Quiet Sun Banzai Catfish BOO Manzanera, Phil Black Land Crosby, Stills & Nash Holy Moses Auktyon Night Ranger

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

P.P.S. Inštruktážne video od gunslingera:
Ako pridávať profily na Progboard (youtube)

... » celý článek

(21 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Jefferson Airplane - Crown of Creation

Jefferson Airplane / Crown of Creation (1968)

EasyRocker | 5 stars | 30.01.2015

Také s tvorbou této legendární formace, která v podstatě s Jimim Hendrixem, Janis Joplin, Grateful Dead, Grand Funk Railroad či Doors spoludefinovala americká rocková šedesátá léta, jsem se seznámil relativně nedávno. Recenzí jsem samozřejmě četl velká množství, ale leckdy protichůdných a možná úplně stoprocentně nevěděl, co mám vlastně očekávat. Trojice kytar a pětice vokalistů byla výzvou. Tohle album jsem měl od JA jako první a to větší bylo moje nadšení...

Do děje nás vtahuje neodolatelně až akustický úvod Lather, podmanivý hlas Grace Slick kraluje a ovládá pole od prvních okamžiků... Jen pomalu a nesměle se připojuje basa, atmosféru dolaďují zvukové efekty s výbuchy bomb apod... In Time má podobnou náladu, více se už ale prosazují vícehlasy... nepolapitelná, líná, ospalá atmosféra přelévající se mezi akustickými a klávesovými vlnami... Také Triad je klasikou se slavným textem o "švédské trojce", kterou podává Grace Slick s naprostou suverenitou a noblesou a posouvající celou skladbu do komorní polohy - spolu s Janis Joplin skutečně dvojice mimořádných ženských hlasů té doby. Star Trek je první rockovou odpichovkou, poprvé přináší výraznější energii, ale v rámci možností... náladou se přenášíme někam k soudobým Doors, blýskne se i dravější kytarové sólo. Share a Little Joke je prvním dokonalým ztělesněním pojmu psychedelie, a to jak nazvučením nástrojů a atmosférou, tak i bohatými vokálními harmoniemi, které se staly vývozním zbožím JA. Instrumentální souboje ve druhé polovině jsou neopakovatelné, stejně jako vyzpívávaný refrén. Chushingura je pak o něco více než minutovou zvukomalebnou hříčkou, tvořenou reprodukovanými zvuky nástrojů a rytmickými údery... další úlitba době. If You Feel je dokonale harmonicky vystřiženou oddechovkou, která vás musí dostat do dobré nálady, i kdybyste snad nechtěli. Parádně vedené vokály, vyvrcholené v refrénu, a psychedelické ostny kytar a kláves. Jednoduché - dokonalé! Titulní skladba je ovšem dokonalou ukázkou doby a rockové tvorby téhle epochy - vůdčí vícehlasy, znepokojující a velmi nervní a značné instrumentální napětí včetně bohaté rytmiky přinášejí určitě jeden z tvůrčích vrcholů desky. Tady není čas na odpočinek, děj vás velmi rychle pohltí a cloumá s vámi nemilosrdně až do konce tohoto dramatu... Musí přijít uklidnění - Ice Cream Phoenix je lehkým, opět skvělými vícehlasy osvěženým kusem ve stylu čtyřky Star Trek, i když s důraznějšími elektrickými kytarami. Greasy Heart je zneklidňujícím, ostrým, psychedelicky orientovaným songem, který ovládá znovu bezchybně Grace Slick.
Ještě dramatičtější a drásavější dopad má ale nejdelší The House at Pooneil Corners, nejdelší skladba, která uzavírala regulérní album. Její rozdrásaný refrén a chaotické psychedelické běsnění jsou na závěr alba erupcí - spolu s titulní skladbou či Triad jeden z vrcholů tohoto díla. Bonusové vydání pak obsahuje čtyři experimentální skladby:
Ribump Da Bap Dum Dum je rytmickou hříčkou, Would You Like a Snack? a autorským podílem Franka Zappy je rytmicky vykolejenou klavírní "etudou" s vokálními improvizacemi. Share a Little Joke v mono verzi je jen dokumentem. Saga of Sydney Spacepig je ukázkou tehdejší zvukové nevázanosti - akustický jam se samplovaným chrochtáním a vokály - pokud se v tomhle vyžíváte, je to něco jako floydovská Alanova psychedelická snídaně ;.), Přiznám se, že na tyhle experimenty musím mít náladu, ale to nemění nic na kvalitě studiového alba...

Crown of Creation pro mě představuje špičkovou úroveň melodického, psychedelického zvuku 60. let, který měl za oceánem prostě neopakovatelné kouzlo a souhlasím s řadou názorů zde (hejkal? a další), že to Evropa v té době nezopakovala. Shodou okolností jsem nedávnou dočetl Danielsovu knihu převážně o Robertu Plantovi a vlastně měl na věc stejný názor a inspiroval se vždy skoro 100%ně americkými formacemi, což bylo pro mne příjemné zjištění. Je tu spousta hudebních vlivů, které se dokonale slévají do omamných tvarů a barev. Bude-li někdo sledovat dokument o 60s a Kalifornii a bude chtít nějaký hudební podkres, mezi jinými mu určitě doporučím i tohle album - je esencí doby (včetně obalu).



» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Crown of Creation
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane

Catfish - Get down

Catfish / Get down (1970)

Jardo | 4 stars | 29.01.2015

Je to možné? Naozaj nemá ten magický hudobný rok 1970 konca-kraja, dna alebo nejakej inej hranice? Nie, nie som poverčivý na nejaké magické čísla a ani sa nezaujímam o numerológiu. Iba vychádzam z vlastnej skúsenosti. Jedná sa o ďalší skvelý album, ktorý vtedy uzrel svetlo sveta. Komu učaroval bluesrock, je na správnej adrese.

Úvodná pieseň s názvom Catfish nie je tým najlepším kúskom pre zoznámenie sa s tvorbou kapely. Táto spevná countryovka nie je práve dôvod, prečo si tento album cením. Country nemám veľmi v obľube. A to je aj jedinou slabinou albumu - ak by sa medzi bluesrock neinfiltrovalo country bolo by to podstatne lepšie – na druhej strane, tak veľa ho tu až nie je.

S ďalšou piesňou (The hawk) tu už máme bluesrock, ako sa patrí. Uvedený hudobný žáner je moja krvná skupina a tak sa pri tejto hudbe cítim ako ryba vo vode, ako prasa v bahne, ako politik pri preberaní úplatku. Poslucháč si určite všimne aj spevácky prejav Boba „Catfisha“ Hodgea, ktorý je jasným poznávacím znakom kapely. Sólo na fúkaciu harmoniku (nikde nie je uvedená) a na klávesy navádza dojem, že je to stále „tá istá hudba“, ktorú hrali černošskí bluesmani a ja sa pri nej len rozplývam ako chlapi v aute zízajúci na ženskú v mini sukni, prechádzajúcu cez priechod pre chodcov. Proste viem, že toto je muzika presne pre mňa – tie sóla sú lahôdka, pochúťka, maškrta.

No place to hide je pohodový kríženec country a blues, s prevahou prvého menovaného.

A máme tu vrchol albumu – 300 pound fat mama. Tak toto je poriadne ťažká (heh, verná svojmu názvu) bluesrocková nálož. Hodge je za mikrofónom tak presvedčivý, že by mohol ísť aj do politiky. Ten by kľudne mohol dabovať aj medveďov, o starých čiernych bluesmanov nehovoriac. Krása, krása, krása. Tá gitara, ten spev, tie klávesy, tá atmosféra, tá súhra, bicie, rytmika... To je hudba! To je muzika! Moja záľuba, môj bluesrock, moja muzika. Klenot, ktorý vrele konkuruje aj tzv. nesmrteľným piesňam.

V nasadenej úrovni sa držíme ďalej. Hodge exceluje aj v Love lights. Jeho spev je fantastický, vôbec sa nešetrí a pridal na razancii. To ale má „drajv“, to je ono! Klávesy tu robia úžasné pozadie – v jednoduchosti je krása. Gitarové sólo tomu všetkému nasadzuje korunu. Bluesrock je pre mňa nevyčerpateľný prameň pozitívnych emócií a táto pieseň to jasne potvrdzuje.

Nasleduje slabší moment – veselé, poldruha minúty trvajúce, country - Coffee song.

Reputáciu albumu napravuje Tradition, čo je bluesrock s americkou príchuťou. A opäť som ako ryba vo vode. Takáto hudba ma nikdy neomrzí – slová chvály sú opodstatnené a zaslúžené.

