Něžná noc Forcefield Huis Skoumal, Petr Blues Amplified Flash Fifty Foot Hose Carpenter, Cody Saga Sfogli, Marco

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(23 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Magnum - Kingdom of Madness

Magnum / Kingdom of Madness (1978)

horyna | 4 stars | 14.11.2019

Jak to tak vypadá, Magnum už zůstanou mým největším objevem na A.O.R./art-rockovém/pompézním hudebním kolbišti. I když jejich nejnovější produkci neposlouchám pro pocit déja-vu a nudy, několik po-comebackových desek z období kolem přelomu letopočtu 2010 stále řadím mezi to nejlepší v jejich tvorbě. Tvrdé jádro top produkce Magnum a definice stylu se však ukrývá někde úplně jinde. Jsou to desky - římská II, Chase the Dragon, The Eleventh Hour a jistě také mezi fans tolik oblíbená, částečně komerčnější On a Storyteller's Night. Ke svému údivu jsem velice bryskně přišel na chuť i daleko popověji orientované dvojici Vigilante, či Wing of Heaven, o mladších deskách nemluvě.

Horentně jsem je začal skupovat z různých míst, někdy jsem vybíral remastery, někdy originály a časem jsem do sbírky pochlapil také malinko nedotažený debut Kingdom of Madness. Ono nedotažený, jak se to vezme. Dle některých reakcí fans to tak být může, mě ovšem počáteční produkce Magnum chutí natolik, že i debut hodnotím jako dílko velmi velmi zdařílé.

Kapela jej měla připravený dva roky než s ním šla na trh. Z desky, podobně jako z několika dalších nahrávek, doslova čiší upřímnost, pozitivní náboj, entusiasmus a aranžérské finesy vyznívají jakoby je dala dohromady o dost zkušenější parta muzikantů sehraných řadu let a ne soubor nováčků.

Pod veškerou hudební složkou je podepsán Tony Clarkin, který se svým parťákem za mikrofonem Bobem Catleyem právě vytvořil dlouholetou nerozlučnou dvojku. Desku odstartuje rockově řinčící In the Beginning , která za asistence španělek a mohutných pompézních klávesových stěn je tím nejsprávnějším openerem alba. Hned výborný úvodní dojem malinko zkazí jediná vlezlejší záležitost Baby Rock Me, která po vzoru Queen, U. H. a celé řady tehdy se do hitparád tlačících souborů, útočí na prvotní pudové žebříčkové úspěchy. Naštěstí třetí spaceová baladička Universe vše nasměruje do těch správných kolejí, po kterých může vlak značky Magnum znovu uhánět pompézní prérií o sto šest. Druhá velká chvíle (po úvodním songu) patří titulní Kingdom of Madness – postavené na artové platformě, s důrazem na barevné odstínění jednotlivých nástrojů, kompoziční originalitu, energii, a oduševnělý Bobův projev. All That Is Real je pomalejší a kalde důraz na vnitřní emoce, Bringer je zase pro změnu nadupaná hard-rocková bouře plná tempových obměn. Na začátku Invasion se zhmotňují Queen v celé své nahotě, ale pak skladba nabere neuvěřitelné obrátky a prostě jede! Předposlední Lords of Chaos silně podbarvují Baileyho smyslné klávesové rejstříky, tepající baskytara a celek jako puzzle doskládá Clarkinova šestistrunka. Milovník Magnum chrochtá blahem, což mu jistě vydrží i přes poslední vznešenou All Come Together.

Časté střídání temp, ostrá Tonyho kytara, spousta hřejivých vyhrávek a melodií na klávesy i působivý Bobyho zpěv, podporují kouzlo a zvyšují pestrost, už tak dost "barevné" hudby Magnum. Výborný debut.


» ostatní recenze alba Magnum - Kingdom of Madness
» popis a diskografie skupiny Magnum

McLaughlin, John - Shakti with John McLaughlin– Natural Elements

McLaughlin, John / Shakti with John McLaughlin– Natural Elements (1977)

stargazer | 4 stars | 13.11.2019

Po Mahavishnu Orchestra je McLaughlinovo odbočení k indické skupině Shakti opravdu experimentální. Ono v Mahavishnu je na posledním albu znát, že se blíží konec a John hledá nové hudební horizonty. A našel. Něco jako Shakti a McLaughlin tu do té doby nebylo. Jedná se o propojení typické indické hudby a jazzového kytarového pojetí hry. A to vše akusticky.

První song Mind Ecology nastupuje s rytmikou, kterou směle přirovnám k technařům devadesátých let./Deska je nahraná ve Švýcarsku v roce 1977./ Indické perkusní nástroje, housle, akustická kytara a občas nějaký vokál, to je to, co dělá na svoji dobu z této kombinace něco neskutečného. Až na Johna všichni hudebníci jsou indové. Jestli Jerry Goodman a Jean Luc Ponty v Mahavishnu byli esa přes housle, tak v Shakti mají obrovskou konkurenci. L. Shankar hraje na housle zrovna tak zajímavě, jako mahavišnáci. Autorství songů je v režii McLaughlina s výpomocí L.Shankara. Z této hudby cítím vitalitu a radost z hraní. Není to album vytvořené na bůhví jaké prodeje, ale Shakti a John McLaughlin si svým přístupem našli další posluchače, ale myslím, že armáda lidí to nebude.

Nicméně, tato hudba se mi líbí, už na první poslech mě zaujala a časem je čím dál lepší.
Natural Elements hodnotím nejvýš ze všech Shakti. Dávám čtyři a půl hvězdy.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Shakti with John McLaughlin– Natural Elements
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Clepsydra - Alone

Clepsydra / Alone (2002)

EasyRocker | 5 stars | 13.11.2019

Narozdíl od elektroniky, hard´n´heavy či sofistikovaného metalu jest k nemalé kulturní újmě artrock země Helvétského kříže nepočetný a pozapomenutý. Jaký nečekaný úder mi uštědřil tenhle démant, svedly jen klasiky žánru - Not of this World, Space Revolver, The Wake, Clutching at Straws nebo Evening Games.

