dvesto nápadov za minútu, polohy by strčili do vrecka ľubovoľnú pornografickú produkciu a prerušovaná súlož je šuviks voči tým návalom stopiek a „staccato“ prejavom, ktoré požierajú skladbu ako rakovina šťavnatučkého štyridsiatnika. V niektorých sólových pasážach je to úplný free rock (od free džez), hotová avantgarda. Aj Reminder je zlepenec tvrdosti, melodiky, toho i onoho, kým sa vyšantí, prejde desať minút. Vrcholom šokovej terapie je country gitarové sólo, ktoré zaberá pomerne veľkú časť kompozície a ťažko by tu niečo podobné niekto čakal. Psychedelické country sa zasa tak často nepočuje. Aby toho nebolo málo, vystrieda ho priam „classical“ rocková medzihra, kým sa vrátia hard pasáže. Škoda opisovať, treba počuť.

Lonely singer, bonusovka a singlovka v jednom, je to taký spevný hard rock do rádií, príjemná záležitosť, už tu sa nachádza dosť stopiek (skladba vyšla v roku 1971, debut až v roku 1972), ktoré priamočiarosti neveštia nič dobré, čo je dobre.

Debut Spontaneous Combustion ťažko k niečomu prirovnávať, možno svojou záľubou k sekanej k podobne „chorej“ formácii Jonesy. Je to koláž, aké dnes produkuje takzvaný prog, akurát z dôb, kedy sa za strih nemusela skrývať absolútna bezradnosť (hm, podobnosť s filmom určite nie je celkom náhodná, ktovie, prečo je postmoderná umelecká súčasnosť tak prázdna). A mňa to baví. Veľmi.

» ostatní recenze alba Spontaneous Combustion (Time) - Spontaneous Combustion
» popis a diskografie skupiny Spontaneous Combustion (Time)

3 - Revisions

3 / Revisions (2009)

alienshore | 4 stars | 21.04.2014

Vo výklade v predajni CD nájde človek občas zaujímavé veci. Práve takýmto spôsobom som sa zoznámil s album Revisions od pomerne neznámej kapely 3 (alebo aj Three). Ich štýl križuje rôzne hudobné žánre a dokopy to celé tvorí zaujímavo znejúci progresívny rock. Nie taký čo odkazuje na klasikov žánru, ale skôr ten čo sa snaží nájsť si vlastnú cestu. Hudba by sa dala prirovnať k ich známejším a úspešnejším kolegom Coheed And Cambria. Modernejší prístup zahrňuje napr. aj alternatívny rock alebo štipku popu. Tento svojrázny koktejl musí mať aj primerane zaujímavého frontmana a tým bezpochyby Joey Eppard určite je. Hlavne jeho spevácke a gitarové kvality sú toho jednoznačným dôkazom. Predošlý a oveľa progresívnejší album The End Is Began je považovaný za ich najvydarenejšie dielo a pre zmenu Revisions za ich asi najslabšie. Dôvod je predovšetkým ten, že je to viac menej kompilácia (aj keď je považovaný za radový album) starších skladieb nahratých nanovo. Mne osobne to tak nepripadá, pretože vďaka týmto skvelým skladbám je kapela 3 naďalej životaschopná a fungujúca.

Revisions je hlavne rockovej hudbe s veľkým dôrazom na melodickú stránku veci, takže žiadny veľký progres sa nekoná. V tomto prípade to beriem ako výrazné plus, pretože takéto skladby sa neponúkajú na každom podobne zameranom hudobnom nosiči. Prvý song Anyone Human sa zadrie poriadne pod kožu vďaka skutočne nápaditým melódiám. Spev Joeyho Epparda je výrazným prvkom hudby 3 a v každej skladbe je jeho osobnosť veľmi prenikavá. Pri takej The Better Half Of Me len žasnem nad kopou iskrivých momentov a krásnych gitár. Nasledujúca skladba Automobile je totálny hit, ktorý však v rádiu nebudete nikdy počuť. Gitarové schopnosti si Eppard precvičí v inštrumentálnej Lexicon Of Extremism a počas celej plochy albumu je jeho akustická gitara celkom intenzívna, čo je aj znakom hudby skupiny 3. Aj pomalšie veci im idú na jedničku a taká Fable alebo nádherná You’ve Been Shot majú ten potrebný emocionálny rozmer, z ktorého cítiť úprimnosť. Vplyv anglických The Beatles je najviac cítiť v baladickej The Emerald Undertow. Najmenej nápadná je asi posledná kvázi-akustická The Game, ako zakončenie je to však celkom príjemná vec. Album trochu stráca na konci dych, ale prvé skladby to dokážu svojou silou dostatočne vykompenzovať.

Viacero kapiel hrajúce melodický rock a AOR by sa mohli od tejto nenápadnej skupiny učiť ako nekopírovať donekonečna tie isté stokrát prežuté postupy. Ich prístup k tejto problematike je veľmi svieži a cítiť z toho aj mladíckeho ducha. O žiadnej chladnokrvnosti či prvoplánovosti nemôže byť ani reč. Skladateľský rukopis je vyzretý a veľmi muzikálny, čo mňa osobne mimoriadne teší pretože takýchto skupín nie je nikdy dosť. Album je opatrený skvelým zvukom a za tento naozaj "slabý" album dávam reálne zaslúžených až 4,5 hviezdičiek.

» ostatní recenze alba 3 - Revisions
» popis a diskografie skupiny 3

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio

Kde to vře

Deep Purple / Machine Head

Jardo
Čau Piťo. Aj ja som rád, že tu chodím. Takáto nadčasová hudba zaujíma aj mladšie...

Deep Purple / In Rock

Jardo
... aj som pri tých reakciách zabudol... Zdenek, dík za recenziu na môj (štúdiový) album č....

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

9478 recenzí
1724 skupin
115660 příspěvků ve fóru
2106 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000