To platí aj o energickom, nadupanom bluesrocku s názvom Sundown. Klávesy tu hrajú skvelé podklady a tá sólová gitara! No darmo, požehnaná doba je proste dobou požehnanou.

Posledná pieseň je najdlhšou na albume a najdlhší má aj názov: Reprise: Catfish/Get high, get naked, get down. Klávesovo-gitarové inštrumentálne predvádzanie nemá chybu a ja sa len uisťujem, že sa nachádzam vo vybranej spoločnosti. Sólové orgie sú podporované neúnavne pracujúcou rytmikou a tie bicie to je masaker! Po Tučnej a poriadne ťažkej mame a jej nasledovníkovi, sa jedná o tretí vrchol albumu. Len sa nestačím diviť, čo všetko zapadlo prachom zabudnutia.

Takýto bluesrock ma nikdy neprestane baviť, darmo si niektorí môžu myslieť, že je to len „stále tá rovnaká stará hudba“. Pokojne ich nechávam v presvedčení, že napr. akási avantgarda je jediná pôvodná, originálna, príp. prínosná. Iste, nie je ohraničená určitými mantinelmi ako napr. bluesrock, tak to zvádza a na prvé počutie sa naozaj môže zdať, že „to tu ešte nebolo“, ale aj tam majú hudobníci inšpirácie – akurát, že nie sú žánrovo ohraničení (čo môže byť plus, ale ani vôbec nemusí – a u mňa väčšinou aj nie je), tak je ich mnoho viacej, preto ich zakomponovanie do hudby nie je také jednoznačné. Niekto sa môže vytešovať a rozplývať sa nad množstvom hudobných nápadov, kým druhý z toho nemá očakávaný pôžitok. A tak si počúvam svoj starý dobrý bluesrock, ktorý pôsobí na moje emócie silou tsunami a pozitívne emočné vlny následne na moju maličkosť, ktorá je od radosti celá bez seba. Tým som nechcel nič a nikoho zhadzovať, iba som uviedol svoj pohľad v súvislosti s „poslucháčskym vyznaním môjmu bluesrocku“.

» ostatní recenze alba Catfish - Get down
» popis a diskografie skupiny Catfish

BOO - BOO

BOO / BOO (1999)

alienshore | 5 stars | 28.01.2015

Hudba kapely BOO je plná kontrastov a protikladov. Aj takto sa dá charakterizovať ich prvý album, ktorý považujem za rovnocenný s "dunajskými" klenotmi. Typický rytmický esprit Dunaja sa nesnažia vykrádať, ale skôr rozvíjajú jeho odkaz do nových foriem. Zaujímavo vyznie v tejto bigbítovej muzike aj violončelo Andrei Konstankiewiczovej (Tara Fuki, Rale) a práve jej nástroj nesmierne obohacuje tvorbu BOO. Christoph Pajer je multi-inštrumentalista a spevák s netypickým vokálnym prejavom, ktorý silne evokuje alternatívnu scénu a jej štýlovú neviazanosť. Všetky texty pochádzajú práve od neho a prispel nepochybne aj do skladateľského procesu.

BOO čerpajú trochu aj z art-rocku, ale nejdú do toho priamo, skôr okolo neho len tak nenápadne krúžia. Hudba nie je vždy príjemná na ucho, ale o to viac núti k sústredenejšiemu odposluchu. Skrýva v sebe čosi mystické a neodolateľné. Bicie vytvárajú s matematickou presnosťou nepravidelné tempá a nikdy nestoja na jednom mieste. O to viac je zaujímavejšie, že Pavel Koudelka používa cielene minimum prechodov. Jeho tvorivé myslenie nie je založené na egoistickom predvádzaní sa, ale zachytáva rytmus v jeho samej podstate. Práve týmto je muzika BOO veľmi konzistentná a cítiť v nej silnú autenticitu.

O kvalitné a aranžérsky prefíkané skladby nie je núdza. Úvodný inštrumentálny kúsok Orgoj Chorchoj upodozrieva Ostřanského aj Koudelku, že kedysi naozaj hrali v Dunaji. Pajer namáha svoje hlasivky v skladbách Don't Touch It alebo It Is So Easy. Vrcholné čísla vidím predovšetkým vo francúzsky spievanej rytmickej náloži La Vie Prochaine, ďalej sú to nepochybne už spomínaná It Is So Easy alebo aj krátka a úderná Coffee. Máme tu aj pomalšie veci, ale znejú trochu zvláštne ako napr. v nemčine naspievaná Augen alebo aj bizarnejšia záležitosť s názvom Fish. Koniec zaobstaráva opäť skvelá inštrumentálna skladba Hidden. Violončelo vstupuje do muziky vždy vtedy, keď je to potrebné a je akýmsi dramatickým prvkom v ich hudbe. Josef Ostřanský už po niekoľkýkrát dokazuje svoju veľkosť ako skladateľ a tvorca nevšedných gitarových plôch.

Prvý album skupiny BOO je ďalším trblietavým drahokamom v českom alternatívnom rocku. Z hľadiska dramaturgie funguje od začiatku až do konca a ponúka množstvo zaujímavých emócií, a muzikantských lahôdok. Druhý štúdiový počin Listen naznačil kam sa ich tvorba môže v budúcnosti uberať, ale bohužiaľ nestalo sa tak. Táto kapela prvotriednych muzikantov skončila príliš skoro. Pokus o obnovenie činnosti nepriniesol svoje ovocie a tak je ich prvotina pre mňa to najlepšie čo stvorili. Grandiózna mozaika rytmických záludností a netradičnej melodiky premiešaná do takej atraktívnej formy, až sa na to ťažko hľadajú nejaké vhodné slová.

» ostatní recenze alba BOO - BOO
» popis a diskografie skupiny BOO

Julian's Treatment -  Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin)

Julian's Treatment / Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin) (1973)

Psychedelic Rider | 5 stars | 27.01.2015


„Před dávnými časy v předaleké galaxii…“

Vesmírný člověk Jael Adaaman, superstár kosmu a uskupení zvané „Galaktická Organizace a Dominioni“, známější však pod zkratkou G. O. D. opustili svou galaxii ještě daleko dříve před tím, než se začala psát historie naší Země, aby se usídlili na planetě zvané Terra.

Zklamu vás, ale George Lucase se to netýká. Autorem je Julian Jay Savarin, britský hudebník, básník a spisovatel, původem rodák z karibského ostrova Dominika, který v roce 1962 přesídlil do Londýna. Savarin byl tehdy jako 27 letý mladý muž přesvědčen, že je potomkem Máyů a karibských indiánů, tedy etnika, které bylo pronásledováno během etnických čistek okolo roku 1660, během vpádu francouzského koloniálního vojska. Dá se říci, že jeho projekt byl vcelku ambiciózní. - Důvodem přesídlení do Londýna byla tehdy rozmáhající se tamní undergroundová scéna a jeho snem byla transformace svého sci-fi díla „Lemmus: A Time Odyssey“ na hudební scénu pod názvem „Lemmus: A Time Trilogy“. Album „Waiters On The Dance“ je odvozeno od první knihy této trilogie. Až Biblický příběh naplněný mýty a legendami odehrávající se částečně na pozadí historie naší planety. Kniha vypráví o dobrovolném exilu z Nebes na planetu Zemi a zakotvení společenstva na ostrově Atlantis. Podle dobových literárních kritiků dílo nebylo špatné, ačkoliv se údajně někde v prostředku knihy nachází až moc zbytečných sexuálních pasáží.

Savarinovo album „Waiters On The Dance“ je tak v tomto hudebním projektu druhou částí plánované trilogie. První částí bylo „A Time Before This“, které uskutečnil ještě se svým prvním projektem Julian's Treatment a zpěvačkou Cathy Pruden, která se po rozpadu kapely vrátila zpět do rodné Austrálie. K desce „Waiters On The Dance“ Savarin přebudoval svou první kapelu a album vychází jen pod názvem skupiny – Julian Jay Savarin. Zásadním byla i výměna zpěvačky Cathy Pruden za Jo Meek, neboli Lady Jo Meek, jež předtím účinkovala v Psych-Jazzové kapele Catapilla, kde jí po odchodu posléze nahradila její sestra Anna Meek. Ta s nimi také nahrála všechna jejich alba.