Třináctiminutový epos Tuesday Night ukazuje, že se Švýcaři nelekají rozepjatých konstrukcí a závažných témat. Pendragonovské bouřlivé přílivové klávesové vlny střídají skvostná akustická intermezza. Marco Cerulli je duší souboru a zde je první důkaz. Bujná sprška Hubertových kláves přináší druhý opus magnum Travel of Dream. Otevřít nebeská vrata - k tomu zve čistá, soustředěná a pokorná hudba. Jasná inspirace duem Barrett/Nolan či Stevem Rotherym. Závěrečný duet klavíru a akustiky, fantaskní nálety tónů... Pietro Duca s paličkami dává konečné Rozhřešení. Jako za fishovské éry Marillion plynule vstoupí trojka The Return. Další dávky prosluněné idyly, očistné koupele v akusticko-klávesovém moři. Kytarová smyčka z jiných světů se mnou jen bezmocně lomcuje a pohupuje. Tak silný duet skladeb nepamatuju už léta, i provařeným kolegům Clepsydra ukazuje záda. V klávesové moci je The Father, pod nimiž mocně duní de Vitova basa a hned poté Cerulliho rotheryovské krupobití. Symbolický návrat z nebes k tíživé rockové hmotě. Naléhavý zpěv Aluisia Magginiho a rytmické bouře napoví, že Alone je asi nejrockovějším zářezem desky. Cerulli se ale o sólový krasopis obrat nenechal. Potemnělé představení The Nest diktují naléhavý zpěv, klávesy a Cerulliho a de Vitovy eskapády. Kdo si rochní v hogarthovských Marillion jako mistr Horyna, nebude zklamán ani finálovým menu. God or Beggar - klávesy střídá opět akustická clona, jako šerosvit na Rembrandtových plátnech. S End of Tuesday opět propojený dvojblok. Konečný výstup vzhůru ze Země. Magginiho výkřiky volají spásu, která přijde s rozžhavenou, pomalu mizející jízdou celé rockové jednotky. Na bonusovce je sympaticky riffová smutnohra Old Dream a klávesově i vokálně pestrá předělaná věc Eagles (původně 1993). Dokupy 75 minut zaplněných do poslední noty.


Z průsvitného sněhu alpských obrů prýštící hudba. Jste-li naladěni na pozitivistické vibrace Pendragon, Jadis, Marillion nebo gilmourovky, dolehnou k vám odpovídající, nejen hudební ozvěny. Jediná, marginální výtka jsou občas afektované "meineovské" výšky Magginiho. Má-li mít pětka hmatatelné měřítko, pak tohle album.

» ostatní recenze alba Clepsydra - Alone
» popis a diskografie skupiny Clepsydra

Journey - Look Into The Future

Journey / Look Into The Future (1976)

horyna | 5 stars | 13.11.2019

Hned rok po svém debutu přichází Neal Schon a jeho Journey s deskou číslo dvě. Tentokrát se soubor separoval do čtveřice a společnými silymi zplodil dílo, na kterém si dal opravdu záležet. Je poznat, že řada nesourodých věcí z debutu si potřebovala teprve sednout, což se na dvojce definitivně stalo. Jejich "pohled do budoucnosti" působí vyzrálejším, konzistentnějším a dotaženějším dojmem. Z nahrávky je patrné, že nejde o dílo jednotlivce, ale kompletní kapely. Ta po celou hrací dobu šlape jako hodinky a servíruje jednu skvostnou pasáž za druhou. Silné motivy se střídají v těsném sledu, deska má obrovský stylový záběr a vyloženě plane entusiasmem a společnou chutí táhnout za jeden provaz. Její energie a potenciál ve mně vyvolává vzpomínky na alba Nealova učitele Carlose Santany.

Chuť experimentovat Journey rozhodně neopouští. To je slyšet ihned na jazzovém modelu první skladby On A Saturday Night. Deska obsahuje jeden cover z dílny Beatles, Harrisonovsky údernou pumelici It's All Too Much pocházející ze žluté ponorky. Prvním vrcholem je třetí, krásně melancholická skladba Anyway s božským Roliem u mikrofonu a Nealovými klouzavými tóny na šestistrunce. She Makes Me se oddává rockovějšímu výrazu a způsob jakým Neal drhne struny nemá chybu. Energetickou výpust tu reguluje Dunbar svou živelnou hrou na škopky. Další věc hodná zaznamenání má opět pomalá tempa, je jí píseň You're On Your Own. Sestupná harmonická struktůra použita krátce před první minutou obšlehla hlavní myšlenku jednoho z největších heavy songů všech dob, Beatlesáckou píseň I Want You (She's So Heavy). Poté si už skladba plyne svým krásně lenošivým tempem a Rolie znovu předvádí, proč si jej kdysi mr. Santana vyžádal k mikrofonu. Bomba. Podobně vroucně je interpretováná i osmiminutová vláčná titulka Look Into The Future. Midnight Dreamer začíná jako pořádný nářez, kapela hraje rock, rock n roll, fusion, propojí všechno a navíc do toho prdne obří porci energie, až se vám roztočí hlava jak na velkým řetízkáči. Poslední písní je I'm Gonna Leave You-připomínající hravými hammondy uriáše i párply. Valoryho vytažená basa nabere sametový tón, do kterého Dunbar servíruje své dunivě hromové údery a Schon se totálně trhá ze řetězu. Neskutečné, jak se tenhle chlapík už za dva roky na desce Infinity vyklidní a přistoupí na naprosto opačný hudební model.

Look Into The Future mám z první trojky Journey nejraději. Obsahuje všechny ingredience a osobité songy potřebné k tomu, aby vás jejich náplň dokázala patřičně rozemlít na prach.

» ostatní recenze alba Journey - Look Into The Future
» popis a diskografie skupiny Journey

Orme, Le - Felona e Sorona

Orme, Le / Felona e Sorona (1973)

horyna | 5 stars | 11.11.2019

V dnes už dávno kultovním Polívkově filmu Dědictví, aneb…, tak přesně vystihujícím povahu českého jedince, má představitel humpoláka Bohuša několik znamenitých replik. Jedna z nich se týká jeho záliby v alkoholu, a jelikož jde o Moraváka jako poleno, tím alkoholem je samozřejmě slivovica. Když mu při jakékoliv příležitosti někdo sklenku nabízí a v sortimentu chybí jeho oblíbený nápoj, pronese nesmrtelnou větu – nevadí, pro tyto případy u sebe nosím ploskaňu. Přesně na tuto frázi jsem si onehdá v týdnu, kdy mi sluchovody rezonovali z 80% pouze nahrávky z italské provenience, rozpomenul. V rychlém šiku jsem sjížděl dobrou dvacítku těch nej nahrávek z katalogu RPI, a když jsem pořád neměl dost, napadlo mě, že je načase rozkuchat a použít i nějaké to cedlo dosud neslyšené. Proto ta fráze, jelikož se domnívám, že není od věci při takovém apetitu mít doma po ruce i několik nastřádaných, ještě netknutých (zabalených) desek.