Album je skutečně hudebním skvostem progresivního rocku. Savarinovy dvě desky vychází ve stejné době jako „In The Court Of The Crimson King“ King Crimsona a první dvě desky skupiny Colosseum. Deska vznikla během října 1971 až ledna 1972 v Chapell Studios v Londýně. S první nahrávkou však Savarin nebyl spokojen a tak došlo ještě k její revizi. Vydání bylo také zpožděno díky tomu, že se čekalo, až vyjde první díl knižní trilogie. Nakonec deska spatřila světlo světa až někdy v dubnu roku 1973 díky nahrávací společnosti Birth. Dominantní je zde elektrická kytara s fuzzy efektem, Savarinovy klávesy Hammond a tzv. mellotron, což je elektromechanický polyfonní klávesový nástroj, jeden z dalších nástupců klávesových samplerů. Savarin byl multi-instrumentalistou a hrál zde na všechny klávesové nástroje.

Celý název desky je „Lummus/A Time Trilogy – Waiters On The Dance“. Na přebalu můžeme vidět pozadí jakoby rozškvařeného filmového pásku, který znázorňuje galaxii, níž vede cesta, po které na svém koni putuje pravděpodobně Jael Adaaman v ruce držíce svůj luk, okřídlen a vzezřením podobný padlému andělu. První stopa začíná poklidnou 9 minutovou skladbou „Child Of The Night 1 & 2“ ve které můžeme zpočátku slyšet Savarinovy klávesy, ke kterým se přidá fuzzy kytara Nigela Jenkinse a v 1:40 nastupuje Lady Jo Meek s čistým vokálem – „Dítě noci, osamělé a prochladlé, dítě noci věkem tak mladé…“; po konečné větě můžeme slyšet ten slavný mellotron. První, čeho mi po poslechu druhé písně „Stranger“ bylo líto je fakt, že neznám pozadí knihy a vlastně nevím, jaký příběh se za textem odehrává, ale je to mocné. Třetí píseň „The Death Of Alda“ je o Aldě, ženě Seriuse, který chtěl ovládnout galaxii. „Dances Of The Golden Flamingoes“ bych nazval tím nejprogresivnějším, co na desce je. Skvělá čistě instrumentální skladba místy až na pokraji Hard Rocku; slyším zde všechny nástroje zcela zřetelně, každý plní přesně tu funkci, pro kterou byl vyroben. Zcela jednoduše – Tanec zlatých plameňáků. Po dalších písních „Cycle“ a „Soldiers of Time“ zůstávám stále ohromen hlasem Jo Meek a je škoda, že ho neslyšíme v její původní kapele Catapilla, nicméně by měli existovat její sólové počiny na 7", Single, které vyšly někdy po roce 1971 – „Its Another Beautiful Day“ a „You Betta Believe It“. Budou to však mnohem větší rarity než Savarinova „Waiters On The Dance“.

Kapela Juliana Jay Savarina se po tomto albu rozpadla a zklamaný Savarin se stáhnul do pozadí. Prohlásil, že to byly promrhané tři roky práce. Odjel zpět na ostrov Dominika vyčistit si hlavu. Nicméně zanedlouho byl zpátky v Londýně s myšlenkou nahrát třetí a poslední pokračování s názvem „Beyond The Outer Mirr“. To však nikde v hudbě nefiguruje, proto k projektu zřejmě nikdy nedošlo. Savarin se posléze začal věnovat psaní a vyšla mu pěkná řádka knih. Škoda, že to nemůžeme říci o albech. Není ani vlastně známo, zda Julian Jay Savarin vlastně ještě vůbec žije, nevíme ani kdy se narodil a co se stalo se zbylými členy kapely, ale ty nejlepší progresivní projekty jak vidíme, nekončí snad nikdy dobře.


Datum vydání: 1971 (1973)
Formát: LP
Vydavatelství: Birth Records

Zdroj:
Booklet LP desky z roku 2011 (Andy Morten, Somerset, 2010)
>> odkaz
>> odkaz

» ostatní recenze alba Julian's Treatment - Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin)
» popis a diskografie skupiny Julian's Treatment

Dunaj - La la lai

Dunaj / La la lai (1996)

alienshore | 4 stars | 25.01.2015

Poslednú štúdiovú dosku La la lai natočili Dunaj hneď po geniálnom spracovaní prvého albumu s novým názvom Pustit Musíš. Rozdiel medzi nimi je samozrejme veľký (aj kvôli účinkovaniu Ivy Bittovej) a skôr sa ponúka prirovnanie s temnejšie orientovanou "štvorkou". Opäť tu máme absolútne svojskú muziku a kapela zjavne odľahčila svoj štýl od expresivity. Plynie síce príjemne, ale rytmické kreácie sú stále náročné hlavne na hranie. Dopad na poslucháča je trochu iný než v prípade albumu IV. a ani Kolšovský už nevyťahuje do popredia tak vehementne svoj škrekot, a snaží sa viac spievať. Dunaj robí takmer každú pieseň ako umelecké dielo a na všetkých vydaných albumoch tomu tak aj naozaj je. La la lai to tiež potvrdzuje každým jedným dychom a tentoraz ich melodické cítenie vyniká nad košatými, a do detailu vystavanými aranžmánmi. Precíznosť, naliehavosť a tzv. "dunajská" rafinovanosť je stále tu, ale čo je ešte viac prekvapivejšie je skrytý humor v tejto nahrávke.

"Ouvertura IV." a "Rock’n roll part two" sú recesijné kúsky. Prvú menovanú inštrumentálku nahrali tak, že si vymenili nástroje a napr. Ostřanský hraje na bicích. Znie to ako keby nevedeli hrať, ale je to samozrejme len navodenie ilúzie. Druhá menovaná skladba je cover verzia starého hitu Garyho Glittera prepracovaná do takej podoby, že spôsobuje príjemný úsmev. To čo sa vyskytuje medzi nimi patrí opäť do zlatého fondu Dunaja a aj českého rocku všeobecne. Krásnymi melodickými linkami opatrené "Prší" a "Hluboko pod zemí" sú najlepšie songy na albume. Drsnejšie a typicky valivé plochy á la Dunaj máme možnosť počuť v skladbách "The story", titulnej jazde "La la lai" alebo v ďalšej anglicky spievanej "Sky above". V najdlhšom songu "My dream" sa objaví aj vtipná vsuvka a celkove pôsobí nekomplikovane napriek tomu, že má v sebe poriadny kus dynamiky. Pavel Koudelka tradične prispel špičkovými bicími, ktoré tak veľmi zdobia druhú fázu Dunaja. Ani Václavek a Ostřanský neostali nič dlžní svojej povesti extraligových hráčov.

La la lai je nádherná rozlúčka s tvorbou Dunaja a na začiatku roku 1998 oznámili oficiálne svoj rozchod. Následne nato o pár mesiacov zomiera Jiří Kolšovský. Pokračovanie "dunajského" rocku prišlo s kapelou BOO, v ktorej sa stretli Pavel Koudelka a Josef Ostřanský, no ich existencia netrvala dlho. Václavek a Ostřanský mali spolu projekt Rale, ktorý plával vo vodách world-music a zaznamenal veľký úspech. Obaja tam dosiahli svoj ďalší umelecký vrchol. Dunaj vlastne žil ďalej týmito postrannými projektmi, ktorých bolo neúrekom. Prekvapenie nastalo začiatkom roku 2015, keď oznámili Václavek spolu s Ostřanským návrat na koncertné pódia ako "Dunajská vlna". Možno sa dočkáme aj nového albumu, ktorý nadviaže na kvalitu a nadčasovosť kapely Dunaj. Zatiaľ šesť oficiálne vydaných štúdiových dosiek patrí medzi to najlepšie v českej rockovej hudbe a ani po rokoch sa tom nič zásadné nemení.

Hodnotenie: 4,5

» ostatní recenze alba Dunaj - La la lai
» popis a diskografie skupiny Dunaj

Orme, Le - Live in Pennsylvania

Orme, Le / Live in Pennsylvania (2008)

Snake | 5 stars | 25.01.2015

Koncert natočený v rámci amerického prog rockového festivalu Nearfest byl původně určený jako dárek nejvěrnějším fanouškům a vyšel jen pro potřeby fanclubu, v limitované edici 1 000 očíslovaných kopií. Po nějaké době došlo naštěstí k jeho uvolnění i do běžné distribuce a tak se z něj můžeme radovat i my, sice zapálení, avšak nijak organizovaní příznivci této prog rockové legendy.

Luxusní, byť trochu nepraktická papírová obálka ukrývá hned tři disky. Dvě audio cd a pak dvd s naprosto totožným obsahem. Je tedy jen na vás, jaký formát zvolíte. Jestli se svalíte k televizi a hudbu budete si vychutnávat spolu s pohyblivými obrázky, nebo se oddáte civění do stropu u čistého audia. Ke kvalitě obrazu a střihu nemám námitek, zvuk na dvd je pouze ve formátu stereo, což by mohlo možná někomu vadit. Reakce a ohlasy vnímavého publika jsou tlumené a v žádném případě neruší zážitek z komorního koncertu.

Svá nejlepší léta a převážnou část kariéry Le Orme odehráli ve třech. Po tom, co v polovině devadesátých let na sólovou dráhu odešel klávesista Antonio Pagliuca nastoupila čerstvá krev a skupina zahrála v sestavě :

Aldo Tagliapietra - kytara, basová kytara, sitár a zpěv
Michi dei Rossi - bicí
Michele Bon - klávesy, kytarový simulátor, Hammond organ
Andrea Bassato - klávesy, housle

První čtyři skladby pochází z tehdy ještě docela čerstvého a aktuálního alba L´infinito. Po hudební stránce jsou to typičtí Le Orme a titulní symfonická pecka celý blok uzavírá.

Aldo Tagliapietra v letech 1994 - 98 studoval hru na sitár a že byl znamenitým žákem dokazuje v následující La ruota del cielo, kde si na housle střihne sólo i Andrea Bassato. I tato skladba je z alba L´infinito, ale potom už se pomaloučku vracíme proti proudu času do rockové historie. Následující art rocková pecka Una dolcezza nuova, ukolébavka Gioco di bimba i vytříbeně pompézní La porta chiusa mají svůj původ na LP Uomo di pezza (1972). Album Collage (1971) zastupuje legendární pecka Cemento armato, kde Le Orme pořádně popustili uzdu svým instrumentálním eskapádám. Natáhli ji na devět minut a v dlouhých sólech postupně se vystřídají Bassato na elektrické housle a Bon na kytarový simulátor a Hammond organ.

Druhá polovina koncertu je již vyhrazena kompletnímu albu Felona e Sorona (1973), které se v Itálii dodnes těší velké oblibě a výsostnému postavení. V úvodní skladbě ještě sólem na bicí zamachruje Michi dei Rossi, ale pak už to jede skladba za skladbou, přesně podle původního mustru. Díky nástrojovému vybavení je zvuk krásně hřejivý a hodně se přibližuje tomu z první poloviny sedmdesátých let. Tagliapietrův zpěv je originální a snadno rozpoznatelný, zpívá s bravurní noblesou a dokáže bez nejmenších potíží vystoupat i do vyšších poloh. Celý a jedním dechem dodávám i vynikající koncert končí, bez nějakých cirátů, instrumentální palbou Rittorno al nulla.

Celá akce trvá ideálních 90 minut. Při hodinové délce cítil bych se trochu ošizený a naopak, po více jak sto dvaceti minutách mohl bych začít ztrácet koncentraci, tlouct špačky a chytat lelky.

Ve své bohaté diskografii mají tito Italové několik, většinou však jen kompilačních dvd. Live in Pennsylvania je tak unikátním a mistrovským dílem, které má pro fanoušky Le Orme naprosto zásadní význam. Pět hvězd.


P.S. Koncert se uskutečnil v roce 2005, na nosičích vyšel o tři roky později a na konci roku 2009 opustil řady Le Orme zakladatel skupiny Aldo Tagliepietra a po něm i Andrea Bassato. Poslední koncepční album La via della seta, věnované historii tzv. Hedvábné stezky, vyšlo v roce 2011 a jako sólový zpěvák se na něm představuje Jimmy Spitaleri z Metamorfosi. Dvd Live in Pennsylvania je tedy nejspíš jedinou a poslední příležitostí, jak si vychutnat Le Orme v "téměř" původní sestavě.



» ostatní recenze alba Orme, Le - Live in Pennsylvania
» popis a diskografie skupiny Orme, Le

Ramones - Leave Home

Ramones / Leave Home (1977)

gunslinger | 3 stars | 25.01.2015

Tak, nepôjde o konštruktívne koncipovanú recenziu. Neviem ako by som dokázal obhájiť môj subjektívny názor ktorý akoby poukazoval na kvalitatívnu a kvantitatívnu zmenu v v prvých dvoch albumoch Ramones. Ide o to, že tam žiadny takíto rozdiel nieje. Kauzálnosť je niekde inde. A kde ? No predsa v mojej hlave. Prvý album Ramones bolo jedno s prvých CD ku ktorým som sa dostal (2006?) A teda napočúval som sa ho vyslovene do zblbnutia a nemám problém si ho pustiť hocikedy aj dneska. Avšak keď som sa dostal k ďalším nahrávkam už som takú radosť s hudby nepociťoval. Ešte Rocket to Russia mi ako kompletný album sedí ale s ostatných vecí by som si vedel zostaviť tak akurát kompiláciu. Dvojka Leave Home ma necháva po tej muzikologickej strane chladným. Nie, že by ma tie tri prefláknuté akordy nebavili ale refrény v skladbách sa mi nezdajú také chytľavé, že by som mal potrebu do nich kričať. Až na pár výnimiek ma nebaví do toho ani pohadzovať vlasmi.


Samozrejme to neznamená, že ide o nejaký prepad, stále ma to baví počúvať viac ako napríklad Sex Pistols. V podstate to iba nepovažujem za taký kult ako debut. Za také najlepšie skladby považujem You're Gonna Kill That Girl a You Should Never Have Opened That Door tie sa v pohode vyrovnajú skladbám s prvého albumu. Možno keby sa ku mne dostala ako prvá táto nahrávka tvrdil by som to isté pod recenziou debutu.. Tá subjektívna substancia nechce pustiť. Ale aj tak si myslím, že ide o dobrý punk v ktorom je hlavné motto jednoduchosť. Zaslúži si 3* hoci ho počúvam minimálne.

» ostatní recenze alba Ramones - Leave Home
» popis a diskografie skupiny Ramones

Dunaj - Dunaj IV.

Dunaj / Dunaj IV. (1994)

alienshore | 4 stars | 24.01.2015

Transformáciu, ktorú započal Dunaj na albume Dudlay sa na "štvorke" naplno rozvinula. Z ich hudby je cítiť ešte väčšiu komplikovanosť než predtým. Je to dané samozrejme neochotou sa zaradiť do mainstreamového rocku a o to viac sa snažili vniesť do skladieb náročné postupy. Album IV. má temný obal a ani jeho samotný obsah od toho ďaleko neuteká. Je prvým v poradí, ktorý vyšiel v menšom nezávislom vydavateľstve Rachot/Behémót a zostali v ňom až do svojho konca. Autorstvo je vo všetkých prípadoch spísané ako Dunaj a najväčší podiel na textoch má Vladimír Václavek. Na dvoch skladbách sa podpísal aj známy textár Karel David. Architektmi neskoršej tvorby Dunaja boli jednoznačne Václavek, Ostřanský a Koudelka. "Štvorka" sa nahrávala v nemeckom štúdiu Ole St. Peter bei Freiburg za produkčného dozoru Volkmara Miedtkeho, ktorý im takýmto spôsobom vypomáhal až do ich posledného albumu.

Nepravidelné tempá majú veľmi zaujímavú stavbu a nie sú vôbec prvoplánového typu. Melodičnosť a temnejšia aura vytvárajú náladotvornú piesňovú kolekciu, ktorá na prvé počutie nepôsobí vôbec jednoducho. Tento fakt potvrdzujú prvé dva songy "Po stezkách srdce" a "Už dávno není", kde Kolšovský predvedie svoje najexpresívnejšie hlasové polohy. Následne nato prekvapí príjemne ladená a melodická "Barvy". Za to najlepšie považujem hneď po sebe idúce dve skladby "In the flash" a "It’s near right" s parádnymi rytmickými zvratmi. "Kobylky" sa už objavili na debutovom albume a Rosol, aj tretia verzia tejto zvláštnej kompozície je opäť veľmi vydarená. Východné črty nezaprie track s názvom "Stojím" a vyčnieva z radu oproti ostatným nezvyčajnými postupmi. Kolšovský nádherným spôsobom odspieva akustickú "Popel a dým". Táto polohu mu vždy sedí ako uliata, čo dokázal už aj predtým. Cover verzia známeho hitu "Venus" od Shocking Blue je naozaj takmer ako šoková terapia. Má vtipný hudobný podklad a navyše nedehonestuje ani originál, a ani tvorbu Dunaja.