Placka Felona e Sorona, třetí to velkolepé dílo v řadě kapely Le Orme, jsem ve skříni "sušil" přes rok. Koupil jej krátce po pozitivním šoku z desky předešlé Uomo Di Pezza, ale ta správná chuť roztrhat celofán a pokochat se jeho obsahem chyběla. Až před pár dny přišel pořádný kopanec do zadku a Felona okamžitě a bez přemýšlení cestovala na světlo boží.

Dojmy z ní bych shrnul asi takto: první poslech a okamžitý úspěch. Druhý až desátý už pouze potvrdili nastolenou cestu. Absolutně jsem nedoufal, že by u mne mohla tato placka konkurovat vrcholnému Uomo, ale může a nebojím se říci, že jej i malinko přečůrá. Hudebně a obsahově zcela navazuje, ale svými nápady a aranžmány se posunula o milimetřík dopředu. Řeknu to na rovinu, tahle deska pro mne představuje jeden z top produktů progresivního rocku, který pro sebe kategorizuji jako (maximálně propracovaný) art-rock. A jestliže jsem na předchozí kolekci nejvíce obdivoval písně pomalé, procítěné, typicky italské, i tady tomu není jinak. Tracky jako trojka La Solitudine Di Chi Protegge Il Mondo, osobní atmosférický vrchol Sorona, přelévající se do hned další slasti Attesa Inerte, temná a duchařinou prostoupená Ritratto Di Un Mattino, či osmá All Ínfuori Del Tempo, ze sebe dokážou vyhřeznout emoce toho nejsilnějšího kalibru.

Navíc je tu zpěv Aldy Tagliapetry - tak nádherný, čistý, smyslný, něžný a do hudby Le Orme zapadající jako žádný jiný (v subjektivním hodnocení, bych jej zařadil mezi prvních pět uchu nejpřijatelněji padnoucích pěvců RPI). Zvukově jde o typicky pohádkovou taliánštinu s důrazem na vroucnost a muzikálnost.

Felona e Sorona je dalším z progresivních skvostů evropského rozměru, který je se zemí původu spjat pupeční šňůrou ověnčenou mateřským jazykem, typicky muzikální atmosférou jihu a harmoniemi a postupy v nástrojovém obsazení, které dokážou tak bravurně zinscenovat pouze Italové. Bravo!



» ostatní recenze alba Orme, Le - Felona e Sorona
» popis a diskografie skupiny Orme, Le

King Diamond - Songs for The Dead Live

King Diamond / Songs for The Dead Live (2019)

jirka 7200 | 5 stars | 09.11.2019

Příznivci technicky vyšperkované hard and heavy muziky s horrorovými a někdy až okultními prvky hrdě velebí předního představitele tohoto stylu – Kinga Diamonda. Že je nekorunovaným králem žánru je bez diskuzí a titul za celoživotní propagaci teatrálního heavy metalu jako takového mu neseberou ani posluchači, kterým již tato muzika nic neříká.

Naprosto ojedinělý pěvecký styl páně Kinga Diamonda pramálo potěší odpůrce „výškařů“ typu Geddyho Lee či Klause Meineho. Fistule Kinga, kterou plavně střídá s extrémně skřehotavou polohou v hloubkách má jistě mnoho odpůrců. Pokud vás neodradily temné proudy v horrorových příbězích jeho povětšinou koncepčních alb ani neobvyklý zpěvákův projev, tak máte z velké části vyhráno.

King Diamond se nikdy nezařadili do mainstreamu, protože se v jejich stylu nikdy neodrážely aktuální trendy tvrdé muziky. Proplouvá se svým jedinečným stylem mixu ponurého hardrocku, který koketuje s mnoha žánry metalu – je možno vycítit speed či power metalové pasáže. Tato směska žánrů to neměla v minulých desetiletích vždy jednoduché, proto ty pauzy mezi deskami. Dalším faktorem je náročná podiová prezentace, což mnoho promotérů nezaplatí, z tohoto důvodu mnoho evropských turné neproběhlo a vše se většinou událo na území USA. Jeden raritní – dvojkoncert Mercyful Fate a King Diamond jsem měl možnost shlédnout v devadesátých letech na pražském Výstavišti, kde jsem z první řady s otevřenými ústy nechápavě sledoval neuvěřitelné iluzionistické triky Mistra.

Fanoušek, kterému se nepoštěstilo navštívit některý z live představení, mnoho jiných příležitostí okouknout kapelu neměl. Zatímco některé neznámé kapely mají na svém kontě několik DVD, zde se musel spokojit s několika nekvalitními bootlegy. V roce 2019 se tak splnil mnohým tajný sen – vydání rovnou dvou koncertů s drobně obměněným setlistem (belgické Graspop 2016 a Fillmore 2015) pod názvem Songs For The Dead Live 2019.

Předmětem recenze je obrazový záznam koncertu. Zde by se hodnocení dalo shrnout do jediné věty : kompilace těch nejlepších písní v naprosto nekompromisně dokonalé vizuální a zvukové podobě, s nákladnými kulisami vnitřku starého domu se schodištěm jak z osmdesátek, kde si na podobné propriety soubory typu Ozzyho Osbourna či Dio velmi potrpěli. Mistr k prezentaci vybral celé album Abigail a pár songů z dalších čtyř alb. Lehce se dotknul dvěma hity svého předešlého působiště - Mercyful Fate.

Musím pochválit celou kapelu, s jakým entuziasmem a mladistvým elánem odehrála celý set – radost pohledět. Rytmika bezvadná – bubeník Matt Thomson a baskytarista Pontus Egberg jsou sehraní a oba nástroje jsou krásně čitelné. Rovněž kytarové duo Wead – La Rocque je excelentní, o sóla se dělí spravedlivou měrou. Je ale patrný jiný herní styl obou protagonistů – Andy La Rocque pečlivě melodicky maluje, jeho zpěvná sóla zní snad lépe než na original verzích. Nevzpomínám si, kdy by publikum tak emotivně reagovalo právě na kytaristova sóla, na tomto koncertu se k nim dokonce fanoušci hlasem připojují ! ! Jeden z nejlepších světových kytaristů v naprosté top formě! Naproti tomu Wead je specialista na rychlost.