Album IV. je asi najmenej prístupným dielom Dunaja. To však neznamená, že by mu nemala byť venovaná pozornosť. Inštrumentácia má stále prvotriednu kvalitu a fanúšikovia alternatívneho alebo aj nezakomplexovaného progresívneho rocku by nemali byť sklamaní. To ani pri takej kapele akou je Dunaj nehrozí. Tento spolok hudobných čarodejníkov má asi najvyrovnanejšiu diskografiu, ktorú som od českých rockových skupín vôbec počul. Každé jedno dielo, ktoré vydali je niečím iné a zároveň zaujímavé, a to platí aj pre túto "dunajskú štvorku".

» ostatní recenze alba Dunaj - Dunaj IV.
» popis a diskografie skupiny Dunaj

VARIOUS ARTISTS  - Downer rock genocide

VARIOUS ARTISTS / Downer rock genocide (2000)

gunslinger | 4 stars | 23.01.2015

Táto kompilácia undergroundového rachotu, vyhrabaná s úplného spodku hudobného kontajneru, je jedna s úzkeho okruhu hudobných kompilácií v ktorej mi takmer všetko sedí a bežne si ju pustím tak ako je. Keď sa nejaký poslucháč zaoberá nejakou odnožou hudobného žánru a venuje sa jej naplno, je ťažké uspokojiť jeho potreby s toho spotrebiteľského hľadiska nejakou kompiláciou. Keďže väčšina týchto ľudí takéto potreby nezdieľa. Ľudia sú rôzny takže viac menej je to čisto subjektívna vec.

Viac než 70 minút hutného, hlasného, agresívneho, zvukového rachotu ponúka takmer všetky možné obskúrne pohľady na tú marketingovo nižšiu vrstvu hudobného sveta rockovej hudby. Skladby sú tu zoskupené v žánroch ako, Heavy rock, psych-rock, hard rock dokonca sa tu objaví aj taký ten svojrázny belošský blues a nesmie tu chýbať ani progresívny rock. Som človek ktorý sa zaoberá touto hudbou, priznám sa, avšak ma prekvapilo, že som takmer polovicu kapiel buď nepoznal Clear Blue Sky, Egor Monument alebo poznal iba po mene ako napríklad Red Dirt, Bram Stoker, Writing On The Wall. Veľmi ma prekvapilo, že tieto veci boli extrémne kvalitné.. Blues v podaní Red Dirt mi doslova vysmažil mozog v hlave, toľko krát som si ju za sebou pustil.

Nenachádza sa tu nič širším okolím známejšie, akurát archeológom istotne padnú do oka mená ako Iron Claw alebo pôvodný Iron Maiden či nebodaj Necromandus ktorým produkoval ich jediný album samotný temný pán riffov Tony Iommi. Tieto veci sú určené vyslovene iba pre mentálne nie stopercentne zdravých jedincov ktorý a vyžívajú v takomto umení. Čo je pre jedného utrpenie to môže byť pre druhého potešenie.

V podstate by som tomu vytkol iba fakt, že niektoré kapely tu majú po dve skladby, a hoci sú to skladby skvelé, sám by som dal priestor aj iným kapelám aspoň na 2 disky keďže ja sám viem, že je s čoho vyberať. To je takmer nekonečne hlboká studňa plná kyseliny. Hodnotenie 4.5*.

Poslednú vetu vymazal moderátor pre porušenie pravidiel Progboardu!

Ide o .........

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Downer rock genocide
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Dunaj - Dudlay

Dunaj / Dudlay (1993)

alienshore | 5 stars | 22.01.2015

Kapela Dunaj podávala obdivuhodné výkony počas svojej kariéry a má na vývoj českej rockovej hudby stále veľký vplyv, hlavne v Brne. Debutový album Dunaj & Iva Bittová bol označený za album desaťročia, Rosol je zase považovaný za ich tvorivý vrchol a Pustit Musíš zdokonalil prvotinu do takej miery, že sa nad tým musí človek až pozastaviť. Máme tu však ešte jedno naozaj zásadné dielo a tým je Dudlay. Skupina dozrievala po inštrumentálnej aj skladateľskej stránke a Dudlay je v podstate mostom medzi starým a novým Dunajom. Preberá niečo z Rosolu, ale ukazuje nový smer ktorým sa bude ich tvorba uberať. Za premenou stojí aj personálna výmena bubeníka. Pavel Fajt je samozrejme technicky aj pocitovo vyspelý hudobník, ale chcel robiť niečo iné a tak odišiel. Jeho miesto obsadil Pavel Koudelka z významnej brnenskej formácie Z kopce. Používal úplne jednoduchú biciu súpravu a hral viac priamočiarejšie než Fajt. Je to však rovnako tvorivý typ muzikanta ako jeho predchodca a spolu s Václavkom a Ostřanským začali budovať novú tvár Dunaja.

Niektoré skladby sú naspievané v angličtine a niektoré v rodnej češtine. Spočiatku sa mi to zdalo protichodné, ale čas ukázal že tento album je výsostne vyrovnaný a vôbec nezáleží na tom aký text práve počujete. Jeho základ tvorí rytmus a kolosálna porcia nepredvídateľných nápadov, ktoré prekvapujú každým opakovaným počúvaním. Dunaj sa stal myšlienkovo zovretejšou kapelou a už menej čerpali z art-rocku a viac obmývali brehy alternatívneho rocku. Vyjadriť v dostatočnej a zrozumiteľnej miere pocit z ich hudby je zložitá vec. Nie sú to totižto typické postupy, ktoré poznáme z klasického rocku. Vibrujúca basa pevne obopína drvivú väčšinu skladieb a Ostřanský vkladá do nich rôzne gitarové figúry a fragmenty. Bicie si síce udržujú priamočiarosť a razanciu, ale častokrát počuť nepravidelné a komplikované tempá. A je tu ešte aj Kolšovský, ktorý síce nebol spevákom v pravom zmysle slova, ale mal v hlase výraz ktorým sa stal rozpoznateľným medzi stovkami ďalších spevákov. Dunaj pozostával zo silných individualít a spolu dokázali tvoriť senzačnú rockovú hudbu, ktorá sa nebála objavovať aj nepoznané.

"Overtura III" je typicky "dunajovská" a rytmus opäť minimalistický. Impozantný track "Je čas" dokazuje, že výber nového bubeníka bol absolútne správny. Skladby majú opäť kratšiu časovú dĺžku, ale to im bohate stačí na to aby povedali všetko podstatné. "V kameni a hlíne", "Jednou", "Wahoo" či "Řev" sú po melodickej aj inštrumentálnej stránke úplne dokonalé. Hutný a dunivý zvuk dáva skladbám veľmi energický ťah a Dunaj valcuje všetko čo mu stojí v ceste. Čoho sa dotknú Václavek s Ostřanským, to sa mení hneď na zlato a predovšetkým oni dvaja tvoria rytmy a protirytmy, ktoré prevracajú samotný rock dovnútra. Rozpisovať jednotlivé skladby by bolo len mrhanie slovami. Každá jedna nesie originálnu pečať Dunaja a hlasové predstavenie Jiřího Kolšovského naháňa zimomriavky. V škrekotavej alebo aj harmonickej polohe je Kolšák naprostý suverén. Texty nedávajú vždy zmysel a je to aj zámer. Aranžérske umenie spolu s drsným a neučesaným vokálnym prejavom dáva dokopy celok, ktorý je tvrdý ako žula a neprepúšťa žiadny komerčný balast.

Dunaj je v podstate priekopnícka kapela na českej scéne a najlepšie na tom je to, že ich odkaz je aj vďaka bočným projektom stále živý a aktuálny. Dudlay je ešte aj teraz moderne znejúcim albumom a energiou či nasadenosťou predbehne aj Rosol. Obidve diela sú u mňa na rovnakej úrovni, každý je trochu iný a predsa ich čosi neviditeľné spája. Dunaj nemá zapotreby pozerať sa späť do minulosti, ide neoblomne vpred a to je vždy charakterová črta veľkých kapiel. Aj tretia dlhohrajúca doska Dunaja je fenomén, ktorý nemá v histórii českého rocku obdobu. Mám však neochvejný pocit, že táto kapela prekročila svojou hudbou už aj hranice svojho štátu …

» ostatní recenze alba Dunaj - Dudlay
» popis a diskografie skupiny Dunaj

Waters, Roger - Music From 'The Body'

Waters, Roger / Music From 'The Body' (1970)

zdenek2512 | 4 stars | 21.01.2015

Deska Music From The Body vlastně ani není dílem Rogera Waterse, ale hlavní podíl na této desce má skladatel a hudebník Ron Geesin. Ron Geesin se později podílel na vzniku titulní skladby alba Atom Heart Mother. Už je to minimálně dvacet let co mi ji věnoval bratr, ale vzhledem k tomu, že jsem poslouchal v té době něco jiného, tak jsem CD uložil do skříně. Před několika dny jsem zaslechl v Radiu Beat hádanku, která mě docela zaujala, a její vyřešení bylo pro mě podnětem, abych si poslechl tohle album.