King Diamond i po skoro 40 letech na scéně šponuje svou fistuli do neuvěřitelných výšek, i když několik drobných klopýtnutí bylo k zaslechnutí. Proto jsem se ani nedivil, když za rohem schodiště pěla sličná zpěvačka. Říkám si, asi jistí Mistra ve výškách – to je přece běžný postup. Problém je v tom, že ze v záznamu jsem ji nijak nedokázal identifikovat. Až z titulků jsem zjistil, že se jedná o mladičkou manželku Kinga, Livii Zitu, která svoji krásou a napodobováním zpěvu jen tak rozjasňovala scénu. Dle dostupných informací ji možná křivdím, prý dokáže s Mistrovým hlasem tak splynout, až je to běžně nepostřehnutelné. :-)

Naopak spíše temnější postavou je herečka Jodie Cachia, která vizuálně ztvárňuje některé postavy v textových příbězích. Z jejího výrazu mě občas až mrazilo.

Nesmím zapomenout na publikum - to reaguje skvěle, mohutným chorálem zpívá refrény a někdy tam je mela jako na thrash metalových odpoledních čajích.
Mě krom skvělého a akčního vizuálu potěšil zvuk uložený na Blu Ray, který je mnohem nadupanější a dynamičtější, než na přiloženém CD. To mi umožnilo poprvé slyšet největší pecky od King Diamond tak, jak to na original CD z důvodu rozkolísané produkce nebylo možné.

Závěr : Za nekompromisní kvalitu obrazu i zvuku, nádherné vizuální ztvárnění songů, skvělé muzikantské výkony i akčnost dávám plný počet bodů i když místo dvou identických setů klidně mohly zaznít další pecky.

malá ukázka : skladba Welcome Home

>> odkaz

» ostatní recenze alba King Diamond - Songs for The Dead Live
» popis a diskografie skupiny King Diamond

Strawbs - Grave New World

Strawbs / Grave New World (1972)

Kritik Vláďa | 5 stars | 08.11.2019

Deska Grave New World anglické skupiny The Strawbs je pro mě velmi významný albový projekt, který bohužel zůstal trochu upozaděn, a není známý tak, jak by si zasloužil. Tato deska se v našich končinách shání trošku obtížněji, ale já měl tenkrát obrovské štěstí, protože děda od mé drahé sestřenky měl kdysi sbírku LP desek, kterou ale později začal rozprodávat. Pár kusů mu ještě zůstalo, a já se jimi tenkrát prohrabával. Zastavil jsem se právě u desky Grave New World, a on mi hned říkal: „Tahle deska by se ti mohla líbit.“, jelikož věděl v jaké hudbě já „plavu“. Album jsem si poté stáhl v mp3, a okamžitě mě zaujalo. Hned jsem začal škemrat jestli by mi tu desku prvně „jakoby nevypůjčil“, pak jsem začal ještě víc škemrat, až řekl větu, kterou jsem dychtivě očekával. „Tak si ji nech, je tvoje.“ A srdce mi zaplesalo. Deska má krásný rozkládací obal se zajímavým výtvarným motivem uvnitř. Dokonce mám k ní i booklet s texty písní, a různými obrázky.

Deska vyšla v únoru roku 1972, a řekl bych, že je vlastně nepřímo konceptuální. Vypráví neurčitý příběh života jednoho člověka. Deska je taky krásným příkladem, jak se z obyčejné folkové kapely vyklube výtečný progresivní soubor, který se nebojí zalovit v jiných vodách, a také zkouší trošku experimentovat. Pokud bychom chtěli srovnat první album od Strawbs z roku 1969 s albem Grave New World, zjistíme, že to ani moc nejde. Pouze přijdeme na to, že kapela učinila několik výrazných a zásadních kroků dopředu.

Tento fakt potvrzuje hned úvodní skladba Benedictus. Pro mě naprostý opus magnum, který mi ještě dlouho zněl v uších. Hlavně ten refrén je sakra výrazný, melodicky silný s nádhernými sbory, a mellotron vytváří velkolepou atmosféru. Klaním se této Skladbě. Poté následuje mini-skladbička s akustickou kytarou a jemným zpěvem Davida Cousinse, Hey Little Man, která se zopakuje i na konci první strany desky. Miniaturky pojednávají o starším muži, který dává rady svému malému synovi. (jednoduše řečeno)
Skladba Queen Of Dreams je na poměry Strawbs trošku experimentální (jsme u toho), ale pokud Strawbs použijí do skladby nějaký ruchový efekt, tak umí být i stejně melodičtí, což dokazuje tato zajímavá skladba.
Po „královně snů“ následuje fantastická píseň od Johna Forda – Heavy Disguise. Svištící akustické kytary skvěle pasují do výtečně vystavěné melodie, a poté se přidávají různé trubky, který můj velkolepý a šťastný pocit z této skladby ještě zesílí. Geniální píseň.
Poté přichází dech beroucí nádherná protiválečná skladba New World. Opět výtečná melodická linka, a David Cousins zpívá z plných plic. Strhující protestsong.

Druhou stranu desky zahajuje překrásná art-folk-rocková balada The Flower And The Young Man. Nádherné sbory, nádherné všecko. Další vrchol desky a Strawbs ve své plné síle.
Jak je některým známo, tak ve skupině Strawbs hrál chvíli i „klávesový mág“ Rick Wakeman. Ten ale nějakou dobu před natáčením alba Grave New World odešel do skupiny Yes. O tomhle pojednává text písničky Tomorrow, která má čistě rockový náboj. Jsou v ní obsaženy pocity Davida Cousinse, který byl zklamán z toho, jakým způsobem Rick Wakeman skupinu opustil. Ale bylo to jeho rozhodnutí. Naštěstí se z toho Strawbs nějak nesložili. Právě naopak.
Následující On Growing Older je trochu odlehčený folk, a píseň Ah Me Ah My nás zavede do doby kabaretu.
Is It Today Lord? má velmi pěknou indickou atmosféru, hlavně díky onomu sitáru. V té době už možná s křížkem po funuse, ale proč ne ? Tohle se skupině vydařilo. Poslední The Journey’s End je krásné a dojemné klavírní zakončení tohoto výborného projektu.

Myslím, že skupina The Strawbs dosáhla albem Grave New World absolutního vrcholu. Je to deska, která podle mého názoru potěší každého příznivce poctivé a krásné muziky, a já s absolutně čistým svědomím dávám plný počet hvězdiček.

» ostatní recenze alba Strawbs - Grave New World
» popis a diskografie skupiny Strawbs

Transatlantic - Kaleidoscope

Transatlantic / Kaleidoscope (2014)

Brano | 2 stars | 08.11.2019

Ako dlhoročný fanúšik superskupiny Transatlantic a tiež domovských skupín jednotlivých členov(The Flower Kings,Spock´s Beard,Dream Theater,Marillion), musím v tomto prípade vztýčiť varovný prst!Prečo?
No pretože album Kaleidoscope je bohapustý recyklát z prvých troch albumov skupiny!

Aj napriek tomu,že mali páni prázdnu špajzu sa rozhodli napiecť veľkú hudobnú tortu.No v tomto prípade to nie je torta,ale skôr tortúra!A to som sa veľmi snažil a v čase vydania aj veľmi tešil...ale zostal som sklamaný.Tak som tomu nechal čas a včera som si album znovu pozorne z youtube vypočul.A zase nič.Rokmi overené rutinné ľahko predvídateľné postupy,minimum prekvapení,prázdnota,nuda...a to všetko zabalené v pompéznom nabubrelom obale imitujúcom pozlátkovú gýčovitosť hollywoodskych trhákov.Páni muzikanti,ktorí dokázali stvoriť také napínavé strhujúce mnohominutážne megaopusy ako Duel With Devil,Stranger In Your Soul,All Of The Above alebo The Whirlwind, tentoraz šliapli vedľa a podcenili svojich verných fanúšikov,ktorým roky servírovali parádny sofistikovaný progresívny rock ako na zlatom podnose.A zhýčkaný náročný fanúšik chce ďalší originál a už sa neuspokojí s napodobeninou(aj keď technicky dokonale prevedenou).Jednoznačne chýba tomu niečo hlbšie...moment prekvapenia,dramatičnosť,zimomriavky,slzy v očiach,dojemná pokora v duši...a túžba zažiť(vypočuť) si túto hudbu ešte raz a ešte raz...

Aj včerajší pokus skončil tak,že som len s najväčším sebazaprením dopočúval túto vleklú nudu ťahajúcu sa ako zelený sopeľ po kapesníku.Ďalšiu šancu tomu nedám,škoda času, a originál CD si do zbierky nekúpim ani keby stál tri forinty.

» ostatní recenze alba Transatlantic - Kaleidoscope
» popis a diskografie skupiny Transatlantic

Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno

Biglietto Per L'Inferno / Biglietto Per L’Inferno (1974)

horyna | 5 stars | 08.11.2019

To, jak silně můžou působit určité hudební indicie prostřednictvím recenzí na tomhle, nebo "bratrském" hudebním webu Rockovica, jsem se před pár dny přesvědčil na vlastní kožu. Italský "filantrop" kolega Snake, léta proslulý svým obdivem a mravenčí prací v oboru RPI, přesněji rock progressivo italiano (tady je snad jasné, že jde o myšlenky z oblasti hudební, ne erotické:-) , je pravidelným přispěvatelem a rovněž hybatelem mnoha devizových transakcí určitého počtu nás přísedících. A byly to právě jeho poslední tipy a do detailu vypilované recky, které ve mně znovu a po několika měsících abstinence, opět podpálili zájem o italskou sedmdesátkovou produkci.

Když jsem se onehdy na toto téma bavil se známým též hudebním nadšencem, a laicky představoval hudební produkci z Apeninského poloostrova, dotyčný velice bedlivě poslouchal a velmi se divil, jak velké procento v hudebním art-rocku sedmé dekády zaujímají právě kapely z tohoto kraje. Základní dedukcí jsem mu velice hrubě nastínil nějakou 20-ti % účast italských kapel na vývoji žánru a stylu. Možná mne znalci opraví, ale pokud tu naprostou většinu v té době produkovala množstevně nedostižná Británie (dejme tomu 60%), tehdy ještě hubeňoučká Amerika nějakých 10%, ostatní státy dohromady rovněž za deset (Německo, Francie, Holandsko-jen takové drobky), pak logicky na taloše zbývá část největší. Jde spíš o fikci s důrazem vysvětlit neználkovi "úspěchy" Italských "bratrů" v tomto hudebním odvětví.

Když pominu "svatou" a tolika propíranou trojici- PFM, Banco a Le Orme, jako základní stavební kameny art-rocku z jižní oblasti (u břehů Temže zrcadlově např. trojice Deep P, Led Z. a UFO), pak je tu celá nevyčerpatelná zásobárna ostatních, kvalitou zcela srovnatelných kapel, jejichž jména už třeba tak známá nejsou. Pojem Biglietto per l'inferno do této kategorie lze zahrnout rovněž a jejich ambice v oblasti kompozice a ovládání jednotlivých nástrojů jsou zcela srovnatelné. Nebudu už do mrtě rozebírat jednotlivé skladby, jako před půl rokem kolega Titan. To co mne osobně na kapelách z této jižní provenience nejvíce baví, je bohatství nápadů, které do své muziky velice ladně zahrnují. Je absolutně neodhadnutelné, s čím vším přijde ta která kapela v určité části určité skladby. Dědicové velkých Římanů v sobě zkrátka mají velkého hudebního ducha, který jim umožňuje operovat s množstvím všemožných variací a harmonických struktur. Skladby těchto kapel působí jako skládanky puzzle, také jsou tvořeny ze stovek přesně zapadajících dílků a také spolu tvoří úžasné celky, okouzlující vaše ne oči, ale tentokrát uši. Rozličná plejáda všemožných klávesových, dechových a strunných nástrojů pak jen podbarvuje už tolik variabilní celkový výsledek. Výsledek, který stojí u Biglietto per l'inferno rozhodně za trochu té posluchačské námahy.