Tohle album z roku 1970 obsahuje dvacet dva kratičkých skladeb, ve čtyřech případech je složil Roger Waters a podílel se na dalších čtyřech skladbách, čtrnáct skladeb složil Ron Geesin. Je to vlastně hudba k filmu o tělesných funkcích a začátek obstarají zvuky jako krkání, foukání, mlaskání a podobně. Další skladby jsou v některých popěvky na jeden řádek jako skladba Grantchester Meadows, jindy zase něco podobného jako skladba Several Species of Small Furry Animals Gathered Together in a Cave and Grooving With A Pict. Vůbec album Ummagumma byla pro Waterse a Geesina velkou inspirací. Když album poslouchám tak mě zaujala třeba skladba Breathe, která nemá se stejnojmennou skladbou z alba Dark Side Of The Moon nic společného, jedná se o nádhernou melodickou písničku s akustickou kytarou, za ní následuje poměrně divoká Old Folks Ascension kde do nesourodých zvuků jsou zakomponovány melodické lidové motivy. Podobně se na albu střídají nádherné melodie s experimentálními pasážemi. V poslední skladbě Give Birth to a Smile si jako sboristé zazpívali ostatní členové Pink Floyd. Tohle album mě hodně potěšilo, myslel jsem si, že mě už žádný člen Pink Floyd ničím nepřekvapí. V době kdy bylo tohle album aktuální, tak mám pocit, že na území bývalého Československa nebylo moc kopií, a když se otevřely hranice tak mě skupina Pink Floyd už nezajímala. Bylo by pro mě zajímavé, kdyby skupina Pink Floyd více rozvinula spolupráci s Ronem Geesinem a její tvorba se ubírala směrem, který naznačilo tohle album a taky první strana Atom Heart Mother.

Kdo má rád raná alba tehdejších hvězd londýnského undergroundu, tak tohle album je to pravé. Pro mě má hodnotu stejnou jako alba Ummagumma a Atom Heart Mother.

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Music From 'The Body'
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger

Dunaj - Rosol

Dunaj / Rosol (1991)

alienshore | 5 stars | 20.01.2015

A na začiatok si dáme historické okienko …
Dunaj začínal spočiatku ako Kolektiv, ktorý v 80-tých rokoch občas fungoval aj nefungoval. Striedali sa často rôzni muzikanti, no jadro tvorili predovšetkým Bittová, Fajt, Václavek a Kolšovský. Vladimír Václavek sa neskôr spojil s gitaristom Josefom Ostřanským a Vladimírom Kokoliou vo formácii E (hovorovo povedané aj éčko). Bittová a Fajt nahrali v roku 1987 veľmi úspešný debutový album a vtedajší súdruhovia im na základe dobrej predajnosti ponúkli nahratie druhej platne. Práve tu nastal kameň úrazu, pretože nemali pripravený materiál na ďalšiu štúdiovku. Panton však mal v zálohe repertoár kapely Kolektiv a predovšetkým chceli, aby Iva Bittová bola v popredí záujmu bez ohľadu na to, kto ju bude doprevádzať. Bittová tým nebola až tak úplne nadšená, ale Fajt o tento projekt veľmi stál a tak prikývla. Václavek priviedol do štúdia Josefa Ostřanského a nastalo viacero zmien. Začali sa prepisovať texty, s ktorými vypomáhal Karel David, tak aby vyhovovali Ive Bittovej a zmeny neobišli ani samotné skladby. Autorstvo patrí predovšetkým trojici Václavek, Fajt a Kolšovský. Vklad gitaristu Josefa Ostřanského bol však natoľko silný, že bol dopísaný ako spoluautor niekoľkých skladieb. Fajtovi sa nakoniec zdalo, že tých zmien je akosi priveľa a tak navrhol zmenu aj samotného názvu kapely. Na základe dohody vzniklo teda spojenie Dunaj & Iva Bittová a album má dodnes neotrasiteľnú pozíciu. Bittová však s Dunajom už nechcela pokračovať a začala sa venovať naplno svojej sólovej kariére. V pozícii rockovej speváčky sa necítila dobre a navyše nevychádzala s Jiřím Kolšovským kvôli alkoholizmu. Kolšovský sa však napriek svojim osobným problémom stal frontmanom Dunaja a jeho škrekotavý hlas bol po celé roky symbolom tejto skupiny. Pavel Fajt ešte zotrval na bubeníckom poste a začalo sa nahrávanie druhej štúdiovej dosky, ktorá mala byť v každom smere odlišná od debutového diela z roku 1988.

S píšťalkou hlídam Rosol …
Zostavu na istý čas posilnil klávesák Zdeněk Plachý a hudba Dunaja nadobúda na albume Rosol úplne iné rozmery. Na obzore už nie sú žiadne sankcie či strach z nahrávania rockovej hudby a podľa toho sa aj pristupuje k skladaniu nového materiálu. Dunaj vychádza myšlienkovo z art-rocku, no zároveň zahŕňa do hudby aj prvky českej novej vlny z 80-tých rokov. Dalo by sa povedať, že všetky snahy o vyjadrenie novovlnových myšlienok, punkovej drzosti a art-rockovej pompéznosti skĺbili do jedného dokonalého monolitu s názvom Rosol. Pavel Fajt sa opäť zhostil bicej súpravy ako správny profesionál. Jeho široký aparát a dynamický štýl dáva hudbe epický rozlet siahajúci až do končín britského progresívneho rocku. Atmosféra nahrávky je veľmi hustá, takmer až schizofrénna. Ťažké štrukturované rytmy, chladnokrvné klávesy a neortodoxný spev Jiřího Kolšovského vám nedajú nič zadarmo. Je to ako kráčať temným lesom a všade naokolo počujete rôzne hlasy. Obraz ľudského strachu vykreslili tak dokonale, že to až mrazí. Novú vlnu počuť napr. v rôznych hlasových výstrednostiach alebo aj v krásnej groove base, ktorá má zásadný dopad na všetky skladby. Podobne by sa dalo hovoriť aj o gitare Ostřanského, ktorá nezaprie "frippovsky" ladené postupy. Najviac nápadov pochádza pravdepodobne od tria Václavek, Ostřanský a Fajt, ktorí tvoria hlavný myšlienkový prúd Dunaja na tomto albume. Textami prispeli tradične Vladimír Kokolia, Karel David, Vladimír Václavek a Pavel Fajt.

Všichni hlídají, všichni hlídají, Rosol! …
"Overtura" nám ukáže ako vyzerá dynamické spojenie minimalistického textu a minimalistického rytmu. Titulný heavy-song "Rosol" je už o čomsi inom a tu už je zrejmé, že kapela dospela do ťažko napodobiteľného a zároveň jedinečného štýlu. Drsné vokály a veľmi energická hudba neobchádza ani ďalšiu skladbu "Bobřík strachu". Takto by sme mohli pokračovať až do konca. Hľadať na tomto albume slabiny je ťažké, pretože všetko je prepojené hráčskou virtuozitou a čímsi čo sa leň ťažko identifikuje, ale každý to cíti v atmosfére a do detailu premakaných aranžmánoch. Za to najlepšie označím "Na jih", strašidelnú "Kobylky" a "Živly". Krásna je určite aj Kolšovského pieseň "Cassiniho dělení" podoprená akustickou gitarou. Rosol je veľmi rafinovaná kolekcia skladieb plná zaujímavých postupov. Pavel Fajt vytvára kopec zvláštne tlmených aj hlasných rytmov a to čo predvádza by som prirovnal k takým svetoznámym menám ako napr. Bill Bruford či Neil Peart. Jednoducho bubeník hviezdneho formátu. Václavkov rukopis je jasný a čitateľný, jeho basové figúry tvoria podstatnú a neoddeliteľnú súčasť Dunaja. Sila nápadov a hudobných tém siaha primárne do art-rocku, ale posúva samotný žáner do úplne iných dimenzií vďaka spojeniu drsných a živelných postupov. Na relatívne malej ploche dokážu vyjadriť veľa emócií. Ani posledné dve skladby "Čumilové" a "Holé hlavy" sa s ničím nemažú a celý album zanechá vo mne pocit absolútnej nasýtenosti za dobrodružnou, nekompromisnou a pritom stále vysoko umeleckou hudbou.