» ostatní recenze alba Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno
» popis a diskografie skupiny Biglietto Per L'Inferno

Schenker, Michael - Thank You

Schenker, Michael / Thank You (1993)

jirka 7200 | 3 stars | 08.11.2019

V popředí zájmu se vyhřívá v USA roku 1993 alternativní rock a grunge. Mnoho metalových souborů přemýšlí nad novou strategií, krátí se vlas. TV společnost MTV, která rozhoduje o popularitě či zkáze souborů, ve svém pořadu „unplugged“ koncertů v tomto období začíná dávat prostor i tvrdším spolkům. Prezentace skladeb „bez napětí“ má však jedno velké úskalí. Velice rychle odhalí písně, které nemají solidní melodický nápad.

V témže roce nastupuje Michael Schenker opět k UFO. Vrtošivý Němec po zjištění, že se uchytilo jeho jen v Japonsku vydané EP Nightmare - The Acoustic M.S.G. (1992), pokračuje v tomto duchu nahrávkou "Unplugged" Live [McAuley Schenker Group] 1992 a na vlastní náklady natočeném albu Thank You (1993), kde představuje 14 akustickch songů. Nejedná se o žádné úpravy rockových skladeb, ale o skladby napsané přímo pro akustickou kytaru. Na albu jich navrstvil několik na sebe, vše Michaelovi pomohl smíchat Bruce Barris, kterému se výsledný zvuk na desce velmi povedl.

Při opakovaném poslechu lze snadno rozeznat Schenkerův rukopis, jeho výstavba melodických sól je jedinečné. Hudebník se snažil do hudby vpravit i jakési poselství v podobě pozitivity a uklidňujících pasáží. I pro něj to dle jeho slov byla jakási očistná kůra a pomoc v boji s jeho démony. Již názvy jednotlivých skladeb mluví za vše. V závěrečné skladbě Escape From The Box dokonce Michael emotivně recituje svůj motivační text.

Akustické desky mám rád, ale na tomto albu mne zaujaly jen skladby Positive Forward a Courage And Confidence z úvodu desky, potom až sedmý song Harmony, Joy a Acceptance And Forgiveness. Tyto skladby rozvíjejí ústřední melodický motiv a prochází určitým vývojem.

Ostatní nabízí jen jakési relaxační plochy s vybrnkávaným jednoduchým motivem, u kterých se, pokud jsou puštěny potichu, pěkně odpočívá. Při soustředěném poslechu mi schází více momentů, které by udržely pozornost během celé skladby. Tentokrát žádná sláva a slabá trojka.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Thank You
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael

Black Sabbath - Master of Reality

Black Sabbath / Master of Reality (1971)

horyna | 2 stars | 07.11.2019

Master of Reality.
Black Sabbath mě na stará kolena chytli jako málo co za posledních několik měsíců. 1, 2, 5 a 6 deska (jen číselně, abych nemusel vypisovat všechny názvy), si mě podmanili doslova přes noc. Jasné pětihvězdičkové záležitosti. Každá svým způsobem jedinečná fošna posouvající výraz kapely tu k působivější temnotě, tu k hitovosti, tam k progresivním myšlenkám, nebo objevujíce pro B. S. zcela nové a nepoznané hudební břehy.

Při nedávných testech mě M. o. R. absolutně neoslovila. Z toho důvodu jsem ji vynechal a přešel po fošně druhé rovnou k Bloody. Přesto jsem za pár týdnů neváhal a společně s Vol. 4. (o té až příště) ji zakompletoval do sbírky. Nečekal jsem zázrak a rozhodně ho ani nedostal. Než přejdu k zevrubnějšímu plánu náplně této pro mne "obyčejné" nahrávky uvedu, že desky jež osobně hodnotím průměrně, či podprůměrně do sbírky nezařazuji. Pokud se tak stane a je to omyl, či následuje pozvolný úpadek/ústup z dřívějších pozic z důvodu postupného znelíbení se, cestuje nahrávka směr OUT. S Master of Reality ale podobné úmysly nemám. Je to zvláštní, ale něco uvnitř mi říká, abych tento krok nedělal a desku si ponechal. Nechápu proč (o kompletnost archívu mě v prvním plánu nikdy nejde), ale nemám problém i přes toliko výhrad desku v regále udržet.

Stále nedokážu pochopit, z jakého důvodu ji mnozí jiní (jasná většina) hodnotí tak vysoko. Pro hodně fans tohoto souboru je buď jejich mistrovským dílem, nebo se v oblíbenosti drží jen těsně za některou jinou deskou. Předpokládám správně, že poznat Sabbath v průběhu let kdy svá alba vydávali, hovoří člověk úplně jinak. Ano tak to bývá, jenže tohle je extrém. Žádný ze souborů alá 70. roky jsem nezažil v přímém přenosu, přesto necítím frustraci k nějakému chybějícímu článku.

A teď tedy k desce, které tu ač nerad musím nakopat pr.... Ono pak bude jistě od jejich příznivců nakopáno mně :-)

Sweet Leaf – líbí se mi jen kašlající začátek:-) Píseň samotná je i na poměry B. S. dost utahaná (ale těch je v portfóliu hodně) a ústřední riff mě strašně nudí. Snad zrychlení, Wardovi bicí a vyhrávky, to jediné, co bych ocenil. After Forever – hitový záblesk něčeho zajímavějšího. Líbí se mi Ozzyho frázování a svižnější tempo. Po schizoidním Embryo, následuje známá, často přepracovávaná skladba Children of the Grave. Právě u ní jsem si uvědomil, že jsem podobnou muziku poslouchal někdy před více jak dvaceti lety prostřednictvím vznikajících doomových kapel z británie, severu a hlavně skrze nekorunované nástupce B. S., švédy Candlemass. Orchid a hned další nuda-Lord of this World. Nejsvětlejším momentem nahrávky je pro mě překrásná balada Solitude. Konečně je tu závěr a s ním.... raději už toho nechám, té kritiky bylo i tak dost.

I když si desku budoucí-Vol. 4 nechávám na některou z příštích recenzí, už dnes uvedu, že se mi oproti Master líbí o hodně, ale o hodně víc. Sice je "jiná", ne tolik typicky Sabbatovská, ale cítím v ní slušné progresivní pnutí, jež v souboru pumpovalo a doslova chtělo ven. Z utahanosti Master toho na čtyřce je pramálo, že by si kluci řekli – tak dost, zkusme točit trochu mimo naše klasické sféry? Ještě to není tak bujaré obohacení jako na S. B. S., ale pokrok tam znát je. To u Master of Reality vnímám jen prázdnou nicotnost. Stav hibernace nutný k překlenutí jednoho období.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Master of Reality
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Opeth - In Cauda Venenum

Opeth / In Cauda Venenum (2019)

Mattty | 3 stars | 07.11.2019

Na začátek bych rád napsal, že Mikael Åkerfeldt je podle mě skvělý skladatel a jeho čistý civilní hlasový projev (žádné zbytečné „kulervoucí výšky a podobně) se mi velmi líbí. Dále bych rád poznamenal, že desky jako Morningrise, Still Life a Damnation řadím mezi to nejlepší, co nám švédská scéna dala. Avšak při hodnocení této desky si dovolím se s vámi podělit o můj názor na čtyři poslední alba Opeth, který asi bude celkem nepopulární. Mně osobně změna žánru nevadila, další Blackwater Park, Deliverence či Ghost Reveries k životu asi nepotřebuji. Byl jsem u každé z posledních čtyřech desek Opeth velmi zvědaví, co předvedou. Zvlášť když jsem četl, že Mikael by rád nahrál album podobné prvním album Camel. Ukázalo se však, že to není opravdu moc jednoduché a ti hlavně kvůli tomu, že Opeth postrádají takovou tu hravost a schopnost udržet pozornost posluchače pomocí chytlavých melodií.

O In Cauda Venenum frontman prohlásil, že to bude velmi posluchačsky náročné album, což u mě znovu probudilo zvědavost. Při poslechu alba se ale až na můj vkus moc často nudím. Já osobně beru jako posluchačsky náročnou kapelu Van Der Graaf Generator, u poslechu Hamillovců se však nenudím, protože obsahují jeden prvek, který na In Cauda Venenum prostě nenacházím (snad jen v posledních dvou skladbách) a to je taková ta dramatičnost, kterou třeba nacházím i Gabrielovských Genesis. Zpět k Opeth, při poslechu některých písní se objeví i pěkné melodické motivy, ale místo toho, aby se rozvíjeli či aspoň zopakovaly, tak mizí v prázdnotě. A tady se vracíme k tomu, že posluchač po čase poslechu této desky ztrácí pozornost, což je škoda, protože podle mě je to nejlepší na téhle desce až na konci.

Takže abych teď chválil, Opeth podle mého přišli se čtyřmi songy, které si fakt nezaslouží upadnout v zapomnění. Lovelorn Crime je první z nich, krásná melancholie, která již zdobí můj playlist na dlouhé podzimní večery. Další ze skladeb, kterou mám velmi rád je Universal Truth, skvělé aranže a pořád se „něco děje“, tak to mám rád. Ale jako vyloženě nejpovedenější beru poslední dvě skladby – Continuum a hlavně All Things Will Pass, která ke pro mě rozhodně vrchol alba a jejíž skvělý konec vyzdvihuje velký počet fanoušků této kapely (stačí si přečíst komentáře pod touto písní na Youtube).

Při psaní těchto řádků mě napadla taková myšlenka, že Åkerfeldt, který si prý do nových písní vůbec nenechal mluvit nahrál toto album hlavně pro sebe (dovolil bych si to dát do podobnosti s letošní Tarantinovkou Tenkrát v Hollywoodu), což je postoj, který oceňuji, i když to podle mě není v diskografii Opeth nějaký zázrak.

» ostatní recenze alba Opeth - In Cauda Venenum
» popis a diskografie skupiny Opeth

Gallagher, Rory - Blueprint

Gallagher, Rory / Blueprint (1973)

EasyRocker | 5 stars | 06.11.2019

Jako kovaný příznivec blues a všech jeho oddenků jsem se nemohl minout s jedním z velmistrů - rudovlasým Irčanem Rory Gallagherem. Zapálený, třebaže nenápadný a jeden z nejlépe hodnocených kytaristů všech dob. V 70kách byl na vrcholu a je vlastně fuk, co z poličky vytáhnete.

Walk on Hot Coals je drsná jízda, která se v mžiku stala koncertním trhákem - viz jeho proslulá Irish Tour 1974. Právě na pódiu Rory řádil jako ďábel a s klapkami se tu nemazlí ani Lou Martin. Nostalgické pianko, životodárně vrstvené akustiky a klouzavé rytmy dělníků Roda de´Atha a Gerryho McAvoye tvoří perlu Daughter of the Everglades. Banker's Blues je svatým Triumvirátem - naléhavá deklamace, akustika a harmonika. Velmi živou r´n´b šlupkou je Hands Off. Bicí s klavírem spustí okolo nelidský rachot a Roryho cit pro výbušné koncertní refrény tu slaví triumf, korunovaný vokálními hody a sólem ve finále. Černočerným bluesovým obřadem, kde ta banda křepčí ohniště za menhirem, je Race the Breeze. Sedm minut tlaku a pekelné skřípění kytary a harmoniky. Vrcholovým a taky nejdelším číslem je Seventh Son of a Seventh Son. Patentní, naprosto neústupný riff tu Roryho asi nejvíce přiblížil hardrocku. I další osazenstvo dostalo solidní prostor - hlavně Martinovo neodbytné piano. Unmilitary Two-Step je akustickou miniaturou s bezchybnou prezentací. Tohle má mistr léty zadřené, je slyšet každá ozvěna. Finále If I Had a Reason nepostrádá bluesově nostalgickou náladu loučení a shledání. Vedle akustik tu atmosféru krásně domaloval Lou Martin svým pianem a navíc i varhany.

Jasná plná palba. Když jsem loni Irsko projížděl a dělala mi u hradů, lesů a bouřlivých zátok společnost jeho muzika, šel místy mráz po zádech. Ač se dávno vypravil do hudebního nebe, jeho nesmrtelný odkaz zůstal.

» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Blueprint
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory

Moore, Gary - Bad for you baby

Moore, Gary / Bad for you baby (2008)

horyna | 4 stars | 05.11.2019

Věčná škoda takového kytaristy jakým byl Gary Moore. Když si člověk-posluchač uvědomí, kolik fantastických desek mohl ještě složit a nahrát, obzvlášť při potenci, jakou ve svém zralém věku vykazoval, věčná škoda. Ač nejsem celým srdcem bluesman a tento styl poslouchám pouze okrajově, produkce střapatého Ira si mě v posledních letech získává čím dál častěji. Onehdy jsem dostal nápad, podívat se na zoubek i posledním dvěma nahrávkám které mistr vyplodil a které už navždy zůstanou těmi studiově skutečně posledními.