Rosol tu som, nenechaj ma v tom!!! …
Rosol je temný album, ale neznamená to, žeby vás k sebe nepustil. Výraz tváre chlapca, ktorý po prvýkrát počul zvuk je veľavravný a podobný pocit mám aj ja, prípadne asi aj pamätníci 90-tých rokov, ktorí s nostalgiou spomínajú na jednu z najlepších českých rockových kapiel vôbec. Dunaj nepatril medzi skupiny, ktoré by si niečo uľahčovali a aj preto sa zaradili neplánovane do nezávislej scény. Prichádzali však s prvotriednou kvalitou a dokázali svoj štýl vždy nejako rozvíjať do zaujímavých foriem. Rosol je v porovnaní s debutovým albumom s Ivou Bittovou skutočne niekde inde. Dunaj nikdy netrpel na autorskú bezradnosť o čom svedčí aj Rosol, ktorý je neprekonateľným dielom českého rocku.

» ostatní recenze alba Dunaj - Rosol
» popis a diskografie skupiny Dunaj

Pallas - Wearewhoweare

Pallas / Wearewhoweare (2014)

Sajgon3 | 5 stars | 20.01.2015

Tááák a po trojročnom čakaní ( čo je u Pallasákov akoby taká nepísaná konštanta -))vyšiel na sklonku roka ich ďaľší počin . Počin s veľmi špecifickým názvom, ešte špecifikovanejším bootlegom ale a to je najpodstatnejšie - s viac ako prepracovaným hudobným prejavom. PALLAS - to je samo osebe záruka kvality, nejaký ten prešlap určite nehrozí.Toto CD je druhý nosič s novým spevákom a tu najviac hodnotím prísun oproti albumu predošlému , kde mi Paul Mackie akosi úplne nesadol. Tunak ale jeho hlasový prejav značne napreduje - citelne ukazuje viac zo svojej škály ( odporúčam hlavne prepočuť si NEW LIFE ). Najviac mi sadla úvodná SHADOW OF THE SUN - to je vyslovene " úderka jako prase " a posledná zvukovo viacvrstvenná WINTER IS COMING. Album je pre mňa štruktúrou viac prepracovanejší ako predchádzajúci XXV. A keďže tomu som dal 4,5 a zaokrúhlil dole, teraz zaokrúhlujem nahor. Škótsky neoprog - to je proste PALLAS a už sa teším na sólovku Nialla Mathewsona. Jeho gitarové party sú proste nezaminetelné -)

» ostatní recenze alba Pallas - Wearewhoweare
» popis a diskografie skupiny Pallas

Synkopy - Sluneční hodiny

Synkopy / Sluneční hodiny (1981)

Petr87 | 5 stars | 20.01.2015

Sluneční hodiny/

Tohle album vyšlo v časech, kdy u nás neměla rocková hudba zrovna na růžích ustláno... Řekl bych, že spíš na kaktusech.
Československou popovou scénu začali pomalu anektovat ti "pekelní haranti"... pardon, chtěl jsem napsat "děti ráje", nebo chcete-li Panoptikum Františka Janečka, no a na bigbít (pokud tedy nebyl politicky angažovaný, nebo jinak rudě infikovaný) nečekaly zrovna "světlé zítřky".

Však stačí jen vzpomenout na článek z pera nějakého červeného mozku s názvem: "Nová vlna se starým obsahem", který byl tehdy, o dva roky později, vytištěn na jeden z nejpoužívanějších toaletních papírů, značky Tribuna.
No zkrátka deratizace... oops, teda normalizace v plném proudu.

Brněnské Synkopy řadím hned vedle Progres 2, či Blue Effectu nebo JAZZ Q mezi to nejpovedenější, co mohla v té době naše rocková scéna nabídnout...
No dobře, lupnul bych sem i Olympic, protože některá jejich alba z té doby, zvláště Prázdniny na Zemi považuji za velmi povedené. A samozřejmě nemohu zapomenout ani na sólové umělce jako třeba Vlád'u Mišíka, Otu Petřinu, nebo taky Petra Nováka. Ale o těch zas třeba někdy příště.

Celá tahle deska by se dala směle označit za mistrovské hudební dílo výborného skladatele, hráče na klávesové nástroje a zpěváka Oldřicha Veselého..
A pochopitelně nemohu zapomenout ani na výborné texty Pavla Vrby.
Zkrátka a dobře, nemohu popřít, že tohle album je moje srdeční záležitost.

Už jen úvodní skladba Introdukce a její atmosférické synthetizery dávají tušit, že naše uši čeká chutná a vydatná hostina.
Ona vlastně celá deska je skrz naskrz nasáklá klávesami a kytara zde zase tolik struny nevystrkuje, ale to v žádném případě nepovažuji za negativum, ba naopak.

Výrazněji zde kytara do děje promlouvá zejména v takřka hardrockové skladbě Jsi nádherně pravěká, kde bezchybně ladí s nezbytnými klávesami, aby se ke konci navíc mohla blýsknout i perfektně vystavěným sólem...

A takových úžasných momentů a krásných melodických zákoutí najdete na albu nespočet.
Třeba při části nazvané Intermezzo, kde si klávesy dávají spicha s krásnými houslemi a violem, mi při každém poslechu naskakuje husí kůže.

No a Černý racek, na kterého tahle krátká skladba po chvíli naváže je vůbec naprostá nádhera, pro mne jeden z vrcholů desky. Překrásná, melodiemi nešetřící balada a asi vůbec nejznámější kompozice od Synkop.

Zkrátka a dobře, tohle je pro mne další z těch mnoha desek, která nemá slabé místo...
A jsem toho názoru, že zde přibyl do české bigbítové koruny další zářivý drahokam.

V těchto dobách to rockoví hudebníci u nás opravdu neměli lehké... To byly samé zákazy, na hlavu padlé přehrávky, tfuj...
Nevím, tak nějak si stále pořádně nedovedu představit, jak mohlo tehdy vypadat nějaké to povinné šaškování před přehrávkovou komisí, ale pojd'me to zkusit...

No a jelikož byl jeden z mých příspěvků v minulosti označen za nevkusný, což docela zacloumalo mou citlivou a empatickou duší, tak slibuji, že se odted' budu snažit vyvarovat všech těch tfuj, tfuj, škaredých výrazů.
A nebo se je budu snažit zakomponovat tak, aby nikoho "nepobuřovaly". Přece jen jsem to už takhle vyzkoušel párkrát v minulosti, tak nevidím důvod, proč by to nemohlo fungovat i ted'. Tak jdem na to...
Naše bigbítová skupina by se mohla jmenovat třeba Black Friday...

Kapela zrovna stojí v čekárně a vypadá jako skupinka odsouzených na smrt.
Kytarista a zpěvák David: "Ty vole, já jsem tak nervozní, že mi z toho snad hrábne.

Bubeník Petr: "Klídek, to zmáknem."

Klávesista Richard: "Teda, ten tvůj klid bych chtěl mít... víš ty vůbec, kolik kapel už před náma ti (hrubé označení mužů, co mají rádi růžovou) zařízli?"

Basák Honza: "Héj, né tak nahlas, ještě nás někdo uslyší.

Richard: "Vždyt' je to pravda... Ty vole, vždyt' už jen ten náš název je bude dráždit víc, než hudba... To nemůže projít.

Petr: "Hele, trošku provokace u nás ještě nikoho nezabilo."

Honza: "Seš si tím opravdu jistej?"

Petr: "Hele, nechte toho, pane "Pesimisto". Stačilo, že jsme se museli dát všichni ostříhat."

David: "Ti se na nás určitě těší, jako Lenin na další mrtvičku... víš přece, že dnes jsme poslední kapela na seznamu, určitě toho mají za celej den plný zuby.

Petr: "HÁ, HÁ."

Richard: "Moc bych se nesmál kluci, ten, co tomu předsedá, je prý pěknej (neslušné označení toalety).
Nějakej soudruh Šváb... někteří mu přezdívají "Rockový kat."

Honza: "Pššt, pššt, slyším nějaký kroky...

Petr: "Jo, taky něco slyším, hodina H udeřila... kluci, hlavně žádný křeče, budeme hrát za všech sil, jak nejlépe umíme."

A ještě, než stačil dokončit větu, tak se otevřely dveře a z nich začali postupně vycházet členové předchozí skupiny. A z jejich protáhlých obličejů se dalo okamžitě vyčíst, že už si nejspíše ani neškrtnou.