Bad for You Baby je ta správná trefa do černého. Doporučil bych ji každému milovníkovi blues, každému, kdo by chtěl s Garym začít, nebo jen pokračovat v doplňování fonotéky. Jelikož tato deska je plně konkurence schopna a k Mooreovým pomníkům typu Stil Got the Blues, nebo následovníkovi After Hours se přibližuje na dostřel.
Obsahuje jak drsné blues-rockové štychy - úžasnou vypalovačku Bad For You Baby, rychlostní spurt Down the Line, sevřený těžkotonážní riffostroj Umbrella Man, či bytelné boogie Mojo Boogie.
Tak znělým Moorovským kytarovým "úhozem" vyprávěné citovky jako Holding On, I Love You More Than You'll Ever Know, nebo Trouble Ain't Far Behind.

Obálky Garyho alb nikdy nepřekypovaly přehnanou invencí, ani neskýtaly přílišnou potěchu oku. Svou poslední lp ovšem "vycajchnoval" vskutku povedenou obálkou. Zahalil ji jak jinak do blue-sové modré, na jejímž pozadí se mistr se svým nástrojem sklání pod náporem dešťových kapek. Krása. Stejná, jako samotná hudba na Bad for You Baby. Okuste a uvidíte, vlastně uslyšíte, že si nevymýšlím. 4,5*



» ostatní recenze alba Moore, Gary - Bad for you baby
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary

Festa Mobile - Diario di viaggio della Festa Mobile

Festa Mobile / Diario di viaggio della Festa Mobile (1973)

Snake | 4 stars | 05.11.2019

CD RCA Italiana, Sony BMG Music Entertainment ‎– 88697343702 /2008/

Směska složená ze symphonic progu a malého množství jazzu, přislazená hustým, melodramatickým sirupem. Sotva půl hodinky dlouhá zaprášenost, s pěknými vokály v italštině a velmi dobrým zvukem. Pojďme si ji představit a připomenout...

Skupinu Festa Mobile dali dohromady bratři Giovanni a Francesco Boccuzziovi, kteří se po rozpadu své původní kapely Della Venis přestěhovali do Říma s cílem najít nové spoluhráče, inšpiraci a hudební směr, kterým by se mohli nadále ubírat. Po Věčném městě tenkrát běhalo muzikantů jak máku a sestavu tak brzy doplnili Alessio Alba (kytara), Maurizio Cobianchi (buben) a Renato Baldassarri (sólovej zpěv). Kapela byla na světě a zbývalo najít chlebodárce, kterým se nestal nikdo menší, než nadnárodní koncern RCA. Podpora velké firmy skupině pomohla k dobře placené práci pro několik hvězd italské pop music, účasti v muzikálu Jacopone a nakonec i k prvnímu (a zároveň i poslednímu) albu.

Placka Diario di viaggio della Festa Mobile (Cestovní deník pojízdné veselice) vyšla v roce 1973 a je typickým produktem své doby, ovšem s výraznými markanty v podobě jedovatých kytarových sól a poněkud urputných bicích. Ono se mi to jako ne-muzikantovi blbě vysvětluje, ale bubeník hraje sice rychle, ovšem tak nějak furt stejně a tak to zní, jako po železničních pražcích poskakující utrženej vagón.

Pět skladeb je spojeno koncepčním fantasy příběhem a jako první je tady krapet roztřesená La corte di Hon. Její rytmus drkotá, jak pořádně rozvrzanej žebřiňák, nechybí ždibec disharmonie a vysvobozením je tak až teprve následující Canto. Pěkná, melodická, s čistě jazzovým sólem na elektrické piáno. Z víceméně podobného soudku je i písnička Aristea a vůbec nejlepším kouskem na desce je pro mě čtvrtá Ljalja. Její povznášející melodie je nádherná a prostor se najde nejen pro mohutnou symfonickou vestavbu, ale i pořádnej instrumentální výplach. Pěkným vyvrcholením alba je ambiciózní a jaksepatří členitá Ritorno, s výživnou jazzrockovou vsuvkou v závěrečné třetině skladby.

Ani přes svou neoddiskutovatelnou kvalitu se albu nevedlo tak, jak by si skupina představovala a tak se nakonec rozpadla. Bráchové Boccuzziovi sestavili jazzrockovou úderku Il Baricentro a především její první placka - Sconcerto - se stala ikonou žánru...

Původní vinylové album je vzácné a přiměřeně drahé, ale na trhu je aj pár jeho reedic. Ta poslední z roku 2008. Cédéčka jsou o něco běžnější a dostupná budou především vydání z let 2008 a 2011. Já mám to první, které je v klasické plastové krabce a s čtyřstránkovým bookletem. Ten je poměrně skoupej na informace a neobsahuje ani jména členů Festa Mobile, ovšem takhle nějak vypadal i originální obal a identitu zúčastněnejch hudebníků se podařilo objasnit až po letech.

Cedlo Diario di viaggio della Festa Mobile mám doma už pěknejch pár let a z regálu jsem ho vytáhnul jen kvůli recenzi. Ušima jsem ho prohnal třikrát za sebou a až na úvodní La corte di Hon mu vlastně nemám co vytknout. Možná by to chtělo jen trochu víc opravdu strhujících míst a tedy důvodů, proč se k němu vracet častěji, než tomu bylo doposud. Tři a půl hvězdy dát nemůžu, tak tedy čtyři. Byť krapet odřené a omrněné...

» ostatní recenze alba Festa Mobile - Diario di viaggio della Festa Mobile
» popis a diskografie skupiny Festa Mobile

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Kde to vře

Metaphor / The Pearl

Mayak
Sajgon3 + bullb: ... ďakujem Vám obom za podporu kapely Metaphor na stránkach Progboardu ...

Metaphor / The Pearl

bullb
Nastal čas. Hodnotím 5* Na tejto nenachádzam žiadnu chybu :-)

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

12999 recenzí
2198 skupin
178939 příspěvků ve fóru
2679 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000