"Tak co, chlapi, jak jste dopadli?" zeptal se Petr, ale odpovědí mu bylo zprvu jen podrážděné zamručení..
Ale nakonec se k němu přitočil jeden s kytarou přes rameno a pošeptal mu: "Bacha na Švába, ten (velmi vulgární označení pro dámské přirození, přenesené do mužského rodu) je dnes v ráži.. Poznáte ho lehce, to je ta rozteklá (hanlivé označení pro vyústění trávícího traktu), co sedí uprostřed. Hodně štěstí... budete ho potřebovat" a odkráčel společně s ostatními vstříc "světlým zítřkům."

"Další!" ozvalo se stroze ze sálu...

Richard: "Tak kluci, hodně štěstí nám všem." Potom si podali ruce a nakráčeli do sálu, kde už na ně čekalo pět ulízaných škeblí, sedících za velkým stolem.

Petr šeptem k Richardovi: "Říšo, ta ovarová hlava, co sedí uprostřed na třech židlích, tak to je ten tvůj Šváb."

Richard: (šeptem) "Ty vole, tak to je výživný."

Petr: (šeptem) "To si piš... To je přesně ten druh, kterej když spadne z postele, tak ze všech čtyř stran zároveň..."
Ale než stačil říct svému kolegovi ještě něco dalšího, tak ten "zvláštní druh" dal o sobě vědět...

Soudruh Šváb: "Chro, chro... žblebt, frk, frk..."

David: "Co to (škaredé označení ženy živící se prostitucí) je?"

Soudruh přísedící č.1: "Promiňte, pánové, ale soudruh Šváb je dnes trochu nastydlý, tak to prosím, vemte v potaz."

Soudruh přísedící č.2: "Dnes jste poslední skupina na seznamu, tak doufám, že nás potěšíte... těm před vámi se to moc nepovedlo."

Soudruh přísedící č.3: "Dobře, nebudeme to protahovat... Jak si říkáte?"

Petr: "Éh... Black Friday" a cítil, jak se mu začíná řinout pot snad ze všech pórů.

Soudruh Šváb: "CHROO?"

Soudruh přísedící č.4: "Prosím?? (sladkým hláskem) To ale není český název, že ano?"

Soudruh přísedící č.3: "To bude zase nějaká ta američtina..."

Soudruh přísedící č.1: "A to znamená co? Přeložit!"

Petr: "To znamená v překladu Černý Pátek..."

Soudruh přísedící č. 4: (sladce) "To bude zase nějaká skrytá provokace, že, pánové?"

Petr: (zničeně) "Ne, soudruzi, to v žádném případě... tak to není."

Soudruh přísedící č.1: "Tak proč jste si nevybrali nějaký český název? Co si pak můžeme o tomhle myslet?!"

Soudruh přísedící č.3 : "Takže Černý Pátek... hmm... a nešlo by to třeba změnit na Rudý Říjen? Co říkáte, soudruzi hudebníci?"

Petr: "Myslím, že to by nebyl úplně dobrý nápad, soudruhu.." A cítil, že mu úplně vyschlo v krku.

Soudruh přísedící č.1: "No jistě, to se dalo čekat...
víte co? Nebudeme to protahovat, začněte hrát... a potom se rozhodneme, co s váma dál..

Soudruh Šváb: (směrem k přísedícím) "Chro, chro, škrunk, škrunk??"

Soudruh přísedící č.3: "No jistě... Počkejte, soudruzi! A co politické otázky?"

Soudruh přísedící č.2: "No, přemýšlím, jestli je má vůbec cenu trápit..."

Soudruh přísedící č.4: (šeptem k ostatním) Jednu bych měl... A pokud ji alespoň jeden z nich neuhádne, tak okamžitě vyrazit, bez diskuze... souhlasíte, soudruhu Švábe?

Soudruh Šváb: "CHROCHTY."

Soudruh přísedící č.4: "Dobře tedy." (sladkým hláskem ke skupině) "Tak pánové... mám tu pro vás jednu politickou otázečku, kterou když neuhádnete, tak pápá."

"Víte, kdo to byl Julius Fučík?"

Petr: (šeptem k ostatním) "Hoši, myslím, že je konec... Vůbec netuším."

David: (také šeptem) "Chlapi, nebyl to nějakej hokejista?"

Richard: "Nene, toho přece tehdy vystřelili na Měsíc, he?"

Honza: "Jako, to jméno jsem už někde slyšel... myslím, že ve škole... ale to jsem tehdy pravděpodobně nedával pozor."

Petr: "Počkejte, toho přece tehdy ubodali v nějakým tom senátě, ne?"

David: "To byl Julius Caesar, ty (označení pro kastrovaného samce kozy domácí).

Richard: "Chlapi, tak já bych zkusil toho kosmonauta... co už."

Petr: "Tak teda jo... tady už, myslím, není co ztratit."

Soudruh přísedící č.4: "Tak co bude! Víme, nevíme?!"

Richard: "Soudruzi, nejsme si úplně jistí, ale myslíme si, že to byl kosmonaut..."

Soudruh Šváb: "Chro... Chacha, chropt..."

Soudruh přísedící č.1: "VEN, VEN, VÉÉN!"

Soudruh přísedící č.4: (velmi sladce s přemáhaným vztekem) "Zamítá se, pánové... Můžete jít domů.."

Petr: (kdoví, kde se to v něm vzalo) "VY RUDÍ BOLŠEVIČTÍ (Velmi vulgární označení osob mužského pohlaví, narozených ženám lehčích mravů)!!!"

Co závěrem... Nejen, že naše skupina si už nikdy ani neškrtla, ale na Petra po tomhle čekaly i tři roky natvrdo...
A to je konec smutného příběhu...

PS: Doufám, že ke mně budou moderátoři shovívaví. :-)



» ostatní recenze alba Synkopy - Sluneční hodiny
» popis a diskografie skupiny Synkopy

Numi, I - Alpha Ralpha Boulevard

Numi, I / Alpha Ralpha Boulevard (1971)

Snake | 3 stars | 20.01.2015

I Numi jsou jednou z mnoha téměř zapomenutých italských skupin a nebýt archeologického nadšení některých malých vydavatelství, neštěkl by po ní dneska ani pes. Vznikla koncem šedesátých let a jediné album na jejím kontě pochází z roku 1971. Hudba na desce Alpha Ralpha boulevard někdy bývá ocejchovaná jako proto prog, ale já bych byl v tomhle směru trochu zdrženlivější. Za progresivnější kousek dala by se označit ještě tak úvodní, osm minut dlouhá titulní píseň, zbytek je prostě melodický a psychedelií ochucený rock.

Úvodní skladba těží z kontrastu křehkých a fortelněji odehraných pasáží. Vokály i melodie jsou tu pěkné a celé to podbarvují dobově znějící klávesové nástroje. Má nejoblíbenější je hned následující San Miguel, což není nic jiného, než kouzelně melodická písnička s výborným refrénem, vyšperkovaná několika kytarovými sóly. Koneckonců v podobném duchu nese se i La nuova et a malou změnu přinese teprve až čtvrtá píseň Luca e gloria per te. To už je psychedelie jak vyšitá. Tempo je loudavé, vláčné a dokonale hypnotizující svou monotóností, kytary kvákají o 106 a Beppe Tiranzoni trochu zamachruje sólem na Hammond organ. V instrumentálce Fuma materiae progredientis se předvede hlavně šprajcna, nebo-li příčná flétna a tak se člověku v hlavě chtě nechtě urodí celkem nesmyslné porovnávání s Jethro Tull. Předposlední a trochu dramaticky tíživá skladba 325 nabídne opět pěkný refrén a závěrečná Alpha Ralpha reprise odlehčení v podobě čistokrevného rock´n´rollu.

Je to dobrá deska, ale s velmi špatným zvukem. Původní záznam se nejspíš nedochoval a tak je cd udělané ze značně ohraného vinylu. Chřestí to a praská, špatně zní hlavně činely a sykavky ve vokálech. Jak však v jednom rozhovoru prozradil bubeník Furio Sollazi, nebyl to po zvukové stránce žádný zázrak ani v době vydání.

Tříhvězdičková raritka pro fanoušky a sběratele, kterou v nejnovější reedici vydal label AMS v roce 2009. Ta moje je Akarma, 2002.


» ostatní recenze alba Numi, I - Alpha Ralpha Boulevard
» popis a diskografie skupiny Numi, I

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Nová videa

Kde to vře

Jefferson Airplane / Crown of Creation

zdenek2512
Napsal jsi to naprosto dokonale, pro mě je tohle album a Surrealistic Pillow, to nejlepší co...

Catfish / Get down

alienshore
Už zopárkrát v recenziách sa objavilo prirovnanie blues-rock vs. akási avantgarda :-). Rád by...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

10059 recenzí
1961 skupin
118411 příspěvků ve fóru
2197 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000